čtvrtek 31. října 2013

Dušičky

Několik let se potýkám s otázkou, jak se důstojně popasovat s Dušičkami. Mám ten svátek ráda, stejně jako celý listopad (pokud ovšem přeje počasí, plískanice mě deptají napříč všemi měsíci).  Neberu ani v potaz konkurující importovaný halloween, který dýňovým mejdanem zakončuje říjen.  Nemám nic proti zeleninovým světýlkům, ostatně, vydlabat pěknou lucerničku je velké umění.
A s nadsázkou, vydlabané dýně zde mají velký prostor, o tom jistě není sporu. Jinak je to svátek z anglicky mluvících zemí, či svátek keltský, připomínající začátek nového roku. Jde o radostný rej, zatímco Dušičky jsou spíše nostalgická připomínka našich zemřelých a naši vlastní pomíjivosti.
   Mám ráda i procházky po hřbitově, tamější klid a atmosféru. Ovšem právě zmiňované Dušičky změní oázu ticha a rozjímání v zónu takřka divokých nájezdů pozůstalých napříč celou republikou. Bereme-li v úvahu, že přejíždět z jednoho konce země na druhý pravidelně nelze, je to fakt očekávatelný, ba
 i pochopitelný. Lze na to ovšem jít i jinak a ptát se, jestli to má cenu, jednou ročně vypulírovat hrob, zapálit svíčky a zase na rok zmizet?
 Nemá smysl nad podobnými záležitostmi polemizovat, každý to prostě má trochu jinak. Mně spíš vadí pravidelné nálety vandalů na vyzdobené hroby, které jsou ve znamení buď prostého ničení nebo vlastního sebeobohacení. Respektive obohacení svého hrobu. Nikdy jsem nepochopila, jak někdo může šlohnout věnec a položit ho na svůj hrob?  Copak se ten jeho nebožtík v hrobě neobrací? Nebo to za svého života dělal i on a nyní se jen navazuje na tradici? A co ti okradení nebožtíci?
No, jsou to samozřejmě otázky nezodpověditelné, tedy řečnické. Přesto si je kladu opakovaně.
Řeklo by se, že jsou místa, kde se prostě nekrade. Avšak dnešní doba patrně nemá žádná tabuizovaná místa, žádné zábrany. Opakovaně rozbíjené urny či rozmlácené pomníky jsou toho názorným dokladem, o ukradené výzdobě ani nemluvě.
  Napadá mě, jak na podobné aktivity zareagují boží mlýny, když už Policie a světská spravedlnost zjevně nemají žádné páky….
 Zkrátka, Dušičky s sebou přinášejí nejen duchovní rozjímání a vzpomínky, ale i záležitosti ryze světské. Nevím, jak je to možné, ale opakuje se to rok co rok, v míře rozhodně větší než malé. Ba, řekla bych, že tato hřbitovní zločinnost narůstá. Přímou úměrou, jak klesá společensky akceptovaná slušnost a vzrůstá vulgarita ve veřejném prostoru. Vlastně nevím, jak s tím naložit. Ignorovat Dušičky? Těžko.  
Založit hřbitovní domobranu? Tím si asi nepomůžeme, navíc, těžko by se hledali dobrovolníci. 
Tak snad jen věřit v ony boží mlýny. Sice melou pomalu, ale prý jsou solidní firma, tak snad dostojí svému úkolu.
    A Dušičkám můžeme vrátit jejich původní rozměr. Tiché a klidné rozjímání, rozsvícení svíčky a vzpomínky.
    Letos mě to prvně čeká s tatínkem, tak to bude mít zase jiný význam. I proto Dušičky nejen nezavrhuji, ale mám, je  přes všechna zmíněná proti, moc ráda. 

středa 30. října 2013

Angličtina

Pan Kaplan má třídu rád je takové zrcadlo mnoha pokusů bravurně zvládnout cizí jazyk.
Mám tu knihu ráda, a čím jsem starší, tím víc ji oceňuji. Jazyk, respektive znalosti cizího jazyka, patří k tomu, co se hrozně rychle ztrácí. Podobně jako fyzická kondice. Týdny a měsíce na ní pracujete, stačí pár dnů povolit a povolí celé tělo J
Cizí jazyk rovněž. Jakmile netrénujete, mizí. Někdy i nenávratně. Proto se snažím oživovat zakrňující spoje, které tak snadno upadají do pohodlné nic nedělající rezignace.
Najít si čas a vhodný kurz se může jevit jako překážka, která poskytne kýžené alibi, proč to nedělat. Není kde J
Když už se povede překonat tento zádrhel, pak nezbývá, než začít hovořit jako pan Kaplan.
  Já třeba nejsem žádný polyglot, ale kdykoliv na mě někdo vybafne, dejme tomu právě anglicky, napadají mě adekvátní odpovědi v němčině, ruštině, ba i francouzštině, jen ta angličtina naskočí, až když je tazatel dávno za horami. 
Nejraději v cizím jazyce čtu nebo poslouchám namluvené texty, mluvení mi v poslední době dělá trochu problém. Nejde jen o zapomínání a vypadnutí z tempa. Jde i o to, že jak člověk stárne, nechce mluvit jako „turkotatar“ a tak raději váhá, přemýšlí a nějaké tempo rozhovoru je rázem v trapu.
    Musela jsem tedy tento regresivní chod zastavit a vypravila se oživovat do letenských jazykových kurzů. Navíc, je dobré si občas prohodit role a připomenout si, jaké je to v lavici v pozici žáka. Lépe jim pak od tabule rozumímJ, protože člověk holt zapomíná!
  A můžu říct, že mě to v lavici baví. Víc, než jsem čekala. Ne snad, že bych rázem znovu plynně debatovala nad stěžejními problémy lidstva, ale schopnost běžné komunikace se pozvolna vrací. Hurá. Pravda, i nějaká ta kapitola do příběhů o panu Kaplanovi by se našla, ale je to, zatím ještě, příjemné zpestření života. Navíc snad i využitelné, pokud nám zůstane zachována svoboda cestování. V naší nejisté politické kultuře jeden nikdy neví.  
Nově zvolení politici by třeba mohli prosadit konec dabingu, byť ten český je mnohdy jistě skvělý.  Ale filmy v originále jsou jednak většinou lepší a druhak, trénujete jazyk, aniž by to byla velká námaha. Je to jedna z cest. Osobně mám dokonce pocit, že jedna z nejschůdnějších. 
Asi by se na závěr hodila veselá historka z našeho jazykového kurzu pro starší a pokročilé. Jsou, ale asi pobaví jen v okamžiku vzniku, kdy pleteme předminulý čas s budoucím, či zaměňujeme významy slovíček. 
Humornější je možná situace, kdy si po skončení lekce odskočím na toaletu. Vycházím z místnosti a prostory školy prázdné. Nikde nikdo. A zamčeno. Nu, krve by se ve mně nedořezal, neb na nikoho z kurzu včetně lektora nemám číslo. Buším na dveře. Marně. Zdá se tedy, že budu nocovat v jazykové škole. 
Naštěstí se nacházíme ve zvýšeném přízemí, tak musí přijít ke slovu akce. Otvírám okno a skáču. V temném podzimním večeru přistanu před vyděšenou pejskařkou, jejíž yorkšír vypadá, že mě chce sežrat i dostat infarkt naráz. Co se týká infarktu, mám větší strach o paní, která ječí a div nezvedá ruce nad hlavu. Naštěstí nevypadám jako krvavý lupič ani násilník, nemám zbraň, jen kabelku narvanou anglickými slovíčky, a oči navrch hlavy. Žena si proto situaci nechá vysvětlit, aniž by zkolabovala. Společně pak zavřeme okno, byť jen na oko, přeci jen z ulice to jde dost těžko. 
   Odcházím domů na roztřesených nohách rovněž blízka infarktu. Mám já tohle ve svém věku zapotřebí? Je to sice stejný typ příhody, která se (podobně jako moje ztracené boty na návštěvě) zjevně děje proto, aby se stala historkou k pobavení, ale také se může stát, že tímto způsobem brzy přijdu o smysl pro humor. Nevím, proč se to musí dít zrovna mě? Zas takovou touhou po vyprávění nedisponuji. Ale evidentně to někdo být musí. Nu, have a nice day. 
Příště půjdu na toaletu raději během výuky:-).

