středa 31. března 2010

Škaredá středa a telegram

  Dnešní středa ke svému přízvisku přišla z toho důvodu, že Jidáš zradil Krista. Někdy se jí také říká Sazometná, a to podle vymetání komínů, které se má tento den konat. Není dobré se dnes mračit, protože jinak se budete mračit celý rok. Nu, snažila jsem se neškaredit a snad mi to i docela šlo. Nebyla žádná nesmyslná porada (vedení se chystá na Velikonoce, tak to jde, jinak bychom tvrdli v práci až do samotného večera) a začínají velikonoční prázdniny. Jednou z mála výhod naší školy je, že o těchto prázdninách do školy nemusíme. Rýsuje se tedy přede mnou pět dní volna a to je vždycky důvod k optimismu. Škaredá středa tedy naplnila obsah svého jména jen v počasí, které tedy bylo extrémně škaredé. Ovšem Velikonoce mohou klidně začít. A ještě jednu zajímavost přinesl dnešní březnový den. Je to poslední den, kdy lze poslat telegram. Takže klasickou zprávu „došly, pošli,“ nebo „Přijedu v neděli, teta Máňa“, už prostě nikdy nikdo nedostane. SMS zprávy a ostatní technologie prostě zvítězily. Sama jsem nevěděla, že telegramy ještě fungují, i když po dnešku už vlastně ne. Je to krapet nostalgie, mohla bych třeba dneska poslat telegram svojí mamince, která má šedesáté druhé narozeniny: vsechno nejlepsi, (co slovo, to koruna- za nás, dneska by to byla minimálně dvacka), byl by to poslední telegram. Ale na poště by na mě asi koukali jako na blázna. Tak jsem jí poslala smsku a pro jistotu ještě zavolala. Jako správný důchodce totiž zdatně mobiluje a pošťák s telegramem by ji jistě připravil infarktový stav. Často to totiž tak bývalo, že telegram znamenal nějakou katastrofu. Tak tahle možnost dneškem končí. Katastrofy se šíří rychlosti blesku, telegram mizí na smetišti dějin. Zařadí se do té vyprávěcí kategorie: „ to za našich mladých let….“

úterý 30. března 2010

Dámský krejčí

   Dámský krejčí jistě není dnes běžná profese. Kdysi patřívalo k bontonu mít svého krejčího, dnes si zaskočíme do globalizovaného obchodu, kde si za pár šupů nakoupíme unifikované oblečení made in China, takže skutečný dámský krejčí by si stěží dovedl vydělat na živobytí. Ale v Činoherním klubu si s Dámským krejčím vydělají určitě obstojně. Divadlo bylo plné a je to po dlouhé době představení, které mě bavilo.
   Georges Feydeau- autor zmíněného dílka - bývá pokládán za dovršitele vaudevillu, v jeho bláznivé podobě, a zároveň za zakladatele moderního pojetí situační komedie. Jeho divadlo vychází z každodenních situací, které jsou všemi akceptovatelné, dovádí je však k nesnesitelnosti, k nejzazšímu extrému. Feydeauovy postavy přitom nejsou nikdy samoúčelně směšné samy o sobě, ale teprve v situaci, do níž je vrhl autor. Feydeaua nelze hrát (jak se v Čechách často děje) samoúčelně - jako líbivé, zábavné "repertoárové číslo". Hrát Feydeaua znamená totální herecké zaangažování, fyzické i psychické, v každém okamžiku divadelního představení. Ústřední postava komedie, doktor Moulineaux, je neuvěřitelný lhář. Ve slavné inscenaci Bernarda Murata (1993) ji ztělesnil Jean-Paul Belmondo, který o Moulineauxovi prohlásil: "Malá lež je mrzká, ale velká lež, to je umění“ - tolik citace z oficiálních stránek Činoherního klubu. Řečeno lidsky, je to bláznivá komedie, která dokonale naplňuje význam slova crazy komedie. Člověk se směje, protože prostě musí. Ale hlavní jsou v tomto představení skvělé herecké výkony, přičemž Radek Holub je asi geniální. Co ten dovede se svým tělem, s výrazem a grimasou, to se jen tak nevidí. I ostatní byli dobří, zejména asi můj oblíbenec Jaromír Dulava, či Ondřej Sokol nebo Mahulena Bočanová, ale Holub byl nejlepší. Celek pak výborně vyčistí hlavu od každodenních stresů. Prostě dokonale relaxační představení. Doporučuji. Když do Činoherního klubu, tak na bláznivou hru Dámský krejčí. Ušije vám dokonale padnoucí zábavný večer.

pondělí 29. března 2010

Modré pondělí v jiném čase

  Každé pondělí po změně času je drsný zážitek. Nejsem nikterak vyhraněný odpůrce či vyznavač změny času, ale než si zvyknu, trvá to. Vstává se zase trochu do tmy a to mě, notorického spáče, moc netěší. Ale zase odpoledne je to veselejší, čím déle se stmívá, tím větší pocit blížícího se léta. Už pár let je letní čas o jeden měsíc delší, změna byla zavedena v celé EU, proto se zvyklostem přizpůsobilo i Česko. My se ostatně přizpůsobíme všemu, letní čas je tedy v podstatě zanedbatelná asimilace. Dneska se prostě vstávalo špatně, děti to nesly snad ještě hůř než já, ale během pár dní se to urovná a vrátí do normálu. Navíc bylo dnešní pondělí modré, přičemž nikdo v podstatě neví, proč zrovna modré. Když řekneme, že si někdo udělal modré pondělí, je jasné, že ten den prostě nepřišel do práce. Že to prostě zabalil. To jsem tedy neudělala, i když ráno jsem s takovými myšlenkami bojovala:-). Je zajímavé, proč se neoprávněné pondělní volno spojuje zrovna s modrou barvou. S ODS to tedy nemá nic společného, jak by se také nabízelo. Prý to vychází z německého slova blau, tedy modrý, ale hovorově opilý. Prostě s kocovinou po víkendu se nešlo do práce a z toho vzniklo neoprávněné volno, tedy modré pondělí. Nu, neuvedla jsem v praxi. Ale naopak jsem využila delšího dne k procházce Letenskými sady, které mě docela šokovaly. Tunel Blanka jim dal pořádně zabrat. Připadám si tady jak někde u hornického města, které také hyzdí haldy vytěžené zeminy. A jelikož se termín dokončení pořád posouvá, bude toto panoptikum trvat ještě minimálně dva roky. Mnohem raději bych tady viděla knihovnu, ale to by na radnici musel sedět někdo s mozkovnou v hlavě. Možná bych při té příležitosti mohla navštívit „Oko nad Prahou“. Zatím jsem viděla jen ukázky a slyšela reference, veskrze příznivé. Takže se chystám a jsem zvědavá. Po tom martýriu kolem Blanky si člověk zaslouží spočinout okem na něčem krásném. I je jedno, zda je modré pondělí či docela bezbarvý jiný den:-)





neděle 28. března 2010

Květná neděle

  Dnešní, o hodinu kratší Květná neděle, je dnem, kdy si připomínáme památku vjezdu Ježíše do Jeruzaléma, kde ho lid vítal zelenými palmovými ratolestmi. U nás palmy nerostou, tak jejich úlohu převzaly větvičky jívy - ,,kočičky" nebo - li také klokoče, berany, ratolesti, či košťata. Se svěcenými kočičkami se prováděly rozmanité praktiky, hraničící z hlediska církve až s pověrou. Zastrkovaly se za domácí kříž ve světnici, za svaté obrázky nad stolem, aby uchránily stavení před bleskem a přinášely štěstí. Dávaly se do chléva, zastrkovaly se do rohů polí, aby je uchránily před pohromou. Také se věřilo tomu, že kdo snědl několik hlaviček kočiček, byl chráněn před nemocemi. Někde se jimi dokonce vytíraly oči, aby nebolely. Možná i proto právě na Květnou neděli začaly ty nechvalně proslulé čarodějnické procesy ve Velkých Losinách. To je ovšem tak drsný příběh, že se mi do jarní nálady ale vůbec nehodí. Stačí se kouknout na Kladivo na čarodějnice a člověk má depresi další dva týdny.
  Na Květnou neděli má být pohoda. Lidé si oblékají nejlepší, či úplně nové šaty. Nesmělo se péct, aby se nezapekl květ, protože potom by se neurodilo ovoce. Nu, jak je vidět, nádoba lidových zvyků je bezedná. Já dnes ovšem důsledně dodržela pouze zvyk jediný, a to, že jsem nic nepekla. Spíše ctím zásadu, že neděle je od slova nedělat:-) Něco jsem tedy spáchat musela, nijak se nedostavil nikdo, kdo by vyžehlil a umyl okna,:-( ale nic se nemá přehánět. Neděli mám nejraději s knihou, i když na ni mi dneska zbývá až večer.
 V mé minulé mužské literární minianketě zvítězil bezkonkurenčně „jiný autor“ a hned za ním v závěsu Ivan Kraus.Tak na pašijový týden zkusíme ženy, české.

