pátek 31. srpna 2012

Psí lidé

Lidé mají odjakživa touhu se nějak seskupovat, od pravěké tlupy po současné politické strany. Ono se to v podstatě od sebe příliš neliší, ale o politických vazbách dnes psát nechci, neb si příliš považuji své duševní rovnováhy. Mě více zaujalo dělení lidí na kočičí a psí. Všeobecně se tvrdí, že kočičí lidé si s psími moc nerozumí, ale v životě to, asi jako všechny pravdy, tak úplně neplatí. Nicméně určitá diferenciace tady je.  V amerických romantických filmech si dokonce podle psí či kočičí příslušnosti vybírají životního partnera. To myslím, v našich zeměpisných podmínkách moc nefunguje, neb soužití psa a kočky je u nás běžnější než se na první pohled zdá. Stačí připomenut dětskou klasiku o pejskovi a kočičce. Ale i tak se určité rozdílnosti najdou. Živě si totiž představuji větší liberálnost u kočičích lidí v protiváze s psí oddaností těch druhých. Stejně tak si u kočičích jedinců člověk nemůže být jist, kdy a kam zmizí, zatímco před psím partnerem zase nelze nechávat nic nedojedeného, neb to určitě slupne za vás. Určitou odlišností je také úzkostlivá kočičí čistota, zatímco psí stopy jsou dobře patrné i při existenci čistokrevného kousku.
Zajímavý je i přístup ke spánku, zatímco kočičák slastně lenivě odpočívá, pes neustále nutí k nějakým procházkám či sportovním aktivitám. Kočka je ráda sama, pes to zase o samotě moc neumí, což v jisté míře může (ale nemusí) platit i o jejich majitelích.
Ve finále si myslím, že ne každé zvíře odpovídá vlastnostem svého majitele, ale že se nakonec vždycky každý páníček na svého zvířecího miláčka začne trochu podobat. Ať už vizážíJ, povahou nebo jen přístupem ke svému okolí. Ale nic neplatí stoprocentně. Já se třeba řadím ke psím lidem, ale psí poslušnost je mi na hony vzdálená (pravdou ale je, že Zachariáš také moc neposloucháJ). Umím být poctivým vyznavačem kočičí lenosti a Psí vojáci také nejsou mým šálkem kávy.
Takže  celá ta teorie je tak trochu postavená na hlavu. Nebo u nás prostě platí koexistence pejska a kočičky. A psí a kočičí lidé se nemusí jen za velkou loužíJ

čtvrtek 30. srpna 2012

Za volantem

Jedu si takhle rozpálenou letní Prahou, když tu najednou za mnou děsivé troubení. Samozřejmě se leknu, neb si všechny tyto hlasité projevy tolerance laskavých pražských řidičů většinou vztahuji na sebe, a koukám, kde jsem komu zabránila v rychlé jízdě. Nešlo o mě. Uf. Ve vedlejším pruhu se řítila dvě vozidla, jedno velké terénní, druhé menší, viditelně i méně luxusní. Jedu dál, teréňák přede mnou ovšem prudce brzdí, blokuje celou silnici, auto za ním tudíž staví také. Naštěstí provoz je prázdninově ospalý, takže nikdo nenarazil ani do nás, co jsme překvapeně museli zpomalit a posléze zastavit také. Pomalu je objíždím, díky své klimatizaci v podobě staženého okýnkaJ ovšem slyším hrozivý proud divokých nadávek. Z luxusního bouráku skáče tmavší muž a řve na toho druhého, že mu tedy překážet nebude. Druhý se brání, verbálně, žádá, ať mu chlápek nenadává. Ten mu buší pěstí do vozu, vytahuje ho z auta, což už sleduji ve zpětném zrcátku na semaforu. Asi bych měla zavolat Policii, sahám po telefonu, když tu vidím, jak se jiný, zjevně statečnější řidič než já, u vozidel zastavil a jal se dramatickou situaci řešit. Moc toho nevyřešil, neb agresor skočil do svého teréňáku a rychlostí, která ani vzdáleně nepřipomínala povolených padesát, okamžitě zmizel. Co bylo dál, nevím, naskočila zelená. Docela rozklepaná jsem dojela do práce s nevyvratitelnou jistotou, že naše silnice jsou opravdu džungle. A stresu z běsného troubení se asi hned tak nezbavím, dnešek ho tedy náležitě přiživil, a to jsem ani nebyla hlavním aktérem dramatu. Jeden aby i na Prosek jezdil ozbrojenýL

středa 29. srpna 2012

Svatá čtveřice

Někdy k návštěvě kina přistupujeme tak, že půjdeme na český film, abychom podpořili českou kinematografii.  Jako takový dobrý skutek. Ale každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán. Ovšem někdy je trest až příliš přísný. Jako v případě Svaté čtveřice. Jeden by nevěřil, jak hluboce lze klesnout. Od začátku do konce opravdu žasnete a kladete si otázku: To si snad dělají prču? Nebo je to skrytá kamera na téma, co český divák vydrží? Kdo takovou slátaninu vůbec zaplatil? Jak si může český film stěžovat na nedostatek financí, když jsou peníze na takovou hrůzu? Proč to vůbec natočili? Zbláznil se snad Hřebejk nebo ztratil sebeúctu? Nu, jelikož jde v podstatě o řečnické otázky, neb na ně nelze, ani při sebelepší vůli, najít uspokojivé odpovědi, tak k filmu samotnému. Obsah netřeba vyprávět, je obsažen v názvu samotném. Manželské páry si v rámci boje proti nudě v ložnici prohodí partnery. Nic víc, nic míň. Čekáte-li sexuálně jiskřivou komedii, pak vás mohu ujistit, že nic asexuálnějšího jsem už dlouho neviděla. Čekáte-li nějakou sondu do mezilidských vztahů, čekáte marně. Jediné, na co lze u tohoto filmu čekat, je konec. Protrpíme se k němu asi za osmdesát minut, a vskutku jde o přehlídku trapnosti, nudy a ztráty soudnosti. Jediné, nač by se možná dala najít odpověď je otázka, zda tvůrci (nu v tomto případě velmi silné slovo) chtěli urazit svého diváka. Pak lze odpovědět, že ano. Protože když někdo natočí takový film, ještě ho vydává za romantickou komedii plnou jiskřivého sexu, pak je buď po lobotomii mozku, nebo mu vadí, že v Čechách se ještě chodí do kina a jejich cílem bylo vyhnat poslední zoufalce a příznivce českého filmu z předražených kinosálů. Takže pointa (neb film samozřejmě žádnou neměl) na Svatou čtveřici jedině za trest! A ještě by vám za to měli zaplatit, ne že budete vstupné platit vy. To si rozhodně tento paskvil, přes rádoby hvězdné herecké obsazení, rozhodně nezaslouží.  A naše domácí charitativní snaha podporovat českou kinematografii získala obří trhliny. Ba, řekla bych, že po Svaté čtveřici nezacelitelnéJ.
                                   

úterý 28. srpna 2012

Klííd...

