pátek 31. října 2014

Halloween

  Tento dýňový svátek nějak zvlášť neprožívám ani nectím, ale ani nezavrhuji. Letos jsme žádnou dýni nedlabali, tak ani ilustrační fotku nemám. Přesto mi dnešek nedá, abych ten anglosaský importovaný svátek nepřipomněla. Možná jako upozornění na to, že se blíží Dušičky, které tedy prožívám mnohem víc. A od Halloweenu už jsou na dohled.
  Ovšem netušila jsem, jak moc jsme si vydlabané dýně v našich končinách oblíbili. Kupříkladu letošní státní svátek byl takovými exponáty přímo přeplněný. A těch strašidel....
Nechce se mi komentovat tak viditelný a bolestivý úpadek, zejména proto, že to nemá smysl. Ryba vždycky smrdí od hlavy 
a to je prostě fakt, halloween nehalloween. 
Jako určitý historický vtípek mi přišel skeč, že mladý Julek Fučík, reinkarnován do kapitalistického režiséra, se také dočkal:-), ale to jen tak na okraj, jak ta historie dokáže být paradoxní. 
Realita byla vskutku Hallowen, takový ten po americku - horový, který mi způsobil poměrně silnou nevolnost a nespavost. Na horory se v podstatě ze zásady nedívám a porucha na úvod mě měla varovat. Nevarovala, dobře mi tak.  
Ale to se rozchodí,(snad), Halloween zmizí v propadlišti dějin, dýně na smetišti, v lepším případě v polévce. Jen ta pachuť se asi hned tak nespláchne. 
Ale je to sešup, to tedy ano. Jako po tobogánu....
Jen jsem zvědavá, kam až lze dopadnout........
  

čtvrtek 30. října 2014

Myši kam se podíváš

Snad mírná zima zapříčinila přemnožení myší. Nebo si přemnožení namlouvám jen já, protože vidím myš, kam se podívám. Tím, že se nejedná o bílé myšky, jsem sice v určitém ohledu klidnější, v druhém sledu mě to ale stejně nikterak netěší. Nejsem příliš velký milovník těchto chlupatých stvůřiček. Velmi často mi kříží cestu na silnicích druhé a třetí kategorie, někdy i první. V podstatě bych se jim nedivila ani na dálnici, protože na těch našich se cítíte víc jak na okresce než jako na nějaké magistrále. Myšky tam potkáte často, v tom jsou naši spoluobčané v roli netrpělivých řidičů opravdovými mistry. Myši jako takové potkávám spíš jinde. Onehdy se nám dokonce nastěhovala domů. Přes veškeré zvířecí obyvatelstvo, které s námi sdílí domácnost, tedy psi a kočky, sem pronikla i myš, patrně domácíJ. Ženské osazenstvo dokázala poměrně rozladit a vystresovat, zatímco muži v klidu vyčkávali, až se lapí do nastražené pastičky. Povedlo se asi za dva dny našeho nerovného soužití. Mezitím jsme jednou vyvolaly paniku našim poměrně hlasitým jekotem v okamžiku, kdy jsme zaměnily myš za Zachariášův ohon, který se vrtěl pod stolem. Naštěstí byl malý rejsek brzy uloven a poměry doma se vrátily do normálu. Ovšem lovecké pudy Zachariášovy se přesunuly na dvůr, kde s výrazem lovce zabijáka obcházel naše auta. Chvíli jsem si myslela něco o zvířecí úchylce, ale brzy mi došlo, že zde žádný erotický podtext není a že jde vskutku jen o lov. A protože se nedávno přátelům ve voze zabydlela kuna, která se opravdu velmi důkladně podívala na jejich kabely, zpozorněla jsem a zvědavě zvedla kapotu u motoru Vzápětí jsem ji zase s jekotem zaklapla, protože na motoru si hověla krysa velikosti kočky a nezdálo se, že by chtěla svůj nový pelíšek opustit. Nakonec došlo na souseda myslivce, který svoji registrovanou zbraní a přesnou muškou zlikvidoval potkana nebo krysu (pro mě je to jedno a totéž) aniž by zničil inkriminované vozidlo. Uf, ještě že toho myšilova Zachariáše máme. Ale stav, kdy jsou myši, kam se podívám, není zrovna potěšující. Je to s těmi myšmi trápeníJ

středa 29. října 2014

Míra svobody

Zachytila jsem v Reflexu anketu o míře současné svobody. S blížícím se výročím listopadových událostí z před pětadvaceti lety jistě podobných zamyšlení a anket bude přibývat. Tato reflexní mě zaujala z několika důvodů. Jednak proto, že neporovnává dobu před Listopadem a po něm, tedy periody, kdy slovo svoboda mělo diametrálně odlišný význam. Zamýšlí se nad mírou svobody v devadesátých letech a dnes, tedy zda jsme tehdy, v době přerodu, kdy staré už a nové ještě neplatilo, jinými slovy neexistovaly žádné mantinely, byli svobodnější a volnější.  A také i proto, že si podobnou otázku znepokojivě kladu již nějakou dobu, zda je člověk v dnešní společnosti vůbec svobodný, zda nejsme obětí zase jiné diktatury, která je natolik sofistikovaná, že nám dává pocit toho, že ji vlastně chceme…No, je to asi příliš složité téma na krátký fejeton, v dané anketě se také většinou respondenti neshodli. Někteří devadesátá léta vychvalovali, v porovnání s dneškem tam vidí občanskou angažovanost, svobodu všeho možného, zatímco dnešek je spoután příkazy, zákazy, politickou korektností a kdo ví čím ještě. Jiní zase definovali porevoluční období jako fázi utržení ze řetězu, kdy vlastně jen přežít s čistým štítem bylo umění, zatímco dnešek vidí jako dobu platných demokratických zákonů… Někteří hodnotí míru svobody jen podle vlastních pocitů, kdy se člověk může cítit svobodně klidně i ve vězení, jde o to, jak to vnímá. Jiní zase dnešní dobu evropských příkazů a zákazů naprosto dehonestují. Jistě je kapka pravdy v každém názoru a namíchat z takových kapek elixír, který by svobodu jasně definoval, asi nejde. Každý to vnímá jinak, jinou míry svobody ke svému životu potřebujeme. My skeptici, co to vidíme černěji, se docela bojíme toho, jak snadno je svoboda směnitelná. Za silná gesta a nabídka určitých jistot, kterých se nám prostě dostane…A to nemluvím o snadnosti monitorování a elektronického špehování každého z nás, což je další hřebíček do rakve svobodného života, ovšem hřebíček převážně dobrovolný.  Za souhlasu davů se stáváme společenstvím řízeným různými sofistikovanými, stále aktualizovanými aplikacemi.  A tady už opravdu o svobodě nemůže být řeč. Takže najít odpověď jistě není snadné. Nějak obsedantně se mi vrací dojem, že svoboda je pro mnohé nepodstatná a snadno se jí zbavují. Jiní se pak zase vracejí k vnitřnímu pocitu svobody, protože jiná je jim omezovaná. Někteří zase stále chápou svobodu jako fakt, že mohou dělat, co je napadne, bez nějakých morálních či mravních zásad, mnozí vůbec nechápou podstatu tohoto slova. Tak jsem sama zvědavá, co nám listopadové oslavy v tomto směru přinesou, jak zhodnotí míru svobody po pětadvaceti letech po změně. Povíme si po oslaváchJ
 Já sama jsem někdy v rozpacích a vlastně sama nevím......




