sobota 31. července 2010

Kajínek

Kladu si otázku, samozřejmě řečnickou, kolik lidí například asi zná osobu Antonína Holého?
Nebo kdo zná Annu Strnadovou či profesora Beneše?Nebo třeba kolik lidí zná detaily ze života Jaroslava Heyrovského, vědí-li už, že je to náš nositel Nobelovy ceny? A za co? Ne snad, že bych tady chtěla cvičně zkoušet nebo vyhlašovala nějakou internetovou vědomostní soutěž. Vyprovokoval mě Kajínek. Ne on osobně, ale film o něm. Jeho obrovská propagace, peníze investované do oslavy této osoby (slovo osobnosti mi nějak nejde přes klávesnici). A aby toho nebylo dost, dočetla jsem se, že se bude natáčet film o Františku Mrázkovi. A pak, že naše kinematografie nemá dostatek peněz, když je může investovat do glorifikace lidí z podsvětí.Nechápu to, nerozumím tomu a ani rozumět nechci. Film jsem neviděla a ani vidět nehodlám, nehodnotím jeho filmařskou kvalitu a herecké obsazení. Rozladil mě ten princip. Koho tady v naší zemi oslavujeme, o kom se točí filmy? Každý capart na pískovišti mi vysvětlí, kdo je to Kájínek. Při dotazu na profesora Heyrovského nebo Wichterleho na mě pohlédnou všichni jako na blázna. Cože to používám za cizí slova:-)?
   Na závěr mě tedy napadá další otázka, samozřejmě opět řečnická. Co se tím sleduje, proč to máme u nás takhle nastavené?
Je to prostě u nás v Česku o jiných morálních hodnotách,bohužel. Takové naše Odnikud nikam. Pak se nemůžeme divit, že morálka je u nás sprosté slovo:-)

pátek 30. července 2010

čtvrtek 29. července 2010

Odvrácená tvář

Název je z dílny optimistky Aranel,která evidentně umí na všem najít tu lepší stránku:-) To je moc hezká vlastnost,která mě hodně chybí. Přiznám se, že pořád trochu probublávám. Asi jsem čekala nějaké to studentské:"sorry, babi,nevyšlo to".:-) Klasické ticho po pěšině mě nějak neuklidňuje!:-(
 Ale učím se, Aranel díky, nechci být pesimista.
  Madrid je nádherné město. Působí na mě velkoryse (vellké budovy, široké ulice, dostatek místa), ve srovnání s nedávno navštívenou Paříží i čistěji, volněji. Samozřejmě navštívit Madrid a nevidět Guernicu a Prado nelze.Těšila jsem se, moc. Guernica byla na řadě první, je v muzeu Reina Sofia a je vskutku impozantní. Však také kolem ní nadělají cirátů, dvojitá ochranka,stojíte pěkně v odstupu. Ale je to krása.


    Po dopoledni v tomto muzeu jsme konečně vyrazily do Prada. Je obrovské. Jen obejít ho je pěkná fuška.A projít napoprvé je věc zhola nemožná. Ale třeba taková Nahá a Oblečená Maya, hezky vedle sebe, je velmi pěkný zážitek. Jenže nožky bolí, kvůli Prádu bude nutno přiletět (normálně) do Madridu znovu. Odpočinek hledáme v parku Retiro, který je skutečnou oázou klidu v centru Madridu.
Na náměstí Sol mají stejně jako my jezdeckou sochu, takže pod ocasem se randí i v Madridu. Krom toho tam mají ještě medvěda, přeci jenom je to větší město.
Lidé jsou mrňaví:-), ale pohodáři. Nicméně zásadní rozdíl v mentalitě jsem nezaznamenala.Jako že by se pořád usmívali a byli milí. Naopak, stejní jako našinci. Záleží kus od kusu.
Mají překvapivě velký problém s angličtinou, moc se jim do ní nechce. A stejně jako Francouzi dělají drahoty s wi-fi. V tomto směru jsou tedy sto let za opicemi, respektive za námi. Ani v hotelu nebyla!
Je zde dost velká koncentrace žebráků. Ne, že by u nás nebyli, ale tady vás klíďo obtěžují v kavárně.
Metro je za euro, tedy levné. A dá se v něm celkem rychle zorientovat. Naše je samozřejmě proti němu takové metříčko:-)
El Escorial jsme nestihly. To mě tedy mrzí hodně, ale v dané konstelaci ještě riskovat výlet 60 km za město prostě nešlo. Snad příště.
První pivo, které jsme si daly, bylo jedno deci!:-) I Cola byla větší. Nezbývalo, než žádat grande cerveza, což tedy Španělé docela koukali. Ale české holky zvládnou pár kousků. Zvlášť, když ke každému dostanene dva takové chlebíčky- tapas- takže je to trvalý přísun jídla. Prostě se jdete najíst na pivo:-) A jsou dobré- myslím ty chlebíčky.
Tak to byla přívětivá tvář Madridu. Je to město k žití, myslím:-)

