pátek 23. června 2017

Na kola

Termín „na kola“ je současný terminus technikus. Takové zaužívané spojení, kterým sdělujete, že víkend či jiný volný čas hodláte trávit jízdou na kole. Svoje bicykly nejprve dom umístíte na střechu vozu či napěchujete do vlaku, přemístíte se na místo určení a tam se věnujete oblíbenému druhu pohybu. A pak zase motorizovaně zpátky. A je to už dvě stě let, co tento druh pohybu existuje. Dozvěděla jsem se totiž onehdy v rozhlase. Asi zase během nějaké kolony. Tentokrát šlo o velmi zajímavé vyprávění o vzniku cyklistiky. Že předchůdcem kola byla vlastně koloběžka, protože na prvních strojích se odráželo nohama, se asi ví. Že první stroje nesly libozvučný název kostitřas je asi také všeobecně známo. Ale že se těm vůbec prvním kolům přezdívalo „ovdovňovač „byla pro mě velká novinka. Podstata byla v tom, že jízda na tak vysokém stroji byla velmi fyzicky náročná, zvládali ji jen silní mladí muži. A jelikož i tak často padali a umírali, lidová tvořivost (mimochodem dodnes velmi kreativní) dala zařízení název „ovdovňovač.“ Víc se ale ujal onen kostitřas. Kolo se postupně snižovalo, přišly pedály a pak i geniální systém řetězového pohonu, aby vznikl bicykl v té podobně, jak ho známe dodnes. A ten se, krom jiného, zasloužil i o posílení genofondu lidstva. Mladí mužové si totiž už nemuseli vybírat nevěsty kolem sebe, ve vlastní vsi, často nějak příbuzné. Mohli odjet do vedlejší či ještě vzdálenější vesnice a v pohodě se stihnout vrátit. Rodila se tak zdravější a silnější generace, protože došlo k oživení genů. Tak to jsem netušila už vůbec. Připomnělo mi to starou dobrou historiku z Básníků o vlivu kroje na sexualitu. A ejhle, ono podobnou roli sehrálo i kolo. A tak tedy hurá na kola. A pokud by někdo po náročné cestě chtěl odpočívat s knihou v ruce, tak v příbězích Nic nového pod sluncem je i kapitola o počátcích sportu u nás. Tedy nejen o cyklistice. A nejen o Tyršovi. Na kola se taková útlá knížka dá docela dobře přibalitJ
           Výsledek obrázku pro nic nového pod sluncem

čtvrtek 22. června 2017

Jak to bylo v autoškole

Čas od času si připomenu, jak to bylo v autoškole. Nejčastěji v okamžiku, kdy se bezmyšlenkovitě šinu za vozem, jehož pomalé ploužení se ulicemi města mě ukolébá a vytvoří nečekaný pocit neobvyklého klidu na jinak divokých pražských ulicích. A pak zjistím, že jedu za autoškolou a řidič označeného vozu je ještě větší zoufalec než já. Ještě chvíli se pak bezpečně vezu ve vleku, abych ho nakonec předjela (bez troubení) protože jet trvale čtyřicítkou je někdy moc i na mě. Nicméně, obdivuji učitele, kteří takto svěřují svoje zdraví, potažmo i život v rámci šíření schopností, které, soudě podle stavu na našich cestách, mnozí stejně rychle zapomenou. Po pravdě, něco sem také dost pozapomněla, třeba vyměnit kolo si už sama opravdu nedokážu. A to i přes to, že na teorii jsem byla v autoškole dost dobrá. Všechny testy jsem uměla na plný počet, měla jsem to podobně, jako v klasické škole, tak trochu šprt, který musel mít samé jedničky. Jenže v autoškole po vás chtějí i nějakou praxi. A tady jsem poprvé narazila. Už jsem nebyla ta jedničkářka, ba naopak, dalo by se mluvit o nadějné repetentce. Praktické jízdy prostě bylo třeba několikrát opakovat, výměna pneumatik se také musela přesunout do plurálu. Naštěstí zafungovala vůle a vysněný certifikát k ukončení studia v podobě řidičáku byl dosažen. Ovšem pocity studenta autoškoly, ona rozechvělá nejistota, se často vrací. Pořád sebou nervózně trhám, když někdo troubí (ani nemusí troubit na mě, automaticky to ovšem na sebe vztahuji. Včetně okamžiků, kdy troubím sama, aniž si to uvědomím. I tak okamžitě zpytuji svědomí, co jsem asi pokazila). Když mám na křižovatce odbočit vlevo, raději se snažím volit jinou trasu. Nejde-li to, zadělávám si nejen na žaludeční vředy, protože odbočuji s takovou křečí v obličeji, že hrozí nebezpečí, že mi to zůstane. Parkovat podélně už zvládnu, v případě že v řadě vznikl prostor velikosti tanku. Jinak raději hledám jiné místo, stejně jako v okamžiku, kdy se za mnou štosuje fronta aut.  Někteří řidiči by asi i počkali, leč moje sebevědomí okamžitě spadne až někam ke kotníkům a to nedám. Raději jedu parkovat jinam. Také raději moc nepředjíždím, vyjma cyklistů, což mi ovšem způsobuje další křeč. A tak se s velkým klidem a radostí ploužím za autoškolou a přemýšlím, zda onen řidič aspirant je na tom jako já, tedy teoretický šprt, kterého praxe trochu zaskočila. Nebo jako můj muž, který testy trefil asi napotřetí, ale sotva sedne za volant, je z něj génius do každého vozu. Nebo zda jde o kombinaci obojího. Případně může nastat i varianta toho, že onen zoufalec je skutečný zoufalec, který se prostě řídit nikdy nenaučí. Třeba proto, že nemá vrozený odhad. I takové jedince znám a ani jeden autoškolu nedokončil. Bez odhadu to prostě nejde. Mě chybí jen orientace, zabloudím kolikrát i na Letné, ale na to je lék v podobě navigace. Pro některé neduhy ale lék prostě neexistuje a tak když nenarazíte na úplatného učitele, tak autoškolu prostě neuděláte. A to je dobře. Stejně jako to, že se vozy autoškoly po ulicích pohybují nízkou rychlostí. Skoro se chce říci, že jsou skoro jediní, kdo respektují přikázanou rychlost ve městě. Proto se za nimi ráda vezu, mohu jet, přemýšlet si o svém a nestresovat se, že mě za přikázanou padesátku vytroubí nedočkavý mercedes, kterého vzápětí dojedu na světlech. A na autoškolu se netroubí! Alespoň já ne. Jezdím s nimiJ