úterý 28. října 2014

Zaniklý státní svátek

  Ještě celé čtyři roky zbývají do slavného výročí sta let od vyhlášení republiky, tudíž je nabíledni, že letošní nekulaté oslavy s sebou nenesou nic významného, zajímavého či netradičního. Dnes si prostě připomeneme 96 let od vyhlášení nezávislosti Československa, které vešlo do dějin jako vznik První republiky. Přitom tehdy ještě dva týdny před vyhlášením se císař Karel pokoušel zachránit monarchii, což se mu, k velké lítosti mnoha dnešních monarchistů, bohužel nepodařilo. Do hry vstoupil silnější hráč, kterým byla zámořská velmoc, která usoudila, že ve střední Evropě silné habsburské soustátí rozhodně nepotřebuje a tudíž je pro ni žádoucí vznik samostatných států. V okamžiku, kdy tuto informaci američtí diplomaté v Paříži oznámili, monarchie v podstatě právně zanikla.
 K tomuto diplomatickému skonu došlo již dvacátého října, zatímco k lidovému vyhlášení, podbarvenému klasickým lidovým násilím v podobě ničení všeho rakouského, došlo až o osm dní později, tedy onoho oslavovaného 28. října. I tehdy ale původně nešlo o vyhlášení kapitulace
 a nezávislosti, ale o snahu českých politiků převzít dohled nad vývozem obilí a mít pod kontrolou Obilní ústav. Ovšem šeptanda je v Čechách vždycky rychlejší než veškeré vládní a politické proklamace, tudíž se rychlostí blesku rozšířila v té době ještě nepravdivá zpráva, že Rakousko kapitulovalo a přijalo všechny podmínky nezávislosti. Vyrazilo se proto do ulic demonstrovat, čehož hbitě využili v Praze právě přítomní politici, aby zvečera vyhlásili své narychlo sepsané emotivní prohlášení o tom, že: 
„Lide československý, tvůj odvěký sen se stal skutkem…“, což podpořili ještě rychlým vydáním prvního republikového zákona o zřízení samostatného československého státu. Co se týká hesel
a využití momentu překvapení, tak v tom byli a jsou naši politici vždycky velmi kreativní a flexibilní. Horší je to už s naplňováním významu jejich provolání, která velmi často zůstávají právě jen oním tučně vytištěným heslem. Troufám si tvrdit, že tomu tak bylo i s odvěkým snem lidu československého, protože o vzniku samostatné republiky rozhodně většina národa ani nepřemýšlela, natož aby o něčem podobném snila. Leč situace se vyvinula tímto směrem a bylo žádoucí přesvědčit budoucí voliče o tom, že konečně žijí svůj splněný sen. Pravda, zpočátku k tomu byla v mnoha koutech nově vzniklé republiky nutná armáda, ale nakonec se „dobrá věc“ podařila
 a všichni spokojeně spočinuli v prvorepublikovém lůně. Jistě by bylo zajímavé sledovat budoucí politickou kariéru oněch slavných mužů 28.řijna, kteří tehdy v Obecním domě nadšeně vyhlašovali novou samostatnou republiku.  Namátkou třeba Jiřího Stříbrného nebo Vavro Šrobára, ze zahraničního odboje „včas“ zemřelého Štefánika, který podle všeho měl mnohé výhrady nejen k republice v její tehdejší podobě, ale i k Benešovi, což by zcela určitě k jeho kariérnímu postupu nikterak nepřispělo…
To všechno se ale před devadesáti šesti lety patrně netušilo, tehdy se prostě využila situace
a vyhlásila se samostatná republika. V záplavě hesel se mnozí ani neorientovali, jako se ostatně neorientují v době předvolební dodnes. Tenkrát zjevně zabralo to nejúdernější, „lidu československému se splnil sen.“  

 Že ho mnozí asi ani nesnili nebo minimálně snili jinak, nikdo neřešil. Tehdy ani teďJ.  Proto jediné, co si v říjnu můžeme připomenout s naprostou jistotou je, že je to již devadesát šest let od vyhlášení První republiky. Zda si to zaslouží oslavu, kritický rozbor či smutné povzdechnutí je už čistě na naší vlastní volbě.

pondělí 27. října 2014

Jiný čas...



 ....jiná doba. Ta roční určitě. Víkend nám přidal hodinu, takže jsme si v neděli pospali. A tím jsme se prokousali do té temnější části roku. Sice je prý ráno trochu dřív vidět, ale večer se stmívá už v šest a nyní to půjde dál rychlostí blesku. Prostě temno, kam se podíváš. Pravda, trochu to svádí k dlouhým večerům u rodinného krbu, ke knize, dobrému vínu…To jsou všechno osvědčené nástroje, které pomáhají tu temnější část roku přežít bez ztráty desítky, bez nich by to byla ryzí beznaděj. A je jedno, zda o hodinu kratší či delší. Je zajímavé, jak se některých stereotyp§ zarytě držíme. Změnou času nic neuspoříme, to je jasné všem už dávno, přesto ho mechanicky měníme dál a nevypadá to, že se to někdy hodlá zastavit. Ani slavný pekař Pecka, dej mu pán bůh věčnou slávu, nezmohl nic. A nám, co neprotestujeme, ale v podstatě jen nespokojeně doma láteřímeJ nezbývá nic jiného, než změnu času akceptovat a doufat, že adaptace organismu proběhne celkem úspěšně.  Tedy že se nedostaví arytmie, změna tlaku, únava a další atributy, které časovou změnu údajně provázejí. Mně tedy zatím deptá pouze únava a to ještě mnohem víc při té jarní změně. Tuto zimní tolik neprožívám, byť ji ani nikterak jásavě nevítám. Ta temnota, která s ní přichází, mě totiž docela děsí. Ale snad zase něco přečtu. Nebo napíšu? Minimálně pamflet proti manipulaci (s časem )bych sesmolit mohlaJ.

