středa 31. července 2013

Zlom

Nikoli nějaký zásadní či životní, prostě jen zlom letních prázdnin. Jeden žhavý měsíc máme za sebou, necelý, doufejme, že příjemný, ještě před sebou. Červenec letos opravdu dělal čest svému jménu, byl to prázdninový měsíc se vším všudy.
 Naši předkové ho kdysi dávno také zakončili jednou defenestrací, my jsme po letech již poněkud sofistikovanější a zpestřili jsme si ho policejní razií a odposlechy. Jak vidno, červenec je někdy na našem veřejném fóru poměrně dramatický měsíc, časy se mění jen v tom, že už nevyhazujeme z okna na nastražená kopí. Máme jiné metody:-).
Část měsíce jsem totiž trávila i v archivech, proto ta historicko- analogická vsuvka. Nechci se ale vůbec pouštět do žádného politologického rozboru, jen se podělit o zážitky z archivu. Pravda, to asi není zajímavé pro každého, vidím to doma, když se pustím do vyprávění o našich vlastních předcích. Někdo to hltá se zájmem, jiný na mě kouká, jako bych spadla z višně naznak.
Takže si se svými archiváliemi žiji sama a sama to také vnímám jako dobrodružství (a svým způsobem i drogu). Když se do toho totiž ponořím, je to jednak strašný žrout času a jednak se od toho člověk (já) těžko odtrhuje.
Za těmi matričními okénky totiž hned vidím příběhy, rozvíjí se románové osudy, a to by den musel mít nejmíň sto hodin, aby se to dalo zvládnout.  Ale objevit se dá tolik věcí, když tedy je klika, že matrikář vládl úhledným rukopisem. Někteří byli navíc i pečliví, všechno hezky vypsali. Zatímco jiní škrábali, namastili tam, co je napadlo, pak škrtali, doplňovali, a to se mnohdy opravdu vyluštit nedá. Nic nového pod sluncem:-).
Zajímavé je i to, jak se naši předci nikterak nežinýrovali, mnozí ani nectili zásadu, co je v domě, není pro mě:-). Někde je to opravdu propletenec, každý s každým, matrikář připomíná, že musel být udělen dispens. Takže vyznat se v rodinných vazbách je mnohdy opravdu detektivka.
Pak přichází doba první světové války a na scénu přicházejí vojáci, matrika praví, že voják c. k. pluku, zde na dovolené, se žení s tou a tou….Jsou tu i Italové, Rusové, genetika prostě dostala nové impulsy.
  Samozřejmě se pranýřují nemanželské děti, objevuje se termín nalezenec či později, cizí rukou vepsaný, otec, který se hlásí k původně nemanželskému děcku.
Stresující je obří novorozenecká úmrtnost i to, kolik dětí ty ženy tehdy porodily. Sedm až deset dětí je celkem běžné číslo.
 A dalších konotací bych tady ještě navykládala. Je to prostě archivní dobrodružství. ….

    A i díky jemu vím, že můj pra pra……Paulus, se narodil v roce 1740. A to už je nějaká doba. A je možné, že se v srpnu dostanu ještě dál, jestli to ovšem dál dokážu vyluštit. A třeba z toho vytěžím i nějaký ten románový příběh:-). A nastane nějaký skutečný zlom:-)

úterý 30. července 2013

Revival

aneb hit letošního léta i na mém playlistu:-).
   Pondělní večer, plný bouřek, patřil Revivalu. Alici Nellis mám ráda, tak jsem odvážně vyrazila, přes určitou nedůvěru sama k sobě. Nebyla jsem si totiž jistá, zda vydržím Bolka Polívku či Richarda Genzera, ale kupodivu, vydržela. Navíc se i líbili.
   Kino Světozor  nabízí podobně příjemnou atmosféru jako moje oblíbené bio:-),takže nic nebránilo si báječný film vychutnat.      Ze spřátelených blogů i z kritiky jsem věděla, do čeho jdu, takže jsem se vlastně i těšila. A ukázalo se, že správně. Jediné, s čím tak úplně nesouzním,je, že je to komedie. Na mě to až tak komediální účinky nemělo, spíš mě to ladilo do smutku nebo alespoň určitého posmutnění. Byť humorné okamžiky nepopírám, navíc vše skvěle zahrané. Myslím, že film stojí za vidění víckrát, je dobré ho zpracovat, všimnout si detailů i věcí, na které při prvním náhledu prostě nezbude čas. Bavily mě vykreslené vztahy, pohled na svět 
i ten mezigenerační úhel. A muzika fakt pěkná. Film se mi prostě moc líbil, Alice Nellis je hodně šikovná. 
Navíc jsme v kině přečkali přívalový déšť. Nějak nechápu, co s tím počasím je, proč nemůže pršet (stejně jako být teplo) tak nějak normálně? No, řečnická otázka, ale je to síla. Kino končilo varováním,že do předsálí vlítla voda a ať tedy vycházíme opatrně. Nu, to jsme koukali. Navíc nás nepustili do metra, také zaplavené. A to po kině už jen krápalo, ten hlavní liják nás minul. Tento způsob klimatických změn zdá se mi poněkud podivný. 
Na rozdíl od Revivalu, který je skvělý. Alespoň mně se hodně líbil.  

