sobota 27. května 2017

Atentát na Heydricha

Dnes nemohu jinak. Všude je toho plno, tak také přicházím se svou troškou do mlýna. Sedmdesát pět let od události, která změnila běh dějin. A když ne dějin, tak určitě mnoha tisíců lidí, kterých se tato odvážná akce československých parašutistů dotkla. A spolu s připomenutím přicházím samozřejmě i s připomenutím Doskočiště, které jim vzdává hold. A s malou mojí nadějí, že z něho bude i audiokniha, což by mě těšilo velice. Zatím ale v jednání, takže velmi křehká radost. A dnes hlavně připomenutí výročí.



pátek 26. května 2017

čtvrtek 25. května 2017

U nás v Bille

To někdy vypadá jako v nějakém překladišti. Spíš tedy často než někdy. Na kulturu prodeje se tedy moc nedbá.



středa 24. května 2017

Sebepoškozování

Sebepoškozování je jevem, kterým se zabývá psychologie, potažmo psychiatrie. Jde o jev častější u mladistvých, je vnímám ryze v negativních konotacích a definován jako problém. Velký problém. 
Nehodlám zde řešit pohnutky k poškozování vlastního těla ani reakci společnosti, která se k sebepoškozování staví záporně. Tedy, abych pravdu řekla, jen k některému sebepoškozování. Nedávno jsem totiž poslouchala zajímavou debatu na téma tetování, které je vlastně taktéž sebepoškozováním?! Což je věc, se kterou se mohu ztotožnit. Tetovaní jedinci přeci do sebe vpouštějí chemické barvy, ničí svoji kůži a o sebepoškozování nikdo nemluví. Ba naopak, podobně pomalovaní excentrici jsou většinou glorifikováni, často se v souvislostech s tetováním mluví dokonce i o umění. V některých oborech, jako například ve sportu, to někdy vypadá na kvalifikační prvek, jako když někdo není tetován, nemůže hrát fotbal nebo provozovat vrcholovou atletiku.  
Krom extravagance se na tetování většinou nic jiného nehledá. Třeba nedostatek sebevědomí či nějaké další skryté komplexy, které překreslujeme nějakým tetováním.
 Nikdo také moc nekalkuluje s věkem, což je dáno asi mediálně populární představou, že dnešní mladá generace nikdy nezestárne. Ale jak asi působí roztomilá barevná zahrada na dvacetileté kůži, když se pozvolna přetaví do šedesátileté zvrásněné pokožky? To nikdo moc neřeší. Nehodlám to řešit ani já, mě prostě jenom potěšilo, že nejsem jediná, komu současná vlna tetovaných připomíná pradávné heslo našich babiček, jako že jména hloupých na všech sloupech. No, asi to není populární názor, ale my, co si ještě pamatujeme, že tetování prozrazovalo, že dotyčný měl problémy se zákonem, si ho můžeme dovolit. Třeba i proto, že tetovaný člověk ve mně podvědomě budí nedůvěru. Říkám si, že když s takovým gustem sám sebe sebepoškozuje, co za těmi nesmyvatelnými malůvkami vlastně skrývá? Proč to dělá?

Nu, jak říkám, sebepoškozování je téma pro psychology. Neřku-li psychiatry.  Stejně jako přemítání o něm. I to je možná určitá forma sebepoškozováníJ

úterý 23. května 2017

Fešák

Pamatuji na oblíbený starý český film Fešák Hubert. Hubert byl prostě pěkný chlap. Také tak občas označuji pohledného muže. Nevím, jestli je to nějaká obliba ve staročeštině či zažitá terminologie, ale prostě jsem si tak navykla označovat hezké muže. Když o nějaké vyprávím a chci zvýraznit jeho mužnost, konstatuji, že je to prostě velký fešák. Tedy, konstatovala jsem. Nyní už to dělat nehodlám, protože jsem zjistila, že termín fešák je vlastně označení vykastrovaného psa. Je asi ostuda, že jsem to dosud nevěděla, ale tím pádem ztrácí ono slovo jako synonymum pro mužnost jakýkoliv význam. Je pravda, že ani muži většinou nemívají s virtuální kastrací velký problém a vesele se oslovují ty vole. Nějak to neřeší. Také to nebudu řešit, jen slovo fešák asi uložím na smetiště dějin. Už to prostě není pohledný chlap. I když Fešák Hubert asi zůstane na věky věkůJ


