Křest audioknihy

 Proběhl v úterý a byl skvělý. Počasí horké, atmosféra vřelá, hosté dorazili, kmotr Jaroslav Šebek také. V Café Letka se tak vydala do světa audokniha Doskočiště protektorát 2, které na cestu popřáli hodně štěstí i Simona Postlerová a Martin Zahálka. 

Skvělé celé moderoval Martin Šimek a vydavatelství Tebenas a Jiří Buřič, kteří to vše organizovali, to zvládli na jedničku.

Jsem ráda, že jsem součástí takového týmu. 

A mezi hosty bylo i mnoho mých bývalých studentů, dnes již dospělých lidí, kteří si našli čas a přišli. Těší mě to, dojímá i zavazuje. 

Potěšila i účast pan Cílka, pana Janíka a dalších.

Kolegů a přátel. Studentů. Náhodných hostů. 

Přišel, kdo mohl. Udělal si čas. A mohl v tom vedru dýchat.

Nejmladší posluchač byl krásný Benjamínek. Dva měsíce:)

A někdo si snad koupil, dost se mluvilo i o Ukradeném dětství, tak snad mu to i pomohlo. 

A podle nějakých indicií věřím i tomu, že se kupuje i stahuje v příjemném množství?

Snad.

Každopádně, Doskočiště protektorát 2 pokřtěno, velmi pěkně. S díky a úctou všem...

Vysvědčení

 U nás ve škole již dnes. Slavnostně předáno. A zítra tedy vzhůru do prázdnin. 

Pro vysvědčení si kromě dětí přišli i dva pejsci. Vedle Tobiho i krásná Dulcinea, která nás čas navštěvuje. 

Bude-li to takto pokračovat, přijde si v oktávě pro vysvědčení pěkná smečka. Myslím tím psí, samozřejmě. Z dětí totiž budou již v oktávě kultivovaní dospělí, kteří si přijdou pro svůj závěrečný certifikát. 

Dnes se ale loučíme se sekundou, jsou mladí a neklidní, skvělí a inspirativní....

A máme dva psi, tak uvidíme za rok, v tercii. 

Dnes tedy, krásné léto:-). 

A díky...

Ruchovci a lumírovci

 

  Také vám ze školy utkvěly v hlavě izolované pojmy májovci, ruchovci či lumírovci, přičemž za boha neurčíte, kdo do jaké skupiny patří? Tak vězte, že Josef Václav Sládek vám hlavu zamotá ještě víc, protože ho lze zařadit rovnou do dvou z nich. Začal jako ruchovec a skončil mezi lumírovci.

Naštěstí, toto pregnantní dělení již nemá smysl, ten ale má pořád naopak Sládkovo dílo. Ač v červnu uplyne již sto deset let od jeho smrti, tak znám křišťálovou studánku si ze školy stále vybaví snad každý z nás.

Sládek toho ovšem vytvořil mnohem víc. A co je důležité, zajímavý byl i jeho život a osud, který si u příležitosti sta deseti let od jeho odchodu budeme v červnu připomínat.

Jeho mamince bylo patnáct let, když se jí narodil první syn, Josef.  Byla mu také víc kamarádkou než přísnou matkou. Josef byl dítě zvídavé a nadané, vystudoval v Praze akademické gymnázium, kde měl jako spolužáky kupříkladu Svatopluka Čecha či Jaromíra Čelakovského.

Odmaturoval a chystal se na filozofii. A tady došlo k prvnímu, ale zato obrovskému, rozkolu s dosud kamarádskou maminkou. Oba rodiče totiž svorně projevili přání, aby se stal knězem. Když odmítl, oni odmítli financovat jeho studia.

Milému Josefovi proto nezbylo, než se protloukat sám. Doučoval, psal básně či pracoval v nakladatelství.

  Seznámil se s mladinkou, sotva patnáctiletou dívkou Emílií, do které se zamiloval. Jako by částečně opakoval rodinnou historii. Jen s tím rozdílem, že se hned neoženil, ale odjel do USA. Tady cestoval, zkoušel různé profese, poznával osudy Indiánů a černochů.  Nadchla ho americká demokracie. Znechutil útlak Indiánů a černochů. Zamiloval si anglosaskou literaturu.

Opustil tedy ruchovce, kteří si zakládali jen na malém českém rybníčku, a přidal se ke kosmopolitním lumírovcům. To tedy až doma, ve Státech hlavně čerpal inspiraci.

   Vrátil se za dva roky a mohl se oženit. Zamilovaná Emílie na něho totiž počkala. Jejich štěstí ale netrvalo dlouho, mladá manželka umřela při těžkém porodu mrtvého dítěte. Ve třiadvaceti letech.  Josef se zhroutil a trvalo, než se ze svého psychického traumatu dostal. Přesněji řečeno, psychické problémy se mu vracely celý život. Ale v mládí se s nimi statečně pral. A když ho bratr Jaroslava Vrchlického,  Bedřich Frída,  seznámil s Marií Veselou, začal znovu radostněji žít. Uzavřel s Marií své druhé manželství. Měli spolu dceru Helenu, která mu vrátila radost ze života.

Josef měl velkou potřebu lásky a manželka mu ji poskytla měrou vrchovatou. Byla to žena empatická, kultivovaná a nadmíru krásná. Měla pochopení jak pro jeho práci, tak pro složitost jeho duše.

Zdravotní problémy posléze vedly k tomu, že Sládek utíkal z města a stále více se vracel do rodného Zbirohu.  Často jezdil do lázní, využíval i možnosti bydlet u mecenáše Josefa Hlávky v Lužanech.

Když se cítil být zdráv a v pohodě, pracoval od nevidím do nevidím. Psal, učil, překládal…Redigoval časopis, přednášel o svých cestách.

Přeložil Shakespeara. Třicet dva jeho her.

Hodně fotografoval. Fotit uměl skvěle, ale dokázal i o fotografování výborně psát.

Největší problémy mu tak činilo jeho chatrné zdraví. Nemohl chodit, cítil se sám.

Umřel v horkém letním dni, 28. června 1912, údajně  se slovy vyznání lásky své ženě na rtech:

“Márinko, mám tě nevýslovně rád.“

Pohřben byl na Slavíně, vedle Julia Zeyera, jeho celoživotního nejlepšího přítele, mimochodem, také lumírovce.

   A pokud už tedy máme jasněji ohledně ruchovců a lumírovců, můžeme si Sládka zafixovat nejen jako Shakespearova překladatele, ale také jako autora dětské literatury.  Vlastně propagátora dětských knih, kvalitní poezie pro děti. Což v červnu, kdy tradičně slavíme svátek dětí, je zásadnější než kdy jindy.

 

 

Kdo neumí, učí...

Nedávno se mne kdosi ptal, jestli je nějaké slovo, které fakt nemám ráda. Přivedlo mě to k zamyšlení. Ne snad, že by slovní (pa) tvary, které mě dráždí, neexistovaly, ale šlo o debatu o vzdělávání, tak jsem se chtěla držet tématu. Hledala jsem slovo z oblasti školství. Samozřejmě, možnosti skákaly jedna za druhou, ale vítězem v daném okamžiku se stala „svatá trojice“ : 

kompetence, zábavné, vyhledávání…

 Přemýšlela jsem, proč mě ta slova, respektive tyto metody, najednou tak dráždí.