středa 21. června 2017

Antifetfest

Antifetfest je studentský filmový festival. Studenti sami točí filmy s protidrogovou tematikou. Vše pod záštitou MHMP.  Letos jsme dali dohromady dva týmy, mladší, kde základ tvořila tercie a starší ze septimy. Oba týmy pracovaly velmi pěkně, vytvořily si vlastní scénář a příběh poté natočily. Po odevzdání probíhalo internetové hlasování, ze kterého následně vznikla cena diváka. A 14. června v Lucerně proběhla finální filmová soutěžní přehlídka. Takové malé filmové protidrogové Karlovy VaryJ. A velký úspěch pro naše studenty. Tercie si odnáší cenu diváků a kluci ze septimy palmu vítězství. Oběma týmům srdečně blahopřejeme.  


úterý 20. června 2017

Zvonění:-)

Zvonění telefonu bývá vytrvalé a přichází v jakoukoliv denní hodinu. Číslo se často mění, tak se může stát, že podobně vytrvalý telefon opatrně zvednu. Abych vzápětí pochopila, že dělám chybu. Na opačném konci drátu je operátor. Respektive jeho call centrum, které mi intenzivně něco nabízí. Většinou sice okamžitě pokládám, ale někdy se slituji nad vlídnou telefonistkou, protože vím, že chyba není v ní, ale v systému. Abych byla konkrétní, v systému O2, které takto vykořisťuje svoje zaměstnance a přes ně svoje klienty. Hlas v telefonu zní většinou velmi slušně, oznámí mí, že jsem jejich letitý, věrný ba i oblíbený klient, který má u nich dárek či slevu. Vycházejí z primitivní premisy, že na slovo sleva jim skočí takřka každý. Většinou proto šokuji, když odpovídám, že nechci slevu. Láká mě často dodat slovy klasika, že nechci slevu zadarmo, jen nevím, zda bych byla pochopena a tak za strohým oznámením, že nechci slevu raději dělám tečku. Někteří mi pak nemají už co říci a hovor tedy ukončí sami. Jiní jsou vytrvalejší a také asi zvědaví a tak kladou doplňkové otázky. Jako proč nechci slevu, co tím vlastně sleduji, že nechci slevu a plno dalších podobně sugestivních otázek.
Moje vysvětlení je jednoduché. Nechci nic řešit po telefonu. A navíc nemám ráda, když mi někdo něco vnucuje, i slevy. Po jednom takovém intenzivním nátlaku jsem se vydala na pobočku s dotazem, co mi tedy mohou nabídnout a jak upravit tarif. Nijak. Jedině telefonicky, sdělil mi suše floutek na prodejně A tak jsem tedy odešla s velmi vtíravé myšlenky O2 opustit. Takový přístup se mi moc nelíbí. Ale vzhledem k tomu, že předpokládám u ostatních totéž, jsem se ještě nerozhoupala. Do toho probíhá ta předvolební debata o levných tarifech v okolních státech, tak bych se asi rovnu měla odstěhovat do Polska, abych měla trochu komfortnější telefonování.  Přitom tam to musí být podobné, jde přeci o nadnárodní moloch. Poláci jsou ovšem větší trh a tam se vždy lépe vyjednává. Nechce se mi ale věřit, že to u nás nejde. Spíš se do toho našim operátorům nechce. A nemají ani zájem ani vůli. Proto máme nejdražší telefony v Evropě. Ostatně, nejdražší jsou u nás i dálnice a v jakém jsou stavu. Nejvíc mě na tom zaráží, že to všichni vědí, ale nic se s tím neděje. Všichni to tak nějak akceptují.
Ne, že bych sama byla nějaká bojovnice Popravdě řečeno, spíš by mě O2mohlo chválit, jsem asi typický pes, který štěká a nekouše. Žádnou vzpouru jsem dosud nezorganizovala ani nedotáhla do konce. A pokud vím, tak ani v nejbližší době nic nechystám. Ale na druhou stranu samozřejmě vím, že je to hodně nefér. Jestliže někdo zneužívá svého postavení, mělo by jít existovat nějaké řešení. Představuji si to tak, že by levné tarify neplatily jen pro některé. Nebo aby všichni nespokojení zákazníci jednoduše vypověděli smlouvu. Aby si operátor uvědomil, že zneužívání se nevyplácí v jakékoliv podobě. Nebo aby oni sami telefonovali za podobné peníze.

Pravda, k podobnému řešení se asi hned tak nedopracujeme. Spíš naopak. Z tohoto úhlu pohledu to vypadá, že diktatura jen tak neskončí. A není vyloučeno, že ještě přitvrdí, protože telefonovat chtějí všichni a zdá se, jiný operátor již na náš rozebraný trh nepronikne. Zjevně tedy existují jen dvě možnosti. Buď platit předražené tarify, nebo netelefonovat. Případně se zapřít a přistoupit na jejich hru telefonních smluv.  Je možné, že variant se nabízí víc, Když totiž začnu kombinovat, o věci víc mluvit, jsem víc agresivní, zdá se, že by něco šlo. Jenže v takových chvílích trochu ztrácím důvěru k celému systému. Co asi mají za pravidla, když si je zvýšenou mírou arogance mohu pozměnit? Popravdě řečeno, čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to připadá na levačku. V podstatě jde o poměrně sofistikované a těžko definovatelné deptání všech zainteresovaných. Přesto vymotat se ze spárů tohoto molocha většinou nikdo moc nechce. Nebo i chce, ale nejde mu to. Asi neví, kam správně zavolatJ

pondělí 19. června 2017

Jahodobraní

Je čas jahod. Krásný čas. Jahodobraní je asi mnohde. My si o víkendu vybrali akci v Benicích. Jahodobraní je zde již takovou hezkou tradicí. Úplně jako anglická hříčka s názvem barokního statku Be Nice:-). Bylo zde vskutku krásně. Počasí, prostředí, koně, lidé, psi, jahody. Čas jahod právě uzrálých. Není to sice takový literární terminus jako čas malin nezralých, ale má své kouzlo. Zcela jiné než ty maliny, leč podobně neopakovatelné. 
Čas jahod a čas růží. Miluji tohle období.








