úterý 30. září 2014

Slovíčkaření

Nevěnuji čas sledování činnosti v Poslanecké sněmovně, mám pocit, že zažívat „velkou přestávku“ mi doopravdy stačí v práci a ničit si nervy ještě mimo pracovní dobu nehodlám. Ale člověk často neunikne, tudíž se stane, že ke mně nějaké ty excesy, vystoupení či rádoby vtipná prohlášení našich zastupitelů doputují. Většinou to nemá smysl komentovat, někdy je to opravdu humorné, jindy (většinou) zůstává zdravý rozum stát. Ovšem debata nad jednoznačným spojením „komunistický fízl“ mě docela vyvedla z rovnováhy. A to rozhodně nejsem fanynka páně Kalouskova.
Říkám si ale, kam jsme to, čtvrt století po změně, dovedli, když  v čele státu máme nejen zástupce minulého režimu, ale i lidi, co bušili do demonstrantů…
A co víc, nesmíme to pojmenovat?
  Nedávno jsem tady zmiňovala“zrádce národa“, který se tak styděl, že po odhalení nevycházel mezi lid obecný. Dnes nejenže se vychází, ale i se aktivně postupuje v politické kariéře. O nějaké reflexi nemůže být ani řeči, ba naopak. V éteru klidně zazní, že se nemá za co stydět, vše, co dělal, dělal rád a s chutí
A Sněmovna o tom jedná, přináší usnesení a diskutuje se o tom, zda se to má připomínat nebo ne?
 Zajímavé je, že různé zvednuté prostředníčky demokraty ve Sněmovně nepobouří tolik, jako reálné označení něčí minulosti. To sem prý nepatří...
Ti lidé tam nepatří, tedy podle mého, ale to už nyní není na pořadu dne. Zjevně je část národa chce, volí je a předpokládá, že tak činí dobrou věc. Nějaký fízl či agent je prostě nerozhází, nevadí jim to, možná dokonce naopak. Obdivují je a věří jim.
Tomu ze svého úhlu pohledu nerozumím. Stejně jako nerozumím tomu, že pojmenovat jasně a srozumitelně situaci se nehodí do krámu.
Vlastně jako historik tomu rozumím. A tím pádem se ale docela bojím toho, co přijde dál.

pondělí 29. září 2014

Velký knižní čtvrtek

Říjen na dohled, podzim v plném proudu a je tedy čas doplnit knihovnu. Pro dlouhé zimní večery. 
Chystá se velká podzimní akce, která nese všeříkají název a tím je Velký knižní čtvrtek. A jsem zapojena, tedy se těším a chystám. Letenské knihkupectví a nakladatelství Jalna nabídnou moje knihy v rámci této velké sympatické akce. Chystá se propagace, fotografování a nějaké malé promo:-). Tak jsem zvědavá, jak si ty moje knížky ve velkém světě velkého knižního čtvrtku povedou. Samozřejmě, zde budou brzy další informace, protože o čem se nemluví, jako by nebylo:-).A tak se blog zase obloukem vrací ke své prvotní funkci, kterou byla před pěti lety, na moudrou radu Wlčice, propagace mých knih. Tehdy, před pěti lety, dvou, dneska jsou ve čtveřici. A těšíme se, že budeme moci brzy oznámit, že nás bylo pět:-). Ale to až později, dnes jde o čtyřčata a velký knižní říjnový čtvrtek. Těšíme se. 



neděle 28. září 2014

Svatý Václav

I dnešní čtení by mělo být stylové,jelikož máme ten svátek údajného českého patrona. Když tedy vychází kniha Vratislava Vaníčka, není asi co řešit. Třeba se lze o našem pradávném světci dozvědět ještě něco nového. Jde ale o knihu příliš odbornou či suchopárnou na relaxační nedělní čtení. Připomíná známé motivy z Václavova života, klasicky rozebírá jeho "druhý" život, který byl mnohem kontroverznější než život skutečný, o kterém se stejně víc domníváme než víme. Nakouknout a něco málo přečíst se dá. 
Ke dnešku ten svatý Václav samozřejmě patří, ale ve finále je procházka po svatováclavských vinicích s následnou degustací v podstatě mnohem příjemnější než toto čtení. Ale vrátím se k němu, za dlouhých zimních večerů.
                                              Obálka titulu Svatý Václav

sobota 27. září 2014

Sexuální život

Popsat svůj sexuální život pomocí názvů knih byla jedna humorná aktivita čtenářské skupiny, kterou jsem zachytila na FB. Pobavila jsem se nad nápady některých vtipných účastníků a zároveň mě to nečekaně insiprovalo pro drobnou slovní hrátku se studenty. Ne snad, že bych je chtěla zapojit do hry se sexuální tematikou, na to jistě nepotřebují stárnoucí kantorku. Ale hra se lehce modifikovala a oni měli vyjádřit svůj vztah k historii čili k dějepisu pomocí názvů knih. Jako takovou krátkou rozcvičku před vlastní výukou, tedy jak se teď módně říká hezky česky, takový brainstorming. A ejhle, bavilo je to, byli vtipní a nápadití, a ve finále jsme se pobavili všichni. A protože ve škole ještě musí být i to poučení, také jsme si definovali autory zmíněných děl, zafixovali si je a třeba se to jednou hodí. 
Septimáni třeba mají vztah k dějepisu tentoJ: Temno, Krásné zlo, Můj boj! Hvězdy nám nepřály, Neználek, Idiot, Záhada hlavolamu, Bídníci, Svět bez hranic, Božská komedie….

No není v té škole veseloJ. A nemusí se ani probírat sexuální životJ.

pátek 26. září 2014

Módní profese

 Čas od času se nějaká profese stane víc populární než je běžné, všichni k ní vzhlížejí, chtějí se s ní buď setkat a využít jí nebo se takovou profesí rovnu živit.  Dávno jsou pryč doby, kdy zásadní profesí byla práce kováře či kata, kterých se zároveň báli i je obdivovali. Stejně tak už není atraktivní být jeřábnicí či předsedou uliční organizace.  V devadesátých létech "imponovali" podnikatelé ve fialovém saku a s kufříkovým mobilem v ruce. Ani čističi bot nebyli nijak nepopulární, všichni tak nějak doufali v americký sen a s nadšením se vrhali do všeho možného. Napříč vším se táhne popularita herecká a pěvecká, která je ale dnes vyráběna už trochu násilně, vším tím hledáním superstar. Slovo VIP už normální člověk vnímá spíš jako urážku, leč jejich kult pořád letí. Stejně jako adorace fotbalistů či lobbistů a jim podobných, což jsou profese, které se stávají hitem dneška. A další módní trend, který jsem zaznamenala, je kouč. Mít dneska kouče musí každý, kdo chce jít s dobou. Takže potřebujete kouče na pracovní vztahy, vztah k veřejnosti, osobní problémy, vztah k vlastním dětem či manželovi, o vztahu k ostatním ani nemluvě. Prostě kouč je najednou děsně populární a kdo nemá kouče, případně koučku, jakoby ani nebylJ. Kouč vám jasně řekne, jak se máte chovat, co si máte myslet, jak se máte tvářit. Samozřejmě, musí to být opravdový kouč, s certifikátem, respektive s papíremJ. Bez papíru prostě nejste ten pravý kouč, protože bez papíru u nás nejde vůbec nic. Takže vlastně potřebujete i kouče na to, jak získat na koučování ten pravý papír. Potom si nějakého kouče najmete a rázem jste ve společenském vnímání o level výš, protože už máte kouče.  Poněkud se sice pozapomnělo na zdravý rozum, ale to nevadí, protože i ten se dá koučovat. Možná si tímto směrem vykoučujeme zase nové povolání, které bude děsné módní a nepostradatelné. Zatím jsme v koučovacím období, které koriguje všechno, co se kdysi korigovalo prostým pochopením, rozumem či citem. Uvidíme, co bude následovatJ. Zatím běžím na sraz s koučkou...J

čtvrtek 25. září 2014

Záletné setkání...