sobota 27. března 2010

Den učitelů

Tak si tu pohrávám s otázkou, zda naše školství považovat za přínos nebo za zbytečnost. Ono je to totiž sporné. Vnímáte-li prostě fakt, že dopoledne se o děti někdo postará, jde o první alternativu. Do oběda jsou potomci zaopatření a teoreticky by se jim nemělo nic stát.
Bereme-li ovšem v úvahu poznatek, že se tam setkávají se šikanou, násilím, vulgarismy a sociální nerovností, bude to druhá možnost.
Lze na to ovšem i jít jinak, a ptát se, zda vám škola přináší spíše radost nebo spíše starost. Nejlepší je klasicky si rozepsat vše na dvě půlky papíru. Pozitiva. Negativa. Jenomže do jaké kolonky zanést skutečnost, že děti nechtějí ráno jít do školy? Je to pozitivní, že chtějí zůstat s námi doma, nebo negativní, že nemají vztah k povinnostem a snaží se vyhnout své práci?Dnes už se nad tím raději nezamýšlím. Škola je prostě nutné zlo.
Dlouho jsem se domnívala, že všechny školní záludnosti už jsem schopna odhalit, neboť se za katedrou otužuji už dlouho. Avšak nová doba je nová doba. Teď je všechno jinak. Vadí věci, které dříve nevadily. Například, že jste příliš přísná, že chcete moc vědomostí, moc dbáte na pořádek, málo chválíte, a ty co zlobí, dokonce káráte.
A někdy se objeví problém i tam, kde jste si normálně jistá v kramflecích. Třeba v tom, že chcete, aby něco věděli. Podle některých je to naprosto zbytečné. Hlavně, když se děti neztratí a mají ostré lokty.
Nebo v tom, že jste důsledná. Netušila jsem, že můžu někoho stresovat kontrolou toho, co stejně musel udělat. Ale musím uznat, že argumenty jsou víc než přesvědčivé. Co když se dítěti zrovna nechtělo? Pak kontrolou potlačujete jeho osobnost.
Zkrátka učitel má na sobě pořád co zlepšovat. Ale není to úplně jednoduché. Jednu špatnou vlastnost potlačíte a vzápětí se objeví druhá. Třeba snaha o spisovnou češtinu. Tady narážím i u mladších kolegů.
Nevím, jak je to možné, ale je to trend dnešní doby. Dlouho jsem si myslela, že jde jen o profesionální deformaci, ale narážím na stejný problém i mimo školní teritorium.
Začala jsem se současným slovníkem víc zabývat. A také mě napadlo přejít do protiútoku. Došlo mi totiž, že je mohu umlátit argumenty. Přesněji řečeno, kultivovanou mluvou. Nemusí být všechno jen hustý. Nebo v pohodě. Vzápětí jsem ale svůj don qichotský boj musela vzdát, protože bych si moc nepopovídala. Krom toho jsem se dozvěděla, že moje lpění na spisovné a trochu bohatší češtině je projevem nastupujícího stáří. My mladí (cituji) „nebudeme přeci mluvit jako kniha.“ To samozřejmě nikdo neočekává, ale zúžit slovní zásobu na hustý, in a OK se mi zdá prosté. Ale je to boj s větrnými mlýny. A nejen v jazyce. Napadají mě podobné myšlenky v souvislosti se zítřejším dnem učitelů. Vypadá to, že ten už dávno vypadl ze zorného pole širší veřejnosti. Ba dokonce jsem objevila, že je trend EU slavit den učitelů pátého října. Dosud jsem nevybádala proč. Já staromilsky trvám na dvacátém osmém březnu. Jen nevím, jestli v souvislosti s tristním stavem našeho školství co slavit. Řekla bych, že Komenský se obrací v hrobě. Protože slovo hustý a in v jeho Bráně jazyků otevřené zcela jistě nenajdete.

pátek 26. března 2010

Kdo šetří, má za tři

  Tak krize dorazila i do školství. Ne, že by tam dříve nebyla, ale je nějak víc konkretizovaná. Alespoň u nás. Byla vyhlášena akce „uspoř, kde se dá.“ Jelikož na platech se víc ušetřit nedá, protože v tom případě by náš příjem byl roven podpoře v nezaměstnanosti, hledá se jinde. Jeden by nevěřil, že se dá najít zdroj úspor, ale dá. Jako krok číslo jedna přijdeme o naše závratné benefity ve výši dvacetikorunových tiketů na oběd. Jistě zásadní úspora. Jako další bod ztrácíme papíry na kopírování. Znamená to návrat k psaní zadání pro písemné a jiné práce rukou, a jelikož se očekává i úspora v oblasti psacích potřeb, nejlépe bude rovnu se vrátit k husímu brku. Navrhovala jsem inovaci, aby se neposlušné děti trestaly prací - musely by pečlivě z papíru odírat text, aby papír byl znovu použitelný, ale nesetkala jsem se s pochopením. Ba naopak, vedení to pojalo jako provokaci z mé strany. Již také nepřipadá v úvahu, že bychom si při nekonečných schůzích lokly erární kávy, neb devadesát korun za pikslu je zásadní položka v rozpočtu školy. Křídy zatím ještě dostáváme, ale nikdo neví, jak dlouho toto rozmařilé plýtvání bude trvat. Není nad to, šetřit na pravém místě. Tyto uspořené položky nás jistě přenesou přes propast finanční krize a vyvedou z bludného kruhu nedostatku peněz na všechno podstatné.
Dnes odpoledne jsme si trochu poseděli. Po práci, v kabinetě. Asi naposledy, protože opotřebování školního majetku v mimopracovní dobu jistě naše školství přivede na mizinu.
Když se v té souvislosti podívám třeba na čísla, mapující finance na stále nefunkční (a ony funkční nebudou nikdy) státní maturity, cítím se tu trochu jako v Kocourkově. Ale to není nic nového pod sluncem. Jdu si na to uvařit kafe. Svoje vlastní:-)

čtvrtek 25. března 2010

Fobie

Každý máme nějakou tu fobii nebo obsesi, se kterou se více či méně úspěšně protloukáme životem. Sama jsem letitou majitelkou mnoha drobných či výrazných úchylek, které soukromě nazývám střídavě fobií nebo obsesí. Otázka je, jak by to asi označil psychiatr, ale to se raději neptám. Vím o sobě, že nemá ráda uzavřené prostory, tedy klaustrofobie. Jenže když není zbytí, i metrem statečně jedu. Hrdinství všedního dne. Nesnáším zvuky, tedy idiosynkrazie (to je spíš již zmíněná úchylka, neb i tikot hodin mě dovede vykolejit) Stokrát se vracím, abych zkontrolovala, zda jsem zamkla, vypnula plyn či zhasla světla. Přežehlit si ráno oblečení nepřipadá do úvahy, protože bych se tolikrát vracela zkontrolovat žehličku, že bych tu práci prostě nestihla. A tak bych mohla pokračovat do nekonečna.
  Dnes ovšem slovo fobie dostalo úplně jiný rozměr. Zlobili mě primáni s velkým pavoukem tak dlouho, až jsem jim ho zabavila (podotýkám, že šlo o gumovou, nepříliš zdařilou imitaci). Když jsem se pak o přestávce přesouvala s pavoukem na hromadě sešitů do kabinetu, pošimrala jsem s ním u dveří stojící dívku řka: „Podívej, co mám.“ To jsem vlastně ani nestačila vyslovit. Děvče dostalo takový záchvat, jaký já si představuji pod pojmem epileptický. Nebudu zacházet do detailů, ve mně by se samozřejmě krve nedořezal. Pavouk zmizel v kapse, snaha dívku uklidnit vyšla naprázdno. I po třech hodinách se jí kolegyně, neznalé situace, soucitně vyptávaly, co strašného že se jí přihodilo. Že trpí arachnofobii jsem dosud vůbec netušila a jestli se tímto způsobem projevuje fobie, tak vlastně žádnou nemám. Pravda, statečně přiznávám, že kdyby se dejme tomu, v mé těsné blízkosti objevil Katky Rocky nebo Gabro Tchilli, asi bych taky zrychleně dýchala a nejevila známky nadšení, ale tohle?
Nu, člověk se učí každý den a je mi jasné, že některé žerty se prostě nevyplácí. Zákon schválnosti tomu chtěl, že jsem narazila zrovna na ni. Doufám, že dívka svůj záchvat vstřebá a já si na gumové pavouky dám příště pozor. Děti by jistě potěšilo, kdybych podobně vyváděla já, kolikrát jsem objevila podobnou atrapu na židli, pod třídnicí či mezi písemkami. Ale fobie je holt fobie. Zřejmě žádnou netrpím. Alespoň ne tak hmatatelně. Život je holt plný překvapení.

středa 24. března 2010

Sladké mámení


Cukrárny jsou sladkým hříchem všedního dne. Snad pokaždé, když jdu do cukrárny, objeví se takový radostný, mírně nostalgický a často i trošku provinilý pocit, že právě činím něco, co tak úplně nepatří do běžného denního standardu. Ale zároveň jde o pocit velmi sváteční, protože do cukrárny se přece nechodí každý den:-) Patřívalo kdysi k bontonu a svátečnímu nedělnímu odpoledni, vydat se na procházku nebo návštěvu, a pak - hurá do cukrárny. A tam mezi dorty, a zmrzlinami se najednou člověk ocitá ve světě, který se nedá s ničím srovnávat, protože je zcela odtržen od hluku aut a tramvají, shonu a starostí.  Klid, pohoda a dobroty. V Praze se takto sladkosti prodávají už od osmnáctého století - např. cukrárny Růžodol, U Myšáka, U Černé Matky Boží, Berger -a na Letné u Erharta-tam od roku 1937. A právě u Erharta  jsem dneska byla. Pravda, moc se to neslučuje s mým dietním plánem, ale dojednávat něco někde v zelenině není zrovna nejvhodnější. Sešli jsme se tady s panem nakladatelem nad plánem Světa knihy. A už se nám to rýsuje:-) S dortíkem a vínem to byla taková sladká vize. Máme k dispozici visačky (viz foto), to je taková první hmatatelná vlaštovka. Bodový plán nabývá na konkrétnosti a do popředí teď vystupuje  hlavně snaha přesvědčit lidi, aby přišli. To jistě bude úkol náročný, ale v cukrárně se vše zdá být sladce jednoduché, a tak jsem se vrátila ze schůzky nabitá pozitivní energií. A také energií mnoha joulů, které se ukrývají ve zdejších zákuscích, jenž vskutku nemají konkurenci. Je to opravdové mlsání .
Korpus dortíku má totiž tu správnou tuhost, čili nejde ani o nerozbitný „beton“, ani o promočené „blátíčko“, kteréžto dvě varianty jsou častým nedostatkem podobných výrobků v jiných cukrárnách. Zákusek tím pádem jde pohodlně ukrajovat, i když mně samozřejmě kus uletěl neznámo kam. Dle bontonu jsem se snažila tvářit nenápadně, ale letícího kousku si nešlo nevšimnout. Naštěstí zvečera už nebylo narváno a pan nakladatel je gentleman. Obrovskou pochvalu si na rozdíl od mého faux paux zaslouží krémový vnitřek zákusku, chutnající božsky, beze stop po podvádění s tuky nevalné kvality. Vršek byl ozdoben jen jahodou, aby nic nepřebíjelo chuť krému, takže celý zákusek mohu bezvýhradně doporučit. A jsem si jistá, že tady tak chutnají všechny, u Erharta se prostě nespletete. Je nepochybné, že nechává konkurenci v blízkém i širokém okolí daleko za sebou. K tomu bílý tramín červený a pracovní schůzka nemá chybu. Prostě sladké mámení:-)

