Znáte Horymíra?

    Když únor nabídne o den víc, mohou se radovat ti, co mají narozeniny jednou za čtyři roky. Jsou tím pádem mnohem déle mladí, minimálně pocitově. A podle počtu reálných dnů, kdy si mohou své narozeniny skutečně připomenout. Letos tedy o rok zestárnou.

A jmeniny v ten bonusový den slaví Horymír.

 Znáte nějakého?

 Já tedy jen toho z dávných bájí, který spolu se Šemíkem skočil z Vyšehradu a pádil k Neumětelům.  Horymíra v reálném čase a prostoru neznám, nicméně, je jich poměrně hodně. Dle nahlédnutí do statistického přehledu jsem zjistila, že nositelů tohoto dávného staročeského jména je u nás sto šedesát, z toho v Praze jich bydlí sedmnáct.

Nevím, zda je díky staročeskému jménu u nich větší vztah k minulosti či dávné české historii či zda jsou majiteli nějakého koně. Dnes to budou spíš koně pod kapotou, protože i Horymírové musí jít s dobou.

Ve mně to jméno ale budí hlavně ty historické asociace. Asi v souvislosti s vyšehradskou skálou a dávnou pověstí, muže s tímto jménem vnímám jako člověka silného a stabilního, zároveň vášnivého

a moudrého. Trochu dobrodruha a zároveň takovou klidnou sílu, o kterou se můžete bez obav opřít. Pravda, trochu mě zaskočilo, že někteří si ho v dějinném kvízu pletou právě se Šemíkem, jako že neví, kdo je vlastně kůň a kdo hrdina? Ale to je asi signifikantní pro dnešní absenci všeobecného vzdělání, to si přeci každý dohledá, proč by to měl vědět, že ano.

 A tak se někteří Horymírové i dneska mohu cítit jako koně. Třeba utahaní. Nebo silní…

Také se, samozřejmě, mohou cítit na koni. Zejména, když letos v mají svůj den, tak se to k únorovému koloritu krásně hodí. Být na koni. Je prý odsud, z koňského hřbetu, nejkrásnější pohled na svět.

A Horymír na koni tak třeba nese příslib stabilního roku. Nebo alespoň nějak netradičního, což už únor svým devětadvacátým dnem vlastně naplňuje.

Tak hezky netradiční dlouhý únor.  A krásné jmeniny všem Horymírům.

 

 

 

 

Když je v Praze abnormální....

.... chce se asi napsat hic, podle hitu Ivana Mládka. 

Ale mě spíš napadá chaos. Většinou je dopravní, mnohdy stačí jedna havárie, ťuk, a Praha stojí. 

Jedna havárie dokáže změnit tok celé pražské dopravy. 

Na haváriích obecně není nic pěkného. Ať už jsou to havárie opravdové, hmatatelné, nebo jen o obrazné, třeba životní karamboly. Ty samozřejmě mohou bolet mnohem víc, než nějaký ťukanec na parkovišti, pokud ho také chceme nazývat havárií.

   Jsou ale i havárie, které minimálně vyloudí úsměv na rtu. Kupříkladu havárie vody ve škole. Není to nic pěkného, nese to plno starostí, výdajů a komplikací. Nicméně, když se to stane ve škole, minimálně studenti se radují. 

Jde se totiž domů.

Škola, ani kdyby sebevíc chtěla, prostě bez vody fungovat nemůže. A tak prasklé trubky znamenají pro děti nečekaně volný den. 

Pravda, na vyšším stupni je to pohoda i pro kantory, prostě se jde domů. S těmi mladšími je to náročnější, obvolat rodiče, zařídit hlídání a předání. Nicméně, i pro ně to znamená nečekaně volný den.

 Takže když je v Praze abnormální tlak, že praskají vodovodní trubky, nastává dětem školou povinným nečekaně volný den.

V podstatě i nám, i když se tváříme pracovně, jako že budu celý den opravovat písemky. No, nebudu. Ale povedly se jiné práce, na které už dlouho nebyl čas. Třeba žehlení. Při tom se dá hezky přemýšlet o tom, co se bude učit, takže je to vlastně takový improvizovaný home office. 

 Je to prostě zpestření života. Nečekaný pozitivní prvek u havárie. Nejvíc se radovali ti, které čekaly nějaké nepříjemnosti a prasklá voda je spláchla. Zkoušení ani test se nekonaly. 

No, není to vlastně ve finále krásná havárie:-):

A jakou radost měl Tobiáš:-) ....

Za mlhou hustou...

 

   Za mlhavou romantikou ranní Stromovky  se skrývá kupříkladu několik policejních vozů, intenzivně střežících budovu ruské ambasády. Někteří se asi nudí, protože i v mlze se v parku řítí dost velkou rychlostí, ale většinou se svými vozy plouží dost pomalu. Ujedou asi dvě stě metrů, otočí se a jedou zpět. Patrně to není vzrušující služba.

