Pod palbou hvězdiček

 

 

 Někdy mě napadá, / a také dost děsí/ že všudypřítomný Velký bratr se nejen vrátil / to už dávno/, ale že už nás natolik prorostl, že fakt není uniku.

Kamery, čipy, virtuální stopa. 

 Kontrola na každém kroku. Spolu s ní hodnocení. 

Recenze od každého za vše možné.

Přiděluje se počet hvězdiček za cokoliv. 

Ale i od kohokoliv.

 Recenze kam se podíváš😊.  

Mílovými kroky se určitě blížíme i k hvězdičkování sebe sama. 

Nedávno jsem byla u lékaře a sotva jsem vylezla z ordinace, už mi na mobilu blikala výzvy, ať ohodnotím nějakým počtem hvězdiček.

Jistě, lze to vypnout, nevnímat, ignorovat. Ale už ten fakt, že to existuje a každý si vás tam může hodnotit, jak ho napadne....

Nabízí to samozřejmě takovou lehce satirickou představu blízké budoucnosti: 

Představme si kupříkladu vizi, že se probudíme, a než si stihneme vyčistit zuby, už vám přijde e-mail:

„Jak jste byli spokojeni s vaším spánkem? Dejte nám vědět a pomozte zlepšit naše služby!“

A vy napálíte hvězdičky, dneska to prostě nebylo nic moc, blbě jsme se vyspali, tak budeme také negativně hodnotit…. 

 Tak, dobré ráno, světě recenzí!

V reálu to vlastně tak nějak funguje.  Žijeme v době, kdy veřejná kontrola už dávno není výsadou inspektorů a komisí. 

Je to volnočasová disciplína, kterou trénujeme každý den, ať už veřejně hodnotíme doktora, který nám zachránil život (ale měl nesympatický pohled), nebo kurýra, který nám přivezl pizzu (o celou minutu později, než sliboval).

Prostě dnes nemám náladu, blbě se vyspím, tak napíšu negativní hodnocení. 

A my to většinou bereme vážně!

Vždyť co by to bylo za svět, kdyby se každý nemusel neustále snažit zavděčit komisi složené z neznámých lidí za displeji?

  Vstoupíte do ordinace a doktor vás ani pořádně nepozdraví?

 Dvě hvězdičky!

Servírka přinese kávu, která je přesně taková, jakou jste si objednali?

No a co? To je přece její práce.

 Ale kdyby byla o stupeň studenější nebo se netvářila dost nadšeně, hned by dostala verbální facku v komentářích. Nula hvězdiček.

Recenze jsou svým způsobem fajn určitě je nechci zatracovat. Kupříkladu když hledáte dobrý hotel nebo se chcete vyhnout restauraci, kde na vás číhá salmonela.

  Ale zároveň si myslím, jsme se dostali do bodu, kdy se každý stal potenciálním terčem digitálního lynče. 

Jsem nespokojen, natřu mu to na netu.

 /a to pořád zůstávám u recenzí, další formy digitálního násilí dnes nechávám být/

Lidská nespokojenost se proměnila v zábavní průmysl.

 Pokud někdo udělal svou práci dobře, většinou to bereme jako samozřejmost a jdeme dál.

 Pokud ale někdo udělal sebemenší chybu nebo nám prostě nebyl sympatický, vytasíme se s rozhořčeným negativním textem a naservírujeme mu online trest.

  Hodnocení na vás dneska vyskakuje všude. Po návštěvě u zubaře hned vyskakuje dotěrný příkaz.

 „Nezapomeňte po ošetření ohodnotit lékařův výkon!

Očekávám, že brzy bude následovat dotaz: 

„Byla vaše anestezie dostatečně rychlá? Bylo vrtání v souladu s vašimi očekáváními?“

A vy napíšete virtuální vysvědčení, asi tak tři hvězdičky, protože přeci jenom něco zabolelo. 

   Není asi daleko doba, kdy kupříkladu půjdeme na úřad a paní za přepážkou se na nás bude dívat s americkým ( pro mě vždy trochu podezřelým)  úsměvem. Ona se logicky bude usmívat ne proto, že by byla milá, ale protože ví, že pokud se dneska špatně zatváří, její kariéra visí na vlásku.

Někde to tak dokonce funguje už nyní.

 A někde zase vůbec, takže se tam jako zákazník cítíte spíš jako vetřelec. 

Je to zatím takové ode zdi ke zdi. 

Baví mě představa, že se to kupříkladu otočí.

 Vstoupíte třeba do kavárny a než si stihnete objednat kávu, barista vám podstrčí tablet:

„Jak jste dnes naladěni? Očekáváme minimálně čtyři hvězdičky za vstupní úsměv! Vaše celková spokojenost s tímto ránem ovlivní naše služby.“

Nebylo by to zajímavě reciproční?