středa 28. července 2010

Výlet do Španěl

    Když jsem v zimě na maturitním plese dostala poukaz na víkendový pobyt v Madridu, byla jsem ohromena nejen já, ale i mé okolí. To je tedy paráda. Měla jsem obrovskou radost, to jsem vskutku nečekala. Když jsem se pak ptala, co musím udělat, pravděpodobně ještě v poplesovém rauši mi bylo řečeno:
“Vůbec nic. Jen řekněte datum, kdy chcete jet a pojedete.“
 No řekněte, komu by se to nelíbilo?
 Nabídli mi Velikonoce. Souhlasila jsem, zrušila Slovensko, kam jsem měla jet, a těšila se do Madridu. Pak jsem se, jen tak mimochodem, dozvěděla, že o Velikonocích to nejde. Nu dobrá, ctím dar a akceptuji.
A potom nastalo ticho po pěšině. Několikrát jsem se zeptala, co a jak. Jednak proto, že ráda vím, na čem jsem, jednak proto, že šlo o zájezd pro dvě osoby a lidé, co nemají prázdniny, musí dovolenou dlouho dopředu (a někdy i složitě) plánovat. Pak to začalo být trapné, tak jsem se přestala ptát. A rozhodla jsem se, že zájezd vrátím. Tušila jsem, že tím mohu vyvolat pěkné dusno, ale bylo mi jasné, že když nic nevím teď, až odejdou na svatý týden a odmaturují, nebudu vědět tuplem nic. Jenže dva dny před závěrečným vysvědčením přišli s jasnou věcí. Jede se sedmnáctého července.
“To nemohu, mám domluvenou jinou akci.“
To je udivilo, ale pak jsem řekla, že bych mohla o týden později, a tak snad prý ano. A zas ticho po pěšině. Doma se mě ptají, co bude, je třeba trochu plánovat, já pořád nic nevím:-( Odjíždím do Francie a pořád nic. Tak si říkám, (už po kolikáté) že tohle přeci nemám zapotřebí, už mi není dvacet, abych odjela na lusknutí prstů. Vrátím to. A do toho do Francie sms, která požadovala okamžité informace o spolucestujícím, protože je to zařízeno a musí se to vědět hned. Tak jsem spolkla své rozladění, darovanému koni na zuby nekoukej, a potřebné informace dodala. Po návratu jsem měla mail ohledně hotelu, který se ale ještě před odjezdem samozřejmě změnil. A zase nic jiného. Tak další otázky, co letenky, co budu platit já, co mám ještě udělat?Po dlouhé době mail, letenky přijdou mailem, nic se neplatí, dělat třeba není nic. Uf, tak konečně.
Pozvala jsem kamarádku, vylíčila vše v růžových barvách a jede se.
 A první komplikace už v Praze. Slečna za přepážkou se nejdřív tvářila, že o nás vůbec neví. Pak se podivila, že máme zavazadla, s těmi prý nikdo nepočítal, ať si je vezmeme do letadla. S tím jsme zase nepočítaly my, v době bezpečnostních opatření je riziko vzít si na palubu byť jen krém. Nakonec se uvolili za tisícovku jedno zavazadlo vzít, druhé jsme tedy nesly na palubu. Pak, že nejsme odbaveny, to prý mělo být po internetu. Ani to jsme netušily, další pětistovka. Jdeme k fyzickému odbavení, tam samozřejmě problémy se zavazadlem. "Máte tam zakázané věci," štěká nepříjemná úřednice. Otevře mi kufr, štítivě si nasadí gumovou rukavici a začne se hrabat v mých věcech. Když sáhne po mém Payottu, zatrne mi. Než se stačím vzpamatovat, vylovila ale mezi spodními kalhotkami krém na opalování, vyzývavě křikne: „A co je tohle?“ a než se stačím vzpamatovat, krém za tři kila je v koši. Nestačila jsem (při své výřečnosti) říct ani bé. Asi proto, že mě paralyzovala obava, že tam skončí Payott. Mezitím něco hlásí, samozřejmě zpoždění našeho letu. Nejdřív půl hodiny, pak další dvě. Ale nic, jedeme přeci na výlet, nebudeme si to kazit. Nakonec letadlo nízkonákladové společnosti přiletí. Nalodění je dramatické, neb sedadla nejsou značena a sedí se tak, jaké místo si urveš. To jsem tedy zírala, podobný systém jsem ve své dospělosti nezažila, znám je jen z vyprávění rodičů z dob hlubokého socialismu. Začalo mi docházet, že to asi procházka růžovou zahradou nebude. Letadlo vydávalo při letu takový hluk, že nebyla ani možná konverzace. Vzhledem ke zpoždění v Praze nás Madrid nemohl přijmout, a tak jsme hodinu kroužili nad městem. Takže místo po obědě jsme dorazili po večeři. Pořád dobrý. Přijedeme do hotelu a první, co po nás chtějí, je kreditní karta. Valím oči a oznamuji, že hotel je zaplacený. Není, vrtí hlavou recepční. V okamžiku, kdy já kartu s sebou nemám, to vypadá, že skončíme na ulici. Kartu má kamarádka, kterou jsem pozvala s sebou. Vezmou nám ji, a na to konto nás ubytují. Píšu tedy do Prahy, co to má znamenat? Odpovědí je, že je to zaplacený.
 Není, říkám já.
 Tak pak mám čekat na další informace.
 Bydlíme, tak čekám. Ale nic. Až druhý den telefon, že tedy pošlou číslo karty a pin, ať to zaplatíme tímto způsobem. Nešlo to, samozřejmě. Větší trapnost jsem nezažila. Další den večer to zkoušíme znovu, nic. Ráno máme letět domů, bylo by dobré to vyřešit. Nejde to, tak se rozhodneme, že to zaplatíme sami. Ani to nejde, až prý ráno před odjezdem. No, to bude noc. A v deset večer telefon z Prahy, ať jdeme na recepci podepsat účet, že je zaplaceno. Jdeme tam, podepisuji svým jménem účet pod jiným jménem a z jiné karty. Najednou to jde. Prý tam zavolali a španělsky to domluvili. Dobrá, sice nechápu, proč to nešlo hned, ale budiž. Ještě si tedy trochu užijeme noční Madrid, abychom ráno na osmou hodinu mířily na letiště. Ve stresu, co nás zase čeká, co nebude fungovat, co nebude zaplaceno. Kupodivu to šlo celkem dobře, jen půlhodinové zpoždění, další laciná letecká společnost. Doletíme do Říma, a tady tři a půl hodiny čekáme na let do Prahy. I tady to bylo krapet dramatické, ale ve srovnání s předchozími dny to nestojí za zmínku. V Praze jsme v půl sedmé. Skoro dvanáct hodin cestování, které se dá zvládnout za dvě a půl hodiny. Bože díky, jsme v Praze. Teď, když to píšu, už se usmívám, je to pryč a vypadá to skoro banálně. Ale v okamžiku, kdy jste někde bez dostatečného množství peněz, všechno je jinak, než jste si mysleli, kdy díky nastalé situaci nevíte, jak to bude dál, není to zas taková legranda. Ani si to člověk pořádně neužil, protože pořád podvědomě šetřil na to, co když ještě nebude zaplacená letenka atd. A to je Madrid krásný (o tom zítra), ale dar se ve finále ukázal být darem danajským. Jistě, kladu vinu i sobě, že jsem si vše telefonicky neověřila, nevzala si víc peněz, kartu a já nevím, co ještě. Teď to vím. Ale přistupovala jsem k tomu jako k dárku. Sama také dávám darem poukázky či poukazy, ale ověřuji si, že vše klaplo a chci, aby obdarovaný si to opravdu užil. Já si to užiju jako Japonci, zpětně u fotek, protože to fakt byl stres. A trapas, protože se něčeho doprošovat není můj styl. Stejně jako bojovat v letadle o sedačku či létat s pochybnými společnostmi. Už bych prostě nikdy od studentů takový dar nechtěla, přestože pořád věřím, že byl pořízen s nejlepšími úmysly a měl přinést radost. On ji přinese, až se z události stane skvělá historka k vyprávění. Chyba se tam asi někam vloudila a možná to oni ani tak nevnímají (garantuji, že takhle shovívavá bych v pondělí večer nebyla:-) ) Vždyť oni přistupují k povinnostem stylem, ono to nějak dopadne. A dopadlo. Ale opakovat bych to nechtěla. A pohled z druhé strany, pozitiva, bude zítra. Dnes to bylo takové španělské odnikud nikam.

