pátek 30. listopadu 2018

Obrana školního dějepisu

V poslední době je všude plno statistik, jak mladí neví nic o našich tragických osmičkách, neznají svoji minulost, nezajímají se o aktuální politickou současnost, neznají souvislosti….. 
Ještě nikde jsem ale nečetla o těch, co to ví a o dějiny se zajímají. Přitom i tací existují!
Pak se samozřejmě kdekdo diví, že takový školní dějepis má pověst ještě horší než samotná matematika.
Já třeba nedávno přemýšlela o náhodných anketách. Ještě jsem neviděla medializovanou akci, kde by redaktoři pátrali po osmičkách matematických, že by se ptali náhodně vybrané mládeže, co jsou to derivace, odmocniny či třeba takové funkce (samozřejmě matematické J) Přitom matematika je maturitní předmět a ve školách má vždy týdenní dotaci minimálně pětihodinovou, ne-li větší. Dějepis je proti tomu taková Popelka, dvě hodiny týdne maximálně. A pokud není empatický ředitel, nemusí být ani to. A mnohé školy si klidně střelí rok bez dějepisu.
Dalším nezanedbatelným trendem je móda kritizovat školy, pokud chtějí po dětech něco zpaměti. Všechno si totiž najdou! Je trapné chtít po nich něco nazpaměť.  To je oblíbené téma redaktorů, hlavně pro boha, nic zpaměti. A pak přepadnou chudáky středoškoláky, aby jim zpaměti vysypali události několika vybraných letopočtů. Na základě jejich neznalosti pak už  neustále zní mediálním světem ostrá kritika školního dějepisu, nic ty děti nenaučí, učí je jenom pravěk, dvacátého století se neučí, pokud ho někdo náhodou učí, pak nudně….
A tak ten školní dějepis tepou zleva, zprava, zdola i shora. Možná by trocha umírněnosti v této svaté válce neškodilo. Dějiny se do popředí lidského zájmu většinou dostávají až s postupujícím věkem, v době dospívání je hlavní nějak projít školou a nějaké tragické osmičky jsou jim většinou upřímně ukradené. Je to pro ně pravěk, úplně stejně, jako byla pro nás třeba druhá světová válka, byť v průběhu naší školní docházky to díky osnovám vypadalo, že skončila včera. A zítra zase může začít! Stejně nám to bylo fuk:-).
Pokaždé mě tyto mediální floskule dokážou pěkně rozlítit, byť je mi jasné, že je to marnost nad marnost. Přesněji řečeno, kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.  A do školního dějepisu se tak dobře tepe. Jsou to přeci jen data, nuda, bez dějin dvacátého století…Co na tom, že jde o názor z devadesátých let, který všichni tak rádi papouškují. Je to snadné, viditelné, mnozí tomu rozumí ¨
a mohou se nad tím pohoršovat, zatímco nad neznalostí maturitní derivace se zas tolik znalců pohoršovat nemůže.
Zkusila jsem za školní dějepis lobovat. Podle mých zkušeností už dávno není jen o datech, dvacáté století se normálně učí, do škol se zvou pamětníci, takže se dbá i na příběhy, pravěk není stěžejním tématem výuky, moderní dějiny mají víc prostoru (pořád ale ne tolik, co matematika, to zase ano).
Že náhodně vybraní jedinci neznali zkoumaná data, může být pravda a také nemusí. Často je to jen hon na čarodějnice. Nebo výplň okurkové sezóny. Nebo šikovná manipulace. Mnohdy ani sami redaktoři nevědí odpovědi, dostali je napsané před vysíláním. Takže by se nad podobnými anketami dalo velkoryse mávnout rukou. Dalo, kdyby….
Kdyby podobná prohlášení jen tak proběhla éterem, tak asi budiž. Jenže velmi často jde o dlouhou kritiku, místy přerůstající až v dehonestaci těch, co ty malé školáky s dějinami teprve seznamují. Seznamují je v době, kdy opravdu minulost je pro ně dost nepodstatná. A ti, co na chuť dějinám přicházejí s přicházejícím věkem, zcela jistě sklízejí to, co kdysi dávno někdo svými příběhy či vyprávěním zasel. Osobně mám někdy pocit, že jde úplně o křížové tažení. Těch, co nyní už ví, co se kdy odehrálo a s radostí se povyšují nad ty, co tyto vědomosti nemají. A dělají to se zjevnou rozkoší. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že jde o docela neférový souboj. Takový naoko, takřka populistický. Protože co veřejnost spolehlivě potěší? Kritika školství v tomto směru nemůže zklamat.
Někdy trochu bojuji, ale většinou jsem dost zklamaná a hodně rezignovaná. Je to pořád dokola a jde o boj takřka sisyfovský.
Z toho by ovšem plynulo, že souhlasím s názorem o neznalosti dějin mladé generace. Nesouhlasím. U svých vlastních studentů bych dokonce dala ruku do ohně, že podobné věci znají (ruku tedy pro jistotu levou, ale dala). Dějiny jsou oříškem obecným, nezná je kde kdo, napříč generacemi. Včetně zákonodárců, v našem Parlamentu moc znalců historie opravdu nesedí. Takže je trochu sfér házet neznalost jen na mládež, potažmo na žactvo školou povinné a jejich kantory. Možná je zakopaný pes hlavně v tom, že si všichni myslí (tedy ti, co myslí), že vše si opravdu lze najít. Aspoň se to tak prezentuje.
Zvážit by se tedy měla schopnost volit slova. Jestli by nebylo vůbec nejlepší poskytovat prostor pro podobně pochybné ankety jen ve vybraných institucích, rozhodně ne někde na ulici.
Jasné je jen to, že historie už dávno není učitelkou moudrosti. Spíš svědkem neschopnosti. Zda dětí, učitelů či celé společnosti je už na úsudku každého z nás. Jediné, co si na závěr neodpustím, je poznámka, že školní dějepis je v tom zcela nevinně. 


