Den učitelů

Tak si tu pohrávám s otázkou, zda naše školství považovat za přínos nebo za zbytečnost. Ono je to totiž sporné. Vnímáte-li prostě fakt, že dopoledne se o děti někdo postará, jde o první alternativu. Do oběda jsou potomci zaopatření a teoreticky by se jim nemělo nic stát.
Bereme-li ovšem v úvahu poznatek, že se tam setkávají se šikanou, násilím, vulgarismy a sociální nerovností, bude to druhá možnost.
Lze na to ovšem i jít jinak, a ptát se, zda vám škola přináší spíše radost nebo spíše starost. Nejlepší je klasicky si rozepsat vše na dvě půlky papíru. Pozitiva. Negativa. Jenomže do jaké kolonky zanést skutečnost, že děti nechtějí ráno jít do školy? Je to pozitivní, že chtějí zůstat s námi doma, nebo negativní, že nemají vztah k povinnostem a snaží se vyhnout své práci?Dnes už se nad tím raději nezamýšlím. Škola je prostě nutné zlo.
Dlouho jsem se domnívala, že všechny školní záludnosti už jsem schopna odhalit, neboť se za katedrou otužuji už dlouho. Avšak nová doba je nová doba. Teď je všechno jinak. Vadí věci, které dříve nevadily. Například, že jste příliš přísná, že chcete moc vědomostí, moc dbáte na pořádek, málo chválíte, a ty co zlobí, dokonce káráte.
A někdy se objeví problém i tam, kde jste si normálně jistá v kramflecích. Třeba v tom, že chcete, aby něco věděli. Podle některých je to naprosto zbytečné. Hlavně, když se děti neztratí a mají ostré lokty.
Nebo v tom, že jste důsledná. Netušila jsem, že můžu někoho stresovat kontrolou toho, co stejně musel udělat. Ale musím uznat, že argumenty jsou víc než přesvědčivé. Co když se dítěti zrovna nechtělo? Pak kontrolou potlačujete jeho osobnost.
Zkrátka učitel má na sobě pořád co zlepšovat. Ale není to úplně jednoduché. Jednu špatnou vlastnost potlačíte a vzápětí se objeví druhá. Třeba snaha o spisovnou češtinu. Tady narážím i u mladších kolegů.
Nevím, jak je to možné, ale je to trend dnešní doby. Dlouho jsem si myslela, že jde jen o profesionální deformaci, ale narážím na stejný problém i mimo školní teritorium.
Začala jsem se současným slovníkem víc zabývat. A také mě napadlo přejít do protiútoku. Došlo mi totiž, že je mohu umlátit argumenty. Přesněji řečeno, kultivovanou mluvou. Nemusí být všechno jen hustý. Nebo v pohodě. Vzápětí jsem ale svůj don qichotský boj musela vzdát, protože bych si moc nepopovídala. Krom toho jsem se dozvěděla, že moje lpění na spisovné a trochu bohatší češtině je projevem nastupujícího stáří. My mladí (cituji) „nebudeme přeci mluvit jako kniha.“ To samozřejmě nikdo neočekává, ale zúžit slovní zásobu na hustý, in a OK se mi zdá prosté. Ale je to boj s větrnými mlýny. A nejen v jazyce. Napadají mě podobné myšlenky v souvislosti se zítřejším dnem učitelů. Vypadá to, že ten už dávno vypadl ze zorného pole širší veřejnosti. Ba dokonce jsem objevila, že je trend EU slavit den učitelů pátého října. Dosud jsem nevybádala proč. Já staromilsky trvám na dvacátém osmém březnu. Jen nevím, jestli v souvislosti s tristním stavem našeho školství co slavit. Řekla bych, že Komenský se obrací v hrobě. Protože slovo hustý a in v jeho Bráně jazyků otevřené zcela jistě nenajdete.