úterý 31. května 2011

Žhavé zážitky

Ráda chodím do sauny, vyhřát si tělo, pročistit se, odpočinout. Často chodím sama, protože většina lidí z mého okolí saunu nesnáší, takže je to vždycky taková relaxace o samotě. Dnešní doba v rámci úsporného programu preferuje společné sauny, na což jsem si musela zvyknout, ale člověk si zvykne i na šibenici, takže proč ne na upocené naháče. Prostěradlo k zahalení mám ale vždy v pohotovosti, v obavě ze setkání se svými studenty. Setkat se s někým, koho u tabule drtím z třicetileté války, v rouše Evině není tedy to pravé ořechové. Stalo se mi před dávnými léty a od té doby jsem sakra opatrnáJ.
  Ovšem jsou i jiné žhavé zážitky. Onehdá se mi povedlo uniknout do bazénu v dopoledních hodinách, takže jsem si užívala luxusního soukromí. Sedím si tedy v sauně, sama se svými myšlenkami, když tu tam vnikne muž postavou i chováním připomínající hrocha. Umístil se na horní polici a chvíli se zdálo, že nebude rušivý element. Ovšem se zvyšujícím se horkem začal vydávat znepokojující hroší zvuky a poté pojal myšlenku, že si zacvičí. Nejdřív hlasitě promasíroval své tučné chlupaté tělo, poté se svalil na záda a vzápětí vztyčil do svíčky. Jeho malý generál se tam prapodivně kroutil a muž za hlasitých vzdechů vytrčil nohy až za hlavu. Ač nejsem nikterak cudná ani prudérní, náhle jsem nevěděla, kam s očima. Navíc to podle jeho zvukového doprovodu vypadalo, že každou chvíli dostane infarkt. Chtěla jsem tedy zbaběle prchnout, když tu se prudce svalil z rozpálené lavice a saunu opustil. Vydechla jsem si a čekala, až zmizí z vedlejšího bazénku, abych mohla odejít také. Ovšem on se vedle cachtal snad půl hodiny, a já se pomalu zalykala vedrem. Naštěstí jsem vydržela a mohla se v klidu ochladit a vydat se do bazénku, kde jsem si v klidu plovala svým oblíbeným stylem paní radová,abych si nezničila účesJ .Po chvíli se ovšem ozvalo děsivé plácnutí a hroch za mnou. Jeho plavecký styl se podobal hasičské stříkačce, takže vždy, když profuněl kolem, ohodil mě pořádnou sprškou, na což moje frizúra nebyla připravená. Vylezla jsem z vody s vlasovým porostem rusalky.  Hroch si lebedil v bazénu, a já si šla vypůjčit fén.
    Někdy se při pokusu o pravidelné sportování zažijí vskutku nečekané okamžikyJ

pondělí 30. května 2011

Průměrný plat 230 000

   Soudě podle zpráv na internetu, naši politici jsou zjevně z  jiné planety. Říkám to tímto eufemismem, protože jinak bych se asi dopustila právně napadnutelného výrokuJ
   Skutečnost v podhradí je v poslední době dost tristní. Poměrně často potkávám životní úrovní zaskočené lidi. Jejich platy se soustavně snižují, zatímco všemožné poplatky a náklady se rapidně zvyšují.
Na otázku, jak z toho ven, odpovídají rezignovaně, že neví, protože biti jsou tady ti, co stávající mizernou situaci rozhodně nezavinili. Jako vždy.
„ V této korupcí prolezlé zemi prostě není šance na změnu. Když nekradeš a nepodplácíš, jsi prostě směšná figurka na hraně životního minima. A co s tím máš dělat?“
    Je zjevné, že s takovou situací si řada lidí neví rady, zvlášť když není pochyb, že mají pravdu. Stačí si přečíst článek, ve kterém poslanci žádají jednoduchý plat. Chtějí prostých230 tisíc. Hezký požadavek od skupiny arogantních nevzdělanců (omluva budiž směřována k ojedinělým světlým výjimkám), kteří do práce chodí, jak je napadne, a v poslanecké sněmovně se chovají hůř jak osmáci o velké přestávce.  
   A to je samozřejmě jen viditelná špička ledovce.  Znovu jsem si to uvědomila v diskusi o nekompetentnostech našich politiků. Přičemž školství bezkonkurenčně vede. Asi proto, že ho nejvíc sledujiJ, protože zdravotnictví mi také dovede pěkně zvednout tlak,  o Drábkovi ani nemluvě.
   Měla jsem pocit, že špatně slyším už při mnoha ministerských vyhláškách, třeba o platových tarifech, státních maturitách či myšlence pana Dobeše, že učitel prostě nepotřebuje vysokou školu a měl by jít učit rovnou po maturitě. A tu vlastně taky nepotřebujeJ. Tímto kreativním přístupem chce zatuchlé školství srovnat s reálným životemJ. Ovšem každá další myšlenka dovede ty předchozí klenoty přebít. Nyní objevili Ameriku v podobě zjištění, že roste počet obézních dětí. A světe div se, kdo za to může? Školní jídelny. A ejhle, je tu nápad. Zrušíme školní jídelny, propustíme kuchařky - státní rozpočet ušetříJ, vytvoříme centrální vývařovny, které v plastových obalech budou do všech škol rozvážet univerzální zdravou stravu.  A naše děti budou rázem zdravé a štíhléJ . Humorné, dokud si člověk neuvědomí tu finanční částku, kterou za tento nápad už zaplatili a hodlají i nadále vydat. Což v době, kdy údajně není na platy zkušených pedagogů, zní minimálně prapodivně.
    No, nejsou ti naši kluci z jiné planety? Jen nevím, z které, protože jinak bych tam poslala ničivý asteroid. J



neděle 29. května 2011

Uražený Zachariáš

Po obědě káva a knížka. Klasické nedělní čtení. Pomazlit se přišla dvě nová koťata. A Zachariáš se urazil. Nejdřív je chtěl vyhnat, ale to jsme mu zakázali. Tak urputně seděl a sledoval mazlivé vetřelce.
Chtěla jsem, aby si šel sednout k nám, ale odmítl. Ovšem odmítl i poté, co se koťata vrátila ke své právoplatné majitelce a také ke kočičí mámě. Trucuje pořád. :-) Jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží.  
   
