pondělí 25. září 2017

Hezky (staro)česky

Občas provokuji ráda. Lehce, slovně. Třeba, když ve vinárně žádám po vzoru pana Hornička deci Muller a deci Thurgau. Nemíchat, prosím. Obsluha, většinou již klasiků neznaje, na mě pak hledí jako na exota. To v lepším případě. Většinou ale jak a úplného blba, kterému oni, cool kluci, vůbec nerozumí. Někdy ale vyvstane kouzlo nechtěného. To, kdys stejného efektu docílím neúmyslně, náhodou. Jako onehdá. Jdu po Milady Horákové a dumám o jakémsi jazykovém oříšku. Nořím se do staré češtiny, v duchu samozřejmě. V tom mě do očí udeří výzva, že zde nabízejí burčák. Tož zajdu, napadne mě okamžitě. A stále v duchu se svými jazykovými hříčkami vstupuji do šenku. Chvíli tápu, šero je pro můj slábnoucí zrak již určitou zkouškou, je třeba se rozkoukat a zorientovat. I číšníkovi pár okamžiků trvá, než mě započítá mezi svoje hosty. Nu a na dotaz, cože chci, tak nějak automaticky odpovím, že „kráčejíc po ulici unavená rozhodla jsem se koštnout nabízený mok.“
Asi si chvíli myslel, že mu nadávám či mluvím marťansky.
„Co si přejete?“ Opakoval poněkud nevlídně. Tím mě nahodil zpět do reality.
„Burčák bych si dala.“
„Dvojku?“
„Ano.“
„OK“
Už si rozumíme, i napětí zmizelo. Hezky česky to jde. Staročesky už ne. I když to OK a hezky česky….
Ale dobrá, jinak to nejde.  Uznávám, že taková staročeština je trochu nenormální. Na druhu stranu, je to stejný komunikační nešvar, jako jj, omg, lol…. Prostě, všichni máme své úchylky.
Ale burčák byl tedy skvělýJ
Občas provokuji ráda. Lehce, slovně. Třeba, když ve vinárně žádám po vzoru pana Hornička deci Muller a deci Thurgau. Nemíchat, prosím. Obsluha, většinou již klasiků neznaje, na mě pak hledí jako na exota. To v lepším případě. Většinou ale jak a úplného blba, kterému oni, cool kluci, vůbec nerozumí. Někdy ale vyvstane kouzlo nechtěného. To, kdys stejného efektu docílím neúmyslně, náhodou. Jako onehdá. Jdu po Milady Horákové a dumám o jakémsi jazykovém oříšku. Nořím se do staré češtiny, v duchu samozřejmě. V tom mě do očí udeří výzva, že zde nabízejí burčák. Tož zajdu, napadne mě okamžitě. A stále v duchu se svými jazykovými hříčkami vstupuji do šenku. Chvíli tápu, šero je pro můj slábnoucí zrak již určitou zkouškou, je třeba se rozkoukat a zorientovat. I číšníkovi pár okamžiků trvá, než mě započítá mezi svoje hosty. Nu a na dotaz, cože chci, tak nějak automaticky odpovím, že „kráčejíc po ulici unavená rozhodla jsem se koštnout nabízený mok.“
Asi si chvíli myslel, že mu nadávám či mluvím marťansky.
„Co si přejete?“ Opakoval poněkud nevlídně. Tím mě nahodil zpět do reality.
„Burčák bych si dala.“
„Dvojku?“
„Ano.“
„OK“
Už si rozumíme, i napětí zmizelo. Hezky česky to jde. Staročesky už ne. I když to OK a hezky česky….
Ale dobrá, jinak to nejde.  Uznávám, že taková staročeština je trochu nenormální. Na druhu stranu, je to stejný komunikační nešvar, jako jj, omg, lol…. Prostě, všichni máme své úchylky.

Ale burčák byl tedy skvělýJ

neděle 24. září 2017

Paříž pro pokročilé

Miluji Paříž. Tudíž mi Paříž pro pokročilé nemohla uniknout. Nejsem samozřejmě nijak pokročilá:-), ale mám ráda stejnojmenný blog, jeho autorku, která skvěle píše, tudíž se kniha sama nabízela ke koupi. A je úžasná. Jako Paříž sama. Mám z ní radost a už se těším, až ji vezmu na výlet do Paříže. Zatím se kochám skvělým čtením. K tomu něco dobrého a neděle s naprosto dokonalou francouzskou atmosférou je zde:-)
                                    Výsledek obrázku pro Paříž pro pokročilé

sobota 23. září 2017

Každý krok pomáhá

Aneb jak vás vaše aplikace dobře znají:-).
Zapojila jsem se do aktivity OZP , Každý krok pomáhá. Chodíte, děláte něco pro své zdraví, pak počet svých kroků zaznamenáte do příslušných formulářů a OZP je nějakým, pro mě záhadným, způsobem přepočítá na nějakou charitu. 
Vyfasovala jsem i miniaturní krokoměr a chodím. S Tobiášem to jde poměrně dobře. Leč nejsem velechodec, proto se aplikace dost podivila, když jsem začala zaznamenávat větší cifry. Bylo to způsobeno výletem s dětmi, kde se chodilo výrazně víc než doma, kde dvacet kilometrů za den běžně nedávám. Aplikace se proto i interaktivně divila, zde jsem si tím počtem kroků opravdu jistá:-).?Byla jsem si jistá, to ano. Ale zároveň překvapená, jak moc mě ta technika prokoukla....
 Dosud jsem si myslela, že mě tak dobře znají jen doma, ale asi se šeredně mýlím. A ani nechci vědět, co všechno technika ještě ví.Stačí mi udivená aplikace. A přitom chodím fakt poctivě:-).

pátek 22. září 2017

Škola, základ života

Celou svou základní školní docházku jsem se připravovala na druhou světovou válku. Nejen já, my všichni tehdy školou povinní. Všechny ty branné výchovy, pochodová cvičení, cvičné poplachy, vlastní plynová maska či pravidelné vojenské kurzy měly za cíl připravit nás na existenci ve válce. Ovšem v minulé válce. Někdy možná i v té předminulé. A něco podobného se děje nyní opět. Nikoli ovšem s válkou, nýbrž se vzdělávacím systémem. Připravuje na minulý život. Fakt, že současná vzdělávaná generace bude mít úplně jinou pracovní i životní realitu, není v aktuálním systému všech rádoby moderních RVP, ŠVP, IVP či navracejících se osnov, většinou nikterak zohledněn. Někde jsem četla, že některé profese, kterými se bude dnešní mladá generace jednou živit, dokonce ještě ani neexistují. Přesto české školství zůstává relativně v klidu, chystá svoje děti na svoje vlastní životní podmínky. Nejsem ale ani přívrženec různých alternativních metod vzdělávání, (sorry, paní Montessori.). Stejně to mám se všemi typy walsdorfských, přírodních či menza systémů. Nějak si nedovedu tu volnost, ke které vedou, detailně představit v reálném pracovním procesu. Ani v tom budoucím. Že si třeba přijdu do práce zrovna ve chvíli, kdy se mi právě zachce a tam se budu věnovat jenom tomu, co mě baví či do čeho se mi zrovna zachtělo. Takže se zdá, že jsem ve slepé uličce. Vím, jak ne. Nevím, jak ano. Jediné co vím, že příprava na minulou válku nefunguje. A na ní je celý náš (nejen vzdělávací)systém postavený. Snaha by možná někde byla, většinou ale chybí podmínky. Není kdo by to učil, pedagogické fakulty s ničím takovým jako je pokrok nepočítají. Když už by byl, kdo by nějak osvíceněji učil, stejně ho ubijou. Příkazy, předpisy, kolonky, statistiky, inspekce, kompetence, tematické plány, rodičovské vize i revize, přímá vyučovací povinnost kontra ta nepřímá, mnohdy výrazně oceňovanější. Není tak důležité kvalitně odučit jako být viděn na dozoru. Školní docházka se stále prodlužuje, stejně jako týdenní rozvrh, takže děti jsou ve škole neustále. A skutek ve finále utek. Nářky nad jejich nevzdělaností (někdy pravda i nevzdělavatelností) jsou stále hlasitější. Všichni se hromadně bojí matematiky a utíkají k humanitnímu vzdělávání, které je jistě zajímavé, leč uživí všechny svoje absolventy?