   Dále se v mlze skrývá poměrně velké množství venčících se psů, což vede některé jejich majitele / asi kvůli té mlze, že jako není nic vidět/ že venčí takřka v pyžamu. Jen lehký kabátek přes spací úbor. Takže mlhavé ráno nabízí i mlhavý náhled na spací módu. Zajímavé to je, pro mě tedy spíš z hlediska jakési odvahy. Asi na to nemám grády, vyrazit do města v pyžamu, ale patrně by to někoho nepohoršilo, ba ani nezaujalo

 / vyjma nějaké grafomanky, která o tom musí napsat:-/

 

Mlhou je zahaleno i dolní Výstaviště, kde už zase duní Matějská pouť. Od nás z vršku je to celkem hezký barevný pohled, ale jak sestupujete níž, zvyšuje se hladina hluku. I tak, letos zatím snesitelná. Uvidíme, zda to vydrží po celou dobu pouťových radovánek. 

   

 Skrytý mlhou zůstává i improvizační pomník pro Navalného, vytvořený / kde jinde, že/ přímo proti ambasádě. 

   Sem tam se vynoří ranní běžec či naopak děti chvátající do školy.  Prosviští autíčko s logem České lesy, které se stará o čistotu v parku. 

 A pokud se neztratíme, což se ve včerejší ranní mlze kupodivu nestalo ani na silnici, lze mlhou zahalenou pražskou přírodu opustit a vrhnout se do mlhou / a trochu i smogem/ zahaleného města. 

  Takový den jako z Rákosníčka se z mlhavého rána vyklubal:-)

Fotbalově

 Jelikož fotbal k Letné patří, musíme si bohužel na nálety fanoušků a fotbalových zápasů zvyknout. Neochotně, ale jinak to nejde. 

Ne snad, že bych si přímo zvykla, ale dospěla jsem do určité fáze rezignační tolerance.

  Vůči velkým fotbalovým zápasům ale pořád cítím velkou nelibost, budí ve mně skrytou obří agresi. Sice jen vnitřní, nikoho nenapadám ani neinzultuji, byť někdy k tomu nemám daleko. 

Tento jev prostě patří do kategorie, kterou nechápu. 

Fanouškovství fotbalu mě tedy fakt minulo a pořád nevidím nic na destrukci s ním spojené. 

Když se jdou podívat na zápas, budiž. Sice si myslím, že televize poskytne lepší zážitek, ale samozřejmě už ne atmosféru. Tak ať jdou, když je to těší.  

Jde sice o dost bizardní situaci, kdy dvaadvacet milionářů lítá po hřišti za míčem a tisíce špatně placených plebejců na ně radostně huláká... 

Ale budiž, je to zvyk, kolorit doby. 

Co vstřebat neumím, je ta situace před a po zápase. Plno opilých jedinců, co mají kolem krku omotanou nějakou šálu s logem svého týmu, bloudí po Letné a hledají volnou hospodu. Přitom halekají, řvou 

a ničí. 

   Většinou proto utíkáme někam pryč. Někdy ale není šance, uprchnout. Kupříkladu, když povolím 

v pozornosti a přestanu sledovat, kdy se hraje.  

Pak přijíždím z práce a už cestou je jasno. Dnes bude peklo. Jakmile totiž spatřím prvního jedince se šálou, sevře se mi žaludek, naskočí divoce bušící tepna na čele a  je mi jasné, že na Letnou se valí "milovníci sportu". 

  Tak tomu bylo i ve čtvrtek, kdy pražským fandům konkurovali ti turečtí. Ti se ve finále ukázali jako docela slušní a situace se tady kupodivu dala docela přežít. Ráno jsme sice zakopávali o vypité láhve od tvrdého alkoholu i plechovek od piva, které se válely všude možně. Zjevně oblíbený styl, vypiju a odhodím. Ale jinak byli asi spořádaní, byť v jedenáct hodin večer, kdy se řev ze stadionu nesl až k nám do obýváku, jsem si to úplně nemyslela. 

Ale přežili jsme, oddychla si a doufala v několik dalších klidných týdnů. 

O iluzi jsem rychle přišla, když mi pejskaři v parku "radostně" sdělovali, že přijedou fandové z Anglie. Už příští týden. A hned po nich několikrát za sebou Slávisti. 

No pane jo. 

Opět tedy nastane mobilizace, vrtulník, policisté, koně, uzavřený tunel, aby fandové mohli projít, to vše se při podobných zápasech děje. Patří to do mé oblíbené kategorie nechápu proč:)?

 Taková gladiátorská zábava, chléb a hry, jako kdysi dávno v antickém Římě...?

Asi budu jedna z mála, kdo se těší, že by se Sparta mohla odstěhovat. Sice tomu moc nevěřím, ale říká se, že míří na Strahov. Pokud se toho dožijeme, bude na Letné patrně lépe a radostněji. 

Nyní ale máme před sebou nelehký úkol, vydržet setkání s anglickými rowdies a rozdivočelými fandy z čínského Edenu. 

Jana Zajíce

  Dnes se tak příhodně hodí záběry z procházky v ulici Jana Zajíce. Trochu jsem bojovala s pokušením provést zde minianketu mezi náhodnými chodci i starousedlíky. 

"Po kom je pojmenována ulice? Či kdo byl Jan Zajíc?" 

Nakonec jsem od bláznivého nápadu upustila, přesvědčena o tom, že to každý ví. Navíc letos je to půlkulaté výročí, hojně připomínané, takže by to bylo trochu nošení dříví do lesa.  

Máme tady jen jeho ulici, Jan tady prokazatelně nikdy nežil. A s názvem ulice snad nikdo nemá problém, ten je na Letné víc s pamětními deskami na domech. 