čtvrtek 29. listopadu 2018

Všechno je jinak


Psáno pro časopis Rodina a škola
   Ve veřejném prostoru se velmi často mluví o českém školství. Většinou v souvislosti s nějakou reformou, skandálem či nějakým „objevným“ zjištěním ohledně nedostatku financí. Často také bývají na tapetě osmiletá gymnázia, kterým čas od času nějaký z mocných hrozí zrušením.  Ještě sice k ničemu takovému hromadně nedošlo, ale mluví se o tom poměrně často. Mnozí političtí rétoři svoji myšlenku často okoření oblíbenou frází boje proti elitářství, a na to mnozí lidé slyší. Pak se kdekdo diví, že některé školy berou doslova kde koho, protože jakmile by získali punc elitářů, nemají v proletářském prostředí dnešní naoko pokrokové doby moc existenčních šancí. Slovo elita získalo
u nás už trvale poměrně negativní nádech.
Kdyby se ale někdo chtěl zamyslet nad tím, kam tito odpůrci osmiletých gymnázií či jiných forem „elitního“ vzdělávání posílají studovat své vlastní potomky, asi by se docela divil. Prvně jsem si tohoto jevu  všimla u paní Buzkové. Svého času ministryně školství ostře vystupovala proti osmiletým gymnáziím. Šlo tehdy o tak masivní atak, že to určitou chvíli doopravdy vypadalo na vymazání této formy vzdělávání ze systému.  Podstatou celé akce byla vehementně hlásaná myšlenka, že je třeba podporovat klasické české vzdělávání, tedy základní školství a na ně navazující české středoškolské čtyřleté období.  Jistě hezká premisa, která mohla být mnoha jejím podporovatelům sympatická. Ovšem….
 Jako„potvrzení“ jejích slov poté prosákla na veřejnost informace, že dcera paní ministryně studuje na francouzském lyceu!!
 Důvěra paní ministryně v české školství byla tehdy mediálně propíraná, to ano, leč nic to na dané věci nezměnilo.
   Možná by se podobné situace hodily jako příklad pro vysvětlení rčení, že někdo káže vodu a pije víno. Onehdy jsem ho ve svém výkladu náhodně použila a řada dětí mu nerozuměla. Tudíž třeba verbální podpora klasického českého školství formou likvidace osmiletých gymnázií versus reálná důvěra ve francouzský model vzdělávání by třeba velmi dobře mohla posloužit jako jeden z názorných příkladů pro vysvětlení daného pořekadla.
Když jsem o celém problému začala víc přemýšlet, vyskakovalo podobných příkladů mnohem víc.
A nemusela jsem ani do historie jako v případě paní Buzkové. Naše dynamická současnost nabízí podobných názorových veletočů přehršel.
Není nutné nikterak složitě pátrat, jde o věci veřejně známé, které ale zanechávají naši veřejnost dokonale lhostejnou. Nechci samozřejmě nikterak zpochybňovat právo každého jedince na výběr vzdělávacího ústavu pro svoje děti. Ale soulad toho, co hlásám a co žiji, to rozhodně nenabízí. Pan prezident třeba často a rád hovoří o nevhodném elitářství, a jak je třeba podpořit neplacené školství, nejlépe dostupné všem. Svoji dceru by ale asi českému školství, které je dostupné všem a není tedy ani náznakem elitářské, nesvěřil. Anglické školy, kde jeho dcera studuje, mají v tomto směru naprosto jasně definovatelnou pověst.
Ostatně ani náš současný premiér se nezhlédl v českém vzdělávacím systému. Jeho potomci získávají vědomosti ve Španělsku. 
„A to nějak vadí?“ podivil by se jistě každý z nich okázale. „A není to snad nějaká kampaň?“
Musela bych si připravit složité argumenty, pokud by to měla být kampaň, o které chceme diskutovat.  Ty ale nechci hledat a už vůbec ne široce rozepisovat. Jde totiž hlavně o pocit. Když českému školství nedůvěřují ti na nejvyšších místech, což prakticky projevují výběrem školy pro své vlastní děti, těžko jim poté věřit často hlásané předvolební heslo o tom, že školství je jejich priorita. Jenže jak poznat, proč to vlastně dělají a co svým výběrem sledují?
Je to jejich osobní věc, nemůže jim přeci někdo diktovat, kde budou jejich děti studovat. Ale vypovídá to o jejich přístupu k věcem veřejným. Nebo to alespoň krásně ilustruje výše zmiňované, jak někdo káže vodu a pije víno. Myslím, že i studenti na takovém příkladu význam rčení snadno pochopí.
Zjistit, jak je to se vztahem celebrit ke školství jako takovému nedá většinou moc práce. Stačí se pozorně zaposlouchat do rozhovorů či projevů. Zarazí vás, jak mnoho veřejně známých lidí vyhledává privátní či zahraniční školy. Je snad něco špatného na českých školách? Nu, spíš je něco shnilého ve státě českém. Proč by se mělo veřejně hlásat, že i tady chceme a máme exkluzivní školy, když je mnohem líbivější bojovat proti tzv. elitářství? Chcete snad podporovat nějaké výlučné nadstandardní vzdělávání?
    A ještě jeden úhel pohledu. Prestižní vzdělávání může být někdy žádoucí, avšak je třeba si dávat pozor, aby se o něm moc nemluvilo. Je totiž zřejmé, že takové školy nejsou pro každého, hlavně kvůli finanční nedostupnosti. Což je jistě hlavní důvod, proč se o tom nemluví. Rozhodně ne před volbami. Ale ani jindy se to moc nehodí do politického portfolia. Přitom by to nemusela být vůbec otázka k zamyšlení, kdyby ji neprovázela ona kulisa navenek hlásaného nesouladu s výběrovými formami studia. Osmiletých gymnázií je v systému asi hodně, ale vykrystalizovala by jejich vlastní pověst, buď úspěšná, nebo ta z opačného spektra.  Hromadná likvidace pod heslem jakési falešné rovnosti je v takovéto atmosféře totiž hodně těžko uvěřitelná.  Paradoxní je, že politické body se za ní sbírají už léta. Že osmiletá gymnázia stále přežívají je vlastně zázrak. Podmíněný možná i tím, že elitní vzdělávání většinou neuvádějí jako svou prioritu. To se u nás nenosí 

středa 28. listopadu 2018

Jak to bylo před listopadem

To je téma dnešních Hovorů, které budou takové novinářsky porovnávací, jak to bylo tehdy a dnes. 
Přijde pan Martin Fendrych, který bude vzpomínat a srovnávat. Uvidíme, k jakým dojdeme výsledkům. 



