úterý 28. února 2017

Deset let

Deset let je název výstavy na Staroměstské radnici. Vystavuje Jan Šibík a již z názvu je patrné, že zde reflektuje deset let své tvorby. Vyrazili jsme se studenty v rámci výtvarného semináře. Netušili jsme, že narazíme na opravdického pana Šibíka, u vchodu na výstavu samotný mistr. To je tedy paráda, děti měly neopakovatelnou možnost s ním prohovořit o jeho práci. Nejvíc jsem sice asi debatovala já, ale našli se zvídaví jedinci, kteřísi tuto příležitost nenechali ujít a vyptávali se. Na fotky, na cestování, na dojmy a pocity. Těch samozřejmě výstava nabízí nepočítaně. A jsou to většinou dost šokující emoce. Všechny fotopříběhy vezmou za srdce, mnohé způsobí onen klasický fyziognomický jev, kdy vám prostě spadne čelist. Mě nejvíce zasáhly prostitutky z Keni, které se musí prodávat, aby uživily děti. Prodávají se za dolar!!jsou HIV nakažené, rodí HIV nakažené děti, brzy umírají, koloběh totální beznaděje. A pak mi ona příslovečná čelist poklesla před fotkami z Košic, kde při pohledu na záběry z romského ghetta nevěříte, že je to vlastně za humny, v Košicích! Ale ani ostatní záběry vás nenechají v klidu, ať už je to Severní Korea, Ukrajina či ostrovy v Řecku, kde se tísní miliony uprchlíků. Prostě, pokud můžete, jděte se na výstavu podívat. Ať už jako zájemci o fotografii, reportáž či prostě jen tak. Znovu vám dojde, že tady si fakt nemáme na co stěžovat.Uvidíte skvělé fotky. A třeba také potkáte samotného Jana Šibíka.


pondělí 27. února 2017

Beseda v Lysé nad Labem

Šňůra s Doskočištěm protektorát pokračuje. Pan nakladatel ( někdy se ke mně chová dost macešky:-() , sarkasticky tvrdí, že když se neprodá ještě alespoň čtyři sta kusů, máme zase smůlu. Tím zase myslí asi to, že opět nebudeme mediálně slavní. To snad ani nechci, ale prodávat by se kniha mohla. Také pro to dělám maximum. V Lysé nad Labem třeba další zajímavá beseda. Líbilo se mi tam, ač čtyři sta knih jsem rozhodně neprodala. Ale i deset je dobrých .Uvidíme co další knihovna v rámci našeho letošního turné:-)
A mimochodem, pro další knihovny, ba i školy se hlásí, se určitě ještě nějaké místo najde, byť do léta je plno.  Ovšem není narváno, takže dalším výzvám k besedě se nebráníme:-)

neděle 26. února 2017

Žulový Stalin

Je příběh takřka hlavně z Letné, proto jsem ráda, že mě neminul. Události kolem stavby monstrózního sousoší jsou zde rozvedeny do pohnuté historie padesátých let. Autor jako pamětník nás provádí příhodami, které se běžně do učebnic dějepisu nedostanou. Je to zajímavé čtení, při kterém mě znovu napadá, jak je historie jednostranná. Kupříkladu Gottwald. Nejdřív neskutečná adorace, poté cejch zločince. S tím souhlasím, jen mám dojem, že těch zločinců by mělo být vyzdviženo víc. Fanatický gauner byl podle mě Kopecký, Nejedlý či tzv. Tonda Zápotonda, který se navzdory všemu dosud nese naopak pozitivní nálepku hodného komunisty ( dost oxymóron, ale je tomu tak).  Nicméně, hlavní dějová linie se týká sochy a samozřejmě Otakara Švece, jako vítěze soutěže a tudíž hlavního autora „fronty na maso.“ Seznámíme se s jeho počáteční tvorbou, okolnostmi kolem soutěže i stavby samotné a poodhalíme pohnutky vedoucí k sebevraždě jak umělcovy manželky tak i jeho samotného. Zvláštní kapitolu pak tvoří odstřel pomníku, který vznikl ze zvůle režimu a zvůlí stejného režimu byl ve finále zlikvidován.  Obrovské oběti lidské i finanční. To vše je Žulový Stalin. Zajímavé čtení

sobota 25. února 2017

Masopust

....všude kam se podíváš. Ve škole, ve všech městských částech, na venkově, prostě všude. Čas masopustní, čas veselí:-)





             A to i přes to, že dnes je takové historicky tragické datum

pátek 24. února 2017

Chcete podnikat?

