středa 30. září 2015

Foto

Včera jsem psala o umění, dnes se o umění pokoušíme vlastnoručně. A možná také bude abstraktní. Celý tento týden je u nás projektový, pod názvem kultura v nás a kolem nás. Moje skupinka jde od daguerrotypie až k dnešní mobilománii. Jinými slovy, zabýváme se fotografováním, od jeho dřevních dob, kdy udělat fotografii znamenalo vskutku rodinný svátek a nákladnou záležitost, přes fotografování na film, kdy jste museli velmi dobře zvážit, kdy tu spoušť stisknete, až k dnešní foto- inflaci, kdy díky mobilu chrlíme miliony fotek, velmi často bezobsažných. Vyvolat starý kinofilm je dnes již takřka zapomenuté umění, stejně jako atributy s tím spojené: fotokomora, ustalovač, posléze pak fotografické růžky, fotoalba apod. To všechno si chceme během našeho fototýdne vyzkoušet, včetně vlastních pokusů o fotografické umění. No, umění je zde asi silné slovo, ale budeme se fotkou zabývat opravdu důkladně. Z hlediska historického,
faktografického, zpravodajského, uměleckého…. 
No, těším se. A určitě nějakou fotodokumentaci dodám, možná i“umění“:-)

úterý 29. září 2015

Za uměním...

Navštívili jsme galerii. Do galerií já chodím ráda, což o to, ale jako starý konzervativec si vybírám historií prověřená místa, kde visí obrazy, které umím dešifrovat. Před který se postavím a rozeznám, co tím chtěl autor říci. Ba dokonce jdu tak daleko, že navštěvuji, třeba ve Veletržním paláci, pouze oddělení obrazů devatenáctého století, které vnímám jako balzám na duši. A protože tam chodím opravdu často, mnohé obrazy rozeznám již zdálky, takže mohu, pokud se naskytne příležitost, oslňovat výkřiky typu: „ To je ale krásný Schikaneder, či hle, jaký pěkný Purkyně či tohoto Ženíška jsem zde ještě neviděla….“ , aniž bych musela ostřit svůj slábnoucí zrak na popisky vedle obrazů. Výkřiky bych samozřejmě provozovala jen v případě, že by o to někdo stál, či kdybych toužila někoho okouzlit či ohromit. Jelikož nic takového nehrozí, tiše se jejich krásou kochám a mám pocit, že jsem pronikla do výtvarného světa. 
Naše poslední návštěva byla ale jiného rázu. Měli jsme se seznamovat s moderním uměním. Přestože jsem hrdou majitelkou mobilního telefonu, čímž pádem mohu existovat v současné supermoderní společnosti bez cejchu nepochopitelné prapodivnosti, jsem v podstatě staromilec. A to se týká logicky i umění, výtvarného zvlášť. Bílá tečka uprostřed bílého obrazu, několik náhodně stékajících proudů křiklavých linek či vylitá plechovka barvy uprostřed potrhaného podkladu mě prostě nikterak neoslní. Nemluvě o tom, že tomu vlastně vůbec ani nerozumím. A to nemluvím o pokroucených tyčích, hromadách odpadků označených za avantgardu či podobných dalších uměleckých počinech. Prostě moderní umění vnímám trochu jako zvrácené, stejně jako ceny za tyto výtvory. Zaplatit za klikatice uprostřed plátna několik miliónů korun nepovažuji za normální, přestože řada snobů mě tímto okamžitě označí za totálního primitiva, který vůbec nejde s dobou. No nejde, protože umění má být potěchou pro oči i pro duši, což tyto výtvory většinou neposkytují.  (tedy mně ne). Jejich cílem je patrně jen upoutat, šokovat, znechutit…. 
A kvůli tomu nemusím chodit do galerie, to si stačí pustit zprávy. Tudíž naše poslední návštěva v galerii byla trochu kontraproduktivní. Nepotěšili jsme duši ani oči. Ale zase jsme se dokonale pohádali, respektive vedli diskusi o moderním umění. A to je také cíl, vyměnit si názory a úhly pohledu. Někomu se to totiž líbí. Nebo si na to jen hraje? Jako, že je znalec? Těžko říci.
Ale ani po takové debatě nemohu pochopit, jak někdo vysolí takové miliony třeba i za Kupkovy obrazy. I když je mi jasné, že kdybychom ho měli na půdě, jsme za vodou. Umění je prostě (někdy) nepochopitelné. Zejména pro nás, staromilce….


