středa 30. září 2009

Polštář v uličce lásky

Po dlouhé době jsem se vydala do divadla. Činoherní klub mám ráda, jen jsem ho v poslední době dost opomíjela. Proto jsem byla tolik překvapená, když jsem cestou pro lístky míjela červené lucerničky vykřičených domů. Nutno konstatovat, že večer cestou z divadla to bylo ještě divočejší. Tak mě napadá, co na to magistrát? To je normální, aby v samotném centru města, takhle okatě a v takovém množství, probíhala prostituce? Jak to, že to někdo povolil? No, to jsou asi otázky, na které odpověď opatrně nenajdeme. Ulice Ve Smečkách je prostě bordel ulička. A Pan Polštář, představení na kterém jsem byla, totálně drsný.  To bylo moje další překvapení. Šla jsem tam nepřipravena a byla to hrůza. Vraždění malých dětí. Ani jako učitelka tomu nefandím.:-) Hra má své poselství, ale neměla jsem sílu ho dešifrovat. Po pracovním vypětí si raději dopřávám něco lehčího, k vyčištění hlavy. To Pan Polštář tedy rozhodně nebyl. Dál uvádím kousek z recenze v MF Dnes, škoda, že jsem si ji nepřečetla před divadlem. Zůstalo by mi 360 korun za lístek. Takže tohle divadlo citlivým duším nedoporučuji. Stejně jako procházku ulicí Ve Smečkách. Je to drsné Odnikud nikam.
Recenze:
Pan Polštář je pouze pro otrlé diváky

Vladimír Hulec - MfDnes
Pan Polštář je špatná hra, kterou v pražskou Činoherním klubu skvěle zahráli. Autor opustil rodné Irsko a vydal se do neznámé totalitní země. Tam dva policisté bezohledně vyslýchají úchylného spisovatele, který píše patologické horory o mrtvých, znetvořených či vraždících dětech a ty pak předčítá svému mentálně retardovanému bratrovi. V kritikách angloamerických premiér se dočteme: Je to, jako by pohádky bratří Grimmů rozsekal Quentin Tarantino sekáčkem na maso.
Ondřej Sokol a herci s ním předkládají divákovi propracované, naturalisticky zahrané studie patologicky se chovajících individuí.
Pan Polštář je divoká groteska, ve které zvolený freudistický a detektivní model slouží k postmoderní hře využívající odkazy na kriminálky, horory, strašidelné pohádky, černou kroniku, totalitní policejní praktiky a podobně. Tomu všemu se autor vysmívá, ale současně poukazuje na násilí v dnešním světě i necitlivost člověka, kterým snad už nic neotřese.
Z toho pohledu jsou asi nejadekvátněji zahrané postavy policistů, zvláště hromotluk Ariel v podání Jaromíra Dulavy. Jeho výhrůžky násilím a závěrečné plačtivé zkolabování je přesně na hraně oné uvěřitelné neuvěřitelnosti, na které by se mělo odehrávat celé představení. Dokonalou studii mentálně retardovaného nabízí Marek Taclík v roli Michala. Jeho v podstatě absolutní, naturalistický realismus je svým způsobem dokonalým vyjádřením takovéto postavy.
Bohužel právě zde se inscenace nejvíce vzdaluje grotesce a blíží planému psychologizování. Nejtěžší úlohu má Ondřej Vetchý v roli spisovatele Katuriana. Podává přesvědčivý, subtilní výkon, s jasně čitelným psychologickým vývojem postavy. Tím se však naprosto míjí s žánrem grotesky. Tak jako se s ním míjí celá inscenace.
Takto inscenovaný McDonagh působí jako naivní, prostoduchá studie úchylných lidí. O to však ve hře jde až v druhém či třetím plánu. Ten první – grotesku, parodii – inscenace postrádá. Proto jí chybí břitkost, razance, spád, ostré střihy, uvolněnost.
"Lidé by měli z divadla odcházet se stejným pocitem, s jakým odcházejí z opravdu dobrého rockového koncertu…" citují v programu atora. Z Činoherního klubu odcházíte spíše jako z vědecké přednášky o důvodech chování vrahů dětí, která je doplněna o naturalistické ukázky. Jen pro otrlé, tak by nejspíš zněla její nejpřesnější charakteristika.

úterý 29. září 2009

Rozhovor s Janou Klusákovou

Dnes jsem měla to potěšení a paní Jana Klusáková se mnou vedla rozhovor o Odnikud nikam. Byl to pro mě trochu adrenalin, protože do poslední chvíle jsem nevěděla, zda to bude přímý přenos či předtáčení ( líná huba holé neštěstí, kdybych se zeptala, nemusela jsem se nervovat). Šlo o záznam, výsledek bude 11.10. v osm hodin večer na Radiožurnále. To bude další stresík, protože něco jiného je něco vyprodukovat a něco jiného samu sebe poslouchat. Pro mě je to horší než samotný rozhovor. A s televizí to bylo totéž. Natočit to šlo, ale vidět se na obrazovce, to byl stres. Tak tady se jen uslyším. Ale doufám, že to knížce pomůže v prodeji. Jana Klusáková je moc fajn, rozhovor byl přátelský a v pohodě a já doufám, že takový bude i výsledek. To uvidíme za dva týdny.

moderátorka publicistických pořadů (externí spolupracovnice)
Znamení:

Narodila jsem se v Písku.

Životní motto:
Už jsme přišli o víc.
Co dělám v rozhlase:
Pracuju od roku 1995. Pořád ještě ráda.
Před rozhlasem:
Se většinou s někým scházím.
Co mě baví:
Sedm řádků by nestačilo.
Co mě nejvíc dostane:
Peru na valše.
Z rozhlasové pavlače: (aneb víte, co se o Vás říká, teda drbe?)
Někteří lidi mě mají dost rádi.
Někteří lidi mě mají dost neradi.

pondělí 28. září 2009

Café Jericho

Prosluněný svátek svatého Václava byl příjemnou tečkou za prodlouženým víkendem. Čeká mě zítřek zasvěcený propagaci Odnikud nikam. Povídání s Janou Klusákovou v rozhlase by mělo vypuknout v půl páté. A ve čtvrtek setkání s panem nakladatelem. Měli bychom se vidět v Café Jericho, kde Irena Dousková bude křtít svou novou knihu. Píše o tom na svých stránkách, takže patrně může přijít každý milovník Hrdého Budžese a jejích dalších knih. A mezi tím je také třeba trochu chodit do práce, což už mi dneska vyzývavě připomněly neopravené písemky. Nechávám si je na zítra,dnes dostalo přednost žehlení. ( pak je zase odložím, znám se. Ale snad to do čtvrtka zvládnu). Tak dnes už jen všechno nejlepší všem Václavům.
A přání všem nemocným, ať se co nejdříve uzdraví.

