Na každou svini se vaří voda..

 

  Ve státních přijímacích zkouškách či v podobně laděných, jen o malinko obtížnějších, maturitních testech, bývá často pranýřován úkol, který je založen na českých příslovích. Děti jim většinou nerozumí, neznají je a ztrácejí tak potřebné body nutné k vykonání zkoušky. Prostě, kde nic není, ani smrt nebere.

   Na sociálních sítích, kde se o této další šílené nespravedlnosti našeho školského systému většinou zaníceně diskutuje, pak zjistíte, že je nezná většina zdejších přispěvovatelů. Těm tedy většinou navíc nic neříká ani pravopis. A s mnoha gramatickými chybami ve třech větách textu tak opakovaně lobbují za zrušení úkolu z českých pořekadel v jakémkoliv školním textu.

   Nechci zde hájit ani jednu stranu, tedy ani tvůrce státem schválených testů, kteří z mně neznámého důvodu na pořekadlech dost bazírují, ani jejich odpůrce, kteří si často nevidí do …úst.

 Že děti pořekadlům, příslovím a slovním hříčkám v češtině fakt nerozumí, jsem si ověřila několikrát. Oni mají své anglické zkratky a nějaké, kdo jinému jámu kopá…je pro ně vlastně španělská vesnice. Takže kupříkladu moje připomínka, že se jim zapalují lýtka,  vedla řadu studentů k přemítání, zda jim nějak nenadávám. Fráze o rehabilitaci politických vězňů v nich vybudila emoci, že se těm obětem dostalo lepších wellness služeb, a úvaha o převlékání kabátů  po válce vedla k vysvětlení od deváťáků, kteří mají ambice být jedničkáři, že šlo asi o módní přehlídku na oslavu osvobození.

Těžko jim třeba vysvětluji své současné pocity, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. To bych musela být naprosto polopatická, aby pochopili narážku na okolí. Spíš předpokládají, že jde o nějaké nebezpečí pro Tobiáše.

Většinou nerozumí politice cukru a biče, ani v přísloví ani v reálu.  A myšlenka, že s čím kdo zachází, s tím také schází, je pro ně jako rébus v cizím jazyce. Zkusila jsem i starého dobrého Wericha, jako že : nejhorší je srážka s blbcem. Z celé gymnaziální třídy rozuměli jen dva. Zbytek se rozdělil na tři části. Jedné skupině to bylo naprosto ukradené, nemluví řečí našeho kmene. Druhá se podivila vulgaritám z úst jindy spisovné učitelky, a to bylo jediné, co řešili. Zbytek dumal nad tím, jak to funguje, vždyť vrazit můžeš do zdi nebo se srazí auta, ale s blbcem? 

Pragmatici. 

Zde tedy  nejvíc cítím určitou naději na pozdější prozření, ale nejsem si jistá, zda to není víc přání otcem myšlenky. Nebo můj vrozený optimismus.

Aby to neznělo hanlivě vůči dětem, stejný problém s tím mají mnozí dospělí, mnohdy dokonce i ověnčení velkolepými tituly, protože tam jde většinou o něco úplně jiného než o nějaký všeobecný přehled.

 Pravda je, že takové ta obranná pořekadla, že na každou svini se vaří voda nebo že boží mlýny melou pomalu, ale jistě, fungují buď opravdu pomalu, nebo vůbec, což ale neznamená, že bychom jim nemohli rozumět.

Mnohá z dávných pořekadel sice už dávno vyšla z módy, jako že bez práce nejsou koláče, tomu věří snad už jen zarytí optimisté. Podobně je na tom i  pýcha předchází pád či kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

 Ale i tak, srozumitelná by mohla zůstat i v době, kdy zrovna aktuálně neplatí.

 Nebo je to opravdu přežitek, který do všeobecného přehledu průměrně vzdělaného jedince v dnešní době opravdu už neplatí?

Nevím, protože starého psa novým kouskům asi nenaučíš, i proto se občas se neovládnu a nějaké pořekadlo na děti uplatním. Obvykle mi nerozumí a kontrují svými anglikanismy: třeba BRB nebo klasické LOL.

Zatím úplně slovník nepotřebujeme, ale kdo ví, čiň čertu dobře a peklem se ti odmění.

I když pro mě je nejvíc výstižné, že komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.

A tím cílím na dospělé jedince, nikoliv na děti, protože ty mi nejen nerozumí, ale hlavně jsou ve stádiu nakupování, takže tam ještě šance existuje. Ale u dospělých, navzdory tomu, že naděje umírá poslední, tak házím ručník do ringuJ .

Jak se z toho nezbláznit

 Kniha, jako stvořená pro moje rozpoložení, náladu i situaci. Vracím se k ní už podruhé. Snad zabere...

Minimálně název zabírá, je takový výstižný:-) 

Osobní vzpomínka na Josefa Somra

 Měla jsem ho ráda. Jako skvělého herce a dobrého člověka. Bavilo mě jeho herectví. Vnímala jsem ho jako čestného a galantního muže. Obdivovala jsem jeho recitaci. Herecký koncert ve Viole s paní Bohdanovou, Gin Game. Hlášky jeho profesora z Básníků jsou vtipné a vyřčené tak, jak to uměl jen on. A tu známkovací, že můj předmět umí na jedničku jen pán bůh, na dvojku já, na trojku paní ředitelka / možnáJ/ a na čtyřku nejlepší z vás, tu s oblibou používám. Jen jí čím dál tím méně děti rozumí, většinou ji neberou jako vtip ale jako útok na jejich práva a vědomosti. Ale o tom nechci psát. Mám na pana Somra svou osobitou vzpomínkou. Kdysi, před mnoha lety, jako drzá studentka, jsem usoudila, že už je dost letitý, že by mohl chtít napsat paměti. A já, jako ta mladá, začínající spisovatelka, mu je pomůžu sepsat. A moje drzost ( kterou jsem v té době sebevědomě nazývala jako odvahu či progresivitu) šla tak daleko, že jsem mu v tomto duchu napsala. Dnes si představuji sama sebe, jak hluboce by mě urazilo, kdyby mi nějak nevycválaný cucák, což jsem tehdy byla, napsal, že jsem stará a jediné, co mohu dělat, je sepsat paměti. Nebyly maily, psala jsem dopis. A světe div se, on mi odepsal. Dodnes to mám schované. Laskavě, vlídně, s pochopením. Ano, chápe moje pohnutky, ale sám se k aktu pamětí nechystá Dlouhý dopis psaný vlastní rukou. Na závěr mi popřál hodně tvůrčích úspěchů.

