čtvrtek 31. prosince 2009

Na zdraví....


Silvestr

  A je to tady. Hromadně organizovaným veselím se rozloučíme s rokem 09 a přivítáme s kulatým desátým rokem. Nekoukám moc na televizi a na Silvestra už vůbec ne. Televizní estrádní veselí mi leze na nervy už od malička – nikterak jsem neobdivovala ani proklamované večery s Vladimírem Menšíkem, ač Menšíka jsem jinak měla ráda. Poslouchám rozhlas. S radostí si vychutnávám vyprávěné historky, příjemnou hudbu a zajímavé příběhy. Podotýkám, že poslouchám Český rozhlas dvě - Praha, nic komerčního. (Zajímavé je, že i televize se měla česky jmenovat rozvid, ale to se na rozdíl od rozhlasu neujalo). Ukázalo se, že i letos je to dobrá volba. U rádia se zdál být klid. Nicméně přesto mě hned zrána ochromil nečekaný ohňostroj.
„Rachejtle,“ dostalo se mi lakonického vysvětlení na můj viditelný údiv (a Zachariášovu paniku).
Odpověď mi připadala nelogická. „Rachejtle, už ráno?“
Neochotně mi bylo přiznáno, že moje podivení je logické, byť v poslední den roku zjevně trochu výstřední. Dnes se člověk asi nemá divit ničemu.
Chvilku jsem bojovala s rozladěním a pak jsem si zesílila rádio a bylo líp. Chtěla jsem totiž mít normální den a ne od božího rána tolerovat opilce a další silvestrovské výstřelky.
„Ještě upozorňuji,“ dodala jsem ve snaze zefektivnit svoji touhu po normálu, „že nehodlám jít bojovat o kus žvance do Billy.“
„Proč? Přeci abych si uchránila duševní zdraví,“ podala jsem vysvětlení v odpověď totálně nechápavému výrazu.
Chtěla jsem si užít klidného dne, ale nebyl pro to prostor.
„Támhle něco hoří,“ dozvěděla jsem se vzápětí, a při vyhlédnutí z okna se mi naskytl pohled na čísi hořící balkón. Uhasili ho svépomocí, hasiči sem nemuseli. A děsná bžunda z toho, jak měli ohníček na balkóně.
Pochopila jsem, že klidné okamžiky pomalu končí. Procházíme jakousi generálku na noční šílenství.
Moc to tedy nechápu. Je to přeci večer jako každý jiný, maximálně se můžeme pak cítit zase o rok starší, a to také není moc pozitivní, pokud ovšem nejsme víno (čím starší, tím lepší).
Ostatně, něco podobného se děje například také o narozeninách. Jestli jsem to dobře pochopila, všichni oslavují, že je nám zase o rok víc. To už je ale přece dneska naprosto nemoderní. Zelenou má mládí a být mladý je in. Ano, mládí je v kurzu. Nevím, jestli je to trvalý jev nebo jen přechodná móda. Rozhodně jde ale o současný trend. Jakmile překročíte určitou hranici, jako by se s vámi přestalo počítat. To byste nevěřili, jak takový diktát dokáže pobláznit i děti. Slyšela jsem už povzdechnutí o stáří od dívenek kolem patnácti. Ale i ty dnes vesele jásají od samého rána.
Dneska je prostě možné skoro všechno. Ne, že bych si stěžovala. Nemám v podstatě nač, navíc loňský rok byl díky Odnikud nikam poměrně úspěšný. Jenom si myslím, jestli by se neměl tolerovat běžný chod času, aby se učinilo zadost tradičnímu zařazení času mezi pohyblivé veličiny.
Pokud by z toho ale někdo dovozoval, že původní vnímání času a oslav se ze života vytrácí všeobecně, neměl by pravdu. Někdy je to totiž přímo na místě. Například rodinná výročí, prázdniny nebo třeba jen dosažení nějaké mety.
Někteří z nás k tomu mají tendenci. Vytvářejí slavnostní okamžiky, kdy stojí za to sejít se přáteli, popít, zavzpomínat.
Jenže to není případ posledního dne v roce. Tam nevidím důvod k nějakému jásotu. Prostě nemám Silvestr ráda. Ne, že bych ho přímo nenáviděla nebo ho provokativně slavila třeba v červenci. Na to jsem příliš konzervativní. Dělám to docela nenásilně, vyhýbám se slavení. Poslouchám rádio, čtu knihu a k tomu zhltnu nějaký ten chlebíček. A jak jsem psala někdy v týdnu, počkám si na půlnoční sklenku sektu.
V zásadě tedy dnešek registruji. Akorát, že nejásám. Když pak na Nový rok vstávám s jasnou hlavou a klidným žaludkem, pak teprve mám důvod k radosti. Na rozdíl od ostatních…

středa 30. prosince 2009

Empatie

     Tak mě už delší dobu napadá, že někteří z nás jsme tak nějak slepě důvěřiví ke svému osudu a v podstatě v celku bezdůvodně optimističtí. Když se našemu bližnímu stane něco tragického, v duchu se nám, ať už vědomě nebo nevědomě, trochu ulevilo, že se to nestalo nám. A rádi zapomínáme, že již zítra je nový den, kdy se to stát může. Podvědomě nevěříme, že zítra může tiknout ta naše osudová vteřina, která symbolicky (i prakticky) obrací celý dosavadní život úplně naruby. Co tedy máme udělat? Nic neobvyklého. Jenom si uvědomit, že není vyloučeno, že zítra něco hrozivého potká i nás. A nepodceňovat přítomnost. K podobné úvaze mě vede mezisváteční rozpoložení. Vím, kolik smutných událostí se během roku přihodilo, některé dokonce i o Vánocích. Mnohdy jde o skutečné tragédie, některé jsme sdíleli i zde, na blogu. Sice se mnozí snaží postiženým nějak pomoci, ať už slovem nebo skutkem, ale skutečně pochopit znamená jen prožít. Nechci tím nikterak snižovat empatii a ochotu pomáhat, jen mě napadla kacířská myšlenka, jestli si někdy svoji vstřícností či ochotou pomoci netišíme svou (zcela jistě podvědomou) radost z toho, že podobná tragédie nepostihla zrovna nás. Anebo naopak. Možná si moc dobře uvědomujeme, že se velmi snadno můžeme ocitnout na druhé straně. A tak se k těm, co nás předešli, chováme tak, jak bychom chtěli, aby se budoucnu oni chovali k nám. Podáváme pomocnou ruku s dobře tajenou vírou, že by se někdy nějaká pomocná ruka našla i pro nás. Vyrovnáváme  handicapy osudu. A pak se snažíme. Takový je život. Asi to zní příliš cynicky a to určitě nebylo mým záměrem. Chtěla jsem asi jenom říci, že kdo neprožil, asi nemůže úplně pochopit, a že přílišná snaha pomoci může někdy i obtěžovat. Že je to o citu a o vnímavosti, a že pokud pomáháme jen pod tlakem vánoční atmosféry, že jde asi víc o gesto než o skutečnou potřebu. Ale jak praví moudra našich předků, nemusí pršet, stačí, když jen kape. A tak bych si přála, aby kapalo i v celém příštím roce. Takové ty kapičky štěstí, bez nutnosti řešit dilema, jak se postavit nastalému neštěstí.
(Navíc mě úplně paralyzuje fakt, že tento text jsem si připravila včera, pak jsem otevřela blog a zůstala jsem štronzo. To prostě nešlo napsat. Pohrávám si tady se smutnými myšlenkami a doufám, že je už opravdu vybráno, že si ten devátý rok vybral vše na řadu let dopředu, a že snad bude zase trochu lépe.)

úterý 29. prosince 2009

Těžko pochopit

Malé bolesti jsou povídavé, ty velké údivem mlčí.

Seneca

 Někdy člověk prostě nenachází ta pravá slova. Nebo lépe, jsou situace, kdy slova jsou vlastně zbytečná. Osud je někdy hodně krutý. Těžko mu vzdorovat nějakými slovy. Snad jen slzy mohou...


     

pondělí 28. prosince 2009

Síla přítomnosti

Svátky zmizely v propadlišti dějin a je tady důvěrně známý koloběh všedních dní. Tak zase za rok. Čeká nás sice ještě novoroční jásání, ale to už nebývá tak emočně vypjaté, jako Vánoce. Silvestra třeba v podstatě neslavím už léta, a nic se neděje. Ne, že bych ho úplně ignorovala, do půlnoci na sklenku sektu vždycky vydržím, ale žádné monstrózní slavice rozhodně neprovozuji. Loni jsem třeba byla v divadle, to bylo hezké zakončení roku. Letos se mi nepovedlo včas sehnat lístky, je beznadějně vyprodáno už dlouho dopředu. Tím pádem se letošní Silvestr nebude ničím vymykat. Ale to je až ve čtvrtek, tedy v budoucnu. Žít se má přítomností. Nestuduji podrobně moudré knihy psychologů a chytré články ve vědecko-populárních časopisech, ale přesto už jsem pochopila, že život „až jednou“, nemá cenu. Jestliže si nedovedu užít současný okamžik, je zřejmé, že něco dělám špatně. Přitom nejde o moji primárně vrozenou vlastnost, je to věc, kterou se musím dlouho a složitě učit. Naštěstí to není jako s hudebním sluchem, který bohužel také postrádám. Ten se ovšem pílí natrénovat nedá. Přesto i s uměním carpe diem hodně bojuji. Dneska je mi ale už trochu víc jasné, proč to tak mám. Jde zjevně o pozůstatek z dětství, kdy nám vtloukali do hlavy, že máme myslet na budoucnost. Myslím, že to určitě nemysleli nikterak zle, jenomže generace mých rodičů byla těsně poválečná. Maminka prý ještě v době své školní docházky pořád očekávala nějakou válku a s ní spojenou bídu. Nevím, jestli to promítala i do mé výchovy, ale faktem je, že pořád očekávám ničím nedefinovatelnou hrůzu. To proto, dočítám se s mírným zděšením, že se neumím radovat z právě prožívaných okamžiků. Ráda bych uměla carpe diem alespoň na stará kolena, ale jak? Hodně se snažím. Dnešní den třeba beru jako hezké pondělí, nikterak si nepředstavuji, co děsivého bude dejme tomu za týden, až zase půjdu do práce. Stačí, když si na něm vždycky najdu něco pěkného, prožiju ten den, jako by měl být poslední a nebudu se zbytečně nervovat neovlivnitelnou budoucností. Jestli to ale dobře chápu, nesmím to dělat polovičatě. To přesvědčení o síle okamžiku by mělo vycházet z hloubi duše a člověk by neměl ve svém urputném snažení ani na chvíli polevit. To krapet budí moje obavy. Jestliže si od toho optimismu nebudu moci ani na chvíli odpočinout, mohlo by si moje okolí myslet, že jsem se přinejmenším zbláznila. Příliš mnoho optimismu určitě škodí:-)Jednou se ale budu muset rozhodnout, protože jak jednou nemáte v těchto věcech jasno, dostáváte se na tenkou hranu vlastní schizofrenie. Jednou tak a pak zase onak, to je prostě na mašli. V mnoha chytrých textech jsem se dozvěděla, že nedostatek optimismu dělá z lidí ztroskotance, marody, neurotiky a také třeba politiky. To by mi tak na stará kolena ještě chybělo. Takže se preventivně kochám dvacátým osmým prosincem, navštívila jsem kulturní centrum, kde jsem obdržela (optimistické) statistiky ohledně prodeje mojí knihy, dlouze se prošla se Zachariášem, a den končím s knihou a becherovkou. Pěkné všední pondělí.