pondělí 29. července 2013

VIP nákupy

Dnes nemyslím nákupy v luxusních pražských pasážích, ale docela obyčejné nakupování pro psy. Se Zachariášem jsme léta zvyklí chodit do obyčejného Zverimexu, případně do Billy, kde se dá objevit i zvířecí sektor. Jako ostatně ve všech supermarketech, kde je mnohdy psí jídlo kvalitnější než to lidské.  Když nám do smečky přibyl Maxmilián, zkusila jsem i jiné nákupní zóny. A Dogtown na Letné se přímo nabízel, ostatně, již jsem o něm psala. V zamyšlení nad tím, jak se mají letenští psíci dobře, vše v jednom. Člověk se naběhá, než vyzkouší všechny služby včetně nákupu pečiva pro rodinu, psi to mají na jednom místě v Dogtownu. (neplést s Dogville,hodně zajímavým filmem Larse von Triera, který třeba mě kdysi doslova uzemnil-zážitek, ale drsný).
 Nu, abych neodbočovala, vyrazili jsme do obchodu nakoupit něco pro Maxe, který jistě doroste maximálních rozměrů. Narazili jsme ovšem na tak maximální ceny, že jsme raději vycouvali zpátky na rušnou letenskou křižovatku. Svoje psy miluji, jistě je i rozmazluji, ale jsou určité hranice. A tady už jsem narazila na strop. V podstatě i morální, to i kdybych měla peněz na rozhazování, zdá se mi toto přehnané. Pravda, o psy se zde asi starají. Právě tam byl jeden u kadeřníka. Nabízejí jim i masáže. Dle reklamy dělají i dobročinnost, nabízejí zde psíky z útulku (prý), přesto je to docela snobárna.  Některé zákaznice, které tam během mé exkurze byly se svými miláčky na luxusním vodítku, i tak vypadaly. Nechci to kritizovat, každému dle jeho gusta. Ale je to baroko pro oko. Holčina za pultem toho o psech moc nevěděla, ale jinak byla naprosto in. Ochotní a vstřícní to zase byli, nechci jim křivdit, ale raději se pokorně vracíme do našeho starého dobrého pet centra, kde mají nižší ceny, větší výběr a odborníky za pultem.
 Ale na druhou stranu, je docela síla, na čem se dnes dá zbohatnout. Krize nekrize. No, řekněte, nekupte svému psovi  sušeného  pstruha, designovou mističku či třeba ortopedický pelíšek! Můžeme si pak stěžovat na nějakou krizi, potažmo bídu, když toto prosperuje?

Nu, naše VIP nákupy se prostě nekonaly, za zlomek ceny jsem totéž pořídila v Pet centru a zbytek snad dám na charitu:-)

neděle 28. července 2013

Přemyslovská tour

A její první etapa...............................................


   Naplánovala jsem si na léto, krom jiného, i putování po stopách mých oblíbených Přemyslovců. Takovou letní přemyslovskou tour. V plánu je Levý Hradec (a s ním spojené hledání Pravého Hradce, 
o kterém si asi jen já myslím, že musí existovat. Proč jinak by byl ten Levý....?), Budeč, Lštění, Mělník a Stará Boleslav..... 
Tedy místa, kde se nejen odehrávaly naše nejstarší dějiny, ale která jsou i v dojezdu od Prahy.
   A Stará Boleslav se v tropické sobotě stala první štací. Nutno konstatovat, že vydařenou. Jedinou překážkou byl Brandýs nad Labem, kde jsem samozřejmě zabloudila, ale to by asi ani nebyl výlet, kdybych já se někde nemotala. Orientační smysl tedy vskutku vyvinutý nemám.
   Ale na místo, kde to v naší přemyslovské historii všechno začalo, jsem se nakonec úspěšně dostala. Je to město půvabné, poklidné, historií takřka přetékající. Prostě to na vás dýchne i v parném sobotním odpoledni. A když ještě máte zajímavý doprovod, který zná historii i do nejmenších detailů, je o zážitek postaráno.
   Drobné minihistorky  z místního folklóru si ponechám na další kapitoly, dnes jen výsledky mého fotografického běsnění.

                                Těšíme se na druhu etapu.

                                                    Mariánský kostel, barokní a krásný
                           Interiér skrývá palladium, jeho "druhý originál", který jsme viděli,žel nevyfotili

                                                       Svatý Václav v plné parádě
                       Místo, kde to všechno proběhlo, krvavé drama na startu našich dějin
                                           Starobylost je zde patrná na první pohled
                                         Výstižný text o vlivu husitství na rozvoj naší kultury
                        Nejstarší fresky v zemi ( a ještě pak ve Znojmě, ale to je dost daleko)
                                                    Stopy po švédských koulích
                                                              Interiér nejstaršího kostela
                                             Vražda Václavova v díle Matyáše Brauna.

                                       Zde byl světec v prvních letech po vraždě pochován

                                                  Zde pak evidentně nejstarší prostor



              vstup do krypty Kosmy a Damiána. Patrně nikdo pořádně neví, kdo tito dva svatí byli. Ani já ne