Třeba bychom si konečně všimli, že žít pod neustálou hrozbou veřejného hodnocení není tak úplně pohádka. 

Možná bychom se naučili být trochu shovívavější. Možná bychom si všimli, že někdy není třeba někoho okamžitě seřvat v recenzi, jen protože měl špatný den. Možná… ale asi ne. Radši se vrátím ke svému textu.

„Jak jste byli spokojeni s tímto fejetonem? Dejte vědět v komentářích!“

 

 

Zombíci

 

Někdy je škola jako továrna. 

Ne že by tam vyráběli součástky (i když mnozí studenti tvrdí, že po čtyřech hodinách matematiky se cítí jako převodovka), ale ten provoz…

Ten je v mnohém průmyslový. 

Ranní směna začíná v 7:45, končí odpoledne ve čtyři, někdy i později. 

V zimním období tedy od tmy do tmy. 

V letním v dusivých vedrech.

Prostě továrna běží na plné obrátky. 

Výrobní linka jménem rozvrh přesouvá studenty z jedné učebny do druhé. Efektivně. Bez emocí. Bez zbytečných zastavení. A hlavně, bez úsměvu. Protože kdo by se smál na školní chodbě?

Studenti se sunou v houfech, někdy připomínají zombíky, někdy účastníky podivného tichého protestu. V očích někde sedí  apatie.

Před sebou mají viditelně jeden zásadní cíl: přežít, projít, mít to z krku.

Tváře bez výrazu, oči zakryté kapucí, v uších hudba, která jediná dává poznat, že "žiju", zatímco tělo plní pokyny jako robotická paže ve skladu Amazonu. Vlevo český jazyk, vpravo chemie, rovně test z matematiky.

Hlavně žádné emoce...

  I z výuky se občas stává zvláštní druh tiché dohody:  

„Vy mi řeknete, co po mně chcete, já to řeknu zpátky, dostanu známku, a jdeme dál.“

O nějaké vášni pro poznání či objevování, nedej bože pro učivo, se nemluví, protože vášeň je podezřelá.

Je to zvláštní svět. 

Jakési paralelní vesmírné zřízení s vlastními zákony. Tabulkami, normami, výstupy.

Funguje to. Všichni vědí, co mají dělat. Někteří to i dělají.

  Mnozí studující si osvojili nadstandardní tajné dovednosti: jak vypadat, že poslouchám, když spím s otevřenýma očima. Jak stihnout projekt, co měl trvat týden, za dvacet minut v šatně. Jak složitý dějepis převyprávět ve třech emoji a dvou holých větách.

Kantoři totéž dovádějí k dokonalosti na poradách.

 Továrna běží, linka se nezastaví. Každý má své místo. Každý zná svůj kód.

 Originalita se toleruje v ročníkových pracích a na nástěnkách, jinak spíš překáží.

 Mnozí k tomu logicky cítí odpor, ale navenek šlapou jako hodinky.

Jen někteří, ti nejvíc podezřelí, se tváří, že je to ve škole i baví.

Ale těch je málo a ti ostatní je podezřívají, že nejsou z této planety.

A co druhá strana, učitel?

 Ten má tabulky.

 Snad na úplně všechno. Ne že by jim rozuměl, nebo je dokonce měl rád, ale když se do ní správně vejde, dá mu klíče ke školnímu štěstí.

Štěstím se rozumí klid na pracovišti a žádný bossing. Musí být splněné normy, tematické plány, švp a rvp a deadline stanovený na poradě. 

 Norma či nějaký doložitelný plán je ta svatá meta, za kterou ČSI inspekce uděluje kladné body. A to je svatý grál, když máte kladné body:-)

Zdá se to až temně depresivní. Zombíci, kteří se plouží mezi oprýskanými školními lavicemi. 

   A přesto se na těch temných dlouhých školních chodbách občas zableskne něco nečekaného. 

Úsměv. Pochvala. Pochopení.

Ve třídách se objeví empatická atmosféra. Najde se student, který se zeptá ne proto, aby získal body, ale protože ho to vážně zajímá.

Další student se zeptá dokonce na něco, co nesouvisí s testem.

A někdo mu odpoví.

Jiný se začne smát, doopravdy smát, uprostřed hodiny.

Učitelka si sedne na okraj lavice a řekne:

„Já to tak taky nesnášela, když mi bylo sedmnáct.“

A někdo to slyší. Ne přes sluchátka. Opravdu to slyší.

  V tu chvíli se továrna na okamžik zastaví.

