neděle 30. září 2018

Vězeň času


Jsem starý…..
Tak signifikantně začíná román  od autora Matta Haiga, který se mi víceméně náhodou dostal do rukou. A čtení je to na výsost zajímavé. Sice trochu „opsané“ od Čapka, život napříč staletími, ale řekněme, že mladý anglický spisovatel nemá o české Emilii Marty alias Věc Makropulos ani ponětí a hýčká si svůj vlastní nápad a příběh. Ostatně, je to držitel několika britských literárních cen, takže jeho kniha bude asi dobrá. Zatím je fakt čtivá, tak snad jí to vydrží. Hlavní hrdina, Tom Hazard, již žije několik staletí….Nyní je učitel dějepisu…Tedy ingredience, které stačí, abych se těšila. Příběh vypadá velmi zajímavě...
                                                        Výsledek obrázku pro vÄ›zeň času
A také zajímavý byl. Plný úvah a postřehů, které mě zrovna oslovují. Jsem ráda za tento literární objev. 

sobota 29. září 2018

Mnichovská dohoda

Další letošní osmičkové výročí. Dost tragické, významné. A jedno z posledních, kdy ještě bude možné zachytit pamětníky. Při těch dalších kulatinách už patrně ne. Stejně jako letos nemáme pamětníky vyhlášení republiky. Ale nyní k  Mnichovu. Dnes to bude osmdesát let od té tragické noci. A pořád nikdo nenašel uspokojující odpověď na onu stěžejní otázku, zda jsme se měli bránit či nikoli. Dle mého tedy ano, ale z poklidu současnosti se mi to říká....Nicméně teorie zúžená jen na zradu spojenců a konstatování, že nic jiného nám nezbývalo, není úplně mým šálkem kávy. A už vůbec nechápu glorifikaci Beneše, který zkazil, co mohl. Dle mě je to spíš výrazně záporná postava našich dějin než oslavovatelný vlastenec. Už jen jeho útěk po Mnichovu je zbabělý. A to, že neviděl, co se děje a pak to všechno hodil na spojence, je minimálně politická neprozíravost, pokud bych nechtěla použít silnější slova.A to nemluvím o jeho osobní ješitnosti,mstivosti a o tom, jak nás po válce vrhnul do sovětské náruče. Teď jsme u Mnichova a tak selhal. Uvidíme, jak to bude vidět současná oficiální prezentace (neřku-li až propaganda). I tak si ale Mnichov připomínejme třeba jen proto, abychom nedopadli podobně.

pátek 28. září 2018

Svatý Václav

Přiváží letos prodloužený víkend. To se bude slavit samo. Snad bude i příjemné počasí a neodfoukne nás vítr. Svatý český patron je letos trochu ve stínu tragických osmiček, ale úplně se na něho nezapomnělo. Minimálně milovníci vína a vinobraní se na jeho oslavy těší. Krom toho se objeví několik dokumentů o jeho prvním i druhém životě a patrně nezklame Český rozhlas, který mu nějaký prostor věnuje. Dnes se už hodně zkoumá, jak to vlastně s tím bratrem měl, kdo byl vlastně ve skutečnosti zakladatel české státnosti, ale zdá se, že si stále ještě Václav své místo na slunci uhájí. Prahou včera prošel průvod s paladiem země české, což je dost velký počin, protože velká část národa si stále myslí, že paladium je pouze obchodní dům, nebo ještě tak chemický prvek. Symbol české státnosti tak slavný není, proto je hezké, že se o něm mluví. A tak tedy vzhůru do svatováclavských slavností, třeba s nějakou zajímavou knihou o svatém Přemyslovci. Třeba s pomocí kouzelného atlasu Veroniky Válkové společně s dětmi pátrat, zda to vraždou končí či nekončí....
                          Výsledek obrázku pro svatý václav veronika válková

čtvrtek 27. září 2018

Hovory o historii

Po letní odstávce se vrátily i naše Hovory o historii. A jak jinak, na prahu nové sezóny, než s panem docentem Jaroslavem Šebkem a první republikou, letos stoletou? Chceme se trochu vyzývavě ptát, zda ta monarchie přeci jenom nebyla lepší? A zároveň šířit osvětu, ohledně osmičkových výročí, které tak hýbou mediálním světem. 
A někdy, ač nerada, musím dát těm průzkumům za pravdu, vskutku existuje určité procento lidí (na můj vkus tedy až moc velké), které nemají ani ánunk o tom, co se dělo. Někde na stavbě mi to moc nevadí, byť proč by si třeba skladník ve šroubárně nemohl přečíst Vergilia v originále, že? Ale mezi středoškolskou mládeží a vysokoškoláky je to na pováženou. Tak šíříme osvětu, bojujeme s neznalostí:-)- 

Tak to mělo být. Ještě včera ráno to tak vypadalo. Jenže pak se docent Šebek roznemohl. A prý, že opravdu nemůže.Mohly jsme se snažit do alelujá, nešlo to. 
Sehnat někoho jiného, byť jsme se opravdu celé dopoledne snažily, se nepovedlo. Ostatně, ono také tak narychlo... A tak se celá akce musela zrušit. Nedělám to ráda, rušit věci na poslední chvíli, sama to navíc nemám ve zvyku, tak to bylo dost náročné. Navíc jme trochu mimo hlavní cesty, takže ti, co tam dorazí zbytečně, si opravdu zajdou. 
Nakonec jsme to dokázaly, nikdo snad zbytečně nepřijel a akce byla zrušena. Zda bez náhrady teprve uvidíme. Je to zkušenost, po které se mi do dalších Hovorů úplně moc nechce, ale na druhou stranu, všechno zlé je pro něco dobré. Člověk vidí, že spoléhat se má opravdu jen sám na sebe. Osvětu tedy nešíříme, maximálně tak tu v psychologickém slova smyslu, že důvěřovat se moc nemá. A také, že je třeba mít plán B, být flexibilní a kreativní a bůh ví jaký, a to jsme asi nebyly, tak první podzimní Hovory prostě nebyly. Snad budou, až nemoci pominou. Stále ještě se vlastně paradoxně tak trochu těšíme:-) 


