A k volbám půjdete?

Dlouho jsem to tušila, ale v některých okamžicích je to skoro jasné, žijeme v Matrixu. 

V nějakém paralelním světě, který se čím dál intenzivněji prolíná do každodenní (asi nudné) reality. Dosvědčují mi to kupříkladu politické besedy před nadcházejícími evropskými volbami. 

 Když jsem nedávno sledovala údajně seriózní diskusní pořad na veřejnoprávní televizi, nevěřila jsem vlastním očím. Kromě pana Cibulky, jehož výstupy s kyvadélkem již nikoho nezaskočí, tam seděl mimozemšťan. 

A opravdu nebyl apríl. 

Prý jde o zástupce strany, která chce do parlamentu kandidovat jako mimozemšťani. Neměla jsem dostatek času ani energie zjišťovat, jak moc to myslí vážně. Ostatně, již jako pamětnice si vybavuji, jak Paroubek chtěl schvalovat svoje návrhy i s pomocí Marťanů. Takže mimozemšťani v našem politickém spektru asi opravdu nejsou nic nového. Možná ani překvapivého. 

Jen jeho (kandidáta v kostýmu mimozemšťana)  účast ve vážně míněné besedě veřejnoprávního média mě poněkud zaskočila. Možná i proto, že nebylo jediné. Prapodivných výstupů nabízí seriózní zpravodajství povícero. 

Otázkou tedy zůstává, jak se s tím veřejnoprávně srovnat, aniž by si člověk nevytvořil galymatyáš v nějakém třeba i dosud platném- hodnotovém měřítku. Jestliže totiž může vystupovat v moderované předvolební diskusi za koncesionářské poplatky "mimozemšťan", jak potom přesvědčit voliče, že mají evropské volby brát vážně? 

A má cenu vůbec chodit volit, když kandidáti na místa v Bruselu k tomu přistupují tímto způsobem? 

  Tedy ne že by některé zákony a nařízení nepůsobily tak nějak mimozemsky, soudě podle zpráv, které často připutují z evropského parlamentu. 

 Takže asi zbývá už jen vysvětlit, co tam oni mimozemsky naladění aktivisté chtějí dosáhnout? Nějakou revoluci? Když kandidují i v odpovídajících oblecích a patrně i s podobnou mozkovou aktivitou...

Jenže do jejich myšlenkových pochodů nikdo asi nevidí. Zakázat jim kandidovat zcela jistě nelze, ani by mi tato cesta nepřišla dobrá. Nejlepší variantou by logicky byla recese, ale obávám se, že jde o vážně míněnou aktivitu, byť asi sami nečekají nějaký volební úspěch.   

Jestliže se ale politický život a politická kultura  v našich zeměpisných podmínkách hodlá ubírat tímto směrem, pak tedy potvrzuje moji úvodní premisu, že jsme se ocitli v Matrixu. 

Oni ti filmaři jsou vlastně  někdy i vizionáři. A ve finále to zní hezky, žijeme v Matrixu. Určitě líp, než to definovat tak nějak postaru, že je to jako v Kocourkově, neřku-li v blázinci:-)

Jakou máte aprobaci?

Kantor se stane dinosaurem ani neví jak. Stačí zaseknutí se na něčem, co kdysi fungovalo a můžou ho vnímat jako konzervativce nebo nedej bože zpátečníka.  Jsou dokonce i tací, kteří se s radikálními úpravami úplně neztotožnili a některých dávných zvyků se ze setrvačnosti drží.

Jedním termínem, kterým dáváte najevo, že jste ze školního pravěku, je aprobace. Moudré hlavy rozhodly, že jde o přežitek, o jakýsi historický relikt, protože současná školní legislativa žádný takový pojem nezná.

  Není pochyb, že vývoj musí kráčet kupředu, nejlépe mílovými kroky. Vždycky to tak barikády hlásají, protože je to úderné a hezky to zní. Například proklamace, že školství je naší prioritou. 

Tou se ohánějí všichni už od revoluce.  Ti, co proces našeho vzdělávání aktivně sledují, vždycky viditelně trpí, když zazní ono recyklované , že : „učitel- to zní hrdě.“

A zní to poměrně často. Aspoň mně se tak zdá. Nicméně skutek vždycky utek.