A zde důkaz, že se akce uskutečnila:-) A nejen to, byla úžasná, průřez historií, skvělý vypravěč, báječná atmosféra. Nedošlo jedině na jeho poslední knihu Šaman ( mimochodem skvělou) a to jen proto, že nás tlačil čas. Tak snad příště:-)




úterý 27. listopadu 2018

Kupka

Ve Valdštejnské jízdárně. Se skvělou lektorkou, paní Markétou Čejkovou. Pravda, už je to asi pět dní, co jsme tuto maximálně skvělou výstavu viděli, ale dozvuky stále doznívají. Bylo to úchvatné a určitě stojí za to jít se na Františka Kupku podívat.  











pondělí 26. listopadu 2018

Studená válka

Dnes startuje náš projektový týden. Moje skupinka studentů se bude věnovat studené válce, snad i s výstavou Paměti národa pod Stalinem. A hřbitovem v Ďáblicích, kde je pohřebiště obětí obou totalit. A je tam i prostor pro hroby dětí, které zemřely v komunistických lágrech. Takže týden detailní práce, který vyvrcholí nějakou výstavou ohledně letošních osmiček. No, uvidíme, co to všechno přinese. Pro nějakou kreativitu mají děti více méně vhodný inspirační prostor, neb se v jakési podobě studené války znovu nacházíme. Sice si to všichni neuvědomují, ale frčí to pěkně fofrem dolů z kopce. Sem tam mezistanice na Krymu, jindy zase v Číně, je to prostě napínavé.

neděle 25. listopadu 2018

Za oponou války

Autora znám jako reportéra. Baví mě jeho reportáže. Tak jsem zvědavá na jejich literární zpracování, třeba těm událostem na východě lépe porozumím. Autor popisuje zážitky z fronty z teroristický útoků ( těm tedy asi neporozumím nikdy) i státních převratů. Logicky, vše ze zkušeností očitého svědka.A krom toho, jako historik, vše zasazuje do dějinných souvislostí a to je pro mě hodně dobře. Těším se. První kapitoly vypadají velmi nadějně. 



                                    Výsledek obrázku pro za oponou války

sobota 24. listopadu 2018

Úspěšně za námi

Je letošní přehlídka středních škol Schola pragensis. Maraton v Kongresovém centru, spoustu zajímavých akcí, lidí a událostí. A ve finále radost z výsledku a docela velké vyčerpání. Co všechno tady lze vidět? nejvíc mě tedy vždycky udivují učňovské obory či odborné školy, v tom, jak jsou šikovní a nápadití. Nabízejí tady občerstvení, adventní věnce, nápoje, módní doplňky...Zajímavé jsou samozřejmě i střední školy a gymnázia, to vnímám jako inspiraci. Tak zase za rok:-)









pátek 23. listopadu 2018

Madame Rubinstein

Jedno divadlo za druhým. Tohle na nové scéně Studia Dva, tedy na Perštýně, kde vznikla nová divadelní scéna. Odnož té z Václaváku. Kdysi jsme tam chodili do kina na tzv. umělecké filmy. Sedávalo se u stolků, popíjela káva a sledovalo umění. To pak odnesl čas, aby se po letech kultura na Perštýn vrátila. V divadelní podobě. Vzniklo to zde nedávno, tak jsem byla docela zvědavá. Hra byla o ženě, díky které známe řasenku a vlastně celý systém péče o pleť. V hlavní roli dvě dámy: Dana Syslová a Milena Steinmasslová, výborně jim sekunduje Jiří Hána. Hra pobaví i zaujme 
( uvítala bych méně vulgarismů, ale to dnes asi jinak nejde), všichni hrají opravdu hezky, navíc jim to všem nadmíru sluší. Hra se mi tedy líbila, divadlo již méně. Pravda, na první dobrou solidní dojem, vše voní novotou, červené koberce, mladí lidé s mikroporty, kteří stojí téměř všude a ochotně se vám věnují. I toalet je poměrně dost,takže nestrávíte přestávku ve frontě na wc. Ale atmosféra je taková nedivadelní. Hovoří se o tom jako o komorní scéně, ale je to veliké, neosobní a nepraktické. Fučel na nás nějaký větrák, asi obdoba klimatizace či co, místo divadelních křesel židle s dobře utajenými čísly, takže se pořád někdo dohadoval, kde sedí a zda sedí vůbec správně. Akustika také nic moc, publikum velmi různorodé, někteří to vnímali jako divadlo, jiní asi šli ze setrvačnosti do kina, takže džíny a chování skoro jak na fotbale. Asi pořád neví, co od nového prostoru očekávat. A co mě zarazilo nejvíce, je tu plno her, které jsem viděla v Ungeltu. Mnohdy i ve stejném obsazení. Leč o Ungeltu ani zmínka? Tomu asi nerozumím, ale to také není moje starost. Mojí starostí je divadelní zážitek a ten byl ze hry jako takové výborný, z prostředí už slabší. Ale to se třeba časem vychytá:-)

čtvrtek 22. listopadu 2018

Kanibalky

V divadle Rokoko. Po druhé do měsíce v Rokoku.  V hlavní roli Vanda Hybnerová a Jiří Hána. Oba dva mám ráda, ale divadlo, to jsem tedy zírala. Šla jsem tam naladěná na satiru, nadsázku a trochu černý humor. Ale to, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Vstřebat jsem to tedy nedovedla. A o přestávce jsem musela odejít. To je tak strašně moderní, až to brázdí vzduch:-). Na internetu jsem si následně ovšem přečetla, že jde o skvělou hru, brilantní satiru a vynikající představení, které bude plnit divadlo Rokoko. A jediní, komu se to může nelíbit, jsou jedině paranoidní nacionalisté. To jsem tedy netušila, do jaké množiny mě nesouhlas s divadlem může zařadit. Navíc jsem se také dozvěděla, že je to cílené na mladé, ti prý jinak do divadla nepřijde, když chybí akce. No, jestli toto je představa akce, tak nevím. Za mě jen stručně a jasné, tohle divadlo se mi nelíbilo. Satiru si umím představit jinak, lépe a vtipněji a kultivovaněji. Tak snad příště:-)

středa 21. listopadu 2018

Muzeum hlavního města Prahy

To je to na Florenci. Kdysi německé muzeum zločinu. Tady snad měly zmizet hlavy vojáků, co provedli atentát na Heydricha. Dnes 
( už dlouho) je tu muzeum Hlavního města Prahy. Vypravili jsme se tam za Kelty. Na workshop pro naše nejmladší studenty. Vyzkoušeli si zde roli archeologů.Úspěšně, řekla bych. Muzeum je hezky opravené, lidé jsou tu vlídní, na studenty připravení:-). Tudíž jsme se bez problémů usadili v historické dílně, kde se děti dozvěděly - nebo si zopakovaly, události ze života Keltů a pak si na ně hodinu a půl hrály. To znamená, že byla možnost drtit obilí, vytvořit si vlastní minci, vyzkoušet si šperky stejně jako hrnčířský kruh, do rukou se jim dostalo i kopí a štít. Měli možnost si složit nějaké puzzle ze života Keltů, stejně jako napsat si krásně vyvedený test. Příjemné setkání s našimi předky to bylo.