neděle 27. září 2009

Svatováclavské slavnosti

Původně jsem dnes chtěla psát úplně o něčem jiném, ale nakonec zase skončím u svatováclavských slavností. A to nebudu psát o papeži:-)
   Dnes jsem navštívila svatováclavské slavnosti v Praze. Nabízí se tedy srovnání s včerejší Kutnou Horou. A kupodivu z toho zase ta Kutná Hora nevychází tak špatně, jak se mi včera zdálo. Praha má sice nepopíratelnou výhodu v nádherné vyhlídce, neb slavnosti, o kterých píši, byly ve Svatováclavské vinici u Hradu. Ale ti lidé. Hned dole, vedle staveniště, nás nevybíravě zarazila jakási dvojice, že prý chtějí vstupné. Jsme ochotni zaplatit, ale vyžaduji slušné chování. Na dotaz, proč mám platit, když třeba chci jít jen na Hrad, se dozvím, že se platí i za průchod. A když se mi to nelíbí a jdu jen na Hrad, mám se vrátit a přes staveniště, které na Malostranské vyrostlo, to celé obejít. Což o to, já si to s nimi vyhádala, protože jsem nakonec na ty slavnosti chtěla, ale cizinci byli pěkně paf. Naši vybírači totiž byli vybaveni jen drzým čelem, které je sice někdy lepší než poplužní dvůr, ale tady by byla na místě spíš jazyková vybavenost. No, zaplatila jsem stovku a šla vzhůru zážitkům. Plakátky nabádaly, ať vezmeme celou rodinu, tak jsem byla opravdu zvědavá. V půli kopce nás skásli o další padesátku, museli jsme si pronajmout skleničku. Abychom mohli degustovat na úrovni. Trochu jsem nejdřív nechápala, došlo mi to až po dalších metrech. Celé slavnosti byly o degustaci vína. Jedna ochutnávka za třicet korun. Aby to nebylo fádní a připomínalo to svatého Václava, muselo se nejdřív třicet korun vyměnit za papírový groš. A za ten už vám nalili. Víno bylo vynikající, to ano. Samé skvělé značky. A také jsme se činili. Jen mi unikal smysl výzvy, přijďte s celou rodinou. Co tady například s malými dětmi? Pak uhodila celá a prošel průvod v dobových kostýmech, děvy zatančily, muži zahekali ve fiktivních soubojích. To byl zjevně program pro děti. A pak se dál degustovalo. Tak to byly svatováclavské slavnosti po pražsku. Těžko říct, co je lepší. Obé je takové Odnikud nikam. Ale protože stejně jako včera bylo krásné počasí, v podstatě to stálo za to:-)

sobota 26. září 2009

Kutná Hora

Kutná Hora bývala druhé největší a nejbohatší město v zemi. Evidentně ale už má dávno svá nejlepší léta za sebou. Navštivila jsem ji dnes s tím, že je to živé historické město se svatováclavskými slavnostmi. Ovšem představy se velmi lišily od reality. Což o to,město je to hezké, ale slovo město je už asi moc nadsazené. Kolem svaté Barbory se tiše pohybovalo pár turistů, stejné množství pak bylo ve Vlašském dvoře. Nejvíc lidí bylo na náměstí, kde se slavnosti odehrávaly v duchu tří stánků, neskutečně hlasitého řevu jakési příšerné hudby a plastových židlí uprostřed náměstí, kde se pilo pivo čepované rovněž do plastu. No, svatováclavské slavnosti si představuji jinak. Ale asi se všechno soustředilo do Staré Boleslavi, tedy na místo činu. Jinak si to neumím vysvětlit. To nebylo ani Odnikud nikam, ale jen nikam. Nicméně bylo krásné počasí a den byl tedy v podstatě hezký.

pátek 25. září 2009

Odnikud nikam v Radiožurnále

Volala mi paní Jana Klusáková. Skoro jsem nevěřila vlastním očím, když na display blikalo její jméno. Přečetla knihu a je tak laskavá, že o ní pohovoří ve vysílání. A pozvala mě k rozhovoru. V úterý odpoledne jdu tedy do rádia na rozhovor. Nevím ještě, zda to bude přímý přenos - pro jistotu avizuji úterý 29.9. v 16.30- či zda se to bude předtáčet. Ale jsem ráda, že kniha dostane prostor a také, že se Janě Klusákové líbila. To potěší. Hodně:-) Stejně jako to, že se o Odnikud nikam bude mluvit v rádiu. Těším se a doufám, že to knížce pomůže. A všem milým čtenářům přeji pěkný prodloužený víkend. Svatý Václav si volné pondělí rozhodně zaslouží:-)
A my s ním:-)

čtvrtek 24. září 2009

Kouzlo nechtěného

Dnes je to takový dvojsmyslný, trochu lechtivý podtext. Člověk se někdy až diví, co všechno vypustí z úst. Vysvětlovala jsem život ve středověku, způsob vedení boje. Snažila jsem se říci, že ti rytíři  bojovali tváří v tvář, nikoli ze zálohy. A vypadlo ze mě, že ve středověku se nestalo, aby vás někdo píchal zezadu. Ještě než jsem domluvila, bylo mi jasné, že je zle. Divoký smích pubescentů mi zlikvidoval celou hodinu, přestože jsem se snažila trapný výrok zjemnit poznámkou, že samozřejmě mečem. To už logicky nikdo neposlouchal. Tak tomu se vskutku říká kouzlo nechtěného. Jen doufám, že to tady nikoho nepohorší, napsané to vypadá ještě hůř než vyslovené. Perličky ve škole prostě neříkají jen děti.

středa 23. září 2009

Třídní schůzky

Dnes byly třídní schůzky. Kdysi jsem si myslela, že z nich jsou nervózní jen učitelé, pak jsem ale mluvila s kamarádkou, které z třídních schůzek vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Vždycky se strašně bála, co bude, kdo ji zas vynadá nebo ztrapní před celou třídou. Říkala, že týden před schůzkami nespí nervozitou. To byl pro mě překvapivý pohled z druhé strany. Také jsem mívala trému před třídními schůzkami. V mládí, kdy většina rodičů byla starší než já a vyprávějte jim nějaká moudra ohledně výchovy.? Dnes už to rozhodně neplatí, a abych našla rodiče staršího než já, musím se hodně snažit. Ale hlavně,  mám moc milé rodiče a tak naše setkání připomínají neformální  shovívavé poklábosení nad tím, co nám ti pubescenti zase připravili za překvapení. Většinou s kávičkou a koláčem, což jsem dnes nestihla připravit, takže příště. Dnes vůbec všechno bylo trochu jinak. Ráno jsem si načesala vlasy, abych rodiče nevyděsila tím, jaký hastroš učí jejich děti. Jela jsem ovšem metrem a na Vltavské se mi můj účes rázem rozfoukal. Kdo jste někdy jel metrem přes Vltavskou, jistě víte, že tam někdy pěkně fučí. Dnes ráno tam bylo snad tornádo. Takže nic. Roští na hlavě se vrátilo v plné parádě. Ve škole jsem lítala jako hadr na holi, takže jsem nestačila ani uvařit tu kávu. Odměnou mi bylo setkání s milými rodiči, kteří se snad na moje schůzky chodit nebojí.? Skončili jsme před půl osmou a za dvanáct hodin začíná další školní den. Je to prostě den delší než století. Ale že je to Odnikud nikam dnes napsat nemohu. Bylo to fajn.