středa 26. září 2018

Letenské proměny

Letná žije, řeklo by se na první dobrou při konstatování mnoha změn, které se tu dějí. Mnohdy stačí odjet na týdenní dovolenou a obchod, který tu fungoval předtím, není a v jeho prostorách pracuje někdo úplně jiný.  Často takovým tempem vznikají nová bistra, většinou s národnostním podtextem, jako čínská, arabská, vietnamská….těch je asi nejvíc. Ale mění se provozovny, obchody, kavárničky. Mění se vozovky, které se zužují a ustupují cyklopruhům. Některé provozovny mizí a nové se neobjevují, objekt pakt viditelně chátrá a zjevně se čeká, až spadne. A tím se dostávám k té myšlence, zda je úvodní věta o tom, že Letná žije, vlastně pravdivá. Protože kde něco žije, tak se nemusí měnit zavedené obchody, lépe řečeno spíš obchůdky, které by musely ustupovat těm, které jsou tu v mnoha variantách. Patrně půjde o astronomické zvedání nájmů, protože proč jinak by zavedení obchodníci odcházeli? Nemají na nájem, který se zvyšuje ne podle aktuálních potřeb, ale většinou podle jedné a zásadní, nahrabat okamžitě co nejvíc. A když nemůže platit ten, co tu podniká léta, pronajmu to jiným, kteří platí. A bez ohledu na původ peněz, hlavně když to sype. Tak to vidím já, z ulice, jinak si totiž tu náhlou fluktuaci, třeba na Milady Horákové, moc neumím vysvětlit. A nahrává mi k tomu i fakt, že když jdeme se psem večer na procházku, většina těch domů nesvítí, nejsou obydlené. Nikdo tam nebydlí, je to jen pračka peněz.  Takže pak to vypadá, že Letná ve skutečnosti spíš skomírá nebo přežívá, a to je hodně smutný fakt.  Ale třeba se mýlím a všechny ty změny jsou jen výrazem zdravého tržního soutěžení, změna je život a tak to má být… No, uvidíme dáleL

úterý 25. září 2018

Geny


Geny nevyčůráš, praví lidová – nevím, zda moudrost, ale prostě se to říká. Vysvětluje se tím fakt, že mnohdy můžeme dát výchově naprosté maximum a stejně to dopadne jako u nevyvedeného strýce nebo divoké prababičky.  Pravdou je, že tato definice může mít dvě linie, jednou je podoba a druhou pak vlastnosti a povaha.  A někdy, vlastně spíš často, se to zajímavě, ba až paradoxně, kombinuje. Geny nevyzpytatelně skáčou mezi generacemi a tak se velmi snadno mže stát, že ve vaší dětské postýlce podřimuje kopie vzdálené tetičky či nezdárného bratrance, kterého nemůžete ani vidět. Geny v tomto směru dovedou často velmi překvapit. Čekáte, že si vychováte vlastní „klon“ či někoho, kdo bude prostě celý vy a ejhle, on se vám vyklube strýc z otcovy strany, se kterou jste léta ve přiJ. Nebo se vám narodí sourozenec, kterého od malička nesnášíte a najednou vychováváte jeho malou kopii.
Ne, že by to bylo nějaké pravidlo a že by to mělo zásadní vliv na mezilidské vztahy. Prostě to tak je. Popravdě řečeno, byla by to asi jinak nuda, kdyby se rodily jen malé verze nás samotných. Genový mix může totiž přinášet zajímavé varianty. Vychováváte dítě podobou, celá vaše sestra, ale vlastnosti zdědilo po dědovi. Nebo je úplně jiný, než kdo kdy ve vaší rodině byl. Je to prostě zajímavá loterie, kterou všichni hrajeme. Někdo má doma hnízdo plné svých malých kopií. Všechny děti jsou jako přes kopírák. Jinde se vzájemně nepodobají ani dvojčata. Stejně je tomu s povahovými vlastnostmi. Někdo je prostě celý táta, včetně jeho gest, chůze či otravných připomínek, jiný je patrně po někom z dávné minulosti. A to nemluvím o těch, co jsou po sousedovi, tyto věci mají svůj vlastní vývojový směr.
Představuji si to zděšení, když v rysech roztomilého miminka rozeznáte rysy tetičky, kterou tedy ale opravdu nemusíte. Budete mít tu tetku denně na očích. Jenže ono to roztomilé dítko ve finále mluví a myslí jako vy, takže mix, kterého byste se asi nenadáli, leč máte ho naservírovaný ve vlastním dětském pokoji.
Pravda, většinou jsou kombinace vítané, každý si navíc nějaký svůj typický rys v potomkovi najde sám. Horší je to s povahou a chováním. Je-li někdo geneticky třeba lenoch (nechci hned do absolutní negace a hovořit o lumkovi), těžko s tím něco zásadního nadělám. Jistě, trochu výchovného působení zmůže to, že alespoň v určitém období je jeho lenost méně viditelná, ale s přibývajícím věkem se stejně bude podobat svému předobrazu. A bude stejný lenoch, jak býval dědeček, puntičkář, jako je táta či hypochondr po pratetě.
Také se říká, že geny skáčou ob generaci, takže si třeba domů s porodnice přivezete malou babičkou či dědečka. Buď povahou, nebo podobou. Mnohdy v kombinaci s obojím. Takže hádáte- li se se svou matkou, protože máte každá diametrálně odlišné názory na všechno, kachní počínaje a partnery konče, lze očekávat, že podobné spory povedete jednou se svojí dcerou. Ta naopak bude pevnou spiklenkyní své babičky a společně vás budou přivádět k šílenství.
Kombinací samozřejmě vyvstává víc. Když totiž začnu pečlivěji sledovat rysy a vlastnosti všech blízkých (a svých, samozřejmě), musím s ulehčením konstatovat, že nikdy to není úplně stoprocentní. Takže z něčí nesnesitelnosti v kombinaci s inteligencí z jiné strany a smyslem pro humor zase z jiného směru může vyjít bytost, která je logicky originální a je na nás, zda budeme hrdě konstatovat, že je celá po nás nebo s despektem, že prostě nevím, po kom to dítě jeJ.
Přes všechna pozitiva je ale nejvíc humorné, když vychováváte vizuální otisk někoho, komu jste od dětství nemohli přijít na jméno. Život a geny prostě tropí hloupostiJ. Nebo mají smysl pro humor.

