úterý 31. prosince 2013

Do nového roku...

   Těžko dneska napsat něco smysluplného. Většina národa opustí třináctý rok pod vlivem alkoholu a v následné kocovině bude doufat, že následující rok bude v něčem lepší.......  
   Každoroční evergreen, který se nějak dotkne i těch, co Silvestr a konec roku nijak neprožívají, ba co víc, nechává je lhostejnými.   Ovšem každá minorita to má trochu obtížnější, ať chce nebo nechce, nějak se jí to běsnění se změnou data dotkne. Když má kalendářní rok na kahánku, prostě to svádí k jakési rekapitulaci a bilanci. Tu si ale asi nechám až na lednové večery, dneska budu jen stručně konstatovat, že v novém roce bude (překvapivě stejně jako letos) nejdůležitější devízou zdraví.  
  Tak konec starého roku podle Vašich vlastních představ a v novém roce hlavně zdraví. 

                           A děkuji, že sem chodíte J.



pondělí 30. prosince 2013

Konečně Zoubek

  Nikoli snad první zoubek (v mém věku už asi vypadlý J),ale Zoubek, tedy Olbram, a jeho skvělá výstava. Po počátečním až takřka frenetickém nadšení z jeho exhibice, kdy jsem byla (doopravdy) přesvědčená, že do Jízdárny běžím vzápětí po slavnostní vernisáži, začala fáze odsouvání. Jeden by neřekl, že prokrastinace může obsáhnout i volnočasové aktivity, většinou ji totiž spojuji s povinnostmi pracovními. 
Prostě mě uklidnila jistota, že výstava tady je, nemusím za ní jezdit (třeba do Vídně), tedy na mě počká a lze tedy na ni jít takřka kdykoliv. Pak se ale objevila určitá vtíravá vnitřní nejistota, aby Zoubek nedopadl jako některé jiné velkolepé výstavy, které tady byly, byly až nakonec skončily. Bez mé osobní účasti, protože jsem je prostě nestihlaJ
   S Olbramem Zoubkem jsem ale nehodlala dopadnout podobně a dala jsem si tedy za úkol stihnout ho ještě před koncem roku. Povedlo se a stálo to za to. Samozřejmě. Jeho sochy jsou nádherné. Ale to vím už dávno. Tady mě nadchla jejich koncentrace. 
A film o mistrovi. Byl to prostě úchvatný zážitek. 
A jelikož jsou ty Vánoce, nebo spíš čas povánoční, zalítli jsme ještě do Strahovského kláštera na výstavu vánočních ozdob.  Nadšená jsem byla obdobně. I proto, že jsem zjistila, že některé kousky, zde vydávané za luxusní, máme doma u maminky. Patrně už dochází k zhodnocení jejich historičnosti. 
A vlastně i na našem stromečku něco podobného máme. Jsem totiž absolutní milovník vánočního kýče a až tady jsem zjistila, že někdy je to i umění. Nebo starožitnost.
Ať je to co je to, mám to ráda a výstavu jsem si užila. Stejně jako Zoubka. 
     Krása nesmírná to bylaJ. ObéJ

neděle 29. prosince 2013

Co se chystá..........

Dnešní nedělní povídání o knihách nebude o tom, co jsem přečetla, ale co se chystám číst. Díky Ježíkovi, který byl tak hodný, myslel na moji čtecí závislost a rozhodně mi připravil dávky větší než malé. Takže se těším na Druhý život Marýny G., čeká mě bestseller Zmizelá či Kejklířova žena. Objevily se i vzdělávací knihy, takže konečně pochopím, jak chápat moderní umění či jak má člověk vystoupit z davuJ. Krom toho se objevil detektivní příběh a samozřejmě několik knih s historickou tematikou. Přidala se i půjčená Poslední aristokratka, do které jsem již nahlédla a která mi tedy pěkně polechtala bránici. Ne nadarmo je nejlepší humoristický román loňského roku. Místy jsem se smála i nahlas, což se mi už dlouho nestalo.
 Novinkou byly letos audioknihy, které vychutnávám nejvíc při jízdě autem a děsně mě to baví. Takže se chystá velké novoroční čtení i poslouchání. A s ním je i spojená víra, že za rok pod stromečkem bude i Nic nového pod sluncem.
I  když, start bude mít už v lednu, takže kdo ví, co si přát do příštích Vánoc?Třeba jako audioknihu. Nebo jako e - knihu, to je už Třídníknížka, takže třeba se stejnou cestou vydá i Nic nového pod sluncem.. 
     Uvidíme, zatím je na řadě čtení darované. Těším se.
               
     Nastávají(vlastně už probíhají) čtenářské lukulské hodyJ

                

     Obálka titulu Už je tady zas    Obálka titulu Průvodce protektorátní Prahou   Obálka titulu Dějiny legendárních zemí a míst

 Obálka titulu Druhý život Marýny G.                               Obálka titulu Psí příběhy .....atd

sobota 28. prosince 2013

Fotím, fotíš, fotíme

    Kdysi jsem si přála být něco jako umělecký fotograf. Povýšit fotografii na umění.  Získat ovšem ten pravý grif není vůbec snadné. Ono je totiž fotografů dvanáct do tuctu a pokoušet se o něco, co dělají jiní mnohem kvalitněji, je trochu nošení sov do Athén.  Když nemáte kvalitní aparát a osobité vidění světa, které právě povyšuje obyčejnou fotku na umění, nemůžete být zkrátka mistr.
 Vlastně jsem k něčemu podobnému už dávno dospěla jen tak, při prohlížení fotoalb, které jako správný konzervativec nejen mám v papírové podobě, ale ve stejném seskupení vytvářím i dnes. Prohlížet si fotky na počítači či v telefonu jednak trochu ztrácí kouzlo a druhak nemá mojí plnou důvěru, neb jeden nikdy neví, kdy se mu to z éteru záhadně ztratí či kdy CD s cennými fotkami přestane být kompatibilní a neprohlídnu si už vůbec nic. V jisté fázi svého okouzlení technikou jsem samozřejmě vytvořila obří zásobu fotoCD a zahltila několik serverů svým fotografickým viděním světa. Ba skoro bych řekla, že hrozilo takřka reálné nebezpečí, že bez aparátu nejsem schopna vyjít mezi lidi. Explozi mojí dokumentační euforie zastavil až kritický pohled na svoje fotky ve srovnání s jinými (třeba blogovýmiJ) .  A také chátrání vlastní paměti, když už je jednou něco ve foťáku, určitě si na to časem vzpomenu. Nevzpomenu. Jeden by nevěřil, jak elektronická či fotografická paměť záludně degraduje paměť vaši vlastní. Mimochodem, fotky opatřené popisem a datem jsou nutností nejen pro archiváře, což samozřejmě neznamená, že tomu tak vždycky je. Někdy přitom stačí jen slůvko či jméno na žloutnoucím obrázku, aby vám naskočil dávný příběh.  V záplavě elektronických obrázků se mi toto kouzlo vytrácelo. Došel mi také fakt, že nad fotkami už vůbec neuvažujeme. Když jsem jela na dovolenou se dvěma kinofilmy, pěkně jsem si rozmyslela, co vyblejsknu. A pak člověk trnul, zda fotky vyjdou či (v mém případě) měl dobře založený film.  Z dovolené pak většinou bylo třicet celkem kvalitních záběrů. Dnes se jich napráská tisíce, které pak někde v počítači trpělivě čekají na zpracování. Když k němu (v lepším případě) po letech dojde, nastává ona fáze tápání? Co to je? Kde to je? Kdo to je?...
Obří množství fotodokumentace je patrně chyba (a to nemluvím o fotomontážích či o tom, že dnes vlastně ani nevíte, kdy a kdo si vás někde vyfotí a pak operuje s vaší fotkou, to je zase jiné téma, byť rovněž fotografickéJ)
Neuvěřitelné, jak velké množství fotek dokáže člověk vytvořit. Úplně automaticky lze totiž fotit telefonem, tabletem či kdoví čím ještě.  Zachycení okamžiku je dnes opravdu dílem okamžiku.