úterý 22. září 2009

Putování Odnikud nikam

Dnes se mi tedy k zápisu název Odnikud nikam parádně hodí. Vydala jsem se totiž na preventivní prohlídky. A cesta po doktorech, to je vskutku hrůza. A to podobné kolečko absolvuji jen občas. Jsem ovšem totálně vyčerpaná. Nejen z toho utrpení kolem, které na mě v nemocničním prostředí vždycky padne. Asi víc z té mašinérie, kde se člověk cítí být menší než trpaslík. Všude jsem byla objednána na nějakou hodinu, všude jsem samozřejmě dobu čekala. A celkem poníženě, protože bych se také mohla ocitnout na ulici bez požadovaného vyšetření. Podotýkám, že na sestřičky a ostatní personál jsem měla celkem štěstí. Pak jsem se ale dozvěděla věci. Na kožním mi drsná paní doktorka sdělila, že po třicítce na ženě už nic pěkného nevyroste a ať se neplaším, že zhoubné to není! Na chirurgii se vyjádřili ve smyslu, že s postupujícím věkem tady budu jistě častěji!!
 Šla jsem si pak spravit náladu do knihkupectví na Letnou a neuváženě se zeptala, zda neposkytují nějakou slevu. „Jo, ale jen do šestadvaceti a tu vy rozhodně mít nebudete,“ zněla chladná odpověď. Ne snad, že bych se cítila vypadat na šestadvacet, ale takhle natvrdo mi to už dlouho nikdo neřekl. Ani jsem se po tomto zážitku nevypravila fotit do Rossmanna. Jdu zdeptaně domů a docela zírám.Kde to jsem?
 Naše mini-ulička se nevím, proč stala častým terčem filmařů, takže u nás se točí. Z naší vietnamské večerky se rázem stal Magasin maroca, kolem vyrostly francouzské značky. Francouzská iluze mi drobet zvedla náladu, což bylo způsobeno i tím, že mě filmaři pustili domů. V létě se totiž zdráhali, prý bych jim kazila záběr, tak jsem musela stepovat na ulici, zatímco kolem procházela dvojice gestapáckých důstojníků. Uznávám, že moje vskutku plná postava nikterak neevokuje válečné strádání, ale postávat s nákupem na ulici než skončí několik akcí rozhodně nebylo nic moc. Dnes jsem tedy domů mohla, ovšem náladu mi rázem zkazili dělníci, kteří vedle zateplují dům, což je samozřejmě provázeno náležitě hlasitou kulisou. Nic pro milovníky ticha. Tak jsem vrazila špunty do uší, nalila si po francouzsku sklenku bílého a usedla k počítači. Ten dnešek byl prostě Odnikud nikam.

pondělí 21. září 2009

Ministerstvo školství

Byla jsem dnes na Ministerstvu školství se školit, jak podat žádost o grant. Ve školství nejsou na nic peníze a když už nějaké chcete, na prevenci, na integraci, na psychologa - pro děti, (na učitelky to neplatí) - tak o vše musíte strašně složitě žádat. A ta žádost je rok od roku složitější, že na vyplňování žádosti je třeba svolat seminář. A stejně nakonec ty peníze skoro nikdo nedostane - bylo tam přes sedmdesát učitelů z celé republiky a většina tvrdila, že peníze dosud nikdy nedostali a ani neznají nikoho,kdo by peníze dostal. No, to je docela tristní. Ostatně po dnešním školení se tomu ani nedivím. Je to totiž totálně zbytečná cesta Odnikud nikam ( to abych nezapomněla na svoji malou reklamku). Jen by mě zajímalo, kam tedy ty peníze jdou, když nejsou rozděleny na granty. Patrně dost kacířská otázka, také mi na ni nikdo neodpověděl. No, uvidíme, co přinese čas. Pustím se do toho, ale je to asi nošení dříví do lesa ( to abych pořád nepsala, že je to Odnikud nikam). Cestou domů jsem se stavila na Letné v Rossmannovi. Měla jsem takovou bojovnou náladu, tak jsem tam šla pěkně s foťákem a fotila zdejší výrobky v očekávání toho, co bude. A nebylo nic. Asi dneska neměli v Rossmannovi hádací náladu. A nebo jsem se tvářila tak hrozně, že se mi raději vyhnuli, to sama nedokážu posoudit. Nicméně můj test Rossmanna, respektive jeho zaměstnanců nevedl k ničemu, ale rýpnutí si neodpustím. Kolem toho obchodu je totiž ráj bezdomovců, posedají na výloze a už od božího rána popíjejí krabičák či jiné patoky. O zápachu šířícím se kolem nich ani nemluvím. Dneska tam po nich zbyl okousaný rohlík, patrně byli na jiném shromaždišti, ale oni se sem vrátí. Je zajímavé,že tohle agilním zaměstnancům Rossmanna nevadí. Jo, každému holt jiný metr. Prostě takové klasické Odnikud nikam:-)









          -foto jako důkaz:-)( ten rohlík ale není vidět,jsem bídný fotograf:-



(Zlepším se:-)/doufám/


neděle 20. září 2009

Stařinka



Dnes jsem byla rovněž v ráji, tentokrát knižním. Luxor na Václavském náměsti rozhodně takový knižní ráj připomíná. Potřebovala jsem nějaké věci do školy a při té příležitosti jsem chtěla skouknout, jak si stojí Odnikud nikam. A už nejsme novinka. Tři měsíce po vydání je to pochopitelné, přesto to trochu zamrzí. Z novinky je rázem stařinka. A život jde dál. Ale Odnikud nikam se usídlilo v sekci české literatury, našla jsem ho tam a tak mám radost. Po tomto zjištění jsem šla do Činoherního klubu vyzvednout lístky z on-line rezervace. Naučila jsem se jí tady využívat a je to skvělá věc. V ulici Ve Smečkách jsem nebyla ani nepamatuji a tak žasnu, jaká se z toho stala bordel ulička. Všude červené lucerničky, blikající červená okýnka a prapodivní týpci lákající k všemožným svodům. Docela jsem zírala, tolik bordelů nebo lépe vykřičených domů  je tady na jednom místě, to je tedy koncentrace. Jsem zvědavá na následnou cestu z divadla, dnes jsem tam byla za denního světla. To bude asi drsný zážitek. Napadá mě, že je to tu vlastně pro někoho také ráj. Je to prostě jeden ráj vedle druhého. Ale já jsem včera vyfotila ten Český a ten tady také ukážu.

