pátek 30. dubna 2010

Upálí či neupálí

...  mě, toť fatální otázka dnešního dne. Ve středověku bych zákonitě neměla šanci, byla bych upálená už dávno:-) V dnešní rádoby osvícené době se mi podobné exekuce asi nedostane, i když by se jistě našli tací, co by nebyli proti. Nicméně je pátek, poslední dubnový, čeká nás nejkrásnější měsíc v roce, to vše evokuje dobrou náladu:-)Asi i díky tomu sluníčku se mi do myšlenek trochu vetřela představa letní dovolené. Řešíme to už dlouho, a tak mi nedá nezeptat se i tady? Jeli byste letos na dovolenou do Řecka? Když totiž pominu islandskou sopku, která se může probudit a uvěznit nás tam déle, než by se jednomu líbilo, děsí mě ty zprávy o jejich státním bankrotu. Pravda, tady to není o moc lepší, ale přeci jenom. A tak nevím, jet či nejet? Je to trochu hamletovské, to dnešní čarodějné povídání. Ale to se tak někdy naskytne přehršel otázek –(přehršel nebo přehršle? ) Mám ráda ten dnešní ohňový rej, byť za našeho mládí se nás snažili přesvědčit, že jde o vatru přátelství a míru:-) Marně. Poslední dubnový večer se vždycky pálily čarodějnice, a tak tomu bude i letos. Ale je mi už teď jasné, že víc než ohnivého nebezpečí se musím obávat šíření hluku:-) Už od jedné se totiž ve Stromovce scházejí (a hlasitě o sobě dávají vědět) účastníci letošního Majáles. Budiž, Majáles je hezký tradiční zvyk, nicméně v poslední době se vždycky zvrhl v nekontrolovatelný a hlavně neposlouchatelný řev mnoha hudebních skupin. Jejich zesilovače nesou hudbu, kterou proti své vůli musí poslouchat celá Letná, pěkně daleko a hlavně pěkně dlouho. A to již dneska avizovali, že to bude až do půlnoci. Z toho vyplývá, že do půlnoci jim to někdo povolil ( ten jistě na Letné bydlet nebude) a je to tedy do té doby legální. A nelegálně tam budou řvát minimálně do tří, protože potencionální stížnosti slušných a spánku chtivých občanů se budou řešit či neřešit až někdy v budoucnu. Budiž se pod nimi Blanka propadne!!! Zda propadne či nepropadne jistě byla aktuální otázka, neb si tam přizvali statika. Z toho usuzuji, že řev to bude tentokrát vskutku čarodějnický. Takže nakonec fatální otázka dnešního dne je jiná – ohluchnu nebo neohluchnu? Či možná ještě lépe – zblázním se nebo nezblázním? Ale i tak mám tento pradávný keltský zvyk ráda. Hořící oheň, opečené buřty, příjemná společnost. Konec týdne jak má být:-) A všem milým čarodějkám přeji bezpečný let a pěkný večer:-)

čtvrtek 29. dubna 2010

Hvězdy na vrbě

   Vyčistit si hlavu po středečním hektickém dni jsme byli v divadle na Fidlovačce. Mám to divadlo ráda, i když jeho dostupnost je pro mě trochu složitější. Je to takový výlet na druhý konec Prahy, a protože začínají dlouho, logicky i dlouho končí. Když chceme stihnout ještě nezbytnou hodnotící sklenku po představení, je návrat z Fidlovačky vždycky až v pozdních hodinách. A pak se špatně vstává. Tentokrát mi ale legendární bigbítový retro muzikál v duchu 60. let v režii Pavla Šimáka na jednu stranu vyčistil hlavu, ale zároveň rozbouřil migrénu a zuby, (a to tak že velmi), takže jsem dnes dokonce musela do zubní ordinace. Než mě paní doktorka vzala, mohla jsem si promítat včerejší představení, kdy jsme se spolu s živou kapelou na scéně pod vedením Ondřeje Brouska ocitli v příběhu středoškolaček, které v srpnu 1968 nacvičují družební koncert, na němž bude přítomen i sovětský generál:-)   Díky tomu, že pražská MHD si jezdí, jak chce, se v dobrodružství přeměnil i prostý fakt včasného příchodu do divadla. Ale s jazykem na vestě a lístkem u uvaděček to dopadlo následovně: dosednutí na tvrdou lavici (specialita tohoto divadla:-() a opona se rozjíždí. Chvíli vydýchat a vnořit se do příběhu. Byl to návrat do známé atmosféry dívčích školních šaten, tělocvičny, studentských lásek, dobového žargonu a nadějí v tzv „lepší zítřky“… Hlavně písničky evokovaly dobu malin nezralých, mladí herci skvěle zpívali a reformovaný soudruh v podání Daniela Rouse nadchl dámskou část publika. Představení tedy mohu vřele doporučit:-)Samozřejmě bez následné bolesti zubů, která mě ve finále stála 900 Kč,- a posezení v zubařském křesílku.
  S opravenou šestkou jsem se tedy mohla směle vydat s panem nakladatelem do cukrárny, ale Erhartovým lahůdkám jsem raději odolala a spokojila se se sklenkou dobrého bílého. Mám tedy po dnešku opět jasněji ohledně toho, jak porosteme s knihou. Krom toho jsem získala i nádhernou publikaci o Přemyslovském Krivoklátsku a materiály k divadélku Romaneto. To vše můžete na vlastní oči spatřit na Světu knihy, kde se normálně prodává už od čtvrtka(to je informace pro Majdu a Wlčici:-)). Posezení s panem nakladatelem bylo příjemné a přínosné a tak uvidíme za dva týdny, jaké naše schůzky přinesou ovoce. Po dvou sklenkách bílého vína to mělo všechno barvu růžovou a já doufám, že to bude stejně zabarveno i bez podpůrných prostředků:-)
Migréna ustupuje, zuby nebolí, lze se tedy chystat na zítřejší slet:-)

úterý 27. dubna 2010

Jaroslav a Jaroslava


    Dnes by měl svátek můj dědeček Jaroslav. Je to u nás v rodině tak trochu jako u Lucky.Jen ta čeština asi tak hezky nepojmenuje dědečka slovem stařeček, jako moravština:-)S dovolením si to slovo vypůjčím, i když u Lucky to bylo vlastně obgenerační. Ale můj stařeček se narodil skoro před sto lety, takže to je vlastně prastařeček:-) Tak tedy stařeček Jaroslav měl syna Jaroslava, ten bohužel zemřel jako miminko. Proto jeho jméno dostala  dcera Jaroslava. A aby bylo tradici učiněno zadost, i ona slavila svátek na Jaroslava. Asi to možná bylo i tím, že Jaroslava jako žena patrně nebyla v kalendáři ( nyní připadá na prvního července) A tak se u nás vždycky slavilo společně. Ani jeden z nich už nežije. Zatímco stařeček se dožil požehnaného věku osmdesáti dvou let, teta Jaruška odešla v pouhých jednačtyřiceti. I tak si na oba vždycky dvacátého sedmého dubna vzpomenu. A spolu s nimi blahopřeji všem Jardům a Jaruškám, protože i dnes mnoho Jaroslav slaví na Jaroslava.:-) K tomu všemu se mi dnes konečně uzdravila masérka, takže po strašně dlouhé době jsem ulehla na masérský stůl a pokoušela se díky aromamasáži relaxovat. A vcelku úspěšně. Třídila jsem si přitom nápady na Svět knihy a ve čtvrtek se mohu bez obav sejít s panem nakladatelem. Večer ovšem hodlám připíjet na zdraví a vzpomínku všem mým milým Jaroslavům a Jaroslavám:-)

pondělí 26. dubna 2010

Ledňáček

   Ne snad, že bych uprostřed Prahy zahlédla tohoto drobného ptáčka. Spíš si vybavuji knížku Karla Nového - Ledňáček, kterou jsem četla jako dítě. Ale můj dnešní Ledňáček je odkazem na včerejší večer v divadle Ungelt. Je to hra pro tři herce – Alenu Vránovou, Petra Kostku a Františka Němce. Již samotná jména svědčí o výborných hereckých výkonech a skutečně takové byly. Ungelt mám ráda, scházíme se tam vždycky už kolem sedmé, dáme lahvinku sektu(ungeltový rituál) a pak vzhůru za kulturou. Pro nedělní večer úžasný zážitek. Tentokrát se sice sekt nekonal, ale i tak představení stálo za to. Jiný úhel pohledu na stáří. Když to tak v pozdním věku bude, bude dobře. Do práce jsem proto odcházela příjemně naladěna. Tam se to naladění poněkud rozmělnilo, a přestože je dnešek dnem duševního vlastnictví, ve škole to evokovalo situaci, že podobný majetek nikdo nevlastní. Čekalo nás plno souborných zkoušek, neb maturanti do školy moc nechodí a pomalu nastává čas platit účty. Takže za své absence musí vykonat opravnou zkoušku, chtějí-li vůbec být připuštěni k maturitě. A protože to vesměs chtějí, seděla jsem celé odpoledne u jejich zkoušení. A to bylo poprvé, podobných atraktivních odpolední mě čeká ještě plno. Zvečera ještě schůzka s rodiči, kteří jindy nemohou, takže doma jsem cca v sedm, poměrně vyčerpaná. Strašně mě v tomto ohledu fascinuje veřejné mínění, které vytrvale tvrdí, že učitelé si ve škole v podstatě jenom hrají s dětmi a po obědě jsou všichni doma. Po obědě bych byla doma tehdy, kdyby mě skolila nevolnost nebo brutální žák, a já opouštěla školu v sanitce. Jinak těžko. Ale házet hrách na stěnu a vysvětlovat, že je to všechno trochu jinak nemám rozhodně v úmyslu. Ani na to nemám sílu. Tupě se chystám na další den. A při pohledu na kalendář mě napadá, že je dneska vlastně výročí výbuchu Černobylu. Byli jsme tenkrát na gymplu a na chmelu. Bylo krásně a nám nikdo nic neřekl. Až zpětně jsme se dozvídali, že  třeba v dešti nebylo radno se pohybovat venku. Nás agilní soudruzi vyhnali zavádět chmel a mohli jsme se vzpínat sebevíc. Šlo se. Náš odpor podpořený chabými vědomostmi o tom, co se děje, jsme spíš brali jako veselou studentskou vzpouru - my tam nepůjdeme, nepůjdeme- a nakonec jsme samozřejmě museli. Až zpětně nám došlo, že jsme vlastně měli obrovskou kliku, že nebyly žádné následky. I když člověk nikdy neví. A také si vybavuji, jak nahnali Závod míru okolo Kyjeva. Když se tady závodí ve jménu míru, žádná radiace tady není. Soudružská propaganda prostě neznala hranic. Co se stalo s těmi závodníky, se pak už samozřejmě do médií nedostalo. Uf, ještě, že je to už pryč. Doufám, že si na to před volbami vzpomene dostatečné množství lidí. To se mi ale ten dnešní Ledňáček rozvinul úplně jiným směrem. Končím, jdu hodit oko na Kriminálku Anděl, zajímá mě, jak to ten Viktorín dneska zase napsal.

