pondělí 28. února 2011

S tím bláznem si nic nezačínej

Zpívá Maruška Rottrová s Pavlem Bobkem a je to krásná píseň o lásce. Jenže člověk se do kontaktu s bláznem dostane, ani neví jak. Stačí jedna kolegyně a život v práci se může stát třeba nepříjemným, ba dokonce i nesnesitelným. A jsou i prostředí, kde takových životu nebezpečných lidí mají víc. My, zaplať Pánbůh, jen jednu. Alespoň si to myslíme (děti jsou patrně jiného smýšlení:-)) Náš poklidný přestávkový život utrpěl jednoho krásného dne. Přišla nová kolegyně. Na první pohled normální. Na druhý i vzdělaná. Není ovšem pochyb, že první dojem klame. Většinou je mylný. Vím to, protože jsem už několikrát na první pohled dala:-( . A pak trpím. Jako nyní. Kolegyně hystericky pobíhá po budově, afektovaně vykřikuje, trhavě vyskakuje od stolu, aby se za něj vzápětí ukryla, nejčastěji za zvukové kulisy nějakého rámusu, který ona produkuje naprosto permanentně. Vždycky viditelně trpím, když začne hlučet a pobíhat. A ona hlučí a pobíhá dost často. Aspoň mně se zdá. Vždycky svůj výstup doprovodí nějakým nečekaným afektem. Když vyráží do hodiny, sbalí si kabelku obřích rozměrů a s prásknutím dveří odchází. Co si nese, je nám tajemstvím, ale zjevně to pro výuku nebude podstatné, protože se během hodiny dokáže cirka pětkrát vrátit zpátky pro něco, co zapomněla. Vždycky se hlasitě omluví a asi po sté se zeptá na jednu a tutéž věc.
   Koneckonců i děti si s ní užijí a jen jakési zbytky dávno ztracené loajality mi brání, abych se s nimi neděsila toho, co ona zase vymyslí. Ovšem vzhledem k tomu, že v mém obličeji se dá číst jako v otevřené knize, je jakékoliv předstírání loajality asi nošení dříví do lesa.
 V dané situaci jsou ovšem studenti ve značné nevýhodě. Já, coby dospělý jedinec, mohu před ní prchnout, a také to pravidelně dělám. Setkání omezuji na nezbytné minimum a i to mě vyčerpává. Ovšem děti utéct nemohou. A tak se brání po svém.
 Potom se divte, že se o učitelkách vyprávějí zlé vtipy. Některé, jako by byly skutečně opsané ze života.
    Docela mě zajímá, jak se nastalá situace dá ještě dlouho vydržet. Hlavně proto, abych se připravila na následky. Ty je důležité předvídat. Snažím se své duševní zdraví chránit co nejvíce. Pravda, v situaci, kdy kolegyně na chodbě chytá teroristy, aby pak zjistila, že to byl jen procházející školník, je to dost obtížné, ale snažím se. Jsem sice už alergická na veškerá její rozmanitá gesta, zvuky a další atributy, které ji nezaměnitelně provázejí, ale pedagog má být trpělivý, tak se snažím. Ale řeknu vám, je to boj. Skoro bych řekla, že odnikud nikam:-)


neděle 27. února 2011

A ještě jednou

I včera se plesalo, s maturitními plesy se roztrhl pytel. Tentokrát šlo o ples náš, školní. A pěkný byl....
Ovšem dnešní neděle je proto taková vláčná, relaxační. Tolik tance za jeden víkend:-), to jednoho vyčerpá....

sobota 26. února 2011

Perný den

  Ne snad, že bych se potkala s Beatles nebo mě snad stopovali nějací fanoušci, ale perný den to byl:-) A ještě ke všemu pátek, kdy melu z posledního:-) Ale je to klasika, že buď není nic anebo se všechno nakumuluje na jeden den. Takže do práce, na seminář a na ples, který byl mimo Prahu, takže cesta tam v pátečním provozu, a zpět v hluboké mrazivé noci. Zážitků na několik bloggů, takže si to hezky rozdělím. Seminář nám ozřejmil, že české školství nezvládlo integraci, tam teď má pro změnu inkluzi. Starý nápad v novém kabátě, ale slovu inkluze skoro nikdo nerozumí a tak to může evokovat změnu. Nebude, ale je lepší to nevědět. Vždycky, když nahlédnu pod pokličku toho, co se u nás děje, je mi pěkně úzko. Raději tedy na ples. Byl mimo Prahu, takže trochu jiný, než u nás ve škole. I přes postupující krizi ve zdravotnictví se moje neteř rozhodla vplout do rozbouřených bílých vod, a pokud se úspěšně přenese přes státní maturitu, bude moc lékaře budit z nočního spánku:-) . Včera tedy maturitně plesala, ač ve třídě, kde jsou samá děvčata, je to vždycky trochu obtížnější. Nicméně budoucí střední zdravotnický personál se ukázal jako kreativní a velmi dobře jsme se bavili. Je dobré vědět, kdo nás jednou na stará kolena bude mít ve svých rukách:-) A předcházet si je:-)