...v Záletné sově na Letné se včera vydařilo. Uf. Jsem ráda. Byla jsem kapku nervózní, přeci jen nové prostředí, naučit lidi někam chodit není jednoduché. K tomu taková vnitřní nervozita z toho, abychom nezůstaly s naším váženým hostem jenom my dvě, což by mě mrzelo vůči němu. 
Ale ne, všechno bylo jinak a dobře to dopadlo. Naše Hovory o historii se po letní odstávce vrátily v plné síle. Kavárna Záletná sova dostála své pověsti, nabídla příjemné a vstřícné prostředí, hosté se dostavili v překvapivě hojném počtu a náš hlavní hrdina, Pavel Žáček, byl prostě skvělý. Celé dvě hodiny mluvil jako z partesu. Nevadila mu žádná otázka, ke všemu se postavil čelem a jeho vyprávění nepostrádalo zajímavost, napětí,ale i určitý smutek a splín (ten tedy padal na mě) z toho, jak to všechno vlastně funguje, proč nejsme vyrovnáni s komunistickou minulostí, kam všude sahala a sahajíL chapadla StB. Připomněli jsme si samozřejmě předání moci v listopadu 89, což už je dlouhých dvacet pět let, přesto necháváme mladé generaci plno neobjasněných skutečností? Jak praví moje kolegyně, že by hra na schovávanou? No, my jsme si včera  v Záletné sově na schovávanou ale nehráli, pan Žáček nám vyprávěl velmi otevřeně, o StB, archivech, situaci po roce osmdesát devět, o Lorencově skartaci a dalších zajímavých věcech. Odcházeli jsme nejen nadmíru spokojeni,ale i plni nových dojmů a vědomostí. Někteří dokonce zakoupili i knihu pana Žáčka, kterou flexibilně dodal majitel nakladatelství Jalna pan Sládeček, u kterého byla kniha vydána. Mohu se tedy cítit jako jeho kolegyně, protože vydáváme u stejného nakladatele J.
V Záletné sově se nám líbilo, panu Žáčkovi také, věříme, že i naši hosté byli spokojeni. Přišli i jiní než naši tradiční, což nás velmi těší i zavazuje. Zdá se, že Letná táhne. Tedy se těšíme na říjen, kdybychom se chtěly přesunout  do století devatenáctého. Uvidíme, zatím dobrý...J









středa 24. září 2014

Čepičky naší Haničky

To se tak někdy přihodí, že se z jednoho blogu krásná čapka nastěhuje do blogu druhého. Někteří tedy už tyto krásné módní doplňky znají od šikovné Aranel, které tímto také blogo-oficiálně děkuji. Naše Hanička tedy touto virtuální cestou získala reálné čepičky, které rozšiřují její módní šatník. Nutno také zmínit wlčí přestupní stanici, která si také zaslouží poděkování, neb díky této tajné schránce se zásilka dostala na místo rychlostí takřka blesku. Kam se hrabe Česká pošta, která mi zrovna nedávno úspěšně ztratila dva dopisy. Chtěla jsem zachovat tradici a poslala ruční blahopřání, které, ač řádně ofrankováno, svého adresáta nenašlo:-) Asi stále leží někde na letenské poště a poštovní skřítci s nimi mastí karty. Proto byla cesta přes wlčí doupě nejen rychlá,ale hlavně spolehlivá, za což děkuji též. A až Hanička bude dělat modelku a nechá se nafotit ve svých módních kreacích, velmi ráda se podělím. A modemanka, to ona bude, to zcela jistě. 



úterý 23. září 2014

Kdopak to asi tak řekl?

   Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii,pijící sílu organizmu: děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné. Vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, disgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý. Pouze noc jest vyhrazena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vystřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním."..

 Pojďme si při prvním podzimním dni trochu zahrát?  Tušíte, kdo měl takový pohled na profesi, která i dnes někdy (často:-)) budí podobné emoce? 
  Odstartujme tedy podzim hrou, ať je krásný, barevný a poklidný...