Romaneto

neděle 25. dubna 2010

Duben v Paříži

Na dnešní neděli mám novou knížku: Duben v Paříži. Koupila jsem ji jak kvůli názvu - moc bych si přála strávit celý duben v Paříži, toulat se kolem Seiny, navštěvovat všechna ta pařížská muzea, posedávat v jejich kavárnách. Žel, to je jen představa a název knížky ji tak hezky zhmotnil, že nešlo ji nekoupit. Příběh už tak idylický není, z obálky jsem vyčetla, že jde o válečnou romanci okupanta a Francouzky, takže to jistě bude zajímavé a dramatické čtení. Těším se. Zase bych chtěla vystavit nějakou literární minianketku,i proto, že v uplynulém týdnu odešli dva naši spisovatelé. Oba nečekaně a ve věku, kdy se neumírá. Ladislav Verecký měl 54 let, Jan Balabán dokonce 49 let. Celkem mě to zaskočilo, hlavně proto, že to bylo tak nečekané. Podobně mě kdysi šokovala smrt Alexandry Berkové. Zažila jsem ji na besedě, vitální a plnou energie. A do měsíce jsem četla nekrolog. Ale nechci tady řešit osudové okamžiky a nechvalně známé a léty prověřené, že nevíš dne ani hodiny. Stroze řečeno, je to pro naši literaturu docela ztráta. A tak budu anketou mířit do literární současnosti. Koho čtete ze žijících autorů? Neděle je ale krásná, počasí ukázkové. Je tak hezky, že mi velmi rychle uschnulo prádlo, čímž vyvstala nikdy nevyřešená otázka, kdo to zase vyžehlí? Doma je to prostě odnikud nikam, ale  venku duben nastavuje vlídnou tvář, což je fajn. A k tomu Duben v Paříži- nebo radši duben v Paříži:-).....?


sobota 24. dubna 2010

Svatý Jiří

Dnes mají vylézat hadi a štíři. Myšleno obrazně, pak už jsou dávno venku. Myšleno reálně, o setkání s nimi dvakrát nestojím:-) Nicméně úsloví je to ustálené a všichni Jiříci jsou s ním určitě za ta léta dokonale sžití. Možná i proto je dnešek veden jako Světový den laboratorních zvířat. Je to sice asi taková úlitba bohům, nevím, jak pomůže pokusné myšce vědomí, že dnes je její světový den, ale alespoň něco. V podstatě jsem si myslela, že těmto praktikám už odzvonilo, ale když jsem jen tak ze zvědavosti vygůglila, co ten den obnáší, zjistila jsem, že jsem se docela mýlila: – citace z webu:
Každý rok za zdmi pokusných laboratoří trpí a zemře miliony zvířat,
V laboratořích na univerzitách a výzkumných centrech po celém světě jsou nevinná zvířata (primáti, psi, kočky, prasata, králíci, morčata, hlodavci, ptáci a další) degradována na subjekt na jedno použití při testování kosmetických výrobků, čistících prostředků pro domácnost, léků nebo slouží jako nástroj i k experimentům, které jsou považovány za sadisticky kruté a nebyly provedeny ve jménu vědy.
Aby bylo celosvětově poukázano na pochybnosti a utrpení, které se odehrává za zdmi pokusných laboratoří, byl organizací National antivivisection society založen Světový den laboratorních zvířat (World Day for Laboratory Animals), známý také pod názvem Světový den pro zvířata v laboratořích (World Day for Animals in Laboratories).Každý rok proto 24. dubna organizace po celém světě pořádají demonstrace, charitativní akce a přednášky, které jsou na pomoc těm, kteří zemřeli a trpěli v pokusných laboratořích……
  Tak to jsem docela překvapená. Zdá se tedy, že den laboratorních zvířat má svůj smysl. Představa, že na Zachariášovi někdo něco testuje, je docela brutální. O kosmetických testech jsem četla takové věci, že mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Ani těm hadům bych to neudělala. Nikdy by mě ani nenapadlo si něco takového koupit, ale zjevně jsou tací, kterým to nikterak nevadí. Tak tedy ať dneska s každým Jirkou slaví i ta zvířena:-). Počasí venku také nabádá vylézt jako had z díry a vydat se někam ven. Smutným faktem je, že trochu brzdou může být sobotní úklid, ale kdo by uklízel, když venku je tak hezky? Stromovku máme bohužel díky Blance rozkopanou, Letenské sady také, tak míříme do centra. Pravda, může to vyznít trochu kontraproduktivně, ale dá se očekávat, že všichni normální lidé budou někde venku a centrum bude přístupné poklidným toulkám s foťákem. A my, kavárenské typy, snad nějaké zákoutí najdeme:-)


pátek 23. dubna 2010

Wandertag

Takhle hezky německy říkáme u nás ve škole prostému výletu do přírody. Jako ekvivalent se nabízí pochodové cvičení, ale tomu by asi dnešní děti nerozuměly. Představa, že po nich chci, aby si do svých značkových baťůžků nacpaly zátěž v podobě drolící se cihly a k tomu přibalily igelitové pytlíky a zavařovací gumičky pro případ jaderného napadení, je poměrně komická. Asi bychom poté náš výlet (uchýlím se k českému pojmenování, už mám po pracovní době ) směřovali rovnou do Bohnic. Výlet se koná u příležitosti přijímacích zkoušek na naše gymnázium. Aby adepti měli klid, je třeba vyklidit budovu a zmizet do přírody. Nevím, z jakého důvodu jsem já, kavárenský typ, byla vybrána na zmíněnou akci, ale výsledek je, že jsem dnešní den trávila v Prokopském údolí. Zajímavé je, jak se děti v ranních hodinách z výletu odhlašovaly - respektive tedy jejich rodiče. Nejvíc výmluv bylo na očkování a lékaře. Dosud jsem si myslela, že očkování, potažmo návštěva odborného lékaře, je domlouvána trochu dopředu, neb podobné organizace nenavštěvuji jako cukrárnu, tedy kdy mě napadne? Resumé je prosté, dětem se nechtělo a rodiče si z nás dělají blázny. Nikdy jsem proti neúčasti na podobných aktivitách nebrojila, jen jsem chtěla, aby mi to bylo řečeno včas. Když totiž v centru města čekám na studentíky a oni nedorazí, těžko odhadnout, zda zabloudili, zaspali či se jim něco přihodilo. Nu, jak si to vychováme, takové to máme. Výsledek dnešních odvolání byla zhruba polovina. Včera potvrdilo účast třicet dětí, dorazilo šestnáct. No coment. V údolí nás tedy provázely celkem zbytečně tři lektorky. Ale zase byly to ženy nesmělé a kuňkavé, takže v té trojici se vzájemně podporovaly a nějak ty děti zvládly. Ovšem ve třídě si je představit nedovedu. Myšlenka dobrá, provedení bídné. Děti měly za úkol lovit blešivce v místním potoce. Do dneška bych si myslela, že blešivec je nadávka a ne vodní živočich. Něco jsme se tedy dozvěděli, ale provedení bylo mdlé a nezáživné. Samozřejmě draze zaplacené. Dělat program my, minimálně ušetříme. Ale zase by to nebylo s puncem ekoaktivistů. Ikdyž jejích projev někdy připomíná spíš ekoterorismus:-(  Velké pozitivum pro mě bylo jen to, že bylo hezky a v Prokopském údolí je krásně. Dostala jsem se trochu na vzduch a pročistila si hlavu. Vrátili jsme se zpátky do města v odpoledních hodinách a víkend může začít. Jen nevím, jestli bych neměla napsat weekend! Abych dodržela nastavenou světovost dnešního wandertagu:-)

