úterý 30. listopadu 2010

Besídka

....bývalých žáků zvláštní školy, napadne mě vždycky při slově besídka. Ovšem dnešním dětem to už nic neříká a mnohdy se i cítí uraženy, když toto spojení použiju. Stejně tak bych ho neměla používat ani při zmínce o dnešní velké slávě, ovšem mě vždycky automaticky s podobnou akcí naskočí slovo besídka:-). Nicméně své obsese musíme potlačovat a tak dneska nešlo o besídku, ale o velkolepou oslavu výročí vzniku školy. Umístěno bylo do reprezentativních prostor hotelu Anděl ( nečekaně na Andělu:-)) Monstrózní akce připravovaná od loňska se myslím vydařila ( i když zas a znovu mě překvapuje, jak na něco peníze jsou a na něco zase ne:-) ) Oficiální program nebyl dlouhý ani příliš nudný, dorazily i  pozvané osobnosti, a hlavně přišli naši absolventi. A je vždycky milé setkat se s dětmi, které o přestávkách do sebe mydlily penálem a hádaly se o svačinu, a najednou jsou z nich dospělí seriozní lidé, mnozí i velmi úspěšní ve svých už vystudovaných profesích. Proto mám tyto akce ráda, i když jinak se oficialitám raději vyhýbám. Tentokrát jsem si přátelsky popovídala se zástupci svých tří maturitních ročníků ( a nejen s nimi) a domů se proti svým plánům nevrátila v sedm, alébrž o desáté. Zítra bude tedy těžký pracovní den. Ale oslava výročí se vydařila. Jestli ovšem budu účinkovat i na dalším výročí, pak už zřejmě jako muzejní kousek:-)

pondělí 29. listopadu 2010

Maily

V poslední době si pohrávám s otázkou, jestli email považovat za přínos nebo za ztrátu. Ono je to totiž velmi sporné. Doba je rychlá a chcete-li držet krok, je to bezpochyby první alternativa. Vaše zpráva je v okamžiku u adresáta, netřeba běhat na poštu, vše se vyřídí bez zvednutí pozadí od stolu. Berete-li v úvahu, že vaše zprávy může číst kde kdo, dokonce je třeba ještě přeposílat na jiné adresy, bude to druhá možnost.
  Jistě k tomu lze přistupovat i jiným způsobem a posílat jen nic neříkající fráze a přeposílací maily, které vám slibují štěstí na sto let dopředu. Nejjistější by samozřejmě bylo přestat mailovat a vrátit se k psaným dopisům, jenže kdo na to má dneska čas, chuť a prostředky? Je tedy mail přínos nebo ztráta?
   Vůbec si tím nejsem jista. Mail samozřejmě využívám, a to tak že velmi. I v této mediální době, kdy tě velký bratr sleduje na každém kroku, se snažím ctít listovní tajemství a důvěrnost informací. Zjevně zastaralé a nemoderní:-(
  Dlouho jsem se domnívala, že lidi kolem sebe dobře znám, ovšem podlehla jsem klamnému dojmu, kdy podle sebe soudím jiné. Co nedělám já, nepředpokládám u jiných, což je samozřejmě fatální chyba.
Řeklo by se, že na stará kolena člověka už nemůže nic nového překvapit. Avšak chybami se jeden učí. I důvěrný a osobní dopis najednou může kolovat po síti a vůbec to není zásluhou nějakého hackera.
Zkrátka, člověk má pořád co nového objevovat, ale není to vždy příjemné. Jednu špatnou zkušenost absorbujete, vzápětí je tu druhá. V mém případě se mimo jiné ukazuje, že příliš lidem důvěřuji. Tedy důvěřuji jen blízkým lidem, ale o to horší je to prozření. V okamžiku, kdy se to dovídám, mám opakovaný pocit, že jsem z jiné planety, nebo přinejmenším z jiné zemské polokoule.
Nevím, jak je to možné, ale funguje to s určitou periodicitou. Chvíli jsem nevěděla, co s tím. Odmítnout techniku? Těžko. Doba si ji žádá a já osobně mám nové věci ráda.
Začala jsem tedy selektovat osobní vzkazy. A taky mě napadlo vrátit se k psané korespondenci. Došlo mi totiž, že dopis se hůře odklikává, než mail či sms. Jistě, zneužít se dá také, ale už je to obtížnější. Pak dobře uvážit, co píšu a komu píšu.
Jistě to bude zajímavý experiment. Ale vycházeje z prvotní premisy o tom, co je přínos a co ztráta, tak vzhledem k nabourané důvěře je to evidentní ztráta. Ovšem z pohledu dnešní doby, kdy důvěra se už dávno nenosí, je to svým způsobem velký zisk. Jak říkala už královna Alžběta v šestnáctém století: video et taceo. Docela nadčasové.
                                                           Jen se tím ještě umět řídit:-)



neděle 28. listopadu 2010

Advent

A je tady zpátky. Ač ještě listopad, advent se vrátil a přišel se vší parádou. Trochu sněhu, trochu mrazu (víc by tedy ani být nemuselo:-)), na Staromáku svítí vánoční strom a doba očekávání je tady. Nezbývá, než večer zapálit první svíci na adventním věnci. U nás doma letos ladíme do modra:-)
                                          Věnec je dílko mojí švagrové. V něčem na ni prostě nemám:-)