………………….. Jenže co bude dál…..?:-)



   

neděle 27. prosince 2009

Prodloužený svátek

  Je po svátcích a přeci svátek. Dnešní neděle nám ten sváteční maraton o den prodlužuje. Neděle je sice od slova nedělat, ale když se nic nedělá už od čtvrtka, začíná to být trošku monotónní. Zkusila jsem tedy dnes trochu pracovat. Nešlo zajisté o práci v pravém slova smyslu, skuteční pracující by nad mým konstatováním pohrdavě mávli rukou, ale pro mě to určitá práce byla. Napsat pár článků, zkusit jednu dvě kapitoly nové knihy, pokusit se vyplodit text písně, kterou budeme zpívat na maturitním plese-( to tedy byl záhul největší a stejně to zůstalo jen ve stádiu zrodu), a v neposlední řadě naplánovat svůj příští literární rok. Vím, zni to příliš vzletně, příští literární rok, ale nevím, jak jinak to nazvat. Ráda bych totiž na Svět knihy. Ne jako návštěvník, to chodím pravidelně a je to můj malý knižní svátek. Takové jarní Vánoce. Tentokrát bych ráda jako účastník. Nevím, jestli to není příliš velikášské, ale někde jsem četla, že člověk si má dávat velké cíle. Tak jsem si jeden opravdu velký stanovila. O Světu knihy tady časem samozřejmě napíšu víc (ne snad, že bych chtěla někoho podceňovat, že o něm nic neví. Napíšu o něm ze svého úhlu pohledu, jak ho vidím a vnímám já), dnes jsem jen plánovala. Vím, že Jalna  (http://www.jalna.cz/) se veletrhu účastní, tak snad moje přání půjde alespoň do diskuse. Tím, že jsem ho tady zveřejnila, si tak trochu šiju na sebe bič a veřejnou kontrolu. Ale já to tak mám ve všem. Jsem jako oliva, to nejlepší ze sebe vydávám až když mě drtí. A když mám nad sebou bič, vím, že musím. Tak se budu hodně snažit a budu samozřejmě (i sebekriticky) hodnotit, zda se daří či zda to nevyšlo. Blíží se přeci konec roku a s ním nevyhnutelná rekapitulace a plánování do budoucna. Chystám si tedy bodový itinerář roku deset a toto je můj první velký bod. Na ostatní ještě přijde řada. Jinak život se pozvolna vrací do normálu, množství jídla a alkoholu se snižuje na běžnou nedělní úroveň a všichni jsou v napjatém očekávání pracovního týdne. Já tedy ne, mám ještě týden volno, ale i tak pracovní pondělí vítám. Je načase vrátit se do koloritu všedních dní.

sobota 26. prosince 2009

Štěpáne, Štěpáne,

... co to neseš ve džbáně? Nesu, nesu koledu, upad sem s ní na ledu, psi se na mě sběhli, koledu mi snědli. Co mám, chudák dělati, musím jinou žebrati. Koledu mi dejte, jen se mi nesmějte!Koledu mi dali, přece se mi smáli…“ - uf, tak jsem si to vybavila a snad je to správně. Jako dítě jsem to moc nechápala, ale v hlavě mi to utkvělo evidentně natrvalo. Dnes je tedy Štěpána, vánoční návštěvy vrcholí, sváteční nálada kulminuje. Na koledu zjevně nikdo nevyrazí, některé zvyky se prostě nenávratně vytratily. Občas zalituji, že tady není žádné malé dítě, to jsou pak Vánoce o něčem úplně jiném. Kolem samí puberťáci, kteří se okázale nudí, a nic jim není svaté. Takové rozzářené batole, to je holt jiná káva. Nu, snad někdy příště. Je teplo, o Vánocích bílých si můžeme nechat jen zdát (minulou sobotu mínus dvacet, dnes deset nad nulou- zjevně žijeme v bláznivém zeměpisném pásmu, když globální oteplování neexistuje, jak tvrdí náš pan prezident), koledníci žádní a člověku se tak nijak do ničeho nechce. Dělám tedy hlouposti. Zkusili jste si, například, někdy udělat výlet do vlastní vánoční minulosti? Třeba tak, že dáte své paměti pokyn, aby vykreslila skutečně silné vánoční zážitky, které v ní uvízly? Pokusila jsem se o něco podobného dnes ráno, kdy jsem s pohledem na jarní atmosféru venku přemítala, zda už mám vstát či zda mohu ještě svátečně lenošit. Nejdříve mi vytanuly na mysli dětské zážitky, které ale splynuly v jeden nerozdělitelný pocit. Už nevím, jaké jsem dostala dárky, ale pamatuji si, které jsem nedostala. Jak jsem napjatě celé dětství toužila po nových lyžích, až jsem nakonec vyrostla a lyže si koupila sama. Další pocit téměř euforické radosti byl spojen s knížkou. Ne s konkrétní, ale s tím pocitem nové knihy, se kterou si mohu někam zalézt a číst a číst a číst. Bohužel, s postupujícími léty, jak se mi plnila knihovna, knižních dárků ubývá. Prý se všichni bojí, aby mi náhodou nedali knihu, kterou už mám. A tak to dopadlo jako s lyžemi. Knihy si většinu kupuji sama. Třetí vánoční vzpomínka byla spjata s návštěvou kostela, kam jsme jinak (neznabozi) vůbec nechodili. Chodilo se jen na jesličky. Jako úplně malá jsem si proto myslela, že farář je v kostele právě jen o Vánocích. Moje paměť ale kupodivu nevydávala signály, že by s pocitem Vánoc byla spojena sněhobílá přikrývka. Nejspíš proto, že si nepamatuji, jaké počasí bylo před měsícem, natož pak před rokem, nemluvě před lety. V ranním vybavování svátečních příjemností nebylo dokonce ani vánoční cukroví. Určitě i proto, že jsem se na jeho výrobě musela podílet osobně, a že pak vstoupit na váhu znamenalo minimálně měsíc hladovění. Nevybavila se mi také žádná tragédie ani konkrétní bolest. Není vyloučeno, že je to schopností paměti uchovávat si jen ty příjemné okamžiky. A vytěsnit ty smutné, protože vánoční neštěstí jako by bylo umocněno na druhou. Co nepříjemného se stane o Vánocích, jako by bolelo víc než během roku. Pragmaticky je to nesmysl, ale emočně to tak většinou máme nastavené. Pak díky za laskavou schopnost paměti, že snaživě ponechává pozitivním věcem početní převahu. Osobně si nemyslím, že všechny moje svátky (a že jich za ta léta bylo), proběhly v klidu a míru. Jen to dnešní štěpánské ráno to tak vyplavilo z podvědomí. Přeji podobnou pamětní amnézii všem. Je to moje koleda, koleda Štěpáne….

pátek 25. prosince 2009

První svátek vánoční


V poslední době mě pátek lehce deptal. Když jsem totiž naprosto vysílená doputovala na konec pracovního týdne, padla jsem do postele jako podťatá. Nejhezčí odpoledne týdne tak pravidelně ztrácelo svoji pointu. Dnes je po čase všechno jinak. Sváteční atmosféra konečně dorazila, usadila se u nás trochu trvaleji - snad už od večera, kdy nikomu nezaskočila ryba, nikdo se nepřejedl, neopil, stromeček nehořel, a den plynul v příjemné atmosféře rozhovorů a vyprávění. Dnes to kupodivu pokračuje. Zvolna relaxuji, (pravda, i červené víno zde má svoji nezastupitelnou roli), konečně je čas i na knížku, a i návštěvy příbuzných se nesou v přátelském duchu. Vím, že to většinou bývá zkouška tolerance a empatie, dnes to ale docela jde. Když odjely návštěvy, tak čtu, čtu a čtu. Zatím tedy dobrý. Pátek, jak mám ráda.

čtvrtek 24. prosince 2009

Štědrý den


Prosinec je bohatý a sváteční měsíc. Jedno ale nezvládá, klid a pohodu. Přesněji řečeno, avizovaný klid a pohodu. Došlo mi to už v dětském věku, kdy jsem celá vystresovaná počítala dny do příchodu Ježíška a bála se, že zrovna nás letos vynechá. Bylo velmi frustrující poslouchat všechny ty výhrůžky, že když nebudu hodná, Ježíšek nepřijde. Fascinující byl i tehdejší předvánoční úklid, vyndat všechno nádobí, vyčistit ho a znovu přerovnat. Zjevně se razilo heslo, že v neuklizeném bytě Vánoce (tehdy ovšem ještě s malým v) prostě nebudou. Nejspíš šlo o nějakou novodobou tradici, která měla povýšit pracujícího člověka nad poflakujícího se kapitalistu. My děti bledly a bledly, a bylo zřejmé, že namísto vánočních koled, které ostatně moc nezněly, budeme smejčit dětské pokojíčky.
Pamatuji se, jak jsem náhodně objevila nějaké dárky ukryté pod postelí, ale nevěděla jsem, jak se k nově vzniklé situaci postavit. Oznámit to nahlas nepřipadalo v úvahu, protože by následovalo kázání typu, že strkám nos, kam nemám. Podívat se dovnitř se mi zdálo vzhledem k bytelnému vánočnímu papíru a silonovému motouzu zcela nemožné, a nic jiného mne ne a ne napadnout.
Nakonec to prolomil bratr plížící se s vysavačem za mnou. Poté, co nechal prastarou Etu spokojeně řvát, čímž imitoval naší pracovní aktivitu, popadl krabici a zkušeně s ní zatřásl.
Vybavuji si, jak se mi to zdálo nebezpečné. Ne kvůli tomu luxování. Nesedělo mi to třepání. Jistě jsem se obávala, že by se potencionální dárek mohl rozbít.
Problém je, že vánoční stres přetrval i do dospělosti. Jako by byla chyba ve svátcích samotných. Bez dárků nejsou a působí neúplně. Možná to bude pravý důvod, proč se v našich zeměpisných podmínkách ujalo nákupní šílenství.
Každý prostě slaví, jak umí. Poklidné posezení je přijatelné, vánoční šílenství příšerné. Občas si představuji, co nastane, až Vánoce úplně zruším a budu se tvářit, jako že nejsou.
Myslím, že někteří by moje rozhodnutí s úlevou přivítali. A když se to někomu nebude líbit, navrhnu totální separaci.
Domyšleno platí, že co není vhodné pro jednoho, může se líbit druhému. Tím spíš, že máme demokracii.
Myslím, že je na čase, aby se hlavně média nad nastíněným problémem zamyslela. Když mohou od října vyhrávat jednu koledu za druhou, měly by si uvědomit, že ne každý chce slavit Vánoce univerzálním způsobem. Že jsou lidé osamělí, lidé, kteří někoho ztratili, lidé jiné víry, anebo jen prostě tací, kterým to celé vánoční šílení leze docela obyčejně na nervy. I ti mají právo na svůj klid, který donekonečna omílané: „Nesem vám noviny“ drobet narušují. (Mě konkrétně dokáže vytočit doběla Tichá noc v okamžiku, kdy kolem je řev jak na fotbale:-)
Ať někdo vyváží vysílání sváteční atmosféry do éteru na únosnou míru. Jestli to ještě vůbec lze.
V tomhle ohledu moc optimistická nejsem. Ačkoli, když tak slyším, jak kreativně se k svátkům staví mladá generace, ztracené to není. Možná se jednou dočkáme, kdy prosinec bude vskutku klidný a pohodový měsíc. Ale dnes si určitě můžeme hezky užít dnešní Štědrý den. Držet půst kvůli zlatému prasátku nebo se jít v klidu někam projít. Zejména tam, co jsou malé děti, tam mají Vánoce opravdový smysl. Nicméně přeji všem! Právě ten nedostatkový klid a pohodu a ticho a souznění. Ať Vás Ježíšek nevynechá a krásně si to všichni užijete. Určitě si to zasloužíte(vlastně zasloužíme). Klidné,opravdu klidné a spokojené svátky            (a Odnikud nikam pod stromečkem:-)
                            

středa 23. prosince 2009

Krásné Vánoce všem


Jak čtu všechny milé spřátelené blogy, tak obdivně žasnu. Všichni mají tak krásná vánoční přání vlastní výroby, že vůbec nemám šanci se svojí nešikovností něco podobného vytvořit. Tak jsem si jedno vygůglila. A i přes strýčka Googla Vám všem, kdo sem chodí, napíši nějaký komentář- (to vždycky potěší) - nebo jen občas nakouknou, prostě všem zde milým lidem, přeji ty nejkrásnější svátky, klid a pohodu.
                                                    Hezké Vánoce:-)