čtvrtek 22. dubna 2010

Den Země

Takový nanicovatý čtvrtek. Hnusně mrazivé počasí srazilo moji náladu a energii na bod nula. Pravda, není to jen o počasí, ale je jednodušší a bezproblémové svést to na klimatickou nepřízeň. Jsou bohužel dny, kdy se člověk dozvídá, co by vlastně ani vědět nechtěl a teď je třeba to rozdýchat. Někdy to jde ztuha. Jako zrovna dnes. A pak ani nemám náladu a chuť psát, což je u mě znakem největší deprese. Je prostě čas na radikální změnu, jde jen o to nadýchnout se a skočit. Zatím se jen nadýchávám:-( Tak to nebudu rozdmýchávat, to by bylo jen odnikud nikam. Jistě se budu muset sejít s panem nakladatelem, Svět knihy se blíží. Den Země jsme oslavili mohutným úklidem plastů a možná z nich zkusíme kreativně něco vyrobit. Inspirací nám bude botanická zahrada. Na jiné venkovní práce jsme bohužel postrádali zimní oblečení.A cestovali jsme MHD - ke dni Země. Sopce na Islandu je to zjevně jedno, soptí vesele dál. Jen doufám, že letiště a létání to neohrozí. Mám kamarády "uvězněné" v cizině a jiné zas, co nemohou odletět. A kdoví jestli, zda to soptění není příčinou i teplotních výkyvů. Tím má nepřímo vliv i na moji náladu:-)Prostě nejradši bych se odstěhovala někam k rovníku, tam je alespoň teplo. A všechno by se vyřešilo. Teď jdu alespoň spát. Třeba bude ráno moudřejší večera.

středa 21. dubna 2010

Nejsme lepší než Švejk

Dnes byl pro moje divadelníky velký den. V divadle Bez zábradlí ( u Heřmánků) probíhala soutěž středoškolských divadelních souborů pod názvem Jsem lepší než Švejk. Pracovali jsme na tom od Vánoc a musím konstatovat, že děti se opravdu snažily a podaly skvělé výkony. Podstatou textu byla reflexe současnosti, což jsme v dílku nazvaném Analfabet do puntíku dodrželi. Hvězdná porota měla drobné obměny, Kateřina Brožová nedorazila! Bez omluvy. Zřejmě se to neslučuje s jejím předvolebním turné pro Paroubka. Místo ní přišla Jana Šulcová. Nepřišel ani Radko Pytlík. Známé tváře zastupoval Michal Viewegh a Roman Vojtek. Ať si o Vieweghovi myslím co chci, byl jediný, který děti pozdravil a při představovaní poroty se na ně otočil do publika. Pak tu byli nějací lidé z magistrátu, kteří údajně měli nad festivalem patronát, ale po projevu na téma, že je lepší, když děti hrají divadlo než aby braly drogy, se většina z nich ztratila.Asi zasedání:-( Na jevišti divadla Bez zábradlí, což samo o sobě byl zážitek, vystoupilo dvanáct souborů. Dostala jsem se díky tomu i do zákulisí a divadelních šaten, což bylo také určitě zajímavé a neobvyklé. Děti hrály, některé dobře, jiní bídně a někteří skvěle. Odpoledne bylo vyhlášení vítězů. A co byste řekli? Nejúspěšnější byl soubor, který patřil pod sponzorskou organizaci!!! A  jelikož to byl soubor velmi slabý, o to víc to bilo do očí. Rozladění bylo veliké (a nejen naše). Ne z toho, že jsme nevyhráli, ale z toho, že peníze vládnou  už v tomto dětském světě. Mlčela jsem, ale oni sami to tak viděli. A tak mě rozladěně (velmi velmi rozladěně) napadá, co to vlastně děláme? Už tady děti připravujeme, že nejde o výkony, ale o penize, známé, kontakty.... Někdo za mnou konstatoval, že to je pro uměleckou branži typické. Spíš se mi to zdá typické pro naši společnost. Děti se prostě uměleckou formou seznámily s českou korupcí. Neříkala bych to, kdyby to nebylo tak do očí bijící. Mrzelo mě to určitě víc než je ( a že na nich byl ten šok patrný). Nu, co se dá dělat, život jde dál, ale znovu mě napadá, jestli má tady cenu něco dělat? Leda bych se příští rok infiltrovala mezi sponzory a lobbovala za vítězství svojí skupiny bez ohledu na to, jak dobří budou. A že oni letos dobří fakt byli. Šla jsem si večer spravit náladu a hodit oko na Oko nad Prahou. Byl to zajímavý a hezký dokument, ale v podstatě o tomtéž, co jsme zažili dopoledne, jen ve velkém. A být Klausem či Bémem, tak se stydím, zničit nejen knihovnu, ale i takového člověka. Doufám, že tu knihovunu jednou postaví. A naše děti nebudou mít ani tušení o tom, kdo je nějaký arogantní Klaus nebo ješitní Bém, ale budou vědět, kdo vymyslel tu krásnou Kaplického knihovnu. Oko nad Prahou je zajímavé, ale na náladě mi rozhodně nepřidalo. Česká malost je prostě obřích rozměrů. To je prostě česká švejkovina.

úterý 20. dubna 2010

Shakespeare v konzervě

SOUBORNÉ DÍLO WILLIAMA SHAKESPEARA VE 120 MINUTÁCH- je hra Divadla v Dlouhé, které jsem dnes navštívila.
Konzervovaný Shakespeare tak trochu připomíná Járu Cimrmana, stejně jako on je založený na parodické zkratce a výborné zábavě.
  V hlavních rolích hrají jen tři pánové: Jan Vondráček, Martin Matejka a Miroslav Táborský. Hned v úvodu konstatují žertovnou, ale docela výstižnou repliku: „tohle nejsou žádný ústřice, tohle je fast-food“. A je to naprostá pravda – pohybují se na úrovni lepších televizních show, ze které si samozřejmě dělají legraci. Herci se v podstatě vtělili do dealerů divadelní šmíry, kteří divákovi Shakespeara nabízejí na úrovni pokleslé show současné konzumní popkultury. Všechno musí svištět, stačí nakřivo nasazená paruka, aby stihli další rito, neb jde hlavně o prachy. Herci jsou skvělí, takže se můžeme dosytnosti zasmát, protože krom toho je zde plno nápadů, parodie, fantazie a především obrovské a obdivuhodné energie. V závratném tempu se odehraje komentovaný Romeo a Julie s esemeskovým vyznáním ve stylu dnešních pubescentů, z Tita Andronika je krvavá televizní kuchařka, hokejové utkání s královskou korunou místo puku zkondenzuje několik královražedných tragédií. Vrcholem je rapová „story týpka, co měl černý tělo, balil bílý roštěnky a říkal si Othello“. Tam jsou pánově špičkoví. Bonusem pak je Hamlet předvedený v pár minutách i pozpátku. I když se člověk směje a místy mu nad výkony herců padá údivem čelist, nelze si nepoložit otázku, co všechno je třeba udělat, aby se díky všelijakým zjednodušením, zrychlením a „zkondenzováním“ veškerých přesahů nalákali lidé do divadla? Rychlost, povrchnost, nic složitého, to jsou hesla dneška. Nicméně představení mohu směle doporučit. A nad pamětí a schopností rychlé mluvy všech protagonistů opravdu skláním hlavu. Byl to zážitek. My jsme k němu měli ještě jeden hezký bonus. Bylo to vlastně představení pro přispěvovatele a sponzory na konto bariéry, takže šlo o podporu dobré věci. I s malým rautíkem na závěr. Divadlo v Dlouhé se prostě hodně snaží. Doma mám klaunský nos, který jsem si přinesla spolu s hezkým zážitkem a pročištěnou hlavou.

pondělí 19. dubna 2010

Dvanáct do tuctu

Pojem dvanáct do tuctu mi mimovolně naskakuje při současném květinovém oceňování, které vyrašilo jako nedočkavé sněženky po dlouhé zimě. Je příjemné, potěšující a hřející na duši. Včera jsem objevila čtyři vlaštovky a dnes jsou další. Všem děkuji. Srdečně, upřímně a s pomyslnou květinou na dlani.
 Jmenovitě Monice, Katce s Nancy i AndyPan. A posílám všem jak zpátky, tak i těm ostatním. Prostě dvanáct do tuctu (Lucka, Laďka a Pavel, Katka s Nancy, Gabro, Aya, Aranel, AndyPan, Almerka, Monika, Miška, Vlk, Handy, Halkáčci, Helaovečka, Aghinblog,Danialexi,Kopretina,Martinovy marnosti, Krista, Beeuška, Babs, Storine Story, Vlaďka, FLo,Marci či můj blogoguru Wlčice:-))
S matematikou jsem sice na štíru, ale jinak to vyřešit neumím. Květina patří všem. Těší mě, že sem všude mohu nakukovat, číst, obdivovat a žasnout. Už to mnozí vyjádřili mnohem lépe a tak já se jen s přáním svým, k těm ostatním připojím.:-) A děkuji. K tomu svítí sluníčko a je hezky, tak mě ani zdržení u kadeřnice nerozladilo. Byla jsem totiž objednaná na pátou, což se ukázalo jako úřední formalita. Na řadu jsem přišla až v půl šesté a to asi jen díky mým zamračeným pohledům, které kadeřnici evidentně stresovaly. Natřela mi odrůstající vlasy a zase se věnovala jiným. Měla dnes narváno, to ano. Ale na druhou stranu, objednala mě na pátou a na to já jsem háklivá. Dokonce jsem chtěla demonstrativně odejít, ale už řadu dní se pohybuji jako čarodějnice ve světě lidí, tak mi nezbylo nic jiného, než vytrvat. Mám tedy natřenou hlavu, odečtený plynoměr i elektřinu a auto v servisu. Samá inovace. Jen služka na žehlení zase nepřišla, takže jsem nalila sklenku bílého a přikovala se k žehlicímu prknu. Nic moc pondělní večer, ale pro mě lepší než opravovat písemky. K těm si to víno nalít nemůžu:-)- (to by pak byla revoluce ve známkování:-)