pondělí 28. září 2015

Eilška

Pokud si v září připomínáme nějaké dávné historické výročí, pak jde většinou o svátek svaté Ludmily či svatého Václava, který je dokonce svátkem národním. V obou případech jde o připomínku slavného úmrtí, proto, chceme-li zůstat ve stejném duchu, můžeme netradičně připomenout jiné úmrtí, výjimečně nezpůsobené vraždou. Jde o smrt slavné české královny Elišky Přemyslovny, která zemřela 28. září roku 1330, je tomu tedy půl kulatých 685 let. Jelikož Eliška bude v příštím roce v popředí zájmu hlavně jako matka, protože se bude připomínat 700 let od narození jejího syna Karla IV, připomeňme si ji nyní hlavně víc jako ženu, manželku či mecenášku. A možná také trochu nešťastnou dámu, která na svých bedrech nesla odkaz celého dohasínajícího přemyslovského rodu. 
Eliška se nedožila příliš vysokého věku, umírá krátce před čtyřicítkou, ve věku 38 let na tuberkulózu, další rodové zatížení.
   Narodila se do rodiny psychicky nevyrovnaného Václava II. a dominantní Guty Habsburské a zjevně si ve svých genech od obou rodičů nesla dost dramatický mix. Úmysly s ní měli oba rodičové úplně odlišné od toho, co ji pak připravil osud a dramatická doba přelomu třináctého a čtrnáctého století. Prapůvodní myšlenka královských rodičů mířila k zasvěcení dcery bohu. Měla asi následovat svoji tetu Kunhutu, abatyši u svatého Jiří. Tam také Eliška strávila dětství a byla podrobena církevní výchově
 a vzdělávání. Jenže když jí bylo pět, začal postupný rozklad její původní rodiny. Nejprve zemřela matka Guta, která oslabena desátým porodem nezvládla vyčerpávajíc šestinedělí, kdy nemohla odpočívat, nýbrž musela se účastnit náročných korunovačních slavností Václava II. Ten se brzy po smrti manželky oženil s dívkou jen o několik málo let starší, než byla jeho dcera Eliška, a obě dívky, později ženy, si nejen nemohly přijít na jméno, ale vlastně se celý život nenáviděly. Eliščina macecha, také Eliška, s přídomkem Rejčka, byla pro ambiciózní Přemyslovnu pedantním  bolestivým trnem v patě.  Za Václavova života jejich nepřátelství v podstatě jen tak probublávalo, po jeho smrti ale vypuklo v plné síle. A když navíc zemřel i Eliščin bratr Václav III., zavražděný rukou dodnes neznámého vraha v Olomouci, utkaly se obě Elišky i na bitevním poli svatebním, jelikož šlo o to,
 kdo a po boku jakého manželka stane v čele země. Tehdy se do souboje zapojila i Eliščina starší sestra Anna, která vedle svého chotě Jindřich korutanského neprojevovala vůči mladší sestře zrovna sympatie. Dokonce z obavy, že by ji mohla připravit o trůn, se pokusila stále svobodnou Elišku provdat za nějakého nýmanda. Eliška však byla varována a včas z Hradu prchla.
     Nakonec se českou královnou doopravdy stala. 1. září roku 1310 se ve Špýru provdala za čtrnáctiletého Jana, syna císaře Jindřicha Lucemburského. Tedy partie vskutku významná, i přesto, že Eliška již byla na manželství stará. V době sňatku jí totiž bylo celých osmnáct let! Však také na císařském dvoře nevěřili, že takhle stará žena může být ještě panna, což bylo podmínkou pro vstup do manželství s císařským synkem. Eliška proto byla podrobena ponižující prohlídce, jejímž svědkem byl takřka celý císařský dvůr. Prošla, bylo potvrzeno její panenství a tudíž i možnost provdat se za vznešeného pubescenta, po jehož boku se stala českou královnou.
Šťastnou ji to ale neučinilo, protože Jan se brzy přestal doma zdržovat a raději se potuloval po Evropě, až si za to u historiků devatenáctého století vysloužil přezdívku král cizinec. Eliška se mezitím starala o děti, kterých přibývalo vždycky po královské návštěvě, válčila s Eliškou Rejčkou a sledovala úpadek země svých otců, která se zmítala v neustálých šlechtických sporech a válkách. Je možné, že jako ženě jí byla určitou vzpruhou či útěchou pozornost předního českého šlechtice Viléma Zajíce z Valdeka, ale v mileneckých vztazích na celé čáře prohrávala se svojí macechou Rejčkou, která po boku Jindřicha z Lipé vytvořila z Hradce Králové v podstatě druhé hlavní město. Centrum zábavy, kultury i umění. I Jan Lucemburský často ze svých evropských toulek zamířil nejdříve sem, teprve potom za svojí zákonitou chotí. Tím, že jí odňal jejího prvorozeného syna Václava (Karla IV.) se zbavil utkvělé představy, že by ho s pomocí chlapce zbavila českého trůnu, už navíc do Čech ani mnoho nejezdil.  Eliška si tedy jako náplň svého života vedle péče o děti přibrala ještě sbírku relikvií, což je koníček, který po ní zdědil její syn Karel. Ona sama zase po svém otci Václavu II. dědí vášeň ke klášteru na Zbraslavi, ze kterého chce vybudovat pohřebiště pro svůj rod. A aby toho neměla málo, ještě si vytýčila další cíl, tím bylo svatořečení její tedy Anežky Přemyslovny, což se, jak známo, ovšem podařilo až v roce 1989. Pro Elišku byla tedy snaha o kanonizaci dalším neúspěchem v jejích ctižádostivých plánech.
Tuberkulóza ji, stejně jako jejího otce, dostihla v nejméně vhodnou dobu. Tolik toho ještě chtěla dokázat. Místo toho 28. září 1330 v domě svého nevlastního bratra Jana Volka na Vyšehradě umírá.
 O tři dny později je pohřbena ve své milované Zbraslavi.

 Když se o tři roky později její syn Karel konečně dostal do Čech, jeho první kroky mířily právě sem. To už je ale jiný příběh.
Psáno pro Listy Prahy 1

neděle 27. září 2015

Baronka


Na tohle čtení se těším převelice. A s ním spojený výlet do Litně. Doufám v krásně napsaný příběh, protože její život takový byl. Začátek vypadá slibně:)


                                              Obálka titulu Baronka v opeře

sobota 26. září 2015

Gangster Ka

Nemám moc ráda filmy, které dělají hrdinu z našich současných zločinců. Nějak to nekonvenuje s mým světonázorem o tom, že zlo nemá vítězit. Ti lidé, co žijí podle zákonů a pravidel, pomáhají druhým či prostě jen nekradou a nevraždí, většinou jako hrdinové zobrazováni nebývají.  Z toho logicky vyplývá, že lepší je krást
 a být hajzl, takže takový začarovaný kruh, který nechci moc rozebírat.  Prostě takové filmy většinou ignoruji. Navíc mi po jejich zhlédnutí nebývá vůbec dobře, protože si najednou čerstvě uvědomíte, v čem to vlastně žijeme. Takže ne.  Ale samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo, proto jsem kvůli Hynku Čermákovi, kterého mám ráda, a považuji ho za výborného herce, na gangstera vyrazila. A je to stejné. Děsivá zpověď o naší současnosti.  Prachy, prachy, prachy.  Všechny cesty vedou do politiky a ta cesta je tak propletená, že nabudete dojmu, že tady nic není důležitější než peníze a moc. Kdo je toho účasten či se do toho nechá zlomit, tedy těžko chápe, že život je i něčem jiném. Kdo do politiky vstoupí, brzy začne hrát jejich hru. A to je nejvíc mrazivé poselství z celého filmu. Zahrané samozřejmě skvěle, do děje vás to vtáhne okamžitě, leč domů jdete s pocitem že tady vlastně vůbec nechcete žít, protože je to děsivé…
                                         

