neděle 30. září 2012

Platnéř

Čas od času mě popadne knižní touha po historickém příběhu, který by mě vtáhl do děje. Pak šmejdím po knihkupectvích, hledám a stávám se velmi nepříjemným spolunakupujícím, protože nikdo nemá s mým hledáním trpělivost. Ono to vskutku není jednoduché, nezáleží to ani tak na autorovi, ale na nějakém vnitřním rozpoložení a mojí náladě. Nejraději mám knihy z pražského prostředí nebo z míst, která znám a mohu nechat pracovat fantazii. Baví mě toulat se v duchu Prahou, kde nebyla žádná auta a město bylo úplně jiné. A takovou náladu mi zcela nečekaně poskytl román Platnéř. Narazila jsem na něj úplnou náhodou, otevřela, a když mě chytla první věta, byla knížka moje. Autor je navíc z Českých Budějovic, z města, které mám moc ráda, tudíž nebylo co řešit. A Platnéř splnil moje očekávání. Pobavila jsem se, navíc šlo o napínavý příběh, a co je hlavní, mohla jsem se toulat starým Starým Městem, což mě moc bavilo. Lákavá je i sama anonce: strach ovládl Staré Město, není radno vycházet po setmění. Jsou vyloupeny truhly cechů na Staroměstské radnici a rychtář Pardus si začíná zoufat..... 
Při četbě jsem si ovšem nezoufala ani trošku, knížka mě nejen bavila, ale zanechala ve mně tu staroměstskou historickou atmosféru, což mám moc ráda a je to vlastně ten hlavní důvod, proč toužím po historickém příběhu. Platnéř mou touhu uspokojil.J
                                             Platnéř
Kliknutím zobrazíte detail obrázku. 

sobota 29. září 2012

Eliška Junková

  Vždycky mě přitahovali lidé, kteří měli štěstí, že znali nějakou historickou osobnost.  Mohli s ní hovořit, znali její osudy, ale i zvyky a návyky.....
Sama jsem v mládí spoustu takových setkání prošvihla. Zřejmě proto se nyní snažím dohnat, co mi kdysi v podstatě proklouzlo mezi prsty. Když mi v dětství dědeček vyprávěl o svém dětství v monarchii či mládí v prvorepublikové euforické atmosféře, ne vždy se setkával s mým pochopením a soustředěným nasloucháním. A když jsem rozum brala a už bych poslouchala, jemu zase stáří a nemoc podobné kratochvíle neumožňovaly.  Nu, a tak to musím dohánět pozdějiJ. Ovšem baví mě to, těší mě hovořit s lidmi, co pamatují osobnosti minulosti.
Snažím se to zprostředkovat i dětem, proto se podobně ochotné lidi snažím nalákat  do školy, byť chápu, že postavit se se svým vyprávěním před bandu znuděných puberťáků či adolescentů není vůbec jednoduché.
Moc jsem se proto těšila na vyprávění o Elišce Junkové. To, že někomu její jméno nic neříká, toleruji u studentů, u dospělých (údajně i vzdělaných) mě to poněkud zaráží, ale budiž, to je život. Dnešní život.  
  Tak snad alespoň někteří studenti si do života odnesou potřebu mít širší všeobecný přehled než jen kliknutí na wikipedii.
 V oktávě jsme proto přivítali pána, který Elišku osobně znal. Dozvěděli jsme se tedy velmi zajímavou formou nejen o jejích sportovních úspěších, ale i o podrobnostech z jejího dlouhého života (zemřela až v roce 94, jako můj dědeček). Mnohé lze jistě vyčíst i v její knize - Má vzpomínka je  bugatti, ale není nad osobní vyprávění. Jak o manželství s Čeňkem Junkem, tak o přátelství s panem Bugattim či o patronstvím nad vznikem prvního českého automotoklubu žen, který aktivně funguje dodnes.Můžete se i přihlásit:-)
Eliška byla nejen bohem nadaná řidička, ale i velmi příjemný a energický člověk, který si svou vitalitu zachoval až do pozdního věku. Všude se s ní rádi potkávali.Moc mě těší, že jsem se s ní touto zprostředkovanou formou mohla setkat i já. A doufám, že to zanechalo stopy i ve studentech, respektive ve studentkách, které dnes už běžně jezdí do školy autem. A ona nám tu cestičku začala umetat, protože dřív rozhodně nebyla žena za volantem tak běžná, jako dnes.
   Pan Kučera, který nám o ní vyprávěl, je velmi šikovný pán, takže i touto formou děkujeme za hezké povídání. Elišku máme díky tomu vykreslenou pěkně barevněJ