Když se vrátím k paralele se svou školní docházkou, nepamatuji se, že bych bývala ve škole denně do čtyř či pěti hodin. A ve dvaadvaceti jsem pomalu končila vysokou školu, zatímco dnes není zas tak neobvyklé mít dvaadvacetiletého maturanta. Takže nejen že je škola na život nepřipravuje, ale ještě oddaluje vstup do reálu, protože při vší úctě, jen málo osmnáctiletých má za sebou hotové středoškolské vzdělání. Na začátku nového školního roku to není zrovna veselé přemítání. 

čtvrtek 21. září 2017

Škůdce Tobiáš

Přestože je to mazlíček, který se umí tvářit jako úplné neviňátko, že by mu jeden uvěřil „tvrzení“, že s danými alotrii nemá vůbec, ale vůbec nic společného, mnohé kousky mu již byly dokázány. Povedlo se mu připravit kolegyni o svačinu, vysypat několik květináčů či vyhrabat takové jámy na zahradě, že bychom mohli stavět nový tunel Blanka. Ale pořád, i když už není to neohrabané štěňátko, budí pozornost a zájem kolemjdoucích. Když jsme nedávno vyrazili i do centra, stal se předmětem zájmu i mezi turisty a ocitl se na nejedné fotografii z historických uliček. On sám tím byl naprosto nadšen, je vstřícný vůči zájmu svého okolí. I zde občas někdy nenápadně „škodí“, když si chce přivlastnit nějakou cizí součást oděvu, ale není to nic násilnického. Jen je potřeba mít se na pozoru, jeden nikdy neví, kdy ho napadne nějaká divoká veselost. Je to takový malý škůdce, kterému ale nelze nic mít za zlé. Protože ten pohled…, je to prostě mazlíček. Anděl s ďáblíkem v těle.



středa 20. září 2017

Cizincem doma

Vždycky,když máme zahraniční návštěvu, přichází příležitost cítit se ve vlastním městě  tak trochu jako turista. Jdeme s hosty po exponovaných turistických lokalitách, vciťujeme se do pocitů cizinců, kteří jsou převážně odkázáni na služby v centru. A tak se mačkáme před radnicí, která je ale zahalena lešením, takže zážitek je sotva poloviční. Ale davy zůstávají. Nesou vás kolem obchodů s kýčovitými suvenýry na Karlův most. Tam tedy přituhuje, vskutku hlava na hlavě.Na druhé straně už se dá lépe dýchat. S nákupy je to ale všude stejné. Nejvíc mě fascinují pet lahve s vodou za stovku. Ty samé, co nabízejí v Bille v akci ze jedenáct korun. Turistům zjevně tato viditelná zlodějina nevadí, jsou to tři erua a to je cena, která je pro ně asi běžná. Jen mě se to zdá takové přehnané. Kafe za sto pade a dortíček za dvě stě mi také nepřijdou moc adekvátní, a trochu mi i zhořknou. Nu, centrum je prostě jiný vesmír. Jen mám někdy pocit, že zatímco ceny zde pravidelně inovují směrem vzhůru, služby už tak intenzivně zlepšovány nejsou. Jako by jediným a zásadním cílem bylo vytřískat z těch turistických davů co nejvíce, bez jakýchkoliv ohledů. Zní to docela pesimisticky, v kontrastu si dobrým pocitem ze setkání se zahraničními přáteli. 
Oni to také tak neřeší, Prahu prostě mají rádi. No, to já také, proto se mi tento kaz na její kráse docela příčí. Ale je to asi tak jediné, co s tím mohu udělat.

úterý 19. září 2017

Hodnocení

Hodnocení k učitelské profesi patří tak nějak automaticky. Třeba se mýlím, ale zdá se mi, že zatímco kantoři hodnotí často automaticky a „neomylně“, hodnotit učitele se ještě nikdo nenaučil. Nebo neodvážilJ.
Ostatně, i kariérní řád, který stále nefunguje, stojí převážně na schopnosti odlišit dobrého vyučujícího od toho méně dobrého.
Nejeden ministr si na tomto oříšku vylámal zuby. Určit, kdo je učitel na jedničku a kdo jen na trojku není dosud v ministerských silách. Ostatně asi ani v žádných jiných silách. Snad jen ti pětkaři se dají snadněji identifikovat, ale většinou to musí být echt nedostatečný kantor, aby se s ním někdo rozloučil pro pedagogickou neschopnost.
Na známkování učitelů nemají nikde žádná funkční měřítka, protože pod definicí kvalitní učitel si každý představuje něco jiného.
Někteří se proto raději uchylují k jiným profesím, kde jsou měřítka úspěšnosti a potažmo schopnosti jasněji definovaná a vymezená. Přinejmenším finančně. Občas se tak stane, že na nějaké škole nezůstane nikdo, kdo by učil. (Zdráhám se použít přívlastek nikdo kvalitní, kdo by učil, protože to stále není jasné.)
Může za to vlastní zkušenost. Ne, že bych proti ní něco zásadního měla. Ve skutečnosti je vlastní zkušenost základním prvkem poznání. Přesněji řečeno všude, kromě hodnocení učitelů. Když vycházím z předpokladu, že nejlepším kantorem během mé vlastní cesty za vzděláním byla angličtinářka, díky níž jsem mohla pronikat do labyrintu anglosaské literatury, aniž bych přitom zaslechla zvýšený tón učitelského hlasu, těžko ocením drsného chemikáře, který svým pravidelným řevem dovedl vychovat mnoho zdatných a (všeho)schopných chemiků, lékařů či farmaceutů.
   Zásadní potíž je hlavně v tom, že na každého platí něco jiného. Někdo ocení laskavého vypravěče jiný drsnou dozorkyni. Z tohoto úhlu pohledu se učitelství opravdu těžko poměřuje nebo určuje, co nebo kdo je hmatatelně lepší. Co s tím potom?
    V dobách minulých byla otázka vyřešena účastí ve straně. Taková aktivní soudružka byla lepší učitelka než nějaký protirežimní rebel. Diskuse nebyla.
   Dneska se diskutuje o sto šest, co je kapku problém, protože diskuse bohužel k ničemu nevede. Zbývá nakonec jen jediná možnost, jak dospět k nějakému přijatelnému výsledku, a to je využití osvědčeného lékařského modelu atestací. Jenže i takové pokusy už tu byly a s nimi vyvstal druhý neřešitelný problém. Kdo bude učitele zkoušet?
Obloukem se dostáváme ke stejnému primárnímu problému: jak vytvořit smysluplné a přijatelné měřítko?  Dále také k podstatě zkoušky: má být hlavně z předmětu nebo víc z psychologie či je podstatou trpělivost nebo schopnost přežít v  drsných podmínkách?
    Přitom nemusí jít jen o škálu hodnocení. Problémem může být i aprobace. Mají ve škole víc práce matikáři nebo češtináři? A jak hodnotit tělocvikáře nebo učitele výtvarné výchovy?
Porovnávání aprobací se může stát nejen dalším kamenem úrazu, ale i rozbrojů v mnoha sborovnách. Je třeba víc zaplatit opravu sta diktátů nebo pobyt v permanentně hlučné tělocvičně?
 Někteří si na podobném porovnávání staví kariéru. Vypustí do světa několik vizí, líbivých představ či utopických scénářů, za které si nechají dobře zaplatit. Ale ať sleduji, jak pozorně chci, tak finální realizaci stejně nikde nevidím. Nebo nemají dlouhého trvání.  
Vlastně je to nekonečný příběh. Ne, že by jako takový nemohl mít nějakou pointu, ale tomu, že bude smysluplná, věří dnes už jen málokdo.
    Přitom hodnocení je podstatou dnešní společnosti. Hlavně tedy v době předvolební, kdy se na potencionálních investicích do školství a učitelů poměrně snadno loví politické body.
I to už je ovšem ohraný evergreen. Akorát že si to někteří nějak neuvědomují a vybrnkávají ho pořád dokola.
Ovšem problém se tím nevyřeší. Protože nějaké hodnocení by být mělo, mohlo by být motivačním impulzem pro samotné kantory. Ti dnes žádnou vizi lepších zítřků nemají.  Takřka všichni ve sborovně mají platy na podobné úrovni, liší se jen řádu stokorun.
Hodnocení je vlastně jen takovým planým strašákem, kterého se všichni bojí. Nikdo do toho nechce jít.
   Řekla bych, že je nejvyšší čas s tím doopravdy něco udělat, stanovit limity a možnosti a vymyslet způsob oceňování, které bude stabilní a průhledné, motivující a smysluplné.
Jen se trošku bojím, že k něčemu takovému není vůle. A hlavně nejsou ani odborníci, kteří by se s tím popasovali na určité úrovni. Jak to tak vidím z vlastní zkušenosti, mluvit se o tom bude do letošních voleb. A pak zase za čtyři roky.   




