Jak to máte s horoskopy

 

   Někteří na ně nedají dopustit. Jiní se jim vysmívají.

Většina z nás si je ale jen s chutí přečte a pak si pro sebe vybere to, co se líbí a hodí se nám zrovna do krámu. Dle vlastního sebeobrazu, že zrovna toto na mě přesně, ale opravdu přesně sedí.

   Nad tím, že tyto komerční horoskopy jsou psány tak, aby seděly na každého, neurazily

a daly se vysvětlit mnoha způsoby, už nedumáme. Proč také?  Jde přeci o takovou neškodnou berličku v maratonu všedních dní. Nadějí, že ten dnešek bude něčím výjimečný, protože to mám ve hvězdách. Nebo naopak, že se nic nestane a nemusím se vypravovat do práce nebo kamkoliv jinam s divnými obavami. Mám dneska dobrý horoskop, tak není čeho se bát.

   Baví mě to sledovat, byť fatální význam tomu nepřikládám. Ale znám své znamení, ascendent i čínský ekvivalent. Vím, jaká znamení patří k jednotlivým měsícům.

 Zajímavé třeba je, že pro nostalgický listopad jsou přiřazena tak vášnivá a divoká znamení, za jaká jsou označováni štíři a střelci. Z logiky věci by se totiž mohlo zdát, že štíři budou v listopadu zalezlí a střelci v mlze nevidí na mušku, ale takové premisy zjevně zvěrokruh vůbec nezohledňuje.  

   Ráda si ze svého horoskopu vybírám to hezké, někdy je to motivační. A když něco nevyjde, mohu s hraným nadhledem mávnout nad vším rukou, prostě je to ve hvězdách.  

   Dějiny nám nabízejí příběhy těch, co hvězdám věřili naprosto bezmezně. Kupříkladu takový Albrecht z Valdštejna. Jestlipak už mu jeho astrologové tenkrát prozradili, že jeho mega palác, kterým se chtěl přiblížit císaři, bude jednou sídlem Senátu? A pokud ne, zda i on měl řadu různých horoskopových variací, které kolují mezi lidmi dnes. Aby bylo na výběr. Třeba čínský nebo indiánský horoskop, existuje i květinový či stromový. Prostě výběr je široký a každý si opravdu může vybrat. Pravda, ke zvýšení životní úrovně vám to asi nepomůže, ale k lepšímu pocitu z každého dne třeba ano.

  A listopad takových dnů, kdy se chceme cítit lépe a radostněji, nabízí poměrně dost. Namátkově třeba vzpomínkové Dušičky, Svátek všech svatých, připomínáme Mezinárodní den nevidomých i Světový den diabetu. Tedy okamžiky, kdy potřebujeme optimismus a energii, abychom nevzpomínali jen nostalgicky, abychom uměli povzbudit, podpořit či podat pomocnou ruku.

Někteří milovníci horoskopů by se na jejich nepřízeň samozřejmě mohli vymlouvat, že nemohli do práce či splnit své jiné povinnosti, ale to je záležitost fanatických vyznavačů. Já se zamýšlím nad těmi, co hledají v horoskopu to pozitivní a uklidňující. Protože hvězdy nelžou, jak praví astrologové. Stejně jako nyní hvězdy tančí. Je tedy dobré mít radost věřit ve svoji hvězdu. Zejména během dlouhých podzimních večerů Přeji vám tedy krásný horoskop nejen na listopadové dny.

 

 

Dělej, lenochu

 Běh moc neprovozujeme, ale chodíme pravidelně. Běžce tím pádem ale pravidelně potkáváme. Stromovka je pro běhání jako dělaná. A Tobiáš někdy běhá s nimi, někdy se výrazně courá. 

Onehdy se vlekl daleko za mnou. Čekám na něho a když už se blíží, vybízím ho ke zrychlení

"Dělej, ty lenochu. Co se tak vlečeš? Přidej trochu!!

Tobiášovi jsou moje motivační proslovy zjevně ukradené, protože rozhodně nepřidá. Zato běžec, který mě právě míjí, se docela diví. Moje věty, určené psovi, míří přímo jemu do obličeje. A evidentně i slyší, protože zpomalí a viditelně rozladěný procedí mezi zuby udivené

"Prosím?"

