pátek 31. března 2017

Masaryk

Masaryk na vlastní oči.
Film konečně viděn. První pokus o Vánocích nevyšel, v Lucerně bylo permanentně vyprodáno. Tehdy jsem ale na ten film hodně chtěla, tak nějak bezprostředně, jako na historický film. Nepovedlo se. Pořád jsem ale chtěla. Pak ale přišla masáž v podobě Českého lva, která mě asi jak diváka měla navnadit. Mě tedy dost otrávila. Cítila jsem takovou paralelu, jako když za minulého režimu natočili film Gottwaldovi a ten musel být za všech okolností nejlepší. Nebo o Husákovi, aby ten příměr nebyl tak drsný. Prostě stejná ideologie, jen v jiném hávu. Nicméně, touha historika převládla a k ní se také přidala zvědavost na to, jestli je to fakt tak dobréJ. A tak jsem film konečně viděla na vlastní oči. A nebylo!
Karel Roden sice skvělý, jako vždy. Jenže…? Je to historický film nebo nějaká nuda v Brně? Tedy tentokrát v Praze?
To tedy nevím, jen si myslím, že veřejnost nyní bude Masaryka vnímat podle filmu, nikoli dle reality historicky doložené. Třeba v tom, že Masaryk se po Mnichovu nejen psychicky nesložil, ale dokonce ho vnímal tak nějak pozitivně, protože tvrdil, že když tato událost pomůže zabránit válce, on je hrdý na to, že jeho země byla ta, která nese tu oběť!
Když byl vyhlášen tzv. protektorát, Masaryk pořádal turné v Americe a opět se nijak psychicky nesložil. S Benešem si byli stále velmi blízcí a nikde jsem nečetla, že by došlo k oné tvrdé obviňující hádce, kterou film tak sugestivně ukazuje. A takových historických přešlapů je tu povícero, a to rozhodně nejsem nějaký odborník na tuto dobu. Ti asi musí doopravdy trpět.
 Můj osobní názor na Jana Masaryka není nijak adorující, spíš v něm vidím rozmazleného nevyrovnaného floutka, který si svou pověst velkého demokrata zas tak nezasloužil. Pak by totiž nemohl v Gottwaldově vládě zůstat. To ostatně film, nevím, zda chtěně či nechtěně, potvrzuje. 

Stejně tak si samozřejmě nezasloužil onen dosud nevyjasněný konec, ve kterém se kloním na stranu těch, co hovoří o jeho vraždě. Ale to už film neřeší. Ten se vyžívá spíš ve veselých scénách, kde se šňupe kokain a provozuje divoký sex. Tedy obraz dnešní době velmi blízký. A fakta jsou tak nějak překrucována, asi filmově, aby to bylo pro dnešek dostatečně akční. Taková je prostě doba. Svoji dobu ale Masaryk nezachycuje. Myslím si já. Navíc je to strašná nuda. Takže zážitek ani filmový ani historický.  Těch dvanáct Lvů prostě nechápu. Pokud si je tedy nemám vysvětlovat ideologicky, což se tak nějak samo nabízí….

čtvrtek 30. března 2017

Božena Němcová

aneb femme fatale své doby. Že nejde jen o Babičku všichni dávno víme. Ale její příběh také většinou moc neznáme. Včera jsme ale měli ojedinělou příležitost seznámit se nejen s Boženou,ale i s jejím manželem Josefem a příběhem jejich manželství.A jelikož hlavním mottem našich Hovorů je bořit mýty, i zde jich několik padlo.Jednak jsme vyvrátili představu o jejich nehezkém vztahu.Naopak. Ač povah naprosto odlišných, jejich manželství by se dalo označit za dobré a fungující.Trnovou korunu na rakev Borovského také nepoložila ( a to tedy i učím, takže ode dneška už ne!), možná dokonce na tom pohřbu ani nebyla. Určitě tam ale byl Josef Němec, který tam rozdával úmrtní oznámení,za což následně osm dní seděl!Ale to učebnice nezaznamenávají. Paní docentka Pokorná, která o jejich soužití napsala knihu, je navíc skvělá vypravěčka, takže nás maximálně vtáhla do děje. Výlet do časů Boženy Němcové, která byla favoritkou tehdejší společnosti, naprosto dokonalá ve vedení dialogu, byl nadmíru inspirativní. 










středa 29. března 2017

Pet víčka

Vlastně ani nevím, zda je ti fáma či ne, zda to někomu pomůže nebo ne? Jediné,co vím, že ve škole víčka trochu sbíráme a teď nevíme, kam s nimi:-) 
Jako Neruda:-)
  Není jich moc, ale tři pytle by se u nás ve skladu našly. Tak kdyby někdo chtěl....Nebo věděl o někom, komu to pomůže...Nebo jen docela obyčejně věděl, kam s nimi. Máme a dáme:-)
                                                         

pondělí 27. března 2017

Smutné pondělí

Odchod paní Věry Špinarové mě zasáhl víc, než bych čekala. Doufala jsem, že to zvládne.
                                 Je mi smutno.  

neděle 26. března 2017

Tančím tak rychle jak dokážu

Kdysi jsem tu knihu přečetla jedním dechem.Líbila se mi. Nyní jsem ji objevila jako audioknihu. Namluvenou Simonou Postlerovou,tedy skvěle.Jsem zvědavá, zda se pocity toho, že jde o skvělou knihu,navrátí.:-)

                                                     

sobota 25. března 2017

Rovnost

Nedávno jsme zažili besedu s mladým novinářem. Šikovným, nadějným, ambiciózním, beze sporu schopným. Mluvil ovšem jazykem, který lze s určitou benevolentností a nadhledem nazvat lidovým. Na moji kritickou připomínku ohledně spisovné řeči se mi dostalo konstatování, že „bejvávalo!“