 

čtvrtek 24. února 2011

O krtkovi

   Krtek na zahrádce nic moc, ale krteček jako evergreen mého dětství hezká vzpomínka. I dnešní malé děti krtka milují a večerníček s jeho příhodami patří k nejoblíbenějším. Pan Miller v těchto dnech slaví úctyhodných devadesát let, takže je krtka najednou všude trochu víc. Znovu jsem si připomněla jeho touhu po kalhotkách s kapsami,:-) a jelikož čekáme návštěvu s malým děckem, přišel nápad. Koupíme jako dárek hračku, plyšového krtka. Stalo se. Krtek, pravda, není nejlevnější, takže nic obřího jsme nekupovali. Výběr vyhrál střední krteček za šest set korun. Přinesla jsem ho domů a spokojeně posadila na křeslo. To jsem ovšem neměla dělat. Zachariáš, který miluje dárky všeho druhu a je přesvědčen, že vše, co se přinese domů, je pro něj, zaútočil. Samozřejmě v okamžiku, kdy poblíž nebyla žádná ostraha. Takže než jsem se vrátila z koupelny, prokousal se obalem ( to ho baví ze všeho nejvíc) a krtkovi ukousl červený nos:-). S ním – tedy s kořistí- zalezl pod postel a spokojeně poblafával nad svým novým úlovkem. Vylézt se rozhodně nechystá. Nevím, jestli se mám vztekat nebo smát, co ale vím naprosto jistě je, že máme po dárečku:-).Nejen děti, i Zachariáš miluje krtka.

středa 23. února 2011

Mrazíkův vítězný únor

Tímto bonmotem komentovali dnes v rádiu předpověď počasí a docela mě tím pobavili, i když jinak mi tuhne úsměv na rtu. Současné mrazy mě zbavují energie, optimismu a síly. Marně jsem se těšila na oteplení počátkem března, které bylo původně avízováno. Nyní už se mrazy oznamují minimálně do půlky příštího měsíce, takže klasické březen za kamna vlezem dostojí svému významu. Škoda jen, že za ta kamna nemohu doslova. Jako holka jsem ještě zažila u babičky pec a bylo báječné na ni zalézt a vyhřívat se. Pravda, my jsme tam spíš dělali blbosti, i pro nás to už bylo jako z jiného světa. Ale zažili jsme to. Dneska už je pec dávno zbouraná, dům po babičce prodaný, ale v současném mrazivu by se tedy pěkně šikla. Zalézt za kamna a přečkat tam ty mrazy. A přivolávat jaro:-)Zatím mi ale leze na mysl ta depresivní píseň, my čekali jaro a zatím přišel mráz.                                             Prostě, mrazíkův vítězný únor:-)



úterý 22. února 2011

Děcka jsou v pohodě

Vtipný a energický portrét moderní rodiny – Nic a Jules (Annette Bening a Julianne Moore) jsou matky, které žijí v útulném bungalovu na okraji města se svými dospívajícími dětmi Joni a Laserem (Mia Wasikowska a Josh Hutcherson). Když se Joni chystá na vysokou školu, její mladší bratr ji požádá o velkou laskavost. Chce, aby mu Joni pomohla najít jejich biologického otce. Navzdory vlastním pochybám splní Joni bratrovo přání a naváže kontakt s „bio-tátou“ Paulem (Mark Ruffalo), pohodářským majitelem restaurace. Když do života této nevšední rodiny vstoupí Paul, začíná pro všechny nová kapitola, v níž jsou postupně definovány, přehodnoceny a pak znovu formulovány rodinné vztahy.

   Tolik oficiální text o tomto filmu. Vypravili jsme se na něj v dnešním mrazivém podvečeru do kina Oko. Když už máme na Praze 7 takové Bijooko, je škoda ho nevyužít. Kino je to staré, s atmosférou, bez popcornu:-) A film měl dobré kritiky, takže stálo za to ho vidět.A fakt stálo. Zajímavý pohled na vztahy, povedený kousek. Akorát, že mi to nepřišlo příliš jako komedie, ale to je asi spíš mým současným rozpoložením. Každopádně dobrý film,stojí za to:-) I ten pohledný biologický otec:-)