neděle 18. června 2017

Kdo zachránil jeden život

Další krásný životopisný román od Ilony Borské, od které pořád něco objevuji. Všechny knihy, které jsem již četla, mě nadchly. V totéž doufám i u této náhodně objevené knihy v našem knihkupectví ve Veverkově uliciJ.  Jde o životopisný román o MUDr. Františku Hamzovi, zakladateli dětské léčebny v Luži – Košumberku, který zde zachránil stovky dětí před tuberkulózou.  Zajímavé je, že za minulého režimu se tato léčebna jmenovala po Gottwaldovi, který zde ani nikdy nebyl. Až v devadesátých letech se dostalo jejímu zakladateli spravedlnosti a léčebna nese jeho jméno. Hamzova dětská léčebna. Podle přebalu knihy tomu napomohl i tento román. Těším se tedy na dobrodružství z četby. 
                                      Výsledek obrázku pro Kdo zachránil jeden život

            A ke dnešku nezapomenutelně patřící jeden počin,tentokrát pro filatelisty

sobota 17. června 2017

Jazykové kurzy

Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Krásné české pořekadlo. Zda úplně pravdivé nemohu posoudit, protože zas tolik řečí neznám. Jsem člověkem tak maximálně natřikrát. Ale pořád se snažím své člověčí portfolio rozšířit a pokouším osud návštěvou různých kurzů.  Tedy i v pozdním věku chodím tu na němčinu, tu na francouzštinu, i na italštinu se chystám. Ráda se vracím zpátky do lavic, těší mě role studenta a v neposlední řadě si myslím, že mi snad tak rychle nezakrní mozek, když ho občas trochu pokouším. Jenže, jak jde čas, účastníci kurzu postupně odpadají, až ve finále zbývám já. Já a lektor. Asi ve mně někde pořád dříme ten duch vzorné žačky, neřku-li šprtky, která prostě do školy chodí, píše ty úkoly a záškoláctví vnímá jako sprosté slovo. Jinak si totiž tento jev vysvětlit neumím. Končí kurz, už zase jsem v něm sama. Ostatní zájemci to zabalili. Málo času hodně práce, klasika. „Nestíhám chodit do jazykovky, nemám čas na domácí úkoly,“ vysvětloval mi kdysi jeden známý, který také skončil v průběhu semestru. A tak je to vždycky. Navazující kurz z tohoto důvodu tedy neotevřou. Pro jednoho člověka se to nedělá. A tak znovu od začátku. Jiná škola, jiný kurz. Někdy i jiný jazyk. Bohužel, konec je vždy stejný. Jen ten další člověk se nějak nerýsuje, protože začátečnické fráze dalšího člověka patrně nevytvářejí. Ale zase je to koníček a k těm určité extravagance asi patří. Jednou byl ale chtěl skončit ve stejném počtu, v jakém jsme studium započali a společně pak přejít do dalšího, vyššího, kurzu. Ne do toho pro věčné či falešné začátečníky. Když vyplňuji přihlášku, vždy vysílám kontrolní dotaz směrem k navazující výuce. „Pokud budou zájemci,“ odpovídají mi stereotypně v kanceláři školy, protože ti už vědí své. Zřejmě jde o běžnou tradici. Vytipovala jsem si několik jazykovek a všude to bylo podobné.

Už mi to někdy přijde skoro fatální, nový jazyk se prostě nenaučím. A to nejen díky vlastnímu nenadání, stáří, ale i díky tomu, že pro mě nikdy neotevřou navazující kurz. To je prostě osud. Anebo také výmluva, jak se to vezme. Na něco se to prostě svádět musíJ

pátek 16. června 2017

Recese

Stávalo se, blahé paměti, kantorům, že jim vtipálci pomazali řádek v třídnici voskem a učitel prostě nemohl zapsat.
Vtípek doby minulé. Dnes zapisuji a text je úplně jiný než vyťukávám. Vtipálci zaměnili písmena na klávesnici.
 Vtípek doby současné.
Dřív jste mohli usednout na mokrou houbu.
 Dnes je elektronická houba „fikaně“ posunutá na tabuli, vám cuká myš a nezapíšete.
 Recese se pomalu vrací do našich školních lavic. V ryze současné podobě.
Mám ji ráda. Pokud samozřejmě není ubližující a nelze ji zaměnit za šikanu, pak je to osvěžující prvek stereotypních školních dní.
Zajímá mě, jak se tyto vtípky mění. Copy v inkoustu již nikdo nikdy nikomu nenamočí, ale zato ho záludně vyfotí telefonem.
Žákovskou již také neschová nikdo doma pod matraci, ale zato ji úspěšně hackne a všechny jeho (často nejen jeho) známky jsou najednou úplně jiné. 
Poznámky se v žákovské už také neobjevují, jde o elektronickou komunikaci mezi školou a rodinou, často na úplně jiné úrovni než v duchu:
„Zítra deset korun na Vietnam.“ 
„Nikam nepojede, zlobil.“
Dnes se naopak v mailové konverzaci lze dočíst:
 „ Vybíráme tisíc korun na adoptované zvíře v zoo.“
„Nesouhlasím se zoo, nezaplatíme!“
    Tím ale odbíhám od restaurované studentské recese. Třeba poslední zvonění. Dříve kostýmy, zpěv s kytarou a třeba i parodie sboru. Dnes kostýmy také, samozřejmě ale z půjčovny, žádná domácí výroba. Hudba reprodukovaná, nejlépe v podobě decibelového šoku. Vlastní zpěv žádný a místo parodie razie, tedy takřka zdevalvovat co se dá. Oni to asi tak destrukčně necítí, protože trendem doby jsou věci na jedno použití, takže je z jejich pohledu logické, že třeba lavice, staré počítače či třeba i skříně či okna pomalujeme, polepíme či jinak pozměníme jejich strukturu. Vymění se přeci.
    Nestává se také, že byste vešli do třídy a děti tam nebyly. Tedy byly, ale někde schované. To je relikt minulosti.
 Stává se, že vejdete do třídy a děti tam nejsou. Ale jsou doma, řádně omluvené. Buď se omluví samy, na to myslí listina jejich práv a ony to mohou. (a logicky využívají). Nebo je omluví rodiče, aby si děti odpočinuly. Když se takto domluví celá třída, odpočinete si vlastně i vy, neb tam nikoho nemáte. Jestli je to legrace či recese lze jen těžko říci.
Legrace je ale zcela jistě to, když děti napíšou písemku gumovacím perem. Odložit takové testy na topení se pak moc nevyplácí, písemka zmizí. Nejprve jsem děti podezřívala z bojkotu, leč k bojkotu se nikdy nepřidají všichni, a když nemáte test ani od jedničkářů, je jasné, že někde se stala chyba.
 „Dejte to do mrazáku,“ poradila mi posléze vyslýchaná skupina. A tak se mezi našimi mraženými potravinami ocitla i písemka z dějin středověku. A fakt naskočila.