 Když bývaly ve školách aprobace, tedy specializace, abych používala tolik žádaný new speak, nesly s sebou myšlenku, že když něco umíš, snáz to naučíš. Skoro bych řekla, že to má určitou logiku, ale jeden nikdy neví...

 Dnes je vůdčí ideou zásadní myšlenka kreativních reformních tvůrců, že učitelské aprobace přivedou do škol jen specializované odborníky

/ přičemž někteří, co si kantorů „zjevně váží“, terminologii rozšiřují o přívlastek, takže tvrdí, že jde o rádoby odborníky/.

   Tak tedy, abych to dokončila, do škol se  podle nich s aprobací dostane odborník, nikoli učitelská osobnost.  A to je to, o co kráčí. S aprobací osobnost určitě být nemůžete, tvrdí.

 Osobnosti školství určitě potřebuje, o tom polemizovat nehodlám.

Současnost ji ale zjevně staví na osobnostech ředitelů. Praxe je podle pokrokové současnosti taková, že ředitel - jako ona definovaná osobnost -  posoudí, co  vy budete učit. Zda jako jazykář dostanete několik hodin matematiky, protože jste přeci učitelská osobnost a můžete tedy vyučovat cokoli. Ba ani vzdělání mít nemusíte, skutečné osobnosti přeci učí klidně z fleku.

 Koneckonců, je přeci třeba kráčet s dobou. Objevovat Ameriku. 

Vlastně je určitě dobrodružné, když vystudovaný češtinář dostane hodiny chemie nebo tělocviku. V prvním případě si potrénuje mozek, v druhém tělo. Co na tom, že trápit se budou obě strany, děti i kantor. Hlavní je, že to nebude postaru, ale pěkně kreativně, bez nějaké otravné a zastaralé specializace.

   Nikterak v tomto výčtu neakcentuji, že na většině pedagogických fakult se pořád na nějaké aprobace nebo specializace, ať už jednooborovou či s více předměty, ale pořád aprobačně, připravuje. Tady se moc se změnou nepočítá, začít je třeba pěkně od podlahy, respektive od prostředka.

A pak přijdou absolventi aprobací do škol a zjistí, že navzdory vystudované matematice budou provázet děti studiem kupříkladu němčiny.

 Stejně jako nezdůrazňuji fakt, že pokud ředitel není tolik žádaná osobnost, ale zcela klasický člověk, pak si někdy může chtít vyřizovat účty s těmi, co nejsou osobnostmi podle jeho gusta. A není snazší cesty než do rozvrhu roztržitého fyzika nasázet hodiny češtiny, dějepisu a výtvarky Nu, a pokud to nezvládne vyučovat, nebo dokonce nechce, nic nebrání tomu se po něm povozit či se s ním rozloučit.   

   Pak se divme, že se o školství vyprávějí prapodivné věci. Zajímavé je, že ti tvůrci podobných inovaci mají dojem, respektive jsou většinou skálopevně přesvědčeni, že jejich pokrokové ideje jsou pro školství spásonosné. Dokonce mají často pocit, že až s nimi přichází do zatuchlých škamen tolik očekávaná revoluce.

 Malinko zarážející může být fakt, že když zapátráte po jejich cv, většina z nich moc, nebo dokonce vůbec, neučila. Případně vydržela za katedrou jen velmi krátce a pak rychle hurá do reformního procesu.

 Docela mě zajímá, co podle jejich vizí tvoří učitelskou osobnost, když to, co učíte,

už vlastně umět nemusíte?

Když tedy pominu ten myšlenkový směr, který tvrdí, že celé školství je zbytečné, protože všechno přebere AI, pak jsou to většinou velmi krásná slova a myšlenková spojení. Že učitel má hlavně pracovat na udržení vnitřní motivace žáků, jejich sebereflexi a psychické pohodě…

  To je asi důležité vědět. Nevím sice jak to ladí s realitou kupříkladu inspektorských zpráv, které mnohde zohledňují právě aprobovanost, ale určitě je to stěžejní mít na paměti 

a aktivně udržovat vnitřní motivaci dětí. Protože dávná zjištění o tom, že hlavně musí chtít student sám, ta už patří také do ranku historických relikvií. Moderní kantorova osobnost musí přeci udržet vnitřní motivaci každého dnešního žáka či studenta levou zadní.