Říci, že odmítám moderní metody výuky, by logicky znamenalo vytvářet dojem zpátečníka, což tedy nechci. A ani snad nejsem. Ráda zkouším ve škole nové věci, diskutuji s dětmi, hledáme společně nové cesty, ať už ve výuce, tak v hodnocení. Představa, že škola zamrzne ve fázi nějaké neměnnosti, mi vždycky připadala dost děsivá.  

Ale všechno má své meze. Řečeno slovy klasika, vocamcaď, pocamcaď.

Nemám ráda ten probíhající současný obrat o sto osmdesát stupňů, kdy se ze školství kvapem odstraňují veškeré dětské povinnosti.  

Zůstávají jen práva. Na zábavnost, kupříkladu.

  Kromě toho si myslím, že reformátoři systému často nezohledňují věk dětí a vytvářejí iluzi školy, která by se jim líbila v jejich třiceti a více letech.

Ovšem do školy pořád chodí děti úplně jiného věku.  Nějaké hranice či systém prostě potřebují.

  Můžu já tedy proto s čistým svědomím říci, že nejsem zpátečník, když třeba fráze jako kompetence, badatelské metody, rešeršování apod., považuji za vyčpělé floskule?  Hezky se o nich mluví, krásně zní, ale dětem zas tak nekonvenují. Spíš těm třicátníkům…

   Musela jsem všechny ty pocity trochu detailně rozfázovat. Současné školství kupříkladu zcela zavrhlo možnost, že se něco naučíte formou drilu. Ani násobilku či vyjmenovaná slova tak učit nechce. Prý je to nemoderní. Systém násobení či psaní y a i je třeba vybádat. 

Některé školy jdou ještě dál a význam pravopisu úplně zpochybňují.  Nepotřebují ho, stejně jako psaní rukou. Na vše je přeci počítač, píše se na klávesnici, pravopis většinou word nějak opraví,a stejně, záleží na obsahu, ne formě….

   Vybavovala jsem si úřední dopisy plné gramatických chyb a musím říci, že můj dojem z nich byl dost tristní. Rázem jsem jejich odesílatele přestala brát vážně.

   Přesto je to trendem doby. Často ani obsah nehraje zásadní roli, podstatným se stává správné a korektní pojmenování situace či problému. To totiž krásně vypadá. I zní. Když to uplatníte v praxi, většinou to moc nefunguje. Ale hraje se na efekt, ne na výsledek, tak je to žádoucí trend.

   Zajímavé je projít si pedagogické diskuse na různých školských platformách. Hodně tam přispívají právě oni skvělí teoretici. Mnozí z nich tvrdí, že jen oni to dělají správně a jejich sofistikovaný výklad školství je revoluční pokrok minimálně v českém, podle nich svorně zatuchlém, školství.

     Z toho nevyvratitelného faktu jde docela úzkost. Když totiž začnete pátrat, jaké aktuální problémy české školy řeší, není to nic nablýskaného, co by se hodilo pro média. Nedostatek opravdových profesionálních kantorů, redukce učiva navzdory všem, bourání náročnosti, psychicky rozhozené generace dětí, které poznamenal covid a nyní válka, nedostatek míst na středních školách, protože nikdo nezaregistroval, že je tady silný populační ročník, nezvládnutá inkluze a ještě víc nezvládnutá integrace ukrajinských dětí… 

Ještě jsem neviděla politika, který by se k tomu smysluplně postavil čelem a řešil nějak praktické problémy. Jen ty teoretické, zabalené do líbivých frází. To jim jde, napříč celým politickým spektrem.

   Možná by měly být ty veřejné floskule nějak pranýřovány. K čemu kompetence, když neumím učit? Proč zábavnost, když mluvím o válce a holocaustu? Jak vybádat vyjmenovaná slova, když je ověřené, že v tomto případě je memorování nejrychlejší cestou k zapamatování? Proč je skoro trestný čin přikázat dětem, aby se naučily zpaměti nějakou báseň? 

K čemu vlastně slouží všechny ty složitě popsané kompetence, když stěžejní pro výuku je empatie a zapálení pro obor?

Já si totiž myslím, že učit zpaměti se prostě něco musí. Stejně jako plnit nějaké povinnosti. Ani samé jedničky zadarmo nejsou podle mého terno. A je asi jedno, zda jde o jedničky v jejich číselné podobě či v mnohem žádanější formě slovního hodnocení, respektive slovní pochvaly. 

A lidi s kompetencemi většinou vnímám jako nešikovné kantory, kteří umí mluvit, ale neumí učit. Pak jim jde zjednodušování všeho, umí se jen bavit a všechno si vyhledávají…

  Mohu tedy suše konstatovat, že když nesnáším tuto svatou trojici slov, jsem v pojetí dnešní pedagogiky vlastně velký zpátečník.

 Jen když přemýšlím o tom, která slova bych raději viděla jako trendy směr v našem školství, žádná mě tak narychlo nenapadají. 

Třeba napadnou vás? Stačí klidně jen jedno, výstižnéJ

 

  

V zoo

 Pražská zoo se nikdy neomrzí.  Chodíme tam rádi a často. A to navzdory tomu, že čím dál víc pochybuji o tom, zda je to pro zvířata vhodné prostředí. Nejsem asi založením fanatický bijec za všemožná práva, ale třeba ledního medvěda je mi tu strašně líto, pořád chodí dokola, v malém prostoru. Tygři a lvi také. Velcí ptáci bez možnosti rozletu...A i když se zoo strašně mění, nabízí zvířatům víc a víc prostoru, pořád to musí být pro ně nuda. Takoví sloni třeba? Snad želvám tu může být dobře, i když ani tím si nejsem jistá. Ale i tak sem rádi chodíme. Na procházku, poučit se. Prožít den jinak. Tak tomu bylo i nyní, když jsme před koncem roku vyrazili s dětmi na dopolední tour kolem klecí. Konečně jsme viděli tasmánského čerta:-). Luskoun chrněl, v pozici roztomilého klubíčka. Sloní děti vyrostly, už to dávnou nejsou malá slůňata. Ale mláďat tu bylo plno. Je čas rození. Malé surikaty byly až dojemné, jak běhaly za maminkou ve snaze se trochu najíst. A byly šíleně zvědavé na Tobiáše, vždycky přiběhly ke sklu a zvědavě ho pozorovaly. On se jich asi spíš bál, ale bavilo ho to taky. Chodili jsme díky pejskovi vlastně jen po venku, taková prochajda v horkém červnovém dni. Orangutani neutekli, jako onehdá. Gorily jsme neviděli. Nejkrásnější byli asi tučnáci, jako vždy. Užili jsme si to. Tobiáš jakbysmet. A nejvíc nadšení byli studenti, kteří nemuseli do školy, ale mohli se procházet po zologajdě. Ale i oni cítili, že ten lední medvěd, kupříkladu, to má těžký...