úterý 20. listopadu 2018

Schola Pragensis

Pilně se chystáme. Stánek jako loni- to jsme si tedy mysleli. Ovšem realita je kapku jiná, nové  magistrátní vedení zjevně myslí jinak:-), tudíž nás pošoupli až pod schody a do stánku nainstalovali jakési překlady, které zabírají místo a jen překážejí. Proč to tak je nikdo nedokázal vysvětlit proč a stejně jako v pohádce o slepičce a kohoutkovi nás odkazoval na jiné a jiné lidi. Nejčastěji na ty, kteří zde právě nebyli, takže stejně nic nemohli vysvětlit. No, nakonce jsme se jakž takž dohodli, překlady byly odmontovány, ale letošní veletrh strávíme u okna s výhledem na Nuselský most a Prahu, ale hodně pod schody, takže vlastně dost skrytí. Ale zase máme navíc pódiové vystoupení v pátek v půl druhé. 
Až do soboty se tedy můžeme potkat v Kongresovém centru na přehlídce středních škol. 
Jde vlastně o veletrh vzdělávání, jak se píše v anotaci na tuto událost. V seznamu vystavovatelů máme stánek číslo 308, to abyste věděli, kde nás najdete:-). Dnes tedy všechno nachystáno, připraveno, vystaveno a ve čtvrtek ráno se těšíme na první návštěvníky. Máme tradiční fotokoutek, kde se lze vyfotit v bavorském kroji:-), máme balonky s logem i sympatické placky s naším Thomasem, ale to je jen pro zpestření. Jinak nabízíme testy v němčině, kvízy, pexeso, lze si vyzkoušet i debatování či třeba získat festivalový certifikát z němčiny:-). Prostě, kdo přijde, určitě nebude litovat. 


pondělí 19. listopadu 2018

Fake news

Fenomén dneška. Tvrdí se o nich, že se šíří jako lavina. Bojujeme proti nim. Bojíme se jich, prý ovlivňují všechno, volby, demokracii, smýšlení lidí. Asi ano, nechci o tom nikterak polemizovat. Spíš mě v souvislosti s nimi napadlo, kolikrát už taková fake news, čili falešná zpráva nebo dezinformace změnila nebo posunula dějiny. Takže vůbec nejde o novinku či něco aktuálního. Snad jen rychlost jejich šíření je nová. Ale i dříve se šířily rychlostí blesku. Stačí vzpomenout Sametové revoluce. Falešná zpráva o smrti studenta rozpohybovala revoluci rychlejším tempem než by sama asi byla původně myslela. Ostatně, i nedávno připomínané výročí sta let naší republiky stojí na jedné takové fake new. Prahu tehdy rozhýbala zpráva, že Rakousko kapitulovalo. Že to nebyla pravda ve finále nikoho nezajímalo, falešná zpráva prostě jen splnila svůj účel. Takže vlastně o žádný fenomén dneška nejde. Jen se o nich víc mluví. Otázkou je, co zase nějaká vhodně načasovaná falešná zpráva rozpoutá. Otázkou je, zda to ve finále bude zpráva falešná či opravdová. To je dneska opravdu obtížně rozeznatelné!

neděle 18. listopadu 2018

Opuštěná společnost

Téma jako dělaná pro stávající období. Navíc kniha obdržela řadu ocenění a pana Taberyho já ráda čtu. Takže se na Opuštěnou společnost těším a jsem zvědavá, co se dozvím. Vím, že se jedná o falešné zprávy, které hýbou mediálním prostorem, o populismu versus demokracie, prostě o to, jak moc jsou zisky revoluce z před třiceti lety dnes zatlačovány, zpochybňovány nebo vůbec neužívány. Patrně tedy nepůjde o veselé čtení, ale jistě o zajímavé úhly pohledu. 

                   OpuÅ¡tÄ›ná společnost: ÄŒeská cesta od Masaryka po BabiÅ¡e - <a href='Erik Tabery-cat18854341.htm?p=1026-182771'>Erik Tabery</a>OpuÅ¡tÄ›ná společnost: ÄŒeská cesta od Masaryka po BabiÅ¡e - <a href='Erik Tabery-cat18854341.htm?p=1026-182771'>Erik Tabery</a>OpuÅ¡tÄ›ná společnost: ÄŒeská cesta od Masaryka po BabiÅ¡e - <a href='Erik Tabery-cat18854341.htm?p=1026-182771'>Erik Tabery</a>OpuÅ¡tÄ›ná společnost: ÄŒeská cesta od Masaryka po BabiÅ¡e - <a href='Erik Tabery-cat18854341.htm?p=1026-182771'>Erik Tabery</a>OpuÅ¡tÄ›ná společnost: ÄŒeská cesta od Masaryka po BabiÅ¡e - <a href='Erik Tabery-cat18854341.htm?p=1026-182771'>Erik Tabery</a> Výsledek obrázku pro opuÅ¡tÄ›ná společnost

sobota 17. listopadu 2018

Jedno za druhým

Sotva skočily oslavy vzniku republiky, je zde výročí Sametové revoluce. Výročí, jehož pamětníci žijí a jsou ještě v plné síle. Takže jde o oslavu bez idealizace, byť klasický vzpomínkový sentiment je i zde nezastupitelný. Jen na ty kritické rozbory, nadhled nebo idealizaci minulosti, ještě nemají v éteru takový prostor jako nedávno při oslavách říjnových. Objevuje se tady i velká deziluze a rozčarování, byť návrat do doby před převratem by si snad přál málokdo. I když, jeden nikdy neví. Zvlášť, když vidí naši současnou reprezentaci, když vidí toho „bojovníka za svobodu“ pana Vodičku, který snad disponuje hroší kůží či absolutní ztrátou paměti. A není zdaleka jediný. Máme zde ve veřejném prostoru aktivní agenty STB, členy pohotovostního pluku, soudruhy, kteří se etablují v jiných stranách, jsou tu příznivci totality, agresivního nacionalismu, xenofobové….. Takže k rozčarování zde důvod je., řekla bych, že dost velký.
 /Jedna aktuální hádanka z FB: Víte, co je horší, než krkavčí matka? Čapí otec:-)!/ 
Lidová tvořivost vskutku nezná mezí:-)
Ale na druhou stranu, nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. Proto je třeba si dnes boj za svobodu náležitě připomenout a nezapomínat, jak snadno ji můžeme ztratit. Tak se sejděme na NárodníJ,nejlépe s modlitbou za lepší zítřky. Tedy klasicky, s Modlitbou pro Martu (nikoli pro partu, jak si zjevně myslí jedna mladinká televizní reportérkaJ. )
A když jde o sedmnáctý listopad, ráda připomínám, že máme v historii dva, jeden v roce 1939, boj proti nacismu, druhý 1989, boj proti komunismu. Takže souhrnem, sedmnáctého si připomínáme boj proti totalitě a ta může mít různé podoby. Tak bojujme:-)

pátek 16. listopadu 2018

Jaromír Štětina

Tento pracovní týden jsme zakončili setkáním a besedou s Jaromírem Štětinou. Myslím, že přinesl zajímavé úhly pohledu na spoustu aktuálních událostí. Revoluční víkend může začít:-)


