neděle 31. prosince 2017

Detektivky

 Ráda čtu. Ty dobře a zajímavě napsané. Chtěla bych je umět i psát, to ale neumím. Zkoušela jsem to, leč marně. Tak zůstávám u čtení. Mám ráda ty české ( krom Agáty a P. D. Jamesové). Baví mě. 
Ráda jsem četla Hanu Proškovou, bavila mě dílka Viktorína Šulce,ráda jsem četla klasiku od Václava Erbena. Znám i knihy Jana Cimického či Inny Rottové, moc mě bavily knihy Evy Kačírkové. A letos jsem objevila Michaelu Klevisovou. Pravda, trochu objevuji Ameriku, je to zavedená autorka s mnoha cenami, královna české detektivky, ale pro mě to je takový objev závěru letošního roku. Přečetla jsem,myslím, vše. Vše detektivního, ještě mi zbývají její kočky. Užila jsem si audioknihu Ostrov šedých mnichů, báječně se mi s ní cestovalo. Na závěr roku mi zbyla, asi symbolicky, Zmizela v mlze. Opět skvělá. Užívám se ten žánr v jeho mistrovské podobě. A obdivuji, protože napsat dobrou detektivku je pěkná fuška. Ovšem, kdo umí, umí:-). A tak se pročtu do nového roku. Všechno nejlepší v něm...A samé skvělé knihy
                            
                                           




Výsledek obrázku pro zmizelá v mlze

sobota 30. prosince 2017

Od Zachariáše k Tobiášovi

Loni o svátcích byl s námi ještě Zachariáš. Stařičký, ale zdál se v pohodě a zdráv. V novém roce je najednou všechno jinak.Nemoc a Zachariáš odešel za duhový most. Bylo to těžké a určitě by mě v tom mrazivém lednovém čase nenapadlo, že za rok tu bude jiný jezevčík, Tobiáš:-). Pomáhá nám zapomenout, i když na Zachariáše zapomenout v pravém slova smyslu rozhodně nechceme. Ale život jde dál a Tobiáš, se svou štěněčí radostí ze života, je opravdová náplast.A zároveň nová samostatná jednotka. A dárek jaksepatří. Jsme rádi, že ho máme. O svátcích ale rádi, byť nostalgicky, vzpomínáme i na Zachariáše z Hradce (16.4. 2002- 10.1. 2017). A Tobiáš už má sedm měsíců, tedy puberta jako vyšitá














pátek 29. prosince 2017

Dumka politická vánoční

Čili takové mezisváteční trochu politické rozjímání.  Takové to domácí žvýkáníJ. Politici mají volno, užívají (ne)zasloužených prázdnin a chystají se na bohatý rok 2018. A když tak trochu sešli z mysli, kapku si nad nimi zadumám, byť jsou to dumky spíš neveselé. Vypadá ta naše politická scéna spíš tragicky než svátečně optimisticky. Řeší se, zda ve vysoké funkci může být člověk, co se aktivně podílel na fungování minulého režimu a mlátil tehdejší demonstranty. Nemůže. Myslím si tedy já. Dle našich současných zákonodárců ovšem žádný problém. Navíc ty hlášky o tom, že byl tehdy mladý muž a mladí lidé dělají chyby a mají se jim odpouštět. To asi ano, ale pokud ten člověk neprovede žádnou reflexi, svou mladistvou chybu si neuvědomí a ani ji neomluví, pak odpuštění není na místě. A tím nemyslím žádný lynč, prostě jen by neměl v dnešní společnosti, která tvrdí, že je pořád ještě demokratická, vykonávat vysokou parlamentní funkci. Tečka. Na druhou stranu, je on patrně obětní beránek, o kterém se ví a mluví, protože podobných aktivistů nabízí současná politická scéna mnohem víc. Jen to jaksi úspěšněji tají nebo je média z nějakých důvodů necupují. Ostatně, ona si vždycky vyberou cíl a na něm vadí všechno a na jiném zas nevadí nic. To je taková česká klasika. Neboli politický bizár. Na mě ale stejně bizarně působí i tolik oslavovaní Piráti. Nějak se s nimi neumím srovnat. Zdají se mi jako takové Ano  pro mládež. A jejich šéf, v obleku a s dredy, to je pro mě paradox největší. Dredy vnímám jako revoltu, symbol boje proti establishmentu, znak nezávislosti. Tedy vše opačné, než co signalizuje drahý oblek jako symbol smetánky, která to tady řídí. Mít oboje je podle mě znak totální nevyspělosti. Či snahy mít všechno?  Nevím…Úplně nejvíc je to nevěrohodné. A směšné.  A do toho boj o prezidentské křeslo, který už je zjevně předem rozhodnut, protože protizemanovští kandidáti se perou mezi sebou, zatímco Zeman je v klidu a v pohodě nad věcí. Tak jak to asi může dopadnout. No, uvidíme…

čtvrtek 28. prosince 2017

Osamělí mluvící

Přesněji by asi bylo napsat moderně telefonující, ale na ulici na mě prostě působí jako osaměle mluvící. Lidé, kteří s využitím nejnovější techniky telefonují s rukama v kapsách do mikrofonku, který lze samozřejmě velmi snadno přehlédnout. Oni technologičtí průkopníci pak na ulici trochu připomínají podivíny trpící samomluvou. Alespoň já je tak vnímám. Často se leknu, když za mnou někdo z ničeho nic promluví, někdy mimoděk odpovím, protože si na pikovteřinu pomyslím , že dotyčný mluví ke mně
 ( vskutku to tak i vypadá). 
Někdy se leknu, jindy zase žasnu a chvíli (dlouhou) mi trvá, než mi docvakne, že jde o telefonát a ne o tanec svatého Víta. 
Stejně divně tato aktivita vypadá i v prostředcích městské hromadné dopravy. Sedíte, tupě zíráte, když tu kdosi vedle vás z ničeho nic promluví. Prostě blázinec, minimálně na první dobrou. Pravda, brzy to bude asi běžné, i my, co vytrvale přikládáme aparát k uchu, takže jasně demonstrujeme svou činnost, budeme třeba jednou vykřikovat svoje telefonáty to éteru. A patrně nejen to. Čeká se třeba platba čipem, který budeme mít pod kůží. Budeme očipováni jako dnes psi. Prý...
Nu, čekají nás divoké zítřky. V současnosti mi ale osamělí mluvící na ulici pořád navozují atmosféru nějaké sci fi. Nebo blázince. To dle mého vlastního rozpoložení:-)

středa 27. prosince 2017

Josef Lada

Neodmyslitelně patří k Vánocům. Proto ani nejde nenavštívit výstavu jeho obrazů. V Tančícím domě je snad 400 jeho obrazů ( to jsem četla, nepočítala). Výstava je to ale krásná, ladovská. Umocní vánoční naladění. A můžeme si tu snít o Vánocích bílých.... A připomenut si Sedmičky Josefa Lady, který dokázal tak krásně kreslit, byť na jedno oko byl od malinka slepý. Vypadl z kolébky na ševcovský knejp (který ani nevím, jak pořádně vypadá, musela jsem si ho vygůglit:-))