Pravda, někdy je to trochu dobrodružné, putovat městem a cvakat jednu za druhou, ale na druhé straně se tím výrazně redukuje vlastní soustředění a osobní zážitky.  Já touto vánoční spekulací nechci vůbec brojit proti fotografiím, naopak, jsem velký ctitel fotoumění. Jen mě osobně zaskočilo, kolik toho mám v paměti (bohužel jen té počítačové) a jak vlastně mnohde ani nevím, proč a kde jsem fotila. Nastala fáze očisty a s tou přichází i verbální doprovod. A vlastně i velká úleva. Nemusím už všude tahat foťákJ . Zejména, když jeho historičnost budí u mladé generace takřka posměchJ. Nemáme to jednoduché, my, ctitelé starých a pomalejších médií, ke kterým patří třeba i klasická papírová fotografie.  Ale zase je nad čím dumat J. Taková mile zbytečná vánoční úvaha, nesoucí se v duchu hromadného fotografování se pod stromečkemJ

pátek 27. prosince 2013

Po Vánocích

Když tak rekapituluji průběh vánočních svátků, přetékajících nadbytkem jídla a pití, kombinovaném s nezvladatelnou záplavou pohádek a dalších sladkobolností, zkouším si vybavit doby, kdy to bylo jiné. Možná bych chtěla proniknout až k podstatě svátků, ale ani já nepamatuji dobu, kdy se dětem nadělilo pod stromeček polínko na hraní a jídlo bylo v podobě, kterou dnes považujeme za přísně redukční dietu. Jenže asi jde o jakýsi vzpomínkový optimismus, jsem přesvědčena, že kdyby byly dnešní možnosti, slavilo by se i za mého normalizačního dětství úplně stejně.  Ale ačkoliv dnes někdy má člověk při pohledu na některé nákupní košíky pocit, že brzy vypukne hladomor nebo válka,
a národ má za úkol dobře se zásobit, zdá se mi, že najednou obecně víc lidí dává přednost klidu a pohodě před tím nablýskaným šílenstvím, které někdy bývá prezentováno jako typické české Vánoce.
  Přesvědčila mě o tom půlnoční mše (i mě, neznaboha) ve svatém Antonínu, kde bylo narváno, stejně jako o mši na Hod boží. Utvrdila jsem se v tom při procházkách Prahou, kde se najednou lidé (a nebyli to jen cizinci) usmívali, přátelsky pokyvovali, ba se i dali do řeči.  I koledníci na Štěpána přišli. Od sousedů. A zazpívali. Krásně.
Nevím, jak moc je to způsobeno nějakým záhadným rozpoložením či tím, že s věkem člověk svátky vnímá jinak. Prostě jsem nabyla dojmu, že takové Vánoce mají být. Pravda, někdy(většinou) je ta příprava předimenzovaná, jde vlastně jen o tři dny svátků, ale to je tak se vším. Není to vlastně Nic nového pod sluncem (vánoční avízo na příští rok, protože dárky se mají dávat nejen o VánocíchJ).

Teď ještě přenést si to vánoční zklidnění do nového roku. Pokusím seJ.


(Sebestředný projev hlazení velkého ega, které se pokoušelo otrávit druhý svátek vánoční, záměrně nehodnotím, neb by se tím celé svátky dehonestovaly:-))

čtvrtek 26. prosince 2013

Vánoční hřbitov

   K našim rodinným vánočním zvykům patří sváteční návštěva hřbitova. Chodíme navštívit naše vlastní zesnulé, ale mám ve zvyku zavítat i na Vyšehrad, mezi naše odpočívající velikány. A nasát zde atmosféru klidu a smíření....
    Letos se řady našich vlastních nebožtíků bohužel rozrostly, tudíž naše privátní návštěva hřbitova byla poněkud emotivnější a intenzivnější.  
I ale tak nelze nevnímat sváteční atmosféru hřbitovů. V mezidobí mezi dnem a večerem, kdy se stmívá, den se poroučí a tma ještě vše neovládla, jde o místo takřka magické. Mám to ráda. Všude blikají a svítí svíčky, ticho je takové jiné než obvykle, sem tam projde živý návštěvník, aby si "popovídal" s těmi svými mrtvými.  Je to až morbidně hezké, navíc v tomto čase víc než jindy  pracuje rozjitřená představivost. Jak si v noci, až všichni zmizí ke svým prostřeným stolům, ty duše našich blízkých tady udělají svoje Vánoce.  Ne o jídle a pití, ale o vyprávění a sdílení. Podkreslené mihotavým světlem svíček...  
Ve skutečnosti jde o fantazii podrážděnou tím, jak jsou všichni emočně rozhození během Vánoc, které už nepřipomínají slunovrat, což byla jejich primární role, ale narození Ježíše, který se měl samozřejmě narodit úplně jindy. Prostě, všechno je jinak, i na tom hřbitově je to všechno jiné než obvykle. Ale je to krásné, stejně jako Vánoce a vlastně každá iluze.
   Kde bychom ale byli, bez iluzí…

Vánoční hřbitov je prostě ideálním místem k přemýšlení. O tom, co je, bylo a bude. Mohlo být a není.  Chtělo by a nemůže. Představuje a nemá. A vůbec, prostě tak nějak…..