sobota 19. září 2009

Den v ráji

Dnes byl krásný podzimní den. Sluníčko, barvy, paráda. Využila jsem krásné soboty k doplnění rodokmenu, a k putování za nově objevenými příbuznými. Vyrazili jsme do Českého ráje a byl to vskutku ráj. Většinou jsem usalašená v Praze a ven vyjíždím zřídka.  Tak nevím, oč jsem ochuzená. Dnes jsem si ovšem užila přírody se vším všudy. A korunované to bylo setkáním s milými lidmi. Objevila jsem bratrance z třetího kolena, praneteř, třetí sestřenici a tak dále. Prostě lidi, kteří nejsou moji přímí pokrevní příbuzní, ale patří do mého rodokmenu. Máme společného praprapradědečka. Úžasné setkání. A zase o krok blíže k vídeňským ztraceným příbuzným. Vůbec to tedy dnes nebyla cesta Odnikud nikam, ale báječný den v Českém ráji. A fotky budou zítra, abyste viděli, jak i v Čechách může být krásně. A já trdlo pořád lítám někam do ciziny…

pátek 18. září 2009

Radůza

Nejdřív bych tady chtěla přivítat nové návštěvníky a stálé čtenáře, těší mě, že tady jsou a mám z toho radost. A protože nedávno jsem zachytila diskusi o Radůze a následnou radost z jejího koncertu, odkazuji tady na časopis Sanquis, který se mi dnes dostal do ruky a kde je o Radůze hezký a zajímavý článek. Myslím, že její fanoušky určitě potěší. Je to http://www.sanquis.cz/  Na netu je bohužel jen anonce, celý je v tištěném časopise, ale za zmínku stojí. Také mě tam docela zaujal nový projekt toho časopisu, který se jmenuje aktivní dítě. Má údajně obsahovat kontakty na volnočasové aktivity dětí všech věkových kategorií. Navíc se má jednat o interaktivní portál, takže by tam mohl se svým tipem každý, kdo mý zkušenost s nějakou kvalitní mimoškolní činností.  Pominu-li  nesporný fakt, že většinou všechno mimoškolní bývá zajímavé, nemusel by to být marný portál. Uvidíme.

čtvrtek 17. září 2009

Hrdý Budžes

Můj nakladatel mi poslal kontakt na Irenu Douskovou, přesněji řečeno na její nové stránky a blog. Bloggování je asi vskutku fenomén dneška jak jsem zmiňovala už v blogorománu. Zrovna na něj slyším reklamu v televizi, Viewegh je vážně komerčně dokonalý manager. A http://www.blogovyroman.cz/ zajímavý projekt. Zkuste ho:-)
 Já jsem ráda, že máme s paní Douskovou společnou Jalnu a pana Sládečka ( to je můj nakladatel a její příbuzný), ona totiž vážně umí. Kdo četl jejího Hrdého Budžese, dá mi za pravdu. Nechávám tady odkaz na její stránky, jsou fakt pěkné: http://www.douskova.cz/ A dá se přes ně sehnat i lístek do divadla. Takový Budžes s Bárou Hrzánovou je fakt zážitek. Nezbývá mi než doufat, že i Odnikud nikam bude jednou stejně uspěšné.
http://www.jalna.cz/

středa 16. září 2009

Naposledy ze křtu

Křest už je tři měsíce stará záležitost. Moc mě těší, že knížka Odnikud nikam se dosud udržela v Luxoru v sekci novinek, což snad znamená, že se prodává. A to je velká radost. Dnes tedy, patrně už naposled, ukážu pár fotek z jejího křtu. A pak už je čas na přítomnost  a na to, co bude s Odnikud nikam dál.Třeba už avízované autorské čtení, ale o tom jindy. Minulost necháme spát. Ale dnes ještě pár fotek ( když už jsem je dostala tak pozdě, tak se s nimi alespoň pokochejme). Takže zajímavosti ze křtu:

úterý 15. září 2009

Ještě jedna svatební

Dnes se ještě jednou vrátím ke svatebnímu tématu. Jednak proto, že mám plno krásných fotek ze svatby mých blízkých přátel na Slovensku a věřím, že jejich manželství opravdu nebude cestou Odnikud nikam.
 A druhak proto, že i v knize Odnikud nikam je kapitola týkající se svateb. Jednu u roku 1942 jsem už uvedla, dnes to budou svatby normalizační. Jako ukázka z knihy a inspirace nejen pro svatbu, ale i třeba pro koupi knížky:-) Přičemž podotýkám, že přes net lze knihu koupit i na Slovensku:-)
 Ukázka zde:25. Svatby


1976

Když ještě Fanoušek chodil do školy, jeho starší bratři cítili jako svoji povinnost
ho neustále ochraňovat, byl přeci jiný než ostatní. Postižení kyčlí,