                                  

pátek 28. září 2012

Volný den


   Vždycky když je řeč o zbytečném volnu, zpozorním.  Nemluví se zase někde o našich prázdninách?  Dle veřejného mínění máme totiž jen prázdniny, proto se skoro bojím každého dalšího volného dne. Nebude to zas zbytečné volno?
Například svatý Václav se letos dočkal té cti, že prodlužuje víkend, čímž většině národa jistě udělá radost. O nějaké české státnosti přitom jistě uvažovat nebudou, nač také, v současné době a společensko – politické atmosféře. Také se už nikdo ani neptá, proč to volno vlastně je, zejména proto, že je tak vhodně umístěné před víkend. Horší to bývá tehdy, když volno připadne na středu a půlí týden, to se těžko dá spojit s víkendem, takže je to vlastně zbytečný svátek.
V poslední době se však cítím trochu rozladěná. Nedávno mi totiž mladinká známá z podnikatelského prostředí sdělila, že když uznávám nějaký státní svátek, jsem stará struktura, která jen nechce chodit do práce a něco slavit. A podnikatelé na tom pěkně tratí.  Nu, takový pohled na státní svátek mě zaskočil, ovšem mnohem víc její obvinění z levicové orientace.
Znamená to, že státní svátek je výdobytek minulého režimu?  Vyděsila jsem se. Třeba podporuji komunisty, aniž bych o tom věděla?  Čím se takové levičáctví projevuje?
No, že bereš plat a nejsi v práci, vysvětlila mi bez mrknutí oka.
Vzpomněla jsem si na svoji výplatní pásku a rázem mi došlo, že není pochyb, jsem stará strukturaJ.
Sice dobře vím, že dříve svatého Václava moc nemuseli, ale to nehodlám razantní mladé Amazonce vysvětlovat. Ona to myslela úplně jinak.  Svého času jsem také měla na všechno jasný a nekompromisní názor. Ať se dělo co se dělo, měla jsem pocit, že to musím vidět obráceně.
Při podobných situacích si dnes říkám, jak je těžké najít nějaký konsenzus.
Schválně si zkuste uvědomit, kolik lidí dnes vnímá volno k tomu, aby se zamysleli nad významem svatého Václava pro současnost (a má vůbec nějaký?). Většina jede na chalupu a ještě za to bere peníze, jak pravila mladá podnikatelka.
Zkouším se tedy žít do jejího úhlu pohledu, abych se zbavila výčitek, že jsem stará struktura.
Samozřejmě je také možné nad tím mávnout rukou, nekomentovat, neřešit. I to zkouším. Jenže srdce historika mi to tak úplně neumožňuje. Moje reakce pak není nic moc. Nechápu, proč někomu dnešní volno vadí, ale zase když nikdo nic o Václavovi neví, nebo ho neuznává? Nejlepší by asi bylo nechat to na svobodném uvážení, kdo si myslí, že je volno důležité k rozjímání, nechť ho má. Ostatní ať jdou vydělávat. Nějak se to sice neshoduje s myšlenkou české státnosti, ale jak už jsem pravila, česká státnost v dnešní atmosféře je docela eufemismus.
Napadlo mě také, jestli by se o svatém Václavovi neměl natočit seriál. Třeba třicet případů svatého VáclavaJ. Dnešní doba přece vzdělává národ seriályLL a on by se konečně dostal do všeobecného podvědomí.  Třeba by pak sváteční volný den byl snáze ospraveditelný.
Zeptala jsem se na to své podnikatelské známé, ovšem podívala se na mě jako na Marťana. Tak nevím. Je ten volný den k něčemu nebo ne?  Nakonec není rozhodující, jestli je v pátek nebo ve středu, ale zda má vůbec smysl. Po poměrně znepokojivém dialogu si vůbec nejsem jistá…..
                                



čtvrtek 27. září 2012

Svatováclavská pouť


.....se sice nekonala, ale svatováclavské setkání ano a přineslo s sebou nejen poučení, ale i hezký pocit ze setkání s příjemnými lidmi. Mým oblíbeným krédem je, že všechno je jinak, což se dnes v plné míře potvrdilo. Zatímco naše prvotní myšlenka o setkávání nad historií vznikla spíš z nedostatku aktivit na mateřské dovolenéJ, současná realita je o práci na plný úvazek. V počátcích jsme také chtěly povzbudit naši oblíbenou kavárnu v Jilské, aby tam lidé chodili stejně rádi jako my. Kavárna ovšem byla nečekaně zrušena a tak po počátečním šoku hledáme další prostory. Dnešek totiž ukázal, že to v galerijních prostorách, byť krásných, prostě nejde. Nesetkává se to s naší základní myšlenkou, přijďte posedět, pobavit se a něco se dozvědět. Dnešní beseda byla trošku takovou přednáškovou až školní obdobou, a to tak úplně nechci. Tím ale nechci říct, že to dnes nebylo zajímavé. Naopak. Bylo a moc. Ale byla to taková zlatá tečka. Příště se sejdeme na Montmartru.Předpokládáme.
 Ne, že bychom jeli do Paříže, byť by to jistě bylo krásnéJ. My se sejdeme v Montartru v Řetězové ulici. Nezměníme tedy lokalitu, jen lokál. O Montmartru ještě napíšu, dnes se ještě chci vrátit k VáclavoviJ. Hlavní protagonisté: Jaroslav Šebek a Petr Kubín se dobře doplňovali a svatého Václava vykreslili i v těch méně svatých barvách, ale rozhodně dramaticky a zajímavě. Nechyběl vtip, drama ani ono poučení. Pánové to prostě umí a byl to vskutku netradiční pohled na životy-ať už první či ten druhý- patrona českého země. Ti co přišli, opravdu neprohloupili. 






středa 26. září 2012

Neodpustím si...

