neděle 24. června 2018

Život na rozhraní věků

Asi není třeba nijak zvlášť komentovat. Tato úžasná, vitální dáma, která ve svých jednadevadesáti letech má stále energie na rozdávání, vydává svůj vlastní životopis. Čtení jistě tak skvělé jako její romány. Těším se moc, třeba i proto, že díky jejím románům jsem se dostala k hlubšímu zájmu o český středověk a postupně ke své velké historické lásce, kterou jsou Přemyslovci. A tak se na Život na rozhraní věků těším přenáramně.

                                        Výsledek obrázku pro život na rozhraní vÄ›ků     


sobota 23. června 2018

Cyklista pod vlivem


Zachytila jsem mediální humbuk kolem povoleného či nepovoleného alkoholu pro cyklisty a vodáky. Zda se před jízdou na kole mohu napít či nemohu. Po pravdě řečeno, nevím, proč se to vůbec řeší. V situacích, kde je primárně důležité mít čistou hlavu, by prostě alkohol být neměl. Sama se cyklistů na silnicích dost bojím, jsou pro mě hodně nevyzpytatelní účastníci silničního provozu. A to, předpokládám, hovořím o střízlivých cyklistech. Osobně bych do provozu na kole nevyjela ani kdyby mi za to zaplatili. A jezdci, kteří na chatrných vozítkách za sebou vozí malé děti, považuji za nebezpečné hazardéry. Cyklostezky jsou jistě dobré řešení, leč konkrétně třeba v Praze na ně nelze spoléhat. Ani ze strany cyklistů, protože jedete po cyklostezce, ta najednou končí a jste v plném provozu, není prostě zbytí A ani ze strany řidičů, protože kolikrát se mi stane, že jedu kolem nákladně vybudované cyklostezky, která kupodivu neústí do frekventované dvouproudové vozovky, ale vede do parku, potažmo do lesa, leč bicyklista raději volí jízdu po silnici. A často jede tak, že si budí doje nesmrtelného. Mnohdy i se sluchátky na uších, protože s hudbou se to prostě lépe šlape. Takže pokud by si k tomu dopřál ještě nějakou sklenku, neviděla bych ho asi jako legálního účastníka silničního provozu. Ono se asi v onom zákoně jedná hlavně o vinné cyklostezky, ale i tam bych asi hlasovala pro střízlivou jízdu. Přeci jen je lépe si zajít na vínko po dvou a po dvou zase odejít,byť třeba vrávoravě. Ale vrávoravá jízda na kole není to pravé ořechové ani na cyklostezce. A o vodácích už ani nemluvě. Voda a alkohol je sice česká klasika, ale těch utopených? Ani na sjezdovkách se už nesmí pít, tak proč by se měla na vodě? Jsou to všechno jenom takové řečnické otázky, protože v reálu mám pocit,že se řeší blbosti. Jako by nestačil selský rozum. Když řídím, nepiju. A je asi jedno, zda řídím auto, kolo, loď či letadlo. Takže já bych zcela jistě lobovala za zákaz, protože návrh zákazu cyklistů na vozovkách by asi znamenal moje lynčování.:-)


pátek 22. června 2018

Umělá inteligence


Již Jules Verne ji předvídal, jako ostatně plno dalších věcí. Karel Čapek ji řešil a nebyl samozřejmě sám, kdo se zamýšlel už dávno tomu nad vizí, kdy se nám umělá inteligence vymkne z rukou a začneme se jí bát. Pro mě osobně je zatím vrchole umělé inteligence telefon, který je zjevně chytřejší než já, čemuž jsem se sice dlouho bránila, leč neubránila. Tlačítkové telefony se staly nedostatkový zbožím a dotykový chytrolín pronikl i do naší domácnosti. Zatím ho ale mohu kdykoliv vypnout
(pokud se samozřejmě z nějakého chytrého- mnou zatím neodhaleného důvodu- nevypne sám), cítím tedy, že tuto umělou inteligenci zdánlivě ovládám. Ale je to jen zlomek inteligence, která se na nás valí. Onehdy mě zaujala zpráva o robotce Sofii, která dokonce obdržela v nějaké zemi občanství, což mě tedy přivedlo v nefalšovaný úžas. A když jsem ji pak viděla na obrázku, kde vskutku vypadá hodně lidsky, že robota by v ní jeden nehledal, úžas nepolevoval.  To už je tedy pokrok, když robot vypadá jako člověk. A může-li začít jako člověk myslet, pak asi umělá inteligence nějaké nebezpečí představuje? Nevím, nejsem na to dostatečně vzdělaná, ale ta vize je pro mě dost děsivá. Ale pro moje vyděšení stačí poměrně málo, třeba inteligentní lednice, která kontroluje, jak moc mlsáte či nezdravě jíte, chytré hodinky, které o vás ví mnohem víc než váš životní partner, či chytré auto, kterému přikážete, ať jede domů či do práce, a ono jede. Samo, bez vašeho řízení.  Podobně chytrých přístrojů je u nás víc než dost, jsou už i chytrá městaJ, ale to je všechno z mého úhlu pohledu pouze technika. Ovšem taková robotka Sofia, to už je zase jiný level. Zajímalo by mě, jaké by bylo s něčím takovým jít třeba na kafe? Když už má občanství, patrně i volební právo, za které živé ženy bojovaly celá staletí, vypadá jako člověk, tak asi může jít i na kafe?  Je tohle ta hranice, za kterou nám živé i umělé bytosti splynou nebo je to pořád utopie. Nevím, jsem jen pozorovatel, něco mě fascinuje, něco ale i děsí. A pořád se raději hodlám spoléhat na inteligenci přirozenou, případně na selský rozum, než na inteligenci umělou. Ale pokrok zastavit nelze, takže pokud nenastane nějaká katastrofa, která smete živé i umělé lidstvo zpět na úroveň doby pravěké, patrně zde budeme brzy žít bok po boku – to v té lepší variantě- s robotickou populací. Otázka je, co to udělá se svobodou, volností, uvažováním, přirozeností a kdo ví s čím ještě. To snad ani Verne nepředvídal, takže se nechme překvapit. Je to dobrodružné, promíšené s určitými obavami. Alespoň já je mám, byť se toho nedožiji. Ale co naše děti, budou si pořád mít kde hrát?:-)

čtvrtek 21. června 2018

Letní slunovrat

Léto dle počasí již řádí poměrně dlouho. Dle data a tradice začíná ale právě dnes. Nejdelší den v roce a nejkratší noc. Sluneční paprsky propojují Staroměstskou mosteckou věž s katedrálou, alespoň tak praví pověst. Novokeltové ( a jistě nejen oni) dnes mohutně oslavují. Letní slunovrat. Vše, co souvisí s létem, mám ráda. Tedy i dnešní svátek, atmosféru, oslavy.Letošní léto začíná asi kole poledního...? A slavit lze třeba u menhirů nebo u ohně či u studánky..Či prostě jen tak, začíná léto a svět má barvu růžovou:-). A odstávka vody navíc způsobila, že máme ve škole nečekaně volný den. Takovou generálku na prázdniny. Takže nám to léto opravdu hezky začíná.

středa 20. června 2018

Trapnost nad trapnost


Hranici trapnosti má každou svou vlastní. Někdo celý život pevně danou, jiný ji posouvá různými směry, je pro něho taková variabilní, někdy podpořená (nebo umořená) životní zkušeností. Co jeden akceptuje, druhý vnímá jako vrcholný trapas svého života. Někdo trapasy snáší noblesou či humorem, jiný se z jejich existence hroutí. Někdo se trapasy živí, zjistila jsem, že existuje v mediální světě trapnokouzelník? Ale i on má jistě své limity. 
Občas se člověku stane, že je mu trapně za jiného. To je speciální odrůda trapasu, není váš, nijak ho nemůžete ovlivnit, přesto se cítíte trapně. Za někoho jiného, přičemž onen jedinec je většinou svým trapasem naprosto netknutý. Buď proto, že ho záměrně vyvolal, nebo nemá cit pro trapnou situaci, nebo je mu v ní prostě dobře.
 A je váš problém, že vy se s tím nesrovnáte, červenáte se za něho či nevěřícně kroutíte hlavou. Je v každé poučce psychologických rad, jak se nejlépe srovnat se životem, že toto musíte odrovnat. Nelze být zodpovědný za jiné, za chování, které nezpůsobujete, neovlivňujete ani neiniciujete, nemůžete cítit stud či trapnost. Protože to není váš život. Docela tomu rozumím a celkem úspěšně se mi daří tyto pocity vytěsňovat. Jenže občas se vetře taková dost intenzivní otázka: Jak se vyhnout trapnosti ve veřejném životě? Respektive jak řešit, nebo psychologicky správně vytěsnit pocit, že je vám trapno za někoho, ke komu byste měl z pozice jeho postavení spíš vzhlížet než udiveně kroutit hlavou, cože je to zase za trapnou situaci? Není to vaše chování, nijak to neiniciujete, ale ta trapnost tady je. Všudy přítomná, vše prostupující. Nedá se s ní bojovat, nedá se ignorovat. A nejde se jí zbavit. Je to vlastně taková trapnost nad trapnost. Co s ní, to je dost delikátní otázka. A řekla bych, že smysluplná odpověď na ni v současné době neexistuje. 
A tak doopravdy zbývá jen intenzivní snaha cizí trapnost prostě nevnímat, protože chtít to nějak pochopit, to je …to je vlastně docela trapné...J