A pak běžel čas, pozvolna mi docházelo, jak moc jsem byla drzá a vlastně nevycválaná. A jaký on byl gentleman s nadhledem. 

Od té chvíle uplynulo už tolik let, že to číslo ani nechci psát. Je to dlouho.

A on byl tehdy vlastně ve středním věku. Ale laskavý a empatický. Když nyní odešel do hereckého nebo, vzpomněla jsem si na svoji tehdejší drzost. I na to, že mě svou vlídností vlastně poučil, přispěl k mému dospění a zanechal trvalou osobní vzpomínku….

 I poučení, že věk je jenom číslo. Což je tedy moudrost, ke které jsem zatím úplně nedospěla, ale snažím se. 

Státní svátek

 Volný den. Nic víc. 

Pátrala jsem, na vlastní pěst, kdo si doma tento svátek nějak připomíná. Skoro nikdo. Vrcholem je asi povědomí o tom, že nějaký svátek je. Menší procento pak ví, proč je. 

A to je vše. 

Na někoho, kdo by si tento den nějak speciálně připomínal, jsem během svých rešerší nenarazila. 

Krom těch, co mají dneska narozeniny, nevidí na tomto dni nic, co by se mělo nějak slavit.  Ostatně, i já to tak víceméně vnímám. Je to oslava vzniku státu, který už dávno neexistuje. Kult Masaryka sice přetrvává, ale další politiky, umělce či jiné osobnosti už vám vyjmenuje asi jen badatel, protože i pamětníků valem ubývá. 

Navíc, pokud se monarchii údajně přezdívalo žalář národů, tak na jejích troskách vznikl nový, sice menší, ale principálně stejný žalář národů. Nebo jak praví můj oblíbený podcast, Přepište dějiny, žaláříček národů.

 A zkuste se ve svém okolí zeptat, co ví o dějinách Podkarpatské Rusi, součásti první republiky... Třeba, kde bylo hlavní město, jak se tam žilo, či zda znají nějaká města z té oblasti...

Nemá to být ode mne nějaké zkoušení všeobecných znalostí, spíš konstatování, že ten státní svátek ve své podstatě pozbývá smysl. A to do své rekognoskace terénu nezahrnuji monarchisty, ty by mě hnali...

K osvětě si jistě lze pustit řadu dokumentů, nejlépe Jak pejsek a kočička slavili 28. říjen, což je pohádka, kterou paradoxně v minulém režimu snad i zakazovali. Aby se náhodou o buržoazní první republiku nikdo víc nezajímal, nebo nevím proč:-)?

Dnes je státní svátek většinou spojován hlavně s kontroverzemi, které vyvolává pan prezident. Jako: koho tam pozve a koho ne, komu udělí nejvyšší státní vyznamenání a komu raději ne, koho urazí a koho bude ignorovat. 

Je to smutné, že to tak je, ale nepozvat nejvyšší ústavní činitele na státní svátek na udělování nejvyšších vyznamenání mi přijde docela prapodivné... 

Nu, což už, jen pár měsíců to snad vydržíme...A státní svátek 28. 10. vlastně i díky tomu snad neupadne v zapomnění:-(

A uvidíme, jak intenzivně se mezi lidmi bude slavit 17. listopad, další státní svátek v pořadí:-)

Peníze za suplování

 Neustále čeřenou hladinu současného školního rybníka rozvířily kruhy kamene hozeného z MŠMT. 

Sebrat nebo snížit peníze za suplování. 

Naoko je to jedno z mnoha úsporných řešení, doba je zlá, k šetření nás nabádá kde kdo, tak proč nešetřit i ve školství. Určitě to má dobrý základ, vždyť ministr sám má šestnáct, jistě dobře placených, poradců, ti určitě nemusí nic suplovat.  A k vládnímu a poslaneckému přidání na platech došlo právě nyní, jak ukázala nějaká média, tak se prostě někde ušetřit musí. Proč ne tedy na suplovaných hodinách, které stejně učitelé jen odsedí a děti si dělají, co chtějí… 

Tak je suplování  všeobecně vnímáno a nepopírám, že se tak děje. Ne ovšem stoprocentně, jak tvrdí pan ministr, který se – pro mě překvapivě - novinářským otázkám hájí slovy, nebyl jsem tam, nehlasoval jsem, nečetl jsem, nevím….

"Kdy a kde tedy pracuje," napadá mě při sledování jeho odpovědí řečnická otázka, na kterou logicky odpověď nehledám. 

Zajímá mě, co bude s tím suplováním. A jak by to bylo v jiné profesi, když vás pošlou dělat práci navíc a dopředu vám sdělí, že ji nezaplatí?

  Suplování je specifická školní záležitost, někdo to fakt jen odsedí. Ale to hodně záleží na atmosféře školy, na pedagogovi samotném, i na pravidlech dané školy. Mnoho lidí supluje tak, že učí svůj předmět, s plným nasazením. Jiní se na hodiny připravují, aby zadanou práci s dětmi odpovědně udělali, není to vždycky jen hlídací hodina. To se jistě stane, pokud bude zdarma. 

Pravda, některým to ani tak nedá, jsou to kantoři, ale proč pracovat zdarma, že? 

Navíc jsou kupříkladu učitelé, co mají snížený úvazek, suplují za někoho dlouhodobě nemocného, suplují odborně a kvalitně, přesto by neměli dostat zaplaceno? 

Našla bych jistě řadu dalších příkladů. Ale k ničemu by to nevedlo, zdá se totiž, že pochopení pro učitelskou práci nevane ani z ministerstva. Jak ho pak můžeme chtít po široké veřejnosti, která suplování vidí právě jen tak, že tam někdo sedí a děti se nudí. 

Nelze tedy suplovat empatické nejvyšší představitele oboru, protože to je boj s větrnými mlýny. 

Takže ve finále nezbývá než pracovat jen do výše svého platu, protože každý dobrý skutek je ve školství ihned po zásluze potrestán. Protože když se na suplování připravujete a učíte, stejně zaplaceno nedostanete, takže proč jít hlavou proti zdi....

Podzimní aranžmá

  Někdy je to v té Stromovce až výtvarně zajímavé.  I v dešti se tam dají dělat zajímavé fotky. Tobiáš ovšem, jako správná fotomodelka, dělá drahoty. Často se tváří, že je tedy upřímně otráven, zase nějaké focení. Vyžaduje tedy honorář, v podobě pamlsku, pak se nechá přemluvit. Někdy je to na dlouhé přemlouvání:-)

Vraždy v Mauthausenu

 24. 10. je poměrně temný den.