pondělí 18. září 2017

Hledám…

Umělce. Herce či spisovatele. V rodě ženském i mužském. Takového, který je ochoten věnovat svůj čas dětem a 12. 10. 2017 v rámci naší Akademie slova připravit nějakou literární (divadelní) dílnu, či jazykem dneška, workshop.  Jde o druhý ročník našeho počinu, kterým chceme dětem zprostředkovat literaturu a slovesné umění trochu jinak. Vždycky je to pro ně zajímavější, když se setkají neskutečnými mistry svého oboru. Loni nás poctili svou účastí pan Strejček, pan Brabec, paní Steinmnasslová a další. I letos máme přislíbenou hvězdnou sestavu, leč hledám ještě dva obětavé umělce. Nevím, zda na tomto fóru uspěji, ale líná huba holé neštěstí. A tak to zkouším. Akademie slova, 12. 10. 2017 v GTM. Najdeme zde někoho? Kontakt,tip,nápad či přímo osobnost samotnou? Zkusit se má všechno, takže pokud ano, pak prosím na rejcka@seznam.cz


neděle 17. září 2017

Zažít město jinak

Včera jsme zažívali. Trochu peklo. Již tradiční peklo. Podporované ze všech stran. Snad jen ti, co ho mají přímo pod vlastními okny, hromadné nadšení nesdílejí. Není ovšem příliš korektní se o tom zmiňovat.Hledáme pozitiva. Tak tedy,na osmičce to šlo, bylo to izolované, nehlučné, nezabíralo to celou ulici a celý den. Lidé se bavili v klidu a příjemně.

sobota 16. září 2017

Svatá Ludmila

První ze zářijových přemyslovských svatých. Dnes spojena s vinobraním. Takže dvojitý důvod k tomu, si tuto výjimečnou osobnost připomenout. A připít si. Třeba Svatou Ludmilou:-)

pátek 15. září 2017

Hovory o historii

Podzimní setkání povede, snad již tradičně, docent Jaroslav Šebek. Vždy nám otvírá podzimní semestr. Tentokrát s tématem normalizačním, které jsme nazvaly: „Byla normalizace „normální“ aneb „Vyprávěj“, jak to bylo doopravdy. Pan docent vyprávět umí, tak se můžeme těšit na luxusní příběhy z doby, kdy se nenormální označovalo za normální a naopak. Již za dva týdny, ve středu před státním svátkem se můžete těšit. Já se třeba těším velice.



čtvrtek 14. září 2017

Světluška

Září tento zářijový týden. Tradičně i u nás na gymnáziu. Dnes vyletěly Světlušky takřka všechny. Jsou šikovné, tak budou jistě i úspěšné. Pomáháme s radostí:-)

středa 13. září 2017

Máslo není

Trochu jako návrat do minulosti. Deja vu. Drahé máslo není ke koupi. Chtěla jsem v pondělí v naší Bille jednu předraženou kostku másla koupit (stloukat ho doma opravdu nehodlám). A ejhle. Máslo není. Místo něho nápis rukou, na jakési potrhané krabici, máslo není, bude ve středu!
Nu, zásobování nějak vázne. Nebo je problém jinde. Každopádně to byl docela závan minulosti. Předražené zboží a ještě k tomu nedostatkové:-)

úterý 12. září 2017

Co já ti dám

Co já ti dám,“ přemítá nahlas kolegyně, když ji chlapec ze sekundy přinese hromadu sešitů. Nakonec ve svém kouzelném šuplíčku objeví čokoládu, kterou strčí viditelně čekajícímu hochovi do ruky. Zadarmo by asi sešity tak ochotně nepřinesl.
Není rozhodně sama, kdo děti za ochotu oceňuje. Mnozí nabízejí i dobré známky za práci navíc, někdy ale i za běžné úkoly. Odpůrci se pohoršují: „ Nemusí přece za všechno něco dostat. Je to spíš danajský dar, pěstujete v nich vypočítavost.
   Jednou jsem se účastnila debaty na téma odměny a trestu. A zatímco nad trestem se v podstatě nikdo nepozastavoval, odměny se staly tématem vášnivé diskuse. „Je to pro ně přeci samozřejmost,“ tvrdila jedna skupina.
 „Dospělí ale přeci také dostávají za svoji práci zaplaceno,“ znělo z řad oponentů. „Dokonce i učitelé dostávají nějaké peníze,“ dodávali sarkasticky vtipálci, kteří chtěli vnést do debaty trochu humoru, byť černého. Marně. Slovní šarvátka šla takřka na krev. Zřejmě to bylo velmi žhavé téma. Vytipovalo se několik oblastí, ve kterých by děti vůbec neměly být odměňovány. S některými se dalo souznít docela snadno, za to, že mě dítě ráno pozdraví či mi nepřirazí dveře před nosem, nemusí přeci dostávat žádné zvláštní odměny. Tady se snad dá mluvit o samozřejmosti, byť v reálu víme, že tomu tak vždycky není. Ale co třeba právě s těmi přinesenými sešity? Nebo když dítě zapojíme do mimoškolní činnosti, která mu ukrojí dost velký díl jeho volného času? Je zde nějaká odměna na místě nebo se má vycházet z premisy, že co se dělá pro školu je z lásky a samozřejmé?
Mně osobně dosud ani jedna debatující skupina stoprocentně nepřesvědčila. Nechce se mi totiž věřit, že drobnou odměnou pěstuji v dítěti prospěchářství. Ani tomu, že vše se má dělat zdarma. Proto jsem nakloněna za laskavost a vstřícnost odměnit, byť nikoliv stoprocentně. Taktéž mě zajímá, jak to mají jiní ve vztahu k dětem a vlastně i k dospělým. Není přeci samozřejmé, že půjdu do práce v sobotu jen tak, z lásky k profesi? Většinou jde o práci za nějakou odměnu, ať už finanční či naturální, třeba ve formě jiného volného dne. K dětem tak většinou nepřistupujeme, mnohdy to dostávají příkazem.
   Hodně také věřím na dohodu a dobrou vůli. Je s tím ale jedna logická potíž, a to, když jedna strana nedodrží pravidla. A pak nastává klasický problém: „Co s tím?“
Vezměme třeba nějakou třídní akci, nejlépe samozřejmě mimoškolní. Část třídy spolupracuje aktivně, část méně aktivně, někteří se na to vykašlou. Jak se k tomu postavit, pokud možno co nejspravedlivěji?
Ne, že bych si s tím nevěděla rady. Popravdě řečeno mi větší problém činí fakt, že se podobné věci tak intenzivně neprobírají v otázce známkování či hodnocení. Tam je totiž dokonalá práce dětí braná tak nějak samozřejmě, řeší se víc ti nedostateční. Jestli jako pětkou dítě nestresujeme, zda mu nedat sem tam nějakou motivační jedničku, aby konečně něco dělal.
 To s jedničkáři se nikdo takhle nemaže, tam je jejich výborná práce brána automaticky. A jestli je náhodou (logicky) nestresuje, že jeho spolužák dostává jedničky (nebo jinou formu ocenění) jen tak, tak zvaně motivační, či za mnohem méně práce, nikdo většinou vůbec nijak neřeší.
Je mi jasné, že takové úvahy jsou trochu nefér. Jde totiž o hodně obecnou rovinu, kde nejsou brány v úvahu ty nejjemnější nuance vyplývající z každé jednotlivé situace. Jenže na druhou stranu, právě bez těch nejmenších nuancí proniká výsledek na veřejnost, tak si myslím, že i debata v hrubých obrysech má svůj určitý smysl. Otázek samozřejmě logicky vyvstává víc. Když začnu hledat příklady, musím počítat s tím, že porostou geometrickou řadou. Tím pádem si nejsem jistá, zda nenadělám víc škody než užitku. Například moje výše zmíněná kolegyně. Debatovat s ní o vhodné formě odměny není vůbec jednoduché. Popravdě řečeno, občas s ní i souhlasím. Dovede totiž donutit i ty největší „ignoranty“, aby jí s něčím pomohli, zatímco zbytek sboru většinou podobných úspěchů nedosahuje.
Přesto musím přiznat, že někdy přemýšlím o tom, zda je to kvůli jejím „úplatkům“ či spíš díky kouzlu osobnosti. Pak debatujte o formách odměňování, když ve výsledku je to o síle charismatu. Ale to jsem to asi celé zlehčila. Hlavně proto, že otázku odměny a trestu ve škole v podstatě nemá nikdo dokonale vyřešenou. Tresty bezpodmínečně vedou, odměny vyvolávají vášnivé spory. Tak kudy z tohoto labyrintu ven?