Velmi často přemýšlím, jak dosáhnout trvalého životního nadhledu. Získat ho není vůbec snadné. Ještě těžší ale je si ho trvale udržet.  On je totiž soustavně atakován mnoha okolními aspekty, které ho ohrožují. Když nejste od přírody flegmatik, musíte na svém klidu a nadhledu permanentně  pracovat. Většinou je to proces plný nových začátků, protože předchozí výbuch emocí vaši snahu o klid a vyrovnanost již po x-té zhatilJ.
 Vlastně největším pomocníkem v získávání nadhledu je čas. Nebo spíš zkušenosti získané věkem. V jisté fázi života totiž nevyhnutelně dospějete k pocitu, že rozčilovat se nemá cenu, neb jediné, co tím získáte, je bušení vlastního srdce a tím mnohem pravděpodobnější náběh na infarkt.  K tomu, aby člověk získal určitý nadhled, nestačí ale jen zestárnout. Naopak, mnozí staříci jsou tak choleričtí, že je radno pohybovat se minimálně z dosahu jejich hole. Alespoň v prostředcích pražské hromadné dopravyJ.  
 Ten hlavní motiv k získání nadhledu je, že člověk musí chtít. Aby chtěl, musí si uvědomit, že dosud mu nadhled chybí. A pak se pokusit o jeho získání. Tedy, jak je dnes velmi módní tvrdit o všem, musí to být v hlavě.  A když je to v hlavě, jde to samo! Své o tom ví úspěšní olympionici, ti, kterým se podařilo zhubnout, uzdravit se nebo překonat jinou, zdánlivě nepřekonatelnou,překážku. 
  Jenže jak to udělat, když to v hlavě nemáte? Existuje návod, jak to do ní dostat? Ráda bych tam dostala již zmiňovaný nadhled a vnitřní vyrovnanost, ale vždycky se najde nějaká prkotina, která mě vytočí, tím pádem mi zřejmě ucpe něco v hlavěJ a je po klidu a vyrovnanosti.
Mimochodem, s věkem je to opravdu lepší, což ovšem neznamená, že boj o trvalé udržení je u konce. Někdy člověk bouchne jako za mlada, jen periodicita už není tak pestrá. Pozvolné snižování výbušnosti skýtá určitou naději, že jednou se ke klidu a trvalému nadhledu opravdu propracuji. Otázkou zůstává, zda to bude ještě v tomto životěJ.
                                                       

pondělí 27. srpna 2012

Gympl

Televize po opravdu okurkové sezóně, kdy zopakovaly takřka všechny nekoukatelné kousky z doby minulé - nějak nechápu, kdo se dnes ještě může dívat na Muže na radnici či na Copak je to za vojáka? začánají nabízet televizní podzim. Ono,co si budeme povídat,  ani stařičké Chalupáře bych nesledovala, byť moji odpůrci v této veselé normalizační agitce nic špatného nevidí a dle sledovanosti jsem asi jediná, komu je z opakování Chalupářů na veřejnoprávní televizi spíš neveselo. Ostatně, ne že by současnost byla o něco veselejší, komerční Farma je něco, na co ani nemám žaludek, abych sledovala. Nu, a právě do tohoto marastu přichází již zmíněná podzimní nabídka. A jakoby nestačilo, že prázdniny se krátí a obchody jsou plné vyzývavých reklam ohledně začátku školyL, tak hlavní taháky na televizních stanicích jsou Gympl a Základka.
A tady se mi doslova sevřel, neřku-li zvedl žaludek. Bytostně nesnáším filmy ze školního prostředí, kde je nejoblíbenějším scénáristickým záměrem dělat z učitelů blbce, z dětí chudáky, kteří úpí pod knutou zatuchlého školství, které brzdí jejich kreativního ducha v rozletu, z rodičů zaryté odpůrce vzdělání svých drobečků, prostě dokola omílané stereotypy, které opravdu nesnáším. Učitelé jsou tam vždy do jednoho vykresleni jako kreatury nebo ubohé karikatury,školní prostředí křečovitě trapné a to se prostě nedá. Nevím, jestli to tak mají i lékaři s filmy z lékařského prostředí, ale na školní filmy jsem alergická. A proto, hurá na Ententýky. A nejen my, co nesnášíme školní prostředí, i ostatní, protože nač se dívat na školu i ve volném čase. Ententýky nabízejí mnohem lepší a zábavnější alternativu.  A není to škola:-).Takže to je jediná volba pro televizní podzim,samozřejmě z mého úhlu, takřka netelevizního, pohledu. Jinak je lépe televizi využívat jen k DVD, případně vůbec, což je asi úplně ta nejlepší varianta.
          

neděle 26. srpna 2012

Byly jsme tam taky

Útlá knížečka Byly jsme tam taky mě doslova šokovala. Ne snad, že bych nevěděla, čeho byli soudruzi v minulém režimu schopni. Spíš proto, že nechápu, jak to někdo mohl vydržet. Příběh Dagmar Šimkové v knize Byly jsme tam taky je totiž o komunistickém lágru. Kterak byla krásná mladá holka nespravedlivě odsouzená a musela strávit čtrnáct let ve vězení. Spolu s vražedkyněmi, zlodějkami, prostitutkami, ale hlavně drsnými bachaři a bachařkami, kteří sloužili komunistickému systému. Hrůza. Kniha je napsána emotivně, nešetří detaily. A člověk může jen v údivu valit oči, jak to vůbec mohly vydržet? Přemýšlím o sobě, zda bych to dokázala a jsem si jistá, že se zdravým rozumem určitě ne. Kniha si nese na obálce řadu sdělení od lidí, kteří knihu přečetli a zjevně žasli jako já. S mnohými se mohu ztotožnit, jedno ale budu citovat. Povinná ne-literatura. Mužně hrdá, žensky důstojná pravda o nelidskosti zrůdné ideologie, která zasedá v parlamentu, trvá a hrozí. Napsal na obálku Vladimír Merta.  Výstižné. A spolu s dalším citátem, tentokrát od Karla Rodena, mohu napsat jen stručně: Doporučuji! Ovšem typicky nedělní letní čtení to rozhodně není.
                                     

sobota 25. srpna 2012

Rebel bez příčiny

K mládí patří potřeba rebelovat, opouštět staré hodnoty a vytvářet nové. Nastupující generace prostě chce dokázat, že je lepší nebo minimálně jiná než ta předchozí. U té současné to někdy trochu postrádám. Jako by byli spokojeni s tím, co tady je a proti čemu by revoltovali? Ale to by zase bylo jiné zamyšlení.
Kdyby si dal někdo práci a hledal důvody, proč se bouřit proti generaci svých rodičů, určitě by mu vyšla snaha nebýt stejný.  Dojde na to v rozhovorech skoro vždycky. „Jestli něco nechci, tak být stejná jako máma,“ tvrdila většina z nás. Připadá mi to trochu jako tradice, neb dříve nebo později se přistihneme, že v určitých situacích reagujeme úplně stejně, jako kdysi naši rodiče. Někdy platí i přímá úměra, čím víc v mládí rebelujeme, tím víc jsme potom stejníJ. 
   Docela dobře si dovedu představit současnou generaci, žijící většinou v materiálním nadbytku, jak se uchyluje kamsi do lesů, kde hodlá žít v absolutním souladu s přírodou, což se ale asi zase neslučuje s jejich představou rebelství. Nedávno jsem se o tom přesvědčila na vlastní uši.
 „Až mi bude osmnáct, odejdu od vás a budu si žít po svém,“ hlásal sebevědomě dvanáctiletý rebel, který zrovna neměl náladu poslouchat rodičovské pokyny.
„Kam odejdeš?“ zvědavě se vyptávám.
„Najdu si nějaký vlastní byt,“ zní logická odpověď.
„A jak se budeš živit?“ pokračuji ve výslechu. Vyvolám tím chvilku zamyšlení a pak se dozvím.
„Jednou za týden přijde mamka, navaří mi a vypere!“
A tak to má být. Rebel bez příčiny, který má ve všem jasno. A my se alespoň zasmáli. Samozřejmě, za jeho zády, abychom neranili jeho rebelské egoJ
                                              