Ale o tom jindy. 

Dnes jsme v ulici Jana Zajíce. 

Zajímavý je vývoj jejího názvu. Za minulého režimu jméno tohoto mladého chlapce, který se proti režimu tak ostře vymezil, určitě nést nemohla. Byla to ulice Komsomolská.

Komsomol byl komunistický svaz mládeže v tehdejším SSSR. A jelikož je Letná Ruskem 

i dnes doslova protkaná, asi se nabízelo pojmenovat ulici u fotbalového stadionu po sovětských svazácích. 

Bylo tomu tak od padesátých let. 

Ještě víc předchozí název je sice jako z dnešní doby, ulice se jmenovala Nečasova, ale jde o jiného Nečase. Myšlen byl prvorepublikový  ministr Jaromír Nečas, který patrně se současným Petrem Nečasem nemá nic společného. Jen historický název ulice, Nečasova. 

Dříve před Nečasovou se ulice, ve které kdysi vedla i tramvajová linka, jmenovala Škroupova. 

Proč upadl František Škroup, autor hudby k hymně, v nemilost, že jeho ulice byla přejmenována, to nevím. 

Po roce 89 to mělo svou logiku, změna Komsomolské, ale proč nemohl být v názvu ulice František Škroup to netuším. 

Asi je to jedno, dnes je tam Jan Zajíc, který s touto městskou částí nemá nic společného, ale vzpomenut na mladého člověka, který věřil v sílu gesta a nesouzněl s režimem, se sovětskou okupací, s nesvobodou, to  je určitě třeba. 

I na Letné. Nebo spíš, nejen na Letné.

Jako hrdinství to vnímám, úctu k němu mám, ale osobně - lidsky- tomu pořád nerozumím. Upálit sám sebe!? Tak krutá a bolestivá smrt. 

A myslel třeba na svou maminku? 

Aby bylo jasno, to není zpochybňování, jen přemýšlení trochu jiným směrem. 

Myslím si totiž, že jako hrdinku bychom ji měli vnímat také. 

Paní Zajícovou, stejně jako paní Palachovou. 

Pozorovatel

 

 "Odborník žasne a laik se diví,"

 říkalo se kdysi jako společenská fráze či reakce na něco, co se vymykalo běžnému vnímání. Říkám to nyní bohužel častěji, než bych si kdy myslela. 

 Člověk se někdy ocitne v roli pozorovatele života a různých událostí, čímž se dostane do pozice, že se vlastně diví pořád. 

Často se podobná situace uvozuje slovy, nikdy by mě nenapadlo, nebo dokonce ani ve snu by mě mě nenapadlo....

V poslední době by mě nenapadlo plno věcí. Ať už těch z veřejného života, natož pak z osobně pracovního.

 Prostě dějí se věci....

Tak snad je postupně rozklíčuji. 

Zatím jsem, stejně jako Tobiáš, ve stadiu pozorovatele. 

A asi se divím i žasnu dohromady.

Stávkujeme

 Stávkování či různé demonstrace u nás mají většinou prapodivnou příchuť. Navzdory tomu, že právo na stávku je zákonem dané, ti, kteří se ve finále k nějakému podobnému způsobu nesouhlasu uchýlí, jsou většinou trvale dehonestování a žádný výsledek stávka či nějaká demonstrace stejně nepřinese. 

Kupříkladu traktory v Praze. Zmíním je nejen proto, že jde vlastně o probíhající akci, tedy aktuální, ale i proto, že k zemědělství mám profesně hodně daleko, moc toho o jeho problémech nevím, tak mohu hodnotit z pozice pozorovatele. 

A co vidím. Vyzývavé titulky, že traktory se valí na Prahu. Vy ostatní zůstaňte doma, do práce se nedostanete. Traktory zablokují příjezdové cesty... A aby toho nebylo málo, z nejvyšších míst zní jen pohrdavé, že ti, co do to všechno organizuji, traktor nikdy neviděli 

a rozhodně s ním nejezdí, tudíž nemá smysl stávku brát vážně...

Ale nikde jsem nezachytila výzvu, pojďme o tom diskutovat. Pojďme se bavit o tom, proč to mají zemědělci obtížné, proč jsme dopustili likvidaci domácí zemědělské výroby, proč zemědělcům nabízíme minimální výkupní ceny obilí, tedy ceny, které jsou pro ně likvidační... a mohla bych tak pokračovat desítkami dalších otázek.  

Obecně ale vnímám spíš rozdmýchávání napětí, slyším, že celou stávku organizuje nějaká obskurní organizace, zemědělci že s ní nesouhlasí, že jde hlavně o dotace, opakovaně zní mantra, že traktory se valí na Prahu a to je vše. 

Takže vlastně nevím. 

Podobně, jako když se v listopadu stávkovalo ve školství. Mediální zkratkou se na veřejnost dostávala omletá informace, že učitelé chtějí víc peněz, sem tam sice někde zaznělo, že jde i o kuchařky, uklízečky a školníky, aby to celé ve finále překryla informace, že si to celé ukradli nějací prapodivní sympatizanti agresivní válečné politiky. 