sobota 27. července 2013

Prokrastinace

                   Já ten problém (jednou) vyřeším  

      „Asi trpím prokrastinací,“ konstatuje kolega, když se před ním kupí hromada nevyřízených lejster a on hledá vysvětlení, proč tolik práce v pátek odpoledne už prostě není schopen vykonat.
Není jediný, kdo si libuje v cizích slovech a přesouvání odpovědnosti mimo sebe. 
„V takovém vedru se přeci nedá pracovat!“ či naopak, „Dokud tady nebude přijatelné teplo, nehnu ani prstem.“
Musela jsem se nejdřív obeznámit s módním termínem prokrastinace.
 Chorobné odkládání povinnosti a řešení problémů. Když se nad sebou hluboce zamyslím, tak tím trpím také. Už od dětství. Mnohdy jsem místo učení dobrovolně vyluxovala, umyla nádobí či dokonce vyžehlila. V dospělosti se to obrátilo tím směrem, že odkládám to žehlení a utíkám k nějakému, již naprosto dobrovolnému, samostudiu.
  Ráda bych na prokrastinaci svedla i jiné neduhy. Zkusila jsem to zubaře. Když mi zachmuřená sestra po několikáté měnila termín a opakovaně vyhrožovala, že mě vyškrtne z kartotéky, napadlo mě pomoci si odbornou berličkou.
 „Víte, já trpím prokrastinací,“ pokusila jsem se přenést odpovědnost za svoji lenost na módní psychologický termín.
Zřejmě jsem nijak neoslnila. Suše mi bylo sděleno, že v tom případě se mám objednat na psychiatrii a neblokovat místa u vytíženého dentisty.  Nějak smysluplně oponovat nebylo, vzhledem k tónu, který emočně nestabilní sestra zvolila, vůbec reálné.
  Mně osobně asi odsouvání povinností, hlavně těch nepříjemných, zas tak velký problém nezpůsobuje. Možná proto, že jsem jako oliva, čím víc mě drtí, tím lepší výkon podávám. 
Nechce se mi ani moc věřit, že by můj život byl jednodušší, pokud bych všechny problémové záležitosti vyřešila tady a teď.  Mění se přeci úhel pohledu.  Snad i proto staré české přísloví praví, že "ráno moudřejší večera". Skoro bych řekla, že i tam se skrývá dnešní módní prokrastinace.  
Vše se odsune na později.
     Věřím víc na pevnou vůli. Já prostě vím, že ten problém vyřeším.  Netuším sice kdy, ale jednou na to dojde. Pravda, někteří netrpělivci v mém okolí k tomu mohou mít určité výhrady, možná proto, že cítí absenci pevného termínu a jasné koncepce.  Ale když si vypomohu dalším příslovím, tak 
"rychle se ani pes nevykadí."   
Je potřeba nechat věcem hladký průběh, dovolit jim dozrát.
 Také se mohou vyřešit bez vašeho přičinění, aniž víte jak a díky čemu. Přitom by rychlé a okamžité řešení patrně vytvořilo úplně jinou realitu.
Připomeňme si třeba usilovnou snahu, v lidové řeči zvanou lámání přes koleno. Většinou nikdy ke kýženému výsledku nevede.
Mně ovšem trvalo poměrně dlouho, než jsem si podobný přístup osvojila. Prostě jsem tak dlouho tlačila na pilu, až jsem rezignovala.
A začaly se dít věci. Ne snad, že bych objevila Ameriku. Popravdě řečeno, stačí víc naslouchat radám odborníků a dojdete ke stejnému závěru. Žádný problém jsem tím pádem nerozlouskla, a pokud vím, ani to nebyl můj primární cíl. Jen se najednou ty stále na sebe vrstvené starosti nějak vyřešily.
Je to možná trochu méně akční, než by se někomu líbilo. Jestliže něco odložím na pozdější dobu, měla bych být, dle mých oblíbených pranostik, možná pranýřována, protože "co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek". Zde ovšem se zkušenostmi předků nejen nesouhlasím, ba si je i dovolím poupravit, co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra.
   Myslím si, že k řešení svých problémů se stejně musíme dopracovat individuálně. Aby řešení mělo nějaký efekt, nelze uplatnit univerzální recept. A to některé lidi asi trápí.  Ale nemělo by.
Pravda, mnohé psychology by to mohlo i připravit o práci, nebo alespoň o značnou část příjmů. Z tohoto hlediska je přístup k řešení problémů lepší, když navštívíte odborníka.  A on by vám měl ušít individuální recept na míru. A není vyloučeno, že vám poradí jen prostý fakt, že na to musíte přijít sám. A opřít se o vlastní vůli.
Někteří by mohli oprávněně oponovat, že právě vůle je jejich slabina. A starosti je tím pádem drtí jako lavina. To by pak mohlo být těžší najít nějaké řešení.  Vedle lidí se slabou vůlí by se mohli vyčleňovat i lidé s vadným genem či již zmiňovanou prokrastinací.  Jak by se pak nastíněný problém vyřešil?
Problémů s tím samozřejmě vyvstává mnohem víc.  Když totiž začnu nabízet rady jak z kola ven, musím přiznat, že z kruhu se vyskakuje velmi těžko. Veverka v kole by mohla vyprávět.
   Například můj kolega. Prokrastinace je jeho berlička. Popravdě řečeno, on nakonec všechno vyřeší, jen nám jde všem svými nářky trochu na nervy. Dovede totiž lidi přesvědčit o tom, že jeho problém je široko daleko nejdůležitější.
Proto musím konstatovat, že pokud vyvstane problém, myslím tím skutečný problém, on odsune všechna svoje lejstra a dokáže vyslechnout a poradit.  A společně to vždycky vyřešíme. A pak řekněte, je to vůle, náhoda nebo pravý člověk na pravém místě?
Asi to odsunu na později, pak se ten problém snad nějak vyřeší.
            Nebo to přenechám koňovi, ten má větší hlavu.



pátek 26. července 2013

Letní ABC aneb Shirley Valentine podruhé

Divadelní one women show je majstrštyk z obou stran. Samozřejmě z té jevištní, o tom není sporu. Ale ono je to umění i v hledišti, protože dostat se na toto představení, to je tedy kumšt. I přes velmi vysokou cenu lístků je stále vyprodáno, takže pokud nemáte známosti, trpělivost či se nebratříte s náhodou, nejde to.  Pro méně trpělivé jako jsem já, určitě ne. 
Přesto jsem toto excelentní divadlo viděla již podruhé. Asi tedy souzním s tou náhodou :-), byť prvně, kdysi dávno tomu, jsem byla pozvána. Teď jsem si lístky pěkně zakoupila, neb díky Aranel  už vím, že v létě to zas tak těžké není. Nu, člověk se stále učí a my jsme tedy včera mohly navštívit ABC, kde se paní Simona Stašová dokonale převtělila v Shirley Valentine.
  Nu a podruhé si člověk vždycky všechno lépe vychutná, všímá si nuancí i toho, co dříve nezaregistroval. I roky přibyly, takže se člověk zase na něco dívá z jiného úhlu pohledu. Na něco dokonce z úplně jiného...
 Jistě i paní Simona má hru víc zažitou, hraje něco trochu jinak, ovšem stále skvěle. A tak její excelentní vystoupení okořenilo letní večer, přineslo energii i pozitivní myšlení a příjemně inspirovalo. Večer se Shierley byl prostě po všech stránkách kulturní...
A divadlo bylo,ač jsou divadelní prázdniny:-), úplně plné. Někteří páni,to byl zajímavý úhel pohledu do hlediště, se jakoby nebavili, nebo to alespoň jejich strnulé tváře nenaznačovaly. Skoro se zdálo, že jsou paralyzováni. 
Ale pravda, bylo jich jen pár, jinak bylo hlediště naladěné na paní Simonu až do standing ovation. Takové divadlo mám ráda.

čtvrtek 25. července 2013

Malebný venkov


Již léta bojuji s hluboce zakořeněnou představou, že vesnice je synonymem dobra a lásky, klidu a pohody.  Vize klidného a všeobjímajícího venkova v protikladu s dravým a neosobním městem je tak zažitá, že se o ní takřka nepochybuje. Já ovšem k pochybovačům patřím. A nejen k nim, patřím dokonce k popíračům.  O tom, že najít na vsi klid je stejná iluze jako myslet si, že vyhrajete ve Sportce, jsem už několikrát psala. O tom, že každý si vytáhne svůj křovinořez, sekačku či pilu zlevněnou na kole štěstí v Mountfieldu, kdy ho napadne, a zvelebuje svůj pozemek bez ohledu na denní či noční dobu, jsem již několikrát psala. Do toho invaze traktorů, které také vyjíždějí kdykoliv, navíc někteří filutové mají ve zvyku nastartovaný kolos nechat běžet a odskočit si. Na cigáro, na kafe, na malou, za ženou, prostě, co ho napadne. Takže jak vidno, život na vsi není z hlediska klidu vůbec žádné terno.  Pokud ještě máte zemědělce za souseda, je to přirovnatelné k těm ubožákům, co bydlí v Praze u letiště. Do toho různá zvířata v čele se řvoucím kohoutem, který vám jistě nedopřeje poležet si ve venkovských duchnách nikterak dlouho. Ranní ptáče holt dál doskáče. Nikdy také nevíte, kdy si kdo na své zahradě vzpomene uspořádat jakousi obdobu technoparty (někdy i dechovkopárty, ono to ve finále vyjde nastejno). A pak máte úplného peška, protože na ty řeči typu, že na zábavu přeci mají právo, když celý týden pracují, nemáte protiargument. Jako by pracovali jenom oni.
A o malebnosti venkova svědčí i moje fotky, pořízené po cestách venkovských. No, řekla bych, že k ideálu to má hodně daleko. Ovšem zastánce venkova tím asi nepřesvědčím. Pravda, ono to není primárně o vesnici, je to o lidech, a naší současné stupnici hodnot. Jen ve městě se ten bordel a šlendrián rozplyne ve větším prostoru a vyšším procentu ignorantů a hlupáků. Na vsi je to ve větší koncentraci, takže víc viditelné. Ale bolestivé stejně jako ve městě. 