   

sobota 28. května 2011

Doktorát

Telefon zazvonil v osm hodin večer. Hlas ve sluchátku zněl zvídavou nejistotou.
„Studijní oddělení,“ představil se neosobním tónem.
„Přijdete k zítřejší zkoušce?“
    Vzhledem k tomu, že se na doktorát připravuji už tři roky, připadalo by mi to jako neúcta k mé vlastní práci, kdybych řekla ne. Natrápila jsem se s odbornou prací, najezdila na setkání s oponentem, investovala plno peněz do studijní literatury, protože nestuduji v Plzni, ale v Praze.  Takže ano. Dokonce jsem byla ráda, že ten den už nastal a celý ten maraton bude za mnou.
Odpověděla jsem tedy souhlasně a napjatě čekala, co bude dál. Že by se snad zkouška nekonala?
Tón hlasu na opačné straně drátu se rázem změnil v mírně direktivní.
    „Tak s sebou přinesete dvě lahve šampaňského, čtyři chlebíčky na člena komise, (členů je osm), kávu a nějaké zákusky.“
„Prosím?“
„Ty láhve vlastně mohu být tři. Tady se to tak dělá, komise je na to zvyklá.“
„Kde to mám asi teď koupit?“ zmohla jsem se na celkem nesmyslnou obrannou reakci. „Je večer.“
„Já už jsem to obstarala, vy mi to jen zítra zaplatíte,“ zašvitořila sekretářka studijního oddělení Filozofické fakulty a zavěsila.
„Jak zaplatím?“ slyším se říkat do hluchého sluchátka. „Já nehodlám nic kupovat.“
Bylo ale pozdě.  Zavěsila, aniž se dozvěděla, jak moc mě její nehorázný požadavek šokoval.
Zvláštní, jak vás taková situace vyvede z míry. Nedělám o našem systému, a školství už vůbec, nějaké iluze, ale takovou neomalenost a nehoráznost jsem vskutku nečekala.  To je opravdu jak v nějaké banánové republice.
    Přichází dilema, co teď? Podlehnout a jít ke zkoušce obtěžkaná luxusní svačinkou pro skupinu zkoušejících dinosaurů, či hrdě odkráčet středem a zahodit tři roky usilovné práce? 
    Vzhledem k tomu, že se nejedná o můj vlastní příběh, nebudu jeho zamotaný konec rozuzlovávat, jistě bych se zase rozčilila. Jen mě prostě šokovalo, jak je slušný člověk na podobnou nehoráznost krátký a jako ho vlastně snadno zaženou do kouta. A nemusí ani do Plzně. A pak máme někde hledat morálku, i když i na akademické půdě aby hledal v poledne s lucernou a marně.




pátek 27. května 2011

Smutek v duši

   Život letí jako bláznivý, nic nového pod sluncem. Dny ubíhají, s všedními starostmi a radostmi. Pak se najednou nakumuluje tolik ingrediencí, že se podává hořkosladký koktejl, přichází zúčtování a všechny ty běžné problémy jsou rázem malicherné a o ničem. Když umře blízký člověk, každý z nás si tyto léty ověřené pravdy uvědomí zas a ostřeji. Všichni to víme, ale když to přijde, vždycky to bolí. Odešla mi teta, žena, kterou jsem měla ráda. Odešla brzy, ve věku, kdy se ještě umírat nemusí. Ale když přijde nemoc, člověk najednou nemůže nic.  A nezbývá než si říkat, že jí je určitě dobře, už ji nic nebolí, netrápí. V těch nedávných smutných měsících, kdy zažívala hodně bolesti a málo radosti, jsem jen z povzdálí s nadějí sledovala její zápas s urputnou zubatou a jako všichni kolem jsem věřila, že zvítězí, že budeme svědky vítězství duše nad nemocným tělem. A i když se dalo z vývoje nemoci všechno očekávat, přesto mě to zaskočilo, velmi zaskočilo.

Smutek v duši zůstává.

Kamarádka dokázala v našem středním věku, při plném vytížení doma i s rodinou, vystudovat vysokou školu.  A vzápětí se dozví, že tatínek umírá. Radost náhle zhořkla. Prostě hořkosladký koktejl, smutek v duši.  
Když se to pak člověk dozví všechno v jeden den, napadají ho různé myšlenky. Ale i to je život.  Jen přijmout to a vstřebat chvíli trvá. Není to snadné a je třeba si to odsmutnit.  Ale smutek v duši bolí. A bere síluL


čtvrtek 26. května 2011

Maryša


   Maryša se odehrává na moravském venkově. Naše Maryša se pohybuje v současných kulisách a reflektuje současnost. Trochu (nebo i víc) ji i paroduje, ona ta naše realita k tomu přímo vybízí. Zkoušíme různé úhly pohledu, jak by to Maryše klapalo s Franckem nebo jestli byla s Vávrou týraná žena.  Nakoukli jsme na ně okem muzikálovým, telenovelovým i dramatickým. A vše samozřejmě doprovází nezbytná káva, takže bychom skoro klidně mohli požádat Dům kávy nebo nějaké Tchibo či Jihlavanku o sponzoringJ. Premiéra se nám kvapem blíží a tak Vy, co budete v pondělí 13. června v 17. hodin poblíž divadla Karla Hackera v Kobylisích, (divadlo Jiskra), přijďte se podívat.  Vítáme všechny diváky s otevřenou náručí a možná bude i ta kávaJ Nebo přijde i kouzelník. J









středa 25. května 2011

Vím, že nic nevím

Vím, že nic nevím -je stará antická moudrost.  Je mi jasné, že velmi často je lépe nevědět, člověku se žije lépe a klidněji.  A to, že vím, že nic nevím, vím už dávno. Ovšem někdy se stane, že všichni kolem ví a vy nevíte. Anebo lépe, všichni vědí a zároveň nikdo neví nic. Pak se všichni tváří, že nic neví a myslí si, že ví, a poté se diví, co ostatní ví a on vlastně neví nic.  Divné co, já vímJ? Ale někdy se to tak stane, že se člověk ocitne mezi lidmi, co ví a vlastně neví nic. Pak je to pěkný blázinec. A tam jeden neví, co vědět má a co ne. Ve finále je jasné, že prostě vím, že nic nevímJ A to je v podstatě jediná obrana proti různým spekulacím a spikleneckým teoriím, které někdy proplouvají vaším okolím. Je to takové odnikud nikam, kde nevědomost je krásnáJ