Naštěstí jsem stihla rychle zareagovat, omluvným gestem vysvětlit, že nekritizuji jeho pomalý běh, ale čekám na pomalého psa. Běžec se tedy nezastavil a neinzultoval mě, což se patrně chystal udělat, nýbrž zůstal v tempu a pokračoval dál. 

A Tobiáš se nevzrušeně vleče dál.

Už ho radši nepovzbuzuji, jen čekám. Běžců je ve Stromovce přeci jen hodně. A nikdy nevím, kdy náhodně uskupení způsobí to, že svůj psí proslov říkám do očí udivenému sportovci, kterého přirovnání k lenochovi musí zákonitě překvapit. 

Nový čas

 A je to tady zase. Navzdory tomu, že primární myšlenka o úsporách energie je již dávno neplatná, že se mnohokrát uvažovalo o zrušení střídání času, stejně se pořád mění. 

Nemám to ráda. 

Tahle změna mi sice většinou nečiní zásadní problém, zdá se, že tato časová varianta je mi bližší, přesto to nemám ráda. 

Navíc to znamená, že odpoledne se mění ve večer velmi brzy, takže je pocitově pořád tma.

Je to vlastně čas pro medvědy, doba uložení se k zimnímu spánku. 

Pokud ale zimní spánek neplánujete, je třeba se psychicky nastavit na tu temnou část roku.

Tak snad nám to příjemně uteče. Nejlépe třeba s knihou. 

Klidně s tou o Báječných babičkách a dědečcích. Tu z Nadačního fondu Moje velké přání

Res publica

 Res publica, tedy věc veřejná, má dnes  své výročí. Už sto páté. Letí to. Slavit není úplně co, třeba i proto, že onen útvar už dávno neexistuje. Ale za připomenutí jistě stojí. Jako takové Tobiášovo historické okénko. 

Pravda, monarchisté dvakrát nejásají, ale ona vlastně ona adorovaná republika byla takový kočkopes. Sice republika, ale s mnoha monarchistickými prvky. Takové malé císařstvíčko. Nebo, jak si monarchie vysloužila přezdívku žalář národů, tak teď šlo o žaláříček národů.

Prezident se nastylizoval do monarchy, život na Hradě předjímal ten dnešní. Někteří ministři se dokonale vžili do rolí diktátorů, takže těch odlišností od absolutismu zas tolik nebylo. 

A ty jinakosti, co se dneska oslavují, ty asi připomene večerní slavnostní hradní ceremoniál. Pořád totiž máme republiku na Hradě, což je jistě ojedinělý oxymóron. Protimluvy by se jistě našly i další, ale jelikož je trendem tlustá čára za minulostí, nemá smysl je nějak komentovat. Spíš naopak, užijme si slavnostní okamžiky, republikovou sobotu a zajímavý večerní přenos. 

A tančit se bude všude.... Respektive tančit se bude v neděli:-)

Připomínáte si nějak první republiku??

Jdete do devítky?

Další z mnoha ministerských nápadů jak ušetřit na školství je objevná myšlenka o zrušení devátých tříd. Jako by už to tady několikrát nebylo. Jsou generace, které ani devítku nezažily, jiní ji měli jako sběrnou, volitelnou či z nutnosti. V posledních letech se povinná školní docházka ustálila na devíti letech, ale jde o stálost značně nejistou. Pořád se o ní diskutuje.

A k ničemu to nevede. Jde vždycky o nějaký nesmyslný, potažmo populistický výkřik, který má navodit iluzi, že se o školství smysluplně přemýšlí a nediskutuje. Mě osobně napadá praktická otázka, jak by takové avizované rušení devátých ročníků probíhalo? Myslí to pan ministr tak, že by v jeden rok, onen kýžený rok nula, přicházely k přijímacím zkouškám na střední školy zároveň děti z dobíhající deváté

 a končící osmé třídy?

 Pěkná idea. Zejména v situaci, kdy stávající kapacity středních škol nestačí, nové se budovat zjevně neplánují a kdyby, nedej bože, někde akčně školu měli, ministerský výnos jim pro změnu zabrání přijímat nové pedagogy. To aby se naplnilo další moudré předsevzetí, kterým je snižování počtu kantorů

a jejich propouštění. Aby se ušetřilo.