A první svíčka už svíti:-)

pátek 26. listopadu 2010

Teorie relativity

Chystáme velkolepou oslavu výročí školy. V souvislosti s výroční párty se připravují různá ohlédnutí zpět. Dokonce se na to vyčlenil celý pracovní týden, byl nazván týdnem projektovým, a v jeho průběhu i děti připravují různé krátké výstupy na tu velkou slávu. My jsme třeba točili film o historii školy. Se sběrem materiálu souviselo i pátrání mezi starými fotografiemi. Tím pádem studenti objevili dosud netušenou věc, a tudíž, že i učitelky byly mladé. A tak se mi dostalo několika udivených výkřiků:
         „Jé, paní učitelko, vy jste ale byla mladá. A hezká:-).“
Nechci se tedy ptát, co jsem teď:-) Dosud si asi většina studentů myslela, že učitelky se rodí staré a s křídou v ruce. V tomto směru byl pro ně projektový týden vskutku osvětový. Pro mě zase více „depresivní,“ ten pohled zpátky vskutku není radostný. No, to je špatně řečeno. Současný pohled není radostný, ten čas vážně hrozně letí. A takový postřeh. Celý život bojuji s nadváhou, celý život mám pocit, že jsem obézní. A když vidím ty fotky, najednou jinýma očima, tak taky vidím štíhlou holku. Škoda, že je to pryč. Už bych se netrápila zbytečnými dietami, které mě pronásledují dodnes. A napadá mě s určitou nadějí, že až pohlédnu za dalších deset let na současné fotky, také třeba budu mít pocit, že vidím mladou štíhlou holku (kterou teď v zrcadle marně hledám:-)) Tak už se na tu dobu těším. Všechno je totiž relativní:-)

i taková jsem byla:-)

středa 24. listopadu 2010

Ve středu

....jsem chtěla psát o Zachariášovi. Jak si onehdá na návštěvě vybral za hračku nenápadně odloženou zubní protézu, která majitelku tlačila. Zachariáš, jako správný lovec, vyčíhl okamžik, a byla jeho. Když byl odhalen, bylo dílo zkázy dokonáno.  Tvářil se sice velmi, ale velmi provinile, což ale nic nemění na věci, že jsme si za jeho hračku docela vydělaliJ Zachariáš prostě umí překvapit. Přestože už je to pán v letech, na jaře mu bude devět let, občas dovádí a zlobí jako psí pubescent. Ale zase s ním není nuda, to tedy ne. A je na co vydělávatJ

úterý 23. listopadu 2010

NECHCI SVOBODU

Ne, že bych tímto zoufalým výkřikem přivolávala totalitu, i když ona je v jiné podobě už dávno zpátky:-(. Já jen nechci pana Svobodu za primátora. Nemám nic proti němu osobně, neznám ho. Ale když se propůjčil k té nechutné šarádě, která se tady v Praze hraje, co to asi bude za člověka? A pak, že lékaři jsou morálně na výši. O tom nás ostatně dnes a denně přesvědčuje David Rath, a Svoboda, ač z jiné strany, bude naprosto stejný. Otázka je, jestli vůbec má cenu psát, že je z jiné strany, když se kluci tak rychle a hezky dohodli. Dokonce na pracovišti pana Svobody. Slyšela jsem v rádiu jakousi akční ženu, která nelenila, a napsala dopis na vedení nemocnice, zda to pan Svoboda upekl v pracovní době a zda si také ona, jako občan, může přijít do porodnice vyřídit své politické a občanské záležitosti? Odpovědi se jí dostalo velmi neurčité, politicky korektní. Prostě bláboly. Pan Svoboda samozřejmě může:-( Vedení nemocnice už v něm vidí primátora a proti němu prostě nepůjdou. Otvírá se mi kudla v kapse, když vidím, co se v Praze děje. Ne snad, že by mimo Prahu bylo líp, ale Praha se mě týká a tak pláču na zdejším hrobě. Marně. Demonstrace nepomohla, volby byly k ničemu a do sebe zahleděný a patrně už rozum ztrácející prezident si klidně řekne, že nebesa se nezboří, když se ty dvě strany spojí!!!Strany, které stojí na opačném konci politického spektra, strany, které nikdo nechce, jen ony dvě se chtějí navzájem. Uf, to jsem se rozohnila. Defenestrace na ně, nic jiného už situaci nevyřeší. A žádné do odpadků, aby se zvedli a zase běželi dál. Pěkně na kopí, jako za husitů. Protože jinak v téhle zemi, v tomhle městě, nemá cenu žít. Anebo zase jako za komančů, vytvořit si svůj svět, stáhnout se do ulity, pěstovat si to své chalupaření a stydět se za lidi, co nám vládnou. Já se tedy už stydím pěkně dlouho.

pondělí 22. listopadu 2010

Malé ryby taky ryby

Zašla jsem si dnes ke kadeřnici. Prostřihnout vlas, odpočinout a zrelaxovat.  Bylo tam báječné ticho. Úplný balzám na moje nervy. Jen cvakání nůžek a polohlasné ševelení s kadeřnicí. Užívala jsem si to. Ne tak ovšem ostatní zákaznice. Pořád bylo slyšet narážky, že je tady ticho, až nepřirozené. Zjevně ženy nepracují v hukotu, který dokážou vyloudit dětská hrdélka. Nicméně zželelo se kadeřnici milých žínek a vysvětlení jim podala. Přišla jí stížnost z OSY. A ne ledajaká, hned natvrdo. Prý se tady obohacuje na úkor našich umělců, a pokud okamžitě nezaplatí pokutu čtyři tisíce, poženou ji k soudu. Žena od nůžek se ovšem bránila, ona není majitelem salónu. To ovšem musíte doložit, zněla další strohá odpověď v obálce s modrým pruhem. Jala se tedy dokládat, že je pouhou zaměstnankyní a ne majitelkou. Nebylo to úplně zadarmo, ta potvrzení něco stojí, nicméně doložila. Další kolo bylo tedy na majiteli. Ten ovšem OSE řádně platí, jak mohl doložit. A tu se ukázalo, že nepořádek tam mají oni. Anebo to jen zkoušejí, co když se lekne a zaplatí znovu. Každá koruna dobrá, že? Prý, že se podívají do svých veledůležitých dokumentů. Nicméně dokud to oni nezjistí, hudba se pouštět nesmí. Podotýkám, že v našem kadeřnictví vždycky znělo jen jakési stupidní rádio a nikdy se mi nestalo, že by kadeřnice řekla, tak paní, dnes jste slyšela Káju Gotta, musíte si připlatit. Prostě tam kvičely ty naše rádoby hvězdičky prokládané zprávami a stupidními komentáři moderátorů. I tak to někomu stálo za stížnost, nota bene neoprávněnou. Majitel pro jistotu zakázal další hudební kulisu a tak v kadeřnictví zní jen ono cvakání nůžek a hučení fénu. Ovšem i mně, milovnici ticha, to přijde přinejmenším bizardní. Kdyby tak strážci naší mravopočestnosti začali sami u sebe. Ale malé ryby se přeci chytají tak snadno. Nějaká velká by se na ně mohla rozhněvat a to dneska žádný funkcionář nehodlá riskovatL