 A místo jednoho dalšího hotového výstupu či záznamu do tabulky vznikne něco jiného: živý člověk, co se směje, ptá se, nebo se jen na té nekonečně dlouhé školní chodbě – nedej bože – na někoho usměje.

A to je pak hezké. Taková pohoda. Tichá, nenápadná.

 Netiskne se to ve zprávách z inspekce. Nevejde se to do školního řádu. 

Ale možná právě tahle chyba v systému je to jediné, co nás zatím ještě všechny zachraňuje.

Psáno jako fejeton pro školní časopis:-)

Hospitace

Hospitace

Slovo, které v některém učitelském slovníku může vyvolat bušení srdce, nával adrenalinu nebo nutkavou potřebu přepisovat přípravu na hodinu třikrát za sebou. 

Někdo vám přijde „jen tak“ sedět do výuky a pak sepíše pozorování. (Ne)nápadně si čmárá do notesu, zatímco vy se snažíte být třikrát vtipnější, dvakrát interaktivnější a hlavně – přežít.

Často je to taková živá improvizační performance. Učitel hraje divadlo, kde ale scénář moc neplatí, herci (žáci) si dělají, co chtějí, čas běží úplně jinak než obvykle. 

A porota si vytrvale zapisuje.

   To je samozřejmě myšleno jako určitá nadsázka, většina kantorů při hospitaci normálně učí, snaží se, aby hodina byla taková, jaká je vždycky, ale někdy to trochu divadýlko je.

Protože člověk nikdy neví, co za tím "pedagogickým svátkem" vězí. 

Hospitace jsou prý běžnou součástí pedagogické praxe. Asi bych podtrhla to prý. Nebo jak kde. 

Navíc,  představme si hospitace jinde, v jiných profesích.

Zkusme si představit, že by na chirurgický sál přišel kolega s poznámkovým blokem

a během operace zapisoval, jestli je skalpel podán s dostatečně motivujícím úvodem. 

Anebo kdyby vám přišla vedoucí v marketingové firmě sednout si na kraj stolu a vyzývavě sledovala, jak vedete poradu – jestli dostatečně zapojujete introverty, jestli jste správně diferencovali pracovní úkoly…?

 A pak by z toho vzešlo: dobrý pracovník / slabší pracovník.

Zdá se to absurdní, ale stejně absurdní je to často i v té škole.

   Ve školství, kde je vždycky všechno jinak, má být hospitace nástrojem reflexe.

V ideálním světě, samozřejmě.

 V tom méně ideálním je to však inspekční mechanismus – někdy vedený dobrým úmyslem, mnohdy ale systémovou nedůvěrou. 

Někdy i nástrojem na nepohodlného kantora.

 Samozřejmě, výuka se má rozvíjet, sdílení zkušeností je cenné.

 Ale přítomnost kolegy nebo nadřízeného / někdy dokonce nečekaná a přepadovka/ ve třídě 

s perem v ruce lze těžko vnímat jako „běžný den v práci“.

Navíc když někteří hospitující mají za úkol nasbírat co nejvíc negací. 

Pak lze učitele „dostat“ na základě jedné hodiny ve čtvrtek v deset dopoledne, kdy zrovna deváťáci spali, počítač nechtěl naskočit a kantorovi se v ruce drolila křída...

   Správně by hospitace měly být třeba takové zrcadlo, do kterého se podíváte, abyste si upravili make-up nebo účes.

Jenže někdy spíš připomíná zrcadla zkreslující, takové to z bludiště na Petříně, ve kterém vidíte všechno možné jen ne to, /nebo jen stín toho/, co se ve třídě skutečně děje.

Je určitě hezké doufat, že jednou bude hospitace opravdu dialog, ne diagnóza. 

Hospitace by pak mohly být fajn. Až budou tím žádaným dialogem, sdílením, pozváním.

   Jenže ono je to mnohdy jinak, často jsou to takové skryté  mikrozápasy v aréně profesní nejistoty. 

 A vyhraje ten nejadaptabilnější.

 Nebo aspoň ten, kdo si stihne připravit prezentaci s citáty od Komenského. Nebo spíš s moudry pana ředitele:-).

   Na závěr asi musím podotknout, že nepíšu o své vlastní zkušenosti, spíš je to reakce na příběhy, které jsem dost nevěřícně četla na sociálních sítích v učitelských skupinách.

A často doslova zírám, jak to někde funguje. To se pak oborník diví a laik žasne…

 Nebo ho napadne napsat krátký fejetonek pro zamyšlení.