úterý 24. května 2011

Laser game

    Pokusila jsem se být akční a objednala dětem lezení na horolezecké stěně. Sama bych si to ráda zkusila. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že jsem akční až příliš. Odměnou na moji nabídku mi bylo zaražené ticho, abych se po chvíli dozvěděla, že tudy cesta nevede.  Udiveně jsem poslouchala jejich argumentům, proč se jim do horolezeckého Mamuta nechce. Pokoušela jsem se je nabudit sloganem, že jde o výzvu,J a ty je třeba překonávat, žel marně. Tudíž jsem schlíple zase celou akci odvolala a pokusila se vyhovět jejich přání. Tím bylo laser game.  Nu, co naděláš. Vyrazili jsme tedy na Zličín, kde se všichni navlékli do blikajících vest a v temném prostředí se spokojeně honili s laserovým paprskem. Zjevně tedy máme o akčnosti jiné představyJ, patrně generační rozdíl.
    Ale zase jsem se dozvěděla, jak se také dá trávit volný čas. Laser game jsem dosud neznala. Jeden se holt pořád učíJ

pondělí 23. května 2011

102. narozeniny

   Od určitého věku narozeniny neslavím, domnívám se, že není třeba vysokým číslem deptat okolí. A jelikož se u žen o věku nemluví, mohu klidně už řadu let tvrdit, že je mi pětatřicet. U mužů je to jinak, a ač je to přírodní nespravedlnost, nelze jinak, než ji akceptovat. Ale ani muži se běžně nechlubí sto dvojkou. Navíc celkem v dobré kondici a duševní pohodě. Takový je muž, kterého sice neznám osobně, ale už dvakrát jsem se letos ocitla na akci, která měla glorifikovat jeho život. Nejprve to byl film Nickyho rodina, a nyní, v sobotu, výstava na Vyšehradě, nazvaná Wintonovy vlaky. Oním oslavencem je sir Nicolas Winton, který zachránil 669 českých dětí v roce 1939, a nyní se dožívá požehnané sto dvojkyJ.  Zahájení výstavy se akčně propojilo s Londýnem, kde hovořila Olga Menzlová, zatímco na Vyšehradě exceloval Jaroslav Brabec, coby spoluautor celé akce.  Přišlo několik dětí, žijících v Čechách. Někteří byli dojatí, někteří už docela lhostejní, ba i lehce otrávení, té mediální pozornosti, místy až patosu, je na někoho asi už příliš. Zde patos představovala moderátorka Martina Kociánová, střízlivost a věcnost pak předsedkyně parlamentu Miroslava Němcová. Byl tu i Saša Vondra, zázračně uzdravený, a i on zde pateticky pěl ódy na zmíněného sira Wintona, kterého několikrát přejmenoval na Winstona. Saša byl jako vždy zjevně dobře připravený. JNevím proč, ale při pohledu na jeho tělo napěchované v nepadnoucím obleku mě pořád napadala ta v novinách tolikrát omílaná fráze o grilování Vondry.  Sice nevím, co je to zase za novinářský novotvar, ale sobotní odpoledne, zahrada, ještě navíc na Vyšehradě, hezké počasí - čas jako stvoření pro grilovačkuJ.  Některé myšlenkové pochody vskutku patří do kategorie crazyJ

   Výstavu nakonec otevřel ředitel Vyšehradu, který zase nevěděl, že jsou přítomny i zachráněné děti, a pořád hovořil  o vnucích. Nu, jak je vidět, profesionalita je v Čechách pořád ještě cizí slovo.  Bylo tedy lepší prohlédnout si panely s fotografiemi, což je naopak velmi  dobře odvedená práce a stojí to za to.
   A prostředí Vyšehradu celou akci samozřejmě umocňuje. Řekla bych, že je to důstojná připomínka narozenin zachránce oněch 669 dětí.

neděle 22. května 2011

Odposlechy v muzeu

Člověk nemusí být zrovna Kristina Kočí, a přesto občas zaslechne věci, které nejsou určeny jeho uším. Nebo má alespoň ten pocit. Většinou k tomu nepotřebuje štěnici ve své vlastní ložnici, stačí se dostat do větší skrumáže a je to. To je slyšet nejen každý smysluplný telefonát či hudba z MP3 zařízení, která byla kdysi prapůvodně určena jen pro uši majitele, ovšem hluchý mladík s ní obšťastňuje široké daleké okolí, ale i každý běžný hovor, natož dialog zvýšeným hlasem či dokonce hádka.

„Co na to saháte, jste snad Čech?“ rozčilovala se včera žena v Národním muzeu při vstupu do sekce Starých pověstí českých. Mají tam takovou interaktivní vychytávku, že si pro zpestření prohlídky zmáčknete knoflík a počítač vám vydá lístek se jménem z české prehistorie. Já se kdysi stala Vlastou, včera mi vyjela KrasatinaJ Tak nevím, co je pro mé ego lepšíJ. Ale zpátky k zajímavému dialogu.

Rodinka, vizáží zjevně vietnamská, se zarazila, ale mladík se jal pokračovat ve vymačkávání staročeského jména pro jinochy.

„Nechte to být, co vy víte o české historii? Rozumíte jí? Copak jste Čech?“ nevzdávala se agilní a už zjevně rozčilená žena, jejímž úkolem je dohlížet na klid a pořádek ve výstavních prostorách.

„Jistě, že jsme Češi,“ odpověděl jí mladík bezvadnou češtinou, ovšem již také zvýšeným hlasem.
Žena se na okamžik zarazila, ale vzápětí přešla do protiútoku. „A co na mě křičíte? Vy hulváte?“
„Já nejsem hulvát,“ bránil se vietnamsko- český mladík.
„Jste!“ Rozhodla žena a nevraživě sledovala papírek s označením Bivoj, který chlapec třímal v ruce.
„Jsem poměrně starší žena a vy tady na mě křičíte!“

To už dialog zaujal procházející davy, které tím pádem zacpaly východ z vydýchané expozice, a vytvořily poměrně kriticky třaskavou situaci.
Vietnamec se rozhodl, že nebude situaci hrotit, vstřícně pokrčil rameny a už polohlasně špitl:“ Pani, ja vím, kdo byl Bivoj, jsem fakt Čech,“ a postrčil zaskočenou rodinku vstříc zážitkům z daleké české historie.
Paní se jala organizovat zmatené davy uvízlé ve dveřích a k tomu si nespokojeně pobrukovala:
 „No, tak to bych chtěla vidět! A jestli tohle je Čech, tak ať se namístě propadnu do západního NěmeckaJ