neděle 21. listopadu 2010

Chrám konzumu

Dnes jsem podlehla. Přestože v neděli má člověk zamířit spíše do kostela, já se vydala do chrámu konzumu. Ostatně, už několikrát jsem se dočetla ve slohovém zamyšlení svých studentů, že Tesco je :" moje nejoblíbenější místo, místo, kde nejradši trávím volný čas a dokonce o Tescu jednou psali i na téma můj pobyt v přírodě. Prý tam mají kytky, tak je to příroda, a basta." Ne, že bych při opravování jejich prací byla natolik důsledná, že bych si šla na vlastní oči ověřit, co je na tom pravdy. Prostě bylo potřeba nakoupit a Tesco tentokrát zvítězilo. Pravda, šlo se jen pro pár základních věcí - a koš byl ve finále pěkně plný. Ale tak je tomu v Tescu vždycky. Musím ovšem konstatovat, že mě mile překvapilo, že týden před vypuknutím adventu tu neproudily šílené davy a nakoupit se dalo celkem v klidu. Možná to bylo časnou ranní hodinou, při odjezdu už se začalo parkoviště plnit a odpoledne by asi nebylo pro moji nervovou soustavu to pravé ořechové. I tak tam ale bylo na nedělní dopoledne dost plno. Nemám osobní srovnání s kostelem, ale je mi jasné, že se už dávno modlíme k jinému bohu. Snažím se tomu vyhývat seč mohu, ale někdy se prostě člověk neubrání. Dnes to proběhlo k naprosté spokojenosti a za týden je tu advent:-)

sobota 20. listopadu 2010

Konečně šťastná

Až tak šťastná, že na psaní nemá čas?:-) Jo, bylo by to hezké, oznámit tady nějakou bombastickou novinu o obrovském štěstí, u nás pesimistů obzvlášť pikantní:-) Nicméně pravda je taková, že Konečně šťastná? je premiéra v ABC s Veronikou Gajerovou v hlavní roli, kam jsem se dnes vypravila. Kdysi jsem zhlédla v tomto divadle Shirley Valentine, která mě nadchla. A neslo se éterem, že tato hra bude v podobném duchu, jen o lidech cca o desetiletí mladších. Dle oficiálních stránek divadle jde o toto:
Hra Konečně šťastná? (Happy Now?) měla premiéru v roce 2008 v londýnském Národním divadle a stala se doslova hitem tehdejší divadelní sezony. Neméně úspěšná byla i ve Spojených státech a postupně se objevuje na divadelních prknech po celém světě.
Hlavní hrdinka Kitty je úspěšnou manažerkou, která ovšem vedle svých pracovních problémů řeší trápení svého idealistického manžela, rozpady vztahů svých blízkých přátel a také trable své stárnoucí matky. Patrně proto, že se jedná o originální nahlédnutí do běžných problémů „obyčejného“ života, které je plné vtipných dialogů o nepříliš veselých věcech, dotýká se hra většiny z nás a tím lze také vysvětlit její celosvětový úspěch.
První české provedení budou mít možnost zhlédnout diváci v listopadu 2010 v Divadle ABC v režii Petra Svojtky.
„Tohle má bejt můj život? Tenhle přiblblej zmatek plnej nedorozumění? TO MÁ BÝT ONO?!“ Současná britská hořká komedie o manželství.
 Dle skutečnosti je to spíš hořce nevydařený pokus. Není to úplně ztracený čas, místy se zasmějete, v některých situacích se i najdete. Ale, příliš mnoho vulgarismů (ono to asi u těch her přeložených z angličtiny ani jinak nejde, tam je shit dvakrát na řádku, asi neumí jinak vyjádřit úžas, rozhořčení, nadšení ani žádnou jinou emoci:-(). Potom strašně rozvláčné, přílišná snaha o konverzačku vyznívá hodně planě, chybí zkratka, nadsázka, vtip. Nechybí samozřejmě vše chápající homosexuál, notorický alkoholik, frustrované ženy, planý svůdník, prostě klasika. Takže ten finální výkřik Konečně šťastná je opravdu zaslouženě s otazníkem. Dobrý nápad, byla by z něj skvělá hra, ale není. Nicméně ze současné nabídky ABC asi patří k té lepší části, takže možná stojí i za to si na něj zajít.
Po divadle jsme chtěli zajít na sklenku, v deset hodin večer ale jako by to byl problém, slušné podniky zavírají a jinam se nám nechtělo. No, nakonec se zadařilo, jedna opuštěná vinárna byla ochotna nás ještě obsloužit. Dobře naladěna jsem se pokusila zažertovat, a jelikož nám kožený číšník z oznámil, že mají jenom Muller- Thurgau, nedalo mi to, a se vzpomínkou na Horníčka uplatnila jeho slavnou repliku: "prosím si deci muller a deci thurgau."
Dostalo se mi ovšem nechápavého výrazu a pocitu, že jsem na jiné planetě. Takže žerty stranou, chlapec stejně určitě ani netušil, kdo to Horníček byl, rychle si objednat, co nabízejí, aby nás zase šupem nevypakovali. Což nás sice vypakovali, ale víno jsme stačili vypít a představení rozebrat. Dobré to bylo:-)

