pátek 28. února 2014

Vesele jen vesele..

   I všeználkové, kteří rozumí úplně všemu, někdy vsadí na špatnou kartu. To když zasvěceně radí, jak správně učit a vychovávat mladou generaci. Měli by spíš definovat, jak mládež bavit. Protože to je hlavní trend současnosti. A nejen český, spíš by se dalo říct, že zase kapku pokulháváme a přebíráme něco, s čím už se ve světě trápí poměrně dlouho. Proto by možná bylo na místě, kdyby se tím začal zaobírat někdo seriózně. Ono se to zatím dětem tají, ale možná by jim mohl někdo povědět, že život není jen hra a zábava a že nastane okamžik, kdy budou muset dělat i něco, co je nebaví či nedej bože, do čeho se jim vůbec nechce.
Ve skutečnosti se razí trend, že děti se musí vším bavit. Ať hlavně nemají pocit, že něco musí, protože pokud se jim nechce, tak ať to nedělají. Ať se rozhodnou, jestli ten úkol dělat chtějí nebo ne. Sice nastávají složité paradoxní okamžiky, které vás nutí vymýšlet, jak udělat zábavnou formou genocidu národa či totalitní praktiky fašismu či komunismu, leč všechno jde, když se chce, praví humanističtí všeználkové.
Vlastně nechápu, proč se stále zabýváme nějakými vzdělávacími plány? Pokud vím, diplomy a tituly se v naší zemi běžně kupují a nikdy jsem neslyšela, že by nějaký současný hlavoun sděloval národu, že za jeho vzděláním stojí nějaká dřina. Vždycky to muselo být happy a cool, nejlépe je pochlubit se nějakou dvojkou z chování či ještě lépe vyloučením ze školy, která vůbec nerozuměla tomu, že daný jedinec se hlavně potřebuje bavit a všechno musí být rychle, bezbolestně a navíc i veseleJ.
 Možná je drobná potíž v tom, jak se k bezproblémovému vzdělávání postavit, když všichni pokrytecky hlásají, že vzdělanost je jejich priorita. Je mi jasné, že politický program: veselou školou k potlačení vědomostí a povinností by asi zněl podivně (jako ostatně většina pravdivých pojmenování), a asi by neuspěl. Pořád si totiž hrajeme na něco, co už dávno není.
Ovšemže nechci tvrdit, že ve škole má vládnout tvrdá disciplína, železná ruka, rákoska a stres. Rozhodně ne.  Kdyby mě takto někdo nutil k vzdělávání, nejspíš bych se stala repetentem nebo aktivním odbojářem.  Leč ani opačný, dnes módní trend, ovoce nenese.  V přítomnosti některých dětí se slovo povinnost nesmí ani vyslovit. Naznačit, že něco musí se pak rovná obvinění ze stresování dítěte a potlačování jeho práva na svobodnou volbu.
A to jde zdaleka jen o náznak celé tristní situace.  Podobné rozvolnění pokračuje lavinovitou rychlostí a můžeme se dočkat 
i okamžiků, kdy takto vychovaný absolvent bude nepříjemně zaskočen faktem, že na pracovním úřadě moc veselo není a možnost volby mu také nenabízejí.
    Za mimořádnou zrůdnost považuji i trend netrénování pamětí. Všechno si přeci lze najít, od čeho máme internet? Tím pádem se nám mílovými kroky blíží doba, kdy sice budeme mít internet, ale kde hledat a co, vlastně nebudou naši respondenti vědět. To v lepším případě. V horším nám síť padne a budeme namydlení všichniJ.
 Když tak nad daným problémem přemýšlím, pořád nemohu najít vhodnou obhajobu daného trendu. Na všechno se sice najdou návody, zejména na internetuJ, ale otázka zní, zda zrovna tyto má cenu hledat?
Nepředpokládám, že by nějakou popularitu získala myšlenka o režimu, povinnosti, odpovědnosti a hloubce vzdělání. Určitě ale jde o hrozbu do budoucna. Jak k tomu přijde pacient, jehož doktor zrovna nemá chuť operovat nebo mu daná operace přijde málo veselá a zábavná?  V životě se přece musí člověk bavit, to je základní sdělení, které se nyní nutí do škol. Všechno musí být postaveno zábavně, dokonce i holocaust, jak jsem zmiňovala již v Třídní knížceJ). Aby se náhodou děti nestresovaly.
  Nejzáhadnější otázkou tedy zůstává, kam to povede? Jak se budou orientovat v dospělém světě, který zatím zas tak veselý není. I když, třeba si ho nastupující generace upraví podle svých modelů a všechno bude nezávazné, jen tak, bez povinností a úkolů, přesně tak, jak je to nyní naučíme.  A z nás tím pádem budou veselí senioři, kteří budou spokojení, v klidu a pohodě. Takže vlastně samá pozitiva a sociální jistoty. Jen jestli to není trochu sci-fi, jako celý ten současný trend veselosti a vyhýbání se povinnostem. Ten veselejší zítřek se také může změnit v pěkně hořkou realitu, na kterou nebudou se svou volnou výchovou vůbec připraveni. Leda, že by si řešení našli na netu…

čtvrtek 27. února 2014

Nesmíš!

    Soudě podle množství výhružných příkazů ve veřejném prostoru je současným nejjednodušším komunikačním prostředkem strohý zákaz.
Neklepat! Neparkovat! Nevstupovat! Nerušit!                     Nemluvit! Nehlučet! Nemyslet....!
     Skutečnost ale není zas tak jednoduchá. Poměrně často se můžeme cítit zaskočeně, když automaticky příkaz akceptujeme, čímž se v podstatě vyřazujeme z možnosti další komunikace. Setkávám se s tím třeba v lékařské ordinaci, kde tradičně na dveřích visí nápis „Neklepat!“ Sice velmi často s nadějným dovětkem, že sestra vychází, ale v některých ordinacích se lze jen těžko dobrat poznání, kudy vlastně vychází, o čase nemluvě.
Pak nastává klasické dilema, mám trpělivě čekat, zda opravdu někdo vyjde, či porušit jasný zákaz a zaklepat?  
 Většinou zaklepu a pak nastává další kolo loterie, a totiž, zda vycházející sestra bude naladěna dobře či nikoli. A od toho se pak odvíjí naše další konverzace, která ale mohla vzniknout jedině proto, že jsem nerespektovala jejich výhrůžné "neklepat". Protože jinak bych tam také mohla sedět do soudného dne, jelikož avizované vycházení sestry opravdu postrádá jakoukoliv periodicitu, o logice nemluvě.
    Stejně tak mě dokáže zaskočit blikající příkaz "nevstupovat", který je v jasném rozporu s tím, že jsem domluvena na devátou hodinu, mám schůzku za dveřmi, které jsou obrněny zmíněným příkazovým nápisem, který pro větší srozumitelnost ještě navíc výrazně problikává.
    Je zjevné, že podobné texty mají hlavně zastrašovací funkci. Tedy sázku na to, kdo se dá a kdo naopak ne.
 Vyznat se v příkazových tabulích tedy není vůbec jednoduché. Nejen v ordinacích, ale třeba i ve veřejném prostoru. Uvědomila jsem si to před cedulkou zakazující kouření, pod kterou vesele dýmala skupinka rozjařené mládeže. Měla jsem pocit, že tady by se měl zákaz respektovat? Nemyslel si to ale ani procházející policista. Patrně v něm bujará skupina budila pocit nepříjemné práce, tedy porušení nápisu vadilo jen tiše bublajícímu důchodci, který byl omladině jedině pro smích. 
 Ve skutečnosti tedy podobné příkazy nikdo neřeší, pokud samozřejmě nenarazíte na agilního vykonavače práva, který po vás vyžaduje i zmíněné "nemluvit" či ještě lépe "nemyslet".  
    Někdy mívám pocit, že jde o určitý druh testu. Jak moc v sobě máte respektu či také, jak moc jste ochotni a schopni používat vlastní hlavu a úsudek? Někdo automaticky akceptuje požadavek ticha v ordinaci, jiný zase vesele parkuje na zákazu a je mu všechno fuk. Otázkou je, kdo je potom ve výhodě? A co vůbec dodržovat a nad čím se jen s nadhledem pousmát? 
  Musím přitom vypadat jako hnidopich, který se rýpe ve věcech, nad kterými je většinou lépe se nezamýšlet.
Napadlo mě, jestli existuje nějaký zákon na podobné příkazové cedule ve veřejném prostoru? A není to jen pokračování naší dávné tradiční výchovy, která si na pokynech typu „to nesmíš“ či „to se nedělá“ vystavěla takřka vzdělávací metodu? Nejspíš proto jsme na rozpacích z toho, že dnešní generaci jsou podobná nařízení naprosto ukradená. Vyrůstají totiž v atmosféře, že mohou absolutně všechno. Dostáváme se pak do diametrálně odlišného generačního pohledu na význam sdělení, které má pro každou věkovou kategorii jinou vypovídací hodnotu. Abychom se mohli dobrat nějako konsenzu, měla by nastoupit ona potlačovaná funkce vlastního úsudku. Tedy zlaté střední cesty....
    Přitom tomu tak velmi často není. Asi není jednoduché odhadnout, který zákaz stojí za respektování a který lze přehlížet, neb je vystaven jaksi automaticky. Navíc není síly, která by dodržování podobných rozkazů kontrolovala či naopak sankcionovala.
    Možná by stačilo inspirovat se prostou zdvořilostí a podobné výkřiky okořenit vysvětlením, či obyčejným slůvkem prosím.  Aby potencionální žadatel tušil, že sestra vychází každých deset minut a ne jen po skončení pracovní doby. Nebo až po urputném zabušení na dveře, navzdory příkazu neklepat.