čtvrtek 15. listopadu 2018

Den válečných veteránů

Sto let od konce první světové války. V dějinách to není zas tak dlouhá etapa, co je to sto let? Ono těch stoletých výročí je nyní jako by se pytel roztrhl. Po republice slavil stovku i Miroslav Horníček, který se jí, stejně jako republika, nedožil. S chutí jsem si ale připomněla jeho  humor, zejména rozhlas se mu hodně věnoval. A tak je milé dát si znovu: „deci Mullera a deci Thurgau, nemíchat, prosím.“
 A pak sledovat mladého  číšníka, který vůbec nechápe, o co mi jdeJ. Překvapilo mě, že už je to patnáct let od  Horníčkova odchodu. Letí to někdy strašně….
O víkendu pak páně Horníčkovu osobu zastínil již zmíněný konec první světové války. Ten mi nastolil otázku, kam jsme se vůbec za těch sto let posunuli? To hezky vysvětlil Jan Petránek, který bohužel v sobotu odešel na onen svět. O pokroku lze mluvit tehdy, když se staneme lidštější. Vše ostatní je technický vývoj.
Takže si myslím, že technický vývoj, ten udělal obrovský krok vpřed. Ale pokrok? Tam si vůbec nejsem jistá, zda jsme byť jen o kousek dál než před sto lety. Lidskost jakoby zrovna v současnosti dostávala úplně jiné dimenze. A hodně často dostává, lidově řečeno, na frakL. Takže to s tím naším pokrokem za sto let není asi dvakrát slavné.
 Pak samozřejmě z víkendu nelze zapomenout na Martina, který letos přišel pěšky a takřka v tričku, bílý koník je někde hodně dobře ustájený. O to sladší ale bylo svatomartinské vínoJ. A tím si chci připít na zdraví, protože to může zmizet, raz dva, bez varování, aniž byste předem měli nějaké tušení. A rázem pak je všechno jinak. Tak hlavně, na zdraví!
                                                               SvatovavÅ™inecké rosé, Svatomartinské, Kabinet, 2018, VinaÅ™ství Dufek, 0.75 l

středa 14. listopadu 2018

Svatobořické děti

Tento pojem je patrně širší veřejnosti neznámý. Je to asi tím, že do veřejného prostoru se občas něco dostane, zobecní se to jako platné pro danou dobu a na ostatní příběhy se trochu pozapomíná. Takový osud zjevně postih svatobořické děti, byť dnešek snad už trochu tuto nevědomost kolektivní paměti napravuje. Kdo tedy byly tzv. svatobořické děti a proč o nich píši? Tak dnes jsme měli jednu dámu z oné skupinky na besedě. Silný emoční zážitek pro děti i pro mě. A oč jde? Když proběhl atentát na Heydricha, okupanti s pečlivostí sobě vlastní likvidovali všechny, kdo nějakým způsobem přiložil ruku k dílu. Tedy všechny obětavé a statečné pomocníky z řad civilistů dohledával, a když dohledal, zatkl a popravil. Ostatně, jejich vraždu v Mauthausenu jsem tu připomínala 20. října, když byla mše v katedrále.  A jejich děti? Ty jim sebrali, předali do ústavu na Jenerálce a později do Svatobořic, kde čekaly na popravu. Okupační režim je zamýšlel popravit, protože co až dospějí a budou chtít své rodiče pomstít? Ale k nejhoršímu nedošlo, děti válku přežily a vrátily se domů. Domů, kde je nečekali jejich rodiče. Nastal koloběh dohadů, kdo se jich ujme. Mnozí navíc na rodiče pořád čekali, nevěřili, že už nežijí. Někteří zase měli štěstí hned a ujali se jich blízcí příbuzní a získali tak náhradní rodinu. Ale pořád tam bylo to, že nejsou jejich. Nu, jde prostě o příběh plný emocí. A dáma, která nás dnes navštívila, nám předestřela příběh, který se vzpírá uvěření. No schválně, zkuste si představit, jsou vám tři a najednou zmizí tatínek i maminka? Nebo obráceně, máte malé děti a najednou jste bez nich…. Nu, strašné. Ale setkání z dnešního dopoledne bylo úžasné. Snad se takhle učí historie, snad to ty  naše současné děti nějak uchopí a pochopí.

úterý 13. listopadu 2018

S kůží na trh

Ráda sleduji Star Dance a výkony účastníků shledávám jako úžasné. Obdivuji nejen jejich chuť energii a odvahu, ale též schopnost obrnit se proti útokům diváků. A že jsou některé velmi drsné. Zejména komentáře po hlasování bývají velmi výstižné. Jistě, tuto stoku je lépe nečíst,ale je možné, že občas nějaká "hlubokomyslná" myšlenka zabloudí až k těm, které pomlouvá. Hodně se pouštěli do paní Šinkorové a často padalo i slovo snaživka. Já osobně ji tak tedy nevnímám, ale i kdyby, co je špatné na tom, když se snažím být dobrý? Jistě všichni obdivují hvězdy, kterým jde všechno samo, tak to má většina lidí i v životě, ale většina se také nesnaží o nic. A pak je slovo snaživka snadno zaměnitelné s dehonestací a nadávkou. Také tak je většinou míněno, protože snažit se o něco se dnes moc nenosí. Nejlépe, pokud je vám shůry dáno a pokud ne, tak se k tou dobrat nějakou levárnou. Jen se nesnažit. A pak je snadné hodnotit a hlavně krtzovat z gauče či zpoza klávesnice. To umí každý. Tančit pak ale už umí málokdo. A pokud si chcete vyvolat nauseu ( a to dost silnou)zkusme si počíst jadrné lidové komentáře. Těch, co se o nic nesnaží. Je to kus odvahy, dávat se takto všanc, protože není člověk ten, který by se zalíbil lidem všem. Nicméně, dle mého, když se mi pořad a lidé nelíbí, tak se na něj prostě nedívám, televizi vypnu neb přepnu. Tak bych to udělala já. Někteří ale asi mají potřebu koukat a pak to někde ventlovat, nejlépe slovy co nejvíc hrubými. Není jednoduché chtít národ bavit, třeba svým tancem...

Sledovat to budu i nadále, protože tančí krásně. Všichni. I ti, co již vypadli

pondělí 12. listopadu 2018

Kam zmizely?