jež způsobovalo jeho špatnou chůzi, se stalo i leitmotivem jeho hanlivé
přezdívky, kterou bytostně nesnášel. „Kačere“ – na něho pokřikovaly
děti, které dosud nepoznaly, co znamená bát se jeho starších bratrů.
Všimla jsem si, že v porozvodové krizi Fanda drží s Vendou, byl přesvědčen,
 mu dluží oporu. Pohlížela jsem na ně v apatické beznaději, netušíc,
jak nejlépe svému nejstaršímu pomoci. Tím jsem nečekaně vykřesala ve Fanouškových očích jiskru veselí
Je to zanedbaný sex,“ popichoval mě vulgárně. Mluvil o bratrově situaci
jako bychom seděli v nějaké knajpě.
V příjemně vytopené kuchyni jsme seděli sami dva, František s Vendou
byli na zahradě.Neměl bys plácat nesmysly!“ zlobila jsem se.
O tom nechtěl můj nejmladší ani slyšet.„Nezapomeň, že nemluvíš se svými kumpány z mokré čtvrti,“ kázala
jsem nad hrnkem kouřící turecké kávy.
Jiskření v synových očích mi bůhvíproč připomínalo dobu mého vlastního
zamilování. Ještě nakonec přistoupím na jeho nesmyslné teorie. Syn
se rozesmál a pustil se do vypravování.
Když jsem poslouchala příběh jeho nové lásky, musela jsem se trochu
stydět. V návalu jiných starostí jsem na svého nejmladšího úplně zapomněla,
a přece i on má svůj život.
Líčil mi humorné seznámení s Hankou, která se právě vyučila prodavačkou.
Ani jsem neměla čas položit zásadní otázku a stejně jsem se dozvěděla,
odkud pochází. Rodina z druhého konce okresu, která vždycky
měla co do činění s obchodem.
Těšilo mě Fanouškovo štěstí, protože se zdálo být naprosto nekomplikované.
Požádala jsem ho, aby svému bratrovi nic neříkal. Pohlédl na mě
jako bych spadla z měsíce a shovívavě se mi díval do očí, přičemž mě
něžně pohladil po ruce.
„Právě naopak, maminko,“ vysvětloval polohlasně, protože z mého mlčení
sálala nechápavost. „Ona má sestru!“ dodal spiklenecky.
„Jestli si myslíš, že budu nápomocná při tvých hloupostech, tak se mýlíš,“
řekla jsem ledově, ačkoliv uvnitř to vřelo. A protože emoce musely ven,
vztekle jsem práskla do stolu, až jsem shodila památeční kafáč.
Okamžitě jsem se setkala s ironickým pohledem, jakoby okopírovaným
od mého tatínka.
Syn sebral střepy a hodil na zem hadr.
Ze dvora se ozvalo hartusení na rozdivočené slepice.
"Jak jsi na to přišel?“ kajícně jsem se přidala k úklidu.
Nějak jsem měla potřebu se omluvit.
„Nezlob se, Fanoušku, ale to přeci nejde!“
V synových očích poskakoval smích jako ďáblíčci v pekle. Sesbírali jsme
střepiny a nechala ho domluvit jeho teorii. Hanina sestra Zdena, která
pracuje jako učitelka, se zmínila, že Venda je docela fešák. „A my s Hankou
je dáme dohromady!“
Skepticky jsem pokývala hlavou. Z Fanouškových optimistických řečí
jsem vyzvěděla, že paní učitelka je starší než Hanka, ale to jí nikterak
neubírá na půvabu a zajímavosti.
Poznávala jsem syna z naprosto jiné stránky. Vůbec jsem netušila, že slova
půvab a zajímavost má ve svém slovníku. Přes mé protesty a Vendovu pochopitelnou
lhostejnost, byla obě děvčata pozvána na nedělní oběd. Hanina
krása mě ohromila, ani ve snu by mě nenapadlo, že taková krasavice
někdy projeví zájem o mého nejmladšího syna. Neopomněl se vedle ní
naparovat jako páv, i jeho kulhání jakoby se ztratilo.
Do jisté míry jsem se smířila s jeho dohazovačstvím. Bylo dojemným
zhmotněním jeho snahy bratrovi pomoci.
V úspěch celé akce jsem nevěřila. Venda nás častoval okázalým nezájmem,
jenž se mě hmatatelně dotýkal svými bolestivými chapadly stesku
po vnučkách.
Můj skepticismus neznamenal nic. Všechno je vždycky prostě jinak. Najednou
jsem s údivem pozorovala, že můj nejstarší odkládá alkohol, sledovala
jsem jeho dojemnou snahu o smysluplný spisovný dialog, který podle jeho mínění každá učitelka
očekává, ale taktéž tetřeví natřásání se před atraktivní ženou. A na druhé
straně spiklenecké pochichtávání se ze strany Fanouška a Haničky.
Paradoxy lidské zamilovanosti se tady setkávaly ve svých naprostých protichůdných
pólech, jež se dokonale přitahují.
„Jak to, že jsem to dřív neviděla?“ povzdychla jsem si ve Františkově
náručí, když jsme vstřebávali šokující novinku o dvojité svatbě našich
synů.
Nemyslela jsem to jako otázku, jen jsem přemýšlela nahlas.
František mi však zamyšleně odpověděl.
„Protože člověk vidí jen to, co chce!“
Odpověď mě rozladila a zabolela. Vnímala jsem ji jako výtku.
Nevidím snad starosti svých bližních?
 ▪ ▪
  Obě naše nové snachy se nastěhovaly do našeho statku. Těšilo mě
oživení našeho domova. Zejména Hanka dokázala svým úsměvem rozhánět
veškeré naše chmury. Čerpala jsem z její mladistvé energie elán do
svých stárnoucích kostí a v duchu se modlila za nějaké vnouče. Mladinkánevěsta se záhadně usmívala, ale o mateřství nechtěla ani slyšet.
Vždycky, když do našeho stavení přicházela nějaká změna, signalizovalo
ji jakési emoční bezvětří, které nás mělo varovat.
Většinou jsme ho identifikovali až den poté. Číst z pocitů jsme neuměli.
Tentokrát jsme ale rozluštili veškeré emoční náznaky. Do statku se zase
vrací spokojenost.
Zdena byla stejně jako já trochu skeptická. Proto asi mezi ní a mnou rychle
vzniklo velmi silné pouto. Povídaly jsme si nad každodenní přípravou
večeří jako u zpovědnice. Se svojí novou kantorskou snachou jsem vedla
dlouhé a naprosto nečekané rozhovory. Dokonale jsme si porozuměly,
i když dosud jsem ke všem učitelkám chovala určitý odtažitý despekt.
Občas s námi překvapivě sedával i Venda. On z lásky ke své ženě, mě
uchvacoval její nadhled. Zdena mluvila jasně, srozumitelně, dokázala pojmenovat
dlouho tajená tabu v celé naší rodině.
Trauma z válečného vysídlení, Františkův bezdůvodný arest, bezmezná
adorace Jiřího, nepojmenované křivdy jeho bratrů…Snad jsem ani všechno nechtěla vědět.
Její vztah k Vendovi byl pro nás požehnáním.
Venkované uměli být necitelní, velmi brzy se nalezli dobráci, kteří ji srovnávali
s Helenou.
Připomenutí její vlastní bezdětnosti bylo úmyslně zákeřným bodnutím. Drobné útoky, jedovaté sliny, to vše jim bylo naprosto vlastní. V normalizačním dusnu se uchylovali k běžným teroristickým praktikám, jen je
pojmenovávali naprosto odlišně – jako péči o blaho jiných.
Zdena s tím bojovala.
K vesnické realitě přistupovala s poznáním, sama tam vyrostla, ale sžít
se s nimi nedokázala.
Zírala jsem na nastalou situaci s bezmocí nastupujícího stáří. Netušila
jsem, co zloby a zášti se skrývá mezi našimi sousedy, které jsem znala
od malinka.
Až dosud mi vždycky splývali s komickými figurkami z venkovského románu.
Netušila jsem, že jsou jiní a že umí být zlí.
Jinde než v Oušticích by byla Zdena na piedestalu místní elity. Tady evidentně
elitu představovala početná luza. Zdena trpěla. A Venda s ní, samozřejmě.
Mnoho myslivců zajícova smrt, a proto mnohdy není lepší řešení než
utéct.
Zdena nechtěla utíkat, ale často je nutné v životě vybírat ze dvou zel. Pro
ni bylo menší zlo odejít jinam.
Přijala to se stoickým klidem.
S omračujícím sebevědomím budoucí matky.
Svým těhotenstvím sebrala mnohým pomlouvačům vítr z plachet. Objevili
se ale další, kteří hlasitě pochybovali o Vendově otcovství. Nezbývalo,
než pohrdavě mlčet a přehlížet bodavé invektivy pramenící z jakési nečekané
závisti.
Marně jsem hledala ve své duši sílu, jež by pomohla vytvořit podobnou
oázu klidu a bezpečí, jak to dokázala moje snacha.
Zdenina slova vzácně souzněla s jejími činy. Nemluvila tolik, ale jednala.
Dováděla do konce činy, které si druzí jen nesměle rýsovali, nemajíce sílu
razantně měnit pohodlí zaběhnutého života.
Vesnicí proudily zprávy o stěhování našeho nejstaršího syna do Netvořic,
kde mu nabídli družstevní byt. Co tak asi bude dělat sedlák v bytě, že
jo?
Rozšířila se zvěst, že Venda určitě dostane nějakou funkci. Nebo snad ta
jeho? Že by jí udělali ředitelkou?
Narodil se malý Vašík. Vzápětí se v novinách objevila zpráva o podepsání jakési protistátní listiny.
Když jsem 12. ledna rozladěně četla v Rudém právu text „O ztroskotancích
a zaprodancích,“ vracela se Zdenka se synem z benešovské porodnice