neděle 26. října 2014

Křtiny

Včerejší den měl své kouzlo. Křtiny jsou vždy hezký a dojemný obřad. Naše Hanička si ho užila právě včera. Hezky vyfešákovná, šla z ruky do ruky. V kostele pak ani nemukla, přijímala obřad křtu velmi vážně:-). Pan farář mluvil velmi hezky a Hanička vše bedlivě sledovala. Neprotestovala ani při pomazání ani tehdy, když jí pan farář na chvíli vzal a odešel k oltáři. Zjevně ji pozornost kolem a blesky fotoaparátů dělají dobře.  Křest, při kterém se stala Hanou Marií, vzala velmi zodpovědně. My samozřejmě také, stejně jako následnou oslavu. Haničku tedy máme úspěšně pokřtěnou:-)









sobota 25. října 2014

Ženská za volantem


Žena za volantem bývá často předmětem různého, většinou mužského, vtipkování. Myslím, že není vždycky tak úplně na místě, protože znám řadu žen, které jako řidičky strčí všechny pány tvorstva do kapsy. Přesto nepopírám, že je velmi příjemné, když někdy na našich divokých silnicích potkáte řidiče gentlemana, který vám třeba pomůže vyměnit píchlou pneumatiku. Pravdou je, že když jste štíhlá dvacetiletá blondýna, kavalíři u vašeho defektu staví takřka automaticky. Když se něco podobného přihodí o dvacet let později, už si musíte tu pomoc vystát a vyprosit. Nedávno jsem takto postávala vedle nepojízdného vozu téměř hodinu, než kdosi zastavil. Ale pán byl šikovný, kolo opravil a tak jsem mohla pokračovat v jízdě. Pravda, v duchu jsem si nadávala, že si to neumím opravit sama, ale pneumatika byla připevněná tak důkladně, že i onen rytíř silnic s jejím uvolněním měl docela potíž. To mě v mojí neschopnosti poněkud uklidnilo a mohla jsem si vesele „hrát na blondýnu,“což jsem zahájila již úvodním „komickým“ výstupem, při kterém jsem marně hledala hever a poté vlastně i rezervu. Pán byl ovšem laskavý a trpělivý a mě došlo, že nejsem za blondýnu rozhodně poprvé. Nejvíc jsem vždycky perlila u benzínek. Nerada jsem brala benzín sama, ale když nebylo zbytí, vždy jsem někoho požádala. Při prvním samostatném tankování jsem pak ukázkově zazmatkovala, a když jsem na display viděla číslo 1500,- kč, napadlo mě, že vlastně nemám tolik peněz. Rychle jsem tedy čepování ukončila a šla spořádaně zaplatit, dokud ještě mám. Pán u kasy se docela divil, když po mě požadoval 150,- kč. Za takovou mikročástku se většinou benzín nenakupuje. Když já ale tak špatně vidím, špitla jsem nesměle a raději odjela k jiné pumpě dotankovat. Když jsme si pak pořídili nové auto, sehrála jsem u benzínky nechtěnou etudku při hledání nádrže, kterou jsem nenašla a odjela si pro kázání domů. Přesto jsem byla vysílána pro palivo dál, přesně do okamžiku, kdy jsem místo dieselu nalila do nádrže benzín. Naštěstí jsem neodjela, neb mi to docvaklo přesně v okamžiku zavěšení hadice. Ovšem cena za tuto chvilkovou nepozornost byla docela vysoká. I když na druhé straně jsem na ní i vydělala, od té doby už nemusím sama tankovat, dostávám doma auto vždy s plnou nádrží. I přesto se na silnicích do role blondýny dostanu velmi často. Třeba když podle pokynů navigace skončím kdesi za vesnicí v polích a fakt tam žádná silnice nevede, přestože hlas z aparátu vytrvale oznamuje: „pokračujte rovně!“ Největší blázinec za volantem pak bývá samozřejmě po ránu, když se vezou děti do školy. Stihnout to všechno načas vyžaduje určitý talent a nadání, kterými tak úplně nedisponuji. Nejviditelnější mezeru v organizaci jsem zaznamenala v ten den, kdy jsme jeli do školy prvního září. Děti, školní tašky, moje tašky a do toho ještě pytel s odpadky, které samozřejmě večer někdo nevynesl. Hodím je před školou do kontejneru. Naivní představa zaměstnané „blondýny“.  Když totiž vysazuji druhé dítě u školy, nezbyla na něj aktovka, nýbrž inkriminované odpadky. Aktovka si hověla v kontejneru. Kluk šel do školy bez tašky, já se vracím před budovu školy, kde jsem vysadila dceru a vyhodila brašnu a nořím se do kontejneru pro zbrusu novou prvňáčkovskou tašku. Dcera, která mě z okna pozorovala, se tak styděla, že se několik dalších týdnů ke mně odmítala před budovou školy přiblížit, aby ji náhodou někdo z jejích nových spolužáků se mnou nespojoval.  Úspěšně jsem ale synovu tašku zachránila, vyměnila ji v kontejneru za odpadky a radostně naskočila do auta, abych při couvání sejmula jakýsi sloupek, který se mi prostě připletl pod kola. Spolu s kolemjdoucím policistou, který s vypsáním pokuty za špatné parkování a nebezpečné couvání vůbec neváhal.  Ani hra na blondýnu mi nepomohla. Když jsem několik dní poté nenašla auto v podzemních garážích a zalarmovala Policii, která ho našla přesně tam, kde jsem ho zaparkovala. Při hledání jsem si prostě spletla podlaží. Doma po této události na čas usoudili, že bezpečnější pro rodinný rozpočet bude, když přestanu jezdit. Jenže brzy si přišlo na to, že dělat taxikáře do školy, na kroužky a na fotbal prostě někdo musí, tudíž jsem se slavnostně za volant vrátila. Jezdím, myslím si, relativně bezpečně, moje „karamboly“ jsou spíš taková přidružená činnost, u benzínky, v garáži, na parkovišti….Tedy v místech, kde snad nejsem životu nebezpečná, ale prostě taková „typická blondýna“ za volantem. Někde ty vtipy reálný základ mít musíJ
             Ppsáno pro Překvapení