Přebrala jsem si to tak, že dnešní mladí lidé ani v oborech, kde je jazyk pracovním nástrojem, spisovnou a kultivovanou řeč nejen nepěstují, ale ani neuznávají. Cílem je prostě co nejvíc se přiblížit všem, mluvit tak, jak mi zobák narost. Je docela dobře možné, že nastává situace, že i lidé, pro které je ještě spisovná mluva samozřejmostí, ji raději nepoužívají, protože by se nežádoucím způsobem odlišovali. Obávají se toho, že by vypadali příliš vzdělaně a intelektuálně, což je v dnešní „liberální době takřka nálepka. Věc nežádoucí, neřkuli ostudná.  Mluva v médiích, veřejnoprávní nevyjímaje, je vskutku velmi demokratická, lidová, takřka demograficky reprezentativníJ. Obhroublost mluvy (o duchu nemluvě) je dnes novým módním trendem, který vychází (což si asi ale mládež vůbec neuvědomuje) z dávné Marxovy premisy, že společnost se dělí na třídy, mezi kterými je třeba rozpoutat boj. A zlikvidovat tu intelektuální, která je prohnilá, agresivní a nadřazená. Proto je nutné ji eliminovat i mluvou, nebudu přeci mluvit jako nějaká primadona, ale naopak, jako pravý proletář.  Prostě, jak mi zobák narost. Možná by se někteří protagonisté, kteří mluví jako hotentoti, což je dnes in, divili, že jsou vlastně pohrobky proletářů. Hlavně proto, že oni se cítí být pravicovými bojovníky proti všemu. A nejvíc proti vzdělání a kultivované mluvě, kterou většinově neumí, proto ji ani nepoužívají. Ale určitě mnohem lépe zní, že to „bejvávalo“, tedy je to zastaralé a nemoderní, než že prostě neumím slušně mluvit, ač se tím chci živit. Nesmím samozřejmě zapomenout na trend zalíbit se a přizpůsobit většině, což přes vulgární mluvu jde velmi snadno.  Vítězí, na celé čáře, plebejská společnost. Je snazší a jistě i mnohem příjemnější chovat se bez zábran a splývat s davem. Elitářství je sprosté slovo a klasické vulgarismy naopak ovládly veřejnou scénu. Je přeci tak osvobozující mluvit jazykem, který ještě nedávno patřil tzv. spodině. Dnes jím mluví kde kdo, mediální „autority“ nevyjímaje. Musí přeci oslovit co nejširší publikum, které jim pak bude oddaně tleskat a obdivovat je. Nějaká gramatika, stylistika, kultivovanost, to je přeci zastaralé a nemoderní. Dnes je in mluvit jak dlaždič. Omlouvám se dlaždičům, možná oni sami mluví mnohem lépe než naši novináři, reportéři, moderátoři, učitelé či jiné osoby, které by měly jazyk kultivovat a ne přibližovat lidové (vulgární) mluvě. Ale to asi také „bejvávalo.“

pátek 24. března 2017

Církev v nás


Vždycky jsem cítila určitý ostych vůči církvi, jakkoliv se naše země prezentuje jako království ateismu. Církev tady ale vždycky měla svoji nezastupitelnou úlohu, i v době hlubokého totalitního temna.
Dneska se církev řeší víc kvůli restitucím majetku než kvůli její roli ve společnosti. Je mediálně vděčné útočit na její údajnou hamižnost, zveřejňovat její skandály nebo kritizovat (mnohdy pranýřovat) její neochotu akceptovat některé prvky současných módních trendů. A protože média z podobných skandalizací profitují, většinová veřejnost bývá tímto informačním trendem masírovaná více než výživně.  Většino proticírkevně.
V těchto dnech nás opustil kardinál Miloslav Vlk, který podlehl dlouhotrvající zhoubné nemoci. Nešlo o neznámého kanovníka (ty veřejnost většinou vůbec nezná), ale o výraznou osobnost našeho veřejného života. Každý odchod je samozřejmě hoden pozornosti, zaslouží si svůj nekrolog a vzpomínku. I tak pan kardinál, který měl v rukou onen historický úkol převést církev z totalitní doby do doby současné, demokratické. Těžké to bylo hlavně tím, že ani jedna doba církvi příliš nepřála, i když samozřejmě nelze srovnávat. Totalita byla peklo, dnes jde jen o většinový nezájem, někdy i nepřejícnost, podporovanou výše zmíněným sporem o majetky.
Za kardinála Vlka se spor církve a státu poměrně intenzivně řešil. Jak známo, pan kardinál patřil k výrazným osobnostem českého veřejného života. Uměl věci pojmenovat, většinou velmi výstižně. Nebral si servítky.  Lidé někdy jeho přímost těžko přijímali. Často se proti němu vymezovali představitelé politické scény, hlavně ti, co se intenzivně věnují hodně lidové a líbivé politice.
   Nejsem aktivní věřící, i když s přibývajícím věkem mám k víře čím dál tím blíž. Myslím si však, že osobností typu kardinála Vlka je pro naši současnost potřeba jako sůl.  A stejně jako ta pohádková sůl jsou tak trochu nad zlato. Jen to pochopit bývá složité, protože to zlato je přeci jen tak lákavě blyštivé.

Kardinál Vlk už nás opustil. Bohužel.Věřme (i my nevěřící) že stopa, kterou tady zanechal, bude dostatečně trvalá. Stejně jako to, že následovníci, kteří zde zůstali, budou podobně silní, jako sám pan kardinál. 

čtvrtek 23. března 2017

Praktické školy

Nedávno jsem na jakémsi semináři byla poučena, že slovo inkluze už se neříká, protože veřejnost na tento výraz začíná být alergická. Inkluze se navíc moc nedaří, minimálně se nepovedlo ji smysluplně vysvětlit, proto je již doporučován jiný termín, protože inkluze jako takové se ministerstvo vzdát zatím nehodlá.
 Takže klasické slovíčkaření, to ostatně u nás není nic nového pod sluncem.
    Mně ale zaujala opačná strana spektra. Když jste třeba jako rodič přesvědčeni o tom, že dítěti by praktická škola pomohla, cítilo by se tam lépe než ve škole klasické, zcela určitě by napomohla při jeho vzdělávání. V běžné škole mu to nejde, nestíhá, necítí se dobře. Všichni ho pořád chválí, jak je šikovné, snaží se, ale výsledek procesu jedna plus jedna je mu i ve třetí třídě utajeno. Neumí to.
 A teď babo raď, protože se nejedná o nikterak snadný úkol. Právě proto, že prosazovaným trendem je inkluze, tak opačný trend, byť o něj usilujete sebevíc, není vůbec žádoucí.
     A tak nastává anabáze podobná té, kterou jste kdysi museli absolvovat při snaze dostat dítě do nějaké prestižní střední školy. A rozhodně to není o úplatcích, byť žijeme v hodně korupční době. Nehodí se to do obrazu, jaký údajně chceme vytvářet. Proto začíná koloběh za sérií různých vyšetření, doporučení, psychologických sezení a vyjádření takového množství lidí, že by si jeden myslel, že pro dítě požadujete výstřední možnost přeskočit minimálně pět let základního vzdělávání. Ovšem pravda je taková, že chcete své dítě umístit do praktické školy. Víte, že se v prostředí běžné klasické školy necítí. Nezvládá ji. Rádo by někam, kde bude menší skupina, větší klid. Do praktické školy. Nelze. Tedy abych nebyla nespravedlivá, jde to, ale velmi, velmi obtížně.
   Nevím tedy, zda toto byl cíl inkluze. Doufám, že ne, ale je to klasický příklad toho, jak přílišná snaha často škodí. Všeho moc škodí, tedy i moc zásahů státu do běžného života. Praktické školy totiž nebyly vůbec špatné. Samozřejmě, když jsou primárně označovány jako automatické odkladiště romských dětí, zní to dost negativisticky. To, že tomu asi tak někdy bylo, neznamená, že jde o nějaké stabilní pravidlo a že to bylo všude a vždycky.
Tím, že dětem, které o podobný typ vzdělávání stojí, byla tato možnost státem vlastně odebrána, získává inkluze další záporné body. A nejen inkluze, i svoboda rozhodování, právo vlastní volby a celá řada dalších výsad, které s tím souvisejí. Vše na úkor výsady jediné, státem upřednostněné. Nějak se zapomnělo, že přílišná snaha je často velice kontraproduktivní. Snaha mít všechno uhlazené, přehledné, krásně pojmenovatelné.
 To ale není reálný život.
 Těžko ovšem chtít od ministerských či státních úředníků, již dávno od reality odtržených, aby reflektovaly nějakou skutečnost. Zvlášť tu, která není politicky korektní. Proto nám tímto sebedestruktivním procesem praktické školy mizí na smetišti dějin. Dětem, které by je potřebovaly, nezbývá nic jiného než se s tím smířit a nějak poprat. Případně čekat, až se celá věc přejmenuje, k obrazu doby, a věc zase začne fungovat.
Ostatně, za mého mládí byly tyto školy zvány jako zvláštní, později pomocné. To by dnes bylo naprosté faux paus. Tím jsou de facto ale už i školy praktické.