úterý 23. března 2010

Holocaust ve škole

Stanislav Motl je můj vážený host na Světu knihy, kde společně budeme rozjímat, jak moc ta nedávná minulost zůstává pod naší kůží. Nicméně mojí vlastností (teď nevím, zda kladnou či zápornou) je snaha vytěžit situaci, a tak jsem, mysle na svoje studenty kudy chodím:-), pana Motla zlákala ke školní besedě. Pan Motl je muž činu, ochotný a vstřícný, a dnes se skutečně do naší školy dostavil. Děti se těšily (až na několik škarohlídů, kteří nechtěli uvěřit, že opravdu přijde. A přišel!). V mé maturitní třídě jsme vytvořili improvizovaný kinosál - konečně přichází ke slovu naše interaktivní tabule - a pan Motl se odvážně staví tváří v tvář pubescentům. Ostatně, díky celoživotnímu boji s (h)různými živly má pro strach uděláno. Téma je holocaust a potvrdilo se to, co jsem samozřejmě už dávno věděla. Pan Motl prostě umí. Děti bez dechu sledovaly jak jeho dokument, tak i jeho vyprávění. Někdo holt má takový dar. Ze dvou plánovaných hodin se staly hodiny tří a myslím, že historie jim v hlavě utkvěla stokrát pevněji než po mých záludných písemkách. Moc mě to potěšilo. Vidět šedesát studentů, jak jim tuhnou rysy při vyprávění o válečných událostech je sám o sobě zážitek. Ale abych jen nechválila. Některé děti (naštěstí jen asi dvě) prostě nezaujmete, ani kdybyste se na hlavu postavili. Improvizované kino pro ně automaticky znamená popcorn, a když není popcorn, tak alespoň sváču.
A bez ohledu na to, že na plátně vylamují zplynovaným vězňům zlaté zuby, je třeba se nasvačit:-( A když na němou výtku reagují tupým výrazem, pochopila jsem, že proti gustu holt žádný dišputát a komu není zhůry dáno, v apatyce nekoupí. Ale to byla jen malá kaňka na kráse velmi vydařené besedy.
Hostem naší diskuse byla i moderátorka, která odmoderovala oba moje knižní křty a totéž se uvolila udělat i na Světu knihy. Paní Michaela Šédová -Nastuneaková (i jméno má takové umělecké:-) se tady seznámila s panem Motlem, aby si spolu nastínili hrubou verzi programu. To se nakonec v nabitém dopoledni bohužel nestihlo, ale i to má svá pozitiva. Zase se musíme sejít:-) Když jsem je ale poslouchala, přestávala jsem se obávat, že se to nepovede. Šlo jim to. Tak uvidíme, čtrnáctého května. To ostatně bude akční den. Poslední zvonění (ne moje, ale oktávy), pak předám výroční vysvědčení a vypustím je na svaťák, a večer budeme mudrovat o tom, jak rosteme s knihou. Asi to bude adrenalin, ale těším se. Obzvlášť po dnešku, kdy se pan Motl opět ukázal jako muž na svém místě.
Kniha, kterou jsem dostala od pana Motla jako dárek. Vždyť to říkám, gentleman každým coulem:-)

pondělí 22. března 2010

Láskou posedlí

  Láskou posedlí byl nedělní večer. Nešlo o nějaký nenadálý výbuch vášně, ale o divadelní představení v mém oblíbeném divadélku Ungelt. Podle programu mělo jít o strhující drama o vášních a tajemstvích života, kde v hlavních rolích excelují Vilma Cibulková a Miroslav Etzler spolu s Ladislavem Mrkvičkou a Vilémem Udatným. Krom Ladislava Mrkvičky to byla pravda. Místo něho hrál Martin Štěpánek. Ještě nás v programu upozornili, že na jevišti se kouří a představení že je bez přestávky. Tato výhoda se tím, že divadlo začíná v osm, poněkud eliminuje, ale zase si hry člověk užívá v kuse. Nemám moc ráda divadelní přestávky a Ungelt je jedno z mála divadel, které tuto alternativu nabízí.
Ovšem posunutý začátek zase nabízí možnost posedět v románském sklepení, které Milan Hein přeměnil na divadelní vinárnu a kde já osobně moc ráda posedávám. Není tu signál, což má své nesporné výhody, dýchá tu na vás historie, což mě, jako historií posedlou velmi těší, a sedíte na židlích, z nichž každá má svou vlastní historii. Já se včera usadila v pohodlném křesílku člena KGB Pavla Větrovce(1), kde sedávám nejraději. Hezky v rohu, pod lampou:-).
Představení trvalo hodinu a půl a šlo vskutku o zážitek, byť emočně vypjatý. Bylo nutné hru ještě rozebrat, k čemuž je již zmíněná vinárna ideální prostředí.
  Domů jsem se vrátila nabitá pozitivní jarní energií, která tak akorát stačila na dnešní náročné pracovní pondělí. Tím ale nebudu rozmělňovat kulturní zážitek z Ungeltu a tak jen suše konstatuji, že jsem ráda, že  pondělí je na smetišti dějin.

(1)KGB samozřejmě jako Karel Gott Band ( to kdyby náhodou někdo tápal:-))

neděle 21. března 2010

Smrtná neděle

Ač astronomické jaro přišlo již včera o půl sedmé večer, my konzervativci ho vítáme podle tradice až dnes, na první jarní den. Je potěšující, že i počasí se rozhodlo tradice respektovat a jaro je opravdu jarem. A aby to bylo dokonalé, letos nám první jarní den splývá s pátou postní předvelikonoční nedělí. A korespondují spolu hezky, protože pátou postní nedělí je neděle zvaná "Smrtná.“. V ten den vynášeli lidé ze vsi slaměnou "smrt“, Mařenu, Mořenu, Mařanu, smrtholku". Šlo  o slaměnou figurínu, ověnčenou hadříky a stužkami a nastrčenou na tyč. Za vsí ji vhodili do vody, zpět se vraceli se zeleným stromkem a chodili od domu k domu, přičemž si hlasitě prozpěvovali.
Vynášení smrti je zvykem, který pochází z pohanských dob. Díky řadě církevních zákazů v dřívějších dobách tento zvyk téměř zanikl, ale na Moravě se udržel do dneška. Někde chodívají chlapci se "Smrťákem" a děvčata s "Morenou".
Jinde zase chodí děvčata už týden před Smrtnou nedělí po dědině a prosí o trochu hrachu na "pučálku", která je nejdůležitějším pokrmem na hostině, kterou děvčata po vynesení smrti vystrojují.
"Líto" je malý smrček, na němž jsou zavěšeny všelijaké ozdoby: pestré papírové věnce, kytičky, obrázky svatých, různobarevné pentličky, malovaná i bílá vyfouknutá vejce čili poucha. S takto okrášleným "lítem" chodívají děti po koledě.
Děti i dospělí se pak  radují, že smrtka - symbol zimy, je již  pryč a všichni mají radost z "líta", které představuje blížící se jaro. Letos jsem podobné atrakce (asi to bylo tou zimní vyprahlostí a těšením se na jaro) zachytila i v Praze. Už včera se ubíral průvod se smrtkou od Muzea a mířil někam na Kulaťák do Dejvic, kde se odehrávala imitace farmářských trhů. Nu, mezi těmi auty, vykulenými cizinci a naštvanými našinci to vypadalo prazvláštně, ale tradice je tradice a cokoliv přivolá jaro je jistě chvályhodné. A aby toho nebylo málo, podle Krásné paní je dnešek i dnem – dokonce mezinárodním – dnem zdravého spánku. To je ovšem den podle mého gusta. Chystám se tedy na to jaro dokonale vyspat. Škoda jen, že ráno musím vstávat do práce. Ale jarní vstávání je úplně něco jiného, takže se vlastně těším:-)

sobota 20. března 2010

Jarní pokušení

   Astronomické jaro je tady, a jelikož i počasí tomu nasvědčuje, je třeba nějak slavnostně to hezké období zahájit. A protože jaro je i o pokušení, vydala jsem se na Ženy v pokušení. Nu, musím konstatovat, že Vojta Dyk je  velmi pěkné pokušení, to naprosto chápu. Také bych neodolala:-) Horší už to bylo s prostředím. Byli jsme ve Slovanském domě, jenž se hrdě nazývá premiérovým kinem. Premiérové je tam akorát vstupné, neb chodba je v dezolátním stavu, ze stropu trčí dráty a za pokladnou sedí takoví nemrcouši, že se divím, že je někdo v době finanční krize ochoten je zaměstnávat. Ty otrávené obličeje, naučené fráze a tupé výrazy rozhodně nereprezentují instituci, která se tváří být luxusní. Moje babička by suše řekla, že je to pozlacené lejno, ale to je v našich podmínkách takřka pravidlem. Nicméně jsme vydrželi a probojovali se do sálu, který bohužel připomínal kukuřičnou vývařovnu, což mi rázem vyvolalo urputnou nauseu. To nechutné primitivní  chroupání popcorunu a srkání koly prostě nechápu a neumím akceptovat. Ale když chce člověk za kulturou, musí vytrvat. Našli jsme izolované místo v polovině sálu, daleko od všech popcorňáků.  A  po nekonečné půlhodině reklam a upoutávek konečně vypuklo žádané pokušení. Musím konstatovat, že masivní reklama mu docela hodně uškodila, neb mnohé bylo řečeno v upoutávkách. Škoda. Troufám si i tvrdit, že nejde ani o komedii. Psychologický film by Vejdělek nezvládl a ani to zjevně nebylo jeho záměrem. Takže bych to nazvala hořkou komedií. S několika (více) slabými místy, otřelými vtipy a očekávanou pointou. Ale skvělými herci, respektive jejich výkony. Celkem osvěžující bylo, že šlo o český film bez Evy Holubové či herecké garnitury ze Slovenského národního divadla (to není nic proti nim, ale všeho moc škodí). Eliška Balzerová hrála výborně a stejně tak Lenka Vlasáková. Oběma to  navíc moc slušelo. Šikovná byla i Veronika Kubařová jako nejmladší z výborné trojice, ale nejlepší byl (pro mě) Vojtěch Dyk. Prostě pokušení. Vejdělkovi jsem moc nevěřila, ale překvapil. Je to svižné, skvěle zahrané, nenudíte se. A veškerá ale, která mě napadají, mizí díky očekávaným jarním pokušením:-) Stojí to za to na ten film zajít. Já to měla jako vítání jara a večer se ještě těším na Thálii. To je moje oblíbená anketa a tak ten první jarní večer pojmu opravdu kulturně:-)