středa 25. prosince 2013

Karel Čapek

   Když někdo odejde na druhý břeh o Vánocích, jako by to bylo ještě o kapku bolestnější než obvykle. Ona to samozřejmě není reálná pravda, ale pocit. Intenzivně přiživovaný médii a všude přítomnou sladkobolností.  A tím vším je to tak nějak citlivější.  Alespoň chvíli. Nechci ale být osobní, hodlám se pohybovat ve veřejné rovině, respektive v mé oblíbené historicko - veřejné poloze, která mi dnes velí připomenout úmrtí Karla Čapka. Také odešel o Vánocích, navíc velmi mlád. Pravda, k tomuto poznání docházím věkem, že Karel Čapek umřel velmi mladý, jako 48 letý. A co toho dokázal, napsal, zažil? Neuvěřitelné. 
  V mém dětství to ovšem byla postava z čítanek, jakýsi stařičký pán, který něco sepisoval a my se to teď musíme učit. Myslím, že většina současných studentů to má naprosto podobně. Pokud ovšem o Čapkovi něco vědí, dnešní doba totiž nahrává alternativám, jen se proboha nic nenaučit a udržet v paměti, protože přeci všechno najdeš na netu...!
 Nelítostně vyhazuji od maturitní zkoušky ty experty, kteří mi při zkoušce z dospělosti vyplodí od Čapka maximálně tak Pejska a kočičku. Ač je to neuvěřitelné, stalo se. Doopravdy. Ale o prázdninách nehodám spekulovat o škole,  ač téma je Karel Čapek a jeho knihy. Ostatně, když už se „navážím“ do současnosti, pak by se jazykem dneska dalo říci, že byl komerčně zdatný workholik.  
A to byl. Uměl knihy nejen napsat, ale i prodat.
   Inspiroval mě (krom jiného) svými zápisky z cest, které vyplývaly z jeho velkého zájmu o cizí země. Ten mám také, ale k němu navíc velkou sklerózu, takže po čase zjišťuji, že si místa, která jsem navštívila, v podstatě už zase nepamatuji (bohužel, podobné zkušenosti mám i přečtenými knihamiL). Jak pak přijde k dobru detailně popsaná pohlednice, případně fotografie, která vám místo zprostředkuje vizuálně, a z druhé strany archivuje vaše tehdejší pocity či zážitky. Myslím, že jeho Anglické listy byly tou zásadní inspirací. Moje listy sice nejsou publikovatelné, nevládnu tak vzletným jazykem a myšlenkovými obraty jako on, ale pro praktické využití jsou nenahraditelné. Alespoň pro nás, sklerotiky, se sklony k archivaci.
   Karel Čapek nás opustil právě o Vánocích před pětasedmdesáti lety, takže dnešek je v podstatě výročním dnem. Možná by stálo za to pustit si Člověk proti zkáze. Podle mého úžasný film. 
Nebo přečíst se některou z jeho povídek. Někteří chodí i k jeho hrobu na Vyšehradě, jiní mu jen věnují tichou vzpomínku. Zaslouží si ji nejen za sedm neproměněných nominací na Nobelovu cenu, ale hlavně za svoje knihy, které mám ráda, stejně jako jeho aktivity občanské a novinářské. Třeba Proč nejsem komunistou, si zaslouží tesat do kamene. Ale takových prvků z jeho tvorby by se dalo vypíchnout nevídané množství. A to odešel tak brzy... 
Proto stojí za to si nějak (podle svého gusta)  v běhu vánočních svátků připomenout velkého muže. Nemáme jich mnoho…J
Já letos sázím na audioknihy....(i díky JežíškoviJ))

úterý 24. prosince 2013

Štědré úterý




.....Vánoce mohu vypuknout, stromek máme nazdobený řadu dní, lze tedy začít ctít tradice.  Otázka je, jak moc je vlastně vánoční stromek tradiční? Nu, pouhých sto let....
   I když je dnes vánoční stromek svázán samozřejmě hlavně s křesťanstvím, patřil už k pohanským dobám, kdy se zdobily jehličnany. Na oslavu slunovratu. Do šestnáctého století se také církev intenzivně bránila zdobení stromku, označovala to za pohanský zvyk. Pak se ale rozhodla zvyk převzít a vtisknout mu svojí církevní symboliku.  A byloJ
 Nejdříve byl ozdobený stromek jen na veřejnosti, v domácnosti poprvé právě před sto lety. Jeden čas se také věšel ke stropu, špičkou dolů.
  Dnes nám hezky pohodlně stojí ve stojanu a záleží jen na nás, jaké dekoraci dáváme přednost. Zda staročeské, kýčovité, moderní, jednobarevné či naopak různorodě pestré.  Lze zdobit i podle nálady, jako že si stanovíte, že letos budou Vánoce červené a zdobí se sadou dočervena laděných ozdob. Za rok jsou Vánoce modré, jindy zase zlaté.  To je, z mého úhlu pohledu, vrchol estetického cítění.
U nás doma je to totiž víc takový pel mel, skoro by se chtělo říct až kýč. Ozdoby po rodičích, z dětství, darované i koupené, současné
 i starobylé…. No, umělecky tedy vskutku nic moc, ale máme to rádi.

 A tak to má být, každému, co milé jest. A nejen na Štědrý den, který budiž štědrý hlavně v duchu vzájemných vztahů.  
A  vůbec, hezké celé Vánoce.....
  

pondělí 23. prosince 2013

Nostalgie

   Nostalgie tak nějak k vánočnímu času patří. Trochu víc než jindy utíkáme do vzpomínek, necháme se unášet tklivými melodiemi, rozlítostníme se při kdejaké příležitosti. Možná za to může krátký den, zima a tajemně blikavý svit svíček. Dlouhé zimní večery dřív sváděly k vyprávění a noření se do příběhů, což v nás asi podvědomě zůstalo, přestože díky všudypřítomnému osvětlení naše temná část dne zas tak tmavá není.  Přesto jistý archetyp vánočního rozjímání a vzpomínání, vyprávění a vracení se do minulosti, zůstal zachován v mnoha z nás.
I jedinci cyničtí a otrlí velmi často podlehnou, a v době vánoční, třeba jen v duchu, bez okázalosti pro okolí, jihnou při pohledu na opuštěné děti či trpící stařečky. Každý máme svá vlastní nostalgická místa, okamžiky, kdy spolehlivě uroníme slzu, zatajíme dech nebo naopak otevřeme peněženku, abychom přispěli s pocitem, že tady zcela jistě naše sváteční pomoc bude na místě.
 Někdy na lítostivou strunku brnkne melodie z rádia či televize, jindy vůně či jen záblesk nějaké vzpomínky. A protože se to během adventu masivně kumuluje, mohu přijít i okamžiky, kdy najednou brečíte jako želva, aniž byste věděli, proč zrovna deska vám běžná vzpomínka uvolnila slzné kanálky, které by najednou mohly imitovat malou Niagáru….
Jde o čas krásný, ale na druhou stranu velmi smutný, respektive složitý.  Nejen všechny radosti, ale i smutky, vzpomínky, pocity či ztráty jsou jaksi (a to i bez naší aktivní spolupráce) umocněny a zesíleny.
(Občas mě napadá, zda to mají podobně i na druhé polokouli, kde v prosinci sálá slunce, den musí být dlouhý a svátky se oslavují na pláži. Je i tam prostor pro vzpomínky a nostalgii? To ale nepatří do mého lítostivého zamyšlení, jde jen o malou odbočku, neb už asi zjevně neumím udržet myšlenky v jedné linii. ) I to může být důvod k lítosti, jak je vše pomíjivé. Jenže toto zrovna nepatří k těm podstatným věcem. Ty jsou někde jinde, ve vzpomínkách na lidi, co tady už s námi nejsou. Ne snad, že by na ně člověk jindy nemyslel, jen nyní je to nějak intenzivnější, lítostivější, nostalgičtější, pořád se vtírá ono marné, co kdyby…, a jaké by to bylo….