úterý 29. října 2013

Povolební

Máme, co jsme chtěli. Výsledky voleb vešly ve všeobecnou známost a nadchází doba vytváření nových faktů. Máme opravdu to, co jsme chtěli?
  Chtěla jsem to trochu vstřebat, nehodnotit emotivně, když už se nad hrozivým výsledkem voleb budu zamýšlet laicky, neodborně. Moc tomu asi nerozumím, nežiji v drsném kraji horníků ani někde na Vysočině, kde je vnímání současné reality diametrálně odlišné od Prahy. Moje vnímání mimopražských pocitů není sice tak docela otupělé, jezdím ven, naslouchám a hlavně vidím, jak moc je to jiné.  Přesto nevím, co vlastně chceme.
   Není pochyb, že nějakou změnu. Předpokládám, že pozitivní, byť při sebevětší dávce empatie nevidím kladná znaménka na komunismu, tudíž si ani tou snahou o pozitivní změnou nejsem v globálu jistá. Ale budiž. 
Předpokládejme, že všichni chceme změnu k lepšímu.  Například třeba slušnost. Trochu v tomto kontextu trpím, když vidím na Vltavě vztyčený prostředníček, který všichni obdivujeme, a tedy se snižujeme na primitivní úroveň kritizovaného. Když budeme tímto způsobem slevovat (podotýkám, že obecně mám kontroverzní díla pana Černého ráda), bude to tu jako na pavlači nebo v hospodě čtvrté cenové skupiny. Kýžené slušnosti se pak zjevně nedočkáme, protože když není slušnost na hradě, nebude v podhradí, příklady prostě táhnou. Vždycky to tak bylo.
    Když žijeme v zemi, kde o osudu všech rozhoduje cca něco málo přes polovinu oprávněných voličů, nepřišlo ani 60% lidí s volebním právem, je to také těžké. Co chtějí oni? Je to jejich vyjádření nesouhlasu s tím, co se děje? (také jsem to tak dost dlouho zamýšlela udělat). 
Jsou tak naštvaní, rezignovaní nebo je to nikdy nezajímalo? Těžko říct, je to ale dost velká skupina na to, aby se nebrala vůbec v potaz. Například teorie, že není z čeho volit, je naprosto legitimní, mnozí nyní opravdu vybírali ze dvou zel to menší, Otázka je, kam nás to může dovést.
   Koneckonců, je tady obří procento lidí, kteří nejen volí cestu zpátky k soudruhům, ale nevadí jim ani drsná konfrontace s minulostí. Státní bezpečnost je v mém vnímání horší než členství ve straně (navíc, co si budeme povídat, kolik takových  soudruhů je napříč všemi stranami). 
Ale stb? Vlastně je to dost zvláštní obraz našeho uvažování? Jakou změnu to tedy vlastně chceme? Najednou tomu nerozumím už vůbec. Jsou to hlasy za koblihy v metru nebo předpoklad, že movitý člověk nepotřebuje v politice zbohatnout a tedy bude opravdu něco dělat? Uvidíme.
    Docela mě zajímá, co se stane. Hlavně proto, že někteří už vykřikují o dalších předčasných volbách. Co tedy očekávají, že se nakonec zvolí?  To by bylo celkem důležité vědět. Snažím se pochopit co nejvíc impulsů, které vedou k oněm chronicky se opakujícím patovým situacím. Některé bych vůbec nevymyslela, to jsou ty laciné argumenty o lepší minulosti nebo o tom, že svoboda je stejně k ničemu…
Problém je, že je to většinou právě o výchově, o vzdělání a o vzorech. Obloukem zpátky zase o slušnosti.
O schopnosti naslouchat a vcítit se do problémů těch ostatních.        Naši politici napříč celým politickým spektrem už to dávno nedovedou, žijí ve svém, od reality naprosto odtrženém světě, proto nastává voličské hledání těch jiných variant. Otázkou je, jak moc chtějí změnu i naše zvolené varianty.
Naneštěstí se většinou ukáže, že všechno je jinak. Mnozí sice velkoryse připustí, že si to představovali úplně jinak, ale většina se rychle asimiluje a všechno je zpátky ve starých kolejích.
Aby ale moje dumky nevyzněly nějak kriticky (to si nechám na jindy). Ve skutečnosti se chci jen dobrat vysvětlení, proč to tak je?  Neumíme se domluvit nebo chceme každý něco jiného? Opakovaně volíme špatné politiky nebo naopak, stále naivně věříme těm samým a tak se ve finále o radikální změně jen mluví a "skutek utek"?
   Nebo, ryba přeci smrdí od hlavy, tak lze vidět naději na změnu po dalších prezidentských volbách? 
Těžko říci, teď když přichází další chvíle pro hradní manipulaci a šachové maty.  
Takže v kostce : je to celé hlavně o slušnosti a ta, ve veřejném prostoru, prostě chybí. Stejně jako schopnost naslouchat a vcítit se do problémů svých voličů.
Tak uvidíme...........


pondělí 28. října 2013

28. říjen

28. říjen, aneb několik výročí (kontroverzních) v jednom.  Pamětníci by jistě mohli připomenuti třeba Den znárodnění, Slováci zase vyhlášení federace. Ovšem stěžejní datum je vznik Československé republiky, první republiky.  Tedy státu, který již dávno neexistuje, přesto si ho s určitou dávkou nostalgie stále připomínáme, zpestřujeme ho udělováním státních vyznamenání, což mnohdy vyvolá větší vášně než svátek samotný.
    Je tomu již dlouhých devadesát pět let, kdy údajně spontánní dav českých vlastenců vyrazil do ulic v mylném domnění, že definitivně skončila první světová válka, a začal provolávat slávu nové republice. A jako doprovodný prvek strhával německé nápisy a symboly údajně nenáviděné monarchie.  Skupinka politiků proto využila příznivého naladění obyvatelstva, aby z Obecního domu vyhlásila První československou republiku. Protože se k tomu nachomýtl i lékař Vavro  šrobár, který byl zrovna v Praze na dovolené a nijak se netajil svým čechoslovakismem, mohla být vzájemná soudržnost dvou národů posvěcena i česko-slovenskými vyhlašovateli, kteří si vydobyli historické přízvisko: Muži 28. října. Snad i nečekaně vlídné počasí napomohlo demonstrantům v ulicích vyhlašovat nové státní zřízení a likvidovat symboly padlé monarchie, mezi které lze zařadit i Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Krásná barokní památka padla za oběť davu o několik dní později, a lze to definovat jako další projev našeho obrazoborectví.  S režimem měníme i sochy. Paradoxem dějin může být současná snaha o jeho rekonstrukci, to by se tehdejší revolucionáři asi podivovali. Ale to je zase jiná otázka.
 Neoddiskutovatelným faktem je, že v pondělí 28. 10. 1918 došlo k záměně informací a zpráva o převzetí Obilného ústavu byla interpretována jako konec války. A pětice mužů, do které patřil Alois Rašín, František Soukup, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný a již zmiňovaný Slovák Vavro Šrobár, se chopila příležitosti a vyhlásila samostatnou Československou republiku, označovanou podle francouzského vzoru jako republiku první.
 Lze si samozřejmě pohrávat s otázkou, zda oslavu výročí neexistující republiky považovat za přínos či rozmařilost. Ono to totiž není vůbec jednoznačné. Přistupujete-li k tomu jako ctitel tradic, jde zcela jistě o první alternativu. Národ si připomene slavnou minulost, probudí se dřímající vlastenecké cítění, připomenou velké osobnosti politického života, které v současnosti poněkud chybí.
 Bereme-li v úvahu fakt, že zmiňovaný útvar již neexistuje, je mnohdy nespravedlivě adorován, přijde na přetřes i druhá varianta.
Lze se na to podívat i očima dítěte školou povinného, které nějaká minulost vůbec nezajímá, hlavní jsou podzimní prázdniny. Což ovšem sklouzáváme k určitému pragmatismu, neřku-li cynismu. 
    Slavná výročí mají mít v našem kolektivním povědomí své místo a vznik První republiky mezi ně jistě patří.  Sice nepotěším monarchisty, jejichž srdce stále bije pro Rakousko – Uhersko, ale obecně se tvrdí, že Češi monarchii moc nemuseli.  Republiku přivítali s nadšením a se stejným nadšením vítali a poté i obdivovali tatíčka Masaryka.
 Dnes už můžeme dvacetiletou prvorepublikovou existenci hodnotit i kritickým pohledem, ten ovšem k výročí zas tak nepřísluší.  Při jubileu (a 95 let je úctyhodné jubileum) se sluší říkat hezké věci, oslavovat a vzpomínat na to dobré. A ve své podstatě jistě První republika dobrá byla. Dvacáté osmé říjnové pondělí před devadesáti pěti lety bylo ve znamení veselí a divokých pouličních radovánek. Lidé údajně i v pražských ulicích bujaře tančili. Během následujících let datum vzniku své republiky náležitě a s úctou slavili. Šlo se dokonce tak daleko, že bylo zakázáno v daný den pracovat. Prostě se mělo jen slavit. A běda, pokud jste zkusil provozovat něco jiného, než jen jásat. Údajně i věšení prádla mohlo být pokutováno.  Nicméně, většina lidí republika oslavovala ráda. Pokud tedy mluvím o Češích. Němci, kterých bylo v republice víc než Slováků a byli označení za menšinu, zas tak velkou radost neměli. To už ale  naznačujeme neřešené problémy, kterých První republika měla víc než dost.
 Pokud navíc hledáme paralely s dneškem, pak její konec by pro nás měl být velkým mementem.  Jenže historie, ač to hlásá, moc poučení nepřináší. Každá generace se většinu musí poučit jen ze svých vlastních chyb. Nic to ale nemění na faktu, že si letos v pondělí 28.10 připomeneme, že před devadesáti lety, také v pondělí, vznikla První  československá republika
Text byl psán pro Listy Prahy 1:-). 

neděle 27. října 2013

Cti otce svého

ale  miluj ženu svou, je další historický příběh z tvůrčí dílny Antonína Polácha. Poprvé jsem se s ním setkala, když jsem objevila knihu o Richenze, která mě samozřejmě nadchla. Nyní se mi dostal do ruky příběh Ferdinanda a Filipíny a musím konstatovat, že vůbec nelituji. Báječné čtení, které mě dokázalo vtáhnout do atmosféry šestnáctého století a to je to, co na historických románech opravdu miluji. Ten pocit, že jsem tam a že se mi doba dostává pod kůži. Vzájemný vztah Ferdinanda Tyrolského a Filipíny Welserové je myslím dostatečně známý,ostatně takových milostných  osudů nenabízejí dějiny přehršel, přesto je podán nově, zajímavě a rozhodně stojí za přečtení. A hlavně přináší tolik zajímavých postřehů z renesanční Prahy a z tehdejšího uvažování, že zcela automaticky předpokládám, že se ke knize budu několikrát vracet. Pro poučení, pro inspiraci i pro hezké čtení. 
                                         