úterý 27. července 2010

Řím

Přestože všechny cesty vedou do Říma, pro nás bylo dnes věčné město jen přestupní stanicí. Den byl totiž takové poletování Evropou. Ráno v Madridu, v poledne v Římě, večer v Praze. Takže cestu, která se běžně zvládá za dvě hodiny, jsme si prodloužili na celý den. No, pěkně to ty děti vymyslely:-(
Španělská anabáze bude zítra. Dnes jsem ráda, že jsem doma. Navíc na Letné vypuklo fotbalové peklo, takže je to vlastně návrat do pořádné hrůzy. Tolik těžkooděnců mi ještě nikdy cestu domů nelemovalo. Jsou věci, které nejsem ochotná brát na milost. A fotbal - respektive jeho fanatičtní fanoušci - patří mezi ně. A stejně tak nechápu, že se s nimi Policie tak párá. Asi by koukali,kdyby se jelo podle mých pravidel. Hned by tady byl pořádek. Ale jelikož tomu tak není, nezbývá než doufat, že to i tentokrát přežijeme.

pondělí 26. července 2010

Příliš horký Madrid

aneb danajský dar od studentů. Pokud se vrátím, ráda se o ten horor podělím. Ale chybami se člověk učí, od dětí prostě nic nebrat:-(

neděle 25. července 2010

Překvapení

Překvapení je časopis jako stvořený pro nedělní nicnedělání nebo relaxaci u vody. Navíc v něm najdete i plno zajímavých článků, rozhovorů a příběhů. Krom toho si paní šéfredakorka, moje kamarádka:-) /musím se pochlubit:-) založila webové stránky, kde publikuje svoje rozhovory, články a nápady,které umění milovným lidem, cestovatelům, sportovcům i jiným mohou být dobrou inspirací. Tak se, máte-li chuť, koukněte:-)

http://www.ivavondrova.cz/

sobota 24. července 2010

Hřbitov

Mám (asi je to morbidní vztah) ráda hřbitovy. Ráda se tam chodím procházet a rozjímat, často je to opravdu jediné místo, kde je klid. Proto se mě tolik dotkla událost na našem venkovském hřbitůvku. Prostě tam někdo rozmlátil jednu a ukradl druhou lucernu. Samozřejmě mě to rozlítilo, ale říkala jsem si, že žijeme v zemi, kde se krade (i na nejvyšších postech – a to je příklad pro všechny) a tak jsem to moc neřešila, koupily se nové svítilny a zdálo se, že je vyřešeno. Jenže jak už to tak chodí, náhoda je nevyzpytatelná, a já se právě díky ní dozvěděla, že nešlo o normální zloděje. Šlo o děti školou povinné, které se ve zdejším městečku takhle baví. Rozpočítají se, někdo ukradne (nebo si vypůjčí) auto - ve čtrnácti letech, odveze dalšího vylosovaného v noci na hřbitov a ten má za úkol zdemolovat co nejvíce hrobů. A tak pořád dokola. A to jsem se rozlítila. Když se to šeptandou přes hospody, obchody a kadeřnictví dostalo až ke mně, jak to, že to neví nikdo odpovědný a neřeší to? Vrcholem zjištění bylo, že oni to ví, ale je jim to fuk. Co ti rodiče? To neví, kde se jejich čtrnáctiletí pohybují? A to nemluvím o dalších story, které si nechám jako blogo-příspěvek na další dni. Pak mi přijde úsměvné zděšení místních, kteří vždycky udiveně konstatují, že když učím v Praze, musí to být hrůza. Hrůza je spíš tohle a řada dalších věcí, které jsem, s očima na vrch hlavy, vyslechla. Vychovali jsme si pěknou generaci, jen co je pravda:-(

pátek 23. července 2010

V Praze je blaze

Pobyla jsem teď tři dny na venkově a potvrdila si, že vskutku je víceméně v Praze blaze. Alespoň co se nákupů, cen, cestování, klidu,služeb a  pokrytí signálem týče:-), tedy věcí v podstatě dost nezbytných. Nakoupit tytéž potraviny, na jaké jsme zvyklí, je skoro nemožné. Když už, tak jsou k mému úžasu výrazně dražší. Asi se pořád spoléhá na samovýrobu.:-) Pokrytí signálem je navzdory reklamě poměrně slabé, a to ani nemluvím o televizní digitalizaci, která mnoho místních staroušků zbavila možnosti v klidu sledovat oblíbené televizní seriály. I přes investici do set top boxů se obraz chvěje, kostičkuje, ztrácí. No, nervy bych na to neměla. Naštěstí bylo teplo a venkovská grilovačka je lepší než milon našich programů, ale v deštivých a zimních měsících bych tady před televizí uvíznout nechtěla.
 Dostat se někam bez auta je zhola nemožné, a asi proto je tu benzín ještě dražší než u předražených pražských pump. Jezdit autobusem je dost o nervy, jedou tak dva za den, a lístek je rozhodně větší investice, než když rodinka vyrazí vozem. Když srovnám s MHD, kterou rozhodně nijak neobdivuji, je to nebe a dudy.  V obchodech jsem rozhodně nenarazila na příslovečnou venkovskou vstřícnost a vůbec nevím, zda je to místní zvyk, či tradiční neochota chovat se normálně k Pražákům, protože ti jsou podle místních příčinou všeho zlého:-) A ticho a klid, které tak postrádám, mi také venkov nenabídne - všude přítomné pily, křovinořezy, cirkulárky a další nezbytně nutné stroje, které pracují v kteroukoliv denní i večerní hodinu ( jak prostě hospodyňka zavelí nebo chasníka napadne) vytvářejí kulisu mnohem hlučnější, než by jeden očekával. A tak se nakonec nápadem nejlepším ukázal páteční návrat do Prahy. Cesta pohodová, zácpy totiž mířily na opačnou stranu. Všichni Pražáci budou o víkendu na venkově a tady bude nebeský klid.