Tak vlastně, s kapkou nezbytného cynismu, čekáme na nové pojmenování, které půjde s dobou. Smůlu mají jen ti, co se ocitli v mezidobí. Ale tak to bývá vždycky, bohužel. 

středa 22. března 2017

Nákup přes internet


Nakupuji přes internet. Čekám balíček. Někdo jiný také. Neznáme se, objednáváme nezávisle na sobě, každý dokonce jiné zboží. Chodí mi potvrzovací sms. I maily. Jsem spokojená, jak to funguje. Pak mě zastihne telefonát. „Pane Růžička…“ zní oslovení.
„Nejsem pan Růžička,“ odpovím relativně vlídně do telefonu, který vzápětí bez vysvětlení zmlkne.
Nu, co, omyl, pokrčím rameny a pouštím to z hlavy. Ovšem podobný telefonát se během dne opakuje ještě dvakrát. To už začínám být neklidná. Že by nějaký trapný vtip? Navíc jméno Růžička mi evokuje samé nepříjemnosti, začínám být naštvaná.
Do toho přijde sms, že můj balíček dorazí krátce po obědě. Těším se.
A další hovor: „Pane Růžičko,“ ozve se z aparátu a to je onen spouštěcí moment. Pěkně toho člověka na opačném konci drátu sjedu:“ Zním snad jako nějaký Růžička, pane? Kde vůbec jste, kde jste vzal moje číslo….“
Pán svoji sebeobranu vzdal velmi rychle. Položil mi to.
To snad není pravda, zanadávám si ještě nad tichým telefonem a celou věc pustím z hlavy.
Večer si všimnu ranní sms. To je divné, balíček nepřišel? Copak, copak?
Nu, je tam číslo, zavolám.
Na potřetí se dovolám.
„Dobrý den, prosím pěkně, dnes jste mi měl doručit balíček, ale nepřišel. V čem je problém?“
Jsem zdvořilost sama.
Na druhém konci rozpačité ticho. Po dlouhé chvíli nejistý mužský hlas
„Paní, dnes dopoledne jste mě znectila kvůli panu Růžičkovi…..“
Strnu. To snad není možné. Nyní už mi pán telefon nepoloží a nakonec si to všechno vysvětlíme. Dispečink spletl číslo jakéhosi Růžičky. Překlepem z něho udělal moje. A pán se snažil jen doručit balíček. Ne mě, ale onomu neznámému. Můj přišel až za dva dny.
Omluvila jsem se.

A poučení? Asi klasické, neukvapovat se. A podivení, jak je někdy náhoda všehoschopná!:-)

úterý 21. března 2017

Vězněm konzumu

…jsem se stala kvůli telefonu. Potřebuji ho. Nebo si to alespoň myslím, že ho potřebuji.  Od té doby, co jsem se vzdala tlačítkového, který navíc už ani není běžně na trhu, jsem nechtěnou obětí diktatury výrobců, kteří přesně profilují svůj výrobek na záruční dobu, aby pak selhal, a já si pak musím, chtě nechtě, tedy respektive nechtě, koupit nový.  Můj poslední telefon se začal vypínat. Sám, kdykoliv ho napadlo, přesto, že podle displaye byla baterie nabitá. Jenže já nechci každé dva roky kupovat předražený aparát, který si za chvíli odejde do věčných lovišť, ač mu k tomu nedávám žádný důvod. Bránila jsem se. Nejprve jsem šla po nové baterii. Dialogy byly podobné jako vejce vejci. Já: „Máte, prosím, náhradní baterie do mobilu?“
Prodavač: „Mohu vám nabídnout nový telefon!“
Já: „ Já ale nechci nový telefon, chci jen, aby tento, sotva dva roky starý, fungoval!“
Prodavač: „Baterie nemáme, musíte jinam. Opravdu nechcete nový?“
Já: „Nechci!“
Jenže boj je to samozřejmě marný. Ani v opravně mi nepomohou:
“ Paní, ta oprava bude dražší než nový telefon!“
Pak koupím power banku. Novinka, zjevně už nás, konzumní dav, nebaví obavy z těch přechytralých aparátů, které jsou tak chytré, že bez sítě, která jim tu chytrost dodává, zas tak dlouho nevydrží.
Mému aparátu, který já, ze staré školy, pořád beru za zánovní, neb mu jsou sotva dva roky, to prodloužilo život. Ale ne nadlouho.  Došlo k dalším zbytečným dialogům v mnoha různých zařízeních.
Já: (monotematicky): „Máte novou baterii do mobilu?“
Prodavač: „To není baterií, to je softwarová chyba, baterií to nezachráníte. Mohu vám nabídnut nový aparát.?
Já: „ A vydrží mi déle, než dva roky?“
Prodavač (nepatrně nejistě krčí rameny): „Tak to asi ne. Některý vydrží jen půl roku. Buďte ráda za dva roky!“
Já: „Tak vám děkuji, nechci.“
Pak se ale i s novou baterií a power bankou vypnul definitivně. Už nenaskočil. Jdu si tedy koupit ten nový. Nechci, štve mě to, ale musím. Z nějakého důvodu si myslím, že bez telefonu nemohu být. Klasická oběť konzumní společnosti. A to jsem si v nějakých záblescích o sobě myslela, jak jsem vůči těmto nástrahám imunní. A stačí jeden nefunkční telefon.