pátek 25. září 2015

Jak kantoři (ti mladí) přicházejí o iluze

   Když už se v dnešní pragmatické době nějaký mladý idealista rozhodne vydělávat si na chléb vezdejší prací za školní katedrou, jde v převážné většině o člověka idealistického, dobrodružného, empatického a bytostně přesvědčeného o tom, že právě on je reinkarnací Komenského, kterému se konečně podaří spasit zatuchlé české školství.  Právě on a nikdo jiný vnese do českých školních lavic svěží vítr, pokrok, pochopení a nové metody. Detail, že během svého vysokoškolského studia se v podstatě se skutečným žactvem školou povinným nepotká, se jaksi nebere na zřetel. Podstatné je, že jedinec je dokonale vybaven teoreticky, ví, co je RVP a ŠVP, jak vytvořit IVP či TP apod.
Jakmile odpromuje a drží v ruce diplom s titulem Mgr., již je skálopevně přesvědčen, že právě vypukl okamžik, kdy jedině o něho se budou školy prát a nabízet co nejvýhodnější vstupní podmínky.  V reálu vás ve škole většinou vítají hlavně proto, že buď nikoho nemají a berou vše, co se namane, nebo předpokládají, že jako s mladíkem s vámi mohou pěkně vymetat. Přinejmenším vás zaměstnat jen na deset školních měsíců a pak hajdy na pracák. Škola tím výrazně ušetří. Stejně jako vaším tabulkovým nástupním platem. Pokud i tak prvního září nastoupíte, začnou se bourat další představy. Jasně, moderní pokroková výuka má v tomto systému své nezastupitelné místo, leč převážně jen na papíře. V reálu chybí technika, vybavení, zázemí. Víc než vzdělávat je prvotním cílem krotit a hlavně přesvědčit děti a jejich rodiče, že nebudete rozdávat jedničky jen za ten fakt, že do školy vůbec přišli. Dalším omylem mladých kantorů je idea, že děti se na ně těší a budou s nimi na jejich progresivních vizích rády spolupracovat. Omyl. Děti jako kantor s představou moderního vzdělávání vůbec nezajímáte. Naopak. Jediné, co je pro děti vítanou a lákavou změnou, je snaha vyzkoušet na vás všechny triky, které už staří bardi znají a nic s nimi nedělají (případně se jim dokážou díky dlouholetému tréninku spolehlivě vyhnout). Tedy všechny mokré houby na židli, zamčené dveře, ztracené třídnice či pětikorunou objeté auto se s velkým gustem vyzkouší na novém členu sboru, který jen zoufale přihlíží tomu, co v žádné didaktické příručce dosud nečetl. Pokud nemá kliku a ocitne se zamčený v kabinetě, v horším případě na toaletě ve chvíli, kdy není na blízku nějaký zachránce, může v takových prostorách strávit řadu plodných hodin přemítáním nad tím, kde asi udělali profesoři na vysoké chybu?
Když tedy takový jedinec přežije tuto rizikovou dobu, nastává střetnutí s další iluzí, respektive deziluzí, kterou představují rodiče. Zvykli si na zaběhlý klídek a pohodu a najednou do toho jejich kapřího rybníka vplouvá dravá štika, která chce děti zaktivizovat, víc zapojit, případně odmítá klasické hodnocení a chce jim psát osobní dopisy.
Naše holka ale přeci měla vždycky jedničky, pane učiteli, co to najednou měníte?
A víte, že jste nám zkazil celou nedělí tím, že jsme museli psát ten sloh, co jste zadal minulý týden!
Víte to, že jste zkazil klukovi vysvědčení?
To jsou jen některé výlevy vyděšených rodičů, které zaplavují vaši i ředitelskou emailovou schránku ve snaze, aby se vše vrátilo do starých kolejí. A to jsou jen ty slušné texty, ty arogantní a dravé raději nezveřejňuji.
Pokud adept učitelství ani v tento okamžik neodejde z vysněného školství, začnou ho deptat směrnice, papírování, revize či tvorba ŠVP a RVP, tematické plány a dozory v jídelně, které třeba v náplni výuky pedagogické VŠ vůbec nejsou. Na nějaké kreativní učení většinou moc času nezbývá, protože ve škole jsou mnohem důležitější věci. Již zmiňované dozory, pedagogické a provozní porady, které zaberou dvakrát tolik času než oprava písemek z celého ročníku, školení, statistiky a další hromada papírů, vedle kterých vám na přípravu interaktivních hodin opravdu mnoho času a energie nezůstane.
Nu, a kdo překoná i tento kritický bod, většinou v dalším roce najede do osvědčených starých kolejí, protože mu vlastně nic jiného nezbývá.
A po dalším roce ( v lepším případě letech) stejně odejde do jiného zaměstnání. Někam, kde si jeho práce váží, kde si vydělá peníze a nevrací se domů s hlavou jak pátrací balón. To vše v případě, že po nějakém dozoru či školním výletě, který nedopadl tak jak by měl, neskončí v kriminále.
Jo, přicházet s nějakými ideály či iluzemi do džungle českého základního či středního školství se většinou moc nevyplácí. A každý dobrý skutek bývá vzápětí po zásluze potrestán.


čtvrtek 24. září 2015

Tramvají po Praze

To máte v Praze luxusní,“ říkávali naši venkovští přátelé kdysi s uznalým nadhledem, později trochu převládlo závistivé rozčarování. Luxusem mysleli městskou hromadnou dopravu, která vás v Praze zaveze kdykoli kamkoli, zatímco venkovské oblasti se potýkají se stále slábnoucí dopravní obslužností.  Někdy se do mimopražského konstatování vloudil i nechápavě vyčítavý podtón.
„ Na co si vy, Pražáci, můžete stěžovat, když tramvaj vám jede každou chvíli?“
Jsou k dispozici i jiné druhy pražské městské hromadné dopravy, leč já chci dnes mluvit o tramvajích, neb tramvajová doprava má v září své zajímavé výročí. 23. září si připomínáme 140 let od zavedení první koněspřežné tramvaje, tedy od spuštění tramvajové dopravy v Praze.
 První pražská koňka vedla od řetězového mostu císaře Františka u Národního divadla do Karlína k Invalidovně. Slavnostní zprovoznění proběhlo 23. 9. 1875 v 15 hodin 15 minut.
Dnes už není třeba vůbec reálné pohybovat se po městě rychlostí osmi kilometrů za hodinu, což byl rychlostní rekord tehdejší tramvaje. Fakt, že ale vůbec vznikla, je ovšem hodný zaznamenání. Od té doby se logicky změnilo všechno, nejen průběrná rychlost. Třeba trasa. Původní koňka jezdila přibližně tudy, kudy dnes vede část metra B, tedy od Národní po Urxovu. Postupně ale byly zprovozněny další trasy a během deseti let tak pražská koňka měřila takřka 19 kilometrů. Dnes tramvajová trať čítá takřka 150 kilometrů. Provozní doba byla převážně přes den, od půl sedmé do deseti hodin večer a interval byl sedm minut.  Dnes se jezdí takřka pořád a interval je (někdy) docela kratší.
Podobných rozdílů lze samozřejmě uvádět mnoho. Vraťme se ale do historie. První a jedinou vozovnu měla koňka v Karlíně, kde měla ustájeno asi deset vozů a 32 koní. Pozvolna vznikaly další tratě a vozovny, ovšem vývoj byl na přelomu devatenáctého dvacátého století extrémně rychlý, že koňka prostě nestačila.  Celou síť proto odkoupily elektrické podniky a koňku přebudovaly na elektrickou tramvaj.
Dnes už považujeme tramvajovou dopravu v Praze za naprostou samozřejmost. Pravda, čas od času se rozčilujeme nad jejich přeplněností, nedochvilností či nerudností některých cestujících či  řidičů. To všechno jsou ale jen náhodné pihy na celkové kráse tramvajové dopravy, která má v Praze už přes pět set tramvajových zastávek a 950 vozů pro přepravu cestujících. Svézt se můžete i historickou tramvají, která sice má do původní koňky hodně daleko, ale určitou dávku romantiky nabízí. Nebo zajít do muzea MHD do Střešovic a kouknout na primátorskou tramvaj a ostatní nádherné kousky.
Je zajímavé připomenout, že se kdysi koketovalo i s myšlenkou ekologické tramvaje, která by jistě dneska byla v popředí zájmu minimálně u strany zelených.  V roce 1895 šlo ale primárně o pokus něčím upoutat a objevit netradiční a zajímavý zdroj energie. Pohon tedy vytvářeli cestující sami, šlapáním. Tramvaj se ale moc neujala, přestože fungovala a v určitých úsecích dosahovala i větší rychlosti než koňka. Jenže komu by se chtělo šlapat v tramvaji, když díky panu Křižíkovi to za nás mže všechno udělat elektřina. Což je ekologicky taktéž výhodné, leč u šlapání se k tomu přidávala i určitá nadstavba v podobě pravidelné dávky pohybu. Ten ovšem každý nevyznával, proto šlapací tramvaj zmizela na smetišti dějin.   K romantice minulosti pak patřila i otevřená tramvaj a revizor s kleštičkami ve voze, což už si dneska neumíme představit. Jezdíme poměrně moderními vozy s určitým komfortem, lístky si označujeme sami (někteří) a kromě denních a historických spojů si můžeme dopřát i noční tramvaje, která sváží noční pasažéry přes centrální stanici na Vltavské. V běžném provozu máme dokonce i některé chytré tramvaje, které přesně znají svoji polohu a umí regulovat vnitřní teplotu podle aktuálních klimatických podmínek. Teď ještě mít jen samé chytré a platící cestující a můžeme si 140 výročí zavedení pražské tramvajové dopravy připomenout v plné parádě. V podstatě to totiž opravdu máme docela luxusní.

