neděle 31. října 2010

Prodloužená neděle

Hodina spánku navíc je znát, mám ráda tuhle podzimní změnu času. Ráno sice u Rýna pršelo, ale během snídaně se vyčasilo a den opět ukázal příjemnou slunečnou tvář. Dopoledne se proto konala vyjížďka po Rýnu. A protože podzim se skutečně snaží, oba břehy hrály všemi barvami a z vybarvených lesů vykukovaly zříceniny středověkých hradů, byl to hezký začátek dne.  Potom následovala návštěva města, kde se ženil Karel IV. s Annou Falckou. Bohužel, po této události nezůstalo v městě Bacharach ani zbla. Zřejmě to Němcům nepřijde tak zajímavé jako nám.  A den jsme zakončili v Mohuči, která se ukázala být příjemným překvapením. Milé, vstřícné město. Všude plno připomínek Jana Guttenberga a tak jsem si nemohla nechat ujít návštěvu jeho knihkupectví, které fungovalo i v neděli.  Možná proto, že celá Mohuč žila vinařskými slavnostmi, na náměstí se hrálo, tančilo, prodávalo i pilo víno. Mohuč se mi líbila. Ve tři jsme nastoupili na cestu zpět, která skončila někdy kolem desáté. Do práce se mi tedy chtít nebude, ale prodloužený víkend stál za to.


sobota 30. října 2010

Staronový čas

Změna času slibovala prodloužený víkend, předpověď zase hezky, čas jako stvořený pro pěkný výlet. A aby to stálo za to, vyjelo se už ve čtvrtek. K sousedům, do Německa. A nutno konstatovat, že meteorologové se tentokrát nespletli, počasí bylo fakt luxusní.  K tomu pobyt ve městech jako Trevír či Cochem, podzimní vyjížďka jako malovaná. Cílem výletu totiž bylo romantické údolí Mosely a Rýna. Dnes se zážitky obohatily o prohlídku hradu Eltz a nocleh ve městě Koblenz, kde se kdysi narodil hrabě Metternich. Takže moje srdce historika jásalo. Ale ani ostatní smysly nezůstaly ladem, příjemný zážitek přinesla i degustace moselských vín. Na změnu času jsme tedy byli dokonale připraveni a sobotní noc v údolí Rýna mohla být klidně o hodinu delší.


pátek 29. října 2010

Ajťáci

Mám poměrně kladný vztah k počítači. Nechci říct přímo závislost, i když by se jistě našli tací, co by moji závislost bez mrknutí oka potvrdili.  O tom raději nebudu polemizovat, pouštěla bych se na moc tenký led.  Chci říct, že s ním docela umím, s mnoha věcmi si poradím, často metodou pokusu omylu, ale přijdu na to. Jde samozřejmě o uživatelskou bázi. Když ale dojde na odborné problémy, jsem v koncích. Někdy se to rozbije úplně a pak musím do servisu, někdy to jen zlobí, a pak chci jen radu. V obou případech se v poslední době setkávám s takovou přezíravostí ze strany IT techniků alias česky řečeno ajťáků, že bych je nejradši profackovala. V servisu na Letné se jeden takový cápek ani neobtěžoval počítač otevřít a blahosklonně mi doporučil, ať si koupím nový, že je to starý a k ničemu. Podotýkám, že mám rok a půl starý notebook.  Samozřejmě jsem to nevydržela, chlapce poučila o slušném chování a prodejnu opustila s tím, že tam už tedy ne.  V práci se ovšem ke mně chovají podobně. Nejvíc mě vytočí jejich rádoby vtipná hláška, že je to mezi židlí a klávesnicí.  Poradit mi stejně neumí, i u nich je vrchol jejich počítačové empatie v nesmyslné radě, ať si koupím nový. Anebo naopak, zahrnou mě takovou přehršlí odborných termínů, (samozřejmě podbarvených otráveným tónem), že je mi jejich rada stejně na nic. Počítač ale potřebuji a tak mi stejně asi nezbývá nic jiného, než vydržet, že se mnou mluví jako s debilem. Jinak se kýženého výsledku nedočkám. Protože se navíc vysvětlováním živím, připadá mi to naprosto nepochopitelné. Kdybych se takhle stavěla já ke svým povinnostem, jsem dávno bez práce. Žel ajťáci jsou pro náš život zjevně nepostradatelní a tak jim asi musíme trpět i jejich počítačové manýry. Ještě jsem na vstřícného a ochotného osobně nenarazila, i když vím, že určitě existují. Těším se na setkání s ním. A můj počítač ještě víc. Jen doufám, že se nedozvím diagnózu, že je to mezi klávesnicí a židlí. To mě vždycky vytočí k nepříčetnosti.
 


čtvrtek 28. října 2010

Státní svátek

Opět tu máme jeden neexistující svátek, slavíme dnes vznik republiky, která už dávno nejen že neexistuje, ale ani nemá svého epigona. Slováci, kteří se od společné minulosti dokonale odstřihli, si ho ani vůbec nepřipomínají. A my tady nostalgicky lkáme za první republikou, což nás, monarchisty, zanechává ledově klidnými. Nicméně svátky s sebou přinášejí volné dni a to je tak jediné, v čem celkem cynicky vidím pozitivum tohoto dne. A jelikož ke dnům volna patří bezstarostná četba, nedá mi to, abych neupozornila na aktuální Překvapení, kde pokračuje Ziny australská anabáze s reálnými dokumentačními fotografiemi. Možná by to mohlo být i milé překvapení v Překvapení pro volný den. Zejména proto, že samostatné Československo už dávno neexistuje, což žádné překvapení není.