pátek 19. listopadu 2010

Hrobové se otvírají

Celý týden napjatě sleduji zkoumání ostatků Tycho de Brahe. Roztomilá historka o jeho úmrtí, kterak nemohl z úcty k císaři opustit hostinu a zemřel na prasklý močový měchýř, je sice už dávno vyvrácená, přesto ji ráda dávám dětem k dobrému. Teď budu mít vědecky potvrzeno, že vykládám nesmysly. Jistě mi to někdo neopomene připomenout:-) Ovšem jak dánský astrolog  zemřel ve skutečnosti, je záhada, kterou hodlají historici s pomocí nejmodernějších přístrojů nyní vyřešit. Vnímám to jako velké dobrodružství, kterého by mě lákalo se zúčastnit. Protože in natura to nejde, sleduji to přes média a je to příběh vskutku dobrodružný. Jestlipak odhalí něco zásadního? Asi jako když kdysi zbavili Jiřího z Poděbrad podezření z vraždy Ladislava Pohrobka, který ve skutečnosti nezemřel na vraždu, ale na leukémii. Tycho de Brahe asi  nezemřel přirozenou smrtí, jestli  ovšem budeme znát jméno vraha, ukáže nebližší doba. Ale je to potvrzení toho, že historie je napínavá a má co říci i dnes. Alespoň občas:-)

čtvrtek 18. listopadu 2010

Den otevřených dveří

Škola se veřejnosti musí prezentovat různými způsoby. Mladé učitelky, hodný školník a někde dokonce i moderní technika. A jsou tací, co nabízejí ještě den otevřených dveří. Moje iluze o školství už dávno utrpěly nezahojitelné šrámy, nějaká prezentace nemůže žádnou reputaci napravit. Ale zařadila jsem se do systému, tudíž absolvuji i den otevřených dveří.
   Není pochyb, že musely být vydány speciální příkazy. Vždycky se vydávají. Vím to, protože pár podobných akcí mám už za sebou. Například se nesmí psát písemky. Děti se vždycky radují, když jiim sdělím datum písemky na den otevřených dveří. Rádi mě škodolibě opraví, že to tedy nesmím. Asi aby si náhodou rodičovská veřejnost nemyslela, že ve škole se také někdy píší písemky.:-)
  Další věc jsou nástěnky. Všechny ledabyle vlající papíry musí být pečlivě upevněny, špinavé stěny zahaleny nepoužívanými mapami a zpestřeny barevnými obrázky. A rázem máme ve škole barevný listopad.
  Koneckonců, v dějepise učím o Potěmkinových vesnicích a tady je mají děti v reálu. Komenský by z nás měl radost. Vlastně se nejedná o tak špatnou myšlenku, ale jedna vlaštovička jaro nedělá, to je věc všeobecně známá.
  Další stránkou jsou rodiče. Někteří, samozřejmě. Najednou jako bych viděla obraz svých studentů. To, co u dítěte vypadá jako běžná rozpustilost, zhořkne, když pozorujete v dospělém vydání.
  Telefonování uprostřed hodiny, bavení se či neustálé odcházení a přicházení poněkud zatěžuje váš herecký výkon, který má být kreativní, vtipný, laskavý a na odborné výši. Děti se chovají jinak, aby ne, když mají příbuzenskou smečku za zády, my se chováme jinak, aby ne, když to přišlo příkazem, rodiče se asi také chovají jinak, neb si neumím představit, že by na nějakém zásadním jednání vesele telefonovali. A my se cítíme tak trochu jako v zoo, kam se lidé přijdou podívat na exotickou zvěř. V rámci objektivity ovšem musím konstatovat, že moje letošní rodičovské návštěvy byly milé a příjemné, nerušily:-).
  Docela by mě zajímalo, co si ti lidé z návštěvy naší školy odnesou. Zeptala jsem se některých, co postávali před budovou a pokuřovali. Ti, kdož byli ochotni odpovědět, konstatovali, že jim jde o prostředí a vybavení školy, o atmosféru.
  To je důležité vědět. Snažím se dívat jejich očima, abych mohla nezaujatě hodnotit. Některé detaily by mě samotnou třeba vůbec nenapadly. Jenže ten to vidí tak a ten zas jinak. Pak hledejte něco jak pravidla, co je dobře a co špatně. Co přitáhne lidi a co je naopak odradí. Nenajdete.
  Přesto den otevřených dveří absolvujeme každý rok. Letos dokonce několikrát. Krize si žádá své. Jsem zvědavá, zda přinese nějaký výsledek.

středa 17. listopadu 2010

Emotikon

Pro dnešní den už nemám, :-)i když by mě to lákalo. Tolik věcí, o kterých jsem chtěla psát, ale skolila mě taková únava,zjevně nějaký podzimní únavový syndrom. Nebo spavá nemoc. Snad tedy dnešní svátek přispěje k nabití baterek. Ještě, že jsme si ten volný den vyzvonili:-)