...ještě jedno pozvání, třeba se někdo chytne:-)


   Jestli ještě nevíte, co s načatým večerem, tak v galerii v Jilské je dnes v 19 hodin beseda o životech svatého Václava. Abychom vůbec věděli, proč máme v pátek to volnoJ . Tak přijďte, lehce se intelektuálně se osvěžit.  V Jilské dnes naposledy, tak zveme na derniéru..J
                                                           

Stavitelé katedrál

Stavitelé katedrál byli zcela jistě mistři svého oboru a dokázali nevídané věci. Srovnávat je tedy se současnými staviteli se zdá poněkud nadnesené. Také si chci v duchu nadsázky psát, protože stavitele katedrál máme na našem školním pozemku. Analogie mě napadla v tom, že stavitelé katedrál také mnohdy svá díla nedokončili. Většinu proto, že zemřeli, protože stavba pohltila celý jejich život. Někdy mělo nedokončení katedrály hlubší, filozofický podtext, jako že boží dílo musí zůstat nedokončeno, z takové hlubokomyslnosti ale naše dnešní řemeslníky nepodezřívám.  V tom, že dílo nejsou schopni dokončit, ovšem onu analogii vidím. Že důvod je jiný, už není předmětem mé úvahyJ.
Stavitelé katedrál jistě mnohdy zažili, že jim stavba spadla. Z důvodů špatných výpočtů, nekvalitního materiálu, odfláknuté práce. Tak tady se opravdu můžeme najít. Ne snad, že by naše stále nedokončená školní budova spadla (i když jeden nikdy neví).  Zatím z ní padají pouze dělníci (jednou) a nepořádek (neustále).  Ovšem špatné výpočty, nekvalitní práce, prapodivná koordinace, to jsou historické aspekty, které jasně dokazují, že historie se opakuje. A není to popis stavebních prací jen na našem školním pozemku, které v podstatě můžeme alespoň aktivně využít pro výuku- tempo, kvalita, pracovní morálka, financování- to vše zde mohou studenti vidět v reálu a tudíž využít pro školu hrou. Ale totéž se odehrává ve větším třeba na Letenském náměstí, které mělo skončit se svými demoličními pracemi prvního září a nic takového ještě ani dnes ani náznakem nehrozí. Prostě je to tak, že naše stavební firmy se inspirovaly v historii a u stavitelů katedrál, a jednu budovu staví takřka celý život (rozdíl je v tom, že rozhodně ne za jedny penízeJ), takže se ta historie tak úplně neopakuje. I když, kdo ví….J

úterý 25. září 2012

Bělohorské dozvuky


Když se mi podařilo trochu zpracovat svoje neumělé fotografie, ba i video záběry z nedělní bitvy, pokusím se ještě o pár bělohorských postřehů. Lidí tady tedy bylo jako mraků, což lze přičítat víc hezkému počasí než skutečnému zájmu o historii. O tom, že historici tam vskutku nebyli, svědčí i moje odposlechnuté rozhovory, kdy rádoby zasvěcenci vysvětlovali (většinou dospělí dětem), že bojují rakouští vojáci s uherskými, že je to bitva Rakouska a Uherska. Objevili se i domněnky o Napoleonovi, prostě dle všeobecné informovanosti tady bojoval kde kdo. Trochu smutný fakt pro mě bylo zjištění, že tam mnozí vzali svého psa. Válečné střetnutí ovšem bylo plné pyrotechnických efektů, střílelo se tak, že i já se několikrát lekla, a co teprve ti psíci. Mnozí se třásli jako osika. No, to tedy beru jako drsné sobectví, vzít sem psa. A že jich tady bylo. Bitva naštěstí netrvala dvě hodiny, jako tehdy, ale necelou hodinku. Trvalo jim to tedy, než se sešikovali. Až jsem místy ztrácela trpělivost. Když má být začátek ve tři, tak ve tři a ne v půl čtvrté. Ale s tím asi v našich zeměpisných podmínkách nic nenaděláme. Zajímavé bylo i tržiště, kde nesmělo chybět Trdlo, z nevím jakých důvodů velmi oblíbená pochutina. Ale stánků bylo plno, trdelník šel totiž docela dobře vynechat. Nejvíc mě ovšem dostali hadi. Nějaké kobry či jak se ty potvory jmenují, zde byly nabízeny k volnému pohlazení ba i za krk si je mnozí dívali. Pan haďákJ, či jak jejich majitele nazvat, si mě nějak oblíbil a pořád mě nutil si na kobru sáhnout. Asi ho zaujalo, že jsem se vyptávala, jak to, že nikomu neublíží, zda je má pod nějakým vlivem. Ne, prý jsou najedený, tak nic nedělají. Nu, nedělali, přesto mě docela děsili. Až tak, když jsem jakémusi pánovi omylem šlápla na nohu, hlasitě jsem zařvala v domnění, že mám za zády hada. Neměla, naštěstí, ale tato atrakce mi tedy zježila chlupy na zátylkuJ. Pak se se mnou dal do řeči jakýsi chlapec, tak desetiletý, v historickém kostýmu. Nadšeně vykládal, že jeho tatínek bojoval a přežil! On že bude také válčit, až vyroste. Milé to bylo, je vidět, že nadšení pro historické hry se dědí z otce na syna, ba i z matky na dceru. Vždycky mě napadá taková bizardní představa, jak si tak za pět set let budou moderní roboti hrát na naši dobu, třeba ze života našich politiků, to by byla dobrá dobová fraškaJ. Naštěstí se toho nedožijeme. Ale stejně tak by jistě mrkali na drát tehdejší lidé, kdyby viděli, jak mi dnes dovedeme strávit neděli. Ale mě tyhle historické imitace baví, takže to byla fakt dobrá neděle.