čtvrtek 22. července 2010

Léto v plném proudu

Horký den nás vylákal na Slapy. A nebyli jsme jediní. Na pláži byla hlava na hlavě, včetně těch psích. My Zachariáše nechali doma, nemá rád vodu, ale jinak tu bylo psíků požehnaně, přestože to značky nepovolují. Ale to je česká specialita, nerespektovat zákazy, tak jsme se slunili vedle malého foxteriéra. Já mám psy ráda a nevadí mi to, ale byli tací (mnozí) co nahlas reptali. To ale asi bylo to jediné, co s tím mohli.:-)

Nicméně koupání na Slapech je báječné. Škoda jen, že nevlastníme nějakou jachtičku, s ní by tu byla báječná dovolená.

středa 21. července 2010

Dluhová past

Četla jsem onehdá, že čtvrtině domácností u nás hrozí dluhová past. Smutný příběh, pomyslela jsem si něco o nezodpovědnosti některých jedinců. Shodou okolností mi včera přišla nevyžádaná nabídka. Dosud jsem znala jen nevyžádané rady a spam. Jak vidno, nevyžádaných věcí může být víc. Psala mi Česká spořitelna. Sama od sebe mi nabídla půjčku. Můžu tam přijít hned, jen s občankou, bez ručitele. A mám ji okamžitě. Nabídli mi šedesát tisíc a výhodnou splátku, něco málo přes tisícovku. Nejdřív jsem to hodila do koše, pak se mi to rozleželo v hlavě a pořádně mě to vytočilo. To jsou snad metody nějakého Cofidisku či jak se to jmenuje. Ale seriozní spořka? Schválně jsem si spočítala, kolik bych musela vrátit skrzevá tu jejich výhodnou půjčku. Před devadesát pět tisíc korun!!!. A naštvala jsem se podruhé. To je tedy nehoráznost. Není to už lichva? A tak oficiálně, slušně, jeden by řekl, že Česká spořitelna je solidní jistota. A ona přitom používá stejně podloudné a nízké metody jako ty všechny pofidérní společnosti. Jsem ochotna věřit, že mnozí na jejich serioznost skočí. Zejména, je-li v okamžité nouzi. A pak je čtvrtina národa v dluhové pasti. Není divu, když se k takové nedůstojné lichvě propůjčují i takové podniky. Smutný příběh, myslím si něco o nezodpovědnosti našich finančních ústavů.


úterý 20. července 2010

Nákupy

"Já bych chtěla kilo."
"Kilo čeho, holčičko?
"Kilo, já prostě chci kilo."
"Ale kilo čeho, dítě?"
 A tak pokračovala komunikace mezi prodavačkou a malou holčičkou, což byla kdysi moje maminka. Trvalo to dlouho, a když prodavačka začala ztrácet trpělivost, plačtivě zaznělo:" Mám koupit kilo. Je to na okurky."
"Á, deko. Ty potřebuješ deko," došlo moudré ženě za pultem, vyndala žádané koření a předala je spokojené malé zákaznici. Historie se ovšem opakuje, a tak na dnešním nákupu dostal synovec úkol: "Doběhni ještě pro kvasnice."
Chlapec bloudí obřím Kauflandem, hledá, nenachází. Otráveně se vrací zpět k pokladně,kde je netrpělivě očekáván, a suše nám oznámí.
"Kvasnice tady nemaji. Tam, co jste mě poslali, je jenom droždí!"
A pak, že veselo nemůže být i při rodinném nákupu:-)

pondělí 19. července 2010

Panoptikum města benešovského

   Děvčata kráčí po Benešově, ospalém okresním městečku. Baví se, smějí, léto v plném proudu. Zazvoní telefon, miláček na drátě, zamilované cvrlikání do moderního aparátu. Klasická letní pohoda.
   Tu, kde se vzal, tu se vzal, cikán černý, cikán. A než se milá dívka naděje, telefon je v prachu i s romským spoluobčanem. Běží za ním, pronásledují ho, ale kde. Zloděj mizí rychlostí blesku v okolních uličkách. Zatlačí slzu, i sprosté slovo utrousí, a vydají se na Policii. Pomáhat a chránit, snad pomohou. :-)
„No to si, holčičky, musíte dávat na svoje věci pozor!“ dostane se jim poučení. Ani protokol se nikdo nenamáhá sepisovat.......
    Slzy se znovu derou do očí, telefon byl drahý, nový, dárek. Co teď? Mládí je akční, něco vymyslíme. Benešov je malý, zastavárny jsou tu všehovšudy dvě, oběhneme je. V obou popíší situaci a aparát, označený nezaměnitelným srdíčkem, a teď už nezbývá než čekat. Dva dny uplynuly, když volá zastavárna. Je tady. Hurá. Jede se do Benešova, šťastné shledání s mobilním miláčkem. A s sebou ještě lahev pro majitele zastavárny, že byl tak laskav.
I on popisuje situaci.
Tmavý hoch přichází v podvečer s telefonem. Zastavář koukne a vidí. To je onen ukradený. Bere ho do ruky a vytáčí číslo – naivně na Policii. Chlapík je však v pohotovosti, něco se děje, a tak bere nohy na ramena. Policie samozřejmě nepřijede, už je pryč, co by tu dělali.....
Dorazí šťastná majitelka telefonu, I phone se vrací do jejích rukou. Sám sobě spravedlností. Škoda, že chybí soudce Lynch. Byl by na místě.
A pak, že klasická literatura není odrazem skutečnosti. I Mikeš to věděl:-)
    Stalo se léta páně letos v létě mojí vlastní neteři:-)