Ale stejně jsou to mizerové, ti výrobciJ

pondělí 20. března 2017

Přezouvání

Nevím, kdy úplně prvně jsem si uvědomila, že zvyk přezouvání se na návštěvě je asi ryze český. Nebo minimálně středoevropský, ač nevím, jak to třeba mají v Polsku či třeba v Budapešti. Faktem je, že směrem víc na západ nejde o tak zažitý návyk. Ba dokonce někde by na vás koukali prapodivně, kdybyste se jim v chodbě vyzuli a ještě po nich požadovali nějaké domácí papuče.
Zvyk přezouvání je u nás praktikován ale i v mnoha veřejných zařízeních, zejména v nemocnicích, kde se to většinou řeší formou univerzálních návleků. Ve škole ale musíte mít vlastní přezůvky, nejlépe nějaké zdravotní bačkory.
Prakticky to pak vypadá tak, že kantor dozorce stojí dole u šaten a ostřížím zrakem sleduje, zda se jeho svěřenci skutečně přezouvají do něčeho, co bačkory alespoň vzdáleně připomíná. To nebývá jednoduché, hlavně v té teplejší části roku, kdy se sportovní obuv na ven velmi těžko dá rozlišit od sportovní obuvi k vnitřnímu užití. Dozor musí být obeznámen jak s módními trendy tak se všemi klasickými triky, které žactvo využívá k oblafnutí pedagogického sboru. Někteří pedagogové, pověřeni touto „vděčnou“ úlohou, jsou přitom zejména v oblasti módy dosti natvrdlí. Vůbec třeba nechápou, co se nosí.
Nebo sladění. Pubertální modemanka přeci nestráví dopoledne v lavici ve skvělém outfitu, který esteticky neladí s povinnými přezůvkami. Něco takového je pro ni rovno osobní tragédii a vůbec není ochotna přistoupit na nějaké směšné učitelské argumenty, ani zdravotní, o školním řádu ani nemluvě. Dozor někdy trpělivě vysvětluje, že pro zdravý vývoj nožní klenby je přezutí výhodné, stejně jako je dobré pro hygienu. Dokonce by se populisticky dalo mluvit i o určitém stupni pohodlí. Na nic takového logicky dítě školou povinné neslyší.
Musí tedy nastoupit tradiční metoda represí a drsného nátlaku. Třeba v té podobě, že kdo nebude přezutý, bude odměněn nějakou důtkou, někde i dvojkou z chování. 
V tomto okamžiku vzniká většinou i rozkol v pedagogickém sboru, respektive v určených dozorcích, kteří mají k danému problému vždy diametrálně odlišný přístup.  Někteří jsou striktní a při ranním dozoru si realizují své neslněné sny, kdy toužili po vojenské kariéře, jiní s oblibou hrají mrtvého brouka, protože je jim žinantní trestat žáky za nepoužívání přezůvek. Navíc se zcela jistě sami také nepřezouvají (to ale ani ti generálové) protože jak by to vypadalo, rovnat do latě rebelující sedmáky a stát při tom v puntíkatých pantoflích?
Vykládat potom ve sborovně něco o rovných podmínkách je marné hlavně proto, že takové podmínky nejsou nastolitelné. Zatímco jeden je tolerantní, druhý donutí lapené jedince klidně kráčet i bosky. Někdy proto nastává bouřivá situace při poradách o chování, případně i na třídních schůzkách, kde přicházejí na řadu ony tradiční návleky. Hnát rodiče do bačkor je totiž žinantní i největším příznivcům školního přezouvání, ale přezouvat se prostě musí. Co by nám na to řekla uklízečka? A kde bychom hledali novou, kdyby se ta stávající vytočila natolik, že dá výpověď?
   Na poradě pak nějaký rýpal konstatuje, že je trochu prapodivné dát dvojku z chování holkám z osmičky, které se svých lodiček nevzdají ani za tuto cenu, stejně jako šikanující partičce že šestky, která už dovedla dvě učitelky do psychiatrické léčebny!?
A máme tady konflikt jak vystřižený z her Járy Cimrmana.
Nicméně ač je to k nevíře, v mnoha školách jde vskutku o problém reálný.
    Zjišťovala jsem si v soukromé ministatistice, jak to mají v různých základních školách a většinou jsem došla k stoprocentnímu naplnění příkazu o přezouvání. Trochu mě překvapila kreativita středních škol, tam nejsou tolik striktní, ale i zde se mnohdy na papučích nemilosrdně trvá. Většinou z hygienických a zdravotních důvodů. A pak, nejsou uklízečky, které by celý den trpělivě postávaly ve školním areálu, aby veškerou nečistotu rychle vytřely. Pokud tomu tak není, velmi rychle se benevolentní nepřezouvající se škola, zejména v zimním období, podobná bahnité aréně.
   Připouštím, že celou situaci trochu dramatizuji. Vůči přezůvkám a přezouvání nejsem a priori zaměřená. Ne, že bych je neměla nebo je ortodoxně zavrhovala. Sama se i (někdy) přezouvám a trávím školní dopoledne v pohodlné obuvi, což lodičky zcela jistě nejsou.
Potíž je asi hlavně v extrémech, tedy tam, kde je přezouvání striktně nařízeno, stejně jako tam, kde se naopak razí zásada moderního nepřezouvání. Udržet relativní a hygienicky přijatelný pořádek tam, kde děti celý den tráví ve své venkovní obuvi, občas vyběhnou ven, někam přecházejí a zase se vracejí, je vskutku majstrštyk. Většinou ale nerealizovatelný, takže taková škola pak vypadá vskutku velmi zanedbaně.
 Ale na druhou stranu mě fakt netěší, když děti nesou domu důtku ředitele školy za to, že se nepřezouvají.  Mizí tak prvek jejich vlastní svobody, zda se přezují či ne. A co si budeme povídat, když se do školy vyšvihnu do nějakého módního oblečku, pak mi to fakt ty bačkory docela kazí.
   Jenže dnes zase začíná převažovat trend, kdy se ve školství opravdu vše přikazuje. Jak se mají děti přezouvat, co mají jíst o přestávkách, co se smí a nesmí říkat, do jaké školy mají chodit…
Docela by mě zajímalo, jak to bude postupovat dál. Jestli nastane situace, kdy dítě obdrží poznámku, nejen za špatné přezutí, ale i za to, že jedlo příliš sladkou koblihu či pilo slazenou minerálku.
Za nezdravé stravování ředitelskou důtku!
Zdá se to být sci -fi, ale ruku na srdce, kolikrát jste dostali napomenutí za nepřezouvání se? Vy anebo vaše děti?
Zdravý rozum, svoboda rozhodování se, rodičovská výchova a vlastní vůle se díky podobným nařízením plíživě znovu ze škol vytrácejí, což, podle mého, není dobrá vize našeho už tak dost těžce zkoušeného školství.
 Nu, uvidímeJ.Hlavně mít nohy v teple, tedy v bačkoráchJ




neděle 19. března 2017

Masaryk

Zatím ještě ne film, ale oživení knihy. Připomínám si ten příběh, byť mám právě toto pradávné vydání knihy. Pak uvidíme, co film. Ale je úplně dobře možné, že Bába v ledu ho předběhne. V současné době má pro mě mnohem větší přitažlivost, než nevyrovnaný zlatý synek. Ale nepředbíhejme, zatím čteme...

