Josef

 Jistě nebudu ani zdaleka jediná, kdo dnes bude psát o svátku Pepíků. Josef je i přes všechny populární a populační vlny naše nejslavnější mužské křestní jméno. Když se řekne „ na Josefa,“ každý ví, kdy to je. A je to ustálené rčení. Zkuste říct třeba „ na Tomáše.“ Jednak se to neříká a druhak, pokud Tomáše nemáte doma, nevíte, kdy to je. Josefa ani mít nemusíte, a je jasné, že řeč je o devatenáctém březnu. I ve zprávách se tomu věnují a toto privilegium jiná jména nemají. Přitom za rozšíření toho jména vděčíme popularitě syna Marie Terezie, Josefu II. Za císaře pána se nějak roznesla fáma, že vladař je dobrák od kosti a lidi na jeho počest začali hromadně pojmenovávat své synky. A stalo se to tradicí. Sice ne každý Josef je pak dobrák od kosti, třeba Stalin toho budiž důkazem, ale i tak je to jméno hezké, české a populárni. Můj pradědeček byl Josef a v současnosti máme v rodině celou jednu generační linii Josefů. Jsou hudebně nadaní, takže jejich josefská oslava je vždycky s muzikou a plnou parádou. Tak to má být.
I touto cestou jim gratuluji, neb zazpívat jim nemohu. Na hlas vlastním zbrojní pas a nahlas nezpívám ani pod vlivem alkoholu. Kdysi dávno, ještě za studií, jsem se odvázala a v davu si zapěla z plna hrdla. Poté se ke mně otočila slovenská spolužačka, která se udiveně zeptala: „Aj, ty zpieváš, Jitka? A ja som si myslela, že to bojler chrčí.“:-( Nu, z této krátké epizodky je zřejmé, že zpívat mohu někomu jen za trest a to si žádný Josef nezaslouží.
Krom svátku Josefa je dneska i Mezinárodní den invalidů. Sama bych to nevěděla, ale minulou sobotu jsem jako každý týden (takový rituál) poslouchala v Čr.2 Tobogán, který Aleš Cibulka věnoval právě tomuto dni. Měl tam plno tělesně postižených lidí a zahájil tou pravdou, že většinová (zatím ještě zdravá) část populace se k těmto lidem neumí chovat. Pán na vozíčku tam vyprávěl, jak jde s manželkou k doktorovi a lékař se obrací na ni: „Co se mu stalo? Umí se manžel svléknout?“A žena pak k manželovi: „Pan doktor se tě ptá, co ti je?“
  Doktor většinou pochopí, ale není to pravidlo. Navíc u doktora se dá předpokládat nějaká inteligence, ale co u těch ostatních, že?
Stejně tak slepému pánovi nabízejí, zda mu mají rozsvítit?
Pravda, všichni ti lidé, co byli hosty v Tobogánu, to vyprávěli s humorem, mnohdy černým až drsným, takže jsem se pobavila. Ale v mnohém i poučila, protože ten fakt, že s postiženými lidmi většinou neumíme komunikovat, je pravda. Hostem byla i paní Fischerová, kmotra mé knihy, která hodně zajímavě vyprávěla o svém synovi. A zakončila poučením, že je třeba se k těm lidem stavět rovně, protože jsou normální, jen to mají těžší. Což ovšem mnozí neumí. Snad proto je tedy v kalendáři Mezinárodní den invalidů, abychom si to připomněli a snažili se to naučit. Protože linie je tenká, velmi tenká.
 Nicméně i tak odcházím slavit Josefa. Na zdraví, Pepíci.