pátek 24. října 2014

Příprava na minulou válku

  Je docela zvláštní, jak se lidstvo stále pečlivě připravuje na minulou válku. Již celé moje dětství, kdy jsme se v plynových maskách chystali na útoky zmapované během druhé světové války, byly takovou zbytečnou aktivní přípravou na něco, co rozhodně nepřijde ve stejné podobě, jako se událo kdysi. Jelikož ale šlo hlavně o ideologický podtext, vnímala jsem to jako českou socialistickou specialitu. Jenže na minulou válku se připravujeme pořád a rozhodně ne jen v Čechách. Třeba pečlivé kontroly na letišti, kdy vám seberou kdejakou lahev dobré vody, mají zabránit opakovanému útoku na dvojčata. Ten se ovšem zcela jistě nebude opakovat podle stejného schématu, stejně jako mu nezabrání konfiskace vašeho nápoje. Leč, je to daň době a všichni si myslíme, že děláme maximum. Podobně jako nyní čeští školní inspektoři kontrolují vstupní zabezpečení našich škol, aby zjistili, jak jsou naše nedostatečně financované školy zabezpečené proti útoku podobně nemocného jedince, který vraždil ve Žďáru. Prostě se připravujeme na něco, co již proběhlo, zcela jistě se ve stejné podobě opakovat nebude a čemu navíc těmito způsoby stejně zabránit nelze. Jako by snad plynová maska zachránila někoho před novou válkou? Zuté boty turistů na letišti před teroristickým útokem? Elektronicky zabezpečené školní dveře před lidskou tragédií? Příprava na „minulou válku“ je prostě osvědčenou
 a oblíbenou metodou, navenek velmi uklidňující a aktivní, leč ve skutečnosti naprosto k ničemu. To ovšem nikdo neřeší, protože žádná jiná prevence či nevyzkoušená příprava by nepůsobily tak efektně. Kdysi ideologicky, dnes mediálně.
Přemýšlela jsem, zda jsem to tak vnímala vždycky  a musím říci,že asi ne. Kdysi v mládí mi to připadalo jako neměnný fakt, později jako klasická „buzerace“ ( co také jiného bylo organizované  poletování po okolí v masce, pláštěnce a s pytlíkem ovázaným gumičkou na ruceJ?). Teprve později se mi začaly jevit podobné aktivity jako aktivní realizace starých českých přísloví typu : „vlk se nažral, ale koza zůstala celá, či pozdě bycha honit nebo dokonce kdo jinému jámu kopá…..“
 S mnoha zbytečnými aktivitami na mediální parketě jsem shledala mnoho shodných rysů s minulostí, která se v nějakých bodech velmi ráda opakuje.  Média se dnes téměř bez výjimky vyznačují potřebou prezentovat se odhalením viníka, eventuálně příčiny, která byla kupodivu zapříčiněná něčím nyní snadno odhalitelným.Skandalizují a dělají ještě větší paseku než vznikla sama o sobě. Za mohutného potlesku davu, který toho viníka prostě potřebuje. 
Jsou podle mě dva způsoby, jak k tomu přistupovat kapku reálněji. Nekomentovat nic, protože vždycky je všechno jinak, nebo děj pojmenovat a věřit, že se něco změní. No, nezmění, protože vždycky je všechno jinakJ. Takže, nejlepší je asi nerozčilovat se, nekomentovat, ale také nekamenovat a hlavně neřešit ex post....
Myslím si tedy já....Protože válka už proběhla a na tu novou se při sebelepší snaze stoprocentně připravit nelze. 


čtvrtek 23. října 2014

Monarchie vyhrála

Alespoň pro mě tedy určitě. Jako monarchistku tělem i duší mě nemůže   republika zlomit J.
( i když k úternímu výročí samozřejmě proslov budeJ). Nicméně dnes jde o reportáž z našich Hovorů, ze setkání s doktorem Jiřím Rakem, který byl tak laskav a přijal pozvání na setkání do Záletné sovy, kde se nyní naše Hovory konají. Pravda, počasí nám moc nepřálo, nevlídno a sychravo možná dokonce zlákalo některé naše potencionální návštěvníky k tomu zůstat hezky doma v teploučku.Ovšem ti, co přišli, nelitovali. Pan doktor Rak je osobnost. Skoro se nebojím říct, že je to živel:-). Pro monarchii a císaře pána by dýchal, argumenty má srovnané a promluvit tedy doopravdy umí. Monarchie z toho vyšla opravdu dobře, naši vlastenci by se ve finále asi divili, s republikou určitě nepočítali. Smutné je, že se to nedá vrátit. Na druhou stranu jsme na tom lépe než v Rakousku, kde ani historické skupiny, oslavující císaře pána, nemají takovou svobodu jako v Praze. Takže všechno má svá pro i proti.Každopádně, mýtus, že monarchie byla žalářem národů, jsme úspěšně vyvrátili. V úterý, při vzniku republiky, tedy můžeme připít na zdraví historické etapě monarchie, kdy se žilo dobře, Čechům se nic špatného nedělo a pokrok šel kupředu mílovými kroky. Leč, už je to historie....