 A nejen naší historie, i v dnešních životech se kolem toho data dějí temné věci....

 Moje dnešní připomínka ale bude patřit těm, co 24. 10. 1942 byli zavražděni ranou do týla v koncentračním táboře  Mauthausen. Včetně čtrnáctileté Jindřišky Novákové, která tam zemřela téměř s celou svou rodinou, jako nejmladší oběť. 

Praha 8 tam  jezdí každý rok,  už od podzimu 2012, připomenout si oběti heydrichiády. 

A v katedrále bývá mše.  

Kdysi jsem tam četla jména obětí, to tedy byl mimořádně silný emotivní zážitek. Na mši, která se koná, snad vyjma covidu, každý rok, je předčítáno všech 294 jmen zavražděných lidí. Účastní se příbuzní, pozůstalí, přátelé a obdivovatelé. 

Letos se mše tedy koná. Stejně jako cesta do Mauthausenu. A já se vypravila s panem Švarcem po stopách zavražděných. V Libni. Šlo se z Libeňského světa po stopách obyvatel Libně, kteří byli za svoji pomoc odboji zavražděni. Po místech, kde bydleli, chodili do školy do práce, za zábavou. Bylo to jak emotivní, tak i zajímavé. Ráda bych napsala další díl o statečných lidech té doby, takže to bylo i inspirativní. Navíc, Libeň má své nepopiratelné kouzlo, barvy podzimu to ještě umocnily, takže to byl zajímavý den...

Umění ve městě?

 Tak jsme se na ni byli podívat. Na  mediálně slavné osvěžení prostoru na Rohanském nábřeží, v Karlíně. 

Nu, řekněme kulantně, docela síla. Nebo nic moc. 

V médiích to na mě tak šíleně nepůsobilo, ale v reálu je to divný. Možná i nehezký, což asi nevadí, umění nemusí vždy lahodit oku, má působit na emoce. 

Tohle ale ani na žádné žhavé emoce - tedy myslím tím ty moje -  nevyvolává. Spíš jen takovou ocelově odtažitou lhostejnost. To jako má být ono...? 

Se zájmem jsem si vyslechla en příběh, který k tomu mistr dodává. Story bájné Lilibeth. Vyprávěl v DVTV, že jde o první symbol feminismu, protože Lilibeth byla ve skutečnosti první ženou, takovou vzpurnou, s vlastním názorem, která Adamovi utekla. A bůh pak Adamovi seslal Evu...

   Nu, jenže příběh má pokračování. Lilbeth se musela potýkat s následnou pomstou, všechny její děti umíraly a ona se posléze za to mstí všem.....

Stává se temným symbolem démona, který zabíjí ženy při porodu, děti při porodu,případně stojí za syndromem náhlého úmrtí miminek. 

Tahle už je tedy symbolicky nic moc, neřku-li drsné, tedy, řekla bych...

   Na druhou stranu, tohle asi moc lidí neví. Stejně jako mnozí jméno Lilibeth slyšeli prvně v životě, většina zná Adama a Evu, Lilibeth je pro ně novinka. 

O myšlenkovém významu sochy asi nikdo moc přemýšlet nebude, prostě tam je a basta. Celé to zůstane v obvyklém líbí či nelíbí. 

Takže se vracíme k tomu, co budeme všichni, jako konzumenti umění v ulicích, vnímat z atmosféry kolem obří nahé ženy, Adamovy ruku a nohy Lucifera? 

Asi si časem zvykneme, co taky jiného. 

Zatím je to ale dost odpudivé, řekla bych. Navíc nevlídné, když jsem to jela fotit, vnímala jsem tam až negativní energii.  

Uvidíme také, co tu nakonec vznikne a jak to - kupříkladu bude rezonovat s nedalekou barokní Invalidovnou, zda jako pěst na oko či zda se to nějak sžije...?

Mnohdy to tak bývá. Tančící dům už dneska nikoho nepohoršuje, zapadl do koloritu města. Přesto v devadesátých letech byly takřka demonstrace proti jeho realizaci. 

Obecní dům vedle Prašné brány svého času vzbuzoval podobné emoce, něco tak strašného  přece nemůže být vedle gotického skvostu, psal dobový tisk. A dneska si bez Obecního domu těžko Prahu umíme představit.

  Takže třeba to tak bude i v Karlíně. Ale zatím asi budu jezdit jinudy, než kolem Lilibeth na Rohanském nábřeží. Za mě je to totiž docela nepovedený pokus o umění ve městě. Ale jako vždycky v umění, každý to má jinak:-).

Habsburkové přicházejí…

 Dnešní datum je z hlediska historie vlastně nenápadné, přesto pro některé generace historiků bylo stěžejní. Na český trůn dosedli Habsburkové. A vydrželi tam až do roku 1918. Vznikl mýtus, že jsme čtyři sta let trpěli. František Palacký do roku 1526 dovádí své monumentální historické dílo, Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Pak už to podle něho nebyly české dějiny. Nu, řekněme, že František byl, při vší úctě k němu, trochu zaujatý. Prý kupříkladu nikdy nechodil k letohrádku Hvězda, protože podle něho zde Češi utrpěli svou osudovou katastrofální porážku. Doba Habsburků byla dlouhá, někdy klidná a úspěšná, jindy dramatická a smutná, prostě život sám. První z celé té řady byl Ferdinand I. Habsburský, který byl právě 23. 10. jednomyslně zvolen českou šlechtou.

Kdo to vlastně byl a kde se vzal?

