Pirát silnic

Poměrně si zakládám na tom, že v autě dodržuji pravidla silničního provozu. Sice si často vysloužím nerudné troubení, když moje padesátka ty nadupané vozy za mnou poněkud irituje, ale už jsem se ho naučila ignorovat. Trub si troubo. Osud tomu ovšem chtěl, že čas od času prostě ta pravidla porušit musím, vědomě. Už onehdá jsem psala, jak jsem se proháněla městem bez bezpečnostního pásu. Naštěstí to dobře dopadlo. A neplynulo mnoho času a porušuji pravidla opět. Dnes jsem se ploužila domů poslepu. Blbě vidím na dálku a nutnost nosit brýle mám i v řidičáku. A během dnešního odpoledne moje brýle zmizely. Sedla jsem do auta a druhé oči nikde. Tak zpátky do práce a hledám. Nejdřív jsem se důkladně prozkoumala v zrcadle, zda nejsou na nose nebo ve vlasech, i to už se mi stalo. Nebyly. Hledám. Jdu po stopách celého pracovního dne, brýle nikde. Zapojím veškeré osazenstvo, které ještě ve čtyři hodiny odpoledne bylo možné ve škole najít. Pomáhala i uklízečka se školníkem, hledali jsme i v lednici a odpadkových koších. Marně. Hrdinně jsem tedy usedla do kokpitu a jala se jet domů po paměti. Ploužila jsem se ještě pomaleji než obvykle, silnice přede mnou se mi ztrácela v bílém oparu a značky jsem jen matně tušila. Naštěstí žádný zádrhel nenastal a úspěšně jsem přistála na Letné. Doma mám několikery náhradní brýle, takže zítra už se podobné faux paux opakovat nebude, ale je to záhada. Jestli mi je neodnesla nějaká roztržitá kolegyně, patrně se vypařily. To je jedna záhada za druhou. Takové lehce nadpřirozené Odnikud nikam.