středa 30. listopadu 2011

In nomine patris

Jsem člověk, který aktivně nepraktikuje víru, a osobně se cítím být ateistou, byť řadu církevních svátků (včetně adventuJ), mám ráda, uznávám a ctím. Přesto mi přišlo trochu jako paradox, když náš projekt Příběhů bezpráví zamířil do oblasti církevních dějin. Ono se totiž ukázalo, že najít ochotného člověka, který by studentům věnoval svůj příběh a čas, je úkol nadmíru obtížný. A tím, že jsme získali pana pátera z nuselské fary, celkem zákonitě celý náš projekt mířil k víře a jejím problémům s minulým režimem. Pro ilustraci jsme si promítli i film In nomine patris, který příběh nešťastného faráře Toufara podává jako opravdu silný příběh. Sama jsem ho viděla poprvé, takže to byl zážitek nejen pro děti, ale i pro mě. A pak už následuje naše vlastní práce, které se věnujeme celý týden. A dnešek byl ve znamení napjatě očekávaného rozhovoru, pro který jsme se vypravili do Nuslí, tedy pro nás takřka na opačný konec PrahyJ. Děti se vybavily technikou, kamerou, fotoaparáty, a vyrazilo se. Pan farář nás přijal na faře, uvedl do farního bytu a spustil.

   Narodil se v roce 1948, takže si s režimem užil své. Ovšem, člověk je to nadmíru zajímavý a jeho vyprávění rovněž. Musel tajně studovat seminář a i jeho dramatické vysvěcení bylo samozřejmě tajné. Děti kulily oči, když na vlastní uši slyšely o výsleších na STB, ponižujících prohlídkách či neustálém špiclování. Ovšem pan Kusý, jak se náš hrdina jmenuje, má těch aktivit mnohem více, a jako bohem nadaný zpěvák se účastnil řady divadelních konkurzů, přičemž až po jednadvacátém úspěšném konkurzu zakotvil na sedm let v Plzni, kde nastudoval řadu operních rolí. S kariérou sólisty plzeňského divadla se rozloučil rolí Trubadúra v roce 90 a od té doby stojí před oltářem. V Nuslích je již šestnáct let. Rozhovor se z plánované půl hodiny protáhl na hodiny dvě a mluvit by se mohlo i dál. Pan Kusý je charismatický člověk, to konstatovaly i děti. Je aktivní a činorodý stále, a o jeho rétorickém nadání svědčí i fakt, že jsme se rozhodli vydat se na jeho kázání. I já, neznaboh.
 Odnášeli jsme si nejen rozhovor a plno zážitků, ale i jeho CD s písněmi od Antonína Dvořáka. Naše práce se teď přesouvá do střižny, ale dnešní den byl zážitkem. I s poznáním, že náhoda neexistuje, je to jen okamžik, kdy Bůh chce zůstat inkognitoJ. Hezká tečka za rozhovorem s páterem Jiřím KusýmJ

úterý 29. listopadu 2011

Canisterapie

Canisterapie je dispciplína, kterou obdivuji a ctím. Asi na tom má velký podíl Zachariáš z Hradce, tedy můj divoký a nezvladatelný jezevčík, který mě, v oblasti pejskařů naprostou tabula rasu, nenásilně (někdy tedy i  trochu násilně:-) uvedl do psího světa, a již deset let tedy vím, že být pejskař znamená být někdo jiný:-). V pozitivním slova smyslu, samozřejmě. Tím pádem jsem se celkem intenzivně začala zajímat i o jiné psí aktivity, než jen výchovu Zachariáše:-), který se stejně vychovat nedá. Spíš vychovává on mě. :-) Ovšem zaujali mě vodící psi, snad i proto, že moje oblíbená teta se kdysi potýkala se slepotou, a takový pejsek by jí tehdy určitě hodně pomohl. Pomocné tlapky proto nejen obdivuji, ale i v rámci svých možnosti sponzoruji. No, to je silné slovo, spíš, když to jde, tak jim přispěji:-). A canisterapie je další obor, před kterým smekám. Dnes jsem  dokonce mohla smeknout nejen obrazně, ale i fyzicky. Dorazili totiž k nám do školy. V rámci projektového týdne, který je zaštítěn tématem o mezilidských vztazích a vzájemné empatii a pomoci, přijela organizace Helppes.
Dvě trenérky s sebou přivedly dvě psí dámy- Ditu a Nanynku. A vyprávěly o své práci a činnosti, kterou tito psí terapeuti vykonávají. Musím říc, že mě nadchly. Díta a Nanynka samozřejmě víc:-) ( doufám, že se tím nikoho nedotknu:-)), ale byl to pro mě, jako pro milovníka psů, velký zážitek. Předpokládám, že i pro děti, a díky canisterapii jsem nabitá energíí a elánem. Dita mě nabila:-)