pondělí 24. září 2018

Rozmarné léto

Léto včera oficiálně skončilo a máme tady podzim. Nicméně, tento způsob léta zdá se mi poněkud podivný je věta klasická, nesmrtelná a lze s ní operovat takřka kdykoliv. Ostatně, i toto léto bylo poněkud rozmarné, minimálně co se teplot týká. Já ale dnes chci mluvit nikoliv o počasí, nýbrž o divadle. Díky laskavému pozvání pana Františka Kreuzmanna jsem nedávno vyrazila na skvělé divadelní představení do Divadla v Celetné.  Na Rozmarné léto v závěru skutečného léta. A byl to zážitek. Doslova letní, takový rozverný. Ani by mě nenapadlo, jak se příběh, tak dobře známý víc z filmu než z knihy, dokáže přenést na jeviště. Výborné výkony, skvělá atmosféra. Půvabná staročeština. Prodávání párků o přestávce, prostě jako na plovárně. Skvělé výkony herců, jak pan Kreuzmann jako abbé, tak neodolatelný Miroslav Hanuš v roli Antonína Důry. Výborný byl i Arnoštek a jeho kouzlení, postava Kateřiny, manželky Antonína Důry, byla dokonalá. Prostě hezky si to všechno sedlo. Celetná, respektive tedy divadelní spolek Kašpar, jako vždy nezklamaly. Báječná tečka za letošním létem. 

neděle 23. září 2018

Kytice

od Karla Jaromíra Erbena, ta filmová, se z části točila v tomto půvabném kostelíčku. Bylo to pro nás překvapení, a takový nečekaný bonus na konci výletu:-). Takže teď už jen sáhnout po knize a počíst si:-)


sobota 22. září 2018

Proč nejsem VIP?


VIP je pojem nadužívaný, řekněme až inflační. V dnešní době je VIPka kdejaká pipkaJ, být VIP je v určitém kontextu i určité stigma.  Nicméně, mohu to být i jen kyselé hrozny, často je podstata statutu VIP dost příjemná a někdy umí potvrdit, že se o vás ví a že si třeba váží vaší práce. Nese to logicky s sebou řadu výhod, hýčkají vás, máte přednostní právo na lepší místa, dostanete občerstvení bez fronty, a tak bych mohla ve výčtu drobných i větších pozorností pokračovat.
 A tak i mě svého času potěšilo, když jsem byla pozvána na akci, kde mi udělili status VIP. Velká letní megaakce, kde jsem měla podepisovat svoje knihy. Nejde o věc, na kterou bych byla běžně zvyklá, proto jsem byla nejen potěšená, ale i lehce rozechvělá. Být VIP, to není pro mě každodenní realita. Nejvíce jsem si VIP postavení užila při parkování. Nemusela jsem hledat na přecpaném parkovišti místo a složitě se soukat mezi dva široké vozy, ale byla jsem přednostně zavedena na prostorný plac, kde parkovalo několik speciálně pozvaných vozidel. No, tak to se mi líbilo, to je paráda, kterou bych brala klidně každý den. Ale další výhody byly fajn, byť chodit v tom fakt neumím, proto jsem se často v klidu ztratila mezi ostatními hosty. Leč byla jsem vyhledána a upozorněna, kde se všude VIP prostory nacházejí a ať se vůbec neobávám jich využít. A vzhledem k horkému dni existovalo i několik VIP párty stanů, venku bylo přeci jenom lépe než v neklimatizované místnosti. VIP stan mě zaujal, vypravila jsem se tam pro občerstvení. Usadila jsem se na lavici a s radostí si nechala podat sklenku vychlazeného džusu. Poté se část osazenstva vytratila, a když se zvedl i pán proti mně, lavice letěla vzhůru. Seděla jsem totiž na kraji a dle fyzikálních zákonů moje morbidní nadváha lavici okamžitě raketově vytrčila do výše, mě na zem a párty stan se řítil za mnou.  Naštěstí nespadl celý, zbortila se jen část, která hostila mě. Rázem ale všichni věděli, že ve VIP stanu je opravdu veselo. Nikomu se nic nestalo, stan se dál rychle opravit, všichni se tvářili, že se nic nestalo,  jen já už vím, proč nemohu být VIPJ. Vždyť kdo by stál o to, aby mu vybraní hosté bourali občerstvovací stanice? Či zda by to měla být další epizodka do nějaké mé knihy? Takové se na mě vskutku lepí, to zase ano. V tom jsem VIP naprosto dokonalá: velice impertinentní popletaJ

pátek 21. září 2018

Academie slova

Naše, již tradiční, akce k uctění českého jazyka a literatury proběhla právě včera. Třetí ročník. Opět plné odpoledne seminářů, přednášek i literárních dílen na různá témata. Našimi váženými hosty a aktéry byli : paní Světlana Witowská, paní Jitka Kopejtková, pan Ondřej Kepka,paní Adéla Vopěnková, pan Vít Chalupa, pan Jan Burian (ředitel ND) a pan Tomáš Čada. Dále se konal workshop německé literatury  a setkání se slovenským divadlem a paní Lubicou Krénovou, která propojila Slovenské národní divadlo a sto let vzniku republiky, takže jsme si užili i jiné jazyky než jen češtinu. 
Děti si vyzkoušely práci před kamerou, rozhovory, překladatelské oříšky, dozvěděly se o Karlu Čapkovi, zkusily street art či debatu ryze sportovní, jak psát sportovní reportáže. 
Zajímavé to bylo, leč náročné. Čím a jak, o tom zase až jindy. Dnes jen doznívají dojmy se setkání s lidmi, kteří jsou profesionály v pravém slova smyslu. Opravdu umí.












