sobota 31. března 2012

V.I.P. zprávy

Nalákala jsem hosty (doufám tedy, že ne všechnyJ, že přišli i kvůli mně J) na paní Vránovou, která nakonec nedorazila. Jelikož nechci vypadat jako nějaký mystifikátor nebo člověk, co hází plané sliby, zkusím vysvětlení a zároveň popíšu anabázi hledání kmotra. Tak tedy, paní Vránová se mi znovu ozvala ve čtvrtek odpoledne. Moc se divila, že akce už proběhlaJ, prý si jí zafixovala na příští týden. A navíc jí prý bylo tak špatně,že ani maily neotvírala a ani na konzervatoři neučila a je tedy ráda, že nikam nemuselaJ. Prý jsem jí měla ještě večer zavolat. No, to jsem asi měla, ale neměla jsem její číslo (byť jsem ho asi mohla vyhledat) a tak nějak jsem spoléhala, že domluvené věci platí. Nehledě na to, že když jí bylo špatně, tak by asi stejně telefon byl houby platný. Nu, jsem ráda, že se to alespoň takto vykomunikovalo, že zde mohu podat vysvětlení a nevypadám jako někdo, kdo si vymýšlí J.
Nicméně inspirovalo mě to k zamyšlení nad hledáním kmotra, nad prací pro lidi a v neposlední řadě o hodnotě daného slova či smutném faktu, že slibem nezarmoutíšJ. Postupně tady svoje úvahy zkusím rozkrýt. Dnes začnu uvolněněji, svoji anabází s hledáním kmotra. Není to vůbec jednoduché, a že k Odnikud nikam přišla (doopravdy)Jpaní Fischerová, vnímám dnes tak trochu jako zázrak.J
   Kniha mediálně známého kmotra potřebuje, doba je taková a knížku to (byť o kousek) posune někam jinam. Většinou to údajně autorům poskytují jejich nakladatelství či agenti, já si vše dělám více méně sama, L(sám si napiš, sám si prodejJ), což s sebou v určitém bodě přináší únavu, vyčerpání i skepsi. Nicméně, kmotra jsem chtěla. Pátrala jsem i po Vašich názorech, kdo by Vás přitáhl, a právě z Vašich nápadů mě zaujala paní Maciuchová. Miluji její přednes, skvěle hraje kantorku a jistě i učí herecký potěr. Ideální kmotra.

 Ani se se mnou nebavila. L

Zkusila jsem kontakt přes její kamarádku, přes televizní stránky, nic. Škoda, ale to je život. Hledám dál. Zdeněk Svěrák ústy divadelní mluvčí zdvořile, leč jasně, odmítl. Slušně odmítla i mluvčí Báry Hrzánové a Veroniky Freimannové. Ostatní se se mnou ani nehodlali bavit. LProstě, jak mi řekla kamarádka z médií, V.I.P takové akce dělají jen tehdy, když je to ve světle reflektorů, za přítomnosti Blesku, TV Nova a jen pro své (nejlépe další VIP) kamarády. No, a to já nejsem, tudíž jsem při hledání pomalu a jistě podléhala skepsi. Pak mi poradili, ať to nevzdávám a zkusím paní Vránovou, prý má kontakt na sebe na netu,což hvězdy normálně úzkostně tají. Nu, tak jsem to zkusila, napsala zdvořilý mail a ona souhlasilaJ. A to už jsem tady asi popisovala. Radost, nesu knihu do Rozhlasu, těším se, inzerujiJ.
 A pak nicL.
   V. I. P. známosti si asi budu muset "vychovat"J, protože Ben Cristovao,  můj žák a nyní mladá star, nakonec doopravdy přišel, viděl a zvítězil. Byl úžasný (což také nemusí být pravidlem, některým mladým hvězdám sláva stoupne do hlavy natolik, že rázem ztratí kontakt s realitou). Ben ho neztratil, byl milý, bezprostřední a okouzlující, jako vždy. I moje dvě kmotřičky- Marie Holá s KlárkouJ, byly skvělé, měla jsem je angažovat hned a ušetřila bych si adrenalinový začátek. Příště, bude-li nějaké, protože v současnosti se cítím tak, že už žádný křest, žádná kniha,L nemá to cenu.
   Ale pomine-li tato skepse, pak už žádnou V.I.P. nechci. Chápu, že nechtějí, nemohou, nehodí se jim to.
Uráží mě, když přezíravě nekomunikují.
 A mrzí mě, když pak nedorazíJ
( optimisticky věřím, že šlo opravdu o nevolnost a to se prostě může stát a naprosto to chápu. I když...J?)