pátek 19. března 2010

Josef

 Jistě nebudu ani zdaleka jediná, kdo dnes bude psát o svátku Pepíků. Josef je i přes všechny populární a populační vlny naše nejslavnější mužské křestní jméno. Když se řekne „ na Josefa,“ každý ví, kdy to je. A je to ustálené rčení. Zkuste říct třeba „ na Tomáše.“ Jednak se to neříká a druhak, pokud Tomáše nemáte doma, nevíte, kdy to je. Josefa ani mít nemusíte, a je jasné, že řeč je o devatenáctém březnu. I ve zprávách se tomu věnují a toto privilegium jiná jména nemají. Přitom za rozšíření toho jména vděčíme popularitě syna Marie Terezie, Josefu II. Za císaře pána se nějak roznesla fáma, že vladař je dobrák od kosti a lidi na jeho počest začali hromadně pojmenovávat své synky. A stalo se to tradicí. Sice ne každý Josef je pak dobrák od kosti, třeba Stalin toho budiž důkazem, ale i tak je to jméno hezké, české a populárni. Můj pradědeček byl Josef a v současnosti máme v rodině celou jednu generační linii Josefů. Jsou hudebně nadaní, takže jejich josefská oslava je vždycky s muzikou a plnou parádou. Tak to má být.
I touto cestou jim gratuluji, neb zazpívat jim nemohu. Na hlas vlastním zbrojní pas a nahlas nezpívám ani pod vlivem alkoholu. Kdysi dávno, ještě za studií, jsem se odvázala a v davu si zapěla z plna hrdla. Poté se ke mně otočila slovenská spolužačka, která se udiveně zeptala: „Aj, ty zpieváš, Jitka? A ja som si myslela, že to bojler chrčí.“:-( Nu, z této krátké epizodky je zřejmé, že zpívat mohu někomu jen za trest a to si žádný Josef nezaslouží.
Krom svátku Josefa je dneska i Mezinárodní den invalidů. Sama bych to nevěděla, ale minulou sobotu jsem jako každý týden (takový rituál) poslouchala v Čr.2 Tobogán, který Aleš Cibulka věnoval právě tomuto dni. Měl tam plno tělesně postižených lidí a zahájil tou pravdou, že většinová (zatím ještě zdravá) část populace se k těmto lidem neumí chovat. Pán na vozíčku tam vyprávěl, jak jde s manželkou k doktorovi a lékař se obrací na ni: „Co se mu stalo? Umí se manžel svléknout?“A žena pak k manželovi: „Pan doktor se tě ptá, co ti je?“
  Doktor většinou pochopí, ale není to pravidlo. Navíc u doktora se dá předpokládat nějaká inteligence, ale co u těch ostatních, že?
Stejně tak slepému pánovi nabízejí, zda mu mají rozsvítit?
Pravda, všichni ti lidé, co byli hosty v Tobogánu, to vyprávěli s humorem, mnohdy černým až drsným, takže jsem se pobavila. Ale v mnohém i poučila, protože ten fakt, že s postiženými lidmi většinou neumíme komunikovat, je pravda. Hostem byla i paní Fischerová, kmotra mé knihy, která hodně zajímavě vyprávěla o svém synovi. A zakončila poučením, že je třeba se k těm lidem stavět rovně, protože jsou normální, jen to mají těžší. Což ovšem mnozí neumí. Snad proto je tedy v kalendáři Mezinárodní den invalidů, abychom si to připomněli a snažili se to naučit. Protože linie je tenká, velmi tenká.
 Nicméně i tak odcházím slavit Josefa. Na zdraví, Pepíci.

čtvrtek 18. března 2010

Přesné vyjadřování

I když je populistickým zvykem současné politické scény brát se za práva menšin bez ohledu na podstatu věci, ráda bych podotkla o nehezkých návycích jedné takové skupiny riskujíc, že budu lynčována či hnána k zodpovědnosti třeba až k evropskému soudu.
Moje dnešní krátké zamyšlení se bude týkat pokrytectví kolem nás. Stáváme se – a nevím proč – najednou tak zoufale politicky korektními, že pojmenovat věci vlastními jmény už v podstatě není možné. Smysl veřejného vyjadřování totiž najednou podléhá úplně jiným pravidlům, než jaká jsou zakódována v klasickém slovníku slušných slov a pravdivého pojmenování stávající situace. To, co někdy vyprodukují naše média a pokrytecká politická scéna je pro normálně uvažující lid totálně frustrující.
  Nechci se rozepisovat o nepřizpůsobivých občanech ani o jejich zázračné schopnosti získávat sociální dávky na všechno a nejlépe dvakrát. To je problém státních institucí, a přestože ty už dávno zaujaly pozici mrtvého brouka, řešit to za ně vskutku nehodlám.
  Nicméně se pozastavuji nad tím, že o tom nemohu svobodně hovořit, ač údajně žiji ve svobodné zemi. Když totiž takového člověka označím slovem, které vystihuje jeho činnost (ať už je to zloděj, lempl, násilník, defraudant či docela obyčejný nemakačenko) buďte si jisti, že vzápětí budu osočena z rasismu, netolerance, xenofobie a kdoví z čeho ještě. I ten prostý hulvát Dušek si to vychutnal, když svým drsným příměrem chtěl poukázat na obrovské rozkrádání peněz ve vedení našich nefungujících drah. Tím se ovšem nikdo nezabývá, protože všichni řeší jeho homofobii. A přitom on zcela jistě nelhal (a ač ho nemám ráda, jsem si jistá, že jejich sexuální orientaci nenapadal. Napadal jejich schopnost rozkrást státní majetek před očima všech). Zdá se tedy, že dnes je dobré být homosexuál, Róm a nejlépe ještě ekologický aktivista, a v podstatě můžete všechno a nikdo vás nesmí ani napomenout, aby se nedopustil rasové či jiné urážky. Podobně jako v Americe musíte používat termín Afroameričan, abyste nebyl rasista. A nejen to, dnes už nelze říct, že jste plešatý, tlustý, nemocný. Kolegyně, která v USA delší dobu žila, vyprávěla podobné těžko uvěřitelné historky. Plešatý chlap je tam prostě vlasově indisponován, nemocný zdravotně indisponován a mrtvý se prostě neslučuje se životem. Pojmenovávat věci pravými jmény je prostě neslučitelné se současným pokrytectvím. To jsme od Amíků převzali stoprocentně a jak je naším dobrým zvykem, dovedli k naprosté dokonalosti. Takže na závěr mohu říct, že ač dnešní počasí bylo neslučitelné se zimním obdobím, ve své podstatě moji náladu, která nepatřila zrovna k ukázkovým, dokázalo převést do kladného pocitového spektra- řečeno normálním jazykem, byla jsem ráda, že konečně bylo hezky. Ale politicky korektně to zní mnohem dramatičtěji. Jsem zvědavá, kam až to dokážeme dovézt. Zatím je to Odnikud nikam.
    A ještě na závěr bych chtěla podotknout, že výsledky mé první minianketky svědčí o tom, že na jaro se všichni těšíme a všichni také věříme, že přijde ( a dnes snad už přišlo, hurá:-))Jen jeden hlas to viděl na příchod doby ledové, takže optimismus zvítězil. Jen to neumím říci politicky korektně:-)

středa 17. března 2010

Sedm jednou ranou

 Původně jsem dnes, kdy je pořád ještě zima a jaro přes všechny optimistické předpovědi v nedohlednu, chtěla psát o něčem jiném. Ale protože“ všechno je jinak“ patří k mým oblíbeným heslům, i dnes je všechno jinak. Nechám stranou, co bylo jinak v běžném životě, a ponořím se do blogového jinak. Je to tak trochu pohádkové, točí se to kolem překvapení, dobrého konce a magických čísel.
   Čeština má plno krásných a kouzelných pohádek. Nedáme na ně dopustit, přestože v podstatě lžou. Došlo mi to až v dospělém věku, když jsem se setkávala s pohádkovými hrdiny v nepohádkovém reálu. Bylo velmi frustrující pochopit, že princové jsou na draka či že být popelkou se opravdu, ale opravdu nevyplácí. Fascinující bylo i setkání s pohádkovým dědečkem, jehož imaginární laskavost byla vyvážena neurózou a nesnášenlivostí všech mladších šedesáti let.Kouzelná babička už tak čitelná nebyla. Nejspíš neměla ráda půvabné sněhurky, které jí zabíraly místo v tramvaji. Náhodně stojící spolucestující bledly a bledly a bylo zřejmé, že na drsný slovník bělovlasé paní nemá ani odredovaný mladík s potetovanou paží. Pohádkoví hrdinové holt mají vyměřený jen určitý časový úsek a pak se jejich kouzelnost rozplývá. A přesto se s nimi pak oháníme celý život, kdy pořád (marně) čekáme, až konečně dobro zvítězí nad zlem. Ovšem s pohádkovými číselnými kombinacemi si lze hrát celkem donekonečna. Často se vyskytují číselná seskupení tří či sedmi hrdinů. Ať už je to sedm jednou ranou, sedm statečných či sedm havranů, vždy jde o číslo magické a svým způsobem šťastné. Třeba milá sedmi loupežníků:-) Nu, a takový dotek magična sedmi a překvapení mě čekal dnes u Aranel a u Handy. Ocenění , které bych nečekala ani v pohádce natož v reálu.
 Děkuji:-)Krom radosti mě zavazuje sdělit sedm věcí o sobě a nominovat sedm dalších autorů. Nu, tady asi pohádka končí, neb mých sedm bude naprosto nepohádkových : jsem 1)skeptik,2) neurotik, 3)pesimista, 4)introvert 5) depresivní 6) samotář 7) vztahovačná- to není moc pohádkové, tak tedy přidám ještě sedm věcí, které mám ráda a to je : knížky, psaní, divadlo, cestování, šampaňské, historii a filmy ( o lidech, rodině, přátelích a Zachariášovi se nerozepisuji, to nejsou věci:-)) A druhý úkol je nominace sedmi nových hrdinů. Tak abych se neopakovala, vybírám tuto sedmičku: Medvídek, Klarissa, Babs, Margit, Lenka S, Kopáčci a Halkáč. :-)
  Tak tím skončila dnešní středa, kdy všechno bylo jinak. Ale tady to byla tak trochu pohádka, za což Aranel a Handy moc děkuji a ostatním s radostí posílám. Je to mých sedm jednou ranou. I když ve skutečnosti oceňuji všechny blogy, které čtu, jak už jsem ostatně jednou dvakrát psala. Takže do třetice všeho dobrého:-)