Těžká otázka. Odpověď jste na ni mohli nalézt v rámci CSP v naší kvartě, kam zavítal  další statečný tatínek, pan Stanislav Skala, který studentům smysl a podmínky podnikání dokonale přiblížil. Jeho vynikající prezentace vysvětlila nejen cestu k vlastnímu podnikání, ale hlavně nastínila i možnosti, které se dětem v tomto směru naskýtají, co všechno musí zvládat, nač by se jako potencionální adepti měli připravit. Přidaná hodnota (a velmi cenná)byla hlavně v tom, že mnohé příklady a cesty, které dětem pan Skala představil, jsou využitelné i v životě, nejen v podnikání.

Celá přednáška byla vedena hodně interaktivně, již předem se děti seznamovaly se životy významných podnikatelů a za své eseje se jim dostalo odměny. Stejně tak si odnesly dárky po hodině, která jim dala nejen vědomosti a nové poznání, ale i řadu podnětů k zamyšlení. A jako třešničku na dortu si odnášely časopis Forbes, který jim pan Skala zprostředkoval a předal. O zajímavosti setkání svědčí i fakt, že se protáhlo na dvě vyučovací hodiny a pořád bylo atraktivní. Domů jsme odcházeli s pocitem, že pustit se do podnikání opravdu stojí za to. Odpověď na úvodní otázku tedy jednoznačně zněla, že ano. 

čtvrtek 23. února 2017

Nákupy

Někdy, když tak bloumám narvanou Billou, kde to zejména v pátek v podvečer připomíná okamžik těsně před vypuknutím hladomoru, protože jinak si přetékající koše vysvětlit neumím, vzpomenu si na doby, kdy se v policích Jednoty krčíval osamělý bílý jogurt mezi dvěma pribináčky a oblíbeným přeslazeným mlékem v tubě Jesenka. Možná tady by se hodilo psát o hladomoru, respektive řízeném hladomoru, ale kam až moje paměť sahá, hlady jsem nikdy netrpěla. Z toho je jasně vidět, jak je všechno relativní. Je zřejmé, že i když panoval zjevný nedostatek, bída vypadá úplně jinak. Proces, který nastal po sametovém převleku, je s určitou nadsázkou srovnatelný s oblíbeným římským chléb a hry.
Dobře nakoupit znamenalo v mém dětství mít v první řadě známosti. V řeznictví, v zelenině či v sámošce. Přičemž třeba právě samoobsluha, jak si ji pamatuji, byla velmi neosobní a bezduchá. Pro mě znamenala obchodní ráj paní Roušavá. Stará obchodnice, která prodávala v krámku se smíšeným zbožím (dlouho jsem tomu termínu moc nerozuměla), která měla vždycky všechno, nepoužívala kalkulačku, protože sčítala z hlavy, pamatovala moji maminku, když byla dítě a uměla povídat i naslouchat.  Například moje první samostatné nákupy jsem absolvovala právě u ní. Doma se nikdo nebál, že mě ošidí nebo okrade. V samoobsluze již taková jistota nepanovala.
V rodinné sbírce máme několik historek s touto paní obchodnicí. Vždy adekvátní době. Maminka jako dítě, v době, kdy se vše pořizovalo svépomocí, měla za úkol obstarat jedno deko, které tehdy sloužilo ke konzervaci.
Přišla do obchodu a žádala jedno kilo.
„Kilo čeho?“ tázala se paní Roušová.
„Prostě jedno kilo,“ opakovala maminka. Zkušená prodavačka trpělivě sondovala, cože to dítě chce, což zjistila až důsledným rozborem dětské představivosti. Jedno deko nakonec maminka zakoupila a vítězoslavně odnesla domů, kde se stalo zdrojem dalšího pokračování potravinového řetězce.
I já jsem měla s paní Roušavou svojí příhodou. Vyrůstala jsem v době, kdy byl neustále něčeho nedostatek. Plánovaná ekonomikaJ- Jednu chvíli nebyl květák. Nic fatálního, třeba s nedostatkem toaletního papíru naprosto nesrovnatelné, ale doma si asi občas posteskli, že by nebylo od věci si na dané zelenině pochutnat. Asi se tehdy spíš asi těšili, že si ji vypěstují sami, ale dětský rozum si vše dešifruje po svém. A tak, když jsem u paní Roušavé spatřila zeleninu, kterou jsem považovala za květák, rychle jsem svůj objev běžela oznámit mamince. Tu to zjevně překvapilo, leč usoudila, že je nasnadě využít „chyby“ v socialistickém zásobování a důkladně nakoupit. „Přines alespoň čtyři!“ vtiskla mi do dlaně několik papírových bankovek a já upalovala zpět k paní Roušavé. Maminka pak byla docela v šoku, když jsem ze síťovky vysypala čtyři zelí. Tuto moji záměnu neodhalila ani bystrá prodavačka, které dost vrtalo hlavou, k čemu potřebujeme tolik zelí, ale to jí nadšená Jituška vysvětlit nedovedla. Nedovedla to ani doma, ale ta radost, že přispěla k zásobování rodiny, byla natolik nakažlivá, že se na tu prvňačku nikdo ani nemohl zlobit. Tak to prostě tehdy bylo.

