pátek 31. července 2015

Amerika - náš vzor

   Jelikož se jako malá země patrně stále musíme s někým větším identifikovat, prožíváme etapy velkých bratrů či vzorů. Současným většinovým vzorem, ke kterému se už takřka povinně nábožně vzhlíží, je zámořská velmoc, která si zakládá na své multikulturnosti. 
Nu, pěkné to je. Multikulturní, to oni jsou. Až tak, že černoch nesmí být označen černochem, ale Afroameričanem, plešatý muž je vlasově indisponován a tlusťoch je prostě vícerozměrný.
   Ale chlubí se tím, jak tam všichni žijí pospolu, mají se rádi a žijí svůj americký sen.Všichni se na sebe pořád usmívají, keep smiling. Sem tam se sice cvičně vystřílejí, ale to prý patří k jejich způsobu života....
  Trochu se ovšem zapomíná, jak tento multikulturní zázrak vlastně vznikl. Podle mých vědomostí to bylo nějak tak, že tehdejší cestovatelé, dobrodruzi čili kolonizátoři (dnešními slovy imigranti či přistěhovalci) doputovali do své nové země, která jim měla být hostitelskou a kde vlastně hledali pomoc a útočiště. 
   A tam to původní obyvatelstvo okradli, vyvraždili, případně nastrkali do rezervací. Poté si tam začali budovat společnost novou, vlastní, dnes obdivně zvanou multikulturní. Nu, nechci hledat žádné paralely, možná bych se pak začala doopravdy bát. Dosud totiž pořád hlavně nechápu a nerozumím….  
   Ale když se obrátím do minulosti, přečtu si třeba Josefa Václava Sládka, který jel do Ameriky ze "zkostnatělého" Rakouska Uherska a chtěl tam nasát její svobodomyslnost, demokracii a toleranci 
a přivezl sbírku  "Na hrobech indiánských," tak asi ani on nerozuměl...
Tak snad pozor na ty vzory.

čtvrtek 30. července 2015

Defenestrace

Čili středoevropský národní zvyk, který v zemích, kde se žije v zemljankách, zcela postrádá smysl. Tento můj oblíbený cimrmanovský vtip už většinou nelze použít, jelikož převážná část mládeže netuší, co je zemljanka. Přesto mě to třicátého července většinou nutí psát o defenestraci, asi nějaká obseseJ. Kdysi jsem byla i na imitaci vyhazování konšelů, kteří ale na rozdíl do těch historických padali hezky do předpřipraveného sena. Netroufám si odhadnout, jak by taková defenestrace probíhala v reálu dneška, ale na seno bych asi moc nesázela. Dnes už se ale politici vyhazují buď obrazně, nebo reálně a to je pak i defenestrace slabý čaj. Nicméně, měla bych asi víc než tuto neblaze proslulou husitskou událost připomenout, že tímto se nám prázdniny lámou do své druhé poloviny.
 Také chci zmínit Zachariášovu kontrolu u lékaře, která proběhla k oboustranné spokojenosti (tedy mé a paní doktorky). Zachariáš své dvě injekce moc pozitivně nevítal, ale protože už nyní zase skotačí a zjevně má i ve svém věku opět radost ze života, tak mu pomohly. Snad tímto máme zase na pár let klid. Já se nyní mohu věnovat svému zubaři. A psaní, které se ke mně letos o prázdninách zase vrátilo, takže s radostí datluji a doufám, že na podzim či o Vánocích knížka vyjde. 
Jak vidno, kolem defenestrace se letos sešlo událostíJ. A to nemluvím o Haničce a dalších životních radostech. Půlka prázdnin přesně tak, jak má být. Nic nového pod sluncemJ. Ovšem když už se obracím ke svým knihám, zajímavé, že během prázdnin má největší prodejnost Třídní knížka do tramvaje…jako bychom se té školy nemohli dočkat.




středa 29. července 2015

U zubaře


Zuby, pohroma huby, jak praví Cimrman, netrápí jen nás, ale i pejsky. Zejména v kombinaci se stářím, které je, jak známo, někdy velmi náročné. Tedy i Zak vyrazil k zubaři, respektive na operaci, která mu měla vrátit radost z jídla i ze života. 
Spořádaně se usadil v autě. 

                                      Moc se mu nechtělo, má z lékařů respekt

    V Benešově ale mají luxusní kliniku a skvělý přístup k pacientům
                                 Nejprve bylo nutno odebrat krev a vyčkat  v čekárně
                                     Čekárna je ke svým pacientův velmi přívětivá
                                 Teď už jen čekáme,až zaberou anestetika a usnu
                                       Po zákroku to chvíli trvá, než se proberu k životu


Spát mě ale dlouho nenechají, proberu se a nyní rekonvalescence. Snad to bude dobré:-)

Na závěr musím konstatovat, že na veterinární klinice jsme se setkali s opravdu vřelým a milým přístupem. Jak k pacientovi, tak ke mně jako k doprovodu, prostě ve všem. 