Výsledek obrázku pro červené trenýrky


úterý 19. června 2018

Dva v jednom


Někdy se zdržím v práci. Všichni odešli, všude je klid, dá se dobře pracovat. A v těchto okamžicích se někdy (ale čím dál tím častěji) setkávám s nečekaným hlukem na naše školním dvoře. Vykouknu ven a ejhle. Nějací mladíci zde hrají basketbal či fotbal. Pro oba sporty zde máme rekvizity, tím samozřejmě myslím koš a branky. Určené pro naše studenty. Nikde není ani náznak toho,že by šlo o veřejné hřiště. Navíc je prostor (logicky) uzavřen dost vysokým plotem. To ale zjevně nevadí sportu milovným cizincům. Prostě plot přelezou, případně prostřihnou a jdou si zahrát. Vedle stojící hostel, kde většinou bydlí, totiž žádným sportovištěm nedisponuje. Tak proč by si nezahráli, že? Když jim vysvětlím, že jsou na privátním prostoru, nikdy se nestalo, že bych se dočkala omluvy. Naopak, buď rychle zdrhnou skokem přes zamčenou branku,nebo se chovají tak, že bych se skoro měla bát, aby si sportování nevynutili násilím. Nebo se tváří, že nerozumí….Policie mi dala jasně najevo, že kvůli něčemu takovému sem nepojedou, doma mi říkají, abych si nezahrávala, že taky mohu dostat na budku ( přinejlepším). Všechny případné nedostatky našeho plotu jsou odstraněny, celý dvůr je olepen výstražnými značkami, přesto se ta zahraniční hosté vydávají dále. O víkendu dokonce posilněni alkoholem, o čemž svědčí občasné lahve na našem pozemku. Prostě klasicky uvolněné chování cizinců ve městě. Nechci si ani představovat, jaké to musí být v centru města. Vede mě o k úvaze o našem národním sebemrkačství, čili k tomu, jak se všude tvrdí, co všechno Češi v cizině vyvádějí. Jak se neumí chovat, jak je poznáte na sto honů a plno podobných tradovaných floskulí. Co pak lze tvrdit o cizincích u nás? S německými turisty s vedlejšího hostelu fakt nemám nejlepší zkušenosti. A když slyším vyprávěním zdejších domorodců, kteří unaveně vykládají těžko uvěřitelné příběhy o řádění mladých turistů v nočních hodinách, jsem ráda, že zde nebydlím, ale jen pracuji. Nicméně,směr mé úvahy to nemění, co vede cizince k tomu, že se mimo domov chovají jako zvěř. A co vede nás k tomu, že rádi zesměšňujeme sami sebe, leč zahraniční výstřelky zde vesele tolerujeme? A je asi jedno, zda jde o opíjející se dánskou mládež, které tady vesele nalejváme alkohol, který oni mají doma přísně zapovězený Či zda jde o německou skupinu respektující domácí privátní zónu, leč za hranicemi předpokládají, že jim patří naprosto vše ve veřejné prostoru? Špatně parkující auta s cizí spz jsou ponechávána (alespoň na Proseku) bez povšimnutí, zatímco česká se vytlačují do modrých zón a bezostyšně pokutují za vše možné i nemožné? O chování prostředcích MHD ani nemluvím. Jeto  prostě záhada. Nebo těžko pochopitelná realita, takové dva v jednom.

pondělí 18. června 2018

Rozhlasové vysílání


Je to pro mě vždycky takový svátek, nejsem v rádiu každý den, byť každý den ho poslouchám. Proto mě možnost rozhlasového rozhovoru udělala velkou radost.  Když totiž letos vyšla audiokniha, dostalo se jí pocty rozhlasové propagace. Pravda, až napodruhé, poprvé dostali přednost hokejisté. Druhý pokus, v neděli, již vyšel.  A hezky, protože v pondělí 18. června – tedy dnes- si připomínáme výročí dopadení parašutistů v kryptě kostela Cyrila a Metoděje. Takové české Waterloo, které si také 18. 6. připomínáme. Ten den vyvolává historická dramata.  Tato dnešní velká česká tragédie, kterou moje kniha reflektuje, se dnes připomíná pietou v kryptě. A včera v rozhlaseJ. Takže symbolicky, k výročí je vysílání. Ráno v 9.45 na Vinohradech.  V deset začínáme.  Samozřejmě, určité rozechvění, neřku-li trochu tréma tady je. Jenže ten rozhlas je tak boží. Nikdy jsem tu ¨totiž ještě nepotkala nepříjemného člověka. Takže nejprve vrátnice, milá paní si mě zapíše, dostanu vizitku host. Pak mě laskavý muž provede bezpečnostním rámem a popřeje mi hezký den. Následně si mě vyzvedne milá paní produkční, která mě labyrintem rozhlasových chodem dovede do news roomu, kde mě předá paní Patricii Strouhalové. A to je dáma, s dokonalým hlasem, který ráda poslouchám. Tréma už dávno zmizela, sedíme ve studiu, a když naskočí červená, jako by šlo o přirozené vyprávění si u kávy. A tak je to celou hodinu. Uteklo to jako voda. S paní Strouhalovou se rozloučím, jsem vyvedena dolů do atria, vrátím kartu host a je hotovo.
Ještě si cestou vyfotím v rozhlasové prodejně vystavenou audioknihu, (trocha sebeuspokojeníJ)
 a pak již rozkopanými vinohradskými jednosměrkami zpátky na Letnou.
 Byl to pro mě skvělý zážitek, setkání s příjemnými lidmi, navázání nových kontaktů, dobití energie a dobrý krok pro moji knížku. To byla ale krásná neděleJ
Fotka uživatele Patricie Strouhalová.                                      Fotka uživatele Patricie Strouhalová.

neděle 17. června 2018

Šaman


Od Martina Fendrycha. Jistě to bude zajímavé a vzrušující čtení. S přesně vypointovanou myšlenkou, jako autorovy články v Xantypě které čtu velmi ráda. Vždy aktuální, trefné, výstižné! Totéž čekám od Šamana. Těším se.   
                               Výsledek obrázku pro Å¡aman fendrych

sobota 16. června 2018

Hádanka


Dostala jsem hádanku: Za jak dlouho dokázali v Nizozemí vybudovat x kilometrový silniční podjezd? Zamyslela jsem se a zkoušela na to jít logicky. Určitě to bude rychle, a když je to v Nizozemí, tak asi super rychle, jinak by to nebyla hádanka.
Tak střílím:“ měsíc?“
Kdepak, neuspěla jsem. Zvědavě čekám na odpověď a sama sebe v duchu opravuji, že jsem moc optimistická, to budou alespoň dva měsíce.
55 hodin, zněla odpověď.
Nechala jsem si ji dvakrát zopakovat. A prý to nebyl vtip.
Hodně jsem o tom přemýšlela, když teď nyní uzavřeli šestikilometrový okruh před Prahou. Rázem se totiž cesta do Prahy stává takřka nemožnou, projet v normálním čase se dá snad jen v hluboké noci. Jinak se tam kupí kolony, ve kterých postojíte až dvě hodiny. A tento šestikilometrový okruh se údajně bude opravovat až do konce srpna, tedy tři měsíce. To by tedy Holanďani koukali. Ostatně, nejen oni. Odpověď na otázku, proč to tedy někde jde a u nás vůbec, je tedy vskutku hádankou. Hádankou, která nemá řešení. Taková česká dopravní klasika. A nebo nejen dopravní?

pátek 15. června 2018

Míra stresu


Hodně se teď hovoří o válce. Květen byl plný výročí, nyní jsou to Lidice, Ležáky, dopadení parašutistů…Pořád je co připomínat. A do toho při cestování poslouchám audioknihu Hana, takže jsem těch depresivních pocitů dost plná. Napadá mě přitom, jaká byla pro tehdejší lidi míra stresu? Dnes, kdy se o stresu hovoří téměř neustále, pořád ho nějak řešíme a v podstatě ho dost často nezvládáme. Minimálně já to tak tedy mám a moje představivost, ač je většino dost bujná, na tyto vizualizace prostě nestačí. Nějak si nedovedu reálně představit, jak v tom stresu ti lidé mohli žít nebo jen docela obyčejně existovat? Vycházím li ze svých vlastních zkušeností, tak mě přemíra stresu, potažmo přímo strachu, doslova paralyzuje. Takže představit si samu sebe desáté června 1942 ráno v Lidicích znamená asi představit si rovnou mrtvou ženu. On by mi stačil ten večer předem, když nastalo obkličování vesnice a nikdo nevěděl, co se bude dít. I když to jen píšu, svírá se i žaludek. Nebo třeba odesílání dětí do Anglie. Zachránilo jim to život, bylo to nesmírně prozíravé, ale jenom samotná představa, že posadím tříleté dítě do vlaku, samotné, ať jede někam, kde se ho někdo asi ujme, je natolik stresující, že si vůbec neumím představit, že bych to udělala. Ostatně, při míře mé vlastní prozíravosti, kdy si tak nějak ráda nalhávám, že to bude jistě všechno dobrý, bych určitě moc dlouho nepřežila, ale to je zase jiná diskuse. Dnes mě zajímá, jak to mají různé generace s psychickou odolností a zda by třeba ta naše vydržela víc, než tak předchozí, kdyby musela. A zároveň si říkám, díky bohu, že nemusí. Ale stejně nechápu, jak to tehdy vydrželi (ti co vydrželi). Jak v tom žili ti, kterých se sice třeba nic úplně brutálně nedotklo, ale museli v té atmosféře strachu a hrůzy žít svoji každodennost? Když si uvědomím, jak dneska vážíme každé slovíčko, abychom se náhodou někoho nedotkli, (ne všichni, samozřejmě, ale je to takový mainstreamový trend), napadá mě, jestli je to stejné, jako s prahem bolestivosti. Také ho údajně měli dřív vyšší, vydrželi prostě víc. Nechtěla bych si zažít to srovnání na vlastní kůži, ale obecně se vymyká mému chápání, jak je vůbec možné v takových podmínkách třeba jen dýchat. Asi prostě nemám poslouchat tu Hanu, pak mám z toho divoké sny (nebo blogyJ)