                                       
                             
                                             

sobota 26. října 2013

Setkání

Setkání mají v životě obohacovat, přinášet nové poznání a hezké zážitky, tudíž jsme i od setkání s pamětníkem čekali mnohé. A dočkali jsme se.  V tak nabitém týdnu, že krátká reflexe schůzky s politickým vězněm přichází až dnes.
V rámci akce Příběhy bezpráví se snažím zvát do školy lidi, kteří mohou dětem zprostředkovat minulost přes vlastní zážitky. Letos jsme oslovili pana doktora Ottu Šebora, který přes celou Prahu obětavě dorazil až k nám do školy.  Děti byly připravené, přesto jsem měla trochu obavy, jak to bude probíhat. Není vždy jednoduché sladit generační souznění k vzájemné spokojenosti.
Tentokrát se děti ukázaly být trpělivější než já, která se přednášející snažila „popohnat“ co nejvíce kupředu, ve zjevně mylné představě, že vyprávění pro děti potřebuje spád, akci a posun.
Opak byl tentokrát pravdou. Obšírně vyprávěné detaily, propojené velmi osobními postřehy, častými odskoky do vedlejší příběhové linie, děti nejen zaujalo, ale některé dokonce nadchlo.  Pravdou sice je, že jsme se od komunistického převratu v roce 48 posunuli do roku 51 asi tak za hodinu a půl, ale zase opravdu velmi podrobně. Maturanti si dokonce vyžádali hodinový přídavek. Byla to pro ně konfrontace. I oni stojí na prahu života, jak tehdy náš host. A zatímco oni plánují studium kdekoliv ve světě je napadne, cestování či další jiné lákavé atributy mládí, jeho čekala brigáda v těžkém průmyslu na pomoc budování socialismu, pracovní tábor a posléze kriminál…..
 Tak doufám, že to bylo poučení  i pro naše prvovoliče. 
   Takže ve finále naše mezigenerační setkání dopadlo nadmíru úspěšně, děti se ukázaly jako citlivé
a empatické publikum, já jsem se učila pracovat se svou netrpělivostí a pan Šebor nám všem připravil zajímavé školní dopoledne. Už jen to, že i druhý den o něm děti dobrovolně diskutovaly, svědčí o tom, že je zaujal.

                A nyní už, hurá na podzimní prázdninyJ




pátek 25. října 2013

Svatba

Pátek je pro svatbu jako dělaný. I pro tu fingovanou, tedy takovou, jakou v rámci výchovy k občanství provozujeme ve škole. Většinou jde o červnovou záležitost, jako výsledek svatebního celoročního projektu. Loňský červen byl ovšem tolik nabitý, že jsme svatbu prostě nestihli. Respektive, kapku prošvihli. A dnes tedy přišel čas nápravy. Ženich i nevěsta nám mezitím trochu povyrostli, stejně jako se obměnilo složení svatebčanů, což vedlo k tomu, že obřad působil ještě reálněji. Samotnou mě překvapilo, jak je těch několik málo měsíců na nich znát. Kvartáni ještě většinou dělají víc hloupostí, piští, stydí se a jsou prostě ještě děti. A najednou, o pár měsíců později, je to jiná káva. V klidu všechno připravili, neměli problém si obléknout sváteční šaty a uvázat kravatu.... Samozřejmě následovala i hostina, hezky připravená. A zábava. Bavili se normálně, přirozeně, ba i tančili. Hezké svatební dopoledne to bylo.     Takže jsme se před volebním víkendem, výročím vzniku republiky a prázdninovým volnem příjemně uvolnili a navnadili, že bude fajn:-), přestože internetem již koluje vtip, že se o víkendu mění čas. 
O hodinu a čtyřicet let zpátky. 
No, doufejme, že je to jen černá prognóza. Po svatebním pátku jsem naladěna na veselejší budoucnost:-)








čtvrtek 24. října 2013

Kolektivizace

Před nadcházejícími volbami jsme si pěkně připomněli, jak to kdysi soudruzi hezky uměli - jejich vztah k venkovu a majetku je vskutku obdivuhodný. Dodnes se z toho český venkov nevzpamatoval. A národní povaha a naturel asi vlastně také, pořád si tu pokřivenost tehdejší dobu neseme v sobě. Je proto skoro až děsivé sledovat předvolební průzkumy, které zcela jasně míří zase doleva. Hodně doleva. Těžko uvěřit, ale zdá se, že jde o realitu. O té (současné) ale včerejší večer nebyl. Včera jsme se v Dadapu nořili pěkně do padesátých let, lze tedy říct, že jsme se brodili pěkným bahnem.  Na kolektivizaci k nám doputoval odborník na slovo vzatý, pan Jaroslav Pinkas z ÚSTRu, takže jsme se měli na co těšit. Abychom to měli trochu akčnější, celé to bylo doprovázené filmovými ukázkami, respektive tím, jak kolektivizaci reflektovala léta padesátá, šedesátá i normalizační. Dnešní doba už kolektivizaci nechává být, nezajímá ji, jde o věc dávno promlčenou. Je zajímavé, pro lidi žijící ve městě, pohled do zákulisí venkovské historie. Překvapivé pro mě je, kolik se na kolektivizačním lupu dokázalo najít kladných rysů, dosud jsem vždycky tento akt vnímala pouze negativně. Někteří ale poukázali na zvýšenou životní úroveň na venkově, infrastrukturu, pohodlí a kdo ví co ještě. Ano, i tak to patrně lze vnímat. Ačkoliv tedy stále beru kolektivizaci jako zlo, získala jsem i jiné pohledy. A zajímavé jsou i  ty filmové, od takových režisérů jako je Jasný či Kachyňa. ovšem nic to nemění na faktu, že díky kolektivizaci došlo k nenapravitelnému zlomu v mentalitě lidí, že se zničila kontinuita, vztah k půdě a potažmo i k práci. A to je výsledek, který kopíruje realitu. Jeden z mnoha hříchů minulosti, které už dnes nikdo neřeší. Jen si někteří pořád myslí, že za soudruhů bylo líp. Ach jo.






středa 23. října 2013

Naše školní volby

I ve škole jsme si vyzkoušeli volební atmosféru. Se vším všudy, s kampaní, urnou i volební komisí, která dostala erární chlebíčky. Nevolili jsme ve všech třídách, nejmenší jsme ještě podobných záležitostí ušetřili. Ale větší děti volily. A řekla bych, že k akci přistupovaly odpovědně. Nu, a jak to u nás dopadlo? Zde naše výsledky: celkem jednoznačně vyhrálo Ano, těsně následované TOPkou. Další bylo KDU a o následující místa se celkem svorně dělila ODS, Zelení či Strana svobodných občanů.Nu, nevím, jak se na to dívat. Ale jen sděluji, nekomentuji. Objevila se i Koruna česká a Hlavu vzhůru, nezaznamenala jsem jediný hlas pro komunisty,zemanovce či sociální demokraty. Nu, uvidíme, co přinesou volby v reálu, ale patrně nejsme ten pravý vzorek, který kopíruje většinu. Porovnání bude jistě zajímavé, ne-li deprimující.



úterý 22. října 2013

Volební právo

Za volební právo se kdysi hodně bojovalo. A nemyslím tím jen dobu nedávno minulou, kdy představou uvolnění byly právě svobodné volby. Napadá mě delší výlet proti proudu času, do období bojů za právo jako takové. A nelze samozřejmě opomenout boj za volební právo žen, které mnohé z bojujících sufražetek zaplatily dobrou pověstí, zdravím, vězením, někdy i životem. Paradoxní je, že nebýt ničivých válek, možná jsme o volební právo žen bojovaly ještě dnes. To je ovšem hypotéza, realita je taková, že právo máme nyní všichni, povinnost nikdo. Nevolám po povinnosti jít k volbám, jen mě zaujala ta zjevná nevyrovnanost. Přitom existují i vyspělé demokracie (nechci sarkasticky tvrdit, že každá demokracie je vyspělejší než ta našeL), kde je povinné přijít k volbám. U nás by to asi příliš vyvolávalo reminiscence doby  nedávno (dávno) (ne)minulé a patrně by to vybudilo nežádoucí vášně. Jít k volbám je naše svaté právo. Stejně tak jako i nejít. I to je vyjádření názoru, když není, koho volit. Argument, že se rozhoduji pro menší zlo, už neobstojí. Nechci vybírat mezi dvěma zly a dávat hlas nějakému menšímu zlu. Byla jsem pevně rozhodnutá vyjádřit svůj nesouhlas s tím, co se tady děje, neúčastí ve volbách. Jen, asi tou nostalgií pro historické události, se mi zdá smutné, že jsme kdysi bojovali za něco, co nyní nelze využívat. Takže asi půjdu.
Lze na to jít ovšem i jinak a ptát se, jestli jsou předčasné volby opravdu svobodné nebo zda jde jen o manipulaci s veřejným míněním. Nechci být ale pesimista za každou cenu. Jenomže někdy nevíte, jak se k tomu veřejnému ( i jinému) šlendriánu lépe postavit. Zda s úsměvem a vírou, že váš hlas rozhodne, či zda je lépe dát od toho ruce pryč? 
Pilát Pontský tím docela úspěšně vstoupil do dějin:-)
    Dnes pořád ještě stoprocentně  nevím, zda volit půjdu či ne. Léta jsem se domnívala, že volit se prostě musí.Za více než dvacet let našich volebních pokusů a omylů si už tak jista nejsem. Vracím se oklikou ke své předchozí premise, že i nevolit je volba. Názor či postoj. 
   A nebo je čas volit ideály. V tom případě jdu a volím monarchii. Odjakživa jsem se cítila být duší i srdcem monarchistka, tak dám hlas obnově monarchie. Zkrátka, volič má vždycky možnost nějakých únikových cestiček,ale není to jen tak. Vlastně vypsáním všech svých předvolebních pocitů docházím zpátky na začátek. Nikam nejít. Také řešení. Ne, že by to nebyl zajímavý experiment. Jen, aby jeho důsledky nezdemolovaly laboratoř:-)
          A chudáci sufražetky, určitě se obrací v hrobě:-)