pondělí 14. září 2009

Křest Odnikud nikam aneb kdo čeká, ten se dočká

Trpělivost růže přináší a tak věřte nebo nevěřte, až dnes jsem se dočkala profi-fotek ze křtu knihy Odnikud nikam. Fotografovala Veronika Rakušanová, takže obrázky jsou hezké a já mám radost, že už je mám. Několik dalších dní s nimi budu zpestřovat tyto stránky. Dnes jsem pro začátek vybrala kmotru - paní Táňu Fischerovou s knihou, pana nakladatele Jiřího Sládečka s knihou, sudičky s moderátorkou, a pár momentek. A další budou následovat. Veronika je šikovná budoucí novinářka, na http://www.gtmagazin.cz/ se o tom můžete přesvědčit. A za fotky jí tímto děkuji:-)
                                                   

Úřední cesta Odnikud nikam

Dnes jsem se vydala na úřady. Bála jsem se, protože s našimi úředníky je to vždycky Odnikud nikam. Nicméně dnes jsem měla štěstí. A i díky bloggu, neb na některém z bloggů, které čtu díky Markétě-Wlčici, jsem se dočetla o rezervaci on line. Škoda, že už  nevím, která z těch žen to psala, neb bych jí ráda poděkovala. Zaregistrovala jsem se on-line a šla si zaregistrovat auto. A paní úřednice, přestože se setkala se mnou, či-li s úředním trotlem, který neumí vyplnit milion kolonek v úředním lejstru, byla milá, ochotná, vstřícná. Zdá se to být science- fiction, ale ona taková byla.  Na Jarově, kdyby někdo chtěl moje informace ověřit. A registrace proběhla jako po másle. Následovala koupě parkovací karty na sedmičce a historie se opakovala. Opět milá, vstřícná a ochotná úřednice. A pak, že zázraky se nedějí. Dnešní registrační den byl tedy nikoli cestou Odnikud nikam, ale úspěšně vykonaným úředním výkonem. A já mám radost, že i díky bloggerkám, které mají často hodně dobré nápady.

neděle 13. září 2009

Svatební


Neděle, ač třináctého, si zaslouží svátečnější téma. A přestože jsem zažila posvícení, psát budu o svatbě. Ne snad, že ve filmové podobě JALNY se objevilo svatební téma, ale proto,že na svatební fotky narážím při tvorbě rodokmenu a je na nich vidět hodně zajímavý posun jak ve vizáži svatebčanů, tak třeba v oblékání, Pořád pátrám po vídeňském svatebním páru, který jsem už jednou vystavila. Objevila jsem svatební fotku svojí babičky, tedy z roku 1936. A pro srovnání nabízím jednu současnou svatbu. Je to svatba slovenská, tedy parádní. V Praze takové svatby snad už ani neexistují. A matka nevěsty vypadá jako její sestra.To na vysvětlení,že na fotce nejsou tři nevěsty, ale nevěsta,družička a maminka:-) Někdy je i manželství cesta Odnikud nikam, ale všechny fotky, které prezentuji, určitě mají svůj jasný a šťastný cíl. A já doufám, že najdu své Vídeňany:-)

sobota 12. září 2009

Rozhovor v rozhlase

Povídání o knize Odnikud nikam v rozhlase udělala paní Daniela Brůhová. Hezky o ní povídala. Rádio sice nemá takovou sílu jako televize, ale přesto se díky sobotnímu dobrému ránu trošku zvedl prodej a hlavně se o knížce dozvědělo víc lidí. A zde je tedy povídání o redaktorce, která se nebála a do rozhovoru se mnou se pustila
Pracuje jako redaktorka Redakce denního vysílání.


Vystudovala pedagogiku a teologii. Napsala knihu rozhovorů s herečkou a poslankyní Táňou Fischerovou - "Nežít je pro sebe". Spolupracuje s Českou televizí. Má ráda dobrodružství rozhovorů, nevinné oči psů a pohled na svět z jízdního kola.
 Za pořad Paprsky naděje byla několikrát oceněna Vládním výborem pro zdravotně postižené jemuž předsedá předseda vlády ČR. Dále se věnuje problematice neziskových organizací. V roce 2005 obržela Cenu Fóra dárců pro novináře - za dlohodobý přínos k rozvoji filantropie v ČR.

pátek 11. září 2009

Živé odkazy

Některé odkazy v tisku a v televizi na Odnikud nikam postupně ztrácejí aktuálnost. Zkusím tedy některé trochu živit. Je to jednak vysílání v televizi, které je uloženo v televizním archivu a zde
www.publictv.cz/cz/menu/3/videoarchiv/clanek-563-mikrofon-andreje-halady/663/
Na serveru Nezapomeňte, který se věnuje režimu před revolucí, kniha zůstává,ale už je třeba ji hledat, stejně jako v časopise Sanqvis. A rádio, které jí také velmi pomohlo k prodeji, má svůj odkaz tady:  http://www.rozhlas.cz/praha/jitro/_zprava/607578  Škoda jen, že to nejde přehrát.
 Ten rozhovor vedla paní Brůhová, velmi sympatická dáma, která shodou okolností napsala knihu o Táně Fischerové, která byla kmotrou mé knihy. No není ten svět malý?