    A také tolik nezakazovat. Třeba běhání po trávníku… Mnohé zákazy totiž jaksi automaticky vyvolávají pokušení okusit zakázaného ovoce. Protože to jak známo, chutná nejlépe.  Vzhledem k tomu, že pokyn nezakazovat se ale řadí do příkazové řady, je asi na místě jen taková nevyžádaná rada: hledejme zlatou střední cestu.  Určitě nás dovede i k lepším vzájemným vztahům. Třeba i těm mezigeneračním….

středa 26. února 2014

Černá myš

   .. čili Kabaret Černá myš v Ungeltu je hezké představení na počátku jarních prázdnin, tedy v době, kdy  moje zdraví ještě slouží:-).
 Člověk se uvolní, rozptýlí, nabije energií z hezkých písniček. Herecké obsazení je jako vždy exkluzivní, hrají zde Radek Holub, který je podle mého mínění naprosto geniální herec.
Pak mladá, leč talentovaná děvčata  Dáša Zázvůrková a Jana Malá a jim zdatně sekunduje Liška, nikoli Pavel, ale Václav. 
Jde o féérii o jednom kabaretu, jak ostatně lze z názvu odvodit. 
A mně se to líbilo. 
Prvně jsem sice zažila situaci, kdy Ungelt nebyl beznadějně vyprodán, ba co víc, někteří i o přestávce odešli...?! Těžko říct proč, zda pro ně šlo o příliš složité nebo příliš jednoduché téma...? 
Pravdou je, že nějaké znalosti to vyžaduje, jinak se moc nezasmějete....
  I když..., není to tak úplně. Když nejste "znalec" antiky, (tím mám na mysli prosté školní antické povědomí) užijete si tance a zpěvu, zejména obě dívky zde excelují. Jde podle mého o vzácné typy hereček, které nejen mají talent a umí, ale nebojí se udělat si legraci i ze sebe samotných, což je úděl nadmíru vzácný. 
   O Radku Holubovi snad ani nemá cenu psát, neb tolik superlativů neznám. Vždycky žasnu, jak široký rejstřík je tomuto géniovi vlastní. On zahraje fakt všechno. A dokonale. Navíc i zazpívá, jak jsem zjistila na Černé myši. Prostě vidět Radka Holuba v akci je skutečný divadelní zážitek. A jistě nejsem sama, kdo je o tom přesvědčen. V Černé myši hezky vedl nadané mládí, které i díky němu převedlo krásný Kabaret. Myslím,že se Ungeltu Kabaret povedl, jsem zvědavá, jak se ujme dál. Podle mého názoru by byla škoda ho nevidět...
   Pro mě osobně měl tento kabaret i jiné roviny, vnímala jsem ty kontrasty mezi střední a mladou generací, tou rezignací středního věku, který je ještě "probuditelný", nezapomněl na mladistvé ideály, leč zároveň je utlučený životní realitou a klade si otázku, zda má cenu se ještě probouzet...? 
A k tomu jako protiklad energie, ideály  a naivita (ta hezká naivita) mládí, prostě koktejl, který dokonale sedl do mého současného rozpoložení. 
I to  Kabaret Černá myš nabízí. Prostě, stojí za vidění. 
Podle mého zcela určitě:-)

úterý 25. února 2014

Soví vítězné poděkování

   Děkuji velmi pěkně Majce, že mi potvrdila odvysílání mého příspěvku, ve kterém zazněla i upoutávka na Nic nového pod sluncem. Přestože jsem si poctivě dala budík na pátou a snažila se poslouchat, neslyšela jsem. Zásadní chyba samozřejmě byla, že jsem nevylezla z postele, poslouchala v polospánku a logicky místy upadala do „kómatu.“ Takže jsem se o dějepisu dozvěděla plno zajímavých věcí, ale svůj vlastní příspěvek jsem prospala. Prokletí sovyJ.
O to více tedy děkuji MajceJ.
   A samozřejmě Dvojce a jejímu Dobrému ránu za odvysílání.
V dnešní den je návrat k historii obzvlášť důležitý, nebylo by dobré, kdybychom měli zase nějaký „vítězný“ únor. Zejména v době, kdy jakási soudružka chce zvát do škol třeba příslušníky Stb,aby dětem poopravili názor na dějiny, protože doba minulá byla nejlepší dobou, jakou jsme kdy zažili. Nu, jeden zírá, co se na půdě našeho Parlamentu může urodit?. Ale agilní soudružka mi jen tak přišla pod klávesnici, jinak je to hlavně o dnešku, kdy si připomínáme tolik významných událostí, z nichž samozřejmě vyniká Jan Zajíc. Ten jako druhý často bývá zapomínán, přesto jeho hrdinský čin není o nic menší, než skutek Palachův. To je ale osud těch druhýchL.
Dále přišel o život Josef Toufar, ten v roce 1950 a jde o „ Číhošťský zázrak.“ Respektive o to, že soudruzi umlátili k smrti dalšího nevinného člověka. Možná jsou to zrovna ti, které by ona soudružka tak ráda pozvala do škol, aby ukázali, že jsou vlastně slušní lidé!.
     25. února zemřel v Chebu i Albrecht z Valdštejna, což se pro mě stává oslím můstkem k Miroslavu Stulákovi, učiteli dějepisu v Chebu, který také v Dobrém ránu hovořil. To už jsem nebyla v agónii, mluvil kolem osméJ. Krom toho, že učí, organizuje také největší dějepisnou soutěž mezi gymnázii, do které jsme se letos také přihlásili. Takže nás čeká „boj“ s 220 českými i slovenskými gymnázii, což je číslo, které samo o sobě potvrzuje, že soutěž je to velká, těžká a prestižní. Jsem zvědavá, jak dopadneme. To, že mám v sobě jakéhosi soutěživého ducha, ale není Nic nového pod sluncem, což je můj poslední oslí můstek. Nic nového pod sluncem bylo v rozhlase, což je pro něj velmi dobře. Stejně jako je dobře pro dějepis, že měl možnost ukázat se v jiném světle, než jak ho obvykle vnímáme.  V lepším světle….

              Možná přeci jenom ještě jeden oslí můstek.J
                      Jak to máte s dějinami Vy?  J




Drzé čelo lepší než poplužní dvůr

     Zatímco drzé čelo je i dnes pojem všeobecně známý a užívaný, ba i velmi frekventovaný, poplužní dvůr již takřka nikdo nezná. Nehodlám ovšem suplovat roli wikipedie a vysvětlovat pojem poplužního dvora, protože i tak si myslím, že význam starého českého rčení je dobře znám i těm, co nemají o existenci nějakého poplužního dvora ani ponětí. Prostě ve zkratce řečeno, nikoli se slušností, ale s drzostí nejdál dojdešJ…. (někdy tedy, pořád ještě na slušnost sázím...J))
Nu, a jak je to tedy s tou drzostí?
    Protože jsou jarní prázdniny, které bohužel netrávím jako většina národa někde na svazích, kde ještě existuje sníh, ale společně s virózou v pražské posteliL, nastal větší prostor nejen pro knihy, ale i pro média, která nikterak nenamáhají bolavé oči. Nabízí se rozhlas, logicky. A audioknihy. 
  Moje drzé čelo je ale o rozhlasuJ. Povalujíce se s teploměrem v posteli, proniká ke mně informace o zítřejším Dobrém ránu (mimochodem, ten pořad vážně milujiJ), které se hodlá věnovat dějepisu. Nu, to je voda na můj mlýn, dějepis mám ráda ve všech jeho podobách, a neustále bojuji proti jeho špatné školní pověsti.
 I proti trvale zakořeněnému mýtu, že se ve školách neučí dějiny dvacátého století. Učí!! Já je učím a osobně znám mnoho dalších kantorů, kteří je učí rovněž! Prostě dvacáté století, padesátá léta, šedesátá léta, revoluce v roce 89 se učí! Stojím si za tím!
     To jsem ale odbočila od svého drzého čela. To spočívá v tom, že jsem na výzvu Dobrého rána nejen zareagovala svými poznatky ze školního dějepisu, ale (drze) nabídla i svoji knihu Nic nového pod sluncem, která se vlastně snaží pověst školního dějepisu vylepšit.
Tak jsem tedy ráno (25. února- fuj, to je datumL, vskutku zapamatovatelné!) zvědavá, zda moji knížku zmíní?? Je to napínavé, leč zkusit jsem to musela. Co také jiného dělat, když jste o jarních prázdninách nemocná?  J.  Problém snad může být jen v tom, že budu muset být při vědomí již od pěti od rána, což nevím, zda dokážu. Přeci jen sova ve mně si důkladně prosazuje své, nemoc nenemoc.  