čtvrtek 14. června 2018

Setkání

Tak toto včera proběhlo. Nadmíru inspirativní setkání s panem Ruppertem. Myslím, že děti ( a přišli i jiní posluchači, než jen ti naši školní) byly naprosto spokojené. I já jsem se zájmem poslouchala. Navíc šlo o poslední besedu v tomto školním roce, teď už nás čekají jen písemky, písemky a pak snad výletní úleva a prázdniny

středa 13. června 2018

Divadlo

Aneb naše premiéra a derniéra v jednom. V krásném prostředí divadla v Chaberském dvoře jsme sehráli naši letošní hru Sněhurák a sedm trpaslic. Byla to taková genderově nevyvážená hra, kterou jsme rok nacvičovali. Přesto jsme se nevyhnuli klasickým divadelním zážitkům jako je okénko:-), přebrebty, improvizace....I tak se ale diváci bavili a moji herci, když zlomili úvodní trému, ve finále také. Závěrečný potlesk si náležitě vychutnali. Byl to krásný večer v krásném prostředí, jeden by neřekl, že v Chabrech se ukrývá takový kulturní stánek:-)











úterý 12. června 2018

Mosty


Mají spojovat, jejich jednoznačný a nikterak nezpochybnitelný účel. Není pochyb, že tuto roli hrály odjakživa. Muselo to tak být, a to i přes to, že Praha si celá dlouhá staletí vystačila s jediným mostem. A právě v Praze mosty hýbou veřejným míněním. Chátrají, padají a nikdo je neumí či nechce opravit.  Nové moc nevznikají, nejsou na ně prostředky.
   Koncem války chtěla přes pražské mosty utíkat německá armáda. Tehdy se Praha vzbouřila a formou povstání proti okupantům bojovala. Dnes by stačilo pustit je na mosty, které by pod nimi popadaly.
 Ke konci bývalého režimu vznikla občanská iniciativa Mosty, jejímž cílem bylo spojovat a vést dialog. Nevím, k čemu by instituce s takovým názvem mohla mířit dnes, rozhodně by si ale nemohla činit ambice na spojování. Dnešní mosty se stávají takovou rozbuškou, minimálně v Praze je to hodně cítit. Ale po pravdě řečeno, nedělám si iluze o mostech v celé republice. Žijeme z podstaty, na mosty, které měly v pohodě unést několik koňských povozů a pár chodců denně, navádíme invazivní nekonečné proudy těžkých aut, ale moc je nikdo neopravuje. A když spadnou, není, kdo by ho postavil, čímž se všechno kolem dost komplikuje, protože paralyzovanou dopravu není kam odvést….
 To tedy doslova zatím nenastalo, ale není k tomu daleko. Mosty prostě v současnosti společnost spíš rozdělují.
V dějinách jsou za první mosty považovány kmeny stromů, které překlenuly vodní tok. S postupem a rozvojem technologií se mostní konstrukce zdokonalovala. Na světě proto dnes existují obří mosty, visuté, lanové, prostě na jaké si člověk vzpomene. O mosty se bojovalo ve válkách, na mostech se platilo mýtné. Proto, že byly potřeba, spojovaly.
 Dneska padají. Je to až symbolické, v době, která je vnímána jako rozdělená. Rozdělená radikálně, kdy jedni neslyší druhé. Nechtějí slyšet, nechtějí se spojovat. A mosty i proto stále chátrají a padají…. Či je někdo cíleně likviduje?
A přitom by někdy stačil i ten kmen stromu přes řeku (svárů), leč nechce se překlenovat....

pondělí 11. června 2018

Feministka


Pokud Vás chce nějaký muž (a vlastně i žena) nějak sofistikovaně urazit, označí vás za feministku. Tedy za něco, co si naše zeměpisná poloha vizualizuje do představy jakési polovousaté mužatky, kterou nikdo nemá rád, ona nesnáší muže a tím pádem je to feministka. Nenese, aby ji muž galantně pomohl do kabátu, a své spory řeší rychle a stručně, nejlépe pěstí. Je to prostě u nás nadávka, aniž by se kdokoliv (nebo někteří) hlouběji zajímali, co to vlastně je a co tím pádem vypouštějí z úst. Samozřejmě, lze na to jít i tak, že se ptáme, co feministky vůbec chtějí a oč usilují, ale to není příliš běžná metoda. Nejjednodušší je prostě klasické škatulkování.  Jenomže někdy škatulky prostě nestačí. Kam třeba zanést situaci, kdy žena usiluje o výši platu srovnatelnou s jejich mužskými kolegy. Je to její právo nebo feministická aktivita hodná odsouzení?
Dnes se do všeho motá gender, kvóty, diplomatická korektnost a bůh ví co ještě. Jde ale většinou o líbivé fráze, protože realita je veskrze úplně jiná.
Dlouho jsem se domnívala, že předsudky vůči feministkám musí s postupující dobou a rostoucím vzděláním nějak vyšumět. Vždyť dneska mají všichni státní maturitu, nějaká míra vzdělanosti je tudíž garantována z míst nejvyšších.  Řeklo by se, že důvody pro dehonestaci se budou nyní hledat dost obtížně. Avšak současnost je vyzpytatelná. Nabízí celou škálu nevyzpytatelných reakcí. Třeba se z nejvyšších míst lze dozvědět, že ženy patří k plotně a rozhodně by neměly vrcholově sportovat. Jeden by nevěřil, že to slyší v jednadvacátém století, ale je tomu tak. Často se objevuje nenápadnější forma nerovnosti, takové, že byste ji ani na první dobrou nezaznamenali. Třeba taková, že zvládáte víc věcí najednou. Podle normy je třeba důkladně rozebírat jen jednu situaci. Nebo v rychlosti. Nezdálo se mi na závadu, že někdo nechce o věcech hodiny diskutovat a hádat se o slovíčka. Ale lze za tím prý najít minimum žen v politice. Co když je to pouhá výmluva? Asi ano, při pohledu do zahraničí, ale to je samozřejmě otázka k diskusi.
Zkrátka, být ženou je krásné, být ženou s ambicemi je rovněž krásné, leč může to někdy přinášet neobvyklé potíže. A pokud se o svá práva začnete hádat, či lépe řečeno dožadovat se jich, stanete se feministkou.  Jeden argument nadnesete, deseti dalšími jste umlčena.  Velmi často právě tím, že vás označí za feministku, čímž vás společensky paralyzují a pak si můžete vykřikovat, co chcete. Koho to zajímá, jste přeci bláznivá feministka.
Nevím, jak je to možné, ale znám i ženy, které se toho nebojí a k feminismu se hrdě hlásí. Ve většině případů jde o ženy krásné, žijící ve spokojeném vztahu, matky od mnoha dětí.  Cílem jejich aktivit je třeba rovnoprávnost platů. Nebo i pracovních příležitostí. Ovšem v zemi, kde je žena pasována na královnu kuchyně, kde světová kampaň me too je pouze námětem vtipkování, kde se vážně řeší, že za znásilnění si žena může sama, protože svým oblečením muže provokuje, je to dost obtížný boj.  A když navíc je slovo feministka vnímáno víc jak nadávka, je to celé ještě obtížnější. Leč nebýt feministek, možná bychom dnes ani nemohly k volbám… Pravda, v situaci, kdy volit chodí sotva polovina národa a volby dopadají tak, jak dopadají, je to dost tristní argument, ale já osobně ho vnímám jako jeden z nejsilnějších. I v tom, že vede k tomu vzdělání, poznání kořenů a z nich pramenící současnosti. Protože pak se feministkám nikdo nemůže posmívat. Leč jsme zase u šíře vzdělanosti a tím pádem v začarovaném kruhu. Takže mohu skončit asi jen bojovým prohlášením, že být feministka není nic špatného, navzdory všem!

neděle 10. června 2018

Žila jsem již před staletími


Kniha, která už léta leží u nás doma v knihovně. Bylo to moje první setkání s Barbarou Erskinovou a vznikla z toho vášeň ke všem jejím knihám. K této, takřka kultovní, se ráda vracím. A nyní jsem objevila její rozšířenu verzi. Sama autorka se v doslovu vyznává, že jde o její srdeční záležitost, 
a když se nyní, po pětadvaceti letech do knihy znovu začetla, pocítila touhu ji přepracovat a rozvinout o další děj. Nu, a já proto cítím touhu si ji znovu přečíst. Hlavně jsem zvědavá na dodatek, logicky.  A tak se jdu nořit do historie, protože, kdo ví, třeba jsem už také žila před staletími.