P.S. Řekla bych ( a už jsem si toho bohužel všimla vícekrát) že v lidské nemocnici se s takovým přístupem nesetkávám tak často. Kladu si otázku, čím to je? Že by veterinární lékaři měli víc zkoušek z empatie či psychologie? Nechce se mi věřit, že by to bylo jen tím, že tady zákrok natvrdo zaplatím hned, zatímco za mě platí pojišťovna...
Nebo že by? 

pondělí 27. července 2015

Malý letní výlet

I kolem Prahy se dá hezky prázdninově výletovat.Třeba takové Ctěnice jsou přímo oázou klidu a pohody. A Jenštejn zase nabízí romantiku středověku. 















neděle 26. července 2015

Malá cesta po Francii

I dnešní čtení je o zemi galského kohouta. A opět z pera anglicky píšícího autora. Autorem této zajímavé knihy je americký klasik Henry James, který nám zachycuje sladkou Francii svým bystrým anglosaským ostrovtipem. Spolu s ním projdeme Francií úplně celou. Některá místa znám i vlastní cestovatelské zkušenosti, pak je čtení dvojnásob zajímavé. A ani po dlouhé době od okamžiku prvního vzniku ta kniha neztratila na půvabu. Je to příjemná náhradní varianta letošního necestování. 
                                                           

sobota 25. července 2015

Uprchlická debata

   Ani jsem se k nim nechtěla vyjadřovat, protože tomu vlastně moc nerozumím. Nevím, kdo sem jde, odkud sem jde, proč sem jde, co od nás očekává. …
Nevím, zda se víc bát či se naladit altruisticky a chtít pomáhat. …
Hodně mě ale zaujala ta veřejná debata, která se ale vlastně debatě ani vzdáleně nepodobá. Jde jen o radikální prosazování svých vlastních názorů a mnohdy nepodložených pocitů…
Tedy ti, co uprchlíky chtějí, všechna nebezpečí zlehčují, ze svých oponentů dělají sobecké ničemy, kteří myslí jen na sebe. Zlehčují problémy islámu, jsou všeobjímající a takříkajíc happy, protože oni milují všechny bez rozdílu…. Druhý názor ani nevyslechnou.
  Ti druzí to ale mají nemlich stejně. Nepřijmou, nepomohou, nechtějí. Bez výjimek. Jsou naprosto striktní, radikální.
   Takže co z toho plyne krom toho, že neumíme diskutovat? Ostatně, to se už dělo třeba i při volbě prezidenta. Kdo volil hraběte, radikálně dehonestoval zemanovce a naopak. Žádné mezi neexistovalo. Jenže tehdy vlastně (z dnešního uprchlického pohledu) o nic nešlo. Nyní je situace mnohem složitější a tím, že se dva hádají, třetí se bude smát. Otázkou je, kdo bude ten třetí? Zda Amerika (která je podle mého laického soudu hlavní viník, který všechno rozvrtal, ovšem následky už nést nechce), či zda Islámský stát, kterého bychom se asi tedy setsakramentsky měli bát. Nebo nějaká šedá eminence v pozadí…
Skoro jisté je, že EU, respektive její obyvatelstvo, to zcela jistě nebudou.
   A na závěr drobné zarytí, víc do těch sluníčkově naladěných, co objímají všechny, což lze krásně z bezpečí vlastního pohodlí. Vzali by si kupříkladu takovou uprchlickou rodinu k sobě domů, se vší péčí a láskou, kterou taková pohostinnost vyžaduje? Je to jen řečnická otázka.
   Já se ale na férovku přiznám, že bych to asi nedokázala….


