čtvrtek 30. dubna 2015

Poslední zvonění

   Poslední zvonění patří k tradičním předmaturitním zvykům.  Pravda, kreativita některých ročníků klesá, ale snad časem nezmizí úplně. Nebo možná ano, studenti si najdou a vytvoří jiné tradice. To naše klasické poslední zvonění se bohužel smrsklo na nenápadité polévání mladších spolužáků a výběr peněz. V posledních letech mám pocit, že jde hlavně o ně, vybrat nějaké peníze. Nějaká recese, vtip a zábava jsou dávno zapomenuty. Paradoxní je, že jedním ze zásadních požadavků současnosti na kantory je zábavnost. Aby byli zábavní…Když ovšem mají být zábavní studenti, a poslední zvonění je dle mého místo, kam zábava patří mnohem víc než do výuky, pak je to(často) k uzoufání nudné, nenápadité, fádní.

 Je to ovšem můj klasický skeptický pohled, patrně kapku pesimistický, oni si to polévání zjevně užili. 

   A jak už to tak bývá, dnes i překvapili. Mile a velice. Včera strávili celou noc ve škole, pilně se připravovali a ráno zde na všechny čekalo  překvapení v podobě drobných vtipů, záhadností, tajenek. Takže i kreativita se dostavila, zábava spolu s ní, a ve finále šlo o velmi vydařené ráno.
    Nu, a pak měli dopoledne vyhrazené k tomu, aby se odstěhovali ze třídy, v jednu dostali vysvědčení, poslední, a pak jsme jim zazvonili. Také naposledy. Nechyběla ani špetka dojetí.  Prošli si tradičním špalírem mladších spolužáků a vrátka školy za nimi zaklapla. Po osmi letech. A teď už jen zkouška dospělosti a hurá do života. :-)
Jednoho by to doopravdy dojalo:-)











středa 29. dubna 2015

Německo

…každý to má jinak
„Jaký máš vztah k Německu?“
Tato zdánlivě nevinná otázka je vysloveně generační. Zatímco generace, která zažila druhou světovou válku či jejich potomci, jistě odmítavě zakroutí hlavou, střední generace už zase bere Německo na milost. Jejich negace je zaměřena víc na rusky hovořící oblast. A nejmladší generaci je to naprosto fuk, berou Německo a němčinu jako běžnou součást Evropy a svého života. Maximálně se v jejich vnímání projevuje běžně rozšířené klišé, že němčina je nelibozvučný, drsný a nehezký jazyk, proto všichni koketují s angličtinou. Ale němčina je pro ně běžný jazyk, v naší středoevropské praxi mnohdy využitelná víc než všeobecně adorovaná angličtina, protože do německy mluvících zemí máme přeci jenom blíž.
„Skončeme už s tím věčným škatulkováním,“ vyzývají někteří osvícení romantici zejména těm, co staví svůj názor na zažitých představách a klišé. Argumentují tím, že všude se najde dobro i zlo, které by ale nemělo být směrodatným měřítkem hodnocení všech.
Na tom něco je. Být jen negativní je prostě frustrující a dnes dokonce i nemoderní. Možná by se naše jazyková vybavenost vyvíjela, kdybychom nenechali zvítězit nenávist ke všemu německému či nepodlehli názoru, že němčina je prostě hnusný jazyk.
Otázka ovšem je, jestli je to vůbec možné. Vymanit se ze směsi všelijakých předsudků, odsudků či dogmat.  Od kolébky vám někdo tvrdí, že Němci jsou studení čumáci s přehnaně vyvinutým smyslem pro disciplínu a pořádek. Když pak během své cesty životem narazíte na bohémsky založené německého nepořádníka, který se směje do rána do večera, nevěříte, že se jedná o čistokrevného Němce. Tak příjemný a ležérní člověk přeci nemůže pocházet z odtažitého národa Goethova?
 Nebýt předsudků a zažitých pravd, ani by nás to nenapadlo. Abych nevyznívala jako nějaký zarytý germanofil, který si umanul bránit čest a hrdost německého lidu, naopak to platí úplně stejně. A vlastně platí to o vnímání všech cizích národů. Snad jen Češi mají tu specifiku, že někdy s falešnými předsudky přistupují sami k sobě. Taková určitá forma sebemrskačství.  To tedy Němci zcela jistě netrpí. Nicméně, mylných představ i u nich koluje nepřeberné množství.
Nedávno jsem se pokusila o malý privátní průzkum. Dotazníkové šetřeníJ. Němci z něho vyšli s dvacítkou automatických přívlastků. Každému se totiž vybaví následující atributy: preciznost, odtažitost, uřvanost, pivo, auto, ….
 Někdy mě napadá, jestli vůbec o podobných jistotách přemýšlíme v nějakých souvislostech?  Člověk by řekl, že o zeměpisně nejbližších sousedech budeme vědět něco víc. Kupodivu, nacházím v daném ohledu víc mezer, než bych sama čekala.
 A tak se pokusím všechna ta jednotlivá klišé trochu víc rozpitvat. Podívat se na ně z několika úhlů pohledu, podrobněji, do detailů…
 Domnívám se, že trocha historie nikoho nezabije (ba dokonce ani současnosti). A podívat se do Německa, třeba jen virtuálně, rozhodně nemůže být na škodu. Dokonce ani pro ty, že skončili s němčinou u klasického der, die, das…
Mimochodem, Němci, kteří jsou, jak známo, velmi pracovití, o podobné metody soužití docela stojí. Mají celou řadu programů, které umožňuje těsnější spolupráci, výuku jazyka či docela obyčejnou interaktivní výměnu studentských pobytů.
 Je to vlastně daleko dobrodružnější a příjemnější realizovat takový průnik proti zažitým klišé než se zakonzervovat v pocitu nevraživosti vůči všemu německému.
Je jen jedna malá potíž, přesvědčit všechny kolem, že němčina je v podstatě hezký jazyk a Německo krásná, rozvinutá země…..
   