pátek 24. srpna 2012

Grilovací pes

Zachariáš se vyznačuje několika specifickými vlastnostmi. Na rozdíl od většiny psů nejí piškoty a je schopen pohrdnout i čerstvou šunkou. Nesnáší koupání a jeho pravidelná očista je vždy spojena s drobnými násilnostmi a tím, že s jedincem, který ho vykoupal, minimálně půl dne nemluví, respektive se mu vyhýbá. Co naopak miluje, je grilování. Vždycky neomylně pozná, kdy se k oblíbené letní kratochvíli schyluje a od toho okamžiku s ním není k vydržení. Radostně pobíhá kolem (to se vydržet dá) a k tomu divoce a hlavně hlasitě štěká (to už se moc vydržet nedá). Uklidní se teprve, když všichni spočineme kolem grilu a napjatě očekává, zda na něho zbude také kousek nějaké nezdravé grilované dobrůtky. Jelikož většinou grilujeme na venkově, neb v Praze na balkóně se podobné aktivity moc provozovat nedají, přibývá mu k tomu ještě jedna povinnost. A tou je, zajistit si teritorium. A překvapivě mu to jde dost dobře. Tak zatímco na venkovském dvorku většinou vládne respektu hodný vlčák, při grilování tomu tak není. Malý křikloun ho drze vystrnadí pryč a vlčák kupodivu poslechne. Asi nemá nervy poslouchat ten uši drásající štěkot. Spořádaně se tedy odklidí pryč, a Zachariáš vítězoslavně ovládne grilovací prostor. A běda tomu, kdo by ho chtěl nějak narušit. Tady prostě vládnu já, říká ten miniaturní křikloun. A všichni kolem mu na to skáčou. Je to prostě takový malý psí Napoleon se slabostí pro grilováníJ

čtvrtek 23. srpna 2012

Zkrocení zlé ženy

  http://www.shakespeare.cz/cz/zkroceni-zle-zeny-william-shakespeare/127/

                                   
Toto Zkrocení, které patří k letošním Shakespearovským slavnostem, je vlastně parodií na Shakespeara. Nebo spíš je to ona současná, tak velice módní, moderní adaptace, která bohužel  není mým šálkem kávy. Zkrocení jsem vydržela jen silou vůle, a byť některé okamžiky nutily k smíchu, celkově pro mě bylo představení spíš k pláči. Přestože jde o jakýsi tok asociací, citací či parodií, tedy věcí, které většinou můžu, tady na mě působily křečovitě, uječeně, hystericky. Asi to tak režisér zamýšlel, stejně jako hudbu, na mě to ale mělo velmi disharmonický vliv, proto jsem odcházela z představení docela rozladěná. V podstatě mě to zkrotit nedokázaloJ a to je asi chyba celého představení, minimálně z mého úhlu pohledu. Asi prostě nejsem příznivcem podobných eskapád a transformací klasických her, určitě nejsem přívrženec rapu a už vůbec ne v renesanční komedii, a v neposlední řadě mě nenadchly ani herecké výkony. Nu, zdá se, že i na Shakespearovských slavnostech se člověk může nudit. Ještě, že je to v hezkém prostředí a nepršelo, zpáteční procházka klidnou noční Prahou byla lepší než celé divadloJ
                                            

středa 22. srpna 2012

Ahojky



Ráda si pohrávám s češtinou, baví mě její slovní hříčky i schopnost vytvářet novotvary.  Někdy i patvary či nonsensy, samozřejmě. Mnohdy stačí jedno písmeno a význam slova je úplně jinde. Moje babička se zajímala o adaptované děti a těžko se jí vysvětlovalo, že děti jsou adoptovanéJ. Prostě tam měla to a a přes to vlak nejel. Trochu horší to měla Helena Vondráčková, která se chlubila, že má stále skvělou kondičku. Což o to, to ona má, ale když tiskařský šotek zaměnil o za u, asi jí ze svého prohlášení moc veselo nebylo. Podobné hrátky a záměny, ať už chtěné či nechtěné, lze jistě zažít v každém jazyce. Francouzštinářka třeba vykládala, jak francouzské rodině, u které bydlela, tvrdila, že k večeři přijde, jen co umyje koně. Myslela přitom samozřejmě vlasy, ale podobnost obou slov vytvořila tuto vděčně vypravěčskou příhodu., kterou ocení zejména ti, jež daný jazykem vládnou. Stejně tak se nesetkalo s velkým úspěchem, když se při anglické návštěvě halekalo, byť česky: Fakt, už jsou tady! Česky drnčivé fakt zasáhlo Angličany právě při vstupu a dle kožených obličejů se dalo usuzovat, že onomu slůvku přisoudili jeho anglický význam. Bylo docela velkou zkouškou angličtiny vysvětlit jim, že tomu tak není. Ostatně, čeština v poslední době anglikanismy doslova přetéká, takže cool i love máme už i televizi. Co ovšem bytostně nesnáším, je rádoby módní komolení češtiny. A za takové ahojky, čauky či hoďku bych fackovala na potkání. To samozřejmě nemohu, ale dělám si dle toho úsudek. U lidí, které znám dlouho, to většinou považuji za určitou dávku infantility, která snad odezní a místo ahojky se zase budeme zdravit jako lidé. Ale jsem ostražitáJ, protože kdyby to nepřešlo, tak nevím, co dál. S novými lidmi, kteří mě pozdraví ahojky nebo čauky se prostě neseznámím. Vím, že je to asi povrchní, ale na ahojky mi naskočí vnitřní kontrolka a je mi jasné, že tady není něco v pořádku. Minimálně to, že nejsme naladěni na stejné frekvenci a tudíž nemá cenu se dále pokoušet o konverzaci. Jako někteří mají vnitřní vibrace, které jim říkají, co ano a co ne, já mám slovní. A ahojky nebo za hoďku jsou vibrace veskrze negativní. Ono by se jistě našlo slovních vibrací víc, třeba šišlání (úmyslné), zdrobnělinky, neustálé drahouškování či takový ten diblíkovský tón, ale to je zase nové téma. Dnes jsem si musela vyřídit svoji averzi s ahojky!