pátek 24. července 2015

Vývoj

   Vývoj nezastavíš. Tuto logickou myšlenku nechci vůbec zpochybňovat, spíš se krátce zamyslet nad tím, jak si to v určitých etapách vývoje sami vlastně ani neuvědomujeme. Často totiž máme pocit, že právě nyní jsme dospěli do vrcholného bodu, kdy vše minulé je zpochybněno a nyní bude všechno již jen takto.
   Pravda, zběsilý vývoj elektroniky tento úzus poněkud naboural, protože třeba v oblasti IT zastaráváme už po půl roce a chodíte-li si třeba s rok starým modelem telefonu, někteří lidé (například prodavači v O2J) na vás koukají jako na zarytého staromilce.
Přesto tento trend vnímání pokroku a nepokroku stále ještě mnohde přetrvává: v životním stylu, zdravé stravě či třeba ve způsobu vzdělávání.
Znám z vyprávění, jak kdysi přišlo do módy hliníkové nádobí.  Místo klasických jídelních souprav se v té době v kuchyni preferovalo nejmodernější nádobí z hliníku. A s ním přišlo přesvědčení, že ve vývojové fázi jsme nyní na vrcholu.
 Kdo by ovšem chtěl vařit v hliníku dneska, je považován za sebevraha a absolutního nýmanda. Už dávno máme jiné trendy.
Často jim také podlehnu v domnění, že dělám pro sebe a své blízké opravdu to nejlepší, protože to je přeci špička ve výzkumu a vývoji. Kupříkladu jsme se kdysi nacpávali špenátem v domnění, že pro svoje zdraví a přísun železa nemůžeme udělat více. Ne snad, že by dnes bylo dokázáno, že špenát nějak škodí, ale s tím železem to zase žádná sláva není.
V oblasti stravování se podle mýtů z našeho dětství lze tak maximálně bavit, rozhodně ne zdravě stravovat. Třeba mléko je dnes takřka na indexu, moc se nemluví ani o sóje, kdysi top hrdince v nových potravinách.  Kuřecí maso kupované je dneska také spíš pro hazardéry, protože ta hormonální smršť v průmyslově pěstovaných kuřatech je vhodná pro cokoli jen ne pro zdravé stravování. Jenže chovejte si ve městě v paneláku vlastní, ekologicky nezávadná kuřataJ .
I vzdělávání má svá vývojová specifika. Zatímco kdysi dávno byli klasičtí dyslektičtí žáci vnímání jako problémoví čmaropisci, kteří se navíc neučí a nikdo se s nimi nepáral, dnes je takřka kde kdo označován za ADHD a pářou se s nimi naprosto všichni.
    Třeba dnes tolik pranýřované kouření bylo v určité vývojové etapě považováno nejen za módní, ba
 i za zdravé a léčily se s jeho pomocí i některé choroby (viz třeba koktání ve filmu Králova řeč:-))
Jistě existuje mnoho dalších medicínských top, které dnes už považujeme za přežitek a rozhodně bychom se jejich pomocí nechtěli léčit, zatímco ve své době šlo o vrchol poznání. 
Hezkým příkladem může sloužit zubní technika. Ne snad, že bych v dětství chodila ke kováři, ale tu bolest a panický strach z vyspělé socialistické vrtačky si pamatuji dodnes. Pravda, podvědomě tam nějaká ta obava zůstala a slyšet vrtačku v okamžiku, kdy čekám v čekárně, mi dodnes moc dobře nedělá. Ale ve skutečnosti je dnes návštěva u zubaře tak trochu jako relaxační hodinka na kosmetice. Jsem tedy ve výše popsaných souvislostech strašně zvědavá, jak to bude vypadat za dalších deset či dvacet letJ.
Zajímavé by bylo porovnat špičky i v jiných oborech, kam běžně nenahlížíme. Nebo naopak tam, kde si stále myslíme, že top již bylo dosaženo a to, co provozujeme dnes, je spíš sešup dolů než cesta k dalšímu vrcholu. Třeba v oblasti kultury a umění, minimálně té široce dostupné, to tak vnímám. Některé špičky jsou prostě (stále) nepřekonané a troufám si tvrdit, že nové top hned tak nenastane. Takže vývoj nezastavíš, jen v některých oblastech to jde poněkud ztuha či opačným směrem.
Naskýtá se logicky otázka, jak je to v mezilidských vztazích? Tak to je i v horkém létě dost tenký led…Možná někdy v dlouhých podzimních večer přijde podobné téma na přetřes, protože najít tady ten top je dost obtížné. Je to vlastně pořád ve vývoji (tedy to si alespoň myslím jáJ) ……



čtvrtek 23. července 2015

Nelítostné vedro

   Kupodivu, nechci se zabývat klasickým tématem vedro v létěJ, jak je nyní parno a nesnesitelné horko.  Řekla bych, že to k létu prostě patří. Pravda, u vody je to zajisté příjemnější než v rozžhaveném městě, leč to je prostě život. Život je i to, čemu se chci věnovat ve své krátké glose, leč nelítostné je to mnohem víc, než zmiňované teplé počasí. Myslím tím fakt, jak horkým dnům čelíme. Vedro totiž nelítostně odhaluje vše, co by opravdu raději mělo zůstat zahalené. Chápu, že to mnohdy moc nejde, ale sebevědomí mnohých, kterým je to fuk, by mohli vyučovat na vysoké škole. Horko nám totiž nabízí celou škálu pohledů na odhalená těla, což je často opravdu velmi,ale velmi, nelítostné.
   Měla jsem včera neopakovatelnou šanci pohybovat se ve městě. A těch takřka nahých mužů, co bylo v centru…. Břicho až pod nos, srst hodná medvěda brtníka, pot stříkal dva metry kolem….
  Nu, teplo bylo, to nepopírám, ale ta estetika?
Nešlo jen o rozpálenou ulici, tito pánové vesele ve svých zapraných trenkách, které asi nazývají kraťasy, bezostyšně vstupovali do obchodů, restaurací, prostředků MHD… Prostě, nedělali si násilí, bylo přeci vedro.
   Abych byla genderově vyvážená, i několik žen prazvláštně oděných jsem potkala, ale žádná, která by cedila pot skrze chlupy, 
a kráčela si městem takřka neoděná, kolem mě opravdu nešla. Zato propocených chlupáčů s kapesníkem na hlavě (snad nebyl předtím použitý, byť tak často vypadal) chodily městem zástupy.  A dobře, že blog nemá 4D, protože pak by se dala zprostředkovat i vůněJ[1]
 Bylo to včera opravdu nelítostné …