pondělí 28. listopadu 2011

Adventní úklid

„Musíme mít dokonale uklizeno, budou Vánoce,“ honila nás v dětství maminka do předvánočního úklidu, kdy jsme s hadrem v ruce museli doslova převrátit celou domácnost vzhůru nohama.
„Je třeba přeleštit i to sklo,“ připomínala mi, kdykoliv měla pocit, že se na dezinfekci domova nepodílím dost důkladně. Moji snahu o eliminaci zbytečných úkonů považovala za nepatřičnou, protože na svátky se prostě důkladně gruntuje a basta. Když mi jednou s pohoršením špitala, že už nestačila umýt okna od sklepa,J nesměle jsem podotkla, že je to jedno, protože tam stejně nikdo nechodí, jelikož návštěvy pořád ještě zveme do obýváku? J. Několik následujících okamžiků jsem pak naslouchala rozhořčené přednášce na téma: dobrá hospodyně přes plot pro pírko skočí.J
    Moje puberta přinesla logický bojkot úklidového šílenství, což se samozřejmě nesetkalo s kladným ohlasem.
„Přece nemůžeme mít na Vánoce neumytá okna,“ děsila se maminka pravidelně. Používala formu určitého vydírání, čímž nás doma poměrně úspěšně držela v šachu, a ta okna jsme poctivě (i méně poctivěJ) umývali.
Dlouho jsem pochybovala o tom, že by se vánoční svátky daly znehodnotit účinněji než zběsilým předvánočním úklidem, který končí naprostým vyčerpáním u štědrovečerní večeře.
   S předvánočním úklidem mám proto dodnes trochu potíž. V něčem měla maminka pravdu, čisto by mělo být. Není to ale nárazové, uklízí se jako vždycky, nic generálníhoJ. Ve skutečnosti mám pocit, že dnes jsou Vánoce znehodnoceny mnohem trvaleji, než kdysi dávno předvánočním gruntováním. Ostatně, copak je normální brát si půjčku na vánoční dárky, které stejně po Novém roce nikoho nezajímají?
Jenže to je trend dnešní doby. Jako by prosté setkávání a posezení u stromku už vůbec nestačilo, vše je třeba doplnit hromadou nějakých darů. Respektive zbytečností.
   Podle maminky i babičky bylo nutno k Vánocům mít dokonale uklizený byt. Podle trendu dneška je to vánoční strom zavalený dary, nejlépe na úvěr. Jenže kam se řadíme my, co nemáme rádi extrémy?  Co s milovníky zlaté střední cesty, Takže od všeho trochu. Uklidit - tady mě nadchla Wlčice svým termínem Windows 2011J - a úhledně zabalit pár drobností, které potěší. Zbytek času věnovat setkávání, procházkám, klidu a rozjímání.
   Dřív by mě za takový názor asi nepochválili. Možná dokonce i nechápavě odsoudili. Moje babička vždycky vysmejčila snad i půdu, a pak u stromku spokojeně klimbala. Také byla přesvědčena, že napéct musí tolik cukroví, že dnes by z toho prosperovala středně velká cukrárna nejméně půl roku.
Nepamatuji se přesně, kdy moji maminku přestaly podobné šílenosti ovládat. Asi na tom měl určitou zásluhu věk, kdy už prostě nedokázala přeleštit všechno čisté sklo čistě proto, že byla unavená. Já jsem podobné mánii nikdy nepropadla, zjevně svoji roli sehrály zážitky z pozdně socialistického dětstvíJ. V konfliktech úklid versus dary jsem nenalezla špetku logiky a uchylovala se k onomu nostalgicky adventnímu bloumání.  Baví mě to dodnes, i když s přibývajícími léty jsem i na ten úklid trochu větší puntičkář. Geny se asi nezapřouJ.
  U Adventu mám ale přesně daná pravidla. Uklidit a vyzdobit byt (přiměřeně), a poté se postupně zklidňovat. Popravdě řečeno, není to aktivita vůbec jednoduchá. Ba řekla bych, že je rok od roku těžší a náročnější. Zvlášť, pokud se pohybujete mezi lidmi,nota bene dětmiJ. Všeobecně se totiž jaksi samozřejmě předpokládá, že se život vede v poklusu.
Ne všichni to tak mají. Moje okolí naštěstí ano. Když se v klidu potulujeme Stromovkou nebo zapadlými a opuštěnými staroměstskými uličkami, zdá se, že Advent dostává svému původnímu významu. Nesmíme ovšem zabloudit do centra nebo obchodních center....
  Advent prostě pořád spojuji s úklidem. Jenže neleštím skleničky, ale uklízím duši. Docela dřina. Ale hezká. A potřebná. Krásný Advent všem spřízněným dušímJ