                                             K občerstvení se nabízelo celé selátko
                                               Zde několik záběrů z hadích orgií:-)

                                                      Děti se fakt nebály. Já ano

                                                  Kobra byla dost fotogenická
                                            Bitva není zjevně nic jednoduchého
                                                           Trdlo je prostě všude
                                    Zajímavé využití sovětské vlajky, to jsem ještě neviděla:-)
                                                               Bylo i dravé ptactvo
                                                Psi z toho měli fakt stres,bylo mi jich líto

                                                   Staročeská kuchyně v praxi
                              Mohli jste nakoupit i botky. Jen to nebyly modely od Blahnika:-)
                                                    A po bitvě je čas na dobrý truňk

A na závěr hadí video:-)
                                            

pondělí 24. září 2012

Krátké pondělní připomenutí


Přátelé, svatý Václav už pomalu sedlá koně, přijďte se ve středu v 19 hod přesvědčit do galerie v Jilské ulici, zda opravdu existoval? A jak jeho roli v našem světě vidí docent Šebek a doktor Kubín? A co teprve paralelní svět!?  A co na to Jan Tleskač?
    Navíc, v Jilské možná naposledy. Kde příště se dozvíte jen tehdy, když přijdete. Tak se těšíme, třeba probudíme rytíře v Blaníku.
 Znovu připomínám, středa, 26.9.2102 v galerii v Jilské:-)
                           
                                        

Bitva na Bílé hoře

   Osudová šarvátka našich dějin, jak ji vnímali historici devatenáctého století a s nimi stereotypně my všichni až do dneškaJ, proběhla sice v neděli, ale v listopadu. Tehdy se bojovalo na pahorku nedaleko Prahy, dnes se takřka do centra města pohodlně přesouváme tramvají, pro navození atmosféry i historickou. Naši předkové byli jistě mnohem víc otužilí než my, nám se v podzimních plískanicích nechce nikam, natož na rekonstrukci naší osudové dějinné bitvyJ. I proto oblíbená hra na historii a rekonstrukce bitvy proběhla tento víkend. A hned nadvakrát. V sobotu i v neděli. My jsme si vybrali nedělní reprízu, tudíž jsme včera na bojišti u letohrádku Hvězda podnikli cestu proti proudu času a nechali se zlákat imitací sedmnáctého století. Počasí bylo příznivé a atmosféra příjemná, mám ráda tyto historické imitace, a tak jsme si neděli náležitě vychutnali.  Dnešní doba přináší něco, o čem sedmnácté století nemělo ani ánunkJ, proto bitva měla i moderátoraJ. Byl to Václav Vydra, který svým mohutným hlasem objasňoval návštěvníkům detaily z naší historie. Taková všelidová univerzitaJ. Protestanti tedy znovu „nečekaně“ prohráli, Moravané se statečně bili u zdi letohrádku Hvězda a my u toho všeho popíjeli medovinu, které se netýká současná prohibiceJ, potulovali se naší představou o novověkém tržišti a utráceli současné peníze za atrapy historického zbožíJ. Je to naše oblíbená letní kratochvíle, tak jsme si vlastně bitvou na Bílé hoře prodloužili léto. Příjemně.To tehdejší žoldáci zcela jistě netušili, k čemu jejich bratrovažedný boj po letech povede. Vlastně jsme se spolu s nimi probojovali do letošního podzimu...J












                                          
                                

neděle 23. září 2012

Muž,který chtěl být šťastný

A kdo by nechtěl, že ano? Nejen muži, i ženy samozřejmě. Ovšem v knihkupectví jsem narazila pouze na muže, a protože to bylo od autora, jehož Bůh, který chodí vždy inkognito, mě nedávno zaujal, sáhla jsem i po tomto muži. Možná i proto, že v poslední době se kolem mě nakupilo víc situací, o kterých se dá bez nadsázky tvrdit, že ke štěstí mají hodně daleko, řekla jsem si, že je čas se poučit. A tato tenká knížka dodá informací za dvě. Je pak na nás, jak s nimi naložíme a zda se s jejich pomocí dopracujeme ke štěstí. Čte se dobře, to ano, byť Bůh inkognito mě zaujal víc.  Ale zase je tak tenká, že ji jsem ji během dne skousla. Jak ji zpracuji, se uvidí. Ale už to, že mě zaujala, je její velká devíza. Teď jen se naučit být šťastná...J
                                                    

