První letní relax

První fáze letní dovolené měla podobu oblíbeného wellness pobytu. Trochu prodlouženého, od počátku léta přes oba sváteční dny.  Takové zastavení po konci školního roku. Dny, kdy nic neděláte, bloumáte od jedné procedury ke druhé a snažíte se dát do kupy. Jde to ztuha, ale když je hezké prostředí a příjemné počasí, tak se vše zdá snadnější. A Mšené je navíc místo důvěrně známé, jezdíme sem často, tak proč tady pro jednou nenastartovat do letních odpočinkových dnů...........

Krásné počasí opravdu bylo. Relax  se z tohoto úhlu naprosto vydařil.Na začátek prázdnin opravdu jako dělaný. Přesto vyvstává několik kritických připomínek. Pravda, také již tradičních, leč řekla bych, že jejich příčiny nabývají na intenzitě. Předně je to pracovní doba. Ač máme na propozicích důsledně uvedeno, že dostavit se máme do sedmnácté hodiny, již v půl čtvrté, kdy jsme fyzicky na místě, nemůžeme nic. Podotýkám, že šlo o klasický všední den. Tak nemůžeme zaplatit, protože kasa už je uzavřená, nemůžeme si přiobjednat žádnou proceduru, protože už je zavřeno, stejně jako ve zdejším miniaturním obchůdku. Prostě ještě nejsou čtyři a zde už není takřka žádný zaměstnanec. Paní, která zůstane na recepci, je z toho zjevně natolik rozladěná, že nám vydá špatnou parkovací kartu, se kterou na placené parkoviště prostě nepronikneme. A jelikož žádný zaměstnanec není, musíme se zdlouhavě vracet, paní se  diví a omlouvá, kartu vymění. Dobrá, právo na omyl máme všichni:-). Navíc je paní takřka jediná, kdo zde ve všední den, byť v podvečer, funguje, tedy se nezlobíme. Jen malinko divíme, stejně jako večer v bazénu, který měl být pronajatý jen pro nás, stejně tam ale byla jakási cizí žena. Nebylo jinde místo, tak ji přifařili k nám. To jsme si mysleli. Pravda byla taková, že paní prostě nic nerespektovala a využila situace, že už nikdo nic nekontroluje a cachtala se vesele dál. Prý je to u ní běžné, dozvěděli jsme se druhý den dopoledne, kdy už zase fungoval personál. Dále jsme se opakovaně podivovali i v místní restauraci, bohužel jediné, kde se ale podivujeme již tradičně.
Nic se nezměnilo. Pořád stejně laxní personál. Navíc, před osmou už nebylo možné objednat si nějaké jídlo, ač otevírací hodiny zdejší jediné restaurace jsou až dlouho do večera. Na objednávku prosté palačinky v půl osmé se servírka zatvářila, jako bychom chtěli menu o třech chodech a suše procedila, že se nám tedy koukne do kuchyně, jestli nám ji ještě udělají.

Neudělali. Kuchyň už nefachala. Takže nic.

  Vždycky, a je to ohraný evergreen, mě napadá, že se všude omílá píseň o nezaměstnanosti či o tom, jak je těžké si práci udržet. Zde je velká zaměstnanecká příležitost, ale lidem (některým) je to zjevně fuk.
 Už po několikáté se sama sebe ptám, proč sem vlastně jezdíme?

Asi proto, že je to blízko a že je to všude stejné. Se službami a přístupem k práci stoprocentně.... 
A pak, masáže a lázeňské služby ty tu jsou zase skvělé. Takže asi, něco za něco:-)

Benice

Ještě jednou jsme se necháli nalákat do Benic. Nikoli na koně,ale na víno. A vyzbrojeni fotoaparátem. Vyklubal se z toho hezký, rustikální večer:-)