Narodil se ve Španělsku a tam také prožil své dětství. Rodiče nepatřili úplně ke vzorům dospělé vyrovnanosti a rodičovské lásky. Taťka Filip si životem nesl přezdívku Sličný.  Líbil se ženám a dovedl toho patřičně využívat. Maminka naproti tomu byl silně nábožensky založená a dlouho předurčena k životu v klášteře. A politicky motivovanému sňatku, který vymysleli její rodiče, katolická veličenstva Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský, se zpočátku bránila. Pak ale spatřila svůdníka Filipa a víra v boha se přetavila ve vášeň k manželovi. Údajně šlo až o posedlost, která se projevila pomatením smyslů po jeho smrti. Odmítala vydat jeho tělo k pohřbení. To už byla matkou syna Karla a našeho Ferdinanda a ještě těhotná s dcerou, kterou tedy porodila po Filipově smrti. A poté byla ona sama zavřena do kláštera a zbavena svéprávnosti. Ferdinand vyrůstal u svých prarodičů. Samozřejmě, v katolickém duchu. Když zemřel jeho dědeček Ferdinand Aragonský, vrátil se do Španělska jeho starší bratr Karel a bratři se poprvé v životě osobně setkali. Nepobyli spolu dlouho, bratr mladšího Ferdinanda poslal do Holandska k tetě Markétě. Přesto oba měli silně vyvinutý dynastický zájem a postupovali v naprosté shodě v získávání dalších zemí pro habsburskou korunu. Karel učinil mladšího bráchu svým zástupcem, sám si vybral Španělsko, bratr se stal panovníkem v rakouských zemích. S Jagellonci, kteří byli v té době na vzestupu, se dohodli na sňatkové politice. Jeden z nich si měl vzít Annu Jagellonskou. Který, to se dlouho nevědělo. Nakonec los padl na mladšího, který to dost neochotně přijal. A nakonec se překvapivě zamiloval a byla z toho láska jako trám, patnáct dětí a letohrádek královny Anny, zvaný Belveder. A jako bonus vláda na Moravě, kde mu šlechta uznala Annina nástupnická práva. V Čechách ale musel licitovat, slibovat a nechat se zvolit. A jelikož jak známo, slibem neurazíš, byl opravdu 23. října roku 1526 českými stavy zvolen jednomyslně. Navzdory tomu, že na uvolněný český trůn, který osiřel po bitvě u Moháče, bylo adeptů povícero. On slíbil a vyhrál.  O den později, tedy zítra, byl korunován. Vládl tady do roku 1564, tedy dost dlouho, ale v Praze moc nepřebýval. Jako svého místodržícího sem vyslal svého druhorozeného syna Ferdinand Tyrolského, který si zde realizoval své umělecké ambice. Byl to takový předobraz budoucího Rudolfa II. Snad jen méně podivínský. S taťkou se ale hádal dost, třeba kvůli svému utajenému sňatku s Fillipinou Wellserovou,  která nebyla dostatečně urozená, aby ji mocný tchán akceptoval. Tak našli azyl v Čechách, zatímco císař Ferdinand dával přednost Vídni.  I tak proti němu vypuklo povstání, kterému říkáme první protihabsburské. Ferdinand to ovšem zvládl, dva rebely nechal popravit a pak už měl docela klid. Aby nad tím klidem měl kdo dohlížet, povolal do Prahy jezuity. Vládl pevnou rukou, absolutisticky. Svou ženu Annu bezmezně miloval. Když mu při porodu jejich patnáctého dítěte zemřela, byl nejen nešťastný, ale údajně prohlásil, že už se žádné jiné ženy ani nedotkne. A podle všeho to dodržel. A na Anninu památku nechal postavit již zmíněný Belveder. Navzdory svému vztahu k Vídni nechal svou manželku pohřbít v Praze, v katedrále. A tam po své smrti spočinul i on. Na trůn nastoupil jeho prvorozený syn a dynastie Habsburků pokračovala dál. Ale určitě jsme pod jejich vládou neúpěli, alespoň ne trvale.

Hezky a zajímavě o Habsburcích píše Antonín Polách.

 

Nikotinové sáčky

 Rozmohl se nám tady takový nešvar, děti si oblíbily nikotinové sáčky. 

V množství větším než malém. Ve věku mladším než přijatelném. 

Prostě malé blechy to zkouší. 

Když jsem to zachytila, vedla jsem s nimi na dané téma diskusi. Nevidí na tom nic špatného. Navíc, tak snadno se to sežene. 

"Vždyť Vám není ani osmnáct?" oponuji poněkud konsternovaně.

" Ba ani patnáct ne?! 

"To nikdo neřeší," vysvětlují upřímně. "A když náhodou ano, koupíme to na netu, tam už je to úplně jednoduchý. "

A je to. 

Nějaká prevence a vysvětlování je asi marné, na netu je všechno snadné. 

Až z toho veršuji. 

Nicméně, pustili jsme se do razantní osvěty. Ne snad, že bychom ji dosud nedělali, ale je třeba přeřadit na vyšší rychlost. Aby děti pochopily.

No, není to jednoduché. Spíš běh na dlouhou trať. 

A jako třešnička na dortu, sehnat odborníka na přednášku, který by za nějaký obolus šel šířit vzdělání mezi děti školou povinné, nebylo vůbec jednoduché. Až tak, že se to vůbec nepovedlo. 

Buď chtějí moc peněz, nebo dělat celý preventivní program, případně se jim nezdá forma besedy či přednášky, prý jsou jedině interaktivní. 

To samo o sobě by mi nevadilo, přizpůsobím hodinu jejich interaktivitě. Vadilo mi, že když jsem souhlasila, tak jejich interaktivita vyhasla a již se interaktivně neozvali. 

Prevence tak zůstala na našich bedrech. Jako kdysi, za socíku. Urob si sám:-) Nebo Receptář Přemka Podlahy, všechno dokážeme svépomocí. 

Ano, dokázaly jsme to.  Jen mě přístup institucí, placených za prevenci z grantů či z čeho, dost mrzí. Ale co už, nejspolehlivější ruku najdeš na konci svého ramene, tak jsme se s nikotinovými sáčky porvaly. Snad dobře. 

Teď už by nám měla pomoci legislativa, není přeci normální, že desetiletý kluk ujíždí na nikotinových sáčcích a nic mu nebrání si je koupit. V podstatě legálně.

A pak už je to na rodičích a na nás. Aby pochopily, myslím děti, že čím dřív začnou, tím dřív skončí. 