čtvrtek 20. září 2018

Nuda


Dokážu pro děti udělat mnohé, je jedno, zda jde o děti školní či vlastní. Nabídka aktivit je dost široká. S postupujícím věkem je dost široká i moje tolerance, k variabilitě, k absenci na hrách či nechuti se zapojit. To vše umím akceptovat a respektovat. Co tedy neumím a asi se nikdy nenaučím, v klidu přijímat dopředu avizovanou nudu. Takové to dehonestující pohrdání čímkoliv, otrávené, že to bude nuda. Nuda, aniž to chtějí zkusit. Prostě vopruz. Nudím se. A přes to vlak nejede. To bych tedy vyletěla z kůže. V době, kdy se vlastně děti moc samy neumí zabavit, pořád vyžadují nějaké vzruchy a impulsy, je to bohužel věc dost běžná. Neměla by mě tedy překvapovat. A ona vlastně ani tak nepřekvapuje, jako vytáčí. Chápu, že to někdo dělat nechce, že má vlastní představu o svém čase, ale ta univerzální hláška o tom, že to prostě bude nuda, ta mě tedy dovede vytočit. Přitom vlastně ani nevím, proč se tak rozčiluji. Nudit se je zdravé, objevili nedávno odborníci. Tvrdí, že je nutné se občas nudit. To nedokážu posoudit, může to být i pravda, byť spíš sázím na umění zabavit se sám, bez vnějších impulsů. Umět to. Není to snadné, ale dá se to naučit. Když ale dopředu ke všemu přistupuji, že to bude nuda, veškeré hodnocení se scvrkne do hodnocení, že je to nuda, případně ještě trapná nuda. Určitou benevolenci nabízí puberta, leč ona hláška jde napříč celým dětským věkem. Už i malí špunti s tím termínem operují. Takže puberta je slabá výmluva. Je to trend. A jen tak pro sebe si přemýšlím, zda má smysl s ním bojovat, nebo se kvůli němu rozčilovat. Nebo to nechat být a spolu s dětmi se tiše nudit?:-)

středa 19. září 2018

Jako z vody

roste Tobiášův kamarád Alonso. Velikostně si byli rovni snad jen v okamžiku, kdy Alonso přicestoval. Dnes už je minimálně třikrát takový. Ale hrají si pořád s velkou chutí:-)







úterý 18. září 2018

Pouť

To dnes není jen tak, na prochajdu. Padesátka žádný peníz. Dvě minuty svezení minimálně za šedesát. A to není žádná Matějská....
Krom divokých cen ještě divočejší hudba, čím víc řevu,tím asi větší zážitek. Leč, tradice je tradice?!





pondělí 17. září 2018

Realita


Realita je takřka vždy jiná než nějaké představy. Jedno, zda v tom dobrém nebo špatném významu. Mně se nyní posunula realita západních Čech, respektive Přimdy. Jako milovník středověku Přimdu znám. Jako hraniční přemyslovský hrad, v podstatě jeden z nejstarších hradů u nás. Nikdy jsem sem naživo nezavítala, vždycky jsem jen míjela ceduli cestou na Rozvadov. A vždycky na mě ukazatel na Přimdu působil jako magický magnet. Tam se prostě chci jednou podívat. Povedlo se až letos. A asi to byla chyba. Protože realita měla k nějaké středověké romantice vskutku dost daleko. Zřícenina Přimdy tady sice stojí, město Přimda také existuje, ale žádného ducha doby jsem tu necítila. Atmosféra nulová.  Město i kraj deštivě nevlídné, návraty do minulosti sice časté, leč do té socialistické. To je na některých místech dokonalý skanzen.
Nu, lépe bylo si o tomto místě snít než ho zažít v reálu. Ale i to je realitaJ
Pravdou také ale je, že když se vyjasnilo, slunečno dokázalo i v Přimdě vykouzlit přívětivou atmosféru. Dalo se prozkoumat okolí a ono to tak strašné nebylo. Našla se i hezká místa. Lidé, které jsme potkávali, byli milí a příjemní, to beze sporu. Ale i na zřícenině je slyšet hluk dálnice. Středověk jsem prostě nenašla. Škoda. Ale zase teď mohu v lidu jezdit po dálnici a netrápit se představami, že tam někde je kousek středověké romantiky. Není. Ale i tak je hezké to navštívit.




neděle 16. září 2018

Svatá Ludmila

Jedna z prvních, ne-li úplně první, česká světice. Dnes se připomíná její úmrtí. Tragické, takže by se i o atentátu dalo hovořit. Lepší je ale mluvit o Ludmile jako takové. Pro četbu dnes volím dětskou literaturu, jako opakování i inspiraci. Je dobré si připomenout, co o Ludmile víme a nevíme. Jednou se v kdosi v nějakém rozhovoru s profesionálním historikem zamyslel nad faktem, že kdybychom my, běžní dospělí, znali o historii tolik, co profi historici vtělují do dětských knih ( z jejich pohledu jen prazáklad:-)), byli bychom fakt dobří a nadupaní historií. Lze konstatovat,že tento bonmot dětská knížka o prvních Přemyslovcích plně vystihuje. A pokud by někdo opravdu trval na dospělejším čtení, mám tu i něco složitějšího ( ale nechávám si to na příště, byť anoncuji již dnes:-)). A ke svaté Ludmile lze připít i vínem Svatá Ludmila, tak na zdraví
                                           ÄŒtení o svaté Ludmile Václavovi a VojtÄ›chovi