pondělí 22. září 2014

Dávné vzpomínky z cest

     Člověk se stane dobrodruhem ani neví jak. Stačí jeden výlet do exotických krajin a jeden zažije chvilky, o jakých se mu nezdálo ani v nejdivočejších snech. Někteří dokonce mohou bojovat o zdraví, ba i o život někdy může jít. Zejména v některých oblastech, kde je nebezpečí na denním pořádku. Jsou ovšem i tací, co se do podobných lokalit vydávají opakovaně a stávají se z nich dobrodruzi z povolání.
  Moje cestování je většinou pouze komerční, ovšem i na podobných „mastňáckých“ výletech lze kupodivu zažít nečekané věci. Pro kavárenské povaleče je sice dobrodružným už jen fakt opuštění bezpečí velkoměsta, ovšem svou dávku adrenalinu někdy potřebujeme všichni. Napětí ale většinou přichází nečekaně. Zejména tehdy, když cestu vybíráte s primárním cílem ušetřit. S pohodlím a zajímavou poznávací aktivitou naprosto neslučitelné. Jenže k podobnému poznání se mladý turista musí intenzivně propracovat. Nejlépe zkušenostmi odžitými na vlastní kůži. Jednu takovou lze najít na dávném výletu do Turecka. Kdysi jsme se tam vydali. Dobrovolně, se zájezdem a ještě v neklimatizovaném autobuse. Na netradiční zážitky tedy spolehlivě zaděláno.
 Není pochyb, že člověk s věkem mění své priority. V mládí vydrží mnohé. Dnes se tomu jenom divím. Už jen ten název tehdejší cestovní kanceláře: Tramp turist. To samo o sobě mělo lidi, kteří se netají tím, že k cestování potřebují trochu pohodlí a komfortu, spolehlivě odradit. Neodradilo.  Mysleli jsme si asi, že Ankara je někde za humny a karosou tam budeme coby dup. Aspoň tak si to nyní vysvětluji.  Nějaké vysvětlení vlastní blbosti si člověk přeci musí najít. Vždycky mi ale tak trochu zatrne, když si na nekonečnou anabázi za tureckými pamětihodnostmi vzpomenu.
Už když jsme cestu objednávali, naivně jsme přehlédli dřevěnou boudičku, kde seděla jakási pofiderní úřednice CK, které jsme s velkorysostí mládí celkem lehkomyslně svěřili svoje peníze. Snaha ušetřit zjevně vytvářela i spolehlivé klapky na očích. Nevidím, neslyším. 
Že jsme ve finále vůbec někam jeli, bylo asi více dílem náhody, boha a štěstí v kombinaci s ještě úplně nezdegenerovanými podnikatelskými metodami, protože třeba dnes bychom nevycestovali ani za humna, natož na Antalyskou riviéru.
  Vyjížděli jsme z rozpálené Prahy odněkud z periférie, kde karosa, už tehdy v podstatě historická záležitost, nabrala celých čtyřicet pasažérů plus jednu extravagantní průvodkyni. Suše nám oznámila, že díky klimatizaci bychom určitě nastydli, a tedy máme děkovat pánubohu za její prozíravé rozhodnutí, vzít na cestu s tropickými teplotami neklimatizovaný vůz. Má pro nás léty osvědčenou radu, že si můžeme otevřít okénko.
To fungovalo obzvlášť efektně v rozpálené oblasti historické Tróji, kde bylo přes padesát stupňů ve stínu.
Koneckonců, i tento její úvodní přístup nás měl varovat a naznačit nám, že cesta bude jistě víc než dobrodružná. Ještě byla šance vystoupit a neodjet, ovšem dokonale jsme ji promarnili. Odjeli jsme.
A šlo o jeden adrenalinový zážitek za druhým.  Postupně nám docházelo, že ze tří týdnů báječně levné dovolené strávíme minimálně polovinu právě v autobuse nebo někde jinde, než u moře, jak jsme si naivně mysleli. Jak dny v autobuse přibývaly, narůstala agresivita mezi cestujícími, kteří byli v podstatě uvězněni v prostoru mezi rozhrkanými sedačkami.         S mnohými původně nadšenými cestovateli se najednou stalo něco zvláštního. Najednou jako by jim vadilo každé hnutí souseda přes uličku. To, co normálně nevnímáte, se stávalo nepřekonatelným problémem v soužití po několika dnech karosového putování. 
Šestého dne jsme dojeli do Istanbulu, kde nás čekal první zaplacený a toužebně očekávaný nocleh, údajně v posteli. Těšili jsme se neskutečně, přesto, že nás čekalo ještě několik hodin v tureckém velkoměstě.  Ubytování bylo opravdu jen na noc. A to jsme ráno ještě zdaleka netušili, že půjde o hromadnou noclehárnu. Malovali jsme si nějaký klidný a pohodlný hotýlek v tiché istanbulské čtvrti a tato vize nám pomohla přežít náročný den v rozpáleném centru. Zdejší pouliční prodavači se na nás vrhali se svým brakovým artiklem a naše odmítnutí nehodlali brát vůbec na vědomí. Když nějakým záhadným způsobem zjistili, odkud pocházíme, viditelně přitvrdili ve svých nabídkách. Nemohli pochopit, že nechceme nakupovat, i když jsme z Čech. Nakonec vyrukovali s argumentem nejsilnějším:
„Je to zadármo!“
„Ani zadármo!“ odmítali jsme jejich pokusy o neumělou češtinu. Tím jsme je uzemnili dokonale. Oni to nechtějí ani zadarmo? Co je to za prapodivné české turisty?
„No, tramp turisti“, chtělo by se odpovědět, kdyby podobnou otázku někdo vyslovil nahlas.  Většina naší zbývající energie ale už mířila ke sprše a vytoužené horizontální poloze.      Polorozpadlá budova s blikajícím neonovým nápisem Disco nás nejdřív nechávala v klidu. Další hlasitá turecká atrakce. Když ale naše průvodkyně neochvějně mířila dovnitř, začalo v nás hlodat podezření, které brzy nabylo mrazivé jistoty.  Spát se bude tady. V jakési mezinárodní hromadné ubytovně, jedna místnost pro minimálně šedesát nocležníků, jedna sprcha, dvě toalety a pod námi diskotéka.
„To snad ne?“ ozvaly se první hlasité výkřiky nespokojenosti.
Naše průvodkyně jen krčila rameny. Šlo přeci o výrazně nejlevnější ubytování, které se zde dalo sehnat…?
No, tomu se ani nedivím. Dokonce bych skoro předpokládala, že je „zadármo!“
Nakonec nezbývalo, než se podřídit.  
Sprchu jsme raději neriskovali, všechny doklady a peníze s sebou do spacáku a pak marná snaha usnout v hluku divoké turecké diskošky. 
Následující noc zase v autobuse jsme pak paradoxně vítali jako úlevu. Bylo relativní ticho, nikdo se vás nepokoušel okrást ani znásilnit, nikde se neproháněly štěnice ani blechy. Navíc už scházely jen dva dny do cíle.
   Únava a apatie zjevně zmohla i řidiče, protože ten když konečně spatřil moře, automaticky mířil přímo do něho.  Cesta necesta. Jen naše zděšené výkřiky zabránily tomu, že jsme místo v kempu neskončili přímo ve vlnách. Řidič jen zavrtěl hlavou:
„No, viděl jsem moře, tak jsem jel…“
Proti takovému argumentu nebylo možné najít odpověď.
    Moře navíc bylo opravdu hezké. Ubytování kupodivu také. Majitelkou byla žena, původem Němka, která svému hotýlku vtiskla evropský ráz s kapkou potřebné německé preciznosti. Uprostřed tureckého hospodářství takový improvizovaný ráj. Konečně jsme se během našeho bláznivého výletu cítili trochu jako lidé. Turecký personál s německým výcvikem se o nás staral vskutku mateřsky, čímž celkem brzy vyrovnal naši viditelnou cestovní duševní vychýlenost.
Cítila jsem, jak pomalu narovnávám záda, zkroucená z věčného sezení v autobuse, i nohy začaly pozvolna ztrácet otoky a nabývat přirozených tvarů. Spánek v horizontální podobě také vykonal své, tudíž jsme už za dva tři dny připomínali běžné relaxující turisty.
   Jednou, když na pláži ostražitě sledovali místní toulavé psi, kteří se velmi nebezpečně srocovali nedaleko naší deky, se procházející německá majitelka pokusila navázat dialog a přátelsky se zeptala:
„Už jste se v Čechách adaptovali na porevoluční poměry?“
Její dotaz mě v pětadevadesátém roce poněkud zarazil. Všichni jsme se tehdy domnívali, že už žijeme v rozvinuté kapitalistické společnosti.
„Proč se ptáte?“ vydolovala jsem základy svojí školní němčiny. Do složitějších souvětí jsem se raději nepouštěla, holé věty jistě postačí.
Usměvavá a věčně dobře naladěná Němka se mé otázce zjevně podivila.
„Protože stále trochu připomínáte socialistický zájezd,“ vysvětlila s jasným odkazem na naši stařičkou karosu a zásoby konzerv, díky kterým tři čtvrtiny našich spolucestujících nekupovalo zdejší servírované večeře, které na rozdíl od snídaně nebyly v ceně. 
Ráno se zase naopak mohli přejíst a nacpané tašky, které sice jakoby maskovali, rozhodně nešlo přehlédnout.
 Pak se divte, že se o Češích v cizině vyprávějí nepěkné vtipy.
 Zajímavé ale je, že když jste přímými účastníky podobné grupy, zas tak markantně to nepociťujete. Dokonce máte pocit, že své spolucestující musíte bránit. Nebo se jen tiše stydět.
Moje němčina na verbální obranu samozřejmě nestačila, proto jsem zůstala u vnitřního pocitu studu. Na závěr jsem jen pokývala hlavou a další holou větou poprosila o odehnání psí smečky, která patřila k místnímu koloritu.
   Naše turistická vedoucí zájezdu si po pár dnech povalování u moře usmyslela, že zorganizuje výlet do okolí. Tím, že jsme s ní odmítli opustit bezpečí německého tábora, protože jsme hodlali dát přednost koupání a relaxaci, vysloužili jsme si její viditelné pohoršení nad naší leností a během improvizovaného společenského večera i její pohrdavé mlčení. Druhý den jsme byli velebeni za naši prozíravost, protože ti, co se s ní vydali poznávat krásy Turecka, se vrátili naprosto zničení a vydeptaní.
  Další den se jelo do Tróje, která byla v plánu, a navíc jsme ji moc chtěli vidět. Počasí nám, pravda, moc nepřálo, neb slunce žhnulo od samého rána a klimatizace v podobě stažených okýnek vskutku moc nefungovala. Ve finále jsme apaticky seděli s mokrým hadrem na hlavě, který během dvou minut než vyschnul, jako jediný nás dokázal trochu ochladit. Jako malé děti jsme byli vděčni za trochu studené plechovkové pivo, které ale logicky brzy došlo.
 Před historickou Trójou teploměr ukazoval přes padesát stupňů ve stínu.
Památka samotná byla zavřená.
Dlouhodobá rekonstrukce.
   Docela mě začalo zajímat, co naši vedoucí, která dosud měla ráznou odpověď na všechny naše nespokojené připomínky, nyní zachrání od veřejného lynčování. Napjatě jsem čekala na její reakci na naše horkem utlumené rozhořčení, protože Tróju jsme měli zaplacenou. Navíc se dalo předpokládat, že ne každý bude mít to štěstí podívat se sem podruhé, civilizovaněji. Zamyslela se a blazeovaně nám sdělila:
„U Turků jeden nikdy neví!“
   To mi vyrazilo dech. Snažila jsem se nepropadat hysterii, protože jinak bych naši vůdkyni v teniskách oděnou musela asi fyzicky inzultovat. Z hluboka dýchaje jsem přemýšlela o její absolutně hroší kůži a naší zkažené dovolené. Nakonec jsme si vyfotili trojského koně, který zde supluje roli rozhledny, a vydali se zpět do německého ležení, kde jsme nabírali sil na dlouhé putování domů.  Soused přes uličku se mi polohlasně svěřil, že když vidí ty její tenisky, chce se mu zvracet. Nejenže v něm vzbuzuje nauzeu, takže se permanentně cítí jako po flámu, ale navíc v něm probouzí zločinecké sklony, takže se obává, aby po tomto podařeném výletě neskončil někde za mřížemi. Uklidnila jsem ho, že pocity mám obdobné, ale musíme to ustát. Za týden už budeme doma a na konec na toto martýrium budeme vzpomínat ještě i v dobrém.
Evidentně jsem ho nepřesvědčila. Alespoň jsem mu tedy věnovala svůj sáček na zvracení. Sama jsem křeče v žaludku i jinde dostala až doma, kdy jsem ze zpravodajství zjistila, že nás naše akční průvodkyně vysadila ve městě, kde v době našeho pobytu proběhlo několik teroristických útoků. Tehdejší doba ještě nebyla permanentně on line, takže jsme nic zlého netuše obdivovali turecké památky, zatímco o dvě ulice dále bouchaly nálože a umírali lidé.
     My ovšem spořádaně odjeli naší stále fungující karosou a v rámci nějakých dalších úspor zamířili k jinému hraničnímu přechodu s Bulharskem. Zde pojali podezření, že bychom mohli patřit mezi pašeráky, proto celý autobus vyhnali ven a podrobili velmi přísné a důkladné celní kontrole. Strávili jsme zde několik opravdu výživných nočních hodin. Když jsme poté znovu usedli na naše propocená sedadla, sáhla jsem po pilulce na spaní, abych další hrůzy raději zaspala.
 Nebylo mi přáno, neb po chvíli mě budí jakési šťouchání. Vytrvalé a razantní. Když se proberu, hledím do očí jakéhosi rozezleného pohraničníka, který do mě šťouchá samopalem. No to bylo probuzení.
Krve by se ve mně neodřezal. To jsem nezažila ani v dobách hluboké totality. Neumím se tváří v tvář ostře nabité zbrani tvářit normálně.
Ale díky prášku na spaní v podstatě jen zírám jak husa do flašky. Bulharsko- turecké vztahy v té době asi opravdu nebyly přátelské, protože po důkladné noční turecké celní přehlídce nás se zbraní v ruce nad ránem prolustrovali i Bulhaři.
 A znovu ven, my i naše zavazadla.
 Už pozvolna svítá, když se konečně vydáváme přes Bulharsko vstříc domovu.
    Ale abych nepojala svoje vyprávění jen jako truchlohru. Ve skutečnosti máme neskutečné množství zážitků. Jen musely uzrát, oprostit se od emocí. Často totiž s časem přichází vzpomínkový optimismus a tak tomu je i s naší dobrodružnou cestou do Turecka.
Cestujeme i nadále. Třeba i autobusem, ale bezpečným, se dvěma řidiči a klimatizací. Mnohem častěji ale autem, které nabízí velkou míru vlastní cestovatelské svobody. Jindy letadlem, protože některé vzdálenosti prostě na čtyři kola nejsou stavěné. Nebo klesá naše schopnost někam se dlouhé dny trmácet.
Přesto cestujeme rádi. Po Turecku jsme se sice zařekli, že už nikdy více. Ale předsevzetí nevydrželo déle než rok.  Jen nedráždíme hada bosou nohou. Rádi jedeme tak, jak nám vyhovuje. Neměníme své cestovatelské návyky.
    A také už netoužíme ušetřit za každou cenu. Ono je to většinou velmi kontraproduktivní. Za hranicemi se prostě peníze nepočítají…