neděle 18. dubna 2010

Matka z cukru a oceli

......je kniha, která mi včera přišla poštou. Jako by někdo věděl, že neděli ráda věnuji knihám. K této knížce jsem dospěla v internetové soutěži. Jsem typ soutěživý a osud v rozličných soutěžích pokouším dost často. Párkrát se mi i podařilo něco vyhrát, většinou jsou to právě knižní odměny, které mě samozřejmě těší. A Matka z cukru a oceli se stala nečekaným oživením dnešního podvečera. Ještě jsem samozřejmě nedočetla, ale už tak mě některé kapitolky dohnaly až k slzám. Tentokrát k slzám smíchu, což už se mi dlouho nestalo. A jelikož jsem chvílemi četla i v metru, budila jsem pozornost svých spolucestujících. Ani se jim nedivím, vidět můj zachmuřený obličej, jak se kroutí v záchvatech smíchu, místy snad i hlasitého, byla jistě nečekaným zpestřením nudnou cestou pražským podzemím. Jde o krátké fejetony, takže ideální pro dnešní uspěchanou dobu. Má to švih, nápad a je to ze života. Zejména matkám mohu vřele doporučit, troufám si tvrdit, že se pobavíte. Jinak víkend byl milý svou sluneční aktivitou, která lákala k pobytu venku. A další milou akvizicí bylo květinové ocenění od Aranel, Gabro, Handy a Vladky, které mi zvedlo náladu, udělalo radost, pohladilo po duši a dodalo energii. Moc si toho vážím a jistě tady brzy uvedu další dvanáctku (to číslo mám ráda- jako číslo, ne jako pivo, jak se možná z textu zdá:-)) mých oblíbených blogů, i když nejraději posílám ocenění všem těm, které uvádím jako své nejčtenější. Je to moje oblíbená virtuální realita a jsem přesvědčena, že bychom si rozuměli i v reálu. Děkuji. Třeba bychom mohli společně do divadla, čímž se tzv. oslím můstkem dostávám ke své teatrální minianketce. Bezpečně vyhrálo jiné divadlo, což svědčí o rozmanité šíři milovníků Thálie. Druhé je Národní divadlo, tradice je tradice. Příště zkusím vytipovat jiné divadelní chrámy. V příštím týdnu mě čeká Divadlo v Dlouhé, takže třeba chytnu inspiraci:-)

sobota 17. dubna 2010

Co na srdci to na jazyku

Člověk si něco myslí. Okolí si o něm většinou myslí něco diametrálně odlišného. Pro společenský kontakt je třeba nějak ty názory sladit. Přestože dobře znám své nedostatky, nepotřebuji k životu, aby mi je někdo neustále připomínal a oznamoval. Ctitelé zásady co na srdci to na jazyku se mnou jistě nesouhlasí, ale určitá dávka diplomacie asi k životu patří. Onehdá jsem se u lékaře dozvěděla, že lepší už to nebude, u dalšího, že jsem stará a v knihkupectví mi to jakási drsoňka za pultem potvrdila slovy, že staří u ní žádnou slevu nemají. Nic, co bych nevěděla, přesto jsem přišla domů jako spráskaný pes. Je taková dávka upřímnosti opravdu k životu nutná?
 Nejsem vyznavač laciného pokrytectví, kdy kážu vodu a piju víno. Nelíbí se mi americký keep smilling, nicméně ani drsná pravda vmetená bez ohledu na vše také není nic moc. Jak ovšem najít ten správný kompromis. Samozřejmě se většinou snažím zachovat klidnou tvář, ale ne vždycky se mi to podaří. Většinou to sice vybublá až v soukromí, ale i tak. Všude je plno návodů a rad, jak být nad věcí a v pohodě. Ještě nikde jsem ale nečetla, jak se zachovat, když mi to vadí. Ne, když s tím prostě nesouhlasím, ale když mi to vadí. Taková milosrdná lež má jistě v našem životě náležité opodstatnění.
Pak se kdekdo diví, že mezi námi chodí plno frustrovaných jedinců.
Já  se třeba nedávno setkala s reakcí, že je třeba dávat si pozor, aby vás někdo za vaše názory netrestal.
Skoro jsem měla pocit posunu v čase, takže jsem se hned vzápětí vyděsila.
Možná bych mohla nabídnout nějaký manuál. Říkejte lidem jen to, co chtějí slyšet.
Už jsem si myslela, že je to rozumná rada, když mi došlo, že se to v podstatě děje pořád. 
Fakt mě to rozladilo. Nemohla jsem ovšem nepoznamenat, že tohle už tady jednou bylo.
„A tak proč se to tedy zase vrací?“ diví se okolí okázale.
Musela jsem uznat, že je na čase pojmenovat věci pravým jménem.
Jenže jak poznat, kdy se to hodí a kdy ne? Rozhodla jsem se, že se pokusím v tom vystopovat nějakou zákonitost. Nemůže jít přeci o žádnou velkou vědu.
Příležitost se naskytla s určitými povahovými vlastnostmi. Ty pojmenovat v Česku není zrovna jednoduché. Rozhodla jsem se, když už musím tady žít, měla bych alespoň vědět, co od spoluobčanů očekávat.
Zjistit, co je v Česku běžné a co tabu, mi nedalo mnoho práce. Poslouchala jsem chvíli svoje okolí a bylo mi všechno jasné.
„Musíš mlžit, jinak ničeho nedosáhneš.“
Zarazila jsem se hned u tohoto bodu, ačkoliv se ještě rýsoval další seznam inspirativních podnětů. Znechuceně.
„Proč bych zrovna já měla mlžit, když nikdo jiný se nikterak obalovat syrovou pravdu nesnaží?“
Je zřejmé, že sestavit manuál není žádná legrace. Možná to je pravý důvod, proč americké co na srdci to jazyku k nám v plné šíři neproniklo. Přitom mnozí k tomu mají dobře nakročeno, protože šokovat je dneska hlavím smyslem sdělení.
Osobně mám dokonce pocit, že v tomto směru víc dostávám, než dávám. Většinou se totiž zdráhám lidem kolem sebe říct na plnou hubu, co si o nich myslím. A dělám to spíš s taktem, než s úmyslem uškodit. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že je lépe mlčet, než druhému sdělit, že jeho podle všeobecného mínění debil.
Někdy si to samozřejmě také myslím, ale má cenu to sdělovat?
Z toho by ovšem plynulo, že klíčovou roli v dilematu říkat či neříkat může hrát empatie respektive asociálnost.
Možná jsou lidé nakonec radši, když vědí, jak na tom jsou, než když jim mažeme med kolem úst? Aspoň naoko.
Zvážit by se ale měla otázka interpretace. Jestli by nebylo lepší informace sdělovat na požádání? (Mimovolně jen za trest)
Jasné, že takový manuál je prostě příliš citlivá věc, než aby bylo možné ho zveřejnit. Upřímní si budou muset ještě nějakou chvíli počkat. A pokrytci si mnou ruce. Prozatím.

pátek 16. dubna 2010

Psí narozeniny


 Dnes má Zachariáš osm let. Osm let radosti a bohatšího života. Mezi pejskaře jsem se před osmi lety dostala jako slepý k houslím. A představovala si to jako Hurvínek válku, jako že mi pejsek bude zobat z ruky, čekat, až já se rozhodnu ho někam vzít, a poslouchat mě na slovo. Přinesla jsem si domů takovou malou energickou kuličku, která ještě smutnila po své mamince, se kterou zůstali i další sourozenci, což dávala najevo hodně hlasitým kňučením. Najednou bylo po klidu a Zachariáš se pomalu začínal stávat pánem domácnosti. Sžívání nebylo jednoduché, za pochodu jsem objevovala, že jezevčík je vlastně lovecký pes, což se nějak neslučovalo s mojí představou gaučového psa. A ještě se nestačil u nás ani pořádně rozkoukat, když spolkl kaštan, který mu zablokoval žaludek, a jen rychlá operace na klinice v Libuši mu zachránila život. Pět dní si tam poležel a účet byl vyšší, než jedna dovolená. Ale stálo to za to, Zachariáš vnáší do našeho života radost, dobrodružství, adrenalin, pohodu a soustu nových a nečekaných zážitků. Je to obrovský mlsoun a jediný pes, kterého znám, jenž dokáže čichnout k čerstvému řízku či kousku šunky a pohrdavě si odfrknout: „To teď jíst nebudu, nemám chuť.“ Všechno se řídí podle Zachariáše, volný čas se podřizuje jeho potřebám. Je to diktatura, ale dobrovolná a láskyplná, Zachariáš je prostě miláček. Jsme rádi, že ho doma máme. A k tomu dnes konečně svítilo sluníčko a bylo trochu snesitelně, prostě ideální narozeniny.