P.S. To západní Německo jsem si vymyslela, paní byla daleko ostřejší, a to bych se asi dostala do podezření, že tady dávám prostor xenofobii. I když nechcete, kolikrát slyšíte věci. A co teprve, když chcete?:-)

sobota 21. května 2011

Do prčic

Do Prčic dneska vyrazilo asi dvacet tisíc lidí. Já chodím  už dvacet let, ovšem pouze teoreticky, prakticky vždycky zvítězí moje lenora a do prčic maximálně někoho pošlu, než abych tam došla. Nicméně dneska to i v Praze vypadalo trochu, jako v PrčicíchJ Vyvedla jsem děti do muzea. Národního. S bohulibou myšlenkou, ať ho zažijí ještě před rekonstrukcí a trochu se dovzdělají ve starých pověstech českých. Ovšem když jsme se vynořili z metra a spatřili ty mraky lidí před Muzeem, šly na mě mrákoty. To snad ne, tolik kultury milovných Pražanů? Samozřejmě mě hned popadly zaječí úmysly, davy lidí prostě nesnáším. Ovšem když nás vpustili do arény, tak se to množství docela rozptýlilo. A vzápětí jsem zjistila důvod, vstup zdarma. Byl dneska den muzeí či co, a proto vstup v celé Praze zdarma. Bylo by tedy zbytečné hledat nové muzeum, tudíž jsme vytrvali. Dětem se to líbilo a tak se akce vlastně vydařila. Ovšem ze skupinových návalů dnes nešlo uniknout. Při opouštění Muzea se již houfovaly mraky nespokojených odborářů ke svému dnešnímu hlasitému protestu. Zavřená magistrála bez aut vypadala takřka bizarně. Vzhledem k naivní představě, že bych mohla odpoledne odjet za tichem, jsem oslovila postávajícího policistu s dotazem, kdy že magistrálu otevřou. Chlapec v uniformě byl ovšem evidentně posila odněkud z Moravy, který neměl o magistrále ani ánunk. V první chvíli dokonce ani nevěděl, nač že se ho ptám. Když pochopil, že se ho ptám na dopravní komunikaci, vedle které stojí, jen pokrčil rameny se slovy, že to vůbec netuší. Tak jsem mu poděkovala a přes houfující se demonstranty se probila do klidnějších vedlejších uliček. A pro jistotu zůstala doma, protože bych taky mohla dojet někam do PrčicJ

pátek 20. května 2011

Doba papírová

Přestože žijeme v době počítačů a elektronických vychytávek, stejně na všechno musí být papír. Přes proklamace o šetření a ochraně našich kůrovcem prolezlých lesů, spotřeba papíru radikálně roste. Dokonce se zdá, že školy dostaly za úkol zbytečnou spotřebu papíru pořádně  navýšit. V jakémsi pomatení kolem maturit to vypadá jako maličkost, která ovšem narůstá do obludných rozměrů. Tak zatímco dřív vyfasoval studentík jeden papír, který šlo archivovat a použít znovu, dnes jich dostane minimálně pět, a všechny hned po prvním použití skartovat. Takže celé dny stojíme u kopírky a množíme a množíme:-) Samozřejmě za svý, ministerstvo peníze zásadně neposílá. Neposkytlo je na naše platy, proč by se nervovalo s nějakými papíry či tonery, a plodně stráveném čase u kopírky ani nemluvě.
Zavaleni papíry nejprve zahltíme kopírku, poté skartovačku. Každý další krok mě zas a znovu přesvědčuje, že Cermat je zločinecká organizace, která škole a vzdělání vůbec nerozumí, ale udělala si z něj zlatou slepici. Jak je vidět, u nás lze tunelovat vše, i školství:-), které se zadusí pod horou papíru. Doba papírová je tedy dost děsivá. Skoro stejně jako doba ledová:) Brrrr:-)

čtvrtek 19. května 2011

Iáda:-)

   Ve slovníku se nově objevují různé iádyJ Kdysi jsme měli spartakiádu a olympiádu, pak přibyla univerziáda. Z literatury dobře známe bemberiádu, na Letné míváme drakiádu i bambiriádu a jistě by se našlo plno dalších iád. Jednu máme i ve škole. Je to pro změnu  gymnaziádaJ. Proběhla právě včera a měla veškeré atributy vlastní mnoha jiným iádám. Dlouhodobou přípravu, podcenění soupeře, drobný zmatek v organizaci a na konec úspěšný výsledek v rámci možností. Děti zde mají prezentovat svoje školní úspěchy, žel rodičovskou veřejnost podobné  atrakce většinou nezajímají. Zatímco do školky na vystoupení svého drobečka přijde nejen rodina, ale i babička s dědou a celá další karavana příbuzných,  v první třídě už je to redukováno na obětavou matku a ve vyšších ročnících  většinou nepřijde nikdo. A to jsme lákali i na občerstveníJ Je to trochu škoda, protože u pubertální vystoupení má něco do sebe, ale co naděláme. Tu spoustu práce snad ocenili ti, co přišliJ Krapet mě zaskočilo, jak jsou mnozí mládenci nepraktičtí, co se jim neřekne, neudělají. Ale to je zjevně výchovou. Nicméně na našich školních prknech, co pro mnohé znamenají svět, se děti dokonale vyřádily, předvedly, co umí, v několika jazycích. Zasmáli jsme se, pobavili a snad i poučili. Teď už nás čeká jen veselá grilovačka někdy v červnu. Lépe řečeno, měla by to být griloriádaJ

středa 18. května 2011

Rozvod

Rozvod  většinou nebývá veselá záležitost, ovšem Můj báječný rozvod je. A jelikož mě potěšil v programu, věnuji mu své miniaturní televizní okénko a již teď se těším na jeho večerní záznam. Viděla jsem ho sice naživo ve Viole a byl to opravdu pěkný zážitek. Divadlo v televizi sice nebývá tím pravým ořechovým, ale Můj báječný rozvod snad bude. V současnosti ho hrají i na Fidlovačce, ale to je výlet přes půl Prahy, takže když to jednomu přistrčí až pod nos, byla by škoda toho nevyužít. Takové současné bytové divadlo:) Těším se. A zajímá mě, jak na to nahlíží ostatní, jestli je tento rozvod zaujal:-)?