středa 22. října 2014

Vernisáž

 Mám ráda Veletržní palác, a nejen proto, že je takřka na Letné a tedy na dosah. Prostě tam ráda chodím, byť si myslím, že jeho potenciál je velmi nevyužit. A fascinuje mě, že když se do jeho prostor, tedy do prostor Národní galerie, dostanu třeba ve všední den, jsem tam takřka sama. Nedávno jsme vyrazili se studenty a téměř jsme se tam ztráceli. Když srovnám třeba s Albertinou nebo nekonečnými frontami před pařížskými galeriemi…
Někde se asi stala chyba....
Nicméně, není tomu tak vždy, třeba včera na vernisáži bylo docela dost lidí se zájmem o umění.  Tentokrát šlo o umění i o Veletržní palác, neb projekt Jiřího Sožanského je završením akcí, věnovaných právě čtyřicátému výročí požáru Veletržního paláce. A aby těch výročí nebylo málo, druhým leitmotivem je 25 let od vypuknutí „Sametové revoluce“. Tedy jedno výročí vedle druhého, hezky přes fotografie, velkoformátové malby, plastiky a další výtvarné atributy. K tomu proslovy,  „veletržní“ atmosféra. Zajímaví hosté,zajímavé myšlenky. Srovnání Orwellovy utopie se současnou realitou monitorované společnosti, kdy za potlesku davu se většina lidí dobrovolně vzdává svého soukromí prostřednictvím médií. Sledování je na takové úrovni, o jaké se nikdy nikomu ani nesnilo. Obrazy Jiřího Sožanského v tomto duchu doslova až mrazí. Na úvod promluvil Jiří Kotalík, dále šéf ústavu pro ochranu osobních údajů a nakonec sám autor, který prohovořil k věci a hlavně stručně, což je velký dar. Pak prohlídka jeho obrazů, setkání se zajímavými lidmi (mezi hosty byli sám pan Duka), s historiky 
( takový trénink na Hovory) a samotná zážitek s vernisáže ve Veletržním paláci. Výstava určitě stojí za návštěvu a zamyšlení. A vůbec celý večer byl takový příjemný kulturní počin....J







úterý 21. října 2014

Sova Hedvika

Sova Hedvika přiletěla na návštěvu. Netrpělivá teta samozřejmě nevydrží čekat do Vánoc:-). Nač také, že? Takže sova Hedvika už bydlí v postýlce s Haničkou a už spolu kamarádí:-).





pondělí 20. října 2014

Jak vrátit učiteli autoritu?


     Oblíbené klišé dneška zní, že kdysi existovala doba, kdy si všichni (údajně zejména na vsi) vážili pana faráře, učitele a asi ještě lékaře. Jestli tomu tak vskutku bylo, nemohu posoudit, protože dnešní doba je diametrálně odlišná.  Těžko se odpovídá na otázku položenou v úvodu tak, aby měla univerzální platnost.  Navíc se tady otvírají dva úhly pohledu, jednak autorita a jednak všeobecné uznání a vážnost dané profese. A tím bych asi začala, protože všeobecnou neúctu ke kantorům produkují hlavně média a politici. Ti první tím, jak o školství hanlivě informují, předhazují veřejnosti převážně záporné pohledy na školství, a ti druzí tím, jak ji hodnotí, v tomto případě hlavně finančně. Doba, která je primárně založena na úctě k penězům a majetku, neřku-li někdy i mamonu, nemůže obecně uznávat někoho, kdo s vysokoškolským pracuje za minimální plat.  To je jednoznačně vina politiků, protože školství je státním resortem, tedy oni rozhodují o tom, že kantor s dvacetiletou praxí nedosáhne na plat, který v Mc Donaldu dávají brigádníkům.  Samozřejmě, okamžitě se nabízí nahrávka na smeč, nechť tedy ten kantor jde smažit hamburgery. Jistě, ať jde. Mnozí také odcházejí, protože se svým vzděláním a přehledem mohou mít jinde výdělky mnohonásobně vyšší. Budeme-li ale k tomu tak přistupovat, nebude nakonec ve školství nikdo, kdo by s láskou a odborně učil naše děti, protože všichni kvalitní učitelé budu někde vydělávat.  Od roku osmdesát devět každá vláda vykřikuje, že školství je její priorita, a žádná pro školství nic pořádného neudělala. Takže se ocitáme ve slepé uličce, odkud nelze najít východisko, neb naše politické uvažování se již léta nemění a není v našich silách ho změnit ani tímto textem.  
      Přejdeme-li tedy k zmíněné autoritě, tak si i přes všechna protivenství myslím, že ji kantoři mají. Alespoň někde a v očích některých lidí. Opět zde nelze nepoužít staré známé, že to je o lidech.
O lidech na obou stranách barikády. Tedy na učitelích, kteří svoji práci dělají dobře a pak disponují přirozenou autoritou. Mají partnery v rodičích, kteří nevidí ve škole a priori nepřítele, jehož jediným cílem je deptat jejich drobečka nějakými povinnostmi, ale chtějí se školou spolupracovat.
    Nechci popisovat ideálního učitele s takovými atributy, které si o autoritu přímo říkají, jako je moudrost, spravedlivost, empatie, tolerance a desítky dalších vlastností, které se, světe div se, ve sborovnách opravdu vyskytují. Pravdou také je, že o nich se moc nemluví, nehodí se do dnešní katastrofické doby,která si libuje v negaci.
    Jenže veřejnost by se měla snažit je vidět, ne jen slepě přebírat mediální klišé, že škola je nejhorší etapa v životě lidském.  Pravda, v okamžiku, kdy zejména populární rádoby VIP osoby rády prezentují, jak je škola omezovala, chlubí se svým záškoláctvím či zhoršenými známkami z chování, se těžko
 u mládeže lobbuje za opak, ale to jsme zase u těch médií.
    Stejně tak je třeba spolupráce rodiny a školy, nikoli napjatý válečný vztah, který mnozí předjímají automaticky.
„Prostě si na jejich drobečky nebude ta úča vyskakovat!“
   Když takhle rodiče hovoří doma, těžko chtít po jejich potomkovi, aby se ve škole choval nějak normálně.
 Tedy zpět k meritu věci, autoritu není třeba vracet učitelskému povolání,dobří učitelé autoritu měli, mají a mít budou. Hlavně je třeba začít budovat vzájemný respekt a úctu a hledat cesty ke spolupráci. Pak to bude fungovat. Samozřejmě v okamžiku, že narazíte na zapáleného učitele, který i ve zdejších divokých podmínkách hodlá dál šířit vzdělanost
a pracovat s mládeží, o které všichni svorně tvrdí, jak je děsivá. Není, ale to je další klišé. Mohla bych tady vytáhnout hojně užívaný Sokratův citát, který mluví o hrozných mladých ve stejném duchu již v době antické. Je to prostě klasický problém generační výměny, vždycky se musí nastupující generace nějak vymezit vůči té předchozí. Ovšem pokud budeme hromadně házet špínu na ty, co se snaží s nimi pracovat, jak mnohdy média i rodiče činí automaticky, pak se nějakého souladu asi nikdy nedobereme.
    A ať chceme nebo ne, setkání s dobrým kantorem nás může obohatit na celý život. Stejně tak, jak špatný učitel poznamená naši psychiku, bez ohledu na to, zda se cítíme být nad školu povzneseni. Třeba i díky svým rodičům. Takže jak ze začarovaného kruhu ven? Úplně jednoduše, vzájemnou úctou, pochopením, dialogem a spoluprací. Ano, tak jednoduché to je.
Abych to na závěr jako správná učitelka shrnula a zopakovala, tak tedy nejde o ztracenou autoritu, tu dobří učitelé mají a mají ji velkou. Jde o návrat všeobecné úcty a tolerance do veřejného prostoru, k všeobecnému respektu k práci lidí, kteří se starají o výchovu a vzdělání našich dětí. A nejen k nim, ale i ke všem tzv. pomáhacím profesím. Protože život prostě není jen o penězích. Ale to je běh na dlouhou trať.