Únorová úvaha

 Únor je vlastně takový zvláštní měsíc, měsíc, který se pořád hledá

Na první dobrou vypadá jako chudý příbuzný mezi svými úspěšnějšími sourozenci. Nemá ani pořádných 30 dní, a když už se jednou za čtyři roky „vytahuje“ přestupným dnem, stejně je pořád nejslabším článkem kalendáře.

Únor je tak trochu jako člověk, co přišel na večírek v teplácích – nikdo ho nebere vážně.

   Ale podívejme se na něj jinak. Únor je ve skutečnosti geniální manipulátor. Všichni si myslí, že nic moc nenabízí, ale on přesně ví, co dělá. Místo, aby se tvářil jako „silák leden“

 s ledovými závějemi, nebo naopak, jako „rozšafný březen“, co slibuje jaro, tak únor vsadil na minimalismus.

 Co byste jako chtěli? Čtyři týdny, občas pár rampouchů, možná trochu romantiky na Valentýna, a šlus. Stačilo a jde se dál.

Únor má tedy svůj zvláštní smysl pro humor.

Potvrzuje ho i svým přístupem ke sněhu. Občas nasype, ale jen na pár hodin, aby se to člověku náhodou nezalíbilo. A pak je z toho břečka

A co naopak takové typické únorové mrazivé dny? Současné mrazy dávají najevo, že únor mrazit umí.

Ano, pořádné mrazy vždycky přijdou. Často když už  máte uklizené rukavice, protože už několik dní za sebou bylo skoro jaro.

Ty současné trvají asi tři dny a už jsou hlavním bodem zpravodajství, protože je asi divné, když v zimě mrzne, někdy až mínus pět! A je z toho třeba udělat zprávu dne.  

Tak tedy únorové sluníčko? Někdy ano, ale určitě ne o víkendu. Buď svítí, když trčíte v práci nebo v dopravní špičce, kdy vás oslňuje natolik, že nevidíte na krok před sebe.

Nebo nesvítí vůbec.

Dále je tu ještě jedna paradoxní únorová specialita – chřipková sezóna. Všichni bojují s virózou a zároveň všichni chtějí na lyže.

Únor je zkrátka mistr ironie.

A také měsíc, který bere život s nadhledem, však to brzy skončí.

Tak mu dejme šanci. Není to tak špatný měsíc – jen si u něj člověk musí zvyknout to jeho neustálé hledání se sebe sama. 

Tím, že se většinou hledáme i my všichni, je to vlastně měsíc, který nejvíc souzní s našimi slabostmi. 

A když navíc, jako letošní bonus, nabídne jarní prázdniny již v únoru, je jeho šance na zvýšení obliby maximální. 

Psáno pro Listy Prahy I.

Už je tu zase

 Leden je zpátky.

Jde o měsíc, který má přívlastky jako „nejdelší“, „nejtemnější“ nebo i „nejnepříjemnější“.

Svátky za námi, cukroví snědené, dárky rozbalené, smrk uprostřed obýváku začíná ztrácet jehličí.

Do jara daleko a do další dovolené ještě dál.

 Co si budeme povídat, leden nemá nejlepší PR. Ale právě proto stojí za to najít způsoby, jak mu tu šedivou reputaci trochu vylepšit.

Třeba nějakými vycházkami do okolí. 

A když už se navzdory zimě rozhodneme vyrazit ven, je dobré si uvědomit, že i mrazivý 

a nevlídný leden má svoje nenápadné kouzlo.

Mráz – pokud tedy v lednu je – kreslí na okna docela hezké obrazy, které probouzejí fantazii. Stromy – pokud nejsou vykácené kvůli parkovacím místům – lehce ojíněné vypadají jako z pohádky, a ticho zasněženého parku -  pokud se tam nekoná nějaký netradiční venkovní koncert - může přinést vzácný klid.

Stačí jen správně nasvítit reflektory vlastní mysli. Pokud chybí slunce, zářivka dobré nálady by mohla být vždycky po ruce.

A nakonec, jako vždy, důležitý je smích. Umět se i v lednu zasmát. Ona nízká oblačnost 

a těžké boty na zledovatělém chodníku, vysvědčení na dohled či nějaké pracovní inventury většinou moc humorných situací nenabízejí, ale dobrý vtípek nebo veselá historka mohu být dobrou lednovou inspirací.

Ve finále leden nemusí být úplně temný měsíc. Můžeme ho vidět i jako příležitost.

 Možná není třpytivý jako prosinec, ale je tak trochu jako nový začátek na čistém papíře. Stačí jen vzít do ruky pastelky. A přidat trochu barvy.

Nechť je tedy nejen leden, ale i celý pětadvacátý rok, pro vás příjemně zabarvený.