pondělí 21. února 2011

Střelba do vlastních řad

Tak nevím. Není pochyb, že kantor by měl být určitým vzorem. Alespoň se to říká. Děti mohu vychovávat, napomínat, vysvětlovat. Ale dospělé? Všichni teď šílí ze státní maturity. Vypukne už za chvíli a nikdo pořádně neví, co s ní. Přesto Cermat (což je podle mého zločinná organizace, která úspěšně tuneluje naše školství, ale o tom až jindy) zařídil školení, aby alespoň učitelé věděli, která bije. A jedno takové školení probíhá u nás ve škole. Už řadu měsíců se na několik odpolední vyblokuje jedna třída a kantoři z celé - buď Prahy nebo i republiky, se sem jezdí školit. A ač by mělo jít o reprezentativní vzorek, najednou potkáváte na školním dvoře lidi,co neumí pozdravit. Vlezou vám až do kabinetu se slovy, že hledaj to školení. Bez pozdravu, samozřejmě. O pauze se vyhrnou na dvorek, kde vesele kouří, ač je v areálu kouření zakázáno. Tím pádem na to nejsme vybaveni, chybí popelníky. Žádný problém, típne se o stěnu a pohodí na zem. Představa, že to udělá dospělý maturant, letí ze školy. Když to udělá domácí, budou problémy. Nehledě na to, že domácí by si to nikdy nedovolil. A to na zdi visí výstražná cedule jak hrom. Po školení nacházejí děti lavice přeházené, věci rozházené, v lavicích kelímky od kafe, na zemi pomačkané kapesníky. Nechci říkat, co by bylo, nechat to tam studenti. A to nemluvím o věčně otevřených dveřích, oknech, nepořádku na chodbách. A tak rezignuji. Po učitelích by měla zůstat třída jako z alabastru. Neděje se tak. Kdo jiný by už měl. A tak je to u nás se vším.Přestávám děti vychovávat, když vidí u dospělých, že to funguje jinak, nemá to cenu.

neděle 20. února 2011

Neodpovídá

WIndows Internet Explorer neodpovídá. To mi dnes hlásí neustále. Ve škole si s takovou informací snadno poradím, když neodpovídá, vím jak reagovat:-) Tady je to horší. Vypínám, zapínám, komunikuji s O2, které tyto služby poskytuje. Platit si nechají, poradit už neumí. Moji nejoblíbenější metodu, kterou uplatňuji na veškerou nefungující techniku, vypnout zapnout, my poradili i oni. No, to vskutku nemusím volat na jejich linku pro odbornou pomoc, aby mi poradili něco tak úchvatného. Do toho ještě začal zamrzat word, což je na moji chabou nervovou soustavu dost velký nápor. Píšu, píšu a nic. Napsaný text se objeví až po čase. No, to opravdu nemám zapotřebí. Raději se budu věnovat čtení. Čeká na mě Ludmila. Ne tedy na mělnická, bílé vínko Ludmila, ale Ludmila svatá, sepsaná Jiřím Bílkem. Už jsem od něho několik knih četla, tak očekávám hezký čtenářský zážitek. Rozhodně klidnější, než boj s neposlušným internetem a wordem. Asi i oni si chtějí v neděli odpočinout. Hlavně, aby se jim zítra zase chtělo pracovat:-)

sobota 19. února 2011

Tobogán

  Tobogán je vodní aktivita, kterou tedy vůbec nevyužívám. Kdysi v pravěku mého dětství jsem byla svědkem, jak rozjařený mladík sjížděl tehdejší socialistický tobogán, který se musel polévat ručně. Hoši nahoře se nějak zakecali, polévání ustalo, a jejich kolega to sjel na sucho. Mohu potvrdit, že dole už opravdu nebyl rozjařený a spáleniny na pozadí snadno překryly rozladění ze zničených plavek.:-) To se dnes již stát nemůže, přesto na tobogán (to povědomí má ale sílu) zásadně nechodím. Navíc, některé dnešní tobogány mě zase děsí svou obří velikostí i rychlostí, jakou v nich naberete. Je to prostě příliš akční. V bazénu si ráda hezky klidně zaplavu, nejčastěji stylem paní radová, abych si nenamočila vlasy:-). Mohu do sauny a vrchol akčnosti v bazénu je pro mě aquaaerobic. Ale tobogán miluju na jiný způsob. Na ten rozhlasový. Je to tedy vlastně Tobogán. Už léta patří k milým sobotním rituálům. Dám Meteor, ten na probuzení, bohužel ho často zaspím:-). Ale v jedenáct už funguji, a dávám takový předkrm sobotního oběda, Tobogán. Kdysi s výborným Tomášem Slámou, nyní s neméně dobrým Alešem Cibulkou. Právě teď poslouchám vyprávění Martiny Drijverové, skvělé autorky knih pro děti, které ráda pročtu i jako dospělá. Fascinuje mě, jak umí vystihnout ten dětský svět a její České dějiny očima Psa velmi intenzivně doporučuji i svým malým studentíčkům. I proto mám Tobogán ráda, že se tam objevují zajímaví a neoposlouchaní lidé. Takže kdo neznáte, doporučuji. Lze vyrazit i do Divadla u Hasičů, kde se pořad natáčí, v tom mi ovšem brání moje vrozená lenost. Radši doma, v klidu, s kávičkou. Takový Tobogán můžu. V bazénu si netroufám:-)