               A můj oblíbený Jakub Schikaneder uměl tu náladu vystihnout naprosto dokonale

neděle 27. listopadu 2011

Adventní věnec

Manuální zručnost zrovna nepatří k mým kladům, bohužel. Stávám se tedy nečekaně závislou na lidech, kteří byli těmito schopnostmi obdařeni v mnohem větší míře. Když nechci rodinný rozpočet zruinovat, musím se dožadovat různých drobných aktivit u svého příbuzenstva či ochotných přátel. Mám na mysli zejména produkce spojené se šitím, na které jsem tedy dokonale levá.  Zúžit třeba kalhoty prostě nedokážu. Nebo dokážu, ale pak v nich jejich majitel (nebo i já) odmítá vyjít kamkoliv jinam, než na chalupě na zahradu. O tom, že bych si něco šik dokázala sama ušít, si nemohu ani nechat zdát, probudila bych se hrůzouJ. Adventní věnec bych vyrobit asi zvládla. Tady zase získává prim jiná moje nepěkná vlastnost, a tou je lenost. Logicky sama sebe přesvědčuji, proč ho mám vyrábět, když švagrová je tvoří ve velkém pro celou rodinu a ještě navíc jsou tak hezké? Tudíž se každý rok nesměle připomenu a k svátku obdržím adventní věnec. Je to oboustranně výhodné, já mám věnec a oni se nemusí namáhat přemýšlením o dárku. I letos už dorazil. A myslím, že i tentokrát se povedl. Někdy si říkám, že ta moje nešikovnost má i něco do sebeJJ

sobota 26. listopadu 2011

Předadventní Staromák

Atmosféra na Staroměstském náměstí není zatím moc adventní:-). Zítra sice bude rozsvícený vánoční strom a rozjedou se adventní trhy. Zatím ale, zdá se,je nálada adventu na hony vzdálená:-(

pátek 25. listopadu 2011

Bílí bozi

Lékařské seriály se u nás těší naprosto nepochopitelné oblibě až adoraci. Vysvětluji si to snad jen přirozenou touhou lidstva po pohádkách. Přemýšlela jsem o tomto široce rozšířeném mýtu o bozích v bílých pláštích nedávno při návštěvě Polikliniky Prosek, kam jsem se dostavila na drobný chirurgický zákrok. Prazvláštní manýry personálu v této socialistické budově by daly vzniknout solidnímu dramatu neřku-li hororu, rozhodně ne romanticky plytkému seriálu s tisícem pokračováníJ. Lékařka na prvním navštíveném oddělení byla buď opilá, nebo opilectvím tak poznamenaná, že se už nedala střízlivost v jejím projevu rozeznat. Rozehnala jsem tedy nikotinový opar vznášející se kolem ní a šla raději jinam. Ne snad, že by to tam bylo lepší co se týče ochoty a vstřícnosti, ale alespoň se mnou celkem věcně komunikovali. Domluvili jsme se – respektive byl mi přikázán datum a hodina, kdy se mám dostavit. Dostavila jsem se. Vládnu tím nešvarem, že se snažím chodit včas, což se mnohdy - a tady dvojnásob- ukazuje kontraproduktivním. Tudíž i když jsem dorazila načas, nikde nikdo, a mně tedy zbýval dostatek času sledovat cvrkot u okolních ordinací, kde to bylo na chlup stejné. Doznívaly ke mně argumenty typu, že paní doktorka se zdržela na obědě (asi tak tři čtvrtě hodiny), že musela neodkladně odejít, že už tady není od rána apod. Údivné, zaskočené či rozzlobené reakce pacientů zamračené sestry odrážely jako tenisový míček. Zjevně jsou dobře trénované. Když z nory vyrazila i naše sestra, rovněž bylo dlouho po termínu. Jeden vznětlivý pán a já, kdož jsme se ozvali, jsme byli za trest zařazeni na konec seznamu pacientůJ, protože pořadí určuje lékař, jak hlásá výhružný nápis na dveřích.  Měla jsem tedy dostatečně velký prostor pro sledování vskutku neuctivého a povýšeného chování lékařského personálu k zdejším pacientům. Ti, většinou postarší, si pokorně nechali všechno líbit. Není divu, trávit tady dlouhé hodiny, protože pojem objednání se na určitý čas je pro zdejší zařízení něco jako sci - fi, a pak snášet hrubosti nenaladěné sestry či nepřítomnost doktora, který zrovna musel na nákup nebo se mu nečekaně protáhl oběd, jednoho pěkně vytrénuje. Vstupovala jsem tedy do ordinace řádně rozpumpovaná. Již pohled na moji tvář přinutil doktora k otázce, jestli mi snad není nevolno.
  „Je pane doktore, nikoli ale díky nemoci, ale díky vašemu chování!“ Spustila jsem, ač jsem si slibovala, že výtky nechám až po zákroku. Ještě mu ujede ruka se skalpelem a se zjizvenou tváří nebude veselý život. Ovšem rozhořčení si žádalo své a tak jsem si své řekla. Kupodivu, asi i on byl zvyklý. Nebyl žádný protiargument. Jen pokrčil rameny a řekl, že to tak prostě je. Pak mi vyřízl krvácející pihu z tváře, což tedy bolelo jako čertJ. a za trest mi na ni ještě nalepil výrazně bílou náplast, ať všichni vidí. Jinou prý nemají. Sestra na mě štěkla několik dalších pokynů a vyprovodila mě jedovatým pohledem. Opouštěla jsem zdejší polikliniku s pocitem, že jsem zažila přesun v čase. A s myšlenkou, že tady se měla akce: Děkujeme odcházíme, opravdu uskutečnit. Do jednoho!!!
 Jiné vysvětleni by bylo, že se tu skrytou kamerou natáčí existencionální drama, když je taková obliba lékařských seriálů. J.Ale na ten prosecký by se stejně nikdo nedíval. Kopíroval by realitu a to diváky nezajímá, té mají dost ve vlastním životěJ