[1] Vůně je samozřejmě eufemismus…

středa 22. července 2015

Automatický korektor chyb

Schopnost počítače automaticky opravovat naše gramatické chyby má samozřejmě své limity, které je třeba mít stále na paměti. Jinak se totiž stanete nevzdělancem, ani nevíte jak. Stačí slabá chvilka a program si z vašeho malého překlepu udělá slovo vlastní, nedej bože i gramaticky chybné, protože shodu podmětu s přísudkem většinou počítač moc neumí. Zda autor sám ano je otázka jiná, kterou ponechme stranou. Vycházejme z předpokladu, že ano a že za mnohé může právě zmiňovaný automatický vyhledávač a korektor. Jsou totiž i tací jedinci, co existenci této automatiky používají jako argument proti výuce češtiny na základních školách. Proč se vlastně učit složitý český pravopis, když vám to počítač všechno řekne?
Moje vlastní nedůvěra k automatické korekci chyb vznikla z osobních zážitků a patrně také provozní slepotě Když jsem v Třídní knížce do tramvaje psala o třídě plné puberťáků, pro automatický korektor to bylo tak nespisovné a cizí slovo, že mi ho okamžitě proměnil na spisovné huberťáků (i teď mi to dělá!), což se pak dostalo i do jednoho z vydání knihy. Hrůza.
Není pochyb, že šlo o automatickou opravu. Vždycky totiž není korekce tím, co uvede věci na pravou míru. Vím to, protože podobných zásahů se mi do textu vloudilo již mnoho. Například student Kotalík se mi v seznamu vždy změnil na Kotlíka, což jsem jednou neuhlídala a faux pax bylo na světě spolu se seznamem visícím na nástěnce. 
Občas ale viditelně, respektive slyšitelně, trpím při poslechu současné inovované (nevím, zda nepoužít slovo przněné) češtiny, která ztrácí předložky, vazby a mnohdy i smysl. Aspoň mně se to tak zdá. Vždycky se mi totiž v kapse automaticky protočí červená propiska...
 Když jsem poslouchala zprávy ze Sněmovny, kde se hlasoval nějaký zákon tak intenzivně, že se až prohlasoval, nemohla jsem to ani napsat na první pokus, protože automatický korektor slovo prohlasoval  okamžitě měnil na prohlašoval.Ovšem poslanec vehementně tvrdil, že oni ten zákon prohlasovali, klidně si ho prý můžete vyhledat o přestávku, kdy celou věc rád prodiskutuje....

  Koneckonců, češtinu devatenáctého století již také aktivně nepoužíváme, časy se prostě mění.

 A nejen devatenácté. Dejte dětem dneska přečíst Jiráska či Eduarda Basse v původním znění a bude to boj. Je možné, že se najdou i tací, co už neporozumí vůbec.

Proč najednou vzniká pocit, že současné vyjadřování a jeho změny jsou v něčem špatné? Někteří zarytí češtináři se jistě takové otázce mohou hlasitě podivit.
„Protože jde o nepřirozené paskvily,“ vysvětlují pak s jasným poukazem na to, že čeština je jazyk slovanský a zaplevelit ji třeba módní angličtinou je vůči národním buditelům docela nefér.
 S tím tak úplně souhlasit nemohu, ostatně zmiňovaní buditelé také často sahali po angličtině, francouzštině či němčině, takže se netrápíme se nějakou slovanskou čistonosoplenou ani klapkobřinko truhlou. A kdo by řekl o ryze českém slově punčocha, že je původem z němčiny či paštika jako francouzské slovíčko…
Jazyk se mění stejně, jako se měníme my, životní styl nebo klimatické podmínky. Nic nestagnuje.
 A pokud ano, tak odumírá. Nerozumíme už proto výrazům jako je snop, (automaticky se mi opravuje na frekventovaný snob, ale já chci opravdu napsat snop:-)) , honit se za merunou, či třeba valcha nebo alotria. Nepoužívají se, zmizely, vytvářejí se nová.
    
Docela mě z tohoto důvodu baví poslouchat projevy ze Sněmovny. To je novotvarů, které nejdou normálně přepsat, aniž by automatický korektor nezkrášlil celý text červenými vlnovkami.  Zkusila jsem i jiné prostory, třeba komerční rozhlas, některé televizní stanice či docela obyčejnou hospodu. Všude je to dost podobné.
Naneštěstí se tím nikdo nezabývá, každý chce mluvit tak, jak mu zobák narostl, případně být zajímavý tím, že do svého plamenného proslovu vloží tolik anglikanismů, že mu ve finále nerozumí ani on sám. A pokud to má napsat, pak spoléhá na automatický korektor. Pokud by pak nastala sci-fi situace, že musí psát rukou a bez automatického dohledu, to bychom se asi pobavili.
Někteří sice velkoryse připouštějí, že tu češtinu tak trochu przní, ale pocit světovosti jim to nikterak nesnižuje. Musí být přeci happy a cool (na to už korektor nereaguje, bere to jako běžné slovo:-))