úterý 17. května 2011

Svatá kráva

Už jsem si skoro myslela, že jsem se svými nářky na hluk a odporem k organizovanému fotbalu samojediná. Doma, a vlastně i v práci, dostávám takové smysluplné rady, jako abych to nevnímalaJ No, to se lehce řekne, hůř udělá. Nicméně potkala jsem paní při venčení psíka, která se rozčilovala nad páteční helikoptérou. Drnčela nad Letnou celý páteční večer, zjevně s cílem kočírovat rozvášněné fanoušky. Ovšem tomu, aby v sobotu ráno nebyla Letná dost intenzivně znečištěná výkaly a zvratky oslavujících fandů, nějak zabránit nedokázalaL Nicméně v pátek, kdy se psík třepal strachy z intenzivního hluku a my dvě na sebe musely dost křičet, abychom se slyšely, prohodila žena zajímavou myšlenku. Je úžasné, jaký je ten fotbal svatá kráva. Co všechno se kvůli němu podniká, kolik policistů stáhne, aby hlídali masy nezvladatelných příznivců šílenců, co na hřišti honí jednu mičudu. Na to peníze jsou. Ba co víc, vypravují se pro ně zvláštní vlaky, speciální autobusy, mění se dopravní řád. Oni to pak všechno, včetně zařízení stadionu zničí a náhradu škody z nich nikdo nedostane. To mi tedy rozum nebere, a jsem moc ráda, že nejsem sama. Ovšem se svatou krávou se nic nenadělá, Indové by mohli vyprávět. Na tu se nesaháJ Je to takový systém, který znali už římští moci páni, chléb a hry. Plebejcům se poskytne laciná zábava, kterou fotbal bezesporu je, a oni se vyřádí, a nemají čas reptat proti vrchnosti. Řekla bych, že takových svatých kravek je tu několik. Jediným řešením je asi nemoc šílených kravJ

pondělí 16. května 2011

Knižní veletrh

   Knižní svátek trval od čtvrtka do neděle, tedy pro aktivní účastníky takřka maraton. Já jsem jeho návštěvě věnovala až neděli, kdy jsem předpokládala větší klid, a musím konstatovat, že i tak mě tři hodiny mezi knihami poněkud vyčerpaly. Samozřejmě příjemně (a také finančněJ)
Proplétat se mezi Araby v hábitech bylo sice poněkud netypické, ale vzhledem k tématu veletrhu očekávatelné. Velký zájem budily mezi návštěvníky čtečky na elektronické knihy. Šla jsem je také ze zvědavosti omrknout, jde o zajímavou technickou vymoženost, kterou si ovšem zatím ráda odepřu. Všichni ji sice vychvalují, uznávám, že je i praktická, ale já k ní asi ještě nedozrála, ač jinak techniku miluji. V tomto případě zatím preferuji knihy papírové, byť jejich množství může být doma trochu na obtížJ.
   Z doprovodných programů mě zaujalo povídání o Divadle Na Jezerce, kde byli příjemní manželé Hrušínští s dcerou a autorka knihy o jejich divadle, Divadlo s rodokmenem. Hezké povídání a velmi pěkně korespondovalo s mojí zatím latentní, ale neodbytnou, myšlenkou věnovat se divadlu víc, třeba si založit takové nějaké malé divadélko pod věžíJ. Až objevím volné prostory, kdo ví? J.
   Mezi knihami se jinak dobře relaxovalo, lidí nebyly frustrující mraky, ale zase bylo dost lidí na to, aby to vzbudilo představu, že to obecně se zájmem o knihy a kulturu není zas tak špatné.
    Vyhořelý Průmyslový palác se své role zhostil dobře, jeden by netušil, že před třemi lety Levé křídlo lehlo popelem.  Popelem „lehl“ i letošní ročník Světu knihy, těšíme se na další. Ten by zase, doufám, mohl být pro mě pracovníJ








neděle 15. května 2011

Jistě, pane ministře

   Jedno z nejúspěšnějších představení na Vinohradech. Alespoň tak praví pražská šeptanda. Plné divadlo napovídá, že na tom bude něco pravdy. A po představení mohu konstatovat, ano, je to výborná hra, skvělé výkony a dokonalý obraz současnosti. Skoro se až nechce věřit, že by mělo jít o jinou realitu, než tu naši. Z tohoto úhlu pohledu je to představení smutné až depresivní, i když jinak se báječně bavíte. Chvíli se mi vracelo jakési  déja vu, jako když jsem za minulého režimu seděla na nějakém představení, které v jinotajích či veřejně tepalo do systému, a celé hlediště souznělo. Tady jsem to místy vnímala podobně, rozdíl je snad jen v tom,  že teď tu hru nezakážouJ.
  Pan Preiss v hlavní roli je skvělý obraz všech našich politiků a jeho výborný výkon byl po zásluze odměněn dlouhotrvajícím potleskem. Ale i další pánové byli skvělí, ostatně jsou to všechno charismatičtí a zajímaví herci: Jan Štastný, Jiří Dvořák, František Němec či ze záznamu již zesnulý LVladimír Dlouhý.
   Žen mnoho nehrálo, ostatně i to je obraz naší politické scény. Ale dámy Postlerová a Kolářová byly skvělé jako vždy.
  Martin Stropnický pojal režii interaktivně, takže v hledišti bylo dost komparsu, který vás svými výkřiky a výskoky vtahoval do děje. Nevadilo mi to, ale když se při první příležitosti vedle mě vztyčil mladík s poměrně hlasitým projevem, dost jsem se leklaJ. Balónky, snášející se nám v závěru hry na hlavu, už mě jen pobavily.
  Srovnání se seriálem nemám, ten jsem (bohužel) neviděla, ale divadlo bylo výbornéJ