neděle 21. září 2014

Seznam tajných přání

Nějaký takový seznam má asi každý z nás, rozhodně tady žádná přání nehodlám zveřejňovat. Rázem by přestala být tajná, žeJ
Leč mám jiná "tajná přání", asi v rámci nějaké pozitivně laděné četby, která se ke mně v poslední době hromadně dostává. Že by to bylo nějaké skryté poselství, které musím dešifrovat? To se asi ukáže časem, zatím čtu. 
Čtu knížku, která se jmenuje Seznam tajných přání. Autorka je Lori Nelson Spielmanová a jde o takový americký tip, jak odhodit konvence, zábrany a konečně si začít plnit svá dětská přání. Taková romantika, psychologie, čtení ke kávě i k zamyšlení, prostě všechno v jednom ranečku. Samozřejmě s happy endem, poměrně předvídatelným, což tedy dost výrazně kazí požitek z četby. Ale jinak příjemné zastavení s knihou, která v podstatě potěší, pohladí a dobře se čte. A můžete při tom přemýšlet o svém seznamu dětských přání, ač jako v knize to v reálu nefunguje. A nevím, zda bohužel či bohudík, ale čtení na neděli je to ideální. Alespoň mně se tak zdáloJ.
                                                       

sobota 20. září 2014

Zažít město jinak

Podruhé.
Loni jsem se do této akce pustila velmi kriticky. Historie se opakuje a "Zažít město jinak" se vrací. V rámci nějaké psychohygieny se ale snažím být vstřícná a empatická, zkoumat věc z vícero úhlů pohledu a najít na tom ta pozitiva. 
I proto jsem vyslyšela školní nabídku a stala se aktivní účastnicí této akce. Ne sice na mé oblíbené sedmičce, ale v pracovním teritoriu, tedy na osmičce. Sobotní dopoledne bylo věnováno této akci takřka všude, část Prahy 8 si vzala pod patronát naše škola, respektive její základní část. Na sobotní dopoledne bylo zjevně objednané i sluníčko, protože počasí bylo vskutku luxusní. Bylo připraveno několik stanovišť, včetně našeho, antikvariátního, kde jako raritu bylo možno vyzkoušet prastarý psací stroj. Jeden by už ani nevěřil, že jsme na tom kdysi psali ( celou diplomku jsem na něm naklepala). Však se také děti divily, ale rády si vyzkoušely. 
A dospělí zase s chutí zavzpomínali:-). 
Krom našich knih zde byly domácí výrobky pro mlsné jazýčky, hrátky výtvarné i hudební, vskutku šlo o přátelské setkání. Možná 
i proto, že přišli milí lidé, možná proto, že je to akce asi všeobecně vítaná. 
Přesto některé moje výhrady trvají, ať už k naší akci, tak k té letenské, která začala chvíli po mém návratu domů a při které už takové štěstí na počasí nemají. Na Letné docela prší. Ale co mi vadí? Ten hluk. Jako by se podobná akce už dnes neobešla bez hudební aparatury, zesilovačů a co nejhlasitějších hudebních efektů. Jistě si dovedu představit ty lidi, kteří se těší na poklidné sobotní dopoledne a pod okny jim vyřvává muzika a v našem případě navíc ještě duní bubny..... Mimochodem, bubny se usadily hned vedle našeho antikvariátu, takže ještě teď mi z nich duní v hlavě. 
Takže dojmy dvojsečné, nejsem už zdaleka tak kritická jako loni, mnohé se mi líbilo, leč výhrady zůstávají. Jako by na povel museli "zažívat město jinak" všichni, protože té hudbě a řevu se díky moderním zesilovačům fakt uniknout nedá. 
A my na Letné ještě máme zkomplikované parkování, i modré zóny se nyní "zažívají jinak". A zatímco na osmičce jsme spořádaně skončili ve dvě hodiny, na Letné je celá akce včetně oslav vzniku plánována minimálně do deseti hodin večer (což ale nikdo nerespektuje, takže do noci....).
               Vskutku dnes budeme mnohé zažívat jinak:-)


                                                      Zažít se zde dalo mnohé:-)
                                                   
                                                          Přípravu nikdo nepodcenil
             
                                              Zde bubny, ještě nikoli nebezpečné....