Momentky








pátek 30. března 2012

Tak už - první fotoochutnávka ze křtu


            Salve hospes- vítej hoste aneb hosté přicházejí









Welcome drink
Křtí se
Kmotra- Marie Holá
 Kmotr Ben Cristovao






Za výlohou v Českém Těšíně

Dnes jsem původně chtěla vystavit fotky ze křtu. Ale nejsou. Ne snad, že nebudou,ale všechno je to na dlouhé lokte a trvá to. Tak snad někdy dorazí a pak je vystavím. Dnes, v deštivém pátku, použiji slunečné fotografie z výlohy v Českém Těšíně. Ne snad, že bych si udělala výlet, i když by to jistě bylo zajímavé, protože tam jsem ještě nikdy nebyla.  Poslal mi je pan Vavrys, jehož pomoci a spolupráce si moc vážím. Snad se tedy knížka prodává až v Českém Těšíně a nejen v Jilské.-) a fotoreportáž ze křtu dodám, až fotografové dodají fotky. Tedy, bůh ví kdy....







čtvrtek 29. března 2012

A máme pokřtěno

A všechno je jinak, samozřejmě.J Nicméně, začít chci tím,že srdečně a moc děkuji všem, kteří přišli. Velmi si toho vážím a potěšilo mě to. Nemohla jsem se sice věnovat všem, jak bych si přála, ale snad se nikdo necítil opuštěný.? Je zajímavá shoda okolností, že dnešní zápis  křtu Třídní knížky do tramvaje je podle statistik přesně tisícím záznamem. Jako tisíc a jedna noc J. Začínali jsme jako propagace Odnikud nikam J a rozhodně by mě tehdy nenapadlo, že se dočkám statistického čísla 1000:-).
 Ovšem nutno konstatovat, že to byla kapku adrenalinová tisícovka, protože vždycky je všechno jinak.
Začátek vypadal celkem poklidně, hosté přicházeli,což mi přinášelo úlevu. Během dne se mi totiž dostalo tolik omluvných sms, že jsem kapku znejistěla. S těmi, co mi účast už kdysi potvrdili, se totiž počítalo, a najednou přicházely různé jiné povinnosti, které nesnesly odkladu:-(. Tudíž mě každý host postupně uklidňoval. Nejistota začala znovu růst krátce před šestou,kdy nebyl ani jeden kmotr, ani paní Vránová, ani Ben. Sice jsem se snažila samu sebe přesvědčit, že snad bez omluvy by to ani jeden nevzdalJ a s touto vizí nahlížela do každého projíždějícího taxíku,leč marně. Šestá odbyla a co teď? Bylo třeba jednat.J Náhradní kmotrou byla zvolena paní Marie Holá, která se jí ujala s velkou noblesou, za což jí moc děkuji J. Zdatnou pomocnicí byla i malá Klárka, která vnesla dětskou bezprostřednost. A pak dorazil Ben ( uf) který vnesl zase svoji bezprostřednost. Báječnou. J
Mezitím se do kolující žákovské vpisovaly nezapomenutelné poznámky a do sektem promáčené knížky Vaše vzkazy. Díky.  Zástupce Pedagogického muzea, pan Šimek, prohovořil o chystaných akcích k výročí Jana Amose KomenskéhoJ a pak přišlo  kulturní vystoupení. Ben okouzlil. Zazpíval a i jsme zatančili J.
A pak se všichni bavili po svém,aby se po deváté začali rozcházet. a v jedenáct jsem byla doma. Unavená, ale spokojená. Je pokřtěno, děkuji Vám.J
 A čekám, jestli se ozve paní Vránová J
  Vám, účastníkům, ale opravdu srdečně děkuji. Za účast, aktivitu, dárky, květiny, prostě za Váš čas a pochopení. Ale hlavně za Vaši přítomnost. Moc si toho vážím. J
A fotky budou zítraJJ