úterý 16. března 2010

Protektorát

Včerejšek i dnešek jsou taková historická data. Nikterak veselá, je to už sedmdesát jeden rok od okupace a vyhlášení Protektorátu. Ve všech dokumentech je zmiňováno hnusné počasí, sníh a zima, která příjezd Němců provázela. Úplně jako dneska. „My čekali jaro a zatím přišel mráz:-(“
  Málokdo už ví, že zrovna v těchto dnech byl otevřen obchodní dům Bílá labuť. Studenti někdy drsně žertují, že Němci přijeli nakupovat. No, ne každý ten jejich humor vstřebá:-). Sedm desetiletí je pro ně ale naprosto nepředstavitelná doba, takže se nelze divit. Já shodou okolností zrovna čtu příběh Lídy Baarové od Stanislava Motla, což s protektorátem hodně koresponduje - jako bych tu dobu viděla zblízka. Něco podobného se budeme snažit prezentovat v květnu na Světu knihy, ale odhalit, jak moc zůstává minulost v nás, bude asi velký oříšek. Trochu sleduji, jak se k tomu výročí staví média, ale nic nového pod sluncem. Film Protektor, který vyhrál vegetariánské lví klání, nabízí jiný úhel pohledu, ale zjistila jsem, že ho zatím skoro nikdo neviděl. A přesto vyhrál, to je trochu záhada.:-)¨
Jsem zvědavá, co nového přinese Svět knihy. Zatím úplně nemám jasno, jak to pevně uchopit. No, jsou to ještě dva měsíce. Nějaké schůzky na jeho přípravu bych ráda naplánovala do Černé labuti. Stojí vedle sedmdesátileté Bílé (labuti) a mám ji ráda. V osmém patře je ta úžasná kavárna, kde se v Praze cítím jako v Paříži. A tady, vysoko nad Prahou, mě napadá, jak je dobře, že nám tenkrát před sedmdesáti lety Prahu nezničili. A že k tomu nebylo daleko. A na Světu knihy to můžeme prodiskutovat.

pondělí 15. března 2010

Po prázdninách

"Zimní" prázdniny skončily a teď by to chtělo ty opravdu jarní. Někdy mám pocit, že snad čekám na Godota a ne na jaro. Podle kalendáře už v neděli bude první jarní den, ale jsem zvědavá na realitu. V práci to bylo jako každý první poprázdninový den, krocení divé zvěře. Šlo hlavně o to, sdělit si zážitky z prázdnin, čemuž jsem nehodlala bránit, protože přírodním živlům prostě zabránit nelze. Sama jsem byla jak Alenka v říši divů. Odvyknu rychle, znovu si zvyknout jde výrazně pomaleji:-). Den se přehoupl do druhé poloviny a odpoledne mě čekalo nákupní kolečko. V Bille přede mnou platil takový mladík docela zajímavý nákup, měl tam jen jogurty a pivo. Jenže si evidentně špatně spočítal cenu a u pokladny mu pár drobných chybělo. Zaujalo mě, že vrátil jogurty, nikoliv pivo. Zjevně vitamín B potřebuje víc než mléčné kultury. Paní pokladní mu to moc neusnadnila, hulákala to desetikorunové storno na celou prodejnu. Chlapec byl celý rudý a nic bych nedala za to, že se hned na chodníku jedním pivsoněm musel uklidnit. Prodavačku ovšem  vzápětí stejně hlasitě zaujaly moje dvacetikorunové kupóny, takže na milého mladíka rázem zapomněla. Jo, jo, v Bille na Letné personál nikdy nezklame.

neděle 14. března 2010

Družebná neděle

Dnes je neděle družebná- tři týdny do Velikonoc. Je zajímavý fakt, že ač jsou Velikonoce prezentovány jako největší křesťanský svátek, v obecném povědomí tyto předvelikonoční neděle moc nefungují. Třetí neděli adventní zná v podstatě každý, neděle družebná je mnohem méně známá. I mně ji vnucuje kalendář Krásné paní, nijak zvlášť totiž Velikonoce nesvětíme. Ale když už to tady na mě mrká, tak to zmíním. Ta dnešní neděle byla jediná v postním období, kdy se mohlo tančit a navíc byla dnem, kdy se předjednávaly námluvy. Budoucího ženicha doprovázel jeho pomocník, tzv. "družba", který vše potřebné dojednával. Slavnostním koláčům, upečeným zvlášť pro tento den, se říkalo družbance. Existuje prý i popěvek, určený matce budoucí nevěsty: „Jaký je to družbanec, bez koření, bez vajec, dejte panimamo pár vajec!“ Nu, pochybuji, že to dnes někdo ví, potažmo dodržuje. I když jít si zatančit by určitě nebylo špatné. Také se mají trhat kočičky, nebo  větve březové, jasanové či lískové. Ve Slezsku chodí Mařeny. Děvčata chodí s májíkem, buď udělaným nebo z kočiček, nebo ozdobené větvičky břízy. Navštěvují příbuzné a sousedy a zpívají. Za to dostanou výslužku. Také jsem dnes navštívila příbuzné, ale výslužku jsem nedostala. Ovšem i bez ní byla návštěva milá a příjemná. Bohužel s vidinou konce volného týdne a zítra zase za pracovními povinnostmi. Nu, nechce se mi, ale co nadělám :-( Ještě, že zbývá nedělní večer pro knihu:-)

sobota 13. března 2010

Závist nebo hloupost?

Když napsal Michal Viewegh Báječná léta pod psa, někde prohlásil, že v Sázavě s ním pak nemluvila ani klika od dveří. Jo, někteří lidé se stydí za svoji minulost, mnozí jsou jenom zbytečně vztahovační. (Asi by měli navštívit představení o Toltécích)
Tenkrát jsem si myslela, že je to hlavně z toho důvodu, že pan Viewegh je slavný a oni že se tak trochu chtějí přiživit na jeho slávě. A ono je všechno, jak už to tak bývá, trochu jinak. Lidé jsou prostě vztahovační, bez ohledu na to, zda slavní jste nebo ne. Poznala jsem to totiž na vlastní kůži a to jsem si jistá, že o mně v podstatě nikdo neví. Ale stačilo jenom, aby se Odnikud nikam začalo trochu prodávat a je to tady. V románovém fiktivním příběhu se začínají poznávat všichni obyvatelé mého rodného kraje. V místě, odkud jsem před třiadvaceti lety odešla, abych žila jinde, tvrdí, že píši o nich. A že to tak nebylo, protože u nich v rodině nikdo nekulhal a že tedy tím pádem lžu. Vysvětlit, že nejde o ničí konkrétní příběh, že jde o román na motivy zdejších osudů, si vysvětlit nedají. Už tedy nevysvětluji, nemá to cenu. Proto se navíc dovídám, že jimi pohrdám a to už opravdu nestojí za vysvětlování. Oni tam dokonce dokážou najít i to, co tam vůbec není. Takže rub a líc. Kniha se prodává, někomu se i líbí. To je ten líc. Rub, že se vynořilo něco, co bych nazvala asi závistí, i když nevím, co mi lze závidět. Nabízím podobným lidem, ať také napíšou knihu. Jejich reakce je ta, že mi v Praze, co nemáme nic pořádného na práci, můžeme sepisovat nějaké knihy. Někteří ještě dodají, že se v té škole asi nepřetrhnu, když mám tolik času. Jsou i tací, co spekulují o nemravném zisku. To se objevilo v plné míře, když moje maminka upekla na jedno autorské čtení koláče pro hosty. Na plakátě se v dobré víře potěšit starší dámu objevilo její jméno v kolonce sponzorů. To ovšem vyvolalo děsivou lavinu pomluv a klevet. Prý sponzoři, ta si tedy musela přijít na pěkné peníze. Mamince to bylo líto, já už se tomu jen směju. Že napsat dvě knihy není ani na uživení natož na nějaký zisk lze pak opravdu jen těžko vysvětlit. Nevysvětluji. Jen mě to trochu mrzí, ale s tím se dá žít. Jen na otázku z titulku si neumím odpovědět.

pátek 12. března 2010

Vdavky do ciziny

Kdepak by mě v době mého dětství, v době běsnící studené války, napadlo, že vstoupíme do NATO. Tehdy to pro nás představovalo něco západně neuchopitelného a vida, jsme tam už jedenáct let. Divili by se, soudruzi, co nám tvrdili něco o nenažrané imperialistické šelmě. I když možná nedivili, mnohé dnes dokonce jistě i NATO platí. Jo, síla názoru je poměřována silou investice a tak je najednou všechno jinak. Jakpak to bude, až budou naše děti v hluboké dospělosti? To je ale příliš filozofický začátek na pátek, a to jsem rozhodně neměla v úmyslu. Jen mi zrak padl na kalendář a nedalo mi nezmínit se. Bohužel, jarní prázdniny spějí do finiše a počasí bylo na můj vkus až příliš zimní. Byla jsem se s přáteli zahřát na obědě U Počtů, kde tady úžasně vaří. Půjdete-li někdy po Milady Horákové, doporučuji. Proklábosili jsme tady odpoledne a zvečera jsme se přesunuli na detašované pracoviště u divadla Y, kde je útulná kavárna. Tady bylo druhé setkání, dnešní den byl totiž jak vytržený z deníku kavárenského povaleče. Ale jsou prázdniny a jindy na ta setkání není čas. I podvečerní dýchánek byl příjemný a přínosný, zejména zprávou, že jedna kamarádka se hodlá provdat na Nový Zéland. Sdělila nám to jen tak, mezi dvěma sklenkami vína. Docela jsme valily oči, nicméně její argumenty, že děti už má velké, první manželství za sebou a druhé chce tedy zkusit úplně jinak, měly svoji váhu. A jde na to hopem, v červnu už hodlá zařizovat nové hnízdo na Zélandu. Je v tom i kus odvahy, ale zase, kdo neriskuje, nic nemá, tak jsem zvědavá, jak se její „protinožná“ anabáze bude vyvíjet. Zéland tady uvádím na pohledu, který mi od ní v lednu přišel. Je to fofr, v lednu výlet k protinožcům a v červnu stěhování, tedy žádný váhavý střelec. No, štír, ti na to jdou jinak. Domů jsem se vrátila v příjemně povznesené náladě, tak tak udělat blog a rychle do pelíšku:-)