Alespoň tak to zní v éteru.

 Na nějaké vědomosti tedy pozor, říkám si. Mohlo by se to interpretovat, jako že nejdeš s dobou. Specializaci je lépe zatajit, podstatné je umět se naladit na flow.

    Nic z toho ovšem neplatí v době přijímacích zkoušek. Tam naskočí úplně jiný řád. Dokonale děti vybavit vědomostmi, aby zvládly / nejlépe bez stresu a v pohodě/ cermatí systém sofistikovaných testů, které / minimálně ti méně movití/ do té doby nikdy neviděly.  Zde se nasazují do boje utajované aprobační zálohy a jsem si skoro jistá, že všude chudáky deváťáky češtinu drtí aprobovaný češtinář. 

I vzdálenost, kterou ujedete z bodu A do bodu bé počítají společně s přísným matikářem, který sice v jiných ročnících může jako učitelská osobnost učit klidně i hudebku nebo zeměpis, protože proč ne…?

   Pak hledejte něco jako pravidla, co je ve školství dobré a co zastaralé, co se povedlo

a co pořád drhne.  Leda že by pořád nevědomky platila snaha o dávné latinské moudro, že errando discitur, tedy že chybami se člověk učí…?

    Abych ale jen nekritizovala. Ve skutečnosti je to neobyčejně napínavé. Jak říká Forrest Gump, nikdy nevíš, jaký bonbón si vybereš. Také nevíš, kdo tě přijde učit, jak bude připraven a v jakém oboru je odborník.

 I když vlastně, odborník ne, jen osobnost. Aby, až bude vaši školu kontrolovat česká školní inspekce, mohla spokojeně konstatovat, že aprobovanost je tady na vysoké úrovni. Jedna osobnost vedle druhé…

 

 

 

 

 

 

 

 

Šikmý kostel

 Třetí díl. Pořádná dávka čtení. 

Historie, jak ji ve zbytku republiky většinou moc neznáme. Neučí se o ní. Nemluví se o ní. Nechci dedukovat proč. 

Tak díky bohu za takové knihy. Trochu jsem tápala v postavách, od druhého dílu přeci jen už utekl nějaký čas. Ale příběh vás rychle vtáhne.

Pohled do druhé poloviny dvacátého století je docela smutný.  A nejen v tomto kraji, ono to bylo dost tristní všude. Nicméně, Těšínsko, česko-polské vztahy, kraj horníků - či-li havířů - je podle mě ve zbytku republiky dost neznámý. Nebo pokroucený, něco ve smyslu, že tam se těm horníkům žilo, to byly platy a jaké z nich dělali celebrity....

Tak si zkusme přečíst. A diskutovat, třeba:-)

Běh na dlouhou trať

 „Máš šanci v květnu konečně se začít hýbat,“ vysvětlují někdy zanícení milovníci běhu, kteří se pokouší zatáhnout do pravidelného pohybu i notorické kavárenské povaleče.

 „Je ideální čas, hezké počasí, pro sport jako dělané!“

A bez pohybu se nic nevyvíjí, lze ještě dodat, bez ohledu na roční období.

  Možná, že podobně argumentoval před sto dvaceti pěti lety Jiří Guth Jarkovský, když zakládal Český olympijský výbor.

„Pojďme se pravidelně hýbat, běhat, sportovat. Vždyť bez pohybu všechno zakrní!“

Jiří Guth Jarkovský byl ve svém argumentování zjevně úspěšný, vznikl nejen olympijský výbor, ale první čeští olympionici se objevili už na olympiádě v Paříži v roce 1900.

 Sport tehdy nebyl tak všeobecně rozšířen, nebylo to moderní. A určitě nebyl profesionalizovaný, proto nešlo o jednoduchou akci, založit olympijský výbor.

Ne snad, že by ten květen hrál rozhodující roli. Šlo o běh na dlouhou trať, jednalo se o tom dávno před 18. květnem, kdy vše vstoupilo v platnost.