středa 28. března 2012

Na pivo

Jedno orosené jistě každý rád dá. Zejména v teplém, slunečném dni. Ovšem vyrazit na pivo s Karlem Velikým se nepovede jen tak každému. My byli už podruhéJ. Karlínské gymnázium se totiž chopilo velmi chvályhodné činnosti a pořádá dějepisnou olympiádu pro druhý stupeň středních škol, tedy pro věk, který dosud žádnou historickou soutěž neměl. Je to obrovský kus práce, který měl dnes dopoledne své vyvrcholení.  A kantorky z Karlína mají můj hluboký obdiv a úctu. V kině Atlas se  díky nim sešli studenti,kteří mají rádi historii, aby zde předvedli své prezentace. Pravdou je (a k velké škodě věci), že gymnázií mohlo být víc, ale dobrá věc si většinou dlouho hledá své místo na slunci, La tak všichni věříme, že v dalších ročnících bude účastníků více. Stojí to totiž za to, setkat se s jinými studenty (i kantory), kouknut a porovnat, jak to dělají jinde. A musím říct, že pro mě to bylo hodně inspirativní. Jak akce samotná, tak práce studentů, tak i setkání s kolegy, kteří v sobě nezapřou nadšení a elán pro věcL. Vyhrál František Gellner. Tedy ne on sám, neb on se nám ztratil v první světové válce, ale prezentace o jeho bouřlivém životě, nazvaná příznačně Píseň zhýralého jinocha.  Je to téma pro studenty zajímavé, vím, že slokou zhýralého jinocha o smrti:

Nezemru já od práce

Nezahynu bídou

Nezalknu se v oprátce

Skončím syfilidou...

studenty vždycky zaujmu. Ostatně, i já sama, jako gymnazista, jsem si to dobře pamatovalaJ. Gymnázium Altis udělalo skvělou prezentaci, ve které přebýval snad jen poslední slide, což konstatoval i člen poroty Eduard Stehlík, kterého asi znáte, jako vojenského historika. Ale i tak, výhra byla zasloužená, byť já bych samozřejmě přála výhru svým studentůmJ. Ti ale vyhráli loni a letos byli se svou exkurzí do života rudolfínské Prahy druzí, což je úspěch skvělý a já jsem na ně pyšná. MocJ!    Takže jsme si dopoledne dali symbolicky jedno pivko s Karlem Velikým a již se mohu soustředit na podvečerní křest.  Jak vidím účast, potvrzení pozvánek a následné omluvy, o tom až příště. Nechci vnášet kapku hořkosti do dnešního, zatím úspěšného, pivního pohárku. Vždyť už i Gellner psal, že

A člověk jde tak sám a sám

Vstříc nehostinným končinám

Lhostejný lidem a své době

A plný trpkosti sám k sobě…..

Tak gratuluji Altisu i mým  ctitelům Rudolfa IIJ., všem kantorům ke Dni učitelů-( tím jsem šokovala v květinářství, paní nevěřila, že se něco takového slaví ( o tom příštěJ)) a rozechvěle očekávám večerní křest. A po něm půjdu na pivo, opravdovéJ

úterý 27. března 2012

A ještě jednou pozvánka

Den před křtem ještě jednu pozvánku. Pro všechny, kdo jsou v Praze nebo jejím okolí, mají cestu do Jilské a chuť se sejít nad křtem knížky. Nebo oslavit Den učitelů. Či navštívit báječnou kavárnu s Jů a Hele ( to pro rodiče malých dětí či pro nostalgiky jako já, kteří na figurkách pana Holého vyrostli:-). Možná naláká setkání s paní Vránovou nebo Ben Cristovao. A nebo si chcete jen tak posedět a dát si sklenku báječného vína, kterým zdejší kavárna disponuje. Prostě pro všechny spřízněné duše. Tak zítra....

pondělí 26. března 2012

Nejde mi to

Změna času mi  opravdu nedělá dobře. Nemohu říct, že bych nějak extra trpěla, ale je mi to prostě nepříjemné. Jistě si brzy zvyknu, teď ale nemohu večer usnout a ráno vstát. Tělu prostě tak snadno neporučíš, nepřetočíš ručičky jako u hodin. Podle všech dostupných informací už navíc změna nemá žádný ekonomický význam a tak jediný její výsledek je, že šlohla hodinu z víkendu. A ráno zase do tmy, to tedy nebylo nic milého. A svítit stejně musíme, tak nevím, co se tím jako má ušetřit. Ani pražské tramvaje se s tím nevyrovnaly:-).
 A tak jen doufám, že Vám, mým potencinálním a vítaným hostům na křtu, se ta hodina do středy srovná. A mně taky:-)