Takže vlastně také taková novější recese, byť v tomto případě neúmyslná.
 A jakou recesi znáte ze školy vy?:-)

čtvrtek 15. června 2017

Točíme, nerušit:-)

 Naskytla se mi tento týden velká příležitost, točit povídání o knihách v Českém rozhlase. Mám rozhlas ráda, o to víc si této možnosti vážím.  Cítila jsem se chvíli jako královna. Paní Denčevová, která rozhovor vedla, si mě vyzvedla ve vrátnici. Usadila mě před mikrofon.  V tom se mi přijde představit zvukař. Velmi mile se ke mně chová.  Potřeseme si rukou, přijde paní redaktorka a rozhovor může začít. Klasicky, na červenou se mluví, když zhasne, lze si vydechnut, napít se a už zase svítí. Uteče to ale jako voda, rozhovor je natočený. Ještě upoutávku a konec. Jde se domů. Cestou si povídám s paní redaktorkou, která v sobě lásku k historii nezapře stejně jako obrovský záběr vědomostí. Povídala bych si s ní klidně ještě teď.  Ale čas nás tlačí, loučíme se, ji čeká další rozhovor, já jdu domů. Ale ještě u Rozhlasu potkám pana Stanislava Motla, chvíli si povídáme o jeho přednáškovém turné (40 přednášek v kuse, to je tedy záběr) ale pak jde natáčet. A já už doopravdy domů.  To byla skvělá tečka za natáčením. A ještě pak zmrzlina ve Světozoru, jako bonus. Krásný a zajímavý den. Do éteru se dostanu 6. července v pořadu Ivany Denčevové Hovory na Českém rozhlase Plus. Ve 22. 05. hod.


středa 14. června 2017

Ismy....

ismy jsou populární zkratkou, většinou naprosto jasně vymezují, oč jde. Ať se jedná o politiku, kde máme socialismus, komunismus či kapitalismus nebo o umění, ze kterého dobře známe impresionismus, kubismus či desítky dalších ismů. Ismy nacházíme ovšem i psychologii, kde existují označení různých úchylek či metod šikany. Zde se nabízí třeba sexismus, poměrně frekventovaný jev naší současnosti. A s ním jde ruku v ruce další ryze efekt a tím je ageismus, tedy šikana z hlediska věku. Každý z nás se jistě setkal s nějakou formou odmítnutí podmíněnou tímto jevem. Ať už jste příliš mladí či v dnešní době mnohem větší handicap, a totiž že jste příliš staří.
K hlubšímu zamyšlení mě přivedl nedávný rozhovor v rozhlase, který jsem vyslechla díky pražské dopravě. Uvízla jsem totiž v nehybné koloně a rozhlas byl příjemně naladěn. Tím příjemně myslím, že jsem natrefila na stanici bez kvílivého pištění akčních moderátorů a mohla se zaposlouchat do normální, ba i kultivované debaty vzdělaných lidí. Na stanici ČR 2 se to tak někdy podaří, byť pravidlem už to bohužel není.

Tentokrát hovořila gerontoložka na téma vztahy ve společnosti, přičemž na obě výše uvedené úchylky narazila v souvislosti s novým francouzským prezidentem. Zmiňovala nechutné útoky vůči jeho paní a zamýšlela se nad tím, proč podobné společenské vzrušení nenastává v situaci, kdy je v páru výrazně starší muž? Nad tím se nikdo dneska ani nepozastaví. Francouzský manželský pár proto vyvolává neklid svou jinakostí.  A kdyby jen neklid, jde takřka o mediální štvanici podbarvenou sexistickými a ageistickými poznámkami, mnohdy vskutku nechutnými. Soudě podle diskusí na internetu jsou tím všichni dost zaskočeni a mají potřebu zdůrazňovat stáří oné paní, které ji v jejich očích společensky deklasuje. Nu, jde o příklad vskutku extrémní, nicméně není to nic nového pod sluncem. Šikana z hlediska věku se stává čím dál běžnější, skoro by si jeden myslel, že generace dnešních třicátníků snad nikdy nezestárne. Nu, uvidíme, co život přinese, třeba se časem objeví další zajímavé ismy….

úterý 13. června 2017

Nuda světem vládne

Kdo někdy stál před třídou pubescentů se snahou jim něco vyložit a viděl to prázdno v jejich očích, velmi dobře vím, o čem mluvím. Děti se nudí.
Nejvíc samozřejmě ve škole, to je klasika. Ony se samozřejmě nudí i doma, na dovolené, v divadle, prostě všude, kde nemohou mít oči zapíchnuté do mobilu.  Přesto je nejvíc propíraná ta školní nuda. Tam totiž lze snadno ukázat na viníka. Může za to učitel. Respektive tedy asi spíš učitelka! Děti se nudí, nedokázala je zaujmout, je to její vina. Případně vina celého systému, ale na ten se nadává tak všeobecně, takže je lepší vystresovat nějakou konkrétní kantorku. Je málo zábavná a akční, protože jinak by se děti určitě ve škole nenudily.
Nudily, protože nuda je trend dneška. Cokoliv děti nebaví, je nuda. Ani se nesnaží o tom nějak přemýšlet, prostě na první dobrou, to je nuda. Nudu pak řeší zlobením, agresí, nějakou závislostí a nejčastěji pak mobilním telefonem. Když odeberete mobil, je nuda umocněná na druhou a frustrace roste. Myšlenka, že by se s řešením nudy mohlo začít u sebe, většinou nenaskočí. Nejsou k tomu vedeni. 
Nuda totiž není nic nového pod sluncem. To jen dnes se jí přisuzuje mnohem větší význam, než kdysi. Trendem je již mnou několikrát kritizovaná zábavnost, která nás vede až k takovým paradoxům jako je snaha o „ zábavný holocaust“, nuda je něčí vina, jinak než s pomocí mobilu a on line sítě se nudy zbavit nejde.  Dřív se hledala cesta ven, dnes se hledá viník.
Nepopírám, že záchvaty nudy máme jistě všichni. Třeba v okamžiku, kdy musím čekat na tramvaj, která nejede, necítím zrovna smysluplné využití času. Ale i s tím se dá něco dělat. Myslím si na své věci, přemýšlím, plánuji či co já vím. Jen nečekám, že mě toho pocitu někdo zbaví.
Navíc, trochu nudy k životu podle mého patří, nemůže přeci všechno být permanentně vzrušivé, akční a dechberoucí. To by vlastně nakonec byla nuda také. Proto je třeba s nudou umět pracovat, nechat děti, ať se s ní poperou samy a ne hned vymýšlet, jak je zabavit, aby se proboha ani chvíli nenudily. A jelikož nejrychlejší cestou jak je zabavit je vrazit jim do ruky nějaký blikající display, ocitáme se v začarovaném kruhu, ze kterého není cesty ven. A ač statistika nuda je, má však přesné údaje. A ty nám sdělují, že vychováváme klipovitou generaci, která se neumí soustředit déle než na dobu jednou youtube klipu a pak se nudí. A neví, co s tím.
A já asi také ne, proto končím, jelikož číst delší text by bylo hodně nudné.