                                                     Výsledek obrázku pro jan masaryk pravdivý příběh kniha

pátek 17. března 2017

Setkání v Senátu

           OHLÉDNUTÍ ZA HISTORIÍ
SETKÁNÍ V SENÁTU PARLAMENTU ČR k 

75. výročí vystěhování regionu Benešovska a Sedlčanska za 2. světové války. Opět po pěti letech. Téma mojí druhé knížky. A velké téma historické. 
                          Zajímavé setkání to bylo:-)

čtvrtek 16. března 2017

Božena Němcová

Hovory na dohled.

Za dva týdny nás čekají další letošní Hovory, tentokráte ženou o ženě. Tématem je Božena Němcová a přednášet bude paní docentka Pokorná. Abych ale byla přesná, Božena v tom nebude sama, mluvit se bude o jejím manželství, tedy velkou roli v přednášce bude mít i osoba Josefa Němce. Začínáme klasicky ve středu v půl sedmé. Srdečně zveme a těšíme se. 

středa 15. března 2017

Protektorát

Dnes nelze snad ani jinak, než připomenutím tragického data našich dějin. V roce 39 do Čech vpadli nacisté a byl započat tzv. protektorát Čechy a Morava. Shodou okolností byla středa, poměrně hnusné předjarní počasí, sníh a nevlídno, a do toho okupační armáda obsazuje zemi a míří na Hrad. Je to již sedmdesát osm let, což ale neznamená, že bychom si to neměli připomenout. A využít toho, že několik málo pamětníků ještě žije a povídat si s nimi o tom. Protože to jsou možnosti, které se nevrátí. Na rozdíl od tragické okupace, která (byť v jiné podobě) docela dobře znovu nastat může.

úterý 14. března 2017

Úřednický moloch

Na úřadě mě už několikrát poučili, že některé věci jsou tabu a že nemám strkat nos tam, kam se to moc nehodí.
 Někteří lidí tvrdí, že je to návrat k totalitním praktikám, jiní mluví o prohnilosti doby, já osobně si myslím, že jde o historické zákonitosti. Takový ten klasický dějinný koloběh, co bývá označován jako dynamika, ale je to většinou spíš zklamání z toho, že se všechno zase vrací ke starým pořádkům. Pravda, v novém kabátě, ale podstata je vlastně stejná. Tady totiž nezáleží ani tak na dynamice jako na lidech. Jedna generace si vydupe změnu, druhá z ní profituje a ve třetí už je zase všechno prohnilé a zkažené, takže se zase začíná hovořit o další zásadní změně. A tak pořád dokola.
   Když dneska chcete poukázat na nějaké veřejné nešvary, musíte koukat, aby bylo právě před volbami. To je doba, kdy se politici trochu snaží, aby to vypadalo, že svým voličům přinejmenším naslouchají. Obava z medializace problému má také svoji váhu, ale na volby nemá, tam jde o úplně jiný kalibr. Smysl pro spravedlnost ožívá právě jen jednou za čtyři roky, stejně jako smysl pro regulérnosti či empatie vůči obyvatelstvu.
Na první pohled se může zdát, že nejde o žádnou tragédii, ale když se podíváte trochu blíž, zjistíte, že něco podobného už tady vlastně bylo. To je nevýhoda dlouhodobé paměti a schopnosti porovnávat. Každý by si asi měl občas uvědomit, že historie se vážně někdy v něčem opakuje. A rozhodně by se nemělo tolik zapomínat. A rozhodně by nemělo být možné nechat se opít rohlíkem, protože to je další současný trend.
Někdy se ovšem nedá nic moc dělat. Nastane úplně nová situace, v nových kulisách. Přijdete na radnici a ejhle, úřednická arogance a zpupnost dostane nové kontury. Kdyby postupovali podle starých vzorců, dovedete se bránit. Jenomže to je právě to, co oni nehodlají připustit, protože to by pro ně bylo nevýhodné.  Většinou úspěšně hledají nové metody, jak se co nejúspěšněji dotěrných žadatelů o něco zbavit.
Po pravdě řečeno, moc je značně návyková záležitost, takže se těm úředníkům mnozí ani nemohou divit. Ti  z nás ostatních,třeskutě sebeupřímní,  konstatují, že oni by asi byli nemlich stejní. Ale rozhodně to nevykřikují příliš nahlas, protože to se moc nenosí, neboť pak ztrácí vaše kritika onen žádoucí osten občanské naléhavosti.
Občas ale člověk narazí na něco, co ho doslova šokuje a v čem si sám sebe rozhodně odstavit neumí. V tak prekérní situaci asi není jiné řešení než opustit bojiště. Ale pozor. Nikoli natrvalo. Podstatou je se vzdálit do bezpečí, zklidnit emoce a pustit se do dalšího boje. To by mělo, alespoň soudě podle našich dosavadních představ o demokracii, veřejné službě či volených zastupitelích, nějakým způsobem obnovit křehkou rovnováhu. Ten, kdo se nevzdává a umí se dostatečně zapřít, má totiž větší šanci na vyslechnutí a tím pádem také větší naději na nějaký dílčí úspěch. Zvláště, když umí své požadavky podpořit nějakou aktivní právní znalostí a úředníci v roli jeho protivníků se tím pádem začnou obávat, že by mohlo dojít k odhalení jejich přístupu k práci. Kde by pak sháněli tak lukrativní zaměstnání?
Někdo si je ovšem natolik jistý sám sebou, že s ním žádný argument nepohne, protože on je přeci všemocný zastupitel a kdo by si uprostřed volebního cyklu vybavoval nějaké jeho dávné přísliby?

 Někdy se navíc ukáže, že onen dotyčný úředník vyžaduje nějaké všimné, aby si vás všiml, protože má pocit, že jinak dělat svou veřejnou práci už nemá smysl. A to je ten dojem, že všechno se v těch dějinách prostě nějakým způsobem opakuje. Je prostě asi čas na nějakou další novou změnuJ. I když teď, před volbami, se nenápadně začínají dít věci. A počkejme na podzim, to zase budeme mrkat na drát, na všechno zapomeneme a koloběh začne nanovo. Nu, nelítostné kolo dějinJ

pondělí 13. března 2017

Víkend na Vysočině

Je jako výlet do jiného světa. Jiný kraj, jiný mrav. Jiné počasí i atmosféra. Už dlouho jsem v těchto oblastech nebyla a nebýt mého současného vzdělávání, asi bych se do Klokočova nikdy nevypravila. A to by byla škoda. Krásné místo s atmosférou. Milí lidé. Prostě, jiný svět. Přitom to není zas tak daleko od Prahy, i když trefit na místo byla velká výzva pro moji zeměpisnou orientaci. Podařilo se a zadařilo. I s páteční nečekanou sněhovou nadílkou. Celkově, zážitek v dárkovém balení. 