pondělí 21. října 2013

Příběh takřka mobilní

Už dlouho přemýšlím, co je to tendenci ve společnosti shazovat kantory před dětmi, kteří pak netuší, co si mohou a nemohou dovolit. Pravda, po letech ve školství se proti podobným výpadům stávám imunní, je vždycky jednoduší zhodnotit problémovou situaci tvrzením, že "učitelka je kráva", než nějak smysluplně problém řešit. 
Navíc, jak tím stoupne moje rodičovská popularita, když si notuji spolu se svým dítkem v tom duchu, jak za vše mohou ti děsiví učitelé(reálný fakt je i ten, že slovo děsivá se v podobném rodičovském hodnocení většinou nevyskytuje, jde víc o příslušníky zvířecí a jiné říše). 
I přes dlouhotrvající imunitu se stane, že mě někteří jedinci zas a znovu dokážou překvapit. Naposledy jde o příběh takřka mobilní. Nezabavuji mobilní telefony, přestože jejich zvonění v hodině evidentně porušuje školní řád (překvapivě velmi často přímo do vyučování volají dětem právě rodiče. Asi aby se ujistili, že ta matematika je opravdu tak nudná, jak si doma povídali). Student má podle něho telefon v hodině vypnutý a ukrytý v aktovce. 
Nemá, velmi často. Tiché zvonění samozřejmě můj stárnoucí sluch většinou nezaznamená, stejně jako nenápadné poletování on line po netu. Když ale ano, většinou stačí napomenutí a slib, že příště už ne.  Hlasité vyzvánění ruší výrazně více.
I tady většinou stačí napomenutí. Co také říci na argument, že volá máma a že to prostě musí vzít, bez ohledu na to, že je zrovna čeština? Když  se situace permanentně opakuje a nepomůže napomenutí, mobil přistane u mě na stole, odkud si ho hříšník s náležitým kázáním po hodně odnese. 
 Když ale nastane tento dialog:
“ Dáte mi ho?“ (povšimněte si absence kouzelného slůvka)
Zavrtím hlavou. Než stihnu položit svůj dotaz, pokračuje arogantní mladík ( sedmá třída)
„Dáte mi aspoň simku?“
A když ne?
Si ho nechte, táta mi stejně hned koupí nový...!“  
Práskne dveřmi a je pryč. Od dětí se následně dozvím, že je to 
i součást jeho taktiky, jak na rodičích získat nový modernější telefon, protože co taky dělat jiného, když mu ho ta hrozná „úča“ sebrala.
Nu, snad to tak daleko nedojde, myslím si a čekám, že chlapec se pro zabavený aparát dostaví s příslušnou omluvou.
Nikoli.
Druhý den přijde s novým mobilem.
   Krom toho ve třídě uspořádal přednášku, jak si jeho táta na školu došlápne, protože to byl krutý zásah do jeho práv, sebrat mu ten mobil. Vulgarismy, které onen vychovávající tatínek údajně použil
a jeho synek ve třídě interpretoval, jsem záměrně vynechala.
   A tak si říkám, imunita neimunita, má to vůbec ještě cenu?

Myslím, že zcela jistě nemá cenu zobecňovat, aspoň já mám řadu mnohem pozitivnějších zkušeností i zážitků. Přesto mě tento trend současnosti vždycky trochu zaskočí. To je tedy moderní výchova? Asi ano, pak nemá cenu klást tyto řečnické otázky. Je to prostě tak….

neděle 20. října 2013

Příliš mnoho štěstí

Ne snad, že bych měla tyto pocityJ Mám jen tuto knihu, stejně jako ještě dvě další.  Vybudila mě Nobelova cena, jsem zvědavá, jak se píší povídky, za které se tato cena uděluje. Kanadská autorka Alice Munroová mě zaujala už kdysi, když "vyfoukla" cenu našemu Arnoštu Lustigovi.  Zachytila jsem ji ale jen v médiích. Přiznám se, že jsem dosud žádné její povídkové dílo nečetla. Nebyla jsem samozřejmě jediná, koho toto prestižní ocenění vyhnalo do knihkupectví, třeba na Letné už jsem její knihy nesehnala. Reklama je reklama. Paní prodavačka sama byla překvapená, jak se po několika výtiscích, léta se povalujících na regálech, rychle zaprášilo. Zkusila jsem tedy jiné obchody a nakonec jsem uspěla až díky internetu, všude vyprodáno.  Takže nakonec mám Příliš mnoho štěstí a jsem na to zvědavá. Autorka sama je mi z několika rozhovorů velmi sympatická, tak se vlastně těším. Na  mistryni povídky, jak o ní píší. Vždycky jsem si myslela, že Nobelova cena je tak trochu i podporou a ocenění lidem, kteří bojují proti totalitě, úpí v nesvobodném státě, tvoří za zdmi vězení- prostě, že jde ještě o víc,než o literaturu. Žena píšící ve svobodné a krásné Kanadě jistě podobné atributy nevlastní. Navíc není romanopisec, tudíž ty její povídky musí být něco fantastického. Jsem docela čtenářsky napjatá a těším se. Doufám, že opravdu zažiji při četbě Příliš mnoho štěstíJ
                                               Obálka titulu Příliš mnoho štěstí

sobota 19. října 2013

Růžové brýle

Je hezké si občas nasadit růžové brýle a nechat se unášet na obláčku pohody a radosti. Když jsem studovala vysokou školu a úspěšně jsme složili zkoušku, ujala se v našem kruhu hláška: 
..A svět má barvu růžovou…“

....poté se samozřejmě odcházelo slavit. Dnes již tolik důvodů k oslavě nemívám, leč tento náš studentský výkřik mě vždy napadne, když se něco povede a najednou má svět prostě opravdu barvu růžovouJ. A když si navíc nasadíte Růžové brýle v Ungeltu, kde téměř každé představení dovede svět vybarvit do přijatelnějších barev, je to opravdu příjemné zakončení týdne. Navíc Růžové brýle v divadle Ungelt nasazují Zuzana Bydžovská, Hana Maciuchová a spolu s nimi ještě mladinká (a šikovná) Sabina Rojková. A to vše pod režijním vedením Hany Bělohradské. Jde sice o příběh předválečný, dramatický, ale překvapivě i plný humoru a zajímavých myšlenek, odkazujících nejen k dramatické židovské minulosti,ale hodně i k dnešku. Navíc si, krom jiného, znovu uvědomíte sílu byrokratické mašinérie. A v podstatě i to, že si Ameriku (někteří) moc idealizujme. Dámy hrají jako z partesu, je to zážitek vskutku umělecký.Fascinuje mě, co tyto dvě herecké hvězdy umí. Trochu mi, pravda, chyběl happy end, ale to je život.... Nasadit si Růžové brýle v Ungeltu opravdu stojí za to. 
A když pak jdete domů, třeba i přes onen báječný bar s věnovanými židlemi v Ungeltu, pak svět má opravdu barvu růžovou…
    A jako bonus pátečního večera jsme zažili i nasvícenou Prahu v rámci monstrózní akce Festival světla. Ten si ale zaslouží podrobnější rozbor, ale v podstatě i toto byly takové růžové brýle:-)

pátek 18. října 2013

Nejvyšší nabídka

Příběh o minulosti a umění mě patrně vždycky musí zaujmout. Byl to i jeden z motivů, které mě na film do Oka vylákal. Šli jsme tedy na film o podivínském kunsthistorikovi,který se zamiluje do dívky plné obsesí. Asi tolik jsme o filmu předem věděli a čekali jsme takovou sofistikovanou love story. No, a to jsme tedy koukali. Všechno je úplně jinak. Co je jinak, nemohu napsat. Jde o ten typ filmu,  kde znát zápletku znamená připravit se o moment překvapení. V tomto případě dokonce o několik momentů překvapení. Navíc nejde jen o milostný příběh, ale i sondu do světa fobií a obsesí, o závan melodramatu i thrileru, je tam psychologie i romantika, krimi či cosi mysteriozního. Zdá se tedy, že jde jakýsi žánrový guláš. Pokud ano (i když guláš zni až hanlivě, a to bych nechtěla), pak vskutku mistrně namíchaný a připravený. Disponuje krásnou hudbou, nádhernými obrazy a skvělým herectvím. Příběh vtahuje do děje a přináší krásu, napětí, tajemno i plno dalších ingrediencí. Ještě asi mohu prozradit, že část se odehrává i v Praze. Možná i proto, že i Praha je krásná, tajemná i záhadná. Je to film dost dlouhý, a stejně dlouho jsme o něm diskutovali. Zajímavý příběh:-)