Ale fakt, že květnové dny vybízejí k běhu či k chůzi v rozkvetlé přírodě, na tom se ani v letošním evropském květnu nic nemění.  Navíc lze symbolicky konstatovat, že i naše cesta do Evropy byl běh na dlouhou trať. A že letošní dvacetileté výročí neznamená žádné proběhnutí cílovou rovinkou, ale teprve pořádné rozběhnutí.

To určitě stojí za připomenutí a oslavu.

  Když k tomu přidáme i klasické májové tradice a zvyky, lze se proběhnout rozkvetlou alejí, s polibkem na závěr. A vizí, že i letošní květen nastartuje nějaký zajímavý běh na dlouhou trať. 

 

Objevitelé

 Někdy se na výletech cítíme jako objevitelé. Někdy totiž narazíme na kouzelná místa se zajímavou atmosférou. Místa, kudy kráčely dějiny.

 Jako třeba u tohoto jezírka, na místech, která kdysi bývala na dně mořském. 

Dnes jde o tajemné klidné místo kousek od Prahy, kde lze načerpat novou energii. Popustit uzdu fantazii.  A v lesním tichu čekat,  zda se z vody nevynoří třeba dinosaurus. 

Objevovat lze ale lze i jiné úhly pohledu. Kupříkladu na vzdělávání, zda vůbec má být nabízeno všem, když většinově jde mnohým stejně jen o ten papír. Kdysi se říkalo o bumážku, dnes je to certifikát. Nebo vysvědčení, je jedno, jak to nazveme. Doklad o absolvování. V podstatě lehce sofistikovaná prezenčka:-)

Někdy může dobře míněný zákaz paradoxně vykonat víc práce než bezbřehá nabídka všeho. Jsem přesvědčená, že zakázat některé knihy či spisovatele, docela to pozdvihne zájem o čtení. Učinit něco hůře dostupným někdy pomůže.

   Objevuji - ale to už delší dobu - nově zapomenutá slova a slovní spojení, kterým dnes už děti nerozumí. Ne, že by bez toho nemohly být, navíc mají svůj newspeak:-), ale s tím čtením to souvisí. Slovní zásoba se zužuje, je taková prostší, řekla bych. 

Národní divadlo

 Do Národního divadla já osobně v poslední době moc moc nechodím. Nebo jen velmi opatrně. Nejsem totiž nikterak naladěná na moderní dramatizaci klasických her. A po několika omylech, kdy jsme šli na ověřený titul a představení se z antiky přesunulo do plastové současnosti, kdy se na jevišti takřka naturalisticky souložilo, aby představení získalo grády, kdy se postavy dávné minulosti navlékaly do současného oblečení nebo většinou spíš neoblečení, aby se chovaly tak prapodivně, že se myšlenka nedala uchopit ani po soustředěné analýze, jsme Národní škrtli. Sem raději ne. Nicméně, tak nějak ze setrvačnosti ho pořád vnímám jako důležité, proto nemohu nepřipomenut dnešní výročí položení základního kamene ND. Tehdy v devatenáctém století to údajně byl největší mejdan nejen roku, ale i století. Mraky lidí se sešly v Praze, aby si tu slávu užily. 

A večer se šlo na operu. Na Dalibora. Smetana dirigoval. A  prý čekal úspěch, ale vlažné přijetí jeho další opery ho nerozhodilo, připisoval ho vzrušení z velkého dne. Že vše překryla sláva z položení několika mnoha kamenů k budově českého divadla. 

Jenže Dalibor nesklízel ovace ani při dalších reprízách, diváků chodilo čím dál méně 

a dobře ho nebrala ani tehdejší hudební kritika. 

Nicméně, časem si své místo na slunci vydobyl a dnes je nedílnou součástí repertoáru mnoha operních scén. Tehdy, 16. května 1868, při své premiéře, ale byl přijat opravdu vlažně. Zajímavě o tom píše Pavel Kosatík v nedávno vydané knize Životopis. 

16. květen má ještě plno dalších konotací, býval to důležitý a zajímavý den. Ve Smetanově roce ale zůstaneme u Národního a Smetany. Ostatně, na základní kámen symbolicky klepal také. Se slovy, že v hudbě život Čechů.