Nevím, jak by přežívala paní Roušavá dnes, asi nijak, spolkl by ji nějaký supermarket. Prodavačky, které přišly po ní, ani zdaleka nedosahovaly jejích kvalit. Zájem si získávaly hlavně tím, že byly štěkavé a jediné co neustále opakovaly, bylo: nemáme, není, nebude…. Vlastně si někdy v současné mašinérii připadám stejně neosobně jako tehdy, s tím rozdílem, že skoro všechno dneska je. Nekomentuji fakt, že mnohdy vám podsouvají zboží prošlé, předražené či nekvalitní. Protože pokud jde o srovnání kvantity, tak ta nyní vládne. O kvalitě nikdo nemluví.  Neustálé přibývání nadnárodních obchodních molochů působí mnohdy až podivně. Copak se tady tolik supermarket může uživit? Asi může, když pořád přibývají. A je v nich stále plno. Ale takovou prodavačku, jako byla paní Roušavá, abys hledal v pravé poledne s lucernou. Protože lidství se z této pradávné mezilidské obchodní transakce dávno vypařilo. Kvantita nahradila kvalitu. Naštěstí nic není definitivní.  A také absolutní. Takže co není nyní může být později. Naději sic e nikde nekoupíš, ale dokud je, nic není ztracenoJ

středa 22. února 2017

Biskup Václav Malý

v hlavní roli dnešních našich dalších Hovorů. Úžasný host, úžasný zážitek. Pan biskup dokázal naše auditorium zaplnit do posledního místečka. To, že je charismatický a má dar řeči, je cítit i přes média. Ovšem naživo je to úplně jiná káva, silnější samozřejmě:-). Tématem Hovorů byla existence ( či spíše přežívání) církve za minulého režimu, systém podzemní církve a vůbec, vztah režimu k náboženství, a pak situace kolem Charty 77, kterou pan biskup podepsal. Pan Malý přišel, nadechl se a hodinu nás nenechal vydechnout, mluvil jak kniha ( z hlavy, bez jediné papírové poznámky). Následoval prostor pro dotazy a zdálo se, že večer hned tak neskončí. No, nakonec jsme pana biskupa propustili, všichni s pocitem, že večer měl velký smysl a že odcházíme nejen obohaceni o nové dojmy, vědomosti a zážitky, ale hlavně nabiti novou energií. Zážitek to byl, jeden z největších. 