Někdy mě to ani nenapadne

  Protože většinu věcí soudíme podle sebe, může se stát, že předpokládáme, že ostatní to mají stejně nebo alespoň podobně. Třeba já si vypínám upozorňovací zvuky na různé konverzační kanály, aby mi nepípaly o hodině či před usnutím. Telefon ale nevypínám, kontroluji, čímž mi informace většinou neuniknou. Jen mě neruší oznámení o jejich příchodu. Někdo si to vypíná úplně, proto mě někdy překvapilo, že daný jedinec neodpovídá nebo nereaguje. To ale netrvalo dlouho, sama si také pracovní záležitosti ráda vypnu, abych nebyla na příjmu non stop. Přesto někdy opravuji písemky v noci či o víkendu. A pak je nasázím do Bakalářů, abych měla čistý stůl. Nějak mě nenapadlo, že když někomu v sobotu zapívá v bakalářích špatná známka, může z toho mít i zkažený víkend. Nebo v situaci, kdy se překliknu a zadám známku o řádek níž. Celý je to pak jinak a děti žijí v jiné realitě. Minimálně do pondělí. Jistě, mohou si to vypnout, ale to je tzv. nevyžádaná rada. Děti obecně telefon moc nevypínají, potřebují být pořád online. Tak sem přestala opravovat, respektive komunikovat s nimi mimo pracovní dobu. Popravdě, nepadlo by mě to samotnou. Ale stěžovaly si maminky, že jsou děti přetížené. Byly to dámy z jiných ústavů, ne od nás. Při venčení psa se svěřovaly, jak jsou děti přetížené a že jim chodí zprávy ze školy i v sobotu v jedenáct večer. Škola tím vysílá signál, že musí být pořád na příjmu, vlastně tak podporuje workholismus. Nebo nezdvořilost, jsou přeci pravidla, sice nepsaná, ale fungující, jako že na návštěvu nejdu bez ohlášení, nevolám po osmé hodině, píšu maily jen v pracovní době…Přiznám se, že něco mě zaskočilo. Telefonát či sms beru jako hodně soukromé, vyjma rodiny a blízkých přátel nikomu večer nevolám ani nepíšu. Ale mail pošlu klidně ve tři ráno. Protože si myslím, tedy myslela jsem, že si ho každý přečte v okamžiku, kdy uzná za vhodné otevřít mailovu schránku. Já to tak mám. Ale, podle sebe soudím tebe. Zjevně to tak vůbec nemají všichni. Někteří to dokonce berou nejen jako nezdvořilost, ale i útok na vlastní soukromí. A tak o tom tady dumám a asi přestanu. Maily stačí během pracovní doby, známky rovněž. Aby z toho někdo neměl zkažený víkend. Protože bonton mobilní komunikace je taky bonton. A posílat slovní hodnocení někdy o půlnoci asi není to pravé ořechové.  Navzdory tomu, že si to mohou vypnout. Nebo…?

K čemu mi to bude?

Kdo z učitelů či rodičů na takovou otázku neodpovídal? Když se dítěti nechce učit, zákonitě přichází na scénu tento většinou nesnadno zodpověditelný dotaz. Pravda, někdy to není obtížné, procenta si musíš umět spočítat celý život, stejně jako bys měl umět číst či se psace podepsat, tři tiskací křížky většinou nestačí. Je dobré umět se zorientovat se v mapě či domluvit se v cizím jazyce. Tady jsou argumenty jasné. Někde to jde hůř, ale dá se, naučí tě to přemýšlet, budeš umět zpívat či si poznáš své tělo v hodinách biologie. S něčím si neví rady ani odborníci. Ti se pak dělí na další podskupiny, z nichž v některé by nejraději zrušili úplně všechno, v jiné zase ponechali jen svoje předměty. Mnozí by rádi jen redukovali, jiní hledají vysvětlení, k čemu to všechno bude. Pravda, druhy vět či větných členů nebo derivace či organická chemie, kterou většina dětí nechápe, se obhajují těžko, ale pořád si myslím, že svůj význam mají. O své specializaci má brzy jasno jen málokdo, takže je dobré rozhlédnout se, než se vydám jedním směrem. Tak na to hledím já, v té obecné rovině. Ale nejvíc se s tím samozřejmě potýkám v dějepise. Ona slavná věta, že historie magistra vitae, která nás chce přesvědčit, že z dějin se máme poučit, bohužel neplatí. Nepoučil se nikdo. Každý jakoby si chtěl prožít svoje vlastní dramatické dějiny. Tím vyvracím další oblíbenou frázi, že kdo nezná svoje dějiny, musí je prožít znova. Nevypadá to, že zrovna tomu by se současná politická scéna chtěla vyhnout, takže přichází na řadu další floskule, a totiž, že dějiny se opakují. Neopakují. Alespoň ne  ve stejné podobě, spíš v nějaké analogii. Nebo jakémsi povýšeném levelu. Komunismus, jaký byl před rokem 1989, asi nebude, ale totalita v jiné podobě zcela jistě. Ale na tu většinou nejsme připraveni, protože klasická bývá příprava na minulou válku, takže argument, že se poučíme v dějinách, je i tady nulový. Minimálně pro děti školou povinné, které dějepis většinou moc nemusí, raději žijí svojí současnost než cizí minulost. Historie je specifická tím, že se zájemci o ni probouzejí až v dospělém věku. V sedmé třídě, kdy je doba povinného vzdělávání, je jim to většinou šumafuk. Argumentují dotazem, k čemu mi to bude, když se stejně nikdo nepoučil? Těžko se argumentuje, když vidí realitu, která koresponduje s tím, o čem se učí v dávné minulosti. Ať už jde o korupci, cenzuru, válku, appeasement, protekci, diskriminaci či císařovy nové šaty… Těžko se hledá vysvětlení, až jsem pro ty starší, co už jezdí autem, jedno našla. Nevím, kdo ho řekl, ale líbí se mi a vnímám ho jako naprosto výstižné. Dějepis je pro vás jako zpětné zrcátko u auta. Je třeba do něho občas kouknout, abychom jeli bezpečně, ale když do něj hledíme pořád, bez sledování cesty vpřed, nabouráme. Na gymnáziu to akceptují, berou to jako odpověď na otázku, k čemu mi to bude, když chci studovat kupříkladu jadernou fyziku. Nevím, jak je tomu jinde, zda podobné argumenty berou i děti na základní škole či v učňovském oboru, ale vím, že v provozu zpětné zrcátko potřebujeme k bezpečné jízdě skoro všichni. Protože i za volantem mnohdy sedí tací, co se bezhlavě řítí vpřed, bez ohledu na ty, co jedou za nimi. Dost často nabourají, a odnesou to s nimi i jiní lidé. Jako ti, co ignorují dějiny. Jak vysvětlujete dětem vy, k čemu že jim to je?  

    

Ještě se to stihlo

 Je to už ex post, výstava skončila.

 Ale povedlo se jí stihnout, tak mohu se zpožděním  připomenout, že v Sovových Mlýnech

 proběhla zdařilá výstava manželů Evy Kmentové a Olbrama Zoubka. 

Máme na Letné i jejich dětské hřiště, tak jsou mi asi nějak bližší. Nevím jestli je to právě tím, prostě se mi jejich tvorba líbí.

A instalace byla vydařená, líbilo se mi. 

Jen galerie jako taková, Sovovy Mlýny, mi připadaly nějaké zanedbanější, než si je pamatuji. Takové šedé a chátrající. Možná to byl jenom pocit, přeci jen, dlouho jsem tam nebyla. Možná je to ale odchodem paní Medy, prostě něco skončilo a uvidíme, zda něco zajímavého začne.