sobota 14. května 2011

Poslední zvonění

   Ve středověku bylo málo místa pro pohřbívání. Rakve byly proto čas od času znovu otvírány, kosti přendány do kostnice a rakev se použila znovu. Při této atraktivní činnosti bylo občas s podivem objeveno, že nebožtík zjevně nebyl nebožtík, a že se chudák pokoušel z té rakve dostat. Samozřejmě marně. Proto se vymyslela interaktivní strategie, kdy se do rakve vkládal provázek, na který byl venku napojen zvonek, a pokud se pohřbený probral v rakvi, mohl si zazvonit  a byl rychle vyhrabánJ . Z toho údajně vzniklo rčení o posledním zvoněníJ.
    Dnes je tento terminus technicus spojován jen se školou nebo se zápasem v boxu, což je někdy ve své podstatě jedno a totéžJ. A posledních školních zvonění je v této době poměrně dost. Všude potkáváme namaškařené děti, které po nás chtějí peníze a jako bonus vás zlijí něčím děsně páchnoucímJ. Zvyk, který se u nás drží léta. Poněkud monotematicky. I naši studenti to významné ráno stojí u branky, kolem kbelíky s vodou a touhu po vašich drobných, či spíše papírových, penězíchJ Marně jsem pátrala, odkud tento bizarní zvyk pochází. I my jsme podobnou procedurou prošli, byť jsme k ní kreativně připojovali jakési divadlo - parodovali jsme učitele, hráli scénky pro mladší spolužáky, zpívali. To se dnes už nenosí, alespoň u nás ne. Nač nějaká kreativita, hlavní je vybrat co nejvíc peněz, které se pak někde propijíJ
    Podle již fungujícího strýčka Googla to tak není všude, někde je to pěkné show, já se ovšem setkávám jen s tímto fádním návykem. Ať tak nebo tak, z čeho vznikl zvyk posledního zvonění ve škole, nevím. Ale od těch rakví to asi nebude. I když, člověk nikdy neví. Třeba je to ta asociace, že vypadnout ze školy je stejně uvolňující, jako vyhrabat se z hrobuJ
Ostatně, když jsme kdysi zvonili klíči, také jsme to brali jako poslední zvonění a cítili se, jako vysvobození z nějakého hrobu. Netušili jsme, jaká kremace nás za dvacet let sežehne:-)



pátek 13. května 2011

Nefungujeme

Mám ráda třináctku a pátek třináctého obzvlášť. Dnešek ovšem naplnil pořekadlo o nepříliš úspěšném dni. Nic nefungovalo, ani strýček Google, a to je co říct. Navíc mi ten totální výpadek vymazal záznamy a komentáře, což  mě poněkud rozladilo. Nefungovala ani škola, ta je ale kvůli maturitám stejně vzhůru nohama. Odpolední seminář, kde jsem tvrdla do šesti, byl o týraných a zenužívaných dětech, tedy téma poněkud depresivní. Všichni jsme odsud odcházeli jako spráskaní psi. A na Letné zase fotbal, takže helikoptéra hlídá potencionální chuligány. To je sice na jednu stranu dobře, na stranu druhou doma neslyšíte vlastního slova a třesou se nejen skleničky a obrázky, ale hlavně moje nervová soustava. Aby toho nebylo málo, tak si nějací mladíci vybrali naši střechu k páteční párty. Samozřejmě, s náležitým hudebním doprovodem. Původně jsem dnes chtěla psát o stoletém výročí letu Jana Kašpara z Pardubic do Chuchle. Zaujalo mě, že se má konat i dnes, v replice letadla, jako připomínka stoleté události. Ovšem let se nekonal, nebyly vhodné klimatické podmínky. Dnes prostě nefungovalo nic. Pátek jak vyšitý. Asi budu muset přehodnotit svůj vztah ke třináctce:-)

čtvrtek 12. května 2011

Nedělám!

   Přestaňte s tím věčným rozčilováním se, radí kantorům někteří laskaví psychiatři, kteří ještě myslí na duševní zdraví svých potencionálních klientů. Argumentují tím, že jsou prostě děti, které třeba úkol udělají vždycky, ale jsou tací, co ho neudělají nikdy, kdybychom se na hlavu postavili.
Na tom je kus pravdy. Rozčilovat se nad nesplněnými úkoly je pěkně frustrující, a patrně také přímá cesta do blázince. Možná by bylo víc spokojených dětí, kdyby učitelé pořád nekřičeli, že zase něco neudělaly.
Otázka je, jestli to platí jen ve školství. Není možné si nevšimnout, že zatímco někteří se snaží fungovat podle určitého řádu, druhým je to šumafuk. Je ovšem trochu rozdíl porušovat školní pravidla a například pravidla dopravní J Nicméně funguje to na stejném principu. Někteří je budou dodržovat vždycky, jiní nikdyL
    Dneska jsem se dočetla, že se chystá radikální zdražení jízdenek MHD. Tedy opět bič na slušné lidi, co si lístek zaplatí, zatímco jiní na to kašlou, a lístek je jim naprosto ukradený, za jakoukoliv cenu. Ten viditelně jetý muž, co proklimbá celou trasu čtrnáctky tam i zpátky, si prostě ten lístek nekoupí. A tak místo, aby se hledalo efektivní řešení, vytáhne se bič na ty slušné, ti si ho přeci vždycky koupí.
    A pokud ne, vymlátí se to z nich pokutami, protože co si kdo vezme na takovém lůzrovi, ten ať si klidně jezdí zadarmo.
    Někdy mě napadá, jestli by ty odpovědné „hlavy pomazané“také nepotřebovali svého psychiatra. Člověk by řekl, že jejich logika se vymyká zdravému rozumu, ale to zjevně nevadí.
   Vidím v tom určitou schizofrenii. Na jedné straně se tady hromadně rozkrádá, to nikdo neřeší. Na straně druhé, se tahají peníze z kapes daňových poplatníků, kterým nezbývá, než platit a platit. Ovšem je tu jedna varianta. Zařadit se do té druhé skupiny, těch nepřizpůsobivých, a bude lépe. I ve škole to tak je, když neudělá úkol, má víc volného času a je v pohodě. Ten učitelský jekot se chvíli vydržet dáJ
Takže dle rad našich psychiatrů, nerozčilovat se a v kliduJ
 A podle mé, jezdit načerno. Jako první krok k zachování duševního zdraví a přežití ve zdejší džungliJ

