sobota 31. května 2014

Pracující socha

   Možná se pletu, ale zdá se mi, že ranní cesta do práce většinou nepatří k nejoblíbenějším zážitkům. Ostatně, pokud jdete na ranní směnu někdy kolem páté, v podstatě není se co divit.
Klasické vysvětlení našich brzkých cest za výdělkem bývá většinou dáváno za vinu monarchovi Františku Josefu I., který trpěl nespavostí, vstával ve čtyři v létě a v pět v zimě (je mi mírně nevolno i v okamžiku, kdy to píšu, takové vstávání by mě tedy spolehlivě zabiloJ). Nu, a celý národ prý musel vstávat s ním, což mnohde přetrvalo i v době, kdy monarchie je jen nejasným odstavcem v učebnicích dějepisu a naši současní zákonodárci rozhodně ráno z postele nijak nespěchají.

Někteří ovšem dokážou putovat do práce s dobrou náladou i v tuto nekřesťanskou hodinu. Záleží patrně na vnitřním naladění a také na tom, jak moc nás práce baví. Ale i do oblíbené práce se někdy člověk plouží s vypětím všech sil. Může za to, krom jiného, i rozdělení na skřivany a sovy. Ne, že bych na něm nějak zvlášť lpěla. Ve skutečnosti se už dávno umím v tomto ptačím světě přeorientovat. Přesněji řečeno, umím být skřivanem i sovou, leč sova je mi bližší. Podle toho také třeba vypadají moje ranní přesuny. Většinou to vypadá tak, že s apatickým výrazem mířím k cíli.  Ale někdy se přihodí nečekané setkání, které vyloudí úsměv na tváři i věčným škarohlídům či těm, co bez ohledu na to, kdy vstali, se probouzí až kolem desáté hodiny dopoledníJ.  Při mžourání z okna auta na semaforu mi do zorného pole vešla „socha“. Ta, tzv.živá socha, která stává v turistickém centru, dokonale namalovaná a naprosto nehybná. Teď to ale mastila do práce. Už v pracovním, tedy pěkně namalovaná a doopravdy živá,pěkně v pohybu a v ruce tašku, asi se svačinou. Mířila na tramvaj. Do práce. I sochy chodí do práce. Hned je člověku na vlastní cestě veselejiJ. Bez ohledu na to, zda je sova či skřivan. Jen vyfotit jsem ji nestihla.


pátek 30. května 2014

V Benešově začínají

  Atentát na následníka trůnu, Františka Ferdinanda d´Este, byl až 28. června, tedy do stoletého výročí ještě pár dní zbývá. Nicméně v Benešově u Prahy a hlavně v Konopišti už připomínkové akce začínají. Již minulý týden proběhla muzejní noc, díky které jste mohli navštívit Ferdinandův pivovar. A dnes, tedy v pátek 30. května,  do Benešova přijedou jednotky mezinárodních klubů vojenské historie, které pak projdou městem, aby slavnostně uctily památku obětí první světové války.
 Zítra pro změnu přijede do města samotný následník trůnu František Ferdinand  d´Este s rodinou. Přijede klasicky vlakem, na nádraží je i proto císařský salonek. Odtud se vydají na náměstí, které je v kontextu této události velmi paradoxní, neb se jmenuje Masarykovo. To by patrně následníka ani Masaryka v reálu nijak nenadchlo, ale to dnešek neřeší. Dnes se připomíná osobnost Františka Ferdinanda d´Este, který si ke svému životu vybral Konopiště a Benešov, což si nyní slavnostně připomínáme. Takovou všehochutí, protože si zde lze užít jak módní přehlídku, tak přehlídku zbraní. Krom toho nebude chybět lidová veseliceJ, a vše v dobovém duchu. Následníka trůnu lze samozřejmě potkat i v Konopišti, jak na terase jeho oblíbeného zámku, na nádvoří či v Růžové zahradě. Takže koho zajímá doba před sto lety, má rád Konopiště a hru na dobovou atmosféru, v Benešově si tento víkend užije dosyta. A to i přes to, že tehdy, tedy před sto lety, následník s místními obyvateli příliš v dobrém nevycházel. Tradují se historky, jak nehezky se k některým poddaným choval, což je ale zjevně zapomenuto a dnes se bude jen dobově oslavovat. Nebo spíš připomínat, protože slovo oslava je v celém kontextu všech tehdejších  událostí přeci jen kapku silná káva J