pátek 18. února 2011

Spánkový deficit

Pořád jsem v poslední době nevyspalá. Upadnout do mikrospánku se mi daří takřka v každé volné chvíli. Usnu v autobuse, u čtení, u filmu. Teď jsem objevila zajímavý článek. Probělá noc má pro člověka stejná rizika jako O, 8 promile. Tím pádem jsem pochopila, že denně jezdím jako pod vlivem alkoholu a moje dietetické odpírání si večerní dvojky nemá vůbec žádný následný efekt:-) A navíc, rozhodně nejsem sama. Nevyspalé mátohy potkávám na každém kroku a mnozí mi potvrzují, že ať vstanou kdykoliv, probouzejí se až v deset hodin. No, tak to máme totožné. Na podobné problémy existuje celá řada odborných studií a odborníků, kteří problém nejen odhalili,ale nabízejí i různá lákavá řešení. Z tohoto úhlu mě nejvíc zaujala spánková laboratoř, brala bych ji jako skvělou terapii. Nejsem ovšem dosud jejím klientem, ale už jsem pochopila, že spánkový dluh je můj celoživotní problém. Patřím k sovám, ale vstávat musím jako skřivan, a to rozhodně nejde s mými biologickými hodinami dohromady. Jestliže se nemohu vyspat, je zřejmé, že porušuji svým fiktivním promile zákoník práce. Přitom nechodím pozdě. Donutím se vstát a své povinnosti plním. Přesto moje pohupující se kruhy pod očima svědčí o velkém spánkovém dluhu.
Dneska je pátek, kdy moje vyčerpání dosahuje svého vrcholu. Snažím se v pátek nikam nechodit, doploužit se domů a neunavovat se žádnou přílišnou aktivitou. Nevím, kdy se to zlomilo, ale faktem je, že pátky už dávno nejsou dny společenské aktivity, jako tomu bývalo v mládí. To proto, dočítám se v odborné literatuře na Novinkách cz., že potlačujete svou sovu a upřednostňujete skřivana. Ráda bych se vrátila k nočnímu sovímu rytmu aspoň na stará kolena, ale školní rozvrh tomu není příliš nakloněn. Ze sovího přístupu k životu mi zůstal jen neodiskutovatelný fakt, že z nevyspání zírám jak výr:-). Periodicky na konci týdne snad i jako výr ušatý:-). Zítra si přispím a snad se zase ze mě stane normální člověk.

čtvrtek 17. února 2011

Se školou do kina

Jako děti jsme chodily do kina poměrně často. Na sovětské a budovatelské filmy. A pak na Annu Proletářku, na mladé generaci se tehdy usilovně pracovalo:-). Sovětské filmy za korunu byly tak přeplněné prací a úderníky, že člověk byl upracovaný jen tím sledováním. Kdyby se samozřejmě žák díval:-). Ovšem laskavé přítmí socialistického kina vybízelo k úplně jiným úkonům, než napjatě sledovat nezáživný děj na potrhaném plátně. Hlavně z toho důvodu jsme do kina chodili hodně rádi,i když tehdejší filmografii by dnešní pubescenti nezkousli, ani kdyby jim zaplatili. My už do kina moc nechodíme, jednak je to finančně mnohem náročnější než tehdejší školní představení za jednu korunu československou, jednak bývají kina dost z ruky a v neposlední řadě není film, který by se dal sladit se školní výukou. Až přišel Habermannův mlýn. Na Ládví, které máme deset minut od školy, nám ochotně vyšli vstříc, představení nám pustili za přijatelnou cenu v dopoledních hodinách, a tak jsme mohli vyrazit. Vím, že už jsem se i tady několikrát dostala do polemik ohledně kvalit tohoto filmu, ale s vědomím následné diskuse jsem se nakonec rozhodla na něj děti vzít. Samozřejmě děti větší, které už byly s danou dobou v dějepise obeznámeny. A musím konstatovat, že akce splnila svůj účel. Sice si nedělám iluze, že by, namačkány v kolektivu, nevyužívali současní pubescenti příležitosti jako kdysi my, ale na druhou stranu, oni už se s podobnými aktivitami dávno neskrývají v kině, jako my, odchovanci puritánské socialistické morálky. Takže jim vlastně nic nebránilo v tom, aby film sledovali. A že tak činili, potvrdil následující rozbor a diskuse. Utvrdila se historická fakta, vznikla polemika, zamysleli se nad tehdejší situací a to je podle mého poměrně slušný výsledek jednoho kontroverzního filmu. Se školou do kina prostě stálo za to:-)