středa 27. října 2010

Co není v hlavě, musí být v nohou

Jelikož jsem žena roztržitá neřku-li sklerotická, musela jsem dneska do nemocnice znovu. Zapomněla jsem totiž v pondělí doma papíry na odběr kvůli endokrinologii, a tudíž jsem musela dnes opět. Protože máme volno, přesněji řečeno podzimní prázdniny, nebyl problém s uvolněním a mohla jsem svoji zapomnětlivost bez problémů napravit. Vyrazila jsem hned ráno, abych to měla rychle z krku. Slovo rychle se ovšem ukázalo jako velmi nadsazené. V nemocniční laboratoři byla fronta až ven. No, to bylo něco pro mě, milovnici čekání. Trest za zapomínání se ukázal až příliš velký. No, nedalo se nic dělat, zařadila jsem se. A pozorovala okolí. Lidi všech věkových kategorií. Několik staříků, kteří své hole a berle nepoužívají jako nezbytnou zdravotní pomůcku, ale spíš jako zbraň, kterou se vybaví na cestu mezi lidi. Obzvlášť jedna babka (tady se fakt nedá napsat stařenka) kosila své okolí berlí a nevybíravě vytvářela kolem sebe prostor, který se v tom počtu lidí dal uhájit vskutku poměrně těžko. Přestože lidi celkem ochotně uvolňovali starším spoluobčanům místa, někteří to ještě provázeli nevybíravými verbálními komentáři, ze kterých jsme měli pochopit, že oni jediní tady mají na tu péči právo. Poté vedle sedícího chlápka, pro změnu celkem mladého, popadl záchvat rýmy a kašle. Ovšem kapesník před ústa byl pro něj neznámou veličinou, takže se několik lidí vyděšeně zvedlo a prchlo z jeho dosahu. Jedna statečná paní mu vynadala, což ovšem bylo házení hrachu na zeď. Pod cedulí, která hlásala požadavek vypnutí mobilního telefonu, si jakýsi zjevně nahluchlý pán vyřizoval zásadní hovor o odpoledních nákupech, takže celá čekárna rázem věděla, co musí z toho Penny přinést. A do toho pozvolna odplývající fronta, mapovaná stejnými lístky, jako v bance. Takže člověk matně tušil, kdy už na něj dojde řada. Ač, jak jsem již řekla, šla jsem brzy ráno, moje pořadové číslo bylo 191. Když jsem se dostala na křesílko k sestřičce, cítila jsem se naprosto vyčerpaná. Sestřička ovšem byla milá a vstřícná a poučila mě, že si lidé tímto neobvyklým způsobem prodlužují volno. Dneska doktor, zítra svátek a v pátek dovolená a pět dní volna je rázem k dispozici. No, díky bohu za prázdniny:-) Sestřičce šla práce od ruky, bylo to ruk cuk. Ještě mi řekla, že denně mají tak sedm set lidí, před svátkem to vidí na rovnou tisícovku. Složila jsem ji svou poklonu, v takovém mumraji bych nebyla schopna pracovat a ještě mít tu zodpovědnost, že pošlu správnou krev správnému doktorovi. Byla jsem moc ráda, že jsem vypadla.
                  Uf, to jsem ale byla dneska za svoji zapomnětlivost potrestána.


úterý 26. října 2010

Nové obutí

Sehnat nové obutí jsem se pokoušela již včera. Marně. Dnes se ovšem podařilo. Nejde ovšem o žádné sexy lodičky či elegantní podzimní obuv, jak jsem měla původně v úmyslu. Dnes se přezouvalo auto. A jelikož praktické věci u nás doma většinou získávají prim, nabraly na důležitosti zimní pneumatiky, zatímco moje botičky byly odsunuty do kategorie: neakutní, počkáJ Ne, že bych z toho měla radost, ale realita je realita a zima na krku. Trochu bolí, že nové pneumatiky a práce na nich by se daly vyměnit za pěkné botky samochodky, žel, není tomu tak. Naštěstí mám na podobné situace šikovného pána, který vše udělá rychle, spolehlivě a bez čekání. Možná tuší, že když někde čekám, rychle snímám empatickou masku milé ženy středního věku a stává se ze mě nepříjemná, ale opravdu nepříjemná dračice. Proto i dnes bylo vše vyřešeno rychle a k všeobecné spokojenosti.  Vklouzla jsem do svých starých bot a na nových pneumatikách se šinula k domovu. Trochu jsem přibrzdila u Bati, ale racio  zvítězilo a botky počkají. Ale rozhodně nehodlám čekat dlouho. I já potřebuji zimní obutíJ


pondělí 25. října 2010

Krev, pot a slzy

  Nabízel svého času Churchil Londýňanům. Já poskytuji Pražanům pouze krev, pot a slzy si nechávám na doma:-) Dnešek byl opět dnem darovacím a jeho hlavním bodem bylo odsátí půl litru krve na transfuzní stanici. Již posledně jsem zaznamenala některé rádoby progresivní novinky, jako třeba, že s dokumentací se už od stanoviště ke stanovišti nepřesouvám sama, nýbrž že běhá sestřička. Asi v rámci nové náplně pracovní doby, za míň peněz víc práce. Dnes jsem se musela ještě navíc legitimovat. To mě drobet zaskočilo, protože s sebou většinou nenosím občanku, jelikož nehodlám riskovat, že mi ji někdo šlohne. Nicméně tentokrát jsem ji v kabelce objevila, dokázala prokázat totožnost, a proces odběru tedy mohl začít. Lidí poskrovnu, sestřičky milé, paní doktorka už méně, prostě klasika. Ještě jedno novum jsem zaznamenala, v čekárně jsou zamykací skříňky na tašky a osobní věci. Zvědavě jsem se vyptávala, cože české zdravotnictví vedlo k této nečekané investici? Prý se tak stalo, co tu pána během odběru okradli. No, jeden by řekl, že dávat krev chodí samí poctiví občané a ono asi ne. No, během mého odběru se nic neočekávaného nestalo, a tak jsem vysátá vskočila do dopoledního ruchu. Obdržela jsem poukázku na občerstvení, kterou jsem celkem rozmarně proměnila za žvýkačky. Nic poživatelnějšího se totiž v nemocniční kantýně nenacházelo. Takže můj odběr byl v hodnotě pěti balíčků žvýkaček Orbit. Samozřejmě bez cukru:-) Cestou domů jsem se chtěla královsky odměnit, třeba koupit si nové boty, ale nějak není výběr. Hodnota trpělivosti v tomto směru je u mě velmi nízká, takže tři obchody a dost. Šlo se domů, volný den jistě najde jiné smysluplné využití. Navíc mě – nenacházím vhodné slovo - zda překvapilo, zaujalo či otrávilo- že obchody v centru jsou již vánočně nazdobeny. A to je advent v pořadí až za dušičkami, přesto se již vánoční koule lesknou ve všech výlohách. Doba je holt rychlá. A tak v celku nevánočně, budu odpoledne opravovat písemky. Abych mohla zítra nadělovat.