sobota 11. března 2017

Pamlsky

Naše stále se rozpínající se státní moc pronikla nyní do škol s dalším ochranitelským názorem. Tentokrát se snaží chránit zdraví a přiměřenou hmotnost našich nejmladších, a tak si v základní škole už nikdo legálně nezamlsá.
Na první pohled se jedná o bohulibou činnost. Statistiky nelítostně tvrdí, že v dětské otylosti představujeme evropskou špičku, děti se nehýbou, přecpávají sladkostmi a z toho pak vzniká koloběh dalších problémů kontinuálně vedoucích až do jejich obézní dospělosti.
 Jistě je lepší a bez diskuse zdravější chroupat o velké přestávce mrkev než smažené lupínky či tatranku. Jenom nevím, zda direktivní cesta je tou správnou volbou. Navíc to trochu pokulhává i prakticky, protože ti, co si přinesou sladkosti z domova, si je zatím dopřát mohou, zatímco ti, co třeba svačinu zapomenou, jsou nuceni povinně dopřát si něco zdravého.
 Ale co když k tomu nejsou z domova vedeni? Nechutná jim to?  Nebo potřebují cukr pro oživení činnosti namáhaných mozkových buněk? ¨
Myslím, že si to vyřeší po svém. Buď se domluví s kamarádem na rozdělení jeho tatranky (v horším případě zaúřaduje právo silnější a docela normálně mu ji seberou), doběhnou si (tajně) před školu pro nějakou energetickou tyčinku či nápoj nebo budou celé dopoledne o hladu.
Ve finále je to tedy mnohem škodlivější než nebezpečí, že si ve školním bufetu zakoupí bagetu či něco podobně nezdravého.  
Snaha o zdravé stravování je tím totálně devalvována. Navíc je všeobecně známo, že když dětem (a nejen jim) něco striktně přikazujeme, je jejich přirozeností se tomu vzepřít. Takže se budou hledat cesty, jak nepohodlnou vyhlášku co nejefektivněji obejít.
Také se musí smysluplně dořešit, co s osmiletými gymnázii, kde se pod jednou střechou vzdělávají děti pod i nad patnáct. Znamená to, že jedni si limonádu v bufetu koupit mohou, zatímco ti druzí ne? Prodavačka, která v bufetu obětavě pracuje (musí to být obětavost, protože vydělat si na slušné živobytí touto činností rozhodně nelze), pak náhle balancuje na hraně zákona. Co když nepozná, že dítěti není ještě patnáct let a nezákonně mu prodá ochucenou minerálku? Zdá se to být absurdní, ale ve své podstatě je to současná realita.
    Podle mého by bylo nejlepší, kdyby ti, co o podobných věcech rozhodují, víc zapojili zdravý selský rozum. Aby se nenadělalo víc škody než užitku. Nejlepší by asi bylo, kdyby oni osvícení tvůrci podobných zákonů školní prostředí víc znali. Jenže oni už jsou z podstaty své funkce od reality dost odtržení. Přitom by stačilo jen víc důvěry. Mnozí rodiče se o zdravou stravu svých dětí velmi intenzivně zajímají. Nepotřebují direktivní vedení státu.
    Nelze ovšem vyloučit, že ti, co se stravují podle nejnovějších trendů, dělají tak v té nejlepší víře.

 A ti, co na to kašlou, na to budou kašlat i nadále. A nemohu nezmínit ani míru státního pokrytectví. Automat, který jsme kdysi měli ve škole, nabízel bagety se šunkou, nějaké ty vody, a patrně i sušenky, což bylo označeno jak dětem škodlivé a automat zmizel. Nahradil ho legální přístroj, schválený. Nabízí mléko a ochucené mléčné výrobky. Plné cukru, mimochodem.  Mlsky, řekla bych. Leč oficiálně jde o zdravou stravu. Když ale dítě zapomene svačinu, toho miniaturního předraženého termixu se nenají. Té bagety kdysi ano. Leč to už je zapovězená minulost. Dneska je to prostě všechno jinak. A se státem řízeným mlsáním. Respektive, zdravou stravou, abych byla korektní.

pátek 10. března 2017

Soutěživost

Účastníci televizních soutěží jsou svým způsobem trochu švihlí. Vykazují lehce neobvyklé, snadno identifikovatelné znaky určité pomatenosti. Myslím, že si toto tvrzení mohu dovolit, protože se do této množiny podivínu sama řadím. Vybavila jsem si tento svůj soutěžní, již skoro pozapomenutý pocit, nedávno při účasti na jedné takové soutěži, když jsem čekala ve vrátnici televize na vyzvání k akci. Sledovala jsem procházející davy lidí a snažila se vytipovat své potencionální soupeře.  Nebylo to až tak obtížné.  Po snadno odhalitelné extravagantní ženě důchodového věku s igelitkami nastal sice trochu problém s manželským párem, ale premisa, že oddaná manželka následuje svého muže doslova kamkoliv se samozřejmě ukázala pravdivou.
Odhadnutí těchto soutěživých podivínů je v podstatě velmi snadné. Mohlo by sloužit jako typologické cvičení pro mladé začínající psychology. Asi by je nepřekvapilo, že společným rysem takových lidí je určitá dávka exhibicionismu. Její výše pak rozhoduje o šíři soutěžního záběru.  Někdo si vybírá podle zájmu, jiný jde po všem jen proto, aby zase chvíli stál ve světle reflektorů a před rozsvícenou kamerou.
Pravidelné pozorování soutěživých typů by jistě ledacos napovědělo i tvůrcům televizních programů či těm, kdo se snaží přijít na kloub nezájmu o tzv. všeobecný přehled.
 Po několika absolvovaných televizních soutěžích si troufám tvrdit, že potencionálního účastníka televizní vědomostní show bezpečně identifikuji. Je lehce sebestředný, kapku extrovertní, snaživě aktivní, (asi bývalý školní šprt), někteří jsou navíc roztržití a všichni společně disponují lehce rozsáhlejší zásobou všeobecných vědomostí, která je jim v podstatě k ničemu, tak se jí snaží uplatnit v této podobě veřejné agory.
Soutěžícího, který absolvuje nějaké typ tohoto pořadu a neudělá si v něm ostudu, lze předběžně označit za kolujícího, jelikož zcela jistě dříve či později absolvuje vše, co tento prostor nabízí.
Psychologové tvrdí, že soutěživost je do určité míry závislost. Mohu doložit vlastní zkušeností.  Mnoho takových relací jsem již absolvovala, některé úspěšné, jiné sice byly trochu fiasko, ale když to nebyla vyloženě ostuda, tak se na to rychle zapomíná a jde se zase dál.
Přitom jde o poměrně komplikovanou záležitost, musíte se dostavit na místo natáčení, většinou si na to vzít nějaké pracovní volno a pak čekat.  Proto také já třeba soutěžím jen v Praze, výlet do Brna či jiného televizního studia mě zatím nezlákal.
Ve většině případů je pak televizní zkušenost diametrálně odlišná od té obývákové. Někdy se chytnete podobně jako v křesle před televizí, někdy ne. Existují i zapeklité případy, kdy si nevzpomenete ani na to, jak se jmenujeteJ.
Všechno je ale i tak v pořádku do chvíle, než někdo zapomene, že nejde o hru. Pak se setkání soutěže chtivých jedinců snadno změní v jakousi formu gladiátorské arény, kde si můžete být absolutně jisti tím, že palec nahoru neuvidíte. Cílem je absolutní likvidace protivníka. A pokud se nedaří, nastává fáze ne nepodobná výbuchu. Exploze emocí se mění v děsivou vlnu tsunami, která spláchne všechny v širokém okolí. Argumenty typu, že jde jen o hru, k jejímu pokoření vůbec nepomáhají. Postižený jedinec si od své vítězné představy, přetavené v nezvladatelnou tenzi, neumí pomoc jinak, než dramatickým výstupem.  Uspokojí alespoň svoji duši extroverta, když ta vítězná touha zůstane potlačena.
Jenže někdy vám až zatrne, když si uvědomíte, v kolika šílených rysech jste si podobní. Na první pohled to asi tak nevypadá, ale přihlásili jste se oba do stejné soutěže!
Napadá mě, jestli se tito soutěživci nedali nějak smysluplně využít. Třeba pro nějakou osvětu či něco podobného. Mohli by i suplovat práci pedagogů. Jenže tam zase nezáří ta světla reflektorů, takže jde asi o zbytečnou úvahu. Prostě buď před kamerou, nebo nijak.