pondělí 12. června 2017

A tak to je...

Byli jsme nedávno v kavárně. V centru, poměrně známé. Je tam hezké prostředí. Obsluha je již vlažnější, nelze říci, že by se dvakrát přetrhla. Ale občas něco přinesli, rozhovor příjemně plynul, takové hezké jarní odpoledne. Hodinu před zavírací dobou přišlo strohé vybídnutí k zaplacení.
„Ještě máme hodinu času?“ divíme se.
„ Poslední objednávka, zavírám kasu. A v šest končíme!“
„Ještě je hodina času,“ opakujeme stále vlídně a udiveně, leč marně. Prostě padla a basta, co by se s námi bavil.
Stejně jako tuhle v muzeu. Zavírá se v půl šesté, oznamovali nám od čtyř v dost intenzivních intervalech. V pět vyběhla uklízečka s vysavačem a vyzývavě před námi vysávala. Prostě padla, tak co ještě chceme, koukejte vypadnout. To nám sice přímo neřekla, leč i méně chápavý jedinec v takové situaci pochopí.
Přijít do školní jídelny za deset minut dvě, když ve dvě kuchařky končí, znamená smířit se s tím, že asi už jídlo nedostanete. A když, rozladěný školník vás obtesá zvednutými židlemi, protože prostě jsou dvě a on chce mít padla.
A to vůbec nemluvím o přístupu k úředním hodinám na úřadech.
Nemám z těchto neradostných pozorování žádný smysluplný závěr. Snad jen, že je to čím dál častěji.
Jako by nějaká pracovní doba byla otravnou povinností. A když vám tam ještě lezou lidé, je to nemlich stejné jako u CimrmanůJ….
Nedávno jsem na poště, kde už takto stojíte dlouhé hodiny, zřídili jakousi prodejničku na ty jejich výdobytky, které vám stále vnucují. A také na známky. Kdykoli stojím svojí neoblíbenou poštovní frontu, visí na ní cedule „Přijdu hned.“ To hned je tak půl hodiny… Když tam pak něco chcete, dost často na vás nechápavě koukají, proč je vlastně obtěžujete…
A tak bych mohla sypat z rukávu jeden příklad za druhým. Jistě, jsou i pozitivní, ale je to jako ve škole. Nejvíc času věnujeme těm nepřizpůsobivým, zlobivým, neučícím se dětem.  Ty pozitivní bereme jako samozřejmost. Stejně tak i životě…

Nu, příště budu oslavovat pozitiva, ale nad tímto jsem se potřebovala zamyslet. Proč to tak je?  

neděle 11. června 2017

Dobrá tak akorát

Třetí kniha od Barbory Šťastné. A zatímco k těm dvěma předchozím jsem si dovolila nějaké výtky, ale jen drobné a kosmetické, tahle mě bavila úplně. Možná než bavila je lepší slovo oslovila. Některé texty jako by mi mluvily z duše. Ostatně i v těch předchozích tomu tak bylo, je mi tato poslední asi sedla nejvíce. Nečetla jsem ji naráz, ale hezky po částech a patrně vždycky v odpovídajícím rozpoložení. A našla tam i plno odpovědí na vyslovené, ale často i na nevyslovení otázky.  A to mě baví. A snad to není díky tomu, co autorka sama píše v anotaci, a totiž, že tahle kniha j je plná historek o tom, co se mi nepovedlo.  O tom, co všechno jsem nestihla, pokazila nebo to nedopadlo zrovna podle mých představ….“ Protože takový pocit o svém životě mám už léta. Ale zase poslední věta té její anotace to vyvažuje. „…že takový život je můj a přesně takhle mě baví. Zkrátka je dobrý tak akorát…“ Stejně jako tato kniha. I když, tak je podle mě, dobrá dost. 
                                            Dobrá tak akorát - Barbora Šťastná

sobota 10. června 2017

Noc kostelů

Tentokrát v Divišově. Ve zdejší synagoze. Spojená s besedou, takže zase velký zážitek.Pro mě určitě.
Ještě cestou z Prahy jsem si myslela,že jedu na Noc kostelů. Ale na místě jsem zjistila, že už je tu Muzejní noc, jsou tady rychlejší a pokrokovější. Navíc jde o místo nadmíru přívětivé, nabité pozitivní energií. Mému vystoupení předcházelo hudební entréé dvou velmi šikovných mladých muzikantek, vždycky mě dokáže okouzlit, jak jsou někteří šikovní a nadaní. A pak už následovalo čtení a beseda. Kde rozhodně nešlo nezmínit dnešní smutné výročí vypálení Lidic. I o nic v knize píši. Ale také došlo i na ostatní moje knihy, zejména na Odnikud nikam o vystěhování nedalekého Neveklovska.
  Šlo prostě o velmi zdařilou akci, která ve mně rezonuje ještě dnes. A těším se na další. v Divišově je moc hezky,
A těší mě, že moje turné s knihou tak úspěšně pokračuje. Příští týden dokonce i v Českém rozhlase. 

pátek 9. června 2017

Rodinná sešlost

Mám je ráda, zejména tehdy, jsou-li dobrovolné, žádané a potěšující. Stávají se pak onou vítanou oázou energie, díky které se člověk nadechne, občerství a zase má sílu brodit se pouští všedních starostí. Když je pak taková oáza zasazená do skutečné oázy, čímž myslím malebný kraj na Benešovsku, konkrétně na Vranovsku, ještě konkrétněji na VranovskolhotskuJ, je to skutečný balzám. Jistě máme každý své zkušenosti s rodinnými oslavami, některé jsou prostě už od podstaty takové zásobníčky energie, ze kterých se čerpá v horších časech. Pár takových se mi podařilo v životě absolvovat, poslední z nich byla koncem května. Svezla se s prvním vskutku jarním a teplým víkendem, prvně se dalo sedět venku a tam už zdáli mávalo rozjásané léto. Krásná tečka za květnovými dny a lákadlo na letní uvolnění.