                               Výsledek obrázku pro žila jsem již pÅ™ed staletími

sobota 9. června 2018

Chaberský dvůr

Kulturní centrum v Chabrech je místo, kde budeme letos s dětmi hrát divadlo. Tedy, divadlo hrajeme celý rok, toto bude naše premiéra na veřejnosti. A patrně i derniéra, protože prázdninami se divadlo vždy rozpadne, aby se v září znovu vzneslo jak Fénix z popela. Tentokrát je to hra o trpaslících a trpaslicích. Hrajeme v úterý 12. června v 18 hodin. Kdo se pohybujete kolem, přijďte se podívat, rádi vás uvidíme. Srdečně zveme:-)

pátek 8. června 2018

Genetická informace


Tím, jak žiji historií (někdy víc než současnostíJ) zaujala mě myšlenka o tom, že některé zážitky jsou geneticky předávané. Asi to nenapíši úplně odborně, šlo o článek, který popisoval možnost (nebo fakt) že si v genech neseme prožitky svých předků, byť jsme je třeba nezažili. Konkrétně tam mluvili o příkladu holocaustu, který přeživší předávají svým potomkům, kteří potom, ač nic takové nezažili, mají k těm věcem jiným vztah, chápou tu historii jinak, umí se do toho lépe vcítit. Byť jsem to nečetla v žádném odborném časopise, ba trochu se bojím, zda to nebyly novinky.czJ, tak mě to dost zaujalo. Až tak, že si myslím, že této teorii věřím a myslím si, že jde napasovat na všechna historická období. Některé zážitky si prostě geneticky neseme s sebou, aniž bychom byli vystaveni přímé konfrontaci s nimi. Ostatně, i biologové tak vysvětlují některé fobie, třeba strach z hadů či z myší, tak proč by to nemohlo fungovat v historii? Ostatně, dá se to i mezioborově propojit, pokud někdo z vašich předků zhynul ve středověké šatlavě, kde ho zaživa okusovaly krysy, dá se tím vysvětlit panická hrůza z myší, přičemž ve vašem vlastním životě neprošla ani jedna agresivní a násilnická myškaJ. Osobně si tak vysvětluji spoustu „nevysvětlitelných“ věcí v dějinách, jako, že někoho to zajímá a jiného ne, že někdo vnímá utrpení minulosti a jiný jde klidně v neděli odpoledne do muzea tortury a pak na dort do cukrárny, že někdo inklinuje k objasnění zločinů minulosti a jiným je to upřímně ukradené…Řešíme si prostě svou genetickou výbavu z dávné minulosti a tam, stejně jako dnes, měl každý úplně jiné prožitky zážitky a zkušenosti. Z hlediska historického je toto asi nevědecký text, ale třeba trochu vysvětlí, proč si některé věci prostě nekoupíš ani za milion a jiné třeba za obyčejnou koblihu. …Nebo i jiné příklady chování, které taková genetická informace staví do úplně jiného světla. A kdybych k tomu přidala variaci s reinkarnací, bude to už úplně nevědecký guláš.  Tak zůstávám u těch genů, které si neseme, aniž bychom si to uvědomovali.  Přemýšleli jste někdy, jakou genetickou informaci z historie si nesete současností Vy? Já osobně se cítím na nějakou válečnou zkušenost. Ale ani středověké pocity mi nejsou cizí, takže možná takoví Braniboři v Čechách…J

čtvrtek 7. června 2018

Poslech rozhlasu

Ráda poslouchám rádio. Upřednostňuji  mluvené slovo před hudbou, tu si vybírám speciálně a dle nálady, proto je mým favoritem ČR- dvojka, Vltava a úplně nejvíc Plus. Nedávno jsme si užívala historického poslechu na Rádiu Junior, kde historička a spisovatelka Veronika Válková odpovídala dětem. Veronika Válková píše skvělé knihy o cestování do minulosti, hlavní hrdinka je Bára a knihy vešly do všeobecného povědomí jako "bárovky". Veronika skvěle vypráví a celý pořad byl velmi zajímavý a příjemný. Jediné, co mě zarazilo, že malí posluchači asi moc dobře neposlouchají. Během hodiny se každý druhý ptal, jaké období má paní spisovatelka nejraději. Veronika vždy trpělivě sdělovala, co ji baví a má v dějinách ráda. Když to zopakovala po čtvrté, už jsem s napětím čekala, kdy se zase někdo zeptá. A zeptal. 
Je to jako ve škole, kdy jsou nepozorní:-). Nebo jako v životě, kdy neposloucháme jeden druhého. Je to prostě takový odraz společnosti. Ostatně,  i v pořadech pro dospělé jsem si toho všimla. Jakmile se dá možnost, aby tam lidé volali, odpovídají na něco jiného,neumí opustit myšlenku, neposlouchají, jak jim protějšek odpovídá...Tak to prostě je. Někdy mě to pobaví, jindy naštve, někdy jen zarazí a sleduji to. A nyní mám zrovna chuť napsat paní Válkové a zeptat se jí, jaké období dějin má nejraději:-)

středa 6. června 2018

Kdo za to může?


„U mě to nedělají,“ říkají s určitým náznakem pohrdání někteří kantoři, když se na poradě probírají problematické děti, které někoho přivádějí k šílenství. Jsou evidentně přesvědčeni o své pedagogické genialitě. Trvají na tom, že vina je vždy na straně učitelů. V daném případě jsou kantoři netolerantní, neempatičtí a vůbec by neměli ve školství působit.
Ne, že by někdy neměli pravdu. Navíc, každému by se líbilo tvrzení, že on je ten geniální pedagog, který zvládne i budoucího „Babinského“, zatímco ti ostatní jsou kantorští břídilové. Například v situaci, kdy pubertální hošík rozhodí výuku natolik, že učit zde nelze ani s nadáním Komenského, přičemž vy máte tu smůlu, že v té třídě učíte odpoledne. Tehdy jsou nepozorní i ti vzorní, co teprve ti, se kterými je problém od božího rána. Ti, co učí ráno, kdy daný zbojník více méně ještě spí, podobný problém logicky nemají. U nich dítě nezlobí!
Kantor se často jako viník přímo nabízí. Nedokáže dítě zaujmout. Taková obvyklá mantra všech, co mají ve všem jasno.
Já si ale myslím, že věc tak jednoduchá není. Někdy mívám i podezření, že jsou děti, které si vybírají, koho budou prudit a koho ne. Do hry tady vstupuje obyčejná lidská sympatie, takže když klukovi kantor nesedí, tak ho prostě vydusí. Dělají to tak i dospělí, leč není to tak markantní. Navíc mají většinou na vybranou, že se s nesympatickými lidmi nebudou tolik scházet. To děti, odsouzené k pobytu v lavicích nemají. Pak používají zbraní, které mají k dispozici.
Někteří to chápou, jiní v tom ale hledají úplně jiné konotace. Zažila jsem učitelku, která šmahem odsoudila všechny kolegyně, které si postěžovaly na nezvladatelné jedince. Ne, že by ona je neučila, ale takovým lehce podlézavým způsobem jim všechno tolerovala, čím si budovala pověst oblíbené učitelky. Že ale nic nenaučila a děti, které měly potřebu se něco dozvědět, svůj čas v jejích hodinách proflákaly, byla jiná věc. Navíc těžko doložitelná. Lépe se totiž prokazuje řev ve třídě než znuděné ticho.
Učitelé to prostě mají po této stránce dost obtížné, ať si o nich každý z nich myslí, co chce. Děti totiž dokážou zlobit velmi rafinovaně, navíc ve vlnách. Jednou jsou na zabití, jindy by je člověk zasadil do zlata.  Roli hraje čas, kdy výuka probíhá, nálada dětí i kantorova, sympatie, psychické rozpoložení, mnohdy i počasí, únava, fyzická kondice…..mohla bych pokračovat desítkou dalších bodů, které se do vztahu učitel a žák promítají. Včetně faktu, že je čas zlobení a čas dospívání, tudíž je naprosto relevantní fakt, že někteří nesnesitelní zlobiči budou vzorní a bezproblémoví dospělí lidé. Ale to teprve přijde, nyní je čas, kdy se s jejich hormony musí učitel poprat. Nějak lidsky, předpokládám. Tedy mnohdy i radou od jiných, jak oni k němu přistupují, jak pracuje v jejich hodinách. Věta, že u mě to nedělá, je v takovém případě na zabití. Nebo známkou povýšenosti. Nebo lidské nezralosti. Těžko říci. V každém případě ji ale připisuji dost záporných známek, i když to často může být pravda. Je to ale nepedagogické, zdá se mi. Ale třeba se mýlím a je to fakt jen o učitelích jako takovýchJ