neděle 18. července 2010

Ochlazení

Je ten letošní rok jako na houpačce. Nic není normální. Buď jsou extrémní mrazy nebo extrémní horka. Normálně nezaprší, když už, tak přívalové deště a kroupy. Dnes je o dvacet stupňů chladněji než včera. Je to příjemné ochlazení, ale mít problémy se srdcem, tak nevím, nevím!Takové výkyvy nedělají dobře ani nám, relativně zdravým jedíncům. Co pak tlakaři, srdcaři, astmatici a další? Je to prostě docela záhul.
 A v tom extrémním prostředí se občas líhnou extrémní myšlenky. A tak mě napadla VÝZVA. VÝZVA ČESKÝM KNIHOVNÍKŮM!
   Oč jde? Každý z nás zakládá blog  z jiných pohnutek. Někdo kvůli dětem, někdo jako deník, někdo jako terapii. Já ho původně zakládala na popud pana nakladatele na pomoc prodeje svých knih. Pravda, chytlo mě to i jinak, je to reflexe, deník, kontaktní místo:-) A těší mě to. Moc. Jak ten prostor, tak ty nově vzniklé vazby.
 Ale čas od času není od věci připomenout si původní účel. A tím byla propagace knih. Jelikož nakoupeno už jistě bylo, napadlo mě apelovat na knihovny.:-) Znám jednu šikovnou paní knihovnici, která koupila dvacet knih do knihovny. Ne každý totiž může vyhazovat peníze za knihy do knihovny vlastní.:-) A tak, když mě pan nakladatel "vytýká," že knihy se prodávají, ale jen po kusech, napadlo mě vrátit se k původnímu účelu blogu a zaktivovat případné čtenáře-knihovníky.!!!! Nakoupit knihy po x kusech do knihovny by bylo hezké:-) Usnadní to přístup čtenářům. A mě to udělá radost. A obohatí fond knihovny:-). Minimálně kvantitativně:-)
Osud spjatý s hudbou - Jan Heřman
Odnikud nikam.
A na http://www.jalna.cz/ jistě bude k domluvení i sleva pro hromadný nákup.
To je moje dnešní nedělní čtení.
Práce i v neděli:-)

sobota 17. července 2010

Proti proudu času

   V sobotu jsme se slovenskými přáteli opustili rozžhavenou metropoli. Vydali jsme se na český venkov po stopách naší dávné minulosti. V podstatě šlo o takový výlet proti proudu času. Drobet (respektive hodně) nám cestu zkomplikovaly zácpy a objížďky. V sobotu kolem poledne většinou problémy nečekám. Ovšem u Benešova byla kolona snad deset kilometrů. Značení samozřejmě žádné, tak jsme předpokládali nehodu. Nešlo o nehodu, šlo o práci. O práci, kterou samozřejmě v sobotu nikdo nevykonával a stejně tak se nikdo neobtěžoval to někde vyznačit. Moje chabá trpělivost zvládla tak kilometr. I tak to v tom horku byl úctyhodný výkon. Pak jsme to otočili a vnořili se do okolních polních cest. Díky středočeské polní rallye jsme tak najeli cca o padesát km víc, ale dojeli jsme relativně v pohodě. Setkání po letech bylo více než milé, pokud bych to chtěla vyjádřit emočně, s dovolením bych využila článku Vlaďky, protože to mám úplně stejně, jen s jinými lidmi.:-) A večerní cesta domů byla opět zkomplikovaná objížďkou. Tentokrát díky nehodě. Horko si prostě vybírá svou daň. Ale cesta do historie bývá provázená oklikami. Je to daň návratu. Ale stála za to:-)


pátek 16. července 2010

U Fleků

   bylo dnes nejlépe. Klimatizovaná krčma jako jediné místo, kde se dalo normálně dýchat. Sto let jsem tam nebyla, ale některé věci se nemění. U Fleků je stejně jako před léty. Jinak Praha sálá. Vyšehrad byl rozžhavený jako peklo samo. Ani na hřbitově se člověk neochladil:-) A ještě teď mi teploměr ukazuje 42 stupňů. Pěkné teplíčko. Zatím mi to nevadí, staré kosti potřebují prohřát, ale nic se nemá přehánět. Asi bude nejlepší zchladit se Křižíkovou fontánou.

čtvrtek 15. července 2010

Turistou v Praze

    Dnes jsem se převtělila do návštěvníka Prahy a vyrazila do míst, kterým se v letních dnech záměrně vyhýbám. Centrum a Hrad bylo cílem mého dnešního putování se slovenskými přáteli. Pohled z druhého břehu. Nesnáším turistické tlačenice, ovšem před orlojem nebo u katedrály se jim prostě nevyhnete. A tak
porovnávám s francouzskými tlačenicemi, které jsem absolvovala minulý týden. Lidí jsou mraky, ale v porovnání s Paříží tedy spíš mráčky. Ale fronty jsou otravné úplně stejně. Nejvíc mě šokla fronta před katedrálou. Taková minipaříž. Také už se tady neví, co všechno zpoplatnit. Pokud bych byla věřící, tak se do katedrály k modlitbě rozhodně nedostanu. Všechno je předražené, naprosto mě irituje lahev vody u Karlova mostu za sto padesát korun. To by snad mělo být i trestné. Kdybych měla žízní umřít, tak si ji u nich nekoupím. Navíc Karlův most stále rozkopaný. Dělníci vesele pokuřují, moc se tedy nepředřou. Mezi nimi a povalujícím se stavebním materiálem pobíhají studenti převlečení za rytíře a lákají zmatené turisty k výstupu na mostecké věže. Václavák pak silně evokuje arabský svět a člověk neví, co hlídat dřív, kapsy, zavazadla nebo děti. Nu, procházka centrem v roli turisty odhaluje úplně jiný pohled na město. Rozdíl od Paříže je ten, že vím, kam zajít na levné pivo a ve finále, kam utéct za klidem. A také ten, že Francouzi jsou pořád v pohodě, usmívají se a jsou happy a free. To Pražané, bohužel, nejsou. Mračí se, nadávají, jsou neurvalí a v tramvaji páchnou. Jo, Čechy, mé…
  Je ale večer, jdeme na pivo. Na Letné za dvacku:-)

středa 14. července 2010

Modrá zóna

  Máme tady na Letné už dva roky modrou parkovací zónu. Slavnostně ji zavedli po vzoru Prahy 1 a 2, tedy historického centra. Že bychom i tady žili v historickém centru, o tom hodně pochybuji. Spíš díky Blance žijeme v centru stavebního pekla. Nicméně, myšlenka asi není špatná. Bydlíš, tedy zaparkuješ. Jako vše tady se to ale ukázalo jako sci-fi. Kroužení kolem bloku s hledáním volného místa se nevyhnete. Navíc se (třeba u nás v ulici) objevilo tolik lidí s invalidním průkazem, že tedy žasnu. Léta jsem o jejich postižení nevěděla a zjevně o něm nevěděli ani oni sami. Ale to odbočuji, to nechci řešit. Prostě je tu modrá zóna, platíme a nic z toho. Poplatek to není nijak závratný, nicméně na dotaz, co se s těmi penězi děje, mi na úřadu nějak neuměli ( rozuměj : nechtěli) odpovědět. Kamarádi i příbuzní se už naučili, že na Letnou jedině MHD, případně si je můžu přivézt sama. Dnes ale přijedou přátelé ze Slovenska. Ti prostě vozem přijet musí. A tak jsem se vypravila na úřad. Pro povolení. Dočetla jsem se totiž o návštěvnických kartách. Vystála jsem frontu a usedla před horkem vyčerpanou úřednici. Vyslechla mě a sdělila:
 „Karty nejsou.“
„Došly?“ ptám se já.
„Ne, nejsou, nikdo je nepřipravil, neschválil, prostě nejsou!“
„Co mám tedy dělat?“
„Máte tam přeci placená parkoviště. Po osmnácté hodině už tam je parkování zdarma!“
   Podotýkám, že je třeba každé dvě nebo možná tři hodiny obnovovat parkovací lístek. Alespoň u nás je to tak hezky zařízené. V tom případě si nedovedu představit výlet třeba na Hrad a odtud si odskakovat k našemu placenému parkovišti.
„Nebo ať parkují na jiné Praze!"
„Třeba na dvojce, ne, ta je nejblíže,“ pokusila jsem se o vtip. Neuspěla jsem. Ani s vtipem ani se žádostí o smysluplnou radu. A otázka, kam jdou peníze za parkování, když se kolem vůbec, ale vůbec nic nezměnilo, zůstala rovněž nezodpovězena. Tak to je oříšek na dnešní den.
 Modré zóny, které mají usnadnit život rezidentům:-)