Takže se všichni těšíme na další setkání. Je prostě hezké, když se scházíme jen tak, ne jen na pohřbechJ

čtvrtek 8. června 2017

Třídní učitel

Být třídní učitel znamená mít jiný vztah se třídou, ke které patříte. Jiný, než mají ostatní vyučující. Neříkám, že vždy lepší, byť by tomu tak z podstaty věci mělo být.
Za mých studentských let se říkalo „matka třídní“, což je terminus technikus, který jsem si přenesla i do své praxe. A snažím se nebýt macechou, což je fenomén, se kterým jsem se na své letité školní pouti také potkala. Tedy vztah, kdy se třídní a třída upřímně nesnášejí.  Leč, nebývá to jev úplně neobvyklý.
   Třídní učitel se v první řadě odvíjí od ředitelského rozhodnutí. Dobrý ředitel by o svých kantorech měl vědět, zda se k dané třídě hodí, zda umí lépe pracovat s menšími dětmi či s rozdivočelými pubescenty, zda je to člověk laskavý a ona třída zrovna laskavého třídního potřebuje, či zda naopak by ho zničila, proto ho tam nenasadí. Každá třída má svá specifika a je tedy na řediteli, aby je zvážil a poté přiděloval třídy. Leč situace ve školství je někdy taková, že nejsou lidi, a pak se na specifické potřeby většinou nehledí a přiděluje se podle toho, kdo je zrovna volný.
Třídy jsou tedy rozděleny a je třeba začít pracovat, respektive budovat vztah se třídou. Role třídního učitele je v tomto velmi specifická, on je ten, kdo třídu vede, stmeluje, řídí. Nebo také deptá, trestá, rozklíží.
 Na pedagogické fakultě, pokud se tedy nepletu, žádný speciální seminář na třídnictví neexistuje. Mladí pedagogové jsou tedy vhozeni do vody a plavte. Když mají štěstí a je jim přidělen zkušený kolega jako mentor, mohou mluvit o velké pedagogické klice. Když ne, musí se se složitou  problematikou třídnictví poprat sami. A to nebývá jednoduché.
Specifickou částí této práce je třeba intenzivní komunikace s rodiči, která je mnohdy sama o sobě prací na plný úvazek. Další nedílnou součástí je papírování, které systematicky rok od roku narůstá. Na bedra třídního jsou nakládány veškeré stížnosti na třídu, přičemž na pochvaly, jak je všeobecným trendem, se často zapomíná. Může proto klidně nastat i situace, kdy třídní prostě chodí do třídy jen kázat, napomínat a trestat, což určitě na vzájemném vztahu nikterak nepřidá.
    Zajímavou roli v tomto směru hrají třídnické hodiny. Někde je mají pravidelně, ba dokonce zabudované do rozvrhu, jinde tak nějak náhodně, a někde nejsou vůbec. Prý nejsou potřeba, jsou zbytečným plýtváním času a nikdo na ně nechce chodit. Nu, když je toto oficiální politika školy, pak je logické, že děti k tomu přistupují stejně. Kde ale třídnická hodina funguje, jde o vynikající nástroj pro práci se třídou. Nesmí se ovšem prokaučovat, přesněji řečeno, pokud je to formalita, je to stejně k ničemu, jako když není nic.  Když se ale třídnická hodina připravuje stejně pečlivě jako výuka, je to velký přínos pro práci se třídou, pro vztah učitel versus děti a v neposlední době i pro celkové zlepšení školní atmosféry.
Třídní učitel je prostě specifická kategorie školního prostředí. Mnohde nedoceněná, protože můžete se s čistým svědomím označit za třídního učitele, když stěžejní náplní vaší práce je papírování?
Musela jsem se nad rolí třídních v dnešním systému zamyslet. V RVP se o něm většinou moc nepíše. Jen se připomínají jeho byrokratické povinnosti. Některé odborné publikace upozorňují, že třídní učitel představuje stěžejní článek v komunikaci mezi školou a rodiči. Zejména tehdy, když něco nefunguje.
Vzpomínala jsem na svoje vlastní třídní učitele, převážně tedy učitelky, a musím říct, že ne všechny vybavené dojmy byly kladné.  Někdy to býval docela boj.
Přesto si i tak myslím, že postava třídního je pro celý školní proces dost zásadní. Omluvenky vám třeba nemá omlouvat nikdo jiný než právě třídní učitelkaJ. Kdyby tomu tak nebylo, jistě by rapidně vzrostl počet záškoláků.
Ostatně, mít rozumného třídního znamená mít i kvalitní nárazník vůči ostatním kantorům.
Zajímavé je projít si heslo třídní učitel v různých diskusích. Hodně tam rezonuje právě důvěra a vztah. Ale oboustranná. Nejen třída musí svého třídního ctít, i třídní musí mít rád právě ty děti, kterým představuje tento záchytný bod ve školní mašinérii. Když totiž začnete pátrat, zjistíte, že to funguje jen oboustranně. Jinak je to vždycky boj. Boj, na který vás na pedagogické fakultě nepřipraví. Vybojovat si ho musí každý sám. I ti, kteří se třídnictví bojí jako čert kříže. Protože při personální nouzi ve školství na každého jednou dojde.
Možná by z třídnictví mohla být zkouška na vysoké škole? Nebo nějaký certifikovaný seminář, třeba v rámci chystaných atestací. Já si totiž myslím, že dobrý třídní je základ takřka všeho. Jen to někdy nevychází podle oboustranných představ. 
A třešnička na konec. Začal vycházet časopis Třídní učitel. Takže lze čerpat inspiraci:-)