úterý 21. února 2017

Lidi to tak nenechaj

Workshop nadšenců z Post belum, který byl dnes u nás ve škole.Úvodní větu, kterou nechci označit za floskuli, ale která taková vlastně je, si ponechali jako název této zajímavé aktivity. Jde o pocity po únorovém představu a utkvělou vizi, že lidi to tak nenechaj. Kolikrát už jsme si to mysleli a vždycky to dopadlo jinak. Člověk, pokud chce něco změnit, musí být sám aktivní, protože lidi to tak prostě nechaj
O tom se moji studenti dnes přesvědčili na vlastní kůži. Sice šlo o hraní a převtělování se, ale o hraní velmi sugestivní a účinné. A z mého úhlu pohledu šlo o další krok v mém nevyhlášeném boji mediálnímu světu, který vehementně tvrdí, že moderní dějiny se ve školách neučí. 
Učí, a mnohdy velmi sugestivně. Jako třeba dnes, kdy se děti hravou formou přenesly do doby, která v žádném případě vůbec hravá nebyla. 

pondělí 20. února 2017

Mobil versus stabil

Poměrně dobře pamatuji doby, kdy vlastnit telefon nebylo rozhodně běžným standardem.  Jedna budka v ulici, kde se stála fronta na domluvené hovory. Později jeden telefon v baráku, takže volat se chodilo k sousedům. Případně pošta a její dnes již dávno zrušené hovorny. „Jděte si do dvojky, máte tam to Brno…“ halekala spojovatelka od okýnka a vy jste vypálili do dveří s číslem dvě, abyste provedli krátký, leč pečlivě naplánovaný hovor.  Posléze se díky pokroku stala majitelem pevné linky mnohem větší skupina lidí, aby se po převratu stal pevný telefon nezbytnou součástí každé domácnosti.   A pak se objevily mobily. Nejprve ve své původní obří velkostí, která si svými rozměry nezadala s kufry na krátkou dovolenou a cenově se vyrovnala ojetému vozu, aby rychlostí blesku docílila transformace v miniaturní aparátek, který se bezpečně schoval v pánské kapse a úplně ztratil v dámské kabelce. Spirála ovšem pokračuje, telefony se opět zvětšují, tenkrát už ne do podoby kufříku nýbrž obří obrazovky. Stávají se sice tenčí a tenčí až budou nejtenčí na celém světě, ale baterie opět nic nevydrží, takže se s mobilu opět stává pevná linka, protože současný telefon vyžaduje neustálé napájení. I proto vznikají power banky, tedy další přídavné zařízení, zatím tedy ještě mobilní, které udržuje váš mobilní telefon stále mobilním. Ale už se zase blíží fáze nějakého kufříčku, ve kterém se bude nosit napájecí zdroj, aby mobil zůstal mobilem. I když mnohý typ je dnes již dávno stabilem, tedy neustále v síti. Kruh se zjevně uzavírá. V příští etapě budeme telefonovat pře chytré hodinkyJ ( jen do té doby, než se vývojem vrátíme zpátky k stabilním pendlovkámJ)

neděle 19. února 2017

Maturitní ples

aneb klasický vrchol maturitní sezóny. My, co si myslíme, že vrcholem je maturitní zkouška, jsme neskutečně zastaralí a nemoderní. Vrcholem je ples. Ten náš byl včera. Když nejsem třídní, je to pohodička, jen trochu neobvyklý sobotní večer. Největší neobvyklost je pro mě tanec. Ještě navíc s mladým pohledným chlapcem. Ale snažila jsem se, snad jsem mu to moc nezkazila. Hezký večer to byl. 