Tak za týden

 Křest audioknihy bude již za týden. Role kmotra se ujal profesor Jaroslav Šebek. A o knize píší třeba v Listech Prahy 1- zde odkaz. 

Tak, prosím, přijďte. Vypravit audioknihu na cestu. A sklenkou sektu zahájit letošní léto:-)

A koupit ji lze zde

Audioteka
Audiolibrix
Radioteka
Kosmas
atd
Záleží, co je komu pohodlné a oblíbené místo. 

- jen je třeba  ale mít na paměti, že v případě stažení se člověk nedostane  rozsáhlému bookletu. Jen k samotné nahrávce. 

Tudíž kdo chce mít plnou verzi, musí jít do CD a to by měl mít  každý knihkupec. A rozhodně každý eshop:-).

To jen tak z obchodního a praktického hlediska.  Na křtu bude samozřejmě CD ke koupi :-)

To se nedá srovnávat

   „Musíte na ně být hodní, aby nebyli ve stresu,“ 

hřímala ředitelka před koncem školního roku. Hlas nenápadně zesilovala, kdykoliv měla pocit, že by si, nedej bože, některý z rodičů mohl stěžovat na náročnost studia a špatné známky svého potomka.

Učitelskou snahu o objektivní hodnocení půlroční práce považovala za nepatřičnou, protože sama vyznávala cestu nejmenšího odporu.

  Když se jednou opakovaně pohoršovala nad tím, že chemikář nemá v bakalářích samé jedničky, poznamenal kdosi odvážný ze sboru, že: „Ne každý je nadaný na chemii a dávat jedničky jen za účast nemá úplně výchovně vzdělávací efekt. Je to jako chodit do práce a nicnedělat za stejné peníze jako ti, co se mohou přetrhnout. ..“

Ředitelce se to srovnání nějak nelíbilo.

 „To nelze srovnávat,“ konstatovala odměřeně. Používala tuto mantru při debatách se vzpurným sborem dost často.

  Pochybuji, že by bylo možné pregnantněji vyjádřit stav současného školství:

Je to příliš náročné? Nechtějte to po nich. Stěžují si rodiče? Vyhovte jim. Máte nějaký názor? Nechte si ho pro sebe…

    S neustálým snižováním nároků mám opravdu určité problémy. Nějak to nevidím jako progres. Není to ale ortodoxní. Umím akceptovat požadavky, které mají hlavu a patu.

Ve skutečnosti dávno netrvám na kvantech faktografie, ale pořád jsem přesvědčena, že něco v hlavě být musí. Nelze všechno vybádat či najít na netu. Ostatně, copak je možné o něčem vést diskusi, když si základní fakta musím před každým argumentem gůglit?

 Jenže pak se stane, že zjistíte, že stěžejní pro vaše nadřízené je mediální obraz. Jakože co není na síti, neexistuje.

 Nebo hlavní meta je, aby si nikdo nestěžoval na náročnost, neřku-li obtížnost.

Jako by student, který musí intenzivně pracovat, kazil dobrou image školy. Trendem jsou samá pozitiva, nejlépe všem, a ještě lépe zadarmo.

Podle argumentů některých jedinců se máme snažit hlavně pro sociální sítě. Zejména, když máme potřebné množství followerů.

Jenže nesmíte být moc autentičtí. To zas tolik neletí. Pro like je nutné být v ideálním světle, milý, neřku-li roztomilý, nekonfliktní, bez požadavků…

Takže zase od začátku.

Jakmile to nejde, opusťte to. Aby si náhodou někdo nestěžoval. Pokud se, nedej bože, tací i najdou, posypte si veřejně hlavu popelem, popřete svou dosavadní práci a takřka na kolenou slibte, že teď už bude všechno jen zalité sluncem. Dobré a bez problémů.

   Nepamatuji se přesně, kdy jsem tento rozpínající se jev ve školství prvně zaznamenala. Myslím, že tehdy ještě nešlo o to, zda má kritik pravdu či nemá, ale hrálo se na zábavnost. Aby hlavně děti všechno bavilo, aby to bylo jen a jen zábavné.

Postupem času se celá zábavnost přesunula do kategorie nenáročnosti.

Popravdě řečeno, není to vůbec optimistické. Ba řekla bych, že k radostným vyhlídkám má velmi daleko. Zvlášť, pokud stavíte na ryzím populismu. Všeobecně se totiž předpokládá, že rozhodnout se pro podbízivost nese určité ovoce. A málokdo to má nastavené tak, že chápe, že tohle je cesta do pekel. A ta odjakživa bývá dlážděná dobrými úmysly.

Ne všichni to tak mají.  Samozřejmě. Ale cílem textu je poukázat na anomálie. Ale ve finále bych skoro řekla, že jde o absolutní mainstream. Když se do něj pořádně zahledíte, objevíte výše popsané mechanismy. Hlavně nic moc nechtít, nechat bádat a nedopustit, aby si děti něco pamatovaly.

To by je uvrhlo do stresu a tomu přeci chceme zabránit.

Zmiňovaná ředitelka na podobné argumenty vždycky podotkne, že „To se přeci nedá srovnávat.“  

A když jste opravdu příliš urputní, oznámí, že si vyhrazuje právo na některé dotazy neodpovídat. Protože co kdyby náhodou musela přiznat, že všechno prostě vygůglit nejde? Nebo že její srovnání pokulhávají?

V kostele

   Letošní červen se nese ve znamení událostí, které připomínají 80 let od počátku heydrichiády.

   Když byl koncem května roku 1942 odstraněn kat českého národa Reinhard Heydrich, vypuklo šílenství, které známe pod názvem heydrichiáda. 18. června 1942 pak byli hrdinové ze zatáčky, spolu se svými kamarády z dalších výsadků, dopadeni v kostele v Resslově ulici.

   Navštívit kryptu pravoslavného kostela znamená propadnout se osmdesát let zpátky v čase

a živě si představit, jak se ti muži tady tehdy cítili. Velkou zvědavost logicky vzbuzuje nedokončený otvor ve zdi. Opravdu se pokoušeli tudy uniknout? A jak jim tady těch několik dní, kdy se tady ukrývali, ve tmě, bez informací, jak jim asi bylo?

To jsou otázky, které dráždí fantazii, ale jejich přesné odpovědi nám nikdy nikdo nedá. Všichni aktéři zemřeli, žádné deníkové záznamy jejich posledních dní nemáme. Vše si musíme domýšlet. Domýšlíme se již osmdesát let, přímých pamětníků tehdejších dramatických událostí kvapem ubývá, fantazie proto dostává stále větší prostor.

   Letošní rok se válečným událostem věnuje opravdu důkladně. Můžeme se vydat po stopách Anthropoidu, vyslechnout řadu besed i přednášek, navštívit kostel a kryptu.

   Kostel v Resslově ulici nesl v době války jméno Karla Boromejského, slovanským věrozvěstům je zasvěcen až od roku 1935.