Fobie

Někdy se člověk musí postavit čelem vlastním fobiímJ. Možná proto jsem, jako klaustrofobik, vyrazila na letní výlet do Koněpruských jeskyní. Metrem nejezdím, do jeskyně se ponořímJ. Ale nešla jsem tam sama, takže s oporou po boku se s fobiemi bojuje snadnějiJ. Navíc jsme měli takovou paní průvodkyni, která by vás za fobické chování snad i napomenula, takže bylo lépe na sebe neupozorňovat. Dostala na nás na starost rázná žena, která na nás hned v úvodu bez jakýchkoliv servítků či dokonce zdvořilostí vysypala všechny možné zákazy a příkazy, co nesmíme a za co nás potrestá okamžitým ukončením prohlídky, několik jedinců preventivně „spucovala“ rovnou a šlo se. Drobné zdržení způsobili cizinci, kteří chtěli fotit, ač se to nesmí. Nebo jen za peníze. Paní průvodkyně ovšem vládla jen češtinou a tudíž ani její stále se zvyšující jekot nechápajícím Angličanům nevysvětlil, v čem je problém. Nakonec jsme se ale pohnuli nikoli dopředu ale dolůJ. I přes neustálé napomínání, ať na nic nesaháme, a strohý, takřka generálský výkladJbyl vnitřek jeskyní docela zajímavý. Včetně místa, kde se údajně kdysi falšovaly peníze. Nu, žhavá aktivita v chladném prostředíJ. Speleologie se nikdy nestane mým koníčkem, ale speleology obdivuji. Soukat se do neznámé temné sluje vyžaduje podle mého velký kus odvahy. Ovšem pro mě jedna jeskyně ročně stačí. Tak zase za rok. NěkamJ. Někam, kde budu mít jen klaustrofobii a  ne ještě fobii z průvodkyněJ

Madridské ohlédnutí

muzeum,kde se skrývá Guernica

kostelík u Prada

Park Retiro

Stanice metra

metro

občerstvení

tapas

Odvrácená tvář

Název je z dílny optimistky Aranel,která evidentně umí na všem najít tu lepší stránku:-) To je moc hezká vlastnost,která mě hodně chybí. Přiznám se, že pořád trochu probublávám. Asi jsem čekala nějaké to studentské:"sorry, babi,nevyšlo to".:-) Klasické ticho po pěšině mě nějak neuklidňuje!:-(
 Ale učím se, Aranel díky, nechci být pesimista.
  Madrid je nádherné město. Působí na mě velkoryse (vellké budovy, široké ulice, dostatek místa), ve srovnání s nedávno navštívenou Paříží i čistěji, volněji. Samozřejmě navštívit Madrid a nevidět Guernicu a Prado nelze.Těšila jsem se, moc. Guernica byla na řadě první, je v muzeu Reina Sofia a je vskutku impozantní. Však také kolem ní nadělají cirátů, dvojitá ochranka,stojíte pěkně v odstupu. Ale je to krása.

    Po dopoledni v tomto muzeu jsme konečně vyrazily do Prada. Je obrovské. Jen obejít ho je pěkná fuška.A projít napoprvé je věc zhola nemožná. Ale třeba taková Nahá a Oblečená Maya, hezky vedle sebe, je velmi pěkný zážitek. Jenže nožky bolí, kvůli Prádu bude nutno přiletět (normálně) do Madridu znovu. Odpočinek hledáme v parku Retiro, který je skutečnou oázou klidu v centru Madridu.
Na náměstí Sol mají stejně jako my jezdeckou sochu, takže pod ocasem se randí i v Madridu. Krom toho tam mají ještě medvěda, přeci jenom je to větší město.
Lidé jsou mrňaví:-), ale pohodáři. Nicméně zásadní rozdíl v mentalitě jsem nezaznamenala.Jako že by se pořád usmívali a byli milí. Naopak, stejní jako našinci. Záleží kus od kusu.
Mají překvapivě velký problém s angličtinou, moc se jim do ní nechce. A stejně jako Francouzi dělají drahoty s wi-fi. V tomto směru jsou tedy sto let za opicemi, respektive za námi. Ani v hotelu nebyla!
Je zde dost velká koncentrace žebráků. Ne, že by u nás nebyli, ale tady vás klíďo obtěžují v kavárně.
Metro je za euro, tedy levné. A dá se v něm celkem rychle zorientovat. Naše je samozřejmě proti němu takové metříčko:-)
El Escorial jsme nestihly. To mě tedy mrzí hodně, ale v dané konstelaci ještě riskovat výlet 60 km za město prostě nešlo. Snad příště.
První pivo, které jsme si daly, bylo jedno deci!:-) I Cola byla větší. Nezbývalo, než žádat grande cerveza, což tedy Španělé docela koukali. Ale české holky zvládnou pár kousků. Zvlášť, když ke každému dostanene dva takové chlebíčky- tapas- takže je to trvalý přísun jídla. Prostě se jdete najíst na pivo:-) A jsou dobré- myslím ty chlebíčky.
Tak to byla přívětivá tvář Madridu. Je to město k žití, myslím:-)