středa 7. června 2017

SUV

Nedávno proběhla éterem taková skoro nenápadná zpráva, že Magistrát natočil za drahé peníze video, ve kterém doporučuje (tedy spíš zakazuje) pražským řidičům kupovat si velké vozy SUV.  Nehodí se do města, zabírají hodně parkovací plochy (a ta je v Praze vzácná), jsou nebezpeční. Nu, na jednu stranu je to rozumná premisa, navíc vyšla z Magistrátu, odkud většinou přicházejí samé nesmysly. Na druhou stranu je to nesmysl sám o sobě, protože snad se nevrací doba, kdy úřady budou lidem diktovat, co si smí koupit a co zase ne. Tudíž se i docela smysluplný nápad stane nepřijatelným, protože bere lidem svobodu rozhodování A to nemluvím o těch penězích, které padly na agitační video a jistě by se pro ně našlo smysluplnější využit). Jenže o míře našich rozhodovacích schopností se stále více rozhoduje o nás bez nás. Šrouby se dost intenzivně přitahují a to by mělo být varující.
Jen nevím, koho to varuje. Zatím funguje metoda chléb a hry, případně na hrubý pytel hrubá záplata, že ale ztrácíme možnosti svobodné volby, rozhodování se, o cenzuře ani nemluvě, nás zatím nechává v nebezpečném klidu. Chce se mi doufat, že jde o klid před bouří, ale nic tomu nenasvědčuje. SUV mi tak posloužilo jen jako takový oslí můstek k zamyšlení nad tím, nakolik o svém konaní rozhodujeme sami a nakolik už to zase přebírají úřady, potažmo stát. A není to přemítání vskutku veselé.

P. S. Nedávno jsem se ocitla čekající před jednou luxusnější školou. V úzké jednosměrce tu stavělo jedno SUV za druhým. V každém jedna blondýna coby rodinný taxikář a jedno či dvě dítě, vyskakující do vozovky a mířící za vzděláním. Že by to bylo auto do města a jeho staroměstských uliček se vskutku říci nedá, je to spíš takový zbohatlický atribut. Jenže přijít by na to měl každý sám, nikoliv že to dostane befelem od úřadu. Ostatně, může to dopadnout jako s cigaretami. Ty se také smějí prodávat (stát to podporuje), ale nesmí se konzumovat (stát to zakazuje). Ale to už je zase jiná úvaha

úterý 6. června 2017

Dlouhý, Široký a Krátkozraký

Aneb nedělní klasika u Cimrmanů. Pravda, není to už to, co to bývalo, ale to je život. Určité kouzlo, nebo možná víc nostalgii, to pro mě ale mělo pořád. Tedy lépe řečeno má pořád.
 Staré známé hlášky v novém hávu, nebo novějším, protože pan Hraběta i pan Weigl jsou zde stále. Obdivuhodné.
Novinkou (milou) byl pro mě pan Táborský.  
Klasické cimrmanovské divadlo, tentokrát tedy pohádka, bylo krásnou tečkou za příjemným letním víkendem, protože, já bych si s dovolením vzal….
Já bych si s dovolením také vzal.
A nově mi utkvěla hláška, kterou jsem dosud nezaznamenala: děkuji pedagogickému sboru, že se složil….
(že se složil na naši gážiJ) .
Snadno využitelné na nějaké naší poradě.

Prostě Cimrmani jsou pořád dobříJ
A ze všeho nejhorší jsou trpaslíci.............

pondělí 5. června 2017

Listovní tajemství

S postupující dobou mnohé, dříve běžné, věci mizí na smetiště dějin. S klasickými dopisy, které mizí pozvolna, mnohem radikálněji zmizelo listovní tajemství.  To je pojem, který dnes už patří mezi archaismy a nejenže ho nikdo už běžně nezná, ale ani není možné ho ctít. A tím nemyslím všudypřítomného Velkého bratra, který ví o každém našem písmenku. Myslím tím i úplně běžnou písemnou (tedy emailovou či smskovou) korespondenci, která je tak trochu časovanou bombou. Nikdy totiž nevíte, kdo si váš mail přepošle, dá do kopie či jen tak zkopíruje a kus použije. Sama jsem k tomu došla po několika šeredných spáleních se, a přestože jsem již dnes opatrná, často jsem překvapená, s kým vším si vlastně píšu. My, co jsme ze staré školy, si často (naivně) myslíme, že komunikujeme s adresátem. A když dávám do kopie, upozorňuji na to. Leč, jde o patrně zvyk ojedinělý, nebo možná zastaralý. Všimla jsem si, a mnohdy i u svých mladších kolegyň, které tak rády písemně komunikují s rodiči, že často veškerou vzájemnou korespondenci následně přeposílají tam, kam původně vůbec určena nebyla.  A mně to pořád překvapuje. I proto, že někdy, vinou únavy či nepozornosti, nevnímám, že si píši s vícero lidmi. Ne snad, že bych chtěla něco tajit, to už jsem dostatečně poučená a do mailu nic zásadního, neřku-li kontroverzního nesvěřuji, ale zdá se mi to přinejmenším nezdvořilé. Ovšem mnozí tak vůbec necítí. A tak se moje korespondence (a dost často i pracovní) omezí na suché konstatování, že děkuji za zprávu. Protože když třeba kolegyni pošlu interní zprávu, o svém bezprostředním pocitu po skončení příšerné hodiny, a ona to promptně přepošle rodičům, bez vysvětlení a zasazení do kontextu, nevnímám to jako šťastné řešení a rozvoj komunikace mezi školou a rodinou. Ať už se jedná o mně či o dané dítě, o kterém si čtou rodiče ostatních dětí, aniž by si o podobnou informaci říkali. A určitě nemusí jít jen o pracovní věci, prostě listovní tajemství již dávno neexistuje A čím dříve si to zafixujeme, tím lépe pro nás. Třeba se zase vrátíme ke klasickým dopisům, které se přeci jen trochu hůře přeposílají a uvádějí do hromadné kopieJ