pondělí 11. září 2017

Matematika

„Já jsem jenom na humanitní obory,“ zdůrazňují lidé, když chtějí vysvětlit, proč neuvažují logicky, mají dluhy či se nechají ošidit při každé větší platbě.
Není to ovšem jediný důvod, který široce démonizuje matematiku. Jiní zase říkají: „ K čemu mi budou nějaké derivace, odmocniny či rovnice o dvou neznámých…“
   Zkusila jsem v matematice zdůrazňovat ty ryze praktické prvky. Když jsem stála nekonečnou frontu během jakési letní tržní taškařice, kde jsem si chtěla zakoupit repliku středověkého pokrmu, napadlo mě zeptat se dívek, které tuto nehybnou frontu obsluhovaly, proč ty jednotlivé položky nesčítají z hlavy. Bylo by to rychlejší.
„Je to tak přesnější,“ pokusila se jedna z nich přenést odpovědnost na mobilní telefon, na kterém své objednávky sčítaly.
Zřejmě si myslely, že jsem padlá na hlavu. Sčítat z hlavy je přece mnohem složitější, než to naťukat na telefonu. Vymluvit jim tento fakt nebylo vzhledem k jejich neschopnosti plynule sečíst tři čísla vůbec jednoduché.
   Mně osobně to však přivedlo k myšlence, že tady je zakopaný pes. Ve virtuálním světě. Je to úplně stejné jako s humanitními vědami, ve kterých to ale není tak markantní. Když neznáte nějaká historická fakty, najdete je na netu. To je trendem dneška, mohutně podporovaným ze všech stran. Kdo by si měl všechno pamatovat.
Když neumíte sčítat, namačkáte si to na telefonu. To je také trendem, byť asi ne tak hlasitě podporovaným, o to víc ale provozovaným. Nechce se mi totiž věřit, že by všeobecná panika z matematiky byla způsobena jen vrozenou (ne)dispozicí. Ve všech oborech platí, že cvičení dělá mistra, proto si myslím, že i matematika se dá z části natrénovat.
Dám spíš na poctivou základnu než vzletné zámky. S těmi mám také trochu potíž, jsou opravdu někdy příliš abstraktní a neuchopitelné. Ale opěrné sloupy matematiky: logika, přesnost, soustředění by měly být uchopitelné pro všechny.
Vezměte třeba výše propírané sčítání. Kdo netrénuje, nezbývá mu než věřit, že mi okolí všechno sečetlo tak, jak má. Stejné je to s násobilkou, procenty, geometrií. Všechno se dá napasovat na praktický život a smysluplně využít.
   Ne, že bych sama byla matematický génius. Popravdě řečeno, spíš patřím k těm nenadaným. Žádný číselný počin jsem dosud nevyprodukovala, a pokud se nepropadnu do paralelního světa, asi žádný ani nevyprodukuji. Léta jsem také automaticky akceptovala špatnou pověst, kterou matematika u nás má.
Dneska vím, že je to trochu nefér. Jestliže někdo chce studovat, měl by mít pochopení i pro matematiku. Bez ohledu na to, že chce proniknout na vysokou školu přes humanitní vědy.
Představuji si to tak, že by se matematika napasovala víc na praktický život, šlo by víc o aplikaci než jen teorii, mnohdy vskutku nepochopitelnou.
Pravda, k zjednodušení matematiky by to asi nevedlo, ale k její popularizaci ano. Z tohoto hlediska by logicky bylo nejlepší, aby se pověst začala zlepšovat na pedagogických fakultách, přípravou budoucích učitelů matematiky. Aby neprodukovala nadlidi, kteří zahaleni svými neuchopitelnými čísly, neumí sejít mezi lid obecný.
Není nijak vyloučeno, že se to podaří, ale musí být snaha. Na obou stranách matematického spektra. Těch, co královnu věd adorují a přednášejí (mnohdy povýšeně) i těch, co se jí bojí a tak ji ignorují (mnohdy rovněž povýšeně).
Někteří z fundovaných matematiků se o to již pokoušejí, ale zdolat většinovou nechuť k matematice není vůbec snadné. Vedle dosud běžně používaných výmluv na nenadání je tu další silný exponent, tím je mobilní technika. Kdo by namáhal mozek, když všechno lze snadno přečíst z telefonního displaye?
   Problémů ovšem vyvstává víc. I když totiž začneme matematiku zlidšťovat a zkusíme ukázat její lidskou tvář, musíme se ptát, zda všichni doopravdy musí disponovat maturitním vysvědčením z matematiky?
 Například by mě v této souvislosti zajímalo, kolik úředníků, kteří tuto povinnost hlasitě proklamují, podobnou zkoušku skutečně absolvovali?
 Popravdě řečeno, žádný papír z vás úspěšnějšího člověka neudělá, tak proč se nezaměřit víc na pochopení matematiky než na vytváření matematického strašáka?
   Přesto musím přiznat, že pokud bych byla přizvána k hlasování, zda matematiku k maturitě ano či ne, zvedla bych ruku pro ano. Přeci jen ta logika, přesnost, vytrvalost, disciplína….
To vše jsou matematická pozitiva, která hned tak něco nepřebije. Potřebná pro studium i pro život. I když na druhé straně, v dnešní divoké době, kdy se glorifikují úplné jiné schopnosti…?

Naštěstí k žádnému hlasování přizvána nebudu, takže si mohu oddychnout. Protože pak by mi to všichni kolem pěkně spočítali!

neděle 10. září 2017

Návrat mistra

Historické detektivky mě baví. Příběh z doby Václava IV. má několikeré pokračování,takže vím,do čeho jdu. Příjemné čtení na stále chladnější, už podzimní, podvečery
                                          Výsledek obrázku pro Návrat mistra