Proto by asi podobných soutěží mělo přibývat. Protože kam s těmi všemi podivíny, co si rádi zasoutěží, chtějí být trochu vidět a nechtějí si přitom měnit své životní partnery či se zavřít na nějaký ostrov? A rozšířil by se tím i tréninkový prostor psychologů, protože co si budeme povídat, ti soutěžící jsou vždycky s nějakou diagnózou. Protože stačí kouknout a jasně poznáte, kdo by do toho šel a kdo ani za zlaté seleJ

čtvrtek 9. března 2017

Tobogán

Ač člověk „bazénový“, krom plavání a sauny jiné vodní atrakce moc nevyhledávám. Leč občas nastane situace, která se popisuje jako výjimka potvrzující pravidlo. Stručně řečeno, zasvěcujíce Haničku do základů plavání, podlehla jsem jejímu nápadu svézt se na tobogánu. Tak nádherně to tam sviští, děti křičí nadšením a radostí, to prostě musíme také zkusit. 
Vylezeme tedy až do výšin k tobogánovému startu, kde pravidelně bliká semafor. Zelená vás logicky nabádá k spuštění se do tunelu, je v něm (údajně) volno. Vyčkaly jsme tedy spořádaně na signál a jedeme. Jenže ouha, ono to nejede. Nechápu to, ale zatímco jiní sviští, já se dolů sotva šourám a to ještě musím intenzivně odrážet rukama. Tedy jednou, druhou držím dítě. Čekám, kdy nastane onen pověstný svist, ale nic. 
Ovšem za chvíli slyším svištění za zády. Vzápětí křik, náraz a konečně tedy svištíme. Vrchní semafor hlásil volný tunel, jakýsi zemitý otec naskočil a řítí se dolů. Zastavit nelze. Brutální náraz do mých zad (asi mi odrazil ledvinu) a konečně tedy skutečně svištíme. Obě děti na našich kolenou unisono řvou, pán se hlasitě diví, že ho semafor pustil a zároveň se tím omlouvá, že fakt nechtěl, a já trnu, zda dole oba dva dokážeme bez újmy na zdraví proletět výstupním otvorem. A zda nás ten muž na mých zádech při dopadu definitivně neutopí. Neutopil. Ale bylo to o fous. Svištěly jsme tedy s Haničkou víc, než jsme původně čekalyJ. Ale jí se to nakonec líbilo, stejně jako chlapci od onoho pána. V šoku jsme byli jen my dva. A pak i plavčík, který nad celým incidentem nevěřícně kroutil hlavou. Scházela jen replika, že celý bazén se nám jeho ústy omlouvá, neb taková politováníhodná věc se zde přihodí snad jednou za deset let! Nu, zda to nebude dvakrát či třikrát už raději pokoušet nebudu, dál zůstáváme u plavání a vodní atrakce zase nechávám bez povšimnutí. Jednou stačiloJ!!!

středa 8. března 2017

Sunny Canadian School

Je další škola, kam jsem se dostala v rámci svého besedního turné s Doskočištěm. Jde o česko- anglickou školu v Jesenici u Prahy. Dosud jsem o ní pouze slyšela, ale osobní návštěva je naprosto něco jiného. V tomto případě úžasný zážitek. Jednak atmosféra. Asi ten kanadský duch, či co?:-)
Všichni jsou milí, vstřícní, usměvaví. A to není fráze, doslova to tam cítíte ve vzduchu. 
Pak to zázemí.  Vše, nač si vzpomenete. Krásné, barevné, vzdušné, prostorné. Od tělocvičny, přes učebny až k jídelně. 
Jídlo několikrát denně. Tři druhy salátu k obědu.  Kuchařky milé a s úsměvem. 
Ne, to není scifi, to jsem fakt zažila. Trochu jsem měla obavy, zda děti nebudou arogantní, nafrněné či kdoví jaké...
 Nebyly! Naopak. 
Pozdraví úplně všichni. Usmívají se.  Jsou slušní a příjemní. 
Diskuse byla vynikající. V jejich krásné knihovně jsem si povídala se čtvrťáky. A co toho věděli. Jak se ptali. Prostě jsem byla jako u vytržení. 
A krásná tulipánová květina na závěr mě vskutku pohladila po duši. Krásný zážitek. A skvělá škola. 