čtvrtek 29. května 2014

Umění 19.století

 Včera v Dadapu (stále zatím ještě v Dadapu) proběhlo setkání nad obrazy mistrů předminulého století. Seznámit nás se skrytými motivy a tématy ve slavných dílech přišla lektorka Národní galerie, paní Monika Sybolová. Posluchačů a hostů kavárny se opět sešlo poněkud méně, asi erotika v obrazech nebyla tak velkým lákadlem, jak jsem si myslela. Přestože je květen. Nebo možná právě proto, ten permanentní déšť asi zchladí cokoli. Přesto šlo o setkání nadmíru zajímavé, společně jsme procházeli malířskou krajinou 19. století a dešifrovali něco, co všechno nám, laikům, při pohledu na výtvory Josefa Mánesa, Vojtěcha Hynaise či Františka Ženíška už dnes zůstává utajeno. Po pravdě řečeno, dosud jsem vnímala předminulé století mnohem víc cudněji, než se ve výsledku ukázalo. Mistři barevné palety se tedy někdy uměli doopravdy odvázat. I když na druhé straně, někdy zase to chce vskutku detailní znalost ikonografie, protože třeba v Mánesově Švadlence by erotiku nepoučený laik hledal jen těžko. Ale znalost symboliky patří i k dnešnímu umění, jak nás paní lektorka v závěru poučila. Jen ji umět číst. My jsme se včera něco z této tajuplné četby naučili. Nezůstali jsme jen v českých luzích a hájích, probírali jsme se napříč celou EU:-), takže jsme viděli impresionisty, preraffaelity, symbolisty či realisty z celé Evropy. K tomu i propojení s literaturou, někdy romantickou jindy dekadentní, takže šlo opravdu o umělecký multimediální projekt. Zajímavé setkání s výtvarným uměním. A lektorkou, která doopravdy umí. A my už nyní můžeme do galerie jako poučení diváci, kteří na obraz hledí i jinak, než jen líbí- nelíbí. Malinko víc rozumíme:-)














                                                 

středa 28. května 2014

Most

   Most lze vnímat jako symbol, spojení dvou rozdílných nejen břehů, ale samozřejmě i jako starobylé české město. Dosud jsem o něm pouze slyšela, jak v souvislosti s dávnou demontáží jeho krásného historického kostela, který musel ustoupit komunistické těžbě. Znala jsem nějaké historické atributy v podobě dřevěných mostů, které přes bažinaté stezky vedly kupce směrem ku Praze. Město se vyvíjelo jako klasické krásné středověké a novověké město až do okamžiku, kdy ho skolila tzv. kuřavka, jinými slovy bylo zavaleno tekutými písky a z části se proto propadlo pod zem. Spolu s městskými domy tak zmizelo pod zemí i mnoho jejich majitelů, což by dnes jistě plnilo přední stránky novin řadu týdnů. V roce 1895 to sice neproběhlo bez povšimnutí, leč do trvalého povědomí se to nijak významně nezapsalo. Život šel dál. Větší ránu vývoji města zasadil poválečný odsun Němců, který zlikvidoval původní německé obyvatelstvo. A protože rány osudu dopadají vždy skupinově, přišli komunisté, těžba uhlí a brutální přeměna historického města na socialistické hornické ghetto.  A tak ho i vnímám, jak prostor totálně historicky zničený, plný problémů, které přináší dnešní doba. Vnímám ho tak zdálky, samozřejmě, nikdy jsem tam nebyla. Až tento týden. Poprvé ve svém životě. Zavedly mě sem pracovní povinnosti, hodláme se angažovat v protidrogovém projektu, který iniciuje zdejší střední škola. Takže už mám i několik vlastních dojmů z tohoto pro mě dosud exotického města. Nu, a zjistila jsem, že v reálu jde o příjemné a hezké město. Pravda, strávila jsem tam jedno dopoledne, takže žádná exkurze po městě se nekonala. Leč, líbilo se mi. I lidé byli milí, prostředí vlídné a inspirativní. Takže jsme zde celkem bez problémů navázali spolupráci, jak s Mostem samotným, tak s příhraniční německou oblastí. Most, jak symbol spojení, se tedy osvědčil. A můj dnešní oslí můstek vede do Dadapu, kam Vás večer zvu na přednášku o ikonografii obrazů 19. století. Můžeme si tak vytvořit most na cestě k poznání zase něčeho jiného. Začínáme v 19 hodin a těšíme se na poutníky po mostě do předminulého století:-)