středa 16. února 2011

Není tunel jako tunel

Nedávno jsem tady žehrala na Blanku, což je tunel, který se stává černou můrou. Ovšem dnes jsem zažila jiný tunel, ke kterému jsem přistupovala s velkým respektem. Strčili mě do tunelu magnetické rezonance. Vždycky jsem to díky americkým filmům vnímala jako poslední štaci před smrtí:-), a nejednou jsem toho přímým účastníkem. Paní doktorka si už nevěděla rady s mými soustavně bolavými zády a tak mě vyslala na misi na Chodov.  Z Letné je to trochu výprava a tak jsem si na ni rezervovala celé odpoledne. Když jsem se svou mizernou orientací kliniku objevila, začal byrokratický proces veškerých zápisů, dotazníků a papírů. Vzhledem k tomu, že toto zařízení vůbec nevypadá na to, že by zdravotnictví bylo v nějaké krizi, dalo se to i vydržet. Vždycky je v hezkém prostředí lépe. Sice i tady jsme se propracovali k mírnému, asi patnáctiminutovému zpoždění oproti objednání, ale zvládla jsem to. Proces tunelování už byl krapet horší. Jednak se probudila moje klaustrofogie a nájezd do uzavřeného prostoru mi opravdu nedělal dobře. A když jsem se aklimatizovala, přišel zvukový útok. Sice jsem byla vybavena špunty do uší, ale i tak to byla hrůza. Pro mě tedy určitě. Navíc se intenzita zvuků měnila, takže nešlo přivyknout. Vždycky jsem sebou škubla a to je úkon při magnetické rezonanci nežádoucí. Možná i proto jsem tam ležela celých čtyřicet minut. Poté mě pan doktor vysunul, já se ověsila všemi kovovými přívěsky včetně naušnic, které jsem musela odložit v miniaturní kabince, a vystresovaně čekala na výsledek. Dostala jsem cédéčko a byla nasměrována k východu. Dokázala jsem zabloudit i tady, během té hodiny jsem dokázala zapomenout, kudy jsem vcházela. Naštěstí personál mě laskavě usměrnil a já se mohla ponořit do útrob MHD a vrátit se zpátky na Letnou. K našemu letenskému tunelu. Zatímco Blanka ničí moje nervy, tenhle snad pomůže mým zádům.Není prostě tunel jako tunel:-)

úterý 15. února 2011

Jaro

Pro naše tělo dnes začíná biologické jaro. Tuto těžko uvěřitelnou pravdu hlásá Krásná paní, což bohužel nejsem já, ale můj kalendář.:-) Citlivější jsou  podle něho údajně játra a žlučník. Pomáhat by měl ostropestřec mariánský. To je ovšem pojem, který vůbec neznám, pak nevím, co mi může pomoci.:-) Oslabení jater se prý projevuje podrážděním, špatnou náladou či vzdycháním. V tom případě má problémy s játry celá sborovna:-). A má se chodit dřív spát a ráno dříve stávat. Ani jedno se mi nedaří. Krásná paní má sice krásné rady, ale někdy je těžké se jimi řídit. Ovšem ráda je čtu. A  je  dobré to vědět. I když já se cítím, jako když jsem docela citlivá celá, nejen játra a žlučník:-)A o jaru si můžu nechat jen zdát, podle mě moje tělo najelo na režim zimního spánku starého medvěda. Ale zase ten kalendář je tak optimistický, třeba to doopravdické jaro nějakým způsobem přivolá.

pondělí 14. února 2011

Levicový oběd

  Dnes jsem poobědvala levicově laděné jídlo, měla jsem kuřecí řízek:-) a ten je podle našeho pana prezidenta politicky nekorektní, je to levicové jídlo! Vážně, nevymýšlím si. V pořádku je řízek vepřový, ovšem kuřecí, ten je podezřelý. Docela jsem se pobavila. Slyšela jsem to v nějakém zpravodajském pořadu a patrně to bylo vytrženo z kontextu, ale vzhledem k tomu, že pan prezident se rád vyjadřuje k úplně všemu, je i tato jeho hluboká myšlenka docela dobře možná. Navíc to bylo jediné místo k pousmání, protože hlavní téma pořadu byla Blanka. Nikoli Matraggi, ale ta, co mi už dlouho pěkně pije krev. Onen slavný tunel, který se stal tunelem i ve svém negativním slova smyslu. Když jsem ovšem včera slyšela, co peněz se tam utopilo, bral mě čert. Po první lednové výplatě dvojnásobně. Lépe je žádné zpravodajství nesledovat, protože neustále si potvrzovat fakt, že být slušným člověkem v téhle zemi není prostě in, nesvědčí mojí nervové soustavě. Je jednoduché vzít peníze státním zaměstnancům a přitom si nechat utéci miliardy tunelem Blanka. Fascinuje mě, že to nikdo neřeší, nikdo za to není odpovědný, prostě klídek a pohoda. Berou se peníze nemocným dětem, školám, hasičům, jezdíme po rozbitých silnicích. A nedostavěná Blanka polyká miliardy, což je z hlediska vládní garnitury v pořádku. Nečas vyhlašuje, jak skvěle šetří, že hasičům nepřidá ani korunu, a přitom si spokojeně tloustne. Asi obědvá ten vepřový řízek. Ono nakonec to Klausovo komické sdělení nebude tak od věci. Kdoví, jak si to kluci šifrují. Ale valentinské to rozhodně nebude.