Abych ale jen něco neznevažovala. Ve skutečnosti mám automatický korektor ve velké oblibě. Upozorňuje mě nejen na moje chyby, ale i na jazykový vývoj. Formulace, že „sejdeme se o prázdniny,“ by asi ještě nedávno byla vlnovitě podtržená, dnes je brána jako bezchybná. A je moje konzervativnost, že se pořád scházím o prázdninách, nikoli o prázdniny…

 Často se také stále chybný tvar začne užívat jako správný, gramatika prostě podlehne tlaku. Takové bychom a „bysme“ (chybí už jen by jsme:-)) je klasický příklad. Bysme říkají všichni, budiž tedy označeno za spisovnou variantu.
Přesto ještě nějaká pravidla existují a snad i fungují. Jen v té mluvené řeči to moc nepoznáme. Sice většinou nežádáme nějak moc, jen aby se minimálně na veřejnosti používala spisovná čeština, což se ovšem tluče s trendem lidovosti a permanentního zjednodušování.  Ráda slyším kultivovanou češtinu, není ovšem snadné se k ní dopracovat. Nesmím ovšem rezignovat a pořád hledat. Třeba některé alternativní divadelní scény ji ještě mohou nabízet…
No, a proto je jednodušší číst a psát.

A tak si píšu (s pomocí automatického korektoru:-))

pondělí 20. července 2015

Dobrá paměť

   Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří měli dobrou paměť. Pamatovali si každý detail z minulosti, uměli doslova citovat klasická díla či úryvky z kultovních filmů.
Sama s tím dost bojuji, zejména v poslední době.  Zřejmě mi paměť pozvolna přestává sloužit. Nedávno jsem se probírala zakoupenými programy pražských divadel. Všechna ta představení jsem viděla. Pamatuji si tak jedno a to ještě proto, že bylo nedávno. Jinak nevím nic. Fascinují mě výpovědi pamětníků, kteří si detailně vybavují dny své školní docházky, kterou absolvovali s někým slavným, na koho se jich dnes někdo vyptává. Když si mám vybavit svoji základní docházku, tak vím, že jsem ji absolvovala. Tečka. Trochu se utěšuji, že je to tím, že se mě na moje spolužáky nikdo detailně nevyptává, ale jsou to jen těšínská jablíčka. Ani kdyby se vyptával, rozhodně bych nevěděla, co jsme si povídali na školních výletech či jak probíhalo zkoušení z fyziky dva dny před Vánoci v roce xy.
Stejně tak mě fascinují detektivní příběhy, které zejména v letních měsících ráda čtu. Ty detaily, které si náhodní svědci pamatují. Mně neutkví v paměti ani čas, kdy u nás byl ráno pošťák, natož abych věděla, co měl na sobě (pokud tedy neměl uniformu), o poznávací značce jeho vozu ani nemluvě. Ostatně, o žádné SPZ nemluvě, stejně jako o typu auta. A asi i barvě.
Kdysi jsem si myslela, že to přijde s věkem. Jenže ony s věkem odcházejí i ty zbytky.  Přemýšlela jsem, kdy to asi tak s mojí pamětí vypadalo trochu nadějně. Asi byly takové světlé okamžiky, leč i přes ně moje kapacita není taková, aby uchovala detaily z dávné minulosti. Jediné, čím disponuje v nadměrné míře je zřejmě schopnost selekce, protože nevytěsňuje jen ty špatné okamžiky, ale v podstatě takřka všechny.
Moje potřeba cestování se začala minimalizovat v okamžiku, kdy mi došlo, že si podrobnosti z cest vlastně moc nepamatuji. Když došlo například na diskuse o zajímavostech z navštívených regionů, nebyla jsem moc schopna přispět svou troškou do mlýna. A nejsem toho schopna dosud, byť díky bohu jména navštívených oblastí či zemí si ještě trochu pamatuji.
 Zkoušela jsem i něco natrénovat, ale pořád mi to moc nejde. Když se soustředím, pamatuji si pak blbosti a podstata mi uniká. Vtip zapomenu i tehdy, kdy se při jeho poslechu směji jak blázen a ujišťuji sama sebe, že tohle se vskutku zapomenout nedá. Dá. Jsem toho zářným příkladem. Nejspíš bych si jako vypravěč vtipů nevydělala ani na slanou vodu. A nezadělala na zlatou mříž, to aby byly dva úhly pohledu.
Může za to genetika, lenost či utíkající léta? To neumím definovat. Jen pořád žasnu nad tím, jak si někdo může pamatovat, co měl kdo na sobě při zápisu do první třídy?
 Dobrat se brilantní paměti mi prostě nejde. A to se snažím. Dobře totiž vím, že se kvapem blíží doba, kdy povedeme veškeré rozhovory stylem:
„…ten, no jak se jmenuje, byl tam, víš kde, a viděla jsi, to, no jak se tomu říká…“
Co kdybych nakonec z těch odkazujících kliček nevybruslila a nakonec úplně zapomněla, co vlastně chci říci?
Zatím kolem sebe vidím neuvěřitelné paměťové schopnosti. Koho potkám, ten všechno ví. Pamatuje si, jak si hrál ve školce, s kým vším seděl v první třídě, s kým se tehdy nebavil a proč, ví, kdy se přesně naučil číst a jaké mašle měla dívenka, co seděla ob dvě lavice od něho...
 Přitom skoro vůbec nezáleží na věku. Podobnou pamětí okouzluje kde kdo, klidně i v důchodové etapě svého života.
Už mě napadlo, jestli nejde o nastudovanou polohu, že si prostě někdo nadrtí pár frází o své minulosti, které vydává za nevyvratitelný fakt. Kdo by to také vyvracel, když tam nebyl, že? Vzápětí ale mohu svoji domněnku vyvrátit podotázkou, jak to tedy mají autoři pamětí? Či korunní svědci? Vlastně je mi to skoro jasné. Oni totiž takovou pamětí disponují. Asi…
A v tom asi je moje vnitřní uklidnění, že to nemusí být stoprocentní pravda. Že s pamětí a hlavně detaily z minulosti bojuje mnohem víc lidí, než se na první pohled zdá. A pak, když si opravdu intenzivně začnu vybavovat, zjistím, že si pamatuji úplně jiné věci než třeba moji dávní spolužáci. Jako bychom ani nechodili do stejné třídy.
Zatímco tedy přemýšlím nad chátrající pamětí, mimoděk mě napadá, že vlastně někdy je zase lépe zapomenout a nevědět.
  Tak nevím…