sobota 13. listopadu 2010

Marie Stuartovna

Dagmar Havlová-Veškrnová, Lucie Juřičková, Jan Šťastný, Ivan Řezáč, Jaroslav Satoranský, Jan Holík, Jana Hlaváčová, Jaromír Meduna, Daniel Bambas, Jiří Čapka, Jiří Žák, Michal Novotný, Lucie Polišenská, Ivan Lupták…
Strhující historické drama sledující politický a osobní souboj dvou královen, mimořádně inteligentní a racionální Alžběty a vášnivé a vášně vzbuzující Marie Stuartovny.
  Tolik oficiální text ze stránek divadla. Vlastní zážitek je ovšem o něčem jiném. Divadlo v pátek je někdy fajn, někdy, když člověk sotva kouká, je náročné představení vydržet, zejména jde-li o text náročný a navýsost netradiční. Marii Stuartovnu myslím všichni znají, jde o notoricky známou historickou událost. Ovšem mladí tvůrci musí i klasický text pojmout netradičně a výsledkem je avantgardní Marie Stuartovna, která podle mě není určena pro diváky Divadla na Vinohradech, nicméně své kouzlo určitě má. Podle mého laického úsudku hlavně kvůli dramaturgii Kristiny Žantovské, ale nejsem teatrolog, takže je to čistě intuitivní. Pro mě ovšem představení nebylo, zjevně jsem typ velmi konzervativní.
   Režisér je hodně netradiční, plastové židle v představení o dějinách šestnáctého století jsou jistě výraznou avantgardou, ale každý chce prorazit a zaujmout po svém. Když jsem kdysi v upoutávce na toto představení viděla právě tuto sekvenci, kde Lucie Juřičková jako královna Alžběta s cigaretou v ruce odkopává bílou plastovku, docela mi zatrnulo, a nikdy by mě nenapadlo, že na toto představení se půjdu podívat. A šla jsem. Pravda, byla to školní akce, takže lístky se vešly do napjatého rodinného rozpočtu, tudíž jsem si mohla dovolit i tento divadelní experiment. No, nebylo to nejlepší rozhodnutí, i když zkusit se  má všechno. A tato zkouška byla podnětná v mnoha směrech, ale doporučit ji nemohu, ačkoliv herecké výkony byly jistě brilantní. Ale tolik rušivých momentů, které toto představení mělo, jakýkoliv kulturní zážitek naprosto znehodnotilo. Nejdřív zvuky, které připomínaly rozbitý mikrofon, oznamovaly jakýkoliv dramatický dialog, takže se jim nedalo uniknout. Pak kostýmy. Nemám ráda historickou hru v současných oblecích. Jistě to má nějaký smysl, pan režisér tím asi něco chtěl říci (pokud ovšem divadlo na Vinohradech nešetří i tímto způsobem:-(). Pak současná diskotéková hudba, rekvizity jako již zmíněné plastové židle či golfové hole. No, hrůza. Nechci polemizovat s divadelníky, hledat nějaký význam toho, proč se historická hra nemůže odehrávat v historických kostýmech, proč musí královna ze šestnáctého století kouřit a její doprovod se v současném saku ohánět golfovými holemi. Z hlediska mě, jako diváka, milovníka historie, divadla, kostýmních představení a hezkých zážitků to byla čirá hrůza - z hlediska scény, hudby, kostýmů. A nezachránily to ani herecké výkony ani Dagmar Havlová, kvůli které (opět podle mého mínění) se stejně většina lidí na tu hrůzu vypravila.

pátek 12. listopadu 2010

A zase ta média

Včera jsem zachytila ve zprávách na Primě událost, ze které tam udělali precedens, a to mě může čert vzít. Kdesi v Pardubicích si děvčata z deváté třídy (tedy ve věku, kdy už většina z nich vlastní občanský průkaz, ve volném čase se vesele opíjejí a ještě častěji pokuřují, tudíž chtějí být jako dospělí) pustila pusu na špacír na facebooku, a pěkně, zjevně i vulgárně, znectila svoji ředitelku. Ta se toho dopídila a trestem měla být trojka z chování, čili jak by hezky řekly naše babičky, snížená známka z mravů. Protože o mravy tady jde především. A tu se do toho vkládají média. Parafrází lze říci, že chudinky děvčata jsou potrestána trojkou z chování, což ve věku, kdy si vybírají novou školu a potencionální budoucí povolání je takřka tragédie. Rodiče se za ně bijí jako lvi, děťátka netušila, co to může způsobit. Mediální právníci zasvěceně praví, že za takovouto privátní aktivitu nemůže škola trestat. Dívenky, jak je natrénovali televizní“ odborníci“, před kamerou zkroušeně tvrdí, že jim to vůbec, ale vůbec nedošlo, paní ředitelce se omluvily a ona přesto trvá na té trojce. To je přeci tak nespravedlivé a zákeřné! Ředitelka do médií mluvit nechtěla, a tím celá zpráva končí a reportéři se zasvěceně věnují další podnětné kause. No, rozlítilo mě to, asi i proto tady píšu. Neznám pozadí, nevím, jaká je ředitelka, čím jim tak strašně ublížila, že se to musí řešit tímto způsobem, neznám ty dívky, nic. Jen vnímám poselství celé reportáže. Můžete si v podstatě dělat, co chcete, urážet koho chcete, doba je tomu nakloněna. Jak zdeptat učitelky, hned je společnost na koni a fandí mladistvým delikventům.
A já si kladu tyto otázky. Co by bylo, kdyby to bylo obráceně? Kdyby ředitelka napsala, že jí ti haranti lezou na nervy? Proč děti v deváté třídě neví, že za vypuštěné slovo nesu odpovědnost? Proč jim to rodiče nevysvětlili dřív? Proč se za ně teď tak berou, když jim tím dávají najevo, že z toho, co uděláš, se nemusíš zodpovídat? Proč z toho média dělají takový skandál a dávají najevo dětem, že stojí za nimi? Jak to, že za činnost mimo školu se nemusím zodpovídat? Když já teď – jsem doma- o některém ze svých studentů napíšu, že je to s prominutím debil, hned to bude průšvih. Proč oni to tak nemají? Policie se k tomu staví laxně, veřejnost spíše škodolibě. Jen jim to nandejte. Neříkám (a kdo mě čte, to ví), že ve školství je všechno správně. Určitě ne. Ale tohle je z mého úhlu pohledu přes čáru. Také jsme podobnou - a to je asi kyberšikana- řešili ve škole. Následoval trest, domluva a snad zatím dobrý. Ale nevložila se do toho média, která z toho udělala něco úplně jiného. Lze tedy o komkoliv vpustit do kyberprostoru cokoliv? Podle té včerejší reportáže zjevně ano. Ostatně, u nás je vlastně možné všechno. Uf, to mi to ale hnulo žlučí. Že bych napsala jmenovitě něco o nějakém dítěti? Ne to ne, ti si to nezaslouží. Spíš bych si vybrala nějakého chytrolína z televize nebo z ministerstva. Do těch bych se obula s chutí. Ale protože u nás jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější, tak raději mlčím. Zatím.:-)
A ještě PS k té trojce z chování. Z mého úhlu pohledu nejde o zas tak fatální trest. Dnes je to určitá výstraha, že tak tedy ne. Pak dívky vyrostou, stanou se z nich nějaké VIPKy:-) a budou se trojkou z chování ještě chlubit, jak to je dnes u všech těch mediálních hvězd (nechci drze napsat blbečků) zvykem. Nu, život tropí hlouposti.