sobota 22. září 2012

Milada Horáková


Ulice Milady Horákové je hlavní letenská tepna. Mám ji ráda, moje peněženka už méně. Když se totiž postavím na start Milada tour, je na jejím konci moje šrajtofle pěkně pohublá. Rozhodnutí utrácet má v mém případě většinou maskovací název procházky po naší hlavní street. Začínám dole v knihkupectví. Letenská prodejna je rozlehlá a vždy dobře zásobena. Většinou sice nemají moje knihy, ale to je spíš můj problém, ne jejichJ. Široký výběr titulů navíc skýtá i zábavné historky, jako když onehdy jakýsi mladík oslňoval dívku doporučením, že by si zcela jistě měla přečíst Kouličku od nějakého Francouze.  Guy de Maupassant se jistě obracel v hrobě a já nevěděla, zda mám smutnit nad jeho neznalostí či se radovat, že zase hoši lákají děvčata na knížky. Nu, ale útratu tam mám vždy slušnou. Následuje oblíbený butik Borgia, který vlastní dvě sestryJ (nikoli třiJ)a nabízejí skutečně pěkné kousky. Naposledy jsem si odnesla pěkný kalhotový kostýmek. Spolu s ním lze stoupat výš, kde je možné narazit na obuv, zdravou výživu a posedět v cukrárně u Erharta. Asi, aby se tam cukrář nebál, vznikla hned vedle něho ještě jedna cukrárna, o naší linii je tady na Milady Horákové pečováno s velkou pečlivostíJ. Nu, a pokud zbudou ještě nějaké drobné, lze je rozpustit v dobré kávě v Domu kávy či zakončit nákupní tour v Bile. Prostě, procházka po Milady Horákové není žádná selanka. Procházím se tady ale ráda. Jen těžko si lze představit, že zrovna tady sedmdesátých letech,tehdy na ulici Obránců mírů, řádila masová vražedkyně Olga Hepnarová, která najela svým náklaďákem do čekajících lidí na ostrůvku. Prý lidi nesnášela. Ale to je zase jiný příběh....
                                Milady Horákové

pátek 21. září 2012

Zlatá bula sicilská

   Přestaňte už s tím věčným biflováním, radí, většinou bulvární,
média školám. Tvrdí, že zejména dějepis je jenom o datech a ta že
nikoho nezajímají. Navíc se v nich ztrácí smysl a vnitřní souvislosti.
No, něco na tom je. Naučit se desítky zbytečných čísel jistě nikoho
nikam neposunulo. Možná by se všeobecný vztah k vlastní historii
vyvíjel jinak, kdyby se k tomu nemusela znát data. Vždyť mnozí
neznají ani datum narozenin vlastní manželky,o výročí svatby ani
nemluvě.
   Otázka ovšem je, jestli to bez dat jde. Není možné si nevšimnout,
 že některé události se vnímají jako mezníky a jak jinak stanovit
významnou mez než přesným a dobře zapamatovatelným číslem?
 Velkým průkopníkem byl už Jára Cimrman, který navrhoval
množství 27 popravených českých pánů snížit na 21, aby se číslo l
épe pamatovalo. 
    Odbourejme z historie nutnost znalosti dat a přijdeme o osudové osmičky či o jiná významná výročí. A to by jistě byla škoda.  Jedno takové nás totiž za pár dní čeká. V září si připomeneme osm set let od podpisu slavné Zlaté buly sicilské, kterou si lze bez znalosti dat velmi snadno pomýlit se Zlatou bulou Karla IV, které ve skutečnosti dělí víc než dvě stě let. Není-li po ruce správné datum, může být všechno vnímáno úplně jinak. Nejspíš by tedy stálo za to připomenout si, o čem slavná listina vlastně je. Obecně se vnímá jako přiznání dědického práva Přemyslovců na královskou korunu. Ale jak už to tak bývá, všechno je trochu jinak. Člověk by řekl, že královskou korunu mohli čeští králové dědit z otce na syna už od dob Vladislava II, v jehož privilegiu se o dědických právech rovněž mluví. Ovšem jeho syn, Přemysl Otakar I. si svoji korunu musel pěkně tvrdě vybojovat. Zdálo by se, že to nebude tak horké, ale opak byl pravdou.  Přemyslovský vládce Přemysl, toho jména první, v cizině zvaný Otakar, prokázal pro její získání schopnosti dnešního protřelého politika. Plynule přecházel z jednoho znepřáteleného tábora do druhého a vždy si za svou pomoc nechal náležitě zaplatit. A nejen penězi, mnohem víc mu šlo o královskou korunu. Dědičnou, samozřejmě. Situace tehdy připomínala staré přísloví, že když se dva perou, třetí se směje.
 Smál se nakonec mladičký Firiedrich II.Štauf, v jehož táboře
 nakonec protřelý Přemysl definitivně zakotvil. A podpořil jeho
volbu římským králem. Proto se mu dostalo kýžené odměny. Navíc 
toho 26. září 1212 v Basileji spolu s Friedrichovým podpisem a
stále ještě sicilské pečeti (buly)   získal mnohem víc než jen
potvrzení dědičnosti. Bylo mu rovněž potvrzeno právo investitury 
byl osvobozen skoro od všech povinností vůči Říši.
 Nesmíme zapomenut ještě na další dvě listiny, které k bule patří,
a to jsou listiny darovací, jedna je věnována Přemyslu Otakaru I.
a druhá jeho bratrovi, Vladislavu Jindřichovi, která oběma
Přemyslovcům připisuje majetek, zboží a území.
Jinými slovy řečeno, Zlatá bula sicilská garantovala českému
království vnitřní nezávislost a přispěla tak ke zvýšení jeho 
prestiže  v Evropě.
Mimochodem, Přemysl i proto prosadil právo primogenitury, takže 
nadále měl získat korunu vždy prvorozený syn. Když půjdeme po
detailních stopách, zjistíme, že už sám zakladatel toto právo obešel,
ale to je zase jiný příběh. V souvislosti s výročím je totiž
bezvýznamný, nehledě k tomu, že ani další Přemyslovci neměli se
svými syny zrovna ideální rodinné vztahy. Ale všichni už byli od
roku 1212 definitivně s královskou hodností. 
A tady existuje ona nutnost některá data prostě znát. Protože rok
1212 a vydání Zlaté buly sicilské definitivně ukončil krizi a České
království, součást svaté říše římské, zaujalo klíčovou roli ve střední
Evropě.  A osm set let po vydání by se nám znovu nějaký lék na
krizi docela hodil. Ukazuje se, že v historii pořád můžeme nacházet
nějakou inspiraci a vzor.  Můžeme začít třeba tím, že zkusíme
slavnou listinu spatřit na vlastní oči.  
U příležitosti 800. výročí vydání Zlaté buly sicilské otevírá Národní
archiv svůj trezor a zcela výjimečně vystaví tuto listinu široké
veřejnosti v originále ve své hlavní budově v Praze 4 – Chodovci
ve dnech 27. až 30. září 2012. Společně se Zlatou bulou sicilskou
veřejnost shlédne i originály dalších dvou listin, vydaných
Fridrichem II. rovněž 26. září 1212 pod stejnou zlatou pečetí.
Prostě k datu připojíme událost, protože datum 1212 je opravdu
dobře zapamatovatelné.
 A Přemysl Otakar I. by měl jistě velkou radost.  
A krom toho mám radost i já, neb mi článek o Zlaté bule vyšel v
Listech Prahy 1. A třeba někdy vyjde i ten Přemysl Otakar I.
                                