čtvrtek 15. dubna 2010

V bance

  Dnes jsme byli v ČNB. Nikoliv zkontrolovat úspory, ale na výstavě. Je o ni takový zájem, že jsme tam byli rok zapsaní v pořadníku. Jako za socíku na škodovku:-) Když jsem připravovala seznam a ptala se, kdo už ví, že nepůjde, přihlásilo se několik dětí s běžným vysvětlením, že jdou k lékaři. Zapíšu si je a ptám se dál. Hlásí se dívka, s vážnou tváří. Zanesu ji do seznamu a ptám se: "Proč, Dito, nepůjdeš?“
„Já do čtvrtka nestihnu sehnat pistoli!“
No, dostala mě:-) Tak jsem ji zase ze svého pracně vytvořeného seznámku vyškrtla a dnes ráno jsme vyrazili. Sraz byl u Obecního domu, to aby děti v Praze nezabloudily. Říct, že se sejdeme na Příkopech před bankou, by pro mnohé byl neřešitelný zeměpisný rébus (pro mimopražské - je to hned vedle). Pražské děti totiž Prahu mnohdy znají mnohem méně než venkovské, a jelikož se v dohledu nenachází žádný McDonald, podle kterého se orientují, jistě by mohly zabloudit a to jsem nehodlala riskovat. Sešli jsme se tedy u Obecního domu, přešli k bance a akce mohla vypuknout.
Šlo určitě o zajímavý a nevšední zážitek. Sáhli jsme si na zlaté cihly, vyzkoušely rozpoznání padělaných peněz, nakoukli do fungování peněžního systému, byli přímo v trezoru, uzavřeném dveřmi, které váží 32 tun.  Ale s odstoupením guvernéra opravdu nemáme nic společného:-). Do školy jsme se vrátili na jedenáctou a neochotně se začlenili do probíhající výuky. Pro mě až do pozdního odpoledne, což je ve čtvrtek dost únavné. Domů jsem šla nabručená, naštvaná, jako ostatně každý den tento týden. Ta zima mě fakt strašně deptá. Na Vltavské se přede mnou zřítil ze schodiště ošuntělý muž. Klasická první reakce, je to opilec, jdu dál. Jsem přeci naštvaná na celý svět. Jenže chlap se nezvedá, ba naopak, v bezvědomí se třese v typickém epileptickém záchvatu. Tak moje občanská uvědomělost zvítězila, volám záchranku a pokouším se o první pomoc. Moc mi to nejde,jsem nervozní jak sáňky na podzim.Naštěstí je tu ochotná paní a pozvolna se blíží také lidi z dispečinku metra. A rázem je kolem plno, zvědavců, čumilů, ale i lidí ochotných pomoci. Není to snad s tím lidstvem tak děsivé:-) Ani kabelku mi kupodivu nikdo neukradl. Záchranka přijela a muže ( stále v bezvědomí) se ujala. Mohla jsem pokračovat v cestě domů. Záchranou akcí jsem se rozehřála, ale ta vtíravá zima je odolná a brzy se vrátila. Brr. Zalézá mi do morku kostí a způsobuje trvalou újmu na náladě. Zůstal jen lehce rozechvělý pocit z neobvyklého zážitku a splín z permanentně zatažené oblohy. A to mám mít přesně za za měsíc prezentaci na Světu knihy. Kde já tedy naberu energii a elán, to je mi záhadou?

středa 14. dubna 2010

Pražské matky

  Pražské matky jsou poměrně aktivní spolek. Již několik let organizují ve spolupráci s magistrátem akci, která se jmenuje Bezpečně do školy. Pominu-li jejich naivní představy o tom, jak se dá v Praze do školy jezdit na kole nebo chodit pěšky, je to akce jistě poměrně záslužná. A jelikož tyto matky jsou i mimořádně asertivní a vytrvalé, do svého projektu nás uvrtaly také. Zkusili jsme tedy vyřešit problémy s parkováním a přechody pro chodce v okolí naší školy. Vyžadovalo to aktivní spolupráci s obecním úřadem a Policií, což se ne vždy setkalo s jejich pochopením. Nač taky malovat přechod pro chodce před školu, že? Ale trpělivost vskutku růže přináší a tak si děti svoje přechody a rodiče svá parkoviště vymohli. K tomu ještě vzniklo drobné video, které mělo být prezentováno na dnešní konferenci. Že to matky myslí vážně, dokládá i místo, kde se dnešní konference odehrávala. Šlo o prostory samotného Magistrátu, na Mariánském náměstí. Ocitla jsem se tedy v centru v době, kdy se tam běžně nedostávám. Vystupuji na náměstí Republiky. Rázem se ocitám v ruské enklávě, Rusové hromadně míří do Palladia a do Kotvy. Mířím Celetnou k Magistrátu. Prodavači tmavé pleti otvírají obchody s předraženým zbožím v suterénech historických domů. Uhnu do vedlejších uliček. Město tady ještě spí, jen ukrajinští dělníci na sebe halekají a řvoucími stroji rozbíjejí popraskanou dlažbu. Představuji si ty turisty, jak za drahé peníze vyspávají ve vedlejším hotelu a místo klidného rána se jim nabízí tato rámusivá kulisa. Zahýbám do uličky u Týnského chrámu. Ke Staromáku se prodírám neskutečným nepořádkem (v potrhaných krabicích tu zjevně nocovali bezdomovci). Ulička, která velmi, ale velmi čpí močí, mě dovede k probouzející se luxusní restauraci na náměstí, kde si můžete dát malou kávu za 250 korun. S tím odérem, který sem vane z přilehlé Týnské uličky, je to fakt komfort. Dorazila jsem k Magistrátu. Sešli jsme se o půl desáté a až do pěti hodin měli sledovat různá videa ohledně bezpečnosti silničního provozu. Zhruba po čtyřech projekcích to začalo být nudné (já tedy vydržela jen o kousek víc, než děti, pak jsem musela do školy na poradu) Myšlenka celého projektu je jistě krásná, realizace trochu pokulhává. Ovšem peníze na to zjevně jsou. Ovšem nevím, zda dělat tuto osvětu u dětí není zbytečná práce. Pravda, mohla jsem to zkusit udělat večer na třídních schůzkách, ale tam skoro nikdo nebyl. Koho by také z jara zajímal nějaký školní prospěch, jsou zajímavější věci na světě. Domů jsem dorazila kolem deváté, bezpečně zralá tak akorát do postele. S náladou stejnou jako včera, i když za Vaše povzbudivé komentáře Vám děkuji. Dneska jsem se ale jednou opravdu rozesmála. To když jsem četla třídní schůzky u Ayi. Chvíli předtím, než vypukly ty naše. Pohled z druhého břehu. Skvělý-)

úterý 13. dubna 2010

Unavená

Cítím se unavená. Neustálou zimou, depresivním počasím, hlukem, nadváhou, prací, lidmi. Chybí mi vize, není nač se těšit, a vlezlá zima se usazuje v kostech a otravuje beztak otravný život. Chtěla jsem se oživit masáží, nekonala se. Masérka je nemocná. Asi tak nemocná, že nemohla ani zavolat, takže jsem se tam hnala zbytečně. Den na draka už od božího rána. Ráno jedu do práce a havárie. Ne moje, ale na mojí trase a komplikuje mi cestu. Objíždím to, a v tom překvapeně poznám svoji studentku. Naštěstí živou, tak jedu dál. Ve škole se pak dozvím, že zažila něco podobného, co ona žena, kterou vytlačil onen medializovaný magor na dálnici. Jela do školy a ten chlápek zjevně pojal myšlenku, že ho strašně zdržuje. Tak jí to dal náležitě pocítit, několikrát si zagestikuloval, hodil pár myšek, až z toho byl karambol. Jeho slovník prý byl tak drsný, že nešel zopakovat. Při líčení její dramatické příhody se mi rozpovídala i další děvčata s podobnými zkušenostmi. Kulila jsem oči. Dosud jsem si myslela, že mladá hezká holka podobné problémy nemá, že spíš budí v mužích rytířského ducha. No, to jsem se šeredně spletla. Mezi naší mužskou populací o nějakém duchu asi nemůže být ani řeči. Tedy jen mezi některými, abych zase neglobalizovala a nekřivdila. Sama ale znám několik chytráků, kteří auto řízené ženou označují jako vůz bez řidiče. A to ty moje holky nejezdí nijak pomalu ani špatně. Ale něco shnilého bude v pokolení mužském, protože tohle není normální. V duchu si tak představuji, co by takový chasník zažil, kdyby narazil na mě, ženu životem značně unavenou. Asi by se hodně divil (možná bych se uchýlila i k fyzickému násilí!) Často jsem totiž místo asertivní spíš nasertivní. Pak ovšem není divu, že jsem unavená. Ze všeho kolem sebe. K „nasertivitě“je tady totiž stále jen krůček. Je to pořád odnikud nikam. Nebaví mě nic:-)

pondělí 12. dubna 2010

Nálety na Letnou

   Jako dětem školou povinným nám dvanáctého dubna vždycky tloukli do hlavy Gagarina. I dneska mi to nějak mimovolně naskočilo, ač nejsem žádný ctitel kosmonautiky. Pamatuji si na ten agitační popěvek, Dobrý den majore Gagarine, který v upravené podobě vesele pěla Parkanová onehdy americkému prezidentovi. Historie se prostě opakuje, ale Gagarin v podstatě dneska nikoho nezajímá. Přesto mi to nedalo a zmínila jsem se o něm ve škole. A malí primáni opravdu neměli ani anunk. Nicméně asi proto je dnešek Světovým dnem kosmonautiky. Mě ovšem víc zaujalo, že dnes je také Mezinárodní den boje proti hluku. Tady jsem aktivní bojovník. Nicméně asi dost osamělý (ale zase vytrvalý:-)) Ovšem helikoptéry, které dnes zase lítaly nad Letnou, mě hravě převálcovaly. Odletěl Obama a dorazili fotbaloví fandové. A helikoptéra zase monitoruje. Z hlediska běžného života nedokážu definovat, co je větší zlo. Asi ti fotbalisti, jsou tu totiž častěji. Ovšem dva fotbaly v jednom týdnu, to si snad nezasloužím:-( Je to jako trest, i když nevím za co. Dnes se navíc utkala Sparta a Slávie, to je zmatek na druhou. I přes to hnusné podzimní počasí jich tady bylo jako blech. A nechci si ani představit, co bude po utkání:-( A ve čtvrtek znovu. Do toho se vyrojili sociálně nepřizpůsobiví spoluobčané, neb máme v ulici přistavený kontejner. V množství, ve kterém obléhají odhozené odpadky a loví z nich věci, které asi chtějí vyměnit za krabičák, zdatně konkurují táboru rozeřvaných fotbalových fandů. Život na Letné dnes ukázal svou odvrácenou tvář. Jinak bylo dnešní pondělí úplně běžným (hnusně deštivým) pracovním dnem. Podzim v plné parádě.