středa 11. května 2011

Rusáci

    Blahé paměti jsem byla ve sborovně napomenuta, ať nepoužívám termín Rusáci, že to zavání xenofobií, a to že si jako pedagog nemohu dovolit. No, budiž.
   Jsem ale dítě odkojené ruskou okupací a okupanty nemá nikdo rád. Snažím se být nad věcí a přistupovat k věcem objektivně, zejména když čas oponou trhnul, a situace je už dávno (údajně) úplně jiná.  A pedagog má být nestranný, s tím souhlasím. Ovšem ne vždycky mi to jde J. Zejména, když žiju na Letné, kde je velmi silná ruská enkláva, a tak se s nimi setkávám na každém kroku. Takové pražské VaryJ. O tom, že jsou to slušný a kultivovaný národ, který v sobě potlačuje svoji agresivitu a velikášství, mě většinou nepřesvědčují, ale nekomentuji to. Ke komentáři mě vyprovokoval až hokej, a to nejsem žádná fanynka. Jako většina žen sleduji hokej pouze tehdy, kdy hrajeme ve finále nějakého mistrovství.  Na zápas s Ruskem jsem se ale dívala a jako celý hokejový národ jsem doslova valila oči. Vím, že hokej není sport pro barbíny, ale odcházet z ledu se zkrvavenou hlavou nebo dokonce na nosítkách, to snad do sportu nepatří.  Ale budiž, jsou to tvrdí chlapi. Mě spíš nadzdvihlo následné spokojené pochichtávání se a uznalé poklepávání si po ramenou na ruské střídačce. Ono je to snad těšilo? O tom, že nenásledoval trest, nediskutuji, to se stejně nezmění. Spíš to potvrdilo moji teorii, jsou to prostě Rusáci. Násilníci, okupanti, kteří jsou přesvědčeni, že si svou hrubou silou dobudou celý svět. Čest budiž přiznána výjimkám.
Zaujal mě komentář v Lidovkách, tam onoho bohatýra přirovnali ke zlobrovi. Zlobr je ale podle mých chabých znalostí americké kinematografie zelený. Ten, o kterém píší, má blíž k rudé. A to není dobrá barva.

úterý 10. května 2011

Krvavé úterý

        Titulek je samozřejmě zavádějící, spíš, aby nalákal čtenářeJ. Nic dramatického se nedělo. Chtěla jsem jen sdělit, že jsem se věnovala své oblíbené „kratochvíli“ - darování krve. Vždycky mě těší, když jdu na konkrétní výzvu, pak jde ten krevní půllitr pro konkrétní osobu, a to je přeci jen kapku jiné, než když jdu jen tak.  Snažila jsem se svou cestu za bílými plášti využít, takže jsem si odbyla i veškeré další odběry, tudíž mám ruce rozpíchané jak nástěnkuJ. Sestřička, jež mě vysávala, se mnou zapředla rozhovor o státních maturitách. Synek právě relaxuje na svaťákuJ, tak jsme rozebraly veškeré nešvary českého školství i zdravotnictví. Mají to v těch nemocnicích podobné jako my. Vše, co u nás funguje, se ruší a draze se experimentuje s trapnými novotami. U nás je to státní maturita, ve zdravotnictví třeba očkování. Sestřička suše konstatovala, co nemocí, které byly vymýceny, se zase vrací, a v plné parádě. Nu, jak říkám, lépe je nevědětL. Na odběru byli dnes samí muži a já, z toho dva pánové omdleli. A to je pořád řečí o silnějším pohlavíJ. Lehčí o půl litru krve jsem se vracela zpátky. Dárcovství je pro mě totiž i řidičská zkouška. Do centra se nepouštím tak často, cestu pokaždé úspěšně zapomenu, a tak se vždycky řítím rozkopanými ulicemi s očima navrch hlavy. Naštěstí rychlost je díky neustálým opravám regulovaná, takže na tachometru dvacet, v očích smrt, a putuji městem. Zastavila jsem se v Pařížské pro kávu, čímž jsem se přesvědčila o tom, že tady parkují vskutku jen zvláštní kombinace SPZ. Jak to jen ten počítač dělá? J Moje škodka se divila, tolik luxusních vozů kolem sebe už dávno neviděla. Stála jsem vedle Prady, místní zákazníci se zjevně domnívali, že se v okolí točí historický film. J 
    Vrátila jsem se bezpečně na Letnou, což je vrcholný úspěch. Už jednou jsem totiž podobný výlet zaplatila pokutou. U Národního divadla se mi do cesty zákeřně postavila objížďka. Když jsem zbaběle vyhodnotila své mizerné orientační schopnosti a uznala, že v uličkách kolem divadla bych se ztratila, pustila jsem se známou cestou napříč křižovatkou. Plánované práce totiž tehdy ještě nevypukly, tudíž jsem nikoho neohrozila. Ovšem vzápětí se zpoza rohu vynořila Policie, a vše bylo jasnéL. Dnes tedy hezky podle značek, a i když trefit se do Letenského tunelu tak, abych nezastavila veškerou tramvajovou dopravu, je pro mě dost velký majstrštyk, povedlo se. Ještě odměna u Erharta, jedno lahodné latté, a již mohu relaxovat. A přemýšlet, jestli budu nabízená na Světu knihy. Tedy ne já, moje kniha, samozřejměJ

pondělí 9. května 2011

Svět knihy

   Blíží se knižní svátek, a o víkendu se lze potkat s milovníky knih na Výstavišti. Loni jsme tam prezentovali Odnikud nikam, tak šlo vlastně o pracovní záležitost. Letos žádné povinnosti, jen zážitky. Jsem na ně zvědavá. Pravda, letošní leitmotiv, kterým je arabská literatura, je mi poněkud vzdálený (ostatně jako celý arabský svět), ale to neznamená, že se letos na Výstaviště nevypravím.  Třeba zažiju příběh jak z Tisíce a druhé noci, což je téma literární soutěže, které se naši děti účastnily. Tisíc a jedna noc je, myslím, poněkud zprofanovanéJUrčitě ale propadnu lehké skepsi, ty mraky knih mě vždycky naznačují, že přidávat další výdobytky na tu obří hromadu, navíc v době, kdy nikdo nečte, je trochu nošení sov do AthénJ. Ovšem vždycky mě to rychle přejde. Stejně jako mě přejde předsevzetí, že si žádnou knihu nekoupím, a pak vleču jak soumar takové množství literatury, že do letadla by mě nevzaliJ. Z té záplavy květnových svátků se ten knižní trochu vymyká, ale určitě je velmi příjemný. A letos z něj lze odjet na bruslích na Rohanské nábřeží, kam v neděli nesmí auta a místo nich tam vlítnou in-linisté. To jsem zažila v Paříži a byl to zajímavý zážitek. Praha se zjevně inspirovala a tak v neděli lze projet Prahu na bruslích a s knihou v ruceJ