                                                                      

čtvrtek 20. září 2012

Hovory H

Historická setkání jsou po prázdninách zpět, za týden se opět uvidíme.
 Stalo se již hezkou tradicí, že se každou poslední středu v měsíci scházíme k diskusi nad nějakým zajímavým historickým tématem v galerii U Prstenu v Jilské ulici. S velkým ohlasem se setkala debata o atentátu na Heydricha s plukovníkem Eduardem Stehlíkem, a neméně zajímavé bylo povídání s Pavlem Helanem o druhém životě mistra Jana Husa.

   V září - a to přesně za týden- se s docentem Jaroslavem Šebkem podíváme na druhý život svatého Václava. Milovníky historie a diskuse se zajímavými lidmi proto srdečně zveme.
Dne 26. září, ve středu v 19. hodin, začíná naše zářijová debata na téma
 - sv. Václav a jeho dobrotivost na úkor státnosti! a vnímání v průběhu dějin.

Diskutovat s Vámi budou pánové 
dr. Kubín Petr a docent Šebek Jaroslav
   Přijďte spolu s námi bořit zažité mýty české historie a dozvědět se něco nového. Položíme si otázku, zda svatý Václav vůbec existoval, nebo zda to není  jen další výplod obrozenecké (či jiné) ideologie?

   Tentokrát (jako bonusJ) nabízíme i kapku jiného adrenalinu. Kavárna v Jilské ulici byla bohužel zrušena. Přesto se v Jilské sejdeme. Není to ovšem žádná hádanka ani kvíz,jak by se mohlo zdát. Beseda bude opravdu v Jilské,ale....
Sejdeme se ve zdejších podzemních prostorách. Káva, voda, víno a drobné mlsky samozřejmě budou. Přijďte tedy zažít něco nového,netradičního, vzrušujícího.... 
  Těšíme se.
                                         