úterý 21. srpna 2012

Už se houfují



I přes stávající panující vedra (mně velmi příjemná:-)) jsou tací, co i tak myslí na teplé kraje. A pilně trénují na odlet...


pondělí 20. srpna 2012

Konec

Jakmile to přijde, je jasné, že konec je na dohled,“ říkávala kdysi jedna moje starší kolegyně a já dlouho nevěděla, jak je to možné.
Myslela tím sny o škole, které se objevují někdy začátkem srpna, aby signalizovaly nelítostný konec prázdnin.
Dlouho mě nic podobného netrápilo, ale v posledních několika letech jsem dobře pochopila, co tím myslela.  Mám je taky!
A tak už vysvětluji, zkouším, opakuji. A budím se z toho hrůzou. To snad je ještě brzy.  Zjevně neníJ. S odstupem času mám vtíravý pocit, že jde skutečně o opravdový konec léta.  Zbývá už jen pár dnů a bude třeba znovu nastoupit do procesu. Zatím ještě bez dětí, ale minimálně repetenti už dorazí, takže vlastně škola se vším všudy.
Nikdy jsem úplně nepochopila, proč ty prázdniny tak strašně letí. Fakt, že jste na opačné straně barikády, na tom vůbec nic nemění.
Tahle věc je rok od roku markantnější. Je to prostě přímá úměra, čím jste starší, tím jsou prázdniny kratší a tím méně si odpočinete. Občas mě napadá, jestli by nebylo lepší ty dva letní měsíce rozdělit na vícero volných etap. Klidně bych pracovala už od půlky srpna a místo toho si bez problémů v lednu vyjela na hory. Nebo v září vycachtat se k moři. Můžeme být rádi za dva měsíce prázdnin? Všichni nám je závidí a předhazují, ale ono to zas taková výhra není.  Občas mě napadá, že je to spíš danajský dar. Na dovolenou musíme ve špičce turistické sezóny, zatímco v poklidných podzimních dnech, kdy je třeba u moře krásně, už zase musíme zařezávat. Povinně, samozřejmě. Popravdě řečeno, ono se vlastně o žádnou dovolenou nejedná, je to povinně nařízené volno.
Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji, naopak, vypisuji se ze splínu, že to volno už pomalu končí, neb, jak jsem psala, již v noci píšu písemky a zkoušímL, což je děsivé, ale je to tak. Ještě mnohem horší jsou pedagogické porady, ty jsou ve snu snad ještě děsivější než v reálu. Podvědomí prostě pracuje na plné obrátky. Možná, kdyby to volno bylo na víc kusů, k podobným zrůdnostem by nedocházelo. I když, u kantorů jeden nikdy neví. Díky bohu netrpím podobnou schizofrenií během dne. A občasná noční můra se dá vydržet, nebo přebít práškem na spaní. A ty zbývající dny volna si pak náležitě užít.
I když škola je už všudypřítomná, stačí vkročit do obchodu….
                                  

neděle 19. srpna 2012

Obrázky z Bretaně

Mám ráda knihy Jana Šmída. Vzhledem k tomu, že se cítím být trochu frankofilem, asi není divu. Ostatně i televizní a rozhlasové pořady Jana Šmída mám ve velké oblibě, ale dnes chci psát o knihách. Je neděleJ. Mám před sebou Obrázky z Bretaně. Bretaň je moje srdeční záležitost, jsem v tom tak trochu jako Jan Zrzavý a kdyby se mi poštěstilo na stará kolena se tam odstěhovat, byl by to krásný podzim života. Zatím se musím spokojit s ojedinělými návštěvami, případně četbou knih. A Obrázky z Bretaně jsou úžasné. Jako ostatně celá tato řada, Obrázky z Provence, z Paříže, z Normandie, z Burgundska či z Champagne. Ještě nemám z Korsiky, ale to může být i tím, že na Korsice jsem zatím nebyla, zatímco ostatní zmíněné kraje procestované mám. A ráda pak objevuji známá místa i v těchto knihách. Proto se dnes kochám Bretaní a je to zážitek. K tomu francouzská hudba, víno a trochu sýrů a neděle jako vystřižená z reklamních šotůJ. V Bretani jsou místa, kde se zastavil čas, píše Jan Šmíd hned v úvodu. Například v Locronanu by dnes klidně mohli natáčet nějaký historický film a vůbec by nemuseli měnit kulisy (to mohu potvrdit) A nad knihou Obrázky z Bretaně se také umí zastavit čas. Krásný zážitek.
                           

sobota 18. srpna 2012

Už za měsíc

Ode dneška za měsíc by měla být v knihkupectví Ostrov na Národní moje autogramiáda. Národní je v současné době v demolici, metro ji jen projíždí a pro změnu se tam taví další obchodní komplex. Jednou budeme mít ze všech těch objektů komplex na druhouJ. Je tím samozřejmě komplikovaná i doprava, proto na to svoje potencionální návštěvníky připravuji již nyní. Doufám, že povrchová doprava nezklame a všechny zájemce tam spolehlivě dopraví. Začínat budeme v pět hodin a už nyní se na Vás těšímJ
                                

pátek 17. srpna 2012

Když je bůh inkognito

Je pracovní název mojí nové knihy. Vlastně už zase neníJ. Vymyslet název pro knihu je vždycky to nejdůležitější a také je to po každé dost náročné. Nyní jsem byla sama na sebe pyšná, jaký se mi povedlo vymyslet název. Těšila jsem se do okamžiku, kdy jsem se doslechla o světovém bestselleru, Bůh chodí po světě vždycky inkognito! No to snad není možné, nemám já pech, napadlo mě samozřejmě okamžitě. No mám, ale to teď nebudu řešit, to je asi můj životní program. Nicméně, pro knihu s názvem skoro obšlehnutým ode mě (to je sarkasmus, prosímJ) jsem se vydala. Už to, že jde o francouzskou knihu, mě rázem obměkčilo, vše francouzské je mému srdci milé. Autor je sympatický lékař Laurent Gounelle a kniha je příběh o tom, kterak zlomit naučené stereotypy. Něco pro mě jako dělané. Samozřejmě jsem ji zakoupila a byl to příběh, který mě okamžitě pohltil.  Ono vědět, jak překonat své zábrany, strach i naučené chování, je vždycky inspirativní. Neříkám, že je to návod, jak rázem změnit nějaké myšlenkové stereotypy či vlastní naučené postoje, to je běh na dlouhou trať. Hlavně pak musí jeden chtít něco změnit, ale tak jako tak kniha vede k zajímavým otázkám a hlavně postřehům.      Bůh, který chodí vždycky inkognito, mě minimálně inspiroval k hledání předchozí knihy francouzského lékaře, Muž, který chtěl být šťastný. Jsem na ni zvědavá. A zároveň začínám vymýšlet nový název pro svou knihu, když už bůh není inkognitoJ. I to je běh na dlouhou trať.......                                 

čtvrtek 16. srpna 2012

Emma Srncová

Obrázky Emmy Srncové mám ráda. Dovedou navodit optimismus, potěšit, rozzářit den. Výstava na zámku v Průhonicích je proto opravdovým lákadlem. Zejména,když je hezký letní den a máte chuť zažít něco příjemného. Znalci Průhonic vědí, že zámek je v moc hezkém parku a tak nezbývá,než vyrazit a kochat se. Na obrázích paní Srncové mám (mimo jiné) ráda i to, že se na mnohých skrývají psi. A pak, má nápady a vtip. A to, co jsem psala na začátku, že obrazy potěší a navodí optimistickou náladu, se potvrdilo i v Průhonicích.