   V devatenáctém století měl být dokonce zbouraný. Pak ale na veřejnost pronikla fake news, která tvrdila, že kostel je dílem architekta Kyliána Ignáce Dietzenhofera. Dílo takového velikána přeci jen nejde jen tak zbourat ani o bourání rozhodnout jedním škrtem pera, proto se demolice zdržela a začalo se o budově diskutovat. Než se přišlo na omyl, protože slavný architekt sice na kostele pracoval, ale jen malinko a na dokončovacích pracích, došly peníze

a bourání se nekonalo.

Kostel tak přetrval a čekal na svých pět minut tragické slávy. Ta přišla v souvislosti s úkrytem parašutistů, který jim zde domluvil Jan Sonnevend, předseda farní rady. Jeho návrh přijal a s azylem sohlasilpáter Gorazd. Také za to oba zaplatili svým životem.

A aby toho nebylo málo, byli popraveni i další členové církve, přesněji řečeno Československé církve biskupské, která byla na završení všeho posléze zrušena.

   Jak byli parašutisté dopadeni je všeobecně známo, stejně jako to, že celá tragická událost připadla na 18. červen 1942. Stopy po kulkách lze dodnes v kryptě objevit.

Slavný Sequensův film Atentát se zde ovšem netočil, byť iluze vytvořená ve studiu byla dokonalá.

    Kostel musel být po válce náročně opravován a slavnostní znovuvysvěcení se konalo v roce 1947. Ve stejném roce zde byla odhalena pamětní deska, připomínající parašutisty.

    Po komunistickém převratu se atentát dostal do nemilosti, raději se nepřipomínal. A pokud ano, pak jako nepovedená akce ze západu a zdůrazňoval se hlavně počet obětí.

   Po roce 1989 se úcta k západnímu odboji a činu zde ukrývajících se parašutistů vrátila. V roce 1995 byl kostel vyhlášen Památníkem hrdinů heydrichiády. A tím je samozřejmě dodnes, i v časech, kdy si připomínáme události, které se zde udály před osmdesáti lety.

A jako zajímavost na závěr ještě přidávám aktualitu, kterou jsem se nedávno dočetla, a totiž, že se podařilo nalézt osobní zbraň Josefa Gabčíka. Colt, kterým střílel v Libni a kterým také ukončil svůj život v kryptě. Jak vidno, badatelé mají stále co objevovat.

A my ostatní můžeme kupříkladu navštívit kryptu kostela Cyrila a Metoděje a připomenout si život a smrt tehdejších hrdinů, kteří zde položili své životy za naši svobodu.

wikipedie

 

Den otevřených dveří

 

ORL

 Nějak jsem si plaváním asi definitivně zhuntovala uši, takže hluchota mě pronásleduje častěji, než bych si kdy dovedla představit. 

Protože učit a neslyšet je dost tristní záležitost, zejména před koncem roku, kdy všichni najednou mají potřebu zlepšit si svoje výsledky, bylo nutné jednat. 

Dostat se k lékaři bez známosti, mimo doporučení praktika a bez objednání se dlouho dopředu, žadonění o termín, to vskutku není jednoduché. Ale po několika dnech, kdy jsem ve škole zvonění rozpoznala jen podle pohybu dětí po chodbách, místo výkladu nabízela písemné varianty komunikace a hlavně, když jsem cestou domů v autě neslyšela záchranku, které jsem málem vjela do dráhy, bylo nutno vyvinout nadlidskou aktivitu k záchraně svého sluchu. Povedlo se a hurá na foniatrii, kde mě za úplatu vezmou. 

U vchodu polikliniky trochu váhám, kam se vydat. Paní z informací se mě ale ochotně ujme a ptá se, co hledám. 

"Foniatrii," odpovím. Hledí na mě podobně jako děti, když jsem jim během své hluchoty zmateně přikyvovala třeba  na otázky, na které straně to mají hledat. 

"Ano", odvětila jsem ve snaze neptat se pořád, "co, co, nerozumím."

 A tak jsem kývla a oni nechápali, s čím souhlasím. 

Stejně jako ta milá dáma ve vrátnici polikliniky nechápala, co hledám. 

"Logopedii?" přeptala se pro jistotu.

"Ne, foniatrii," křičím, protože to tak ve své hluchotě dělám. Abych slyšela i sama sebe. 

"To tu nemáme," odvětí paní. 

To ale nekoresponduje s potvrzujícím mailem, který si pro jistotu znovu otevřu i s adresou.

"Ano, je to tu", přikývne udiveně paní a zavolá si posilu. Znovu opakuji, že hledám foniatrii. 

"To tu nemáme," je stejně razantní i druhá dáma. Pak se ale bystře zeptá, co to vlastně je. 

"No, ORL, ušní...," vysvětluji.

"Jo ušní," vykřiknou obě radostně, "Tak to tu máme, to je v prvním patře."

 Radostně mi ukážou cestu a já se mohu vydat na vysněné vyšetření. 

  Pan doktor byl sekáč, vyšetřil, pomohl a předepsal kapky. A dodal - pro mě zvláštní -vysvětlení. 

"Jsou to kapky do očí, ale budete si je kapat do uší..."

Nasadím podobný výraz jako před okamžikem ony dvě dámy, ale pana doktora to nevykolejí. 

"To tak prostě je," vysvětlí s poukazem na fakt, že mu někteří pacienti poté volají zpět, že se spletl a předepsal jim špatné kapky. Nepředepsal. Jsou to oční kapky, které se kapou do uší. 

Tak poděkuji, sama se leknu jak hlasitě, opravdu jsem si za těch pár dní hluchoty navykla řvát, abych slyšela sama sebe. Teď už ale nemusím, hurá. 

Mám radost. Slyším. Drobná vada na kráse je fakt, že mám na čas zakázáno plavat, ale co bych pro fungující sluch neudělala.

Kapu si  tedy do uší oční kapky a užívám si pocitu, že zase slyším. 

Ale byla to anabáze, přímo doktorská-)

Zase u doktora

 Ta zanícená packa si nechce dát pokoj. Už jsem  u pana doktora jako doma. Naštěstí máme hodného a laskavého veterináře, ale i tak, radši bych šel lítat do Stromovky než pořád pajdat se zanícenou tlapkou. 

Tak nyní antibiotika. Tak snad napotřetí....

Již za dva týdny

 Stále si beru za své, jednak připomínat, jednak i poprosit, abyste přišli.  Už za dva týdny, Nechci tam skončit sama. 

A čím víc nás bude, tím to bude bujařejší:-). 

Tsunami ve vzdělání

 Možná se pletu, ale zdá se mi, že školství je zaplaveno tolika floskulemi o bohatýrské minulosti, že lze směle mluvit o jakési pomatené ovlivnitelné kolektivní paměti. Lidé, co prošli vzdělávacím systémem druhé poloviny dvacátého století, mnohdy zaníceně a přesvědčivě vyprávějí, jak je učitelé bili, že rákoska byla takřka běžnou součástí výchovy.

Stejně jako bludný názor z opačného názorového spektra, že tehdy bylo vzdělávání ještě kvalitní, na úrovni, zatímco nyní určitě není…

A tak bych mohla v rozkrývání vzpomínkových bludů pokračovat.

Lze jen suše konstatovat, že většinově nikdo nikoho rákoskou nemlátil a fyzické násilí ve školách bylo problematizováno a medializováno stejně jako dnes. Možná s tím rozdílem, že tehdy se tomu říkalo buržoazní přežitek.