čtvrtek 17. října 2013

Kolektivizace v Dadapu

Kolektivizace
  Kolektivizace českého venkova je neblahé dědictví minulosti, jehož následky si neseme dodnes, ač si to mnozí z nás už patrně asi neuvědomují. Nicméně, obrovský zásah do generace budovaného způsobu života, brutální zásah do krajiny, to vše je problém, který je stále velmi palčivý. Chceme si proto o něm pohovořit, probrat všechny jeho akcenty a zaměřit se na zjizvenou tvář české krajiny, která nám kolektivizaci připomíná dodnes.  Diskuse bude v kavárně Dadap ve Vysočanech dne 23. října uvítáme 

                        Jaroslava Pinkase.
 Tento historik, odborník za dané téma z Ústavu pro studium totalitních režimů, přijde na dané téma přednášet. Beseda bude vedena ve vizuálním duchu, jde o filmové obrazy kolektivizace:
"Obrazy kolektivizace. Filmové reprezentace transformace vesnice v druhé polovině 20. století."
   Jaroslav Pinkas je nejen odborník, ale člověk velmi komunikativní, tudíž půjde o komentovanou projekci a po celou dobu otevřenou diskusi.
 Zajímá- li vás doba nedávno minulá, jejíž dozvuky stále rezonují, přijďte si ve středu 23. října 2013 v 19. hodin poslechnout Jaroslava Pinkase do kavárny Dadap ve Vysočanech.

 (K Žižkovu 495/8, 190 00 Praha 9 – Vysočany- www.dadap.cz)

středa 16. října 2013

Úterní chvilka poezie

Moje mateřské nakladatelství Jalna v úterý večer pořádalo křest poetické knihy Nejmodernější retro.  Přítomen byl samozřejmě autor Daniel Razím, interpret jeho veršů Miroslav Kovářík, který nezaměnitelným způsobem recituje, a krom toho celkem příjemná muzika. Zdá se tedy, že dnes je retro opravdu in. Poezii mám ráda, i jako výrazný relaxační prvek, tudíž byl úterní večer příjemným zastavením. Pana Kováříka mám naposlouchaného,ale vidět ho a slyšet živě je tedy neopakovatelný zážitek. Jeho recitace je úchvatná, paměť fenomenální a celkový projev neopakovatelný. Je báječné vidět, jak se také dá interpretovat poezie. Své verše recitoval i sám autor, který se mi také líbil, ne každému je dáno zaujmout přednesem. Daniel Razím to umí. Umí i hezky psát a jako bonus i zpívat, takže takový mladý renesanční autor. 
 Krom toho jsem konečně poznala kavárnu Potrvá,která je kousek od metra Hradčanská, což mě samozřejmě přivedlo k myšlence, zda by se zde nedaly realizovat i naše Hovory o historii. Splňuje jeden z našich prvotních atributů, že kavárna má být u metra, aby byla snadno dosažitelná, což Potrvá je. Navíc má i ducha, takže myšlenka se usazuje. Zatím ale zůstáváme v Dadapu, kde nás čeká říjnová kolektivizace.  V Potrvá jsme si užili poezie, dobrého vína a příjemné společnosti. A pokud jste milovníci veršů a narazíte na Razímovu knihu, jistě stojí za koupení a přečtení. Nebo minimálně za půjčení, za přečtení ovšem v každém případěJ
                                                       





úterý 15. října 2013

Zubař

Jeden by nevěřil, jak snadno se vyřčené změní v realitu.  V mém případě velmi často v tom negativnějším slova smyslu.  Když krafeme o výhře v loterii či náhodném výletu do Karibiku, nějak se nestává, že by se to druhý den vyplnilo. Když jsme si onehdá povídali o nepříjemných zubařských zákrocích, vzápětí mi snaživě vypadla letitá plomba, abych mohla prověřit současné dentisty na vlastní kůži. Respektive na vlastní zuby. 
   Ne snad, že bych do zubní ordinace nezavítala dlouhá desetiletí. Naopak, ctím preventivní prohlídky i dentální hygienu, kterou u nás nabízejí v jedné ordinaci, tudíž je to při cestě a na Letné, takže kdo by toho nevyužil? Je ovšem něco jiného nechat se preventivně prohlédnout a něco jiného podstoupit zákrok. Pravda, na dotaz ohledně injekce stereotypně mladé paní doktorce odpovídám, že jako žena odkojená socialistickým zdravotnictvím nic takového nepotřebuji,ale i tak je mi mnohem příjemnější návštěva třeba i vlastní švagrové, než posezení na zubařském křesle. Leč, nebylo vyhnutí. Bezbolestná vrtačka je ale  už opravdu bezbolestná, zákrok probíhá tak, že se místy cítím jak někde ve vesmíru- tolik sofistikované techniky kolem mě. Místy mám dojem, že jediné, co se nezměnilo, je lampa, kterou si paní doktorka svítí na zákrok. Jinak si připadám jak v jiném světě. Žádná bolestivá újma nenastala,  zub je zas vyspraven, vybaven elegantní plombou bílé barvy (otázka je, zda bude tak trvanlivá jako socialistický amalgánJ) a jediné, co nabylo újmy, byla moje peněženka. Tak snad zase až za rok..... 

pondělí 14. října 2013

V Praze vypukly nepokoje

Vzdělanost v naší zemi utěšeně klesá. Zatímco z EU či odkud sílí onen nepochopitelný tlak na zvyšující se procento maturantů, v reálu nacházíme i u gymnazistů (některých) prudký sestup všeobecných znalostí a přirozené snahy něco vědět, hledat souvislosti či nedej bože, nad něčím přemýšlet.  Z toho lze cekem snadno vyvodit, že cílem je hlavně naplnit kvótu odmaturuvších, bez ohledu na to, zda zkouška dospělosti nese nějakou vypovídající hodnotu o hloubce vzdělání.  Řemeslníci jsou pak nedostatkovým zbožím, které aby jeden pohledal. Při opravě ledničky či návštěvě kadeřnictví opravdu maturitu nevyžaduji a jsem si jistá, že nikdo. Nebudu si s opravářem vyprávět o třicetileté válce či chemické analýze. Potřebuji, aby dorazil včas, požadovanou věc uměl opravit (ne mi jen sdělil, že „paninko, to si musíte počkat, nejste v pořadí) 
a opravená věci vskutku fungovala. Tedy zlaté české ručičky, žádný maturitní doklad. 
Vysokoškoláci by naopak nějaké ty znalosti mít měli, jenže kde je vzít a nekrást, že? Netroufám si nahlížet do oborů, které vůbec neznám. Zaujalo mě vyprávění o studentech historie, kteří obor chtějí studovat a přitom jim základní fakta stále zůstávají utajena. Nejen, že je neví, ale ani se po nich nepídí. Ke zkoušce pak přijdou vybaveni základní premisou, že vše vypuklo v Praze. Tudíž na dotaz o jakékoli zásadní události sofistikovaně odpovídají:
“ …V Praze vypukly nepokoje…“
Tím jejich rozbor situace končí. Těžko usoudit, zda se nad podobným přístupem usmívat či v duchu plakat. Zajímalo by mě, zda příčina je v tom, že maturitu dnes musí mít prakticky všichni, tudíž se nároky logicky snižují? Aby zvládl státní maturitu i budoucí číšník (nic proti nim), musí se automaticky snížit i požadavky na gymnazisty a potencionální vysokoškoláky.  
Klipovité vnímání, které je současné době vlastní, také moc hloubce poznávání nepřeje.
    Donedávna jsme v tom viděli problém, ba takřka tragédii. Ale pozvolna docházím k názoru, že doba si to žádá, doba to potřebuje a skutečně vzdělaný člověk se stejně jako kvalitní řemeslník stávají vymírajícím živočišným druhem. Místo toho se to kolem začíná hemžit takovými polotovary, ani vzdělaný, ani šikovný, ale s maturitou. A s životním cílem, co nejdřív a co nejrychleji zbohatnout a být za vodou.  A na této cestě se ještě někteří snaží stát celebritou, k čemuž dnes stačí dejme tomu opíjet se na veřejnosti (velmi populární), nechat se u toho natočit a rázem jste pražskou VIPkouJ