 psáno pro Listy Prahy 1

středa 23. září 2015

Již za týden………

První letošní podzimní hovory budou částečně historické a částečně velmi aktuální. Stěhování národů se nám totiž z učebnic nastěhovalo do reality a prožíváme ho nyní zcela jistě v míře větší než malé. Názory se různí, společnost polarizuje, rozhodně nejde o něco, nad čím by se dalo mávnout rukou. Uvidíme, jak to pojme náš host, redaktor ČT, pan Marek Wollner, který přijal naše pozvání, aby nám situaci přiblížil s pozice člověka, který se v ní pohybuje rozhodně mnohem víc než my všichni ostatní. Jsem si vědoma, že jde o téma výbušné a je nutné se asi připravit na mnohé názorové střety. Je to tedy i moderátorská výzva.  30. 9. tedy začínáme další etapu Hovorů, stěhováním národů. Nedá mi to ovšem nepřipomenout, že v říjnu přislíbil pan profesor Žemlička zajímavosti ze života Přemyslovců, takže si odskočíme do středověku. Na listopad chystáme patrně Polojasno s panem Bartuškou, slíbil i pan Helan vyprávění o Mussolinim, pan profesor Čornej i pan profesor Čechura. Hovory tedy zatím jedou….. Tak se těšíme a doufámeJ
Zatím zveme na příští středu, na uprchlíky s panem Markem Wollnerem. Začátek v 19 hodin na GTM.




úterý 22. září 2015

Blanka jede………

Již třetí den je realitou dosavadní letitá sci- fi, tunel Blanka, který měl fungovat již před pěti lety. Spolkl tolik peněz, kolik většina z nás za celý život ani nevydělá, přičemž lze úspěšně pochybovat, že všechny šly tam, kam by správně jít měly. Prostě traduje se, že tunel Blanka svému označení tunel dostál na sto procent. Většina lidí žijících poblíž, kterým léta duněla okna, praskaly zdi či se propadalo okolí, již ani nevěřila, že tato chiméra ožije. A ejhle. Již od soboty se tudy jezdí. Zatím sice opatrně, bez záruky, jeden asi nikdy neví, kdy zase přestanou fungovat kabely či se něco propadne, ale jezdí se. Sobotní mecheche se moc neprezentovalo, vše proběhlo decentně a v klidu, asi dobře vědí, proč na sebe dvakrát neupozorňovat. Nicméně, řidiči byli nažhavení až běda, dokonce se vytvářely fronty, aby mohli projet jako první:-). Tomu tedy nerozumím, leč byla to sobotní realita. V porovnání s blázincem, který vytvořili na sedmičce v rámci Zažít město jinak to byla naprostá pohoda a klid. Blanka se rozjela, a nyní napjatě čekáme, kdy zase nějaký chytrolín přijde na to, že když se dopravě na Letné trochu ulevilo, tak by tam třeba mohli zpoplatnit vjezd, či ho třeba zakázat, to vždycky tak někoho něco chytrého napadne. Zatím ale Blanka jede, už dokonce i sedmdesátkou:-)

pondělí 21. září 2015

Eliška Horelová

Patří k mému dětství. Milovala jsem knihu Kluci ze zabraného.  Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem se setkala s rodným krajem v literatuře. Přišlo mi to takové až neskutečné, číst v knize o místech, která znám. Později už mi to tak výlučné nepřišlo, to jen ti Kluci ze zabraného. Dodnes mi evokují dětství. Měla jsem je ráda.       Paní Horelová pak byla i první živá spisovatelka, kterou jsem viděla na vlastní oči. Je zajímavé, jak některé dětské zážitky trvale utkví v paměti. Přišla k nám na besedu do školy. Pořád si pamatuji to vzrušení, že přijde opravdová spisovatelka!!! A pořád si to povídání s ní pamatuji. 
Četla jsem pak i další knihy od této autorky, která se stala čestnou občankou města, o kterém psala. V dospělosti jsem pak zažila i osobní setkání. Úžasné.
   
   A tato dáma nedávno zemřela.  Kus mého dětství zase zmizel v nenávratnu. O paní Elišce se nyní už moc nepíše. Proto alespoň tato malá osobní vzpomínka. Na spisovatelku, která psala krásné knížky. Na ženu, která byla vlídná, milá, příjemná…

Mám ji doma v knihovně i v srdci. 
                                             

neděle 20. září 2015

Neštěstí bývalo mým bohem

Je životopisný román, které já ráda čtu. Tentokrát jde navíc o příběh veskrze dramatický, neb hlavním hrdinou je bouřlivák a prokletý básník Artur Rimbaud. Nejde jen o život tohoto francouzského buřiče a lamače všech tehdejších konvencí, ale také o obraz doby, mapuje Francii té doby, tehdejší zvyky, mravy i naprosto běžný (neběžný) každodenní život. Začíná, pravda, trochu netradičně, až morbidně. Vykopáním rakve nejen básníka, ale i jeho sestry, což bylo přání jeho matky. Ta navíc Artura po smrti odsunula, nezajímal jí, protože podle jejího mínění měl v životě mnohem víc štěstí než jeho sestra. Přesto do příběhu patří, možná víc, než bychom si přáli Je totiž jedním z vypravěčů děje, tedy nejen básník sám, ale i jeho zatrpklá matka. Ale na ději to zas tak neubírá.Rimbaud byl (a je) vnímán jako geniální dítě, nadaný básník, který v šestnácti vytvářel dílo, nad kterým žasnul celý svět. Záhadou, proč se tak rychle vzdal své tvorby, jaký byl jeho další život, to vše nabízí román Neštěstí bývalo mým bohem.  

                                            

sobota 19. září 2015

Zažít město jinak

 Tradice se mají dodržovat, tedy opět po roce zažíváme město jinak. Opět v naší školní sekci, kdy se pokoušíme propojit veřejnost se školním prostředím.Zažívám tedy na osmičce, nikoli na sedmičce:-)
A letos jsme se navraceli do starých časů, což bylo relativně snadné, zábavné a lehce nostalgické. Přišlo nejen poměrně dost dětí, ale letos jsme vylákali i sousedy a lidi, co nás loni ještě nedůvěřivě pozorovali z oken. Dnes se víc zapojili a zažívali město jinak s námi. Myslím, že i proto, že nejsme hluční, nedeptáme svoji představou zážitku celé široké daleké okolí a celkem nenápadně se začleňujeme do prostředí. Tam, kde od rána do včera duní hlasitá hudba a řev, což je také představa některých, jak zažít město jinak (třeba u nás, na Praze 7, si v tom doslova libují- navíc pod laskavým souhlasem radnice, tudíž jim ani nelze nic vytknout), se asi sousedé do interakce moc neženou. Nu, každý to má jinak, my jsme letos zažívali klidně, pohodově a ve vzájemném souladu. 