Dneska už to asi dávno neplatí, stejně jako dávné učitelské, že co Čech to muzikant. Vlastně ani nevím, jakou roli dneska hraje hudba?

 Zda jen jako kulisa, uživatelská funkce či jako zážitek. 

Pražské jaro je vyprodané dlouho dopředu, tak snad i kultura a zážitek. 

Ale jisté je, že po lidové veselici by na večerní operu přišlo minimum lidí. To je dneska jinak. 

Ale je to asi jedno, každá doba má své priority. Asi jen ti, co se omylem narodili v jiné době, než jejich duše a naladění:-) s tím mohou mít trochu problém. 

Rammsteini nedávno dokázali dvakrát p

Kolik lajků máš, tolikrát jsi člověkem

 respektive ministrem.

 Aneb, kdo není olajkován, jako by nebyl. Kdo chvíli stál, už stojí opodál...ne, to je zase jiná doba:-) 

Nedá mi to, ta výměna ministryně pro vědu, která malinko rozvířila nedávné politické dění, mě baví. Ne snad tím, že nemohou najít relevantního ministra na její místo, ne tím, že bych si snad myslela, že v jejím odvolání jde o vědu, kterou měla v resortu. 

Baví mě ty argumenty, které vytahují na veřejnost. Jako by zkoušeli, co všechno jsou jim lidé ochotni spolknout. 

Čemu ale bohužel věřím, to je fakt, že jedním z problémů byla skutečnost,  že neměla dostatek pozornosti na veřejnosti. 

A když to stručně shrnu, byť do toho nevidím, tak pracovala, ale nedávala to na sociální sítě.

Jak prosté, milý Watsone.

 Neměla dostatek lajků. To je totiž mnohde trend doby.  Hlavně abyste byli vidět na sociálních sítích. Ne, jestli je za vámi nějaká práce, ale jak ji zviditelňujete. 

Skoro se tomu nechce věřit, ale protože mám osobní zkušenost, jsem nakloněna věřit tomu, že jedním (opravdu možná i stěžejním) důvodem k odvolání byla její neviditelnost. A mohla pracovat jako ďas, klidně i dobře a kvalitně, leč nevystavovala se na sociálních sítích a to někteří nadřízení neodpouštějí. 

Když nejsi vidět na sockách, jako bys ani nebyl. 

Na jednom z mých bývalých pracovišť to totiž bylo nemlich takto. Paradoxní přitom bylo, že nejvíc se vždycky zviditelňovali ti, co toho moc neuměli, ale uměli to krásně prodat.  Bylo jedno, co a jak naučili, jak pracovali, oni to krásně podali, nafotili, nechali olajkovat a čím více zhlédnutí, tím víc byli vedením oslavováni a upřednostňováni. Co nebylo na FB, jako by nebylo....  

Paní ministryně na to asi dojela také. 

A to, že to TOPce není trapné, argumentovat zrovna tímto, potvrzuje trend doby. Nemusíš nic moc umět, musíš být vidět. 

A to je trochu smutné zjištění. Ani nestojí za palec nahoru:-) 

  Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, to už dávno neplatí. Některé školy na tom staví i svou filozofii, není třeba se učit  cizí jazyk, máme AI. 

Je nová doba, abych citovala starý film, dnes letí, že kolik lajků máš, tolikrát jsi člověkem:-)

 

Svatá Ludmila

 Ve svaté Ludmile míváme charitativní koncerty pro NF Moje velké přání. Vždycky nám tam pár vřelých slov řekla paní Simona Postlerová.

Dnes se ve svaté Ludmile loučila s tímto světem. 

Její odchod mě zaskočil. Nejen proto, že jsem ji měla ráda a vnímala ji jako geniální a krásnou herečku. Nejen proto, že namluvila moje audioknihy, což jsem vždy vnímala jako velké štěstí i poctu. 

 Ale i proto, že byla - z mého úhlu pohledu- ještě hodně mladá. Na umírání určitě. 

Navíc šlo o odchod nečekaný, takový, o kterém se říká, že je to jako blesk z čistého nebe. 

Byl. 

Sledovala jsem dnes její poslední rozloučení. 

A bylo mi smutno. 

Začal hokej

 Začalo mistrovství světa v hokeji. 