neděle 19. července 2015

Tajnosti Paříže

Ráda bych zase jela do města nad Seinou, ale letos to zjevně asi nevyjde. Tak si užívám alespoň v knihách. Tajnosti Paříže jsou pro tento účel skvělou volbou. Úplně mě vtáhly do pařížských uliček a francouzského stylu života. Dostávám se do míst, kde jsem dosud nikdy nebyla a kdoví, zda se někdy dostanu. Je to tedy i mile poznávací. Příjemné letní čtení a návnada pro další výlety.
                                                   Obálka titulu Tajnosti Paříže

sobota 18. července 2015

Kód Enigmy

Díky letním kinům a příjemnému počasí se dají objevit filmy, o kterých jsem si myslela, že už je ani nepromítají. Jak totiž všechno letí, tak film z roku 2014 aby hledal v poledne s lucernou. Ale našli jsme a fakt to stálo za to. Alespoň mně se to moc líbilo. Zase jeden film, který se mi dostal pod kůži. Kód Enigmy je celkem logicky o prolomení šifrovacího kódu za druhé světové války, tedy film válečný, životopisný, ale hlavně zajímavý a plný nečekaných emocí. Alespoň na mě tak působil. O Alanu Turingovi jsem něco málo tušila, ale celý jeho příběh byl pro mě velkým překvapením. Skvěle zahraným mým oblíbencem Benedictem Cumberbatchem. Vůbec celé to bylo zajímavé, dobře zahrané, k pobavení i poučení. Mám ráda takové (britské) filmyJ. A k tomu letní kino, to je dobře namíchaná šifraJ
Kód Enigmy je výborná (nejen) letní podívaná. 
                                                   

pátek 17. července 2015

Jahody


Jedna jahodová zastávka cestou z výletu. To je přímo jahodové království. Takže chybí už jen šampaňské:)




čtvrtek 16. července 2015

To je ta mládež....