neděle 19. října 2014

Husitská epopej

Nesnáším husity.  Patřím k těm, co je považují za barbary, ničitele, neřku-li středověké teroristy. Nevidím v této historické etapě onu čest a slávu, kterou vidí jiní. Spíš dobu úpadku.  Přesto, nebo právě proto, jsem se rozhodla přečíst si Husitskou epopej od Vlastimila Vondrušky. Již jsem četla Přemyslovskou a nyní tedy zkusím tu Husitskou. Mám ráda tlusté romány, abych se měla k čemu vracet, a to Husitská epopej splňuje. Pyšní se cca šesti sty stranami. Tak jsem zvědavá na ten příběh, který měl tak masivní reklamu, že uniknout jí takřka nešlo.  Co se asi dozvím a jestli na ty barbarské husity pozměním svůj názor. Začátek zatím vypadá čtivě, tak s chutí do tohoJ
                                                   

sobota 18. října 2014

Historie jako milenka:-)

  Když jsem kdysi dávno byla na  mega dějepisné soutěži, ocitla jsem se vlastně takřka mezi samými muži- historiky. Ne, že bych si stěžovala, naopak. Byli to veskrze mladí pohlední mužové, chytří, charismatičtí. Oko jsem si spravila, společnosti si náležitě užila. Zejména po tradičním školním babinci jde o příjemné osvěžení. Leč v této souvislosti mě napadlo, jestli vlastně ta historie tedy není víc mužská záležitost?  I týmy soutěžících byly převážně chlapecké, sem tam byla dívka ve skupině, ale ryze dámské seskupení, tedy ženstvo, bylo mezi mužstvy jen jedno jediné. Že by ženy či děvčata dějiny až tak nezajímaly? Či zda by muži v historii viděli jakousi analogii vzrušující milenky, kterou nikdy zcela neovládnou? No, to je příliš divoký příměr, navíc není zcela můj, jen tak se mi vloudil do klávesnice. Podstata je vlastně taková nijaká, nenese žádnou pointu, jen mě napadlo, jestli se vlastně nevěnuji chlapské práci? Stejný pocit měla při dialogu s tímto "nosným" tématem i kolegyně vystudovavší matfyz. 
"My vlastně děláme mužskou práci?"
 Ale jen ty základy, protože do výšin nás páni docenti moc nechtějí. Neříkám, že vůbec, jsou ženy historičky i jako docentky, doktorky či profesorky, ale většina těchto pozic je obsazena muži. I na historické soutěži tomu tak bylo, sice ne deklarovaně, leč dalo se to statisticky vyčíst. 
Ženy (historičky) opravovaly ty desítky odpovědí a muži (historici) pak slavnostně prezentovali výsledky své historické práce. A smetanu slízli samozřejmě oni, protože je to přeci dřina, taková soutěž:-). Nechci to prezentovat jako nějaké ublížení. Ostatně, ani se ublížená necítím, spíš pobavená. Jak to v té naší společnosti funguje...Přes všechna silná prohlášení a deklamace, prostě pořád patriotismus. Stačí porovnat výše příjmů ve srovnatelných oblastech, ale to už bych se zase dostala na tenký led a tam dneska nechci. Chci zůstat v bezpečných vodách dějepisných a  jen tak mimochodem říct, že historici se cítí být ženám historičkám nadřazeni, ač o tom nemluví. Je to  prostě tak. Prostě to tak mají. Což je smutná historická realita. 
Přesto mám historii ráda, což je takový historický paradox:-)

pátek 17. října 2014

Loajalita

  „...Měla bys být loajální, je to tvoje zaměstnání,“ připomínala mi kdysi dáma, učitelka a zakladatelka nových projektů, dej jí Pánbůh věčnou slávu, kdykoli jsem se vztekala nad nespravedlností světa.
Moji snahu o objektivní kritiku považovala za patřičnou v pouze okamžiku, kdy se špinavé prádlo pralo doma, protože na veřejnost přece interní spory nepatří.
 Když mi jednou s pohoršením vysvětlovala, že jsou i tací, co si tajně přihřívají polívčičku očerňováním kolegů a nekritickým vyzdvihováním vlastního já, skoro jsem nevěřila, že mluví
 o reálných lidech.  Leč, měla zkušenosti a dobře věděla. O několik let později jsem se o podobných metodách přesvědčila na vlastní kůži. Nějaká loajalita se dnes přeci už dávno nenosí.
  Některým se podobné konstatování pranic nelíbí. „To je přeci něco jiného, já mám hypotéku, tak se musím snažit…“, konstatují většinou rázně. Použití hypotéky jako štítu je v současné době jakýmsi evergreenem. Docela mi na to pasuje označení jednoho moudrého pána, který suše konstatoval, že tím vlastně došlo k jakési refeudalizaci. Hypotékami byla tolika lidem ohnuta hlava, krk i charakter, že je takřka srovnatelný s podpisem anticharty. Prostě to tak je. Pochybuji, že by bylo možné pregnantněji vyjádřit ochotu mnohých držet ústa a krok, či na opačném charakterovém pólu, jít prostě přes mrtvoly. Má se vyjádřit postoj? Mlčím jak hrob. Případně, aktivně provozuji řitní horolezectví.  Přece se nenechám pranýřovat za vlastní názor, nebo nedej bože, vyhodit?
A dělat si hlavu s nějakou loajalitou? To je přeci přežitek, ne? V tom se doba značně posunula. Není to ale zatím normativ. Ve skutečnosti se loajalita někde i vyžaduje, leč, spolu s tímto konstatováním vyskakuje neodbytná otázka, zda lze něco takové získat příkazem či regulí? Když to jeden nemá dané výchovou, tedy v krvi? Ostatně, copak je něco přirozenějšího než být solidární se svými kolegy?
Jenže občas (často) zjistíte, že některá pravidla nejsou tak úplně běžná nebo by minimálně potřebovala nějakou novelizaci. Jako když se aktualizuje počítačový program. Nebo upgraduje nějaký herní level.
 Podle mojí výše zmíněné nebožky by podobné vlastnosti měly být pro určitou skupinu lidí samozřejmostí, zejména pokud pracují s lidmi, neřku-li s dětmi.  
Jenže na druhou stranu, doma není nikdo prorokem. Dokonce ani ve škole ne. Takže se ocitáme v labyrintu, ze kterého není cesty ven, neb nevlastníme proslulou Ariadninu nit. Kdo by nám ji také předal? A pokud ano, šlo by o loajalitu nebo zradu? Nebo dokonce o prospěchářství?
 Dříve by se nad podobnými věcmi patrně nikdo nepozastavil, neb by trvalo, než by se impuls dostal na veřejnost. V dnešní on line době se ví všechno takřka v přímém přenosu, někdy mám pocit, že se všechno ví snad ještě dřív, než k dané akci dojde. Utajit tedy svoje křížové tažení jde jen velmi těžko.  Možná je to dokonce i dobře. Moji starší kolegové vždycky říkávali, že boží mlýny prostě melou. Stejně jako, že na každou svini se prostě vaří voda. Mně se líbí i historická reminiscence, která připomíná, že kolaborantům-prospěchářům- se prostě oholila hlava. Aby každý věděl….
Ale na druhou stranu, ono se to pozná i tak....