neděle 24. října 2010

Svátek zesnulých

 Čas letí jako bláznivý a chmurný listopad už je na dohled. Někteří v těchto posledních říjnových dnech slaví Halloween, jiní se připravuji- teoreticky i prakticky- na české dušičky. U nás doma je to takový kompilát, za oknem vydlabaná dýně (nemluvím o nikom z rodiny, aby nedošlo k dezinterpretaci:-) ,ale chystáme se na pravidelnou listopadovou hřbitovní tour. A té právě předchází ta teoretická část, nakoupit svíčky, vytvořit dekorační předměty a naplánovat, kdy a kam se pojede. Zároveň je třeba celou akci sladit s těmi, co v rámci dušičkového výjezdu z druhé strany republiky hodlají uskutečnit příbuzenskou návštěvu. Z toho vyplývá, že teorie není v tomto případě nikterak šedá, naopak, je celkem akční. A rámci praktické přípravy se pak jdu projít na hřbitov, kam ostatně chodím ráda i jinak. Jen v tomto období se klidné procházky nekonají, bývá dost narváno. A narváno bylo i na cestách, zdá se totiž, že praktickou předpřípravu pojalo aktivně poměrně velké množství lidí. Silnice celkem přeplněné a mnoho stařečků za volanty svých vyleštěných aut, která vyjíždějí jednou dvakrát v roce, dávalo tušit, že nejsem daleko od pravdy. Trénink na dušičky v plné parádě. Nejbizardnějším, žel očekávaným zážitkem, bylo umístění nové svítilny na hrob, která do rána zmizela. Zjevně tedy i hřbitovní zloději trénují na své žně, které vypuknou za týden. Krade se dnes opravdu všude. Smutná zpráva o stavu české společnosti.

sobota 23. října 2010

Maraton ve Stromovce

  Ve Stromovce se dnes běží maraton. Údajně nejstarší maraton v zemi nebo něco podobného. Pozoruji závodníky, jak se houfují ke startu, a říkám si, že bych se také měla rozhýbat. Stromovkový maraton je v podstatě přístupný všem a z těch lidí, trousících se na start, ( vyběhnou v deset) fakt sálá energie. Běh má asi opravdu něco do sebe. Jenže když chodím běhat – a čas od času mě taková aktivita přepadne a za temných večerů, kdy mě nemůže nikdo vidět, pobíhám po Stromovce také - tak se obávám, aby nějaký horlivec nezavolal záchranku. Vypadám totiž na umření už po několika metrech. Většinou běhám se psem, kterého moje neobvyklá činnost velmi baví, ovšem nechápe, jak mě to může tak rychle vyčerpat. Uběhnu kousek a jsem jak po infarktu. Pak se odpotácím domů a jsem ještě půl dne rudá jak rak. Z toho důvodu tedy nemohu chodit běhat po ránu, jako většina normálních lidí. A večer se zase tak rozpumpuji, že nemůžu usnout.Většinou si připadám jako hrdina filmu Akumulátor II, který při běhu v parku vypadá jako deviant. Proto většinou moje běžecké předsevzetí brzy bere za své. Za Zachariášem kráčím v poklidně důstojném tempu a nadávám si, že jsem líná jako veš. Ale asi je to v genech nebo co. Nicméně dneska, když (z okna :-))vidím ty energií nabuzené běžce, mě to znovu bere. Ne, že bych chtěla uběhnout maraton, i když by to asi byl pěkný cíl. Ale takový kilometr bez hrozby udušení by byl dobrý. No, uvidíme. Dneska začnu trénovat. Pohledem na ty skutečné běžce, znám se:-)


čtvrtek 21. října 2010

Žádost o vězení zamítnuta

Blahé paměti, ještě mladší a plná energie, jsem domluvila dětem exkurzi do vazební věznice. V rámci občanské výchovy a také proto, aby viděli, že někdy stačí málo a člověk je tam, kde by rozhodně nikdy být nechtěl. Vyrazili jsme do Ruzyně a byl to neopakovatelný zážitek. Děti byly vyvalené a zážitků, respektive poznatků si odnesly víc než z celého roku výuky. Prostě něco vidět na vlastní oči je pořád nejlepší metoda výuky, už Komenský to věděl. Papírování je s tím hrozné, práce také, a protože být za národního buditele a pracovat skoro zadarmo člověka pěkně vyčerpá, řekla jsem dost a již jsem se znovu nepokoušela. Až letos. Mám jednu sympatickou třídu, takové milé seskupení, které se povede jednou za x let. A tak jsem vyslyšela jejich volání a pokusila se znovu. Papírování jen u samotné žádosti horentně narostlo a dnes přišel strohý mail. Vaše žádost je zamítnuta. Nic. Žádné vysvětlení, důvod, argument. Tak nejdeme nikam. Dřív to šlo, podotýkám, že bez kontaktů a známostí, najednou nejde. Ono dneska už vlastně nejde nic. Možná i proto, že jsme tam viděli, že vězňům tam opravdu není nijak zle. Pracovat nemusí a tělocvičnu měli rozhodně hezčí a modernější než máme my ve škole. A tak zůstaneme zase u suchého výkladu, přesně dle zažité teorie šedivá je teorie, zelený strom života. Chápu, že pouštět nás tam nemusí, ale vysvětlení podat mohli. Nu, co nadělám. Vězení je vězení.

středa 20. října 2010

Podvod ve Veletržním paláci

   Čas od času je třeba si zpestřit pracovní dobu. Dnes měla být tím zpestřením návštěva Veletržního paláce, který mohutně inzeruje výstavu impresionistů. Šla jsem s dětmi, které byly na impresionismus připraveny a podobně jako já naladěny. Těšili jsme se. Nemohu říct, že by výstava byla špatná, to v žádném případě. Jde o kousky z Albertiny a tam se člověk přeci jen nedostane tak často jako do Veletržáku. Albertinu mám hodně ráda, vždycky se mi tam moc líbilo, tak jsem čekala zážitek takřka extatický. Jenže. Mnoho humbuku pro nic. Z impresionistů je tam jeden obraz, slovy jeden. Sice Monetovy lekníny, je krásné je vidět, ale nic víc. Jde vlastně o soukromou sbírku, zapůjčenou právě z Albertiny. Člověk si tu najde své, pokouká (navíc děti se překvapivě chovaly hezky, ba až kultivovaně, což bylo příjemné), ale cítila jsem (a nejen já) určité zklamání. Možná jsme si měli víc nastudovat obsah výstavy, ale podlehli jsme masivní reklamě. Chyba lávky. A když k tomu byla odpoledne nekonečná a naprosto zbytečná schůze, den ztrácel na zajímavosti. Učitelská porada je někdy (většinou) k nepřečkání. Když navíc většina sboru trpí nešvarem, že pokud ještě má myšlenku, neumí ji opustit, plané tlachání se protahuje do večerních hodin a to už mě to fakt ve škole nebaví. Počasí taky nic moc, takže snad jen ta sklenka vína právě teď plní svůj účel. Takže resumé, pokud chcete jít na výstavu do Veletržního paláce, tak s cílem, že procouráte celý, to pak stojí za to. Jít jen na inzerovanou výstavu zas tak impozantní není. Snad jen pro skutečné znalce. Ale ne pro lidi, naladěné na rozjásaný impresionismus. A hlavně bez následného plácání prázdné slámy v podobě pracovní porady:-)