středa 15. srpna 2012

Budiž světlo


Drandím si to nedávno hezky po magistrále a pořád po mě někdo poblikuje.  Zavrhla jsem lákavou myšlenku, že bych snad projíždějící řidiče nějak okouzlila a pátrám po technické závadě. Samozřejmě, že moje pesimistická stránka měla pravdu, nešlo o žádné sympatie, ale o nesvítící světla. Prostě auto usoudilo, že se nasvítilo už dost a je čas na trochu tmy. Naštěstí se jednalo o odpolední výlet, v nočních hodinách bych asi byla víc rozladěná. Ale ani toto mi nedodalo. V servisu jsem garážovala už minulý měsíc a ani moje dopravní obslužnost ani peněženka o další návštěvu tohoto zařízení nestála. Leč, nebylo zbytí. Pan opravář mě také moc rád neviděl, nepřivážím k němu totiž žádné lamborgini, ale staré vozítko české výroby, které si v poslední době nějak často staví hlavu a chce odbornou prohlídku. Asi by stálo za to poohlédnout se po novém, ale to chvíli trvá. A navíc v době, kdy nefunguje dopravní registr, by to stejně bylo zbytečné. A tak musíme pomoci stařečkovi. Na celkem nevinný dotaz, zda to nemůže chytnout, když asi shořela elektřina, mi opravář suše sdělí, že klidně. Čímž mě vylekal a už jsem se ani nepokoušela o ilegální přesun na Letnou. Opět tedy garážujeme v servisu a ke slovu přišla stará dobrá socka. Což je samozřejmě zdroj zážitků, které tady budu postupně ventilovat. Osvětlení mého vozu totiž trvá na můj vkus moc dlouho, ale co nadělám. Luxusní vozy zjevně mají v opravně přednost. Ono je to s těmi autoopraváři takové obtížné, poctivého abys pohledal. Jakmile tomu jeden nerozumí, tak jsou schopni tvrdit, že něco opravili a přitom skutek utek. Už se mi (a nejen mě) podobná česká vychytávka několikrát přihodila. Skoro si myslím, že ta rozbitá světla jsou podobný případ. Ale nechci být pesimista za každou cenu a tak čekám a jezdím tramvají. A je to horor. Už aby dopravní bůh zahlásil: a budiž světlo. A byloJ
           

úterý 14. srpna 2012

Kolik řečí umíš....

....tolikrát jsi českým policistouJ. Většinou tedy jedno vydání. Nedávno se v naší modré zóně usadil autobus. Vybral si ji pro čekání na turisty a jelikož ti se scházeli jak švábi na pivo, měl puštěnou klimatizaci, tedy motor. Tím pádem tam nejen blokoval parkování,ale zároveň i pěkně hučel někomu pod okny. Nevím, zda to někdo nevydržel a ochránce zákona zavolal či náhodou jeli kolem, každopádně jsem byla svědkem scény, jak rychle přijíždí  policejní auto, energicky vystupují tři muži zákona a jeden z nich vyráží směrem k řidiči se zjevným úmyslem ho pokutovat. To už zapracovala moje zvědavost, tak jsem nenápadně pokukovala,co bude následovat. Policista razantně řidiče oslovil, ten ale reagoval cizím jazykem. Nebyla jsem tak blízko,abych jazyk dešifrovala,ale tipla bych to na němčinu. Poznávačka autobusu byla holandská, tak to mohla dobře být i  chrčivá holandština či holandská němčina nebo cokoli jiného jen ne čeština. A tím celý pokus o pokutu skončil. Policista chvíli výhružně koulel očima a poté se rozladěně vrátil ke kolegům. „Tak co, zaplatil?“ zněla otázka.                                 
„Copak mu rozumím?“ byla odpověď, sedli do auta a byli pryč. A autobus v klidu s nastartovaným motorem vyčkával dál. A když všichni přišli, spokojeně odjeli. A tak to u nás chodí. J

pondělí 13. srpna 2012

Hovory H

Prázdniny letí jako bláznivé a tudíž je čas avizovat podzimní aktivity. A že jich bude. Dnes chci začít našimi Hovory H o historii, abyste si je mohli zanést do diářů, popřemýšlet o tom, co vás baví, nač se těšíte, případně navrhnout i další, budoucí témata. Samozřejmě, veškeré návrhy a inovace vítáme. Třeba se nalákají i jiní hosté, milovníci historie. Předstih je dobrý i z toho důvodu, že si můžete připravit otázky či se jen prostě těšit na prostředí kavárny U Prstenu. Tak co nás čeká (a doufám nemine)? Vždy v poslední středu v měsíci - vyjma prosince, samozřejmě. Tam to vidíme na nějakou dobu po Mikuláši.  Řečeno v číslech - první bude 26. 9., pak posledního října, listopadová schůzka připadá na 28. 11. a prosinec je zatím adventní překvapení.  Ale pracovně bych to viděla tak na dvanáctého. To se i hezky pamatuje. A teď témata. Září:  Svatý Václav a jeho dobrotivost na úkor státnosti a vnímání v průběhu dějin. Říjen: Vznik republiky a zánik habsburské říše - byl opravdu nevyhnutelný? Listopad:  Stinné stránky disentu a před Vánoci bychom se věnovali baroku: ať už v nás či kolem nás nebo jako ikonografii barokních obrazů. Takže je se na co těšit.  Nicméně návrhy, témata či kontakty na další odborníky vítáme.
A v září (26. 9.) se svatým Václavem a doktorem Kubínem, který naše pozvání přijal, se na těšíme na všechny milovníky historie i příjemného prostředí kavárny U Prstenu. A samozřejmě poskytujeme akreditaci všem novinářům, televizím i rozhlasovým štábůmJJ

neděle 12. srpna 2012

Darda

Na dnešní neděli připadla Darda. Ne snad, že by se něco tak závažného přihodilo (díky bohu), naopak. Darda je kniha. Avizovaná jako pokračování Hrdého Budžese (ten mě bavil) a Oněgin byl Rusák (ten už méně). Je tedy jasné, že jde o autorku Irenu Douskovou. Její Darda je samozřejmě vícevýznamová, nejde jen o dardu v podobě zprávy o rakovině, ale Darda je i její manžel, který ji v podstatě hned v úvodu opouští, což hrdinku ( z mně nepochopitelného důvodu) trápí a mrzí. Z toho, jak byl Jindřich Darda vykreslen, bych spíš pochopila, že se bude radovat, že ji taková nepovedená varianta mužského exempláře přestane komplikovat život, ale zde je to vnímáno z jiného úhlu pohledu. Kniha je stále vedená jako humorná, byť řeší závažné problémy onemocnění rakovinou a boj o přežití, je jistě hodně sebereflexní, ale nečetlo se mi to dobře. Proč, těžko říct, neumím to přesně definovat. Chvíli mě to bavilo a chvíli zase ne, musela jsem přeskakovat a to mi vždycky trochu vadí. Možná jsem po ní nesáhla ve správný čas a její okamžiky ještě přijdou. Každopádně Darda nebyla taková darda, jak bych očekávala, byť jsem ráda, že jsem ji přečetla. Uvidíme, třeba se k ní někdy vrátím...
                                                        

sobota 11. srpna 2012

Poplatky

Onehdá jsme na venkově, během příjemného grilování, vedli celkem neplodnou diskusi, která ovšem nedošla žádného řešení. Tématem byly všemožné poplatky, a jaký je asi jejich důvod krom toho vytáhnout další peníze z našich kapes. Já třeba naprosto chápu poplatky za odvoz odpadu, s tím nemám problém. Problém mám naopak s pochopením poplatků rozhlasových a hlavně televizních, zejména v okamžiku, kdy to vypadá, že by televize za ty hrůzy, co vysílají, za ten jazyk, co produkují, za to neustálé opakování normalizačních seriálů a jiných (i současných) blábolů měli spíš platit svým divákům za to, že na ně zírají. Ale je to dané zákonem, a byť si to tom zákonu( i o jiných)myslím své, budiž. Nechci se pouštět do těch nemocničních, to je kapitola sama o sobě. Co ale vůbec nechápu, je poplatek ze psa. V podstatě ho automaticky platíme a teď teprve došlo k zamyšlení, proč vlastně? Ještě tady ve městě to chápu (byť částka je dost přemrštěná), ale jsou tu odpadkové kaše a pytlíky, město (občas) chodníky čistí od nikdy nekončících psích lejn. Ale proč se platí na venkově, kde pes hlídá a na dvorek vám nikdo uklidit nepřijde. Koše a pytlíky jsem na venkově také nikdy neviděla. A platí se i z kočky? Nebo z koně či krávy? Třeba koňské koblížky na vsi objevuji a nevšimla jsem si, že by je někdo uklízel. A tak, v tomto světle, mi poplatek ze psa (hlavně tedy na venkově) přijde stejně bizardní jako je třeba poplatek za příchozí platbu na účet či výběr vlastních peněz z bankomatu u své banky. Ale to bych se dostala do kolotoče dalších absurdností, které současná poplatková realita nabízí. Prvotní otázka byla, proč se platí ze psa a proč ne z kočky? Podotýkám, že nemám nic proti kočkám, dokonce doma dvě máme. A nevím, jestli je vlastně nechováme načerno, neb za ně žádný poplatek neplatíme:-)?