                                                Náš improvizovaný antikvariát

       
                                                 Dobrůtky, které skutečně chutnaly:-)


                                                      Čítárna na čerstvém vzduchu:-)

             
                                                     I průvodní slovo bylo

                                                   Šikovné ruce se uplatnily

                                                 A zde již bubny v plné akci:-(
           
                                              Spisovatelský koutek z doby dávno minulé:-)

                                               A již zpátky na Letné, vyblokované ulice

Příprava na zažití města je i někdy poněkud bizarní

                                                          Toto je vskutku město jinak:-(



pátek 19. září 2014

Ještě jedna dopravní

  Nedá mi, abych se nepodivila nad tím, kdo dneska všechno vyráží do provozu. Po svém nedávném povzdychnutí si nad dopravním systémem se vracím na silnice, abych se podělila o zážitky, které mě nikdy nepřestanou udivovat. A jsou na obou koncích rychlostního spektra, jako může být problém ďábelský řidič, který si hraje na pilota Formule 1, tak nic moc není ani takový sváteční řidič, který si vyrazil na cesty více méně náhodou. Místy připomíná pana doktora z Vesničky, také se víc kochá, než řídí… Pak jsou jezdci opilí, tak těch se tedy bojím jako čert kříže. A stejně tak
 i řidiči nevyzpytatelní, o kterých netušíte, kdy a jak třeba změní směr, co vyhodí z okénka čí, kdy zrovna nečekaně zastaví. Nedávno jsem  na několik podobných narazila. Nejdřív jel takový plešatý dědeček, který za volantem skoro ani nebyl vidět a tomu patrně přizpůsobil svoji rychlost. Čtyřicítka byla jeho maximum. Naštěstí nijak nebránil v předjetí. Horší to bylo s ženou, která v  luxusním voze kličkovala po rozbité okresce, a člověk netušil, co vyvede. Byla jsem ovšem ve střehu, což se vyplatilo hned na první křižovatce, kde blikala doprava, ale jela doleva. Na další už jsem byla poučena, že ovšem nečekaným manévrem objede sloup uprostřed vozovky a krátkou jízdou v protisměru se vrátí na trasu, jsem nečekala. Pravda, dost mě to rozhodilo, naštěstí se brzy podařilo ji předjet, takže jsme toto setkání třetího druhu zvládli. Ale byl to záhul. Stejně jako muž řítící se na červenou přes křižovatku či stařík bez rozmyslu vrhající se na přechod, protože chodci mají přeci vždycky přednost. Uf, byla to tedy cesta. Doufám, že podobnou hned tak nezažiji. Ty dopravní historky nepatří k těm nejoblíbenějším.JJ
 Nápad cestovat v pondělí ráno do Prahy také nepatřil k nejlepším. Dálnice D1 je trvale nepoužitelná, tedy všichni ujíždějí na starou benešovskou, která je tím pádem nepoužitelná též. Všichni na Prahu nadávají, ale všichni tam jezdí pracovat. Jeden z mnoha českých paradoxů. Dostat se do města šnečím tempem je ovšem takřka nadlidský úkol. 
Ne snad, že já bych byla nějaký Fitipaldi či geniální řidič. Spíš vyznavač hesla bezpečně, spolehlivě a bez úhony. Samozřejmě, třeba moje schopnost zabloudit takřka i na dvorku je určitou komplikací mého cestování, leč snažím se neohrožovat a nevybočovat. Jak třeba ráda v některých životních situacích vybočím, tak na vozovce tedy ne. Pak se tedy divím, a někdy opravdu hlasitě. Nu, naše doprava, Nic nového pod sluncemJJ

čtvrtek 18. září 2014

Jak to bylo s StB aneb naše hovory se vracejí

 Dnešní příspěvek je pro milovníky historie,naše tradiční hosty,ale i pro potencionální nové zájemce. Po letní přestávce se vracíme s hovory o historii, nikoli v novém hávu, ale v novém místě. Setkání proběhne v letenské kavárně Záletná sova, v místě příjemném, vstřícném a útulném. Již jsme tam křtili moji knihu a akce se nadmíru vydařila. Proto jsme po dlouhém hledání zakotvili tam, kde je prostě příjemně. Pravda, zatím není vyřešeno případné promítání, špatně se tu parkuje,ale to jsou snad jen malé detaily, které zcela přebije příjemná zdejší atmosféra,setkání se zajímavými historiky a zdejší skvělé víno. První, jak je dnes módní termín, pilotní, setkání, tedy proběhne ve středu 24. 9. v  19 hodin. Termín a čas se tedy nemění, mění se místo a my doufáme, že k lepšímu. Máte-li příští týden cestu přes Letnou, zavítejte. Nebo si vycházku do Záletné sovy přímo naplánujte. Níže kopíruji naši pozvánku, takže to máte všechno v jednom balíčku. Těšíme se na Vás převelice. 


Srdečně vás zveme na již tradiční Hovory o historii, které se již třetím rokem konají každou poslední středu v měsíci.


Tentokrát bude naším váženým hostem
 Pavel Žáček, Ph.D.český historik a novinář, v letech 2008–2010 zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.


                              


StB včera, dnes a zítra!
 Jaké praktiky používal totalitní komunistický režim?
Známe opravdu dobře československé dějiny posledních 70let? Jak se vyrovnáváme s dědictvím komunismu?

Na tyto a spoustu dalších otázek se bude snažit odpovědět ve středu 24.září od 19hod. ve vinárně Záletná sova náš host.

                  Těšíme se na vaši účast
           
            Jitka Neradová a Míša Šédová Nastuneaková


Záletná sova, Šmeralova 128/7, Praha 7
                                    www.hovoryohistorii.webnode.cz


středa 17. září 2014

Hudební nosiče

Když jsem si nedávno pohrávala se starými a zapomenutými slovíčky, vykoukl na mě i starý magnetofon. I toto slovo se dnes už asi nepoužívá. Když srovnám s dnešními přehrávači, tak je to rozdíl takřka staletý, i když tolik let to ve skutečnosti zase není. Kdybych ale dnešní přehrávač v jeho nejvíc in podobě viděla v raném dětství, patrně bych ho vnímala jako poselství z jiné galaxie. Moji touhu po přehrávání hudby musel uspokojit tento typ přehrávače alias magnetofonu, který jsem jednou objevila pod vánočním stromkem. A že to byl ve své době výstřelek techniky, dovezený "až" z Maďarska:-). Samozřejmě, nesl s sebou kromě radosti i další problém socialistického trhu, a totiž sehnat kvalitní kazety, které by fungovaly, netrhaly se a nevymotávaly. A stejně pak člověk trávil plno času, kdy tužkou namotával pásek zpět. Leč magnetofon byl, dalo se nahrávat:-) a přehrávat a jeden by neřekl, že jde o aktivitu dnes ryze muzeální. Ale nějaká ta nostalgie asi k podzimu prostě patří. ...