sobota 9. září 2017

Psace nebo tiskace

Nedávno se mě dítko v primě zeptalo, zda musí psát psacím písmem? Trochu mě svým dotazem zaskočil. Ne snad, že bych neuměla odpovědět, ale že mě vůbec nenapadlo, že by se někdo nad něčím podobným zamýšlel. Automaticky totiž při psaní  předpokládám psací písmo.
Položila jsem ale kontrolní otázku. Proč?
„Aby se mi lépe psalo,“ zněla pro mě poněkud nelogická odpověď.
   Přikázat, že test z dějepisu musí být napsaný striktně psacím písmem, se mi poněkud příčí. Tiskací písmo ale není rukopis. Představa, že děti upřednostňují tiskací písmena, mi přišla poněkud neuchopitelná. Krom jiného si myslím, že vykreslování tiskací podoby zpomaluje psaní, ale to je asi závan ze staré školy. Naopak, dnešní děti neumí psace. Mají to úplně naopak.
Psací písmo je  pro ně natolik obtížné, že si na tom někteří kreativci postavili kariéru a vzniklo písmo nové, takový kočkopes. Ani psace, ani tiskace. Hlavní cíl, co nejvíc jednoduše. Pravda, v jednoduchosti je odjakživa krása, byť osobně stále nechápu, co tak složitého je na psacím písmu.
Můžu ale z vlastní zkušenosti říci, že dětem opravdu dělá velký problém. Zkusila jsem se nad tím trochu zamyslet. Psané písmo v dávné historii patřívalo jen vyvolené skupině, je docela dobře možné, že plošně by se ho také všichni nenaučili. Některé epochy dějin se obešly úplně bez písma, stačily znaky a skřeky, možná kouřové signály.
Vzpomínala jsem, jak to bylo s psacím písmem v době moderní a musím říci, že i tam se dá objevit výrazná sinusoida. Můj dědeček měl například ve škole předmět zvaný krasopis, byl z něho hodnocen i na vysvědčení. Jeho písmo také bylo i ve vysokém stáří úhledné a dobře čitelné. Moje školní etapa se naopak docela dobře dala zvládnout škrabopisem, jak tomu doma důvěrně přezdívali, leč pořád to bylo relativně čitelné psací písmo. Napadá mě, že ti, co tehdy trpěli nějakou formou dysgrafie, měli prostě smůlu. Nikdo se jim nevěnoval, nesli si školními léty jednoznačnou charakteristiku těch, co docela obyčejně škrábou. Že by ale psali tiskace, to patrně nikoho ani nenapadlo.
Ostatně, dnes se rukou asi zase tolik nepíše. Dost se využívá klávesnice, ale prioritou je zcela jistě dotykový display, kde se text vytváří úplně jiným způsobem, než je rukopis (ba ani gramatika se zde mnohdy neuplatní, ale to je zase jiný příběh). Přestože se všeobecně tvrdí, (a ví) že elektronika dětem a jejich jemné motorice neprospívá, nikdo se nepozastavuje nad ústupem psacího písma ze školních lavic. Někde jdou dokonce tak daleko, že glorifikují ty školy, které používají písmo komenium (to je onen kočkopes). Prý respektuje dětskou osobnost. Já bych spíš řekla, že dětem ustupuje, neřku-li podlézá. A že cesta do pekel bývá dlážděna takovými dobrými úmysly lze doplnit dnes už prokazatelným faktem, že absence písma znamená zakrnění jemné motoriky, která se už v dospělém věku logicky nevylepší.
Zajímavý může být pokus. Vydat příkaz, že test musí být jen psace. Vyzkoušela jsem. Na osmiletém gymnáziu, kde by se měla (dle logiky věci) vzdělávat budoucí elita národa. A co se stalo? Třídu jsem naprosto paralyzovala, část podlehla panice, že to psace nenapíše dobře, část se hroutila nad tím, že když se soustředí na psací písmo, nedokáže se soustředit na vědomosti. A našly se tři děti, které nepsaly vůbec. Neuměly to. Neuměly psát psace, abych byla přesná.
To mě, musím uznat, docela zaskočilo. Když totiž začnete víc pátrat, zjistíte, že takových jedinců je v našem vzdělávacím systému víc, než by jeden odhadoval. A to vůbec nemluvím o dysgraficích, kterým IVP většinou umožňuje notebook nebo tablet, takže ke psaní používají klávesnic a word. I ostatní, bez jakékoliv diagnózy, ale tvrdí, že psací písmo je pro ně příliš těžké. Jako že tiskací zvládnou v pohodě, ale psací je vyčerpává a moc ho neumí. Někteří se tak i „vlastnoručně podepisují.“ Tiskace.
Možná by kreativní reformátoři mohli spíš přijít s metodou, jak vrátit psací písmo do lavic.
 A nejen do lavic, všeobecně mezi lidi.

I když třeba je to další vývojová fáze lidstva. Kdysi se pralidé začali odlišovat tím, že se jim přesunul palec do opozice. Už nebyl v řadě s ostatními, přesunul se, aby se zlepšil úchop. Dnešní lidé kdysi palcem ťukali sms. K zásadní proměně jako v pravěku to ovšem nestačilo, protože překotně rychlý vývoj přinesl dotykové display, kde se píše spíš dotykem ukazováku nebo prostředníku. Může se stát, že ostatní prsty lidstvu zakrní, nebudou k ničemu potřeba. Třeba je absence psacího písma ve školách první krok k podobné proměně lidstva. Jak vidno, potřeba rukopisu se smrskla na schopnost podpisu, ale jelikož máme i digitální podpis, nezdá se, že by rukopis čekala nějaká zářná budoucnost. Jenže, co když vypadne síť a nastane dlouho očekávaný black out? 

pátek 8. září 2017

čtvrtek 7. září 2017

Válka barev

Nově nabarvené vlasy. Blond. Návštěva bazénu. A rázem je všechno jinak. Světlá barva zezelená. Rudo před očima. Temné vize do nejbližší budoucnosti. Černé představy. Jen bazén zůstává nadále klidně (záludně)modrý:-). Prostě, válka barev:-)

středa 6. září 2017

Parkoviště u nákupních center

 Nechodím moc do velkých obchodních center, ale čas od času není zbytí. Většinou pak zcela určitě využiji auto, protože jet sem nakupovat MHD se naprosto míjí účinkem. Často padne volba na něco středně velkého, žádné megacentrum, i tak je to vždycky docela záhul.
Už u parkování se vždycky ukáže, že tady není nic jednoduché. Vzhledem k modrým zónám mnohé parkovací plochy u obchoďáků jsou buď zpoplatněny, nebo se na podobný krok chystají. U vjezdu vás pak zasekne závora nebo nějaký hlídač.
„Kam jedete?“ ptal se mě nedávno jeden takový nerudný zaměstnanec.
Poněkud mě tou otázkou zaskočil. „Kam asi, na nákup? Co jiného bych tu asi dělala?“
„Třeba parkovala“ odsekl dědek. Po kratší výměně názorů nerad uznal, že se zmýlil a cílem mého výletu je opravdu nákup. Chvilku bojoval se svým vnitřním nastavením a pak se trochu strojeně pousmál.
„V tom případě zde máte tři hodiny zdarma,“ vrazil mi do ruky lísteček s vyznačeným časem a gestem mě poslal dál. První krok byl úspěšně zdolán.
Pohybovat se pak v prostoru parkoviště je ale stejně náročné jako vést rozhovor se zarputilým hlídačem. Většina lidí je zde jako z jiné galaxie. Bezmyšlenkovitě kráčejí po ploše, duchem někde u pokladny. Že se zde pohybují auta, většinu lidí nezajímá. Nezajímají je často ani jejich děti, které zde volně pobíhají mezi parkujícími auty. Do toho se pohybují vystresovaní řidiči, kteří nemohou najít místo nebo naopak, s přeplněným vozem zkoušejí v tom frmolu vyjet. Troubí, nadávají, vztekají se. I oni jsou jako z jiné galaxie, protože ihned zapomněli, jak se chovají, kdy nejsou za volantem. Teď ale řídí a vidí to úplně jinak. A že by respektovali ostatní řidiče, o tom nemůže být ani řeči. Je to prostě dopravní peklo, jedno z nejhorších, které znám.
Pak samozřejmě následuje krok druhý, a tím je blázinec v nákupním centru, kde to vypadá obdobně. Snad jen riziko, že skončíte pod koly nákupního vozíku je menší, ne že na parkovišti skončíte pod koly nějakého nepozorného řidiče.  A to je situace u těch menších supermarketů. U těch obřích je možné ještě na parkovišti zabloudit, nebo zpětně své auto nenajít, protože si nepamatujete, kde stojí. A to nemluvím o krádežích v těchto lupičsky oblíbených lokalitách. Prostě, vyjet si na nákup a zaparkovat je někdy docela velký adrenalin.


úterý 5. září 2017

Nebojte, on je hodný….