středa 24. července 2013

Kam s nimi?

Léto budiž pochváleno. Zejména po letošní nekonečně dlouhé zimě.  Pravda, ani červenec nepřekypuje zrovna extrémními horky, což je asi dobře, protože extrémů jsme si letos užili. A patrně asi ještě užijeme. Tudíž příjemně vlahé, skutečně letní, počasí je velmi příjemnou kulisou volných dní. Děti si užívají, ovšem rodiče pozvolna šílí. Jak čas prázdninového volna běží, nabývá stále víc na aktuálnosti nerudovská otázka, „kam s nimi.“
 Myslím tím samozřejmě vlastní milované ratolesti, neb pokud nepatříte k movitější společenské skupině, pro kterou není problém zaplatit několik horentních částek za dětské tábory, či zda nedisponujete ochotnou babičkou, nejlépe v důchodu, není to snadné. Na venkově snad ještě, vypustíte děti na zahradu a tam se nudí celkem bezpečně.
Ve městě je jejich bezprizornost mnohem nebezpečnější a náročnější, žel také běžnější. 
A tak se vtíravě vrací původní dotaz, co s nimi?
Vede mě to k zamyšlení nad cenami těchto letních aktivit. Kdysi dávno jste na tábor mohli poslat celý „vrh“ svých potomků, a to i v případě, že čítal tři a více kousků, aniž by vás to přivedlo na dohled finanční nouze. Navíc bylo mnohem menší nebezpečí, že tam děti někdo zneužije, v čele tábora bude hledaný pedofil či tábor nesplní hygienické podmínky.
 Tyto hodnoty se nyní diametrálně otočily, nedoplatíte se a navíc abyste zvolený tábor podrobili důkladné předchozí kontrole, a stejně i tak trnuli, cože jste neodhalili a co se tam může stát. Mravy jsou rozvolněné a tak se člověk může dočkat věcí, které by rozhodně za svoje peníze nečekal.
Nu, předpokládejme, že tábor je vyzkoušený, zajímavý a přínosný, děti na dva týdny udáme k jejich i naší spokojenosti.
 Co dál?  Společná dovolená u moře, také dva týdny, pak týden volna s mamkou, týden s taťkou, zbývají týdny dva, to už by snad babička, byť pracující, mohla zvládnout. Zejména, když se vystřídá s babičkou druhou.
To jsou krásné prázdniny. Ovšem samozřejmě pro ty, co nejsou samoživitelky, mají ty babičky, peníze a čas. Co ti ostatní, kterých je víc než dost, lze jen těžko odhadovat.
 Prostě se zase vrací otázka, v podstatě nezodpověditelná. Kam s nimi? Nebo taková hamletovská, mít prázdniny nebo nemít?  Děti mají jasno, ale co ti chudáci, mající za ně rodičovskou zodpovědnost?
 Když vidím tolik bezprizorních dětí na pražských ulicích, zdá se, že popsaný problém je poměrně aktuální. Taková hodně žhavá letní realita.
Vnímáte ji také tak?
                                                  psáno pro:www.prazanda.cz
                                                                 minulý týden

úterý 23. července 2013

Vibrátor

Hned v úvodu musím kajícně přiznat, že jsem podlehla lacinému pokušení lascivního názvu v domnění, že se třeba na čas zvýší sledovanost a náhodný surfař po netu dojde přes „vibrátor“ v názvu až k mým knihám a třeba si nějakou koupí J.  
Zkouším tedy reklamní triky. 
Ve skutečnosti totiž nejde o žádnou erotiku ani obchod s erotickým zbožím. Jde o vibrační cvičení, které jsem vyzkoušela. Jinými slovy, cvičit za vás mají strojeJ. Čapek by se divil, jaké dnes máme univerzální roboty. Já jsem se zase divila, co to s vámi dělá. Přišla jsem k návštěvě tohoto letenského centra tak trochu jako slepý k houslím. V našem obvodním plátku s tajemným názvem Hobulet,což lze netajemně rozklíčovat jako Holešovice, Letná a BubenečJ, nabízeli kupón pro vyzkoušení. Letní měsíce, které nabízejí i víc volného času, jsou jako stvořené pro různé experimenty, tak jsem vyrazila. A půl hodiny jsem se třásla jako sulc na mašině, která rozklepala všechny moje svaly (i když svaly je dost silné slovo). Prostě jsem se třásla jako sulc, což při pohledu do zrcadla, které máte před sebou, nebyl dvakrát estetický pohled. Nicméně proklepala jsem si celé tělo a na roztřesených nožkách se pak informovala, co s tím dál. Nutno říct, že salónek je sice malý, ale příjemný.  Děvčata, která to tu vlastní a starají se o vás, byla milá, vstřícná a ochotná, takže se člověk, i přes ten třas, cítil v podstatě velmi dobře. A to jsem si hodně naivně myslela, že tělo jsem už v Expresce  trochu zpevnila. Ovšem třasostroj neboli vibrační cvičící mašina mě přesvědčil o opaku. Efekt k celkovému zpevnění jsou tři půlhodinové návštěvy týdně, pravila dívka na závěr mojí roztřesené exkurze. Tak mám o čem přemýšlet. Každopádně to byl zážitek, dosud jsem vždy cvičila sama. Líbilo se mi to a tak možná využiji třasostroje k nějakému potencionálnímu zpevnění. Když je čas a je to na Letné,navíc jsou tam na vás milí, tak proč ne.