Uvědomila jsem si taky, jak jsou Sovovy Mlýny bariérové, není úplně snadné , kupříkladu pro vozíčkáře, se sem dostat. 

Ale navzdory všemu, je vždycky zážitek se sem dostat. A ten výhled na Vltavu, ten lze směle zařadit mezi zdejší krásné výstavy:-)

                                   Olbram Zoubek ale naprosto skvělý:-)

Doktor bez skalpelu

 

   V Thomayerově nemocnici se alespoň jednou léčil snad každý Pražan. Nebo o ní každý alespoň ví, je vnímána jako dominantní bod na mapě pražských nemocnic.

 Jméno dostala po slavném lékaři Josefu Thomayerovi, rodákovi ze zámku, který si znalci Jiráska spojují se jménem Lomikara a jeho slavného vězně Koziny. Do roka a do dne…     

   V chodovském zámku v Trhanově, kde se Josef v roce 1853 narodil, jeho tatínek pracoval jako zahradník. Základní vzdělání Pepovi poskytl trhanovský kaplan, který ve výuce neuznával nic jiného, než německý jazyk a výuku dětí i proto vedl v tvrdém germanizačním duchu. Němčina ovšem nadanému Thomayerovi nedělala žádné potíže, jednak žil v německy mluvícím kraji, jednak stejně snadno ovládl i francouzštinu, latinu, ruštinu, polštinu či italštinu.

Polyglot.

Či lépe řečeno, renesanční člověk, protože byl pevný v kramflecích i v literatuře, dokonalý v matematice, orientoval se ve výtvarném umění…

Hodně k jeho všeobecnému rozhledu napomohlo i celoživotní přátelství s Emilem Frídou, jehož pozdější slavný pseudonym Jaroslav Vrchlický pochází právě z Thomayerovy hlavy. S Vrchlickým se seznámil v Klatovech na gymnáziu, kde se Thomayer snažil svého mladšího spolužáka doučovat matematiku. Bohužel marně, Emil byl ohledně přírodních věd beznadějný. Také raději přestoupil do pražského Jungmannova gymnázia a aktivně se zapojil do života pražské literární elity. A Thomayer, který do Prahy přijel studovat medicínu, se s nimi velmi intenzivně spřátelil. Jako student musel šetřit, ale to mu nebránilo scházet se svými literárními a výtvarnými přáteli v Umělecké besedě.

Brzy také sám publikuje a honoráře, poměrně štědré, mu začínají umožňovat zajímavý život. Po ukončení studia a jednoroční vojně nastupuje do zaměstnání u profesora Bohumila Eiselta. Práce v nemocnici byla bez nároku na plat, vydělával si svou vlastní praxí, která se brzy stala velmi proslulou a vyhledávanou. Thomayer byl totiž skvělý diagnostik. Kouknul a viděl…

  V roce 1902 byl jmenován šéfem II. interní kliniky, kterou úspěšně vedl dalších dvacet let. Byl svým způsobem velký průkopník, většinou se nebránil novým věcem a hlavně pacienta vnímal jako komplexní osobnost.

  V čem naopak hodně pokulhával, byl jeho vztah k operacím. Radil spíš klid na lůžku než operační zásah. Kupříkladu při zánětu slepého střeva. Nevěřil svým oponentům, že operace pomůže.

„Kdo chce zemřít, nechá se operovat,“ tvrdil často svým pacientům. Bohužel, mnozí zemřeli právě proto, že se operovat nedali.

Slovutný lékař ovšem nesnášel odpor a protinázory, neměl rád ani kompromisy, stejně jako povrchnost či lenost. Sám vstával pravidelně v pět ráno a celý den pilně pracoval. Od ostatních žádal dost nekompromisně totéž. A z nějakého důvodu neměl rád lidi ze středních Čech, proto také studenti z tohoto kraje svoje rodiště preventivně tajili, aby měli šanci udělat zkoušku.

Ve volném čase se doktor Thomayer rád věnoval svým přátelům: Jiráskovi, Vrchlickému či Alšovi. S oblibou vyráželi na dlouhé túry do přírody.

A ženám, samozřejmě. Tady byl ovšem za velkého gentlemana, o svých láskách nemluvil, nezveřejňoval je a také se ale nikdy neoženil.

     Když se v roce 1924 začal u Krčského lesa stavět sociální komplex tzv. Masarykových domů, asi ani ve snu ho nenapadlo, že později z nich bude nemocnice nesoucí jeho jméno.

   Byl od roku 1921 na penzi, ale jako aktivní důchodce, s neustálým zájmem o to, co se děje. Ve třiadvacátém oslavil sedmdesátku, ale od té doby to s ním šlo z kopce. Na operaci jít odmítal, síly mu ubývaly a v 18. 10. 1927 v poklidu doma zemřel. Je tomu tedy letos devadesát pět let, kdy nás opustil slavný lékař Josef Thomayer.

 Zanechal po sobě širokou paletu nadaných studentů, kteří v jeho započatém díle aktivně pokračují dodnes. A mnozí právě v Thomayerově nemocnici.

Psáno pro Listy Prahy 1

 

Gazdík je zpátky

Nehodlám se pouštět do nějakého politologického, ba ani morálního rozboru. 

Jen stručně. Takové první zmatené emoce.

Zachytila jsem to v médiích. Bývalý ministr školství Gazdík je zpátky na MŠMT. Údajně už od počátku října. 

Napadá mě jen několik edukačních stručných asociací, které často vysvětluji dětem. Jako že když tě vyhodí dveřmi, vrátíš se oknem, či známé Mňačkovo Jak chutná moc, nebo z klasické latiny, exempla trahunt, tedy příklady táhnou... 

Těžko chtít po dětech něco, když vidí něco jiného přímo v čele resortu, který se má starat o ně. Patří sem i ona pověstná ryba, co smrdí od hlavy či co oči nevidí... (o jeho cestě zpět se toho moc neví, takže navzdory všemu může v klidu poradcovat) a nikoho to asi moc nebolí...

  Ale abych zachovala premisu, na které jsem to dnes postavila, tedy, že budu stručná, skončím otázkou:                                                                

                                                  Dělají si z nás blázny?

Stručné, jasné, výstižné...

Achilleova píseň

                                                       Dnes tato kniha.  S výrazným podtextem. Uvidíme...