S malým Tobiášem zažíváme v pražských parcích něco, nač už jsem zase pomalu zapomněla. Na blazeovanost, nezodpovědnost a mnohdy i aroganci majitelů volně pobíhajících psů.Většinou samozřejmě těch velkých, kterých se já osobně prostě bojím. I pokud je u toho štěně, bojím se logicky i o něj. A onehdá ještě i Haničku, to bylo dvojnásob výživné. Jdeme Stromovkou, náš Tobiáš na vodítku. Vtom jsme se dostali do zorného pole čtyř volně pobíhajících psů. Velkých, nějací chrti to byli či co. Vydali se nás prozkoumat. Hanička takřka hysterický záchvat, Tobiáš kničí, já sice navenek zachovávám klid, leč hysterický záchvat uvnitř je dokonalý. Je mi jasné, že už dva psi jsou smečka, lovná smečka, natož pak čtyři. Chovám dítě i štěně a doufám, že moje obří pozadí je ochrání. Paní, z dálky, v klidu, co by přidávala. „Oni jsou hodní, nebojte se.“

Psí vrčení za zadkem sice její slova poněkud vyvrací, leč nezakousli se. Ale příjemné to nebylo. Když konečně dorazila, aby své miláčky odehnala (nikoli připnula na vodítko) vyslechla si můj komentář. Ten ovšem vedl pouze k tomu , že mě paní označila za hysterku a přidala něco ze zvířecí říše a uraženě odkráčela se svou poštěkávající smečkou pryč. Uvazovat se je neobtěžovala. A není to příběh ojedinělý, setkávám se s tím nyní denně. Neublížil nám zatím nikdo, ale je to nepříjemné a těžko se tomu brání. Zajímavé je, že většina malých plemen na vodítku chodí. A kdyby nešla, policisté (pokud se zde náhodně vyskytnou) se umí postarat o napomenutí, ba i pokutování majitele nepřipoutaného pudlíka. Ještě jsem ale neviděla, že by někdo hnal k zodpovědnosti nějakého vlkodava, dogu či pitbulla, kteří pro mě tyto hrůzy ztělesňují a nepřipoutaní chodí nejvíc. Bylo tomu tak i za Zachariáše, jen jsem to poněkud pozapomněla. Tak snad nám Tobiáše nikdo nesežere. Protože my se bojíme, i kdy je hodný….

pondělí 4. září 2017

Začínáme

Tak dnes už doopravdy, naostro. Další desítka před námi. Uvidíme, jak na tom budeme koncem června. Dneska klasická ilustrace. Jsme vlevoJ

sobota 2. září 2017

Dopravní zpravodajství

Kdysi dávno platilo rádoby vtipné: „Ráno vstanu a pustím si Zákrutu!“  Dostalo se vám tam kompletního dopravního zpravodajství včetně zajímavé hudební kulisy, takže jako teenageři jsme Zákrutu sjížděli i v naději, že zrovna tam zazní ten úplně nejvíc nejlepší hudební hit. /pro nezasvěcené, Zákruta byl oblíbený rozhlasový program o motorismu, který začínal v jednu odpoledneJ)
Dnes je dopravní zpravodajství rozprostřené do celého dne, funguje napříč všem stanicemi a krom klasiky disponuje i spoustou aplikací, které by měly dopravu nějak urychlit. Nicméně, kdo pečlivě poslouchá dopravní zpravodajství, by spíš asi měl propadnout depresi. A nevyjet, což může být sekundární cíl každého takového zpravodajství. Slyšíte totiž jen samá negativa. D 1 stojí, zdržíte se tak dvě hodiny (většinou více). Praha je neprůjezdná, Jižní spojka zacpaná, Barrandovský most kolona, most Barikádníků zacpaný, Kbelská zdržení až hodinu….
 A mimo Prahu je to nemlich stejné. Před Brnem kolony, Hradec Králové hlásí kolony, do Ostravy se nedostanete atd.

Někdy (často) mám pocit, že se nám dopravní zpravodajství vysmívá.  Nebo spíš se vysmívají ti, co plánují různé opravy, objížďky či další „nezbytně“ nutné opravy. Slogan, který v mnoha opravovaných úsecích vyzývavě visí: „Udělat se to musí“ mi trochu připomíná dávné: „Závěry xté pětiletky splníme na sto dvacet procent!“ V obou případech jde o ideologický výkřik, líbivý, samozřejmě. Bez ohledu na praxi a lidi, kteří se v těch ideologických objížďkách musí pravidelně pohybovat. Když navíc na dlouhodobě uzavřeném úseku dlouhodobě nevidíte nikoho, kdo by jen naznačoval nějakou práci, teorie o vysmívání se začíná intenzivně vracet a získává stále pevnější a jasnější kontury. A ti, co nemají smysl pro humor, ať raději zůstanou doma a nikam nevyjíždějí. Mohou si k tomu z archivu pustit nějaký díl ZákrutyJ
 A nějak také přežít dopravní peklo konce prázdnin a začátku školy. To asi bude jízda:-)

pátek 1. září 2017

Prvního září

Letošní první září je takový dárek navíc. I když to se mnou cuká, červená propiska sebou škube na poličce, učitelský zápisník má takřka viditelné křeče a systém bakalářů jistě již otevřel novou elektronickou žákajdu, nikam se dnes nejde. Prvního září je letos docela obyčejný pátek, který zahajuje poslední prázdninový víkend. Můžeme si v klidu pietně připomenout smutné výročí zahájení druhé světové války, nebo vesele oslavit svátek se všemi Lindami, které jindy slaví s křídou v ruceJ. Prázdniny letos končí až v pondělí, tudíž ono inkriminované datum je až čtvrtého září. Máme to letos jako Slováci, kteří mají prvního září státní svátek na počest svojí ústavy a do školy tak pravidelně nastupují později než my. My asi takovou úctu k ústavě nemáme, aby měla svůj vlastní státní svátek? U nás je také ústava dost ohebná, takže by se asi jednalo o svátek pohyblivýJ. Letos je po dlouhé době pohyblivé první září, které se přesunulo na čtvrtého. Slavit bude Jindřiška, zatímco na Slovensku Rozálie. A my všichni oslavíme pár dní prázdnin navíc. Tak krásný letní víkend.

(že to ale od toho prvního července utekloJ)

čtvrtek 31. srpna 2017

Po strništi bos

Díky Bio Oko jsme viděli hit letošního léta velmi brzy. A byl to zážitek, navzdory mnoha špatným recenzím. Je dobré, že máme takovéto filmy, byť doba jim příliš nepřeje. Ale my diváci, co nedáme na rádoby odbornou kritiku, tak my jim přejeme zase velice. Krásný film to byl:-)

středa 30. srpna 2017

Nezaměstnanost

Nezaměstnanost v naší zemi utěšeně klesá. Minimálně jako sezonní záležitost.  Alespoň podle některých zpravodajství, které informují v rámci okurkové sezóny i o statistikách. V rámci jedné takové letní statistiky mě zaujalo číslo, které oznamovalo, že mezi nezaměstnanými je něco málo přes dva tisíce učitelů. Ti údajně začátkem července zamířili na úřad práce, aby se v září znovu vrátili do škol. Takže jen hýbají statistickými čísly a o skutečné nezaměstnanosti to zas tolik nevypovídá.
Ale vypovídá to rozhodně o něčem jiném. Domnívala jsem se, patrně tedy mylně, že tento postup už byl dávno označen za nezákonný a definitivně tudíž zakázaný. Ale jak praví statistiky a veřejnoprávní zpravodajství, není tomu tak. Zjevně tedy ona praxe, kdy kantora ke konci roku vyrazí, on se stane nezaměstnaným, jde se nahlásit na úřad práce, který ho zaeviduje, aby ho v září z evidence zase vyňal, neb učitel je přijat zpět na své původní místo, funguje vesele dál.
Vždycky mi to přišlo jako zvěrstvo. Když chtěl ředitel ušetřit peníze za dovolenou, postupoval patrně tímto způsobem. Pokud tomu tak je i dnes, asi by si oni ředitelé zasloužili nějakou inspekční kontrolu? Pokud tedy platí ona moje premisa, že jde o nezákonnou aktivitu. Protože pokud platí, pak onen statistický údaj musí znamenat, že se někde zákon stále nedodržuje. Pokud neplatí, pak je to stejně pořád zvěrstvo, ale asi legální.
Každopádně je hodně podivné, že někdo dovolí tento způsob praktikovat. I když na druhé straně, tam, kde není obrany, tam si asi můžou s lidmi dělat, co chtějí. Zákon nezákon. Nu, ještě že ta statistika má tak přesné údaje.