sobota 18. února 2017

Nevyzpytatelná genetika

Nebo spíš snaha o mediální senzaci. Pátrá se po „skutečném“ otci Masaryka, zda třeba náhodou není Habsburk, což by v podstatě byla zajímavá dějinná pikantérie, neřku-li paradox. Stejně tak se pátrá po „biologických“ rodičích Boženy Němcové či Jana Nerudy.  A jistě i po jiných doopravdových rodičích geniálních dětí. Musím sebekriticky přiznat, že mě to zajímá a v mnohých konspirativních rodičovských teoriích nacházím kus „logické“ pravdy. Jsem asi ve své podstatě drbnaJ, minimálně ta dějepisnáJ. Protože zároveň si uvědomuji, že jednak nám po tom vlastně nic není, mělo by to zůstat soukromou záležitostí oněch maminek, které tímto způsobem možná vylepšily genetickou informaci svého potomka.  A jednak jak se těžko smiřujeme, že genetika se vlastně často dělá, co chce a i v celku prostý rodič může zplodit geniálního potomka. Zajímavé je, že opačně nás to tak netrápí, abychom pátrali po tom, proč geniální rodič (jedno jakého pohlaví) zanechal na světě naprosto průměrné děti. Nikoho nevede touha historicky zpochybnit jejich legitimitu. Nepátráme, zda se třeba paní Bachová nezapomněla s nějakým podomkem, když další geniální Bach se jim nenarodil, ač potomků povila poměrně mnoho. Ovšem paní Nerudová logicky musela podlehnout Joachimu Barrandovi, protože geny starého trafikanta Nerudy přece nemohly vytvořit geniálního poetu, jakým synek Neruda bezesporu byl. Stejně tak mohl být sečtělý a neskutečně vzdělaný tatíček Masaryk synem nevzdělaného kočího, když se rýsuje genetická rošáda se samotným císařem (i když dle mého, císař pán žádný velký myslitel nebyl, ale asi byl zjevně intelektově výše než zmíněný tatík kočí.) Přesto nechceme nějak věřit, že to je reálné, ač v duchu si jistě každý z nás přeje, aby výjimka potvrzující pravidlo vstoupila v platnost právě v případě jeho potomstva. Čili všichni doufáme, že třeba i přes naše bídné školní vysvědčení zrovna ten náš/ta naše to někam dotáhne a bude, navzdory genům, ten ojedinělý génius, jedno v jaké oboru.  Problém je jedině v tom, že budoucnost, bude-li ve stejném duchu jako je přítomnost, ve finále stejně naše rodičovství zpochybní, protože přeci není reálné, aby takoví dva jedinci, jako my, měli takového šikulu, jako je onen potencionální vědec, politik či spisovatel.(vše i v ženském roděJ). Což nám, na druhou stranu sice může být jedno, protože žijeme tady a teď, ale i tak. A i proto bych asi nechala opravdové i potencionální rodiče Masaryka, Nerudy či Němcové tam, kde jsou, totiž v jejich dějinné přítomnosti a nepátrala po senzacích. I když jsou tak zajímavéJ.  A Johann Gergor Mendel mi nám mohl vyprávět, co vše ty geny dovedouJ

                                                                                                                             