čtvrtek 11. listopadu 2010

Běh

Tak jsem se zase jednou rozhodla přejít od slov k činům.  A běhám.  No, jestli se tomu valivému pohybu, který po setmění provozuji ve Stromovce, nechá říkat běh. Tušila jsem, že to nebude snadné, ale je to snad ještě horší.  Jsem takový "Rolling stone" v reálu. Poklidně se procházející pejskaři zděšeně uskakují v domnění, že je buď zemětřesení, nebo zase propadl tunel Blanka. Naštěstí to netrvá dlouho, neb brzy moje plíce a nohy nevydrží, tudíž po několika málo minutách je po projekci. Nevím proč, ale vždycky krátce po doběhu mě rozbolí zuby. Asi nějaký zvláštní reflex. Včera jsem zhroucená lapala po dechu před domem, když tu u mě přistála Policie. Vyděsila jsem se, že snad budím veřejné pohoršení anebo hůř, že mi jedou poskytnout první pomoc, protože vypadám jako po infarktu. Naštěstí potřebovali jen nějaký dotaz ohledně nájemníků našeho domu, asi tam máme nějakého delikventa, který se ovšem musí skrývat v ilegalitě, protože ho nenašli. Mně tedy poděkovali a s pohledem starostlivě upřeným na moji zarudlou strhanou tvář odjeli. Asi také měli strach, abych jim na chodníku nezkolabovala. Běhání zatím zjevně nesvědčí mému společenskému styku. Nicméně, těší mě to a hodlám vytrvat. Jen jsem zvědavá, jak dlouhoJ

středa 10. listopadu 2010

Královský sňatek

aneb zmatek nad zmatek. V poslední době mám mimořádné "štěstí" na výstavy. Dnes to byla široce avizovaná výstava Královský sňatek. Vypravila jsem se s dětmi, těšili jsme se. Královská svatba, domek u kamenného zvonku na Staroměstském náměstí, prostě vize hezkého zážitku. Dorazíme na místo a jdu koupit lístky. A tady to začalo. Sdělila jsem paní pokladní, že chci studentské lístky (které nabízejí!), a že mám třídu přede dveřmi. Paní na mě vykulila vyděšené oko, a to že tedy neumí. Chvíli jsem nechápala, co neumí. Pak jsem pochopila, že pracovat s počítačem a vytisknout lístky. To už jsem, (ale jen malinko), zvyšovala hlas, nicméně paní se rozechvěla brada, a tak jsem se vrátila do původní tóniny. Výsledek byl takový, že paní byla v pokladně na zástup, a nikdo široko daleko v celém domě U kamenného zvonu nebyl s to problém vyřešit. Bez lístků nás pustit nechtěli, studentské vytisknout neuměli, a kdybych vzala lístky za plné vstupné, tak jich tolik neměla, protože hlavní pokladní jí jich tam nechala jen deset!!!! Ale přijde už za hodinu, počkejte si. Chtěla jsem nějakého vedoucího, nebyl. Nebylo prostě nic. Přestože nás provází silná mediální masáž ohledně této výstavy, vstupné je náležitě vysoké, ( i pro studenty padesát korun) pro běžné smrtelníky 180:-), všude visí výstražné nápisy, jak musíme vše včetně kabelky odložit do šatny, ale základní obsluha nefunguje. Prostě jsme se tam nedostali, a jelikož hodinu čekat na kohosi, kdo to údajně umí  a z počítače nám ty lístky vytiskne, jsme si dovolit nemohli, akci jsme rozpustili. A tak si říkám, žijeme my v té Praze vůbec v jednadvacátém století?? Už mi život zkomplikovalo ledacco, ale že by zaměstnanci galerie neuměli s počítačem, to je tedy novum. Ale jak vidno, u nás je možné všechno. Moc si tedy rozmyslíme, jestli královský sňatek budeme ještě jednou pokoušet:-)

úterý 9. listopadu 2010

Pod lavinou

Dusím se pod lavinou písemných prací, které musím opravit. Písmenka i čísla mi kmitají před očima, červenou propisku nemůžu ani vidět. A ty hlášky, ten škrabopis.:-) Často přemýšlím o Bohnicích, prý tam mají ten pavilon pro učitelky, jistě by tam bylo líp. Teplo, ticho, klid, pravidelná strava. A žádné opravování:-). Marně také vyhlížím lavinového psa se soudkem rumu na krku. To by asi šlo snáz:-) Snad postačí frankovka. Normálně ji mám na žehlení, ale snad poslouží i jinak:-)

pondělí 8. listopadu 2010

Australské finále

Tak dnešní Překvapení přináší časopiseckou tečku za Zininým příběhem, protože v reálu samozřejmě australské dobrodružství pokračuje. Zina se vdala, je z ní Australanka, a u protinožců se učí žít „vzhůru nohama.“ A zatím se jí to daří, jak se ostatně můžete v časopise dočíst. A nám, co jí na stránkách Překvapení držíme palce, nezbývá než věřit, že zase něco napíše, abychom se dozvěděli, jak to u těch klokanů opravdu chodí. A jelikož je Zina žena nejen statečná, ale i kreativní, určitě se máme ještě na co těšit. A když už je dnešní díl o časopisech, nedá mi to nezmínit se ještě o Květech. V sobotu jsem se sešla s historikem, docentem Jaroslavem Šebkem, který, krom jiného, dokáže ještě i sledovat historické filmy. A právě v Květech uvádí na pravou míru příběh mlynáře z Habermannova mlýna. Je to pohled, na rozdíl od mého, ryze objektivně historický, a myslím, že by mnohé mohl zajímat. Nepřistupoval k tomu emotivně, ale na základě historických faktů, a ty já neměla tak úplně srovnané. Pokud jste viděli film, přečtěte si tu recenzi, stojí za to. Ale i ten film za to stojí. Jen není tak úplně historický, jak jsem si myslela. Ale skočila jsem na to, to tedy zase jo. Takže to vlastně ten Herz udělal dobře:-)