čtvrtek 24. listopadu 2011

Vzpomínky zůstanou

Dnešní představení v mém oblíbeném Ungeltu považuji za svou definitivní tečku za letošní divadelní sezónou. Musím s politováním konstatovat, že letos se mi výběr představení moc nevyvedl, mnohokrát jsem odcházela víc rozladěná než spokojená, proto jsem svému divadelnictví vyhlásila pauzu. Definitivně mě přesvědčil pan Dočekal, kterého jsem slyšela v rádiu. V rámci oslav otevření ND tam hovořil o novém směřování Zlaté kapličky, celkem pohrdavě se vyjádřil o těch, co očekávají klasiku, protože doba přeje inovacím a netradičním představením. Tak, na netradiční představení já opravdu nemám nervy ani povahu, poměrně konzervativně chci vidět dejme tomu Sókrata v antickém prostředí a nikoli s cigaretou a golfovou holí, tudíž nejsem perspektivní divák a končím. A Ungelt je hezká tečka, ten nezklame. Ani Vzpomínky nezklamaly. V pátek byla premiéra, takže byla docela klika sehnat lístky už na dnešek. Románské sklepy svádí k předdivadelnímu posezení s přítelem Bohemia sektemJ V příjemném uvolnění následovaly dvě hodiny vzpomínek, které interpretoval Petr Štěpánek, Zlata Adamovská,  Vilém Udatný a mladá Lucie Štěpánková, která není dcerou Petra ŠtěpánkaJ. Anotace praví, že jde o milostný příběh i rodinné drama. A nelže. Zajímavý příběh, který vás "potrápí" i otázkou, zda se životní sny mají plnit či zda je lepší, když zůstanou jen těmi sny, které vám pomáhají přežít. Hezké to bylo:-)


středa 23. listopadu 2011

Plyn

Plyn už syčí z trouby ven....
   vtírá se mi neodbytná melodie vždy,když pomyslím na Pražskou plynárenskouJ. S plynem mám letos opravdu potíž. Potřebovala jsem revizi kamen, kterou mi Pražská plynárenská pořád vnucovala. Když jsem jejímu soustředěnému nátlaku podlehla, a zkusila si objednat její avizované služby, ukázalo se, že je to spojeno s podmínkou podpisu o prodloužení smlouvy, což jsem odmítla, jelikož nemám ráda ultimáta.
Jala jsem se hledat plynaře vlastního. Po mých posledních zkušenostech s řemeslníky jsem také aktivně šetřila a přemýšlela, jak ve školním roce dostat dovolenou, protože řemeslníci,jak známo, rádi chodí, kdy se to hodí jim. Dva pokusy se nevydařily, plynaři sice slíbili, ale nepřišel nikdo. Samozřejmě takřka bez omluvy - jeden. Druhý zavolal asi dva dny poté, že mu bylo nevolno a že se někdy ozve s novým termínem. Neozval se. Už jsem propadala panice. Z plynu mám poměrně respekt a představa, že večer ulehneme a ráno se neprobudíme, protože naše wawky netěsní, nebyla zrovna povzbudivá. Nakonec se mi podařilo objevit firmu Jílek. Sice z Prahy 8, což je vzhledem k našim modrým zónám na Letné vždycky trochu problém, ale už mi to bylo jedno. Firma jednala vstřícně a nabídla mi termín, který se hodil mně! V pátek odpoledne. Ještě jednou jsem se přeptala, zda jsem se nepřeslechla. Znám český návyk odjíždět už v pátek v poledne někam na chalupu, tudíž jsem se chtěla ujistit, že opravdu přijdou v pátek odpoledne? A nejen že přišli, ale i svou práci odvedli naprosto precizně a za normální cenu. Cítila jsem se trochu jak v Jiříkově vidění, na takový servis opravdu v poslední době nejsem zvyklá. Tudíž mi nejen opravili plyn, ale i výrazně zlepšili  náladu. A aby bylo jasné, o koho jde, je to firma Jílek z Prahy 8. Mohu jen a jen doporučit.