úterý 13. července 2010

Papežštější než papež

   ...jsme někdy u nás doma vzhledem ke slavné EU. Napadalo mě to tak při putování sladkou Francií, která si zjevně s nějakými předpisy hlavu neláme. Tady má tedy Goliáš nad Davidem hodně navrch. Již zmiňované toalety, za které jsme my (a naše restaurační zařízení) často tak nelítostně kritizováni. Ovšem co lze objevit ve vyspělé západní cizině, jeden žasne. Ať už je to nepořádek, špína či turecké záchody. Místní specialitou je také dokonalé uni:-) Kde jinde se Vám stane, že jdete na toaletu, kluci holky dohromady. A aby to bylo veselejší, procházíte alejí mušlí, kde si páni z vaší přítomnosti vůbec nic nedělají. Další uni je u tekoucí vody, kohoutek červený či modrý, vždy teče studená. Pokud tedy teče. V drastických horkých dnech jsme také objevili novou pracovní příležitost. Prodavače vody. Lahvičku vody za euro. Z kbelíku, kde se válí kusy ledu. Co by na to hygiena u nás, nechci ani domyslet. Chuť na zmrzlinu nám vzal kluk, co jí prodával. Nehledě tedy na dětskou práci, si klučík olizoval prsty a naběračku, se kterou pak vesele kopečkoval zmrzku u menhirů. Prostě vydělává se, jak to jde. Takže když jsem dneska v horkém dni navštívila vyklimatizované KFC, kde bylo kolem stolku dostatečné množství prostoru, že člověk svým pozadím nesmetal kelímky s kávou ob stůl, sedělo tu několik lidí bezproblémově připojených na síť a s cizinci se tu klábosilo anglicky, napadá mě, jak to s tou vyspělostí je vlastně doopravdy. Ovšem pak jsem zaběhla na úřad a hned jsem byla zpátky ve svém kritickém rozpoložení. Ale je zajímavé hledět na věci z různých úhlů:-)




A na závěr jedna veselá hádanka. Copak to vidíme na následujícím obrázku?

neděle 11. července 2010

Když ji miluješ, není co řešit

.... je jistě působivý, žel jen reklamní slogan. Někdy se člověk určitému rozladění neubrání, ať miluje sebevíc. Mám Francii ráda. Léta se už (marně) snažím naučit jejich krásnou řeč, lahodí mi jejich hudba, obdivuji jejich životní styl. Líbí se mi jejich elegance, fascinuje jejich historie, baví jejich filmy. Mám ráda francouzské víno, francouzské parfémy, galantní francouzské muže. Chtěla bych se umět tak pohodově a dobře stravovat jako to umí oni, baví mě poznávat jejich rozmanité regiony.
 Ale!!!
.... na to, jak je to velká země, mají všude málo místa, v restauracích jste namačkaní stoleček vedle stolečku, v hotelu se často nevejdete do pokoje, natož do koupelny. Mají hnusné – a to doslova - toalety, včetně jejich obliby v tureckých záchodech - nemytých, špinavých, odporných. Pojem wi-fi je pro ně dost vzdálený a o wi-fi free ani nemluvě. To je takřka sci-fi. Když vidím, že projdu po Letné a všude se bez potíží připojím, přijde mi zábavné, že zrovna oni se pořád na nás dívají jako na primitivy z východu.
A že se tak dívají:-(
   Francouzi všude drobí, ve všech muzeích mají odporné nekonečné fronty a většina z nich odmítá mluvit anglicky.Pravda, nemusí, ale snahu by ukázat mohli:-)
 A tak mi dochází, že ten vtip, co do omrzení opakují všichni „vtipní“ průvodci svým znaveným klientům, je v podstatě pravda:  Bůh stvořil Francii. A aby ostatní nezáviděli, stvořil ještě Francouze:-)

  Přesto tam jezdím stále ještě moc ráda.


sobota 10. července 2010

Příliš horká Paříž

V Paříži se nemá běhat za památkami. Máte si sednout do kavárny a nechat Paříž běžet kolem sebe. V tom dnešním horku ideální metoda. Krom toho jsme také využili klasické ruské kolo nedaleko Louvru a koukli na Paříž z ptačí perspektivy. Zážitek, to ano, ale pevná půda pod nohama je mnohem lepší:-)

pátek 9. července 2010

Narozeniny

     Dnes slaví můj bratr- rak- narozeniny. Tedy pátek jako stvořený pro letní mejdan:-)
Ovšem v Nantes, kde se dnes nacházím, žádná oslava nebude. Nebo naopak, zde se slaví pořád. Cídre, víno, moře, prázdniny:-) V Nantes je hrad bretaňských knížat a je to takové hlavní město Bretaně. Samozřejmě, na závěr ještě jedna katedrála- svatého Petra a Pavla. Mohu tedy vzpomenout na bratra Pavla, který doma jistě bujaře slaví. My naopak pomalu završujeme náš bretaňský pobyt,ještě procházka hradem a pomalu míříme do Paříže. Ještě nás ale čeká město A, kde je ale tak strašné vedro, že se raději skrýváme jen v silných zdech místního hradu a chladíme se u tapisérií. Nocleh máme naplánovaný na předměstí Paříže, a i přes poměrně velké zádrhely nakonec bydlíme.