pondělí 22. května 2017

Národní divadlo

Již dlouho jsem v něm nebyla, jeho současné směřování mi nevyhovuje a s jeho avantgardní dramaturgií se nějak neumím (ani nemíním) ztotožnit. Ale dárek je dárek a tak jsme vyrazili na sobotní představení, které se zdálo být nejméně alternativní. A bylo. Šlo o balet Brel -Vysockij- Kryl, který přibližoval život a hlavně hudbu těchto třech mužů. Výkony tedy úchvatné, hudba krásná, divadlo plné.  Atmosféru si zlatá kaplička zachovává, o to víc mi přijde líto, že se z této scény stává jakási moderna, pro mě nepochopitelná. Ne, že bych byla až tak ortodoxním nepřítelem novot, ale v něčem jsem konzervativní až do morku kostí. V otázce ND tedy určitě. Také tam zase pěkně dlouho nepůjdu, onanujícího Hamleta opravdu nemusím. Ale sobotní balet zážitek byl, dokonce si vysloužil ovace ve stoje.  
Jediným kazem na kráse byl klasický nedostatek všech našich divadel, a tím je toaleta. Prostát přestávku na toaletě je jevem takřka pravidelným, ND k tomu přidává ještě menší počet inkriminovaných místnůstek než je obvykle zvykem a jako bonus neskutečný zápach. Takže na WC v Národním divadle se cítíte jako pod mostem u Hlavního nádraží, fakt nechutné a nedůstojné. Nic ale asi není dokonalé, ani naše první scéna. 
Ale představení stálo za to, bylo to vskutku zážitek. Dle mého, jeden z mála, který současný repertoár nabízí, ale to je otázka vkusu a o tom asi zase příště. Brel- Vysockij-  Kryl je krásné divadlo.

neděle 21. května 2017

Milena Jesenská

Milena Jesenská je v našem povědomí většinou zapsaná jako přítelkyně Franze Kafky. Že tomu tak není, protože vztah s Kafkou byl jen jednou z epizod v jejím bohatém a dramatickém životě, vysvětluje kniha Aleny Wagnerové, Milena Jesenská. Zajímavé čtení o zajímavé ženě, kterou Milena Jesenská beze sporu byla. I já jsem ji dosud vnímala hlavně jako tu novinářku od Kafky, byť by to úplně klidně mohlo být obráceně. Jako že Kafka je ten pisálek od JesenskéJ. Nu, život Mileny Jesenské bylo opravdu bohatší než jen epizodický poměr s depresivním autorem. Narozena v rodině známého lékaře, vystudovala Minervu a začne studovat medicínu, kterou nedokončí. Vdá se za literárního kritika Ernsta Poláka, se kterým odjede do Vídně. Zde zažívá konec monarchie a vzápětí i konec svého manželství. Vrací se do Prahy a pracuje jako novinářka.  Znovu se vdává a znovu se rozvádí. Koketuje s komunisty, ale brzy pochopí, že tudy cesta nevede. Publikuje v Přítomnosti. Zapojí se do protinacistického odboje. Končí v koncentračním táboře Ravensbruck. Dramatický a plnohodnotný život skvěle popsaný v knize Aleny Wagnerové.  
                                        Milena Jesenská

sobota 20. května 2017

Protančete Tančícím domem

S módou třicátých let. Krásné retro. Dokonalá iluze. Procházka proti proudu času. Výstavy ve zdejším prostoru mají kouzlo umocněné atmosférou domu, takže opravdu stojí za to přijít. Respektive přitančit.