úterý 22. listopadu 2011

Příběhy bezpráví

Příběhy bezpráví jsou zajímavý projekt Člověka v tísni, který tímto způsobem chce dětem přiblížit osudy těch, kteří totalitní praktiky pocítili na vlastní kůži. Již několikrát jsme díky tomu zažili besedu se zajímavými lidmi, proto jsme se inspirovali. Čeká nás projektový týden, ve kterém bychom rádi  sami natočili a zpracovali příběh člověka, který se postavil totalitním režimům, a díky tomu se jeho život ubíral jiným směrem, než si původně naplánoval. JENŽE. Nechci mediálně známého člověka, směřujeme to spíš k myšlence, že takoví lidé žijí i mezi námi, co je vyhodili z práce, nemohli studovat či byli dokonce vězněni. Někteří emigrovali, jiní se postavili vlastním způsobem, vlastní formou odboje.
 A tady se objevil první kámen úrazu, nemáme - zatím- člověka, který by byl ochoten se s námi- respektive s mými studenty- sejít a o svém životě na jejich kameru vyprávět. A tak mě napadla spřátelená blogová komunita:-) - neznáte, prosím, někoho, kdo by do toho šel? Člověka se zajímavým osudem z doby totalitní, který je ochoten a schopen o svých zážitcích povyprávět dnešní mládeži? V Praze přijedeme kamkoliv, v případě větší vzdálenosti záleží na dohodě. Pokud ano, budu ráda za kontakt. A pokud ne, nevadí, budeme hledat dál.:-)

pondělí 21. listopadu 2011

Výstupní kontrola

Dnes jsem spolu s panem nakladatelem naposledy prolistovala knížku mých školních fejetonků, abychom se vzájemně ujistili, že jsme všechny parchanty vychytali, že nejsou ani vdovy nebo sirotci – (zde se snažím využívat terminologii, kterou jsem se v procesu zrodu knihy naučilaJ i s nápovědou některých z vás. Já znala jen parchanty, vdovy i sirotci byla pro mě novinka, kterou nyní už známJ).Doufám, že jsme všechny z mé knihy vyhostili. Dále, zda sedí všechna jména, kapitoly i obsah, a jestli nás nepostihla provozní slepota, mělo by to všechno být v pořádku. Dosadily se fotografie a kniha vyrazila do tiskárny.  Takže už je na cestě, školní tramvaj vyrazila z depa a předpokládaje, že nebude mít žádné zpoždění ani výluku, měla by dorazit někdy příští týden. Tak zatím netrpělivě přešlapujeme na zastávceJ




neděle 20. listopadu 2011

Paganiniho smlouva

Lars Kepler, čili švédští manželé Ahndoril mě zaujali už Hypnotizérem. Proto mě potěšila jejich Paganiniho smlouva, která je mým dalším exkurzem do severské literatury. Jde o detektivní thriller, tedy v podstatě oddychové čtení. Jenže když se pak zamyslíte nad holým faktem, že námětem je drsná současnost, ve které rozhodně násilí, obchod se zbraněmi či genocida není nic neznámého, jen to tolik nedoléhá k našemu středoevropskému uchu, je to docela děsivé. Stručný obsah díla je k nalezení všude na nettu a na vlastní recenzi se nějak necítím. Jen pocitově mohu konstatovat, že jde o čtivou knihu, má spád a patří k těm příběhům, které neradi odkládáte, protože je hodně lákavé vědět, jak to dopadne dál. Když to ale dočtete, dostaví se pocit takového deja vu, jako že je to všechno pořád dokola. Chystá se filmové zpracování, tak uvidíme, jak si s tím filmaři poradí. My čtenáři se údajně můžeme těšit na nějaké další romány ze společné dílny Ahndoril.  No, těšit se asi budu, ale mezi tím hodlám na čas změnit čtenářský žánrJ

sobota 19. listopadu 2011

Předběhl mě:-)!

Aneb kdo zaváhá….. Ta česká přísloví to umí vystihnout velmi trefně. Již léta mluvím o přání napsat román o Přemyslu Otakaru I. Respektive, on již léta napsaný jeJ a leží u pana nakladatele. Ten se ovšem brání zuby nehty, je prý příliš dlouhý a historie se dnes nečte. A tak čekám, přemlouvám a doufám. A pak jednoho podzimně smogového odpoledne zajdu do knihkupectví, kde se tyčí novinka Vlastimila Vondrušky Velký král! Příběh Přemysla Otakara I. Skoro se mi zastavilo srdce. Nu, váhat se nevyplácíJ.  A aby toho nebylo málo, tento román o šesti stech stranách je prvním dílem rozsáhlé Přemyslovské epopeje. Takže je naprosto jasné, že kdo chvíli stál, už stojí opodálJ.
Pana Vondrušku mám ráda, baví mě jeho knihy, tudíž jsem si jeho Přemysla samozřejmě koupila. Zajímá mě, jak na jeho osud nahlíží on, jak spletl ty jeho příběhy dohromady. Je pak zajímavé vidět postavy, se kterými jsem si pohrávala já, jak jednají úplně jinak, aby pak výsledek jejich činů byl tentýžJ Je mi trochu líto, že tím je můj Přemysl asi už definitivně odsouzen k životu v šuplíku, protože když ho pan nakladatel nevydal dřív, teď by to byla nakladatelská sebevraždaJ. Leda by se někdy v budoucnu tito dva Přemyslové utkali na pomyslném rytířském kolbišti, jeden viděný mužským úhlem vidění, druhý z pohledu ženy. Přát si ovšem může člověk cokoli, že? JJ
Ale pan Vondruška to napsal hezky, zajímavě a čtivě, alespoň mně se to líbí. A tak se, docela dost, těším i na druhý díl. A já osobně místo Přemysla vybíhám na školní tramvajJ, respektive Třídní knížku do tramvaje.  Už brzy. Tam mě snad nikdo nepředběhneJ