čtvrtek 8. července 2010

Megality

Týden prázdnin je za námi, jako mrknutím oka. Letí to:-) Letí to i tady ve Francii. Dnes jsme si prohlédli město Concarneau a poté se přesunuli do Carnaku, kde jsou ty úžasné megality. Tak tady po té historii doslova šlapete. Zde by se mohly odehrávat romány mé oblíbené Erskinové. A vůbec všichni,co mají rádi Kelty, druidy a mystiku si tady přijdou na své.Ovšem jen v jedné části, která je volně přístupná. Zbytek megalitů je za plotem, pravěké kameny se tam tyčí jako zvářata v zoo a obdivovat je lze jen z bezpěčné vzdálenosti, což samozřejmě ztrácí kouzlo. Navíc v tom horku, kdy se vzduch dosloval tetelil, bylo žádoucí skrýt se ve stínu než na rozpáleném prostranství kroužit kolem plotu. Menhiry, kromlechy i dolmeny sice šlo vyfotit, ale na dálku a to mně nebaví. Chvíli jsme se zdrželi na pláži, kde se dalo ochladit, ale bezpečnějsí byl ledový cídre. A ve vedlejším historickém objektu klimatizovaná místnost s filmem o odkrývání zdejších menhirů. S hádankou na konec, k čemu že ty obří balvany vlastně sloužily? Nikdo dosud pořádně neví. Ovšem přinutit tropickým vedrem rozpálený mozek k nějaké myšlence bylo dost obtížné.  Hlavu na nocleh jsme složili v Vannes, což je malé staré město uzavřené ve středověkých hradbách. Samozřejmě i zde je katedrála, svatého Petra alias Saint Pierere, ale to už je jen kamínek v katedrálové mozaice. Nevnímám:-) Probírám se až v klimatizovaném pokoji a sklenka vína dává celému dni význam:-)

středa 7. července 2010

Locronan

Maraton volna je pryč a je možné se vrátit k rytmu každodennosti.Naše každodennost ale pořád tepe ve francouzském rytmu. Počasí je báječné, nálada taktéž. Jedeme na poloostrov La Cornouaille, kde v městečku Locronan objevujeme kamennou renesanční krásu.Tady je opravdu moc hezky. Město ještě spí, takže nebýt aut na náměstí, je iluze minulosti dokonalá. Dáme petit kafé, vychutnáme atmosféru, nakoupíme pár pohledů u dědečka, jak vystřiženého ze starých románů.Locronan je místo, kde žil svatý Ronan. Měl hezké místo k životu:-) Odtud  pak v klidu a pohodě  přes rybářské městečko Dournenez přijíždíme na slavný mys Pointe du Raz,nejzápadnější výběžek Francie. Jdeme sem pěšky, podél moře, žel, vedro je příliš velké. Nicméně zážitek to je. Ovšem bezesporu zlatým hřebem dne je katedrála v St. Corentin ve městě Quimper, která prý je nejcelistvější katedrálou v Bretani. No, musím ale přiznat, že už mi všechny ty katedrály pomalu splývají a v podstatě si pamatuji jen Notre Dame v Paříží a korunovační v Remeši,:-) ale když tady jste,tak je to úžasné. Jen jsem zvědavá, jak dlouho ji udržím v paměti, tuto katedrálu. V Quimperu jsme také nocovali, a to už taková sláva nebyla. Hotel jak pro panenky, žel, rozhodně ne tak útulný. Ale unavený poutník skládá hlavu a usíná, vděčen za střechu nad hlavou.:-)

úterý 6. července 2010

Jan Hus

patří k mým nejméně oblíbeným historickým postavám. Zemřel sice za pravdu, za nějakou svoji pravdu,ale takových tehdy bylo. Že zrovna on si vydobyl právo být oslavován je obvyklý paradox dějin. Vnímat ho jako charismatického Zdeňka Štěpánka mi tedy moc nejde. Spíš ho vidím jako obtloustlého plešatého pána,který si křikem na veřejnosti tak trochu léčí své komplexy. Zikmund mi byl vždycky tak nějak sympatičtější. Ale dneska je volný den na počest misogyna Jana Husa. Ateistický národ slaví svůj  druhý velký církevní svátek za sebou. No, není to také paradoxní?
Ve Francii ale už volný den nebyl, naopak, všude se uklízely stopy po včerejších slavnostech. A my se noříme stále hlouběji do Bretagně,která už se objevuje ve své plné kráse. Zastavili jsme se v městečku Perros – Guirec, kde jsme si na pobřeží dali kávu a cídre. Koupání jsme vzdali, nicméně mnozí odvážlivci se nořili do chladných vln Atlantiku. A zdá se, že jsem objevila novu francouzskou srdeční záležitost. Městečko totiž bylo nejen úžasné skoro jako Saint Mallo,ale hlavně bylo relativně klidné. Odtud jsme pak objevili pěší stezku podél moře do Ploumanach, což byla zhmotněná představa Bretagne. Moře, obrovské balvany, majáky, tajemná zákoutí. A protože nám přálo i počasí, bylo to báječných pět kilometrů pohody a romantiky. Tak tady příště vidím celou svoji dovolenou. Dnes jsme ale ještě navštívili městečko Guimiliau, kde kromě cukrárny nad městem byla i exkluzivní bretanská kalvárie ze 16.století. Člověk jen žasne,jak byli dřív lidé šikovní. Skončili jsme v Brestu v úžasném hotelu nedaleko přístavu.

pondělí 5. července 2010

Cyril a Metoděj

k nám přišli z Řecka. Kdyby tak, kluci, tušili, že dneska bude Řecko jednou z nejoblíbenějších dovolenkových destinací:-) Jako dítěti mi pořád nebylo jasné, jak je to s tím Konstantinem, kdo to vůbec je a proč jsou tři, když všude mluví o dvou? Dnes mě zase spíš pobaví, jak mnozí o nich místo o věrozvěstech mluví jako o zvěrozvěstech. :-) I když většinu národa v souvislosti s těmito pány bere hlavně den volna:-) Mě samozřejmě nevyjímaje:-)
Ve Francii ale už volný den nebyl, naopak, všude se uklízely stopy po včerejších slavnostech. A my se noříme stále hlouběji do Bretagně,která už se objevuje ve své plné kráse. Zastavili jsme se v městečku Perros – Guirec, kde jsme si na pobřeží dali kávu a cídre. Koupání jsme vzdali, nicméně mnozí odvážlivci se nořili do chladných vln Atlantiku. A zdá se, že jsem objevila novu francouzskou srdeční záležitost. Městečko totiž bylo nejen úžasné skoro jako Saint Mallo,ale hlavně bylo relativně klidné. Odtud jsme pak objevili pěší stezku podél moře do Ploumanach, což byla zhmotněná představa Bretagne. Moře, obrovské balvany, majáky, tajemná zákoutí. A protože nám přálo i počasí, bylo to báječných pět kilometrů pohody a romantiky. Tak tady příště vidím celou svoji dovolenou. Dnes jsme ale ještě navštívili městečko Guimiliau, kde kromě cukrárny nad městem byla i exkluzivní bretanská kalvárie ze 16.století. Člověk jen žasne,jak byli dřív lidé šikovní. Skončili jsme v Brestu v úžasném hotelu nedaleko přístavu.