     Nejsem si jistá, jestli jsme v tomto ohledu již dosáhli pomyslného dna a odrážíme se vzhůru, či zda jde stále ještě o volný pád. Někteří mladí jedinci ve mně budí odrazovou naději, ovšem pak slyším definici událostí dvacátého století jako, že: „ V Praze vypukly nepokoje…..“, formulovanou ještě spíš víc jako nejistou otázku než ráznou odpověď. Vždyť co jiného by se mohlo dít, než že v Praze vypukly nepokoje? A to jako vysvětlení nestačí?  Ten překvapeně tupý výraz v očích zaskočeného studenta vás přesvědčuje o tom, že on za to vůbec nemůže. Je jen obraz společnosti, která vsadila na kvantitu před kvalitou. Musíme naplnit kvótu vysokoškoláků. Nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu, praví staré přísloví. A pravdu dí. A navíc, v Praze tehdy opravdu vypukly nepokojeJ

neděle 13. října 2013

Soudné sestry

Sestru v reálném životě bohužel nevlastním, jsem pouze majitelkou "sestry podle práva", jak laskavě označují tento příbuzenský vztah Angličané. Nu, my máme jiný výraz, a to právo bych tam v tomto případě raději nepřipomínala:-) 
   Nemám tedy žádnou skutečnou soudnou sestru, tudíž jsem na ni musela do divadla. Do Dlouhé. Chodím tam ráda, byť někdy příliš ctí svůj název a jejich představení jsou skutečně dlouhá. Ani Soudné sestry nekončily nějak brzy. Ale stály za to. Po drsném pracovním týdnu a hnusně deštivém pátku to byl ideální finiš. Příjemné, veselé, uvolněné, hravé. Soudné sestry jsou fantasy, tedy žánr, který vůbec neumím a většinou moc nemusím. Nicméně, Zeměplocha v Dlouhé mě docela bavila, přestože si myslím, že rozhodně nejsem cílová skupina pro toto představení. Víc jde o asi o hru pro mládež, která se také v hledišti docela hojně vyskytovala. Pravda, tři hodiny nemusí každý mladý divák vydýchat,ale tady se to dá. Herecky  jde o velmi kvalitní představení, mohu- li to jako laik posoudit. Má spád i vtip, byť některé vulgarismy se mi zdají prvoplánové. Je to bohužel dnes velmi prosazovaná cesta, jak dostat mládež do divadla, se kterou já naprosto nesouzním. Žel, proti tomu mnoho nezmohu, a v zájmu zachování spravedlnosti musím podotknout, že tady toho zas tolik nebylo a dalo se to vydržet. I když mohlo to být i bez toho, stejně jako to mohlo být kapku kratší. Přesto jsou Soudné sestry představením, které mě pobavilo, zklidnilo po pracovním týdnu a které ve finále mohu skvěle doporučit. Ono i fakt, že se v Dlouhé hraje už pěkně dlouho:-), také svědčí o mnohém. Soudné sestry jsou fajn.

sobota 12. října 2013

Smetanovo nábřeží

   Na víkend se vypíná elektřina a život bude při svíčkách a živém ohni. Dřív tak lidé také žili a jak jim bylo dobře. Navíc, dnes si nikdo s nikým nepovídá, lidi nemají jeden na druhého čas, nesetkávají se, tak zažijí několik černých hodinek, budu si vyprávět příběhy a vše bude krásné, vstřícné, a hlavně jiné. A taky samozřejmě povinné, to už se ale nezdůrazňuje.
Aby se to dobře zažilo, podobný experiment se bude pravidelně opakovat až do Vánoc, kdy zatmívání národa vyvrcholí společnou půlnoční mší, na kterou samozřejmě přijdeme pěšky a s lucernou v ruce. Ještě nejlépe by bylo i s vlastnoručně vyrobenými lojovými svícemi. Abychom se sblížili. Ušetřili elektřinu. Zažili svět jinak…………….
    Tak tak nějak podobně na mě působí experiment se Smetanovým nábřežím, které je již pátou (a bože dej snad i poslední) sobotu úplně uzavřené a bez aut. Promenádují se tam pěší, (zejména dnes se jim tam jistě líbí), kteří si údajně užívají klidu bez těch odporných vozidel, kochají se pohledem na Hradčana a jsou naprosto happy. Občas se jim tam sice připlete tramvaj, ale co by jeden neudělal pro podporu úžasné pražské MHD.  Častěji jim tam prosviští (světe dive se autem) nějaký VIP majitel udělené výjimky (co by jeden neudělal pro svoje úředníky, kteří tuto bohulibou akci schválili, posvětili a div si z ní nevytváří předvolební kampaň).
   Jinak se tam samozřejmě všichni cítí jako v ráji. Nikoho nezajímají domorodci, kteří tam žijí a chtěli by třeba normálně někam popojet, třeba na celotýdenní nákup. O tom, že by přijela nějaká návštěva, si ani nenechávají zdát.Proč také, in je být jiný, ne?
 Vedlejší Malá Strana se naopak dusí automobilovou zácpou, protože někudy se to objet prostě musí a když nejste VIP, musíte si město užívat jinak. A co, že? Koho zajímají takové maličkosti?
   Dost mě  třeba udivuje, že empatičtí organizátoři ruku v ruce s našimi magistrátními úředníky zde nepřikázali  povinně jezdit na koni. I to byl přeci dřív způsob dopravy, tak proč není kůň jako povinná vstupenka k zažití Smetanova nábřeží jinak?  Nebo i volský potah? Skoro bych i měla tip, kde ty voly do zápřahu sehnat, ale nejsem tipovací kancelář, tak o tom se rozepisovat nebudu.... 
    Chci jen říct, že tyto experimenty mohou jistě na druhém konci Prahy vypadat skvěle. Ovšem, světe div se, i na Smetanově nábřeží žijí lidé a i oni chtějí mít klidný konec týdne (stejně jako protější břeh Vltavy), kde všechno bude fungovat přiměřeně normálně. Posledních pět víkendů nemají šanci! Pochybuji, že by se jich někdo ptal....
Nechápu, proč v době, kdy to auto prostě mají všichni (nebo takřka všichni) všichni v něm jezdí, proč se najednou proti tomu tak nesmyslně protestuje (navíc s milionem VIP výjimek)? Proč se radši nedbá na dostavbu Blanky, normálních obchvatů a investují se nesmyslné peníze do podobných nesmyslů?
     No, zjevně mi nikdo soudný neodpoví (maximálně tak nějaký avantgardní anonym, kterému se podobné akce samozřejmě líbí). Tak i tak  je to podle mě na úplně stejné úrovni, jako vypnout elektřinu či zakázat mobilní telefon. I poštovní holub přeci kdysi dokázal přinést zprávu.  Prostě populistický nesmysl, který vnucuje lidem nějakou představu o životě bez aut, aniž by se organizátoři či úředníci sami svých aut vzdali. Nu, jak pravili latiníci: "Quod licet Iovi, non licet bovi …"
A pro nás, co raději česky: "Co je dovoleno Jovovi, není povoleno volovi..."
Těžko se u nás ještě něčemu podivovat, i když mě třeba zbytečná monstr akce na Smetanově nábřeží docela udivila

pátek 11. října 2013

Dva venkovani v Praze

Ač hlavní město je mým domovem dlouhá desetiletí, co se týká orientace, nikterak nezaostávám za venkovany, kteří město navštíví dvakrát do roka. Zejména v hustém dopravním provozu exceluji.    Onehdá jsem se opět předvedla v plné parádě. Vezla jsem do Prahy synovce, který zde měl strávit studijní týden. Chtěla jsem se ukázat jako světaznalá teta a projevila ochotu dopravit ho až na místo určení. V houstnoucím nedělním provozu mě moje hrdinské odhodlání rychle odpouštělo, přeci jen léta jezdím autem jen po trasách, které dobře znám. Nové trénuji po víkendech, nocích a pod zkušeným dohledem (respektive nápovědou). Tady nebylo natrénováno lautr nic. No dobrá, machrovat nebudu, vysadím ho na metru, tím nic nezkazím. Jenže jak ho dostat na metro a nepřevézt ho přitom přes celou Prahu ke stanicím, které důvěrně znám?  
Nu, při cestě se nabídl Chodov. Nákupní centrum přeci musím zvládnout. Co na tom, že běžně nakupuji v letenské Bille, která nedisponuje nepřehledným komplikovaným parkovištěm, nebo v Tescu, kam by trefil i slepý? Prostě Chodov je na cestě, tady ho vysadím na metru. Jenže metro nikde. Zato obchodní centrum a jeho parking. Uf, tam tedy zásadně nejezdím. A ještě ta závora přede mnou....? Spořádaně zastavím. Čekám, až se zvedne. Za mnou rázem kolona a troubení.
„To asi musíš podjet,“ napovídá mi vedle sedící nejistý chlapec.
„Aha.“
A opravdu. Tedy jedem. Podzemní garáže a šipky proti nám. Evidentně jsme vjeli do špatné sekce.
Stojím.
 Naštěstí mládí má dobré oči a kreativní nápady a tím pádem jsme se jakousi myškou ocitli ve správné linii.