úterý 5. června 2018

Invalida


Onehdy jsem na procházce se psem pozorovala „invalidu“ v naší ulici. Přímo u našeho domu, na vyhrazeném místě pro invalidy, totiž zaparkovalo luxusní BMW. Tobiáš by ho jistě rád značkoval, ale nedovolila jsem mu to, neb u aut má zákaz. Ale při tom manévru jsem si všimla, jak z auta vyskočil muž, řekněme středního věku. Opravdu vyskočil, žádná známka nemoci nebyla patrná. Vzápětí se jal na ulici převlékat do sportovního. S kufru vytáhl brusle a šlo se na LetnouJ. Dumala jsem, co má asi za postižení…Asi ho musí mít, když má potvrzení k parkování?! Když jsme, blahé paměti, chtěli podobnou výhodu pro tatínka, který nemohl chodit, a dopravit ho do nemocnice stálo velké úsilí. Parkování na invalidech by nám a jemu tehdy hodně usnadnilo život.  Bylo nám řečeno, že není dostatečně nemocný, aby tuto výhodu mohl získat.  O týden později zemřel! Už tehdy jsem si říkala, jak by tedy asi musel být nemocný, aby mohl parkovat na invalidech?
Nu, a včera se mi tyto dotazy znovu vetřely do mysli. Sportování na Letné bylo zjevně náročné, „invalida“ na bruslích se vrátil do svého auta zrovna shodou okolností při našem podvečerním venčení.  Přijel k autu, znovu se převlékl, složil se za volant, odlepil kartičku a odjel….. Nikoho zjevně invalidního nedoprovázel, sám celý den evidentně bruslil a kartu poté schoval… Nic nevím, popisuji jenom indicie, ale otázka, kdo rozhoduje o tom, kdo je invalida a kdo ne, jakou roli v tom hraje tzv. všimné a další věci, je čím dál víc intenzivnější. …Je to všechno asi trochu jinak, zdá se. Prostě při venčení psa jeden vidí věciJ

pondělí 4. června 2018

Taháky


Žactvo projde vzdělávacím systémem ani neví jak. Někomu stačí nadání a vrozené schopnosti, jiní sázejí na píli a učení se, jiní jsou klasičtí šprti nebo naopak, notoričtí propadlíci. Jsou i tací, co mají snahu si vzdělání koupit a skončit s nějakým rychlokvašným vysvědčením či diplomem.  Jedno ale mají všechny kategorie společné, a tím jsou taháky. Někdo o nich jen mluví, ale většina někdy nějaký tahák vyzkoušela.
Není ovšem pochyb, že i do této typicky školní aktivity musel nějak zasáhnut pokrok. Všude se využívá technologie, není důvod, proč by měla obor výroby taháků minout. Koneckonců, minula doba papírových sešitů či učebnic, lze tedy předpokládat, že do e podoby se posunuly i taháky. Najít dnes tahák v klasické papírkové podobě je již takřka unikát. Opisuje se samozřejmě velmi pilně, jen ta forma podvodu získává jinou dimenzi. Hlavní roli samozřejmě hrají mobilní telefony, které ale většina kantorů dokáže odhalit. Horší je to s jinými vychytávkami, většinou se podobně jako telefon honosící přívlastkem chytré: tedy chytré hodinky, chytré brýle, chytrá sluchátka… Všechno, jen ne chytré dětiJ. Protože jestli kdy měl tahák nějakou přidanou hodnotu, byť jistě pochybnou, pak tu, že při přípravě si jeho autor všechno pěkně zopakoval, musel to umět pěkně zkrátit, aby se to na miniaturní papírek vešlo a zcela jistě mu mimoděk něco v té hlavě zůstalo. Ne tak dnes, protože kdo by se namáhal s nějakou přípravou. Všechno se prostě jednoduše ofotí, stáhne, případně využije nějaká sofistikovaná aplikace, vyvinutá právě pro tento účel. Ponecháme li stranou etický rozměr věci, kdy dospělejší jedinci vyvíjejí aplikace či webové stránky, kde svým mladším následovníkům radí metody nejúspěšnějšího podvodu, pak zcela mizí aspekt toho, že se výrobou taháku sám něco naučím. Jde vlastně o klasický souboj o lepší techniku. Tedy kdo na to má, pořídí si neviditelné sluchátko, do kterého mu pak kdosi diktuje správné odpovědi. Nebo si díky lepšímu telefonu dovede testy zdárněji ofotit a posléze přepsat do zadání testu.  Totéž lze logicky i s hodinkami či brýlemi a bůh ví s čím ještě.  Hlavně se nikdo nenamáhá s vlastním vymýšlením, vše je v elektro či webové podobě. Předpřipravené, jen zaplať a stáhni (případně jen stáhni, zúčtujeme spolu v jiné podobě), tak si kladu otázku, kam to všechno povede? Nezakrní nám ta mladá generace, když se vydáváme touto cestou. Trénování paměti je nazváno bezduchým memorováním, učit se něco zpaměti se zdá zbytečné, když je vše na googlu, rukou se nepíše, protože je to pro děti příliš náročné, taháky mají předpřipravené na webech či aplikacích….? Jde o klasický pokrok či naopak, někde se stala chyba, za kterou jednou někdo hodně zaplatí? To nevím, zatím se jen divím…Třeba těm tahákům. Nejsem jejich příznivec, ale v situaci, kdy vidím vlastní práci a nápaditost, ocením to. Když to ale někdo bezduše ofotí, nevidím v tom nic víc než klasickou snahu podvádět a všechno si usnadnit jakýmkoliv způsobem….

neděle 3. června 2018

Posvátné místo


Je to takový návrat k Barbaře Woodové. Když jsem ji kdysi objevila, s nadšením jsem hltala vše, co mi přišlo pod ruku. Pak to ustalo, asi přišlo nasycení. A dnes jsem se k ní vrátila, s takovou útlou knížečkou, kde se prolíná současnost s americkými dějinami. Prolínání časových os mám ráda, takže jsem se těšila. A zjišťuji, že jde o milé čtení. Není to již to nadšení, jako kdysi, ale tahle paní prostě umí psát čtivé příběhy. Také bych to chtěla umětJ. Dnes ale hlavně čtuJ

                                                           Výsledek obrázku pro posvátné místo

sobota 2. června 2018

Dějepis nebo historie


Se zájmem sleduji veřejnou besedu o některých problémech našeho školství. Jde většinou o dost nesmiřitelný spor zastánců alternativních metod a vyznavačů klasické výuky, takové, jakou známe z dětství. Zvláštní na tom je, že se mnohdy zapomíná na zlatou střední cestu. Tedy děti alternativně nemusí nic , co si sami nepřejí, nebo klasicky musí všechno, i to, co jim nejde. Málokdy se zohledňuje věk a získávání životních zkušeností, protože když jako kritik školství mám dojem, že se ve škole děti nenaučí nic o vztahu Beneše a Masaryka, protože já sám jsem zrovna dospěl do věku, kdy mě to enormně zajímá, nikterak nezohledňuji logický fakt, že ve čtrnácti je mi to většinou absolutně fuk.
A tak je to i v jiných oborech. Školství převážně reformují ti, co už mají hodně za sebou a vymýšlejí si školu, jaká by  se  jim líbila. Přesněji, líbila by se jim teď, kdyby se svými  životními zkušenostmi  teď právě seděli ve školních lavicích.
Hodně se třeba řeší tzv. Hejného matematika, ať si děti na vše přijdou samy. Nejsem matematik, ale už z principu mě trochu dráždí pojem matematika. Děti v raném věku mají mít (podle mě) tzv. počty, naučí se základy a pak teprve přejdou k matematice, kde je čas na poznání a experimenty. A určitý dril bych tady také úplně nezavrhovala, nevidím nic tak špatného naučit se třeba malou násobilku zpaměti. Minimálně to trénuje mozek a pak to jistě urychluje základní početní operace (tedy ty operace, které nám zůstanou po celý život, protože kdo z nás dnes běžně užívá integrály či derivace). S dějepisem je to nemlich totéž. Školní dějepis je na hony vzdálen dospělé historii. Nejprve musí přijít základ, a mnohdy faktografický, a pak teprve lze věci zpochybňovat, stavět do jiného světla, polemizovat o nich.  V pozdějším věku mohu detailně studovat, co všechno měl dejme tomu Beneš v době Mnichova dělat a nedělat, ve věku školním se musím nějak dozvědět, že vůbec nějaký Beneš byl a co se mu připisuje. Navíc, nemohu všechno pořád hledat na Googlu, něco prostě  v té hlavě musím mít natrvalo, zafixováno. Třeba tu malou násobilku nebo vyjmenovaná slova. Prostě třeba jen proto, že nejdřív jsou počty a pak matematika. Začínáme dějepisem, tedy příběhem, pak přecházíme k historii, tedy rozboru a polemice.  Tedy hledáme onu zlatou střední cestu, kdy se děti s něčím seznámí a pak si vyberou něco, čemu se budou věnovat podrobněji. Mám pocit, že nyní jdeme cestou úplně jinou, buď nějaká státní unifikace (viz přijímačky a maturity) nebo alternací formou pokusů a omylů. A to ani nemluvím o tom, že děti vyrostou do světa, který bude úplně jiný, než na který je připravujeme, ale to už je zase jiná otázka.  Každopádně, pro  základní školství já lobbuji víc pro počty či dějepis než matematiku v jakékoliv podobě či historický rozbor politicko historických událostí.

pátek 1. června 2018

Den dětí

Den dětí je hezký svátek. Důvod k zamyšlení nad dětstvím našich potomků, nad tím, v čem a jak naše děti vyrůstají.  Na první dobrou se mi zdá, že se mají dobře. Minimálně ty naše, ti, o kterých víme. Ale stačí nahlédnout do statistik a vždycky jsem v šoku. Kolik dětí dneska nechodí na obědy, rodiče na to nemají. Kolik jich neplní povinnou školní docházku, rodiče je prostě do školy neposílají. Kolik se jich ročně ztratí a nenajde, kolik je jich zneužíváno, kolik jich žije na hranici bídy. A to nemluvím o těch, kteří žijí v dětských domovech, protože o ně rodiče ztratili zájem, kolik jich skončí v babyboxech, což je ve finále výrazně lepší, než skončit v popelnici, o čemž ale také statistiky píší. Kolik dětí je nevyléčitelně nemocných, kolik dětí je handicapovaných. Kolik dětí je drogově závislých, kolik se jich ročně pokusí o sebevraždu…. Vždycky mě ta čísla dostanou. Mám totiž tendenci špatné věci zapomínat, tudíž jsem zas a znova překvapena realitou. Sice statistickou, protože v mé „ bublině“ se podobné situace nevyskytují anebo je minimálně, což mě často vede k pocitu, že je to v pohodě všude. Idealizuji si.  Leč není tomu tak. I proto beru děti na Den dětí do Ďáblicí na hřbitov dětí, které zabil komunistický režim. Aby si uvědomily, jaké mají štěstí na dobu, ve které žijí. Ale aby na to zároveň nezapomněly. A po hřbitově ale je třeba zajít na zmrzlinu, vykompenzovat ty smutky něčím veselejším. I když, pokud si připomeneme fakt, kolik dětí dneska na zmrzlinu prostě nemá, prvek veselosti se dost vytrácí. A tak díky za Den dětí, který by na podobné věci také mohl upozornit. Abychom si neidealizovali něco, co není (ale mohlo by být, i třeba s naší pomocíJ)