neděle 13. února 2011

In flagranti

Nikoliv přistižena, ale začtena. Jelikož přes Milénium pořád nejede vlak, zkusila jsem tuhle novelku. Náhodou jsem na ni narazila. A zdá se čtivá. Hezky odpočinkově. Uvidíme:-)

sobota 12. února 2011

Cizinec

Navštívil mě cizinec a přinesl mi zprávu o neočekávaném dědictví. Několik nemovitostí a kupu peněz. Docela jsem zírala.:-)
A kdyby to byla pravda, asi bych ani neviděla na klávesnici. Realita je ovšem taková, že Cizinec mě vylákal do kina. Na Johnnyho Deppa.  Mě, odpůrkyni popcornu, zavedl do Slovanského domu, který je pachem pražené kukuřice doslova prosáklý. Ale byly prázdniny a Johnny Depp je pastva pro oko. Už od dob Střihorukého Edvarda pro něho mám slabost. Dokonce jsem kvůli němu viděla i Piráty, ač nejsem vyznavačkou tohoto typu filmů. A přestože je Johnny v reálu takřka trpaslík, takže potkat se ve skutečnosti, určitě si do očí nehledímeJ, na plátně je to prostě fešák. A tak jsem šla. Dopoledne, když jsem měla to volno. A byla to paráda, myslím to kino. Skoro nikdo tam nebyl, v sále tři, kde se Cizinec promítal, jsme byli 4 - slovy čtyři. To je pro mě ideální počet diváků. K tomu žádný popcorn ani Cola, pohoda. Žel, tím to končí. Takovou slátaninu jsem už dlouho neviděla. Typický příklad toho, jak ani hvězdné obsazení mizerný film nezachrání. Pravda, Benátky, kde se rádoby akční komedie či thriller nebo co to má být, odehrává, jsou krásné. Ovšem jako průvodce Benátkami to anoncováno nebylo. A že by mezi hlavními představiteli fungovala nějaká chemie, to tedy vůbec.  Prostě ani love story, ani drama, takový kočkopes, jehož finální pointa řadí na úroveň přihlouplé telenovely.  Sice na Johnyho je pěkný pohled, ale film je k ničemu. Takže raději nechodit. Takový cizinec, jaký mě napadl v úvodu, by byl daleko lepší. I když tenhle Cizinec je vlastně Turista, nu, kočkopes:-)


pátek 11. února 2011

Pohlavní pokrývka

Blahé paměti, ještě za mých gymnaziálních studií, jeden pan profesor napomínal chlapce, kteří buransky vstupovali do místnosti s čepicí na hlavě, ať sejmou pohlavní pokrývku. Vždycky se pubertálně uchechtli, otráveně strhli svoji bekovku  a termín pohlavní pokrývka zůstal jako terminus technikus.  Naše drsná třídní to dováděla do krajnosti, když mluvila o pohlavním pokrytci.  Ovšem i její označení utkvělo v naší stárnoucí paměti a na srazech se tomu pobaveně usmíváme. Já osobně jsem nikdy nebyla příznivcem čepic, jsem obdařena poměrně hustým vlasovým porostem, který splácnutý jakoukoliv čepicí vypadal dost bídně. Jeden čas se mi hodně líbily klobouky, ale ani ty se neukázaly pro moji hlavu tím pravým ořechovým. Chodím tedy prostovlasá, jak říkávala moje babička. V létě, v zimě. Jsem tím sice ochuzena o řadu zajímavých módních doplňků, ale zvykla jsem si.  Ale v poslední době mi intenzivně vrtá hlavou, že bych měla své rozhodnutí změnit, abych vůbec mohla v té naší skvělé společnosti existovat, ba dokonce přežít.  Prostě, je třeba pořídit si kulichaJ