 

 

Kam mizí všechny vánoční stromky?

Leden, krom jiného, nabízí i jednu zásadní retrootázku:

„Kam mizí všechny ty vánoční stromky z konce minulého roku?“ 

V prosinci jsou všemožné jehličnany hrdiny našich obývacích pokojů. Ozdobené baňkami, řetězy a světýlky kralují pod hvězdou na špičce stromu a schovávají dárky, které my

 s napětím rozbalujeme.

Bez stromku by to nebylo ono.

 Ale co se s nimi stane pak?

    Jakmile se dohraje poslední koleda a cukroví zmizí z talířů, stromek začne připomínat stárnoucí filmovou hvězdu – trochu unavenou, opadanou a bez lesku.

Přestává být zajímavý. Už to není hrdina obýváku, spíš tam překáží.

 A  my najednou stojíme před tou podivně trapnou otázkou: Kam s ním?

Někteří lidé volí klasiku. Sundají ozdoby, stromek nacpou do igelitového pytle a hurá

k popelnici. Je to rychlé, ale přiznejme si – není v tom trochu smutek? Stromek, který ještě nedávno byl středem všeho dění, teď skromně čeká vedle plastových lahví a potrhaných balících papírů na svou likvidaci.

Jiní volí kreativitu. Třeba soused na chalupě každý rok stromeček pečlivě řeže na kousíčky

a přikládá s ním do kamen. Prý je to ekologické, a ještě to hezky voní.

Jenže, přiznejme si, pokud zrovna nejste majitel chaty, bude to vám v centru města spíše k smíchu než k užitku.

Pak tu máme zahradní dobrodruhy, kteří si vánoční stromeček koupí i s kořeny a po svátcích ho hrdě zasadí na zahradě. Někdy se to povede a strom roste do krásy. Někdy ale také ne a ze smrčku je jen smutný pahýl. Ale snaha se cení!

A co se stane s těmi stromky, které se ocitnou na černé skládce, nebo těmi, které zmizí doslova přes noc?

Můžeme si vymyslet teorii, že se scházejí na tajném stromkovém kongresu, kde si stěžují na lidskou nevděčnost a plánují revoluci. Možná jednou uslyšíme, jak po Novém roce nebo přímo na Tři krále, najednou divoce šustí jehličí na náměstí a celý les stromků si jde zpět pro své ozdoby a chvíle třpytivé slávy.

Tato teorie je vyhledávána zejména těmi, kterým se nechce z pohádkového vánočního světa do pracovní a někdy i šedé lednové reality.  

Majitelé umělých stromků jsou logicky z tohoto povánočního kvízu vyřazeni.

Ale ani jim nic nebrání v tom, aby se při sundávání vánočních řetězů a ozdob zamysleli nad tím, jak rychle mizí okouzlující blyštivá krása a nastávají klasické všední dny.

Zároveň spolu s tím jde otázka, co všechno nás v letošním lednu vlastně čeká…?

A tak si můžeme letos zkusit si ten nazdobený lesk přenést i do běžných lednových dní, jako poselství zmizelých vánočních stromků. Aby jejich „oběť „nebyla zbytečná. Určitě nám mohou prosvítit minimálně leden, který je jinak na světlo docela skoupý. 

Štědrý den české učitelky

    

Pro českou učitelku začíná Štědrý den zpravidla o pár dní dříve než pro běžného smrtelníka. Školní vánoční besídky!!

Je to minimálně poslední školní týden před prázdninami, který je ve školách naplněný různými vánočními besídkami, akademiemi či dalšími školními slavnostmi s vánoční tématikou, přičemž udržet nějakou slavnostní náladu u zdivočelých dětí je takřka nadlidský úkol. 

  Vše pak většinou vrcholí kolem 20. prosince, kdy kantorka při pokusu o třídní vánoční besídku obdrží několik pytlíčků s perníčky od některých dětí, čímž jí unaveně docvakne, že to asi bude jediné cukroví na vlastním domácím štědrovečerním stole.

  Mezitím je samozřejmě nutné uhlídat poslední zoufalé pokusy studentů o opsání písemných  prací na mobilu a nerozbrečet se při pohledu na dosud neopravené slohové práce, čtenářské deníky a další písemky. O úkolech od vedení ani nemluvě...

  Na Štědrý den se proto vyčerpaná kantorka probouzí s optimistickým plánem, že konečně  bude trochu klid. 

Zapne koledy a pustí se do smažení kapra.

Když přijde na řadu bramborový salát, vzpomene si, že by ještě mohla rychle opravit nějaké sešity, protože co by to bylo za Vánoce bez pocitu povinnosti? 