pátek 18. září 2015

Hezky česky

Prosíme maminku malé Janičky, aby se dostavila k výběhu lvů pro sandálky,“ uvedl Karel Šíp vtipem svou první poprázdninovou show Všechnopárty, která mě nejen pobavila, ale i probudila moji spící zálibu v hledání záludností češtiny či v tom, jak někdo čas od času poskládá slova a věty tak, že když se nad tím zamyslíte, žasnete, bavíte se, případně v některých situacích pohoršeně vrtíte hlavou nad tím, že někdo asi opravdu nepřemýšlí.
 Letošní současnost, virtuální svět či prostě jen obyčejná náhoda (někdy i nevzdělanost a netaktnost) takových spojení nabízejí přehršel. Tak jsme se třeba nedávno mohli dočíst, že zaměstnanci tábora v Osvětimi u jeho vchodu nainstalovali sprchy, sice s dobrým úmyslem, aby se v tropických vedrech přicházející návštěvníci osvěžili, leč ve finále to vyznělo úplně jinak a mnozí hosté s tím měli velký problém.  Hlavně to oznámení, že v Osvětimi nainstalovali sprchy…..
Zajímavé spojení slov jsme mohli zaslechnout i na našem vlakovém nádraží, kterým projížděla vlaková souprava nazvaná Jan Hus. Z amplionu znělo oznámení pro cestující, že:
„Jan Hus jede až na hranici…“ 
Většina pasažérů to vnímá jako běžnou nádražáckou informaci, ale když se zamyslíteJ.
Viděla jsem i novinovou stránku, kde se vedle sebe ocitl text o zrůdnosti koncentračních táborů, zatímco hned vedle inzerce, lákající děti na zbylá místa na táborech (samozřejmě letních, skautských, případně ještě i pionýrskýchJ). Dvě svébytná sdělení, která když náhodou stojí vedle sebe, vyvolávají zajímavé konotace. Napadá mě, co na to editor, ale to již není smyslem dnešní noticky.
Jistou zvláštnost nabízí i televizní zpravodajství o počtu mrtvých v jakémsi mordu, které končí větou:
Živě, z místa činu zpravodaj xy…J.“
Zachytila jsem i neobratnou formulaci na pohřbu, kde řečník tvrdil, jak jsou všichni rádi, že po zemřelém zůstala živá manželka….
Čeština prostě nikdy nezklame, a pokud si s ní chceme hrát, nabízí nepřebernou škálu možnostíJ



čtvrtek 17. září 2015

Vím, že víš, že vím

První zářijové divadlo. Skvělé obsazení, Simona Stašová a Michal Dlouhý, zajímavý zážitek. Jde o pohled do nitra "italské domácnosti."Příběh rozhádané manželské  dvojice nás měl pobavit a příjemně odreagovat. Oba herci jsou jinak skvělí, ale tady jim (nebo mně) to nesedlo. Bylo sice narváno, což samo o sobě svědčí o komerční úspěšnosti představení. Ale, na můj vkus příliš mnoho vulgarismů, přehrávání, hluchých míst,občas příliš laciných, neřku-li už historicky prošlých narážek. Patrně by to v slabším hereckém obsazení mohl být docela velký trapas. I takhle to bylo slabší. Jenže byl příjemný vlahý večer, takže ve finále šlo o celkem milý předěl pracovního týdne. Taková sváteční chvilka uprostřed všedních dní. Na svatou Ludmilu:-). Je to takový pozvolný start do nové divadelní sezóny. Laťka je nastavená tak, že není obtížné ji přeskočit, ovšem níže by zcela jistě jít neměla. Podruhé už bych na toto představení nešla, to vím, že vím:-).

úterý 15. září 2015

Září v září

Nejen minulý týden zmíněné Světlušky září, ale i zářijoví maturanti. Dle prastarého školního bonmotu, že někdo září, někdo v září. Ti naši zářijoví se sešli v pondělí odpoledne, v den, kdy se znovu vrátilo letošní tropické počasí. Nu, tropické ne, ale hezky bylo. Myslím, že i pro ně, protože už to mají konečně za sebou. Sice si asi pokazili prázdniny, ale pondělí jim vše vynahradilo, zkoušku z dospělosti mají za sebou, oddychli si oni i my. A nyní s čistým štítem do nov životní etapy. Oni. My znovu „ke strojům“ a připravit se na květnovou premiérovou akci pro nový ročník. Cyklus je prostě pravidelný a bez výpadkůJ

pondělí 14. září 2015

Vystěhování Neveklovska

Pokud nahlédnete do učebnic dějepisu, objevíte kapitole týkající se novodobých dějin zcela jistě kapitolu, týkající se vysídlení pohraničí. Sudety (jak se to celé zjednodušeně označuje), se staly symbolem vystěhování a mnoha dalších nedořešených křivd. Ovšem o dalších vystěhovaných oblastech, třeba Vyškovsku, nota bene Neveklovsku, se rozhodně nedočtete. A přitom nešlo o zanedbatelná území, naopak. Obrovské množství lidí přišlo o své domovy, muselo se odstěhovat z kraje svých předků a na místě jejich domova vznikala vojenská cvičiště SS. Neveklovsko jsem zachytila ve svém příběhu Odnikud nikam. A během prvního zářijového víkendu si toto městečko připomínalo 730leto do svého vzniku. V rámci slavností jste mohli (a ještě můžete) navštívit výstavu, která krásně mapuje celou historii tohoto kraje, včetně násilného vystěhování za druhé světové války. Stojí za viděníJ ( a po cestě můžete zakoupit Odnikud nikamJ). Zase se člověk dozví něco víc z naší historie. Třeba to, že nejen Sudety byly vysídleny...














neděle 13. září 2015

Muž jménem Ove

Zkusila jsem knihu, o které jsem se dočetla někde na netu, kde se kdosi rozplýval, jak báječné je to čtení. Pak jsem zachytila, že jde o příběh člověka, který chce provést sebevraždu. Na to nemám kapacitu, myslela jsem si v určitém citovém rozpoložení a knihu ke koupi zavrhla. Pak se mi ale stejně dostala do ruky, prostě to tak s knihami je, když si je máte přečíst, tak si vás najdou. Muž jménem Ove opravdu chce dobrovolně odejít ze života, ale ten ho nechce pustit, hází mu spoustu zpětných lan a Ove, proti své vůli, ale také díky své povaze, která mu nedovolí odejít od nedokončené práce, svou sebevraždu stále odkládá. Knihu, která se zabývá problémy stárnutí, vztahů a smutku z osamění i nepochopení okolního světa napsal švédský mladík Fredrik Backman, který (podle záložky na knize) píše sloupky do švédských novin a velmi populární blog. A když jsem přečetla tu knihu, nedivím se, že populární. Jde o vtipné čtení o vážných věcech, jde o svižně napsanou knihu, která pobaví, ale hlavně nutí k zamyšlení. Alespoň já jsem to tak měla. Někde ji srovnávají se Staříkem, který vylezl z okna z zmizel, ale tohle je podle mého názoru daleko lepší. Mně to tedy víc oslovilo, svým vtipem, sarkasmem, trefnými bonmoty, postřehy, ale i hloubkou empatie a souznění. Prostě za mě dokonalé čtení na neděli. 
                                               

sobota 12. září 2015

Dny evropského dědictví

A návštěva Krumlova minulý týden.  Řekla bych, že taková tečka za létem. Český Krumlov je báječné město, kde bych asi i dokázala žít. Zatím tam s velkou oblibou jezdím na návštěvu a vždycky se vracím nabitá energií, která z krumlovských ulic, hospůdek i galerií prostě sálá. V rámci Dnů evropského dědictví byly navíc otevřeno kde co, takže cestovatelský bonus. Dny evropského dědictví jsou zajímavá akce, na druhý zářijový týden, kdy se nějak potřebujete vzpamatovat z toho, že léto a prázdniny jsou definitivně pryč, ale vám se ještě nechce najet na podzimní program, je to naprosto ideální.