úterý 28. dubna 2015

Blogger

Člověk se stane blogerem z moha různých důvodů. Já jsem se třeba pustila do internetového sebeodhalování z důvodu prezentace svých knih. Poradila mi tehdy už zkušená bloggerka Wlčice, jejíž blog je mi dodnes vzorem. Sdělila mi tehdy několik základních bloggerských pravd. Jednou z nich je, že to na blogu musí žít. To mi, pravda, zpočátku dělalo značné potíže. Něco napsat a vyvěsit to na net. Proč? Pro koho? Bude to někdo číst? Pomůže to mým knihám?
Začala jsem velmi rozpačitě, jednou týdně, možná i méně. Jenže patrně budu člověk se sklonem k závislostem, protože blogování se mi zalíbilo a za chvíli už z něho byl určitý návyk, součást každodennosti. Objevila jsem osobitý svět bloggerů, z nichž každý má svůj vlastní důvod, proč tuto veřejnou formu sebeprezentace, konverzace či čehosi jiného aktivně provozuje.
Takže vím, že mě tady někdo čte, mě osobně to baví. Zda to pomohlo mým knihám, to zdaleka netuším, jen tiše doufám, že ano. Že si našly cestu ke čtenářům, kteří by je v těch horách denně vydávaných knih vůbec nezachytili. 
Pěstuji si i nové čtenářky:-), ale to je zase jiná kapitola. Prostě nějaká forma pomoci tady asi je. A nesmím zapomenout na 
16. květen, kdy se můžeme vzájemně i s mými knihami potkat na Světu knihy...............................
 Coming soon:-). 
To je ovšem na jinou kapitolu. 
   Dnes chci já  trošičku pomoci, nové bloggerce, která touží na svém blogu prezentovat Německo.  Německo, němčinu, germanistiku, prostě vše, co souvisí s jejím oblíbeným jazykem a zemí.  Takže si tady otevírám německé okénko, zakládám nový štítek: Německo, a některé moje fejetonky budou přesměrovány na její blog. A třeba tak najde pár nových studentů němčiny. Nebo jen v někom probudí zájem o Německo, přiblíží jeho reálie, dějiny i zajímavosti. A nebo také nic:-), to je prostě úděl blogů….
Ale to pro bloggery přeci není nic nového pod sluncem:-)

Tak tedy Guten tag:-) 
Zítra poprvé....