úterý 27. května 2014

Maturitní vysvědčení

 Tak dnes, krom jiného, proběhla poslední tečka za letošními maturitami u nás ve škole.  Slavnostně jsme maturantům předali jejich "papír"J. Tím trochu odkazuji k mým oblíbeným Čtyřem dohodám, kde Jaroslav Dušek vypichuje současnou nutnost, mít na všechno papír. Že bez papíru (někdy i bez papírů!) jste v dnešní společnosti dost ztracení. Prostě papír (dříve narození pamatují bumážkuJ) zkrátka musí být! Tak i naši maturanti mají jeden ze svých podstatných papírů po dnešku doma. Dostali maturitní vysvědčení a DSD diplom, který jim otevírá cestu na německé vysoké školy. Šlo o klasickou sváteční chvilku, nastrojení čerství dospěláci, dojatí rodiče (tedy ti, kteří to stihli z práce) i prarodiče, rozveselení kamarádi. A samozřejmě uvolněný pedagogický sbor, který střídal pocity radosti nad tím, že odmaturovali takřka všichni s pocity úžasu i dojetí nad tím, jak to letí. Vždyť nedávno nastupovali do primy a už jdou pryč…. 
Po nezbytných formalitách jsme si navzájem potřásli rukama, řekli pár vřelých slov a konec. Tečka. Jde se domů a jinam. Začíná nová etapa. Pěkné to bylo.
    I prostředí bylo hezké. Libeňský zámeček nám pro tuto slavnostní akci propůjčil své prostory, čímž se oslím můstkem dostávám i k atentátu na Heydricha, který má dneska výročí a právě na Zámečku si lze onu statečnou akci českých partyzánů připomenout. 
A na webu Vaše literatura vypukla soutěž o knihu Nic nového pod sluncem. 
 Další oslí můstek již nevyplodím a o dopolední cestě do opravdového Mostu si napíšu později. Prostě dnešek byl v podstatě plný takových symbolických mostů, které spojovaly staré a nové, uplynulé a očekávané, známé i neznámé, historické i současné. Prostě Nic nového pod sluncem…J

pondělí 26. května 2014

Eurovolby

    Svobodné volby byly jedním ze stěžejních hesel převratu v roce 89. Zvonilo se klíči za něco, co dnes takřka nefunguje. V souvislosti s víkendovými volbami se logicky nabízí otázka, proč? Když už jsme si to právo vyzvonili, proč se ho nyní tak velkoryse vzdáváme? Ba až tak velkoryse, že se objevují úvahy o zavedení povinnosti k volbám přijít? Tady se sice vzedme určitá vlna nevole, s tím, aby byly volby povinné takřka nikdo nesouhlasí, ale je to jen bouře ve sklenici vody. Naznačí se nějaká povinnost, všichni řvou, že to tedy ne, návrh zmizí a k volbám v poklidu zase nikdo nejde.
 Říkám si, že je to patrně tím, že tady mnozí (tedy ti, kdo se ještě zajímají) vidí jedinou cestu, jak našim politikům ukázat, že jim nevěří a nezajímají je. Protože jinou cestu, jak dát najevo nechuť z naší politické scény prostě nemají. Asi něco na tom bude, v eurovolbách zvlášť, protože fungování EU té nejširší veřejnosti nikdo smysluplně neobjasňuje, europoslance opravdu vidíme až nyní, na plakátech k volbám, kdy tedy žádají o hlas lidí, kteří je jinak absolutně nezajímají.
Navíc, letošní kampaň byla nejen duchem chudá (to jsou u nás takřka všechny předvolební kampaně), ale i trapná a navíc, podle mě tedy určitě, rasistická. Některé plakáty, které prvoplánově útočily na tradiční nesnášenlivost mezi některými skupinami obyvatelstva, přímo volaly po trestním oznámení. Ovšem zdá se, že v našem veřejném prostoru rovněž neplatí rovná pravidla, pokud si někam namalujete tykadélka, jdete si sednout. Pokud veřejně vyzýváte k rasismu, je to v pohodě....
 Pak se ovšem nemůžeme divit, že naše volební účast je stále nižší a nižší. A to i přes to, že třeba ještě před sto lety si o nějakém volebním právu mohlo obrovské množství lidí nechat jen zdát. Dlouho totiž volili jen muži, a to ještě jen ti bohatí (co bohatí dělají dnes je zase jiná otázkaL), ženy to měly klasicky mnohem těžší. 
 A je dost možné, že ty velké bojovnice za volební právo žen, jako třeba Františka Plamínková či Božena Viková-Kunětická, se dnes „obracejí v hrobě“, když vidí přístup veřejnosti
 (a nejen samozřejmě té ženské) k volebnímu právu.
 Je v podstatě něco shnilého ve státě českém, nebo spíš v jeho politice a lidech. Když nelze dát jinak najevo, že mě jejich práce neuspokojuje, lze asi neúčast ve volbách vnímat i jako velkou oběť. Že se vlastně vzdám něčeho cenného, abych upozornila na to, že zde něco nefunguje…?