čtvrtek 11. března 2010

Nové džíny

Nechodím moc do módních butiků, ale čas od času mě nutnost vyžene. Neblahý okamžik nastal dnes a volba padla na prodejnu s džínami v centru města (moje oblíbená a vyzkoušená na Milady Horákové má bohužel zavřeno) .
Ukázalo se, že nákup nebude zas tak jednoduchou záležitostí. Hned za dveřmi mě totiž zarazil pohled na vyzáblou prodavačku. Znuděně zvedla oči, jako že co chci. Udělala jsem čelem zad a pryč. Tady tedy ne.
  Až na potřetí jsem trefila na obchod, kde prodavačka měla normální konfekční velikost, což ovšem zdaleka neznamenalo výhru.
„Co chcete?“ zeptala se ta žena, která pozdrav a úsměv zjevně neměla v popisu práce.
Otázka mi i tak připadala nelogická. „Nakoupit. Prodáváte tady kalhoty? Nebo ne?“
Neochotně uznala, že mám legitimní, byť trochu výstřední přání. Ještě se mě pokoušela přesvědčit, že prodávají džíny, ne kalhoty nebo nedej bože nějaké kostýmy, ale důrazně jsem jí vysvětlila, že já chci právě džíny. Chvilku bojovala s evidentním šokem a pak ukázala na hromadu barevných kalhot.
„No prosím, pravila neochotně, „tady jsou ty největší velikosti.“
Polkla jsem ostřejší výraz a sáhla po nejbližším kusu amerikanizovaného oděvu.
„Ještě upozorňuji,“ dodala ve snaze zpochybnit efektivitu mého snažení, „že kalhoty neupravujeme ani nezkracujeme“.
„Proč?“
„Přeci proto, že je to pracné.“ Podala těžko napadnutelné vysvětlení.
Chtěla jsem se informovat, jestli mají i jiné typy než džíny bokové, ale dívala se na mě jak na mimozemšťana.
„Jiné se přece nenosí?“ Sykla směrem ke mně a víc si mě přestala všímat.
Pochopila jsem, že slušnost opravdu není vždycky výhodou a na děvče za pultem zvýšila hlas. Zírala na mě přesně v duchu přísloví jak tele na nová vrata. Raději jsem odešla. Děvče zjevně nepochopilo, s čím přesně jsem byla nespokojená.
    Jestli jsem dobře informovaná, prodavačka je od slova prodávat a ne odrazovat potencionální zákazníky. To už je zjevně překonané. Mnohé prodavačky v obchůdcích znuděně postávají, eventuelně posedávají. Sluchátka na uších a tupý výraz. Zákazník je vnímán jako rušivý element. Ano, rušivý. To byste nevěřili, na kolik takhle znuděných obsluh jsem na své pouti za pohodlnými džínami bez bokového střihu potkala. Jenže já nebudu nechávat své peníze někde, kde si toho neváží. Musím vyčkat, že se moje prodejna vystřídá na dovolené a zase otevřou. Do té doby budu muset vystačit s těmi prastarými. Nové džíny pro moji věkovou kategorii jsem prostě nesehnala. Zato jsem se utvrdila v názoru, že chodit nakupovat je zábava pro otrlé a mezi ty já asi nepatřím. Ač otrlá jsem dost, na české obchodní služby to evidentně nestačí:-(

                                                      

středa 10. března 2010

Boj

Někteří lidé to mají prostě vrozené. Umí bojovat. Jako moje sousedka. Potkala ji zákeřná choroba, přesto jen kvete. Ač musí pravidelně do nemocnice na plno nepříjemných procedur, vnímá to úplně jinak, než třeba já. Zatímco já mám tendence k lítosti, ona to vidí tak, že si tam alespoň odpočine od nikdy nekončícího koloběhu v domácnosti.
Klasický pohled z druhé strany. Ono ve finále člověku nic jiného stejně nezbývá, ale umět to, to je dar.
Cvičím se v tom umění také. Moc mi to nejde, jak už jsem konečně několikrát avizovala i tady. Zejména pro někoho, kdo je takzvaně „samonasírací“ typ. Jdu třeba po prázdninách do práce, odpočinutá a plná energie. Ovšem už po cestě si dokážu vybavit tolik negativních situací, že do práce dorazím totálně vytočená, naštvaná a bez energie. Klasika. Asi to mám po mamince. Pamatuji si, jak jsme se třeba jako děti těšily na Vánoce. A ona byla schopna při štědrodenní snídani vzdychat, že už je skoro po Vánocích:-). My děti z toho byly jurodivé. Kolegyně zase podobně prožívá letní prázdniny. Cca tak od desátého července má pocit, že už je po dovolené a že zase bude muset od práce. Jsou to i ty typické stesky na sluníčko, když, svítí a nadávání, že není, když prší. Já mít trpaslíka, tak mi vyroste, čehož hmatatelným důkazem je Zachariáš, který má v papírech uvedeno trpasličí jezevčík. Zachariáš je ovšem velikosti jezevčíka normálního a navíc s vlastnostmi obrovského rváče a bojovníka.
Depresivní povahu asi mám v genech. Maminka vidí vždycky všechno trochu temnější než to ve skutečnosti je, a tatínek za ní sice trochu pokulhává v temnosti, nikoli však v sarkasmu a ironii popisovaných očekávaných katastrof.
Ovšem ani s nimi se život nijak nemazlil, a tak, proti všem očekáváním, i oni bojují. Někdo tvrdí, že když musíš, tak musíš. Tak úplně s tím nesouhlasím. Někteří se podají, nechají se strhnout proudem, vzdají to. Nemají sílu bojovat.
Sama si nejsem jistá, co by se stalo, kdybych musela. Zatím nemusím, ale trénuji. Není to ale vůbec jednoduché. Například už delší dobu mě protivně bolí levé koleno. Ačkoliv se snažím být pozitivní, nějak se nemůžu zbavit neustálé naštvanosti, že mě to omezuje v pohybu. Po schodech sotva lezu, ale výtah odmítám. To je moje vrcholná podoba boje s nepřízní osudu.
Podle chytrých knih by měl být fakt mého pajdání vyvážen něčím pozitivním. Třeba ztrátou několika kilogramů, aby se koleno tak nezatěžovalo. Ale tahle rovnice nefunguje. Pošramocené nervy léčím čokoládou a to je pak spíš o deprivacích než o rovnicích (vida, jak se dají také matematické pojmy smysluplně využít):-)
Možná to chce víc trpělivosti. Vrátím se třeba ke své sousedce. Trpělivě nese svůj osud a zdá se, že je to správná cesta. Jak ale dosáhnout vnitřního zklidnění bez silného emočního impulsu?
Někomu pomáhá porovnání. Vždyť v tý nemocnici jsou na tom mnozí ještě hůř, vysvětluje sousedka a těší se, že její hnusná nemoc není zdaleka nejhorší, co ji mohlo potkat.
S tímto přístupem lze třeba na moje bolavé koleno hledět jako na příjemnější variantu amputace. Zdá se to tak jednoduché, ale já to prostě neumím. Zatím. Ale naučím se to, jednou určitě.

úterý 9. března 2010

Františka

     Dnes má svátek Františka. Je to jméno, které už dnes tak často nepotkáte, což je velká škoda. Učím už mnoho let, ale Františku jsem ve školních lavicích ještě neměla. Učila jsem Perlu, Pěvu, Bereniku, Aarona či Alinu. Občas dochází k méně šťastným spojením jména a příjmení, takže se v třídnici objeví Tomáš Fuk, Prokop Buben, Kevin Ledvina či Květoň Obecný (přiznám, tady jsem chvíli tápala, zda náhodou nejde o motýla, ale nešlo). Nezažila jsem ta budovatelská jména, kdy se dívenka jmenovala Pětiletka Koniprdová , Revoluce Vítězná či Lenin Syrovátka (nalezeno na netu jako skutečná jména). Zachytila jsem jen Půlnoční bouři v médiích, osobně jsem se s ní nesetkala. V současnosti se vrací móda staročeských jmen, takže mám plno Aniček, Marušek či Josífků, jen Františku žádnou. Ale já mám to štěstí, že jednu znám. Je to moje nejmilejší teta, která je nositelka toho krásného jména. A když jí manžel ještě láskyplně oslovuje Fanynko, je to jméno ještě hezčí. Může to být Fanuška, Fany, Františka, těch variant je nepřeberně. Jsem zvědavá, jestli také zažije stejnou renesanci jako třeba Marie. Ale zase na druhou stranu, ojedinělost má své výhody. Člověk je nositelem jména sám a všichni vědí, o koho se jedná. Stáváte se jedinečným. V jedné třídě jsem jednou měla pět Ann. Museli jsme rozlišovat, Aňa, Anča, Andulka, Aninka, Anka a běda, když jsem to spletla. Jedinečnost si pěstuje každý. Ale já třeba vnímala oslovení Ančo jako trochu hrubé, nebo naštvané. Leč nebylo tomu tak, víme, že každý své jméno vnímá jinak. A tak jsem se to musela naučit. Horší bylo, když přišlo na nějaké oficiality. Anna jedna, druhá, třetí…. Já sama to zažila, na gymplu jsme byly čtyři Jitky v jedné třídě. A zkuste se pak někde podepsat jen Jitka. Samozřejmě, kreativitě se meze nekladou a všichni vždycky nějakou odlišnost vymyslíme. Ale ve finále být Františkou se hodně vyplatí. Je to jen vaše.:-)Garantuji, že mnoho jich nepotkáte.
Tak já tímto své milé Františce přeji všechno nejlepší k svátku a Vám posílám kvízovou otázku: kolik znáte František Vy?