neděle 11. dubna 2010

Sliby chyby

.....aneb slibem neurazíš. Je asi hitem současnosti slibovat a sliby neplnit. Když podle uvedeného hesla, že "slibem neurazíš a slib dvakrát a jakoby se stalo", žije většina národa, asi není na místě se divit. To jen naivní idealisté se domnívají, že když se něco slíbí, má se to splnit. A to přitom rozhodně nejsem žádný skaut nebo nedej bože pionýr. Jenže stačí přijmout postoj, že "nedělám lidem to, co nemám rád já", a už se vezete. Vy plníte a jiní ne. A jsou i tací, co vám ještě mají za zlé, že jim uvěříte, protože život je přeci změna a oni jsou vlastně děsně kreativní. Moje představy o spolehlivosti samozřejmě získaly viditelné trhliny už dávno. Sliby jsou prostě chyby a neplní se. Realita. Přesto mě to zas a znovu překvapuje. Není pochyb, že musím působit komicky. Idealisté jsou vždycky komičtí. Vím to, protože jich pár znám. A bohužel, v některých směrech se k nim i počítám. To bude tou starou školou.
   Koneckonců i já určitě občas něco přislíbím a pak se to nekoná. Vlastně se mi to asi touto cestou vrací zpátky. Jakési improvizované boží mlýny:-)Pokud by ale mělo jít o vyváženost, pak rozhodně vedu na body. Na jeden můj nesplněný slib dvacet nesplněných jiných. A to je už slušná přesila. Vnímám to jako narušenou rovnováhu. Tedy hlavně moji, duševní. Cítím se tím často jako v pasti. Jedinou cestou ven je asi nedůvěřovat, nesnažit se, nereagovat.
  Pak se divme, že se o mezilidských vztazích vyprávějí prazvláštní historky. Zajímavé ale je, že když člověk nereaguje, je všechno v pořádku. Dokonce mám často pocit, že se to očekává. Ovšem jak se začne dožadovat splnění slíbeného, hned je zle. To je důležité vědět. A zařídit se podle toho. Nicméně hledat něco jako pravidla, co je dobře a co ne, je trochu jako hledat jehlu v kupce sena. Leda že by platilo, "neptej se a mlč." Nebo přesněji, "pochop konečně, že slibem neurazíš."
   Raději se ale naučím dělat si věci po svém, bez ohledu na jiné. To je asi cesta, která se dneska nosí. Ale abych si nestěžovala. Ve skutečnosti se s tím umím vyrovnat. Jen mě čas od času popadne splín, ale zdá se, že i s ním se už nějak umím popasovat. Často se totiž přistihuji při tom, že hledám cynické vysvětlení a tím se od zmiňované naivity pomalu vzdaluji. Místo: „nečiň druhému, co nechceš, aby činil on tobě“, se lze opřít o: „nečekej od nikoho nic“ a hned je líp. Bohužel to není jednorázová operace, leda bych úplně popřela samu sebe. A tak se učím. A takové „slibem nezarmoutíš,“ mi snad brzy půjde celkem dobře. Jsem totiž už dobře proškolená.
   Jelikož je neděle, tak na závěr ještě literární minianketka, ve které minulý týden na celé čáře vyhrála Zdena Frýbová. Tento týden zkusíme divadelní porovnání.:-) Slibuji, že budou divadla nejen z Prahy:-)

sobota 10. dubna 2010

Deštivý víkend

Je nutné si pravidelně uvědomovat, že nejsme na světě jenom proto, abychom pořád pracovali. Jsou chvíle, které máme strávit jenom tak, pro potěšení. A sobota, alespoň její část po pravidelném úklidu, by k nim měla zcela určitě patřit. Škoda jen, že v poslední době se nám na víkend pravidelně zkazí počasí. Jako by příroda sama nás nabádala, abychom si cvičně prolistovali kulturní rubriku novin či webových stránek, nebo sáhli po knížce, která už dlouho, lehce ojíněná prachem, odpočívá na našem nočním stolku. A pak se s ní usadili do křesla a s chutí vypustili všechny problémy z hlavy. Příjemnou sobotní variantou je také večeře s přáteli, kde ovšem hrozí reálné nebezpečí, že se zvrhne v pracovní diskusi. Jenže udržovat normální příjemnou konverzaci je velké umění a sklouznout k problémům s nerudným šéfem či nezdárnými dětmi se jeví být bezpečnou alternativou plynoucího rozhovoru. A také potřeby se vypovídat. Tady ovšem nastává prostor pro dravější jedince, ostatní jsou odsouzeni do role mlčících vrb. A co taková nespokojená vrba dokáže, dobře poznal i takový Král Lávra. Zachmuřená sobota, která neláká k pobytu venku, takovým situacím v podstatě nahrává. Protože umožnit druhým probrat ty nejproblematičtější a zapeklité uzlíky ve vzájemné komunikaci se považuje za velké umění. A ne každý je toho schopen. Přesto mám sobotní neformální dýchánky ráda. Většinou se sama nastylizuji do role pozorovatele, který nechce nic řešit. Pak nedochází k žádné frustraci. Naopak, vynoří se zajímavá zjištění. Třeba takové, jak hluboce v sobě máme zakořeněné zvyky našich předků. Oni se po vstupu do hospody či do kostela (jinde se v podstatě nescházeli) okamžitě rozdělili na muže a na ženy. A to často zůstává i dnes, dokonce i s tím bizardním detailem, že vám někteří muži klidně doporučí, „sedněte si holky spolu, ať si my chlapi můžeme pokecat.“ Ale abych nebyla nespravedlivá, není to pravidlo, nicméně stane se. Jako samozvaný pozorovatel člověk objeví věci. Dnešní zachmuřená sobota ale asi bude víc přát těm knihám. A Ptákovině. Bude večer v televizi, a když divadlo přijde až za námi domů, nenechám si to ujít. Tak dlouho jsem se na ni chystala do Činoheráku, až ji zvládnu doma. Vínečko, divadlo, pohoda. To je pravá sobotní relaxace.

pátek 9. dubna 2010

Kozel zahradníkem

Dnes naposled jsem byla na semináři v ústavu vyšetřování zločinů komunismu. Je tam teď docela výbušná atmosféra a člověk neví dne ani hodiny, kdy tyto vzdělávací aktivity zapějí svojí labutí píseň. Celá ta šaráda kolem ředitele této instituce se mi zdá hodně podezřelá. Pana Pernese znám ještě z doby, kdy jsem studovala dějepis a na rozdíl od mnoha zakazovaných autorů se o něm nejen smělo mluvit za minulého režimu, ale byl i autorem mnoha doporučovaných knih. Nechci hodnotit jeho odbornou úroveň, ale z hlediska prostého selského rozumu se mi zdá postavené na hlavu, aby člověk s VUMLem a protěžovaný minulým režimem měl stát v čele ústavu, který má odhalovat zločiny komunismu. Zní mi to jako politická objednávka a chvíli před volbami to ve mně vzbuzuje neblahé vize do budoucna.
Přednáška byla jako vždy zajímavá. Vedli ji již osvědčení lektoři a čas do čtyř byl vskutku aktivně vyplněn. Přesto jsem ten ústav opouštěla s rozporuplnými pocity. To, že je to tady jako v Kocourkově, vím už dávno. V poslední době to ale víc připomíná Absurdistán a bojím se, aby v brzku ( pamětníci slovo brzko jistě dobře znají) nebyl ten český absurdistán znovu zahalen do rudého hávu. Temné vize. Musely být rozehnány ve vinárně U Počtů, ale i tak pachuť zůstala. Páteční večer pak byl ve znamení relaxace po sice kratším, ale náročném týdnu.

čtvrtek 8. dubna 2010

Vládní návštěva

  Dnes vypukla druhá fáze maturitního písemného testování. Na pořadu dne byla němčina. Průběh stejný jako v úterý, snad jen s tím rozdílem, že zatímco češtinu bych v pohodě napsala spolu s nimi, v němčině bych si ani neškrtla:-)Také jsem se nikterak ve škole nezdržovala, byla jsem vyslána s malými dětmi do terénu. To je vždy úloha velmi nevděčná, ten nákrok jednou nohou v kriminále se pohybem po městě s pětadvaceti blechami viditelně rozšiřuje směrem k Borům. Zejména, jste-li v rámci úspor s nimi vyslána sólo. Takový pracovní adrenalin za nulovou odměnu - pokud je vše v pořádku. Pokud se – nedej bože – něco přihodí, „odměna“ je tu v cuku letu. Ale nechci malovat čerta na zeď, rozhodla jsem se to dělat a tak to dělám i přes tyto zjevné nepoměry. My jsme dnes vyrazili do Muzea hlavního města Prahy. Původní záměr pobytu v Národní galerii nám překazila vládní návštěva, neb kvůli těm dvěma je neprodyšně uzavřen Hrad i jeho okolí. Ba dokonce se tady i špatně telefonuje, pořád to šumí a vypadává. Až jsem v rádiu slyšela něco o rušičce, takže jsem rázem chytřejší. Krom toho tady permanentně přelétává vrtulník, člověk se cítí jako uprostřed vojenské zóny. A zvýšená koncentrace policistů v ulicích nás ujišťuje, že slavný supersummit ještě trvá. A my museli využít z nouze ctnost a jít na Florenc, kde už jsme byli, ale je to v bezpečné vzdálenosti od Hradu, tak nás tam bez potíží pustili. Zajímavou změnou tady byla 3D projekce Langweilova modelu Prahy. Pár minut se díky tomu procházíte Prahou devatenáctého století a žasnete, že někdo měl tolik trpělivosti a vše tohle vyrobil jen z papíru. Tedy, žasla jsem jen já, pubescentům to bylo vcelku ukradené. Nicméně jsme tady strávili plodné dopoledne, a když jsem je vypouštěla k domovu, docela jsem si oddychla. Ve škole před tabulí je to přeci jen bezpečnější:-) Teď pozoruji prezidentskou helikoptéru, díky níž tady není skoro slyšet vlastního slova, proto si rádio pouštím do sluchátek. Poprvé zaslechnu něco méně nabubřeného a adorujícího ohledně té vládní megaakce. Jakýsi pán (kvůli řevu neslyším všechno ani ve sluchátkách) vysvětluje, jak je jaderný arzenál drahý na údržbu a oba páni se prostě potřebují zbavit jaderného šrotu. Tak z toho udělají show, jakože se snižuje jaderné zbrojení, přijedou sem, kde z nich všichni mají oči navrch hlavy a vychvalují je až do nebes,a oni vlastně jen odepisují staré zboží. Asi jako kdyby naše ředitelka potřebovala odvézt svoje staré auto na vrakoviště a zamaskovala to vyhlášením mimořádných prázdnin. Američané ani Rusové údajně vůbec nevědí, kde jejich mocipáni zrovna pobývají, a my se tady kácíme na zadek. Jakoby to už tady někdy bylo? Jsme prostě lepší než Švejk, už včera jsem o tom psala. Takové klasické Odnikud nikam:-)