K žádné diskusi to nevedlo, veřejnost, naštvaná na učitele, si odnášela většinový pocit, že v těch školách nevědí, co chtějí a ve finále, když nedávno zveřejnilo ministerstvo rozpočty / když tedy mělo jít hlavně o peníze,/ na na uklízečky ani kuchařky se nakonec stejně nedostalo. Doplnila to rádoby vtipná poznámka, že uklízet můžou učitelé, mají přestávky. 

A vařit vlastně taky, v rámci nějaké rodinné výchovy, takže vlastně uklízečky ani kuchařky nepotřebujeme...

A tak to dopadlo i se zemědělci. K žádné diskusi to zjevně nevede, veřejnost, naštvaná, že nemůže postávat v běžných kolonách, ale musí se motat mezi traktory,  si odnese většinový pocit, že zemědělci jen berou dotace a pořád by chtěli víc, a navíc, celé to organizovala obskurní organizace, takže žádná společenská diskuse není třeba..

   Stávka a demonstrace je prostě v našich reáliích prapodivně přijímaná věc. Respektive nepřijímaná...

A zajímavý edit: za mě, víc traktorů do Prahy:-). Tak skvělou dopravu jsem už dlouho nezažila, cesta do práce jako víno, nikde nikdo:-) 

Autoservis

 Návštěva v autoservisu vždycky docela bolí:-), není to místo, kam chodíme s radostí, protože vždycky signalizuje problémy a vítr v peněžence. 

Dnešní doba mě fascinuje tím, že už vlastně nejde o klasické automechaniky, ale takové autoajťáky. Strčí USB do počítače, diagnostikují chybu a už jen tento výkon je ceněn v řádu stokorun, neřku-li tisícovek. 

Pak to samozřejmě musí nějak vyspravit nebo alespoň docílit toho, že kontrolky přestanou výhrůžně blikat a tiše zhasnou. 

V tom jejich práci nikterak nezpochybňuji. Jen mě vždycky fascinuje, jak je jedna práce různě honorována. Vyplatí se tedy hledat, kde budou v servisu nejen šikovní, ale i vlídní k naší peněžence. 

A bože chraň nás od autorizovaného servisu. Tam vždycky pochopím, co znamená nekřesťanské ceny. 

Když jsem prvně měla novější auto, těšila jsem se, že nebudeme muset tolik opravovat, abychom fungovali. Jenže ouha. S novým autem přišla povinnost  servisovat jen v autorizovaném servisu. Takže ve finále nula od nuly pošla. 

Byla to zkušenost, teď už vím, co nás čeká. Ale pořád se s tím vnitřně nemohu smířit, vnímám to jako sofistikované vydírání, neřku-li odírání. Nicméně, kdo chce s vlky výti...

Nejvíc mě těší, že už zase můžeme do normální dílny, kde nám udělají stejnou službu a ještě jsou na nás vlídní a ochotní:-)

Anglikanismy

 Anglikanismy se dnes aktivně propojují s češtinou. Jsou i kritizovány, jako že se někdy používají nevhodně nebo že vytlačují češtinu. 

Oponenti tvrdí, že jde o mezinárodní slova, kterým rozumí každý. Anglických slov, která jsou srozumitelná takřka všude, je opravdu hodně. 

Napadlo mě v té souvislosti, jakými slovy do mezinárodního slovníku přispěla čeština. 

A našla jsem jich ve své paměti pomálu. Jistě, nejslavnější je Čapkův robot.  Znala jsem z hlavy i tolar, který ale víc proslavili Američané svým dolarem. Ovšem inspirace je z dob Marie Terezie, takže spíš habsburská než česká, ale do dnešního výpisu mezinárodních českých slov jistě patří. Následuje husitská pistole a současný tunel. 

Ano, i slovo tunel ve smyslu cosi vykrást, proniklo do mezinárodního slovníku a už nejen 

u nás má slovo vytunelovat jiný než ten prapůvodní význam. 

Myslím, že sem patří i polka jako tanec, však také Škoda lásky je fenomén v anglosaském světě, kde se často domnívají, že jde o jejich píseň. 

A nejde😊

 Už kdysi dávno mě napadlo, že ta slova většinou nejsou od podstaty nikterak optimistická. Robot odvozený od roboty, pistole / a snad i houfnice sem patří/ jako nástroje k zabíjení. Tunelování také není nic veselého, tak snad jen ta polka nese nějaký radostný náboj. 

Asi by mi jich internet nabídl víc, ale vycházím jen z toho, co si pamatuji. Není toho tudíž mnoho, čeština je v tomto směru asi málo průbojná. 

A patrně i obtížná, byť znám cizince, co mluví krásnou češtinou. Jde to, ale musíte mít talent na jazyky. Ostatně, řada Čechů naopak česky pořádně nemluví. Dost umí zatahat za uši i čeština z veřejnoprávních médií, která by měla z podstaty kultivovat, ale většinou je to šíleně hovorová čeština bez fantazie. 

Ale tím odbočuji od původní myšlenky zamyslet se nad slovy, která nějakou cestou v určité podobě pronikla až do mezinárodního slovníku. Je nějaký důvod, proč jsou většinou temně podbarvená? Respektive, taková negativní? Pistol či tunel tak určitě vnímám, ostatně ani robot nenese jednoznačně pozitivní poselství. 

A napadají vás i jiná slova českého původu, která jsou známá v jiných jazycích? 