pondělí 27. dubna 2015

Králova zahradnice

Zdá se, že se ve filmovém průmyslu blýsklo na lepší časy:-). Nebo si se spíš sešlo nečekaně víc filmů, které mě oslovily, pobavily nebo prostě potěšily. Po nedávné francouzské komedii Co jsme komu udělali přišla Králova zahradnice. A to je roztomilá kostýmní záležitost, což mě potěší takřka vždy. V hlavní roli exceluje Kate Winslet, která zraje jako víno ( když už je to o té zahradě:)).
Příběh zahradnice se odehrává ve Versilles, které Ludvík XIV. kdysi nechal budovat jako své luxusní sídlo. Rozhodně netušil, že se po letech stane oblíbenou filmovou kulisou. 
Příběh zahradnice je samozřejmě zasazen právě do Ludvíkovy doby, ale jde tam o klasický emancipační příběh, který by mohl mít rozměry jakékoliv doby. Ovšem právě francouzská historie mu dodává onen šmrnc, šarm,   Jde o krásné prostředí, skvělé herecké výkony a dokonalý relax. Alespoň na mě to tak působilo a Královu zahradnici jsem si užila.
 A hned bych vyrazila do Francie:-)
                                                       

neděle 26. dubna 2015

Básník

Dnešní čtení je pořádná dávka. Asi nejen na neděli. Dramatický příběh Ivana Blatného. To je opravdu příběh jako hrom.  Jsou to vlastně zároveň i dějiny dvacátého století, což samo o sobě je drama na druhou. Je zde zachycena první republika, Protektorát, poválečný svět stejně jako svět emigrace. A intrik v emigraci, které si mnohdy ani nepřipouštíme. Ale byly a zde jsou odhaleny v poměrně drsné podobě. Projdeme s Blatným i anglické psychiatrické léčebny, kde strávil řadu let. Je to prostě příběh nabitý emocemi. A toho čtení, miluji tlusté romány, ke kterým se mohu vracet. Román o básníku Ivanu Blatném je přesně takový
                                          Obálka titulu Básník

sobota 25. dubna 2015

Pracovní doba ve škole

    Nedávno se mne kdosi ptal, co budu dělat o prázdninách. Přivedlo mě to do rozpaků. Ne snad, že bych netušila, co hodlám během dvou letních měsíců provozovat, ale už dávno nevnímám svoji zaslouženou dovolenou jako prázdniny. Bývám na podobnou záměnu poměrně alergická.
    Začala jsem tedy uvažovat. Vysvětlovat, že si kantoři prázdniny jak se patří zaslouží,by znamenalo nosit dříví do lesa, což rozhodně nemíním. Prázdniny jsou pro děti, učitelé mají dovolenou jako každý jiný pracující. Představa, že kantor stráví ve škole zhruba stejně tolik času jako žactvo, mi vždycky připadala dost prapodivná. Ovšem čím větší prapodivnost tím větší zakořeněnost. Kromě toho si myslím, že zavádět nějako standardizovanou pracovní dobu do školy, přesněji řečeno klasických osm hodin, je ještě větší prapodivnost.
Můžu ovšem nějak bojovat s všeobecně zažitým názorem, že učitelka je ve dvě hodiny odpoledne doma?
    Musela jsem se zamyslet nad všemi svými povinnostmi. Myslím tím těmi, které přímo nesouvisí s výukou, ať už jde o dozory, opravování písemek, nekonečná papírová
 i elektronická byrokracie, výlety, exkurze a celou řadu dalších aktivit, které jsou po kantorech vyžadovány jaksi samozřejmě. Některé činnosti moc času navíc nezaberou, nad jinými aby člověk trávil celé dlouhé hodiny. Zejména při tvorbě školních vzdělávacích plánů se člověk vyřádil.
    Vzpomínala jsem, jestli někdy někdo nějak ocenil učitelskou práci přesčas, a musím říci, že můj dojem byl právě opačný. Všichni tak nějak mají dojem, že pracovní doba učitele končí se zvoněním.
    Prosto se asi objevují tendence vnutit do školství přesnou a kontrolovatelnou osmihodinovou pracovní dobu. Osm hodin bude učitel přímo na pracovišti, pak si označí odchod a teprve tehdy smí odejít. Pak nebude nikdo říkat, že učitelky jsou ve dvě doma.  Ostatně, některé i jsou, to já nepopírám, ale s tím, že si přivlekly haldu sešitů k opravování a příprav na další dny. Přestože tedy takové tendence lze v určitých periodách ve školství vysledovat, nikdy se nikdo nepokusil spočítat veškerý čas, který učitel své práci věnuje.  Jeho pracovní doba v podstatě nekončí nikdy, protože i když už je opraveno, připraveno a není ani žádná exkurze, pořád je tu administrativa, rodiče či jen vymýšlení nějaké aktivity. O problémech s dětmi ani nemluvě, ty se vám dostanou pod kůži natolik, že o nějakém vypnutí většinou nemůže být ani řeči. Někteří jdou v kontrole učitelské pracovní doby dokonce tak daleko, že zavádějí hlídací časový systém a během školního volna během roku nasazují přednášky, semináře, školení či jen prosté, leč povinné uklízení zásuvek a tříd. Cíl je samozřejmě jednoznačný, docílit pevné učitelské pracovní doby, což je ovšem do jisté míry oxymóron. Ten, kdo má svoji učitelskou práci přes všechna její negativa rád, ten pak stejně dělá od nevidím do nevidím. Ti, co pracují do výše svého platu, si to odsedí, a je pak jedno, zda jsou doma ve dvě či až v půl páté.
    Zajímavé je zamyslet se nad učitelskou pracovní dobou z hlediska platu. Nebudeme si nic namlouvat, všichni víme, že učitelská výplata je u nás víc podobná podpoře v nezaměstnanosti než adekvátní mzdě vysokoškolsky vzdělaného odborníka. Potom je delší volno a nepravidelnou pracovní dobu možné vnímat jako určitý nepatrný bonus, za který si sice chleba nekoupíte, ale minimálně k odpočinku a regeneraci postačí.
    Když ale začnete tržně přepočítávat, musíte dojít k nevyhnutelnému závěru, že to prostě není nic moc. Striktní pracovní dobu ve školství prostě nastavit nejde, tam se to všechno odvíjí od lidí. Buď člověk učí s láskou a rád, pak jeho pracovní doba v podstatě nekončí nikdy.
    A pokud ho školství nebaví, štve či dokonce vytáčí, a přesto v něm setrvává, pak je pracovní doba dle zákoníku práce sice určitá berlička, leč dokulhat s její pomocí můžete tak akorát do davu věčných nespokojenců.
    Pokud začnete pátrat po tom, kolik hodin kdo stráví ve škole, nikdy se nedoberete stejného čísla. Tvrdit, že musí být kantor osm hodin na pracovišti je proto docela velká hloupost, protože když se něco chce vtěsnat do statistických tabulek, stává se to jen formalitou a ta umí ve školství nadělat víc škody než užitku. Ještě jsem nezažila zapáleného kantora, který by s koncem pracovní doby pustil svoji práci z hlavy nebo si do ní nic nepřipravoval.