čtvrtek 31. května 2018

Piráti a básník


Piráti ve sněmovně vskutku řádí. Těží si kryptoměnu ve služebních bytech, protože jim prý nedošlo, že by to neměli. Nyní podpořili na vyznamenání komunistického básníka Karla Sýse. Nevěděli prý nic o jeho minulosti, na wikipedii také nic nebylo….
Sice se posléze káli, leč ruku již zvedli. A tak mě napadá, kam to s tou vzdělaností povede dál? Piráti se často honosí různými titulu, doktoráty před a za jménem, a ve finále stačí jeden neúplný údaj na wikipedii a jsou bezradní...?! Jistě, každý nemůže být děd vševěd a vědět vše, nelze také házet všechny do jednoho pytle, ale vede mě to k úvaze, že v podstatě stačí zablokovat wikipedii či si ji pozměnit k obrazu svému a všechno je jinak….? Protože kdo třeba dneska chodí do knihovny, ověřuje si údaje, disponuje vzděláním hlubším než schopností všechno vygooglit? Není to úplně trendy, být dneska za knihomola, ale zase být tak úplně free a cool, že se pak podivuji, co jsem vlastně způsobil, by asi nemělo být zcela v pohodě. Pokud jde o vyznamenání od našeho pana prezidenta, je to víceméně banalita, ale můžou přijít zásadnější věci k hlasování. A nebudou-li na wikipedii, bůh ví, čeho se můžeme dočkat?J
I když na druhou stranu, prapůvodní rolí pirátů (těch námořních) bylo asi hlavně škodit, pokud mě tedy moje paměť neklame. I na wikipedii to píšou, takže vlastně nic nového pod sluncemJ

středa 30. května 2018

Příběhy, ze kterých mrazí


Dějiny jsou plné takových příběhů, napříč staletími. Mně v poslední době hodně zaujal příběh Heliodora Píky. Že šlo o oběť komunistických monstrprocesů je všeobecně známá věc. Když ale jeho osud sledujete podrobněji, odkryjete drama jako hrom. Zajímala jsem se o něho v rámci našich Hovorů a tragických osmiček, určitě bych stála o nějakou vzrušující přednášku, ale asi nám zůstane až na tragické devítky. Protože stojí za to si ho připomenout. Jako statečného člověka, který pomohl tisícům lidí, aby sám skočil na popravišti díky závisti a zlobě tehdejších soudruhů. Jako velký paradox vnímám fakt, že on vlastně pomohl z gulagu i Karlu Vašovi, který se mu odvděčil tak, že vedl jeho zinscenovaný proces a poslal ho na šibenici. Aby toho nebylo málo, generálův osud byl dramatický i po smrti, kdy jeho tělo nejprve statečný doktor ukryl v anatomickém ústavu, aby se mu dostalo čestného pohřbu. Ale jeho tělo se ztratilo a nenašlo. A hrob v Ďáblicích je tedy jen symbolickým místem piety.  Když se ale vrátím k životu pana generála, vidím tam člověka, kterých není mnoho. Statečného, vzdělaného, obětavého, moudrého. A navíc pěkný chlap. Zdá se, jako bychom v naší historii těmito lidmi nemístně plýtvali, nevážili si jich. Anebo se jich báli, což je asi vzhledem k tomu, jaká luza rozhodovala o jejich konci, asi nejpravděpodobnější. Navíc je ani neumíme ocenit, a tak nezbývá, než si je neustále připomínat. Protože kde kdo dneska ví, kdo byl Gottwald, Jakeš a někteří jemu podobní si dokonce vesele užívají výhod vysokého soudružského důchodu, ale kdo byli popravení (ale nejen zavraždění)hrdinové už se tak všeobecně neví. I proto máme naše Hovory. J
A ještě jedna zmínka příběhu pana generála. I v televizních Reportérech myslím proběhla. Setkání syna pana Píky a dcery prokurátora Vaše. To byla emotivní bomba. A zároveň v osobě paní Vašové živoucí důkaz, že děti nemohou za svoje rodiče a že někdy jablko opravdu padne daleko od stromu a je to tak dobře. Klobouk dolů před tou dámou.

úterý 29. května 2018

První rok

Narozeniny dnes slaví Tobiáš:-) Je mu jeden rok. Když se loni touto dobou narodil, ještě jsem o něm ani zdaleka nevěděla. Truchlila jsem pro Zachariáše, ale už jsem jedním okem pátrala po novém štěňátku. A když se hledá, většinou se i najde. Díky blogu ke mně doputovala informace o paní Haně Nejmanové a její chovatelské stanici. A během léta došlo nejen k našemu setkání, ale i k seznámení se čtyřmi mušketýry, což byl vrh L, ze kterého vzešli čtyři krásní kluci. Jeden z nich je Tobiáš, který se v srpnu stěhoval do Prahy, kde bydlí dodnes. Je to parádní kousek, vlídný pes, školní pes. Je hodný k dětem i k psům, poslouchá a je nádherně vybarvený. Pravda, jezevčí tvrdohlavost se také u něho projevuje, ale v míře menší než malé. Je to prostě ideální společník a parťák. A dneska slaví, tak všechno nejlepší:-). A jeho rodokmenové jméno je Lorthos, kdybyste ho hledali na obrázcích v odkazech.



pondělí 28. května 2018

Co je lepší...

Lépe řečeno, co je horší, aneb to by jeden neřekl, nad čím vším dokáže přemýšlet. Nedávno jsem měla takovou parkovací příhodu, zajíždím do řady, sleduji tisíc věcí kolem, když tu se jakýsi muž jal přecházet. Z ničeho nic, kráčejíce po chodníku, odbočil za mým zadkem ( autozadkem:-), skočil do ulice a dost jsem se tedy lekla.Žádný přechod nebyl v dohledu a ani ho nikdo na chodníku nepronásledoval ani na protějším ho nikdo nevyzýval k rychlému přechodu vozovky. Prostě se pán rozhodl, asi dle hesla, že chodci mají absolutní přednost absolutně všude a skočil do vozovky bez ohledu na to, že tam zrovna popojíždím a složitě manévruji. Nic se nestalo, ani jsem neotevřela dveře a nenadávala, jen jsem se patřičně zatvářila. To já umím, toho jsem si vědoma a muž,který si asi byl vědom toho, že mi zkomplikoval život (nebo podle jeho mínění já jemu) se zavile otáčel a vysílal mi verbální pozdrav. Kapku odezírám, přesto jsem nedešifrovala, zda na mě haleká " krávo" či "bábo". 
A já, místo toho, abych mu také řekla své, jen zaskočeně přemýšlela, co mě uráží víc, zda kráva či bába. A v hluboké depresi dospěla k té bábě:-) Nu, jak jsem pravila, nikdy by mě nenapadlo, k čemu jednou mohu v myšlenkových pochodech dospět. Věk si zjevně říká o pozornost a prosazuje si své:-). 

neděle 27. května 2018

Sama sebe

Dnes si to neodpustím, v den výročí atentátu na Heydricha opětovně zařadím do své oblíbené rubriky nedělního čtení Doskočiště protektorát. Ne snad, že bych sama sebe četla, tak dalece to nejde. Navíc po mnoha korekturách většinou nemohu (chvíli) svůj text ani vidět a když hotová kniha vyjde a nedá se v ní už nic měnit, tak ji už nečtu. Ale jsem ráda, když ji čtou jiní. A v případě této knihy i poslouchají. Sama jsem velkou milovnicí audioknih, tak jsem ráda, že jedna je i mou zásluhou. Takže dneska před Doskočiště spíš připomínám historickou událost, která proběhla 27. května 1942 v zatáčce v Holešovičkách a totálně změnila chod dějin. Kubiše a Gabčíka snad už všichni znají, ale zkuste si přečíst třeba takového Pechala? Nebo i poslechnout....
A tímto slibuji,že s Doskočištěm tady končím:-)