pátek 10. srpna 2012

Zlatá Bára

Včerejší zlaté hody mě dokonale vtáhly do olympijského dění. Mám velkou radost, že cesta Báry Špotákové nebyla Odnikud nikam:-), ale od zlaté medaile ke zlaté. Je to obdivuhodný výkon, a kdybych nosila klobouk, tak ho před ní hluboce smeknu. A ještě mnohem víc než její hod je nutné obdivu to, že to ustála, neb ten tlak musel být obrovský. Všude jste jen četli či slyšeli, zda získá zlato, že je favoritka a že ho vlastně získat musí. A to, že ho získala, a ještě v takové pohodě a s úsměvem na tváři, svědčí o tom, že je fakt silná, nesesype se před odpovědností a tlakem (kdo z nás to dokáže?)

a když na to má, tak to prostě prodá a ukáže. Moc jsme jí doma fandili, a že ten zlatý hod vyšel, byla skvělá tečka za včerejším dnem.

Barbora Špotáková je, podle mého vnímání, olympijská vítězka na mnoha frontách. Takový ten antický ideál. Moc gratulujeme:-)

čtvrtek 9. srpna 2012

Plyšáci útočí

Kdysi jsem měla problém uvěřit, že existuje cestovní kancelář pro plyšová zvířátka. A existuje. Sice nevím, jak prosperuje, naše domácí plyšáky jsme ještě nikam nevyslali. Většinou sobecky jezdíme sami a medvídky necháváme doma. Ovšem dle posledních informací mají plyšáci mnohem větší potenciál, než si jeden myslí. Nedávno hejno medvídků přistálo v Bělorusku. Přišlo mi to jako typická zpráva okurkové sezony nebo jako novinářská kachna, ale další vývoj moje první mínění trochu poopravil. Akce se opravdu stala! Ač reklamní záležitost, hbitě se přenesla do politického spektra. Běloruský režim to rozdurdilo na nejvyšší míru a vypověděli švédského velvyslance!
A nejen to, režim to zjevně využil k velké čistce, což mi silně připomíná doby nedávno minulé a je to smutná reminiscence.
   Plyšáci tedy velmi razantně vstupují na politickou scénu a nejenže mohou cestovat za památkami, ale mohou rozhýbat i politické dění. Budu muset na naše medvídky dohlédnout. A jsem zvědavá, jak budou Švédové kontrovat, za plyšáky vypovědět velvyslance, to chce nějako reakci. Švédské impérium by mělo vrátit úder. Zjevně nám během okurkové sezóny začíná plyšová válka

středa 8. srpna 2012

Branky,body, sekundy - nebo vteřiny?

Olympijské zápolení mě vtáhlo i z jiného úhlu pohledu než jen z branek, bodů a vteřin (respektive setin vteřin, což si nějak nedovedu představit:-),ale je to tak). Už při úvodním defilé mě zaujala existence států, o nichž jsem dosud neměla ani tušení. Což sice svědčí o mé trestuhodné nevzdělanosti v zeměpise, ale trochu mě utěšuje vědomí, že jsem nebyla jediná. O schopnosti dešifrovat jejich vlajky už ani nemluvím. Ostatně, mnohdy mi dělá problém rozeznat vlajky chronicky známých států, takže ani vexilologie zjevně není mojí nejsilnější zbraní. Ale zase mě baví poznávat nové, takže se tady vlastně naplňuje starý antický ideál, což je zase prvek z historie neboli dějepisu. Tím se oslím můstkem dostávám k další zajímavosti (tedy samozřejmě jen z mého úhlu pohledu:-)).
 Již zmiňovaný zeměpis či dějepis jsou nejen oblíbené školní předměty:-), ale i názvy ještě z dob obrozenců. Dnes už jsou běžnější termíny geografie či historie, podobně je tomu i ve sportu- a to nemluvím o tom, že jsem třeba netušila, co je to trap (pak jsem zjistila, že střelba na holuby:-)- pod tím už si něco umím představit,i když se to tak nejmenuje a střelci by mě asi hnali). Můj dědeček byl třeba výborný košíkář, ovšem v tělocvičně nikdy nebyl. Skvěle pletl košíky:-). Košíková se nicméně za mého dětství hrála, stejně jako odbíjená či kopaná. Současné názvy jsou dnes už jen převážně anglického původu, přičemž si troufám tvrdit, že pod odbíjenou si minimálně mladá generace už nic nepředstaví:-) - to není výtka, jen sportovní zamyšlení nad plynoucím časem. Zajímavé zase je, že se u nás nehraje handball:-). Možná i nám starším by se hůř vybavovalo třeba označení rohovník, kdopak to asi je? Stejně tak by můj dědeček košíkář rozhodně nevěděl, jak se hraje florbal:-), jako já nevím, co je keirin?
Některé sporty nenutí k lingvistickým hrátkám, jsou naprosto jasně dané, ale zase je sleduji s ústy mírně pootevřenými, neb nechápu, jak to někdo může dokázat. Konkrétně zírám na gymnastiku, třeba muži na kruzích se podle mě vymykají všem přírodním zákonitostem. Stejně tak nechápu salta na kladině, na kterou jsem se v hodinách tělocviku sotva vyšplhala a pak jsem měla závrať, jak se mi zdála vysoká. A dělat na ní salta?! Nebo synchronizované plavání? Ony vážně cvičí i pod vodou:-)!!

A ještě navíc se pořád usmívají a neroztečou se jim šminky:-). Trochu mě irituje, že do téže vody plavci močí:-(, ale sázím víc na snahu po novinářské senzaci než na to, že se jedná o olympijskou realitu. Nicméně i to se řeší v dnešním Londýně:-). Je to prostě olympijský maraton, ve kterém se dá objevit plno zajímavostí, příběhů či věcí nám, gaučistům, naprosto nepochopitelných.

A obdivuhodných, samozřejmě.
 A když jsem začínala jazykozpytně, tak sledovat se dá v rozhlase či v rádiu, zatímco vidět jenom v televizi, nikoli v rozvidu:-).
                Ač dnes většina ji už nejčastěji sjíždí na netu:-)

úterý 7. srpna 2012

Co je vám, doktore?