    Možná by statistici či úředníci měli inovovat jiné věci, které by učinilo ze školy atraktivní pracoviště. Přesně vymezená pracovní doba to ale není. Pracovní doba prostě ve škole nekončí nikdy. Minimálně v té škole, kde se i přes všechny mýty učí s láskou a zaujetím. Bez ohledu na výši platu. Ale to je zase jiné zamyšlení:-)

Psáno pro časopis Škola a rodina

pátek 24. dubna 2015

Stěhování národů

 V hodinách dějepisu se věnujeme stěhování národů na přelomu starověku a středověku. Tehdy se pohnuly obrovské masy lidí, které tlačily před sebou další skupiny, které před nimi většinou v panice utíkaly. Migrace lidí byla tak veliká, že změnila systém, který fungoval (a následně skomíral) mnoho staletí. Nechci tady rozebírat hodinu dějepisu a tehdejší příčiny rozpohybování lidských davů. V kostce lze říci, že za to tehdy mohla populační exploze, změna v obživě, válečné konflikty, hledání nových domovů, chátrající říše Římská, volnost pohybu, nedostatečně chráněné římské hranice. Docházelo k bourání starého a bolestivého zrodu čehosi nové. To nové žijeme v podstatě několik dlouhých staletí. A určité vlny migrace se objevují celkem cyklicky. Nyní ovšem nějak nabývají na síle. To jsou desetitisíce uprchlíků, které míří k evropským hranicím. Nikdo před nimi (zatím) v panice neutíká, přesto vzniká problém. Co bude dál? Co s nimi?  Kde se usadí desetitisíce lidí, které míří na území Itálie (tedy pradávné říše ŘímskéJ)? Jak se uživí, kde budou bydlet? Půjdou dál? Změní se celý geosystém a následně i všechny možné politické systémy?  Jde z mého úhlu víc o řečnické otázky, protože historie na ně poskytuje více méně pregnantní odpovědi. A navíc mě ani ne tak ty přívaly, jako ti mrtví. Jak se v touze po lepším životě a na útěku před válkou stávají obětí obchodu s lidmi. Dnes se totiž obchoduje úplně se vším, neb jde zase o peníze. Někdo se napakuje, protože našel díru v systému. A svět přihlíží, protože do obchodních aktivit velmoci nezasahují (to by jinak nemohli tak vesele a vehementně tolerovat Čínu ),takže stovky uprchlíků umírají, stovky se dostávají do Evropy, která neví, co s nimi. Novodobé stěhování národů. To starověké změnilo svět. Co změní toto? Nebo naopak, je nějaká síla, která by to změnila nějak k lepšímu… 