čtvrtek 16. října 2014

Právě dnes

 Právě dnes probíhá Velký knižní čtvrtek. Někde se pořádají autorská čtení, jinde autogramiády, někde se beseduje, jinde se jen nějak propaguje literatura.  Na Letné se chystá zvýšený prodej. Respektive, doufáme v něj. Prezentujeme plakátkem, knihami a osobní účastí. Víc zatím není v plánu. Uvidíme. Ale v nějaký zvýšený prodej v podstatě doufáme, neb plakát se Jalně, myslím povedl. Na základě fotografického základu MD byla vytvořena opravdu letenská prezentace. A protože názorem, co není na Letné, není, se již léta netajím, doufám, že nalezne vyslyšení a minimálně letenští patrioti v knihkupectví ve Veverkově ulici rádi a hojně nakoupí. To je ostatně, i jedním z hlavních cílů Velkého knižního čtvrtku. Budete-li jeho aktivními účastníky, budu (vlastně budeme) moc ráda (rádi). Tak prosím, vzhůru na Letnou, do knihkupectví VeverkovaJ.
Na Havla je to dobrá volba, ne?

středa 15. října 2014

Monarchie versus republika

Čas letí jako bláznivý a další Hovory jsou na dohled. Už za týden, protože poslední středu v měsíci jsou tentokrát prázdniny. Takže je tu pozvánka, přesně týden před

Srdečně vás zveme

do vinárny Záletná sova na Letné
 ve středu 22.října od 19hodin na
Hovory o historii,
kterými nás v tématu
REPUBLIKA VERSUS MONARCHIE
provede
PhDr.Jiří RAK, Ph.D

Pokusíme se demytizovat monarchii, vyvrátit některá zažitá klišé a porovnáme republiku a monarchii. Samozřejmě neopomeneme výročí vzniku Československé republiky, ale pozastavíme se i nad jinými možnými alternativami v roce 1918.
Těšíme se na vaši účast

A já ještě dodám, že na Letné již visím, takže knihy v rámci Velkého knižního čtvrtku lze zítra vesele nakupovat. Visím vedle Coelha, což je tedy velmi hezké místo:-)

úterý 14. října 2014

Setkání v Denveru

 Ne snad, že bych konečně vycestovala za oceán. Zatím jen do ÚSTR, kde se konala prezentace vzpomínkové knihy Františka Čančary, Sejdeme se v Denveru.
Když pořádám historické sedánky, je to blázinec a kolotoč, takže si náramně užívám, když někdo pozve mě.  Na setkání historiků chodím ráda, protože jde většinou o zajímavé lidi a mě těší si s nimi povídat. A také doufám, že třeba někoho „ ulovím“ pro naše Hovory do Záletné sovyJ.
Setkání nad knihou Františka Čvančary samozřejmě nezklamalo.  František Čvančara pocházel z rodiny žižkovských průkopníků české kinematografie, přesto se ocitl v komunistickém vězení. Pobyt tam rozhodně nepatřil k procházce růžovou zahradou, ale to snad již dnes všichni ví. Že přesto zas a znovu soudruhy tolerují a volí je věc jiná, pro mě nepochopitelná, leč je to obraz reality...
O té zase jindy. Ovšem setkání v Denveru byl hezký zážitek.......................
Právě před týdnem. 



pondělí 13. října 2014

Plnoletost

  Dnes doma slavíme jedny osmnáctiny. Tedy další plnoletost.
Věk malin nezralých….,J.
Je to hranice, ať chceme či nechceme, podstatná a důležitá.  A my se teď doma obrazně stýkáme v několika hraničních uzlech- hranice dospělosti s hranicí kojeneckého věku. K tomu by se i nějaká ta hranice staroby dala překročitJ, prostě takové pestré hraniční pásmo.
Ještě, že v tomto případě nejsou nutná celní prohlášení a nějaké další proklamace. Prostě se ta životní hranice nějak překročí a pak se uvidí…. To samozřejmě není Nic nového pod sluncem.
Tak si užíváme hezké plnoleté pondělí.  Přesto, nebo právě proto, že se pyšní kontroverzní 13. Ale já mám třináctku ráda.  A když se slaví, tak dvojnásob. A nejen s oslavencem, ale i s Haničkou. J A Zachariášem.
A brzy již Velký knižní čtvrtek na Letné. Také důvod k oslavě:-). 
Zjevně nastal oslavný týden:-)