Ale jsem zvědavá, zda moje drzá nabídka knihy do rozhlasu projde? Nu, a pokud ne, tak jako tak, půjde o propagaci dějepisu a to je vždycky dobrá věc. V Dobrém ránu i jinde.  

P.S. Mimochodem,co si že školního dějepisu pamatujete Vy?  Datum, událost? Zážitky či nudu?
  Plynule mě napadá, že to by mohla být dobrá soutěžní hra, kdy bych dala knihu do placu jako odměnu? Nu, ještě propracuji. Jak vidno, nemoc má i své pozitivní stránky...

pondělí 24. února 2014

Prázdniny jsou tady

  Patrně jako jedni z posledních nastupujeme na jarní prázdniny. 
A že je jich třeba. Startují letos s Matějem, respektive s Matějskou poutí, která je už léta předzvěstí jara. Těšíme se tedy nejen na volné dni, ale i na jejich delší světelnou část. Lze tedy letošní jarní prázdniny pojmout tak trochu jako slavnosti světla. A mě čeká psaní, relaxace největší. Takže hezkých pár dní před námi J. Detaily postupně doplní celou mozaiku, která je samozřejmě zatím pouze prázdninovou vizí, ale konkrétní body jsou naprosto jasné: relaxace, setkávání s milými lidmi, propagace Nic nového pod sluncem a vlastní psaní…..
 Jako "správná učitelka" jsem k tomu samozřejmě hned o víkendu onemocněla, asi abych svou nemocí nezatěžovala napjatý školní rozpočet. Pravda, děti by jistě kantorská absence těšila, ovšem choroba si nějak nevybírá. Již několikrát se mi stalo, že přišly prázdniny ruku v ruce s nemocí. Asi podle úměry, že když klesne stres a napětí, zvýší se teplota a rozeběhnou všechny dosud skryté bolesti. Krom škrábání v krku, ztráty hlasu, virózy a migrény jsem si navíc i vysloužila ostruhy. Nikoli tedy ty rytířské:-). Tedy nevím, jak dalece na to všechno bude ten jarní regenerační týden stačit, možná se všechny plány scvrknou do popíjení horkého čaje a polehávání v pelíšku. I to je ale asi tak trochu relax....

neděle 23. února 2014

Game over

    Když tak sleduji olympijské zpravodajství, dokola opakující pořád to samé, občas si vzpomenu na doby, kdy jediným informačním zdrojem byly zprávy v rádiu, někdy před osmou. Možná to vypadá jako nostalgie, ale ve skutečnosti jde spíš o konstatování, že jdeme z extrému do extrému. Buď se neinformuje takřka vůbec, tedy národ neví nic, nebo to jde pořád dokola a v podstatě se zase neví nic.
 Olympijský sport na nás nyní vyskakoval takřka odevšad, což zejména v televizním zpravodajství působilo takřka kontraproduktivně. Pořád dokola, jeden závod vidíte tolikrát, že se mnohdy v té realitě ztrácíte. Já tedy určitě. Několikrát jsem třeba fandila Martině Sáblíkové, vydechla radostí nad zlatem, abych vzápětí zjistila, že jde zase o záznam z VancouveruJ. Pokud totiž nejste nalepeni na obrazovce, k podobné záměně může díky nastavenému systému dojít velmi snadno. Naštěstí to Martina zvládla i v Soči, což už nyní mnohonásobným opakováním mám velmi pevně zafixováno v paměti.
     Zjistit pořadí sportovců znamenalo v mém dětství trpělivě vyčkat "Branky body vteřiny" či vydržet informace v ideologicky podbarveném tisku.  Navíc se olympiáda stávala vděčným stranickým nástrojem k vlastní propagandě či potvrzení arogance moci. Stačí připomenout olympiády v LA či v Moskvě. 
   Pro novináře znamenaly, myslím, stejné kvantum práce jako dnes, navíc s příchutí určitého napětí, protože jeden nikdy nevěděl, jaký jinotaj za vaším sdělením soudruh objeví.
   Nevím, jak to mají s nadřízenými komentátoři dnes, jejich vědomosti o sportovcích, pravidlech či výsledcích mě ale fascinují, protože třeba v mém oblíbeném krasobruslení rozhodně nepojmenuji jediný skok. Respektive nerozeznám, stejně jako jsou pro mě španělskou vesnicí třeba pravidla curlingu. Ale ráda to sleduji i poslouchám zasvěcené komentáře.
    Jen nechápu, proč pořád dokola. Vlastně ani nevím, zda se v takovém olympijském období uvažuje, že ne všichni jsou milovníci sportu, ale to se asi při dnešní rozmanitosti zdrojů neřeší už vůbec. Tedy je třeba být při sledování přenosů velmi pozorný, zda náhodou nesledujete desátý záznam a nešpačkovat, že místo zmírněného opakování by jistě mohlo běžet něco jiného. Ono zase vidět zlatou snowboardistku, jak jede svůj zlatý závod po dvacáté za den, se na druhou stranu hned tak nepoštěstí. V běžném období se totiž s podobnými druhy sportu moc nesetkáte, televize nepokrytě upřednostňují hokej či fotbal, případně ještě nekonečné hodiny golfu, takže vidět třeba závod na saních či z mého pohledu takřka sebevražedného skeletonu rozhodně běžné není.  Možná proto se nyní máme nakoukat do zásoby.
  Neskutečné výkony některých našich sportovců mě ale vedou ke smířlivosti s tímto fenoménem současného zpravodajského trendu, přesněji řečeno k obdivu k těm, kteří se nehřejí na mediálním výsluní jako třeba všemi protěžovaní hokejisté.
  Jenže hokej na olympiádě zase pohořel, zatímco třeba biatlonisté vezou domů slušnou sbírku medailí.  Když sledujete jejich boj, není to rozhodně řádná nuda, jak se vám snaží namluvit nekritičtí milovníci hokeje, který minimálně u nás supluje božstvo.
  Velkým zážitkem bylo pro mě sledovat ty rádoby malé sporty, které najednou dokázaly to, co národní bohové slibují už řadu let, všichni jim to baští a skutek utek. To by ale neměl být můj dnešní cíl, kritizovat sportovní výkony, zejména proto, že vynikám pouze v gaučinkuJ. Spíš jsem se chtěla zamyslet na objektivitou zpravodajství, i toho sportovního J, poukázat na otravnost neustálého opakování na dvou veřejnoprávních programech, ale i nad přehledem našich reportérů (pravda, musím z této množiny vyjmout letenský olympijský park a trapné vstupy z něho, ale to už je u mě evergreenJ). Možná by také stál za rozbor intelektuální výkon některých reportérů v okamžiku, kdy velmi sofistikovaně kladou vyčerpanému sportovci po zisku medaile zásadní otázku: "Jak se cítíte?"
 No jak asi...? Nechci být nijak expresivní, ale ostrou odpověď by si tato (a jí podobné) stupidnost opravdu zasloužila.
    Jistě by se nabízela i paralelní myšlenka o ideologizaci olympijského klání, o aroganci současné moci, subtropické zimě či dalších aspektech, které asi mají k myšlence staré řecké kalokagathie hodně daleko, ale od her v Číně už nemá cenu na podobné prvky poukazovat.  Takže zůstaneme - li jen u sportu, jak by tomu v případě her mělo být, pak velký obdiv všem, kdo tam jeli a zúčastnili se. Těm, co zvítězili (v našich barvách zvlášť J), obdiv ještě větší. Biatlon mě nadchnul jako většinu národa, stejně jako obě další zlaté holky.
  Nad princip televizního zpravodajství se zkusíme povznést, zase na druhou stranu opakování je matka moudrosti, reportéry za jejich vědomosti, ale i emoce, nelze než pochválit. A po dnešku si vydechnout (záleží na každém z nás, zda radostně či smutně), že hry jsou minulostí, král je mrtev, ať žije král… (v tomto případě olympiáda v Riu, ta letní).
 Ovšem nedá mi to nepoukázat na fotky, které kolují na FB a ukazují, jak to vypadá v Sarajevu, v jeho olympijském stadionu z roku 84.Smutný příběh. Jsem zvědavá na Soči….