neděle 25. března 2012

Poslední rozloučení

Pochopila jsem, že hezky se rozloučit je vlastně umění.  Umění, které dnes není příliš preferované, protože poslední věci člověka se v naší společnosti, akcentující jen mladé, zdravé a krásné lidiL, proměnily ve věci silně tabuizovanéL. Nějak neumíme přijmout verdikt konce a projevit úctu zemřelému.  Vím to i proto, že i pro mě je to hodně těžké.  Protože ale umíme bujaře oslavit první pláč vytouženého dítěte, měli bychom stejně hluboce uctít poslední pohled umírajícího.  Tak, jak jsme včera uctili Majdu.  Hezky, pietně, s noblesou. Setkání lidí, kteří se sešli na posledním rozloučení s ní, mělo jednu krásnou společnou myšlenku. Oslavit její život, vzpomenout na to, čím nás, co tady v tom slzavém údolí ještě zůstáváme, obohatila, připomenout jejích patnáct těžkokrásných let. Paní farářka hezky mluvila, k tomu silné písně a krásné záběry z Majdina života. Přicházela jsem se srdcem sevřeným, nejsem zvyklá na tak velký nápor emocí. Poplakala jsem si, ale i se pousmálaJ a nakonec odcházela naplněna nadějí.  Nadějí ve slova, která jsem už jednou v této souvislosti uváděla. A totiž, že láska vítězí nad smrtí. A láska k Majdě tady byla cítit na každém kroku.  A ač ateista, tak pevně věřím, že už teď si naprosto volně pluje a pohybuje se na druhém břehu, odkud nás bedlivě sleduje svým bystrým pohledem a glosuje výborným suchým humorem.  A nám tady prostě něco končí. A něco nového se začíná….
Fotografie žádné nemám, v tom ohledu tam byli mnohem povolanější...(oba odkazy jsou funkční.-)

sobota 24. března 2012

Poslední démant světa

 V divadle Ungelt se nikdy nezklamu. To je premisa, se kterou optimisticky kupujeme dost drahé lístky do tohoto unikátního divadla v centru Prahy. A dosud to byla vždy pravda. Žel, přišla výjimka, která jak známo potvrzuje pravidlo. Představení Poslední démant světa jsme opustili o přestávce, abychom čas mnohem plodněji využili v přilehlé vinárně, protože hra byla jednoznačně označena za ztrátovou. A nutno konstatovat, že jsme nebyli jediní. S určitou mírou nadsázky se mi chce říct, že u sklenky vína nás po přestávce zůstalo mnohem víc, než bylo statečných navrátilců do hlediště. A i ti se vraceli rozladění, neb ani druhá půlka nezastínila tu prvníJ. Je to těžké, možná to divadlo ještě nebylo pro násJ.
Je to bilanční setkání na konci životaJ, herecké výkony - zejména Františka Němce, jsou skvělé, ale je to prostě o ničem. Jak trefně vyjádřila jedna kolegyně, pořád omílají jedno a totéž a nikam se to neposouvá. Nu, Ungelt zklamal. Poprvé a to se mu odpouští. A možná, že jiné věkové generace nadchne, ale osobně bych tipovala, že až tak od sedmdesáti výše. A takových movitých penzistů, milovníků divadla, asi zase moc není. Tak jsem zvědavá, jak dlouho hra vydrží. Ale víno mají v Ungeltu výborné. Tramín červený byl skvělýJ

pátek 23. března 2012

A pořád nejsme lepší než ten Švejk:-)