čtvrtek 10. září 2009

Státní maturity nebudou

Fraška úspěšně pokračuje. Včera si páni (nebo lépe soudruzi-je jich tam stejně většina) odsouhlasili odložení státních maturit. Letošní maturanti tedy ještě složí zkoušku dospělosti klasicky postaru. A za rok vypukne vše znovu. Od svého populistického kroku si soudruzi patrně slibují, že získají prvovoliče, kteří je ze samé vděčnosti za zrušenou státní maturitu půjdou volit. Když vidím, kolik miliónů dosud nezrelaizovaná maturita spolkla a porovnám to s tím, jak ve školství pořád nejsou peníze - na vybavení, na platy, na integrované děti, na pomůcky, prostě na nic, tak docela vidím rudě. Ale systém našeho českého Kocourkova to bohužel vystihuje přesně.
Jen by mě zajímalo, jestli ti, co o tom všem rozhodují, vůbec nějakou maturitu mají.

středa 9. září 2009

Autorské čtení

Autorské čtení je svým způsobem exhibice a díky tomu nastává zvláštní schizofrenní stav. Většinou lidé, kteří byť jen trochu píší, nejsou v podstatě příznivci veřejného vystupování. Každý autor potvrdí,že psaní je osamělá činnost. Ale nakladatel a i osobní snaha o prodejnost knihy vyžadují jiné věci. Ať už je to televize, rozhlas, tisk a nebo již avizovaná autorská čtení. Mediálně známý člověk to má snažší, lidé přijdou, aby viděli někoho, koho znají z obrazovek. Co ale my ostatní? Přijdou ti lidé kvůli té knize? Kvůli jejímu příběhu?
 A jaké to je, číst na veřejnosti svoji vlastní knížku a přesvědčovat lidi, že určitě neprohloupí,když si knihu koupí? Nu, určitě nic snadného. Plánuji podobné vystoupení v Neveklově, v kraji,kde se příběh Odnikud nikam odehrává. Jsem zvědavá, jaké to bude. Uvidíme.....

Andrej Halada

Ráda bych napsala dodatek k vyprodáno. Není sice vyprodáno trvale, jak by se mi líbilo, ale hodně se zvýšil prodej. Zásluhu na tom má zcela jistě mediální prezentace v TV Public, která proběhla poslední srpnový týden. A pořád ji lze spatřit na http://www.publictv.cz/. Proto bych chtěla víc představit pana Andreje Haladu, který celý rozhovor vedl. Je to velmi příjemný pán a mnozí ho jistě znáte i ze stránek Reflexu. A tady je o něm trochu více:
Mikrofon Andreje Halady, SportLife, Fenomény


V oblasti médií se pohybuje už téměř dvacet let. Vystudoval Fakultu žurnalistiky, posléze absolvoval i Filzofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor filmová věda. Zajímá se o oblast kultury, ale také sportu, historie, všedního života. Je autorem několika knižních publikací – napsal kupříkladu knížku o českých hercích 77 českých filmových komiků, ale také praktickou příručku pro cyklisty Na kole křížem krážem po Česku. Na televizi Public moderuje pořad Mikrofon Andreje Halady, do kterého si zve týden co týden zajímavé osobnosti. Vedle toho také připravuje některé reportáže a dokumenty do bloků O nás o lidech a Pohoda.

pondělí 7. září 2009

Vyprodáno!!!

Dnes jedna kratinká informace. Internetové knihkupectví http://www.kosmas.cz/ má Odnikud nikam vyprodáno. Ne tedy, že by byl vyprodán celý náklad, což by bylo skvělé, ale momentálně není kniha skladem. A i to je v podstatě dobrá zpráva. Alespoň pro mě. Je tam samozřejmě Jan Heřman, toho lze stále zakoupit,ale Odnikud nikam je třeba objednat a to je super. Jinak se dá koupit na jiných stránkách a to na http://knihy.abz.cz/ , kde je zatím nejlevnější.

neděle 6. září 2009

Blogoromán

Bloggování je patrně dalším novým fenoménem doby. Sama jsem k němu byla víceméně donucena z důvodu propagace knížky,ale musím přiznat, že jsem mu přišla na chuť. Je to svým způsobem příjemná reflexe, potažmo i terapie. Nicméně zdá se, že bloggování už povýšilo i do literatury. Jako první s tím přišel Martin Fendrych a jeho blogoromán, Slib mi, že mě zabiješ. http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/literatura/ty-vole-marty-jak-to-pises-fendrychuv-blogoroman_121608.html
 Byla jsem i na křtu, ale bylo to na mě tak nějak příliš vulgární. Ten román, ne křest.
 Ovšem když se podíváte na internetové diskuse, které on reflektuje, tak se asi není čemu divit. Ale i tak...
Další byl Michal Wievegh. Ten už samozřejmě musí být komerční, tak tam jde o soutěž a o peníze. Ale i tady se to vulgarismy jen hemží a pokud nemáte v textu nějakou pikantní soulož pokud možno incestní a vulgárně popsanou, patrně nemáte šanci uspět.  http://www.blogovyroman.cz/
 Je to zvláštní fenomén, oba dva pánové jsou jistě mistři ve svém oboru, jejich projekty jsou zajímavé a v podstatě se mi i líbí, ale zdá se, že bez řeči ulice nelze prorazit. Vox populi, vox dei. To už prosazoval po vzoru středověkých vzdělanců i  pan Železný a podívejte, jak dopadl. Vskutku nelze dnes dělat literaturu bez toho, že - a teď parafrázuji:- hovno, pytel, sračka, to je moje značka? - uf, až se mi z toho opotila klávesnice, fakt to nemám ráda. Ale blog je blog:-)
 Chtěla jsem to zkusit se školními perličkami, že bych reflektovala názory potencionálních čtenářů a pak by vznikla blogotřídní kniha, ale co by tomu řekli češtináři?:-)
Není to tak trochu cesta ODNIKUD NIKAM?