Nejsem fanda kolektivního sportu ani hromadných akcí, hokej jsem ale zachytila. Nejde mu uniknout. A také mě bere klasicky české, že o hokej se nezajímám, ale když vypukne mistrovství, to je jiná:-)

Když jsem ale viděla ta opatření, která musí návštěvník zápasu absolvovat, musím konstatovat, že to zjevně chce velkou lásku ke skupinovému fandění. Mě by všechna ta bezpečností opatření, zákazy, příkazy, fronty, falešné vstupenky, předražené občerstvení a další omezení zcela jistě odradila. 

Vsadila bych na televizi. 

Ale naštěstí se mě hokejové šílenství netýká, tak mohu zpovzdálí glosovat. Nebo sýčkovat, že zlaté hokejové časy jsou dávnou minulostí a že stejně prohrajeme, ale to si asi koleduju:-).

Napadají mě historické konotace. Nedávno jsem se zrovna skrzevá ně snažila přiblížit dětem moderní historii. Jednak monstrproces s hokejisty, jednak fakt, že utkání se sbornou nikdy nebyla jen hokej, ale vždycky něco víc.... 

Vy nám tanky, my vám branky...

No, moc jsem neuspěla. Nic. Ani zájem v oku. Stejně jako diskuse, zda je vhodné dneska hrát hokej v Rusku nebo ne. 

Tak asi zkusím jiný sport, tady ani Nagáno už netáhne. 

Možná by šel basket, případně Věra Čáslavská, ale nevím nevím. 

A nebo, kdybychom po letech zase hokejově trochu uspěli? Že by to probudilo zájem? 

Nevím, při hledání hrdiny na sportovních kolbištích si připadám jako Majka z Gurunu, vůbec to nechápou. Nebo je jim to fuk, to je ta horší varianta.

Co  třeba zkusit bojkot olympiád - L.A. či Moskva?

 Nezájem, nepochopení 

A co jako? Tak tam nejeli, závodili jinde..

Aha, tak jinak. 

Co Vy a olympiáda v Číně? Nebo fotbal v Kataru? Jeli byste? Má to logiku? 

Jo, proč ne?

Jeli, kdybychom trénovali, proč ne?

A logiku to má, zaplatili to ne?

Ani tudy teda cesta nevede?!

Tak hledám jiné příklady. 

Zatím mě nic moc nenapadá, tak rezignovaně suše konstatuji, že začíná hokej a historii nechávám spát.

 

Vilda

 Dnes nová historická knížka. Znáte-li Pěsti ve tmě, jste v obraze. Je to o boxerovi Vildovi Jakšovi. Boxer, který bojoval o titul mistra světa. A pak bojoval proti nacistům.

Už jsem tohoto šikovného spisovatele dávno objevila, četla jsem jeho příběh o třech králích. Balabán- Mašín- Morávek. 

Pak skvělý příběh o Adolfu Opálkovi, Smrt na kůru. Takže vím, že se nemohu splést. Čeká mě vzrušující výlet do minulosti. 

Zajímavé a dobré čtení.

Majáles

 S působením na státní škole se znovu setkávám s tradicí majáles. Nevím, zda to nějak souvisí či zda jde jen o náhodu, ale privátní školství, které jsem poznala, majáles úplně ignorovalo. Šlo mimo něj. 

Nyní zažívám atmosféru, kdy škola oslavami docela žije. Volí se král a královna majáles, studenti to docela prožívají. Nebo přinejmenším reflektují. 

Mohu si dokonce přihřát i svoji dějepisnou polívčičku a připomenout, že králem majáles byl v dávných šedesátých letech Allen Ginsberg. Tehdy to samozřejmě byla mega událost. Dnes jen zmínka v učebnicích dějepisu, kterou mnozí ani nezaznamenají. Tak oživuji:-)

Nebo mohu vyrukovat i s odkazem na Filosofskou historii zákaz majáles v roce 1847, které Jirásek ve svém slavném díle popisuje. Takový předkrm revolučních událostí roku 1848. To už je náročnější resuscitace, je to přeci jen dětem hodně vzdálené, ale někdy stačí jiskřička...:-)

   Letošní majáles má tedy i pro mě novou příchuť. Jsou to hezké oslavy, trvají vlastně už od patnáctého století, byť se mnozí diktátoři snažili je zakázat nebo je alespoň mít pod kontrolou. Copak ale lze mít pod kontrolou mladistvou bezstarostnou radost z příchodu jara a léta, nejkrásnější části roku?