úterý 19. října 2010

Jak zabít spolužáka pod pedagogickým dozorem

    Člověk neví dne ani hodiny. Ve škole už vůbec ne. Uspán na vavřínech v oktávě, kterou úspěšně provedl nástrahami puberty, si myslí, že jde o dospělé lidi. A nejde:-). Dnešek je toho živým důkazem. Naši studenti – tedy ti větší, běžně používají ve škole notebooky. Pravda, někdy je trochu problém je uhlídat, aby místo zápisků nelítali po facebooku či dokonce i někde jinde:-). Blahé paměti si studentka během hodiny vyřídila svoje internetové nákupy, aniž by zaregistrovala bojiště druhé světové války.:-)
   Prosím, to patří k věku. Dnes ovšem, v maturitním ročníku, přišlo děvče do hodiny, naklonilo se ke spolužákovi, cože si to píše, a dostalo ránu! A ne pěstí, ale elektrickou. V šoku jsme zůstali všichni, ona, já i spolužáci. Jen onen chlapec, který si vesele psal na počítači pod proudem, ne. Jen se podivoval, proč ho neposlechla, když prý syknul, ať na to nesahá. Když jsem se vzpamatovala a jala se vyšetřovat, konstatoval, že to má rozbitý a probíjí to. Jemu to neublíží, protože má obuv s gumovou podrážkou! No, nevěřila jsem vlastním očím ani uším. Proud by pravděpodobně nezabil (doufám), ale šlupka to byla pořádná. A kdyby děvče mělo slabé srdce, kdoví. A vše by proběhlo pod mým dozorem. Počítač jsme samozřejmě zabavili a dostanou ho rodiče, kteří ho snad nechají opravit. Ale napadlo by Vás to? A to je chlapec, už dvacetiletý. Prostě, ve škole jste denně jednou nohou v kriminále:-)

pondělí 18. října 2010

Australské překvapení

Někteří se s tím rodí. Jako moje kamarádka Zina. Život se s ní také vždycky nemazlil, přesto disponuje darem zvaný optimismus. Na všem vidí to lepší, umí se radovat i z maličkostí. A proto jen kvete. Nikoliv  ovšem na české zahrádce, ale pod žhavým australským sluncem. Prostě se ve zralém věku rozhodla, že od života chce víc, a zmizela za oceánem. A jak se k protinožcům dostala, co tam prožívá, a jaký je vůbec život vzhůru nohama, popisuje v Překvapení. Paní šéfredaktorka ten její příběh přijala, zpracovala a dnes vychází. Přečtěte si. Život opravdu někdy tropí hlouposti. I sladké.

neděle 17. října 2010

Flirtující stařenka

Šla jsem z nákupu. Ráda chodím v neděli, nakoupím v relativním klidu na celý týden a pak je klid. Před domem klasicky hrabu v tašce, hledám klíče. A oslovil mě muž. Musím konstatovat, že pěkný. Ptal se na cestu. Tak jsem mu to vysvětlila, potěšila oko pěkným pohledem, který byl až netradičně vysoko. Pán byl totiž extrémně veliký, prostě kus chlapa. Nejsem žádný trpaslík, přesto jsem musela hlavu hluboko zaklánět. No, oko se potěšilo, pán odešel a já hledám dál. A najednou hlásek.
„To byl ale fešák, že jo?“
Ohlédnu se a za mnou stařenka. Malinká, drobounká, jako věchýtek: řekl by vzletně nějaký obrozenec. Vykulila jsem oči a souhlasně přikývla. A paní, zálibné pomrkávajíc po chlápkovi, který mizel v rohu ulice, mi spiklenecky špitala. „To jsou dneska chlapi, to snad ani dřív nebývalo.“
No, nevěděla jsem, co říct. Paní bylo minimálně pětasedmdesát, ale procházející golem ji zjevně učaroval. Chápavě jsem pokývala hlavou, že ano, pán je opravdu fešák a spolu za ním pohlédla. Kdyby se pán otočil, asi by si myslel své, ovšem paní to pořád leželo v hlavě. Jak je obrovský, zajímavý a kdo ví co ještě. Mezitím jsem našla své klíče a chystala se opustit arénu, kde jsem se stala nechtěnou účastnící reality show. Paní mi ale ještě potřebovala sdělit pár poznatků, jako že je dnešní doba podobných mužů plná (no tady bych s ní mohla polemizovat, ale mlčela jsem) a škoda, že to nebylo dřív. A se zálibným úsměvem na vrásčité tváři mě opustila. Musela jsem si poručit, abych zavřela překvapením otevřenou pusu, konečně odemkla a odvlekla nákup domů. Jeden by neřekl, co všechno ho může na ulici potkat. Neděle plná překvapení. Někdy lehce pikantních a nečekaných. Jsem zvědavá, jak budu reagovat já, ve svém stáří. Jestli se ovšem dožiji:-)


sobota 16. října 2010

Ďábelský Mefisto

A stejně ďábelský Jiří Langmajer v hlavní roli. Mefista hrají pod Palmovkou a je to taková česko-slovenská inscenace, což já ráda, protože k těm Slovákům mám prostě blízko. Režisér je pan Horváth a představení vtiskl slovenskou emocionálnost. Hlavní hrdinou je ctižádostivý herec Hendrik Höfgen, schopný obětovat vše, aby mohl zazářit na jevišti. Osudnou se mu stane role Mefista v Goethově Faustovi, kterou ztvární v Berlíně v době, kdy vzplane Říšský sněm a nacisté se chopí moci. Tato role předurčí jeho další osud; ve jménu své kariéry stále oddaněji slouží mocným, a stává se tak přímým i nepřímým spolupachatelem jejich zločinů. Příběh, všem důvěrně známý, netřeba parafrázovat jeho obsah. Zajímavé je spíš to, že ač napsáno v době již dávno minulé, zdá se, jako by šlo o aktuální tématiku. Těch Mefistů všude kolem, člověka až mrazí. Že by se historie opakovala?:-)
Každopádně divadelní zpracování je excelentní. Langmajer byl pro mě vždycky výrazně lepší na jevišti než ve filmu a tady to beze zbytku potvrdil. A i ostatní postavy byly zajímavě ztvárněny, líbila se mi například Zuzana Slavíková, Klára Issová či Jan Teplý. Dobré představení, stojí za to ho vidět. Má spád, i když trvá tři a půl hodiny. A až se usadí, neb má zrovna po premiéře, bude ještě lepší:-)