pátek 19. května 2017

Intuice

Intuice je slovo v dnešní době velmi frekventované. Když nevíte, jak se rozhodnout, použijte intuici. Jedině dobré řešení je podbarvené intuicí.
Sama jsem intuici nikdy nepodceňovala, ale ani jsem ji nevyvyšovala. Zřejmě proto, že jsem inklinovala víc k pragmatismu.  Zejména v situacích, kdy šlo o emoce, jsem se raději opírala o rozum. Ne vždy se to setkalo s pochopením, ale mně to tak vyhovovalo. Občas jsem ale přemýšlela, zda není dobré dát pocitům a intuici větší prostor než dosud. Jeden čas to vypadalo i hodně nadějně. Začínala jsem podléhat emocím, podle některých náladám. Řešila jsem plno věcí intuitivně. Tedy jen do okamžiku, kdy jsem se šeredně spálila a pokorně se vrátila k pragmatickým metodám. Zvolila jsem jistotu.
 Tato jistota se ovšem začala lámat v okamžiku, kdy došlo na nějaké návody. Obecná rada zněla, řešte to intuitivně.  Třeba atmosféru ve třídě dešifrujte intuitivně. To mi tedy moc nejde, většinou potřebuji vědět, co se za problémy skrývá, ale módním trendem je řešit to intuitivně. Když nám zavedli elektronické třídnice, byla to jedna ze zásadních pouček, to se vyplňuje intuitivně.
Pravda, v okamžiku, kdy se ztrácím v kolonkách, které jsou pro mě nepřehledné, stejně nic jiného než intuice nefunguje.
Zkoušela jsem lobovat za staré a přehledné třídní knihy, které (podle mého) do školního prostředí patří, byla jsem označena za starou strukturu. Je třeba intuitivně postupovat v souladu s dobou.
Můžu tedy všechno řešit intuitivně? Elektroniku asi ano, i když to stojí za starou belu. Ale vztahy? Copak lze problematiku pubertálních výrostků řešit intuitivně?  A co když intuice selže? Nefunguje správně?
Dobrat se pragmatického řešení mi prostě nejde. A to se snažím. Trénuji. Dobře vím, že intuice je na tom stejně jako oheň, je to dobrý sluha, ale zlý pán. Co kdyby se náhodou sluha vzepřel a zatoužil po panském postavení?
Bývaly doby, kdy se vůbec nedoporučovalo ukazovat nějaké city. Dneska naopak, kdo skrývá svoje emoce, bývá podezřelý. Že není dost empatický, třeba.
Podle mých zkušeností je to výstřelek doby. Kde kdo dneska šermuje s intuicí a emocemi. Ví se, že musíme být empatičtí. Empatičtí takřka ke všemu.
Přitom vůbec nezáleží na nějakých zdrojích, na pragmatickém základu. Všichni dneska vědí, že emoce hýbou světem. Syrovou pravdu většinou nikdo nechce slyšet.
Už mě napadlo, jestli nejde o určitý druh manipulace. O intimní snahu o nový druh diktatury. Takřka jsem si tím jistá. Intuitivně, samozřejmě. Rozum zatím nemá logické podklady.
Jenomže, a v tom je právě ona pragmatická potíž, intuice je v některých případech naprosto nezpochybnitelná.  Zatímco většinově podléháme intuici a všechno řešíme intuitivně, někde se chystá naprosto pregnantní pragmatické vyvrcholení. A tam už nebude pro emoce( minimálně ty pozitivní) žádné místo. To vím intuitivně naprosto přesně.

Pěkná intuitivní konspiraceJ

čtvrtek 18. května 2017

Maturity v plném proudu

ale foto jen ilustrační, bez dětí. To je každodenní start, odpoledne je to tu úplně jiné, plné emocí a zatím jen úspěšných výsledků:-)



středa 17. května 2017

Liška ryšavá

aneb Zikmund Lucemburský v hlavní roli. Je na čase připomenout,že za dva týdny se konají naše další Hovory, poslední v tomto semestru. A jestliže konec má být jako třešnička na dortu, tak to se nám letos opravdu podařilo. Hostem našeho posledního květnového večera bude pan profesor Petr Čornej a jeho přednáška o Zikmundu Lucemburském. Srdečně zveme!

úterý 16. května 2017

Jak rosteme s knihou

Vystoupení na veletrhu Svět knihy je vždy trochu adrenalin. A zároveň velká pocta, vždy zde vystupují taková jména, jako Hana Marie Kornerová, Miloš Urban, Zdeněk Svěrák, Veronika Válková či Petr Stančík ( to jen namátkou velká jména české literatury, o zahraničních hostech nemluvě). Jsem tedy moc ráda, že se letošní setkání, kde jsme trochu i podpořily naše Hovory, nadmíru vydařilo. Moc tím děkuji všem zainteresovaným. A zároveň si zde chci krátce připomenout, jak jsme už společně rostli. Poprvé, to s Odnikud nikam: odkaz zde. Už je to dlouhých sedm let. Podruhé to (ne) bylo Nic nového pod sluncem,jak je vidno zde. A pak letos:-),do úspěšné třetice.
                                              2017
2015