Možná taky jen rychle nahlédnout do školního edu systému, jestli už se tam neobjevil nějaký email od rodičů?

A objevil, samozřejmě.

„Paní učitelko, proč dostal Pepíček dvojku..?“

Úlevně si vydechne, protože je jí jasné, že kdyby Pepíček dostal trojku, kterou si zasloužil, už by jí jeho rodiče stepovali přede dveřmi. Takhle se to snad vyřídí elektronicky.

Zprávy o budoucím suplování už raději vědomě nečte, to opravdu až po Novém roce.

   Dopoledne se pak pokusí uklidit kuchyň, která připomíná bojiště po chemické válce. Mouka na lince, čokoláda na stole, mezi tím několik písemek a potrhaný balicí papír….

 Při pohledu na všechen ten chaos jí pravidelně napadá, jestli by se do permanentně reformujícího se školství nedala třeba zavést nějaká zavést třeba praktická maturita z úklidu…? Nebo testy na téma, jak neprokrastinovat či jak všechno zvládnout?

No, jdeme dál. 

Kolem poledne ji ze setrvačnosti přepadne myšlenka na žáky.

 Jak asi slaví oni?

Snaží se tyto obsedantní myšlenky rychle zapudit. 

 Večer, když se konečně rodina shromáždí u stromečku, už přichází v plné sváteční náladě, unavená, ale hrdá. 

Večeře bude! I cukroví stihla!

Pak dárky...

Co by mohlo být pro učitelku lepší než nová sada červených propisek!?

Rodina bohužel disponuje tímto druhem černého /respektive červeného/ humoru.

 Když se pak vyčerpaná učitelka po Štědrém dni konečně uloží do postele, pravidelně přemýšlí, zda by raději příští rok neměla změnit povolání a nešla dělat něco klidnějšího. Třeba hasičku, bachařku ve vězení, protože tam také požadují pedagogické vzdělání, či krotitelku divokých zvířat v zoo. Nebo diplomatku...?“

 Pak si ale vybaví svou sympatickou třídu, kterou provází již několik let, to jim  přeci nemůže udělat.,,? Určitě by pak dostali tu šílenou tělocvikářku, kterou ani ona nemůže vystát. Natož ty bezbranné děti. 

 A pak, ty prázdniny…

 Zhasne světlo a doufá, že zítra se zázrakem probudí do světa, kde někdo opraví ty písemky a kde vánoční prázdniny  opravdu znamenají  odpočinek. A navíc trvají alespoň ony klasické a symbolické dva měsíce. 

Je přeci čas vánočních zázraků.

Blíží se to..

 Blíží se Vánoce. Mílovými kroky.

 Ulice už blikají světýlky tak intenzivně, že jen čekám, kdy vybudí nějaký epileptický záchvat.

 Obchody navzdory zdražování a krizi praskají ve švech. V éteru řvou vánoční melodie.

Mnozí z nás chmurně přemýšlejí, kolik kil přibereme během svátků..

Někomu v hlavě buší každoroční opakovaná mantra: 

Musím všechno stihnout! Už zbývá jen týden!!! 

   Děti se samozřejmě těší, i když teď na Ježíška asi věří snad jen nemluvňata, ostatní děti nemají vlastně vůbec žádnou šanci ve světě všudypřítomné reklamy, Santa Klause a dalších importovaných návyků, si naivně myslet, že chodí nějaký Ježíšek.

Možná se víc než Vánoce těší na prázdniny. 

   Na seznamu předvánočních úkolů se točí pořád dokola stejné položky. 

Uklidit byt tak, aby byl připravený na návštěvu, která nakonec třeba ani nepřijde.

Napéct cukroví, jehož větší část se sní ještě před Štědrým dnem.

Sehnat dárky, které mají být ideálně originální, praktické, levné a zaručeně potěší.

Klasika. Má to tak asi většina z nás. 

 A pak přijde ten aha moment. 

Většinou je to takové úsměvné procitnutí 

  Ve chvíli, kdy stojíte před samoobslužnou pokladnou / to je další vaše nová role, suplovat prodavačku/  s vozíkem plným všeho, co byste jinak nikdy nekoupili, a přemýšlíte, jestli je opravdu nutné mít pět druhů sýra na chlebíčky, se to někdy zlomí. Takhle přeci ne! 

V košíku je tolik jídla, že by si nezasvěcený mohl myslet, že tady asi vypukne hladomor nebo něco podobné, na co je třeba vytvořit tak obří zásoby jídla. 

 Vedle pak u jediné pokladny, kde pracuje živá osoba, a tudíž je tam fronta až na konec prodejny, nervózně přešlapuje pán, kterému očividně došla trpělivost a k vánoční náladě má opravdu daleko. 