středa 7. dubna 2010

Jsem lepší než Švejk

 Titul mého dnešního příspěvku odkazuje k divadelní satirické soutěži, která se koná v divadle Bez zábradlí. Pilně na ni s dětmi trénujeme. Museli jsme si sami napsat krátkou satirickou scénku, která reflektuje politickou současnost. Název zní „Analfabet“, tedy jak uznáte, pro naši politickou scénu absolutní zrcadlo. Scénku budeme předvádět před porotou složenou s těchto jedinců: Michal Viewegh, Kateřina Brožová, Hana Heřmánková, Roman Vojtek a Jan Štolba. Jako host by se měl účastnit vnuk Jaroslava Haška Richard Hašek a také literární teoretik Radko Pytlík. Zajímavá sestava. Děti se těší, ale jsou zároveň v lehce nervózním, napjatém očekávání. Já samozřejmě také, a proto jsme dnes pilně zkoušeli. To byla ta hezčí polovina dne. V té druhé se odehrávala naše pracovní porada. Ukázkové mlácení prázdné slámy. To je v podstatě švejkovství v dokonalé podobě, škoda jen, že s tím nemůžeme vystupovat. Pochybuji, že by někdo přiznal svoji vedoucí úlohu. Ale jako inspirace pro absurdní scénář je průběh naší porady jak dělaný. Jediné, co jí lze připsat k dobru, že nebyla dlouhá, jak se očekávalo. Trochu jsem se obávala cesty domů, protože na šestce a sedmičce se očekávají manévry kvůli Obamovi a Mědveděvovi, ale zřejmě to vypukne v plné síle až večer nebo zítra. Ovšem kordóny policistů už tady pochodovaly odpoledne. I to je situace jak vystřižená ze Švejka. Hašek by měl dneska inspirace na rozdávání.

úterý 6. dubna 2010

Maturitní písemky

  Tak pomalu začíná jít do tuhého. Čas plesů a radovánek skončil a nastává období zkoušek z dospělosti. Alespoň u nás ve škole. Dnes byla na pořadu dne čeština. Je to ještě postaru, takže klasická slohová práce na čtyři hodiny. Osnova, koncept, čistopis. Pamatujeme i z našich dob, i když za nás byla taková socialistická obdoba státní maturity. Témata se vyhlašovala rozhlasem a byla skutečně ve všech školách stejná. Vybavuji si, že na náš maturitní rok připadlo nějaké výročí Marie Majerové a všichni na beton počítali, že bude v písemkách. Dnes už zase maturanti o Marii Majerové nemají ani páru. To ale nechci rozebírat, my se jí tehdy báli a ona nebyla. Anebo možná byla, ale už si to nepamatuji. Přeci jen už je to nějaký pátek za námi. Utkvělo mi v hlavě jen moje téma, vybrala jsem si úvahu na téma lhostejnosti kolem nás a v nás. Co jsem psala, už samozřejmě nevím, ale se známkou jsem nakonec byla víc než spokojená. Doufám, že stejně spokojení budou i moji maturanti, i když mě hned ráno trochu nadzvedli. A nebyly to dozvuky pomlázky. Donutila jsem je k slavnostnějšímu oblečení, v tom jsem stará škola. Nesnáším, když někdo přijde k důležité zkoušce ve vytahaném svetru anebo ošoupaných džínsech. Koukali na mě jak zjara, jako bych po nich chtěla nějakou morbidní zvrácenost. No, a ráno se samozřejmě některé dámy přihnaly, jako by šly na hřiště. Na můj nevěřícný dotaz, co že to mají na sobě, se mi dostalo odpovědi, že zapomněly! Maturita je v podstatě jejich první zásadní životní zkouška a ony zapomněly! Nerozumím tomu. Chtěla jsem je od zkoušky vyhodit, přeci, když půjdu třeba na pracovní pohovor v měsíc nepraných kalhotách s dírou na koleni a teplákové mikině, také mě nevezmou? Nějaká noblesa a úroveň holt přeci musí být? Vedení mi to ovšem nedovolilo a tak se psalo. Foto jsem sem dala ilustrační, je to moje stará třída z před pěti let, ti současní mě ráno tak rozladili, že jsem nefotila(podotýkám, že skoro všem mým studentům parkuje před školou luxusní vůz, to ano, náležitě se obléknout je ale zjevně nad jejich rozumové schopnosti).
Po vstupním proslovu paní zástupkyně se jim odtajnila čtyři témata na výběr a mohli se pustit do práce. Pro zajímavost uvádím přehled, ze kterého si mohli vybrat. Jsem zvědavá, jak dopadnou. Třeba je moje bazírování na formalitách staromódní a trapné a oni ukážou, že jsou vlastně geniální. Uvidíme. A schválně, co byste psali Vy?

1. Film jako pohádka pro dospělé

2. Význam divadla pro naši národní identitu

3. Postavení knihy ve světě moderních informačních technologii a rychlého životního stylu

4. Mladý člověk jako nechtěný hrdina

Já bych si vybrala dvojku:-)

pondělí 5. dubna 2010

Koleda

Volné pondělí je mezi Čechy vnímáno jako největší deviza Velikonoc. Pravda, že vždycky v době předvelikonoční se objeví volání po Velkém pátku jako státním svátku, ale tady celkem souhlasím s doktorem Halíkem. Proč by se měl ateistický národ přiživovat na křesťanech, když stejně do kostela většina lidí nechodí? Volný Velký pátek by byl jen dalším lichým volným dnem, o žádné náboženské zanícení zcela jistě u nás nejde. To na Slovensku je to jiná káva, ale nežijeme u Dunaje ale u Vltavy, takže si užíváme jen volné pondělí.
   Rodiče, žijící na venkově, měli nachystanou pomlázku a tak jsem (celkem neochotně) byla přímým aktérem tradičního mrskání. Naštěstí můj věk je v tomto velmi dobrou ochranou a tak si mnoho chasníků s pomlázkou zakoupenou v Kauflandu netrouflo. Přiznám, že pohled na koledující děti je roztomilý. Zde nemám výhrad. Odnášely si plné košíčky dobrot a za hezky odrecitovanou koledu si je opravdu zasloužily. Jen nevím, zda bych byla tak velkorysá jako moje maminka, která ze svého důchodu nakupuje tolik dobrot, že by z toho mohla být živa venkovská jednotřídka minimálně dva roky. Ale jí to těší a moje mrzoutské řeči vůbec nevnímá. Pravdou je, že se k dětem i přimotají zdejší bezdomovci a sociálně slabé případy, které já bych tedy zcela jistě nesponzorovala, ale venkov tepe v jiném rytmu, než jsem navyklá z Letné. Abych unikla opileckým excesům místních i naplavenin, vyrazila jsem směrem Praha už dopoledne. Nehodlala jsem se účastnit ruské rulety, která v odpoledních a podvečerních hodinách na cestách k metropoli pravidelně (a o svátcích zvlášť) vypuká. Nu, veselé Velikonoce máme úspěšně za sebou a zítra zase do procesu. Naštěstí to volno nebylo tak dlouhé, aby stihl vybujet syndrom návratu z dovolené. Zato mi vybujela nějaká střevní chřipka, tak nevím, jak to s tím zítřejším pracovním nasazením bude. Ale jsou maturitní písemky,tak musím:-)