Vánoční masáž

Ono se to snadno řekne, nalaďte se na sváteční vlnu. Snažím se naladit celý prosinec. Jenomže ne vždy se to daří. Zkoušela jsem už kde co: svařené víno, procházku Starým Městem, koledy, lahodné červené víno, skořicový čaj, becherovku, aromalampu, vánoční punč či vánoční koncerty. Sváteční atmosféra sice občas vykoukne, ale vzápětí zase nenávratně mizí. Pořád jsem v permanentním stresu. V práci je honička jak o závod, doma se to jeví podobně. Dnes mi ale svitla naděje. Rozhodla jsem se totiž pro masáž a tam jsem určité uvolnění očekávala. Mimo jiné jsem se dočetla, že masáže, ať už klasické nebo specializované, jsou jednou z nejstarších a nejpřirozenějších léčebných metod, které mohou pomoci udržovat zdraví v přirozeném stavu. Léčivá moc masáže odstraňuje stres, omlazuje a dává blahodárný pocit zdraví. Nu, uvidíme. Odborníci jsou totiž vzácní jako šafrán i v těchto oborech, protože já třeba kromě kvalitní masáže vyžaduji například ještě klid. Nesnáším, když během procedury musím poslouchat čísi vyprávění a než se rozkoukám, znám celý masérčin život včetně intimních detailů. Jelikož jsem podobné již několikrát zažila, vyhledám stále nové a nové salóny (masérské, samozřejmě). Ve studiu Letná (nečekaně na Letné -  http://www.studio-letna.cz/,) jsem našla paní, která masíruje a mlčí. Ideální. Pokud bych se ani po takovéto relaxaci neuvolnila, už bych musela celou anabázi se svátečním naladěním vzdát. Přitom jsem vždycky tvrdila, že advent patří k mým nejoblíbenějším ročním obdobím. Letos si ho ale užívám tak nějak křečovitě. Přitom nedělám nic jinak než obvykle. Po dnešku je mi už trochu jasnější proč: jsem unavená víc než jindy. Tedy ne že bych třeba pracovala víc než obvykle, spíš jde o jakési opotřebení věkem. Nebo vánoční syndrom vyhoření. Nevím, jestli jsem to pojmenovala správně, ale faktem je, že namísto sváteční nálady propadám apatii. To proto, dočítám se v chytrých knihách, že jsem imunní vůči radostným podnětům, případně od přírody pesimistická. Ráda bych svůj pesimismus překonala (o té imunitě vůči radostným podnětům totiž úspěšně pochybuji - kdyby byl podnět, tak žádná imunita nehrozí), ale jak na to? Jednorázově by mi masáž pomohla. Jenomže paní se zjevně dneska už nechtělo pracovat. Asi bych to měla chápat, také už mám dneska volno, ale ona v té práci byla. Jen jsem se jí prostě nehodila do krámu. Takže zase nic. Odcházela jsem poměrně rozladěná, žádná sváteční nálada. Nicméně snahy o relaxaci jsem se nevzdala. Jen jsem se přesunula domů a se špunty v uších si užívala relativního klidu. Přitom jsem přemýšlela, co s tím. Vážně stačí pro větší pohodu nechat se opečovávat a všechno bude jako dřív? Jestli tomu ovšem dobře rozumím, nesmí se to nějak odfláknout. Péče musí být intenzivní a pravidelná (ne jako dnes) a člověk by se neměl ohlížet na finance. Ty mi tedy dělají trochu starosti. Investovat pravidelně do masáže (a nejen do ní) by mohlo znamenat, že se místo v péči psychiatra ocitnu ve spárech exekutora. Těžko definovat, co je horší. Stejně se ale časem budu muset k nějakému razantnímu kroku odhodlat, protože jak jednou začnete koketovat se syndromem vyhoření, spustíte lavinu, která odhalí i problémy, o kterých byste rozhodně vědět nechtěli. V adventní náladě (která je mimochodem velmi diktátorská - jakmile ji nevyznáváte, hned je trochu zle) ten boj ještě není tak úplně náročný. Po Novém roce už to bude na ostří nože. No, jsem na to zvědavá.


(dneska jsem tedy alespoň ušetřila- to je ta sváteční tendence hledat na všem to dobré:-)




úterý 22. prosince 2009

Sbor benešovských učitelek

 K učitelkám se pojí všelijaké nelichotivé přívlastky – bláznivá, hysterická, neurotická a já nevím, jaká ještě. Dnes bych ovšem chtěla přidat nějaké pozitivní. Nadaná a talentovaná. Alespoň ty, které patří do hudebního sboru benešovských učitelek, takové jsou. Kdysi se říkalo, co Čech to muzikant. U nich to platí dodnes. Český učitel byl vždycky hudebně nadaný (zde tedy bohužel tvořím čestnou výjimku). Cantare znamená v latině zpívat, a od toho pojmu je odvozen výraz kantor. Kdysi dávno ovšem nestačilo učitelům jen umět zpívat, musel umět hrát minimálně na dva nástroje – na housle a na varhany. Ještě že současné pedagogické vzdělání podobné experimenty nevyžaduje.
   Pravda, stejně jako tehdy si typický český kantor musí nějak přivydělávat. Tenkrát hrál na vícero nástrojů, komponoval, dirigoval, nacvičoval, učil hudbě, vychovával malé zpěváky a muzikanty. Muzika ho z části živila, neboť z platu rodinu neuživil, a předem se počítalo, že bude varhaníkem i regenschorim, zvoníkem, šumařem i sbormistrem. Jo, něco se nemění ani po národním obrození. Trochu o tom píši ve své knize o Janu Heřmanovi(malinká reklamka musí být:-) Kantor, zvláště vesnický, byl základním článkem české muzikálnosti. A benešovské učitelky v této tradici zdárně pokračují. Naprosto úžasný pěvecký sbor, který dokáže zapět takovým způsobem, že vám jde mráz po zádech. V sobotu večer jsem měla neopakovatelnou příležitost vyslechnout jejich Českou mši vánoční. Tedy mši Jakuba Jana Ryby, (mimochodem také učitele), ale v jejich bombastickém podání. Navíc v aule benešovského gymnázia, která je jako hudební síň naprosto dokonalá. Nešlo jen o příjemnou vánoční atmosféru, ale i o úžasný umělecký zážitek. Takže moje druhé benešovské doporučení. Nejen knihkupectví Daniela v tomto městě, kde studoval Vančura nebo Karel Nový, stojí za to. Ale i hudební zážitek v podání benešovských učitelek - které samozřejmě vystupují i v Praze. Slyšela jsem je třeba v kostele svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí. Takže kdyby náhodou váš zrak padl na nabídku koncertu benešovských učitelek, neváhejte. A odhoďte předsudky vůči kantorům, tyhle ženy vážně umí.

pondělí 21. prosince 2009

Mrzne v zimě

 Představuji si, že jsem mimozemšťan, který se omylem (pěkně velkým) právě nyní ocitl v naší zemi. Dle poplašných zpráv v televizi a v rozhlase musím zcela zákonitě získat dojem, že v tuto domu běžně nemrzne ani není sníh. Jak jinak si totiž vysvětlit, že každé zpravodajství, ať už veřejnoprávní nebo komerční, začíná zprávou o mrazivém dni a sněhové nadílce. Jako by šlo o něco výjimečného. Celý den je to o mrazu. Kdyby byl červenec a mrzlo, neřeknu ani půl slova. Ale je prosinec, zima, a lze tedy očekávat, že trochu mrznout bude. Přesto je to zpráva dne. A ještě v jakém podání. Dokud jsem nevystrčila nos z domu, měla jsem dojem, že venku se odehrává něco podobné apokalypse. Ven jsem se vykulila nabalená jak na severní pól. Brzy jsem ovšem pochopila svůj omyl. Zas taková hrůza to totiž nebyla a jégrovo spodní prádlo, tři vlněné svetry, chlupatá šála a teplý zimník byly na cestu do Bily přeci jenom příliš. Venku byl prostě normální zimní den. Úplně jsem zalitovala, že jsem díky poplašným zprávám odvolala adventní návštěvu mimo Prahu. Myslím, že jet se dalo celkem normálně. Je to stejné, jako v létě, kdy naše kreativní zpravodajství plní informace o překvapivém horku. Ať už mráz v prosinci nebo tropické horko v červenci, vše má za následek, že naše infrastruktura přestává fungovat, autobusy nejezdí – o vlacích ani nemluvě. Silnice jsou neupravené a média plná poplašných zpráv. Jako by nebylo o čem jiném mluvit. Smutné je, že se jenom mluví. Nějakou aktivitu na silnicích jsem moc nezaznamenala, silničáři jsou tradičně nečekaným příchodem zimy zaskočeni. Zkoušela jsem se dobrat příčiny pravidelného každoročního jevu, ale pořád mi to nejde. Když odsoudím meteorology, že budí zbytečnou paniku, hned mi dojde, že oni jinak nemohou. Potom se pustím do spících cestářů, kteří stále čekají na polibek svého prince, který by je probudil k nějaké aktivitě. Nejspíš bych tady našla vděčný terč své nespokojenosti, protože to je viditelný nedostatek a je po ruce. Můžou tedy za nesjízdné silnice a hromadné havárie právě tito pracovníci? To se vskutku nabízí, ale asi to tak zcela pravda nebude. Copak by se nesnažili mnohem víc, kdyby měli za co…? Dobrat se kategorického postoje mi prostě nejde. A to se snažím. Dobře totiž vím, že bez konkrétního viníka se nelze kvalitně rozzlobit. Co kdybych náhodou brečela na špatném hrobě? Bývaly doby, kdy se nevyplatilo nahlas kritizovat nikoho a nic. Dneska se naopak kritizuje kdekdo a kde co, ovšem tak i tak, bez viditelného výsledku. Podle mých zkušeností to také skoro nikdo nebere vážně. Koho potkám, ten nadává. Přitom skoro vůbec nezáleží na věku či politické příslušnosti. Všichni vědí, že je všechno špatně, dokonce by se dalo říci, že jsou si tím jisti. Už mě napadlo, jestli nejde o svého druhu mediální diktaturu. Třeba jen netušíme, že nás zase někdo ovládá. Vlastně jsem si tím skoro jistá. Jenomže, a v tom je právě moje potíž, že jenom skoro. Když o tom všem začnu uvažovat bez emocí, zase nevím vůbec nic. Co když je vskutku neobvyklé, že před Vánoci trochu mrzne? Nemají snad všichni právo na vlastní názor? Zatímco já kritizuji šíření poplašné zprávy, oni mapují dramatickou současnost. Navíc astronomická zima začíná vlastně až dnes- nejkratším dnem v roce. Ještě že jsem vlastně ten mimozemšťan, jinak bych to tady všechno musela brát vážně.


neděle 20. prosince 2009

Čtvrtá adventní neděle

Jsou lidé, kteří o adventu uklízí, smýčí, nakupují, pečou cukroví. A jsou jiní, co se poflakují po vánočních trzích se svařákem v ruce, odmítají vstupovat do chrámu spotřeby a nemají vycíděné nádobí po babičce. Zcela přirozeně patřím k těm druhým. Letos jsem se rozhodla svoje zaběhnuté rituály trochu pozměnit. Člověk totiž čas od času potřebuje určitou změnu. Někteří změny přímo vyžadují. Mně je jasné, že pro někoho, kdo je od podstaty konzervativní, nebude vůbec žádná legrace začít měnit zajeté koleje. Už jsem si to párkrát zkusila, vyrazit v době předvánoční do supermarketu s naivní myšlenkou, že v klidu nakoupím. Věřím třeba, že když půjdu dopoledne, vyhnu se nepříjemné hromadné tlačenici. Jsem ovšem na hlubokém omylu, zřejmě podobná myšlenka napadla vícero lidí. Možná se mi časem povede objevit časovou skulinku, kdy lze nakupovat jako člověk. To je totiž docela problém. Protože tak jako tak člověk něco nakupovat musí, sváteční atmosféra vybízí k laskavosti, narvané obchody naopak probouzejí zuřivost. Copak takhle vypadá ekonomická krize? Většinou bývám bezradná, jako moje babička, která když se blížily svátky, prohlásila, že do toho blázince ji nikdo nedostane, a pod stromeček nám nadělila každému stokorunu. Situace se za několik desetiletí zjevně nezměnila, snad jen, že stokorunou dneska nikoho neuctím. Některým lidem jde přitom pobyt v přeplněných ulicích přímo k duhu. Stačí se podívat z okna. Tam se valí proudy nákupů chtivých spotřebitelů a hromadně atakují například Palladium. Prý proto, že tam mají absolutně všechno. No, nevím…Nutno ale říci, že všichni moji přátelé mají na věc podobný náhled jako já. Ještě jsem se osobně nepřátelila s někým, kdo by se v podobné situaci vyžíval. Naštěstí se lze těmto seskupením úspěšně vyhýbat. Sice hrozí, že nebudete úplně in, protože nedokážete zachytit nejnovější módní trendy, ale za uchování duševního zdraví je to docela přiměřená cena. Potom už lze strávit čtvrtou adventní neděli v tichém rozjímání či klidnou procházkou. To se jeví jako dobrý nápad, protože chůze dokáže srovnat myšlenky. Možná by mělo být povinné se během adventu procházet, a pak by třeba ubylo zběsilých nakupujících. Ovšem procházení jako takové nevydrží člověku dlouho. Obzvlášť v dnešním mrazivém počasí. Jediný účinný způsob, jak přežít předvánoční šílenství, je proto zřejmý. Obrnit se lhostejností a běsnění kolem vůbec nevnímat. A pokud k tomu chybí nadání, musí nastoupit silná vůle. Během dnešní čtvrté adventní neděle jsem tedy raději zkusila dlouhou mrazivou procházku. Zachariáš jásal, a když se budu snažit, brzy budu jásat i já. Vyhnu se nákupnímu šílenství, o svátcích nepřiberu a možná i přijdu na jiné myšlenky. Během pěti kilometrů denně člověk už něco vymyslí. Zároveň začínám pilovat konverzaci. Napřed s pejskaři v parku, později i jinde. Vyzbrojena empatickou schopností konverzovat s kýmkoli o čemkoli pak budu moci beze strachu vyrazit i do narvaného obchodu. Teď se ovšem hřeji u čtvrté adventní svíce a osnuji plány, jak v příštím týdnu objevit časoprostorovou díru, kdy bude v obchodech málo lidí. Když změna, tak změna.