sobota 22. února 2014

Exkrementy na ulici

   V poslední době se do veřejné diskuse dostala poměrně nevoňavá tématika pokálených pražských ulic. Pravda, Letná je takřka ukázková, procházka po chodníku se leckdy podobá tanci divokého Víta, protože pokud nechcete našlápnout, je to docela balet J. Leč do pejskařů se snadno trefuje, jsou viditelný a jasný cíl, a sama musím konstatovat, že leckdy oprávněný.
Ovšem problém je samozřejmě i v lidském znečišťování, které se nyní díky jakési magistrátní akci dostalo na pořad dne. Město bude čistit páchnoucí ulice, které si lidé pletou s veřejnými záchodky. No, lidé, nechci být nějak genderově nevyvážená, ale v tomto případě jde hlavně o pánskou polovinu lidstva. Málokdy potkáte ženu, která by si uvolněně přičapla na ulici, bez ohledu na davy procházející kolem, a vesele si ulehčila. To pánové mají k podobným věcem zcela jiný přístup, a nejen proto, že jim příroda podobné aktivity výrazně usnadnila. Zjevně se zde projevuje určitý atavismus či skryté animální představy o pánovi tvorstva, že muži se s nějakým hledáním záchodů ani neobtěžují. A to nemluvím jen 
o bezdomovcích, kteří nemají zábrany veskrze žádné, ale i běžná mužská populace to tak chápe. Ba dokonce i muže v drahém obleku lze takto spatřit. Onehdy jsem jednoho pozorovala
i proti své vůli, stál totiž na křižovatce, v jedné linii se semaforem, který byl v mém zorném poli. A najednou pán, krásný oblek, v jedné ruce kožený kufřík, v druhé ruce…
Nechci zabíhat do detailů J,prostě to na něj přišlo, křižovatka nekřižovatka (metro s veřejnými WC bylo jen několik kroků), ulevil si a spěchal jistě na nějaké neodkladné VIP jednání.
I z tohoto důvodu projít některými pražskými zákoutími je věc jen pro velmi silné povahy nebo pro jedince s absencí čichu.  
Nyní se tedy bude čistit. Jistě činnost záslužná a nic proti ní nemám.  Snad jen to, že bychom neměli jen likvidovat následky, ale i potlačovat příčiny. Protože kdyby dobře fungovala síť veřejných WC, za přijatelnou cenu (odskočit si někde až za dvacku na naše veřejné toalety je opravdu přepych), kdyby neměly velmi omezenou otevírací dobu, možná by také bylo všechno jinak.
I když s těmi muži, nevím nevím. Tady by měla zafungovat hlavně výchova, tedy onen ženský element, který ale u nás výrazně selhává. Ještě jsem neviděla maminku, která by svého chlapečka navigovala někam na toaletu (myslím na veřejnosti). Prostě, kde to na něj přijde, tam si uleví. Je to přeci kluk. Pak se divme seladonům v oblecích, že na svém volání přírody nevidí nic divného ani uprostřed davu. Prostě co jsme si vychovaly, to máme.

        A teď musíme čistit Augiášův chlív,...J.

pátek 21. února 2014

Pamětní knihy

   Je oblíbeným zvykem nechat někoho něco zapsat do knihy návštěv či pamětní knihy. Sama s oblibou vpisuji po návštěvě zajímavé výstavy či muzeální expozice.  Myslím, že pokud se tam nepíši vulgární hlouposti a nějaký „trotlík“ nemá potřebu exhibovat, jde o zajímavou reflexi či zpětnou vazbu. Nebo jen o inspirativní pohled na názory a dojmy druhých lidí. Můj pan nakladatel z Jalny má ve zvyku něco podobného. Na křtech knih jeho autorů nechává křtěný výtisk, většinou trošku zmáčený šampaňským, respektive sektemJ, kolovat se žádostí o vpis poselství pro autora. Poprvé jsem na to u Heřmana koukala jak husa do lékárny a netušila, co si od toho slibovat. Ale výsledky byly víc než překvapivé. Doputovala ke mně celá řada milých vzkazů a sdělení, které si dodnes hýčkám ve svém archivu jako velké cennosti. U Odnikud nikam jsem se proto už nedivila, ba naopak se na podobnou interakci mezi mnou a čtenáři moc těšila. U Třídní knížky jsme si to zpestřili tím, že hosté nezapisovali jenom do knihy, ale k dispozici měli i skutečnou žákovskou knížku na „poznámky.“ Opět cenný poklad do mé sbírky. Na křtu Nic nového pod sluncem samozřejmě nešlo tradici porušit a nevím, zda je to tím, že stárnuJ, prostě se nad těmi vzkazy čím dál víc dojímám.  Těší a hřejí. Mnohé jsou samozřejmě osobního charakteru, nehodlám je zveřejňovat. Jen jeden, takovou výzvu, která mě pobavila.
                „….bylo nás pět, křičí pátá knížka……….J

   Tomu se prostě nedá odolat, čtyři stávající knihy by měly mít ještě pátého sourozence. Už se na něm pracuje. Některé výzvy se prostě musí vyslechnoutJ.
A moc děkuji všem kreativním pisatelům, ty vzkazy jsou opravdu moc krásné a pro mě cenné….
A věřím, že pomohou i knížce  Nic nového pod sluncem na cestě za čtenáři...

čtvrtek 20. února 2014

Jak to bylo v únoru?

   Vítězný únor se nám v průběhu dějin přetransformoval ve "Vítězný listopad", takže nyní lze mluvit o jisté dynamice dějin J. Ale to není předmětem mého dnešního zpravodajství, neb dnes je čas pro reflexi včerejší přednášky v kavárně Dadap. Vedl ji docent Jaroslav Šebek, který se ve svém nabitém pracovním programu uvolil vysvětlit nám, dychtivým laikům, jak to tehdy s tím Klemou vlastně bylo. Posluchačů se sešlo příjemně velké množství, ale aby to nebylo všechno tak jednoduché, jako třešnička na dortu se v kavárně pohybovaly i děti.!!! Pětileté, takže zcela jistě nedorazily na přednášku, ale, jak nám bylo vzápětí sděleno, na oslavu svých narozenin. Tedy birthday party. Což se celkem logicky neslučuje s naší aktivitou, leč bylo nám sděleno, že chybička se vloudí!?
 Prostě paní vedoucí nebo kdo zarezervovala na jeden čas dvě akce, takže ve finále byli škodní všichni. Nakonec, asi vzhledem k našemu počtu, rodiče dětí rezignovali a odešli. Zjevně nikoli v přátelském rozpoložení, které ale nebylo ani na naší straně, neboť když do výkladu pana docenta pronikají jásavé dětské výkřiky nad sfouknutou svíčkou na narozeninovém dortu, není to nic příjemného. 
Jak vidno, u nás služby a spolupráce fungují tak, že je třeba pořád něco ověřovat, hlídat a kontrolovat. A stejně se pak jeden diví.      Možná se ale divili i posluchači, když  únorové události začaly už v první republice, ale pan docent nám hodlal odhalit i kořeny onoho slavného únorového převratu. Trochu jsme se dotkli i limonádového seriálu v ČT,který opravdu nemá s dějinami a první republikou nic společného a jen motá národu hlavu, ale podstata mířila k únoru a jeho hlavním aktérům, tedy Gottwaldovi, ale i zavilému stalinistovi Kopeckému, Slánskému, Pavlovi a dalším soudruhům, z nichž paradoxně mnozí upadli trochu v zapomnění. Přitom třeba Kopecký byl nejen pěkný mizera, dravý kariérista a komunista tělem i duší, ale i ministr informací (rozuměj propagandy, takže to národu tloukl do hlavy) a ministr kultury, což samo o sobě hovoří za vše. Při zmínce o komunistických zločincích nemohlo nepadnout jméno nedávno zesnulého Vasila Bilaka, který byl skutečně koncentrované zlo, leč dožil si v klidu a pohodě, aniž by ho někdo za jeho zločiny povolal k odpovědnosti. Tak snad "Všemohoucí" to napraví. Diskuse nás dovedla přes agilní soudružku Semelovou, která i dnes glorifikuje tuto dobu na veřejnoprávní televizi, až k dramatickým událostem na Ukrajině, které nás oprávněně naplňují smutkem, soucitem, ale zároveň i obavami... To by ale náš večírek, byť "komunistický", končil velmi smutně, takže jsme se nakonec rozpustili s připomenutím zlaté Sáblíkové a stříbrných biatlonistů, což je ve vnímání národa léta jediná událost, kdy se probouzí národní hrdost. Nu, nevím, zda je to dobře, leč našim skvělým sportovcům samozřejmě upřímně blahopřejme. A s odkazem na naši besedu i připomeňme, že byly doby, kdy komunisté mluvili (a dost výrazně) i do sportu. Ale o tom jindy. Dnes jen výrazné díky panu docentovi Šebkovi a všem milým posluchačům, kteří dorazili.