úterý 7. března 2017

Zrcadlo

Čas od času sleduji, jak psychologický princip zrcadla funguje v běžném životě. Funguje samozřejmě i na mě, jen se to na jiných lépe glosuje. Stejně jako se nejlépe vychovávají sousedovy dětiJ. Ale díky tomuto pozorování si někdy uvědomím i svoje nedostatky a zkouším na sobě pracovat alespoň do té míry, aby se pro moje blízké okolí stal pobyt v mé přítomnosti minimálně snesitelným.  Změnu vnímám minimálně v tom, že když něco začnu vehementně kritizovat, zkouším si vybavit, zda totéž náhodou aktivně nepraktikuji také. Princip zrcadla je totiž v tom, že mi vadí moje zesílené vlastnosti, které vidím okolo sebe u jiných. Znám člověka, který není schopen odtrhnout se od mobilního telefonu, často z hovoru s vámi rovnou přechází do toho telefonického a je někdy nad běžné rozlišovací schopnosti postřehnout, kdy ještě hovoří s vámi a kdy už zase telefonuje. Na sms, fb či dalších virtuálních serverech je pomocí display přisátý takřka permanentně, bez ohledu na to, zda jde o poradu, společenskou záležitost či docela obyčejnou neslušnost. Přesto dokáže velmi hlasitě kritizovat ostatní, co v tomto směru činí nápodobou totéž co on. Prostě zrcadlo jako vyšité, do kterého on ale nevidí (či vidět nechce). Také už nijak nekomentuji cizí chování, natož abych ho kritizovala. Dokonce ani do očí bijící nesoulad v řeči a chování nijak nezvýrazňuji, protože už je mi jasné, že oni to se mnou mají také tak.
Jen někdy se cítím trochu zaskočená. Zejména v takových okamžicích, kdy mám pocit, že staré Konfuciovo heslo o tom, že se máme chovat k ostatním tak, jak chceme, aby oni se chovali k nám tak nějak pozbylo svou funkčnost. Kacířsky mě napadá, že jednostranně to rozhodně nemá ten smysl, neřku-li efekt.
V podobných chvilkách si říkám, že ani princip zrcadla nemůže nijak spolehlivě fungovat. Vím, že jde o míru skepse, která je větší než obvykle, ale nemohu si pomoci.
Schválně si to zkuste, chvíli pozorovat svoje okolí v kontrastu se svými reakcemi.  Trošku to někdy může připomínat zrcadlo, trochu ale i určitou formu sebemrskačství.  To v případě, že o všem hodně přemýšlíte a porovnáváte. Přitom jen někdy jde o poznání poučné, mnohem častěji jde o bolestné prozření.
Zkouším tedy praktikovat metodu zrcadla jen někdy, abych nebyla permanentně vnitřně glosována. Jakože občas se nad tím, co se mi vrací, zkouším zamyslet a něco s tím udělat, ale jindy zase dávám prostor své přirozenosti, protože něco lámat přes koleno prostě nejde.
Samozřejmě lze tyto psychologické metody aplikovat nenápadně, nekomentovat je, prostě je občas vyzkoušet a nic z toho. Tím se ale oklikou dostaneme k tomu, že něco prostě přes koleno nezlomíš. Na mě prostě vždycky všichni poznají, že nějaké negativní vnitřní procesy probíhají, jelikož poker face prostě neumím. Vypadá to někdy dokonce ještě horší, než to ve skutečnosti je, protože tím, jak se snažím popřít sama sebe, vypadám mnohem děsivěji než obvykle. Princip zrcadla je zde tedy zoufale kontraproduktivní.

Napadá mě proto, zda by se pro aplikátory těchto psychologických principů nedaly využít nějaké usnadňující metody. Třeba že zmíněný trend užíváme pouze v pozitivním duchu. Jenže kladná hodnocení jsou hladivá, nikam vás většinou neposouvají, ukolébávají vás ve své hřejivosti. Záporná zase někoho paralyzují. A tak nevím.  Napadá mě staré české přísloví, že všeho s mírou, ale ani to se nemusí vydařit. Nakonec asi není rozhodující, se si v onom psycho zrcadle promítne vaše okolí, ale jak s tím umíte zacházet vy. A to je mnohdy po čertech těžká dovednost. 

pondělí 6. března 2017

Letenská věž

Máme ji nedaleko. Je krásná, stejně jako její okolí. Jen je poněkud zanedbaná. Stejně jako její okolí.

Má ale ducha, a když jdete kolem, tu atmosféru prostě nejde nevnímat. Proto se těšíme, co bude po její náročné rekonstrukci. Je rozhodně větší letenskou dominantou než třeba stadion Sparty, který je ale bohužel mnohem víc v centru dění. Když ale jdete kolem Sparty, necítíte nic (tedy pokud nevládnete antifotbalovou averzí, pak většinou cítíte zlost.). Když jdete kolem věže, vnímáte génius locci. Díky bohu za takové letenské skvosty. Krásný cíl pro nějaký nedělní výlet.

neděle 5. března 2017

Měsíc knihy

Tím březen býval. Za je pořád, v podstatě netuším, ale tak nějak automaticky to předpokládám.  Ctím ho tak. A to i přes to, že v poslední době dávám přednost audioknihám. Třeba takový Faktor Churchil. Mám i v klasické podobě, i jsem četla, ale audiokniha , v podání pana Rímského, kterou mám nyní k poslechu, je skvělá. A tak startujeme měsíc knihy. Poslechem.
                                                      Audiokniha Faktor Churchill  - autor Boris Johnson   - interpret Pavel Rímský

sobota 4. března 2017

A přece se točí

aneb moje záliba ve vědomostních soutěžích. Dnes se točilo. Jak to dopadlo? Nu, žádná sláva, ale ani žádná ostuda. Na vlastní oči uvidíme zjara:-), konkrétně 11.4. 2017

pátek 3. března 2017

Klik

To jsem objevila na FB. Snad tedy mohu sdílet i touto cestou.Líbí se mi ta aktivita. Klikám každý den. Na Zachariášovu památku






čtvrtek 2. března 2017

Ve školce

Samozřejmě obrazně. Včerejší setkání s profesí zařídila skvělá paní Rašovská, která naši kvartu seznámila s profesní dráhou jak zdravotní sestřičky, tak i ženy, která se pustí do podnikání ve školství. Paní Rašovská se věnuje dětem v soukromé miniškoličce, čímž ukázala, že podnikat lze v mnoha oborech, a její vyprávění děti nadchlo. Vrátily se v čase, mnozí si totiž svůj vlastní čas strávený v mateřské školce velmi dobře pamatují. A ne všichni mají pozitivní vzpomínky, i když mnozí ano. I tak ale padalo poměrně velké množství dotazů na práci s dětmi, na program ve školce, stravování a třeba i na mobilní telefony a malé děti. 
Paní Rašovská nejen že dokázala děti zaujmout, ale i jim všechny jejich dotazy precizně vysvětlila.
 I na sovičku a maňáska došlo.

Ve finále náš vyměřený čas utekl tak rychle, že nezbyl čas na připravené testy, rádi bychom si vyzkoušeli, zda zvládneme tolik, co předškoláci. Osobně si ale myslím, že bychom mohli mít starosti, předškoláci bývají velmi šikovní. Ale to jsme nestihli, tak snad příště. Ale celý den byl nabitý jarní pozitivní energií a návratem ke školkovým létům, která jsou pro dětský vývoj naprosto stěžejní.  Děti se tak  připravovaly nejen na výběr povolání, ale i na roli rodiče a vychovatele svých vlastních dětí. Moc hezký zážitek to byl.


středa 1. března 2017

Poručíme větru dešti

aneb Michal Žák jako odborník na počasí v besedě s našimi studenty. Celé dvě hodiny jsme diskutovali o meteorologii, o tom, jak to máme s počasím u nás a jak jinde a jak vlastně takové předpovídání vůbec vypadá. Naťukli jsme i vliv počasí, respektive tedy podnebí, na dějiny i to, jak vlastně vypadá takové studium na meteorologa. Nu, potlesk na otevřené scéně se objevil v okamžiku, kdy otázkou směrem do školství náš host řekl, že povinnou maturitu nevidí až tak jednoznačně pozitivně, ale děti cenily i jeho další postřehy a vůbec celé jeho vyprávění. Bylo to jedno z dalších velmi vydařených setkání na půdě naší školy:-)