Dnes nevím, asi nekorektní výchova. Či selhání jedince…

   Kvalita vzdělávání se odvíjela od ideologického podtextu, takže co si budeme o jeho úrovni vyprávět?

Ovšem žádná hitparáda to není ani dnes, pod genderovým a korektním bičem.

Takže je to vlastně vždycky od jedince, náhody či nečekaně kvalitního setkání zvídavého žáka

a výborného učitele. Prostě osudová shoda. A ty nenastávají denně, to je jasné.

Denně ovšem musíme do školy a tam se setkáváme s jedinci různých typů. Taková kantorská typologie bývá většinou veřejnosti dost jasná, oblíbený neoblíbený.

Jenže je třeba přidat ještě další stupně na kvalifikačním měřítku hodnocení. Dobrý, špatný, naučí, nenaučí, má autoritu, nemá charisma, umí obor nebo vaří z vody, umí učit nebo je dokonalý odborník, co omylem zabloudil před tabuli…?

 Není vůbec jednoduché to definovat, snad i proto se od revolučních časů nepovedlo zavést ve školách systém atestací, který by aktivní učitele posouval dál a motivoval.

Nikdo se totiž neumí shodnout na měřítku.

Ostatně, i učitelské soutěže jsou diametrálně rozdílné, jedna skupina favorizuje Zlatého Amose, další fandí Global Teacher Prize. A mnozí další si myslí, že soutěžení do škol prostě nepatří….

  Mě dnes k rozboru zaujaly dvě skupiny, které jsem poznala během své letité kariéry. A totiž ti, co umí o škole mluvit, a ti, co umí učit. Zjednodušeně, teoretici a praktici.  

Potkala jsem několik učitelů, kteří měli v rukávu všechny nejnovější trendy, uměli o nich mluvit

a často to z jejich řeči vypadalo, že je i prakticky užívají.

Ti druzí prostě nějak učili, to jste od nich většinou neslyšeli. Ale nepřicházeli od nich ani stížnosti, vždycky si s dětmi nějak poradili, rozuměli jim.

   Když jsem ale časem nahlédla pod pokličku těm krasomluvám, často to bylo tak, že skutek utek. Jejich praktické hodiny byly nudné, bez jiskry, zahlceny něčím, co děti ani neuměly pojmout. Ale když o tom hovořili, vypadalo to, že jste narazili na geniálního kantora. A jelikož slovo vede, dost dlouho trvá, než přijdete na to, že ne vždycky je to tak, jak se to tváří. A že šedivá je teorie, ale zelený strom života. Ti lidé, co o sobě a své geniální práci uměli takto mluvit, většinou byli v praxi bídní učitelé. Měli by být teoretici, někde na Ministerstvu. A mnozí tam také zamířili. Ale ti, co zůstali v praxi, ve finále vždycky nadělali víc škody než užitku. Nebyli praktici. Běžný školní život neuměli. Uměli o něm jen mluvit.

Někdy mám poněkud skeptický pocit, že dnešek víc přeje těmto lidem, jako že slibem nezarmoutíš

 a okecat se dá všechno, ale nechci být pesimista, tak jen prostě konstatuji, jaké dvě skupiny učitelů vídám ve sborovnách.

 A sama stoprocentně fandím těm praktikům.

Jen se trošku bojím, aby je sofistikované populistické mluvení o módních trendech ve školství nezahnalo kamsi mimo obor.

Jak znám současné populární vlny, určitě se s nimi veze nějaká tsunami, která dovede z povrchu zemského smést vše, bez ohledu na jeho kvalitu.

Třeba se ale klimatologové mýlí a není každá vlna tsunami smrtící...

                                                                         Obrázek z FB            

obrázek

Životice

 aneb obraz (po) zapomenutí tragédie.

Opět nezaměnitelný autorský styl, paní Lednická se prostě krásně čte, ačkoliv píše o drsných věcech.

Z anotace uvedu krátký text ze zadního obalu. Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska Po Mnichovu zabrána Polskem. Po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí říše...

Takže, ti co znají, se ocitají uprostřed známých reálií. Ti, pro které je to novinka, žasnou. Jak je možné, že jde o zapomenuté události? 

O tom budu filosofovat jindy, dnes jen připomínám knihu, která by asi měla být spíš učebnicí. Vztahů, dějin, morálky, psychologie, soužití, odvahy i zoufalství, beznaděje.... A opět, jak velké dějiny drtí ty malé...

A jen na reklamní okraj, je to zakoupené u 2veverek, kde vám dokáží poskytnout informace i o tom, o čem kniha jest, což je mezi pražskými knihkupci věc nebývalá Zdejší knihkupkyně vědí, což je cenné. A poradí vám ve všem, nejen v oblasti válečné literatury. Vědí, co prodávají. Takže kdo nakupuje knihy v Praze a chce o nich i něco vědět, pak je toto dobrá volba, protože jinde vědí sotva to, kde danou knihu najít:-(

Ovšem je třeba na závěr konstatovat, že Životice jsou ale  hodně depresivní čtení...

Co je důležité v dějinách…

  Občas se zamýšlím nad rolí dějin v životě jak dítěte školou povinného, tak dospělého jedince, který náhle prozřel a zjistil, že ho dějepis vlastně zajímá. 

A dnes k tomu přidám doušku, která se pokusí rozklíčovat (samozřejmě marně) co je pro nás v těch dějinách podstatné? Nebo co si myslíme, že by měl člověk, jeho okolí, děti či národ vlastně z dějin vědět. 

A ještě tam hraje podstatnou roli podotázka, proč některé události znají všichni, automaticky vešly v kolektivní paměť, a jiné zase nezná skoro nikdo nebo vůbec nikdo?

   Poměrně si s tím pohrávám i ve své ( bohužel ) zapomenuté knížce Nic nového pod sluncem, ale tu nikdo nečetl, tak zůstanu tady se svou myšlenkou, vyprovokovanou četbou příběhu o Životicích. 

Co je třeba, aby příběh kupříkladu vašeho rodného kraje vstoupil do širokého povědomí, aby se nezapomínalo na tragédie, které ovlivnily životy mnoha generací? A máte takový? Můžete nám ho ukázat:-)

Po pravdě řečeno, opravdu odpověď neznám, nevím.

Traduje se, že průměrný člověk, který nemá vztah k dějinám, si ze školy odnese chabé ponětí o Zlaté bule sicilské, upálení Jana Husa, tuší o existenci Marie Terezie a Františka Palackého a ví, že byly nějaké války…

   Osobně třeba nechápu, proč zrovna Zlatá bula sicilská a ne třeba Kutnohorský mír? Nebo Basilejská kompaktáta? Či Trianonská dohoda? 

To jsou zjevně viditelné nahodilosti dějinného vývoje....to, že všichni ví, že byla nějaká Zlatá bula...:-(

   Ale pak je kategorie lidí, kteří se o dějiny alespoň trochu zajímají. Ti pak znají Mnichov, vysídlení Sudet i protektorát Čechy a Morava. Ale ani oni většinou neví nic o vysídlení Neveklovska a Sedlčanska, neznají problémy česko-polského pohraničí, neví nic – kupříkladu právě o Životicích.