neděle 22. prosince 2013

Když vzlétne děs a nevíra

..........aneb panoptikum sexuálních vražd od renomovaného autora detektivní literatury Viktorína Šulce mi leží na stole. Pravda, není to vůbec čtení sváteční, o adventu nemluvě, leč i takto drsné čtení se může objevit pod vánočním stromečkem. Je mezi námi jistě řada milovníků detektivních příběhů, byť tyto jsou postaveny na skutečném základě. O to jsou drsnější, ale asi není od věci vědět, v jaké době vlastně žijeme. Příběhy jsou tady v horizontu celého dvacátého století, tedy od prvorepublikových mordů až k současným sofistikovaným pokusům o utajení zákeřných vražd. Knihu si člověk musí dávkovat, přečíst na jeden zátah by znamenalo přijít o klidné spaní a o možnost opustit bezpečí vlastního bytu. I když jak zjistíte, ani doma nemusíte mít jistotu.  Takže milovníci hororů a detektivek se mají na co těšit. 
 Když vzlétne děs a nevíra je tedy čtení pro silné povahy, ale fakt dobře napsané. Tak nadechnout a do toho…J


                                                     

sobota 21. prosince 2013

Kdo se bojí, nesmí do Prahy

Nadcházející sváteční a prázdninové volno naopak k návštěvě přímo vybízí, proto nezbývá, než se vyzbrojit odvahou a statečně se vypravit. Kam? Na výpravu za pražskými strašidly.  Nepředpokládám, že se ještě dneska někdo bojí bezhlavého rytíře či nějakého vodníka, spíš o nich nemají děti ani tušení. Jejich fantazii přeci jen víc vládnou elektronické příšerky a mobil či tablet s vodníkem se neslučují nejen kvůli vodnímu prostředí. Proto je jistě zajímavé odložit mobilní hejblátka a vyrazit na pohádkovou tour za pražskými strašidly.  Jde o zajímavou aktivitu Pražského muzea a díky pátrání po dávných pražských strašidlech se lze dostat i do tajuplných pražských věží, jako je Prašná brána či Mostecká věž už Karlova mostu. Navíc muzeum jde s dobou, takže pro děti je připravena interaktivní hra, tudíž můžete do strašidelného světa pronikat i celkem moderně. Mám ráda pražské pověsti, jejich tajemné příběhy, které se váží takřka ke každé staroměstské ulici. A strašidla k nim bezpochyby patří. Výstavu jsme zčásti prošli se studenty, a líbila se, moc.  Takže pokud se nebojíte, můžete za strašidly vyrazit i během prázdnin. Určitě to nebude zážitek strašný, ba ani strašidelný. NaopakJ


pátek 20. prosince 2013

Nic nového pod sluncem

Po úspěšném prodeji několika svých knih, které vtrhly do oběhu díky našemu středečnímu vánočnímu večírku, mohu dnes již avizovat svoji čtvrtou knihu.  Nic nového pod sluncem J
Ne, že by mělo být vnímáno jako nic nového pod sluncem vydání čtvrté knihy, naopak, to je (minimálně pro mě) novinka a událost pořád hodně zásadní.  Nic nového pod sluncem je název mojí nové povídkové knížky, kterou už má v rukách Jalna. 
Letošní rok vydání již bohužel nestihneme, což mě trochu mrzí hlavně z toho důvodu, že se naruší moje dvouletá periodicita, kterou jsem si moc přála zachovat. Nu, co člověk nadělá, ono vlastně poznání, že nic není tak, jak chceme,  rozhodně není nic nového pod sluncem.:-) Bude to lednový přírůstek.  Takřka narozeninový, řekla bych. Takže nový rok by měl začít hezky a to by nemělo být Nic nového pod sluncem.  Dnes tedy nahazuji takové vánoční avízo a v lednu už bude i víc. Alespoň doufám, že nenastanou komplikace, které také nejsou nikdy Nic nového pod sluncem. A je čas sváteční, věříme v zázraky a vše dobré, takže v lednu se můžeme těšit na setkání s historickými fejetony, které nás přesvědčí, že dnes už opravdu není nic Nic nového pod sluncem...

čtvrtek 19. prosince 2013

Vánoční Hovory

Sejít se a strávit spolu nějaký čas, nejlépe příjemný, je hlavním motivem všech vánočních večírků. Alespoň předpokládám, že tomu tak je.  I naše setkání v Dadapu se neslo v tomto duchu.  Dosud jsme prosinec v rámci našich historických setkávání vynechávaly, letos jsme „kreativně“ vymyslely vánoční večírek s přednášejícími, které jsme srdečně pozvaly,  i s jejich hosty, které jsme pozvaly  stejně srdečně. Navíc jsme tedy měly ideu, že by naši publikující přednášející zde mohli prezentovat, případně i prodávat, svoje knihy.
Nu, vše zůstalo na půli cesty.

Nazdobená kavárna přivítala naše zdravé jádro hostů, kteří přišli s dobrou náladou a úsměvem na rtu, dorazil i odborník na heydrichiádu, který loni přednášel o temném období našich dějin.  Ostatní přednášející nedorazili, ale ani naše pozvání nijak nereflektovali. Musíme se zjevně ještě naučit, jak oslovit akademiky, aby alespoň zareagovali a odpověděli, protože pokud podle starých babských pravidel považujeme mlčení za souhlas, pak jsme čekali takřka knižní bazar.J No, ten se  tedy nekonal, nevadí, snad se povede jindy....
 Jinak jsme samozřejmě poseděli, pohovořili, příjemně se pobavili. A jen tak mimochodem vznikl i plán zajímavých historických setkání pro příští rok. Takže kromě pana Motla se můžete těšit na čarodějnice (tím samozřejmě nemyslím nás dvěJ, ale čarodějnické procesy,) budou i nějaké jiné vraždy, třeba konečně vypátráme vraha Otýlie Vranské. Rýsuje se debata o Mussolinim i o normalizační šedi. Vyskočilo i plno dalších jiných témat, takže se zdá,že máme před sebou plodný a atraktivní rok. Alespoň, co se Hovorů týká. Těšíme se. 
A díky vánočnímu večírku již vzniká i celkové sváteční naladění,atmosféra a pocity. Prostě Vánoce jsou tady. A včerejší večírek je velmi příjemně zahájil.  
Děkujeme tedy všem zúčastněným, moc si jejich návštěvy považujeme a ceníme. Srdečně přejeme krásné svátky a úspěšný společný nový historický rokJ.