Výlet do Španěl

    Když jsem v zimě na maturitním plese dostala poukaz na víkendový pobyt v Madridu, byla jsem ohromena nejen já, ale i mé okolí. To je tedy paráda. Měla jsem obrovskou radost, to jsem vskutku nečekala. Když jsem se pak ptala, co musím udělat, pravděpodobně ještě v poplesovém rauši mi bylo řečeno:
“Vůbec nic. Jen řekněte datum, kdy chcete jet a pojedete.“
 No řekněte, komu by se to nelíbilo?
 Nabídli mi Velikonoce. Souhlasila jsem, zrušila Slovensko, kam jsem měla jet, a těšila se do Madridu. Pak jsem se, jen tak mimochodem, dozvěděla, že o Velikonocích to nejde. Nu dobrá, ctím dar a akceptuji.
A potom nastalo ticho po pěšině. Několikrát jsem se zeptala, co a jak. Jednak proto, že ráda vím, na čem jsem, jednak proto, že šlo o zájezd pro dvě osoby a lidé, co nemají prázdniny, musí dovolenou dlouho dopředu (a někdy i složitě) plánovat. Pak to začalo být trapné, tak jsem se přestala ptát. A rozhodla jsem se, že zájezd vrátím. Tušila jsem, že tím mohu vyvolat pěkné dusno, ale bylo mi jasné, že když nic nevím teď, až odejdou na svatý týden a odmaturují, nebudu vědět tuplem nic. Jenže dva dny před závěrečným vysvědčením přišli s jasnou věcí. Jede se sedmnáctého července.
“To nemohu, mám domluvenou jinou akci.“
To je udivilo, ale pak jsem řekla, že bych mohla o týden později, a tak snad prý ano. A zas ticho po pěšině. Doma se mě ptají, co bude, je třeba trochu plánovat, já pořád nic nevím:-( Odjíždím do Francie a pořád nic. Tak si říkám, (už po kolikáté) že tohle přeci nemám zapotřebí, už mi není dvacet, abych odjela na lusknutí prstů. Vrátím to. A do toho do Francie sms, která požadovala okamžité informace o spolucestujícím, protože je to zařízeno a musí se to vědět hned. Tak jsem spolkla své rozladění, darovanému koni na zuby nekoukej, a potřebné informace dodala. Po návratu jsem měla mail ohledně hotelu, který se ale ještě před odjezdem samozřejmě změnil. A zase nic jiného. Tak další otázky, co letenky, co budu platit já, co mám ještě udělat?Po dlouhé době mail, letenky přijdou mailem, nic se neplatí, dělat třeba není nic. Uf, tak konečně.
Pozvala jsem kamarádku, vylíčila vše v růžových barvách a jede se.
 A první komplikace už v Praze. Slečna za přepážkou se nejdřív tvářila, že o nás vůbec neví. Pak se podivila, že máme zavazadla, s těmi prý nikdo nepočítal, ať si je vezmeme do letadla. S tím jsme zase nepočítaly my, v době bezpečnostních opatření je riziko vzít si na palubu byť jen krém. Nakonec se uvolili za tisícovku jedno zavazadlo vzít, druhé jsme tedy nesly na palubu. Pak, že nejsme odbaveny, to prý mělo být po internetu. Ani to jsme netušily, další pětistovka. Jdeme k fyzickému odbavení, tam samozřejmě problémy se zavazadlem. "Máte tam zakázané věci," štěká nepříjemná úřednice. Otevře mi kufr, štítivě si nasadí gumovou rukavici a začne se hrabat v mých věcech. Když sáhne po mém Payottu, zatrne mi. Než se stačím vzpamatovat, vylovila ale mezi spodními kalhotkami krém na opalování, vyzývavě křikne: „A co je tohle?