2010



pondělí 15. května 2017

Jak mi politické elity kazí práci

Výchova je věc složitá, často věc názoru, který často bývá diametrálně odlišný. Někdo prosazuje výchovu autoritativní, jiný je příznivcem vychování liberálního, ba i nevýchova má své zastánce.  Neměli bychom ale zapomínat, že do výchovy promlouvají i věci veřejné, čímž ovšem nemyslím dávno zkrachovalou politickou stranu. Myslím tím atmosféru ve společnosti, vystupování elit, morální vzory a celá dlouhá řada dalších věcí, které všichni intenzivně vnímáme, ale ne vždy jsme schopni ovlivnit. Trochu letí lidovost, jako že všichni mluvíme, jak nám zobák narost, chováme se jak na pastvě a preferujeme plebejské chování, které je nám přeci vlastní! Nu, existuje i jiný názor, něco v tom duchu, že když chci být až nahoře, musím vědět, že tam nejvíc fouká a dle toho se i chovat. Nebo výstižné české přísloví, že ryba smrdí od hlavy. Či zatracovaný názor staré školy, že elity se mají chovat tak, aby mohly být alespoň trochu vzorem. Nic z toho dneska neplatí, tedy si často, třeba v hodinách výchovy k občanství, kladu řečnickou otázku, jak vysvětlit dětem, že jsou okamžiky, kdy se prostě musím chovat podle bontonu (zároveň dovysvětlit, že bonton není sprosté slovo), že do některých prostor prostě vulgarity nepatří, byť třeba v zákulisí běžně mluvím jako dlaždič. Sportovně nadaným jedincům se jistě líbí, že vysoká hra holí už nepatří jen do hokeje, ale pokud mě moje chabé znalosti pravidel neklamou, i tam si jde hráč po takové vychytávce sednout na trestnou lavici?  Jak to ale zakomponovat do systému pravidel slušného chování nevím. Kdy další české přísloví zní, že často zloděj křičí, chyťte zloděje, umím jim vysvětlit původní podtext. Ba dokonce i ukázat na reálném příkladě. Jak ale vysvětlit, že to prakticky funguje a nikomu to nevadí, na to už moje pedagogické schopnosti nestačí. Prostě učit v podobné atmosféře o morálce a etice je dost zavádějící, skoro se mi chce říci, že zbytečné. Pak si ale vzpomenu na kantory za války či v padesátých letech, kteří to měli jistě horší. A je to pro mě výzva, že se snad dá vychovat generace, která takové praktiky nebude považovat za normu. Ale je to vskutku běh na dlouhou trať, leč trpělivost přináší růže. Ještě že ta přísloví mámeJ


neděle 14. května 2017

Svět knihy

Dnes vrcholí. A naše včerejší účast byla velice úspěšná:-)
 Potěšilo mě, že jsme si v tak plném prostoru, jakým Průmyslový palác byl, vydobyli svůj prostor, posluchači zaplnili celý náš koutek Rosteme s knihou a vytrvali po celou dobu našeho programu. Skvělé to bylo.










sobota 13. května 2017

Marie Terezie

Dnes se slaví narozeniny Marie Terezie. Je asi příznačné v naší patriotické zemi, že narozeniny Karla IV. se slaví s velkou pompou celý rok, zatímco kulatiny Marie Terezie dostanou mnohem skromnější prostor. Přitom jde o panovnici srovnatelnou s velikostí středověkého Lucemburka. Pravda, sídlila ve Vídni, nikoli v Praze, ale Palliardiho přestavba Hradu také Prahu významně stavebně proměnila. Krom toho Marie Terezie přináší školní docházku, soudní reformu, první bankovky, čísla domů, příjmení a celou řadu dalších věcí, které zásadním způsobem proměnily život společnosti. Nu, a dnes je to přesně tři sta let od  jejího narození.  I Svět knihy, kde ve tři vystupujeme, má k tomuto narození svůj vlastní program. Třeba křest knihy Veroniky Válkové, knihy o Marii Terezii....Česká televize dokonce chystá velkofilm. Tak všechno nejlepší, Marie:-)