sobota 19. prosince 2009

Vánoční večírky

S věkem se člověk naučí rozlišovat kvalitu od kvantity a namísto divokého dovádění na různých večírcích si začíná pečlivě vybírat setkání s přáteli a lidmi, které opravdu chce vidět. Není to jednoduché. Zejména v době adventní, k jejímuž koloritu nezbytně patří různé podnikové, firemní či pracovní večírky. A to nemluvím o rodinných seancích a náhodných sešlostech, bez nichž, jak média vyhrožují, nemůže být sváteční atmosféra dokonalá.
Nejhorší je setkání z nějaké povinnosti. K adventu mi to moc nejde. Proto mě zaujalo, když jsem na jakési pozvánce nalezla rukou připsanou poznámku – musíte přijít, aby se šéf neurazil. Zjevně šlo o pracoviště, kde mobbing rozhodně nebylo cizí slovo. S podobnými akcemi jsem nikdy neučinila nejlepší zkušenost. Už kdysi dávno jsem šla na setkání, kde do nás tehdejší ředitelka cpala banán v čokoládě, aby pak v lednu zneužívala informace, které z člověka pod tlakem sváteční nostalgie vymámila. Výsledek odpovídal očekávání, do půl roku jsem měnila pracoviště.
Jenomže vyhnout se vánočním večírkům zcela úplně zase nejde. Mnohé lidi člověk vidět chce a v tom shonu a blázinci někdy jiná šance není. Jen si udělat ten čas a navodit správnou náladu. A v jednom týdnu nanejvýš dvě až tři setkání. Vnímám to tak, že po čtvrtém setkání by člověku zážitky splynuly v jeden nedefinovatelný patvar, což mě kdysi dávno vyděsilo, ale i poučilo.
Scházím se s lidmi podle vzájemných sympatií. Nikoliv povinně, ale proto, že chci. To už jsem se naučila. Žel, ne vždycky se to setkává s pochopením. Kritika je mírná, ale je.
Svůj volný čas si trávím s tím, s kým chci, chtělo se mi zadupat. Jenomže na vzteklé dupání už nemám věk. Ve skutečnosti jde často stejně o křečovitou záležitost, smáznutou čárku, a už abychom byli doma. Ať mi to někdo vysvětlí. Třeba dělám chybu, že se podobných atrakcí nezúčastňuji. Vyptávala jsem se lidí z různých profesí. Většinou krčili rameny. Musí to být. A naznačili, že pokud se dobrovolně vyčleňuji, mám se nad sebou zamyslet: nejsem – li náhodou nevstřícná, nekolektivní nebo ještě jinak divná.
Ať se propadnu, nic z toho. Ale to už nehodlám nikomu vysvětlovat. Zpochybnit vánoční večírky je nepopulární věc a velká troufalost. Představuji si, co lidí by se nezúčastnilo, kdyby si byli ochotni přiznat pravdu. A na jaká jiná setkání by pak měli čas. Jedno takové jsem zažila včera. Setkání se studenty. Šla jsem tam ráda, ač bývám v pátek hodně vyčerpaná. Ale oni nabíjejí energií. Vždycky s úžasem pozoruji, jaké je to být se žactvem mimo školní budovu. Najednou vidíte úplně jiné lidi. V mém případě už dospělé, kteří jsou v mnoha věcech mnohem dál, než si troufáme domyslet. Zajímavý jev, který by měl někdo prozkoumat: pořád vnímáme mladší generaci jako děti a oni jsou v mnohém dospělejší než my. Kde přijde ten zlom, těžko definovat. Prostě najednou to tak je. A je hezké kouknout na svět jejich úhlem pohledu. Alespoň chvíli. Samozřejmě i tady je možnost se jejich vánočního večírku nezúčastnit a zachovat si image neprostupnosti dvou generací. Nic proti tomu, každý to má nastavené jinak. Být odtažitý je určitě přinejmenším bezpečné. Na druhou stranu to časem může být pěkná nuda. A včerejší večírek nuda nebyl. Bylo to hezké, milé a přátelské setkání, na kterém jsem byla ráda.


pátek 18. prosince 2009

Pravidelní čtenáři

Pravidelní čtenáři je blogová kategorie, která mě docela pohltila. Čím víc, tím líp. Jako blogger jsem byla ještě nedávno nepopsaná jako bílý papír. Taková blogová tabula rasa. Závislá jsem se stala teprve časem. Vzpomínala jsem dnes na svoje blogo začátky, když jsem hodnotila úspěšnost včerejší autogramiády. Blog jsem totiž založila po nátlaku (podotýkám, že jemném a kultivovaném) pana nakladatele, který hledal cesty, jak co nejvíce propagovat moji knihu. Navrhoval mnohé cesty, které by mohly prospět. „ Musíte na síť,“ uvažoval tenkrát nad šálkem kávy ten zkušený muž. „Anebo mít jen svoje webovky.“ Nakonec jsme se dohodli, že nejlepší bude zkusit obé. Vystavení se na netu je celkem nebezpečné. Mnohdy se tady totiž objeví lehce narušení týpci (když nechci rovnou použít slovo úchylové), a ti si osobují právo zasahovat do vašeho života, přestože o to nestojíte. Daň za blog. Bože díky za možnost komentování. Asi by člověka mělo zabrzdit, když si uvědomí, kdo všechno najednou participuje na jeho životě. Jeho myšlenky mohou vyprovokovat diskusi v podobě neřízené střely. Jenže jako vše má i toto svůj druhý úhel pohledu. Ten příjemný a pozitivní. Pravidelné exkurze do bloggerského světa by pak ledacos osvětlily i těm, co tvrdí, že jde o mlácení prázdné slámy. Za studium by určitě stála statistika vzniklých virtuálních sympatií a přátelství neboli nově vzniklé komunikace. Po několika měsících u počítače si troufám definovat škálu tohoto fenoménu. Začíná nesmělými větičkami a neosobním popisem, který je možno považovat za stručné curriculum vitae, neb některé věci jsou prostě normálně veřejné.Člověka, který postoupí dál přes tento bod, lze předběžně zařadit na seznam pečlivců, kteří si postupně svůj blog začínají hýčkat. Další stupeň už nese náznak závislosti, jakmile nekouknu na blog, nemůže skončit den. A jak přibývají pravidelní čtenáři, závislost nabývá patologické podoby. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Dlouhou dobu jsem měla prvního, váženého a jediného pravidelného čtenáře. Wlčice, děkuji:-) Potom se připojila Gabro, Andy a další – viz statistika,(také díky:-)), a já to začala sledovat. Napjatě a netrpělivě. Přibude dneska někdo nebo ne? Ve většině případů jde asi o interakci. Někdy vzájemnou, jindy trochu vynucenou. Existují ale i dobrovolně přihlášení čtenáři, a jejich příchod ve mně vždycky vzbudí extatickou radost. Aby bylo víc vzrušení, sleduji řídící panel vždycky až večer. Oddálení totiž dává napětí další rozměr. Je víceméně neškodné, protože o nic nejde, a přitom to dokáže zlepšit náladu o sto osmdesát stupňů. Všechno se zřejmě totiž odvíjí od touhy po čtenářích. Patrně i proto jsem pana nakladatele vyslyšela a pokusila se nějaké blogování. Hodně se učím, hlavně od Markéty, ale baví mě to. A k tomu pořád napjatě očekávám, zda se objeví zase další pravidelný čtenář.
Jako malá holka. To, co nastává po každé nové ikonce, se podobá tanci svatého Víta. Zároveň ovšem nezbytná kapka zodpovědnosti hrozí, že nenapíšu už ani jednu blogořádku. Říkám si totiž, že když už to tady čte tolik lidí, nemůžu přeci psát nějaké blbosti. A pak je stejně píšu. Všechno souvisí se vším. Románové kapitoly už jsem sice vzdala, ale třaskavá směs přání a snahy napsat něco smysluplného je přítomna u každého blogopsaní. Argumenty typu, že dneska už stejně nikdo nečte, k jejímu vyšumění vůbec nepřispívají. Mnohdy si od přetlaku pocitů a nálad, které mi způsobují duševní trýzeň nebo naopak extázi, nedovedu ulevit jinak než psaním. Jiný ventil moje stresovaná duše nezná. Někdy mi až zatrne, když si uvědomím, kolik stresovaných duší chodí po světě. Pokud mají ventil, moc škody asi nenadělají, ale co když žádný ventil nemají? To ale dnes řešit nebudu. Dnes jsem prostě chtěla jednoduše napsat, že jsem moc a moc ráda za pravidelné čtenáře, že mě moc těší, že sem chodíte, a když jste u mě přihlášení, beru vás úplně za své. Takže stále zůstávám v napjatém očekávání, jestli přibude někdo nový a zároveň přemýšlím, co smysluplného napsat. A Vám všem děkuji. A také přeji hezký večer.

čtvrtek 17. prosince 2009

Knihkupectví Daniela

   Dnes jsem měla autogramiádu v knihkupectví Daniela v Benešově.  http://www.knihkupectvi-daniela.cz/ Docela jsem se těšila, přeci jenom je to pro mě stále věc neobvyklá. Ovšem hned ráno mě paralyzoval sníh. Chtěla jsem jet autem a bílá čepice na mém autíčku nevěstila nic dobrého. Nicméně jsem si řekla, že jsem už velká holka a musím to zvládnout. Nejhorší byla nakonec ta ranní cesta do práce. To jsem jela, na tachometru dvacet a v očích smrt. Přikrčená za volantem jako predátor- to abych lépe viděla. I tak jsem místy jela popaměti. Ale do práce jsem dojela, a když během dopoledne přestalo sněžit, začala jsem věřit, že dojedu. Pravda, jela jsem do Benešova skoro dvě hodiny, ale dojela jsem včas a povedlo se i zaparkovat. Jeden by neřekl, že i v Benešově jsou modré zóny. Knihkupectví Daniela je na náměstí, vlastní ho paní Daniela Bendová a je to krásný rodinný podnik. Cítila jsem se tady velmi hezky a moc mě potěšilo, že přišli i nějací čtenáři, kterým jsem s velkou radostí knihu podepsala. Moc mě potěšilo setkání s mojí profesorkou dějepisu paní Rennerovou, která mě učila historii na gymnáziu. Je to dáma stále velmi vitální s absolutním rozhledem. Moc mě potěšilo, že si mě pamatuje (maturovala jsem u ní v roce, který tedy raději neprozradím :-)Když se zamyslím sama nad sebou, nedala bych za sebe ruku do ohně, že si pamatuji všechny svoje studenty. Klobouk dolů. A koupila si mojí knížku, což je radost na druhou. Úplně zaskočena jsem byla rozhovorem pro noviny - Benešovský deník, který byl zakončen fotografováním. Poctivě jsem vyloudila křečovitý škleb, jsem totiž hrozně nefotogenická. Ale povídání bylo velmi příjemné. Stejně jako celý pobyt v knihkupectví Daniela. Paní Bendová mi na závěr dala láhev sektu (objevila na mých stránkách, že ho mám ráda, což vnímám jako úžasnou pozornost), krásnou květinu a ještě hezčí knihu. Velká radost. Pak jsem skočila do vozu a v tom šíleném počasí se přesunula zpátky domů. Cesta dobrá, horší to bylo s parkováním. V devět hodin večer najít volné místo na Letné je dost těžké. Tak jsem tam dobu kroužila jako bludný Holanďan, až jsem se kamsi vecpala. Doufám jen, že se tam pod nánosem sněhu neukrývá nějaký fingovaný zákaz. Nejtěžší úkon je za mnou, mohu domů a s úlevou relaxovat. Dlouhý den, ale krásný. A všem, co třeba někdy navštíví Benešov, vřele doporučuji knihkupectví Daniela. Jednak je skvěle zásobené, jednak jsou tam úžasní lidé. A navíc mají Odnikud nikam.:-)