Mám na mysli destičky se jmény zavražděných parašutistů, které byly umístěny na chodník před kostel v Resslově ulici? V červnu proběhla velká slavnostní akce, destičky se zabudovaly a zdálo se, že statečný čin československých parašutistů zde má trvalou připomínku. Leč, dopravní podnik či TS či kdo- to tedy fakt nevím, kdo toto vymyslel a udělal, má zjevně jinou představu. Destičky nejsou. Opravoval se chodník. To je silný argument, pár měsíců po té velké slávě. To to ti velcí plánovači nevěděli dřív? Ale to není vše, oni ani ten chodník neopravili. Prý nestíhají. Tak to celé zalili asfaltem a prý to dokončí na jaře. Asfaltová linie, která se kolem kostela táhne jako jizva, tak vypadá jako další (byť nepovedená) cyklostezka - tak žertují místní. Ale v podstatě vypadá jako pěst na oko. A hlavně, po destičkách ani vidu ani slechu. Kdepak asi jsou? A kdo takhle úžasně plánuje? Nu, moc se asi nedá čekat, že zjistím odpovědi, každopádně je to šlendrián:-)


neděle 11. listopadu 2018

Holčičky

Nová kniha od Magdy Váňové. Prý. V knihkupectví mi to tak tvrdili. Nu, paní Váňovou čtu ráda, tak jsem si knihu koupila. Tři povídky. Respektive, jak se píše v upoutávce, tři podmanivé novely s nepředvídatelným koncem. S chutí jsem se začetla, a ejhle. Nejen, že je konec vždy předvídatelný, ale jako novou jsem vnímala jen jednu povídku. Zbylé dvě jsem už četla. Takže staré věci v novém hávu. Čte se to hezky, ostatně jako vše od paní Váňové, ale cítím se tak trochu podvedená. Nu, moje chyba. Příště budu při výběrů knihy opatrnější. 
                             Holčičky - Magda Váňová

pátek 9. listopadu 2018

Hymna


Vznik republiky, ke kterému s tímto vracím, s sebou nese celou řadu příběhů, které letošní výročí také připomnělo. Třeba příběh vzniku koruny, která vyhrála konkurs na pojmenování, takže neplatíme hřivnami ani sokoly, ale starou dobrou rakouskou korunouJ, kterou má ambici vystřídat euro, takže při dalším výročí bude možná i koruna historií. Ale příběh jejího vzniku, umělců, co ji vizualizovali, je velmi zajímavý. Stejně jako vlajky, kterou jsme po rozpadu „uloupili“ Slovákům a užíváme ji dodnes, ač politická úmluva roku osmdesát devět zněla, že ji nebude užívat nikdo a oba státy si vytvoří vlajku novou! Nu, ale to je zase jiný příběh.  A svoje dějiny má i hymna, která měla dvě sloky české (naši studenti se je k výročí naučili obě) a i ona vyhrála nad Hej Slované či Ach synku synku. A hraje se dodnes, přes všechny pokusy ji změnit, prodloužit či vyměnit, přes všechny politické vtipy o Borišovi který umí či proč vlastně Češi pořád hledají domov svůj. Hraje se a je krásná. A v poslední době zněla i se slovenskou částí, což mě často až dojímalo. Asi fakt stárnu.  Zaujala mě ale i úcta k hymně. Když zazněla, třeba na Letné v rámci té statické přehlídky, ne všichni se zastavili. Řada lidí vesele korzovala dál, děti lítaly jak zběsilé a nebyl nikdo, kdo by jim vysvětlil, že se to nehodí. Jejich rodiče to totiž neví. Nebyli všichni, ale byli. Ale zase byli i tací, co se zastavili a vzdali tak hymně čest. A přítomní uniformovaní salutovali (také ale ne všichni a to už vůbec nechápu). Ovšem celek působil dost slavnostně. A abych byla spravedlivá, těch, co se zastavili, bylo asi víc. Byla to přeci hymna a ne nějaká povědomá melodieJ

čtvrtek 8. listopadu 2018

Bitva na Bílé hoře.


Dnes má výročí. Oslím můstkem ji lze propojit s letošními osmičkami, protože v roce 1618, tedy před čtyřmi sty lety začala tzv. česká válka, která předznamenala válu třicetiletou. To tehdy ale nikdo netušil, prtě začala občanská válka, která o dva roky později, právě osmého listopadu, před letohrádkem Hvězda, skončila. Národní obrození z ní udělalo mezník, dnešní doba už to vidí jinak. Není to mezník, je to jedna z mnoha bitev. I tak je zajímavé si ji připomenout, třeba jen proto, že je to jedna z mála událostí, která lidem, jinak dějinami nepolíbenými, z nějakého záhadného důvodu uvízne v hlavě.  Možná za to může Cimrman, možná něco mezi nebem a zemí.  Tak dneska je to 398 let od této osudové bitvy. A vida, i tam ta osmička je. Takže další z letošních osmičkových výročí. A pak, narodil se mi synovec, kdysi před léty, takže se to prostě dobře pamatujeJ.

středa 7. listopadu 2018

Stoprocentní emancipace.


A nebo snad nová diskriminace? J Každopádně, nic hlubokomyslného, jen humorný odposlech v šatně u bazénu. Nedávno jsem se tam nachomýtla v čase, kdy začínal nějaký dětský kurz plavání. Převlékala jsem se tedy se skupinou plavání chtivých holčiček. Odhadem tak první druhá třída. Jejich dialogy se nedaly přeslechnout.
„Máš bráchu?“ ptá se jedna
„Jo.“
„Kolik mu je?“
„Osm“
„A už umí mluvit?“
Lehounké zaváhání a odpověď podbarvená nepatrným údivem.
„Je mu osm….“!
„No, ale je to chlap. A ti se nic naučí až do třiceti!!!!“
Nu, nedalo se neusmát se, když do dialogu vstupuje třetí dívenka.
„Já mluvila už v roce!“
„Ty jsi holka a ty se všechno naučí rychle a všechno zvládnou!“ vysvětlila jí ta druhá a takto, naladěny na společnou emancipační notu zmizely v útrobách bazénu. Víc jsem se tedy už nedozvěděla.
Nejdřív mě to takřka rozesmálo, když jsem to pak ale vyprávěla, vyznělo to i trochu smutně. Ty dívenky zcela jistě přebraly pohled na muže od svých maminek či jiných žen svého okolí, nemají kolem sebe silné muže, reagují tak, jak je vede společnost. Jak to budou mít v dospělosti a jako se ji bude s tímto modelem žít lze jen těžko předvídat. A tím se humorný odposlech z plavecké šatny mění v složitý sociologický problém, který neumím a ani nyní nechci řešit. Zůstanu prostě u kratičce úsměvné chvilky nechtěného odposlechuJ.