                                            Ale byl to tedy fešák, že? Dle rekonstrukce...-

středa 19. září 2012

Ve stínu podruhé


Dnes jsme využili nabízené projekce a vyrazili do "stínu" se studenty. Ve stínu (koně) je po dlouhé době zase zajímavý a dobrý český film. V kině Lucerna byla projekce pro studenty a v nové budově Národního muzea následovala beseda s historikem a tvůrci. Kino s dětmi není zrovna můj šálek kávy, větší koncentrace pubescentů na malém prostoru nedělá dobře mému nervovému systému, děti ve tmě kina podléhají své přirozenosti, řvou, nedávají pozor, hází po sobě svačinami, popcornem (ten naštěstí Lucerna nenabízí:-)) a provozují další činnosti, které nemusím normálně, natož v kině. Ale tady se to kupodivu dalo. Film zaujal, což je pro filmaře jistě ta nejlepší vizitka. A mě zase těšila následná beseda. Dozvěděla jsem se zajímavé věci jak z historického hlediska, tak i z procesu vzniku filmu. Takže opakované Ve stínu se nadmíru vydařilo. Všichni tvůrci, kteří besedovali, pan režisér Ondříček, Ivan Trojan i scénárista Marek Epstein, mluvili velmi zajímavě a poutavě. A děti se ptaly, tady musím pochválit i své zvídavé studenty. Mě, jako někoho, kdo trochu koketuje s psaním,nejvíc zaujal pan Epstein. Je to hrozně šikovný člověk, všechno, co napíše,stojí za to. A tady jsem zjistila, že nejen umí psát,ale i poutavě vyprávět. Někteří lidé od pera to mají tak, že se jim lépe rovnají myšlenky na papíře, ale on i krásně  a zajímavě mluví. Objasnila jsem si i drobné nuance, které mi při prvním shlédnutí nedocvakly. Sice úplně nesdílím optimismus tvůrců, že dnešní mladé publikum, na které film cílí, je široce vzdělané a obsáhne všechny roviny filmu. Ale při nejmenším ho pojmou jako zdařilou detektivku a těm vnímavějším ty cesty otevře. V podstatě bych tvůrcům měla, a chtěla, jako učitelka dějepisu poděkovat, že tak dobře probouzí zájem dětí o historii. A nejen dětem, samozřejmě. Nu, pokud jste ještě neviděli, vyražte, doporučuji. I bez besedy to stojí za to.

                                   
A myšlenka z besedy, která se mi hodně líbí: oba hlavní hrdinové slouží systému,se kterým nesouhlasí a v určitém okamžiku se mu postaví. Takže si můžeme spolu s nimi klást otázku, zda stojí za to být či nebýt hrdinou? A také to, že v tom davu, který proplouvá historií jen tak, bez názoru, aby si neuškodil, ti hrdinové,byť ojedinělí, prostě pořád jsou. A  s tím tedy souzním. Chci souznít!

úterý 18. září 2012

Děkuji




                                                   

Děkuji všem účastníkům dnešní autogramiády. Moc mě těší, že jste přišli a zastavili se u mých knížek. Moc si toho vážím. A těším se na další setkání nad knihou, na historické besedě či jen tak, nad sklenkou vína či šálkem kávy. Děkuji moc:-)

 A ještě doplněk ze středečního deštivého rána:-). V knihkupectví v Ostrovní teď mají všechny moje knihy. Tak kdyby náhodou někdo měl zájem, pan knihkupec a já bychom měli velkou radost...:-)

Dnes v podvečer


Dnes v osmnáct hodin v knihkupectví Ostrov budu moc ráda, když se zastavíte. S knížkou již vlastní nebo zde zakoupenou.  Potěšíte mě i majitele knihkupectví, který mi ve svém obchodě autogramiádu umožnil. Nejde o žádné kulturní vystoupení, přijdete, kouknete, co zde mají, podepíši se vám a zase můžete pokračovat dál. Můžete se i pozdržet, samozřejmě. Smyslem mého sdělení je hlavně fakt, že vás tím nijak nezdržím. Ale samozřejmě Vás velmi ráda uvidím a potěšíte rozháranou duši autorky i roztěkanou zářijovou mysl poprázdninové kantorky.  Těším se na Vás se svou novou propiskou.J.
                                    
To je samozřejmě nadsázka, podobné nářadíčko nevlastním, ale slibuji, že to nebude ani červená propiska na opravu diktátůJ

pondělí 17. září 2012

Ve stínu


Po svých nedávných stescích nad bídou české filmografie, viz Svatá čtveřice, po které jsem se skoro zařekla, že do kina na český film už snad nikdy nevkročím, musím konstatovat, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří, aneb blýsklo se na lepší časy. Nikdy neříkej nikdy, takže jsem ráda, že jsem své nikdy porušila a vypravila se na další český film Ve stínu. Už jen proto, že jde o historii, která mě bytostně zajímá, tedy o druhou polovinu dvacátého století, bych byla šla i bez šeptandy, která tvrdila, že konečně zase se něco povedlo. A vskutku, co je šeptem není čertem,ale pravdou. Film je to dobrý. Zaujal, má švih,příběh i napětí, ale našla bych tam i několik ale. Nevím ovšem, zda v situaci, kdy se točí takové hrůzy, si dobrý film moje ale zaslouží, nicméně z vrozené rýpavosti si jich pár neodpustím. Moc mi nesedla hudba, což klidně ale může být i mým hudebním hluchem. Trochu mi vadila moralitka na konci, nevím, jak jsem si představovala vyústění,ale takhle pateticky asi ne. Oceňuji dobovou atmosféru, náladu padesátých let vystihl film, myslím, dobře. Ale pohnutky, motivy a souvislosti jsou někde docela nejasné, drobet mi vadila i ryze současná čeština (slovní zásoba a vyjadřování byly v padesátých letech zcela jistě jiné) postava kapitána Hakla je skoro až nereálná, někde to prostě skřípe.Ale i tak, stojí to za to a je dobré vidět. Navíc se nabízejí velmi zřetelné paralely se současností, ale o tom až jindy. Asi na film  nalákám studenty, Národní muzeum nabízí projekci i následnou besedu s historiky, tak pevně věřím, že se na ni dostaneme a film pro nás dostane i jiné kontury. Ovšem i bez besedy (a mých ale) je to skvělý zážitek. Alespoň pro mě byl.
                                                   