čtvrtek 10. února 2011

A teraz po slovensky

  Chcela som popísat svoju slovenskú anabázu, žial, to bych písala do Vianoc a tak radšej po česky. Obdivuji lidi, co to zvládnou obojí. Já slovensky rozumím a myslím si, že i umím mluvit, ač rodilí Slováci se lámou smíchy, to prý není slovenština. Nu, bude to spíš českoslovenština, na té jsme vyrůstali. I čtu slovensky, ale psát mi tedy nejde. A tak hezky česky, přestože část mých jarních prázdnin- a že jsou i podle počasí jarní je moc hezké- patřila výletu na Slovensko za letitými přáteli. Mám tam dokonce i babičku. Ne tedy mojí vlastní, ale kamarádka, která právě slavila čtyřicáté narozeniny, je už chvíli babičkou, a docela si to užívá. A my jsme tedy vyrazili tu její oslavu obohatit o zahraniční účast:-). Cesta po dálnici, kde se tedy nevyskytuji moc často, mě zas a znova překvapí. Vůbec nechápu, jak může někdo D1 nazývat dálnicí a ještě mít tu drzost vybírat za ní poplatky. Takový rozbitý tankodrom. Když jsme se proskákali za hranice, už bylo cestování o něčem jiném. Jestli je to eurem, nebo čím, prostě slovenské cesty jsou proti našim vskutku luxusní. Takže jsem si konečně užívala hladké jízdy a byla ráda, že jsme po naší skvělé D1 nepřišli třeba o kolo. Přinejmenším. Na Slovensku pak bylo krásně, včetně počasí. Trochu jsem pokulhávala v pití, vypít tolik boroviček, kolik mi nabízeli, tak se ještě dnes probírám z kocoviny. Prozíravě jsem zůstala u domácího vína a bylo mi dobře. Slavit se tady tedy opravdu umí. Ale aby to nevypadalo na nějakou bohapustou pijatyku, i na jiné věci došlo. Na kulturu, tanec, na návštěvy i prosté tlachání u kávy. A tady nastupovala naše českoslovenština, které ovšem některé malé děti už nerozumí. A to mají na Slovensku mnohem víc češtiny než my tady slovenštiny. Naše děti se nechytají už skoro vůbec. Asi jako my anglicky:-)
Ale na Slovensku bylo dobře. Ozaj:-). Dokonce jsem tam objevila i svoje knihy, takže se prodávají v zahraničí, což je tedy opravdu potěšující. Alespoň pro mě, samozřejmě:-)


Ne snad, že bych slovník potřebovala, ale některá slova mi docela dala zabrat. Třeba jsem netušila, co je to žeriav (ani nevím, zda jsem to napsala správně). Ale zato už léta vím, co je olovrant.Ale těch odlišných slov přibývá. Na zkoušku ze slovenštiny už bych si prostě netroufla:-)

středa 9. února 2011

Nesnáším tikot hodin

Přivádí mě k šílenství. Je to jedna z forem mé stále se rozvíjející alergie na zvuky a tak pravidelné tik tak, které mnozí ani nezaregistrují, mě dokáže úplně rozhodit. Doma také neexistuje jediný tikající aparátek (leda by nám tam někdo ukryl bombu, o které zatím nevíme:-). Když přijedu k rodičům, páčím tužkové baterie z jejich mnoha hodin a po mém odjezdu zůstává v každé místnosti jiný čas, podle toho, kdy jsem se před oním ciferníkem právě ocitla. Na jiných návštěvách se snažím sedět co nejdále od hodin a v případě, že jsem nucena zde přenocovat a nevyžádám si místnost bez hodin, jde bonton stranou a vypínám  hodiny i na návštěvě. S fóbiií se prostě nedá bojovat. Ale i přesto všechno jsem navštívila hodinovou výstavu. Zní to skoro jako hodinový hotel:-), ale tady šlo opravdu o umění. Na Staroměstské radnici se koná největší výstava hodinek v naší historii. Popudem bylo výročí vzniku pražského orloje, kterému je také věnována první část expozice. Další je zaměřena na české hodiny a třetí na šýcarské hodinky. A šlape úplně stejně jako nejmodernější švýcarské modely, tedy přesně a zajímavě. Navíc je na radnici krásné prostředí a turistický ruch přehluší kdejaký tikot. Je to prostě hezká hodinková chvilka:-)
Dokonce i pro lidi s idiosynkrazií - to je druh mojí fóbie, jak jsem se dočetla v moudrých knihách. Léky na to zatím neberu:-)


úterý 8. února 2011

Zlobivá technika

Zdá se, že i technika potřebuje prázdninové volno. Každopádně si ho tedy vybírá. Nic nefunguje tak, jak má. Doufám, že je to jen dočasné, protože investovat do oprav nebo dokonce do něčeho nového by rázně nabouralo náš rozpočet. Tak se nestresuji a čekám, kdy se ta neposlušná technika umoudří a začne zase hezky poslouchat na slovo. Zatím z toho nejvíc profituje Zachariáš, jsme celé dopoledne venku. Ovšem bláto má až za ušima. Teď naštvaně odpočívá, protože finální koupel mu zkazila radost z toho, že se tak báječně zamazal. Mě zase těšilo, že jaro už je cítit ve vzduchu. Kéž by to vydrželo:-)