pátek 18. listopadu 2011

Začíná to u dětí

Jeden by řekl, že Mateřídouška je takový milý neškodný časopis pro naše nejmenší. Listopadová upoutávka na  takřka hororový snímek Twiligt, který je oficiálně přístupný až od dvanácti let, mě docela pobouřil. A vyprovokoval k exkurzu do mateřídouščí historie, kde jsem si ověřila, že všechno se opakuje, a Mateřídouška vždycky zas tak úplně čest svému něžnému jménu nedělá.. Autor jejího  populárního loga by se asi dost divil.

 Před Vánoci roku 1949 české děti vesele nevítaly Ježíška, ale chystaly se oslavovat narozeniny soudruha Stalina. I s Mateřídouškou.....
 Později se časopis vrátil ke svému původnímu účelu a místo ideologie poskytl dětem říkanky, básničky či veselé obrázky


Dnes jim nabízí film, ve kterém se souloží, prokousává děloha, stříkají litry krve. A ještě jim dole radí, jak si umotat woodo panenku. .........
 Ne snad, že bych nějak přeceňovala vliv podobně pochybných periodik na vývoj našich dětí. Ale i tak si myslím, že něco je špatně. Jako by se obloukem vracel ten Stalin v úpíří podobě...

čtvrtek 17. listopadu 2011

Kam zmizel ministr Kocourek?

 Ztraceného ministra Kocourka teď hledají ve všech babyboxech, kam ho odložila jeho maminka, která se ho po neobhájení šestnácti milionů zřekla. J
…. Touto ukázkou lidového humoru, který ke mně pronikl přes školní lavice, lze charakterizovat výročí sedmnáctého listopadu. Tak sem jsme došli. Komentáře asi netřeba, byť mně osobně to švejkovství dost vadí. Mám totiž neodbytný pocit, že sice velmi rychle na všechno zareagujeme nějakým vtipem, viz Jobs  či  nyní kocourek KocourekJ, ale to je tak vše.  Nic se tu neřeší, nic se nedotáhne do konce. Situace se maximálně odhalí, popíše a to je vše. Žádný trest, žádná odpovědnost. A tyto milionové kauzy se u nás už vůbec neřeší, to by se střílelo do vlastních řad, a to se nedělá. Pan ministr, který by měl být jakýmsi vzorem, klidně obhajuje jeden podvod druhým a vůbec mu to nepřijde divné. Sice dojde k nějaké rádoby výměně na oko, ale jede se dál. A peníze, které se nahoře ve velkém rozkrádají, se dole tahají z kapes daňových poplatníků, kteří se, z mně neznámého důvodu, nikterak nebrání. Nedávno jsem slyšela v nějakém rozhovoru novináře, který popsal situaci kolem našich rozbitých, přesto nekřesťansky předražených, dálnic. A kluci z ministerstva, místo, aby se zamysleli nad úsporami a zlepšení situace, ho zažalovali u nejdražší pražské advokátní společnosti, takže žaloba je stála půl milionu korun!!! Samozřejmě z peněz daňových poplatníků. A nic. Ticho po pěšině. A od ledna se zdraží dálniční známkyL. Jak typické!  A to je u nás pořád dokola. Hořké procitnutí po tehdejší listopadové euforii. Asi to lze spláchnout jen nějakým vtipem. Ale žádný mě nenapadá. Možná nějaký dobový nápis, tuším, že ze šedesátého osmého - „tak dlouho nám budete házet klacky pod nohy, až jeden zvedneme! Bylo by načaseJ


středa 16. listopadu 2011

úterý 15. listopadu 2011

Není Stránský jako Stránský:-)