   Pak je tu logicky i jeden vyšší level, kategorie odborníků, ti se tím ale profesně zabývají, takže to je jiná píseň. 

Mě teď zajímá ten opakující se kolorit toho, že něco prostě všichni víme, ať už je to populární narativ, centrální Česko a Praha, od které se všechno odvíjí, nebo prostě jen proto, že něco v učebnicích je a něco ne. 

Navzdory tomu, že jsme tak malá země, že by z podstaty věci neměl by být problém znát dějiny všech, co zde žijí… 

Ale děti v Praze stoprocentně nemají o Těšínsku ani páru.  Ostatně, ony nemají ani ponětí o tom Neveklovsku, a to jsou střední Čechy.

 Děti z jižních Čech dobře vědí, co je Vitorazsko a znají jeho dějinná traumata,  ale že by znaly situaci kolem Karviné, o tom dost pochybuji. Stejně jako většinou nikdo neví, o jakém městě mluvím, když použiju termín Reichenberg nebo Troppau - samozřejmě vyjma těch, co tam žijí. Ale na opačném konci republiky je to tabula rasa. 

Všichni tak nějak tuší o vraždě vysokoškoláků 17. 11 1939, však na to konto posléze vznikl Mezinárodní den studentů. Ale skoro nikdo už kupříkladu neví o vraždě dvanácti mužů z Karviné, kteří zemřeli na základě stejného německého zákona (viz kniha Karin Lednické o Životicích).

  Když nedávno v televizi běžela Krajina ve stínu, mnozí žasli. Jak to, že to nevíme? Většinou se s tím logicky pojí obvinění, jak to, že nám to ve škole neřekli, ale to je zase jiná kapitola. Obecné povědomí tyto příběhy prostě nezná. 

Tak nějak se totiž některé věci se ví a jiné zase ne. Někteří odbojáři jsou slavní hrdinové, jiní jsou pro národ bezejmenní....

Asi těžko tuto záhadu rozklíčuji, byť někde lze samozřejmě vystopovat ideologické důvody. Kdysi všichni znali Babice a Marušku Kudeříkovou, dnes po nich Kerberos neštěkne. 

Dneska se zná, snad Kubiš a Gabčík, ale i to jen díky mediální masáži. A jsou tu i dnes bohužel i viditelné  prvky adorace stb a další prapodivné retro jevy.  Ale i bez nich je tu spousta záhad, proč něco z dějin je tak akcentováno a něco se zase vypařilo? Nelze do nich logicky napasovat vše, ale něco chybí dost výrazně...

  Proto jsou samozřejmě důležití regionální historici, takové autorky, jako paní Lednická, kronikáři i pamětníci. A hodně by se mohli zamyslet i autoři učebnic, už dlouho tam vidím nedostatek invence a historického povědomí. Jsou tam moderní věci, to ano. Hlavně genderové, rasové a bůh ví jaké, jsou korektní, ale nenesou s sebou historickou paměť, a to je jejich zásadní nedostatek. 

Tak se  logicky emotivně nabízí závěrečný hysterický výkřik, ať žijí novodobí písmáci VavákovéJ

A k tomu  vtíravá otázka, jak to máte vy? Koho v dějinách postrádáte? Co považujete za tristní, jako že všichni ví a něco zase ne?

A kdo je podle vás historický hrdina?

A lze do dějin vtěsnávat dnešní moderní hyperkorektnost? 

Ale to už je otázek víc než dost. Budu ráda, když do diskuse přispějete třeba jen jedinou.

Anebo si přečtete moje regionální Odnikud nikam..:-)/ snad legální troška té sebepropagaece:-)

Či zmiňované Životice od paní LednickéJ

Nebo dejte svůj vlastní čtenářský tipJ

Lidice

 Osmdesát let od vyvraždění a vypálení Lidic. Jsou pro mne vždy takovým lidským měřítkem heydrichiády. Souzním a souhlasím s odstraněním Heydricha, obdivuji parašutisty ( však jsem o nich napsala několik knih), ale vždycky si tak říkám, co bych asi dělala, kdybych v té době bydlela v Lidicích? Nebo v Ležácích?

Jak by mi asi bylo na duši. Třeba jako mladé holce, v klidu si někde žiju na vsi, pravda, je válka, protektorát, ale je mi sotva dvacet, nic neřeším, do ničeho se nezaplétám. A randím s tím krásným klukem od sousedů. A pak, z ničeho nic, je ten můj kluk zastřelenej u Horáků a já mířím do koncentráku?

Nebo jsem máma, spokojené manželství, snažíme se i v drsné době vychovávat naše děti. A najednou, můj milovaný muž zastřelenej u Horák a já mířím do koncentráku. Co je s našima dětma nevím, v kladenské sokolovně mi je prostě odebrali...

A tak bych mohla pokračovat. 

Film Lidice, který jsem jednou viděla, víckrát sledovat nemohu. Paradoxně mě tam v tom filmu ještě navíc přibylo trauma ze zabitých zvířat, pes uvázaný u hořící boudy také nic moc zážitek.

A tak na ty lidi tento den vždycky myslím. Jak by asi žili dál? Jak by žili, kdyby nebylo atentátu? Jak ty velké dějiny často drsně zasahují do těch našich, osobních.. A jak se někdy věci dějí bez vašeho přičinění...

A do toho ještě čtu příběh od Karin Lednické Životice, takže ponurý obraz válečných dní je dokonán. O Životicích jindy, o Lidicích dnes s úctou a pietou. 

Navzdory tomu, že v historické obci už delší dobu vře spor o udavačku z Lidic. Ale i o tom jindy, ač je to navýsost zajímavý a dramatický příběh. 

Dnešek má být vyhrazen pietě a tako to i cítím. Je to přesně osmdesát let od okamžiku, kdy byly vyvražděny a vypáleny Lidice. 

Lékařská empatie

 Když jsem kdysi před deseti, možná patnácti lety, zažila situaci u lékaře, kdy on suše konstatoval, že je to věkem, vnímala jsem to sice s údivem, ale byla to pro mě hlavně rádoby vtipná historka k vyprávění.

Nějak mě tehdy trápilo koleno, vypravila jsem se tedy k lékaři. Ten tehdy ani nevstal od stolu, suše konstatoval, že to je s přibývajícím věkem logické, a ať si to mažu a zvyknu si na to.

Byla jsem tehdy tak konsternovaná, že jsem se nezmohla ani na konstatování, že snad ještě nejsem tak stará?

Odkulhala jsem domů, časem bolest rozchodila a začala být víc vnímavá na reakce doktorů. A zjistila jsem, že rozhodně nejsem sama. A že opravdu s přibývajícím věkem lékařská empatie rapidně klesá, až to od určitého věku úplně vypadá, že vás ani léčit nechtějí. Minimálně jejich chování a empatie tomu napovídá. Někdy se dokonce proslýchá, že se u nás opravdu léčí podle rodného čísla…

 Jistě, nejsou takoví všichni, ale patrně tento přístup převažuje. Někteří lidé ani ze strachu k doktorovi nechodí, jedna paní mi vyprávěla, že ten pohrdavý tón ve větě: „Co chcete paní, ve vašem věku…:“, nebyla schopna vstřebat a k lékaři raději přestala chodit. Stejně jí nepomohl, tak se vrhla na nějakou samoléčbu.