„Tady už na metro trefím, teto,“ říká mi chlapec v podzemních garážích shovívavě. Vystupuje se svojí bagáží a já mu to s výčitkami svědomí dovolím. Snad se neztratí.
 Hlavně, abych se neztratila já. No, vykličkovala jsem ven a tam už to šlo. To jsem se zase předvedla. Prostě, venkovani ve městě hadr. Já jsem opravdu schopná zabloudit i snad i na Letné? Musím zjistit, jestli to není zdravotní pojišťovnou proplácená úchylka, protože to bych rázem byla milionář.
 No, neztratili jsme se ani jeden. Jen si nejsem moc jistá, zda synoveček bude ještě někdy chtít s tetičkou do Prahy…J

čtvrtek 10. října 2013

Maličkosti tvoří celek

V poslední době mě "trápí" maličkosti. Respektive „čudlíky“ (odbornější termín neznám), které se ulomily, ztratily nebo prostě rozbily, čímž v podstatě odešel celý přístroj. Začalo to nedávno zmiňovanou pružinkou do kávovaru, která se podle odbornic v obchodě reálně nazývá pěnovač. Podle mě je to pidipružinka, taková maličkost, bez které je ale přístroj z části odepsán. 
A pak to u nás pokračovalo geometrickou řadou. Moderní elektronické přístroje v naší domácnosti postupně přicházely o maličkosti, které se na první pohled zdají směšné, na druhý pohled vám vyluxují peněženku. To  i v případě, že díky ztrátě či ulomení čudlíku nemusíte kupovat nový přístroj, neb je to neopravitelné. 
Na vlastní kůži jsem tedy pocítila rčení, že celek tvoří detaily. A nikterak mě v depresivním pohledu na díru, kterou tyto maličkosti vytvořily v rodinném rozpočtu, neutěšilo konstatování všech opravářů,kteří byli ochotni a schopni daný aparát zprovoznit, že se to tak dneska schválně vyrábí.
 Aby se to brzy rozbilo (nejlépe hned po záruce) a muselo se koupit nové. 
   Sice to už dávno vím, neplatí to v současnosti totiž jen u věcí, ale v podstatě i v mezilidských vztazích (na ničem se nepracuje, vše se mění za nové), zas a znova mě to vytočí. 
Co je to, k sakru, za všeobecně přijímaný a tolerovaný šlendrián?
    Nu, to je sice asi tak všechno, co proti tomu mohu, ale stejně mě to točí. Jako ta chybějící vrtulka, odborně zvaná pěnovač. Jsem pěkně napěněnáJ

středa 9. října 2013

Jihlavští ptáci v Praze

Již Komenský prosazoval názornou výuku. Vidět, sáhnout si, osahat. A tak se stalo i včera. Do školy přijeli krotitelé dravců až z daleké Jihlavy, aby našemu žactvu předvedli své ptactvo. Tudíž když se zvedly mlhy nikoli nad Avalonem, ale nad Prosekem, mohli se žáčci shromáždit na školním dvorku a se zájmem (a mobilními telefony ve fotografické pohotovosti) vyslechnout přednášku o životě sovy pálené, výra ušatého, puštíka obecného, raroha velkého, káně  harrisovy (tady si nejsem jista pravopisem- káněte či káněJ,? ba dokonce i orla mořského. Ptáci poletovali mezi námi, usedali nám na ruce či hlavy, někdy plánovaně, někdy i formou nečekaného ataku. Mě třeba vzala útokem sova pálená. Asi ve mně vycítila potencionální čarodějnici a chtěla se spřátelit. Nakonec se mi spokojeně usadila na hlavě. 
Obecně mě překvapilo, jak se ptáci dají vycvičit, poslechnou na zavolání a vrátí se ke svému pánovi.Třeba můj Zachariáš by se od nich mohl učit, velmi často na zavolání vůbec nereagujeJ
Zatímco sokol i káně odletěli pánovi na Prosek a zase se spořádaně vrátili. Stejně tak se chovatelé vrátili zpátky do Jihlavy, po hodině zajímavého vystoupení.  Trochu mě i překvapilo, že ne všichni kolegové mají k podobným aktivitám kladný vztah, naznačovali cosi o komerci,ba dokonce o zneužití ptactva, což mi tedy nepřišlo, alejak známo, není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. Ptačí akce se u nás opakovala již podruhé, dětem se líbila, o dravcích se dozvěděly plno nových věcí a v neposlední řadě neseděly jen  tak v lavicích,ale aktivně si to prožily. A to je, myslím, velmi dobře. A krom toho, legálně poštvat na učitelku dravce a zažít jí ve spárech sovy, to se jim také nepoštěstí každý denJ




















úterý 8. října 2013

Když vaří muž...

.....nevím, proč zrovna jsem se rozhodla pro tento nadpis, nabízela by se i řada dalších. Pohodový večer, příjemná oslava, nabíjející setkání, exkurze do „doupěte“ a řada dalších. Jenže leitmotivem příjemného podzimního setkání bylo životní jubileum oslavenkyně, která svým humorem a nadhledem celé setkání zaštítila. K tomu je ovšem třeba zázemí. Obsluhu tedy představoval muž, jehož lze i závidět. Nerada bych, aby to znělo nějak devótněJ, hodnotím situaci suše pohledem emancipované ženy, která si potrpí na galantní muže (což se možná vylučuje), takže jde o realistický popis faktu, že když vaří muž, stává se pro okolní ženy velmi přitažlivý. Tím zase nechci naznačovat, že bych měla v úmyslu ho svádět, prostě a jednoduše mě okouzlila mužská schopnost vyčarovat pohodovou podvečerní a večerní atmosféru.  A jídlo, které vytvořil, bylo přímo excelentní. Stejně tak všechny ostatní ingredience příjemného večera. Co tímto sdělením vlastně chci říct? To kdybych sama věděla? Prostě jen zachycuji svoje dojmy ze sobotního večera. Jenže každé sdělení má mít svoji pointu.
 A stručnost nade vše. Bylo to hezké, příjemné a inspirující.
   Na závěr, protože stručnost mi bohužel není vlastní, ještě celou pointu rozvedu. Jsou setkání a setkání. Z některých utíkáte, z některých žijete další dlouhé (podzimně temné) dny. Jsou lidé, které musíte potkávat, lidé, které chcete potkávat. ....
    A když se pak namíchá koktejl z ingrediencí:  nečekané setkání, noví a inspirativní lidé, příjemná atmosféra, to je pak, panečku, pochutnáníčko. Přesně tak, jako když vaří muž…

pondělí 7. října 2013

Závěrečná časovka

Respektive rychlovka. Poslední část mého letního přemyslovského putování nás až včera zavedla do Mělníka, kterému jsem chtěla vyčlenit mnohem větší prostor, nakonec z toho byla jen cesta na otočku. I tak to stálo za to.  
Nevím vlastně, z jakého iracionálního důvodu používám cyklistickou terminologii, když na kole jsem seděla naposledy někdy loni, a to ještě na spinningu, což v zásadě není cyklistika. Závody nejezdím a v podstatě ani nesleduji. Sice si pamatuji na doby, kdy jsme sledovali Závod míru, který se vlnil naším rodným krajem. V socialistické šedi to bylo díky barevnému pelotonu významné zpestření života, všichni jsme se tehdy šli postavit k silnici, aby se kolem nás mihla skupina jezdců a bylo po všem.Po dlouhých týdnech socialistických příprav na velkolepou událost, že zrovna tudy projede Závod míru. Nu, jako dítě jsem v tom tu ideologii neviděla, dnes by to mohlo uškodit mému kádrovému profilu, že jsem mávala na závodníky mířící do MoskvyJ
Nicméně ani tehdy mě sledování cyklistiky nezaujalo, v současnosti mám ten sport spojený spíš s dopingem a přijde mi až komické, jak se všichni honí do těch strašlivých kopců, pak oslavují vítěze a za několik týdnů odhalí, že i on dopoval. Nějak pak nechápu smysl toho sportu, stejně jako nechápu, proč jsem si tak oblíbila cyklistickou terminologii. Nicméně, do Mělníka to byl opravdu skoro závod na čas, takže moc zážitků není. Spíš ta atmosféra, věnné město přemyslovských princezen. Pochází odtud Ludmila, z kmene Pšovanů, což moje studenty vždy spolehlivě pobaví. Pšovka:-)
 Eliška Přemyslovna zde prožila plno let a Karel IV. zahájil jeho vinařskou tradici. Navíc se tu stéká Labe s Vltavou, což mi evokuje drsný vtip z FB z letošních povodní
Ve studeném květnu se sejde Vltava a Labe a říkají: „Je pěkná kosa, takhle v květnu. Nezatopíme?“

    Nu, kapku černý humor, ale ukazuje na kouzlo češtiny a její zajímavé hrátky se slovy. V Mělníku tentokrát na žádné hrátky čas nebyl, prostě jen tam, prohlédnout, a zpátky. Samozřejmě k tomu nějaké víno, je čas vinobraní. Zásoby doplněny, jen na ochutnávku čas ve městě nezbyl. Takže je jasné, že se tam musíme vrátit a pěkně si to vychutnat. Včera se prostě, naprostou náhodou, naplnila další přemyslovská tour. Ani fotky nemám:-(

neděle 6. října 2013

Inferno

Romány Dana Browna mohou docela dobře sloužit jako zajímavý místopis. Nebo vzorová ukázka toho, jak skvěle dělat PR svým knihám. Po úspěchu Da Vinciho kódu už Brown úspěšně prodá úplně všechno. I kdyby přepsal telefonní seznam.
 Současné Inferno je toho názorným dokladem. Obří světová masáž dlouho dopředu. Překladatelé do světových jazyků uzavřeni několik týdnů nad překladem, aby ani odstavec nepronikl na veřejnost dříve, než je naplánováno. Čtenářská veřejnost je napínaná jak kšandy. Čeká se na Inferno. A pak přijde. Skutečné peklo,myslím si já. No, je to určitá nadsázka, přečíst se to dalo a jako místopis Florencie by to jistě také skvěle posloužilo.Možná ještě jako akční opakování renesance a role rodu Medicci.  Ale jinak? Na jedno brdo s předchozími knihami. No, budiž, píše podle jednoho mustru a nepřekračuje vlastní stín. Ale Inferno je podle mého takový kočkopes. Ani drama, ani vzrušující čtení,ani laskavý nadhled. Všechno bez logiky a smyslu, žádný vyhraněný názor, takový guláš. Profesor Langdon zde na jednu stranu působí jako dokonalý superman, na druhou stranu se tak překvapivě snadno nechá vodit za nos, do toho supergeniální žena, ještě navíc mladá, krásná, a dobračka od kosti, k tomu všemu dobrácký zloduch s výčitkami svědomí, no, peklo. Snad jen některé "učené" přednášky o renesančním umění mě oslovily. A jsem ráda, že knihu jsem si pouze zapůjčila, investovat do ní bych vnímala, jako peníze vyhozené oknem. Nebo spíš do pekla:-)

                                       

sobota 5. října 2013

Jak je?