pondělí 22. července 2013

Guru

Můj necertifikovaný, ale o to podstatnější internetový kulturní guru je Markéta Wlčice. Cokoliv vtipně o svých kulturních toulkách Prahou zaznamená, probudí ve mně zvědavost, respektive zvídavost, to zní lépe, a v podstatě se po ní opičím. A nikdy jsem se zatím nezklamala. Pravda, jediné v čem odolávám, je její vášeň pro Barování. Neumím moc ponocovat a jako konzervativní jedinec potřebuji vědět, kdy daná akce končí. Představa, že se někde kulturně vyžívám ještě po půlnoci je pro mě neuchopitelná i o prázdninách,natož v běžném roce. Tudíž si Barování  užívám u ní na blogu a na blozích jejích spřátelených baristů (nejedná se o kávu, podotýkám pro minimální procento nezasvěcených). 
Ale jinak, co napíše, je svaté. Tak jsem třeba objevila Plejtváka 
a mnoho dalších. Poslední akcí byla skvělá  Neviditelná výstava. Zážitek. Neopakovatelný. 
Již jsem byla v kavárně Potmě, ale tohle byl mnohem větší zážitek.  Těžko sdělitelné, lépe je to prožít. Na Novoměstské radnici stále k dispozici. Až do konce letošního roku. Hodlám tam vyrazit i s dětmi školou povinnými, aby viděly, že vidět není vždycky samozřejmé. 
A já se zase těším, co vymyslí či objeví kulturní guru:-)

neděle 21. července 2013

Andělé v mých vlasech

Andělé jsou věc (nevím, zda věc je správný termín) na kterou docela věřím. Předpokládám, že každý máme nějakého svého anděla.  Proto mě potěšilo, když se mi dostala do ruky kniha Andělé v mých vlasech. Avizovaná dokonce jako světový bestseller. No, uvidíme. Naznačují zde, že je to kniha určená všem, kteří se zamýšlejí nad záhadami ležícími mimo každodenní skutečnost, což se občas zamýšlím.  Sice jen tak, namátkově, rozhodně bych to neuměla sepsat jako irská mystička Lorna Byrneová, která se zdě dělí o svá setkání a hovory s anděly, které údajně vídá od svého dětství. Zatím jsem se dostala jen do první kapitoly, která mě docela zaujala. Určitě se tady dozvím i irské reálie, které jsou mi zatím poněkud vzdálené. A setkání s anděly, na které věřím, určitě také nebude k zahození. Ostatně, je dobré věřit, že každý z nás máme svého strážného anděla.
Autorka tvrdí, že ano. A o pomoc prý stačí jen požádat. Začínám tedy tím, že si přečtu tuto knihu.
                                                 


sobota 20. července 2013

Vedlejší účinky

   Vedlejší účinky na nás má tolik věcí, že si je mnohdy ani neuvědomujeme.  Někdy jsou dokonce vedlejší účinky považovány za důležitější než ty hlavní.
     Ovšem film Vedlejší účinky, který natočil poměrně hvězdný Steven  Soderbergh,a jenž  má v programu BIOOKO ještě film Liberace, se věnuje mnoha rovinám různých vedlejších účinků, včetně těch prvoplánových, léčivých. 
    Soderberghovy filmy většinou stojí za vidění. To jsou třeba vedlejší účinky Pražského filmového léta, že se více seznámíte s tvorbou Stevena Soderbergha.
Jiný vedlejší účinek návštěvy mého oblíbeného Oka může být ten, že vás celkem znechutí zdejší doprovodný servis. Nejsem jistě sama, kdo si všiml, že Pražské filmové léto, patrně díky velmi příznivé ceně za vstupenku, přiláká do kina mnohem větší množství lidí než je obvyklé. Z toho pak pramení fronty na vše, na lístky,  na obsluhu u baru (tam obzvlášť) ba i do sálu, neb zdejší  servis to prostě nezvládá.  Všechno trvá, víno teplé, stolky neuklizené, pivo zvětralé, o snaze a ochotě (snad tedy zdejších brigádníků?) ani nemluvě. 
 Takže nejlepší je do kina přijít jen na film a zase pěkně rychle pryč.

    Vedlejší účinky jako film mě ovšem také překvapil. Bavil mě a nejen tím, že tam exceloval můj oblíbený Jude Law, což mi často k dobrému dojmu z filmu postačí:-). Tady byl navíc ještě příběh, v několika rovinách. A byť při podrobnějším rozboru překombinovaný a nereálný, na filmovém plátně se na něj dalo velmi dobře podívat. Nelze prozradit děj ani zápletku, neb pak by potencionální diváci byli o mnohé ochuzeni. Respektive o všechno, protože vědět těch několik nečekaných dějových zvratů předem, vedlejší účinek v podobě překvapení se rozhodně nedostaví.

   Pak si ale zase můžete vychutnat herectví, nejen Jude Law hraje skvěle, i  Catherina - Zeta Jones je výborná, stejně jako celý příběh. Vedlejším účinkem může být samozřejmě i hlubší zamyšlení nad farmaceutickým průmyslem, což byla moje vize před návštěvou filmu. Že jde vlastně o sofistikovanou agitku. A ono je všechno trochu jinak. Prostě Vedlejší účinky mají i svoje vedlejší účinky, mně se tedy velmi líbily a do letního podvečera zapadly naprosto dokonale. 


                                                 

pátek 19. července 2013

Dědictví

aneb žádné další vulgarismy ani cizí jazyk:-)
Prostě zelená louka.
"Na tý louce zelený, pasou se tam jeleni", je vtíravě se opakující první asociace. Mohou se tam ale docela klidně pást koně, ovce nebo krávy. Nebo prohánět psi:-)
Pak na zelené louce vznikala i města (na zelené louce nebo na zeleném drnu). Evokuje to nový začátek. Rozmanité možnosti.
A nebo také nic. Žádná změna, jen příjemný a uklidňující pohled do zelena. Ticho kolem. Absolutní ticho. Možná jsem konečně našla svou únikovou zónu. Ticho je vzácná devíza.
                 Tolik možností nabízí jedna zapadlá zelená louka:-)