pátek 12. května 2017

Už nesvítíme lucernou


Pokrok jde mílovými kroky vpřed. My, moderní lidé jednadvacátého století se s ním ale pereme stejně, jako naši předkové ve století devatenáctém. Někteří mu bezvýhradně věří a jsou nadšeně pro, jiní zase varovně zvedají prst, že tudy cesta nevede. Určitá skupina je radikálně proti, jelikož veškerá změna je podle nich k horšímu, zatímco jiní zase vyčkávají, co z toho bude. Stejně jako kdysi, kdy rychlost první lokomotivy, pro svou závratnou rychlost 40 km v hodině přezdívanou Raketa, byla vnímána jako zdraví nebezpečná a odvahu jet v ní projevili jen ti největší pokrokáři, si dneska nevíme rady s virtuální realitou. Mobilní telefony přirostly k rukám nejen mládeže, jak by se nám chtělo mravoučně vykřiknout. Naopak, sem patří jiná obecná fráze, je to napříč generacemi. Ale děti, pravda, vítězí. A my nevíme, co s tím. Je to klasický pokrok a jiné už to nebude, nebo je to cesta do pekel? Ničí nám virtuální realita nastupující generaci (a dává ránu z milosti té naší) či je to výzva a okénko do světlých zítřků. Popravdě řečeno, nevím. Může jít i o slepou uličku, cestu zatracení či prudký výtah směrem k umělé inteligenci. Chceme ale umělou inteligenci? Nestačí nám ta přirozená? A co na to Karel Čapek?
Často mobilní problematiku řešíme ve škole. A nejen absenci pohybu a utkvělou potřebu být neustále on line. Ale i klasickou ztrátu soukromí, respekt k soukromí ostatních (přičemž slovo respekt se pomalu vytrácí ze slovníku běžně srozumitelných slov), ztrátu času, reality, ale i kyberšikanu a další věci s tím úzce související. Jde o neřešitelný problém. Někteří rodiče na telefonu visí víc než jejich děti nebo přinejmenším stejně a bez mobilu jsou jako bez ruky. Ti z opačného názorového spektra by je nejraději zakázali. Mezi tím samozřejmě zlatá střední cesta, která je ale i tak názorově dost klikatá. Takže je to jako kdysi s onou Raketou. Někteří ji vnímají jako životu nebezpečnou (což dost dobře může být, o nádorech způsobených telefony se vedou seriozní diskuse) jiní jako naprostou nutnost nezbytného pokroku.
Jako fanoušek knihy Digitální demence se kloním spíše k tomu konzervativnějšímu táboru, byť zatím nijak ortodoxně. Je mi sice jasné, že svítit lucernou také nikdo nechce, ale chceme realitu naši a hlavně našich dětí dobrovolně zaměnit za virutálno? A jak jim vysvětlit, že některé věci se s mobilním telefonem prostě nedělají, když náhodou zjistíte, že při debatě o tomto výchovném problému si vás jejich rodiče bez vašeho vědomí nahrávají? Je to začarovaný kruh. Jen nevím, zda je víc virtuální nebo reálný? A je to pokrok nebo klasický chléb a hry pro plebs, což má odvrátit pozornost od hrátek těch nejmocnějších?

Těžko říci, každopádně míra svobody, té reálné, je v podstatě menší než v době hluboké totality. Rozdíl je v tom, že nyní se svobody vzdáváme dobrovolně. Nebo v tom, že si toho nejsme vědomi. Či spíš nechceme být vědomiJ.

čtvrtek 11. května 2017

Paměť národa

Paměť je třeba trénovat, jinak nastane fáze zapomínání, mnohdy intenzivnímu. A je jedno, zda jde o paměť osobní či o paměť národa. Obě paměti potřebují impulsy, sdílení, oživování.  Paměť národa velmi aktivně oživuje Post Bellum. A jejich záslužnou a náročnou práci podpořili manželé Čejkovi finančním obnosem v rámci akce na Hit hitu. Poté si od Post Bellum mohli vybrat odměnu za svoji velkorysost. A oni stejně velkoryse pokračovali ve své podpoře vzdělávání a jako odměnu si vybrali workshop pro sekundu. Ve středu 26. dubna se tedy takřka celá sekunda sešla v Zemědělském muzeu, kde celé dopoledne společně prožívali den, kdy se mlčelo. Výborně připravená dílna, kde se děti vžívají do osudů lidí v poválečném Československu. Přesto, že sekundáni se s tímto časovým úsekem v dějepise ještě soustavně nesetkali, ukázali se jako vnímaví a velmi znalí účastníci. Spoustu toho věděli, ale také se toho velkou spoustu dozvěděli. Odcházeli plni dojmů a emocí. Společně jsme tak oživili paměť národa. A k naší vlastní paměti přispěli společný prožíváním a poznáním dramatických osudů, na které bychom neměli zapomínat ani po sedmdesáti letech. Děkujeme velmi pěkně manželům Čejkovým a organizaci Post Bellum za velmi přínosné dopoledne.