úterý 16. září 2014

Dvořákova Praha

Tady by asi měla znít hudba. Slova ten zážitek zprostředkovat nedokážou. Včerejší večer v zrekonstruovaném Rudolfinu v rámci právě probíhajícího festivalu Dvořákova Praha měl všechny atributy skvělého zážitku, takřka se chce napsat dechberoucíchoJ. A to nejen proto, že hrál můj velký favorit a oblíbenec Jiří Bárta. Takové hudební zážitky dovedou nechat otisk v duši. I v té mojí, okoraléJ 
 Na repertoáru byl Dvořák a Čajkovskij. A v Dvořákově síni, která je jedním z nejlepších sálů v Praze, ne-li nejlepším, to tedy znělo. Takže finále vyvolalo potlesk standing ovation. 
   Po koncertu ještě následovalo krátké posezení s umělci, avizované jako "setkání po potlesku". Takový krátký rozhovor o koncertu, festivalu a vůbec o hudbě jako takové. Patronem této komorní řady festivalu je Jiří Bárta, který pro festival sestavil sérii komorních koncertů od Mozarta po Schonberga.  Vše inspirováno Antonínem Dvořákem. Krásný zážitek. A hráli tito mistři: Vadim Repin, Jiří Bárta, Konstantin Lifschitz a Terezie Fialová.



pondělí 15. září 2014

Překvapení

Dnes jsem tedy měla pro svoje studenty Překvapení. A v něm překvapení. Tedy jen pro některé, protože někteří tušili již dopředu. Ostatní se dozvěděli až dnes o (ne)obyčejném muži, se kterým je zde vedený rozhovor a který je můj student. Jde o jeho úspěchy v mezinárodní soutěži v debatování, kde studenti mezi sebou debatují německy. Nad tématy, se kterými bych někdy měla problém i v češtině, pokud bych chtěla vést smysluplnou a přínosnou debatu. 
A on nejenže to zvládne německy, ale ještě to všechno vyhrál a teď jede debatovat do Varšavy, kde se setká celá Evropa. A krom všech různých německých periodik se o něm zmiňují i u nás a Překvapení mu věnovalo celou dvoustranu. Což jistě stojí za přečtení, protože rozhovor je to zajímavý. Takže pěkně překvapivé pondělí s Překvapením. A třeba i nějakým jiným překvapením, nejlépe samozřejmě milým a příjemným.
                                         titulní strana časopisu
   I mě jedno čekalo. I díky blogu. O tom ale příště:-) Ale děkovat mohu již dnes:-)

neděle 14. září 2014

Posvícení

..či- li hody skoro trochu souzní s mým pátečním zamyšlením nad mizejícími slovy. Možná rozšířeno o mizející zvyky. Minimálně ve městě podobné aktivity skomírají na úbytě, leč vyhynulé ještě zdaleka nejsou, to zase ne. 
Venkov je v tomto směru vytrvalejší, posvícení, hody či pouť jsou stále ještě většinou všude dodržovány, ctěny či slaveny. Podle toho, jak to kdo má nastavené. Někdo peče koláče, jiný i "hnětynky" ( to je asi krajový archaismus, nevím, jak dalece je znám i jinde, než ve středních Čechách:-), jinde se peče i husa, kachna, zelí a knedle. Někde se naopak jde do kostela, do kapličky či jen tak na procesí. V některých vískách se zase scházejí v místní hospodě, ať už k nedělnímu pokecu či k sobotní tancovačce. Mnozí si přizvou i "světské" a odpoledne se ještě navíc točí na kolotoči a vystřelují papírové růže. Určité varianty lidových posvíceních jsem během svého života zažila několikrát. (historie se prostě opakuje-viz moje odkazy).
A naše, poklidné, nedělní hody v půli září, to už je taková spíš rodinná tradice. Setkání, oběd, koláče ( nejlépe makové), dobré víno a relaxace. Prostě posvícení. A tím, že "není každý den posvícení", si ho umíme užít. S miminkem navíc mnohem veseleji než v předchozích letech.

                                                     Již tradiční pokus o houbaření
                                                      Letos ale rostou i ty jedlé:-)
                                                  I když i ty nejedlé mají svůj půvab
                                   A je potřeba o sobě dát vědět, posvícení neposvícení:-)

sobota 13. září 2014

Čokoláda

Čokoláda je nejen krásný film, lákavá droga či dietní bomba, ale i má dnes svůj Mezinárodní den. Hlásá to můj kalendář, který na dnešek avizuje Mezinárodní den čokolády a Den pozitivního myšlení. Ono to jistě spolu úzce souvisí, dát si kousek (celou) čokoládu, většinou pozitivní myšlení probudí. Pokud ovšem nezvítězí výčitky svědomí, které ale čokoláda musí spolehlivě umlčet. Zejména dobrá a kvalitní čokoláda, která je údajně pro dietu úplně neškodná. Ba, dokonce snad existuje i čokoládová dieta, kterou jsem ale zatím nedržela. Ale dát si čokoládu, pustit si Čokoládu a ještě u toho nepřibrat, to je ideální kombinace. Na sobotu třináctého přímo dělaná. Ještě bych mohla nabídnout nějakou svoji knihu, v rámci toho pozitivního myšlení, ale čokoládě konkurovat nemohuJ. Tak pěknou pozitivní sobotu. Třeba v nějaké továrně na čokoládu...J.

pátek 12. září 2014

Nevěstka

 Nevěstka patří k celé řadě slov, která ztratila svůj význam a v podstatě se přestala používat. Ne snad, že bych toužila po jeho revitalizaci, spíš mě přivedlo k takovému krátkému jazykovému zamyšlení. Samozřejmě mě na stopu přivedly děti, které slovo rozesmálo. Ne ale pro jeho význam, ale proto, že: "tady mají překlep nebo je to nějaká malá nevěsta?"
 „Ne děti, to neznamená malá nevěsta,“ vysvětluji shovívavě, chvíli dokonce netuše, zda si ze mě kapku nestřílejí. Nestřílely, opravdu už toto slovo ze staré literatury vůbec neznaly. Taková Maupassantova Kulička je pro ně rázem ještě nesrozumitelnější J.     Tak si v některých hodinách s dětmi trochu hrajeme a vytváříme slovníčekJ. Toho, co znají a čemu nerozumím já. A naopak.  Docela veselé, hravé, ale i poučné. Naprosto třeba zmizelo z povědomí slovo šenkýř, neznají výměnek ani střenku, trochu bojují se ševcem (pro ně často švecem), o verpánku ani nemluvě. Jde asi o archaismy, přesto jsme si s nimi vyhráli. V neologismech jsem zase trochu plavala já, zejména systém jejich zkratek mě snadno vyvede z míry. Ale zatím jsem ještě trochu v obraze, ač snadné to není. Stejně jako zaujmout podobnou hříčkou. V jedné třídě nadšení, v druhé viditelná nudaJ
Jářku, toho bohdá nebude zaujmout všeciJ. Ale díky bohu, že už nemusím prát na valše. Pak bych neměla čas na podobné hlouposti...J.