čtvrtek 18. července 2013

Zámek v Jablonné nad Vltavou

Jablonná nad Vltavou je vesnička, do které vjedete, nadechnete se a jste na konci. Těžko tedy uvěřit, že je zde možné objevit nějakou památku. A vida, lze. Cestou na Měřín, kde je výborné koupání, jsme objevili nejen hospůdku, která se dá na vsi očekávat, ale i zámek. Neoklacisistní. Nu, tak se půjdeme podívat. Kolem krásně upravená zahrada, černé labutě v miniaturním jezírku, malé fontánky všude kam se podíváš. Na první pohled moc pěkné. Na druhý už jsem měla několik málo výhrad. První se týkala zákazů. Ledva totiž projdete branou, tyčí se před vámi seznam příkazů, co nesmíte: vstoupit na trávník, do rybníka a mimo vytyčené trasy, nekřičet, neběhat, neodhazovat odpadky, nemít psy (respektive psy bez vodítka).  Pro většinu lidí jsou to samozřejmosti, které se nedělají (snad vyjma toho pobytu na trávníku), proto ten varovný prst hned u vchodu nepůsobí moc dobře, o vstřícnosti ani nemluvě. Když se tedy po předepsaných pěšinkách doberete až k zámku, příkazy (písemné) pokračují. Nevstupovat!
Prohlídka jen každou celou hodinu!
    Přišli jsme deset minut po celé, tak co teď. Dlouho si nás nikdo nevšímal, pak vylezla mladá dívenka. A trvala na svém, jen v celou hodinu, dřív ne. Co tady tedy dělat? Čekat? K ukrácení čekací doby se zde nic nenabízí, a hodinu chodit kolem dokola v obavě, že omylem šlápnete na trávník, to se nám moc nechtělo. A tak sbohem kulturo, jedeme za sportem na Měřín. Jablonná nad Vltavou má sice zámek, na první pohled krásný, ovšem k turistům (náhodným) zas tak úplně vstřícní nejsou. Interiér si zkusíme najít na netu. A bude....:-) 









středa 17. července 2013

Anděl s ďáblem v těle

            Je mi právě deset týdnů, a je se mnou veselo.
                                                                                                                                                     (nyní)
(tehdy)   rostu jako z vody
tlapky už mám takřka medvědí
                                          a v očích tisíc čertů.   Pořád myslím na nějaké lumpárny

zahradu už jsem přehrabal k obrazu svému, poklad nikde:-)

občas se rozdovádím tak, že prý nevím, kdy přestat. I štěkám:-)
Také jsem už dokázal rozkousat kde co, musím si pěkně trénovat zoubky:-)


Jen soužití se Zachariášem je pěkný adrenalín
                                       

ale snažíme se
                                                               jsem už větší
                                                               pozoruji,co dělá
                                                          jenže pořád o mě moc nestojí...




úterý 16. července 2013

Pevná vůle

Vždycky jsem obdivovala lidi s pevnou vůlí a jasnou vizí. Věděli, co chtějí a co musí udělat, jak se ovládat a čemu nepodlehnout.
Sama jsem často nevěděla vůbec nic, zejména dříve. Patrně i proto jsem vyzkoušela řadu různých věcí, které se měly nebo mohly stát oním prubířským kamenem pevné vůle. Velmi často šlo třeba o pravidelné cvičení.  Zažila jsem mnoho nadějných začátků pravidelného cvičení a s nadějí vždy očekávala, kdy se mi pobyt ve vydýchané tělocvičně či posilovně plné namakaných jedinců stane vytouženou drogou.  Nebyla jsem rozhodně monotematická, kdysi dávno jsem i koketovala s tzv. „džezgymnastikou“, což je dneska pojem jakoby z dávnověku.  Rychle ale přišla doba módních záležitostí, ze kterých lze vybírat dodnes. Samozřejmě, aerobik byl průkopník. Vzhledem k mému určitému nesouladu pohybů mi netrvalo dlouho pochopit, že sem tedy nepatřím. Než jsem zvládla jeden úkrok, dávno se trénoval další a dívat se na sebe v obřím zrcadle, jak se nemotorně motám mezi poskakujícími spolucvičícími nebylo moc příjemné. Aerobic se mi tedy drogou nestal. 
Pravdou je, že životní etapy, kdy se člověk pokoušel nadváhu zdolat tím, že ji vyleží nebo přemluví rozměklé tělo, aby se samo zpevnilo, byly poměrně návykové.  Naštěstí či spíše bohužel, bylo jasné, že tudy cesta nevede, tak se vrátily epochy hledání.
Docela jsem se těšila, až najdu svoji sportovní drogu, až bez cvičení nebudu moci existovat. Jeden čas to vypadalo docela nadějně.  Našla jsem skupinu, se kterou jsme chodili na tehdy módní spinning, který nás dokázal na určitou dobu zaujmout. Tedy než mi došlo, že jezdit a kole v uzavřené místnosti, stříkat pot všude kolem sebe a nechat se povzbuzovat řvoucí dunivou hudbou není asi to pravé ořechové. Určitě je lepší kroužit na kole někde v přírodě. Té kolem sebe v Praze moc nemám a módní trend doby vyjádřený ustálenou větou: "O víkendu jedeme na kola", mě velkým obloukem minul.  Zvolila jsem odchod ze spinningu, ale na kolo nepřesedlala.
    Moje snaha o sportovní vyžití začala ochabovat.  Když došlo na diskusi o cvičení, měla jsem pocit, že všichni něco dělají. Že bez toho nemohou být. To já mohla vždycky.  Jen mi také vždycky v podvědomí strašilo, že se prostě musím hýbat, že je to povinnost, jinak se budu životem valit jako koule. S tím jsem se těžko smiřovala, přestože o sobě vím, že když něco urputně musím, vytváří se ve mně jakýsi protiblok, se kterým se válčí ještě mnohem hůř než s vrozenou leností.
   Zkoušela jsem na své sportovní aktivity zapůsobit formou přísné sebekritiky, ale ani to moc nešlo. Když začnu uplatňovat formu, že se to tak musí, hned začnu hledat způsoby, jak tu povinnost obejít. A pak nejdu cvičit z mnoha důvodů, o kterých jsem dosud netušila, že jsou pro mě důležité. Nejspíš by to tak trvalo až do konce mých dnů, kdybych to docela obyčejně nevzdala.
  Dobrat se nějaké sportovní výkonnost mi prostě nejde. A tak to nechávám plynout. Prostě jak je chuť. A pak najednou zpětně zjišťuji, že se ona pravidelnosti a pocit závislosti dostavil nějak nenápadně, aniž by o něj někdo usiloval.
Nebo jsem možná našla něco, co si tělo žádá a potřebuje to. Tudíž mi nedělá problém bazén ani sauna (i když tady není  pohyb,ale na stárnoucí tělo má blahodárný vliv), ba dokonce ani posilovna, zvaná Expreska, kam člověk může, kdy ho napadne. Tedy nic organizovaného, žádná přesně daná hodina.
Podle mých zkušeností to může být jeden z důvodů, který vás k pohybu přitáhne. Ale větší pravděpodobnost skýtá odbouraný pocit, že něco musím.  Nemusím cvičit, nic mě k tomu nenutí. Tedy krom pocitu, že pak ty kosti bolí méně, tělo se tolik netřese a v letních měsících si mohu vzít tričko a nemusím halit ruce do dlouhých neprůhledných hávů.
  Napadlo mě, jestli nejde o projev zmoudření či stárnutí. Třeba to v pozdním věku pochopí všichni. Ale když tak koukám kolem sebe, myslím si, že to není otázka věku. Vlastně jsem si tím jistá. Je to prostě vyjádřitelné poměrně rozšířeným anglikanismem, které nemám moc v oblibě, ale tady je to asi přesné. Je to o hlavě, jako ostatně všechno. A jakmile to přecvakne tam, jde všechno jako po másle.
Potíž je jen v tom, že i když tohle víme, jak dojde k tomu přecvaku, netušíme. Když začnu tuto teorii rozpitvávat, ráda bych měla v hlavě plno dalších věcí. A jistě nejsem jediná, kdo by se přál se tímto způsobem zbavit třeba svých neuróz. Prostě cvak a je to jinak. Snadno by pak šlo hubnutí, jazyky, cvičení, hudební etudy a milión dalších věcí.  Zatímco někteří se do těchto aktivit musí nutit, přestože vědí, že dělat by je měli, jiní mají už cvak v hlavě za sebou a všechno jim jde samo.  A jsem zase na začátku, hledám něco, co musím najít. Jestli to někdy objevím, bůh ví… Zatím jdu cvičit, to mě baví. A tu angličtinu zase někam odložím….