Na dnešek jsem se docela těšila. V rámci projektu o 17. listopadu jsem měla do školy pozvaného pana Stránského. Tedy myslela jsem, že mám pozvaného Jiřího Stránského. Zareagovala jsem na nabídku z ústavu pro vyšetřování zločinů komunismu a objednala ho na dnešek. Nakoupili jsme Zdivočelou zemi a s dětmi probrali celý jeho životopis od A až po Z. Vše bylo připraveno, přišly i děti ze spřátelené školy, taková příležitost se totiž nenaskytne dnes a denněJ A tak jsme čekali.  Pán přichází a já valím oči. To přeci není Jiří Stránský!! Nebo že by se tak změnil?  Nezměnil. Byl to jiný Stránský. Přišel k nám pan Oldřich Stránský, který přežil holocaust, vrátil se z Osvětimi a dnes, ve svých devadesáti letech, jako nesmírně vitální člověk beseduje s dětmi. Nu, dobrá. Nejdřív je třeba vydýchat šok, pak se tvářit, že se nic nestalo a pak to vysvětlit dětem. Vše v jedné minutěJ. Kde se stala chyba jsem se ani nepokoušela odhalit, prostě, všechno je jinak a je třeba vstoupit do jámy lvové. A nakonec všechno dobře dopadlo, ale tlak jsem měla pěkně vysokýJ. Děti pochopily a byly vstřícné, a pan Stránský vyprávěl svoje zážitky z koncentráku. Dokonce nám ukázal svoje vytetované číslo z Osvětimi, což byl poměrně emotivní závěr.  Stejně jako jeho konstatování, že člověk musí mít v životě štěstí. Buď ho má, nebo ne. A on ho měl, protože ten holocaust přežil. A my jsme vlastně měli také, protože mluvit s takovým člověkem se hned tak nepodaří.  Takže to nakonec dobře dopadlo, ale ten šok na počátku byl dost mohutný. A jestli někdy přijde pan Jiří Stránský, to je ve hvězdáchJ Ale třeba budeme mít štěstí…


pondělí 14. listopadu 2011

Smog

V Praze smog eufemisticky nazýváme mlhou, takže jsme dneska měli hodně mlhavý den. Ráno jsem skoro netrefila do práce, a kolem jedné mě poněkud zneklidnilo, že se mlha stále nerozplynula, což evokuje odpolední cestu mlhavým údolím i nazpátek. Nakonec jsem se přesouvala na Letnou v celkem slunečném mezičase, který ovšem poměrně rychle vyprchal. Dnes mi to kapku udělalo čáru přes rozpočet, jelikož jsem odpoledne měla fotit fotky na obálku nové knihy. Ovšem slunce bez milosti řeklo dost už krátce před čtvrtou, tudíž zbývala mlha přede mnou mlha za mnou. Smluvené focení se ale nezrušilo, tudíž jsme se vydali na Bílou horu v mlhavé naději, že tam mlha nebude. Byla. Tudíž bylo nutno pracovat s tím, co bylo:-) Znovu jsem si ověřila, že fungovat jako fotomodelka je nad moje síly, křením se, šklebím, jsem nepřirozená a křečovitá. Pan fotograf se mnou měl svatou trpělivost. Tudíž to ve finále byl zážitek. Pro mě určitě,pro pana fotografa spíš pěkná dřina. Navíc zahalená mlhou. Ale jelikož se z té mlhy vynořuje už skoro hotová kniha s termínem vydání, mám radost. Zatím mlhavou,ale brzy se již rozjasní:-)

Jenom čísla:-)


Pythagorova věta: 24 slov,

Otčenáš: 66 slov,

Archimédův zákon: 67 slov,

Deset přikázání: 179 slov,

Americká Deklarace nezávislosti: 1 300 slov,

Ústava USA se všemi 27 dodatky: 7 818 slov,

Směrnice EU o prodeji zelí: 26 911 slov !!!

neděle 13. listopadu 2011

Dívka, která kopla do vosího hnízda

A mám to za sebou.
Dočetla jsem Milénium a je mi to trochu líto. Zvykla jsem si na pocit, že mě každý večer (když tedy vyčerpáním neusnu v okamžiku, kdy se dotknu polštářeJ) setkání s Mikaelem Blomkvistem a Lisbeth Salanderovou. Místy to bylo tak zajímavé, že se mi ani nechtělo knihu odložit. A pak jsem o tom přemýšlela.  Už dlouho se mi nestalo, že jsem se ke knize v duchu vracela i přes den, dumala o tom, co jsem se dozvěděla a co všechno z těch poznatků plyne. Pravda, není to nic veselého, ale zájem to vzbudilo. Z celé trilogie mě nejvíc bavila dvojka, ale i trojku jsem si užila. Kopnout do vosího hnízda je občas hodně potřebné. A fakt, že kniha získala cenu za nejlepší severskou kriminálku, hodně potvrzuje. Mnoho lidí to cítí podobně, byť zde, díky dobrým koncům, jde o úlevné čtení. Ale ten morální podtext je tam hodně silný a vlastně i dost děsivý, jak si s přibývajícími stránkami uvědomujete jeho reálnou absenci. Je velká škoda, že duchovní otec Milénia zemřel tak brzy, je mi hodně líto, že už další příběhy nebudou. Ale jestli tolik viděl do státní správy a dalších křiváren, ani není divu, že to jeho srdce nevydrželo. Zůstaly po něm ale skvělé knihy a Dívka, která kopla do vosího hnízda, to jen potvrdila. Za čas asi neodolám a kouknu i na filmovou verzi. Ale teď nechávám doznít báječné čtení.