pondělí 7. února 2011

Cimrmani odcházejí

A to je smutná realita.Stařičký pan Vondruška následuje Ladislava Smoljaka. Dalo se to čekat, přesto je to smutné. Cimrmani jsou jiný svět. Jistota,která nikdy nezklame. Ale na čas jsou i oni krátcí. Svět se začíná měnit. Bez Cimrmanů to už nikdy nebude jako dřív. I když na druhou stranu, nesmrtelný Jára určitě něco vymyslí.:-)
 Ale panaVondrušky je mi líto

sobota 5. února 2011

Čas spaní a psaní

To jsou moje volné dni. Sice by asi bylo vhodnější relaxovat sportem, ale to my, kavárenští povaleči ,moc neumíme. A když se navíc v pražských tramvajích střílí, jde o bezpečnější druh odpočinku. A tak se o prázdninách pokouším něco napsat. Uvidíme, jestli dnešní slunečná sobota bude múzám příznivá:-)

pátek 4. února 2011

Neklepat, sestra vychází

Místo spaní, jak jsem si malovala, je páteční volno zasvěceno návštěvě lékařů. Tím pádem ztrácím jakoukoliv nadvládu nad organizací svého času, neboť, byť všude objednaná na určitou hodinu, čekám. Výstražný příkaz Neklepat, sestra vychází sice nabízí možnost komunikace se zdravotnickým personálem, žel, jen v omezené míře. Sem tam opravdu sestra vyjde,sdělí nám, že o nás ví, a zase se ukryje v ordinaci. Takže čekám a čekám. Pravda, chtěla jsem relaxovat,ale raději bych doma a v horizontální poloze. Žel, všechno jinak. A jelikož je třeba ošetření stihnout, než nám lékaři emigrují, tak čekám i mlčky. Ale den nabral úplně jinou dimenzi. Na mnoha místech, kde jsem chtěla být, jsem byla v úplně jiných časech. Jen před ordinací včas. Jo, není to jako v růžové zahradě:-)

středa 2. února 2011

Lucerna

  Jako matadorka maturitních plesů mám tento slavnostní okamžik v podstatě dokonale zmáknutý. Znám bodový scénář, pointu i finále. Ovšem, jak jistě všichni potvrdíte, když se to týká někoho blízkého, jsou ty emoce vždycky někde jinde. A pak Lucerna. Obecně ji moc nevyhledávám, kdysi jsem i měla pocit, že ty plesy jsou tam příliš monstrózní, ale atmosféru má. Navíc dneska už se tam skoro nekouří, takže se nedusíte a nehledáte své bližní po hmatu. Vidět sice dokonale není, ale atmosféra tam prostě je. Lucerna je Lucerna. A tak uprostřed týdne jeden maturitní ples, respektive imatrikulační, protože do maturity máme ještě pár roků, byl příjemným zpestřením života. Dokonce jsem si nostalgicky připomněla vlastní maturitní ples, z minulého století.:-) Sledovala jsem tu mládež, někteří již dospělí, jiní nezapřou pubertu ani vizuálně ani verbálně. Taková tradiční směska. Dojaté příbuzenstvo, a po slavnostním začátku i první opilí studentíčci. Maturita života se trénuje snáz než čeští spisovatelé meziválečného období. A ti malí byli vskutku roztomilí. No a klasicky, v devět jsem chtěla být doma, abych dorazila kolem jedenácté. Ale na druhé straně to signalizuje, že to stálo za to. Příjemný večer. A to jich v únoru bude víc, včetně toho pracovního, našeho školního. Asi si budu moci sestavit plesový žebříček. Zatím vede ten dnešní:-)

úterý 1. února 2011

Amputovaná noha

Nasadit pijavice, přiložit baňky, uříznout nohu. Typické atributy středověké medicíny a také téma dnešní dějepisné olympiády. Každoroční setkání mladých historiků v domě dětí na Praze 8 bylo jako obvykle příjemnou záležitostí. Domek rekonstruován, takže už tam nemrzne na chodbách, lidé příjemní, jen dětí bylo letos nějak méně. Jako by se jim do soutěžení nechtělo. A jelikož otázky byly letos extra těžké, bylo to pro hrstku statečných bojovníků obzvlášť těžké. Snažili se, to ano, přesto jsme se kolikrát docela pobavili. Třeba stav podobný spánku, jejž měli správně označit jako hypnóza, popsali jako klimbání. Pravda, hezké slovo, žel nesprávně použité. Když měli určit, jaké nemoci trápily historické osobnosti, tak slepota u Žižky ani hluchota u Smetany jim problémy nedělala. Další dvojice byl císař Claudius s nápovědou Vaška z Prodané nevěsty. Tak ty údajně trápila nemoc šílenství, případně láska:-) Pěkná nemoc:-) Koktavost nenapsal nikdo. Ale i přes tyto úsměvné momenty byli mladí historici šikovní a co navíc, první tři místa obsadili mojí studenti. Na což jsem tedy náležitě hrdá. Pokračujeme tedy dál, v zadaném tématu, takže se k nějaké té amputaci či pouštění žilou určitě propracujeme.