 Letní toulky se Zachariášem nás zavádějí do obvyklých míst v neobvyklých časech. A tak se mohlo stát, že jsem vypozorovala cesty mladého pana doktora, zubaře, který má vedle v ulici novou praxi.
A zjevně také plno energie a ideálů, protože rozdává úsměvy na všechny strany.  Jsem ale zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Ne snad, že by to tak nemělo být, ale (byť jsem jen pozorovatel), zdá se mi, že si chudák trochu naběhl, a přísloví, podej prst a lapnu celou ruku, se u něho realizuje v plné parádě. Jeho pacientky (jistě hraje roli i jeho velmi milý exteriérJ) ho totiž doslova pronásledují. Takže jsme se Zachariášem svědky doslova hereckých etud:
 „Pane doktore, jak se máte? Ježíši, vy máte ale krásné miminko. Ten zub už mě nebolí. Mohu zítra přijít? Vy máte ale zlaté ruce, pane doktore!“  
Jako z českého komediálního filmu. Nejvíc mě ale dostala dáma, poněkud v letech i při těle, která mladého zubaře přepadla se slovy, ať se podívá na ty nové zuby, jak pevně drží! Otevřela ústa
a donutila mladého dentistu, aby jí cestou po Letné kontroloval její nový, patrně falešný, ale skvělý, chrup!“
 A pan doktor poslechl!  Jsem zvědavá, co nám ještě letní procházky ukážou. Jen škoda, že v září se náš časový harmonogram zase rozhodí, takže další on - line dentistické příhody mi zůstanou utajeny. Leda, že bych se k němu přihlásila také …JJJ. Pak bych mohla mít prohlídky na ulici.
 Podobně, jako když mě, blahé paměti na vysoké škole, „přepadl“ profesor dějin pravěku ve vlaku se slovy:
„ Jsem rád, že vás vidím, rovnou vás vyzkouším a zítra už na zkoušku nemusíte!“
 No, prvně a naposledy jsem byla zkoušena ve vagonu za jízdy, vykulená jak sůva z nudlí, ale zkoušku jsem udělala. 
 A ještě jsem to svým studentům neudělala, a že je občas v metru či v tramvaji potkám. Nu, pan doktor z naší ulice mě vlastně inspiroval, září je na dohled a zjevně se na ulici dá dělat věcí….J

pondělí 6. srpna 2012

Partička

Bytostně nesnáším partičku. Tedy tu televizní. Nejsem vyznavačem jejich humoru, vnímám ho jako trapný, zejména v podání Suchánka a Genzera. Ti dva další se mi sice zdají šikovní, ale nechápu, proč tohle dělají. Ale je to asi jejich šálek kávy, můj ne, budiž. Nesleduji, nebaví mě a i při sebevětší snaze nechápu to obrovské množství jejich příznivců. Budiž, řadím se do minoritní skupiny vyznavačů jiného humoru. I přesto jsem se zájmem sledovala, co tato rádoby populární skupina provede na Konopišti. Ve zdejším amfiteátru se minulou sobotu konalo jejich vystoupení. Obrovská sláva a událost pro celý kraj, dlouho dopředu beznadějně vyprodáno, přestože nejlevnější lístek byl za šest set. Nebyla jsem, takže příběh prodávám tak, jak jsem koupila. A odpovídá to mojí představě o celé této „partičce“! Takže: Partička je inzerována od tří do devíti hodin. Přírodní divadlo narvané k prasknutí. U vchodu vám seberou deštník (asi abyste naše VIP umělce nezastínili či nějak neohrozili) a, podobně jako na letišti, vaše viditelné nápoje (osobní prohlídka zavazadel kupodivu nebyla, ale běda, pokud jste v horkém odpoledni nesli svou pet lahev v ruce!) Horko samozřejmě budí žízeň, k dispozici je pouze pivo či předražená a přeslazená limonáda (dvě deci za 35 korun). Na jevišti tzv. „předskokani,“ tedy kapely, na které nikdo nepřišel. Na celoplošné projekci běží stále dokola jeden klip z Partičky, který, viděný po dvacáté, irituje i její vášnivé obdivovatele (tedy zjevně celý amfiteátr).
V sedm nastoupí Partička ze Slovenska a poté přijde ukrutný, ale doslova ukrutný, liják. Deštník dostanete zpět jen tehdy, když odcházíte. Ale odejděte, když jste vyplázli minimálně šest stovek za osobu a páni umělci z Prahy se ještě neráčili ukázat? A tak fanoušci čekají. V dešti, bez deštníku, s předraženým pitím. Když se před devátou „mistři“ ukážou, vypnou proud. A nikdo neví, co bude dál. Umluvit obří prostor bez techniky nelze. A tak fanoušci čekají, v dešti, ve tmě, s předraženým pitím,bez deštníku. Ti, co čekali už od tří, mají tedy můj obdiv. Nebo spíš je nechápu, ale každé odvětví má zjevně své skalní fandy. Něco evidentně odehráno bylo, neb masy se z Konopiště valily kolem půl jedné, patrně si spokojeni se svou dávkou humoru - lze li to vystoupení tak nazývat. Pro mě se jako humor, rozhodně tedy černý, jeví situace předcházející vystoupení těchto šampiónů. Ba dokonce jsem zaslechla, že páni nějak nechápou, proč se lid obecný zlobí, že jejich vystoupení bylo tak kratičké, vždyť oni tam přece byli. Že nebyli na jevišti je přeci jedno,ne? Nu, jak říkám, je to zážitek zprostředkovaný, ale jsem nakloněna věřit každičkému slovu. Jen to potvrdilo moje mínění o Partičce.
A samozřejmě i organizátorech, snaha  jen vytřískat peníze bez ohledu na cokoli je tady tak zjevná, až to bije do očí.
Lidi, kteří na to skočili, radši nehodnotím. Určitě by se mi to ve zlém vrátilo...A pak, každý máme své...

neděle 5. srpna 2012

Terapie

Terapie svého času okouzlovala diváky na HBO. Všichni o ní mluvili jako o něčem bombastickém ba až převratném, tudíž jsem docela zajásala, když ke mně doputovala na DVD. Podotýkám, že originálních, neb nejsem příznivcem vypalování ani pokoutního stahování.  Mám ráda hezky originální CD nebo DVD, pěkně srovnané, přehledné, s možností se k nim kdykoliv vrátit. Nu, a k terapii se asi budu vracet, byť tak famózně mě do kolen nedostala. Možná paradoxně naopak, po zhlédnutí bych asi psychoterapeuta nenavštívila. Proč? Protože v průběhu přibývajících příběhů mě paradoxně začala postava ztvárněná Karlem Rodenem pěkně dráždit. To nikterak nesouvisí se skvělým Rodenovým výkonem, hraje výborně. Jde mi o tu postavu, která si neumí poradit sama se sebou (což mi tak nevadí) jako se snadno nechá rozhodit svými pacienty. A to tak snadno, že to bylo viditelné hned v prvních dílech. Že mi to vadí, jsem ale zjistila až poněkud později.  Z počátku jsem se musela sama vyrovnat s nesympatiemi k některým rolím. Těžko jsem dokázala uvěřit postavě vojáka ztvárněné Lukášem Hejlíkem, vytáčela mě frocovitá pubescentka (ale to je tím, že její představitelka mi nesedí), trochu hůře jsem vstřebávala i slovenskou nymfomanku na počátku. Ale zvykla jsem si, příběhy mě zaujaly, forma rozhovorů též a jsem docela zvědavá, jak se to všechno rozuzlí. Jen pořád nevím, jak takový psychoterapeut, který je zde zobrazen, může někomu pomoci. Spíš nemůže, myslím si tedy já. Ale to je otázka názoru. Terapie mě tedy nenadchla, ale zaujala, to ano. Baví mě a těším se na další díly.