A někde za regálem se hlasitě dohadují asi sedmileté děti, jak to zařídit, aby „Ježíšek“ určitě přinesl iPhone, i když maminka vyhrožuje, že letos budou jen „měkké dárky“.

To je jako ten klid a pohoda?

Aha docvaknutí je pravidelné, každoroční. 

Jen na něj vždycky během roku zapomeneme. 

Je to logické poznání, jakože tohle tedy ne. Vánoce jsou přeci důležité pro malé děti, to ano, jinak je to umělé šílenství. 

Přeceňovaný svátek. 

A plný paradoxů. Všichni si přeji klid, ale všechno provází děsivý neklid. 

Má to být svátek ticha, s tichou nocí, a přitom všude hřmí vánoční hity a zmatek a mumraj.

Takže máme ještě týden na zpomalení. A klid, který ve finále bude asi tím největším dárkem, co lze v závěru roku najít. 

Tak klidný předvánoční čas.

Psáno pro Listy Prahy 1

.

Oficiální místa

 Již roky se potýkám s více méně nezodpověditelnou otázkou, jestli ministerstvo školství, mládeže  a tělovýchovy považovat za přínos nebo za nutné zlo. Někdy je to kupodivu docela sporné. Vnímáte-li jako automatické, že každý obor má mít své ministerstvo, je to zcela jistě první možnost. Podobně jako v Bradavicích měli své ministerstvo kouzel, funguje pro nás ministerstvo školství a tělovýchovy. Je to tak zažité a musí to být.

Berete-li v úvahu fakt, že daný úřad vám většinou nijak nepomůže, zahlcuje vás často jen nepotřebnými lejstry a nesmyslnými požadavky, je to bez pardonu jasně druhá možnost.

  Jistě je možné otevřít i jiné úhly pohledu a zajímat se třeba o to, zda daný ministr rozumí svým učitelům, nebo zda je to pro něho jen politická funkce, schůdek v jeho stranické kariéře. Tento přístup by asi byl ještě třaskavější než ona původní premisa. Jenomže jiná relevantní hodnotící kritéria nejsou k dispozici. A navíc se často zmiňuje kontroverzní otázka, zda je ministr empatický vůči školám spíš plus nebo jasné mínus? Na city se přeci ve vysoké politice nehraje?

Po mnoha letech ve školství už asi mlhavě tuším, jak definovat roli ministerstva školství:

Jde o úřad, který eviduje vaše pedagogické chyby a tváří se přitom pokrokově.

Roky jsem se domnívala, že všechny nedostatky českého školství umím nějak pojmenovat, že jsou jasné a uchopitelné. Za skoro třicet let za katedrou jsem rovněž úspěšně zmapovala všechny neúspěšné reformy či pokusy o státní maturitu, přičemž některé aktivity bych si troufla bez nadsázky označit za bizarní. Nicméně, jak praví klasik, člověk se stále učí, proto s údivem konstatuji, že rozhodně není všem pokusům konec.

   Řeklo by se, že alespoň v době nečekané globální krize se ministerstvo pochlapí a nějaká kritika na jeho činnost se bude hledat jen těžko. Avšak ani koronavirový kolaps dvacátého roku nebyl dostatečně intenzivním impulsem pro legalizaci existence ministerstva jako patrona a ochránce školského systému. Nenastala fáze, že by se na odpovědná místa mohly školy spolehnout. Například ohledně informovanosti, záštity či podpory, o té materiální ani nemluvě.

A někdy se zádrhel v komunikaci objevil i tam, kde to dosud jakž takž fungovalo. Třeba v hodnocení. Podle ministerstva se najednou nemělo hodnotit vůbec nic. Nebo v docházce. Netušila jsem, že se tak snadno může z povinné školní docházky stát cár papíru.

   Ale na druhou stranu musím uznat, že ministerské argumenty jsou přesvědčivé. Je přeci neočekávaná situace. A s online povinností ve výuce školský zákon prostě nepočítá.

Zkrátka, komunikace s ministerstvem školství  je pořád ve fázi pokusu a omylu. S představou, že jednou to přeci musí vyjít. Ale není to vůbec jednoduché. Jeden nesmyslný příkaz akceptujete a vstřebáte, další vyvstane. V covidovém období to byla třeba přítomnost dětí ve škole. S okamžitou platností byla přísně zakázaná. Jakoby se řadě předchozích dětských generací zhmotnil utopický sen. Napadalo někdy někoho, že by bylo možné zakázat vstup dětem na školní pozemek? Nebo že by nastala jakási reinkarnace Vernových fantasy představ a dva roky prázdnin nabraly zřetelné kontury?