pátek 17. února 2017

Babičkovské pocity

Vyprávěla mi jedna moje kamarádka, jaké je to být babičkou. Poprvé se jí stala krátce před čtyřicítkou, nyní je již v této roli etablovaná, praktická žena, s opakovanými zkušenostmi. Prý jí dělá dobře, když ji vnoučata oslovují jako babičku. Jejímu muži ovšem striktně tykají, respektive oslovují ho křestním jménem.  Zavolat na něho dědo, nedej bože na ulici, by mu jistě přivodilo nekontrolovatelný záchvat vzteku. Zvlášť, kdyby byly v dohledu nějaké mladistvé příslušnice opačného pohlaví. On je přeci chlap v nejlepších letech, žádný dědeček!
Podle mých dosavadních zkušeností to tak mají většinou ženy, tato rodinka je patrně onou výjimkou, potvrzující pravidlo. Přitom jim manželství funguje, rozumí si, jsou spolu šťastni. Jediné, v čem si v poslední době vůbec nerozumí, je ono klasické oslovení babičko a dědoJ.
 Skoro mě to chvíli provokovalo k nějaké hlubší sondě do svého okolí, jako kdo je na to hrdý a komu to asi tak vadí. A jaký věk je zlomový pro to, abyste se podobnému označení nebránili a hrdě je akceptovali jako svou další životní etapu. Pak mě ale naštěstí došlo, že je to velmi individuální a každý člověk se k tomuto společenskému statusu staví jinak.
Osobní postoj k tomuto je podle toho co vidím, důležitý. Žijeme v kultu mládí, kdy se část národa tváří, jako by postupující věk prostě neexistoval. Tedy pokud jim záleží na nějakém image či nedej bože mediálním obrazu. Spousta lidí totiž vůbec neumí jako prarodič fungovat. Jedna moje známá, která byla mladinkou matkou, celkem logicky dospěla k roli babičky v naprosto produktivním věku. Ráda by jako prarodič fungovala, ale neví jak. Chodí do práce, (a ještě dlouho chodit bude), když vyrazí s vnučkou do cukrárny, automaticky ji považují za maminku a ona se navíc nemůže ubránit tomu, že jí takové konstatování dělá dobře. Svůj postoj k nové roli nemá jasně vymezený. Hledá.  Její dcera mezitím znovu otěhotněla, takže celá situace se brzy dostane do pozice na druhou.
 Předpokládám, že podobně se cítí řada mladistvých babiček. Lze možná litovat nastupující generaci, že klasické babičky se šátkem a zástěrou, jaké nám představovala Božena Němcová, už rozhodně nezažijí. Leda tak v podobě ob generaci, tedy v roli prababiček. Ale i tyto dámy bývají většinou elegantní a vitální, takže vidět v nich prababičku podle klasických pradávných obrazů je mnohdy takřka nemožné. Tím ale nechci říci, že by vůbec neexistovaly. Mně se třeba nedávno povedlo potkat dvojici, která byla jak vystřižená z Ladových obrázků. Byli to venkovští starouškové, kteří vypadali, že na ně historie zapomněla. Klasická babička a dědeček. Z Podkrkonoší. I tak půvabně oblečení. A kolem nich malý vnouček. Pravnouček, pomyslela jsem si vzápětí. Prapravnouček, opravil mě ve finále pán, který si hrdě nechal říkat dědo!
Tak to je zase jiná rarita. Pět generací se běžně v životě nepotkává. A pokud bude pokračovat trend postupujícího mateřství, asi se hned tak nepotkají. Budou rádi za dědu a babičku, ale mít živého

 (a schopného) prapradědu s praprababičkou se vskutku hned tak někomu nepovede. Co jsem ale nakonec vůbec nevypátrala, je onen v úvodu zmíněný pocit.  Je to dáno věkem či vztahem k dětem? Nebo záleží na sebevědomí? Či hraje svou roli hlavně společenský úzus o tom, že když jste babička nebo děda, tak vlastně s vámi už společnost moc nepočítá? Sama nevím. Spíš tak trochu tuším, že jde hlavně o nějaké vlastní ego. Protože když se mě nedávno na ulici paní na férovku zeptala, zda dítě vedle mě je moje pravnučka, úplně jsem zalapala po dechu. To vypadám tak staře? Útěchou mi nebyly ani viditelné dioptrie na brýlích zmíněné paní. Prostě tento status jsem vnitřně nepřijala. A ostatní babičky i dědové to asi mají podobně. Prostě je to individuální. Bez ohledu na to, jak je role babičky a dědy krásná, poetická a potřebná. 
A jak to máte vy?