"

pátek 15. října 2010

Je to tam

Mám odvoleno. Nechtělo se mi, nelíbí se mi směr, jakým je to tady nastaveno, ale přemluvila jsem se. Iluze už mě sice dávno opustily, nevěřím, že se něco změní. Změní k lepšímu. Ale smysl pro povinnost zvítězil. Vyrazila jsem až v podvečer, abych si zítra nekazila sobotu. Moc nás tam nebylo, volební komise se tam v podzimním chladu choulila docela opuštěná. I tak jsem to tam vhodila. Je to tam a můžu jen doufat, naivně, že to k něčemu bude. Ikdyž, nevím, nevím....:-)

čtvrtek 14. října 2010

Horší než ty děti

    Píšu žádost o grant. Takový každoroční sysifovský pokus o získání peněz na mimoškolní aktivity pro děti. Sice se o podobných věcech veřejně mluví jako o prioritách, ale známe své pappenheimské a víme, že úředníci radši utrácí za sebe, než aby pustili chlup pro práci s dětmi. Asi i z toho důvodu je vypracování grantu rok od roku komplikovanější, záludnější a možnost získat peníze menší a menší. Krom toho je to strašný „vopruz“, děsná byrokracie, která mi tedy vůbec není vlastní. Šíleně mě to nebaví. A tak dělám všechno možné, jen abych nemusela usednout k počítači a vyplňovat nesmyslné kolonky. Dokonce i žehlím, sice jedu na frankovku, ale natankovala a vyžehlila jsem na jeden zátah:-). Doma je vypráno, vyluxováno, navařeno. Dokonce i knihovna přerovnána, co se dá, je vyleštěno. Ne, že by to nebylo potřeba, ale je to tak trochu z nouze ctnost. Připadám si jako na vysoké škole, kdy jsem se měla učit na zkoušku a místo toho jsem vymýšlela nejrůznější aktivity, jen abych nemusela. Předpokládala jsem, že tento přístup časem vymizí. Nevymizel. Je to zpátky a s plnou parádou. Prostě, horší než ty děti. A stejně jako tehdy budu všechno honit na poslední chvíli. Patrně marně, z úřadu už dopředu nenápadně avizovali, že letos opravdu štědří být nehodlají. Ale napsat to musím. Je to ale děs. Ovšem zase bude doma po čase pořádně uklizeno. Všechno má své světlé stránky:-)

středa 13. října 2010

Sexy Jiří Bárta

  Vážná hudba bývá synonymem pro vážné pány v temných fracích a se zachmuřenými tvářemi. Jiří Bárta, violoncellista, tuto představu rozmetává na kousky. Nejenže hraje úžasně na violoncello,ale vypadá jako řecký bůh. Vím, že kdysi dávno se Pavel Šporcl pokoušel nalákat mladé lidi na vážnou muziku tím, že nosil na koncerty frajersky uvázaný šátek. Jiří Bárta žádnou takovou pseudopomůcku nepotřebuje. Láká lidi na své umění ( tím tedy nechci říct, že by Šporcl neuměl, aby mě  někdo špatně neinterpretoval) a na sílu své vlastní osobnosti. Kdysi jsem měla tu čest setkat se s ním face to face a strávit příjemný večer v jeho společnosti v jedné z plzeňských restaurací. Nebyli jsme sami, samozřejmě ( i když mě to láka napsat  bohužel:-)), šlo samozřejmě o společenskou záležitost. Ale byl milý, bezprostřední, přátelský. Oni to tak většinou mají, ti ,co něco doopravdy umí.A že Jiří Bárta doopravdy umí. Já se proto snažím navštěvovat jeho koncerty, které ovšem bývají většinou vyprodané. Až rozhlasový podzim ukázal vlídnou tvář a dnešní večer v Rudolfinu byl tedy skutečně zážitek. Prostě vážná hudba v sexy provedení. Báječné:-)

úterý 12. října 2010

Zkouška z dospělosti

  Otázka je, čí dospělost se vlastně testuje. Zda potencionálních jarních maturantů či ministerských úředníků? Nebo snad Cermatu, který si na tomto školním experimentu namastil kapsu? A pak, že ve školství nejsou peníze. Za částky, ke kterým se mnozí kantoři nedopracují za celý život poctivé práce, se v tomto týdnu testují státní maturity, které se připravovaly dlouhých patnáct let. Přesto vypadají, jako Dobešovy nové šaty. Já byla dnes u zadávání anglického jazyka. Šlo o vyšší úroveň. Byla tak vysoká, že bych ji zvládla i já, která si v cizině nikdy nedovedu vybavit správnou frázi, a zásadně mě napadají v jazyce jiném. Tu nižší si tedy ani nedovedu představit. I tak je to fraška, se vším všudy. Slavnostně oděni napochodujeme do ředitelny, kde se legitimujeme pověřením. To, kdybychom se třeba v kolektivu přestali znát. Poté jsou před našima očima rozpečetěny trezory, převezmeme zadání, dvě obálky, nůžky, pravítko a tužku. S touto výbavou se dostavíme před žactvo, kde rozpečetíme úkoly. Než rozdáme zadání, každý student se musí legitimovat. V okamžiku, kdy maturanty učím osmým rokem, je to vskutku efektní. Když se vše rozdá, podepíše, odškrtne, zaškrtne a já nevím co ještě, začne se. Angličtina byla na dvě hodiny. Děti nesmí ani toaletu. To je opravdu výborný výmysl. Samozřejmě se dají dvě hodiny vydržet, ale představa, že jsem nervózní, tlačí mě močový měchýř a nemohu si odskočit, nevím, co bych vymyslela a jak bych se soustředila. No jo, patnáct let usilovné práce nese své ovoce. Poté jejich výsledky před jejich očima zapečetím, respektive zalepím do obálky, a předám jmenované školní komisařce. No, a to je celá slavná státní maturita. Byrokracie, úpadek, fraška. Pro gymnazisty degradace, protože její úroveň je opravdu chabá. Pro ostatní nevím, ale celá ta organizace je jedna velká trapnost na druhou. Pěkně nám to kluci na ministerstvu vymysleli. Je vidět, že praxe je jim na hony vzdálená. Ale to je u nás tak se vším:-) A docela by mě zajímalo, kdo plní, potažmo vyprazdňuje, ty obálečky. Že by nové pracovní příležitosti v krizové době? Nu, jak říkám, komedie plná omylů:-)