Dnešní mládež je hrozná, hlučná, neví, či je, je závislá na elektronice….
   Ne snad, že bych si chtěla stěžovat, naopak, skoro bych řekla, že mnohá tato klišé mohu s úspěchem vyvrátit. Vypůjčila jsem si je jen pro své imaginární zamyšlení, jací by asi byli slavní básníci devatenáctého století, kdyby žili dnes. …
   Uctíváme je, mají své čestné místo ve školních čítankách, ba dokonce i v některých domácích knihovnách. Známe je z portrétů jako seriózní vousaté pány, kteří byli na prahu padesátky vznešeně oslovováni titulem:
„Velebný kmete.“
 Konkrétně Vrchlického takto „uctili.“ Živě si představuji dnešní padesátníky, kteří chytají druhou (třetí)mízu, zakládají druhou (třetí) rodinu a cítí se mladší, než kdy byli v době vlastní socialistické puberty:-). 
Vrchlický byl v padesáti velebný, důstojný vousatý kmet.
  A zrovna Jaroslav Vrchlický mě na onu myšlenku přivedl, protože jsem narazila na jeho portrét z velmi raného mládí. Klasický „telecí“ výraz vzdorného pubescenta, který neví, co se se sebou.  Rozervané ego mu z tváře přímo čišelo. Respektive, vydal jak cápek, který neprogramově ofrňuje nad vším, co bylo generaci jeho rodičů svaté, a hledá nějaký únik. Dnes ho mají v mobilní síti, v horším případě v návykových látkách, tehdy mnozí mladí rebelové unikali do světa poezie. Ta byla totiž tehdy považována také za něco extravagantního, nepřirozeného, co není vhodné pro praktický život.  Mladý Emil by byl však dnes asi adeptem na hodně problematické dětství, protože ho jeho vlastní rodina odložila na výchovu k strýci, protože měli dost jiných dětí. Tedy citová deprivace jako vyšitá. Dneska by to asi nejspíš byly drogy.
 Tehdy poezie.
 A že těch básní Vrchlický vytvořil požehnaně, to zase ano. Tenkrát se ovšem také asi poezie hojně četla, zatímco dnes se hojně čtou převážně  smsky.
Nebo vytvářejí počítačové hry, kam může takový rozervaný mladík snadno uniknout. Abych se ale nenavážela jen do dospívajícího Emila Frídy alias Jaroslava Vrchlického, takový Josef Václav Sládek na některých obrázcích z raného mládí také vypadá, že by potřeboval nějaké pevnější vedení a řád, než jakého se mu v dospívání dostávalo. A ve skupince se Zeyerem vypadají jako parta problémových kluků z ulice. Nejspíš to měli budoucí králové české literatury devatenáctého století dost obtížné, protože jejich mladistvé portréty by se dnes mohly klidně vyskytovat v sekci problémové mládeže. My je známe už jako důstojné bardy, kteří vypadají, že jsou v podstatě vtělení ctnosti a bezúhonnosti.
Pamatuji si, že jsem si kdysi v dobách povinní školní docházky snad i myslela, že oni se rodí rovnou dospělí a moudří.  A myslím si, že dnešní studenti, pokud o tyto dávné velikáni ještě ve školních čítankách zavadí, si to myslí též:-).
 Jenže ono to bylo všechno trochu jinak. Ovšem výsledek v podobě jejich básnických sbírek je fascinující. Škoda, že naše dnešní smsky zmizí v nenasytném éteru….

 To jsou ty letní cesty po stopách českých literátů. Nyní je na řadě Svatopluk Čech, tak jsem zvědavá na dojmy a asociace:-)


P.S.  A na hroznou mládež si stěžoval už Sókrates, a jak to tehdy dopadlo:-)

středa 15. července 2015

Oscarový den

Tento způsob léta se mi nezdá až tak podivný, jako mi nedělá dobře. Teplotní skoky, kdy tropy rázem vystřídá takřka podzim, se mi vůbec nelíbí.Vyčerpává mě... Hlavně na náladě, protože ty temné, bezslunečné dny, mi energii dokonale vysávají.
 Jsem totiž patrně asi jediná, komu dělají dobře tropy, ale vydržím klidně i méně, jen potřebuji, aby to slunce alespoň trochu svítilo, když ne už hřálo. A držela se určitá stabilita, třeba i chladnější. Nahoru dolů je příliš. A na houpačce se mi od malinka dělalo nevolno:)
  Takové prudké skoky do podzimní temnoty je proto třeba letně prosvítit, tudíž jsme si připravili den oscarových filmů. Nemusely přímo třímat onu sošku, stačila nominace. A u některých bylo fakt znát, že patří k top. Někde zase nevím, proč nominace či ocenění bylo, ale to není podstatné. Podstatné je, že filmový den stál za to. Co přišlo na přetřes? :
 Grandhotel Budapešť, Birdman, 12 let v železech a pak neoscarová česká seriálová televizní inscenace Laskavý divák promine. A ta byla nejlepšíJ. Škoda, že se dnes už nic podobného u nás netočí. Pokračování filmového maratonu bude v dalších, depresivně neletních, temných dnech. 
Nyní snad už zase svítá naděje na slunečné zítřky?