středa 16. prosince 2009

Čertův švagr

........ či spíše švagrová
   Už hezkou řádku let se zabývám otázkou, jestli mám švagrovou považovat za přínos nebo za ztrátu. Z matematického hlediska je jistě přínosem. Rozšířila naši rozvětvenou rodinu nejen o své v bolestech (největších na celém světě) zrozené děti, ale i o svoje poměrně početné příbuzenstvo. Když ovšem beru v potaz, že od svatby není s bratrem kloudná řeč, tedy starý bratr zmizel a nový se neobjevil, jsme náhle v minusových hodnotách. Vycházet se švagrovou je úkol hodný Filištína. Švagrovou si nevybíráte, a přesto patří mezi vaše nejbližší. Scházíte se na rodinných oslavách, kde se na sebe křečovitě usmíváte. To je ta lepší varianta. O té horší raději psát nebudu, bylo by to Odnikud nikam. Zajímavé je, že v mnoha jazycích je termín pro švagrovou hodně podobný termínu sestra. Nám nelingvistům je ovšem tento překlad utajen. Přesto bez ohledu na původní národnost jsme schopny jako rodilé Angličanky klábosit tak akorát o počasí. Případně ještě mohu tiše vyslechnout kritiku svého zhýralého a nezodpovědného života. Dlouho jsem se mylně domnívala, že všechny zápory svého vlastního charakteru mám dokonale zmapované a vím, kde mě tlačí bota. Řeklo by se, že člověk v mém věku je již hotový a zformovaný, a nové vlastnosti se hledají už jen velmi těžko. Avšak švagrová umí zázraky. Dokáže objevit takové neduhy v mé povaze, že bych sama od sebe kůrku chleba nepřijala. Někdy dokonce dovede obratně převést do mínusu to, co jsem dosud vnímala pouze v plusových hodnotách. Netušila jsem třeba, co všechno mohou vyprovokovat třeba moje záliby. Žádné smysluplné trávení volného času, naopak. Zkrátka, v rodinných vztazích je pořád co zlepšovat. Někdy sice nabývám dojmu, že zlepšuji jenom já, ale to jistě není na škodu věci. Nicméně i z tohoto bludu mě ovšem švagrová rázně vyvede, a tak pokorně poslouchám její prazvláštní rady, co mám dělat se svým životem a svojí nesnesitelnou povahou. Co by jeden neudělal pro klid v rodině? Nevím sice, co zaručeně pomůže, ale snažím se. Dlouho jsem nevěděla jak. Až mě napadlo hledat v moudrosti českých přísloví. Takové mlčeti zlato je vskutku dobrá rada nade vše. Ne, že by to nebyl zajímavý pokus. Dokazovat, že vyřčené slovo nevrátíš ani párem volů, není třeba. O to víc, že to již mnozí potvrdili dávno před námi. V době vánoční jistě půjde všechno líp. Pochválím úplně nejlepší cukroví na celém světě, tiše pomlčím, a určitě bude dobře. Alespoň chvíli.

úterý 15. prosince 2009

Americká kamna

    Začalo (v prosinci nečekaně) mrznout a je tedy na čase zasednout k hřejivému ohni. I adventní nálada k tomu vybízí a tak je třeba zatopit, svařit víno, otevřít knihu a pohlédnout do plamenů. Většinou se sice hřejeme u ústředního topení, ale jsou tací, co vlastní krb nebo topí v kamnech. A vzhledem k tomu, že dnes je moderní vše americké, musela zákonitě přijít na přetřes i americká kamna. (Nicméně nutno konstatovat, že ač přišlá zpoza oceánu, zdomácněla v Čechách už v devatenáctém století.) Za Rakouska Uherska byla u nás velmi populární. A pokud sledujete historické filmy nebo kostýmní pohádky, na mnoha záběrech si jich můžete všimnout. Vlastnil je i Karel Čapek, který o nich dokonce napsal hodně fejetonů. Ne, že bych se chtěla srovnávat s Čapkem, když píšu o amerických kamnech. Píšu o nich proto, že znám jednoho nadšence, který si na nich vybudoval živnost a je jejich dokonalým propagátorem. ( http://www.starakamna.cz/)  Dokonce dokázal to, že jsem přemohla vrozenou lenost, na chalupě se pustila do haraburdí ve staré stodole, a vydolovala odtud prastará kamínka, která kdysi kdosi odhodil jako věc zastaralou a nepotřebnou. Jenže když se taková raritka vyspraví a vyčistí, stane se z ní dokonalá venkovská dekorace. Nejsou to sice americká kamna, ale i stará kamna mají co do sebe. To, že s americkými kamny se jedná o porevoluční záležitost, je, jak jinak, vina minulého režimu. Komunisté totiž koks (myslím tím topivo, nikoli kokain) a antracit, kterým se v kamnech topí, distribuovali pouze do továren, případně do škol. Ostatním muselo stačit hnědé uhlí, a to je pro americká kamna naprosto nevhodné palivo. A pak, všechno americké bylo špatné (stejně jako dnes je všechno americké zase dobré – je to ode zdi ke zdi - nebo lépe Odnikud nikam:-)), a proto se jejich výroba zastavila. Někteří tak mají na svých chalupách nebo půdách poklad velké hodnoty, a kdyby viděli originál, jistě by žasli, jak útulnou atmosféru dokážou americká kamna vyloudit. Otevřený oheň prostě dělá své. Úplně vidím sama sebe, jak za dlouhých zimních večerů hledím přes slídu do hřejivého ohně, popíjím dobré víno a přemýšlím, co bych asi tak mohla napsat (třeba na blog). Bohužel, do mého malého bytu se takový historický kolos nejen nehodí, ale hlavně ani nevejde. Ale až jednou budu mít dům, americkým kamnům neodolám. Zatím si budu číst hezké fejetony od Karla Čapka (ten také dokázal napsat fejeton na jakékoliv téma, ach jo:-)) A v těch mrazech, co se na nás chystají, je už jen psaní o amerických kamnech hřejivé.

 http://www.knihovna.upm.cz/spolecnosti/sbc/text7s.htm
http://www.novinky.cz/bydleni/tipy-a-trendy/184114-americka-kamna-zaujmou-nejen-dekorativnim-vzhledem-ale-i-provedenim.html

pondělí 14. prosince 2009

Pokerová tvář

   Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří dokážou v každé situaci zachovat tvář pokerového hráče. Hází po okolí kamenným pohledem, i když uvnitř vřou jako činná sopka.
V mém obličeji se odjakživa dalo číst jako v otevřené knize, zejména v okamžicích nesouladu.
Zřejmě proto nevynikám v diplomatickém vyjednávání. Ne snad, že bych byla ctitelem zásady co na srdci to na jazyku, snažím se svůj verbální projev filtrovat. A většinou se mi to daří. Nicméně v okamžicích, kdy mě prozradí nekontrolovatelný škleb, je veškerá námaha s řazením slov zbytečná.
Naivně jsem se domnívala, že s přibývajícími roky bude moje mimika zvladatelnější a časem nikdo nepozná, co si ve skutečnosti doopravdy myslím. Jednu chvíli to vypadalo docela nadějně. To když mi po zánětu trojklaného nervu zatuhly obličejové svaly a já vystupovala na veřejnosti coby sfinga. Tehdy ovšem do procesu vstoupilo naše vyspělé zdravotnictví a po několika měsících jsem byla zdravá jako rybička. Ovšem šklebící se stejně jako dřív.
Moje naděje začínala postupně blednout. Když došlo například na diskusi s nadřízenými, nebyla jsem schopna potlačit křečovitý třas kolem semknutých rtů. A neumím to pořád. Vždycky si totiž myslím, že věci se mají pojmenovat skutečným jménem a ne desítkami nic neříkajících frází. Jenže za pravdu upálili už Husa, a od té doby je u nás pravdomluvnost trochu rizikový obor. S tím se mi těžko smiřuje, protože je nepochybné, že lepší už to nebude.
Zkoušela jsem obličejovou gymnastiku před zrcadlem, ale pořád mi to nějak nejde. Když cítím, že se věci ubírají jinou cestu než by měly, hned začnu uvolňovat koutky. Ale potom se silou vůli přinutím k neutrálnímu výrazu. Nejspíš pak evokuji bolest zubů, protože se každý zeptá, co mi je.
Mám tedy pokaždé říci, co si myslím? To přece není vždycky možné. Ani já netoužím být denně zahrnována čísi syrovou pravdou.
Dobrat se zkrocené mimiky mi prostě nejde. A to se snažím. Dobře totiž vím, že výraz mluví v podstatě za vás. Co kdyby někdo uměl moje zkrabacené vrásky přesně dešifrovat?
Bývaly doby, kdy se za názor popravovalo. Dneska si můžete říkat, co chcete, ale musíte se k tomu umět náležitě tvářit.
Podle mých zkušeností to také hned tak někdo neumí. Snad jen politici se tváří pořád stejně (blbě)
Přitom vůbec nezáleží na profesi. Vědí to i učitelky, dokonce by se dalo říci, že jsou v tom ještě zběhlejší než ostatní.
Už mě i napadlo, jestli nejde o určitý nový druh diktatury či tyranie. Tvářit se americky keep smiling a ukrýt svoje emoce. A s nimi i názor.
Jenomže, a v tom je právě moje potíž, názor je pro mě zásadní. Když o tom začnu přemýšlet víc, zase se šklebím a všichni se ptají, co mi je.
   Dneska jsem to alespoň mohla svádět na boj s rýmou. Zdá se, že nad virózou úspěšně vítězím a jako trofej mi zůstává jen pěkně zarudlý nos. Což se v mém neumělém poker face velmi pěkně vyjímá. A dokonale to maskuje můj případný nesouhlas. Nu, všechno zlé je pro něco dobré.


neděle 13. prosince 2009

H1 N1

   Na běžnou chřipku každý rok zemřou desítky lidí. Nic. Na prasečí zemřelo mnohem méně lidí a je tu panika. Proč? Je to mediálně zajímavé. Ještě, že se k tomu nepřidala stejná hysterie jako s nemocí šílených krav. Vybíjení prasat by odpovídalo našemu naturelu. Při té příležitosti si vždycky vzpomenu na papouška z Ústí nad Labem, kterého horliví úředníci vyrvali z klece a zabili. Kvůli ptačí chřipce. Škoda, že není nějaká politická chřipka. Nebo nemoc šílených úředníků. Hned by bylo na tom světě dýchatelněji. Ale zpátky k prasečí, alias mexické chřipce. Panika, hysterie. Lidé nosí roušky a přestávají posílat děti do školy (alespoň u nás tu zkušenost máme). Přitom ale vesele kýchají a kašlou, aniž by si například zakryli rukou ústa. Typický obrázek našich ulic. Pak přijdou do práce, nasadí roušku a stěžují si, že pořád ještě není očkovací vakcína.
Někde jsem četla, že mnohem nebezpečnější jsou nemoci, o kterých se nepíše. A s tím souhlasím, protože prasečí chřipka je mediální bublina. Jeden moudrý lékař se třeba zamyslel nad tím, kolik hysteriků s rouškou třeba použije při náhodném sexu kondom? Narážel tím na to, že kvůli medializaci chřipky a nutnosti dodat na běsnící trh alespoň nějaké sérum (říkám si, ať žije placebo), se zastavil seriózní výzkum léků na AIDS. Nejsou na to peníze, ty teď míří do komerční sféry prasečí chřipky.
A farmaceutické firmy se umí chovat setssakramentsky tržně.
Tak nevím, jestli neškodíme sami sobě. Neumíme se vyléčit. I obyčejná chřipka je nebezpečná, když se s ní potácím po městě a jdu do práce. Pravda, mnohdy je to proto, že by nemocí naše příjmy klesly pod hranici životního minima. Ale často je to dáno mylným pocitem naší nepostradatelnosti.
Nebo i nezodpovědnosti. Proč musím strpět, že na mě někdo prská svoje bacily? Kdyby se hezky vyležel, mohl by brzy zpátky mezi lidi. Zdráv. A chřipka by přišla o svoji auroleu zákeřného zabijáka. Jenže o čem by se pak psalo?
P. S. Já samozřejmě předpokládám, že moje pokračující viróza žádná chřipka není. Jenže to si asi myslel každý, kdo na ni onemocněl. Nu, uvidíme, jak zodpovědně se zachovám ráno. Jestli půjdu už zdravá do práce nebo pořád nemocná pěkně k doktorovi. Ale víkend jsem skoro celý poctivě proležela a bacily topila v hektolitrech čaje. To by bylo, abych je neporazila:-)