pondělí 8. března 2010

MDŽ

Slavíte nebo trpíte odporem z doby minulé? Vím, že oslavy hodný dnes je jen svátek Gabriely- takže Gábinkám vše nejlepší:-)
 Přesto mi to nedá zamyslet se nad MDŽ. Jistě nám všem vytanou karafiáty a jakési soudružské jásání. Já mám v hlavě ještě hyacint, který jsme s bratry vždycky kupovali mamince. A k tomu papírové přání vyrobené v hodinách výtvarné výchovy. Zrovna nedávno jsem na ně narazila při nějaké debordelizaci a bylo to takové mile úsměvné. Jo, soudruzi nám to pěkně zprofanovali, i když komunistický svátek to původně vůbec nebyl. Šlo, tuším, o boj žen za volební právo. A pak se hodil, jak zlikvidovat Svátek matek. Nutno říci, že se jim to povedlo. Takže MDŽ neslavím, radši si připíjím s Gábinami, ale nejsem jeho ortodoxní nepřítel. A své mamince vždycky brnknu a popřeju. Ona z toho má radost. Sice asi víc z toho, že si popovídáme, ale přání to nějak ozvláštní. Jen karafiát bych jí nepřinesla (ani nechtěla dostat). To radši ten hyacint. Nebo dobrou čokoládu. Tu samozřejmě přeji i Gábinkám k jejich dnešnímu svátku:-)

neděle 7. března 2010

Kýchavá neděle

   Velikonoce se blíží mílovými kroky, Billa je toho živým důkazem. Tolik zajíčků a beránků pohromadě mě dneska skoro zaskočilo. Sluníčko trochu zjemnilo ten smutný fakt, že je zase kolem sníh, snažím se myslet optimisticky (to je tedy dřina) a přesvědčit samu sebe, že se jedná o poslední zimní křeč, ten bílý sajrajt zase vzápětí sleze a to jaro, které se někam ukrylo, se vrátí v plné parádě. Naštěstí neděle se dá prožít hezky i za nepříznivého počasí, a jelikož čtu Mraky nad Barrandovem, je to snesitelné. Navíc se ocitáme takřka v polovině postního období a dnes je takzvaná kýchavá neděle. Kýchavou se nazývá proto, že se tento den konala mše za odvrácení moru, jehož prvními příznaky bylo nadměrné kýchání. Přání "Pomáhej Pán Bůh" a "Pozdrav Tě Pán Bůh", které dodnes říkáme kýchajícím, pochází právě z obavy před tímto morem. Věřilo se, že kdo kolikrát tento den kýchne, tolik let bude živ. Doufám, že to není myšleno doslova, protože co bych pak dělala o neděli smrtné, která bude za dva týdny?:-)Navíc nemám rýmu:-)
   Odpoledne jsem „obdržela“ Kawasakiho růži. Po včerejším lvím večeru jsem byla docela zvědavá na ty výkony, které byly večer tolik adorovány. Byl to film zajímavý, nicméně troufnu si říci, že dost povrchní, takový na efekt. Zajímavá myšlenka, a i herecké výkony. V té souvislosti nelze nepodotknout, že pan Chudík sice cenu včera dostal, ale zjevně za zásluhy. Jeho výkon mě vůbec nepřesvědčil (ctím jeho osmdesát šest let, proto nekritizuji), ale Huba nebo i pan Kratochvíl by si cenu zasloužili mnohem víc. Stejně jako Lenka Vlasáková, která také vyšla naprázdno. Film jako takový zas taková bomba není, ale jsem ráda, že jsem ho viděla. Pak krátké posezení u kávy a vína a nedělní odpoledne míří do finále. Hezké to bylo. Jsem prázdninově naladěná a ráda, že ráno nemusím vstávat.

sobota 6. března 2010

Časy se mění

   Ráda jsem si – i s ohledem na své neustále opakované pokusy jíst zdravě- pochutnávala na pangaciovi. Doma, v restaurantu či ve školní jídelně. Pak jsem se dočetla, že je to jen plevelná ryba, která do sebe vstřebá veškeré škodliviny, že mě úplně přešla chuť. Stejně tak jsem to měla s kuřecím masem, dokud jsem nenastudovala podrobnosti o našich obchodních praktikách. Výrobci totiž dokážou maso nastavit vodou. A aby ji maso udrželo, přidávají k němu ještě chemické sloučeniny či protein ze zbytků hovězího a vepřového. České zákony tohle všechno umožňují. Jelikož české zákony umožňují takřka všechno, a co neumožňují se stejně děje, napadá mě, jak dalece si rádoby zdravým stravováním vlastně škodíme. Často si přitom vzpomenu na svoji babičku. I ona chtěla být in, ačkoliv se tomu tehdy říkalo úplně jinak. A tenkrát se propagovalo hliníkové nádobí. Babička vyměnila svoji výbavu starých hrnců za nové, módní, hliníkové. A všichni v nich vesele vařili a jedli z nich. Pak střih a v paměti se mi vybavuje rozsáhlá protihliníková kampaň. Není nic škodlivějšího než hliník. Podle všeho bychom měli všichni předchozí hliníkové hody zaplatit přinejmenším zdravím, leč nestalo se tak. A nastala éra nerezu. Kde nebylo nerezové nádobí, bylo skoro rizikové jíst. Dnes jsem četla, že nerez způsobuje alergii! Nejsem zrovna vyznavač nejnovějších trendů, leč samozřejmě mnohdy podlehnu. A to vědomí mi trochu dělá vrásky (přesněji řečeno prohlubuje mi ty stávající). Sice většinou dělám, co považuji za nejlepší, jenže pak se ukáže, že si vlastně škodím.
  Opět mi to připomíná exkurzi do minulosti, kdy nejzdravější zeleninou byl špenát. Pak se zjistilo, že jde o matematickou chybu a špenát byl rázem poživatinou naprosto běžnou. Naštěstí si přejídáním listovým špenátem nikdo neuškodil. Snad Ovšem kolik takových matematických odchylek má mnohem fatálnější důsledky?
Podobné je to třeba s čištěním zubů. Pryč je krouživý pohyb, který nám byl vnucován coby jediný správný. Dnes by nás zubní hygienička za kroužení, a ještě k tomu elektrickým kartáčkem, hnala ze svého drahého křesílka. Pěkně ručně a nahoru dolů. To je jediné správné.
  Napadlo mě onehdy, jestli by člověk neměl víc studovat historii, protože ta se prostě opakuje. Všechno už tady jednou bylo a my přesto zas a znovu složitě objevujeme Ameriku. Jenomže je tu jedno velké nebezpečí. Jak jednou začnete vysvětlovat, může se stát, že vás nikdo nebude poslouchat. Vezměte třeba mojí babičku. Pořád nám vysvětlovala, že špenát je zdravý, až jsme ho začali nesnášet. Což se ve finále ukázalo jako správná volba, protože skoro žádné zdravé látky neobsahoval. A to málo se stejně zničilo v hliníkovém hrnci. Teď už to vím, stejně jako znám naše křehčená kuřata, ale co ještě nevím a s požitkem konzumuji v naivní představě, že dělám jedinou správnou věc? Třeba brokolice, co jsme měli dneska k obědu. Vysvětlí mi někdo, jestli je fakt zdravá nebo do sebe pereme nějaké pesticidy?
  Z toho tedy plyne, že vysvětlování je třeba, jenže většinou přichází až post, což je vlastně k ničemu. Přesto zkusím vysvětlit dětem, že by si ty zásadní současné pravdy měly trochu přefiltrovat. Tedy pokud budou ochotny poslouchat, o čemž předem pochybuji.

pátek 5. března 2010

Páteční "Sex

..... ve městě" bohužel už skončil a tak televizní obrazovka pro mě ztrácí smysl. Nicméně jsem pochopila, že tento večer je jako stvořený pro vážnou hudbu (tedy v případě, že jsem schopna pobytu ve společnosti). Opět se mi naskytla možnost koncertu v Rudolfinu a tak mě dnes večer čekali Martinů, Dvořák a Bartók. Mám ráda ty chvíle v Rudolfinu, hodinu před koncertem, kdy tam ještě takřka nikdo není a my u sklenky šampaňského uvolněně plácáme o ničem. A hudba je na závěr pracovního týdne lepší než divadlo, vyčistí hlavu, navodí atmosféru. Příjemně jsem relaxovala, srovnala si myšlenky. Večer byl pak korunován průnikem do zákulisí, a strávit čas s filharmoniky je tedy opravdu zážitek. Cesta domů byla zážitek také, ale na opačném pólu pocitového spektra, protože na návrat zimy už opravdu nejsem připravená ani psychicky ani fyzicky. Bohužel zdá se, že víkend bude pěkně mrazivý. Ale díky tomu, že začínají prázdniny, tak to snad i vydržím. I když jarní prázdniny bych nerada zaměňovala se zimními.

čtvrtek 4. března 2010

Upíří den

Upírem myslím naše zdravotnictví a tentokrát v dobrém slova smyslu. Byla jsem totiž dnes dávat krev, takže mě na Karlově náměstí dokonale vysáli. Vypravila jsem se na jejich telefonickou žádost, takže moje nula pomůže někomu konkrétnímu, což mě těší obzvlášť. To je krevní paradox, jak je někdy nula důležitá:-) Ve čtvrtek je odběr vždycky fajn, je tam klid a pohoda. Zatímco pondělky a pátky, kdy si mnozí odběrem natahují víkend, připomínají blázinec. Dnes jsem tam navíc byla jediná žena. A také jediná bez doprovodu. Pánové měli s sebou každý minimálně dva kamarády. Asi nějaká akce Z:-) Ovšem vzápětí se ukázalo, že asi vědí, co dělají. Padali jak hrušky. Já jsem se rázem ocitla na vedlejší koleji, neb veškerý zdravotnický personál opečovával mužské dárce a já se dočkala jen jednoho strohého dotazu, zda je vše v pořádku?
:-( Aby nebylo, když to byl odběr číslo 42, ale i tak jsem se chvílemi cítila jako páté kolo u vozu. Občas je asi od věci omdlít a nechat se opečovávat:-) Tak zatímco sestřičky křísily hrdinné dárce, já pozorovala, co se za ta léta při odběrech změnilo. Dnes totiž proběhla zásadní inovace a to, že jsem nesměla přenášet svůj vlastní vyplněný dotazník a zdravotní kartu od jednoho stanoviště k druhému, jak tomu bývalo dřív. Přišlo prý nové nařízení a tak s tím běhají sestřičky. Jako by toho neměly dost. Zase jedno „moudré“ rozhodnutí. V praxi to vypadá tak, že sestřička provede úkon a letí k paní doktorce. Ta mi změří tlak a sestřička zase letí zpátky. A přenese moje přísně tajné materiály do odběrového sálu, kde mi vysají půl litru krve a materiály se spiklenecky přenášejí zpět. Prostě drama:-) Kdysi jsem za odběr dostala symbolický dárek (hrneček s podšálkem), občerstvení a lístky do divadla. Později jsme dostávali magazíny typu Koktejl, Nation Geography atd. Dnes máme k dispozici prošlé bulvární časopisy, jako je AHA, Rytmus života a podobné plátky, které navíc nesmí opustit ordinaci. Dostaneme poukaz na občerstvení v hodnotě 69 korun a je po akci. Navíc si nesmím přenášet vlastní dokumenty?! Pozoruji to už řadu let a jsem zvědavá, kam to všechno dospěje. Cestou z nemocnice jsem si ještě došla do laboratoře na odběr kvůli kontrole na štítnou žlázu, takže jsem byla vysátá dvojnásobně. Ale když už jsem to měla při cestě, vzala jsem to jedním vrzem. Za odměnu jsem si dala ve Světozoru pohár Barcelona – když mě teď čeká to španělské období:-) A zašla do knihkupectví Academia, kouknout, jestli mě mají:-) Stála jsem v této řadě: Němcová, Nezval, Nepil, Neruda, Neradová…Nu, srdíčko poskočilo:-) Byl to krásný pocit, hezký dárek za dnešní upírskou anabázi.  
   Teď jsem už doma – volný den je nejlepší bonus za darování krve – a tupě zírám do monitoru. Asi půjdu na chvilku zachrupnout, to trojí vysátí bylo přeci jen krapet přes čáru:-)

středa 3. března 2010

Muž, který vycházel z hrobu...