neděle 16. září 2012

Prohibice


Konečně.  Ne snad, že bych byla přívržencem nějakých plošných zákazů, ale mám pocit, že nastalá situace nemá jiné řešení.  Ovšem zdá se, že se s tím až příliš otálelo a trvalo to, než se dospělo k nějakému radikálnímu řešení. Přiznám se, že když jsem v médiích zachytila první případ otravy, domnívala jsem se, že jde o nějaké bezdomovce, kteří do sebe lijí kde co.  A ono je všechno jinak, jako obvykle. To, jak se situace vyvíjela dál, mě vede k jiné domněnce, a totiž k té, že zase hasíme něco, co léta dostávalo živiny pro velmi silné hoření.  Vždyť  že se tady pančovalo, se vědělo už léta a nic. Nikdo nic neřešil.  A i teď mi přijde, jako by dvacítka mrtvých byla lehce bagatelizovaná. Zejména, když jsem zachytila informaci, že dopadeným hrozí až desetileté tresty! To je tedy výkon práva.
Když se budu potulovat po zemi s puškou a sem tam někoho odstřelím, bude mi za dvacet mrtvých také hrozit tak desetiletý trest? Vždyť je to takřka obdobné, dám si panáka a už mě vezou. Taková ruská ruleta. A nemohu se ubránit vtíravému pocitu, že s posvěcením státu. Protože jak jinak si vysvětlit, že je to zde možné a v takovém množství?  Pravda, u nás je už dávno možné všechno, ale zdá se, že čeho je moc, toho je příliš. Na druhou stranu, a to je pro mě další šok, zvedla se obří vlna nevole proti prohibici. Bouří se na Stodolní i v pražských barech, o stánkařích ani nemluvím.Budiž, uniká jim zisk. Ovšem bouří se i spotřebitelé, kteří v podstatě vůbec netuší, co jim otevřená láhev nabídne- A to už nechápu vůbec. Tady se prostě vskutku nepije alkohol, ale chlastá se ve velkém. Skutečná první liga. Nechápu, proč se potom cpeme někam do Evropy, když duší alkoholika dávno pasujeme někam daleko na východ. Je to tady opravdu Kocourkov. Vždyť kde jinde si připijete na zdraví a odvezou vás do márnice? J.
Lepší už to ale asi nebude.
                                               






sobota 15. září 2012

Před sedmdesáti lety začala cesta Odnikud nikam

Jelikož se mi sem po dlouhém úsilí a nerovném technickém boji konečně povedlo vložit malé video (o kvalitě se šířit nehodlám), ještě jednou se vrátím k minulému víkendu. Zejména proto, že dnes je patnáctého září, tedy výročí. Před sedmdesáti lety končila první etapa a zdejší lidé se vydávali na cestu do neznáma. Na kratičkých záběrech vidíme dnešní ochotníky, kteří pečlivě schovávají dobové obleky, mají i žebřiňák, a imitují začátek tehdejší dlouhé cesty. Dnes je to už jen divadlo, ale i tak mě až nečekaně dojalo. Možná proto, že jsem si představila, jak se takto stěhoval i můj děda. Nebo jsem jen příliš přecitlivěláJ.
 A samozřejmě, dostal mě pobíhající psíkJ.
 Nutno podotknout, že jen někteří vystěhovaní měli koně, jiní jeli s kravami(ty by zase dnes asi nechtěly do průvoduJ.)a někteří ani to ne.  A na voze celý svůj majetek. To v první etapě. V těch dalších už nic. V závěru se řítí fašistická motorka, na které sedí tzv. cintáci. Kdo neví, kdo byli cintáci, odpověď nalezne u mě, v Odnikud nikamJ.
Dobovou muziku hraje kapela z ústavu pro mentálně postiženou mládež v Tloskově, který je součástí Neveklova a do jeho akcí je aktivně zapojován, což je moc hezké. Pokud budete mít do Neveklova cestu,nenechte si ujít výstavu o vystěhování, je moc zajímavá a podle mých informací by měla být na zdejším úřadě už trvale. Takže můžete kdykoliJ

pátek 14. září 2012

Fotohlédnutí za minulým víkendem

Neveklovské náměstí


                         Učitel a žák aneb autor publikace Václav Šmerák předává slovo studentům
 Součástí akce byla i "exkurze" do historie. V dobových kostýmech se imitovalo,jak to tenkrát vypadalo
                        Vůz je skutečně autentický, stejně jako jeho náklad. Sedmdesát let starý
 V dobových kostýmech se vyrazilo na náměstí a šlo se do neznáma. Úplně mě to až dojalo...
 Pravdou ovšem je, že my si dnes ty pocity nedovedeme ani zdaleka představit. Dnes je to jen show
                                              Fotozáběry z výstavy, zahájené v Neveklově


                                                Hodně se tomu věnují ve zdejší škole
 Proběhla tady i beseda s pamětníky - na snímku 92letý pan Žaba, který to vše zažil a studentům vyprávěl. Skvěle.
                                              Zde již záběr na kostelík Máří Magdalény v Bělici
                                                             A mistr sám, René Kubelík
                                                         Krásný koncertní zážitek