Takové dnešní slovní  jazykové hrátky ...:-)

Nikoli anglikanismy, ale čechismy hledáme:-)

Švadlena

 Našli jsme švadlenu. Nevím, jak moc je to dnes běžná profese. Jednu dobu jsem se domnívala, že už zanikla, podobně jako třeba švec. Ale ony obě profese existují. Ne jako úplně běžné a majoritní. Naopak, jsou spíš výjimečné, trochu exkluzivní. 

Švadlena je milá dáma. Šikovná. 

Milé prostředí. Není to sice Podolská, jako za první republiky, ale i tak to s sebou nese určité kouzlo. Atmosféru. A vlastně i rozechvělost. 

Braní míry, klasická zkouška.

K čekání šálek čaje. Krátké termíny, během dvou týdnů všechno sfoukneme.

Naprostá spokojenost. 

A jako bonus, i nový zip u bundy, kterou jsem se již chystala vyhodit, protože kdo by do ní našíval nový zip. To je práce jak na kostele, alespoň já to tak vnímala. A když jste navíc nešikovní, jako já, pak je opravdu praktičtější bundu vyhodit a koupit novou.  Ale asi proto, že jsem dost konzervativec a chvíli trvá, než čistku v šatníku provedu doopravdy, byla bunda zachráněna. Paní je opravdu šikovná. Zlaté ručičky. 

A návštěva u švadleny, to je tak trochu jako výlet proti proudu času. Když se kdysi šilo podle Burdy a Neckermanna. ...?

Takové tajemno z toho salónu proudilo. 

Zážitek...

Nouze naučila Dalibora housti

 Nebudu dnes  připomínat ani vysvětlovat stará pořekadla a úsloví, nebo alespoň ne primárně. Ale celé to vlastně bude o tom, jak se ony dávné pranostiky vyskytují v praxi. Tedy to, že reálně platí. I když samozřejmě o některých moudrech typu, že bez práce nejsou koláče by se dnes dalo s úspěchem pochybovat:-). 

Ale nouze opravdu naučila Dalibora housti, protože když musíš, tak musíš. 

Nebo když ti nic jiného nezbývá. Třeba jako při setkání s IT techniky.  To je často jak setkání s mimozemšťanem. 

Ale jsou ti ajťáci dneska totálně glorifikováni. IT je prostě v současnosti dream job. Bez jejich práce by řada firem asi nebyla vůbec schopna nějaké existence. 

Ale zase, když se podívám třeba na systém podávání přihlášek, který za asi pořád nefunguje tak jak má, je mi jasné, že tady patrně žádná nouze, která by tyto Dalibory učila housti, zcela jistě nebyla. Ani není. 

Takže asi i tady, jak kdy a jak kde. 

Vůbec nejhorší ale je, když od nich potřebujete něco privátně. Buď se tváří dost povýšeně, jako že máte zmatek v IT pojmech, nechápete jejich terminologii. Nebo to vypadá, že vám vůbec nerozumí, nemluvíte řečí jejich kmene. 

Další varianta je, že za vyřešený problém chtějí mega prachy. Často hodně peněz za dlouhý čas, jako že to trvá.  Mnohdy se jim do toho jen nechce, co by se namáhali pro pár tisícovek, když jinde se jim nabízejí mnohem zajímavější částky. 

Tak nějak jsem to měla nedávno s rozbitým telefonem. Nešlo se do něj dostat, nefungovala obrazovka. Jak mi to komplikovalo život jsem již popsala v mobilních patáliích. 

Od té doby jsem se pokusila hovořit s několika it techniky, zda by mi nepomohli. 

Nepomohli:-)

Nic, krčení ramen, nebudu dělat nějaký telefon, když jsem správce sítě, to už nejde, radši ho vyhoďte a kupte nový, od toho je pohotovost, za měsíc bych se na to možná kouknul, to bude ale stát peněz..... A tak nějak. Většinou se na to ani nepodívali, a když, tak zkusili obrazovku a pokrčili rameny. To prostě nejde...

Nu což už. Na netu jsem našla nějaké návody a po nějakém úsilí to šlo. Nouze mě tedy naučila it housti. 

Jsem proto přesvědčená, že odborník by to sfouknul výrazně rychleji a snáz. Jen chtít. 

Ale nechcou. ... 

Asi bych je neměla házet všechny do jednoho pytle, patrně jsem narazila na ty výjimky, co potvrzují pravidlo, ale dovede to otrávit. Jak si myslí, že jsou nepostradatelní a nepomohou a neporadí.  

Doufám, že se jednou nedočkám situace, že si budu operovat slepé střevo podle you tube, protože odborník má na starosti důležitější věci....

Sice mě těší, že si poradím a že vlastně nouze naučila housti, ale kdyby takto přistupovaly 

k práci všechny profese, tak nevím. 

  A ve finále, ona ta nouze vlastně nenaučila Dalibora hrát na housle, tedy housti. Donutila ho mluvit, tedy housti, protože húsle byly mučící nástroj. 

Takže všechno je vlastně jinak. A v této podobě to pořekadlo vlastně platí také. Minimálně v dnešní it době. 

A celá pointa je vlastně jen o tom, že nechápu, proč se většina ajťáků tváří povýšeně, když s vámi hovoří. V podstatě říkají, že jste úplný nýmand, nebo spíš debil. Protože oni to všechno umí a je jim to naprosto jasný.  Většinou také nepomohou / čest a sláva výjimkám/, protože co by se namáhali. 