V covidovém případě to úřady skutečně dovedly do takových absurdností, že se děti nemohly ke škole ani přiblížit. Jejich učebnice a osobní věci, které zde zbyly po nenadálém nařízení vlády okamžitě uzavřít školy, se směly předat jen jejich dospělým zákonným zástupcům za dodržení všech nejpřísnějších hygienických podmínek. Běda, jak by někdo neměl při distribuci zapomenutých učebnic chemie na chodníku před školou roušku a dvoumetrový odstup.

Bylo tedy evidentně žádoucí, aby si pro školní pomůcky svých dětí chodili tatínkové, jejichž dosah paží na ty dva povinné metry většinou stačil.

Učinit ze školní půdy dětem zakázané území se dosud v dějinách nepovedlo nikomu. Tady to fungovalo pod zástěrkou boje za národní zdraví. Zakazuje se odjakživa rychle a snadno. Striktní zákaz ale logicky funguje jen do okamžiku, kdy se někdo (drzý) začne ptát, co dál. Zákaz přeci nemůže mít nekonečnou platnost, to se nepovedlo ani žádné totalitní moci, byť si to zcela jistě přála.

 V okamžiku, kdy je požadováno nějaké smysluplné a efektivní řešení, ministerstvo školství z neznámých důvodů začne mlžit, aby vzápětí veškerá jejich komunikace zmizela spolu se spadlými webovkami a nedostupným telefonem. Když ředitelé škol neví kudy kam, ministr školství s lítostivým výrazem v obličeji, maskovaným firemní rouškou, slibuje něco, co vzápětí jiný ministr rozmetá na kousky.

Slibuji, co jsem slíbil a odvolávám, co jsem odvolal!

Když trpělivě vyčkáváte, ztratíte se v záplavě nicneříkajících frází a nastalou situaci stejně musíte řešit improvizovaně, na koleni.

   Nevím, jak je to možné, ale v našich zeměpisných podmínkách to funguje sto procentně. Dlouho jsme nad tím mávali rukou. O nic nešlo. Najednou ale bylo všechno jinak.

Už o něco šlo.

 Nastala kritická covidová doba a školství přešlo na distanční výuku. A to nebylo jen tak.

Začali jsme se nastalou situací prokousávat. A také objevovat nové dimenze vzdělávání. Všem dole totiž došlo, že co nefungovalo dosud, nenaskočí na první zatleskání. Například zmiňovaná neschopnost komunikace. Řekne něco do médií a za půl hodiny to jeho kolega z vlády vyvrátí.

Oni se snad neumí mezi sebou domluvit?

   Jako v otázce znovuotevírání škol. Zavřít je uměli naráz. Pustit děti zpátky do škol už bylo obtížnější. Každý tvrdil něco jiného. Ministr školství se neuměl domluvit s ministrem zdravotnictví. A do toho jim ještě krafal ministr vnitra, který si na to oblékl výrazně červený svetr. Zjevně podle psychologického návodu, že před agresivní rudou všichni couvnou. Necouvli.

Ale hádali se a k ničemu to nevedlo. Jen tím dokázali vyplnit hlavní zpravodajské vysílaní všech celoplošných televizních stanic, o těch internetových ani nemluvě.

Když došlo na následnou tiskovku, divili se všichni přítomní novináři.

Padaly dotazy typu: „ Kdy se děti vrátí do škol?“ „ Na čem jste se dohodli?“ „Jaký plánujete další postup?“  „ Dle vašeho twitteru  se děti do lavic letos nevrátí, to jste myslel vážně?

„Situaci budeme i nadále monitorovat.“ Odpověděl jeden z nich sebevědomě.

„Ale,“ nedal se jeden z novinářů, „To jste snad dělali dosud! Co bude dál?“

Moderátor tiskovky mu sebral slovo. Skutečně není doba na vtíravé dotazy.

   Jednu věc ale nechápu. Proč těm papalášům není ani trochu stydno? Vždyť oni si doopravdy berou děti jako rukojmí.

Ne, že by nešlo o zajímavý experiment se vzdělaností mladé generace. Zakázat jim přístup ke vzdělání, třeba se v duchu premisy o zakázaném ovoci budou víc snažit?

Otázkou je ale spíš varianta, že na dětech odpovědným místům zas tak moc nezáleží. Hlavní jsou přeci vlastní politické body, to je to, co se počítá. O to víc, čím vyšší je postavení.

Ale třeba jsem jen skeptik a celé je to čekání na Godota. Respektive na ministra školství, který školám rozumí a má je rád. Jak prosté, Watsone, že?