  Obecně je v naší medicíně viditelný nedostatek empatie.

Jistě, pro pana doktora jste dnes již x tou podobnou diagnózou, je to pro něj rutina. Ale každý pacient přichází sám se sebou, pro něj je to novum, zásadní zlom či stres, je mu jedno, že doktor má za sebou deset dalších. To ovšem mnozí naši lékaři neumí. Často na vás hledí jako na obtěžující element, dávají najevo svou nadřazenost a moc. Setkávám se s tím už roky, takže to není jen výsada pozdního stáří.

   Ovšem žádná mladice už také nejsem, proto to asi také vnímám mnohem citlivěji. Jistě, zatím mám energii a umím se bránit. Říct si své a s arogantním panem doktorem či lékařkou se slovně utkat. Ale i tady platí, že musím být v kondici a mít sílu a energii. Když jsem onehdy trpěla na Bulovce se zánětem zvukovodu, neřekla jsem ani popel, navzdory tomu, že se mnou jednali jako s kusem hadru.

Ale většinou ještě dokážu za svá práva bojovat, byť je to zrovna v lékařských zařízeních hodně tristní. Tam by určitá empatie a vlídnost měla být pravidlem.

Není.

 A když mi stará babička vykládá, jak na ní ten mladý doktor byl příkrý (ona je ještě navíc slušná), ani ji neprohlédl, napsal jí nějaké předražené léky, které navíc kontraindikovaly, jak posléze zjistil její syn, je mi z toho smutno.

 Ale už mě to nepřekvapuje. Jsem trénovaná a bojím se doby, kdy mi dojde síla a energie, nebo kdy nemoc bude silnější než já. A pro náš zdravotní systém budu ve věku, kdy už se prostě neléčí, protože co chcete paní, ve vašem věku??

Myslím, že empatie by se měla povinně vyučovat na lékařských fakultách. Nechci nikterak zpochybňovat těžkou lékařskou práci, mám k nim obdiv a úctu. Ale fakt, že mnozí se čím dál víc chovají jako bohové v bílých pláštích, sice odborně na výši / někteří/ ale bez empatie, vlídnosti a soucitu, je obraz čím dál tím častější. A že se často v ordinaci, kam já třeba opravdu chodím, až když není zbytí, cítím jako obtížný hmyz, je bohužel moje vlastní zkušenost, takže žádná jepapoL

Zajímalo by mě, zda máte své vlastní zkušeností z čekáren a ordinací?

Když se zdraví nedaří

 Nemocný člověk většinou řekne, co a kde ho bolí. Pejsek nikoli. Vidíte, že se trápí, ale co ho bolí, to lze jen odhadovat. Tobiáš vypadal na nějakou gastritidu. Pořád ho to nutilo na wc. Docela jsme se naběhali. Ale to se stává. Jen to tentokrát neodeznívalo. Neudržel ani vodu, což v horkých dnech není nic moc. A tak jsme se vypravili na veterinu. Samozřejmě, nejhorší průběh mělo jeho onemocnění v neděli, tak hledejte otevřenou ordinaci. Naštěstí překvapivě byla. Dokonce přímo na Letné, u Sparty. Tak jsme se tam doploužili. V čekárně jsme čekali společně s kočičkou a potkanem. Pro Tobiáše to nic neznamenalo, bylo mu asi tak špatně, že ho ostatní tvorové nechávali lhostejným. Mně tedy trochu zneklidňoval potkan, nejsem s nimi zrovna kamarád. Ale tenhle byl jednak taky apatický z nějaké nemoci, a jednak v kleci vypadal snad i roztomile. Posečkali jsme dobrou půlhodinku, než na nás přišla řada. A jelikož konečně zhubnul, je evidentní, že se něco děje, že mu není dobře. Prý infekce střev. Takže diagnóza, prohmatání, tři injekce, dietní konzerva a tisícovka to jistí:-) Odplouží se domů, ani po zklidňující injekci to není on. Vybavil se mi dávný příběh se Zachariášem, kdy ho sežraný žalud zašpuntoval z obou stran a on nakonec musel akutně na operaci. Tak snad k tomu nedojde. A snad ho taky nikdo neotrávil, paní doktorka to úplně nevyloučila. Prostě čekáme, až zaberou antibiotika a snad to bude pak dobré. 

Za tři týdny

 Ode dneška za tři týdny se bude křtít audiokniha. Protože ani do divadel se nevrací diváci, je to podnik značně nejistý. Přijdou vůbec nějací lidé? 

Byla bych samozřejmě moc ráda, kdyby ano. Je to takový symbolický začátek léta. Sejdeme se, pohovoříme, něco sníme a vypijeme a můžeme se rozpustit do časů dovolených. Ale přemluvit ty potencionální návštěvníky, aby přišli...

Svého času mi pan Stanislav Motl vyprávěl, že on raději pořádá akce mimo Prahu. Že v Praze jsou lidé zhýčkaní, zmlsaní, hned tak k něčemu se přemluvit nedají...

Nechtělo se mi tomu věřit, ale když nyní vidím, jak škemrají pražská divadla, diváci, vraťte se, začínám se bát... Co když opravdu nikdo nepřijde. A to se může stát. Navzdory tomu, že moderátor bude šikovný tanečník Martin Šimek. 

Navzdory tomu, že by měli přijít renomovaní historici...

Navzdory tomu, že jde o naše hrdiny..

I proto zde budu avizovat častěji, než by mohlo být milé. 

Ale prosím, přijďte. A protože vím, že opakování je matka moudrosti, musím- a budu - opakovat do omrzení. Přesněji tedy do konce června.

Takže už za tři týdny... přijďte

Open mind

     „Mám otevřenou mysl,“ hlásá jedna učitelka, když chce zdůraznit, jak moc je dobrá a jak šíleně ji děti obdivují.

Není určitě jediná, kdo dá na líbivou politiku. Jiní říkají: „ Jsem s dětmi kamarád.“ Nebo: „Nabídl jsem jim tykání.“

 Jednou jsem se zkusila dobrat detailů. Proniknout takříkajíc k jádru pudla. Jala jsem se zkoumat křehkou duši pedagogovu…

Lze říci, že šlo o vzrušující empirii. Povahových typů ve sborovně jsem objevila vskutku širokou škálu. Jelikož fokus průzkumu byl jasně dán, velmi rychle jsem objevila řadu respondentních exemplářů. Ovšem rozsah této zcela nefilozofické gnose mě samotnou docela zaskočil.

   Když na první dobrou docela zajímavý učitel středního věku opakovaně všem vykládal, jak moc je unavený z toho, co všechno pro školu dělá, napadlo mě konfrontovat jeho seznam stížností s hodnocením jeho studentů.