 Leč u nás to ještě možná bude  i něco úplně jiného. Troufnu si tvrdit, že v trochu větší míře než o nějakou forma protestu jde o obyčejný nezájem, lhostejnost, ale i nevzdělanost a neochotu se na něčem podílet. Protože obecně je něco shnilého v celém státě českém, (tedy ve většině, abych nebyla napadána za šíření principu kolektivní vinyJ.) Ale jeho celkové nastavení, zákonnost (či spíš nezákonnost), principy dávno přežitých forem kapitalismu, nulová morálka a všudypřítomný diktát peněz a moci, to prostě volá po aktivní volební účasti. Leč, zdá se, že zatím marně. I Blaničtí rytíři zjevně poklidně klimbají, takže vlastně ono asi není žádné zle. Hůř patrně teprve bude. Až ale zase o své volební právo přijdeme, budeme koukat. Nebo zase, jako marionety, zvonit klíči…? Někdy je ale pozdě bycha honit…..

neděle 25. května 2014

Pražská zima

Příběh z první republiky a druhé světové války je vlastně taková autobiografie. Jde o jeden úlovek ze Světa knihy, tak jsem na to zvědavá.Anonce praví, že se jedná o příběh bezstarostného muže, který si užívá všeho, co první republika nabízí. Jenže pak přijde Mnichov, válka a nacistický teror, který zasáhl všechny jeho blízké. On sám se pokusí o útěk, ale stejně nakonec skončí ve vězení a posléze v Terezíně. Protože si ve finále život zachrání, může o svém příběhu vyprávět v románu Pražská zima, který se zpočátku i velmi dobře čte. Uvidíme, zda mu čtivost vydrží po celých tři sta stran.:-)
                                                        

sobota 24. května 2014

Parte

  Milovníci paradoxů by jistě zajásali nad sdělením, že i parte může člověku přinést radost. A nechci zde rozvíjet žádné morbidnosti na téma, že boží mlýny či konečně padla kosa na kámenJ. Chci jen nastínit prostou situaci, kdy přijdete domů, ve schránce máte obálku, v ní parte a s ním radost.....?
   No, ono to zase tak náročné na přemýšlení není, je to prostě genealogická záležitost. Parte patří k velmi cenným zdrojům, ze kterého dokážete o minulosti vytěžit nevídané věci. Proto po nich nejen pátrám, ale i je pečlivě schraňuji. Tedy když mi přišla naditá obálka, nejprve jsem se divila. Poté ve mně trochu zatrnulo, když na mě vykouklo parte číslo jedna. Vzápětí jsem zjistila, že jde o oznámení z druhé poloviny minulého století a mohla vypuknout radost. Ta genealogická. Zároveň s ní se spustila i badatelská vášeň a podle jedné adresy, Staudgasse, Wien, mířím do Rakous.  Pravda, je třeba oprášit němčinu, ta moje je nic moc, ale co by jeden neudělal pro historické dobrodružství. Takže kdybych měla odpovědět na hypotetickou otázku, co mě tento týden potěšilo, pak je to parte ve schránce. Člověk by prostě nevěřil, co všechno mu může způsobit nečekanou radost. A tak bádám…J

pátek 23. května 2014

Vaše literatura

   Jistě známý web pro všechny milovníky literatury. Já jsem se s ním propojila tak trochu magicky, těžko vysvětlitelně. Je to taková malá záhada, kterou asi už nikdo nevysvětlí. Prostě existuje a je. Tajemno mám ráda, proto mě to těší dvojnásob. 
 Tato tajuplnost navíc vede k tomu, že na stránkách webu Vaše literatura proběhne soutěž o moji knihu Nic nového pod sluncem. Tak mám radost, další spolupráci a na soutěž se těším. Pokud i vy ano, pak sledujte vaseliteratura. cz. J. V den výročí atentátu na Heydricha obzvlášť pozorněJ.
                                                        