sobota 12. prosince 2009

Diagnóza horoskopem

„Mám rodiče hady“, konstatuje kamarádka, když zůstává v údivu stát nad reakcemi lidí o generaci starších. Nejde o nadávku ani o herpetology, ale o čínský horoskop.
S pomocí čínského zvířetníku pak má ve všem jasno.
„A co je tvůj manžel?“ vybafne na vás. „Zajíc? Tak to se už ničemu nediv.“
Většinou se oslovení až tak nediví, protože přirozená skepse většinou velí horoskopům nevěřit.
Občas se ale nad nimi také zamyslím. Když mi ředitelka opakovaně vypočítává dlouhý seznam zbytečných administrativních úkonů, řeknu si, že jako Opice nemám takové věci zapotřebí a před jejími hadími příkazy snadno uniknu do větví vlastních myšlenek. Takový útěk Odnikud nikam:-)
Zřejmě to někdy funguje. Vytipovat si ale zvíře, se kterým souzníte, je vzhledem ke komplikacím s evropským horoskopem, značně nesnadné.
Mně osobně vyhovuje víc klasické rozdělení podle hvězd. Sice nějak moc nevěřím, že všichni narození ve stejný den a rok jako já jsou moje klony. Určitě nejsou. Ale určitou dávku podobných vlastností lze při troše dobré vůle jistě vystopovat. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na vše koukáte.
Dám víc na racionalitu. Mám s ní jen jednu potíž. Někdy se totiž logika věci vzpíná probíhajícímu chování. Asi i proto, že matematika mi nic moc neříká. A tak si z horoskopů vybírám jen to pozitivní. Občas vám slibují nečekanou výhru či tajuplné setkání. Potom napjatě očekávám a někdy si i s mírným rozechvěním vsadím Sportku. Co kdyby hvězdy tentokrát nelhaly?
Ještě nikdy jsem nevyhrála, a k nečekaným setkáním dochází u mně zcela spolehlivě vždy, když to vůbec, ale vůbec nečekám.
Ne, že bych si stěžovala. Popravdě řečeno není na co. Žádný z horoskopů nic neslibuje, a pokud vím, všechna tvrzení se dají vyložit dvojím způsobem.
Samozřejmě vím, že je to trochu nefér. Jestliže je někdo Beran, nemůže tím omlouvat svou paličatost. Ale často se to děje. Pravda, ke zvýšení komunikativnosti to zjevně nepovede. Spíš naopak. Z tohoto úhlu pohledu by asi bylo lepší, kdyby se vypíchly jen dobré vlastnosti všech znamení. A není vyloučeno, že mnozí to tak chápou. Raci jsou moudří a Lvi stateční. To je přeci hezká definice manžela ne? Snad jen šedý vlk zní lépe :-)- a to zase není horoskop.:-)
Některá znamení by ovšem mohla být nespokojena. Jak vylepšit jedovatého Štíra či zcela nezvířecí Pannu? To by pak mohlo být jinak zajímavé. Taková třicetiletá panna versus stejně starý býk. Čí vlastnosti jsou v tomhle věku chvályhodnější?
Otázek logicky vyvstává víc. Když totiž začnu přemýšlet a hledat typická znamení ve vlastní rodině, nacházím víc ty záporné charakteristiky: paličatý Beran, trkavý Býk, nerozhodná Váha, zlomyslný Štír.
Popravdě řečeno, občas je to skoro nesnesitelné. A nejen doma. Charakteristické črty jednotlivých znamení totiž dokážou zvláštním intenzivním a těžko definovatelným způsobem deptat.
Přesto musím přiznat, že pokud poznávám nové lidi, vždycky si neopomenu zjistit, v jakém jsou znamení.
Snad proto, že jsem zvídavý Kozoroh.
Nebo snad zvědavá Opice?
Tak i tak, můj dnešní horoskop byl ve znamení pokračující nemoci. Bolest hlavy a krku lze překonat jedině intenzivním pobytem v posteli a horkým čajem, radí hvězdy. Tak se snažím, ale zlepšení žádné. Doufám, že zítřejší horoskop bude z hlediska mého zdraví přijatelnější.

pátek 11. prosince 2009

Pátek

   Dnes snad neusnu dřív, než napíši pár pátečních řádek. Je ten pátek ale v poslední době náročný den:-) Pořád trvá to hnusně vlezlé počasí. Od rána mě trápí ( či lépe řečeno pokračuje ze včerejška) děsivá migréna. Odpoledne jsem se chystala do Prahy, pořád toužím konečně potkat Wlčicí popsaného lampáře. Nakonec ale bylo všechno jinak, nešla jsem nikam. Skočil na mě bacil nebo virus. Nevím sama,co je horší. Ale už včera jsem pociťovala, jak mě přepadává. Přestože jsem vzápětí do sebe začala lít hektolitry čaje a coldrexu, tak dnes mě zcela ovládl. Mám buď chřipku, virózu nebo jen pouhou rýmu. Anebo možná černý kašel, neb chrchlám jako starý tuberák, a to i přes to, že už strašně dlouho nekouřím. A to i bez nějakých bonbónů či náplastí. Prostě silou vůle.
Takže mi není nejlépe, piji horký čaj a chystám se do postele. Jen doufám, že tam nebudu muset strávit celý víkend. Raději bych se vypravila do Prahy na vánoční trhy. A okouknout, jak si vede Odnikud nikam na vánočním trhu. A v podstatě se psychicky připravit na čtvrteční autogramiádu. Doufám, že někdo přijde.:-)Ovšem teď si jdu uvařit horký čaj  a doufám, že ráno moudřejší večera. Či spíš, že ráno bude líp. Pátek je prostě lék ( H. Zagorová o tom hezky zpívá) A jde se spát:-)


čtvrtek 10. prosince 2009

Počasí, že by psa nevyhnal.

"Povídá manželka manželovi, ať dojde nakoupit. On se brání, že je venku počasí, že by ani psa nevyhnal.
 A kdo ti říká, abys bral psa s sebou?,odpoví mu ona."
 Tak na tento vtípek jsem si vzpomněla, když jsem dnes zírala do toho hnusného počasí. Byl to extra ošklivý den. Už ráno bylo depresivně zataženo a zima. Skoro jako v prosinci.:-) A z auta jsem musela odstraňovat námrazu, takže se zdá , že zima je vážně tady. Trochu se mi to nehodí do krámu, za týden mám jet do Benešova na autogramiádu Odnikud nikam, a jestli budou závěje, tak nevím, nevím. Ale to je až za týden, dnes tedy depresivně lilo a mě skolila nějaká zimní únava. Nebo náběh na zimní spánek. V minulém životě jsem určitě byla medvěd a touto dobou jsem už dávno slastně pochrupávala. A ne abych zařezávala v práci jako nějaký úderník. Navíc se vytvořila dopravní zácpa už odpoledne, a proto jsem jela domů z práce místo běžných patnácti minut hodinu dvacet. No myslela jsem, že mě vezme čert. A do toho pořád ten vytrvalý déšť. Dorazila jsem domů urvaná jak borůvka. A šmahem zrušila veškerý večerní program. Ono také s migrénou člověk ve společnosti moc neoslní. Ani se psem nikam nejdu, vždyť v té slotě on ani nechce. Prostě,psa by nevyhnal. V takovém počasí snad jedině horký čaj, postel a dobrá kniha. Nebo nějaké vtípky. Uhádnete například, co znamená ten text v závěru?

Popo-Li Že - Ne Se
Ha- Fan Tua Tam
Wen Či HO Haj _ Nje Wi Ťa        

Zau Chem Pe -Ro Soj Či
Fuj

Žeje Tak Či Li Ho  Šan
Oho - Nem Vŕ Ťi PĹa-Šan
Wi Ťa Se -Di Wi
Ha _Fan Seo To Či
OBo Či Po Kr Či
Ne-Tu Ši
Šu-Li Chuj

středa 9. prosince 2009

Klub mladého diváka - KMD

    Zásadně nechodím s dětmi (školními) do divadla, ale čas od času jsem bohužel okolnostmi přinucena. Ve škole funguje Klub mladého diváka a někdy holt padne kosa na kámen, přesněji řečeno musím jít jako doprovod.
Ukázalo se totiž už dávno, že věc není zdaleka tak krásná a jednoduchá, jak se na první pohled zdá.

Hned před divadlem mě samozřejmě zarazil houf dětí v džínech a sportovní obuvi.
"Vy jdete také do divadla?“ zeptala jsem se opatrně znuděného hocha v kalhotách s několika dírami.
Otázka mu zjevně připadala nelogická. „Jo, kam jinam?“
Nerada jsem připustila, že podobní týpci budou mým spolupublikem. Chvilku jsem bojovala s pokušením přikázat uvaděčce, že musí trvat na společenském obleku, ale svůj marný boj jsem vzápětí vzdala.
Nakonec jsem neochotně akceptovala jejich účast na představení a pokusila se je nevnímat.
Naopak svoje děti jsem chtěla mít stále na očích a v bezprostředním dosahu pro případ, že by se nechtěli v setmělém sále plně věnovat dramatickému umění, ale zcela jiným aktivitám, k čemuž tma v určitém věku takřka vyzývá.
„Ještě upozorňuji,“ dodala jsem ve snaze vyprovokovat jejich pozornost, „že obsah hry budu zkoušet.“
„Proč? Přece abyste si něco zapamatovali,“ podala jsem pro ně těžko pochopitelné vysvětlení.
Chtěla jsem si hru užít, vychutnat. Mohl to být zajímavý herecký zážitek, ale nebyl pro něj prostor.
„Pořád po nás někdo něco hází,“ plačtivě si postěžovala dvě děvčátka.
Sykla jsem vztekle směrem k cizím pedagogům, aby si ohlídali své děti, ale bez odezvy. Vzápětí jsem zjistila, že cizí děti jsou tu sami. Učitelky šly nakupovat.
Pochopila jsem, že divadlo jako kultivátor definitivně skončilo. Stává se jakousi mezistanicí na cestě k totální globalizaci, a jistě není daleko doba, kdy mládež i do divadelního hlediště dorazí s kornoutem popcornu.
Nemohu to vstřebat. Jde o takový úpadek, že toho nechci být svědkem.
Ostatně něco podobného se děje i s jevištní mluvou. Některá divadla dávají k dispozici text hry a já vládnu tím nešvarem, že text sleduji.
Slovní humor je už dávno překonaná kategorie. Na jevišti se to dneska hemží vulgarismy. Zvláště v okamžiku, kdy je jasné, že se hraje pro školy.
Ano, záměrně se upravuje text. Svého času byli diváci schopni číst mezi řádky, zasmát se vtipnému bonmotu. Nevím, kde se to zlomilo, ale dneska se děti zasmějí jen jadrnému slovu. Jakmile z jeviště zazní vole, krávo, do ….., hlediště burácí. Na jemné narážky nereagují, slovní ekvilibristika je jim cizí.
To byste nevěřili, jak se mnou vždycky cukne laciný vulgarismus na jevišti. Obzvlášť, když nemá význam a jde jen o populistickou vatu.
Jenomže podbízení vulgárním slovníkem je čím dál častější. Zjevně je to in. Zažila jsem to i v Národním divadle a chtělo se mi plakat, když se z úst uznávaných divadelních bardů linula mluva, za kterou by se nemuseli stydět štamgasti čtvrté cenové skupiny (podotýkám, že na stejném představení jsem pak byla ještě jednou, sama, a viděla jsem najednou úplně jinou hru.)
V divadle na školním představení je tedy možné skoro všechno. Tedy kromě jediného, kulturního zážitku.
Užít si představení kvůli nevychované mládeži, kterou nikdo nehlídá a divoká mluva z jeviště ji ještě rozdivočí, je velmi těžké, většinou dokonce nemožné.
Proto také nerada chodím s dětmi do divadla. Jdu ráda sama, soukromě. Přeci jenom dospělé představení skýtá určitou naději, že mě nikdo netrefí ohryzkem a nevylije mi na večerní šaty kolu.