pondělí 11. října 2010

Váňa posedmé

Nejsem žádný vášnivý sportovní fanoušek, spíš naopak. Ovšem mimořádné výkony mě většinou k obrazovce přikovají – snad vyjma fotbalu, tam by se mnou nehnulo ani mistrovství světa:-)
Nedávno mě tak překvapivě zaujal basketbal a včera to byly dostihy. Josef Váňa ve věku, kdy jiní pozvolna rezignují, zvítězil posedmé ve Velké pardubické. Sice dramaticky, ale vyhrál. Přála jsem mu to, moc. Ne snad, že bych se nějak zvlášť zajímala o dostihový sport. A nebo, že bych neměla ráda mladé lidi - i když o učitelkách se to povídá:-). Mně vadí, že se mládí bere jako zásluha. Že by prostě měli vyhrávat mladí ne proto, že něco umí, ale čistě proto, že jsou mladí. A oni na to mnozí často hřeší, spoléhají na tu zásluhu bez vlastního přičinění. Proto mě tak potěšil ten důchodcovský vítěz. Že dokázal, že zdaleka nepatří do starého železa a že se nedá vyhrát jen tím, že jsem prostě mladý. Že k tomu musím i něco umět. I když samozřejmě jsem si vyslechla od dětí, že mu to nechali. Jejich vidění světa-). Já mu ale za rok budu držet palce zase:-)


neděle 10. října 2010

Zbořený Kostelec

Je opravdu zbořený. Je to zřícenina nedaleko Týnce nad Sázavou a stala se cílem našeho zjevně posledního baboletního výletu. Odbočku k němu jsme míjeli léta, dnes jsme se rozhodli vyškrábat až na horu. I Zachariáš šel s námi a měl s výškovým převýšením zjevně nejmenší problém. Ale vyfuněli jsme tam všichni a stálo to za to. Zřícenina je to překvapivě veliká, kdysi tady musela být obrovská tvrz patířící pánům z Týnce. Trosky zdí evokovaly dobu dávných rytířských hostin a turnajů, romantika sálala ze všech koutů. A výhled do kraje, ač s kapkou adrenalinu, stál také za to. Pojali jsme to jako takovou symbolickou bránu do nadcházejícího podzimu. Jak je vidět z neostré fotky pořízené mobilem, doufáme v jasné zítřky:-)

sobota 9. října 2010

Nákupy v Pařížské

Jsou ženy, které nakupováním relaxují, a jsou jiné, co využívají všemožných záminek, aby se putování po obchodech vyhnuly. Zcela určitě patřím do druhé skupiny. Čas od času ovšem konvertuji a naprosto dobrovolně se vypravím provětrat peněženku. Většinou mě vybudí nějaká akutní potřeba. Pak ale nedokážu přijít domu s onou jednou konkrétní věcí, ale vracím se jako nákladní soumar.:-)
   Včera byl podvečer jako stvořený na nákup nějakého podzimního outfitu. Už jsem si to párkrát zkusila, zatím neúspěšně. Ostatně ani včera jsem nepřinesla domů nic z toho, pro co jsem se vypravila. Ale zato mám zážitek z Pařížské. Naše nejdražší ulice, tudíž v nakupování úplně jiný level, na který jsem ještě nepostoupila. A patrně nikdy v životě nepostoupím. Většinou tady jen rezignovaně bloudím od Cartiera k Bossovi, kouknu na Pradu a kolem Versaceho prošustím k právnické fakultě na tramvaj:-), která mě odveze někam do Tesca. Ovšem včera jsem tam nakupovala:-).Sháněla jsem totiž kapsle do kávovaru, a podle vševědoucího internetu se dají koupit právě jenom v Pařížské. Nu, když to jinak nejde, nezbývá, než zkusit pole neorané. Nespresso je hned vedle Prady, takže jsem se vnesla do obchůdku, jako bych si zrovínka odskočila ze svých běžných luxusních nákupů. A fakt je to tady jiný level. Cítila jsem se jako královna. Obsluha mile nevtíravá, ochotná (asi hodinu předtím jsem byla v Datartu, kde jsem musela toho prodavače uhánět, aby si mě vůbec všiml, ale to je na jiný příběh,:-()
   Tady se o mě starali, kávu k nákupu mi nabídli, kapslí měli opravdu nepřeberně. Odnášela jsem si je nejen v luxusní taštičce, ale i s luxusním pocitem, že to tedy byl opravdu nákupní zážitek. A zřejmě v té euforii jsem na rohu ulice objevila kabelku, která byla tak levná, že jsem nevěřila, že v Pařížské taková cena vůbec může být. Šla jsem si jí prohlédnout, jestli třeba není prokousaná od myší, když je tak levná. Nebyla. Ale byla už předloňský model, jak mi ochotně vysvětlila prodavačka. Aha, chápavě jsem pokývala hlavou. Ještě jednou koukla na cenu a byla moje. S předloňským modelem já udělám parády ještě řadu let. A nekupte to, když i ve výprodeji na Letné jsou tašky třikrát dražší.
    Kabátek na podzimní plískanice tedy stále nevlastním, ale nakupování tentokrát splnilo svůj účel. Příjemně mě uklidnilo a naladilo. Z toho plyne, že by se mělo co nejdříve zopakovat:-). Tedy pokud se zase zadaří v Pařížské:-) V narvaném Tescu, kam chodím mnohem častěji, mi to tak nejde:-)