Líný učitel

 

Být líný – nejen učitel -  jde dobře mnoha lidem. V případě učitele je to zcela jistě cílené provokativní prohlášení, učitel by z podstaty věci asi líný úplně být neměl, chce přeci jít dětem vzoremJ

 Nicméně, lenošíme mnozí  často a rádi, takže nás určitě bude zajímat, jak je to myšleno.

Podstata metafory líného učitele je totiž o něčem jiném. Pan Čapek si na tom postavil kariéru či mediální zájem.

 Kdysi jsem byla tou premisou, která předpokládá  (nebo tak jsem ji tehdy pochopila), že děti inspirujeme, naťukneme k poznání a pak už je jen vedeme, oni pracují samostatně, mají radost z poznávání a šíleně je to baví, hodně okouzlená.  Jo, to je přeci super!

A učitel, místo aby mluvil před tabulí a vykládal, vlastně naoko „lenoší“.

 Ostatně, pořád je to dobrá myšlenka, líbí se mi.

Začala jsem proto tu jeho  platformu Líného učitele více sledovat. Do rukou se mi se žádostí o recenzi dostala jeho kniha Uč jako umělec. Asi nic není náhoda, mělo to tak být.  A navíc,  kdo by nechtěl učit tak, že bude srovnáván s umělcem, vždyť učitel  vlastně také tvoří umělecké dílo.

Ale už u té četby jsem zapochybovala. Kniha byla sice plnázajímavých podnětů, ale také razantních útoků proti těm, co školní práci dělají jinak.

A protože časem většinou věci gradují,  dnes už jsou ve vystoupeních Líného učitele převážně útoky proti všemu a všem, všichni ostatní to dělají špatně, chybně, postaru, blbě…

Nijak se kupříkladu netají nenávistí (to je možná silné slovo, ale jiné výstižné jsem nenašla) k osmiletým gymnáziím, která podle něho škodí vzdělávání, jsou snůškou převážně neschopných učitelů a elitářských dětí, které nechtějí být na základní škole. S tím se mi nechce moc souznít, ale nemohu najít relevantní důvod, který by to jasně a srozumitelně vysvětlil. Co se asi Línému učiteli během jeho vzdělávacího procesu přihodilo, že dští oheň a síru? Asi by mě jednoznačně a razantně odpálil odpovědí, že škodím vzdělávacímu procesu už jen svou existencí a víc by se debata nevedla.

Diskuse- minimálně na sociálních sítích-  většinou totiž není o hledání východisek, ale je často postavená na dehonestaci ostatních, protože oni to přeci dělají špatně, jsou zkostnatělí, konzervativní a bůh ví jací. Jen on je moderní, flexibilní a chápe děti.

Je to škoda, protože to vysílá prapodivné signály třeba právě k dětem, že ti dospělí neumí kultivovaně diskutovat.

Škoda je to i proto, že každé dítě je jiné, proto i při vší úctě k myšlence, idea líného učitele nevyhovuje všem.

Škoda je to ale hlavně proto, že potvrzuje to hlavní, co podle mě ve školství vůbec nefunguje, a to kolegialita mezi kantory, školami či metodami vzdělávání.

Někde to trochu je, nelze to sejmout globálně, ale většinou je to o konfrontaci. Jako, kdo je lepší…

 To by ostatně ještě asi ani nevadilo, kdyby v tom nebyla agrese a povýšené poukazování na ostatní, že oni jsou horší, neřkuli k ničemu.

Možná je to celé jinak, ale dneska cítím z vystoupení Líného učitele a jeho fanoušků toto. Třeba mi někdo bude oponovat, jen to nesmí být formou prezentace, protože to je další prvek, který je na black listu. Kdo používá prezentace, je prostě mimoJ  

Asi nebude dostatečně línýJ

Těžký život šprta

  Titulek je záměrně zavádějící, zamyšlení bude opravdové. Šprta ve své úvaze totiž nechci vnímat vůbec pejorativně, naopak. Zvolila jsem spíš provokativní formu názvu, abychom učinili úlitbu bohu sledovanosti.

  Přemýšlím totiž  o dětech, které se chtějí učit. Dobrovolně. Baví je to. Nemusí být doslova šprti, naopak. Jsou přirozeně zvídavé, mají jakýsi smysl pro povinnosti, tedy chtějí úkoly plnit. Školu považují za samozřejmou, něco je baví víc, něco míň.

   Nemají v genech tendenci k nějakému soustavnému vyrušování v rámci procesu, mají své cíle, chtějí jich dosáhnout. Plnění úkolů či nějakou školní práci považují za normální. Rádi by se rozvíjely.

   Systém je ovšem většinou nastaven tak, že když neprudíte, nikdo si vás moc nevšímá. Jste za toho hodného, občas vás za to i pochválí, ale ve třídě je třeba udržet pořádek, tak se intenzivně věnují těm hlučným dětem. Těm, co úkoly neplní, co nevydrží hodinu pracovat,

o nějakém klidu ani nemluvě. Řeší se, proč nemají úkoly, proč nevydrží soustředěně něco dělat, proč neustále řvou, ubližují spolužákům, mají řeči…. Taková školní klasika.

   Ti, co chtějí pracovat, mají zkrátka peška. Nikdo na ně nemá čas, není prostor se jim věnovat.

   Při pedagogické poradě se obdobně řeší ti nezbedníci. Na normální (ne, nemluvím o extrémně nadaných jedincích) děti, které chtějí vyhovět (to je dnes takřka neslušné slovo, ale jiné mě nenapadlo),  s radostí by se normálně učily, mnohde většinou není čas.

Tudíž se obloukem vracím ke svému zavádějícímu titulku, který je ve své podstatě bolestně pravdivý. 

A totiž, že ti, kdo chtějí normálně pracovat, nemají ve školách většinou na růžích ustláno.

 Ano, jsou pokusy, jak to zlomit, fungují různé alternativy, které s tím bojují, leč většinově mám pocit, že pokud jste dítě, které tak nějak běžně pracuje, jste přiměřeně aktivní, ale nikterak nevybočujete, jste vlastně obětí šikany. Těch, kteří to mají jinak a kterým se všichni věnují.

Aby bylo jasno, nemluvím o dětech s diagnózou.

 A vlastně víc mluvím o učitelích, kteří to tak mají většinově nastavené, mnohdy, aniž by si to uvědomovali. Situace je k tomu nutí.

 Je to běh na dlouhou trať, změnit tento způsob vnímání. 