pátek 11. září 2015

Veletrh vědy

Dejvice ožívají vědou. Mají k ní blízko, samozřejmě. Řada vědeckých institucí zde sídlí, tak je nabíledni, že veletrh vědy pro děti se koná právě zde. Jde již o tradiční akci a z vlastní zkušenosti musím říci, že zaujme i humanitně založené jedince, jako jsem třeba já, jejíž vědecká znalost skončila u procent a zlomků. Pravda, na můj vkus příliš narváno, ale to je zjevně i jedním z cílů akce, aby přišlo co nejvíce zájemců o vědecké poznání a pokusy. Jestli nám ve finále vyroste tolik mladých vědců a výzkumníků, pak se naší vědecké a poznávací budoucnosti nemusíme bát. Letos navíc vyšlo počasí, takže fakt dobrá akce. Škoda, že se už nemůžu stát mladou vědkyníJ, našla bych tady plno inspirace. Tak snad mezi našimi studenty někdo takový je, budoucí Marie Sklodovská či Antonín HolýJ

čtvrtek 10. září 2015

Světlušky

Klasicky v září září Světlušky. A jelikož jsem ve škole převzala řízení  charitativních akcí, je letošní Světluška ( 7.-11.9.) moje velká premiéra.

Naše děti vyráží do ulic, aby získaly co nejvíc prostředků pro Světlušku. Letos jsou navíc vybaveni a mobilní aplikací ( všichni prostě jsme nyní aplikovatelníJ), která jim umožňuje řadu věcí, které jsme dřív dělali osobně. Nyní tedy pomocí aplikace komunikují přímo s organizátory akce a pro děti jde jistě o atraktivní změnu. Ale hlavní myšlenkou je pomoc, a o to víc mě těší, že dobrovolníků pro Světlušku máme víc než dost. Naši studenti mají sociální cítění,každé ráno i odpoledne z našeho gymnázia vyletí skupiny „Světlušek,“ které se pokouší přesvědčit kolemjdoucí, aby pomohli drobným příspěvkem velké věci. Jak dopadli, se dozvíme v pátek, první dobrá zpráva je, že se aktivně účastní. Pokud tedy potkáte nějakou Světlušku, jistě ji potěšíte, když nějak přispějete na nákup pomůcek pro ty, kteří svět kolem nás vnímají jinak, než očima.  A nemusí jít jen o Světlušku z GTM, které vhodíte minci do kasičky.  Světlušky rozsvěcují tento týden celé Čechy a GTM je u toho.  
A jak Světlušku poznáte? Má kostým, někdy i krovky, tykadla a nabídne Vám náramek, píšťalku či klíčenku.  Úsměv na tváři a dobrou vůli pomáhat. Prostě Světlušky v září září – a na GTM takéJ


středa 9. září 2015

Popovídáme si

Ještě se kratičce vrátím k začátku školního roku. Po předepsaných formalitách a byrokratickém návalu jsem dětem umožnila vydechnout a nějak si užít chvíle, kdy jsou po dvou měsících zase spolu. 
„Popovídejte si, jaké byly prázdniny, co jste zažili….“
Hurá, konečně.  Klasická školní reakce. Máme volno.
I my byli blahé paměti takoví.
Zbytek první volné hodiny probíhal následovně. Vytvořily se dvě skupinky, kde se děti sesedly a povídaly si. Myslím tím opravdu povídaly, vyprávěly si, smály se, bavily se.
Zbytek seděl s očima zabořenýma do telefonu, většinou ještě se sluchátky na uších. Také si povídaly, smály se, bavily se.
Nijak nekomentuji, jen popisuji.

Je tu nová dobaJ

úterý 8. září 2015

Hovory se blíží

Po letní prázdninové odstávce se nám pozvolna probouzejí i naše Hovory o historii. Zatím stále v našem multikulturním centru, kde máme sice veškerou techniku, ale chybí ten kavárenský ruch. Ovšem pro přednášku jako takovou je to zase přínosem, lépe si jí vychutnáte. A zdá se, že bude co vychutnávat. Podařilo se nám získat pana profesora Žemličku, kapacitu na období posledních Přemyslovců, který nám na 21. 10. přislíbil téma Lovy a lovectví v době Přemyslovců. Tedy téma více než zajímavé. Už nyní se těším. Stejně jako na další hosty. Přislíbil pan  profesor Petr Čornej, pan doktor Petr Koura, pan Pavel Helan a usilujeme i o další kapacity. Paradoxně tedy zatím nemáme téma na 30. 9., pokud ovšem nechceme oprášit svatého VáclavaJ, ale to stihneme. V říjnu budou Přemyslovci a v listopadu pan Petr Koura a padesátá léta. Nu řekněte, netěšíte se už teď. Já tedy ano. Samozřejmě budou průběžné informace: zde i na našem webu a moc se těšíme na staré dobré známé i úplně nové hosty. Do Vánoc máme nabitoJ