středa 19. února 2014

Homo pedagogis

     Člověk se učitelem rodí. Některé věci se prostě nenaučíte, buďto to v sobě máte nebo ne.  Takže veškeří ti chytráci, kteří prošli školními lavicemi a od té doby jsou samozvanými odborníky na nikdy nezodpověditelné problémy českého školství, nechť si to zkusí. Možná pak dojdou poznání, že pro práci za katedrou je krom pevných nervů nutné i určité nadání. Jde vlastně o takové každodenní mnohahodinové herecké etudy před velmi kritickým publikem, které si při hodnocení rozhodně nebere servítky. A žádné ceny Thálie se ve finále neudělují.... 
   Ovšem i svět učitelský má svá specifika, pravidla či s určitou nadsázkou zákony džungle. A nemluvím o dosud neschváleném 
a stále planě diskutovaném kariérním postupu, atestacích či podobných detailech, které chce každá vláda a na které se postupem času všichni politici vykašlou. Mluvím o vnitřních nepostřehnutelných zákonitostech sborů, někdy i trochu tristních. Jako neexistuje řemeslník, který přijde a řekne, že máte tu kuchyň opravdu dobře zrekonstruovanou, nýbrž pídí se po tom, kdo to tak děsivě zkazil, těžko objevíte kantora, který by ocenil, co děti naučili ti před ním. Většinou se každý hroutí, co že to s nimi ten jejich předchůdce dělal, že nic neumí.....? Děti klasicky přizvukují, škodolibě vykřikují, že "to tedy opravdu nikdy neslyšely", a nový pedagog se většinou s pocitem, že právě on zachraňuje vzdělanost mladé generace, pustí do vyprávění již dávno probraného....  
   Další nezachytitelnou nuancí je neslučitelnost kantorů různých stupňů... Většinou se tak nějak nesnášejí. Nebo na oko tolerují, ale v duchu si myslí své. První stupeň bývá přesvědčen, že druhý jim ty jejich něžné dětičky totálně zkazil. Fakt, že čas plyne a děti se mění, ve svém hodnocení nějak nehodlají brát na vědomí. 
    Druhý stupeň si zase myslí, že si tam s těmi dětičkami jen hrají a infantilní mluvu, kterou na ně uplatňují, postupně přebírají i do své běžné konverzace.
   A třetí stupeň, tedy středoškolská oblast, pohrdavě přehlíží obě předchozí skupiny, protože to, co jim předali ke středoškolskému vzdělávání, je z jejich pohledu hrůza a vina děsivého základního školství, se kterým pak ale neochotně tvoří společnou množinu, kterou hromadně přehlížejí vysokoškolští kantoři, protože oni jsou přeci něco víc, než nějaké učitelky ve škole.....
    Jistě, jde o hrubé zobecnění, jednotlivci se z něho zcela jistě vymykají a mají svaté právo vůbec nesouhlasit, leč v obecných konturách to tak funguje, stejně jako fakt, že kantoři se nikdy nesemknou, aby něčeho společně docílili. Nikdy nestojí v jednom šiku jako třeba lékaři, kteří  neshazují práci kolegy ani se nebojí vystoupit hromadně se svými požadavky.
 To české učitelstvo nedokáže. Je-li to díky výše vypsané hierarchii, která na rozdíl od kariérního řádu podvědomě funguje už léta, bez ohledu na režim, či díky něčemu jinému, lze jen těžko dešifrovat.  Jedinou pravdou, kterou mohu jistě konstatovat, je, že učitelem se člověk opravdu musí narodit....
  A najít dobrého učitele je terno.  Pro děti, rodiče i přátele školy...J.

 I když to školství je v reálu  skutečná džungle, a nejen díky výše popsanému....

úterý 18. února 2014

Sportovně vzdělávací cíl

…olympijského parku na Letné byl zcela jistě naplněn. Mládež se do parku valí proudem, místy to na Letenském náměstí vypadá jako na Prvního máje.  Mnozí se sem jdou zabruslit, neb led se patrně v těchto teplých zimních dne udržuje přeci jen nejlépe. A přesto, že občas potkáváme i zbloudilce s běžkami, led je patrně prioritou. 
I tak muselo být občas kluziště přes den uzavřeno, neb ve vodní lázni se při nejlepší vůli bruslit nedá.  Lyžování tedy dostává na frak, snad občas snowboardisté na Ú rampě si užijí kapku adrenalinu v centru Prahy. Nejvíc si ale „užijí“ ti, co bydlí přímo proti této úžasné ukázce arogance peněz. Blikající obrazovky, neustálý řev koncertujících kapel, zářící olympijský oheň, umělé vyvolávaná veselost a hluk z mikrofonů televizních reaktorů, kteří se snaží být za každou cenu děsně happy a free. Patrně asi proto, aby se co nejvíc přiblížili mládeži, která se stala hlavním návštěvním elementem zmíněné atrakce. Samozřejmě, nabízí se omílaná klasická nahrávka na smeč, zda by nebylo vhodnější vynaložené finanční prostředky věnovat na to, co by se dalo využívat celoročně? Něco, kam by si mladí mohli přijít zasportovat pravidelně, ne jen dva týdny v únoru?  Jistě, je to trochu monotematické, proto to také nehodlám rozebírat. Spíš mě zaujalo následující. Sledovala jsem onehdy skupinku rozjařených mladíků, kteří byli evidentně pod vlivem alkoholu. Krátce po obědě, zjevně tedy park navštívili místo školní výuky. Museli totiž do olympijského parku fandit našim hokejistům, což je v obecném vnímání bráno takřka jako vlastenecká povinnost. A jelikož naši hokejoví gladiátoři kupodivu zvítězili, hoši dostávali za každý gól jedno pivko. Díky skóre 4:2 tak vymlaskli čtyři kousky a pak se vesele svou zkušeností chlubili. Že jim bylo tak patnáct patrně nikoho nezajímá. Pak se samozřejmě nedivím, že Letná je oblíbeným cílem naší sportu chtivé mládeže. Nebo spíš chtivé jiných zážitků. Tím si kladu otázku, jak je to možné? A zároveň si mohu odpovědět, že u nás je všechno možné. Hlavně když máme olympijský park, který evidentně plní svůj sportovně vzdělávací cíl….. Záleží jen, z jakého úhlu pohledu na letenský cirkus hledíte...J

pondělí 17. února 2014

Privátní stardance

 Sobotní maturitní ples zase oprášil moje komické taneční variace, které tedy zcela jistě nepatří k ukázkovým uměleckým kouskům.  V poslední době se mojí jedinou rekvalifikací v oblasti tance stává sledování Stardance, čím že sice stávám kvalitním teoretikem, leč praxe viditelně pokulhává. Na plesy už více méně nechodíme, tedy se mojí jedinou sezonní taneční zkušeností stává maturitní ples. A tréninková frekvence jednou ročně vskutku žádné viditelné výsledky nepřináší. Před letošním maturitním plesem jsem byla upozorněna, že mě opět čeká tanec se studenty, což je pro mě další kámen úrazu. Když už tančím, tak většinou po svém a asi hodně po staru. A mladíci, kterým los přiřkl tu kterou učitelkuJ, jsou natrénovaní z nedávno absolvovaných tanečních, které jsou pro mě tak vzdálené, že už ani nevím, zda jsem je absolvovala. A dle toho pak také naše souhra vypadá. Oni mají přesně natrénované kroky a já jsem úplně mimo. Když přetlačím jejich vedení a vnutím svoje krokové varianty, jsou zase mimo oni. Prožíváme pak společně taneční trapnou chvilku, v oficiálním programu nazývanou jako sólo kantorů se studenty, a oba jsme rádi, když hudba přestane hrát.  Letos jsem chtěla být akční a zkoušela jsem s vybraným studentem již v pátek předem. Výsledek byl ten, že jsem se ujistila ve své taneční negramotnosti a před nadcházejícím plesem byla navíc poměrně dost nervózní. A na tanečním parketě se pak moje tušení změnilo v každoroční jistotu, pro sólo tanec rozhodně nejsem zrozená. Navíc starého psa novým kouskům nenaučím a tak i přes to, že jsem měla velmi kvalitního a trpělivého tanečníka, motala jsem se na parketě jako papír ve větru.  A v místním stardance jsem patřila k těm komickým vsuvkámJ.
 A tak je tomu i přes to, že tanec obdivuji a mám ráda. Teoreticky v jakékoliv podobě, prakticky v té své, staromódní. Třeba valčík tančím ráda. A snad i dobře. Leč ten zase mládež odmítá, takže je to začarovaný kruh. Ovšem vzhledem k tomu, že příští rok jako třídní maturitního ročníku dostanu návdavkem sólo se všemi chlapci, asi bych měla začít uvažovat o tanečních pro starší a nepokročiléJ

neděle 16. února 2014

Maturitní ples

   Vrchol každého maturitního ročníku je odjakživa ples - z pohledu maturantů, samozřejmě. Že kantoři za vrchol považují nějaké zkoušky, notabene státní maturitní zkoušky, v plesovém opojení nikoho nezajímá. Vlastně ani ty kantory ne. A náš vrchol má včerejší datum. Opět, jak již tradice velí, v hotelu Belveder, z čehož mám největší radost samozřejmě já, neb to mám u nosu. A tak jsme se opět po roce sešli v útulném hotelovém sále,abychom imatrikulovali skoro třicet primánů a ošerpovali mnohem menší počet maturantů. Projít až ke zkoušce dospělosti není jednoduché 
a celých třicet maturujících jsme neměli ani nepamatuji. 
  Takže takové zdravé maturující jádro si pro nás připravilo svůj slavnostní večer. A hezké to bylo, to ano. Spokojení a kreativní maturanti, dojatí rodiče a příbuzenstvo, prostě, nic nového pod sluncem....