neděle 4. července 2010

Nejcennější, co mám

je kniha pro dnešní neděli.Našla jsem ji při úklidu knihovny, je stará, ale ještě jsem ji nečetla. Podle záložky byla i námětem filmu s Annie Girardottovou. Tak jsem v napjatém čtenářském očekávání.:-)
Moc času ale na čtení nebylo. Hned z rána jsme se vydali do kláštera Saint Mont Michel. Podle všech průvodců druhé nejnavštěvovanější místo ve Francii. Podle toho to tam také vypadalo, ale naštěstí davy turistů nás míjely již na odchodu, neb jak ranní ptáčata byli jsme v klášteře mezi prvními a tedy skoro sami. Ale zážitek je to větší z venku než zevnitř. Zpestřením dne pak bylo muzeum cídru,kde se nejenom okukovalo,ale i ochutnávalo a posléze nakupovalo. Cídre je bretaňský národní nápoj, zkvašený jablečný mošt a jako osvěžení velmi příjemné. Nicméně hlavním dnešním cílem bylo staré korzárské městečko Saint Malo. To je místo, kam už jsem se vracela, líbilo se mi tu i před léty i dnes. Škoda jen, že všude proudí ty davy turistů, ale i tak se dá najít klidná ulička k popiti cídru. A pohled z hradeb na moře také stojí za to. Saint Malo je prostě srdeční záležitost.

 

sobota 3. července 2010

Moje velká láska

Je Francie. Mám ji ráda ve všech jejích podobách a léto bez Francie si už ani nedovedu představit. Letos byla v plánu Bretaň, což je kraj nejoblíbenější. Pravda, cesta tam je daleká a šestnáct hodin cesty včetně dopravních zácp dá jednomu pěkně zabrat. Ale odměnou je nocleh v Paříži a to už stojí za trochu toho odříkání. Sobota pak byla ve znamení objevování francouzských katedrál – Chartres, Vitre a Rennes, kde sobotní putování skončilo.

 

pátek 2. července 2010

Letní bádání

Krom psaní mně ještě v létě čeká rodokmen. Jsem ráda za den, kdy jsem na netu objevila volně stažitelný program pro tvorbu rodokmenu. Do té doby se moje kusé informace skrývaly na kusech papíru a vyznačovaly se naprostou nepřehledností. Žádný přehled, žádné souvislosti. Ale s moderní technikou to nabralo nové rozměry. Najednou se začalo rýsovat, kdo ke komu patří, s kým máme společné předky a kde se jen naše kráva s vaší napila ze společné louže. Tímto způsobem jsem se přes jednu linii dopracovala až k Danielu Janouškovi, což byl pán narozen na počátku sedmnáctého století a byl to můj praprapraprapraprapraprapraprapraprapradědeček (doufám, že jsem ta pra spočítala správně:-) A letos chci pátrat v druhé větvi. Už i tam jsem objevila zajímavé souvislosti a osobnosti. Ba dokonce v Brandýse nad Labem je po jednom z mých statečných předků pojmenovaná ulice. A až dosud jsem to netušila. I proto je rodokmenové bádání věcí zajímavou a dobrodružnou. Jak jsem již řekla, v maximální míře využívám moderní techniku, přes ty papírky mi to vůbec nešlo. O to víc žasnu nad dávnými badateli, kteří podobné věci zvládali pěšky od matriky k matrice a s husím brkem v kapse. Vůbec nechápu, jak to mohli dokázat. ( ostatně-stejně tak nechápu, jak mohli třeba prát bez automatické pračky či vařit na otevřeném ohni:-)) Ale i pro ně to jistě bylo lákavé dobrodružství. A já se na to svoje letní vysloveně těším.

čtvrtek 1. července 2010

První prázdninový den

První červenec odjakživa patří k nejkrásnějším dnům v roce. Ráno se probudíte a nemusíte nic. Je všední den a nikam nemusíte. A dovolená před Vámi. Pravda, ten slavnostní pocit brzy pomine v návalu každodennosti, ale ten první dojem si hýčkám od raného dětství. A když je k tomu tak hezké počasí jako dnes, je radost začínat dovolenou. Pravda, trochu mi to zkomplikovala návštěva servisu. Už několik dní totiž intenzivně vržu:-). Nikdo netuší, co to je, ale s ujetými kilometry to vždycky nabývá na intenzitě, takže když se blížím večer domů, všichni se ohlížejí, co za prapodivné zvuky se to šíří pražskými ulicemi.Obzvlášť pikantní je to při průjezdu tunelem. Akustika je tam vskutku skvělá:-).Vypadalo to na velikou záhadu, kterou vyřešil až šikovný pán v nevím kolikátém servisu. Takže již se zase plížím ulicemi tiše.:-).
 Šla jsem z radosti odpoledne nakoupit a cestou pozorovala zajímavý úkaz. Na chodníku stála jakási žena-matka. Ve stínu potřebovala nabrat nikotin do plic a k tomu telefonovala. Její synek na plastové motorce střídavě vjížděl do ulice. Občas na něj zařvala, dost sprostě, ale víc se věnovala telefonu a své cigaretce. V tom z vedlejší ulice vyjelo auto. Zastavilo, protože paní za volantem byla zjevně vyznavačka stejné rychlosti, jakou se ploužím ulicemi já:-),nicméně stačilo málo…. Ženu- matku- to nijak nevykolejilo. Zařvala na chlapečka ( byly mu tak tři roky), že mu říkala, aby tam nelez a jala si zapalovat další cigárko. No, pak se divíme statistice nehodovosti. A to léto právě začíná.
 Nechci ovšem končit negativně. Chladím šampaňské, večer bude ve znamení prázdninové oslavy. A také trochu psaní, je tu léto, kapitolky musí přibývat.:-)