čtvrtek 11. září 2014

11. září

Dnešní expresivní datum samozřejmě vybízí k rozboru terorismu a současného světového napětí. To ale dnes ponechám jiným. 
Navíc, jedenácté září je i datem jiné dramatické události, tentokrát z našich luhů a hájů. To když v jednapadesátém vyjel vlak svobody, který nezastavil v  Aši, jak mu pravil jízdní řád, nýbrž pokračoval dále do Němec. A povedlo se mu desítky lidí převézt do svobodného světa.  Každý dobrý skutek je však vždycky samozřejmě potrestán, proto vzápětí na hranici vyrůstají tak nepropustné zábrany, že železná opona je už doopravdy železná. To ale také dnes ponechám stranou, byť jde o událost nadmíru zajímavou.
 Leč dnes hodlám zneužít data jedenáctého září a doufat, že sem zabloudí víc lidí, které tímto budu moci pozvat na naše první podzimní Hovory o historii, které proběhnou 24. září 2014 a jako hosta uvedeme pana Pavla Žáčka.
A setkáme se na Letné v Záletné sověJ! 24. 9. v 19 hodin 
Srdečně tedy zveme na setkání v příjemném prostředí s příjemným člověkem, který nás provede nepříjemnou dobou, tedy dobou totalitních praktik minulého režimu.
Přijďte, prosím, vyzkoušet, zda se i nadále budeme moci scházet v Záletné sově, která je milá, vstřícná, útulná, ale úplně jiná než byly kavárny dosavadní. A navíc jsou kolem samé modré zóny, takže cesta autem asi ne. Ale MHD je celkem hustá (myslím hustá v pravém toho slova smyslu:-))
 z Vltavské (C) i z Hradčanské (A) několik tramvají- 25,1, 26, 8, 12, ba i pětka tu tuším krouží. Zastávka Letenské náměstí, přejít křižovatku do Šmeralovy ulice a jste tamJ. Těšíme se.
                                                         Záletná Sova



středa 10. září 2014

Procházka

Poslední baboletní dny sváděly k relaxační procházce. I Zachariáš se touží proběhnout, ač u kočárku to zas tak rychle nejde. Ale už má svůj věk, takže i pomalejší putování ho potěší. Všichni si prostě přišli na své. Někdo se proběhl, někdo jen tak prošel, někdo prospal. :-)Pět týdnů už si to takhle nějak užíváme:-)


úterý 9. září 2014

Podzimní Hovory

  Naše znovu rodící se Hovory a jejich podzimní část začneme ve velkém stylu přednáškou Pavla Žáčka. Zatím je zachován cyklus poslední středy v měsíci, z čehož plyne, že naše první podzimní setkání bude 24. září. Stejně tak se nemění hodina začátku, což je klasických 19 hodin. Mění se místo, které bude upřesněno v nejbližších dnech, nejlépe zítra. 
Zatím lákáme potencionální zájemce na osobu přednášejícího, Pavla Žáčka, prvního ředitele ÚSTRu (krom jiného, samozřejmě). Tedy se na našem prvním poprázdninovém setkání otevírá velký prostor pro milovníky nedávné historie, pro ty, kteří chtějí vědět, zda nás velký bratr pořád sleduje. No, to si odpovím sama a hned. Sleduje, možná i více než dřív. A to bude otázka k polemice, jak moc,jakými metodami a v jaké míře, třeba.... 
Můžeme se dostat k problematice činných či spících agentů STb, k otázce tolerance české veřejnosti k těmto "aktivistům", ke snaze kohosi zamezit badatelům přístup k archivním materiálům či prostě jen k tomu, jak to prostě tehdy bylo. Moderní novodobé dějiny skrývají celou řadu výbušných témat a pan Žáček umí skvěle vyprávět. Tedy kdo má 24. září čas a chuť, přijďte si poslechnout Pavla Žáčka. Kam, povíme zítra, ale nápověda je tak trochu letenská:-)

pondělí 8. září 2014

Kavárna „tour“

 Někdy člověk navštíví tolik podobných objektů, že se z toho stane samozvaná monotematická "tour"J.
Již jsem zažila „Přemyslovskou“, knižní či památkovou. Kavárenskou už vlastně také. V okamžiku, kdy jsme po nečekaném zrušení kavárny v Jilské hledaly nové místo pro naše Hovory. Tenkrát jsme zakotvily ve Vysočanech, kde byla nejen krásná kavárna, ale i vstřícná majitelka, která se tvářila tak nadšeně, že nebylo těžké jí zájem o naše Hovory uvěřit.  Naše vize ji prý mluví ze srdce, moc ji těší, že se chceme s historiky scházet právě v kavárně Dadap....  Zjevně šlo o zdařilou hereckou etudu, neb rok se s rokem sešel a paní už má zase jiný názor a vizi naprosto neslučitelnou s nějakými historickými hovory. Tedy opět hledáme. A je to vskutku „tour.“ Člověk by nevěřil, co je v centru zajímavých (i nezajímavýchJ) kaváren, a stejně tak různorodých kavárníků. Podobně zajímavou studii nabízí i setkání s personálem, který někde takřka sálá profesionalitou, jinde zase budí úžas nad odvahou (nebo možná zoufalstvím) majitele někoho takového zaměstnat.  
Do užšího výběrového kola se nám dostalo několik favoritů, ale to, co chceme, zatím nemáme. Vlídné, sofistikované místo s atmosférou, v centru (případně širším centruJ), u metra. To tedy nemáme. Ale to nebyl ani Dadap a fungovalo to. Tak uvidíme. 
Na září chystáme setkání s Pavlem Žáčkem, tedy je načase určit místo dějeJ
Již brzy. Coming soon.

  A jako bonus našeho putování za kavárnou, která vás chytne, jsme jednu našly. Není pro nás vůbec vhodná, ale pro posezení v centru jako dělaná. Krásná, zajímavá, s atmosférou. Ve Vodičkově ulici, vedle Langhansu, ve vnitrobloku. Pár metrů od rušné Vodičkovy proniknete do tichého ráje. Při putování centrem ideální zastávkaJ

neděle 7. září 2014

Kdo bude plakat, až tady nebudeš?

 Vyzývavá otázka skoro svádí k sarkastické odpovědi, že to bych také ráda vědělaJ , leč nejde o žádný sociologický dotazník, nýbrž novou knihu Robina S. Sharma, který už psalo O mnichovi, co prodal své ferrariJ. Zjevně úspěšný sborník pravd zaujal na knižním trhu natolik, že Rybka publishers vydává tuto knihu s emotivním názvem, Kdo bude plakat…?
 Mnicha tedy doma nemám, ač prý třeba Paulo Coelho označil tuto knihu za velmi úchvatnou a působivou. Tato životní moudra ale ke mně doputovala, tak se nyní probírám útlou knížkou, která bádá nad tím, kdo bude plakat, až tady nebudeme a radí nám, jak to zaonačit, aby plakalo co nejvíc lidí. V podtitulu skrývá další lákavou anotaci: jde o sto lekcí od Mnicha, který prodal to své ferrari. A záložka vám vysvětlí, že se tak stane jedině tehdy, když žijete plným a smysluplným životem, využíváte zcela svých možností, svého vnitřního potenciálu, umíte odpouštět a jste velkorysí…..
Zdá se mi, že je to pořád dokola, notoricky známé fráze, které se tváří značně sofistikovaně a radí vám něco, co jste už stokrát slyšeli či četli. Některé působí až kýčovitě, jako Respektujte své instinkty, Neodkládejte život na neurčito, Důležitá je cesta, nejen cíl….