A zde tedy ještě i to náročnější čtení:-). Obé tak krásné souzní s dneškem



                                              Tetín - Radoslava Schmelzová, Václav Cílek

sobota 15. září 2018

Tahá mě za uši


Mediální čeština. Zdá se, že používat spisovnou češtinu není moc v módě. A to jak na veřejném fóru, tak ve zpravodajství nebo třeba v literatuře. Patrně je trendem současnosti mluvit, „jak mi zobák narost.“  Soudě třeba podle mluvy našich politiků už dávno není český jazyk součástí jejich vzdělání. Jsou spisovnou češtinou doslova zaskočeni. A mnohdy i díky tomu vytvářejí své vlastní novotvary. I když pro některé je trendem právě lidovost, ba až vulgarita, tam ani o novotvary nejde. Jde právě o ten narostlý zobákJ.
   Skutečnost v mediálním prostředí je pak ještě horší. Zda se jedná o snahu přiblížit se hospodským řečem či o docela prostou neznalost, to si netroufám posoudit.  Ale pokud se na spisovnou mluvu zaměřím, není. A to vážně tahá za uši. Poměrně často si třeba všímám absence spisovných koncovek. Zejména ve veřejnoprávních médiích, kde by se na kultivovanost projevu mělo dbát snad už z podstaty jejich poslání, je to docela paradox. Na všeobecnou otázku, co na to říkají, většina lidí udiveně pokrčí rameny. Je jim to jedno. Nevnímají to. Neslyší. Mluví také tak.
Je naprosto zjevné, že si s podobným dotazem moc neví rady, zvlášť, když se tak přeci mluví všude.
Vysvětlit, že někdy je spisovná čeština prostě na místě, není vůbec jednoduché. Nejen ve venkovské hospodě, ale třeba i na vysokoškolské přednášce či v televizním přenosu. Uvědomuji si to často při veřejnoprávním zpravodajství, kde pracují velcí profesionálové.  I oni ale často mluví prapodivně, koncovky buď polykají, nebo proměňují, střední rod neexistuje a skloňování také často dostává na frak.
Problém je, že tak mluví opravdu všichni. Jako by spisovná čeština patřila už jen někam do skanzenu. Ani ve škole totiž není vždycky pravidlem, mnozí razí heslo, že ve snaze přiblížit se mladistvým, budou mluvit uvolněně, tedy nespisovně. Možná i to je jeden z důvodů, proč se v naší současnosti ujala hovorová čeština ruku v ruce s češtinou poangličtěnouJ.
Každý prostě mluví, jak umí. Někdo hovorově, někdo nářečím, jiný vulgárně. Málokdo klasicky spisovně. Občas se přistihnu, že některé komentátory v duchu známkuji. Jedničku jsem už dlouho neudělilaJ.
Nechci být jen za nějakého rýpala či škarohlída. Pokud je toto vývoj, kterým chceme jít, je tu čas na další reformu jazyka. Poslední byla někdy v devadesátých letech. Ta současná by mohla být hodně benevolentní, žádná pravidla, žádné vzory, pády, skloňování ani časování. Prostě jen tak, jak mi zobák narostJ.  Případně by na dané téma někdo mohl vypsat disertační práci. Někdo další by ji mohl opsat, tím by se dostal do politiky, reforma jazyka zase díky skandálu víc do povědomí a vše by šlapalo jako hodinky. Jinak to dneska asi nejde. Nebo lépe: A vo tom to je, řekli nějaký aktivisti, co chcou reformovat jazyk (krom posledních dvou slov citace z médiíJ).
Takže asi takJ. To přeci musí za uši trochu zatahat, ne?

pátek 14. září 2018

Morbidní obezita


Se stoupajícím věkem paralelně stoupá i váha. Zatímco věk zastavit nejde, váha by snad i šla, jenže asi dost stěží. Člověk tak jen zděšeně sleduje zvyšující se číslo na váze, zvětšující se objem pasu a snižující se účinnost krátkodobých diet. Řešíce věčné dilema, zda se vrhnout opět na dietu (už se mi v tomto věku fakt nechce hladovětJ, či se zbytkem života dokoulet, narazila jsem na inzerát, respektive na slevovou akci. Diagnostika vaší nadváhy se slevou, řekneme vám, jak se vrátit zpět ke štíhlé postavě. V jakémkoliv věku, natrvalo. Nu, vzhledem k tomu, že jojo efekt v poslední době lítá víc nahoru než dolů, myslela jsem si, že tím rozhodně nic nezkazím a za pokus nic nedám. Tedy dám, dvě stovky, ale to snad náš rozpočet unese. Tak tedy den D nastal. Lehká nervozita, co všechno se dozvím a jak budu se svou lehkou nadváhou (tuto definici jsem si sebekriticky připouštěla) profesionálně bojovat. Vydávám se do místa dění. Trochu se bojím toho, že mi otevře mladá vyzáblá profesionálka v kalhotách velikosti 32. To by jistě moje nulové sebevědomí rázně srazilo do mrazivých hloubek. Naštěstí ne, otvírá starší, lehce zakulacená paní. Uf, to dám, že tam člověk starší než já, to bude dobré. Žena mě tedy uvede do jejich studia zdravého stravování. Postaví mě na váhu a tam, drže se nějakých madel, absolvuji první zákrok. Poté jsem vyzvána oznámit datum svého narození. Když jej odtajním, ona starší paní se pousměje a oznámí mi, že je stejně stará jako já. O týden mladší. Uf, to mám tedy odhad na lidi. Anebo je to tím, že sebe člověk vnímá jinak. Prohlížím si dámu před sebou a konstatuji, že toto je tedy moje vrstevnice. Je mi ovšem jasné, že ona má vnímání stejné, takže si v duchu říká, že tahle stará tlustá bába proti mně je moje vrstevnice! K těmto vnitřním myšlenkovým pochodům se na sebe křečovitě usmíváme, přičemž já svírám v ruce nějakou svítící tyčinku, která má také sloužit k diagnostice mé, jak si stále ještě myslím- lehké nadváze. Počítač to všechno nějak schroustá a pak vyjede několik papírů se zprávou o mém stavu. A v záhlaví se hned vedle data narození a jména skví označení: morbidní obezita!
To mě tedy srazí do kolen. Zjevně se tedy zbytkem života opravdu prokutálím. Starší paní, tedy vlastně moje vrstevnice, mě pak pošle vedle do místnosti a tam již ona mladice velikosti 32, možná 34. Už je mi to ale jedno. Dívenka mi s roztomilým úsměvem provede jakousi anamnézu, krátce zapátrá v mých stravovacích návycích, podiví se faktu, že sportuji a již vytahuje papíry s finančním rozpočtem. Teprve až zaplatím, něco se bude dít. No, myslím, že jsem se dost dozvěděla za svoje dvě stovky. Morbidní obezita, to je tedy šok.  Tak z té deprese ty tisíce za jídelníček, co po mně chtějí, asi radši projím. Když už do pekla, tak na pořádném koni. Ale nejdřív to stejně musím nějak rozdýchat, šla jsem si tam pro lehkou nadváhu a ejhleJ. Nu, jak vidno, život je i v pozdním věku stále plný překvapeníJ