“ a než se stačím vzpamatovat, krém za tři kila je v koši. Nestačila jsem (při své výřečnosti) říct ani bé. Asi proto, že mě paralyzovala obava, že tam skončí Payott. Mezitím něco hlásí, samozřejmě zpoždění našeho letu. Nejdřív půl hodiny, pak další dvě. Ale nic, jedeme přeci na výlet, nebudeme si to kazit. Nakonec letadlo nízkonákladové společnosti přiletí. Nalodění je dramatické, neb sedadla nejsou značena a sedí se tak, jaké místo si urveš. To jsem tedy zírala, podobný systém jsem ve své dospělosti nezažila, znám je jen z vyprávění rodičů z dob hlubokého socialismu. Začalo mi docházet, že to asi procházka růžovou zahradou nebude. Letadlo vydávalo při letu takový hluk, že nebyla ani možná konverzace. Vzhledem ke zpoždění v Praze nás Madrid nemohl přijmout, a tak jsme hodinu kroužili nad městem. Takže místo po obědě jsme dorazili po večeři. Pořád dobrý. Přijedeme do hotelu a první, co po nás chtějí, je kreditní karta. Valím oči a oznamuji, že hotel je zaplacený. Není, vrtí hlavou recepční. V okamžiku, kdy já kartu s sebou nemám, to vypadá, že skončíme na ulici. Kartu má kamarádka, kterou jsem pozvala s sebou. Vezmou nám ji, a na to konto nás ubytují. Píšu tedy do Prahy, co to má znamenat? Odpovědí je, že je to zaplacený.
 Není, říkám já.
 Tak pak mám čekat na další informace.
 Bydlíme, tak čekám. Ale nic. Až druhý den telefon, že tedy pošlou číslo karty a pin, ať to zaplatíme tímto způsobem. Nešlo to, samozřejmě. Větší trapnost jsem nezažila. Další den večer to zkoušíme znovu, nic. Ráno máme letět domů, bylo by dobré to vyřešit. Nejde to, tak se rozhodneme, že to zaplatíme sami. Ani to nejde, až prý ráno před odjezdem. No, to bude noc. A v deset večer telefon z Prahy, ať jdeme na recepci podepsat účet, že je zaplaceno. Jdeme tam, podepisuji svým jménem účet pod jiným jménem a z jiné karty. Najednou to jde. Prý tam zavolali a španělsky to domluvili. Dobrá, sice nechápu, proč to nešlo hned, ale budiž. Ještě si tedy trochu užijeme noční Madrid, abychom ráno na osmou hodinu mířily na letiště. Ve stresu, co nás zase čeká, co nebude fungovat, co nebude zaplaceno. Kupodivu to šlo celkem dobře, jen půlhodinové zpoždění, další laciná letecká společnost. Doletíme do Říma, a tady tři a půl hodiny čekáme na let do Prahy. I tady to bylo krapet dramatické, ale ve srovnání s předchozími dny to nestojí za zmínku. V Praze jsme v půl sedmé. Skoro dvanáct hodin cestování, které se dá zvládnout za dvě a půl hodiny. Bože díky, jsme v Praze. Teď, když to píšu, už se usmívám, je to pryč a vypadá to skoro banálně. Ale v okamžiku, kdy jste někde bez dostatečného množství peněz, všechno je jinak, než jste si mysleli, kdy díky nastalé situaci nevíte, jak to bude dál, není to zas taková legranda. Ani si to člověk pořádně neužil, protože pořád podvědomě šetřil na to, co když ještě nebude zaplacená letenka atd. A to je Madrid krásný (o tom zítra), ale dar se ve finále ukázal být darem danajským. Jistě, kladu vinu i sobě, že jsem si vše telefonicky neověřila, nevzala si víc peněz, kartu a já nevím, co ještě. Teď to vím. Ale přistupovala jsem k tomu jako k dárku. Sama také dávám darem poukázky či poukazy, ale ověřuji si, že vše klaplo a chci, aby obdarovaný si to opravdu užil. Já si to užiju jako Japonci, zpětně u fotek, protože to fakt byl stres. A trapas, protože se něčeho doprošovat není můj styl. Stejně jako bojovat v letadle o sedačku či létat s pochybnými společnostmi. Už bych prostě nikdy od studentů takový dar nechtěla, přestože pořád věřím, že byl pořízen s nejlepšími úmysly a měl přinést radost. On ji přinese, až se z události stane skvělá historka k vyprávění. Chyba se tam asi někam vloudila a možná to oni ani tak nevnímají (garantuji, že takhle shovívavá bych v pondělí večer nebyla:-) ) Vždyť oni přistupují k povinnostem stylem, ono to nějak dopadne. A dopadlo. Ale opakovat bych to nechtěla. A pohled z druhé strany, pozitiva, bude zítra. Dnes to bylo takové španělské odnikud nikam.