sobota 5. září 2009

Knihkupectví Academia

Dnes jsem vyrazila pozvednout si náladu do Prahy. Cílem bylo několik pražských knikupectví,což je pro mě odjakživa skvělá terapie. Ztratil se v Luxoru alias Paláci knih je vždy báječné. Pokud na to ovšem nekoukám z toho hlediska, že v tom moři knih se moje Odnikud nikam snadno ztratí. Ale protože je zatím snadno objevitelné mezi novinkami, měla jsem radost.
Další zastávkou bylo knihkupectví Academia. To mám ráda zase proto, že tam je na rozdíl od Luxoru skvělý klid a pohoda,žádné mraky kupujících ( a Odnikud nikam mají také, hned vedle Němcové, Nerudy a Nezvala, což je vskutku skvělá společnost). A Academia má ještě jeden bonusový bod k dobru. V prvním patře je výborná, nekuřácká kavárna, kde lze v klidu posedět, pohovořit, přečíst si knihu či noviny a nebo jen tak v klidu mezi knihami rozjímat. Málo kdo o tom ví a je to taková oáza uprostřed města. A dnes tam navíc byla výstavka obrázků a koláží, která mě doslova nadchla. Jmenuje se Milovníci knížek. A to já jsem. Na http://www.huptych.cz/ můžete její velkou část vidět. Moc mě pobavila a potěšila. Hezký sobotní zážitek. Doporučuji.

pátek 4. září 2009

Carpe diem

Profesor Jan Kuklík byl historik,kterého jsem si vážila. Rozhovory s ním byly vždycky obrovským zážitkem.
Než jsem jela letos na dovolenou,volal mi, že se sejdeme,abychom si popovídali nejen o Odnikud nikam.
Těšila jsem se. Uživala jsem si na Chiosu a když jsem se vrátila, dozvěděla jsem se, že pan profeosor zemřel. Náhle, uprostřed práce, s mnoha plány do budoucna. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dnes byl pohřeb, takže je to pravda. Smutná pravda. Jen to potvrzuje staré známé, že nevíme dne ani hodiny. A že je třeba podle starých latiníků ctít zásadu Carpe diem. A nezapomínat na blízké lidi.
 A já nezapomenu ani na pana profesora:-)

čtvrtek 3. září 2009

Robert Vano

Dnes trochu kulturně. Robert Vano, světoznámý fotograf, má svou víystavu v Praze v Mánesu. Organizuje ji svělá galerie Leica, kterou také vřele doporučuji Vaši pozornosti: http://www.lgp.cz/  Jednak je výborná a druhak se věnuje fotografii. To proto,kdyby sem náhodou zabrousil někdo z projektu 365. Mám pocit, že tam je fotografů plno. A dobrých. Určitě by je galerie zaujala.Pro začátek mrkněte na stránky. Ale dnes chci psát o výstavě v Mánesu, kde vystavuje Robert Vano. Pak jede do New Yorku. Výstava je skvělá, fotky výborné a Robert Vano vstřícný. Nejen že tam stojí a trpělivě odpovídá na otázky ( podotýkám, že téměř denně), ale i se samozřejmě podepíše a nebo i nechá s Vámi vyfotit. Já to vnímám,jako úctu k lidem, co se přijdou na jeho fotky podívat. Při své proslulosti by třeba už nemusel, ale on tam je a je milý.Kolik znáte našich pseudoumělců čili celebrit,jak se jim teď módně říká,kteří se s Vámi normálně lidsky baví či Vám v klidu vysvětlí vše, nač se zeptáte?
Nu,jsme přeci jen malá česká kotlina a víc co jiného tu kvete závist, korupce a neochota. Proto ta Vanova vstřícnost je jak z jiného světa. Vřele doporučuji, zajděte tam.
A mimochodem, je to i docela bezbariérové - na tři schody u vstupu vede nájezd - alespoň dneska tam byl.

středa 2. září 2009

Pytel blech a stádo zajíců

Pracovat s dětmi po prázdninách je úplně stejně nadlidský úkol, jako uhlídat pytel blech nebo stádo zajíců.
Matně si vybavuji, že to byl pohádkový úkol pro nějakého hloupého Honzu a on se s tím popral tak, že pohádka měla klasický dobrý konec. Nezbývá než doufat, že naše cesta Odnikud nikam celým školním rokem bude mít také dobrý konec. A jelikož si někteří povšimli prezentace na TV Public a ptají se ( k mé velké radosti) kde lze knihu zakoupit, s potěšením zde dávám kontakt na internetové knihkupectví.: http://www.kosmas.cz/  Ale zcela jistě to jde v Luxoru na Václavském náměstí.
Školní rok ovšem přeje víc perličkám ze školních lavic.

                                                    Hodlám se k nim brzy vrátit, ale dnes ještě
Odnikud nikam.
Včera totiž bylo výročí sedmdesát let od vypuknutí druhé světové války a tím vlastně také začal příběh mých hrdinů. A vystěhování Neveklova: http://www.neveklov.cz/

úterý 1. září 2009

Prvního září

Dnes se šlo po dvou krásných měsících znovu do školy. Je to tradice již letitá a tak i hrdinové z Odnikud nikam nastupovali prvního září do školy. Uvádím ukázku z jedné školní kapitoly, a i když je mi jasné, že se dětem dneska nechtělo ( a učitelkám také ne:-), je fakt, že bylo hůř:-)

 ukázka z Odnikud nikam:

     V téhle mizérii jsem v září devětačtyřicátého roku vypravila Vendu


do první třídy do Neveklova. Vedla jsem ho za ruku a přesvědčovala ho,

že školy prostě musí. Nechtěl a měl tisíc argumentů proti. Než jsme došli

z Ouštic do Neveklova, byl by mi vymluvil díru do hlavy. Stará školní

budova stála hned na kraji městečka. Trochu dojatě jsem ho usazovala

do odřené dřevěné lavice hned vedle kamen. Pamatovala jsem je ještě z dob

svojí školní docházky. Školník Tabulka každé ráno zatápěl a po vyučování

jsme mu ochotně chodili pomáhat s přípravou dříví.
Úhledné hraničky jsme stavěli přímo na podlahu.
To už teď asi nebude možné, v některých třídách se totiž objevily parkety
a vedle kamen krabice na dříví a uhláky.

Sotva Venda prokoukl mou nostalgickou slabou chvilku, naléhal,

ať ho radši vezmu domů, že se bude učit s dědečkem jako dosud.

„Určitě maminko. A budu pomáhat.“
 „Jsi malý vyděrač,“ pohladila jsem ho po rozježených vlasech a nechala ho mezi ostatními prvňáčky napospas novému vzdělávacímu systému.

Starý ředitel Janovský nám byl určitou zárukou, že škola nebude hlásnou

troubou poúnorového režimu.

Jak moc jsme se mýlili, nám došlo v okamžiku, kdy nestraníka Janovského

nahradil soudruh Jiřička. Z pověření strany a vlády!