středa 18. prosince 2013

Politická korektnost

Pod pojmem politická korektnost si lze představit ledacos. Nejčastěji ale jde o to, co vypouštíte z úst. Abyste neřekli něco nevhodného, rasisticky, xenofobně či homofobně zabarveného, něco, co by mohlo potencionálně zavánět nějakým, nejlépe mediálním skandálem. Zajímavé je, že vulgarismy nevadí. Ba skoro bych řekla, že naopak. Dodávají šmrnc a charisma, tedy podle médií. Mně osobně se to velmi příčí a těžko se mi vysvětluje malým dětem, že oni opravdu nemusí mluvit jako pan prezident či pan premiér. Příklady táhnou, proto naše mluva degraduje.  To nikomu nevadí. Ale běda, když se nešikovně vyjádříte o nějakých menšinách, to je právě současné minové pole, ona politická nekorektnost.  Hned jste lynčován, popotahován, degradovánJ. Je samozřejmě nutné vydrezírovat hlavně mládež, aby věděla, jak ano a jak ne.  Oni jsou jak savá houba, co se jim předloží, většinou nijak nezkoumají, tak to prostě je.   
A  tak se i přihodila zajímavá historka na hodině dějepisu, která byla věnována Marii Terezii. Ženě tak známé, že bez výkladu tahám z dětí moudra, co o ní vědí. A ejhle, oni začnou její údajnou podporou romského etnika. Trochu se podivím, odkud že tuto příhodu mají? A oni, že přeci z učebnice.

Mají úplně stejnou knihu jako já a v mojí se nic podobného nenachází. Chvíli jim nevěřím, ale podlehnu tlaku důkazů. Fakt to tam je. Stejné vydání. Že by záhada? Ale po krátkém pátrání je rychle rozluštěna. Do dotisku byl vpasován politicky korektní odstavec. Že se moc nikterak nezakládá na pravdě, nikoho tolik nezajímá, je to prostě současná poptávka a jazyková korektnost, tak se to prostě do knihy vpašuje. Abychom byli politicky korektní. A děti věděly, co mají říkat. Jim to nijak divné nepřišlo, prostě to tak berou. Divila jsem se jen já. Ne tomu, že někdo chce povzbudit nějakou menšinu. Ale tomu, že je to tak očividně křečovité, na zakázku a ideologie z toho čiší na sto honů. I formou zvýrazňování některých částí věty, které působí na podprahové vnímání dětí, protože zcela jistě nikdo číst a rozebírat celý odstavec nebude.  Nu, do politické korektnosti se nám už zase zapojují historické osobnosti. A učebnice. A to je příklad s Marií Terezií jen taková více méně humorná špičička ledovce.  Nu, je třeba být nejen politicky korektní, ale hlavně ostražitý a bojovat proti soustavnému vymývání mozků. Protože v tomto případě jsou děti hodně snadný cíl.
Zde to navíc vypadá, že někdo dostal třeba grant na národnostní menšiny a vyřešil to tak, že do učebnice náhodně napasoval odstavec s požadovaným textem. A vlk se nažral, ovšem jestli koza zůstala celá těžko říci. Hlavně,že je to politicky korektní:-)

úterý 17. prosince 2013

Vánoční večírky

  Skoro bych řekla, že každoročně omílaný evergreen vánočních setkávání nemůže přinést nic nového Že je to záležitost, která se opakováním proměnila v rutinu a někdy i nudnou společenskou povinnost. Ale letos jsem se proti všem předpokladům setkala s lidmi, kteří se na podobné setkání těší, ba co víc, i chodí tam moc rádi.
A tak i proto nás napadlo uspořádat i večírek náš, historický. S těmi, co pravidelně (i nepravidelně,samozřejmě), chodí na naše dějepisná setkávání. 
S těmi, co nám přednášejí. A samozřejmě s těmi, co mají chuť se sejít a poklábosit...
Takže:


Srdečně zveme všechny milé příznivce našich historických debat na předvánoční posezení do Hudební kavárny Dadap.
Zastavíme se v předvánočním shonu, posedíme, pohovoříme, příjemně prožijeme společný čas.....

Tentokrát nebude žádná přednáška, jen se chceme sejít, zastavit, popovídat...

Mnozí naši přednášející publikují, tudíž se naskýtá jedinečná příležitost obohatit zde kromě duše i Vašeho Ježíška koupí knihy. A možná i s podpisem autora..... 


Naše předvánoční posezení bude ve středu (tedy zítra) 18.12. od 19 hodin

Přijdťe pobejt:-)
 Užít si adventního času klidu a rozjímání, setkávání. A to všechno v doprovodu zajímavých knih našich přednášejících, dobrých vín a kávy zdejší kavárny. 


Prostě se jen tak zastavit v Dadapu....

Takže pokud máte mezi svými oblíbenými vánočními večírky skulinu, přijďte ji vyplnit do Dadapu.  Již zítra. Těšíme se na všechny...






pondělí 16. prosince 2013

Užít si město

Již dávno jsme zjistila, že nejsem sama, kdo cestu do centra běžně oznamuje jako výlet do Prahy.  Nechci tedy reflektovat někdy i humorné jazykozpytné situace, kdy zvídaví jedinci pátrají, proč na Letné popisuji svůj přesun třeba na Václavák, tedy jen několik málo stanice tramvají, jako výpravu do Prahy? J.  Prostě to tak je a zcela jistě to mají i ve všech městech, že sdělují svůj úmysl vyrazit někam do centra, jako že se jde do města.....
  Já se chci dneska vrátit k prostému si "užití si města."  Někdy se totiž život scvrkne na koloběh práce, nákupů a domácnosti, takže je vlastně jedno, kde trasa podobného maratonu stojí, zda někde v metropoli, na vsi či na samotě. Prostě jako veverka v kleci. Vyrazit do města pak není ani čas ani chuť. Proto pak onen fakt, kdy se to povede, stojí za to. Prostě si jen tak užít města....
 Ráda si podobný relax dopřávám, jen tak se potulovat po pražských ulicích, nejlépe těch staroměstských a trochu zapadlejších, k tomu kavárna, nějaké drobné nakupování, výstava, případně večer pak nějaké divadélko. V čase adventním je podobných příležitostí samozřejmě víc. Jen tak se cournout.  Nedávno jsem si v tomto duchu dopřála takovou sváteční "tour od Starbucksu ke Starbucksu". Když užívat, tak se vším všudy. Vyzbrojit na cestu jsem se hodlala jejich vynikajícím vanilkovým latté.  Při čekání na kelímek horké kávy se mi dostalo překvapivého oslovení:
„Tak co Marťane? Jak to jde?“

 Tak to je něco pro moji společenskou odtažitost. Co to jako má být?
Valím oči, učitelsky vytahuji obočí, koutky úst letí přísně dolů  a automaticky se nadechuji se k příkré odpovědi.  
Jenže za pultem stojí kluk, pusu od ucha k uchu, milý kukuč 
a vlídnou melodii hlasu. Netradiční oslovením vtahuje do dialogu všechny, jak jsem posléze zjistila. Odzbrojil i moje učitelské podvědomí (naštěstí nevěděl, čím se živím. Pokud to ovšem na mě nepoznalJ), takže jsem jen tázavě otočila hlavu a (zpočátku vlastně proti své vůli), se s ním dala do řeči. A ejhle, příjemný, milý kluk, který umí vesele a vstřícně prohovořit s každým. Prostě šikula do obchodu.  Nejenže jsem akceptovala Marťana, ale i mi zvedl náladu a zpříjemnil následující procházku. A nevědomky hodně poučil, že se nemám unáhlovat, což mojí netrpělivé duši stále není vlastní. Ale tohle byl prima trénink.