čtvrtek 16. února 2017

Zpětná vazba

Dnešní doba má v oblibě tvářit se pozitivně a zábavně, jako že všechno je v pohodě, happy a cool. Takový ten americký keep smiling . Asi, abychom vyrovnali léta sovětské negativizace či strachu, tak nyní životu čelíme s permanentním (falešným nebo křečovitým) úsměvem. Heslem dne je chvalte, chvalte, chvalte. Ono se to také hezky poslouchá, když vás někdo chválí. Je ovšem smutným (a neúsměvným) faktem, že i když vás někdo bombarduje pochvalami (ba i komplimenty), stejně stačí jediná jedovatá poznámka, která dokáže všechny chvalozpěvy totálně zastínit. Co zastínit, dokáže vás rozladit, uvést do splínu či deprese, nebo alespoň vám úspěšně dovede zkazit den.  Musíte s tím umět pracovat, což je sice náročné v obou případech (v tom pozitivním velmi snadno zpychnete a máte naprosto mylný pocit, že nad vás prostě neníJ), ale v tom negativním je to přeci jenom náročnější. Zatímco v případě kladné zpětné vazby tolik moc nepátráte po tom, komu se vaše práce líbí (měla by se přeci líbit všem, neJ), ale v tom záporném intenzivně dumáte nad tím, komu tak ležíte v žaludku, že má potřebu si na vás zchladit žáhu minimálně tímto verbálním výlevem. O tom, jak by reagoval v případě uvolněnějších morálních norem či možnosti fyzického násilí, asi raději nepřemýšlíte. Pro jistotu a v rámci snahy o zachování vlastního duševního zdraví. Ale ten červíček tam je, intenzivně zavrtaný a maká o sto šest. Co dělám tak špatně, komu tak moc vadím, co mám zlepšit?  To jsou všechno otázky, které virtuální kritika přináší, leč odpovědi nenabízí. A tak nezbývá než se smířit, že v řadách studentů je někdo, kdo vás bytostně nesnáší, a vy nevíte, kdo, proč a co s tím. (samozřejmá námitka je ta, že je to tak vždycky, což je, to nezpochybňuji, ale někdy si myslím, že lépe je nevědět. Snáze se s tím pracuje). A tak jeden negativní výlev snadno smete a vymaže všechny pozitivní  ( je-li záporných  víc, pak vás snadno uvrhne do deprese, splínu a otázek bez odpovědi) a nastoluje jednu jedinou, jaký má taková zpětná vazba smysl? Ostatně, mohu se zeptat i tady, do éteru, zda jste také někdy někde něčeho takového účastni a jak na to nahlížíte? Na virtuální anonymní zpětnou vazbu na vaši práci?


středa 15. února 2017

Lysá nad Labem

Lysá nad Labem je spojována s Bedřichem Hrozným, což je velmi zajímavá osobnost. Pro mě ale nyní byla Lysá nad Labem další zastávkou v „tour“ s knihou Doskočiště protektorát. V pondělí jsem se v místní vskutku krásné knihovně setkala se studenty jedné zdejší školy. Povídání bylo zaměřeno hlavně na Doskočiště a příběhy parašutistů, ale dostalo se i na další moje knížky. Děti se zde ukázaly jako pozorní posluchači, ba i se mnou diskutovaly, což mnohdy bývá oříšek.
 Znáte to.
 „ Máte někdo nějaký dotaz?“
Oči dolů, nic, trapné ticho.  I s dospělými se mi to občas stává. I já sama se tak někdy chovám, prostě se nechci na nic ptát:-)
    Děti v Lysé ale byly zvídavé, ptaly se, takže naše vyměřená hodinka utekla jako voda. Moc se mi tu líbilo. A nejen kvůli pozorným posluchačům, či faktu, že se  některé moje knížky prodaly, ale i knihovnu tu mají velmi krásnou. A paní knihovnici šikovnou a kreativní. Prostě šlo o velmi zajímavou zastávku v hezkém městě Bedřicha Hrozného. Těším se na dalšíJ






úterý 14. února 2017

Únorové Hovory

se blíží, Již příští středu. Vzácný host, zajímavé téma...
                    