„Je skvělý,“ zahájily děti oslavnou tirádu. Zajíkavě se pokusily na mě přenést své nadšení z učitelovy práce.  Udělalo to na mě dojem. Jenže děti bezelstně pokračovaly ve výčtu kladných vlastností: „ nic nemusíme, všechno nám omluví, dává nám jedničky za nic…“

„Jak za nic?“ poctivě jsem se snažila tomu porozumět. „No přeci motivační,“ vysvětlil mi třídní znalec moderní terminologie.

Hledat něco víc v míře jeho obliby nebylo, vzhledem k popularitě, které se těšil i díky populistické anketě Zlatý Amos, vůbec reálné. A vlastně ani žádoucí.

Mně osobně avšak kantoři, přikládající fatální důležitost své popularitě a oblíbenosti, většinou nijak zásadně nepřesvědčili.

   Nechce se mi totiž věřit, že by dětem do života něco dala sladkobolná líbivá politika. Jistě, v daný okamžik se jim to líbí. Nemusí nic dělat. Ostatně, sama dobře pamatuji na svoje středoškolské hodiny angličtiny, které dirigovala podobná učitelka. Nic jsme nedělali. Povídali jsme si, četli Vejce a já a na konci čtvrtletí napsali jednu ohlášenou písemku ze slovní zásoby. Všichni jsme měli jedničku, angličtinu milovali a posmívali se béčku, že oni se musí šprtat, pořád něco číst a o něčem diskutovat, světe div se, anglicky.  Nu, pak skončila škola, začal život a probudil se rozum, který s údivem zjistil, že teď se tu angličtinu musíme složitě a drsně doučovat, zatímco béčko, které drtila ta nepopulární úča, to už dávno umí. Asi i proto mám k těm sladkobolným populistickým učitelům s otevřenou myslí (nemám vůbec nic proti přirozeně otevřené mysli, ale nutí mě to parafrázovat onen sebeadorační výkřik, protože ten celou tu úvahu odstartoval).

    V pedagogické práci dám víc na systematičnost. Mám s ní sice sama trochu potíž, protože typicky systematický člověk zcela určitě nejsem. Ale kdybych navzdory své nesoutěživosti někdy chtěla soutěžit o nějaký učitelský titul, pak určitě ne o titul oblíbený učitel. To je podle mě největší mor sboroven. Snaha být oblíbený.

Chtěla bych hrát vabank o titul dobrý učitel. S podvariantami inspirativní, zásadový, či kreativní. Ba i inovativní se mi líbí. Jen ne oblíbený. Přitom právě na této snaze učitelé nejvíce ujíždějí.

 Samozřejmě chápu, že je to celé trochu nefér. Jestliže někdo dává skrze svoji práci v plen taky svoji osobnost, případně i pochybný charakter, měl by mít naději na nějakou formu zpětné vazby.

Většinou si to oni jedinci představují tak, že se jim dostane nehynoucí lásky a obdivu od jejich dětí a samozřejmě rodičů, kteří dokáží ocenit, že jejich potomek si ve škole může dělat, co chce a ještě k tomu nosí domů samé pochvaly či jedničky - ty ale v době slovních pochval nejsou moc trendy, většinou totiž známkování slouží k označení zastaralosti daného kantora, který pořád trapně používá číselné hodnocení, a to pro adepta na nejoblíbenějšího pedagoga, či moderněji řečeno průvodce vzděláním, rozhodně není žádoucí.

Aby dítě bylo ve škole šťastné, to je dost silný argument, který takřka nelze ničím přebít. Ale aby z toho ve finále nevznikla soutěž o blahoslavené chudé duchem….

 Pravda, zní to asi dost sarkasticky. Ke zvýšení obliby školního prostředí takové úvahy asi nepomohou, spíš naopak. Z tohoto mediálně zjednodušeného hlediska je určitě lepší, když je škola plná oblíbených učitelů s otevřenou myslí v čele s tím nejoblíbenějším Amosem. A není vyloučeno, že některé školy k tomu cíleně míří. Vyberete si školu, většinou s krycím názvem alternativní, kde budete šťastní a spokojení. Povedou vás samí oblíbení učitelé. Až sem to zní naprosto ideálně. Malý zádrhel by mohl vzniknout v okamžiku konfrontace kupříkladu s pracovním trhem. Třeba by se nějaký nevychovaný personalista mohl podivit, jak to, že nic nevím, navzdory tomu, že se prezentují samými výbornými pochvalami (o jedničkách už ani nemluvím, aby to vůbec někdo četl). Co s takovým adeptem?

A to by pak bylo zajímavé porovnání, stejně jako kdysi u nás, s těmi, co měli angličtinu v béčku. Rozhodně po nich sáhli s větším zájmem než po nás. A přitom my měli tak bezstarostné a šťastné hodiny…!

Otázek samozřejmě vyvstává mnohem víc. Když totiž začnu rozebírat pedagogické sbory tak říkajíc na molekuly a začnu hledat osobnosti, které dětem na cestu do života daly něco víc než jen pár okamžiků bezelstného nic nedělání, musím neochotně konstatovat, že jsou to většinou postrachy školních tříd, přísní didaktici a zásadoví jedinci. Co si s dětmi netykají a není jejich cílem být s osmáky kamarád, ale něco je naučit.

Aby bylo jasno. Nejde mi o pokus zvrátit pozitivní trendy ve školství ani nevolám po rákosce či klečení v koutě pod obrazem císaře pána- tedy pana prezidenta. Spíš to mělo být zamyšlení v duchu starého pořekadla (ostatně, ta se teď stávají takovým strašákem příjímacích zkoušek, že bych se asi měla bát na ně odkazovat), ale odvážně, tedy pořekadla, že s vaničkou vylíváme i dítě. Tedy přesněji, ve snaze zbavit děti stresu je zbavujeme i možnosti něco si vybojovat, něčeho docílit vlastní snahou a pílí.

Popravdě řečeno, když opět zapátrám ve své paměti, ze školních let mi utkvěly v paměti víc osobnosti, které po nás něco chtěly, kde jsme si svůj prostor museli vybojovat a prosadit. Ti, co nám no nabízeli zadarmo (a jistě tací byli i tehdá), nám sice nabídli chvíle šťastného nic nedělání, okamžiky, kdy jsme si mohli dělat, co nás napadlo, ale z paměti vyšuměli. Protože pro život nám nic nedali.

Přesto musím znovu zdůraznit, že nejsem zastáncem rákosky a už vůbec ne toho, aby děti chodily do školy s bolavým břichem a obavami z toho, co dnes zase bude.  Ale stejně tak nejsem fanda, ba skoro to nesnáším, ten boj o to, být nejoblíbenější.

A ti, co to uvozují větou, že oni jediní mají otevřenou mysli, mi ve své podstatě vlastně přijdou jako velcí lůzři. Protože jim vlastně nic jiného ani nezbývá, než se vlísávat dětem do přízně tím, že se jim budou podbízet. A to je cesta do pekel. Jen to na první dobrou hezky vypadá, ostatně, jako každá čertovina…..

A s čertem, nebo přímo s ďáblem, je určitě propojeno i ono klasické odvěké učitelské dilema: oblíbený nebo zásadový?