A tak dnes: Svět knihy začíná, přijďte se prokousat záplavou knih a setkání. Jedním takovým setkáním může být i to naše, v sobotu ve tři hodiny odpoledne……

středa 10. května 2017

Neuvědomujeme si.

Neuvědomujeme si plno věcí. Některé záměrně, jiné z nevědomosti, něco prostě tolerujeme. Ať už proto, že se daná věc stala obecně přijímanou neřku-li zvykem, nebo i proto,že nám prostě nic jiného nezbývá. Tak třeba nedávné pálení čarodějnic. Letitý zvyk, málokdo se zamýšlí nad tím, co všechno obnáší. Pálili jsme čarodějnice již jako malí, jen si nepamatuji, že by nad hranicí bývala stylizovaná postava, jako je tomu dnes. Když si uvědomíme historické konotace upalování, je to dost brutální. Samotný oheň kdysi symbolizoval očistnou roli, s lidskou postavou na hranici to pro mě onen význam docela ztrácí. Když na to někde upozorním, hledí na mě jako na blázna. Pálí přece všichni, je to zvyk! Mnozí se na tento zvyk pečlivě chystají a hromady dříví se tvoří již dávno před posledním dubnem.  V hromadě roští se ovšem ubytuje poměrně dost zvířátek, které pak v rámci dubnového veselí „vesele“ upalujeme, aniž bychom si to uvědomovali. Někteří „milovníci čarodějnic celý pradávný rituál zpestří reprodukovanou hudbou a někdy dojde i na ohňostroje, Co to asi musí dělat se zvěří, která je náhle připravená o svůj noční klid, si asi těžko někdo uvědomuje. Ono ostatně stačí, co to dělá s některými lidmi, kteří také vyznávají ticho a klid. Ani to si patrně neuvědomujeme. I když pouštět ohňostroj během pálení rituálního ohně je podle mě dost zvrácené, to by si snad mohlo uvědomit povícero lidí. To zcela jistě k pradávným tradicím nepatří, jde o ryze současnou úchylku Hromadně ji ovšem tolerujeme. Stejně jako oslavy svátku práce s komunistickým nádechem. Prý veselá recese. No, představa, že třeba v Německu slaví v duchu nacismu či v kraji Hitlerjugend a vnímají  to jako recesi, je dost nepředstavitelná. U nás podobné radovánky ovšem vesele tolerujeme. Protože si neuvědomujeme podstatu? Nevím, prostě to tak u nás je. A protože toho je k zamyšlení mnohem víc, pokračování bude příště. Zase nad jiným přelomem měsícůJ