   A pak báječné městské zážitky, nachodila jsem tolik kilometrů, že snad týden nemusím do tělocvičnyJ. Jeden by skoro nevěřil, jaké adventní a vánoční zajímavosti se skrývají ve vedlejších uličkách,v zastrčených zákoutích.
Kam se hrabe nafintěný a přecpaný Staromák....

neděle 15. prosince 2013

Královský klam

Někdy mám dojem, že klam je nedílnou součástí dnešní každodennosti. Královský klam by tedy měla být lež na vyšší úrovni. U nás by to asi spíš měl být republikánský klamJ. Ve skutečnosti jde o knihu, jejíž autor Steve Berry se představuje jako autor historicky napínavých, takřka detektivních příběhů. Nelze mu upřít určitou čtivost, ale podle mě hlavně velkou nadsázku. Krom výzvědných služeb a detektivního napětí si autor hlavně pohrává s myšlenkou, že slavná královna Alžběta I. byla vlastně ve skutečnosti muž. Navazuje přitom na knihu od autora Drákuly, což by samo o sobě mohlo celý příběh zdiskreditovat, leč není tomu tak. Naopak, je zde celá řada rádoby logických a seriózních indicií, které tuto myšlenku podporují. A jak jsem následně na netu zjistila, existuje poměrně velká komunita lidí, kteří jsou přesvědčeni, že slavná panenská královna Alžběta I. byla ve skutečnosti muž. Někde se opírají o legendu o chlapci z Bisley, jinde hledají důvod v jejím rozhodnutí se nikdy neprovdat, jiní jen prostě nejsou schopni vstřebat fakt, že by žena, navíc v šestnáctém století, mohla úspěšně vládnout. Takže Královský klam, který se celkem dobře čte, v podstatě vyvolává historické polemiky. Nebo kalkuluje s bulvárním podtextem historického „skandálu“, který by zvýšil prodejnost knihyJ.  Každopádně, mě nepřesvědčil ani on ani následně dohledaný dokument BBC. Já věřím tomu, že Alžběta I. prostě byla žena.  I přes zdařilý Královský klamJ

                                              

sobota 14. prosince 2013

Advent v Praze

Po vídeňské ochutnávce nastal i na adventní Prahu. Jen tak si užít předvánoční město. Páteční podvečer se zdál vhodnou časovou periodou k bezcílnému potulování mezi pražskými trhovci a k nasávání vánoční atmosféry a svařeného vína.  Zvolili jsme náměstí Míru, kterému dominuje svatá Ludmila a dodává mu určitou iluzi vánočního tajemna.... 
Porovnávat s Vídní nelze, nevím, jak by to ve finále pro naši metropoli dopadlo. Je tu totiž stále místy znát určitá nervozita či napětí mezi lidmi, neurvalost. Sem tam vám někdo šlápne na nohu, poprská párkem v hořčici, vynadá, že mu překážíte. Do toho řvou lítající děti, motají se všudypřítomní kapsáři, halekají poztrácené výpravy z venkova, mračí se prodavači, mnohdy velmi rozmanité národnosti.... Takže první dojem nic moc, leč je dost dobře možné, že je to dáno stísněností prostoru, že v nepoměrně větší vídeňské velikosti se podobné nešvary snáze rozplynou.  Nebo to prostě mají díky své velikosti a nadhledu jinak.
    Ale když se naladíte svátečně, odpoutáte od detailů, jsou samozřejmě hezké i naše pražské trhy.  Z tohoto úhlu pohledu: zněla vánoční hudba, voněly nějaké lahůdky (včetně všudypřítomného trdlaJ), svítila světla a svatá Ludmila evokovala nadhled nad celým tím hemžením. PohodičkaJ.
   Nakukovali jsme do stánků, sem tam nakoupili nějakou drobnost, „koštli svařák“ (ten je tedy kupodivu lepší než ten vídeňský), postáli pod Ludmilou…
   Z prodávaných vánočních ozdob, které mnohdy nabývají roztodivných tvarů, a už dávno se nejedná jen o tradiční symboly Vánoc, mě zaujaly zvířecí motivy. A nejvíc kočky obětí!  Musela jsem se k stánku vrátit, protože mi vrtalo hlavou, cože to je za ozdobu, která se jmenuje kočky obětí? Na Vánoce? Trochu morbidní, ne?
 Tak se probojuji až k pultíku, zavaleném údajně tradičními českými ozdobami. A že jich tady je, roztodivných barev a tvarů: psi, ptáci, ježci, nějaká klasika: koule, zvonky, šišky, veselejší pohádkové náměty, a pak ony hledané kočky. Zblízka jsem viděla dříve přehlednuté v. Takže nápis hlásal, že zde si lze zakoupit kočky v obětí.  Na mysli mají samozřejmě ozdobu v podobě dvou objímajících se kočiček. Takže kočky v objetí J
Nu, červená propiska se sama drala z kabelky, ale ovládla jsem se. Mám přeci po pracovní době. A navíc, kočky obětí mě vlastně docela pobavily. Jeden nikdy neví, nač v naší intelektuálské společnosti narazí J, a ne vždy je to tak veselé, jako vánoční kočky obětí. A pak, když jste „obětí“ vánoční nálady, jsou vám podobné podružnosti fuk.
Takže se pokračuje vánoční Prahou dál. Vyzdobený Václavák, který je sice nafintěný, ale ta atmosféra se tam jaksi ztrácí. Není to prostě ono. Lepší je pak náměstí Republiky, tam se znovu člověk cítí trochu adventně. Ale nejlepší je tu u svatého Antonína na sedmičce. Malé, ale sváteční.  Má to duchaJ . Vánočního. Trochu jako ve VídniJ.
Zde se konečně můžete stát skutečnou obětí nostalgie a vánoční rozjímavosti. A nejlépe pak samozřejmě, v nějakém objetí….
                     No, není ta čeština krásnáJ