pátek 8. října 2010

Srážka

    Naštěstí nikoli s blbcem, i když… :-)¨
   V pátek je někdy těžké dostat se domů a neuvíznout v zácpě. Proto ráda jezdím později, kdy už všichni šílenci opustí stověžatou matičku v klamné vidině venkovské idyly, a pražské ulice jsou tím pádem volnější. Dnes to ale nešlo, a tak jsem se v odpoledních hodinách šnečím tempem posunovala směrem k Letné. Celkem mi to nevadilo do okamžiku, kdy se mi na zadek nalepila tramvaj, nemám ty řinčící kolosy ráda a jsem vedle nich docela nejistá. Zřejmě jsem nebyla nejistá sama,:-) neb chasník s dodávkou stojící přede mnou,patrně v představě, že je doma na dvorku:-) se náhle rozhodl couvat. A já mohla jen valit oči, protože couvnout přes řinčící čtrnáctku nebylo kam a auto přede mnou evidentně nehodlalo zastavit. Zastavilo až o mě, samozřejmě. Lekla jsem se tedy pořádně, vylítla jsem ven a sebekriticky musím přiznat, že jsem byla krapet hysterická:-). Chlap tím pádem nevěděl, z čeho má být vyděšený víc, jestli ze mě nebo z pochroumaného auta. Kulisu tomu dodávala řinčící tramvaj, samozřejmě. Naštěstí, náraz nebyl prudký, auta vydržela, a když jsem se uklidnila, byla jsem schopna za ním přejet i do klidné vedlejší uličky. Tam už jsme celou crash situaci vyřešili lidsky, vskutku nešlo o nic vážného, tak jsem se mohla už v klidu rozloučit a bez nehody dojet domů. Do města jsem se tím pádem vydávala sockou, na další drama v nekonečné páteční zácpě jsem neměla nervy. Praha byla plná Skotů, kolem Staromáku i nechutně opilých a hlučných. Jinde vypadali celkem kultivovaně, všichni ve svých národních sukýnkách. Potlačila jsem nemístnou zvědavost některému ji zvednout a přesvědčit se, že jsou pod nimi skutečně naostro, jak se tvrdí. Ale dobrá výchova zvítězila a nic nevhodného jsem neudělala. Asi i proto, že mě těšilo, že ty davy nemíří na fotbalovou Letnou, ale kamsi do Edenu. Nakoupila jsem dárky pro maminku Věru, která dnes slaví svátek. A vlastně i pro celý zbytek rodiny, protože devadesát procent jejích členů má narozeniny a svátek v říjnu. Je to u nás takový plodný měsíc:-)A pak už klasický páteční večer, naštěstí, bez další srážky:-)



čtvrtek 7. října 2010

Hodinový manžel

Jak jsou ty pojmy relativní. Když vyrazím do hodinového hotelu, tak to asi s mou morálkou bude trochu na štíru. Když mluvím o hodinovém manželovi, nemám na mysli nic erotického a nemravného:-). Naopak to svědčí o tom, že v naší domácnosti se nenachází žádný domácí kutil. A pak nezbývá, než volat manžela hodinového, protože ti vícehodinoví mají úplně jiné starosti. O této fungující firmě jsem již několikrát slyšela i četla, na vlastní kůži, respektive kuchyni, jsem ji vyzkoušela teprve nyní. Během nedávného malování vzalo za své několik věcí. Některé natrvalo, jiné by se snad daly opravit. Daly, samotným jim to nějak nejde:-). A po několika marných pokusech se zjistilo, že ani amatérsky se neopraví. Profesionál se tedy dostavil včera odpoledne. Hezky, elegantně, s kufříčkem. A vzápětí bylo vše hotovo. Dvířka drží, světla svítí, voda nekape. Pěkně po sobě uklidil, usmál se  a byl pryč. Prostě profesionální manžel. Dobrá služba skrytá za relativně matoucí pojem. Hodinovou manželku by asi pánům nikdo neschválil.:-)

úterý 5. října 2010

A premiéra,moje malá premiéra:-)

Jít se mnou do kina je úkol jen pro otrlé. Do sálu se totiž zásadně vkrádám až po reklamách, ostražitě se rozhlížím, kde je nějaký popcorňák s colou, protože tyto ingredience v kině nesnáším. Vadí mi ten pach, nemluvě o chroupání a srkání během filmu. Nesnáším, když se někdo u filmu baví a mám celou řadu dalších výhrad, které mě v návštěvě kina limitují. Nejradši jsem v kině někdy dopoledne, nejraději sama. Z toho jasně vyplývá, že jít na premiéru je pro mě (a hlavně pro moje okolí) velká zkouška odvahy. Většinou se těmto produkcím vyhýbám, tentokrát jsem šla ale dobrovolně a ráda. Paní šéfredaktorka Překvapení, byla tak laskava a vzala mě s sebou na premiéru filmu Habermannův mlýn. Šla jsem na to jako historik a jako ctitel filmů Juraje Herze. A nezklamalo mě ani jedno.  Premiérové publikum bylo kultivované, bez popcornu. Začátek, klasická filmová premiéra. Kolem se míhají filmové i jiné hvězdy, pak se usadíme v sále a začne představení tvůrců. Moderátor, který měl říct přibližně pět souvislých vět se asi čtyřikrát spletl, ale patrně nemají lepšího. Vrcholem jeho projevu bylo, když nás srdečně, ale opravdu velmi srdečně přivítal v kině na Smíchově, přitom my seděli ve Slovanském domě  Na Příkopech. No, není každý profesionál. Film ale už o profesionalitě byl a tak mohu jen doporučit. Ne samozřejmě v případě, že jdete na romantickou schůzku nebo se chcete odreagovat. V tom případě Habermannův mlýn vynechejte. Chcete-li se něco dozvědět, podívat se na naši nedávnou minulost bez růžových brýlí mámení či vzpomínkového optimismu, jděte. Chování českých lidí po skončení války je pořád dost tabuizované. Princip kolektivní viny vůči Němcům je přijímán takřka bez výhrad, oni za to přeci můžou, tak co? Ale co když je všechno jinak, jak tomu ostatně v historii bývá hodně často? Je to o české povaze nebo se tak chovali všichni? A desítky dalších otázek si můžete klást po skončení filmu, při jehož sledování naskakuje husí kůže. Pan režisér sám byl v koncentráku, má jistě jiný úhel pohledu než my, co zažili maximálně normalizaci, a o  porevolučních dětech už ani nemluvím. A proto je nutné, aby to bylo pojmenované, abychom to viděli. Ve škole mi děti říkají, buď že to není možné, nebo že oni by si to líbit nenechaly,J případně, že to je správné, že Němci si to zasloužili. Je těžké pak diskutovat, když druhou stranu oni neznají. A tak je vezmu na Habermannův mlýn. Aby viděli i odvrácenou tvář naší holubiččí povahy. A jsem zvědavá na Vaše názory, kdo už film viděl nebo uvidí. Fakt to stojí za to. Pro mě to byla hodně zajímavá premiéraJ

pondělí 4. října 2010

Nominováni byli (pokračování ze včerejška)