neděle 7. listopadu 2010

O velkém snu

Už dlouho jsem si tady nepohrávala s nedělním čtením, jako by na knihu najednou nezbýval čas. Nicméně ráda tuto svou rubriku opráším, podzimní odpoledne jsou dlouháJ, a knihy jsou dobrý průvodce listopadovými plískanicemi. A dnes začnu rovnou zmínkou o nové knížce. Ne sice mojí, ale i tak zase jednou bude blog plnit svůj původní účel, a tím byla knižní propagace J .Vím velmi dobře, že je těžké knihu napsat, ale mnohem těžší je jí vydat a následně prodat.  To je opravdu běh na dlouhou trať. A tak mě potěšilo, že v tomto pro mnohé don kichotském snažení nejsem sama. Dostala se mi do rukou půvabná knížečka jedné mojí maminky. Ne snad, že já bych měla víc matek. To je termín pro maminky mých studentůJ  Jde o knihu o dětech a pro děti, a jelikož je tady na blogu hodně matek s malými dětmi, mohl by to jistě i být vhodný vánoční dárek. Kniha se jmenuje Sněhuláček aneb o jednom velkém snu malé holky a napsala ji Věra Vojtěchová. A jistě ve všech velkých knihkupectvích k sehnání. Navíc ji sama doprovodila půvabnými ilustracemi, takže je nejen co číst, ale i na co se koukat. Pro děti jako stvořené. Je to povídání milé, pohladí po duši i po oku, a takových knih je třeba. Já pro malé děti psát neumím, a jelikož chystám další příběh z drsné válečné doby, asi ani pro citlivé dušeJ . Ale zase píšu ráda a pořádJ, je to trochu terapie. Ovšem neděle je den pro čtení a tak se mu jdu věnovat:-) A co právě čtete Vy? (zvědavá jsem taky pořádně:-))

sobota 6. listopadu 2010

Historie.cs

Historie cs. je jeden z nejlepších počinů Čt 2. Vladimír Kučera se svými hosty tady zajímavým způsobem rozebírá historické události. Pro milovníky historie jako jsem já, je to skutečný zážitek. Příští čtvrtek – na Martina - mohu doporučit příběh vyhnání ze středních Čech. Přes 30 000 lidí bylo za protektorátu vyhnáno z rozsáhlého území Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska, aby tam mohlo vzniknout cvičiště zbraní SS, a mimo hranice regionu se o tom skoro neví. Jak probíhalo vysídlení a jaký byl režim na tomto území, se dozvíte právě z této čtvrteční Historie cs. A dnes byla předpremiérová projekce spojená s besedou s tvůrci. Dostalo se mi toho potěšení, že jsem se mohla zúčastnit. Ne, že bych byla tvůrce, to zdaleka ne. Ale historici podali pomocnou ruku mé knize Odnikud nikam, která téma zpracovává beletristicky, a vzali mě s sebou. Takže jsem měla takovou promo akci ke knize, což by mělo potěšit pana nakladatele, který mi nejspíše zmizel v ilegalitě. J Ovšem večer byl hlavně o historii a historicích a já měla neopakovatelný zážitek z rozhovoru s těmi, co tomu opravdu rozumí. Běžně se mi totiž stává, že ta minulost nikoho nezajímá, nechce o ní mluvit. A tady to bylo se vší parádou, navíc zajímavě, a místy šlo až o vzrušující zážitkyJ. Povídat si s Vladimírem Kučerou či Jaroslavem Šebkem o čemkoliv z dějin, vždy je to poutavé, pro mě přínosné a samozřejmě velmi podnětné. Krom nich tam byli i další milí lidé z televizního studia a zajímaví historici, takže večer se nesl ve velmi příjemném duchu. I sklenka dobrého moku bylaJ. A jelikož se blíží kulaté výročí této smutné události, občanské sdružení Mezi řekami, jehož duchovní otec Vladimír Šmerák byl také iniciátorem akce dnešní, chystá plno zajímavých projektů na toto téma, máme se na co těšit. Začít můžeme už ve čtvrtek u Historie cs. Klidně i se sklenkou dobrého svatomartinskéhoJ



pátek 5. listopadu 2010

Drobečky z perníku

Hra Neila Simona se tentokrát hrála v Žižkovském divadle. Jde o představení příbramského divadla se Simonou Stašovou v hlavní roli, takže jsem byla zvědavá, co mně tento neznámý divadelní soubor předvede.  Pravda, pohybovat se ve večerních hodinách po Žižkově není nic moc, je to jako exkurze do světa menšin, ale do divadla jinudy cesta nevede.  Do hlediště zjevně přijel i příbramský fanklub, o čemž svědčil jak autobus před divadlem, tak rozhovory hlasitě vedené ve frontě na šatnu. Představení samo o sobě je koncertem Simony Stašové, jak také jinak. Dostala za to v roce 2007 cenu Thálie a zcela jistě si jí zasloužila. Ostatní jí jen nesměle sekundovali, přičemž ženské herecké osazení opravdu zdatně.  Hlavní mužská postava, role věčně neúspěšného homosexuálního herce, byla jak vystřižená z ochotnického divadla. Kdyby i tady byl pan herec, mohlo být představení ještě lepší, nicméně tento provinční herec byl (podle mého vnímání) velmi špatný a to celé představení také posadí trochu jinam. Ovšem samostatnou kapitolou bylo diváctvo.  Výlet do města na mnohé působil tak emočně, že si zapomínali vypnout telefony, chroupali oříšky a další mlsky, a hlasitě komentovali dění na jevišti. Případně se snažili napovídat. J Není to pro mě ojedinělý zážitek, kdysi v ABC se hlavní hrdina přikrčený za kulisou, která představovala jeho skrýš, ocitl v nezáviděníhodné situaci, když na první pohled elegantní dáma ve druhé řadě hlasitě křičela na jeho protivníka na jevišti, ať tam nechodí, že se skrývá za tím papundeklovým stromkem. No, nevěřila jsem vlastním očím (či spíše uším), ovšem podobné historky se děly i tento večer. Někdy tedy člověk žasne, kdo všechno se vydá do divadla. Nicméně jsem ráda, že jsem hru viděla, boj se závislostmi mně osobně není nijak vzdálený, a tak šlo o zajímavý úhel pohledu. Jak pravil program, tragikomický příběh s nadějným koncem. Ale je to one woman show.