úterý 6. listopadu 2018

Pozdravit je slušnost


Odpovědět povinnost, říkávala moje babička. Řídím se tím celý život, leč někdy je to trochu křeč. To v situaci, kdy se vám odpovědi nedostane a naskočí dilema (takové to učitelské) mám ho napomenout, že nepozdravil nebo si jen myslet, že je to balík a nezdvořák? Většinou volím druhou variantu, ale někdy je to dost boj. Zejména v době zralého věku, kdy mě nelítostný čas postavil do situace, že už dávno nemusím zdravit jako první. Leč často zdravím, je to zadřené pod kůží. A pak žasnu…A také si kladu otázku, jako onehdy ohledně odívání do divadla. Kam a kde se to ztratí? Děti totiž do určitého věku zdraví. Rády, hlasitě a často (pokud tedy mají nějakou výchovu). Pravda, venkovské děti zdraví víc a častěji, ty městské jsou přeci jen trénovány k větší odtažitosti. Neznáš ho, nemusíš ho zdravit. To na venkově tolik není, znají se víc a víc děti zdraví. S přibývajícími léty ubývá samozřejmosti pozdravu. V pubertě většinou nezdraví nikdo, bez ohledu na městský či venkovský původ. U některých se to po pubertě vrací, někomu se to ale nevrátí nikdy. O tom, že muž a mladší jedince zdraví první mnozí jakoby nikdy neslyšeli. O povinnosti odpovědět už tuplem ne. Obzvlášť pikantní mi to vždycky přišlo v sauně, kde jde o dost intimní prostředí, přesto tam mnozí vstupují a ani nezabučí. A někteří k tomu navíc i nevhodně zírají, to je ale jiná kapitola. Dnes je to o (ne)zdravení. Učím se mlčet, jsou prostě setkání či situace, kdy by měl pozdravit muž.  Ač mám tendence automaticky pozdravit, zkouším, co se stane, když zachovám bonton a nechá ty mladíky, ať pozdraví první. Mnohdy se ovšem nedočkám. A nijak je to nerozhodí, bez pozdravu jako by se nechumelilo. Někdy je to netrkne, ani když důrazně pozdravím já je. Vidím jim na očích, jak se diví? Co chce?
Vlastně ani nevím, co chci. A také se divím. Tomu, že to tak je nastavené, že se vlastně ten bonton už moc nedodržuje. A kdyby jen bonton, že vlastně neplatí už ani to pradávné, že pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost. Zejména ta povinnost, ta se dneska vůbec nenosí. Není to stoprocentní, to zase ne, ale je to na můj vkus příliš vysoké procento nezdravících, nebo zdravících jen tak halabala, na půl huby (dle vzoru: dobrej…., naschle….). Asi se chci jen ptát, kam že se to ztratilo?

pondělí 5. listopadu 2018

Logoped


Být asi musí být v dnešní době prací, kde se nezastavíte. Soudím dle narůstajícího počtu dětí s problémem výslovnosti.  Různých vad řeči je v poslední době jako hub po dešti. A nejde jen o klasické české ř, o kterém lze tvrdit, že patří k obtížně vyslovitelným. Ani r není v čele pelotonu. Je to prostě totální mišmaš, děti neumí c, s, z, neumí vyslovovat, šlapou si na jazyk, klasicky ráčkují, ale většinou se na to nabalují další vady, prostě neumí mluvit, respektive vyslovovat. Je až zarážející, jak moc to v poslední době narůstá. A nejde jen o děti předškolního věku, které neumí mluvit a podle některých roztomile šišlají. Oni šišlají a kuňkají i děti školou povinné, děti na gymnáziích, ba i mládež chvíli před maturitou. Proč tomu tak je lze asi jen těžko definovat. Nabízí se vysvětlení, že s nimi rodiče moc nemluví. Odloží je k tabletu a nějaké vyprávění asi moc nehrozí. J-li to hlavní důvod, nevím. Mně třeba šokovalo zjištění, že to doopravdy rodičům přijde roztomilé a zajímavě výstřední, e jejich patnáctiletý synek si šlape na jazyk. Proč by ho trápili nějakou logopedií, to by potlačovali jeho osobnost. Po pravdě řečeno, na takové argumenty jsem neuměla odpovědět. Jiní na to nemají čas, lítat někam k logopedovi, další si toho ani nějak nevšimli, že ten jejich drahoušek mluví jako mimozemšťan, jsou i tací, co by i cvičili, leč „respektují“ že dítě to nebaví a nebudou ho do toho nutit. I proto se může přihodit historka, kterou jsme na vlastní uši slyšeli nedávno v metru. Pyšná maminka a dvě děti. Holčička, cca pětiletá, chlapec, velikostí tak desetiletý, ale mlátil kolem sebe obří dinosaurem, tak nevím. Zjevně ale starší než dívka. Maminka se ve svých ratolestech zjevně viděla, takže napomenutí chlapec ohledně jeho dinosauřího teroru rozhodně nepřiházelo v úvahu. Dle dialogu, který se pokoušela vést, ale bylo patrné, že jde o kluka již školou povinného. Na závěr padla hádanka: „ Kam půjdeme?“
Synkovi to špitla do ucha, aby radostnou novinu sdělil sestřičce sám. „Dobře“ vychovaný hošík se podělil s celým vagonem metra.
„Jde se na piču!“
Kolem sedící dospělí udiveně zvedli oči a hleděli, co bude. Nebylo nic, maminka láskyplně a hrdě hledí na synka, který láká svou sestru k oblíbené aktivitě. Ona mu zjevně rozumí. Chlapec svou radostnou zvěst hlasitě oznámil ještě několikrát. V duchu přemýšlím, zda je ta matka nějakým způsobem zvrácená, (a nejsem sama, kdo se tak diví), když se mi s pomocí okolí povede dešifrovat chlapcovo oznámení. Jdou na pizzu.
Když ale klučík neumí mluvit, je z toho slovo, které slyšeli všichni kolem. A takových je nyní dvanáct do tuctu. Nu, jak říkám, být logopedie, to je dnes práce na dvojitý úvazekJ


neděle 4. listopadu 2018

Voda, která hoří


Někdy si říkám, že asi musím být opravdový knihomol, protože opravdu přečtu všechno, co mi přijde pod ruku. I to, co si rozumově zakazuji, jako voda, která hoří. Zdálo se mi laciné zase se přiživovat na Havlovi. A na rozdíl od předchozí knihy, která rozvířila jinak poklidnou hladinu českého literárního rybníka, jsem si myslela, že paní Vodňanská toto nemá zapotřebí. Zjevně měla, když vydala tuto knihu. A když už se tedy ke mně dostala, tak ji čtu. Začátek takový klasický životopis, pak divoký disent.  A vztah s bývalým prezidentem. Nevychází z toho nejlépe, ale to už se tak všeobecně ví. Nicméně nic to asi nemění na tom, že jde o věci soukromé, asi by neměly být předmětem bestselleru. Ale jsou a díky tomu, že moje zvědavost je silnější než moje zásady, čtu to, byť s určitým sebezapřením. Říká si, že lépe je někdy nevědět. A pořád nechápu, co z toho úspěšná psycholožka má (kromě výdělku, logicky), zda t měla zapotřebí a proč to vlastně psala? Třeba na to přijdu, až to dočtu celé!? A nebo také ne…..