sobota 15. února 2014

Jak se dostat k jádru pudla

    Jsou věci, které opravdu velmi těžko snáším. Jednou takovou hůře akceptovatelnou věcí je pro mě nepojmenovanost. Když někdo něco nakousne a nedokončí. Jestliže někdo cítí nějakou křivdu, měl by ji také umět pojmenovat. Jistě, požadavek slušného vyjádření nevole jaksi eliminuje počet lidí schopných svoje pocity dešifrovat, přesto bych potřebovala, aby lidi kolem mě uměli věci pojmenovat.  Zařídit, aby se tak dělo, není ovšem nijak snadné. Zejména, když si nejsem tak stoprocentně jistá, zda to vlastně umím já sama.

Člověk zcela jistě nesmí umanutě trvat na faktu, že pravdu má jen a jedině on, protože to jednak není vždycky pravda, a druhak to okolí vždycky velmi nerado slyší.  Popravdě řečeno, umět pojmenovat problém není vždycky zrovna výhra v loterii, zejména když to vypadá, že ostatní to vidí úplně opačně.  Největším problémem se pak ve finále ukazuje schopnost trefit hřebíček na hlavičku. Vysvětlit něco v kostce. Jasně a srozumitelně.  Najít jádro pudla.

   Když tak sleduji, jak mnozí neumí sdělit myšlenku, potažmo ji udržet, natož pak opustit (Cimrman nechť mi prosím tuto citaci promine J), tak to vypadá, že si tady každý v podstatě mele svou.

Jasné a výstižné sdělení se stává nedostatkovým zbožím. Buď se člověk bojí, že za svá slova bude nějak sankcionován, nebo si nechce konkrétním sdělením nadělat nepřátele nebo je mu prostě fuk. Pak jsou ještě i tací, co pojmenovávají podle situace, ve které se zrovna nacházejí a s kým právě mluví.  Dle ověřené zásady, že účel světí prostředky a ze všeho je prostě třeba něco získat. I to je ovšem třeba umět pojmenovat, jinak se z podobného jevu stane rutina a běžně přijímaný fakt. Když někdy vidím, respektive slyším, diametrálně odlišný názor dnešní od toho včerejšího, docela žasnu. Někdy si říkám, jestli by se nemělo v určitých okamžicích přikazovat povinné mlčení. Přitom pátrám ve vlastní chátrající paměti, jestli na podobný nešvar existuje nějaký lék. Neexistuje. Žel, lepší to asi už nebude. Jsou fakta, která prostě musíme brát za novou realitu. Jako fakt, že život se stává klipovitým, klouže se po povrchu, vše se rozplývá a dostat se k jádru věci či umět jasně pojmenovat konkrétní jev je tím pádem vlastně nemožné. Jsou věci, které jako by se do dnešní doby nehodily. Nejsou in. Abychom náhodou nešlápli vedle, je lepší zvolit opatrnickou politiku. Takovou korektní, nic neříkající. Korektnost ve vyjadřování je dneska hlavní vyjadřovací schopnost. Mluvit, mluvit a vlastně neříct nic. Začalo to u politiků, ale dneska se s tím setkáváte na každém kroku. Za chvíli to bude jako za oceánem, kde jsou ve vytváření podobných absurdit mistři. Třeba o plešatém sousedovi nelze suše sdělit, že je to plešoun, byť sympatický.  Je to člověk vlasově indisponován, protože označení plešatý by se ho mohlo dotknout stejně jako černocha sdělení, že je černý nebo tlusťoch obézní. Nu, jak je vidno, prokousat se k jádru pudla a dešifrovat význam sdělení se časem stane uměním, ke kterému budeme potřebovat nějakou certifikaci. No, není to jasné a stručné sdělení?

pátek 14. února 2014

Nálet

    Dnes by se asi slušelo psát o Valentýnu a ne o drsném pražském masakru, ale Valentýna je všude plno a my, co víc ctíme  májové dny, se raději budeme věnovat protipólu sladkobolného svátku zamilovaných, a tím je drsné bombardování Prahy na konci druhé světové války.  Spojenci prý zabloudili. Nu, slova snesou všechno. Bombardování mělo být namířeno na Drážďany. A ejhle, bylo na Prahu. Zničilo nám Staroměstskou radnici, Emauzy, Jiráskův most či Faustův dům.  
 A samozřejmě, oběti na životech, protože od Spojenců se nálet asi nečekal. Možná i proto umírali hlavně obyčejní lidé na ulici, vojáků či vojenských nebo průmyslových objektů se nálet nijak nedotkl. Zemřelo přibližně sedm set lidí a další stovky si nesly trvalé následky do života. Ať už psychické nebo existenční, když třeba přišli o střechu nad hlavou. 
 Dejme tomu i hrdina mojí první knihy, Jan Heřman, utrpěl při tomto náletu šok, zhoršilo se jeho zdraví, což ve výsledku urychlilo jeho odchod ze života o rok později. Lze si přečíst.:-)
 Jak vidno, vše souvisí se vším. 
  S náletem na Prahu na Valentýna v pětačtyřicátém zase souvisí domněnka či spekulace, že vůbec nešlo o náhodu či zabloudění amerických letců, ale že mohlo jít i o úmysl. To už asi patrně nerozklíčujeme, i když podezření tady jistě je.
 Každopádně je dobré si připomenout, co se tehdy stalo a s politováním konstatovat, že dodnes není radnice plně opravena. Emauzy zase získaly jiný vzhled, který dnes většinou bereme za původní a na místě některých trosek stojí třeba i Tančící dům. Prostě jiná PrahaJ.  
 Dnes ji ničí zase jiní "nájezdníci", hmotné i materiální škody jsou mnohdy mnohem větší než po spojeneckém bombardování. Naštěstí se to obejde bez mrtvých. Zatím.