neděle 12. října 2014

Povinná četba


Povinná četba ke škole prostě tak nějak patří. Nepatří sice k nejoblíbenějším školním atributům, ale sama dobře vím, že k mnoha titulům bych se nedostala, kdyby nebyly povinné. Tak to prostě v určitém věku je. Přesto zkouším povinnou četbu spíš doporučovat, aby si povinně něco vybrali, četli, ale podle vlastní "povinné" volby. A někdy se mezi vybranou četbou najdou skutečné skvosty. Pravda, je to většinou ve spolupráci s rodinou, kde se čtení bere za normální, kde si o knížkách povídají a kde třeba babička najde ve své knihovně netušené poklady. Tak jsem se seznámila s prastarou knihou, kterou si chce studentka přečíst na práci o Přemyslovcích. Sama jsem ji neznala, jde o originální vydání, opravdový antikvariátní klenot. O Kunhutě, manželce Přemysla Otakara II. Půvabné vydání vlastním nákladem, staročeštinou napsané. Pravda, obávala jsem se, že jde o čtení pro dnešní děti náročné. A ejhle. Kniha nejenže byla dobrovolně přečtená, ale i zaujala. A vedla k přemýšlení o jazyce, formě i obsahu. Zajímavá zkušenost. A pozitivní bod pro povinnou četbu, byť tato byla v podstatě ryze dobrovolná.A krásná:)



sobota 11. října 2014

Velký knižní čtvrtek



 Tak nějak vypadá moje prezentace během velkého knižního čtvrtku. Máte-li cestu přes Letnou, zavítejte, prosím, do zdejšího knihkupectví..........  

pátek 10. října 2014

Vítání občánků

Již skoro týden tomu, co Haničku přivítali jako občánka mezi občany. Tradiční kolébka, ještě i nás v ní kdysi při vítání fotili:-). Některé atributy jsou prostě neměnné. Kapka dojetí a plno radosti. Hanička je přivítaná, těšíme se na křtiny:-)
                                                       
                                                         Copak se to se mnou děje?
                                                      

                                                        Uf, je to za námi, jedeme domů

                                         Tak jsem přivítaná:-)

čtvrtek 9. října 2014

Šťastný den...

 ...má být každý den. Tedy alespoň podle divadelní hry, ve které exceluje Bára Hrzánová. Někde jsem četla, že si hru nadělila k narozeninám. Pokud to tak je, vybrala si zajímavý dárek. Takový odlehčený. Mám paní Hrzánovou ráda a tak jsem věřila, že se člověk při výběru hry nemůže splést. Navzdory tomu, že se hrálo v divadle Kalich, které nemám ráda, protože ve mně budí klaustrofobní pocity, blbě se tam sedí, je takové nevlídné…. 
Raději tam moc nechodím, když ale musíš, tak musíšJ.  
Bára tuto hru, Každý den, šťastný den, hraje pouze zde nebo někde na zájezdech. Než někam na "zájezd" tak raději do Kalicha, i když....
   V podstatě vše dostálo své pověsti. Bára Hrzánová byla skvělá, Kalich byl hrozný (snad ještě horší než si ho pamatuji z dob, kdy jsem se zařekla, že už tam nepůjdu), partneři paní Hrzánové mi pak evokovali nějaké ochotnické divadlo či co.... 
Téma hry je jednoduché,  pohrávání si s možností bigamie. Hlavní postava (Bára Hrzánová) se po letech v manželství nudí, tak si přivede druhého partnera. Zápletka tedy vskutku prostinká, leč mistrovství Báry Hrzánové ji povyšuje na příjemné podívání. Bez ní by to ovšem bylo nekoukatelné. 
Nicméně jako příjemné rozptýlení se to dalo, byť na jiném jevišti než v Kalichu by to jistě bylo i příjemnější. 
Leč i tak, jednou a dostJ

středa 8. října 2014

Polonahá Laura

 Naši poštovní schránku zdobí poměrně výrazně viditelná prosba, že si nepřejeme reklamní letáky. V dnešní době běžná dekorace. Někteří „agenti“ ji respektují, jiní vám tam ty svoje prospekty nacpou tak i tak.  Mnozí zase fláknou balík papírů před dveře, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Splní svou brigádní povinnost 
a zmizí. Nějaký nepořádek je vůbec nezajímá, krabice na papír, vyzývavě označená právě pro tyto účely, rovněž ne. …
Vím,že někdo si na letáky potrpí, nakupuje podle nich či ho k něčemu inspirují, tedy to většinou někomentuji. Každý máme své. Ovšem stroze oděná doktorka Laura Janáčková, která se touto cestou touží dostat do Senátu, mě tento týden (respektive dva týdny) poněkud rozladila. Nejen tím, jakou zvolila cestu, stranu 
i metodu, ale hlavně tím, že na mě dnes a denně vykukovala ze schránky. Má zjevně velmi vytrvalé „agenty“, takže přes zřetelně písemně vyjádřenou prosbu, že si nic podobného dostávat nepřejeme, paní Laura vytrvale vyskakovala z naší označené poštovní schránky. Kdyby jednou, ale opravdu důsledně, den co den. Jsem zvědavá, zda i dnes se objeví.
Zjevně je senátní židle natolik lákavá, že je třeba pro vstup mezi „vyvolené“ udělat mnohé. Na myšlenku, že Senát býval (nebo alespoň chtěl být) radou starších, něco na způsob moudré a seriózní skupiny, se už evidentně dávno zapomnělo.
Jsem zvědavá,zda erotická vlna vynese paní sexuoložku až do vytouženého křesla, kde by měla být dalších šest let pojistkou naší křehké demokracie….

Soudě podle naší schránky se jí to povede na sto procentJ

úterý 7. října 2014

Podzimní Vídeň

Vídeň, naše druhé (první) hlavní město, je krásná vždycky. Mám pro ni slabost, cítím se tam tak trochu jako doma:-). Když ještě vyjde počasí, je víkendový výlet do Vídně vskutku relaxační. Naším posledním cílem byla Albertina a výstava Joana Miró. A jako bonus pak císařská hrobka a Schonbrunn. Doprovázeno samozřejmě kvalitní vídeňskou kávou, dortíky a atmosférou.........
Opera
                                                                        Albertina

                                                        Obrazy katalánského umělce




                                                      Kapucín před císařskou hrobkou
                                                  Marie Terezie majestátní i po smrti

                                                  Poslední odpočinek Franze Josefa
                                                             Svatoštěpánský dóm
                                                                      Schonbrunn


                                                       Krásné podzimní zahrady
                                                                Neptunovy fontány


.............prostě Vídeň jako vyšitá:-)