Hotel Atlantis

 

Mám ráda knihy Barbory Šťastné, ať už jsou to skvělé fejetony nebo její románové příběhy. Nešlo tedy minout Hotel Atlantis. Chystala jsem se na něj už dlouho, jenže byl v pořadníku:-)

Také nebylo úplně snadné ho koupit. Zrovna s ním jsem zažila onu korporátní lhostejnost, otázky prodavače typu: co to je, kdo to napsal, kdo to je, kdy to vyšlo a další mě tedy spolehlivě odradí od nákupu. Vždycky si vzpomenu na dávný, leč stále můj oblíbený film Láska přes internet, kde Meg Ryan jako hlavní postava prodavačky knih sleduje nevzdělanost a nezájem korporátních prodavačů. A to je film někdy z devadesátek. Je to vlastně vizionářský příběh. 

Ale dnes Hotel Atlantis. Nakonec zakoupen a začíná nedělní čtení. 

A zatím dobrý. 

Bude to silný příběh. 

Navíc, autorka umí psát, mám ráda její vyprávění. Takže krásný čtenářský zážitek.

 

Jarní prázdniny

 Pro naši část Prahy končí jarní prázdniny. Jeden volný týden. 

A pro mě  prázdninovým koncem začíná třetí letošní začátek. 

 Trochu neuvěřitelné, ale neuvěřitelné věci se prostě ději. Ty uvěřitelné si většinou musíte vymyslet. Toto by snad ani vymyslet nešlo. Nicméně, je tomu tak a do třetice:-)

Tak snad opravdu bude do třetice všeho dobrého a už natrvalo. 

Zpátky na gymnáziu. 

Samozřejmě, ne na tom původním. To ani nepřipadá do úvahy. 

Jiné, osmileté, vstřícné. Zatím. Už jeden týden za mnou. Práce skvělá. Děti výborné. Kolegové milí a vstřícní.

Tak snad to vydrží. 

A ze své  dosavadní anabáze mohu hodně čerpat pro své psaní. Ty zážitky, to by jeden skutečně  nevymyslel. 

Také to bylo vykouknutí ze své učitelské bubliny. Poučné, drsné, zajímavé. 

Ale ráda se do té své bubliny vracím. 

Nemám už čas na experimenty. 

A potřebuji mít z práce radost, kterou jsem v souboji s totálním nezájmem o cokoliv vzdělávacího dost poztrácela. 

Ale pořád tam je, to jsem během minulého, předprázdninového zkušebního týdne zjistila. 

A po prázdninách jde i Tobiáš, na zkoušku, zda to dokáže i v novém prostředí. 

Tak uvidíme. 

Zase něco nového, snad to už vydrží:-)

Vyvracení mýtů

 Nebo spíš hledání aha efektů. 

Některá tvrzení totiž uvíznou v hlavě tak, že je berete za fakta. Kritické myšlení spí:-).

Na vyšší úrovni je to pak samozřejmě boj s dezinformacemi, o to se ale pokoušet nechci.

Mně jde spíš jen o takové věci, jako "okibača" či "boriš umí po skalinách."

  Nedávno mi tady jeden čtenář korigoval moji legendu o Leninovi, že se jako jmenoval podle Leny. Kdysi jsem to vzala jako bernou minci, navíc se mi to zdálo logické, takové velikášství by mi k Leninovi sedělo,  stejně, jako že Stalin si chtěl říkat ocelový muž, protože stal je rusky ocel. 

Asi to tak není.

 Proč byl ale třeba Trockij Trockij to nevím. Že nechtěl být v Sovětském svazu Bronštajn je jasné, ale co se skrývá za Trockij nevím. Jestli šlo jen o klasickou výpůjčku od vězeňského dozorce, jak se říká,  či zda je za tím také nějaký skrytý význam. Možná...

   Hodně se teď mluví o Husákových dětech. Jako, že je jich hodně a mnozí nyní slaví padesátiny. A hodně jich bylo proto, že Husákův režim podporoval porodnost, mateřskou a tak nějak podobně....

 Asi taky mýtus. 

Že  do reprodukčního věku dospěly silné poválečné ročníky se moc nezdůrazňuje. Poválečný boom znamenal zvýšenou porodnost po dvaceti pěti letech. Docela logické.

    Nevím, zda ta soudružská podpora tehdy měla takový efekt, řada lidí naopak nechtěla děti do socialistického ráje přivést, takže ono to s Husákovými dětmi asi také bude taková pěkná legenda. 

    Historické legendy mě vůbec hodně baví. Ty dávné jsou tak zažité, že vyvracet je vlastně škoda. Třeba tu o hodném knížeti Václavovi, zavražděném v Boleslavi. Nebo o holubičí hodné povaze starých Slovanů. Tvrdí se, že Napoleon byl mrňous, což  nebude tak docela pravda. Americké historické filmy nám vnutily představu, že Vikingové nosili helmu, na které byly rohy, další nesmysl.

Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal prý také Jan Lucemburský neřekl, stejně jako slavné a přece se točí, které se připisuje Galileovi.  Cynickou hlášku o tom, ať hladové ženy, které nemají na chleba tedy jedí koláče také Marie Antoinetta neřekla, čímž ale celý příběh ztrácí podstatnou část pointy. 