neděle 4. června 2017

Honba za časem

Kniha se vlastně jmenuje Nová Hektorova cesta aneb honba za časem a objevila jsem ji v Levných knihách. Tam se kolikrát dají objevit zajímavé kousky. I tato kniha byla celkem zajímavá, byť místy příliš zdlouhavá. Ale za přečtení stojí. Zamyšlení nad ubíhajícím časem, který utíká mnohdy až příliš rychle. Hlavní hrdina, psychiatr, o tomto fenoménu přemýšlí na cestách. Ve finále vlastně nejde o nic nového pod sluncem, jde to klasické konstatování toho, že čas plyne, že svá rozhodnutí odkládáme až na někdy, (až je pozdě!), že neumíme moc žít tady a teď, že pořád spěcháme, vymlouváme se na nedostatek času a přitom s ním plýtváme…, prostě klasika. Ale je to hezky napsané, hlavní hrdina poctivě hledá cestu, jak se s tímto fenoménem vypořádat a jak pomoci lidem, které to trápí. Nebo přinejmenším těm, co se o to zajímají. Celkem příjemná četba na neděli J, na den, kdy se čas zastaví a nechá jen tak plynout J
                                                         Výsledek obrázku pro nová hektorova cesta aneb honba za časem

sobota 3. června 2017

Kajínek?

Skončila další sezona Hovorů o historii a nastává čas reflexe. Myslím, že docela se nám daří. Máme stabilní prostory, naše pozvání přijímají renomovaní historici i odborníci z příbuzných, ba i nepříbuzných, oborů. Setkání s nimi je vždycky velmi povznášející a obohacující.
Máme i celkem stabilní okruh hostů, kteří pravidelně chodí. A tím se obloukem dostávám k prvnímu zádrhelu, a totiž, když naši pravidelní nepřijdou, objeví se hostů pomálo. Bez ohledu na jméno hosta. Je mi pak stydno, že třeba na setkání s panem profesorem Čornejem dorazí jen hrstka lidí, takže naše přednášková místnost takřka zeje prázdnotou. Pan profesor jako profesionál sice vystřihne přednášku stejně skvělou jako v zaplněné přednáškové síni, ale i tak je mi to líto. V takových chvílích propadám velké beznaději. Nerozumím tomu.
Napadá mě, že bych snad musela pozvat Kajínka, aby ti lidé přišli?
   Kdysi jsem o podobných „národně obrozeneckých „ aktivitách hovořila s jedním svým mediálně slavným kolegou, který mi, stejně rozladěný jako já, sděloval, že v Praze už žádné přednášky nekoná. Lidé jsou zmlsaní nabídkou a nepřijdou, ani kdybyste jim předhodila samotného boha. Jezdí na venkov, kde posluchači přijdou a ještě se i zapojí do debaty.
Nu, něco na tom je. Třeba ve světle faktu, že i když zveme takové osobnosti až k nám do školy, studenti se většinou neobtěžují přijít. Není to povinné, co by tam dělali. Ba ani kolegové nechodí, proč, vždyť toho je tolik…?
   Snažím se dle módních trendů hledat chybu u sebe. Asi děláme málo pro propagaci? Nu, bez ohledu na to, že taková jména jako biskup Malý, profesor Čornej či Dana Drábová propagaci nepotřebují, jsem přesvědčena, že pro propagaci a reklamu děláme maximum.
Jiná chyba? Že bychom nezvali odborníky určitě ne. Že bychom jim nedávaly prostor, také ne. Že bychom vybírali vstupné, také ne.
Pak už mě další chyby nenapadají, asi by to chtělo pohled zvenčí.
Chybí asi novináři a média. A i ty poctivě zveme, vytváříme jim dokonce několik možných úhlů pohledu: jednak klasicky Hovory o historii a setkání s odborníky, ale i třeba šíření osvěty, nadstandardní školní aktivity či prostě jen projevy občanské společnosti.
 Nic.
 Když pak vidím, jak novináři (i z těch veřejnoprávních médií) stanují před věznicí a sledují Kajínka, glorifikují ho, mapují každý jeho krok, sleduji to s rozpačitým smutkem. Tudy se tedy ubíráme?  To je to, co nás zajímá?
Je asi jasné, že kdybych ho měla jako hosta v Hovorech, bude narváno.
 Jisté také je, že novináři by konečně přijeli.  A z toho je mi tedy víc než smutno.
  Ale není trendem být pesimistou a Hovory ve mně většinou pesimismus nebudí. Naladím tedy optimistickou notu. Bez ohledu na to, co naše společnost preferuje, jsou naše Hovory skvělá a inspirující setkání.
 A ti, co bivakuji před věznicí a jinak dělají mrtvého brouka, dělají svým čtenářům medvědí službu. Zatímco ti, co přijdou za našimi hosty, zažívají skvělé intelektuální osvěžení.
Jediné, o čem stále kapku pesimisticky přemýšlím, je ten přesun na venkov. Když jsou Pražácí tak zmlsaní….:-)


pátek 2. června 2017

Bee hive

Tentokrát se mi dostalo pozvání na Vinohrady. Do anglické školy Bee hive. Je to zajímavá zkušenost, takové putování s knihou.  Člověk se dostane do míst, kam by asi běžně nezavítal. Tato škola velikostí patří asi k těm menším, ale významem bude jistě velká. Už pro její dvojjazyčnost. Ale i k historii a literatuře zde mají vřelý vztah. Na povídání o mé knize Doskočiště protektorát, ke kterému došlo krátce po víkendovém kulatém výročí, přišly děti napříč několika ročníky. Převahu ale měli ti menší studentíci. Ale všichni, do jednoho, byli báječní. Pozorní, vnímaví, kladli otázky, ale hlavně toho sami hodně moc věděli. Takže jsem díky nim zažila další krásné literární setkání. A navštívila jednu krásnou a zajímavou školu.


čtvrtek 1. června 2017

Den dětí

A v naší škole den bez mobilů. Snažíme se oslavovat netradičně. Den bez mobilů je ovšem pro naše děti velkým experimentem. Ne všichni studenti se také odvážili do toho jít. Někteří to oficiálně bojkotují, jiní si telefon všelijak maskují. Je ale velká skupina statečných ( zde je ale velká souhra s rodiči a jejich podpora), která do toho šla naplno. A ukázalo se, že si takový den dovedou i užít.Konečně si také povídají mezi sebou, netráví přestávku jen zíráním do mobilu. Sportují, baví se. 
Je to hezká idyla, byť je na nich vidět, že už se na konec této hry docela těší. Nicméně, byl to zážitek. A hezká oslava dětského dne.