Ani Sedm minut v nebiJ nám nepomohlo vyhrát divadelní soutěž. L.  Již jedenáctý ročník soutěžní studentské přehlídky hravé soutěže Jsem lepší než Švejk opět proběhlo v Divadle Bez zábradlí, což je od manželů Heřmánkových opravdu hezký počin. Na celý den (vlastně na dva - ještě je třeba započítat generální zkoušku) zapůjčí své divadlo dětem. A to není vůbec nic jednoduchého, přes vznešené řeči o výchově mládeže, protože mládež, byť sem přijde její kultivovanější část, je bohužel odchovaná multikiny, a zanechává v hledišti takový nepořádek, že by jeden nevěřil. Jídlo a ostatní pochutiny, bez nich mladí nevydrží sedět a něco sledovat, se automaticky hází na zem. Takže tam působím nejen jako pedagogický doprovod, scénárista, režisér, ale i jako dozorce či uklízečka. Ovšem jsem neochotně svolná provozovat to jen nad svými svěřenci, nikoli nad nevychovanými exempláři z cizích škol. Stačí mi ty naše. A přestože se snažíme, ta atomová bomba nepořádku je takovou hrozbou, že letos uvaděčky přistoupily (a já je chápu) na vyhrožování. Koho uvidíme s jídlem, vyvedeme ho. Jinak to prostě nejde!Moderátoři průběžně vyzývali k úklidu, ale svoje výzvy opravdu museli opakovaně zdůrazňovat. Asi tak pětkrát, řekla bych. Nu, ani divadelně laděná mládež nemá v krvi ten fakt, že divadelní (i jiné) místo opouštím tak čisté, jak bylo při mém příchodu. Ono, co si budeme povídat, to nejde ani dospělým, tak co chtít od dětí, které jsou v podstatě opičky a kopírují zvyky předchozí generaceL.
   Nu, a nyní bych se zase měla vrátit k myšlence, že od manželů Heřmánkových jde o ušlechtilý počin. Paní Hana Heřmánková dokonce letos zasedla v porotě. Spolu s Michalem Vieweghem a Rudolfem Haškem, vnukem velkého spisovatele. Průběh podobný jako loni, snad jen úroveň kapku pokleslaL. Výsledky rovněž stejnéL. Studenti se dopředu sázeli, zda zase získá cenu gymnázium Nad Štolou, jelikož jako jeden z organizátorů má evidentně jednu cenu jistou. A nesekli se. Opět bodovali a opět za stejně trapné vystoupení. Nu, v uměleckém světě je to vždycky jen o známostech, škoda, že už se do toho zasvěcují už i děti. Ale nutno zase spravedlivě přiznat, že ti, co vyhráli (stejně jako loni gymnázium Sedlčany) byli dobří. Byť ne tak, jako loni, zdálo se mi to letos kapku odbyté. Jak jsem již řekla, úroveň jde dolů. A ještě jeden, takový osobní-až intimníJ poznatek mám. Hodně mladých herců se tam svlékalo. Je to asi trend doby, pronikl i sem. Svlékalo se tedy jen do půl tělaJ a já docela žasla. Chlapci hrdě vystavují svá těla, ale žádné pokoukání se nekonalo. Všechno se třese, žádný sval, žádné vyrýsované mladé tělo. Nechci si ani představit, co budou ukazovat za deset,dvacet let.  Nějaká kalokagathia se dneska zjevně nenosíL.
   Přehlídka tedy skončila vyhlášením vítězů, předáním cen (knihy od pana Viewegha a lístky do divadlaJ- sami posuďte, co asi na kterém místěJ ) a šlo se domů. Bylo to hezké, zpestření života, ale k férové soutěži má tato přehlídka bohužel daleko. Ale asi to zkusíme i za rok. Prostě ta prkna pro některé z nás opravdu znamenají svět.

Sedm minut v nebi se jmenovala naše hraJ, takže nehledejte v začátku textu žádný skrytý podtextJ






Členka poroty a zároveň majitelka divadla, paní Hana Heřmánková

Předávání ceny nejlepší herečkce. Šikovná holčička.