čtvrtek 13. září 2018

Studna


Zlidovělá fráze, že „otec byl toho večera poněkud neklidný…“ dostala po letošním horkém létě i poněkud jiné konotace. Neklidní by dle názoru „naší“ současné vlády měli být všichni majitelé studní. Pokud bude totiž horko trvat a s ním se logicky bude zvedat nedostatek vody, osobuje si stát znárodnit privátní studnu. Toto sdělení prošlo srpnovými médií, leč nejsem si úplně jistá, zda v tom vedru někdo vnímal a mohl se tak alespoň náznakem tomuto rozhodnutí bránit? Či se k němu vyjádřit? Nevím, nejsem majitelkou studny, přesto se mi toto řešení bytostně příčí. Leč samozřejmě z vody se stává vzácná, potažmo i nedostatková komodita, byť si to mnozí pořád ještě neuvědomuji. Stále stačí jedno spláchnutí a litry pitné vody letí do odpadu, stále se intenzivně města kropí pitnou vodou, stále se s ní zalévá, plní zahradní bazény- v jejichž množství jsme snad první na světě, stále se prostě vodou plýtvá. Na to, že se otočí kohoutkem a voda teče, prostě všichni stoprocentně spoléhají. Leč nemusí to tak být na věčné časy. To nefunguje, už bychom mohli být poučeni. Ale nejsme. A tak se vodou plýtvá. A pokud náhodou nebude, znárodníme studny. Řešení hodné Šalamouna. A jen nesměle se ozývají hlasy, že si za to ve velké míře můžeme i sami. Všude beton, asfalt, velké širé (už asi ne rodné) lány. Nějaké remízky, lesíky hráze, to všechno je rozoráno, zničeno, zastavěno. Udržet v městě kus zeleně je nad lidské síly, vždycky vás nějaký developer převálcuje, přeplatí či docela prostě na vás nebere ohled.
 Ale i mimo město tomu tak je. Objevujeme Ameriku tím, že by nějaké remízky mezi poli byly vhodné?! To se přeci dávno ví, či vědělo, jen nerespektovalo.  Zmizely ale třeba i obecní pumpy, které se zdály být s nastupujícím „ pokrokem“ zbytečné. Zmizelo vše, co by nějakým způsobem zachovávalo přírodní rovnováhu. A tak ve finále, když zaprší, nemá se to kam vsáknout. A je tady další začarovaný kruh, na jehož konci může být klidně i válka o vodu. Takže, nejen starý Brůha by měl být poněkud neklidnýL

středa 12. září 2018

Už pomalu není co...!

I něco málo se dá dělat, nekupovat a nečíst. Je to takový malý osobní odboj. Patrně to nic nezmění, snad krom pocitu, až alespoň něco se dá. Ovšem z hlediska nákupů již pomalu není kam sáhnout....Obrázek jsem si vypůjčila z FB, kde dost intenzivně koluje. Ale FB je jak známo o bublinách, ti, co žijí v jedné, nemají ani páru o tom, jak žijí a co trápí ty ostatní. A pak vznikají iluze i deziluze. 

úterý 11. září 2018

Úsměvy smutných mužů

Četla jsem. Na film jsem proto původně ani jít nechtěla. Nakonec jsem se tam náhodně dostala, patrně asi i ve správném rozpoložení, takovém posmutnělém, protože jinak se to vydržet nedá. Takže mě zaujal i film. Možná víc než kniha. Nebo stejně. Je to zajímavý kousek. Hodně k zamyšlení. Depresivní až, řekla bych. Jsme celkově k alkoholu hodně tolerantní, myslím společensky. Přitom je to zabiják, jak věděl už kdysi Zola. Zabiják asi větší, než mnohé jiné drogy, kterých se ovšem bojíme mnohem víc. Zajímavé k přemýšlení. Zajímavý příběh. Zajímavé herecké výkony. 
                                                 Výsledek obrázku pro úsmÄ›vy smutných mužů

pondělí 10. září 2018

Kdo vás pouští?


Všimli jste si někdy, jaké typy řidičů pouští chodce na přechodu? V horkých dnech, kdy se s Tobiášem ploužíme městem, jsem se zájmem pozorovala, kdo ano a kdo ne. Mladík v nadupaném BMW či Audině často ani nepřibrzdí. Mladá děvčata v mega SUV se jim v tomto směru naprosto vyrovnají. Nepustí vás většinu ani staříci jedno v jakém typu vozu.Ti pro změnu ze setrvačnosti, to za jejich mladých let totiž nebývalo, dávat někomu přednost na přechodu! Ženy v tomto věku, pokud tedy ještě řídí jsou většinou uvážlivější a pustí vás.
 Chvátající podnikatel (ka) také většinou nemá potřebu zdržovat se tím, že nabídne přednost na přechodu. Většinou zpomalí lidé středního věku (ženy více), ale i zde jsou výjimky. Nesmí být vystresovaní, naštvaní, unavení…. Pustí vás autoškola, ta vždycky. Už to není pravidlem u cizinců, jako kdysi. Ale takový ruský Mercedes či německý kabriolet rozhodně neskýtají jistotu, že před přechodem zastaví. Nevšimla jsem si, že by stavěly motorky, taxíky ani firemní auta. Většinou vůbec ani nepřibrzdí ta, co co vozí jídlo či nákupy, různé ty košíky rohlíky, dáme jídlo, pizza jede atd....Asi proto, aby se jim jídlo nezkazilo:-).
Ve finále, minimálně v Praze, a  tam zejména v některých místech, je dost rizikové vstoupit na přechod pro chodce rovnou, bez rozhlédnutí, často se sluchátky v uších nebo s kočárkem před sebou. 
A nepřestane mě udivovat, kolik lidí tak suverénně dnes a denně činní.