sobota 12. listopadu 2011

Půlnoc v Paříži

 Ráda bych ji strávila i reálně, J ale zatím se musím spokojit pouze s virtuální návštěvou. A Bio Oko mi ji umožnilo. Na tento Woodyho film jsem se fakt těšila. V podstatě mě nezajímal děj, ale reálie, těšila jsem se na virtuální procházku mou oblíbenou Paříži. A užila jsem si. J Navíc i děj byl celkem přijatelný, herecké obsazení dobré, námět výtečný- jako by to psal přímo pro mě:-), prostě Woody nezklamal, jako ostatně nikdy. Jeho Prokletí žlutozeleného škorpiona mě vždycky spolehlivě vytáhne ze splínů a deprese. A zdá se, že Půlnoc v Paříži bude totéž. Ale zatím nemám DVD a tak ve mně doznívá atmosféra filmu a pořád mě nabíjí. Funguje to i po několika dnech. Půlnoc v Paříži mě prostě i uprostřed Prahy pohladila na duši.



pátek 11. listopadu 2011

Hádanka

Lidová tvořivost nezná mezí, je rychlá a velmi kreativní:-) Objevila jsem na FB s dotazem, kdo je na tom líp? To je tedy pohotovost...

Magické datum

Také vám učarovaly dnešní jedničky? Určitě nejste jediní, ba spíš naopak, řekla bych, že dnes vypukne jedničková mánie. Počínaje svatebními obřady a konče svatomartinským veselením. V jedenáct hodin jedenáct minut a jedenáct vteřin se začíná prodávat svatomartinské víno, a musí to být na chlup přesně, jak mě poučil pan nakladatel, který má Martina v rodině, a tudíž pro vinnou lahůdku určitě vyrazí. Tradice spojené se svatým Martinem mám ráda, snad kromě jeho nehezkého zvyku jezdit na bílém koniJ, který ale letos naštěstí nezrealizoval. Ovšem víno a svatomartinská husa jsou tradice veskrze příjemné. I na Letné si je připomeneme. Zemědělské muzeum je chystá na zítřek pod lákavým názvem Letenská husa J, (doma mi  škodolibě tvrdí, že bych se měla přihlásti za patronkuJ), a určitě budou stát za to. Mě samozřejmě víc láká to víno, které je při podobných akcích v Zemědělském muzeu přímo luxusní. Takže se tam možná potkámeJ u skleničky nějakého dobrého mokuJ
K dnešnímu datu by se hodily i jedničky i ve škole, ale těmi jsem dnes šetřila.  Výsledky ukazovaly spíš na květnová data než na dnešní magickou souhru. Tolik, kolik jich skrývá dnešní datum, jsem jich opravdu nerozdala. Snad příště….. J


čtvrtek 10. listopadu 2011

Kámen a bolest

Knihu mám v knihovně. Už léta. Když jsem jí četla poprvé, vůbec jsem jí nerozuměla.J Později mě naopak dost zaujala, byť si pamatuji, že byly pasáže, které jsem prostě přeskakovala.  Nebavily mě, byly zdlouhavé a nudné, ale postata příběhu se mi líbila. A teď jsem to viděla jako divadlo. Nejde o divadlo v klasickém slova smyslu, představení Divadla Litera se konalo v zajímavém prostředí kostela svatého Vavřince, kde jsem tedy byla dnes poprvé. A určitě ne naposledy. Představení jsem vlastně našla náhodou, protože hlavní směr mého pátrání byl František Kreuzmann a jeho hra o Václavu II., kterou mi doporučil básník Pavel Hoza. Protože ujíždím na Přemyslovcích a zbožňuji přednes Františka Kreuzmanna, zdálo se, že jde o představení pro mě jako dělané. Ovšem nenašla jsem ho a místo něho přišly lístky na Kámen a bolest. A co čert nechtěl, zrovna v den, kdy tam vyrazilo KMD, tedy klub mladého diváka ze školy. A jelikož se školními dětmi večer zásadně do divadla nechodím, protože se rázem vytratí veškeré kulturnoL, byla jsem dost v šoku a chtěla odejít. Naštěstí jsem tak neučinila, představení stálo za to. Děti byly kultivované, zjevně na ně zapůsobila atmosféra chrámu. A ve hře exceloval hlavně Jan Čenský, kterého miluji. A jelikož šlo o opravdu malý prostor, pohyboval se mezi námi,bylo možné si nejen vychutnat jeho úžasný přednes, ale i potěšit oko pohledem na krásného chlapa. Navíc je to člověk velmi milý, a když jsme se v závěru střetli v miniaturní šatničce, potvrdil i svou pověst gentlemana. Hezký zážitek ladící s nostalgickým podzimem.

středa 9. listopadu 2011

Podzimní lázeňské Mšené











                   Všude v lázních je krásně barevný podzim. Ovšem v recepci už mají Vánoce:-)