úterý 29. srpna 2017

pondělí 28. srpna 2017

Moderní život

Pokrok nelze nikterak zastavit. Svět je dnes úplně jiný, než býval za života našich rodičů, o prarodičích ani nemluvě. Vývoj nejde dopředu mílovými kroky, ale přímo desetimílovými. Zatímco dříve tak nějak poklidněji plynul, co platilo za jedné generace se jen pomalu posunovalo za života generace  ke druhé, dnes se vše valí hektickým tempem, radikální změny jsou nejen mezi generacemi, ale i v rámci jedné generační etapy se ději překotné změny. Každopádně, v našich zeměpisných podmínkách nyní žijeme velmi pohodlně. Myslím si, že v podstatě všichni zde máme přijatelný prostor k životu, byť někteří jsou na tom lépe a jiní hůře, to nelze zpochybnit. Ale žít se tady dá. Takřka vše je k dostání, vše se dá zařídit. Ale takřka. Věci, které se dnes stávají vzácné, ba skoro neexistují, se dají poměrně snadno vyčíslit. Za prvé je to ticho a klid. Zejména ti, co bydlí v blízkosti nějakých letních festivalů, povolených i nepovolených technopárty, veselých sousedů, nočního klubu či jen nějaké permanentní stavby by mohli vyprávět. A zastání nikde, pravidla žádná nejsou. Prostě čím víc hluku tím úspěšnější akce.  A to nejen v hudební produkci, ale i v tom nekoordinovaném budování. Pokud někde řvou stroje od božího rána do temné noci, je to „vizitkou“ toho, že se něco děje. Pracovníci se střídají, že obyvatelstvo postižené lokality se střídat nemůže, nezajímá nikoho úplně stejně, jako to, že se někde sejde nelegální techopárty, kterou policie sice monitoruje, leč nezakročí. Ovšem běda, budu li tropit výtržnosti někde já, sama samotinká. To si hned troufnou, ale monstrózní megaakci nechají být. Že tam žijí nějací lidé, kteří se z toho hluku mohou zcvoknout? Koho to zajímá…
Čímž se dostávám k druhé nedostatkové věci dneška, kterou jsou nějaká pravidla, empatie či respektování práv toho druhého.
Neexistuje. Stejně jako třetí věc, kterou je soukromí, které se pod dohledem velkého bratra stalo jen vzpomínkovou relikvií a iluzí dávno ztracenou.
A to je tedy  náš současný moderní život. Chceme ho, máme ho. Jen nevím, kdy se staneme jeho definitivní obětí.

A jaké nedostatkové zboží se chystá pro modernější život další generace…? 

neděle 27. srpna 2017

Dalajlámova kočka

Dostala se ke mně úplnou náhodou. Prostě asi tak, jak si knížka najde svého čtenáře. A tohle bylo velmi pěkné a zajímavé čtení. Zařadí se k těm knihám, ke kterým se chci vracet. 
                                                           Výsledek obrázku pro dalajlamova kočka

sobota 26. srpna 2017

Někteří nestárnou

Během letního setkání si nedávno někdo povzdechl nad neúprosností času, která způsobuje, že najednou se dostanete na post nejstaršího v daném kolektivu.
Takový jev přichází většinou nečekaně, a v okamžiku, kdy si ho uvědomíte vy, je pro vaše okolí už dávno pevně zažitý.
Něco takového se neděje jen v pracovním prostředí, kde se z role toho nejmladšího pozvolna přelijete do pozice mladý a nadějný, že si fáze, kdy jste jen nadějný a pak už bez přívlastku ani nevšimnete. A najednou jste nejstarší.
Může tomu být i doma, kdy se plynule přerodíte v babičku, aniž by se někdo ptal, zda se jako babička opravdu cítíte.
Pro některé to bývá důvod k depresi, pro jiné k tvrdošíjnému boji proti ubíhajícímu času.
Ideální samozřejmě je, když to přijímáte v souladu a v pohodě. Někoho to ale potrápí už při pětadvacátých narozenin. Řekne si, že čtvrtstoletí je tady a na hlubokou depresi je rázem zaděláno. A při každých dalších kulatinách se jen prohlubuje.
Vlastně ani nevím, jak se k danému problému stavím sama. Asi jsem při tom čtvrtstoletí byla prototypem depresivního oslavence, a nejspíš i v jiných okamžicích. Jenže to samozřejmě nijak nepomohlo a dnes už to naštěstí tak neřeším.
Je to ale trochu nespravedlnost. Moc vás na to nikdo nepřipraví. Při dnešním trendu, kdy je žádoucí být stále mladistvý a v pohodě, vás na přicházející překážky, útrapy či problémy nikdo nepřipraví. Zatímco puberty a rašícího akné je všude plno, o postupně nefungujícím těle se zas tolik nemluví. Anebo mluví a nechceme to vidět. Zatímco v mládí aktivně řešíte, co s bujícím tělem, ve stáří se tím chátrajícím už tolik veřejně nezaobíráte.
Není to, pravda nijak příjemné. Někdy bývá například těžké pochopit, že co se dalo bez problémů provozovat dříve, najednou vůbec nejde. Ačkoliv se snažíme s časem bojovat, faktem je, že ten je nepřemožitelný.
Zřetelné je to třeba u hybnosti. Zatímco kdysi člověk vyskočil jako jelen, plynule přichází doba, kdy připomíná spíš postřelenou srnu. A to je mezifáze, jistě bude i hůř. Podobné je to i se spánkem. Pryč jsou doby bohatýrského vyspávání, přichází doba praktické nespavosti, která se jistě změní v nespavosti chronickou.
 Podmínky se mění i mezi lidmi. Zatímco kdysi jste vykali všem, se kterými jste přišli do kontaktu, zatímco oni vám blahosklonně tykali, přišla doba, kdy se tykající s vykajícími nejprve vyvážili, abyste prozřeli v okamžiku, kdy vám vykají i mladí příbuzní, které jste delší dobu neviděli.
Dnešní doba přeje mládí, o tom není pochyb. Kdybyste náhodou přiznali, že se cítíte být staří, nejspíše musíte z kola ven.
Takže se všichni tváříme, že jsme v klidu a pohodě. A pokud nejsme, úzkostně to tajíme.  Přicházející problémy si proto každý řeší raději sám, protože svěřovat se s bolestí nohou či zad nebo s nastupující slepotu moc mladistvě nezní.
 Důležité je, abyste se s tím uměli vyrovnat. K tomu účelu je vhodné občas zapátrat, zda ostatní jsou na tom také tak, nebo alespoň podobně. Pozor na bezelstné odhalení se, mohlo by se vám nehezky vrátit.
Pomoci může i humor a nadsázka. Pokud svoje starosti trochu zlehčíte, dá se o nich i diskutovat. Detaily jsou samozřejmě ošidné, mohly by se stát vaší Achillovou patou.
Sdělováním lez ovšem dát najevo i vlastní sílu. Tady naopak detaily překvapivě dobře poslouží, naznačí tím vaší sílu, se kterou to všechno s úsměvem zvládáte.

Samozřejmě je tu možnost neřešit nic a brát život tak jak přichází. To je ta nejlepší varianta. I když zjištění, že už jste všude ten nejstarší, to dokáže otřást i těm nejsilnějšímiJ

pátek 25. srpna 2017

Příměstský tábor

A němčinou i angličtinou. A Tobiášem, který si to náramně užil. Ale i dětem se líbilo. Něco nového se naučily, pohrály si, seznámily se mezi sebou i se svým okolím. Užili si tábornické věci. Jako hry, buřty, výlety. Dneska to skončilo. Děti mají ještě týden na relaxaci a přípravu na začátek školy. My jdeme v pondělí:-)
                              
                                  
                                  
                                  
                                  
                                 
                                 