Jenom si myslím, jestli by se neměla divadla vrátit k obrozenecké myšlence kultivace mladé generace, aby se učinilo zadost tradičnímu zařazení divadel mezi šiřitele spisovného jazyka. V zásadě totiž tady nikdo jiný  podobnou roli neplní.
 


úterý 8. prosince 2009

Tíha školních aktovek

   Uprostřed chodby se dnes povalovala školní brašna. Pokusila jsem se ji odsunout. Přiznávám, že nohou, protože jsem měla plné ruce. V rámci vyváženosti bych tedy měla napsat, že jsem ji chtěla odkopnout. A málem jsem si zlomila nohu. Aktovka byla jako skála, ani se nehnula. Nedalo mi to, a opatrně balancujíce na nezraněné noze, jsem odložila svůj náklad a shýbla se k tašce. Uf, to byla tíha. Patřila jednomu primánovi, který se vzápětí přihnal ze dvora, tašku popadl a zmizel ve třídě. Co tam ty děti všechno nosí, meditovala jsem cestou do sborovny. Své studenty jsem pak podrobila důkladnému výslechu ohledně pokladů skrývajících se v jejich batozích. Pravda, mnozí vůbec netušili, co s sebou vláčí. Někteří proto, že jim učení připravují maminky. V deváté třídě jsem se tomu trochu podivila, nicméně nedala jsem na sobě nic znát. Ještě bych svým údivem mohla zranit křehkou dětskou duši. Jiní proto, že do tašky v září nahází bez ladu a skladu vše, co jim škola předepíše a celý rok to vesele tahají s sebou. Prý tak alespoň nic nezapomenou. Pravdou je, že do školy většinu z nich vozí rodiče (případně jezdí sami), takže tu nekřesťanskou váhu nenosí na svých bedrech. Ale i tak. Když se nad tím pozastaví někdo mimo školství, většinou to šmahem připočte učitelům k horšímu. Ti za to můžou. Kvůli nim ti naši drobečkové úpí pod nákladem těžkých a zbytečných knih. Nu, nechci vést polemiku, ale moje oblíbené, že všechno je jinak, tady platí víc než stoprocentně. Pravdou je, že většina dospělé populace trpí bolestmi zad. A sedíce pak s útrpným výrazem ve tváři v čekárně chiropraktika, hledáme důvod našeho pokrouceného – nikoli charakteru, ale zdraví.
  Když si odmyslíme, že za všechno může škola, viděla bych potencionálního viníka v módním diktátu. Dříve se totiž vše nosilo na zádech, váha hezky rovnoměrně rozložená. V některých kulturách i na hlavě, což se u nás neujalo (samozřejmě když nepočítám školní přestávky, kdy jsou schopny děti na hlavách přenášet kde co). Pro movitější pak existovalo služebnictvo, které poctivě na vlastních zádech odnosilo veškerý těžší panský majetek. I bývalý režim měl svůj vynález - tašku na kolečkách. Hroznou, ale účinnou. Škoda, že se tehdy nedalo do ní nic nakoupit. Asi i proto jí bylo přezdíváno RVHP (překlad - Ráno Vyjedu, Hovno Přivezu - omlouvám se za vulgarismus, ale jde o dobový citát.) Jednou jsem to řekla studentům a bylo to to jediné, co si z mého výkladu o minulém režimu pamatovali. Skutečný význam zkratky je jim dodnes utajen. Dobové vtipy proto už raději nevyužívám.
  Dnes je móda zavazadlo v jedné ruce. Elegantní kožená aktovka narvaná nejrůznějšími spisy, které svého majitele pozvolna naklánějí na jednu stranu. Pravda, nedovedu si nějak představit současného manažera, jak chvátá do práce a jeho notebook za ním vleče na zádech sluha z nějaké východní země. Také by se asi neujalo umístění spisů do koňské brašny, i když přetížené MHD by se tím zjevně ulevilo.(A já bych konečně pochopila, proč na Milady Horákové je obrovský obchod Vše pro koně. A to včetně sedla. Pořád bádám, kde v centru Prahy využijeme koňské síly a zde se nabízí možnost:-)). Ale zpátky k věci. Batohy, které měly vznikající problém vyřešit, mohou pomoci ještě tak těm školákům. Ředitelka, důstojně kráčející na jednání v novém kostýmku, by s ruksakem na zádech (byť přeplněným důležitými spisy) vypadala přinejmenším podivně.
Takže jediná smysluplná rada je nosit toho co nejméně. Radím to už i dětem ve škole, ale je to jako nosit dříví do lesa.
Jedna kolegyně kdysi v návalu rozčilení vysypala patnáctiletému bordeláři tašku. Chlapec odkopl několik plesnivých svačin a zpoza roztrhaných sešitů vylovil s vítězným úsměvem omlácené autíčko.
„A já se ho nahledal, díky paní učitelko!“
Vše pak shrnul zpátky a zbytečnou tíhu s sebou vláčel dál. Stejně jako my všichni.





P. S. Odcházím vytřídit svou kabelku.

P. S.2 Kabelka je ovšem eufemismus. Ve skutečnosti jde o úplnou brašnu:-)

Je to prostě Odnikud nikam!

pondělí 7. prosince 2009

Svatý Ambrož

    Během Adventu mě baví odhalovat méně známé a zapomenuté tradice. Zatímco třeba Barboru nebo Mikuláše zná, myslím, každý, svatý Ambrož už je tak trochu rarita. Osobně samozřejmě nikoho, kdo by tento bizardní zvyk dodržoval, neznám, ale zpestřit adventní kalendář nám Ambrož může. Podstata zvyku spočívá v tom, že se někdo převlékne za Ambrože a rozhazuje mezi děti, které na něho pokřikují a honí ho, cukrovinky. Ovšem kdo si nějaký mlsek zvedne, okamžitě dostane ránu. Moc jsem nechápala princip tradice, ale dočetla jsem se, že jde o očistné mrskání. Anebo taková metoda cukru a biče. Jako něco za něco. Vcelku mě zarazilo, že to patřilo do mírumilovného adventního času, ale zjevně mentalitě našich předků tak úplně nerozumíme. Dnes si podobné dovádění vůbec nedovedu představit. Stačí, co křiku je kvůli čertům a Mikuláši a kdyby ještě s metlou řádil nějaký Ambrož, asi by se ochránci dětských práv ozvali pěkně hlasitě. Mikuláše jsme měli ve škole až dnes. Vzhledem k tomu, že máme už velké děti, o nějakém strachu či obavách nemůže být ani řeči. Děti to vítají jen jako oblíbené ulití se z výuky. A dostanou nějaký mlsek, což pak nevrle komentuje paní uklízečka, neb má ten den o sto procent víc práce. Sice by asi neměla, je to její práce, ovšem nutno konstatovat, že po tradiční mikulášské akci vznikne netradiční nepořádek.   Na druhou stranu si nedovedu představit, jak děti doma loupou mandarinku nebo rozbalují bonbón
a vzniklý odpad klidně hodí na zem. Maminku by tím asi nepotěšily. Ve škole je to zjevně jiné a po mikulášské nadílce se takřka u každé lavice vytvoří hromádka netříděného odpadu.
Tady by se možná Ambrož docela uplatnil.

  Také jsem dnes začala chystat vánoční pohledy. Musím se snažit, minulý rok jsem je posílala kolem patnáctého prosince. Podle mého a podle poštovního sloganu: dnes podáte zítra dodáme, jsem se domnívala, že s dostatečným předstihem. Chyba lávky. Pohledy došly až na Tři krále. Když jsem si stěžovala (a to já dělávám) dozvěděla jsem se, že mají před Vánoci hodně práce a že to tedy musím pochopit. Nu, moc jsem to nepochopila, přesto určité poučení vzniklo, a letos budu posílat už tento týden. Snad dojdou do svátků. V tomto případě totiž nesázím na sms, ale na tradici, a vánoční pohlednice tvrdohlavě dodržuji a posílám. Přesto, že se to poště evidentně nelíbí. Prostě bych na ně asi měla poslat svatého Ambrože. Ale bez cukrovinek.


neděle 6. prosince 2009

Splašené nůžky

  Čas od času se mi povede fatální divadelní omyl. Naposledy mě koncem září přidusil Pan Polštář, dnes mě zase přistřihly Splašené nůžky.
  Splašené nůžky hrají v divadle Kalich. To divadlo nemám moc ráda, protože jeho stísněné prostory na mě působí klaustrofobicky. Nicméně na balkóně je to snesitelné. Méně snesitelné jsou už Splašené nůžky, přesto, že to všude vychvalují a údajně má jít o jednu z nejhranějších her. Nechápu. Povrchní, banální, prvoplánové, zdlouhavé.
Ale abych nebyla úplně nespravedlivá. Dětem se to líbilo. A zjevně i mnoha divákům. Takže můj názor není asi směrodatný. Jenže to prostě není můj šálek kávy. Jde o záležitost interaktivní, evidentně chtějí diváka zaujmout něčím novým. Nápad asi dobrý, ale ta vzájemná vazba mezi jevištěm a hledištěm až příliš….napadá mě jedině snad trapná nebo alespoň divná. V kostce jde o příběh z kadeřnického salónu, během prvních dvaceti minut se stane vražda a cílem je určit, kdo je vrah. Takže se rozsvítí a s pomocí diváků se opět rekonstruuje děj. Poté lidé kladou otázky. Člověk až žasne, jak se někteří dokážou zapojit a jak aktivně kladou sugestivní otázky. Po závěrečném hlasování se odehraje ten konec, který odhalí diváky odhlasovaného vraha.
Pan Potměšil a paní Zawadská jsou sice výborní, ale…
Představení prostě nic moc. Mě to tedy nebavilo. Ale zase na druhou stranu, s dětmi asi hezký zážitek. Přesněji řečeno, pro děti. Ovšem lístek za pětistovku se pro celou rodinu asi dost prodraží.
Účinkují: Dalibor Gondík, Ladislav Potměšil, Ivana Jirešová, Vanda Hauserová, Ladislav Županič, Zbyněk Fric
Autor: Paul Pörtner
Režie: Petr Novotný
Vstupné: 99-499 Kč
Splašené nůžky jsou kriminální komedie. Možná si myslíte, že tyhle dvě věci nejdou dohromady, ale jdou.
Chvílemi se člověk prostě baví. Dokud to nezačne být napínavé. Zdá se, že tahle kombinace divadelních chutí má něco do sebe, protože původní provedení Splašených nůžek v Bostonu se dočkalo dokonce zápisu do Guinnessovy knihy rekordů, hraje se tam totiž s úspěchem už přes dvacet let.
Hra nás zavede do kadeřnického salonu "Splašené nůžky" s dosti svérázným personálem. Přichází několik náhodných i stálých hostů, se kterými můžeme prožít řadu všedních, s humorem podaných situací. Do toho v prvním patře někdo stále hraje na piano. Ale najednou piano ztichne…