Jeden by si snad ani nepomyslel, kolik lidí trpí tím samým neduhem, co vy, neřku-li ještě větším, silnějším, nepříjemnějším....
To mě bolí ještě víc,“ sdělí vám téměř každý, když se rozhodnete postěžovat si na svoje chronické bolesti, které jste až dosud v rámci společenských konvencí úspěšně tajili. Pokud chcete jen vyslechnutí a trochu empatie, nemáte většinou šanci. Většina lidí okamžitě přešaltuje na svoje neduhy a veškeré jejich bolesti jsou samozřejmě větší a nebezpečnější. Řeší tím samozřejmě svoje starosti a vůbec je nezajímá nějaká cizí choroba, neřkuli fakt, že o trablech jste začali mluvit vy, ne oni.
   Nevím, zda všichni tak sebestředně trvají jen na svých vlastních zdravotních neduzích, ale kdyby tomu tak bylo, museli by se čeští lékaři mít jak v ráji. Tedy pokud by všechny zmíněné choroby dostali šanci léčit.
   Otázkou je, co se vůbec dá léčit. Zda nejde jen o národní zvyk neustálého stěžování si či o vrozenou hypochondrii, která je příjemným průvodcem v labyrintu rozklíženého českého zdravotnictví.
 Někteří radí o svých problémech raději vůbec nemluvit, ale copak lze mlčet permanentně? Občas na každého přijde slabá chvilka, kdy si potřebuje postěžovat a vyventilovat svoje starosti a bolesti.  Vždycky se ale najde někdo, kdo má potřebu vás trumfnout, i když jde třeba o bolest zubů. On to má taky a zcela jistě ho to bolí víc. Nakonec jde jen o to, kdo vytrvá a bude na svých strastech lpět víc než ten druhý.
Možná by někdy stačilo víc poslouchat a mlčet. Tedy za předpokladu, že skutečně nepotřebujete něčí pomoc. Neriskovala bych víru, že se někdo třeba i dovtípí. Něco takové bych považovala dneska za takřka úplně vyloučené. Současnosti vládne sebestřednost a posilování vlastního ega, což vede k soutěživosti v
 i v oborech, kde byste prvky porovnávání se s tím druhým skoro ani nečekali. Třeba právě ve zmíněných nemocech či prodělaném utrpení.
 Proto jsem v mnoha ohledech pesimista, či přesněji řečeno skeptik. Zdá se mi, že porovnávat se ve výpisu svých chorob není ani tak
 o tom, že on má vymnutý kotník, zatímco já měla tu nohu dokonce zlomenou, jako spíš o neochotě naslouchat. Již jsem o tom psala několikrát a patrně na dané téma vytvořím sociologickou studii. Při pozornějším sledování je až komické, kolik dialogů se rázem mění ve dva monology. Dovedu si i docela dobře představit, jak těžké musí být pro někoho zjištění, že ten druhý vás v líčení svých utrpení trumfne. Samozřejmě v případě, že nejde o život. Když přijde řeč na opravdová závažná onemocnění, tak se potencionální soutěživost transformuje na úlevné vydechnutí, ještě že tohle nepotkalo mě. 
A je tady další nástraha spojená s vážností nemoci. Nastupuje role mrtvého brouka, objevuje se snaha nemocného izolovat, ignorovat nebo naopak nestandartně rozmazlovat. Prostě nic přirozeného. A tím jsem obloukem zase u toho naslouchání. O vymknutém kotníku naslouchat neumíme, o nádoru se bojíme a tím pádem se otázka "Jak je?" opravdu stává čistě konverzační a nelze na nic odpovídat jinak, než po vzoru Američanů:" Mám se báječně."
 Skoro bych nevěřila, jak obtížné bývá mluvit o zdravotních problémech a handicapech. Možná je problém v tom, že mnozí prozřou teprve tehdy, když si zkušenost odžijí na vlastní kůži. Ne každá situace se totiž dá poměřovat.  Proto nezbývá než spoléhat na náhodu, která přivede na světlo boží vnímavost a empatii. Doporučuji se na ni příliš nespoléhat, neb náhoda je, jak známo, nevyzpytatelná. 
A pokud přece dorazí, vyslat ji dál, jako putovní štafetový kolík, jeden nikdy neví, kdy bude štafetová předávka....





pátek 4. října 2013

Hra na průvodce

Kam vzít návštěvu z ciziny? 
Praha samozřejmě nabízí neskutečné množství variant, ale když chceme být trochu originální? Nu těžká otázka. 
   Ale co třeba lodí po řece? Je to romantika, řeka byla odjakživa centrem, nejdříve tedy řemeslným, pak dopravním, poté odpadním. Kdysi  totiž u vody bydleli jen řemeslníci, co sem vyhazovali veškerý odpad. 
               Koželuzi, barvíři, teprve pak mlynáři. 
Lidé do vody, ale i na břehy, sypali tuny nečistot, ve kterých se váleli tehdejší bezdomovci. Koupat se do vody nikdo nechodil, nebylo to zvykem. Navíc skoro nikdo neuměl plavat a i ti, co se brodili, většinou utonuli, tak byl jakýkoliv pokus o koupání zakázán vyhláškou. 
Až 19. století to změnilo. Najednou bylo koupání módní.
 První plovárna byla u Mánesa.
    U řeky dřív bydlela jen chudina,  kvůli záplavám. Až v 19. století se nábřeží stává luxusní adresou.
      Po řece  nejdřív pluly vory, poté lodě a první parník připlul 1841. 
Pokud nepoplujeme lodí a nebudeme připomínat třeba Žofín, kde se prvně testoval parní vlak, který jel rychlostí 11 km v hodině a jmenoval se Český lev, lze zmínit i pikantní fakt, že sem za pruské války  navezli na 2000 prostitutek z venkova, aby obveselily vojáky. Což byla obdivuhodná péče o blaho naší armády.
   A také tu, ovšem jindy samozřejmě, byl na návštěvě Friedrich Schiller.
   Půjdeme-li přes řeku, tedy přes most, tak nejlépe směrem ze Starého Města.  Uvidíme Křížovnické náměstí, dole ještě 
pozůstatky Juditina mostu, a tajuplného  Bradáče - toho miluji:-) 
na náměstí je pak naše jediná socha Karla IV, víc jich v metropoli kupodivu nemáme. 
   Pak je tu Staroměstská mostecká věž, její výzdoba byla i z druhé 

strany, tam ale dnes není nic, zničili to Švédové za třicetileté války.

Výzdoba je zajímavá, pokud je čas to všechno pozorovat, jde o zajímavou hru. Má několik pásů, dole je část pozemská, kde lze 
odhalit milence: starou ženu a mladého studenta, lva s úlovkem, 
orel se zajícem a milenci mnich a jeptiška. Nad tím je pás peklo a 
nahoře měsíční pás, pak sluneční, kde je busta Karla a Václava IV a nejvýš pás hvězdný, kde je svatý Vojtěch a Zikmund. (ovšem to je v angličtině nad moje schopnosti:-()
             Lze jít i na věž, odkud je hezky vidět na Hrad.Tady byly také vystaveny hlavy popravených pánů. A pak tu byla slavná bitva se Švédy, kterou lze vidět v petřínském bludišti.Karlův most byl, je a bude magickým místem, základní kámen položil sám Karel 1357 9.7. v 6:31 ráno (je to číselná pyramida, lichá čísla nahoru a dolů, oblíbená Karlova symbolika). Ta měla zařídit pevnost mostu (a ještě ta vajíčkaJ) Do malty ale nedávali jen vejce, i mléko a víno, kvůli tvrdosti.Přesto ho povodně několikrát zničily. V roce 1784 dokonce tak, že se na něj musela dát vrstva hnoje, aby se zabránilo otřesům a most se tak šetřil, aby nespadl.
  Vybíralo se tu i clo, většinou jen za zboží, ale jeden čas i za nevěsty. Je tu třicet soch, ale až z doby baroka, za Karla tu nebylo nic!Před Malou Stranou je dům U tří pštrosů, kde bydlel parukář, 
který tady prodával pštrosí péra jako poslední výstřelek módy. 

Později tady byla první pražská kavárna.
   Konec mostu je Malostranská mostecká brána a dvě věže. Menší je ještě z Juditina mostu a větší vznikla v patnáctém století. A pak už jste na Malé Straně, kdysi Menší město pražské. Většinou místo pro chudinu, navíc v šestnáctém století kompletně vyhořelo, a na teprve na spáleništi začaly vznikat barokní paláce.Většinou se tady usazovali Italové a bylo to takové kulturní centrum, zajímavé, ale chudé.
   Později se sem stěhuje šlechta, která chce být blíž panovníkovi, tedy Hradu. Protože to byli často cizinci, vznikl
 i speciální jazyk, malostranská němčina.Často hrozil místu zánik, měla ji nahradit železnice, ale nestalo se tak, naštěstí.
 Dnes ovšem zanikl jeho genius locci, sídlí tu poslanci, senátoři a 
jiné instituce, takže skutečného ducha už tady dávno nenajdete.
   Ovšem jako procházka pro cizince bylo toto toulání kolem vody přímo báječné. Taková hra na průvodce .
                          I kousek anglicky jsem dokázalaJ