neděle 8. května 2011

Jizerské hory

   Nedělní ticho v Albrechticích je balzámem na nervy.  Zaplať bůh, nevyjely žádné křovinořezy ani cirkulárky, tudíž se dá báječně relaxovat a oddychovat. K tomu bazén, příjemná společnost, dobré jídlo. A samozřejmě kniha, pro pohodové nedělní čtení. Prostě neděle jak má býtJ

sobota 7. května 2011

Majáles

Majáles jsou  oslavy příchodu máje. Dříve byly charakterizovány především průvody různě recesisticky oblečených studentů městem a volbou Krále majálesu (asi nejslavnějším králem se v r. 1965 stal během své návštěvy Československa slavný americký beatnik Allen Ginsberg). V historii měly majálesy sociální i politické podtexty, v době vlády komunistů bylo tímto způsobem  protestováno proti režimu, a proto byly také majálesy v období normalizace zakázány. Obnovit se je podařilo až po revoluci, ale s už pozměněnou náplní. Dnešní majáles je především velký hudební festival spojený s různými zábavnými soutěžemi, prezentujícími dovednosti studentů.:-(
                                             Tolik o majáles praví net a wikipedie

. Vzpomínám si, jak mě obnovené porevoluční majáles nadchlo a zaujalo. Dnes se ho děsím, a to doslova a do písmene. Spolehlivě mě vždycky vyžene z Prahy, protože ten rachot, co se line ze Stromovky, se prostě nedá vydržet. Stížnosti to nevyřeší, protože zpětně je to stejně pro vaše nervy zbytečné, nehledě na to, že odpovědní úředníci Prahy 7 to stejně neřeší. A tak nezbývá nic jiného, než utéct. Kdo uteče, vyhraje. Nebo moudřejší ustoupí. Nicméně stejně mě vtíravě napadá, k čemu jsou u nás nějaká pravidla, když je nikdo nedodržuje? Nemám nic proti majálesu, žel hluk, který ho provází, mě deptá. Rozhodně není nic příjemného přijit v pátek z práce, člověk je unavený, a do oken mu buší hudba. A kdyby alespoň hudba, to jeden ještě vydrží. Ale ono jde o takové vtíravě nepříjemné dunění, které je naprosto nesnesitelné. Nu dobrá, říkám si, budu vstřícná, do deseti na to mají v podstatě právo. Jenže oni v deset neskončí, duní ještě o půlnoci, duní i ve dvě v noci. A jelikož nocí se zvuk šíří intenzivněji, je to na jednotku intenzivní péče.:-) Prostě nějaká pravidla nikoho nezajímají, a pokud by náhodou pořadatelům dali nějakou směšnou pokutu, je mi to houby platné. Majáles už mě vydeptalo. Takže útěk a Jizerské hory byly rozhodně lepší varianta. Majáles ale pro mě už dávno ztratil kouzlo a minimálně v Praze ho považuji za bezohlednou šikanu okolí.


pátek 6. května 2011

Amorův šíp

nás nezasáhl, byť je květen, lásky čas, ale šípů kolem nás létalo dnes plno. Vyrazili jsme na lukostřelbu. Je zajímavé objevovat netradiční aktivity a lukostřelba k takovým patří. Byl to trochu výlet, jeli jsme na Prahu 4, kde jsme se, pár kroků od tramvaje, v podstatě ocitli uprostřed přírody. Lukostřelnice Jasa nás přivítala v plné parádě a tak jsme se mohli ponořit do tajů nového sportu. A není to vůbec snadné. Zatímco třeba na obrazovce to vypadá elegantně a jednoduše, v reálu je to docela záběr. A když ještě má někdo olšové ruce jako třeba já, odnese si i pěkné modřiny. Moje levá paže vypadá, jako bych se aktivně sjížděla heroinem, modrá tam hraje všemi barvami. Ale zážitek to byl úžasný. Asi jsem objevila nového koníčka. I dětem se to líbilo, byl to pro nás úspěšný wandertag. Někde jsem se dočetla, že americká herečka Geena Davis se na lukostřelbu vrhla někdy dlouho po čtyřicítce a vystřílela si nominaci na olympijské hry. Tak mám ještě šanci. A Londýn za dveřmiJ


                                          To bohužel není můj terč. Nějak jsem se netrefila:-)


čtvrtek 5. května 2011

Pražského povstání

Stanice metra svým názvem odkazuje k povstání na konci války, jehož výročí si dnes připomínáme. Mnozí o tom ovšem nemají ani páru, i plno mých studentů dnes vydechlo objevné aha, když jim došly určité souvislosti. Boj o rozhlas a jednotky Vlasovců jsou jim tak vzdálené, že jsem dnes místy měla pocit, že mluvím o pravěku. Ovšem co jsem se dozvědělaJ? ˇŽe jde o květinové povstání (květnové), dále, že se v Praze objevili pracovití extremisté- myšleno pravicovíJ, ovšem kde to vzali, bůh ví.  Zakončeno myšlenkou, že Vlasovci byli asi nějací kadeřníci nebo měli dlouhé vlasy J. Veselé věci se někdy našinec dozví. Děti to nemají nastavené tak, jako pan prezident, který se chlubí, že se pražského povstání aktivně účastnil. Ve čtyřech letech pomáhal stavět barikády, to je jistě reálná vzpomínka na rané dětstvíJ.
   Mě spíš dneska v různých odkazech zaujalo, kolik lidí během téhle závěrečné vzpoury  zahynulo. Podle statistik několik tisíc. A co víc, jde o nejvíc českých obětí v boji, kde skutečně Češi bojovali. A že my jsme moc nebojovali, je věc smutná a všeobecně známá.(Naskýtala by se tady příležitost k zamyšlení nad významem české armády, ale tím nehodlám kazit připomínku dávného povstáníJ.)
    Je ovšem docela smůla zemřít v posledních dnech války L
Občas se zájmem procházím Prahou a hledám stopy tohoto povstání. Objevila jsem fotku děla na Letné, které odstřelovalo Staroměstské náměstí. Skoro bych řekla, že tam nemůže dostřelit, ale to by tam asi jinak nestáloL
     A pomníčků a pamětních desek nacházím v Praze víc než dost, včetně vyhořelé radnice, kterou dodnes nikdo nedokázal opravit. Asi by to měli zkusit pracovití extremisté, těm by se to jistě podařiloJ.
    Je dobře, že alespoň tímto způsobem se na toto ojedinělé české vzepnutí  nezapomíná. A tak příští stanice Pražského povstáníJ