pondělí 15. července 2013

Jemniště

Mířit na zámek Vrchotovy Janovice a skončit na Jemništi může jen exot s podobně vytříbeným orientačním smyslem, jako mám já. V rámci přípravy na muzikál o Sidonii Nádherné nechci ponechat nic náhodě a ráda bych navštívila i místa, kde tato pozoruhodná žena žila. A nejen ona, i básní Rilke tu s ní pobýval. I jiní zajímaví muži. Vrchotovy Janovice jsou prostě kulturní oáza.
 Poctivě si tedy na internetu nastuduji, že se jede na Votice, což se, nevím proč, v mém mozku, přehodilo na Vlašim. Asi proto, že obojí je od V.
Jezdím bez navigace, s utkvělou představou, že si tak trénuji stárnoucí mozek, neb cesty, které si sama projedu,si lépe zapamatuji. Je to asi stejně naivní idea jako myslet si, že občasným poskakováním v tělocvičně se propracuji až na olympijské hry. Ovšem některých myšlenek se umanutě držím, tudíž jsem i do Vrchotových Janovic jela jen tak. Když už ovšem byla Vlašim na dohled a kýžený zámek stále nikde, docela jsem znejistěla. Ptát se nebudu, to bych se ztrapnila ještě víc, jedu radši zpět. Když už se motám kolem Jemniště, zastavím tedy tam. Zámek jako zámek.

   Jemniště je hezké, v podstatě romantické , ale za srdce nechytí. Alespoň mě ne. Prošla jsem si barokní areál, víc proslavený svatbami než zámkem samotným, navštívila zdejší cukrárnu a vyfotila načančané okolí. Je to tu všechno takové baroko pro oko,  načerpala jsem tu sílu a jala se pokračovat v hledání svého původního cíle. Když jsem ale na výpadovce zahnula vlevo místo vpravo a automaticky mířila zpátky na Prahu, došlo mi, že dnešek není pro Sidónii Nádhernou stvořený. Tak snad příště. Asi už s navigací. Nebo alespoň s mapou, když už na značení a moji orientační schopnost není vůbec žádné spolehnutí. Jsem si jistá, že jednou zabloudím i na Letné. Do té doby budu studovat život Sidonie Nádherné z knih a třešničkou na dortu pak bude muzikál na letní scéně divadla Ungelt. Prostor Nového Světa, kde se nachází, je úchvatný. Teď už jen abych tam trefila:-). A aby nepršelo.

neděle 14. července 2013

Pád Bastily

Pád Bastily a začátek revoluce se dnes slaví ve Francii. Několikrát se mi poštěstilo navštívit tuto zemi zaslíbenou právě v okamžiku oslav a je nutno konstatovat, že Francouzi vskutku slavit umí. To jistě není nic nového pod sluncem a kolem čtrnáctého července se to mnohokrát umocňuje. Jen mi nikdy nešlo na rozum, proč tak, z mého pohledu kultivovaný národ, slaví tak barbarskou událost, jakou je právě Francouzská revoluce, za našich školních let ještě tvrdošíjně nazývaná Velká francouzská buržoazní revoluce. Bez ohledu na to, co přinesla Francii a světu, ji vnímám hlavně jako řádění luzy, ničení kulturních hodnot a památek, likvidaci veškerých morálních nastavení. Navíc se nepovedla, Bastila byla jen symbolické vězení, které už ani neexistuje, Robespierre, který ji nakonec vedl, byl šílenec, neřku-li psychopat, gilotinou se vraždilo ve velkém, nevidím na tom nic, co by svádělo k oslavám.  Přesto se ve Francii slaví, a odmyslíte li si tento důvod, francouzské oslavy jsou vždycky zážitek. I když podstatu odmítáte, jako třeba já. Chceme-li se porovnávat, zatímco Francouzi oslavují revoluci, Češi narozeniny Karla Gotta.:-). Každý máme svá božstvaJ.