Vnuk Jaroslava Haška. Podoba naprosto zřejmá

čtvrtek 22. března 2012

Galerie U Prstenu


Včera proběhla pracovní schůzka ohledně křtu Třídní knížky. Vyrazila jsem do Jilské ulice na setkání s paní Marií Holou, charismatickou majitelkou kavárny, abychom společně doladily detaily. Pachatel se prostě vrací na místo činu. A v mém případě se vrací rád. Takže do třetice se na křtu sejdeme v půvabné kavárně v centru města, kde ale zůstala zachována staroměstská atmosféra, nálada dávných kaváren a duch historického prostředí. Krom toho je ale nabídka aktuální a ceny vstřícné. Místo, jakých opravdu není v centru moc, tudíž jsem moc ráda, že zrovna tady se bude křít. Že s paní Vránovou, je pro mě velké potěšení.J Zpívat nám bude Ben Cristovao, což je můj žák a tudíž to ke Třídní knížce báječně pasuje. Pan nakladatel navíc chystá speciální (až sběratelskouJ) edici Třídní knížky, která bude k mání jen tady a na kterou jsem sama hodně zvědaváJ. Dnes jsme ale dolaďovaly časový harmonogram, menu a další nezbytné detaily. V příjemném prostředí u ochutnávky dobrého vína,které je fakt báječné, čímž bych ráda nalákala i milovníky vína,J to byla práce velmi příjemná. A navíc i přínosná, takže znovu tady mohu připomenut pozvánku na křest Třídní knížky 28. 3. do kavárny U Prstenu. A i když jde o Třídní knížku, Den učitelů a další školní atributy, žádné skryté myšlenky nemámJJ
Mám ale myšlenky nové a inspirativní, které by mohly zajímat školy či jakékoliv potencionální organizátory. Brzy to rozvedu víc, dnes jen upoutávkaJ.  Pro školy jsou tady nově v nabídce úžasné edukativní programy výtvarné či hudební výchovy, pro větší děti filmové techniky, pro menší děti loutky (kdo by nechtěl navštívit Jů a Hele v jejich domověJ), mohou si vyzkoušet animaci, zažít skvělé výtvarné dílny, čili jak se dnes módně říká, workshopy. A pro ty mimoškolní se tu jeví neopakovatelná možnost uspořádat cokoli v úchvatném prostředí přímo v centru. Ale jak jsem řekla, detaily dodám, dnes jsem Vás jen chtěla namlsatJ, vracím se ke křtu. Znovu skončím Horníčkem
                                   „Přijďte pobejt…“


středa 21. března 2012

Kmotřička Smrt

„…. A znovu se skláním před vaší moudrostí, otče,“ říká Karel IV. postavě arcibiskupa Arnošta z Pardubic, kterého v mé oblíbené Noci na Karlštejně skvěle představoval Karel Hoger.  Bůh ví, proč mi zrovna tato věta uvízla v podvědomí, možná proto, že jsem kdysi ten film sjížděla hodně častoJ.
 A nyní se to hodí. Chci tu větu použít. Parafrází.
„…. A znovu se skláním před vaší moudrostí, odvahou a nadhledem, wlčí rodino.“ 
    Nechci  vůbec znovu rozepisovat vše, co tady již bylo napsáno.  Znala jsem Majdu a vím, že byla skvělá. Dokonce jsme si i chvíli dopisovaly s myšlenkou, že by některé její příběhy vyšly v mé knize. Nevyšlo to a tak jsme to nechaly na příště.
A někdy se příště nedostavíL.
Jak jsem již včera psala, osud.
   Ráda bych ale vystihla svůj hluboký obdiv pro Majdiny rodiče, kteří Majdě připravili život, který se dá bez nadsázky označit jako naplno žitý. A stejně tak chtějí (a my s nimi) na jeho konci připravit Majdě důstojné rozloučení a nebojí se o tom mluvit. Maně mi to připomíná majoritní přístup ke konečným věcem člověka, kdy se to všichni bojí pojmenovat, dělají, jako by se nic takového nestalo a ani nemělo přihodit.  Nemluví a tváří se tragicky. Lepší herci na potkání slzí. Proč? Protože se to sluší, ne?Svoje vlastní děti třeba klidně vystavují nástrahám života, výchovy bez citu, empatie a tolerance (někteří, doufám, že si to nikdo nevztáhne na sebe), a pak najednou mají pocit, že když se před nimi řekne slovo smrt či že někdo umřel, dítě zkolabuje a nevstřebá to.  Jako by odchod někoho byl pro ostatní tabu, protože si někdo myslí, že to nevstřebá.  Myšlenku na to, že ta smrt, v pohádkách zvaná laskavě kmotřička, tady je a k životu patří, se nějak snažíme vytěsnit. Ale ona tady je. Není vítaná v našich domácnostech, ale je tu a je třeba se s ní nějak popasovat. A není to jen problém dětí, i dospělí jsou tací.   
A jak to činí Markéta s Michalem, to vzbuzuje můj hluboký, ale opravdu hluboký, obdiv a úctu.
A prozření, že to tak asi má být. Je třeba hovořit, vnímat, otevřít své srdce, pustit svoje slzy, ale i úsměv, kterým chceme oslavit Majdin život, který byl těžký, krátký, ale krásný.  A ne se tvářit tragicky, tajemně a dělat, že o ničem nevím a že se stalo něco tajuplného. Stala se smutná, hodně smutná věc, ale Majda tady byla s námi a v duchu bude i nadále. To je neměnný fakt.  Svou existencí, odvahou a statečností obohatila i nás, co žijeme kolem ní (ač ne s ní) a velmi často jsem si říkala, že to, co zvládne ta holka, bych prostě nedokázala.  A tak oslavme její život, byl vnitřně bohatý, krásný a smysluplný.  A končím slovy nikoli z filmu, ale z mého oblíbeného Fulguma (také jsem se všechno potřebné naučila v mateřské škole)

Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.
    A Majdu jsme měli rádi.  Proto tady zůstane, v duchu, ve vzpomínkách, v lásce jejích rodičů a sestřičky. Nezapomínejme na to, že je třeba mluvit, brát věci takové, jaké jsou. A přinesme jí sovu, měla je rádaJ

úterý 20. března 2012

Osud tomu chtěl

 Už staří Řekové to uměli pojmenovat:
Euripides řekl:
  “ Největší bolestí na světě je vidět umřít svoje dítě.“
   Někdy člověk prostě nenachází ta pravá slova. Jsou okamžiky, kdy se svět zastavil a žádná účast ani dobrá slova nepomáhají.
Člověk si pak tou bolestí musí projít sám, sám ji vstřebat, uchopit a nějak ji přijmout. Jak, to vůbec nevím.  Vůbec si nedovedu představit, jak rodičům, malé sestřičce, prarodičům, jak jim musí být. Jediné, co vím, že to bolí.  A že přes slzy nevidím na monitor.
      Osud je někdy hodně krutý, respektive, dělá si prostě to, co chce a těžko mu vzdorovat nějakými slovy. Snad jen slzy mohou…

Markétce, Michalovi, Martince a všem jejich blízkým vyjadřuji hlubokou a upřímnou soustrast.













pondělí 19. března 2012

Hrdý Budžes

PuškyklíciJ
 Zdali-pak máte doma svého puškyklíka? Že nevíte, co to je? Nezoufejte, já také netušila, ale tento půvabný název jsem si na první poslech zamilovala a už je můjJ. Tedy samozřejmě nejen můj, licenci má zřejmě paní Hana Kofránková, která ho představila nedávno v nočním Mikrofóru. Poslouchala jsem, protože to byl pořad s mojí vzácnou kmotřičkou, paní Vránovou. A hosta, paní Kofránkovou, mám také moc ráda, takže to bylo veskrze příjemné poslouchání. A právě tam jsem se seznámila s puškyklíkyJ Jde o termíny, které jste v dětství (mnozí i v dospělosti) vnímali úplně jinak, než byl jejich skutečný význam. Nebo jim nerozuměli vůbec. Mám jich řadu ve své osobní i rodinné historii, ale pro rychlé pochopení vám sdělím, že přesně tak vznikl Hrdý BudžesJ. Ostatně i puškyklíci jsou totéž, děcko pořád nechápalo, co jsou puškyklíciJ. A v básni se recitovalo, že vojáci přiložili pušky k líciJ.
Hodně jsem se pobavila a zároveň zavzpomínala na své osobní puškyklíky. Stejně jako jedna posluchačka jsem léta nechápala, jak může Naďa Urbánková v písni Závidím (mimochodem velmi krásné), závidět něco studentovi v pytlíku / studentu v sáčku závidím…./ Myslím, že podobně dezorientovaných nás bylo víc.  Jako dítě jsem byla přesvědčena, že existuje zákaz hvězdu a moc jsem nechápala, co to zakazujeJ. A když někdo vyprávěl, že si dlouho myslel,je Broučci jsou karafiátovíJ, tak jsem zjistila, že jsem si to o Karafiátových Broučcích myslela také.J
 A vy, co jste absolvovali ruštinu, jistě víte, že chyba je rusky „ašíbka.“Až na srazu po dvaceti letech od maturity kamarádka zjistila pravý tvar tohoto často užívaného slova. Dosud byla přesvědčena, že chyba je „šíbka“ a jen naše exentrická ruštinářka má velkou, kapku zlomyslnou, radost, že zase neumíme a vesele jásá :
“ A!  Šíbka!“
Nu, zasmáli jsme se a bavíme se dodnes. Skvělý puškyklík. A co vy, máte také svoje domácí puškyklíky?


neděle 18. března 2012

Křest

V dnešní slunečně krásné neděli si dovolím vystavit pozvánku na křest Třídní knížky. Doufám, že naláká do Jilské dostatečné množství hostů. Aby i ta středa 28.3. byla stejně krásně slunečná, jako dnešní poslední zimní neděle.  Srdečně Vás zvu a moc se na Vás těším.