Řím

Přestože všechny cesty vedou do Říma, pro nás bylo dnes věčné město jen přestupní stanicí. Den byl totiž takové poletování Evropou. Ráno v Madridu, v poledne v Římě, večer v Praze. Takže cestu, která se běžně zvládá za dvě hodiny, jsme si prodloužili na celý den. No, pěkně to ty děti vymyslely:-(
Španělská anabáze bude zítra. Dnes jsem ráda, že jsem doma. Navíc na Letné vypuklo fotbalové peklo, takže je to vlastně návrat do pořádné hrůzy. Tolik těžkooděnců mi ještě nikdy cestu domů nelemovalo. Jsou věci, které nejsem ochotná brát na milost. A fotbal - respektive jeho fanatičtní fanoušci - patří mezi ně. A stejně tak nechápu, že se s nimi Policie tak párá. Asi by koukali,kdyby se jelo podle mých pravidel. Hned by tady byl pořádek. Ale jelikož tomu tak není, nezbývá než doufat, že to i tentokrát přežijeme.

Příliš horký Madrid

aneb danajský dar od studentů. Pokud se vrátím, ráda se o ten horor podělím. Ale chybami se člověk učí, od dětí prostě nic nebrat:-(

Hřbitov

Mám (asi je to morbidní vztah) ráda hřbitovy. Ráda se tam chodím procházet a rozjímat, často je to opravdu jediné místo, kde je klid. Proto se mě tolik dotkla událost na našem venkovském hřbitůvku. Prostě tam někdo rozmlátil jednu a ukradl druhou lucernu. Samozřejmě mě to rozlítilo, ale říkala jsem si, že žijeme v zemi, kde se krade (i na nejvyšších postech – a to je příklad pro všechny) a tak jsem to moc neřešila, koupily se nové svítilny a zdálo se, že je vyřešeno. Jenže jak už to tak chodí, náhoda je nevyzpytatelná, a já se právě díky ní dozvěděla, že nešlo o normální zloděje. Šlo o děti školou povinné, které se ve zdejším městečku takhle baví. Rozpočítají se, někdo ukradne (nebo si vypůjčí) auto - ve čtrnácti letech, odveze dalšího vylosovaného v noci na hřbitov a ten má za úkol zdemolovat co nejvíce hrobů. A tak pořád dokola. A to jsem se rozlítila. Když se to šeptandou přes hospody, obchody a kadeřnictví dostalo až ke mně, jak to, že to neví nikdo odpovědný a neřeší to? Vrcholem zjištění bylo, že oni to ví, ale je jim to fuk. Co ti rodiče? To neví, kde se jejich čtrnáctiletí pohybují? A to nemluvím o dalších story, které si nechám jako blogo-příspěvek na další dni. Pak mi přijde úsměvné zděšení místních, kteří vždycky udiveně konstatují, že když učím v Praze, musí to být hrůza. Hrůza je spíš tohle a řada dalších věcí, které jsem, s očima na vrch hlavy, vyslechla. Vychovali jsme si pěknou generaci, jen co je pravda:-(

V Praze je blaze

Pobyla jsem teď tři dny na venkově a potvrdila si, že vskutku je víceméně v Praze blaze. Alespoň co se nákupů, cen, cestování, klidu,služeb a  pokrytí signálem týče:-), tedy věcí v podstatě dost nezbytných. Nakoupit tytéž potraviny, na jaké jsme zvyklí, je skoro nemožné. Když už, tak jsou k mému úžasu výrazně dražší. Asi se pořád spoléhá na samovýrobu.:-) Pokrytí signálem je navzdory reklamě poměrně slabé, a to ani nemluvím o televizní digitalizaci, která mnoho místních staroušků zbavila možnosti v klidu sledovat oblíbené televizní seriály. I přes investici do set top boxů se obraz chvěje, kostičkuje, ztrácí. No, nervy bych na to neměla. Naštěstí bylo teplo a venkovská grilovačka je lepší než milon našich programů, ale v deštivých a zimních měsících bych tady před televizí uvíznout nechtěla.
 Dostat se někam bez auta je zhola nemožné, a asi proto je tu benzín ještě dražší než u předražených pražských pump. Jezdit autobusem je dost o nervy, jedou tak dva za den, a lístek je rozhodně větší investice, než když rodinka vyrazí vozem. Když srovnám s MHD, kterou rozhodně nijak neobdivuji, je to nebe a dudy.  V obchodech jsem rozhodně nenarazila na příslovečnou venkovskou vstřícnost a vůbec nevím, zda je to místní zvyk, či tradiční neochota chovat se normálně k Pražákům, protože ti jsou podle místních příčinou všeho zlého:-) A ticho a klid, které tak postrádám, mi také venkov nenabídne - všude přítomné pily, křovinořezy, cirkulárky a další nezbytně nutné stroje, které pracují v kteroukoliv denní i večerní hodinu ( jak prostě hospodyňka zavelí nebo chasníka napadne) vytvářejí kulisu mnohem hlučnější, než by jeden očekával. A tak se nakonec nápadem nejlepším ukázal páteční návrat do Prahy. Cesta pohodová, zácpy totiž mířily na opačnou stranu. Všichni Pražáci budou o víkendu na venkově a tady bude nebeský klid.