úterý 9. května 2017

Kantor a farář

 Vždycky jsem přemýšlela, zda je pravdivé tvrzení, které říká, že v dávných dobách bývaly nejváženějším osobnostmi farář, felčař a kantor. Bývaly to celebrity venkovského a maloměstského prostředí a patrně i velkoměsto si jich považovalo.
    Dnešek ke všem těmto profesím přistupuje úplně jinak, i když felčaři, často transformovaní na bohy v bílých pláštích si asi moc stěžovat nemohou. Ostatní možná trochu ano.
Zřejmě to kdysi opravdu muselo být trochu jinak. Jelikož ale o historii něco málo vím, je mi jasné, že má tendenci zkreslovat a idealizovat. 
   Určitě to totiž bývalo i v něčem podobné, minimálně v tom, že hlavně je to o lidech. Pravda, bylo jiné společenské nastavení, nebyl přístup k informacím, lidé bývali méně draví než je tomu v současné bezbřehé globální společenství, a proto se sečtělý, laskavý a vnímavý kantor velmi snadno mohl stát uznávanou osobností. Měl něco, co jiní ne, tedy vědomosti. O ty dnes už tolik nejde, proto se může velmi snadno pořadí na společenském zásadně měřítku změnit.
   A jelikož nechci užívat klasického poměřování pomocí výše příjmu, nezbývá než se nad postavením učitelů zamyslet i jinak. Třeba z hlediska gendru…
Převážně ženy. Muže, respektive chlapa, aby pohledal. Jestliže tady bývá finanční argument nejčastější, protože ten chlap má údajně uživit rodinu, pak ale není úplně relevantní, protože někteří jedinci to dokážou. Pravda, nejezdí v bavorácích a nerelaxují na Seychelách, ale uživit rodinu ve školství lze.  Neobstojí ani další častý argument, a totiž, že nejde o mužnou práci. O tom by jistě mohli říci své i prodavači, herci, manekýni či tanečníci. Dělení na mužské a ženské práce je ale snad už také trochu minulostí.
 A tak, do toho se mi alibisticky moc nechce, ale jistě to jeden z důvodů bude, je to i schopnostech a odvaze. Lépe se mužné ego natřásá někde v dospělém kolektivu, který umí bravurně využívat společenské mimikry, než před smečkou puberťáků, která neodpustí vůbec nic. Za léta své praxe jsem narazila na řadu učitelů, ale chlapů a opravdových osobností tam bylo méně než těch druhých…
Takže gendrově nevyvážený kolektiv může být klidně i jedna z příčin ve společenském postavení a úctě.
Další úhel pohledu je třeba sebeúcta. Těžko mít respekt k paní učitelce, která vstupuje do třídy, která hlučí a mluví a je jí úplně jedno, zda tam nějaký kantor stojí. A ona je nechá, protože jsou to děti….
(podotýkám, že moje zamyšlení se týká zdravých tříd a vztahů, tedy nechci mluvit o psychopatologických skupinách či o šikaně).
Když taková kantorka nemá respekt ve třídě, jistě ho nebude mít ani ve veřejném povědomí. A to, jelikož trenduje ke kolektivní vině, tak šmahem zařadí všechny učitele do jedné množiny.
    Určitě nelze opomenout ani tolik požadovaný prvek zábavnosti, který jde tak daleko, že někteří aktivní jedinci vymýšlejí pro děti „zábavný holocaust.“
 Jenže škola není volnočasová aktivita, a přestože nejsem přívrženec strohého nudného deklamování, neustálý tlak na zábavnost mi přijde jako od cirkusu. Tam ovšem zábavnost má své opodstatnění, ale copak někdo požaduje po třeba po lékařích, aby operovali zábavně? Či prodavačky zábavně prodávaly? Když jde o to, nastylizovat učitele do pozice zábavných klaunů, těžko lze jedním dechem chtít i společenskou prestiž.
     Jistě by se našla celá řada dalších důvodů, proč už pojem učitel nezní tak, jak (údajně) drnčel ve všeobecném povědomí kdysi. Většinou se to šmahem sejme klasickými finančními aspekty, ale pravda je, že je to o lidech. A o současné společnosti, takové zrcadlo jejích hodnot a měřítek.
 Ovšem další pravdou je, že historie se neustále mění, tak časem může být všechno zase jinak.

 Zatím se musíme spokojit s tím, že i přes veškeré společenské žebříčky máme pořád dost učitelů, kteří učí s láskou a nadšením, a to je, pro naše děti, nakonec to nejdůležitější. 

pondělí 8. května 2017

Loutky na Letné

Jelikož na Letné máme všechnoJ, máme tu i loutky. Jednak z hlediska dávné tradice, neb v dnešní ZŠ v Korunovační kdysi vznikla Říše loutek Vojty Suchardy, druhak aktuálně, na výstavě. Letenský Monmartre nabízí výstavu loutkových divadle ve svém klasickém Muzeu kávy. Šla jsem se podívat, prošla si a rychle zase odešla.  Chybí tady (mluvím jen za sebe)atmosféra. Člověk se tu cítí takřka nevítán, byla jsem tu již několikrát, ale s žádnou vřelostí jsme se zde nikdy nesetkali. A loutky nejsou výjimkou, ač upoutávka na ně byla v televizi, takže by jeden řekl, že o návštěvníky stojí. Ostatně, je to takový paradox. Letenský Montmartre je velmi často v televizi, minimálně tedy v Metropoli. Že by tam byl nějaký kontakt J? Protože jinak žádné poutače, žádná reklama, kdo místo nezná, těžko hledá. A když pak najde, nevypadá to, že by jeho přítomnost budila nadšení…Nu, jde o můj dojem, místo je jinak krásné, stejně jako vedlejší cukrárna. Takže pokud nezabloudíte, dopřejte si loutky či kávu na Letné (byť v Domě kávy je to bezesporu vlídnější





















J).