sobota 4. srpna 2012

Tříděný odpad

Tříděný odpad v Praze musí být dokonale tříděný, mám na mysli ten papírový.  Neustálé prohrabování kontejnerů letenskými bezdomovci ve mně totiž vyvolává skoro až paniku, že omylem odložím něco s nějakými údaji, které se pak dostanou do těchto rukou a kdoví kam ještě. Je to asi trochu fobie, ale protože bezdomovce zanořené hlavou v modrém kontejneru potkávám na Letné velmi často, dávám si na třídění papírového odpadu obzvláštní pozor. Nejraději ho distribuuji do práce do sběru a do skartovačky, ale v létě je to trochu obtížnější, a tak třídím s větší pozorností.
   Ono ostatně i plasty dovedou zaskočit! Když jsem onehdá v podvečer ledabyle odkryla víko žluté popelnice a tam na mě zíral plastový obličej nějakého vyhozeného gumáka, docela jsem svým lehce hysterickým výkřikem probudila ospalou letní ulici.
 Sklo je zase u nás pro změnu jen barevné, asi se nepředpokládá, že by se na Letné odhazovalo i bílé sklo, jako je tomu v jiných čtvrtích, ba i takřka na každé vesnici. Takže jako se vozí sovy do Athén, my vozíme bílé sklo na venkov, kde příslušný kontejner vlastní.
  Jinak s tímto současným módním ekotrendem třídění nemám problém, byť mám dojem, že jsme pořád ještě v menšině. Ovšem když promluví skeptici (ještě větší než já), že to při svozu stejně nahází do jednoho kontejneru (a na Letné to tak někdy opravdu vypadá), propadnu beznaději, zda to má vůbec smysl. Když se navíc dočtu, kolik lidí v kontejneru zahynulo-( což vůbec nechápu, ale je prý tomu tak je), vidím houmlesáky pravidelně všechno přehrabující, a sousedy, jak všechno vesele hází do jedné přeplněné popelnice, pochybuji doopravdy.
Ale zatím doma třídíme (zatímJ)

pátek 3. srpna 2012

Olympijské zápolení

    Už týden se bojuje o olympijské medaile, ovšem naši sportovci toho zatím navzdory velkým očekáváním mnoho nepředvedli. Dlouho to vypadalo, že zaujmeme jen klikujícím autobusem a holínkami (které mě tedy naopak nezaujaly vůbec a přes všechna tvrzení o humoru a originalitě mi přišly v defilé sportovců trapné, ale to je asi věc názoru a vkusu).  Kateřina Emmons podle mě nezklamala a pak přišel ten šikovný a pohledný chlapec na divoké vodě s hezkým jménem VavřinecJ Hradílek. 
Většina ostatních nezvládla tlak, nervozitu či sílu okamžiku, ale jinak si to báječně užívají!! Pozvolna začínám být na spojení hlavně si užívat  alergická, ale to není předmětem mé olympijské úvahy. Navíc věřím, že někteří naši sportovci ještě uspějí, že získají očekávané medaile, neb si nepřijeli do Londýna jen užívat, ale také trochu bojovat. (Klobouk dolů před Štěpánkovu Hilgertovou).
  Atmosféra v Londýně zdá se bát opravdu příjemná, to prosakuje i skrze obrazovku, ale ta všudypřítomná komercionalizace je fakt děsná. Myslím si, že nic se nemá přehánět a někdy je to až trapné, viz cyklistický spor, zda jezdec závodil jako reprezentant země nebo té své stáje či jak tomu říkají (už dávno nejsou stáje jen pro koněL). Docela mě rozhodil veřejnoprávní pojem ČEZ pointJ. Jak blbě vidím, tak jsem si chvíli myslela, že rubrika rozhovorů s olympioniky v Českém domě je nazvána Czech point. Až s brýlemi jsem prozřela, kdepak Čech, ale Čez je důležitýL!
 A tak bych mohla pokračovat donekonečna.  Je to pro mě takový rozpor. Na jedné straně mě fascinuje sledovat úžasné sportovní výkony, nadchlo mě plavání, líbilo se mi jezdectví, strhla mě ta divoká voda, ač jsem vůbec nepochopila, jak vědí, do jaké branky najetJ.Bavilo mě veslování, ale třeba i judo (stále jsem ovšem nepřišla na chuť boxuJ). Na straně druhé ty věci okolo. Asi k dnešní době patří, ale někdy je to přes čáru. Alespoň podle mého.
           Synkovi ale dneska držím i palce na nohou!J

čtvrtek 2. srpna 2012

Krize

Na prázdniny se těším kromě mnoha dalších důvodů i proto, že mám najednou prostor pro psaní. Nehoní mě žádné neodkladné povinnosti a mohu si psát do libosti. Nejlépe v noci, kdy je klid a mohu propsat klidně celou noc, jelikož nemusím brzy ráno vstávat. Takže propsat noc a prospat den.J Během krátkého okamžiku totiž okamžitě najedu na svůj oblíbený soví rytmus, ve kterém je mi dobře a cítím se v něm jako ryba ve vodě.
   Soví rytmus se dostavil, jako každoročně, ale psaní nějak stagnuje. Nejde to. Asi tvůrčí krizeJ. Prsty tuhnou nad klávesnicí, nápady jsou chaotické, příběh drhne. Nakladatel se asi stáhl do ilegality, prodej vázne, psaní vázne. Tak si raději  čtu nebo koukám na filmy, ať už dávno viděné pro osvěžení, či „novinky“ už dlouho čekající na svoji příležitost,čímž jsou z nich vlastně "stařinky,"ale i tak potěšíJ. Když se k tomu přidá prázdninově nečekaná únava a splín, připomíná to víc krizi celkovou než tvůrčí. Ještě že je to volno a je možnost to rozchoditJ. Třeba po horách nebo v jeskyních, nebo po děsivě  a stále více a více rozkopané Letné.J  Snad to do konce léta zvládnu i s tím psaním. Rozepsala jsem se  vlastně trochu až nyní,abych vzápětí s hrůzou zjistila, že je půlka prázdnin pryč! Tedy další splínJ
                A tak jsem jen zvědavá, co srpen nadělíJ
    I malý příběh by byl dobrýJ. Uvidíme, napíšemeJ

středa 1. srpna 2012

Srmrtelná postel


  Je okurková sezóna a tak se do popředí zájmu dostane kde co. Mě na netu zaujala zprávička o pohledu zpět ze smrtelné postele. Ne, že bych se na ji zrovna chystala, ale jeden nikdy neví...
    Jakási australská ošetřovatelka si údajně sestavila žebříček toho, čeho její pacienti na smrtelné posteli nejvíc litují. Nu a tady je výcucJ. Abychom pak nelitovali i myJ. Když je ta okurková sezóna, tak abychom se měli nad čím zamysletJ.  
                                  Já se tedy snažím, ale ne vždy se to úplně zadaří:-)       
                                  Pět (údajně) nejčastějších výčitek na smrtelné posteli
1.      Abych měl (a) víc odvahy žít život podle sebe, ne podle očekávání druhých
2.      Přeji, abych netrávil (a) tolik času prací
3.      Abych měl (a) víc odvahy vyjadřovat své pocity a svá přání
4.      Abych byl (a) víc v kontaktu se svými blízkými a přáteli
5.      Přeji si, abych si dovolila být mnohem šťastnější


                                             Je to tak?