Ale když se na to víc zaměříte, sledujete to, je to bohužel opravdu tak. Třeba pedagogické porady:

„Kdo má problémy a kdo neprospívá?“

Častý začátek dialogu. Ten se rozvine v divokou diskusi o všech možných a nemožných problémech a děti, které do této množiny nepatří, nikdo moc neřeší. A výsledek je ten, že děti, které měly zájem a chtěly, jsou systémem utlučeny do jakési průměrnosti. Nebo do opačného extrému, začnou na sebe nějak upozorňovat. Ovšem radost z poznání a vzdělávání jde v každém případě do kopru…

V Libeňském světě

 Povídání o Statečnosti, které je nyní asi potřeba víc, než bychom kdy čekali, bylo v úterý v Libeňském světě. Je to krásné a inspirativní prostředí, jsem moc ráda za pozvání i za možnost zde vystoupit... Promítání filmu bylo tentokrát obohaceno o přítomnost pana režiséra. Publikum bylo vnímavé a dostalo se mi nových inspirací. Tak se těším na práci na dalším dílu o statečných ženách

 

Anomálie

Školství, které se nás všech nějaký způsobem dotýká, je poměrně dost sledovaným oborem. Své máte říci jako dítě, rodič, učitel, politik, novinář či klasický přítel školyJ. Řekněme, že na školu se v běžném hovoru dostane víc lidí než na prostředí jaderné elektrárny či pohřební služby nebo pracovní náplň obchodního managera nebo poštovní doručovatelky. Navzdory drobnohledu ale školní prostředí nabízí několik anomálií, které běžnému pracujícímu nejsou moc srozumitelné.  Už jen klasická školní hodina, která trvá 45 minut mlže být mnohým nesrozumitelná. Stejně tak rok, který se ve škole běžně vnímá do konce června, který mnoha kantorům nahrazuje silvestrovské veselí. Ovšem účetní a kalendářní rok jsou v úplně jiných dimenzích, takže anomálie jako vyšitá. Lze to úspěšně aplikovat i na dovolenou ala prázdniny, které mnozí zaměňují, leč není tomu tak. To ale nevysvětlíš. Stejně jako vedení školy většinou nevysvětlíš, že klidně můžeš chodit v červenci do školy (škola bez dětí je pořád škola), ale v lednu potřebuješ se svými vlastními dětmi odjet na dva týdny na hory. To moc nefunguje, takovou anomálii školy většinou nepřipouštějí. V rámci zákoníku práce se mnozí z mimoškolní oblasti podivují nad anomálií pracovní doby, jako že je nějak kratší než klasický týden. Že se do pracovní doby započítávají i ty věci kolem, jako jsou přípravy či opravy, to už se moc nevnímá. Takže je to další klasická anomálie, stejná, jako přestávky, které neznamenají přestávku v práci, ale jiný druh práce, takže když za vámi někdo chce přijít o přestávce a vy tvrdíte, že nemáte čas, protože dozor či něco podobného, je to pro někoho dokonce podezřeléJ. Pro mě osobně je největší anomálií školy fakt, že je pro učitele větší problém uvolnit se z porady než z výuky. Ač mám pro různé anomálie, a to nejen školní, velké pochopení, tohle fakt nechápu. A setkala jsem se s tím vícekrát, takže to nebude jen náhoda či náhodné nenaladění funkcionářů. Ve škole je vůbec lépe se neuvolňovat, nějak se očekává, že doktory či řemeslníky či úřady si zařídíte mimo Vaši pracovní čili výukovou dobu. Zejména na úřadech, kde pracuji pro veřejnost dvakrát týdně, se to dobře vysvětluje. Řemeslník někdy za tučný příplatek přijede ve večerních či víkendových hodinách, ale doktor se stejně jako úředník neptá. Nicméně, to jde, někdo to vysupluje, máte nárok na nějaké dopoledne či možná i den, abyste si to zařídili. Ale omluvit se z porady je mnohem složitější. Tu za vás nikdo nevysupluje a ty dvě plánované hodiny, které jsou na schůzi určeny, a kde se většinou planě plácá, protože každý se potřebuje vymluvit a k ničemu to nevede, ty si musíte odsedět.  Vždycky jsem si myslela, že je lepší učit a pak nebýt na schůzi, ze které si přečtu zápis, ale další školní anomálie tvrdí opak. Ze školních schůzí se prostě neomlouváJ. A protože se mi ty anomálie natáhly víc, než jsem čekala, udělám z neomluvitelné schůze tečku a další anomálie budou na pokračováníJ Což je vlastně také anomálie.

Číšník

 Máme (měli jsme)  oblíbenou kavárnu, kam občas zajdeme, posedíme, zrelaxujeme a pokračujeme dál. Zatím vždy dobrý. Až tento týden. Ne snad, že by šlo o zážitek přímo šokující, ale udiveni jsme byli. To ano. Po křtu audioknihy jsme si sem zašli na kávu. Nikdo tu nebyl, tedy uvnitř. Všichni zbývající hosté seděli venku, užívali krásný podzimní večer.  My jsme zašli dovnitř, kde jsme opravdu byli sami. My a číšnické duo. Nás si vybral on. Pořád brousil kolem a na každé naše slovo z rozhovoru reagoval. Jako amatérský kouč či psycholog. No, to člověk nevydrží dlouho. On ale na žádost, aby nás nechal být, nereagoval. Za chvíli přiskotačil znovu a nezaměnitelným hláskem se vyptával, co že to tu tak krásně voní? Když se mu nedostalo odpovědi, zase se pustil do naší psychoanalýzy. Nu, to se nedalo, jdeme pryč. Stihli jsme fakt jen ty dvě kávy. Neuměli to spočítat. Nejprve chtěli tři stovky. I v době dnešního zdražování je to víc, než je člověk za kávu ochoten dát. Nu, nakonec jsme si to spočítali sami, bylo zaplaceno a šli jsme pryč:-)

Nic se vlastně nestalo, byla to spíš jen situace k pousmání. Navíc na Letné je tolik hospod, že stačí přejít ulici a jste v jiný. Mě spíš zaujal fakt, že si to dovolí, že je jim to jedno. Během našich dvou káv odradili další dvě dvojice, byli totálně sjetý, kdybychom odešli bez placení, je jim to jedno. Stejně, jako když chtěli za dvě kafe tři sta, nebo pět set, prostě jaké číslo rozeznali. 

Asi prostě pořád není tak zle, když takhle jdou vydělávat peníze. A to je vlastně dobrá, uklidňující zpráva. Že se zatím na horní palubě Titaniku pořád tančí.

Ale do oné kavárny se hned tak asi nevydáme, žlučí nám přeci jenom trochu hnuli.