čtvrtek 22. května 2014

Recenze

  Během Světa knihy jsem narazila i na Knižní novinky. Občas si je beru v knihkupectví, ale už jsem je dlouho neměla v ruce. Ale tyhle si patrně uschovám. Objevila jsem tam totiž recenzi na Nic nového pod sluncem. A docela příjemnou, potěšila mě. Moc často se o svých knihách nedočtu a mnohdy mám pocit, že co "nevnutím" tady na blogu, tak se nikam nedostane. A ejhle. Teď Knižní novinky. Jestli to pomůže prodejnosti, pak bude moje radost ještě větší. Aby toho nebylo málo, tak i ještě Vaše literatura. Ale o té až zítra. Dnes si užívám recenzi v Knižních novinkách:-) . ...Str. 17!!!!

středa 21. května 2014

Adriena Šimotová

  Výtvarné umění obdivuji a ctím. Tu fantazii, jiné vnímání světa, barev i prostoru, to je prostě dar od boha. Teoreticky do něho proniknout mi někdy i jde, prakticky to ovšem výrazně pokulhává. O to větší obdiv mám k těm, co doopravdy umí. A Adriena Šimotová umí vskutku geniálně. Respektive, dnes už bohužel musím napsat, že uměla. Nějak mi v médiích uniklo, že před dvěma dny tato dáma naší výtvarnou scénu trvale opustila. A nenarazit náhodou na Mladou frontu, kterou nyní programově nečtu a nekupuji, protože tam je Babišovo…, tak ani nevím, že umřela. Pravda, dožila se požehnaného věku. Zanechala za sebou obrovský kus práce, patřila k předním průkopníkům nových metod, byla nejen výtvarnice, ale i hudebnice, spisovatelka, učitelka, inspirátorka a svérázná žena, prostě renesanční člověk.  Myslím, že by si zasloužila i větší mediální pozornost, aby se mezi lid obecný dostalo i něco kvalitního.
   Paní Šimotová byla podle mě žena s velkým Ž. Vždycky mě fascinovaly její kreace s papírem, to tedy žasnu, co všechno se dá vytvořit. Pravda, některým jejím dílům moc nerozumím, nejsem znalec moderního umění. Možná spíš výtvarný analfabetJ.  Ale některá mě zase uvádějí do tichého úžasu.
 Ale hlavně mě vždycky dostaly její rozhovory, názory a pak Hlava k listování. Tu miluji. Byla to prostě fascinující dáma s drsným osudem. V podstatě jako by potvrzovala známé pořekadlo, že co tě nezabije, to tě posílí. Člověk si kolikrát říká, jak to všechno mohla vydržet. A jak křehké přitom vytvářela věci…
Dokázala tvořit i v okamžiku, kdy tělo už selhávalo. Jakési zhmotnění představy vítězství ducha nad hmotou. Prostě to nevzdávala do posledního okamžiku. Nabízí se mi parafráze známého výroku: Statečná to žena.
Je škoda, že svíčka už dohořela…