čtvrtek 4. listopadu 2010

Studenti u maturit neuspěli

Halasně oznamují média, která tak podle mého mínění záměrně vytvářejí paniku a zdání náročné maturitní zkoušky. Prý jedna třetina. No, i kdyby to byla pravda, tak šlo o zkoušku. Ne o test studentských vědomostí, ale o to, jak funguje celý ten nesmyslný systém. Myslím, že by bylo proti logice studentského života, kdyby se na podobný atest učili jako na opravdovu zkoušku. Musí fungovat v běžném školním roce, píší se normální písemky a zkoušky, a do toho se na sto procent učit na nějaký ministerský rozmar prostě nejde. Ani já bych se neučila. Zkouška je přeci od slova zkusit a oni si tady zkusili, že to nějak funguje. Výsledky budou podstatné až na konci roku. O tom by se mělo psát, ne, že studenti neuspěli. Protože jediný, kdo tady neuspěl, je ministerstvo a Cermat, který zkoušky připravuje. A pak média, která plácají prázdnou slámu, hledají skandál za každou cenu, a píší nesmysly. Nesmysly, kterým veřejnost věří. A všichni si myslí, že maturita je těžká. Blbost. Je to pád na hranici průměru, asi je potřeba,aby tady všichni byli průměrně - nevím, jestli hloupí nebo chytří. Spíš asi hloupí.
Ale  mimochodem, naši studenti by prošli.

středa 3. listopadu 2010

Příběh pokračuje

Již třetí týden tady avizuji příběh Ziny, který vychází v Překvapení. Ve třetím díle je Zina už v Austrálii a nám se tím pádem otevírá exotika života u protinožců. Zrovna včera jsem se dozvěděla, jak tam slaví narozeniny. V kraťasech, na pláži, pod hřejivými paprsky rozpáleného slunce. Tedy věc, o které se nám, podzimním a zimním zrozencům v naší zeměpisné šířce, může jen zdát. Příští týden její příběh končí. Nikoliv ten osobní, ten naopak nabírá grády a spěje k závratným výšinám. Ale ten v Překvapení, její překvapivý příběh byl tady rozfázován do čtyř kapitol a tak nás příští pondělí čeká australské finále. Ale možná by se nějaké okénko dalo otevřít i tady. Kdyby Vás něco zajímalo, takové ty běžné australské reálie, v porovnání s českou realitou, třeba by si Zina dala říct a poslala nějaké příspěvky i sem? Nu, ale zatím se musíme nechat překvapovat v Překvapení. A je to čtení zajímavé, stojí za to na něj pohlédnout. Austrálie je prostě jiná realita. A v ponurých listopadových večerech  příjemné počtení:-)


úterý 2. listopadu 2010

pondělí 1. listopadu 2010

Teroristé a já

   Kdysi dávno, ještě před mobilními telefony a internetem, tedy takřka v pravěku, jsem byla v Turecku. Jako mladá holka jsem jela s cestovní kanceláří s příznačným názvem Tramp turist. Ještě dnes mě jímá hrůza, čeho všeho jsem kdysi byla schopna. Neklimatizovanou karosou někam do hloubi Turecka. Ale o tom psát nechci. Spíš chci připomenout takovou zajímavost, že v době před informační revolucí jsme se tam vesele procházeli v Izmiru a Istanbulu, zatímco tam tehdejší prateroristé ukládali bomby do odpadkových košů. A my nic nevěděli, vesele se kochali exotickou cizinou, a teprve zpětně nám došlo, čeho jsme vlastně byli svědky. Naštěstí jsme přežili. A historie se jak známo opakuje, proto i tento víkend se stalo něco podobného. Ale už žijeme v době informační exploze, takže jsme hned věděli, která bije. Přijeli jsme do Kolína nad Rýnem, kde je údajně největší katedrála v celém Německu. Předtím jsme byli v poklidném Bonnu a příjezd do Kolína byl trochu jako facka. Mraky lidí a řev. A do toho Policie, sirény, helikoptéry. A prý teroristický útok. Tedy, přesněji řečeno, pokus o něj, přesto všichni věděli všechno. Ale to byl od pradávného Izmiru jediný rozdíl. Jinak se nikdo nevzrušoval, davy lidí proudily do katedrály a z katedrály, do restaurací, za zábavou. Prostě jsme už asi vůči terorismu otupěli, i když musím přiznat, veselo mi nebylo. Úkryt před deštěm v budově hlavního nádraží se také neukázal jako nejlepší volba, i tam byly nalezeny stopy výbušnin. Naštěstí se nic nestalo, ale je to pořád stejné. A lepší už to asi nebude. K tomu všemu (nebo možná právě proto) mi Kolín nad Rýnem přišel jako doslova hnusné město, plné pochybných individuí. Byla jsem moc ráda, že jsme odsud vypadli a pevně věřím, že se s terorismem v jeho současné podobě už setkávat nebudu.