neděle 4. dubna 2010

Veselé Velikonoce

Čeština je už od dob národního obrození bohatý a barvitý jazyk. Jedno ale nezvládá, blahopřání. Přesněji řečeno, nápadité přání. Došlo mi to po mnoha přáních veselých Vánoc či aktuálně Velikonoc. Je velmi potěšující dostat pohlednici s přáním, pokud možno ručně psaným. Pravdou je, že dneska vládnou sms či facebook, nicméně podstata veselého přání zůstává. Svátky prostě mají být veselé:-)
Pamatuji si, že už v dětství mi ani Vánoce ani Velikonoce vůbec veselé nepřipadaly. Vánoce teď nechám být, ale o Velikonocích mi na tom, že vás někdo zmlátí a ještě za to chce dostat nějakou koledu, nic veselého nepřipadalo. Pravdou je, že s přibývajícím množstvím alkoholu se většina aktérů vždycky tvářila dost vesele, ovšem jejich následná kocovina se zdála vzhledem k vykoledovaným vajíčkům zcela nepatřičná. Žádný jiný velikonoční scénář se od té doby nekoná a já stále nevím, co je na pomlázce veselého.
Vybavuji si, jak se mi to zdálo nepatřičné. Ne kvůli tomu alkoholu. Neseděl mi způsob provedení. Jistě k tomu přispělo i vědomí vlastní poníženosti, někdo mě ztluče a já se mám tvářit vesele?
Problém je, že se to vydává za národní tradici. Jako by neexistovaly jiné, příjemnější zvyky. Bez vykoledovaných panáků a litrů domácího vína. Možná to bude i důvod, proč se pobyt na velikonočních silnicích rovná takřka sebevraždě.
Každý se prostě baví, jak umí. Být veselý je skoro národní povinnost. Občas si představuji, kam až to s tou veselostí dotáhneme, když je to takový úzus. Zatím pomyslného vrcholu dosáhla mladá kolegyně, která na poradě prosazovala exkurzi s dětmi na téma „veselý holocaust.“ Prý aby je to zaujalo.
Myslím, že větší absurdnost ve veselí dosáhnout nelze. A když, tak jedině jako politická strana za veselejší současnost.
Moje mladinká kolegyně to jistě nemyslela zle. Jen se snažila jít s dobou, všechno usnadnit, zabalit do nic neříkajících frází, zpovrchnit. Potřebovala se prezentovat a na jiné řešení nepřišla
Konečně, v církevním pojetí Velikonoc jde o ukřižování a následné zmrtvýchvstání Ježíše. Na tom snad není nic tak zásadně veselého, jde víc o duchovní rozměr, ale ten aby v naší společnosti člověk pohledal.
Domyšleno platí, že co je psáno, není dáno. Tím spíš, že se stigmaty na rukou nebo jelity na pozadí nikomu jistě do smíchu není.
Myslím, že je na čase, aby se noví obrozenci nad velikonočními (a vůbec nad všemi) přáními důkladně zamysleli. Když se mohou psát diplomové práce v Plzni za víkend na závažná témata, jistě by se našel kreativec, který by zmákl za stejnou časovou jednotku zmapovat vývoj blahopřejných slov v jazyce českém. Ať někdo vysvětlí, proč mají být zrovna Velikonoce veselé, když vás opilí chasníci zmlátí tak, že se týden nehnete? A dalo by se s tím něco udělat?
V tomto ohledu moc optimistická nejsem. A zejména když vidím, jakou paseku nadělá pomlázka v ateistické zemi na rozbitých silnicích, kam se vydává mraky opilých koledníků bez ohledu na avizovanou policejní akci. Pro tisíce lidí tak přání veselých svátků získává hodně hořkou příchuť.
A stejně zase za rok budou všichni hlásat veselé Velikonoce. Bez ohledu na to, že čeština je bohatý a barvitý jazyk.
Přes své pochyby jsem podlehla. I já přeji veselé Velikonoce. Co taky jiného?

sobota 3. dubna 2010

Očistná Bílá sobota

   Dnešní Bílá sobota byla bílá vlastně doslova. Nic zásadního se nepřihodilo, courali jsme se Zachariášem po venku, kde se nesměle probouzelo jaro, a v mezičase jsem chystala materiály pro novou knihu. A také trochu koncipovala Svět knihy, jehož organizátoři mi včera poslali banery, které je třeba vyvěsit na stránkách. Jeden mám tedy tady na blogu a jeden na svých  http://www.jitkaneradova.cz/. Kvapem se nám ta akce blíží, ale stejně budu detaily ladit až těsně ve finiši. Zvyk už z dětství, vše dělat na poslední chvíli. A stejně jako olivy, když mě drtí, podávám nejlepší výkon. Doufám, že Svět knihy nebude výjimkou. Také byl dnešek dnem očisty. Nejen byt a duše potřebují jarní očistu, i auto si žádá své. Dosud se u nás auto vždy mylo ručně. Hezky kbelík, teplá voda – bez saponátu, abychom nepohoršili ekology, a hurá na to. Po letošní prosolené zimě ale bylo nutno zajet do myčky. Musím přiznat, že pro mě to byl v podstatě premiérový zážitek, sama jsem tam s autem ještě nebyla. Málem jsem urvala ruční brzdu, protože zpočátku, když se ty obří válce valily přímo proti mně, jsem pořád měla intenzivní pocit, že jedu:-) Naštěstí jsem včas pochopila. Pro moji mírně klaustrofobickou povahu to nebyl moc příjemný pocit, nicméně autíčko si libovalo. Samozřejmě jen do okamžiku, než nás ohodil protijedoucí náklaďák. Jako bych nikde nebyla. Doma si ani nevšimli, že by auto mělo být umyté. Tak ještě dostal koupel Zachariáš, pro kterého je to stres, honila jsem ho po bytě pěkně dlouho. Stačí říct (a opravdu jakýmkoliv tónem), že se jdeme koupat a pes je v trapu. Ale samozřejmě neměl šanci a teď už jen spokojeně sleduje, jak se Bílá sobota blíží do finiše. Já finišuji s knihou a becherovkou:-)

pátek 2. dubna 2010

Procházky se Zachariášem

Vždycky, když jdeme se Zachariášem ven nebo na výlet, žasnu, jací mazlíčci lidi doprovázejí (hovořím o zvířecích mazlíčcích, samozřejmě). Doba prostého venčení psa asi dávno pominula. Zatímco já se Zachariášem patřím k těm konzervativcům, mladík s fretkou je děsně pokrokový. A na nás hledí pěkně svrchu. Pamatuji si, jak mě kdysi překvapila i kočka na vodítku. Kočky jsem vždycky vnímala jako svobodné bytosti, které se venčí v okamžiku, kdy chtějí ony sami a ne, když si někdo vzpomene a přiváže je na vodítko. Ale tehdy zjevně šlo o velmi šlechtěnou obrovskou kočku, která byla dvakrát tak veliká jak Zachariáš. Nebyla jsem zrovna nadšená jejich vzájemným prskáním, ale údiv mě rychle přešel. Kočky se prostě venčí. Víc jsem valila oči na pána s vepříkem. Nechtěla jsem na ně zírat, ale v davu turistů kolem Staroměstského náměstí na mě opravdu působili trochu jako zjevení. Když o několik dní později na Vinohradské třídě následovalo setkání s minikoněm, došlo mi, že nemá cenu se divit. Dneska už ne. Pravda, potkana ve vlasech vnitřně rozervané dívky sedící v tramvaji hned přede mnou, se zaleknu vždycky, ale to je spíš otázka mojí fobie než údivu. Myši, potkani či křečci jako mazlíčci mě neudivují. Venčit veverku už mi přijde divné, stejně jako procházka s tygrem ussurijským, ale králíkům na vodítku se už vůbec nedivím. Had se venčí poněkud hůře, ale zase když uteče, dokáže spolehlivě vzbudit paniku v celé čtvrti. Stejně jako divočák Růžena u nás na chalupě, který v době své dospělosti spolehlivě vyděsil každého kolemjdoucího. A jaké to bylo roztomilé selátko, které si jeho majitel hrdě hýčkal. Onehdá jsme se Zacharíášem potkali husu. Kolébala se Stromovkou na vodítku a její majitel se tvářil, že jde o nejběžnější věc na světě. Zachariáš byl tak zaražen, že ani nevrčel a já, jak jsem už sdělila, se přestávám divit. Vedle na balkóně zase bydlí kachna a pochybuji, že si ji tam vykrmují na posvícenský oběd. Je to prostě jejich mazlíček. Je čas Velikonoc a ta různá roztomilá mláďata na nás útočí ze všech stran. Líbí se mi, jen si neumím představit, že bych si je hýčkala v našem pražském bytě a vodila do Stromovky na procházku. Ale jak je vidno, možné je všechno. Skoro očekávám, že během svátků potkám někoho s beránkem. Aby to bylo stylové. I když chlapci, který venčil strašilky, nemůže konkurovat ani živý velikonoční beránek uprostřed Prahy.


čtvrtek 1. dubna 2010

Paroubek se stal premiérem

 Právě v rádiu hlásili proběhnuvší převrat, Fišer odstoupil, Paroubek se stal premiérem. Volby tím pádem v květnu nebudou. Nastává RaJ na zemi.:-)




  Chtělo se mi vystavit jen tuto zprávičku, ale mohla bych skončit v báni za šíření poplašné,ale opravdu poplašné zprávy:-)Přestože jde o apríl. Lepší mě nenapadl a je mi jasné, že na podobné bludy mi tady nikdo neskočí. Ale zkusit jsem to musela, aprílové vtípky mám ráda. Jednou se nám dokonce jeden povedl i na provařeného idiota. Kolegyně konečně sehnala pro maturanty divadelní představení Idiot a byla na to náležitě pyšná. Nedala se lehce, nevěřila,bylo nutno zapojit studenty a hlavně člověka z venku, který předstíral kancelář Národního divadla. Nakonec jsme tedy kolegyni přesvědčily, přišla do sborovny a řešila zrušené představení. Rozčilená, zklamaná. Teprve až věta:  " Na představení nemusíte chodit, idiotů tady máme už dost," ji vrátila do reálu. Smály jsme se tak, že ředitelka pohoršeně vykoukla ze své kanceláře v domnění, že se jí do předsálí nabouraly děti a ten řev provozují ony. Ne, byly to rádoby serizózní kantorky. Nu, od té doby se nám podobný vtípek nepodařil a s Paroubkem v titulku zcela jistě také neuspěji. Ale čeká nás veselý den, alespoň doufám. V rámci duchu zeleného čtvrtku jsem sice ráno byla zelená jen já, asi mě opravdu deptá jarní únava. Snad to ale přetluču něčím zdravě zeleným (moji studenti šli stylově na zelené pivo, které někde dneska točí:-). Přeji všem svým čtenářům veselé a příjemné Velikonoce.