Že se ptám

čtvrtek 23. dubna 2015

Příliš demokracie škodí

   Ono ostatně všeho moc škodí, tak proč by zrovna demokracie měla být výjimkou. Pravda, nejsem s tímto názorem dvakrát populární, ale jsem o tom tak nějak přesvědčená. Minimálně té demokracie, která je nynějším hitem, tedy té, kdy si pojmem demokracie mnozí představují jenom to, že si mohou dělat a říkat co je napadne. Nedávno mě zaujal text o výchově dětí, který vlastně se mnou tak trochu souzní. Já ovšem chci zmínit i jinou stránku současnosti. Nedávno jsme totiž pokračovali v našem protidrogovém programu. Dozvěděla jsem se, že trendem současnosti již není nabádat děti, aby nebraly. Naopak. Cílem je brát kontrolovaně. Mít to pod kontrolou. Protože je vaším svatým právem se svobodně rozhodnout, že chcete brát. A nikdo vám nesmí říkat, že ne.  No, tak z toho jsem trochu paf, leč je tomu tak. Prostě každému co jeho jest. Jen si nedovedu představit, jak to vysvětluji malým dětem. Dle logiky věci pak přijdou domů s jediným, co si zapamatují: Paní učitelka říkala, že máme brát drogy.
No, je to celé tak trochu v kostce, ale podstata je zachovaná. A tak si prostě jen myslím, že příliš všeho prostě škodí…

Nebo tomu jen prostě nerozumím. Možná bych si měla něco vzít,když je to vlastně moje svaté právo….J

středa 22. dubna 2015

Wandertag

Naši potencionální budoucí primáni se dnes snaží u přijímacích zkoušek, potencionální maturanti a vyšší ročníky mají proto studijní volno. Ve škole musí být klid. Malé děti doma nechat nelze, tak vandrujeme. Tedy wandrujemeJ, jsme německá škola. Pod mým vedením je to ale městská turistika, šli jsme po stopách pražských spisovatelů a dalších známých osobností. Z Letné od Rudolfa Medka až na Smíchov k Jakubu Arbesovi. Počasí nám přálo, pěkně jsme se prošli, něco nového dozvěděli. Takové příjemné přemostění pracovního týdne.



































úterý 21. dubna 2015

Co jsme komu udělali?

   Zase jedno vydařené kino. Řekla bych, že nečekaně mimořádné. Je to film jakoby načasovaný do dnešní doby, která má s xenofobií a rasismem velký problém, ovšem v rámci politické a diplomatické korekce se o něm raději nemluví, schovává se pod koberec. On ovšem nezůstane skrytý pořád, vybublá a pak bude problém výrazně větší. Nicméně, o to (asi) v tomto filmu nejde…Myslím, že jeho primárním cílem je pobavit. Humor je tu místy velmi trefný, pojmenuje některá bolavá místa té naší globální současnosti.  Vnímám ho tak malinko jako pokus o průlomové téma, jako kdysi Hádej, kdo přijde na večeři. Prostě tak nějak, zatím formou filmového humoru, pojmenuje něco, co jednou může Evropu zlikvidovat. Zatím se tím bavíme, byť už pomalu z toho mrazí. Samozřejmě, trend současnosti nedovolí vyústění v nějaké drama (ostatně, jde vlastně o komedii), nakonec si všichni padnou do náruče, vnímají svoje odlišnosti a jiné kořeny a jsou šťastní..... Takže vlastně spíš pohádka, ale něco tam přeci jen zaznělo. Zatím pod pláštěm humoru, uvidíme, co bude dál.  
Ale film: Co jsme komu udělali ?je podle mě výborný.  

Nehledě na to, že podobnou otázku si často kladu v mnoha různých ( i podobných) souvislostech...
Co jsme proboha komu udělali.....
                                                   poster

pondělí 20. dubna 2015

Čtenářka

Mám ráda všechny svoje čtenáře, všech si vážím a vždycky mě moc potěší, když se dozvím, že si někdo některou moji knížku koupil, přečetl, líbila se mu. Den má rázem barvu růžovou...
Ale tahle čtenářka, ta je speciální:-). A třeba mi přivede i jiné a nové čtenáře:-)