sobota 26. května 2018

Národní obrození


Dnes už jen kapitola ze školního dějepisu. Probouzení národa v devatenáctém století. Tehdy si říkali vlastenci a snažili se nějak probudit zájem o naši minulost a tím i současnost. Pravda, lze jim mít za zlé, že nás „zbavili rodné němčiny“, kterou se nyní musíme náročně učit, ale co se týká šíření vzdělanosti, nelze jim nic vytknout. Snažili se. Mnohdy mě napadá, že ta doba je zpět, je třeba nějakým způsobem šířit informace o minulosti, která se prolíná se současností. Někdy mám pocit, že takovou buditelskou aktivitu představují třeba naše Hovory o historii. A jim podobné aktivity. Pravda, neoslovujeme se vlastenče a vlastenko, co ostatně dnes ani nejde. Když se někde prezentujete jako vlastenec, je to podezřelé. Minimálně tím, že patrně odmítáte globalizaci a multikulturnost, což se dnes nenosí. Těžko vysvětlovat, že to může být i jinak. Ale otázka je jiná. Jak dnes budit bez médií? Ostatně, bez médií se nebudíme ani klasicky, ráno, vždyť kdo z nás vstává bez budíku, tedy bez mobilu, protože kdo dnes ještě má klasický budík? A tak buzení národa probíhá u mladé generace přes youtubery, u starší a jiné přes televizi. Tam je tedy hlavní buditel pan Soukup a jeho televize, což mi přijde docela děsivé, ale je to realita. Se kterou se těžko bojuje, jak je vidět. A pak jsou tu ještě buditelé našeho typu, co zkouší lidí vytáhnout od televize a nalákat na osobní setkání s někým, kdo něco ví, něco nám řekne, lze s ním diskutovat, polemizovat a rozšiřovat si své obzory. Jenže je to boj. Třeba na naše Hovory třeba nedovedeme nalákat kolegy. O studentech nemluvě. Ač to mají u nosu, servírované na stříbrném podnosu, tak většinou nepřijdou. Někdo mi jednou říkal, že raději beseduje mimo Prahu, lidé tam nejsou tak zhýčkaní nepřebernými možnostmi a je naděje, že přijdou. Asi ano, sama vím, že jich chodí víc než v Praze, ale i tamní „ buditelé“ řeší stejný problém. Jak vytáhnout lidi, oslovit kolegy, vybojovat na úřadě nějaké peníze, protože nikdo nechce přednášet úplně zadarmo, ani národní buditel ne. Jistě, nabízí se lákavé kontroverzní téma nebo atraktivní host, nejlépe dobře známý z televizní obrazovky. Na bratry Mašíny mi vždy dorazí plno lidí, byť tam zase většinou nejde o to, dozvědět se něco nového, ale spíš upevnit si svůj postoj k nim, buď kladný, nebo záporný. Střední cesta neexistuje. Ale to je ojedinělé, nebývá to pravidlem.  Pravidlem je spíš fakt, že hlavní buditel současnosti je mediální magnát Soukup. A já si nejsem jistá, zda to není více cesta do pekel než k jakési obrodě? No, uvidíme, co přinese čas. Zatím bojujeme, ale je to boj s větrnými mlýny….

pátek 25. května 2018

Lapidárium


Už snad sto let jsem tam nebyla. Abych se tam tedy dostala dřív, než jako exponát, využila jsem nedávného knižního veletrhu a vypravila se tam. Navíc zde probíhaly i literární besedy, které ve zdejším prostoru mají úplně jinou atmosféru. Neříkám, že lepší nebo horší, ale jinou. Já ale šla cíleně po sochách. Vždycky mě fascinují, originály, představy, kde byly původně a jaká byla Praha tehdy. Možnost prohlédnout si je úplně zblízka…. Vnímám Lapidárium jako magické místo a vždycky tam cítím tu atmosféru let dávno minulých. I nyní tomu tak bylo, prostě genius locci….
Jen pro připomenutí, že vzniká v době jubilejní výstavy v roce 1891,což tedy musela být opravdu mega akce.:-)

















čtvrtek 24. května 2018

Říkali jí Nenda...

Leitmotiv našeho dnešního setkání s paní Zdenou Mašínovou. Tedy, mělo být. Situace s přípravou se nečekaně zdramatizovala. Nejprve to vypadalo, že paní Mašínová nebude mít jak přijet. A když už se zdálo, že vše je vyřešeno, upadla a je v nemocnici. Snad nic vážného, ale je a naše Hovory přišly o vzácného hosta. Pokusily jsme se to nahradit, abychom nemusely akci rušit. Slova se chopil Jiří Cihlář, předseda nadace Milana Paumera. Paumer byl ten třetí, co utekl s bratry Mašíny. A tak jsme si povídali o dramatických událostech z dob studené války. Díky technice jsme se ale přes skype přímo spojili s panem Josefem Mašínem, který s námi debatoval přes oceán. Pořád mě to nepřestane překvapovat, my sedíme v deštivé Praze, v podvečer, on ráno v Americe, a společně debatujeme. Skoro hodinu jsme vedli tento transoceánský hovor. Pak přišel na řadu telefon a rozhovor s paní Mašínovou. Je fascinující, jak je i přes všechno stále vitální a svěží. Navíc přislíbila, že na podzim zkusíme akci zopakovat, to snad už zdraví dovolí a přijede. A tak přes pocit, že se proti nám všechno spiklo, protože k nepříjemnostem se navíc přidalo i počasí. Průtrž mračen nad Prosekem jistě přispěla k tomu, že řada hostů dala přednost suchému domovu než rozmáčené cestě k nám, ale i tak se tyto Hovory, v tomto školním roce již patrně poslední, nadmíru vydařily. 














středa 23. května 2018

Defenestrace

Defenestrace, či-li hezky česky vyhození z okna, z důvodů politických rozepří, je takový náš národní zvyk. Alespoň to údajně pravil Václav Budovec z Budova v okamžiku, kdy otáčel kličkou u okna, ze kterého následně vyletěli Slavata, Martinic i chudák písař Fabricius. Navzdory tomuto nedoloženému tvrzení o národním zvyku máme v dějinách defenestrace pouze tři, byť učebnice dějepisu většinou sveřepě trvají na dvou. Tudíž se dnes můžete dočíst, že si připomínáme druhu i třetí defenestraci, ale jde pořád o tu jednu. A správně třetí, protože ta reálně druhá, v 1483 nezažehla žádný válečný požár a tudíž se nedostala na výsluní historické pozornosti. A tak zatímco první spouští husitství, tato, třetí, rozpoutala třicetiletou válku, což si patrně žádný z  tehdejších aktérů vůbec neuvědomoval. Asi ani nemohl, tehdy šlo totiž hlavně o pozice a i když se dnes tvrdí, jakou roli hrály náboženské ideály, tak hlavně šlo o kariéru. Císař Matyáš totiž kašlal na zákony, respektive hlavně na Majestát, který stále platil. Majestát byl o náboženské svobodě a rovnosti, kdyby si náhodou někdo nemohl vzpomenout. A hlava státu si dělala co chtěla, zákony si vykládala po svém, šikovně si je ohýbala a kdo chtěl dělat kariéru u dvora, musel s tím souznít (ano, stále píši o sedmnáctém století:-)). 
A protestantům v tomto ohledu pšenka nekvetla. Tak se rozhodli vzít věci do svých rukou a nějak pohnout dějinami. Pak tedy musel Martinic a Slavata pěkně z okna ven. Vzali ten pohyb pěkně z gruntu, rozvášnění protestanti.
Dnes je to tedy přesně na chlup čtyři sta let, takové pěkně kulaté výročí. Televize to připomněla poměrně nezajímavým filmem,já sama bych asi nasadila Svědek umírajícího času, ale veskrze je to jedno. Jde hlavně o to, připomenut si výročí defenestrace, zhodnotit, co všechno přinesla. A klást si otázku, jak to bude s tou čtvrtou? 

úterý 22. května 2018

Nespresso

Mám ráda tuto kávu. K uspokojení této vášně je logicky nutný kávovar. Měli jsme ho léta, krásný červený. Vyrobený ve Švýcarsku. Šlapal jako hodinky. Ale všechno má svůj čas, tak i kávovar se odebral do věčných lovišť. Je tedy třeba zakoupit nový. Vše se tváří velmi ochotně a vlídně, z firmy ochotně nabízejí odvoz starého a dovoz nového. K tomu ještě jako bonus voucher na nějaké kapsle. Sice se zdá být dost předraženo, ale zase za ty služby, nikam nemusím, tedy kývneme. Rozjede se tedy akce kulový blesk. Tedy mini kulový blesk, moc se toho zase nesměňuje. Přijede kdosi, přiveze krabici s novým a že si vezme ten náš starý. Chtěla jsem přidat ještě pečlivě zabalené použité kapsle, k recyklaci. Firma sama inzeruje, jak recykluje. Dovozce ovšem nikoli, dva balíky prostě vzít nemůže, to nemá v popisu práce...? Snažím se mu to vysvětlit, leč marně. Neodveze. Na to mají jiné auto. No, nechám si pro sebe, že pak se smysl recyklace minimalizuje, a jdeme se těšit novým výrobkem. Je nový, krásný, na první pohled vypadá skoro jak náš starý. Leč, made in China...! Aha, divím se, ale je mi vysvětleno, že je to dnes již klasika. Sice s ní nesouzním, ale asi tím nic nezměním. Sestavíme ho. Vypadá hezky, ale jen chvíli. Všechno je jen jako, rozhodně o něm nemohu říci, že by šlapal jako hodinky. Však také není ze Švýcarska. Přišly i kapsle. Všechny pomačkané, nekvalitní káva. Co také chtít, na voucher, který nabízejí jako bonus? Asi je to cesta, jak se zbavit starých zásob. Sice mě to zaskočilo, u takové značky, ale je to asi taková doba. Rychlá, zběsilá, na jedno použití...
 A tak bylo s novým kávovarem trochu radosti a hodně zklamání, 
vždyť co záleží na dobrém jménu, hlavně, když se bude brzy nakupovat znovu. A tak bojujeme s novým kávovarem, který chvíli jde a chvíli ne a přemýšlíme, že asi bude lépe přejít na čaj:-). 