čtvrtek 24. srpna 2017

Stmelovací pobyty

Školní rok mnohde startuje formou seznamovacích pobytů. Přivedlo mě to ke krátkému zamyšlení. Ne snad, že bych je chtěla nějak zpochybňovat, ale že mě zaujalo, jak různě mohou vypadat.
Začala jsem dokonce vzpomínat. Říci, že jsem nezažila žádný stmelovací pobyt, by znamenalo podléhat jakémusi vzpomínkovému klamu, což rozhodně zatím ještě nemíním. Ale rozhodně se tak žádný z mých studentských výjezdů nejmenoval. První seznamovací pobyt jsem zažila až před nástupem na vysokou školu a oficiálně šlo o chmelovou brigádu, za kterou jsme obdrželi první vysokoškolský zápočet. Seznamovat jsme se tedy museli, chtě nechtě. Představa, že se z brigády nějak vyvleču, mi tehdy připadala takřka nemožná. Kromě toho jsme během tehdejší školní docházky zažili i jiné pobyty, svým způsobem hodně stmelovací. Šlo o povinnou bramborovou brigádu na začátku maturitního ročníku, která nám ukousla tři týdny z předmaturitního podzimu. Další stmelování jsme zažili na zavádění chmele ve třetím ročníku, kdy jsme se na pokoji pro šedesát lidí se společným hygienickým zařízením stmelili opravdu dokonale. Podobný charakter stmelování či seznamování lze připsat i kurzům, které se ve své době nazývaly branný a sportovní. Sportovní by dnes asi prošel také, sice asi s akčnějším názvem, třeba něco jako adrenalinový či zážitkový, ale jistě by své uplatnění našel i v dnešním ŠVP.  Šlo o týden plný sportu, kdy jsme sjížděli řeku, jezdili na kole, trénovali volejbal či zkoušeli imperialistický sport baseball, někdy se dokonce i lezlo po horách. Přitom jsme se dokonale seznámili, mnohdy i výborně stmelili. Branný kurz, během něhož jsme se připravovali na třetí světovou válku, by asi dnešní osnovy neschválily. Osnovy vlastně nejsou, tak RVP. Běhali jsme v plné polní, stříleli z malorážky, plazili se v bahně, učili se obalovat slámou proti jadernému útoku. Za poznámku, že fakt nevím, kde v Praze při náhodné atomové explozi najdu slámu, hrozila nejen dvojka z chování, ale spíše přímo vyhazov ze školy. Naštěstí jsme to dokázali ustát, stylem jeden za všechny, všichni za jednoho. Takže vlastně dokonalé stmelení kolektivu. Do podobného rámce jistě mohu zařadit i všechny lyžařské pobyty v Krkonoších či pochodová cvičení kolem Prahy, která bývala součástí každého ročníku. Zajímavé je projít si náplň současných stmelovacích a seznamovacích pobytů. Hodně se tam objevují odborné psychologické termíny. Jeden z hlavních cílů je stanovení pravidel, takže mnoho našich tříd je vyzdobeno plachtou (některé plachtičkou) se seznamem pravidel vzájemného chování. Většinou se následně moc nedodržují a stávají se tak pravidelnou náplní třídnických hodin, kde se řeší, proč se ta pravidla, která si „dobrovolně“ stanovili během seznamovacího pobytu, permanentně porušují.
Současný školní rok ale většinou nelze začít jinak, než seznamovacím pobytem, ve vyšších ročnících pak stmelovacím pobytem. Zajímavou kategorii pak tvoří problémové třídy, které také mají svůj pobyt. Chtělo by se říci, že nápravný, ale to je nekorektní termín, tudíž i v tomto případě se užívá neutrální označení stmelovací pobyt. Všechny pobyty musí být krátké, aby moc nezasahovaly do rozvrhu a také do víkendu. Musí být zaplatitelné, odborně vedené a shodovat se s RVP. Když začnete pátrat, jak nejlépe by měly vypadat, zjistíte, že jde o klasickou terminologii. Poznat sám sebe, naučit se pracovat se stresem, vyrovnat se změnou prostředí, umět bojovat s prokrastinací, osvojit si nové návyky….
K tomu účelu samozřejmě existuje celý arzenál her, které vám draze najatá agentura ráda aplikuje na studenty všech věkových kategorií. To je sice pěkná vize, ale existuje i starý dobrý způsob, který znamená, že vezmete děti, batoh a vyrazíte do terénu. Bez mobilů a tabletů, což často bývá ten největší problém, protože jakmile se děti každou hodinu nehlásí, někteří rodiče značně znervózní a mají pocit, že omezujeme základní práva jejich ratolestí. Když se toto podaří, lze i bez draze zaplacené metodiky docílit stmelení nového i starého kolektivu. Prostě se dostanou do jiného prostředí, zbaví se svých dosavadních komfortních podmínek a učí se spoléhat sami na sebe. A své kamarády. Jenže to vyžaduje i nadšeného kantora, který s nimi bude nocovat ve stanu a vařit si houbovku v kotlíku. A takových už asi moc není, byť stále existují.
Možná by stačilo ubrat na vzletných frázích a vrátit se k běžným dětským hrám, orámovaným poněkud drsnějšími přírodními podmínkami. Aby si děti opravdu něco vyzkoušely na vlastní kůži. Třeba nocleh v lese, vlastnoručně připravené jídlo či naštípané dříví. Jenže to se většinou moc nehodí do korektního rámcového plánu, protože co kdyby se tou sekyrkou zranili či během noclehu pod širákem nastydli? Proto se většinou seznamují formou sofistikovaných her, aby své volno trávili ve virtuálním světě, protože se zákazem mobilů někteří rodiče absolutně nesouhlasí. Ale důležité je to slovo někteří, protože někde je to úplně jinak. Stmelují se tak nějak přirozeně, stejně jako seznamují. Jen musí být ona dobrá vůle. A vzájemná shoda.

No, uvidíme. Začátkem září odjíždímeJ

středa 23. srpna 2017

Lopata

Bývaly doby, kdy se žertovalo na úkor dělníků, že většinou jeden dělá a dva, opření o lopatu, ho pozorují. Nu, tempo mnoha prací, třeba na našich vozovkách, by podobnému uspořádání jistě napovídalo. Leč, dělníka opřeného o lopatu jsem neviděla ani nepamatuji. A že je výkopů kolem nás víc než by si jeden přál. Celé léto tak máme neopakovatelnou možnost hledět do rozkopaných ulic. A v některých se i pracuje, takže i dělníka tam vidno. A opření o lopatu opravdu nejsou. Dneska zírají do mobiluJ. Všimla jsem si toho mnohokrát, kráčeje rozbitou Sedmičkou, jak v době přestávky, technologické odstávky či prostě jen v duchu poupraveného úvodního vtipu, dělníci nepracují, ale kontrolují display svých telefonů. Neopírají se o lopatu, ale o mobil. Doba si prostě žádá svéJ. Jen to tempo a organizace prací má pořád takový až socialistický charakter. Prostě to rozvrtat, co nejdéle a vydělat na tom co nejvíce. A za rok hezky znova. Že jde pořád o stejná místa? Kdo by se nad tím pozastavoval (snad jen nějaký rýpal). A navíc, děkujeme, udělat se to musí- což je nápis, který někdy zdobí podobná staveniště- má veškeré nevlídné poznámky smést ze stolu. Co také na to říci, že? Stejně jak nešlo nic říci, že bojujeme za lepší zítřky či že naší vesnicí imperialistický agent neprojde. Doba se mění, hesla také. Jen výsledek je dost tristně podobnýL

úterý 22. srpna 2017

Život s Tobiášem

Všechno úplně nové. Již jsem úplně zapomněla, jaké je to se štěnětem. Se Zachariášem už byl většinou klídek a pohoda, všechno hezky pozvolna. S Tobiášem je vše vzhůru nohama. A k tomu tolik pozornosti, někdy nevím, zda je to příjemné a zda to zvládnu. Teď nemyslím pozornost psí, ta mě těší, ale pozornost lidskou. Kdykoliv totiž vyrazíme, všude jsme najednou středem pozornosti a na to nejsem zvyklá. Pravda, je to pozornost zaměřená na Tobiáše, „jé, štěňátko, to je krásný, jak je starý, můžu si ho pohladit….“ což je logické. Leč nese to s sebou i moje konverzační povinnosti, což je někdy kapku náročné. My, co se cítíme být spíše introvertní morous, to trochu hůře zvládáme. Ale Tobiáš je ve svém živlu. Nechává se hladit, poskakuje, hned je s každým kamarád. A to také nechci, nějaký výcvik musí být, tak se asi na čas někam odstěhujeme. Naštěstí, on roste jako z vody, brzy přestane být tak výjimečně roztomilým miminkem a stane se běžným letenským psemJ. Zatím je tedy všechno nové, neběžné. Ale hezké, je to příjemný psí život.