čtvrtek 13. února 2014

Krvavé zamyšlení

    Některé teorie rozdělují spřízněné duše podle krevní skupiny. To se mi zdá poměrně výstižné. Pokud o někom řekneme, že má stejnou krevní skupinu, je navýsost jasné, že si rozumíme. A v daný okamžik je samozřejmě jedno, zda v reálu jste majitelem skupiny A či univerzální nulky. Tato definice vyjadřuje vše bez zbytečných řečí kolem, což sice může být pro upovídané jedince trochu problém, ale zase se nechodí kolem horké kaše.
 Podle této rozlišovací šablony se lidé stejného naladění shodnou takřka ve všem, pokud samozřejmě mluvíme o zásadních věcech.
  Jenže jak je známo, krevní skupiny jsou čtyři. A to myslím ty reálné, doktorem Jánským objevené. Krevní skupiny lidské sounáležitosti jsou zcela jistě mnohem početnější. Narazit na pokrevního soukmenovce nemusí být tedy tak jasné, jak se na první pohled může zdát.  Někteří jedinci navíc během života patrně podstoupí jakousi transfúzi, během které se jejich krevní skupina diametrální změní. V mnoha vztazích pak dochází k proměně, která začíná tím, že vám někdo pije krev, aby se ve finále narazilo třeba 
i na krevní mstu, neřku-li vendetu.
   Vlastně by se dalo spekulovat, jestli mezi námi nežijí nějací upíři, kteří se podobnou transformací živí. Vysají z vás, co se dá, aby pak díky diametrálně rozdílné krevní skupině přešli do tábora lidí, se kterými vskutku nedokážete najít nic společného. Ani tu pověstnou kapičku.
 Uvědomuji si, že několik takových savců jsem na své pouti životem již potkala. Když někdy narážím na lidi, se kterými jsem si kdysi rozuměla (a oni se mnou), mám dojem, že jde o osoby z jiné dimenze. Tedy, abych držela linii vyprávění, s jinou krevní skupinou.  Někdy jsem sama sebe nechápala, jak jsem si kdysi mohla s podobným typem člověka rozumět. Ale později jsem přijala teorii o krevní výměně a autotransfuzi, což mnohé vysvětluje. Třeba každý z nás podobnou výměnu prodělá, někteří možná i několikrát, než se ustálí na konečné krevní variantě.
  Snesitelná koexistence totiž vyžaduje společné krevní destičky, díky kterým se dá proplouvat rozbouřené řečiště takřka čehokoli.  Pravda, pro účely primární reprodukce taková shodnost zas tak velký význam nemá, tam se víc člení rozmanitost a protipóly, ale další životní etapy již podobné sladění takřka vyžadují. A tady nejen v partnerských vztazích, ale ve všech vazbách, které navazujete.  Někdy může být trochu potíž s tím, že na první pohled svého pokrevního bratra neodhadnete, Old Shaterhand by jistě mohl vyprávětJ. Lidé se pak míjejí, aniž by věděli proč. A někdy se zase diví, proč je jejich okolí tak nesnesitelné.  Je logické, že stejně nesnesitelní jsou pro svoje okolí i oni.  Nějakého kreativce by mohlo napadnout, že třeba transfuzní stanice by podobnou identifikaci mohly mít jako příjemný vedlejšákJ , leč zde veškerá moderní technika samozřejmě selhává. Záleží na zcela jiných věcech, než na počtu aglutinogenů, což jistě není nic nového pod sluncemJ
Naskýtá se otázka, zda jedinci s modrou krví nejsou trvale šťastnější a spokojenější? Přeci jen jich není tolik a jistě se i snáze hledají, jenže při pokrevním souznění barva krve asi v podstatě žádnou roli nehraje.  Tam vstupují do hry naprosto jiné elementy, kterých je v poslední době tolik, že se skupiny zase začínají vymezovat. Opět je téměř jisté, že se s jedinci jiné krevní skupiny prostě nedomluvíte. Nechápete jejich rozhodnutí, jejich pohled na problémy, ale i třeba na zábavu. Zdá se, že opět přichází tvrdá selekce na my a oni. Jen musí člověk najít tu správnou krevní skupinu, což není úkol zrovna jednoduchý. Vytváří se totiž i velké množství endemitů, a to  není dobrá vize do budoucna.  Ani vizitka současnosti. Spíš reinkarnovaná minulost, tedy celkem nežádoucí krevní poutoJ.


středa 12. února 2014

Praga caput regni

   Praha má dnes výročí, o kterém asi hned tak někdo neví. Existuje totiž teprve 230 let. 
Pojem Praha se sice běžně užívá i při popisu středověkého města, ostatně už Ibrahim ibn Jákub měl psát o kamenném městě FrágaJ, takže by se zdálo, že Praha je tu prostě odnepaměti. Nebo alespoň od Libuše, která viděla město veliké.... No vidět mohla, ale jen jakési souměstí, které my pro lepší pochopení souhrnně nazýváme právě Prahou. Jenže Praha byla spíš jen přezdívka pro Staré město pražské, které bylo ale víc než Praha nazýváno Větším městem.  Tím pádem se logicky nabízí varianta, že u Vltavy muselo být i město menší, což bylo, a je to dnešní Malá Strana. Kdysi malebná část hlavního města, nyní politické a turistické ghetto, což je jedna z největších škod napáchaná na duši matky měst. 
Dalším městem byly Hradčany a nejmladším výhonkem je Nové město pražské, které mělo ambice svým půdorysem kopírovat Jeruzalém. Nu a z těchto čtyř částí se právě 12. února 1784 stalo Královské město Praha. Takže Praha má vlastně dneska narozeniny. Dalo by se jí jistě přát plno věcí, třeba jiného primátora, dokončenou Blanku, méně psích exkrementů, lepší dopravu či moudré radní, ale to by se naše blahopřání změnilo v politický manifest. Takže zůstaneme u krásných věcí a budeme Praze, jako každé dámě, přát, ať si zachová svůj šarm a charisma, ať je zavalena květinami a zdobí ji šperky a i v dalších staletích ať se utěšeně rozrůstá. 
My na Proseku jsme vlastně venkovani, stejně jako v Libni či na Žižkově. Než se tyto dnes ryze městské části připojily k velké Praze, zachovávaly si svůj venkovský charakter. Stejně jako moje oblíbená Bubeneč. Ale to je zase na jiné povídání, dnes máme městské témaJ. Takže až se třeba první letní den postavíte ke Staroměstské věži, paprsky slunce by měly mířit na kapli svatého Václava v katedrále. Otec vlasti si totiž rád pohrával se symboly, jak jistě vědí všichni ti, co znají přesné datum položení základního kamene Karlova mostu. A takových kouzel, záhad a krás skýtá naše oslavenkyně nepřeberné množství. Ne nadarmo je Praga caput regni. Už 230 let. 

úterý 11. února 2014

Vítězný únor

     Naše Historické hovory v kavárně Dadap ve Vysočanech mají ve svém únorovém plánu téma samo se nabízející: 
                                 „Vítězný únor.“
   Pozvání přednášet přijal docent Jaroslav Šebek a jeho úkolem bude vysvětlit nejen zákulisí únorového puče, ale najít i další historické paralely. Třeba i se současností. Téma tedy víc než výbušné.
Přijďte si připomenout událost, která natolik ovlivnila nejen dvacáté století v politickém spektru, ale i osobní život každého z nás.

  Srdečně Vás zveme do Hudební kavárny Dadap, kde se přednáška koná 19. února 2014, od 19 hodin. Tedy již za týden ve středu:-)

pondělí 10. února 2014

Setkání s Martou Kubišovou

  Přišel čas výběru vánočních dárků. Zážitky již dlouho patří k darovaným prioritám, proto i nedělní návštěva divadla Ungelt byla jedním velkým darovaným zážitkem. Tentokrát nešlo o činoherní představení, ale o hudební komponovaný pořad, jehož hlavní hvězdou byla paní Marta Kubišová. Její recitál nese název S nebývalou ochotou a musím konstatovat, že jde o skutečný zážitek. Ono v Ungeltu je skoro všechno skvělé,ale takovéto setkání, takřka komorní (ač divadlo samozřejmě vyprodané) je prožitkem mnohonásobně silnějším. Možná i proto, že paní Martu mám ráda, obdivuji ji i vážím si jí pro mnoho věcí, nejen pro její krásné písně. Považuji si ji za její životní postoje, za to, že nesklonila hlavu a hrdě si stála za svým. A že to nebylo lehké je víc než jasné. Obdivuji její nadhled i široký životní záběr. Mohu sem zařadit i její péči o zvířata, zejména o psy, což my, pejskaři,umíme obzvlášť ocenit:-). A pak ty její písně. Skvělé. Večer jich zaznělo mnoho, krom toho bylo ještě několik duetů s Milanem Heinem a ochutnávka z letního muzikálu Touha jménem Einodis . Večer končil Modlitbou, která se stala skvělou tečkou za hezkým zážitkem. Báječný vánoční dárek.

neděle 9. února 2014

Můj život po životě


   Při otvírání této knihy se mnou lomcovaly docela protichůdné pocity. Trochu zvědavost, trochu lítost, trochu stud, že zvědavě nakukuji do nemocí poznamenaného života. Probleskoval dojem jakéhosi až hyenismu, čtenář se zakusuje do torza slavného spisovatele, protože kdyby něco podobného potkala Nováka z horní dolní, je mu to fuk? Pak si ale říkám, že rozhodnutí knihu vydat asi bylo učiněno s plným vědomím, že se asi chce, aby se vědělo, jak to bylo, že nečtu žádný bulvár, tak proč se cítit provinile? A na druhou stranu, třeba půjde o četbu motivační, povzbuzující, vždyť dostat se z vlastního svrabu může znalost cizího boje s nepřízní osudu či s depresí i usnadnit?  Nu, důvodů pro i proti bylo mnoho, takže bez dalších konotací, knihu jsem prostě přečetla. Přesto, že je nekřesťansky drahá, je to jen pár stránek deníkových zápisů. Přečteno během jednoho večera. A zanechalo to jen lítost. 
Hodnotit to nijak nebudu, jednak nejsem recenzent a druhak hraje roli vědomí, že knihu psal nemocný člověk. Snad jen, že motivační tedy není takřka vůbec, kniha je spíš sebelítostivá, bez vize do budoucnosti, plačtivá, vyčítavá.  Což je ale nemoc, to zase plně chápu, jeden neví, jak by se v podobné situaci choval sám. Respektive já asi vím, jistě bych také propadla lítostivé depresi, neřku-li až sebedestrukci. Což ale ve finále nikomu nepomůže.Život po životě byl také takový, nijaký, bez náboje (podle mého, tedy). 
  Jsem i přesto ráda, že jsem si to přečetla. Jen, když jsem knihu zaklapla a odložila (jistě není z těch, ke kterým se chci vracet), znovu se probudily myšlenky o jakési formě určitého "hyenismu".(možná silné slovo,leč jiné mě nenapadá). Tentokrát ale bloudily směrem k vydavatelství, získala jsem totiž dojem o snaze vytřískat ze známého jména co nejvíc. Bez ohledu na kvalitu či něco podobného. Prostě známé jméno, to se prodá...