:-)
1.Aya
2.Jak jde život                  
3.Miška
4.Matyskovi
5.Mikrouši
6.Monika
7.Mamma-K
 A cenu získávají ..................naprosto všichni:-)
Na nominovaných kreativních blozích se samozřejmě připomenu:-)
Krásný dnešní svátek zvířat všem zvířátkům a jejich milovníkům


neděle 3. října 2010

Díkůvzdání

 Neděle je jako stvořená k poděkování. K takové mojí vlastní bohoslužbě. Poděkování za milé ocenění. Dostalo se mi ocenění za kreativitu. Nu, nemyslím si, že bych zrovna já byla extra kreativní, spíš vytrvalá:-), ale moc mě to potěšilo. Nejsem člověk, který umí přijímat chválu, proto mě to i zaskočilo. Samozřejmě, příjemně. Kdo byl tedy ten člověk, kdo mě ocenil. Jde o trojlístek šikovných a milých žen, které si sami ocenění víc než zaslouží: Vlaďka, Andy a Handy. Dámy, děkuji nastotisíckrát a moc si toho považuji:-)
Co všechno takové blogovyznamenání obnáší. 1) Poděkovat.
Děkuji, mnohokrát a srdečně.
2) Umístit logo na svých stránkách
Umístěno:-)
3) Dát odkaz na osobu, která Vám ocenění věnovala
Odkazy jsou barevně vyvedené:-)
4) Napsat o době sedm věcí, které mohou být zajímavé pro ostatní
Tak tady nevím, co asi tak může být zajímavé pro ostatní. Řekla bych, že nic. Nicméně sedm věcí jen tak o sobě snad dám dohromady.
Jsem divadelní člověk- baví mě prkna, co znamenají svět. V minulém životě jsem asi byla hérečka.
Snažím se psát knihy - už se mi povedly dvě a ještě pár povídek ve Slepičí polévce pro českou duši. Ale to už je hodně dávno.
Miluji Zachariáše z Hradce- díky němu jsem se stala zaníceným pejskařem.
Jsem trochu don Quichot- jinak bych asi nemohla učit děti (a přes vše řečené je učím ráda)
Objevila jsem kouzlo automobilismu a na stará kolena ráda brázdím české (bohužel rozbité)silnice.
Těší mě historie, asi jsem se nenarodila do správné doby. V minulosti se cítím líp.
Miluji ticho a nesnáším hluk v jakékoliv jeho podobě.
5) Nominovat sedm tvůrčích blogů
I to bude oříšek. Všechno nebo nic. Čtu, obdivuji a vážím si všech. Mám-li vybrat, vyberu zítra, sedmičku kreativců na začátek nového týdne. Tím pádem splním i body číslo šest a sedm, dát odkazy a upozornit na ocenění.
Dnes přeji hezký zbytek neděle všem, přeji, aby byla bohu milá, protože dnes je Bohumila a to je můj tatínek, který má tím pádem svátečnější neděli. Stejně jako bude info o výstavě ve Veletržním paláci, který se stal terčem dnešní mojí kultury. A držím palce holkám baskeťačkám:-) Ať jsou zlatě kreativní:-)

sobota 2. října 2010

K čemu nějaká pravidla?

Je fotbal. Sparta (náš nejbohatší a nejprotěžovanější klub) konečně jednou vyhrává. První půle se pomalu blíží ke konci. Tak bafuňáři rozhodnou: dnes se hraje jen na jednu půlku. Vyhráli jsme.A je to:-)
  Blbost, která se mi neustále vtírá do hlavy, když vidím některá vládní úsporná opatření. Konkrétně teď narážím na stavební spoření. Nemám v zásadě nic proti tomu, že stát nechce dávat příspěvek na spoření. Jednak stát hrabe jen pro sebe, a jednak je to prostě jejich rozhodnutí. Ale vadí mi, že si svévolně mění ta pravidla uprostřed hry. Podle selského rozumu bych myslela, že je přinejmenším slušné nechat doběhnout původní smlouvy a nové již uzavírat podle nových pravidel. V Čechách to ovšem zjevně nefunguje. A tak mě napadá, co se třeba stane s naším penzijním spořením, do kterého nás všichni nutí a člověk, který si naivně myslí, že si od středního věku do penze něco málo naspoří, se patrně ničeho nedočká. Vždycky u nás totiž někdo může změnit pravidla uprostřed hry. A to je nečestné a nesportovní, jak by pravil Mirek Dušín. Ten a jeho zásady jsou ovšem u nás dávno k smíchu. Jak se ale bránit faulu, který byl podle dřívějších pravidel na červenou kartu a dneska je legální? To tedy vskutku nevím. Snad jen zrušit fotbal. Myslím ten vrcholový. Peníze, co tam tečou, by jistě pomohly jinde, a na Letné by byl konečně klid. Tady se ale pravidla samozřejmě nemění. Už staří Římané věděli, že chtějí-li udržet plebs na uzdě, potřebuje chléb a hry:-) Přesto si myslím, že pravidla uprostřed hry se prostě nemění. A spořit na nějakou penzi v naší zemi rozhodně nemá cenu.

pátek 1. října 2010

Nové kalhoty

Vyndala jsem podzimní kalhoty. „Sakra, nějak se srazily. A ty druhé taky, to je tedy hrůza, co se to s těmi textiliemi děje. Člověk je chvíli nechá ležet bez dozoru a oni se klidně zdrcnou.“  Pokud se nechci celou zimu klepat v pláťákách na gumu,J nezbylo než vyrazit na nákup. Cílem byly nové džíny. Na Letné je neprodává žádná anorektička, ale pořádný chlap jako hora. I tak jsem vstupovala s drobnými obavami, kterých mě trochu zbavil předchozí zákazník. Takový malý kulatý soudeček, pán ho ovšem bez problémů oblékl. Ten jásavý hlahol, který úspěšnou koupi provázel, se mi zdál povědomý, a tak jsem při bližším průzkumu zjistila, že se jedná o Romana Skamene. Prince ani chuďase už by mu také nikdo nevěřilJ Vznesla jsem nesmělý dotaz na obří velikosti, prodavač mě přejel zkušeným pohledem a vyřkl číslovku, která mě málem porazila. Spolkla jsem poznámku, že si kupuji o dvě čísla menší, a nechala si apaticky vybrat zmíněnou velikost.  A vklouzla jsem do ní jako pod peřinkuJ, pán je zjevně odborník na svém místě, a já se zase po dlouhé době v kalhotách neškrtím. Cedulku s velikostí jsem samozřejmě fikaně odstřihla a budu je vydávat za svoje standardní číslo. Kalhoty tedy mám, pohodlné, celkem šik. Jestli se ale do nich příští rok nevejdu, tak se snad……………………………..........                                                                                                                                   

...................................................................asi dám k filmu. Jako jeho nová Helena RůžičkováJ