úterý 20. května 2014

Školská reforma

 Občasné okamžiky skepse mě někdy vedou k radikálnějším řešením. A školství a přístup veřejnosti k němu takových skeptických okamžiků nabízí často víc než dost. 
Stejně tak víc než dost bylo už pokusů o nějakou smysluplnou školskou reformu, tudíž nyní vidím jediné řešení. 
Zrušme školu a školství úplně. 
V dnešní době stejně vzdělání nemá žádnou váhu a to nemluvím o zakoupených rychlokvašných diplomech. Prostě jsme dospěli k bodu, kdy chodit do školy patrně nemá pro budoucnost žádný význam. Aby maturitu a vysokou školu měl takřka každý ( ten důvod proč jsem stále nepochopila), zákonitě se musí snižovat její úroveň. Prostě zatěžovat vědomostmi co nejméně. Média nás bombardují návody, kde si vše najít, stáhnout, překopírovat. Většina prací, které se tváří jako závěrečné či kdoví jaké jsou stejně psané formou ctrl c a ctrl v, přesouvá se jen něco, co už stejně bylo napsáno a co vlastně stejně nikoho nezajímá.  Děti jsou věčně přisáté k mobilu, kde hrají hry a sem tam něco najdou na netu, to v případě, že ten učitel už příliš prudí. Ovšem v paměti to neudrží, přichází generace studující na principu průtokového ohřívače vody. Vědomost proteče,sem tak se trochu ohřeje, leč nezůstane. Proč také, na netu je přeci všechno k dispozici na věčné časy a nikdy jinak. 
Navíc třeba v knize nic vyzývavě nebliká, nepípá a neposkakuje, delší text vyžaduje soustředění a to digitalizovaná generace kvapem ztrácí. Nepíše se rukou, neučí se básně, které by trénovaly paměť, nepočítá se z hlavy, prostě se všichni digitalizujeme. A pak ve třiceti vymřeme na Alzheimera, protože netrénovaný mozek prostě půjde do kopru velmi brzy. Bohužel, zde zatím restart neumíme, to si ale zatím nikdo neuvědomuje.
   Když jsem se v diskusi pokoušela školu trochu bránit, že třeba učení cizích jazyků by mohlo mít nějakou perspektivu, dozvěděla jsem se, že jsou přeci internetové překladače  a  jistě brzy budou i překladače pro běžnou komunikaci na bázi mobilních telefonů. Šoupnete ucho do sluchátka a klábosíte s cizincem, který má obdobné elektronické zařízení. To samozřejmě v případě, že se odlepíte od monitoru a vydáte se na výpravu mezi lidi, protože proč tam chodit, když vše lze dělat virtuálně?

 Nač tedy nutit chodit děti do školy, když stejně spějeme ke globální digitalizaci? Myslím, že toto je jediná optimální školská reforma, která má šanci uspět. Škola a vzdělávání nejen ve stávající podobě, ale vůbec v žádné podobě už zjevně  do digitální doby prostě nepatří. Ideální řešení. 

pondělí 19. května 2014

Veletržní pocity

   Ještě jeden zpětný pohled na knižní svátek. Mám ho ráda, leč někdy si říkám, že všeho moc škodí. Nebo jen sobota  není  nejvhodnější den pro návštěvu této monstrózní akce? Nejen knih, ale hlavně lidí jako mraků. Trochu mi to asociuje Muzejní noc, která také pro mě svou masovostí ztrácí přitažlivost. 
Začnu tradičně, penězi, o ty jde přeci u nás až v první řadě:-). Většinou je vidět, jak moc knihy podražily. Když i velkolepá veletržní sleva srazí cenu knihy na tři stovky, člověk si opravdu rozmyslí, co si koupí. Ale zase někteří knihkupci, patrně ti velcí, opravdu jdou do toho a sleva je pak opravdu luxusní a zajímavá. Jen si pak rýpavý člověk klade otázku, jaká je vlastně ta skutečná cena knihy, když lze koupit kvalitní svazek za šedesát korun i za dvě stě šedesát? Obojí samozřejmě po slevě, která ale nebude taková, aby prodejce prodělal? Těžko se obyčejný jedinec dobere nějaké smysluplné pravdy, takže to raději neřeší a nakupujeJ. Navíc zde byla i sekce antikvariátní, kde zase šlo ulovit kousky vskutku excelentní. Však narváno bylo i tamJ
 Když se tak sunete těmi davy, respektive dav vás vleče, chtě nechtě vnímáte i cizí hovory, zejména proto, že mnozí lidé prostě řvou. A tak se náhle stáváte pasivními aktéry dialogů, které mnohdy připomínají absurdní drama. Mě navíc dovedly k poznání, že někteří jsou tu dokonce jen proto, aby se pak pochlubili, že zde byli. Takoví lapači zážitkůJ, či co? Nebo lovci zajímavých akčních snímků, vyfotit se třeba s panem Menzelem se zas hned tak nepoštěstí.Však také před pidi stánkem, kde pan režisér podepisoval, byla fronta dávno před avizovanou hodinou a byly okamžiky, kdy to tam vypadalo na ušlapání. Ovšem přijít k úrazu na Světě knihy,tomu už by se říkalo skutečný pech.J
 Obzvlášť nechutný, tedy z mého úhlu pohledu, byl lov na Ivetu Bartošovou. Sledovat ty myšlenkové pochody, které se odvíjejí nad knihou o této nešťastné slavici, je tedy jen pro silný žaludek. A to ti lidé i vypadali normálně, ale nad "bestselerem" o ní se transformovali v něco, co neumím pojmenovat.  Chvílemi jsem litovala, že nemám s sebou své oblíbené špunty do uší. Krom toho by to ale chtělo i nějaké beranidlo na prorážení cesty, lokaje na vláčení knih a osobní stráž, která by člověku umožnila účastnit se nějakých povídání či autorských čtení. V tom množství a prostoru to prostě nejde, navíc velkým problémem je mediálně kapku známější tvář. Ta spolehlivě dovede vytvořit špunt v místě, kudy chcete projít, protože si všichni musí sdělit tu zásadní informaci, že tam je:.. ten  z Ordinace, to si mámo, nemůžeme nechat ujít….