                                                   

sobota 8. února 2014

Rodinné setkání

     Zase jedno velmi vydařené. 
Svého času se mezi mými blízkými vyskytla oprávněná domněnka, že se scházíme jen na pohřbech, což je sice zákonitý běh času, leč s některými zákonitostmi je asi třeba bojovat.  
Nabízelo se vytvoření častější periodicity setkávání, což se ukázalo jako nápadem velmi životadárným. A různá životní výročí jsou většinou velmi výrazným impulsem.
 Proto tedy minulý páteční večer byl ve znamení schůzky  širší rodiny…
Tedy klasické atributy, milí lidé, hezké prostředí, uvolněná atmosféra.  Výborné jídlo a pití, návraty proti proudu času i výhledy do budoucna.
 „Zděšení“ nad tím, jak ty děti zase vyrostly. Možná bych je někde náhodně potkané ani nepoznala. K tomu jsem jako bonus dostala i poznání, jak dokáží být i "pubescenti" milí, vstřícní, komunikativní, prostě radost pohovořit.  
 My staří se již  naštěstí tolik vizuálně neměníme, takže se spolehlivě identifikujeme a pak již nastává probírání všeho, co život vzal a dal, člověk trochu zapomene na své běžné starosti a realitu, protože zjistí, že jiní mají starosti stejné, neřku-li větší.
 A tak v duchu optimistického přístupu raději hážeme problémy za hlavu a bavíme se. Vždyť to je hlavní účel rodinných setkání. A toto se obzvláště vydařilo. Krásný páteční večer.
 I s tajuplným překvapením. Objevila jsem totiž nového příbuzného. Člověk ani nečeká, jaká překvapení ho na takovém setkání potkají. A tak najednou zjistím, že i "kmotr" patří do rodiny. A to se známe tolik let a objevím to náhodně až nyní. Nu, to bude příběh:-). Coming soon. 





pátek 7. února 2014

Olympijské šílenství

...právě vypuklo.  Mám ráda olympiádu, vždycky jsem byla zainteresovaným divákem (odjakživa raději sportuji teoretickyJ), bavilo mě sledovat netradiční sporty i notoricky známá odvětví. Víc jsem sice vždycky ujížděla na letních hrách, ale dodnes mám v živé paměti zlatý Valentův skok či objetí Katky Neumannové s dcerkou v cíli zlatého olympijského závodu. Nejde vynechat triumf hokejových gladiátorů v Naganu, který i nás, pecivály, tehdy vytáhl na Staromák. Uctívám Raškovo prvenství stejně jako výkony Nepely či Divína v krasobruslení. Se svou vášní pro historii samozřejmě lustruji i dějiny her i různé perličky a zajímavosti (občas je dokonce i zkouším ve škole, olympijské hry jako součást antického Řecka by mohly být snadnou cestou k jedničceJ). Leč letos nejen že se netěším, ba co víc, jsem krapet otrávená. Ani ne tak Ruskem jako dějištěm, byť místu, které bylo vybráno, nerozumím. Nechápu, proč vybrali pro zimní olympiádu zrovna tuto letní destinaci, v tak výbušném regionu?  Připadá mi to, jako že někdo chce úmyslně dráždit hada bosou nohou.  
Jako divák bych tam tedy zcela jistě nejela, a jako sportovec? No, zahodit léta dřiny asi není jen tak, ale nasazovat život za sportovní slávu? No, byla bych na vážkách a rozhodně bych tam nejela s úsměvem na tváři. Nezbývá asi nic jiného než doufat, že se ve finále nic nestane.  Antičtí Řekové by patrně žasli, kam se poděla jejich mírová myšlenka z doby dávno před naším letopočtem. A to si ještě navíc říkáme, jak jsme oproti dobám minulým vyspělá společnost….? Nu, proti gustu, žádný dišputát, že? Stejným českým pořekadlem bych mohla glosovat svůj druhý odpor vůči začínající olympiádě, a tou je olympijský park na Letné. Již jsem o jeho nesmyslnosti psala, leč zdá se, že jsem opět minorita. Mnozí onu zvrácenou investiční olympijskou šílenost nejen vítají, ba dokonce podporují. A těší se na své sportovní zážitky v megaparku za miliony, který hodlá komplikovat letenský život celý únor. Ještě, že jde o nejkratší měsíc v roceJ.

  Nu, snažím se být tolerantní, tak dávám parku prostor ukázat se. A pak se uvidí. Zatím vidím jen nesmyslné, lehce populistické, plýtvání, které je na nic. K tomu ohňostroje a nekontrolovatelný hluk provázející jeho otevření...
Uvidíme, zda změním názor.  Ale olympiádu zatím proto vítám jen velmi vlažně, takřka znechuceně. Takhle mi otrávit olympijskou myšlenku….

čtvrtek 6. února 2014

Fotoatak

    Můj starý, leč milovaný, fotoaparát, se v poslední době stává čím dál častěji předmětem kritiky. Zatímco já ho stále považuji za takřka módní výstřelek, ostatní se shovívavě usmívají a s ohledem na moji profesi konstatují, že je symbolické, když historici pracují s historickými aparáty. Někteří, zejména ti mladší, jsou ale víc kritičtí a nepokrytě se mému mnohapixelovému aparátku vysmívají.  Před studenty s ním už raději ani nepředstupuji.  Když se začaly šířit narážky, že ty fotky jsou fakt hrozné, kapku jsem znejistěla. Na tom asi něco bude. Vrcholem pak byl křest Nic nového pod sluncem, kde mi bylo otevřeně řečeno, že na takový foťák je nejlepší otevřít okno a konecJ.  Nu, to jsem neudělala, ke starým věcem já mám sentimentální vztah, vytvářím průběžně takové malé skanzeny či muzeíčkaJ.  Ale o novém se již uvažuje. Zatím tedy jen vystavit fotky z lepšího foťáku. Sice si myslím, že kvalita fotek často také záleží na fotografovi a tento byl tedy vskutku šikovný, ale popravdě řečeno, s mým fotoaparátem by to asi opravdu nezvládlL. Takže začíná fáze přemýšlení o novém přístroji. Fotoatak byl cílený a úspěšný. A k tomu přemýšlení si vystavím ony hezké fotky ze křtu Nic nového pod sluncem. Čas letí, už je to celý týden, co pokřtěná kniha putuje mezi čtenáři. No letí to, ale to není Nic nového pod sluncemJ
                    lze zakoupit v Luxoru či na www.kosmas.cz
            http://www.kosmas.cz/autor/20098/jitka-neradova/


































středa 5. února 2014

Heydrich

   Školu máme v Praze 8, tedy v místech bytostně propojených s atentátem na kata českého národa, kterým Heydrich bezesporu byl. Mnohé ulice jsou zde například pojmenovány po statečných lidech, kteří během Heydrichova běsnění i následných razií po jeho smrti přišli o život. A většinou ani nevíme, po kom se ta ulice jmenuje, uveďme třeba ulici Černého, Vosmíkových atd.  I proto bylo dnešní setkání našeho studentstva s odborníkem na události v Heydrichiádě obzvlášť zajímavé.  Vojtěch Šustek je ten, který zná toto období do nejmenších detailů.Včetně jmen a detailů ze života nejen odbojářů, ale i všech rodin postižených nacistickým terorem.  A děti docela koukaly. Takové podrobnosti se hned tak nedozví, byť si místy nejsem jistá, jak dalece se pohybujeme od sportovní disciplíny házení hrachu na zeď.
 Ale zase na druhou stranu, nechci být nespravedlivá, vydržely čtyři hodiny intenzivní heydrichiády, to je sám o sobě "majstrštyk". Krom běžně známých faktů jsme se dozvěděli i tom, jak si nacisté, patrně ve své zvrácené pomstychtivosti,uložili hlavy parašutistů do lihu (to tedy posluchačstvo laplo po dechu), stejně jako když uříznutá hlava paní Moravcové donutila jejího statečného syna podlehnout brutálnímu fašistickému výslechu. Gestapácké zrůdnosti prostě neznaly mezí. 
   Ale nám šlo víc o stopy na osmičce, o událost jako takovou a hlavně o připomenutí celého hrdinského činu českého odboje. A to jsme se dozvěděli v míře víc než vrchovaté. Navíc děti ve finále kladly i zvídavé dotazy, takže jsem naprosto  spokojená. I sám doktor Šustek je pochválil. Teď jen, aby se  to nějak vstřebalo a uvízlo to ve studentských hlavách natrvalo. Jen něco, samozřejmě, protože obsáhnout to kvantum vědomostí, kterými disponuje pan doktor, je pro nás nemožné. Leč i něco je podstatné....