pondělí 7. září 2015

Exodus

Mluví se o tom v poslední době úplně všude: uprchlíci se valí do Evropy. Opravdu, doslova valí. Věřím tomu, byť osobně jsem ještě žádného nepotkala. Média mi jejich existenci zprostředkují víc než dostatečně.  
Solidarita je jistě správná věc. Na druhou stranu, většina Evropanů tomuto exodu vůbec nerozumí.
To by mohli potvrdit všichni, kdo sledují pouze ty zprávy, které vypichují jen  tragické události, sdělují, jak se někde nespokojení utečenci porvali, protože se jim nelíbí naše pohostinství, jak někde zemřeli, protože se stali obětí chamtivých převaděčů, jak sem zanášejí islámské prvky apod. Pokud se sami nezajímají o to, proč se ti lidé pohnuli, kam jdou, co tam chtějí, jakého jsou složení, tak zákonitě musí podlehnout panice, strachu či v horším případě zlobě i nenávisti. 
Taková situace pohybu děsivých mas není v dějinách nic nového pod sluncem. Ve druhém ročníku začínáme dějiny středověku výukou stěhování národů. Tématem, které sice letos podivně zaktualizovalo, leč není nové, ba ani jediné v dějinách. Pravda, většinou přináší zánik starého a vznik nového, likvidaci starých pořádků a nastolení nových, přistěhovaných, leč nikdy to jednak není ze dne na den, a vždycky se do toho vloudí prvek určité asimilace, takže ve finále jde jen o proces bolestivý, nikoliv smrtící. Současný exodus se kapku liší v tom, že jednak splývá víc příčin útěku z vlastní země dohromady (které mimochodem nikdo vytrvale lidem nevysvětluje), jednak se odehrává v takřka přímém přenosu, což většinu lidí děsí, protože je to na jejich vnímání příliš rychlá realita, bez ohledu na veškerou globalizaci lidstva.
    Do hry navíc poměrně zásadně vstupuje cenzura, která se sice stále tváří, že neexistuje, ale její mimikry jí umožňují naprosto razantně ovládat veřejný prostor. Myslím, že dnes už je i největším sluníčkářům nad slunce jasné, že kriticky pojmenovat situaci, říci naplno, co si mnozí patrně doopravdy myslí, se neslučuje s evropským trendem a říci se prostě nesmí. A pokud ano, nastává postih. Jako bych zahlédla deja  vu, ale vskutku popisuji dojmy ze současnosti.
Jak může Evropa přijmout takové množství lidí, není jasné mnohým obyvatelům. Ovšem Brusel a většina západních politiků se tváří, že starý světadíl je patrně nafukovací. Vysvětluji si to tak, že mají své pokyny, jak se chovat, a vůbec je nenapadne, že podhradí to vidí trochu jinak.  Lid většinou žasne a nechápe. 
A politici hází vznešenými frázemi o nutnosti pomoci. Jim samotným je pravděpodobně jasné, co všechno se děje, proč sem ti lidé jdou a co po nás chtějí, a jaksi automaticky předpokládají, je to jasné i jejich národům. Ale to doopravdy není.
  Občas v nekonečných debatách pátrám po jasném vysvětlení či třeba po roli Spojených států amerických. Odpovědi se většinou nedočkám. Je přeci lidské pomáhat. S tím nechci polemizovat, v žádném případě. Naopak, pomoci potřebným se nejen nebráním, ale často ji i realizuji. Ale nějak cítím rozdíl mezi slovy pomáhat a rozdávat, poskytnout či zneužít, nabízet či využívat.
Je asi třeba o problému víc mluvit, vysvětlovat a neshazovat názor oponenta. Nejraději tím, že za minulého režimu od nás lidé také emigrovali a byla jim poskytnuta pomoc. To je argument, který mě vždycky poměrně rozladí, protože jsem nezachytila nikde informaci, že by dejme tomu po osmašedesátém vnikly statisíce našich občanů do západních zemí, kde si vynucovali pomoc a veškeré sociální zabezpečení. Nu, to nebudu rozebírat, neb to je na další článek. Ráda bych prostě slyšela o celé situaci relevantní vysvětlení, logické argumenty a také konkrétní postup, jak celou situaci chtějí politické špičky řešit. Zatím jen řeční a dehonestují ty, co nesouhlasí.  Nějak s nimi nemohou najít společnou řeč.  A to je další zásadní potíž. V realitě totiž bývají nespokojení lidé hybatelem dalších historických excesů, mnohdy i násilných. Tam, kde není shody naslouchat a vysvětlovat, často nastupují hrubé argumenty v podobě pěstí, potažmo zbraní. Přitom by stačilo tak málo. Naslouchat, vysvětlovat, nezlehčovat a pojmenovat věci pravými jmény. Leč, když to tak čtu, jde o slova, která většinou do diplomatického slovníku nepatří. Takže uvidíme. Jen stěhování národů asi budeme letos věnovat mnohem víc pozornosti než obvykle…Aby alespoň děti věděly, ony v tom světě budou žít…


neděle 6. září 2015

Prvních patnáct životů Harryho Augusta

Bestseller a ověnčený mnoha cenami. Často se paradoxně (mně) stává, že podobné knihy nezaujmou. V tomto případě tedy nikoli. Strhující čtení, alespoň tedy pro mě. Tajná zpráva napříč celými dějinami, to je můj šálek kávy. Navíc jde o knihu velmi čtivou, takže bych se jí asi měla až mluvit za svoji počáteční nedůvěru či skepsi. Toto je po dlouhé době zase čtení, na které jsem se těšila, bavilo mě a vlastně jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Svoje označení bestseller si vskutku zaslouží.  Také bych si ráda zkusila svých patnáct životů….J
                                              Obálka titulu Prvních patnáct životů Harryho Augusta

sobota 5. září 2015

Posaďte se, prosím...

Bývá našim dětem (i nám bylo) vtloukáno do hlavy, že se máme slušně chovat v prostředcích MHD, starší, těhotné, nemocné a zraněné pouštět sednout a vůbec se chovat v souladu s jízdním
 a přepravním řádem. Kdo pražskou MHD jednou zkusil, jistě ví, že všechno je vždycky trochu jinak. Dnes mě zaujalo ono vehementně proklamované: posaďte se, prosím.
Děti k tomu vedu, leč i ony již mají zkušenosti naprosto opačné. Buď nestačí ani otevřít ústa
a nabídnout své místo a již jsou hnány holí nebo alespoň verbálně s tím, že jsou to nezvedení spratci, kteří nevědí, co je slušnost. Nebo jim dáma v letech blahosklonně či naštvaně sdělí, že ona si tedy sednout opravdu nepotřebuje. ..Ovšem nechci se dohadovat, jaká scénka by vypukla, kdyby nebohé dítko své místo nenabídlo.
Čas d času je někteří nerudní senioři ženou z míst jim sice určených, leč v poloprázdné tramvaji, kde si mohou místo vybrat a ne umanutě trvat na svém důchodcovském místě. A další si zase odmítají s tím, že jedou jen jednu stanici.
Jak se pak v tom má chudák zdvořilé dítě vyznat?
Sama také ještě nabízím místo, leč už umím být i razantní. Nejvíc mě totiž rozladí situace, kdy vidím maminku či možná častěji babičku, ověšenou taškami, a kolem poskakující dítě. Nabídnu tedy té ženě místo, ona tam usadí onoho nezbedného sviště a sama dál visí na tyči v narvané tramvaji.

  Už jsem i dokázala, že jsem děcko zvedla a uražené paní oznámila, že jsem hodlala pustit jí, nikoli jejího nezvedeného vnuka (syna).  Ale trvalo mi to, než jsem se něco podobného naučila, nerada vstupuji do konfliktů, leč toto mi přijde trochu postavené na hlavu. A jak se v tom pak mají vyznat školou povinné děti, které chtějí být slušné? Nedostávají tím signál, že je lépe být neslušný? Skoro bych řekla, že ano, protože zpětnou vazbu často dostávají víc než prapodivnou. Mluvím samozřejmě o těch, co pouští a pustit chtějí, nikoli od těch, co intenzivně odvracejí zrak od třesoucí se babičky, vetchého stařečka či těhotné ženy. Takových je samozřejmě také plno, ale rozhodně bych si netroufla tvrdit, že nějak převládají. Jsou (smutné je, že jsou to v určité převaze chlapci či muži v plné síle, takže je to kapku genderově nevyvážené), ale jsou i tací, co pustit chtějí, leč není jim to přáno. Uvidíme, co přinese školní rok. Toto byla moje letní pozorování z letní MHD. Třeba školní rok vnese řád i do hromadné dopravyJ