    Logicky i proto byl dost velký závar před stánkem České televize, která zde inzerovala autogramiádu Českého století. Však také herecká elita plus autor vesele podepisovali. Ovšem podepisovali komiks, za pouhých asi dvě stě padesát korun (to pouhých bylo několikrát zdůrazněno. Mě ovšem paralyzovala ta forma, komiks jak Gottwald zavraždil Slánského.  To já tedy vnímám jako úpadek, totální. A nelze se pak divit, že naše děti nepochopí delší souvislý text, když jim ho sami takhle podbízivě servírujeme. Z toho se mi tedy udělalo mírně nevolno. 
   Stejně jako toho, jak někteří autoři přistupují ke svým čtenářům, tak nějak přezíravě, žoviálně, jako by je obtěžovalo, že zde mají autogramiádu. To tedy nedovedu pochopit. Jsou samozřejmě i tací (a byla jich asi převaha), kteří ke svým čtenářům přistupují se zájmem a vstřícností, ale tamti jim kazí pověst. Mně tedy docela rozladili a to jsem nechtěla nic podepsat, jen jsem byla tichý pozorovatel. Ale jen do té doby, než se mi udělalo nevolno nejen psychicky, ale hlavně fyzicky a musela přecpané prostory opustit. Vydechnut si někde u kávy, dát si něco k jídlu, či nedej bože odskočit na toaletu, znamenalo totiž prodrat se dalším závarem a postát si "půl dne" ve frontě. Byl to tedy masakr. 
Příště asi raději v neděli,je větší klid. Nebo začnu tento svátek vypouštět, jako Muzejní noc. Budu mu jenom tiše fandit z domova. Masovost mi prostě nedělá dobře. A Svátku knihy asi i trochu škodí. Možná by pomohly rozlehlejší prostory,ale to už je zase jiná kapitolaJ





neděle 18. května 2014

Svět knihy

   Svět knihy patří k pravidelným rituálům čtenářsky i spisovatelsky závislých lidí. Patřím k oběma, proto každoročně mezi tisíce zde vystavovaných knih vyrážím. Pravda, je to kapku sebemrskačské, ale co by jeden neudělal pro ukojení svých závislostí. Zejména, pokud aktivním účastníkem je i jeho domovské nakladatelství Jalna. Pak je účast takřka povinností. Nutno dodat, že povinností příjemnou. 
  Každoročně vyrážím do Průmyslového paláce s představou, že se jdu pouze dívat, užít si programy a pokochat se atmosférou. Rozhodně nejdu nakupovat!!! 
  Každoročně se proto vracím domů obtěžkána mnoha novými knihami. Protože, nekup to za tu slevu? J
Letos se zásadním dnem D stala sobota, která znamenala i program mojí Jalny. Mohli jste se díky ní dostat na "Maďarské prázdniny". Vyslechnout si ukázku v podání Romana Štolpy,  hudební vstup, zahlédnout mezi hosty Petra Maláska a pak samozřejmě autora samotného, Ilju Kučeru. Pravda, začátek v deset jsem nestihla, to je na mě v sobotu asi příliš brzy, leč i tak jsem si něco užila. Nu, a pak už mohly vypuknout nákupní orgie. 
Také jsem ovšem zaznamenala řadu věcí, které mi už léta unikaly. Poslední roky jsem totiž chodívala v lenivou neděli, kdy davy už zdaleka nemají takovou sílu a lze tedy celkem v klidu bloumat mezi regály. To ovšem sobota rozhodně nenabízí. Vydýchaný vzduch, fronty takřka všude včetně toalet mě nakonec donutily opustit prostor dřív, než jsem předpokládala. Detailní dojmy budou zítra. Dnes už jen fotografie....
                           V deštivé sobotě si Svět knihy vybralo poměrně hodně lidí
                                               Knihy musí být samozřejmě i mobilní
                                                      Čte tady opravdu každý:-)
                                                  Kdo chce číst, za tím i dojedou:-)
                                   Tak tady jsme rostli před čtyřmi lety. Letí to jako blázen
                                                 Pozorné publikum sleduje Maďarské prázdniny