úterý 14. července 2015

Frustrace

Člověk je dnes frustrován z kde čeho. Stačí otevřít noviny, pustit televizi a frustrace se rozjede na plný plyn.  A ti, kdo nedej bože, 
o těch věcech ještě hlouběji přemýšlí, ti se mohu dokonce i zcvoknout. Jsou už i takoví, co se na to nemohu dívat a utíkají zpátky do lesů a zkoušejí návrat k přírodě. Což je další krok k frustraci, protože stát se poustevníkem v zemi uprostřed velkého evropského bratra jde dost obtížně.
  Moje frustrace pramení mimo jiné z politické korektnosti. Zažila jsem dobu, kdy se jinak mluvilo doma a jinak na veřejnosti. Tehdy šlo o ideologickou cenzuru. Lhaní bylo povýšeno na běžnou normu.
Nyní zažíváme jakési deja vu. Znovu se nesmí říkat to, co si člověk myslí.
  Není pochyb, že historie má svá opakovací pravidla. Spousta věcí se opakuje. Vím to, protože se dějinami malinko zabývám. Například revoluce. Všichni k ní většinou vzhlíží jako k bodu zlepšení. Jenže ona vždycky požírá své děti. A kýžená změna nenastane nebo se brzy zvrátí ve stav ještě horší, než byl před jejím vypuknutím. A stává se to periodicky, už od dob té francouzské, kterou my měli v učebnicích s hanlivým přídomkem buržoazní. Dnes je to jen velká revoluce, ale na její podstatě to vůbec nic nezměnilo. 
Vždycky to tak chodí.
 Když byla u moci velká strana, nešlo sdělovat svoje nejniternější pocity na veřejnosti. Vlastně nešlo sdělovat žádné, pokud nebyly do ruda zabarvené a pevně vykované.  Vzniklo dokonce vězení s pomyslnou zlatou mříží, kam vás mohli za nevhodné komentáře na čas usadit. Dnes je to v podstatě stejné, jen to dostalo jiný kabát. Kabát politické či diplomatické korektnosti. Nadávat do volů v zásadě stále můžete, to kontrolnímu  systému nevadí. Škutina by tedy asi za vola znovu sedět nešel. Ale pojmenovat problém v jeho skutečné podobě nemůžete. Buď tedy nenápadně chodíte kolem horké kaše a mluvíte tak, že se zase musí číst mezi řádky, nebo raději mlčíte.
Diskutovat nad žhavými aktuálními problémy tedy moc smysluplně nejde, protože se vytvářejí vlastně jen dvě názorové skupiny. Jedna je fanaticky pro, druhá stejně fanaticky proti, nenaslouchají si vzájemně a mají jediný zájem, ostrakizovat ty, co s nimi nesouhlasí.
Současností navíc zcela nepokrytě hýbe tzv. pozitivní diskriminace, čímž se zcela zřetelně narušuje jakákoli rovnováha. Minimálně moje vlastní, duševní. 
Cítím tu nikdy nekončící frustraci.  A nejen mojí, i všech těch, co zažívají ono deja vu.
Pak se nelze divit, že blbá nálada znovu prosakuje na povrch.    Zajímavé ale je, že člověk, který je na vrcholu pyramidy a měl by umět s těmito jevy bojovat, nic takového asi nepozoruje. Libuje si v diplomatické korektnosti, mluví často a bezobsažně, umí říct všechno a vlastně nic. Dokonce má většinou pocit, že tak bojuje za svobodu a demokracii.
   To je dost těžké vstřebat. Snažím se pochopit, proč se pálivé problémy tak často zametají pod koberec, proč se o nich nesmí mluvit, a když někdo už najde tu odvahu a pojmenuje to tak, jak to cítí většina, okamžitě dostane nálepku rasisty a xenofoba a je z veřejného prostoru vytlačen.
 To v lepším případě.
 V tom druhém se nám vrací zpátky i zlatá mříž.
 Někdy se ale realita tak vymyká veškeré logice, že ani při sebevětší snaze to nejde pochopit.
Bojovat se s tím dá velmi obtížně.
Zkusila jsem  metody, které se nedaly, jak sem se domnívala, napadnout. Vytvářela jsem prostor pro diskusi, zvala zástupce více stran. 
Zdálo se, že tudy by úzká cestička mohla vést.
Naneštěstí všichni zúčastnění časem zjistili, že když si pustí pusu na špacír a nedrží se nastolené linie diplomatické korektnosti, vždycky se najde někdo, kdo je práskne a začne jim dělat problémy.
 Vzpomínám si, jak mě v raném mládí šokovalo zjištění, že v každé třídě je donašeč, který kontroluje učitele i spolužáky, zda se ideologicky neodchylují. Dodnes nechci vědět, kdo z lidí, se kterými jsem seděla v lavicích, to byl. Ovšem zjevně i zde jsme narazili na vlnu, která se periodicky vrací a má v současném korektním systému své nezastupitelné místo. Někteří se mi sice stále idealisticky snaží namluvit, že určitě musí jít o určitou formu paranoi, to přeci není možné.  Ale zároveň už mi nevymlouvají ani určitou dávku ostražitosti a nedůvěry.
   Abych to na závěr trošku shrnula a diplomaticky korektně učesala. Ve skutečnosti se máme poměrně dobře. Pokud o věcech hlouběji nepřemýšlíme a necháme se uspat metodou chleba a her. Pokud nechceme věci pojmenovat pravými jmény.
   Ovšem frustrace je silný protivník a není jednoduché jí vzdorovat, když se příčina nejen neléčí, ba každým dne zhoršuje. Uvidíme, co dalšího k nám doputuje za pseudohumanistická moudra. Aby se brzy frustrace nepřetavila v neléčitelnou depresi.


pondělí 13. července 2015

Panenský Týnec


Panenský Týnec v sobe skrývá pozitivní energii. Alespoň tak to tady všude píší. Pravdou je, že jde o krásné a tajemné místo. I zde se zmiňují o Vrchlickém, víc je ale spojen s Anežkou Českou. A zjevně působí jako místo, kde se plní tajná přání. Zdi nedostavěného chrámu jsou plné malých andílků, kteří jistě bdí nad mnoha skrytými tužbami. Škoda jen, že jsme na celý ten magický prostor měli poměrně málo času. Je tedy třeba se sem ještě vrátit, protože jde opravdu o kouzelné místo.