 Patrně asi ani slavná scéna s korunovačními klenoty, které si neoprávněně nasazuje na hlavu kat českého národa Heydrich, neproběhla...

Plno mýtů se pojí s průběhem Sametové revoluce a divoké devadesátky jsou jich plné. 

A to nemluvím o mýtech a legendách naší každodennosti.

Který mýtus zmátl vás? A který si nedáte vyvrátit:-)?

A co vaše aha efekty?

Holocaust

 Z divokých, dehonestujících a odsuzujících reakcí Líného učitele na sociálních sítích jsem se dostala k informaci o jakési škole, kde v rámci projektové výuky zařadili holocaust

a koncentrační tábory i do jiných předmětů než jen těch humanitních. 

Takže údajně docházelo k tomu, že se počítalo, kolik lidí se vešlo do plynové komory, jaké bylo asi elektrické napětí v drátech kolem tábora a jak vysoké napětí se dá přežít a jak vysoké vás už zabije…

Líný učitel, který tedy většinou vystupuje tak, že on všechno ví a umí nejlépe, to vyšťoural, zveřejnil na sociálních sítích a tam vypukl hon na čarodějnice. Onoho pedagoga či pedagožku by většinou nejradši lynčovali, upálili někde na hranici či alespoň vyhodili ze školství.

 Úplně s tím tedy nesouzním a zajímalo by mě, jak to máte vy? Dá se o holocaustu mluvit 

i takto? Že si děti touto formou uvědomí, že to brutální vraždění byl vlastně i průmysl, že na to byly praktické příručky a instruktáže? Že se spousta věcí opravdu musela spočítat?

Osobně si myslím, že pokud se s dětmi mluví a vysvětluje, nejsou takové mezipředmětové vztahy hodné lynče.

  Někteří studenti tuto causu také zaregistrovali a přišli s ní jako s diskusí. A na rozdíl od výkřiku na sítích ( ty ovšem byly převážně z učitelské a rodičovské veřejnosti, což je tedy na pováženou) nebyly jejich názory tak odsuzující jako u Líného učitele. Naopak, přemýšleli o tom, uvědomovali si etiku a úctu k obětem, přesto si mysleli, že podobné výpočty klidně mohou ve výuce proběhnout. 

Aspoň nám dojde ta syrová hrůza, konstatoval jeden chlapec.

   Vím, že už kdysi dávno, v rámci toho, jak vše musí být zábavné, jsem zažila, že mladá kantorka použila pojem „zábavný holocaust.“  

To / ač vím, že je to oběť současného trendu zábavnosti/ mi v konečné fázi přijde horší než projektová akce o holocaustu v různých předmětech.

Navíc, projektová výuka, která je nyní tak moderní a žádaná, je ale těžká a málokde ji umí. 

Tak je také možné, že chudák kantor/ka/ se stal obětí nějakého vynuceného projektové týdne, kdy se prostě musí téma promítnout do všech předmětů a nikdo se s vámi nebaví, jak to udělat. Jsou takové školy, kde se tak děje. A pak vás zmerčí Líný učitel a máte o zábavu postaráno.

Anebo je třeba všechno jinak...

Podstatné dneska pro mě je, jak to vidíte vy? Zejména vy, co nejste postiženi školstvím. Lze i takto pracovat s tak citlivými a bolestivými věcmi, jako je holocaust?  

Valentýn

                                                       Dnes jen láskyplně:-)

Nálety na Prahu

 Nálety koncem války, které na Valentýna v roce 1945 zničily část Prahy, se budou připomínat zítra. Nejde o kulaté výročí, tak to možná mediálním světem ani neprojde. 

Mně to ale nedá, nepřipomenout ten temný den, kdy si Američané údajně spletli Prahu 

s Drážďany, kam mířili s cílem totální destrukce. A cestou si odsypali nad Prahou několik ničivých bomb.

To byl tedy tehdy svátek zamilovaných. 

Běžně se posílají přáníčka, srdíčka, sladkosti. Je to americký svátek, takže je to ironie osudu, že k fatálnímu americkému omylu došlo zrovna 14.2.

Sejmuli tady Karlovo náměstí a Emauzy, Vinohrady, Vršovice, Vyšehrad, Nusle, Palackého most ( ten asi nejvíc)  a mnoho dalších částí Prahy. 

Zemřely stovky lidí. Mě vždycky nejvíc šokoval fakt, že asi třicet lidí zmizelo jakoby úplně, nebyli nalezeni. A skoro po třiceti letech, někdy v sedmdesátkách, dělníci objevili ty jejich kostry. Nálet přežili, ale pak se nemohli dostat ven. Udusili se  nebo prostě zemřeli hladem 

v zasypaném krytu, který nikdo nevyhrabával. 

  Zmizela synagoga na Vinohradech, Emauzy... 

Díru na Rašínově nábřeží zaplnil až Tančící dům v devadesátých létech.

Takže dost drsný valentýnský omyl, myslím si. 

Mobilní patálie

Rozbil se mi telefon. Běžná záležitost, řeklo by se. Rozbil se, někdo ho tedy opraví, nebo se koupí nový.

Ha, ha, ha...

Pominu-li fakt, že se rozbil v naprosto nevhodný čas, a tak nějak nenápadně, oprava byla jak v pohádce o kohoutkovi a slepičce. Nebo spíš od čerta k ďáblu.