                                                               Autor Ilja Kučera
                                                I v mateřské škole lze zažít dobrodružství
                                                    Sci - fi oddělení nešlo nepoznat 
                                                 Malé čtenáře je nutno lákat kreativně
                                                 Virtuální svět je prostě všudypřítomný
                                                       Nejen knihy zde mají své místo
                                                        Prostor dostaly i antikvariáty
                                                Zde bych si přála vystupovat:-)
                                Některé knihy si někteří  z nás opravdu nemohou dovolit:-)
                                       Na Hrabala nelze v roce jeho výročí zapomenout
                                           Hlavním hostem veletrhu bylo Maďarsko
                                    Výuka už prostě musí být interaktivní za každou cenu
                                                                Moje oblíbená.............

                                             Učit se cizí jazyky opravdu není nic laciného

                                                  Autogramiáda k Českému století
            Toto mi navodilo určité rozladění, leč zdá se, co dnes není v komiksu, mládež nepochopí....
 Takhle se prý můžete chovat ke čtečce. Možná proto jsem příznivec těch papírových,nikdy bych si to k nim nedovolila.............
                                                                        I psi chtějí číst
                                                      Autogramiáda kam se podíváš
 T                               ady tedy bylo slušně našlapáno, pana Menzla chtěl každý
                                                Už jsme se propracovali i do křížovek:-)
                                                Zboží na veletrhu bylo vskutku různorodé
                Mnozí dávají přednost audioknihám. Na výběr bylo opravdu hodně možností
                        Jednu audio načetl i Stanislav Zindulka. A krásně o tom vyprávěl:-)

sobota 17. května 2014

Květnová erotika v kavárně Dadap

 Květen nebo-li hezky česky máj si samozřejmě zaslouží naši plnou pozornost hlavně  co se týká mezilidských vztahů. Zasáhne i do jindy vážných historických témat v kavárně Dadap. Ne snad nějak lascivně, jak by mohl napovídat trochu zavádějící titulek, naopak, jde o téma nanejvýš zajímavé.
 A krásně nám souzní s květnovými láskyplnými dny. Naše historická talk show J totiž přivítá kurátorku Národní galerie Mgr. Moniku Sybolovou, která nás provede ikonografií obrazů devatenáctého století a odhalí nám, co tehdejší mistři a jejich publikum považovali za vrchol erotiky v obrazech, jak se mnohé věci musely rozluštit a jak my dnes už v takových obrazech žádnou erotiku nevidíme.
Jak bychom také mohli, nahé tělo je dnes i na reklamě prodávající jogurt či zdravotní ponožky, jinak to nikoho nezaujme. Hledat náznaky, dešifrovat a tušit to už dnes takřka neumíme.

Přijďte se proto poučit a pokochat obrazy devatenáctého století, které nám mohou nabídnout mnohem víc, než si vlastně dovedeme představit. A nejen v obrazech mistrů největších, jako je například celá rodina Mánesova, ale všech slavných mistrů devatenáctého století Srdečně Vás tedy zveme na květnovou erotiku v obrazech, zatím stále ještě do  Hudební kavárny Dadap ve Vysočanech poslední středu v měsíci, tedy 28. května 2014 v 19 hodin.
 Společnost v přírodě (chytání raků)