pátek 4. září 2015

Držte krok

Obecně se to snadno řekne- držte krok s multimediálním světem. Snažíme se o to všichni už hezky dlouho. Jenomže cesta k všeobecnému technickému pokroku není vůbec jednoduchá. Zkoušeli jsme už skoro všechno: mailovou korespondenci s rodiči, modernizaci počítačové učebny, elektronickou žákovskou, wi-  fi ve všech prostorách školy včetně toalet…
Pořád jsme ale o kus pozadu. Zaostávat za celkovým vývojem je totiž víc než snadné. Zjistil to každý, kdo se rozhodl být jenom prostým uživatelem, natož pak ten, kdo se technice věnuje víc než jen v malém množství.
Občas nám i svitne naděje. To když se v ministerských příručkách dočtete, co všechno hodlají do škol investovat a povolíte své fantazii pracovat na plné obrátky. Představa, že se všechna silná slova přetaví v činy, je ale vskutku mysteriózní.
Mimo jiné mají naši počítačovou gramotnost zlepšovat i tolik populární interaktivní tabule, které jednou budou patrně nahrazovat živé kantory. No, nebude to pokrok, když se před dětmi pouze zapne dokonalá mašinka, která všechno ví, je s ní legrace a vůbec nijak neprudí?
Vývojáři jsou tu samozřejmě od toho, aby podobné excesy vymýšleli a dotahovali do konce, ale také od toho, aby dokázali zaujmout a překvapit. A oni se skutečně snaží. Všechno už je takřka chytřejší než my, máme chytrý telefon, chytrou televizi, chytré hodinky, po Praze nám jezdí chytrá tramvaj…
Nestuduji technologické novinky pravidelně, ale občas mě docela zaujmou. Jestliže se dovedou technologie vyřádit v medicíně, je zřejmé, že i ve školství by našli svoje široké pole působnosti. Přitom škola je paradoxně právě pole neorané, najít ve školství moderní technologický výdobytek je jako najít jehlu v kupce sena. Údajně nejhorší počítačová technika je většinou právě ve školství, které má na život v technologiemi ovládaném světě připravovat. No, není to paradox?
Dneska je všem jasné, že bez počítačové gramotnosti je život mnohem horší, než třeba bez emoční gramotnosti. Tedy v případě, že to chcete někam dotáhnout, a to dnešní děti většinou chtějí Jenomže jejich školní technika je většinou stokrát horší než ta domácí a to i v případě, že mají něco repasovanéJ-  Někteří dokonce jdou tak daleko, že bez mobilní a jiné techniky doma ani nefungují, protože žijí v tzv. chytrém domě, který je elektrifikován víc než průměrné okresní severočeské město. Nevím proč tomu tak je, ale faktem je, že namísto vlastního výkonného počítače je ve většině škol jeden společný nevýkonný, a podle toho to také vypadá.
Ráda bych byla tak multimediální, jak po mě chtějí ministerské předpisy a vědecko -technická realita současnosti, ale jde to vůbec?
Mám k technice docela pozitivní vztah, někdy si myslím, že až příliš. Jenže zároveň mně také dovede tak neskutečně rozčílit, že je pak lepší ji vůbec nepoužívat, protože bych ji musela destruovat. To v případě, že věčně nefunguje, nefunguje tak, jak má či jak chci, je pomalá…
Jestli dobře vidím na to, co jsem napsala, jde většinou o atributy techniky školní. To je pak začarovaný kruh. A samozřejmě důvod k určité starosti. Nebo přinejmenším k obavám, jak to s tou naší technickou vyspělostí a výukou je a bude.

 Jednou třeba nastane doba, kdy škola bude vskutku připravovat pro praxi ve všech oblastech, protože nebude zbytí. Zatím je technika mnohde sto let za opicemi, přičemž různé metodiky se tváří, jako by vycházely z počítačového centra samotného NASA. Pokud je někdo nedostane za úkol přepracovat, jako se přepracovávaly dejme tomu osnovy. Tak, aby vyhovovaly těm nižším nárokům, ne těm vyšším. No, to by nám tak ještě scházelo, i když u nás je možné všechno…

čtvrtek 3. září 2015

Tankový den v Lešanech

Lešany mám spojené s Františkem Hrubínem. Dnešní doba ale básním a poezii vůbec moc nepřeje, tanky jsou určitě žádanějším artiklem. I proto jsou dnešní Lešany víc spojovány s vojenským muzeem a v rámci posledního prázdninového víkendu i s tankovým dnem, který je údajně již lešanskou tradicí.
Výměnou ze Švédska se sem dostaly nějaké vzácné zbraně, třeba první protiletadlový kanon z roku 1919, který byl jednou z hlavních atrakcí. Prý bojoval i v občanské válce ve Španělsku. Se švédským tankovým muzeem si v Lešanech patrně vyměňují exponáty, díky čemuž se do Lešan dostalo šestnáct obřích zbraní, které se vlastně vracejí do Čech, protože byly vyrobeny ve Škodovce. Takže vlastně jde o naše zbraně, které si prošly světem, zakotvily ve Švédsku a odsud se vracejí do místa svého vzniku. Nemohu říci, že by mě vojenská výstava nějak zvlášť zajímala, ale co by člověk neudělal pro spokojenost v rodině. Den tanků byl tedy takovou netradiční víkendovou náplní, ale zase musím přiznat, že ač mě jako ženu nenadchnul, tak ani nerozladil. Prostě se to dalo a i něco zajímavého jsem si tam našla pro sebe.  I když nezastírám, že ten Hrubín mě v Lešanech láká mnohem víc. Zejména, když má vazbu i na Letnou, určitou dobu tady žil a v září mu na domě jeho sedmičkového pobytu dokonce odhalí bustu. Takže jsem dnes vlastně spojila nespojitelné, Františka Hrubína a tanky. Nu, byla jsem v LešanechJ.  Ale aby nedošlo k dezinterpretaci, muzeum je vážně zajímavé a rozhodně stojí za návštěvu.


středa 2. září 2015

Letní škola historie

Ještě před školou skutečnou jsem si dopřála školu letní. Respektive letní školu historie, která se letos věnovala dějinám školy, takže je to všechno škola na druhou.  Ta letní historická má svou tradici od roku 2008, nebývá vždy v Praze, a protože jsem líná cestovat,(a co není na Letné, jako by ani nebyloJ)  nebývám účastna zdaleka na každé. Proto letos nešlo nevyužít nabídky, zejména když se letos odehrávala v galerii moderního umění DOX, kterou mám moc ráda.
Šlo tedy o dva dny nabité dějinami, což v DOXu zorganizovali historici ÚSTRu. Sešli se zde kantoři z celé republiky, což budí můj hluboký obdiv, protože mě se tedy nikdy cestovat přes půl země kvůli semináři většinou nechce. Ale zase tato akce byla celkem zajímavá, tak i to cestování stálo za to. Mám ráda historická setkání, protože jde o lidi „stejné krevní skupiny“, akce jsou velmi pohodové a přínosné. I tady tomu tak bylo. Pravda, někteří mladí lektoři objevují dávno objevené, ale zase to podávají s nadšením, tudíž si to ráda vyslechnu i po x-té. Je vidět, že už jsme všichni hodně multimediální, nová média pronikají i do historie.  Zajímavé je využití webu, her či digitalizovaných pramenů a školních kronik. Mně se velmi líbila porovnávací práce s učebnicemi, jak se dané téma učilo v různých dobách. A to je vskutku výživné čtení.
A pak klasika, pamětníci. To je i pro děti zajímavá historie.
Lákavých historických dílen, či jak se dnes módně říká workshopů, zde bylo víc než dost, uvidíme, co nám školní praxe dovolí zrealizovat.
A jelikož bylo hezké počasí a pauzy se daly prožít na příjemné terase galerie DOX, šlo o dva dny více než přínosné. Pěkně se o nás starali, jak po stránce duševní, tak i občerstvení a prostředí byly výborné. Prostě, letošní Letní škola historie se do historie zapsala velmi hezky, už nyní se těšíme na další.

A teď ta podzimní škola reality:-)















úterý 1. září 2015

Prvního září

Tak jdeme na to:-) . Za deset měsíců uvidíme, v jaké mentální rovině se budeme loučit. Dneska je to s úsměvem a v pohodě:-)

A ještě k tomu je Haničce třináct měsíců:-)