neděle 9. září 2018

Raději zešílet v divočině

...po týdnu na Šumavě ještě knižní setkání s lidmi, co dávají přednost šumavské samotě před současnou civilizací. Což zjevně neznamená, že nejsou civilizovaní. Jsem na to zvědavá, Šumavu mám dosud pod kůži tak se do jejich života asi snáz ponořím:-). Jména autorů jsou sama o sobě zárukou kvality a myšlenka života někde na samotě v klidu také není k zahození, tak uvidíme....
                                              Výsledek obrázku pro radÄ›ji zešílet v divočinÄ›

sobota 8. září 2018

Malí dospělí


Kdysi dávno byly děti vnímány jako malé dospělé bytosti. Jednalo se s nimi jako s dospělými,oblečení bylo také zmenšeninou toho dospělého, dětství nebylo nikterak zpříjemňováno. Ba bývala období kdy dětství bylo nejnebezpečnější etapou života- vzhledem k úrazům nevyléčitelným či neléčeným nemocem, děti prostě hojně umíraly. Druhá polovina dvacátého století přinesla v pohledu na dětství radikální změnu. Děti už nejsou malí dospělí, dětství jako životní etapa je glorifikováno vedeno jako příprava na dospělost. Děti mají své vlastní specifické oblečení, čas na zábavu, pracovat nesmí (mluvím tedy o našich zeměpisných podmínkách), dětství většinou dokážou úspěšně přežít. Je to prostě jiné přesto jsou to pořád malí dospělí. Jistě, viděno z jiného úhlu pohledu než kdysi  ale stačí chvilka intenzivního pozorování dětského kolektivu ( třeba někde na hřišti či u vody) a je to vidět. Kdo bude šéfem, kdo spíš pohodář, kdo bude svůdce či která dívka si otočí kohokoliv kolem prstu.  Odhadnete budoucího sportovce i lenocha, vidíte cílevědomost, workoholismus či fluktuantaJ. Jistě, jde o náznaky, vycvičené letitým pozorováním, ale je to až výjimky dost přesné. Jedná se o náznaky letmé neuvědomělé, všichni dohromady si ještě užívají své báječné dětství, leč za pár let bude všechno v konturách mnohem jasnějších. A většinou právě na tom pískovišti odhadnutelných. Takže malí dospělí vlastně platí pořád, byť už v úplně jiném kontextu. Je zajímavé (někdy i trochu usměvné) to sledovatJ

pátek 7. září 2018

Na Šumavě

Na Šumavě je vždycky krásně. Alespoň mně to tak vždycky připadalo i připadá A strávit tam první týden školy je obzvlášť příjemné, vyjet z létem rozpálené Prahy do vlahých šumavských lesů je fajn i přesto, že už je to práce. Stmelovací pobyt primánů. Dost náročný letos možná, i proto že dospělá sestava byla skoro silnější než ta dětská, a to asi nedělá dobrotu. Nicméně, děti se stmelily a já si užila krásnou přírodu. A v pondělí už hezky pěkně s penálem a žákajdou:-)

čtvrtek 6. září 2018

Chata na prodej

Konečně zase film který stojí za to vidět. Alespoň dle oslavných recenzí.Vypravili jsme se tedy  do kina na skvělou českou komedii, což tedy tak úplně není, byť úsměvné pasáže zde rozhodně nechybí. Je to  příběh k zamyšlení, řekněme i ze života. Z toho chatařského který údajně k Čechům patří. Asi jak ke komu, řekla bych. Ale budiž, říká se to. Výborné herecké obsazení, to bezesporu. Zajímavá podívaná snad také, byť jde o potisící objevovanou Ameriku. Mezigenerační vztahy v rodině. Nemají se moc rádi, ale krev přeci není voda a tak spolu žijí a nějak koexistují. K tomu nějací ti partneři dětí, v duchu dneška mezinárodní. Zde multikulturu představují divočejší nevyrovnaná Slovenka a klasicky precizní Němec. K tomu hysterická babička a senilní děda. Vztahy a vášně odhaluje alkohol, jako by to bez něho nešlo. Všichni se musí zmastit, aby to mělo nějaké grády. Živý medvěd v Posázaví v závěru filmu asi nepotřebuje moc komentář, jistě šlo o pokus o nějakou silnou filosofii, řekněme že zbytečnou. 
Nu, jak to shrnout?
 Není to dlouhé, to je největší plus celého filmu. Herci jsou opravdu výborní, hezké je i podzimní prostředí, kde se to celé odehrává. Místy přitažené za vlasy, někde hodně. 
Asi to stojí za vidění, ale v klidu jsem mohla počkat na televizi, spěchat do kina se (jako v poslední době skoro vždy) prostě nevyplácí. Ale na druhou stranu, nic lepšího v poslední době asi není, takže díky i za toto. Ono asi nemusí pršet, stačí když jen kape. Jak symbolické pro letošní léto.

středa 5. září 2018

Karolína Světlá

Kdysi slavná spisovatelka, žena velkého světa. Dnes už vlastně ani ne postava z učebnic, ty se povětšině věnují jen Boženě Němcové. Jiná jména odvál čas. Kdo dnes něco slyšel o Therézii Novákové, Sofii Podlipské či její sestře Karolíně Světlé. Není znám už ani jejich rodný dům, Rottovo železářství, protože už dávno neexistuje. Spolu s domem mizí i kdysi slavný pojem.  Já osobně mám Karolínu Světlou ráda, možná radši než famme fatale devatenáctého století Boženu Němcovou.  Líbí se mi její pragmatismus míchaný s romantismem, její cit pro pomoc druhým, její hrdost i postoj k vlastenectví. A baví mě dodnes i její knihy, byť její čeština mi fakt dává zabrat. Mrzí mě, že tak zmizela z našeho kolektivního povědomí , ale zároveň to potvrzuje, jak jsou dějiny nevybíravé. Nebo možná naopak, vybíravé a zanechají v našem vědomí jen někoho. Asi bez ohledu, jak moc si to ten daný jedinec zaslouží či nezaslouží.  Někdy je to i o vlnách, které se občas nevyzpytatelně vzedmou a vynesou do širokého povědomí někoho, kdo už třeba dlouho spál poklidným spánkem zapomnění. Třeba se to přihodí i Karolíně Světlé, která by si to, podle mého soudu, hodně zasloužila. Nyní spíš potvrzuje pravidlo jakési nadčasovosti, co bylo aktuální kdysi, je nyní dávno passé. A vede k úvaze, jak moc má třeba smysl něco sepisovat, když to ve finále skončí v archivu, to v lepším případě. Jinak ve sběru. Nebo jakou stopu tady vlastně chceme zanechat? A jakou zanecháváme? Těžko říci, každý to má asi jinak. I paní Karolína to svého času asi měla nastavené úplně jinak, než my si dneska myslíme.  Takže jediné, čím asi mohu dnešní úvahu ukončit, je připomenutí jejich knih a zmínka, že pořád stojí za přečteníJ.