pátek 13. prosince 2013

Pátek třináctého

Pátek třináctého je moje oblíbené datum. Vždycky od něho očekávám něco tajuplného, zásadního, vzrušujícího. Rozhodně se ho nebojím ani mu nijak nevyhýbám. Naopak. Plně si ho užívám a čekám, čím dokáže překvapit. Letos nám byly naděleny pátky dva, ten zářijový byl velmi příjemný, těšíme se tedy na prosinec.
Jako vždy si ho v adventu nejvíc užijí Lucie, které budou noci upíjet. Řekla bych, že na oslavu svátku si dají k pití i něco jiného, byť je důležité, aby na tu noc nezapomněly. Už se totiž moc těšíme na prodlužování dne a kratší temnotu, což Lucie svou tradiční aktivitou odstartují.  Zároveň jim všem tímto k jejich svátku blahopřeji a připomínám, že dnes je Lucie prostě Lucie, J ale kdysi mohla být i luckouJ. A to je dost nepěkné stvoření, které poletuje po ulicích a nakukuje do oken. Prý snad proto, aby zkontrolovaly, zda některá z žen nedopatřením nepracuje. Přesněji řečeno, nepřede len.
A běda té, kterou přistihla.
Ještě horší pověst měli v krajích, kde lucky chodily strašit děti. Tam vnikaly do adventních domácností s nožem v ruce a vyhrožovaly dětem, že pokud nedodržují půst, rozpárají jim břicho.  Dnes by si kdejaké děcko při pohledu na podobnou lucku jistě cvrnklo do textilu.  A možná nejen dítě.
Někde je lucky místo tohoto drastického vyhrožování jen nutily modlit. Byly na svou misi pěkně vyparáděné, v bílém plášti a masce s čapím zobákem, kterým výhrůžně klapaly. Lucky prostě měly trochu (více) vzbuzovat strach a obavy, asi aby ten advent nebyl taková pohodička.
Takže dnešní Lucie to mají úplně jinak, mohou si vesele upíjet a my ostatní je k tomu ještě povzbuzujemeJ. A když jejich třináctka ještě navíc připadne na pátek, je důvod k oslavě znásobený.  Prostě pátek třináctého stojí za to.

    Za rok bude jen jeden, v červnu. Tak si teď užijme ten prosincový. Mohl by to být lucky day

čtvrtek 12. prosince 2013

Přijdu hned

Dlouho jsem se s tím nesetkala , ale v poslední době narážím čím dál častěji. Na dávné, až socialistické zvyky, řekla bych. Dokladuji to několika osobními zkušenostmi, pravda, spíš komického rázu.  Nicméně trochu mě zarazily. Není důvod z nich vytvářet paniku, jen se tiše divím.
 Ale oč mi konkrétně jde. Začnu třeba poledními přestávkami. Během svého dětství jsem byla zvyklá na cedulku :  
Zavřeno, polední přestávka.“
 Zpravidla od dvanácti do jedné. Všichni jsme s tím počítali a naučili se s tím žít. Sametová předávka štafetového kolíku na chvíli podobné věci smetla, všichni makali jak o závod. Nebo se tak alespoň tvářili. Oběd neoběd, otevřeno bylo od nevidím do nevidím.  I s tím se začalo rychle kalkulovat a naučili jsme se s tím žít. Na venkově to, pravda, nevydrželo dlouho, polední pauza se pozvolna vrátila. Přeci jen, není nad poklidnou siestu po obědě.  Někdy mi to na cestách po venkovských městech dělalo problém, jdete nakoupit a ejhle, ono je zavřeno. V jednu hodinu. Neobvyklé, z pražského úhlu pohledu, ale co naděláš. Ostatně, obědvat musíme všichni.
   Nu, a již se nám zvyk polední pauzy vrátil do Prahy. Fakt, že je polední pauza celé dvě hodiny, mě poněkud zaskočil, leč, jak jsem již pravila, s tím nic nenaděláš. Určité věci se prostě periodicky vracejí.  
Stejně jako:
Přijdu hned!“
Také určitou dobu vymizelo, aby se zas s velkou parádou vrátilo. Proto nejsem sama, kdo si při vstupu do obchodu málem rozbije čelo, neb si rukou psaného lístku, narychlo přilepeného na dveřích, prostě nevšimne.
A hned je pro různé obchodníky opravdu různě dlouhé. Někdo vážně přijde hned, jinému se hned pěkně protáhne. Co v této zajímavé pauze asi vyřizuje, těžko říct, po tom jsem nikdy nepátrala.
Jen poměrně velké množství sdělení, že někdo přijde hned nebo za pět minut mě trošičku vykolejilo. Možná i proto, že neumím moc trpělivě čekat. Jdu na nákup a prodavač mi anonymně sděluje, že přijde za pět minut. A co já s tím? 
U nás na Letné se podobný nešvar rozmohl jako houby po dešti. Jde asi o sofistikovaný druh pracovní přestávky. Nebo rauch pauzy, prostě si někde v klidu blafnout:-). 
  Jsou samozřejmě i jiné fantazie, co se dá  za chvíli označenou jako hned stihnout, jen mi to nějak nejde do souladu s pracovní dobou. Ale člověk si patrně zvykne. Ostatně, vrací se i další socialistické manýry. Ba některé se vrátily hodně rychle, třeba jako ten velmi rozšířený, že kdo nekrade, okrádá rodinu, či že z cizího krev neteče. Napadá mě i držet ústa a krok, ale to bych se od svého původního zamyšlení dostala hodně daleko. 
Tak se hned vrátím a tím to také vlastně ukončím:-).. Protože všechno se vrací, něco hned a něco později:-)

středa 11. prosince 2013

Adventní Pošta

Přestože všichni posílají jen sms a maily, dostat se v současném svátečním čase na poště k přepážce, je akce na půldenní dovolenou. Paradox.
 Letenská pošta dokonce disponuje i frontami, které dosahují takřka až na ulici. J.
Tudíž moje snaha odeslat dopis se redukuje na porovnávání nehybného hada lidí, kteří chtějí v adventním čase buď něco odeslat  nebo zaplatit, někdy obojí. Tempo je tady vskutku ďábelsky pomalé.  Jde o určitý test trpělivosti či asertivity, tedy v mém případě a v okamžiku, kdybych se rozhodla plýtvat časem v přecpaných prostorách pošty. Takovou trpělivostí ovšem zcela jistě nedisponuji.
Pravda, poslat pohled za oceán bude asi náročnější, byť zjištění, že za známku chtějí třicet korun, mě vede k myšlence, že asi i sváteční sms mají něco do sebeJ.
    Pošta služby zdražuje, služby ovšem nikterak nezkvalitňuje. To ale není předmětem mého zamyšlení. Tím je spíš nehynoucí údiv nad nikdy nekončící místní regresí.  Je to pořád stejné.  Někdy mám dojem, že pošty mezi sebou vedou tajný závod o nejpomalejší obsluhu či o nejdelší frontu. Pak je ta letenská horkým adeptem na vítězstvíJ.