…..je titul detektivního románu Viktorína Šulce, který je takovým současným nekorunovaným králem napínavé literatury. Čas od času se potkáme a vždycky je to setkání velmi zajímavé ba i vzrušující. To, když se třeba vydáváme po stopách českých hromadných vrahů. Viktorín má morbidní historku k téměř každému koutku Prahy a tak se najednou dozvíte, že cesta, kudy denně mastíte pro rohlíky, byla kdysi dějištěm smrtelného dramatu. Musím přiznat, že je to často velmi mrazivé. Dnes jsme se sešli v bezpečném stínu kostela svatého Antonína na Strosmajerově náměstí, odkud je kousek do palačinkárny U slepé kočičky, kde se odehrál náš dnešní dialog. Cestou po Milady Horákové jsme minuli tramvajovou zastávku, kde kdysi hromadná vražedkyně Olga Hepnarová zabila asi osm lidí. Z nenávisti ke společnosti úmyslně do nich najela vypůjčeným nákladním vozem. Pak míjíme ulici Veverkovu, kde se odehrál dosud nevyjasněný mord mladé dívky v koupelně. Vskutku výživná cesta. Ale v naší crapérii nikoho nezavraždili,  a tak se naše  setkání neslo  ve velmi poklidném duchu. Viktorín mi díky svým spisovatelským a scénáristickým zkušenostem (i nová řada Kriminálky Anděl je jeho dílem) poradil s přípravou knižní přehlídky na Světě knihy. Vraždy z vilnosti tam tedy nezařadíme, ale o justičních vraždách řeč zcela určitě bude. Odnikud nikam bude taková startovací čára a od ní se budeme snažit zapojit diváctvo do diskuse, kolik z té dramatické minulosti zůstává stále v nás. Viktorín to opepřil mnoha nápady, a když jsem vyřadila ty nejvíc morbidní, zdá se, že se z květnové diskuse na Výstavišti může vyvinout pěkná detektivka. S Viktorínem ale čas letí jako voda a tak bylo načase odebrat se do bezpečí vlastního domova. Shodou okolností jsem před naším domem narazila na zjevně zfetovanou trojici mladíků, kteří vypadali dost agresivně. Naštěstí mě nechali být, jinak by měl Viktorín hned námět na román: Zavražděna zfetovanou mládeží. Skoro stejně morbidní, jako jeho další titul Všichni musí zemřít. Škoda, že nebyla poblíž Policie. Ta se ale v našich končinách vyskytuje jen tehdy, když odtahuje z modré zóny, jinak aby je pohledal. Den byl tedy celkem v detektivním duchu, čemuž odpovídá i ten fakt, že moje brýle jsou stále nenalezeny.!? Buď tedy kleptoman, nebo bizardní krádež. A na závěr konstatování, že bez kávy jsem vydržela pouze den a půl!!! Pak jsem byla tak zmátožená, že jsem si ji musela uvařit. A hned mi bylo líp. Dnes jich mám v sobě asi pět a cítím se jako rybička. Bez kafe to prostě nejde:-)

úterý 2. března 2010

Pirát silnic

Poměrně si zakládám na tom, že v autě dodržuji pravidla silničního provozu. Sice si často vysloužím nerudné troubení, když moje padesátka ty nadupané vozy za mnou poněkud irituje, ale už jsem se ho naučila ignorovat. Trub si troubo. Osud tomu ovšem chtěl, že čas od času prostě ta pravidla porušit musím, vědomě. Už onehdá jsem psala, jak jsem se proháněla městem bez bezpečnostního pásu. Naštěstí to dobře dopadlo. A neplynulo mnoho času a porušuji pravidla opět. Dnes jsem se ploužila domů poslepu. Blbě vidím na dálku a nutnost nosit brýle mám i v řidičáku. A během dnešního odpoledne moje brýle zmizely. Sedla jsem do auta a druhé oči nikde. Tak zpátky do práce a hledám. Nejdřív jsem se důkladně prozkoumala v zrcadle, zda nejsou na nose nebo ve vlasech, i to už se mi stalo. Nebyly. Hledám. Jdu po stopách celého pracovního dne, brýle nikde. Zapojím veškeré osazenstvo, které ještě ve čtyři hodiny odpoledne bylo možné ve škole najít. Pomáhala i uklízečka se školníkem, hledali jsme i v lednici a odpadkových koších. Marně. Hrdinně jsem tedy usedla do kokpitu a jala se jet domů po paměti. Ploužila jsem se ještě pomaleji než obvykle, silnice přede mnou se mi ztrácela v bílém oparu a značky jsem jen matně tušila. Naštěstí žádný zádrhel nenastal a úspěšně jsem přistála na Letné. Doma mám několikery náhradní brýle, takže zítra už se podobné faux paux opakovat nebude, ale je to záhada. Jestli mi je neodnesla nějaká roztržitá kolegyně, patrně se vypařily. To je jedna záhada za druhou. Takové lehce nadpřirozené Odnikud nikam.

pondělí 1. března 2010

Jarní očistná kúra

 Nadváhu získáte, aniž byste věděli jak. Stačí slabá chvilka a jsou vám těsné kalhoty nebo se dokonce srazí i loňské sako. A jsou i tací, co se jim zatmělo před očima a oni mění celý šatník. Moje sebevědomí ohledně váhy utrpí vždy po zimě. Stojím před skříní a zoufám si, kolik věcí se zase srazilo anebo vyšlo z módy (přesněji řečeno z mé konfekční velikosti). Depresivní. Není pochyb, že se mi musel zpomalit metabolismus. Pořád se zpomaluje. Vím to, protože jím pořád stejně. Hubnout tedy nehodlám. Ale jarní očistná kúra je myslím na místě. První krokem k úspěchu je uvěřit, že jaro je tady, o což se velmi intenzivně snažím. Dalším krokem je naplánovat systém, což jsem učinila. Nutno konstatovat, že ovocné knedlíky k obědu mi můj plán poněkud narušily, ale zase jsem si pochutnala. Říkala jsem si, že jedním přestupkem očistu nenaruším. Hlavní je vytrvat. Nakoupila jsem bylinkové čaje a hodlám se jimi prolévat. Na střídačku s vodou. K tomu ovoce a zelenina a jarní kúra může vypuknout. Mám jen jedinou obavu, jak to zvládnu bez kávy, kterou jsem kvůli tomu vyřadila z jídelníčku. To asi bude problém.
Koneckonců ani s tím jarem to není definitivní. Vlastně ani ještě nemá být, podle kalendáře má ještě zima skoro tři neděle nárok na existenci. Pokud se ovšem nerozhodne řádit déle. Jak ale slézá sníh, stává se něco zvláštního. Najednou jako bychom se odhalili. To, co u mě osobně nanejvýš lehce rozladí, ztěžkne, když se mluví o nepořádku v ulicích.
Asi aby to čekání na jaro trochu zhořklo, tak se trochu naruší rovnováha. Tedy imaginární rovnováha, mezi pořádkem v duši a venku. Mít totiž duši tak zaneřáděnou, jak jsou pražské ulice, mohl by jeden zamířit rovnou do Bohnic. Ovšem jen v tom případě, že by zrovna nestávkovala MHD, protože jinak se tam špatně dostává.
Pak se divte, že o jarní únavě se píší dokonce i odborné články. Zajímavé je, že člověk sám sebe dokáže přesvědčit, že očistnou kúrou se podobných stresů dokáže zbavit. Dokonce v ní vkládá naděje nejen očistné, ale i energické. Těším se, že zase budu nabitá energií.
To je důležité vědět. Snažím se zjistit co nejvíc o energetických vlnách, které bych mohla jarním půstem získat. Podle lifestylových magazínů se tedy mám na co těšit. Podle některých článků zažiju dokonce zázrak znovuzrození.
Tak na to pozor, řekla jsem si. Kdybych celou tu anabázi, kterou mám za sebou, měla absolvovat znovu, tak bych žádnou kúru neriskovala. Problém však je, že nic neplatí absolutně. Setkala jsem se i s názorem, že očistná kúra prohlubuje depresi. Pak hledejte něco jak pravidla, co je dobře a co špatně. Leda že by platilo,že vše, co souvisí s jarem, je dobře. Procházky, sluníčko, teplo, pohoda:-)
  Abych ale jen zbytečně neplácala prázdnou slámu. Ve skutečnosti chci zkusit lehký odlehčovací režim spojený s bylinkovými čaji. Abych nemusela naplnit staré české přísloví, že březen, za kamna vlezem.
  Ale tím, jak jsem vyřadila tu kávu, jsem celý den tak připitomnělá, že bych klidně za kamna zalezla a pořádně si pospala. Abych zaspala tu jarní únavu.
 Asi si nakonec budu muset jít uvařit kafe, abych vůbec dopsala dnešní blog. Ale už zítra určitě začnu, když se to dnes nepodařilo. Alespoň tělo ať má člověk pročištěné, když město je po zimě tak děsivě zaneřáděné.