pondělí 13. února 2017

Závody

Nekonečná zima se dá zpříjemnit i mnoha různými atraktivními sporty. V mém případě tedy hovořím o pasivním zpříjemnění, protože aktivně už dávno žádný zimní sport neprovozuji. Nicméně, ráda to sleduji a často žasnu nad konečnými výsledky. Respektive nad jejich měřením, když se do vedení dostávají ti, co ty druhé porazí o setiny sekund!!! Je to asi stejné jako v atletice, kde o vítězi opravdu často rozhodují jen cílové kamery. Když pak slyším, že někdo prohrál o takřka sekundu a tím pádem se ocitá na chvostu výsledkové listiny a nemá vůbec šanci, jen nevěřícně valím oči. 
A myslím, že to musí být dost frustrující, prohrát závod ve sjezdu o dvě setiny vteřiny? Coje to, pro boha,za časový úsek?
Asi nemám správně sportovního ducha, protože z mého pohledu to není žádný výkonnostní rozdíl, ovšem z pohledu vrcholového sportovce (či sportovního komentátora)pak jde o zásadní věci.     Nebo třeba můj oblíbený biatlon. Jet dejme tomu štafetu a nezastřílet, pak nevím, jak se podívám kolegům, co odjeli bez chyby, do očí? To by moje nervová soustava nedala. Stejně jako rozum mi nebere, jak mohou běžet a pak rovnou, přímo z běhu, skvěle zastřílet. Vždycky se mi vybaví Svěrákův film Akumulátor I, jak Forman ml. běží parkem, tak nějak totiž běhám já a v takovém stavu střílení vnímám jak nadlidskou schopnost. Jistě, oni jsou trénovaní, ale představa, že stačí jen jednou minout a už v desetikilometrovém běhu nemám šanci na dobré umístění, by mě asi deptala. 
Ale od toho jsou to vrcholoví sportovci, kteří s tím umí pracovat. My ostatní se jen nervujeme při gaučinku.  I tak mi ale výkonnostní rozdíl setiny sekundy přijde bizardní. Copak to je nějaký časový rozdíl? Dá se natrénovat setina sekundy? A dalo by se takto sportovat bez špičkové techniky, která jediná takový rozdíl postřehne? 
cu, jde o otázky řečnické neřku-li zbytečné, ale když tak sleduji třeba sjezdové lyžování, nemohu se podobným dotazům ubránit. Ale i tak, kouká se na to krásněJ
 A když je Gábina zlatá, je to prostě dokonalé:-)

neděle 12. února 2017

Psí cesta

Pořád se tak motám v kruhu. I v tom knižním
                           Psí cesta
Je tak smutné, že ty psí cesty končí tak brzy...............

sobota 11. února 2017

Na horách

Před letošními jarními prázdninami jsem se po dlouhých letech mohla také aktivně zúčastnit společenského dialogu na téma hory. „Jedete o prázdninách na hory?“
„Ano, jedeme!“
Pravda že toto sdělení poněkud ztratilo na své intenzitě v dalším toku hovoru, kdy ostatní oznamovali svá alpská střediska, zatímco my se vytasili s MoníncemJ, což nejsou vlastně hory ani v českém měřítku. Ale je to lyžařské centrum a někde se holt začít lyžovat musí. Zvlášť když je to za humny a v podstatě to všechny horské atributy vlastní, tedy hotel, sjezdovky, vleky, lyžařské školičky…
A tak jsme vyrazili. Po čase zase do hor. Říká se, že týden horské dovolené vydá za dva týdny letní. No, s tím jako teplomilec a velmi pasivní lyžař moc nesouhlasím, přesto to nabíjející bylo. A nejen Haničkou, která byla vlastně ten zásadní důvod. Aby si vyzkoušela lyžování, zda to třeba pro ni v budoucnu nebude to pravé ořechové. Sice všechno fungovalo, ale lyžařka z ní asi nakonec nebude. Spíš plavkyně, protože bazén v hotelu ji zaujal nepoměrně více a rozhodně měl pro ni větší kouzlo, než pravidelná lyžařská školička.
„Je ještě mlha, počkáme.“ zkoušela každé ráno oddálit nástup na svah, co to jen šlo. Samotná výuka ji asi i bavila, rozhodně se na lyžích udrží už skoro stejně dobře jako jáJ, ale ten bazén byl přeci jen lákadlo.
„Už půjdeme plavat?“ sondovala po každém dojezdu z dětského minisvahu.
A tak jsme v hotelovém wellness centru strávili asi víc času než na lyžích, což třeba mně náramně vyhovovalo. A naší malé lyžařce také. Tak uvidíme příště, co přinesou hory.
Každopádně to byl hezký návrat k zimním pokusům o dovolenou. Byť na to letní moře se těším snad ještě víc.