Tedy, telefon upadl, to ano. Ale na první dobrou vypadal normálně. Ani náznak škrábnutí či prasklina.

Jenže když jsem sáhla na obrazovku, nereagovala. Najednou nebyl dotykový. Svítil, reagoval, zavolat na něj šlo, ale už to nešlo vzít. Chytrý telefon rázem přišel o svou umělou inteligenci.

Jdeme tedy rychle do O2. Potřebuji to opravit, nejlépe ihned. Věřím, že tamní O2 guru, když už je guru, na to koukne, pomyslí si něco o blondýně, která něco blbě zmáčkla, s dobře skrývaným pohrdáním na něco sáhne a všechno bude dobré. 

Ale ouha.

V O2 na to koukají jak já, tedy jako husa do lékárny. Kroutí hlavou jak na lékařském sympoziu a čas běží.

 A nic.

Moje trpělivost prochází zatěžkávací zkouškou. Levá noha začíná viditelně vibrovat.

 Pak mi guru lehce zvýšeným hlasem vysvětlí, že jsou prodejna ne servis, ať si tedy jdu někam do opravny.

Dobrá.

Jenže jak, když v telefonu, do kterého se nemohu dostat, mám zamčené všechno?

 Kartu, platební aplikace, jízdenku na MHD, navigaci, parkovací aplikaci, prostě všechno.

 O telefonních číslech, které si bohužel nepamatuji, ani nemluvě. Ale ty určitě budou na simce, uklidňuji se v duchu, ale moc mi to nejde. Čas je proti mně. Mobilní pohotovost je kdesi v centru. Na to fakt dneska nemám čas.

Musím tedy koupit nový telefon. 

Přendají mi tam kartu.  Nechci zdůrazňovat fakt, že si logicky nepamatuji žádné přístupové heslo, takže zakládám nějaký nový účet, aby ten přechytralý telefon mohl nějak fungovat. Jinak to, chytrák, neumí.

Přendávají mi kartu. Konečně. Prý to bude ok. Nic se nezmění.

Ha, ha, ha...

Nepřetáhlo se jediné číslo. Na celém seznamu jen samá O2 čísla, všechna možná, včetně linky pro seniory☹, což mě uvrhá do stále hlubší deprese, ale můj seznam nikde.

 Neměla jsem ten den sílu to řešit, protože to bylo všechno na hodiny. A já měla k dispozici vlastně jen minuty, přesně rozpočítaný den..

Tak dobrá, uklidníme se...

Takže nový telefon.

  Na mobilní pohotovosti!!!! / to byla pro mě tedy novinka, že už i mobily mají svojí pohotovost - to si tedy zavařujeme do budoucna/   

    tak na mobilní pohotovosti mi sdělili, že za pět tisíc to zkusí opravit. Ale neví. Možná se to nepovede?

Pak že za tisícovku přetáhne data. Prý tak za tři čtyři hodiny.

Aha, tak to bych tu byla "do Vánoc," děkuji, mám nový. Ten starý asi odnesu do nějakého mobilního krematoria, když už je mobilní pohotovost.

  S novým to samozřejmě hned neumím, nic nefunguje, hesla si nepamatuji, čísla nejsou. Není nic.

   Pak konečně rozpohybuji nějaké zálohy a postupně se vracím zpátky do mobilního světa.

   Zažila jsem si takový malinký blackoutík. A pohádku o kohoutkovi a slepičce v reálu. Bez dobrého konce, samozřejmě, nikdo z ajťáků mi nepomohl. Ani O2 guru😊!!! Ani jako první pomoc.

Nu, nakonec jsem se z toho nějak dostala. Poučena, jako vždy.

 Ale je to moloch. Zotročení.

Bez toho zatraceného telefonu teď fakt nejde existovat. Pokud tedy nežiji kdesi v lesích. Bez něj se ani do práce nedostanu, když mám vstup aktivovaný na telefonní číslo, kupříkladu. 

A ty firmy, co se živí přetahováním dat, to je tedy job.

  Nouze naučila Dalibora housti a mě přetahovat data. Trvalo to tedy, asi by to za těch pět litrů bylo rychleji, leč, vyhazovat peníze oknem, to se mi ani na mobilní pohotovosti nechce. Vždyť jsou to větší poplatky než na veterinární pohotovosti, o té lidské ani nemluvím…..??!

Mobilní krematorium jsem tedy zatím nenašla. Asi ho založím sama, jako podnikatelský plán, takový  předkremační start up😊

                                        

 

Dnešní tajemství

 Opět literatura pro děti. Za dobré vysvědčení samozřejmě knihu:-). 

Vysvědčení bylo sice už minulý týden, ale bylo krásné, přineslo tedy několik nových knížek. A tak si dneska hezky čteme. A je to typ knihy pro děti, která neurazí ani dospělé. Zajímavý a jímavý příběh.

A hezké společné čtení. 

Samozřejmě nechci opomenout fakt, že kniha k nám doputovalo přes knihkupectví 2 veverky, kde mají nejen širokou nabídku dětských knih, ale hlavně mají o nich přehled a ponětí. Což se mi v korporátních knihkupectvích rozhodně stát nemůže, aby o prodávané knize něco věděli. Ale o tom až jindy. Dnes je to nedělní čtení, Tajemství v láhvi. 

Doporučujeme.