  Jsem ráda, že vlastním několik univerzálních Fifinek, tudíž se mohu adventnímu postávání na poště směle vyhnout, přesto nerozumím jejich firemní strategii.  Poště se už vyhýbá kde kdo, neznám ve svém okolí někoho, kdo by nebledl hrůzou v představě nekonečného čekání v okamžiku, kdy je mu jasné, že má vyzvednout třeba jen doporučený dopis. Pokud je to jen trochu možné, Poště se všichni vyhýbají. Při internetových nákupech využívají všech možných doručovacích agentur jen ne Pošty. Přesto, když už musíte, je zaručeno, že tam strávíte půl života.  Jde asi o onen druh přírodních anomálií, které nejde vysvětlit. Když ani v čase adventním nejsou služby sváteční, pak už není záchrany. Ale jako pozorovací studie je to k nezaplaceníJ.

úterý 10. prosince 2013

Měnová reforma

Vždycky, když se hovoří o "měně" ve třiapadesátém roce, napadá mě, proč se vlastně tehdy ti lidé nebránili? 
   Nu, on samotný fakt, že jde o hluboký stalinismus, v podstatě jasnou odpověď nabízí. Doba byla drsná a svým odpůrcům to nikdy nijak nedarovala. Navíc to odnesli jen ti malí „střadatelé“, takže se to nijak výrazně neřešilo. Prostě to tehdy nešlo.
    Jenže ono to vlastně nejde ani dnes, o to je to horší, protože žijeme v době diametrálně odlišné. Svobodu projevu tady ale stále ještě máme, tudíž by bylo nabíledni, kdybychom si zas tak všechno líbit nenechali? A ejhle. Ona přijde taková malá "měna", a zase se nic neděje.  Zdá se mi totiž, že svévolné upravování kurzu koruny, které si může přijít, jak jsem nyní pochopila, takřka kdykoli, je podobným zásahem do života  „střadatelů“. Zase těch malých, 
tedy se opět nic neděje. Prostě si to necháme líbit. Stejně jako tehdy.
   Navíc, každá malá záludnost je tréninkem na tu větší. Pozor. Taková zkouška, co si všechno mohou dovolit. A tady se zjevně nabízí široké pole působnosti. Dovolit si evidentně mohou daleko víc, než zatím naznačili. Takže ti drobní střadatelé zase přijdou 
o své úspory... -?
   Jako bych  neříkala, že  historie se opakuje. Jen jsem zvědavá, jak dlouho nám zůstane právo tyto záludné věci alespoň zpochybňovat? Jeden nikdy neví…….

pondělí 9. prosince 2013

Zabít své vlastní dítě

Děti si dnešní společnost staví na piedestal. Dělá z nich modly. V některých rodinách takřka božstva. Přesto mám z pražských ulic stále sílící pocit, že mnohé matky prostě chtějí svoje vymazlené dítě co nejrychleji zabít. Vede mě k tomu zkušenost a mnohdy nevěřícné zírání na okamžiky, kdy chvátající matka, vlekoucí vzpínajícího se drobečka za ruku, kličkuje mezi pražskou dopravou, protože prostě někam strašně spěchá. A to nemluvím o ženách s kočárkem, které „hrdinně“ do svištící ulice nastrkují vozítko se svým nic netušícím potomkem.  Některé se opírají o "nezlomnou" jistotu, že jakmile naznačí svůj úmysl vstoupit na přechod, jsou v naprostém bezpečí. Jiné se zase zaštitují kočárkem, jako by se domnívaly, že do něj nelze vozem narazit.  A další podle mého nemyslí vůbec. 
Jinak si lze těžko vysvětlit, že "skáčou" pod kola aut vedoucí vlstní  dítě či tlačící kočárek s miminkem. Zejména v době, kdy prší či sněží, není vidět na krok, je to velmi pikantní. Stejně jako v ranní špičce, kdy vlekoucí se potomek ještě spí, jenže maminka prostě tu tramvaj dohnat musí. 
Možná se pletu, ale zdá se mi, že zatímco na jedné straně se dětem nesmí vytknout sebemenší prohřešek, aby se maminka nerozčílila, na stranu druhou se riskantním chováním mnohé viditelně snaží svých potomků zbavit. 
Ostatně, statistiky by mi jistě daly za pravdu.
 Někteří (některé) se tak pohybují v dopravním provozu v podobě neřízené střely. S dítětem jako štítem proti řítícímu se vozu. Občas se stane, že zabrzdíte, ale nemusí to být vždycky pravidlem….
   Co za to může, těžko říct. Chce se mi říci, že hloupost, protože všechny matky, kličkující přes rozjetou magistrálu, disponují IQ šumící trávy. Myslím si já, ale ono to ve skutečnosti asi bude trochu jinak. Přesněji řečeno, ani vysokoškolský diplom zjevně není ochranou před podobným ujetým jednáním. 
Dalo by se tedy říct, že se jedná o určitý druh zvyšování adrenalinu, ale použít k tomu vlastního, nic netušícího potomka, je tedy, řekla bych, kapku přes čáru.
Potíž bude zjevně v tom, že ony ženy si asi nic podobného neuvědomují. Nebo nepřipouštějí. Chodci mají na přechodu přednost, a že tedy zrovna přechod není, většinou na věci nic nemění. 
Co s tímto přístupem v temných deštivých dnech těžko říct.
   Někteří  jedinci jdou dokonce ještě dál. Uprostřed ulice se zastaví a řeší se svým potomkem, zda půjde či ne. 
Po vzoru, který do dětí vtiskla tato dopravní "výchova", pak narazíte na skupinku dětí, bezelstně si hrající či jen diskutující právě uprostřed dopravní komunikace.
 V okamžiku, kdy je vidíte a rozeženete troubením, je ještě všechno v pořádku. Jenže když pak nečekaně skočí pod kola vozu, nastává problém.  Řekla bych, že dost velký a zásadní.
Akorát že se takovému chodeckému chování u dítěte lze jen těžko divit, když je k tomu vedeno od malička.
Minimálně v pražských ulicích vidím tolik matek, které patrně touží cestou do práce zabít své dítě, že až žasnu.
Řekla bych, že je nejvyšší čas vrátit dopravní výchovu znovu do škol. 
Jenže na druhou stranu vím, že pokud nejsou základní návyky vypěstované v rodině, může se škola postavit na hlavu a nezmůže nic. 
Pak je dost odvážné vypravit se s podobně nastavenými dětmi třeba někam na pěší výlet. Nikdy nevíte, kdy je napadne se rozeběhnout přes ulici, bez ohledu na jedoucí auta. Vždyť je to maminka přeci tak naučila…


neděle 8. prosince 2013

Advent ve Vídni

Vídeň je srdeční záležitost. Takže vlastně ani není třeba slov, mohou mluvit jen obrázky. Škoda jen, že moje fotografické umění stejně jako kvalita fotoaparátu uvízly někde v pravěku, mohl by to být hezký výpravný materiál. Tahle jen  chabá ilustrace adventní Vídně. Živý zážitek ovšem dokonalý:-)



                                                               náš hlavní cíl




                                                 a po kultuře už do víru adventního města

                                                   nelze minout, samozřejmě


                                                       Kultura na každém kroku
                                                          a už nás vítají trhy



                                     milovníci vánočních ozdob si vskutku přijdou na své