  Prostě nic nového pod sluncem, milionkrát omleté fráze, leč v hezkém a úhledném balení a pěkně sepsané. Krátké, smysluplné článečky, příjemný styl, dobře se to čte. A něco i uvízne, poradí, povzbudí. Mile mě to překvapilo a je to vlastně takové lehké, stále ještě letní počtení, které někdy může i oči pootevřítJ
                                              

sobota 6. září 2014

Chodník

Chodník je věc bez pochyby nadmíru užitečná. Zejména ve městech má své zásadní opodstatněníJ
Primárně samozřejmě slouží chodcům, respektive měl by. Leč mnohdy má i celou řadu přídavných funkcí. V Praze třeba často slouží jako psí toaleta, jinde zase jako překážková dráha, někdy tam potkáte cyklistu, často segway. Někde najdete i močící koutek pro pány, v podstatě jedno jak oblečené. Jinde se zase zabydleli bezdomovci, kteří zde minimálně pořádají své krabicové párty, když už nepřespávají. Někteří řidiči jsou schopni si z chodníku klidně udělat parkoviště, ba jsou i tací, co ho berou jako zkratku a po chodníku svými motorovými vozidly vesele jezdí......
 Tolik asi obecná definice chodníku, minimálně toho pražského. Ovšem neztrácíme naději a věříme, že po chodníku se má primárně chodit. Asi si to myslí i na některých radnicích, protože mnohde paralelně se zahájením školního roku vypukly opravy chodníků. Aby to bylo kapku pikantnější, tak právě před školami. Celé léto se nedělo nic, ledva začnou děti chodit do školy, vytvoří se z chodníků hluboké krátery, najede těžká technika a intenzivně začne bourat, kutat a asi i něco opravovat. Jistě, jde o činnost záslužnou a chvályhodnou, v podstatě mohu být ráda, že v září nezačali opravovat školu samotnou, jak se děje v mnohých krajích (i my máme tu zkušenost). Chodník prostě výuku neohrozí, když ignorujeme hluk sbíječky. Přesto mi to nedá a vypouštím malé zamyšlení nad organizací veřejných prací. To snad nemůže být ani náhoda ani blbost plánujících úředníků, tak proč se to děje? Těžko říct. Jen mohu konstatovat, že ve svém okolí mám hned několik rozrytých chodníků před školami. Takže možná určitá forma pražské infekceJ. Věřme tedy, že ve finále se po chodníku bude moci doopravdy choditJ.

pátek 5. září 2014

Přechod pro chodce

 Na přechodu pro chodce mají chodci absolutní přednost. Pravda, mnozí si to vykládají velmi svérázně, navíc si myslí, že mají absolutní přednost všude, ale to je zase jiná kapitola. Když vás ale drží v šachu červený panáček, měl by i chodec s absolutní předností vyčkat na toho zelenéhoJ. To je prostá logika věci. A navíc i dopravní pravidlo. Leč i tak si mnozí vykládají po svém.  A tak jsem mohla být svědkem přecházení na Letné, respektive na letesnkém náměstí.Je pravda, že tam chytit zelenou je otázka velké trpělivosti. přejít pak na zelenou je zase otázka rychlosti, neb zelený panáček se mihne a zase zmizí, což zejména starším či pomalu chodícím jedincům činí docela problém, protože přejít, aniž byste přešli do mírného klusu, se to prostě nedá. možná i proto někteří ztrácí trpělivost, což zase vede k výrazně většímu napětí za volantem. Asi tak nějak se museli cítit řidiči, když minulou neděli mezi nimi kličkoval naštvaný pán.  A to byl pán elegantní. I sparťanští fanoušci, kteří hromadně opuštěli stadion, spořádaně čekali na zelenou. On ne. S komentářem, že prostě nebude čekat dva dny, než skočí zelená. Prostě šel. Auta brzdila, skřípala, uhýbala, nikdo ho nesrazil.
Tak  si někteří prostě  představují pohyb po přechodu pro chodce.
   Pravda, v pondělí jsem to měla v podobném ražení, tentokrát už za volantem. Přijíždějíc do práce zjišťuji, že patrně nezaparkuji. Všude auta, většinou primánů, kteří snad přijeli s celou širokou rodinou. Tolik aut u školy už jsem dlouho neviděla.  Také se většinou pohybovaly docela svérázněJ.
Horší ale bylo,že mnozí zablokovali příjezdovou křižovatku, a tam se fotili ( před školou, za školou, při vstupu do školy…), někteří se loučili ( opravdu uprostřed silnice), jiní měli potřebu si rychle před školou, nejlépe ještě na vozovce,zakouřit…přeci jen, je to vypětí, první den školy. …
Nu, chodec má absolutní přednost. V tomto případě zjevně nejen na přechodu.

Někdy člověk jen žasne. 

čtvrtek 4. září 2014

Vtipy

Neumím vyprávět vtipy. Přesněji řečeno, nepamatuji si je. A to si vždycky v duchu maluji, jak pobavím společnost vyprávěním tohoto skvělého vtípku. Směji se, někdy i docela dost, leč paměť má svou vlastní logiku, což vede k tomu, že za pár hodin už zase nevím, čemu jsem se to tak vesele smála. Pamatováka na vtipy fakt nemám.
 Někdy je to skoro škoda, protože něco doopravdy stojí za to, poslat to dál. Když ale zvolím techniku zápisu, přijdu o bezprostřednost okamžiku způsobenou tím klasickým: a tuhle znáte? Těžko někoho pobavím dlouhým listováním v notesu či nějakém elektronickém zařízení při hledání toho správného vtipu. Pokud se pustím do zmateného vyprávění, většinou pokazím pointu. Pak je zcela jistě lépe mlčet, než z krátkého vtipu dělat epický příběh s vsuvkami typu: „Ne, takhle to vlastně není, on to řekne, ne ona…“ a podobně.
Často se mi také stává, že si na obsah vzpomenu v průběhu vyprávění někoho jiného. Pak se někdy neovládnu a pointu sdělím dopředu, čímž si mnoho přátel mezi vypravěči nenadělám. Stejně jako, když se rozesměju dopředu s konstatováním, že to přeci znám….
Kdysi mě jeden vypravěč suše požádal, ať mu laskavě neskáču do řeči, že nejsem ve škole. To se mě sice kapku dotklo, leč od té doby do vtipů nezasahuji, i kdybych ho dokonce i znala. Stejně jako se raději nepouštím do vypravování, protože ty tři vtipy, které si doopravdy pamatují, jsou již značně archaické a provařené.
Zajímavou podkapitolou by mohla být situace, kdy vtip nepochopím. Všichni se smějí a mně šrotuje v hlavě, cože je tady vlastně k smíchu? Následuje okamžik společenské pantomimy, kdy nasadím univerzální úsměv, který značí, že je to tedy docela dobrý, ale mohlo by to být i lepší… V ústraní se pak pokouším od chápavějších spoluposluchačů vydedukovat pointu. Zajímavé je, že ne vždycky se to povede na první dobrou. Což na druhou stranu vede k určité úlevě, že nejsem sama, kdo danému humoru nerozumí.
Jindy zase vtip pochopím až mnohem později, v čase, kdy už se dávno mluví o něčem jiném, ba někdy i dokonce i v době, kdy už se nacházím úplně někde jinde. Vyprsknutí smíchy v okamžiku prozření pak samo o sobě může nastolit další vtipnou situaci. Nebo také trapnou, což je mnohem častější varianta.
Speciální odnoží mého zamyšlení by mohly být druhy vtipů, zda jde o vtip aktuální, erotický, kreslený, dobový, černý či suchý, tzv. kameňákJ.
Pro některé dokonce nemám nejen buňky, ale ani pochopení. Tím bych se ale z lehkého, baboletního zamyšlení propracovala k jakési sociologické studii, což nemám v úmyslu. V úmyslu jsem měla prosté konstatování, že legrace jako taková není často vůbec žádná srandaJ. Umět vyprávět vtip, pobavit a zaujmout, je někdy docela náročný kumšt. Stejně jako vtip pochopit či udržet v paměti….J. Nejjednodušší je prostě se jen bavit.

Nicméně mi to nedá, jak to máte s vtipy vy?