sobota 13. července 2013

Tři bratři

Tři bratři jsou velmi častý pohádkový motiv, dva jsou pěkní mizerové a ten nejmladší je naopak výlupek všech ctností. Tak to se u těchto tří bratří poněkud vymykalo. Dva byli darebáčci, ale ten třetí nejen že nebyl nejmladší, ale prostřední, navíc ještě nic nevyhrál. Ani půl království, o princezně nemluvě. Jedno přízvisko ale nakonec má. Je to patrně největší smolař v našich dějinách. O kom že to vlastně mluvíme? Trojlístek bratří byl Boleslav Ryšavý, prostřední smolař Jaromír a nejmladší výlupek Oldřich, známý díky svému mimomanželskému poměru s vnadnou Boženou. Tady se přímo vnucuje otázka, zda je větší počet legitimních sourozenců přínos nebo velká životní ztráta. V případě této konkrétní trojice jde ovšem zcela jistě o prohru. Je možná se i zeptat, zda přinesli užitek pro Čechy, nebo zda byli vnímáni jako mnozí čeští politici, tedy jako katastrofa. Patrně by to bylo tak nějak napůl, oním jazýčkem na vahách byl právě smolař Jaromír.
Nicméně začít je třeba nejstarším, zrzavým Boleslavem. Byl to takový prototyp současného českého politika, jemuž jde jen o moc, osobní prestiž a vlastní zisk. A tady samozřejmě dva bratři znamenají hrozbu. Jaromíra tedy přikázal vykastrovat. Středověká kastrace tedy musí být lahůdka, člověk se diví, že to Jaromír nezabalil rovnou. Ovšem jeho myšlenkové pochody už asi nerozklíčujeme, proto lze jen konstatovat, že Jaromír přežil a na řadě byl Oldřich. Patrně měl být uvařen v parní lázni, ale byl včas varován a utekl. Boleslav měl tedy volné ruce pro své panování, což oslavil divokým mejdanem. Právě na něm, v návalu nějaké vzteklé euforie, rozsekl sekerou hlavu svému zeti. Patrně mu v něčem odporoval, což Boleslav vždycky nesl velmi nelibě. Protože ale do situace aktivně zasahoval i jejich polský bratranec Boleslav Chrabrý, došlo ke střídání na českém knížecím stolci, na kterém kupodivu usedl eunuch Jaromír. Během jeho nevýrazné vlády dospěl nejmladší Oldřich, a jak již bylo v této rodině zvykem, bratra svrhl a vyhnal ze země. Usadil se na knížecím stolci a vydržel na něm celých dvacet tři let.
Řeklo by se, že všechny rodinné problémy už byly vyřešeny. Avšak doba si žádala konečné řešení. Živý Jaromír byl neustálou hrozbou. Navíc přišla další starost, chyběl legitimní dědic, což v neklidné době opat nahrávalo Jaromírovi. Nezbývalo než jednat. Německá manželka byla ponechána na pražském dvoře a Oldřich se vypravil rozhlédnout se kolem. Tím položil základy trvalého českého mýtu, jak snadno lze proniknout do vyšší společnosti přes „láskyplné vztahy“. Zemitá selka Božena totiž pronikla do širokého povědomí jako někdo, kdo při praní prádla, práci veskrze nepůvabné, dokáže okouzlit náhodně projíždějícího panovníka. Taková česká varianta středověké Popelky, oblíbené i v moderních verzích. Prostě stále se čeká na prince a je jedno, zda na bílém koni či v bílém Ferrari. Božena to samozřejmě urychlila tím, že prala do půli těla svlečená, to zabere takřka každý kolemjdoucí, jedno, zda princ či chuďas.
Oldřich byl navíc muž činu, tudíž Božena brzy přišla do jiného stavu. Co nastalé situaci říkala Oldřichova zákonitá žena či Boženin manžel, prameny zatajují. Česká tolerance k podobným záležitostem se patrně rodila v těchto drsných časech.
Zkrátka, historie se mnohdy opakuje, ale znovu zažít osud Jaromíra by si jistě nepřál nikdo. Oldřich měl syna, že levobočka bylo vedlejší. V tomto případě šlo o nejvyšší funkci ve státě, tak šly veškeré normy stranou.
Jaromír byl proto pro jistotu oslepen, ale stále ještě ponechán na živu. Asi z nějaké bratrské nostalgie. V okamžiku, kdy Oldřicha skolil infarkt a jeho nemanželská Břetislav se někde potulovat, se Jaromír s neznámých důvodů zachoval velmi šlechetně. Uvolněný trůn uhájil pro svého synovce. Ten se mu pak odměnil vskutku královsky, najal na zmrzačeného strýčka vraha. Mohla tak přijít ona situace, kdy znavený Jaromír ulevuje svým vnitřnostem netuše, že pod latrínou se skrývá najatý Vršovec. Vskutku, šlo o práci velmi nechutnou. Za peníze se však udělá cokoli, neb peníze, jak známo, nesmrdí. Jaromír byl tedy propíchnut kopím na toaletě a Břetislav se stal jediným možným vládcem v zemi. Prostě, nevděk světem vládne.

      Tak nějak by mohly vypadat knižní historické fejetony?



pátek 12. července 2013

Týnec nad Sázavou

Týnec nad Sázavou je malebné městečko, které kdysi „zdobila“ továrna Jawa, dnes vodní turistika, a po celá staletí týnecká rotunda.
Letní výlet z Prahy sem lze zvládnout za jedno prosluněné odpoledne. Cílem byl první z osmi letních naplánovaných hradů, Týnecký hrad alias rotunda. Je to komorní záležitost, ale poměrně příjemná. Jako by zde platilo, že co je malé to je hezké.  Když vyšplháte na věž a pohlédnete do kraje, naskýtá se k vidění několik kontrastů: půvabné městečko hyzděné socialistickými paneláky či lesy, ze kterých trčí chátrající torzo již zmiňované továrny.  Řeka, která se nyní už jen líně valí (před měsícem napáchala tolik škody, že se kolem ní stále nedá jezdit, neb podemletá silníce to nedovoluje a nutí vás ke krkolomné objížďce přes ještě rozbitější cesty nevím kolikáté kategorie, které ale nejsou u řeky), nyní láká vodáky, kteří by mohli být městečku vítaným přivýdělkem. Jestli jsou, netuším, neb nákup v místním Lidlu se odehrával takřka podle socialistických stereotypů: „Není, nemáme, nevedeme…“

Ale to byla jen malá skvrnka, jinak je Týnec hezké městečko a rotunda příjemné místo k zastavení. 
                                     Hezky opravená vstupní brána do areálu

                 Týnec byl původně zatýněná osada, na obchodní stezce z Prahy do jižních Čech
                                        Rotunda a hrad měly funkci obytnou, obrannou i sakrální
                                                            jsou už pěkně staré:-)
                                                     "Výzdoba" kolem je ale novější
                                            Vstupní portál určitou starobylost nezapře
                                             Panorama doplněné o nezbytné paneláky
                                                Z lesů trčí torzo hroutící se zanedbané továrny
                                                Vystavují zde i proslulou týneckou kameninu
                                               Celkově je Týnec velmi  malebné městečko