sobota 3. listopadu 2018

Obličejologie


Všichni to tak nějak tušíme, ale s postupujícími roky a životní zkušeností je to čím dál jistější. Politici jsou zjevně jiný živočišný druh. Potvrzuje to nejen jejich chování, které je jak přes kopírák napříč celým politickým spektrem, které se sice tváří, že je různobarevné a míří buď doleva nebo doprava, ale pod drobnohledem je všechno jinak. Jsou jiní. A zároveň všichni stejní, jeden druh. Není důvod dělat si iluze.
Pokud bychom chtěli do detailu rozpitvat nějaký klasicky typický vzorek, narazíme na GDPR. Kdo o něm něco slyšel, je mu jasné, že tudy cesta nevede. I kdy na druhou stranu, samo GDPR je typický produkt politického myšlení. Je tam všechno a nic. Dle tohoto mustru lze buď nic nevnímat, nebo někoho dokonale vyprudit, ba dokonce i zničit. Dokonalá politická korektnost.
Toto porovnání mě ale moc neuspokojuje. Někde jsem slyšela teorii o politické tváři (ono to lidově zní asi výstižněji, kdy se mluví o ksichtu, ale to se zase pere s mojí spisovnou češtinou, tak zůstaňme u tváře.). Podstatou je poznání, že politika prostě podle obličeje stoprocentně poznáš. Sedí mu tam ty vlastnosti, které nesdílí s člověkem nepolitikem. A pokud se nepolitický typ chce stát politikem, bud nevydrží nebo velmi brzy taktéž změní vizáž. Někteří z nás mají na podobné typy doslova alergii, nemohou je ani vidět (je mi tedy záhadou, proč je volí nebo kdo je volí, ale to je jiná otázka) A tak se naše politika stává kolbištěm prapodivných týpků a existencí, odtržených od reality a žijících si ve své bublině, která je ujišťuje v jejich nepostradatelnosti, spasitelnosti a jedinečnosti. Mnohdy větší roli než peníze, které asi také slušné, hraje právě moc. To hraní si na boha. Mnozí jsou v tomto oboru velmi talentovaní herci. Ten ksicht pak nasazují jako divadelní masku. Ovšem masku, kterou posléze odmítají a pak ani neumí sundat. Jsou to prostě jiné živočišné druhy, u kterých jde evoluce dopředu mílovými kroky. Kam se a ty dnešní představitele hrabou špičky z devadesátých let, to byli žabaři. Patrně asi ještě sem tam křížení s pozemšťany. To dnešek už nezná. Nikoho, kdo není jejich, mezi sebe nepustí. A pokud pustí, drsně ho přemění, bez ohledu na jeho kdysi základní práva. Prostě kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Otázka je, kam až to povede a zda to není nějak beznadějné? Nebo snad našlapujeme k nějaké nové diktatuře? Těžko říci, ale ksichtologie je zajímavá věda, která mnohé naznačuje. Vidíte to také?

pátek 2. listopadu 2018

Premiéra mládí


Divadelní představení v Rokoku. Dvě skvělé herečky, paní Syslová a paní Smutná a jejich herecký koncert. Už dlouho jsem si divadlo takhle neužila. I tak se ale objevily rušivé otázky, a totiž, zda je na tom divadlo Rokoko tak ekonomicky špatně, že nemá na kulisy. Nebo zda je toto onen nový trend, kdy se jeviště obejde bez kulis? No nevím. Tím, že obě dámy jsou skvělé a hru utáhnou i na jevišti, kde jediné kulisy je několik kostek, dle mého ještě polystyrenových, se s tím jako divák nějak smířím. Ale když se nad tím víc zamyslím, tak mě to vlastně uráží. Za nemalý peníz jdu do divadla a tam jim jako divák nestojím ani za bídnou kulisu stolu či židle, o stromu ani nemluvě. A to zde využili metodu Laterny magici, tedy propojení s videoprojekcí. Takže pokud šetří, šlo promítnout iluzi pokoji na plátno, když už stůl či židle jsou nad finanční možnosti produkce. Je to jeden z důvodů, proč poslední dobou do divadla moc nechodím, avantgarda má jistě někde svoje opodstatnění, ale v situaci, kdy celek vypadá, jako když se šetří, je to trapné, nikoli umělecké. Představení sice stojí za to, dámy jsou fakt skvělé, ale doplňková estetika se zde nenabízí. Je to prostě avantgarda v Rokoku, s několika zoufalými plastovými či polysterenovými kulisamiL.

čtvrtek 1. listopadu 2018

Parkování


Věčný evergreen všech, co někdy využívají k přesunu z bodu a do bodu b osobní vůz. Kde, jak a hlavně za kolik zaparkovat? Nechci zde rozebírat tristní situaci v Praze, konkrétně třeba kolem Letné, kde placení za parkování připomíná určitou formu výpalného.  To je téma věčné a bez řešení. Mně spíš onehdy udivila částka za parkování v nemocnici. Přivezete nemocného, areál využíváte v okamžiku, kdy nejde o rýmičku, ale převážený je vskutku vážně nemocný. Vzhledem k čekacím dobám v našich zdravotnických zařízeních cena za parkování naskakuje, takže ve finále, při odjezdu patrně zanecháte za pobyt na nemocničním parkovišti i několik set korun. V kontrastu s tím jsou mega parkoviště u supermarketů stále zdarma. Až tak zdarma, že je někde zneužívají i nelegálnímu parkování, ale ani to není námětem mého zamyšlení. Ne snad, že bych u týdenního velkonákupu toužila po příplatku za parkování, ale v podstatě by mi přišel logičtější než platba za parkování v nemocnici. A to si navíc některé nemocnice účtují horentní sumy, srovnatelné třeba s tím letenským výpalným. Pravda, z něčeho žít musí, když se tak slavně zrušily třicetikorunové poplatky. Ale mnohdy by bylo dobré připomenout si starou dobrou pravdu, že kdo chce moc nemá nic, respektive, že všeho moc škodí. Tedy i hamižnosti za parkování.
I když na druhou stranu, svým způsobem to ilustruje naši současnost. Napakujeme se na těch nejslabších a zranitelných, protože ti do té nemocnice musí tak jako tak. Zatímco zbytečné a zdlouhavé bloumání po obřích supermarketech by třeba mohlo někoho odradit, protože sem fakt nemusí tak jako tak. Ale tak to u nás nyní chodí.