sobota 5. prosince 2009

Městem chodí Mikuláš

   Léta jsem to tušila, ale s přibývajícím věkem je to čím dál jistější, peklo existuje. Dosvědčují to situace, kterých jsme sami den co den svědky na našich ulicích a vůbec kolem sebe. Obrázky, které dosvědčují, že ďábel v nás a kolem nás má vždycky zelenou. A anděla abys pohledal. Nemám bohužel důvod podobným vizím nevěřit. Ale raději dnes zůstaňme u zhmotnělých pohádkových bytostí, které dnes bloudily městem. Kdo má doma malé děti, určitě ví, jak moc je pro ně pekelná návštěva dobrodružná.
Ráno jsem poslouchala anketu o tom, zda jde hlavně o trestání nebo o obdarování. Přestože jsem si odjakživa myslela, že jde hlavně o netradiční zážitek, objevilo se mnoho názorů, že jde o zvrácenou metodu drastického zásahu do dětské duše. Podobné názory, mě musím přiznat, trochu vykolejily.
O mikulášské tradici si myslím jen to dobré, a to nejen díky vlastnímu svátku. Nechat zmlátit děti zdivočelým čertem mi přijde samozřejmě zvrácené, ale tento den jsem od dětství vnímala víc jako dobrodružné vybočení ze všedního stereotypu než jako nějaký velký stres. Tím nechci říci, že jsem se nebála, ale tak nějak hezky.
Mnohde se ale také objevil anketní názor o obdarování a pak, můj nejoblíbenější, o setkávání.
Jako malá jsem litovala, že si s Mikulášem nemůžu popovídat pořádně. Někdo touží po pronásledování čertů nebo po něžném dotyku anděla, mne zajímal Mikuláš. Chtěla jsem mu vysvětlit, jak to všechno ve skutečnosti bylo. Vysvětlování mám asi vrozené. A musím říci, že jsem měla v tomhle ohledu štěstí. To, když šel za Mikuláše můj strýček František, který trpělivě vyslechl nejen moji modlitbičku, ale i všechno ostatní.
Tedy on mi samozřejmě neřekl, že to všechno ví. Veškeré moje dětské stesky dokázal vtělit do moudrého Mikulášova proslovu. Byl evidentně v obraze. Moc hezky proto mluvil o mých dětských starostech a trablech. Měl je totiž z první ruky a uměl svoje vědomosti náležitě využít. Bylo to moje první setkání s nebeskou empatií.
Postupem času jsem pochopila, že k pochopení není třeba mikulášského převleku, přesto je to andělská vlastnost. A pekelně vzácná. Umět naslouchat a vyhmátnout odpovědi právě na ty otázky, které zaměstnávají vaší duši. Skoro se s tím už nesetkávám.
Ale na Mikuláše se vždycky ponořím do určité nostalgie. Třeba narazím na podobně moudrého Mikuláše, jako býval můj strýček. Na potvoru však potkávám jen rozdivočelé čerty nebo rozverné anděly, které provází stejně nevyzrálý Mikuláš. Ono je dnes víc všechno jen na oko. Někdy dokonce skupinka čertů v čele s Mikulášem dokážou vykrást byt. Pak si pusťte domů takovou pekelnou smečku a očekávejte moudro a pochopení. Místo toho přijdete o úspory. Jo, časy se mění.
Otázkou zůstává, jak se s tím vším srovnat, aniž bychom sobě i dětem neudělaly z hodnotové stupnice guláš. Jestliže může být i Mikuláš prevít, neznamená to, že dobro už definitivně svůj boj prohrálo? A jak tedy mít před takovým vousatým darebou úctu a respekt?
Tedy ono se to už částečně začalo řešit určitou komercí, soudě podle inzerce na všech sloupech, kdy si můžete nebeskou skupinku za určitý poplatek objednat. Jako by se tím chtělo naznačit, že pekelné vyslance nemůže dělat kde kdo.
Takže zbývá jen věřit, že když si Mikuláše zaplatíme a pěkně podrobíme výběrovému řízení, přijde moudrý pán, který děti nevyděsí k smrti, ba naopak, dopřeje jim zážitku setkání s tajemnem, které obohatí jejich dušičku. Znám dokonce i pár andělů, kteří se o to snaží průběžně celý rok, nejen pátého prosince. Kdyby to tak fungovalo všeobecně, je to nejhezčí mikulášská nadílka, jakou znám.


Pátek


Včerejší pátek mi nějak vypadl. Původně jsem zamýšlela nějakou rekapitulaci týdne nebo zamyšlení na Barborkami a ostatními adventními zvyklostmi a dopadlo to úplně jinak. Přišla jsem z práce a když jsem zapnula počítač, že už, tak jsem se na chvíli, ale opravdu jen na chvíli natáhla k televizi.:-) A probudila jsem se v jednu hodinu, kdy už bylo dneska:-) Tak jsem zase počítač vypnula, pozhasínala všechna rozsvícená světla, a už v nočním dresu se vrátila k započaté činnosti. Dnes večer na tom snad budu morálně i mentálně lépe:-) Pěknou mikulášskou nadílku všem

čtvrtek 3. prosince 2009

Pel mel

   Dnes půjde o takový pel mel všeho, co mě napadne. A co jsem během dne prožila. Ráno jsem v rádiu poslouchala o „skandále“ v knižním světě. Vítěznou knihu z nakladatelství Knižní klub, kterou měla napsat mladá vietnamská dívka, ve skutečnosti sepsal český muž středního věku. Všichni jsou z toho pohoršeni, je to hrozné!!!:-)
Já to jejich (stejně falešné) pohoršení nechápu. Nic proti vietnamské minoritě, ale je to jasně tzv. pozitivní rasismus. Ta kniha, která je asi dobrá, by rozhodně soutěž Knižního klubu nevyhrála, kdyby autor na začátku jasně deklaroval, jsem normální Čech a nabízím vám knihu. Zatímco vydání knihy mladé Vietnamce je v souladu se současnými trendy. Ještě tak mladá Rómka by měla v soutěži šanci uspět. Fakt, že jde údajně o anonymní soutěž, s tím nijak nesouvisí. Všichni dobře známe třeba anonymní výběrová řízení v našich zeměpisných podmínkách.
Podobně mě zaujal Ivan Kraus, který vyprávěl o svých začátcích, kdy, co by ještě opravdu neznámý jedinec, dělal přijímačky na (tuším) FAMU. Potřeboval ke zkouškám  literární text. Měl nějaké svoje povídky. František Hrubín, co by rodinný přítel, mu nabídl jednu svoji vlastní:„Vezmi i tenhle text, ať toho máš více.“
Komise (jistě stejně nezávislá jako komise v Knižním klubu) mu všechny jeho texty totálně ztrhala. Včetně Hrubínova. Hrozné, nezáživné, paskvil.
František Hrubín vzápětí, už jako František Hrubín a ne neznámý Ivan Kraus, za svůj ztepaný text získal Státní cenu. Média se prala o práva na jeho zfilmování.
    V podstatě tyto dva příběhy hovoří za vše. Vypovídají jak o (bídném) stavu naší společnosti, tak o situaci na knižním trhu. V souvislosti s mým Odnikud nikam mě to samozřejmě uvádí do hlubokého splínu, neřku-li deprese. Sice jsem se dnes dozvěděla, že knihu lze koupit i přímo od nakladatele
http://www.jalna.cz/ ) – stačí mu napsat mail a on knihu vzápětí pošle komukoliv. To je sice zpráva v podstatě pozitivní, ale ve světle v úvodu řečených faktů těžko věřit, že to funguje a někdo si knihy kupuje. Takhle, kdybych do světa vytrubovala, že toužím po znásilnění ve vlaku, jako jistá současná ministryně, které tato zvláštní reklama úžasně prodává knihu. V mém případě by asi bylo účelnější, že toužím po znásilnění pod tabulí nebo při hodině českého jazyka. Když budu tvrdit, že takový zážitek je pro mě vzrušující Odnikud nikam, třeba tu prodejnost zvýším i bez známého jména či pozitivní diskriminace:-) Uvidíme. Zatím zůstanu
u tradičních klasických nebleskových metod.
  Ještě jsem také dnes vzala studenty na Josefa Čapka. Zatímco oktavány to bavilo a užívali si to, terciáni, kteří s námi šli také, byli jako pytel blech. Lítali po výstavní síni, halekali a nemohli se dočkat hodiny, kterou jsem stanovila jako dobu rozchodu. Bylo to hrozně těžké je ukočírovat, aby neničili zážitek normálním lidem, a je mi jasné, že už to neudělám. Většinou totiž chodím za kulturou s maturanty. Pubescenty jsem dnes vzala po dlouhé době v naivní představě, že si také zaslouží vidět něco hezkého. Nezaslouží. Protože z domova jsou k tomu vedeni tak dvě až tři děti, ostatní jsou na výstavě jak v Jiříkově vidění. A k tomu bující puberta- moc špatná kombinace pro Jízdárnu Pražského hradu. Příště zase spořádaně s maturanty. Kdybych toho Čapka neviděla dřív sama, tak jsem dneska fakt neměla šanci z toho něco mít.
   A hned po výstavě jsem šla za panem nakladatelem, kde jsme probírali strategii vánočního trhu. Krom toho jsem konečně naživo viděla knihu Předlistopadová jablka, na jejímž křtu jsem v pátek bohužel chyběla. Kniha je skvělá, k dispozici u nakladatele, a moc mě potěšil i můj text v této útlé knížečce. Jde o umělecké vydání v omezené sérii, takže pro znalce, fanšmejkry a sběratele jako dělané.
  I když ve světle toho, co jsem psala v úvodu, člověk nikdy neví.
 Ale přesto se po setkání s panem nakladatelem znovu trochu vrhám do propagace, abychom dokázali prodat i ten dotisk.Nicméně ještě několik takových akcí jako byl dnešní výlet s pubertální tercií, který mě totálně vyčerpal, a nedokážu prodat vůbec nic, natož celý knižní náklad.


středa 2. prosince 2009

Muška jenom zlatá

  Nedávno se mě někdo zeptal, jestli jsem šťastná. Přivedlo mě to do rozpaků. Ne snad, že bych se cítila nešťastná, ale definovat, zda jsem šťastná právě teď, jsem si netroufla. Nemám tu otázku vyřešenou.

Zkusila jsem se tedy zamyslit. Říci, že jsem nešťastná, by znamenalo devalvovat skutečné neštěstí a trápení, což rozhodně nemíním. Prohlásit, že jsem šťastná, mi přijde nabubřelé a rouhačské. Určitě by se vzápětí přihodilo něco děsivého a to nehodlám připustit. Kromě toho vlastně ani nevím, jak to skutečné štěstí vypadá.
Můžu vůbec s klidným svědomím prohlásit, že jsem šťastná, když propadám pravidelným depresím?
Deprese a štěstí nejdou moc dohromady. Někdy se mluví o nedostatku hormonu štěstí. Wikipedie definuje endorfiny a serotonin. Jiné encyklopedie upozorňují, že nedostatek serotoninu je nutno léčit medikamenty. Zdálo by se tedy, že štěstí lze získat na předpis.
Vzpomínala jsem, co všechno mi kdy byl lékař ochoten předepsat, od projímadel až k ibalginu, ale serotonin jsem zatím v lékárně nekupovala. Moje deprese nejsou dostatečně hluboké. Zatím.
Musím tedy vystačit s endorfiny. Ty si lze vyrobit svépomocí. Například sportem, což je třeba pro mě dost drsná metoda. Jako lepší způsob se mi jeví masáže, ovšem nechat si vmasírovat pocit štěstí se poměrně dost prodraží. Obzvlášť teď na podzim.
Ostatně štěstí je poměrně zprofanovaný pojem. Přestože ho všichni hledáme, nikdy se neodvážíme
to svému okolí potvrdit. Co kdyby nás závistivci zase chtěli o naše pracně nabyté štěstí připravit? Zejména v naší zeměpisné šířce je to dost častý jev. Když se nad tím kdosi podivoval, dostalo se mu odpovědi: „Když umře moje koza, přeji si, aby sousedovi zemřely hned dvě.“ Taková typicky česká představa o štěstí.
Jelikož tuto ideu nesdílím, koukla jsem i na net,co se tam píše o štěstí. Prý si sedá i na vola, když se unaví. No to jsou vyhlídky. Jedno přísloví zase tvrdí, že kdo hledá štěstí, je jak pijan, který nemůže trefit domů, i když ví, kde bydlí. Na tom asi něco je. Když totiž začnete po štěstí pátrat či o něm přemýšlet, zjevně se vám ho nedostává. A když přijde tragédie, dojde nám, že jsme vlastně byli dosud až neskutečně šťastní, jen jsme o tom nevěděli. Jako že nevědomost je krásná. To sice není úplně teze, se kterou bych se stoprocentně ztotožnila, ale lepší, než že štěstí občas sedne i na vola.
Možná by štěstí nemuselo být tak moc konkretizované. Personifikace štěstí v podobě domu, luxusního vozu, dolarového konta či značkového oblečení není to pravé ořechové. Snad jen v podobě zdraví se dá mluvit o určitém ztotožnění. I když asi nejvýstižnější kromě staré české definice o mušce jenom zlaté je myšlenka Alberta Morávii, že štěstí je tím větší, čím méně si je člověk uvědomuje. Třeba ta nevinně myšlená otázka, jsem - li šťastná, byla dobře míněná záludnost. Já si to totiž neuvědomuji. Jen se nad tím zamýšlím a hledám odpověď. Jenže když ji dlouho nenacházím, propadám depresi. Prostě mi chybí serotonin.


Přeji vám, ať si své štěstí nemusíte uvědomovat. Ať prostě je:-)