pondělí 21. května 2018

Nechápavost


Nerozumím mnoha věcem současného života. Něco je nedostatkem vzdělání, něco ubíhajícím věkem, něco osobnostním nastavením. Prostě to tak je a je to asi logické. Čemu ale nerozumím naprosto vůbec a neznám vlastně důvod, proč tomu nerozumím, je ochrana zlodějů či podobně naladěných jedinců, kteří se pohybují na opačné straně zákona. Přivedla mě k tomu diskuse o vykradeném divadle, které zveřejnilo obrázky z kamery. Chce najít lupiče, které jejich divadlu způsobili škodu za víc jak tři sta tisíc korun. Překonali spoustu zábran, šli do divadla s jasným cílem ho vykrást. A ono se řešilo, zda se zveřejněním neporušují jejich práva. Rozuměj, práva těch zlodějů! Vybavuji si, že existuje i takový případ, kdy si majitel prodejny vysloužil od soudu pokutu za to, co udělal. Tedy zveřejnil snímek člověka, který protizákonně vnikl do jeho prodejny, způsobil škodu, ukradl, co se dalo a zase zmizel. Když nebyl s pomocí příslušných bezpečnostních orgánů k nalezení, pán zveřejnil jeho snímky a zloděj se našel. Leč naše spravedlnost dospěla k názoru, že je vinen (rozuměj majitel obchodu), porušil zlodějova práva, a tudíž musí být odsouzen. A byl. A jistě v našich končinách nejde o ojedinělý případ. Lámu si hlavu, čím to je, že tomuto efektu vůbec nerozumím. Je to nedostatkem vzdělání? Je to tím, že vysokou školu jsem studovala pět let a ne dva měsíce? Nebo že jsem vystudovala vůbec? Je to ubíhajícím věkem? Vzhledem k tomu, že moje dětství je spojeno se systémem, který neřešil vůbec žádná lidská práva, si tím také nejsem jistá. A kdyby se šlo ještě hlouběji proti proudu času, tak zloději e přeci pranýřovali, někde jim drsně i sekali ruce, máčeli je ve Vltavě…. Totéž, co mi dnes obrazně děláme s nikoli v s pachateli, ale jejich oběťmi. Je to osobnostním nastavením? Jako že jsem naivní a mylně si vykládám logické věci, jako že za zločin následuje trest a nikoli naopak? Nevím čím to je, vím jen, že s tímto postupem a nastavením práva bytostně nesouhlasím a nerozumím tomu, proč to tak je. Někteří tvrdí, že právě na tuto přehnanou korektnost naše civilizace zahyne. Někdy se mi zdá, že je to snad pravda. Dožít bych se toho ale nechtěla.

neděle 20. května 2018

Ledové sestry

Ač znám spíš ledové bratry:-), náhoda mi na čtení přihrála Ledové sestry. A je to tedy čtení jako víno, ponurost anglického zapadlého ostrůvku proniká přes stránky i do květnové rozehřáté Prahy. Je to asi čtení spíš na listopad, nelze se odtrhnout. Je to tedy avizováno jako thriller, ale nevím, psychologický horor by to také mohl být. 
                                   Ledové sestry

sobota 19. května 2018

Sladký příběh

Sbírám cukry. Je to taková sladká vášeň. Vytváří mi v kuchyni hezky barevné zákoutí. Sama nesladím, kávu v restauraci si dám s mlékem a cukr odnesu:-). A stejně tak řada mých přátel, kteří mi cukry vozí, z domova i ze světa. Některé jsou velmi kreativní, obdařené příběhem. Třeba tyto italské. Ty jsou navíc ještě  darovány s podmínkou, že musí být příběh sepsán. Takový domácí úkol. A úkoly se mají plnit, jedno, zda jde o zadání hořké či sladké. Zde se příběh přímo nabízí, zvířátka a italští petrovští. Veškerá zvěř se v italských horách totiž ukrývá před navrátivšími se vlky, kteří vtrhli do italských hor, aby tam vyhnali veškerou zvířenu a mohli se po sjezdovkách pohybovat samotní. Zvířátka se pak ukrývají v zapadlých italských vesničkách, kde je klid a pohoda, tudíž tam mohou vesele panáčkovat sněžní zajíci,(1) kteří by jinak v reálu prchali před jedoucí vlčicí. Veverka(2) si tam může brousit svůj ostrovtip, za který by ji jistě vlčice setřela. Medvídek s růžovým zajíčkem (3)mohu v klidu posedávat, aniž by se museli bát, že je někdo přejede na sjezdovce. Sova (4)si tu v klidu dumá nad svými moudry a ví, že tady bude nejchytřejší, přičemž vlčí smečka by jí jistě tohoto pocitu nedopřála. Stejně to má jistě i sob(5) a ono poslední zvířátko, (6)které nedovedu dešifrovat. Prostě cukrový příběh z italských hor na italských cukrech. Úkol splněn. Zvířata přežila, vlci už jsou zase doma:-). No, nejsou ty cukry inspirativní


pátek 18. května 2018

Marxistická osmička


Do systému našich letošních tragických osmiček by zcela jistě patřil i Karel Marx. V květnu, konkrétně pátého května, se připomínalo dvě stě let od jeho narození. Vzhledem k tomu, že v Hovorech cílíme víc na české a československé dějiny a času je málo, na Marxe nemáme prostor. Ale za přednášku by jistě stál, protože pokud hledáme kontroverzní témata, pak Marx je kontroverze sama. I když nevím, jak právě slovo kontroverzní zachycuje život a dílo tohoto německého filozofa, jehož dílo z devatenáctého století zničilo velkou část století dvacátého. A překvapivě je živé a aktuální dodnes, ač se to buď nezdá, nebo si to nechceme připustit. Čítaje s velkým odporem povinné marxistické traktáty v době své školní docházky, nedovedla jsem za pro mě tehdy nezáživným čtením vidět živého člověka. Prostě dvojice Marx-Engels, kterou nám tehdy tloukli do hlavy, byla jakési neživé zhmotnění něčeho, co nešlo pojmenovat. Přičemž Marx sám byl živý až až. Jeho životopisci ho dokonce charakterizují jako divokého. Arogantního a nadřazeného. Povýšeného vůči všem. Živě si představuji, jaký rozruch bych asi vyvolala, kdybych kdysi dávno, třeba ve své osmé třídě, v hodině dějepisu, takto interpretovala jeho životopis.:-).
 Dnes tyto atributy naopak znamenají, že díky mantře, že děti se mají ve škole hlavně bavit, existenci tohoto vousáče alespoň zaznamenají. Marx se narodil v Trevíru, zásadní pro něho ale byl Berlín a posléze Londýn. A Hegelova filozofie.
V Trevíru mu letos odhalili sochu, což tedy vzbudilo dost protichůdných emocí. Sama si nemyslím, že si sochu zaslouží, stejně jako tu obhajobu, že jeho myšlenky byly dobré, jen je někdo zneužil. Nebyly moc dobré, ani v samotném počátku. Na jejich vzniku mi přijde zajímavé (či spíš paradoxní) snad jen to, že bouřil proti boháčům a svoje aktivity si od „boháče“ Engelse nechal v klidu platit. Oni to tak někteří soudruzi prostě asi mají, že z cizího krev netečeJ. Každopádně, zajímalo by mě, jak to máte s Marxem vy?

čtvrtek 17. května 2018

Končíme

...přesněji řečeno, zítra končí akce na Hit hitu, kde bylo možné přispět na encyklopedickou příručku a grafickou podobu celé audioknihy. Již jsem tady několikrát děkovala a opět ráda poděkuji, všem. 
Dnes jen chci přidat takové krátké shrnutí. Pan vydavatel vymyslel tuto aktivitu a pak jsme se společně báli, že to nemusí vyjít:-). 
A ono to vyšlo, navíc úplně skvěle. K lidem se tak dostala nejen audiokniha, ale i knihy v tištěné podobě, takže se s námi svezla i Jalna, která jistě (ač nic neříká),musí mít radost, protože je to velký úspěch. 
Lidé krom mých knih získaly i další skvělé tituly Vydavatelství Tebenas, z nichž já osobně jsem nejvíc nadšená z poslechu příběhu o páteru Toufarovi či osudů rodiny Pavlíny Pořízkové, Případ Pavlína. 
A s Haničkou v autě posloucháme Papejše, skvělé namluvené Bárou Hrzánovou a Radkem Holubem. Prostě, každý, kdo rád poslouchá audioknihy, si v Tebenasu přijde na své. 
Vracím se k Hit-hitu. Jednou z odměn byla i nabídka soukromé hodiny historie. A i ta byla zhodnocena!!!! Takže já se nyní připravuji na dvouhodinovou výuku dějin. A že nebudu mít žačku jen tak ledajakou, mojí studentkou se stane paní Martina Formanová! Přispěla na naši audioknihu, čehož si velmi vážím, a vybrala si tuto odměnu. Tak jsem zvědavá, těším se a zároveň jsem samozřejmě i trochu rozechvělá.
 Zítra ale  projekt končí, ještě si třeba hodinu speciálních dějin může někdo vybrat, protože lidé stále přispívají. Je to totiž i forma, jak lépe a rychle a spolehlivě získat i další produkty, knihy či CD. A vše v jednom balíčku. Možná, mohu-li poprosit, zda by se nějak ozvali ti, co již balíček obdrželi, i ti, co teprve čekají, abychom vše urychlili:-).?
V okamžiku, kdy chystám tento text, blížíme se k šedesáti tisícům. Takže velký úspěch a velké díky všem. A o hodině dějepisu budu samozřejmě informovat, protože to bude určitě neopakovatelný zážitek. Pro mě tedy určitě.