úterý 4. září 2018

Ahoj lidi


Na FB jsem objevila odkaz na Čapkovo zamyšlení nad tzv. ale- lidmi. O lidech, co na každé tvrzení mají své vlastní ano. To se ve finále může stát docela únavným. Šlo ovšem o zajímavé čtení, aktuální i pro dnešek. Což ostatně Čapek dokázal i svým Proč nejsem komunistou a celou řadou dalších textů. Jeho ale - lidé mně navíc volně asociovali současnou sortu ahoj - lidí. 
Jak vidno, historie se neopakuje přesně, ale v určitých podobných vlnách. A setkávání s ahoj lidmi je ve finále také hodně únavné. Čapek by se vyřádil. Já si troufnu jen na několik krátkých postřehů ze života ahoj lidí, respektive z mého úhlu pohledu na tyto jedince. Jsou podle mého srovnatelní s těmi, co v době normalizace vstupovali do strany. Nikoliv už z přesvědčení, ale z touhy po kariéře. Jsou přesvědčeni o neomylnosti svého guru, jejich ahoj je plné jásavosti, zanícení, urputnosti a přesvědčení. Na všechno mají argument, který vyslechli z úst neomylného. Jejich ahoj je konečně to pravé, co tuto zemi spasí. Jejich názory nelze vyvrátit, jejich schopnost naslouchat protiargumentům je naprosto vynulovaná.  Ahoj lidé jsou ve své přesvědčení naprosto šťastní, protože oni nabyli dojmu, že jsou těmi vyvolenými, kteří konečně zakončí s těmi zloději, vyžírky a kapitalisty. Všechna fakta, která by jim mohla otevřít oči, zahánějí svým jásavým ahoj. Respektive ahojlidí svého šéfaJ
Ahoj- Lidé jistě jednou prozřou, nic přeci netrvá věčně, jen to může trvat nebezpečně dlouho. Citujíce na závěr samotného Čapka: „ Chraň nás Pánbůh od ahojlidí!“, se jen bojím, aby nakonec nebylo pozdě. 

pondělí 3. září 2018

A znovu....

Začínáme....

A myslím, že do začátku školního roku se hodí i jeden odkaz na hithit. Pro logopedy profesionální i amatérské, pro učitele na prvním ( a možná i na druhém:-)) stupni, pro rodiče a vůbec všechny, co nějakým způsobe usilují o rozvoj dětské řeči. Paní a její vydavatelství znám, mohu se zaručit:-)
             https://www.hithit.com/cs/project/5192/kniha-syrovatka-syti-selatka
A pro ty, co školu nemusí a rádi trochu kontroverze, tip na novou knihu:-)
Výsledek obrázku pro k čemu samé jedničky
                            A samozřejmě nesmí chybět každoroční klasika:-)


a letos také jedna reálná:-)


neděle 2. září 2018

Dva roky prázdnin

Dva roky bohužel (nebo bohudík?) nemáme, ale jako symbolická kniha pro dnešek je to kniha přímo ideální. Letošní léto bylo 
( hlavně v rozhlase) jako léto s Vernem, vyslechla jsem řadu audiopříběhů, které mě vrátily k dávnému dětství a objevování světa spolu s francouzským literárním vizionářem. Mám ho ráda a tak si i dnes, jen tak listuji jeho knihou, něco si i přečtu. Mnohé jeho příběhy jsem dokonce ani neznala, tudíž je to pořád hezké a objevné čtení. A to i přes tu realitu konce prázdnin. Zítra už zase slovo prázdniny patří do kategorie snů... A dva roky prázdnin teprve:-). Nicméně, stojí za připomenutí záslužná činnost Ondřeje Neffa, který klasiku Julese Verna převádí do jazyka srozumitelného současné mládeži, protože překlady třeba z mého mládí už působí jako staročeština, pro dnešek obtížně čtitelná. A tak si užívejme i současné dva roky prázdnin, byť škola už volá:-)

                                Výsledek obrázku pro Dva roky prázdnin

sobota 1. září 2018

DogFest 2018

Jak už sám název napomíná, jde o parafrázi tolik oblíbených letních "fesťáků", které já z duše nesnáším. Proto je trochu paradox, že ten psí docela vítám. Navštívit ho jdeme ale jen proto, že je v dojezdu, takže ho máme takřka u nosu, respektive u čumáku. Nepředpokládám žádný řev ( krom kultivovaného štěkotu:-)) žádnou všudypřítomnou dunivou vtíravou hudbu, žádné narkomany, alkohol ba ani cigarety. Prostě čekám setkání pejskařů pod rádoby in názvem.Uvidíme. Tobiáš se těší. A já vlastně také.


(Foto : zdroj FB- oficiální stránka akce)
Fotka uživatele DogFest.

No, a ve finále jsme si to užili, byť počasí moc vlídné nebylo. Ale i ponuré, takřka podzimní počasí se dalo vydržet. Psů tam tedy bylo, různých velikostí, ras i vychování. Jen jezevčíky jsme potkali jen dva:-(, dvě jezevčí holky. Jinak šlo buď o čivavy, mopse, chrty atd... nebo naopak psí bojovníky. A na závěr prasátko:).
Většinou šlo o psíky spořádané, vzájemně se pozdravili, pohráli si a šli dál.O největší "rozruch" se tak paradoxně postaral jen jakýsi vzteklý hošík, který brnkal na nervy všem kolem svým vzteklým řevem. Maminka byla vzácně vyrovnaná ( co taky jiného jí zbývalo), ale byl to docela děs. I spoustu pejsků kolem to vystresovalo, dítě (asi pětileté!!!!) prostě nedostalo své a tak si to chtělo vydobýt řevem. 
Ale byla to jediná vada na kráse, jinak to bylo zajímavé odpoledne. Tobiáš si to náležitě užil. Byly tu soutěže, pamlsky, hry. Mnoho psů ( někteří majitelé tedy vskutku agresivní, ale těch bylo hodně málo, většinou šlo o milé lidi). Viděli jsme i psí přehlídku, závody i výcvik. Mohli jsme do libosti nakupovat psí potřeby. Prostě psí festival jak má být.