 Tak letošní majáles vítám. A užívám si.... Tedy  hlavně pocitově. Když jsem četla o tom, jak slavili v Letňanech, kde se strhla bitka kvůli nevracení drobných za kelímky, za dohledu těžkooděnců, napadá mě klasická hláška z Kurvahošigutntág:  

No jo, nová doba:-).

Ale pak zase z druhé strany, zas tak malá částka za kelímek to nebyla. Povinná - údajně vratná- záloha za kelímek byla sedmdesát korun. Docela výdělek, když pár tisíc lidí mávne nad zálohu rukou, jakože to zpátky nechtějí...

Jestli s tím pořadatelé kalkulovali těžko říct. Každopádně je to trapnost nad trapnost. Ale možná to k majáles vždycky patřilo, nějaké divoké bláznovství. To letošní, letňanské bylo za doprovodu těžkooděnců. 

Kvůli kelímkům:-)

 

Nenaštvat se

  Mě to většinou pořádně naštve, říkají vyznavači májových dnů, když zjistí, že se naplnila dávná pranostika a zmrzlí muži dostojí svým tradicím. 

V květnu mrzne, což naše pocity žene k bodu mrazu, protože jsme dávno naladěni na květnové slunění a procházení se po Petříně. Jsme přesvědčeni, že v květnu má být prostě krásně. Sama také na tom pocitu trvám. V daném případě navzdory zkušenostem předků, že studený máj v stodole ráj.

Ne, že bych tomu nerozuměla. Navíc, je většinou velmi úlevné vědět, co přijde, protože to už dávno před námi vypozorovali ti, co s přírodou souzněli daleko víc než my. Například studený máj má určitě svojí logiku. Navíc, globální oteplování se jako omluva vpádu zmrzlých mužů přímo nabízí. Já si ale říkám, že květen by od podstaty svého obrozeneckého pojmenování, kdy vše kvete, měl být hřejivě vlídný.

Někdy mívám podezření, že současný máj se chce opičit po předchozím aprílovém bratrovi. Ale možná jen trpím vzpomínkovým idealismem a zdá se mi, že dřív prostě býval květen májovější.

Nemyslím tím ale v žádném případě hromadné oslavy svátku práce či průvody za alegorickými vozy, které lidová tvořivost rychle přejmenovala na alergické. A že alergie mají v květnu ráj, nikdo se nad pojmenováním propagandistických vozů moc nepozastavoval.

Někteří mají s květnem ještě úplně jiné zkušenosti. Je to pro ně cestovní měsíc. Jak se probouzí příroda, probouzí se i jejich cestovatelské touhy a vyrážejí do krajů, kde bude 

o měsíc později nesnesitelné vedro a ještě o kousek déle pro někoho stejně nesnesitelný nájezd prázdninových turistů. Proto vyrážejí nyní.

Nechtěla bych proto květen definovat jedním pocitem, protože zrovna on jich nabízí nejvíc v jednom májovém balíčku.

A propos zmrzlí muži se Žofií v závěsu. Ani ti nejsou žádnou jistotou. Fungují ale jako určitý mezník, že po zmrzlících už bude opravdu lépe a radostněji. Koneckonců, je to přeci květnová tradice.

Tak s chutí i do těch dalších. Boj o májku či líbání u Máchy nebo kdekoliv pod rozkvetlou třešní. Ale pokud klasicky čekáte od máje romantiku, tak buďte obezřetní, protože už z podstaty věty je vždycky všechno jinak. Ostatně i slavný Máchův Máj má blíž k hororu než k romantice.  

Těžko říci, jak se v tom vyznat. Myslím ale, že květen je nejoblíbenější měsíc v roce hlavně proto, že nabízí plno různých variant, kam se vydat. Vybírejte tedy srdcem, to je jediná májová jistota, kterou nám květen dává. A hlavně, ať vás nic nenaštve😊