Pak mě zajímá, co by se dělo s těmi nepřijatými dětmi? Šly by do pracovního procesu? V době rostoucí nezaměstnanosti další skvělá myšlenka. Navíc trochu koreluje s další ministerskou vychytávkou, která zní o povinné desetileté docházce. Jako že si děti po osmičce ty další dva roky povinně někde dodělají. Na nějaké střední, která je přijme.

Také bude potřeba vyřešit otázku, co s učivem zrušené deváté třídy. Nacpat ho do švp nižších tříd nebo ho úplně vynechat? Trendem je totiž redukce učiva, tak vymazání vzdělávacích témat z deváté třídy bude asi moderním krokem. Navíc existuje umělá inteligence, která určitě dětem s radostí ve všem vypomůže. A nedovzdělanost má sice řadu stinných stránek, ale i jednu dobrou, co nevíte, to vás netrápí.

Podle mého by bylo nejlepší zrušit školní docházku úplně. Aby se ušetřilo stoprocentně. Nejlepší by bylo, kdyby děti rovnou nastoupily do nějakého pracovního procesu za minimální mzdu. Jako kdysi v počátcích průmyslové revoluce. O školství by se přestalo spekulovat a ekonomika našeho státu, zmítaná inflací, by jistě zajásala. Tolik pracovních příležitostí.

Nelze samozřejmě vyloučit, že by se nějací rebelové, toužící pro vzdělání, v tomto dokonale úsporném balíčku objevili. Anomálie se totiž objeví všude. Podnikatelé ve školství by tak časem přišli na výdělečnou myšlenku, že podobně nastaveným dětem nabídnou vzdělání za úplatu. S devátou třídou jako bonusem.

 Předpokládám tedy, že ministerský návrh se vším počítá.

Trochu problém může být i s rodiči, kteří by měli podle našich zákonů do vzdělání svých dětí také vnášet podobně inovativní prvky o jaké se snaží ministerstvo. Ti, co nemají pro potomka uplatnění na trhu práce by dokonce rebelsky mohli požadovat, aby do té školy prostě chodil. 

Pro politickou reprezentaci jsou to ale jen výkřiky do tmy. I když na druhou stranu, před volbami by možná k jejich vyslyšené dojít mohlo. Z toho logicky plyne poučení, že pokud chceme ve školství nějaké zásadní a pozitivní změny, které mají hlavu a patu, vycházejí z praxe a nějaké logiky věci, pak asi v předvolebním roce. A pokud budeme dostatečně rychlí, neskončí to jen oblíbenou floskulí o školství jako prioritě, ale třeba se i něco smysluplného prosadí. Jestli to ale bude zrovna zrušení deváté třídy, tím si nejsem tak úplně jistá.

Vrtěti školním psem

 

  Boom Husákových dětí kdysi znamenal, že školní třídy čítaly někdy až čtyřicet žáků. Pamětníci vzpomínají na třídy A, B, C, D, E, někteří dokonce zažívali směnné vyučování, tedy situaci, kdy žáci jdou do školy dopoledne a ti druzí odpoledne. Jinak by se nevešli. Studenti namačkaní ve třídách po třiceti a výše se patrně vzdělávali nějakou formou frontální výuky, memorováním či psaním testů. Tedy způsoby, které dnešek považuje takřka za trestné.

      Hledal se pokrok. Přišla nová doba, nové trendy. Zkoušely se najít cesty, jak snížit počet dětí na kantora, zajistit individuální přístup, vytvořit menší vzdělávací skupiny. Dařilo se střídavě oblačno. Něco ano, něco docela drhlo. Ale pořád šlo o jakýsi, byť pozvolný, progres.

    Každá vláda od devadesátých let označovala školství jako svou prioritu. Zároveň se rapidně snižovala porodnost, tudíž se počty děti ve třídách začaly snižovat i samovolně. Přesto se trend individualizace a menších školních kolektivů úspěšně hlásal dál.

Do toho přišla inkluze, možnost asistentů, tedy věci, které se třiceti dětmi ve třídě prostě provozovat nelze.

Ukázalo se, že ani odvíjet financování škol podle počtu žáků není nejlepší varianta, protože se to celé zvrhne na hon na žáky, čím víc, tím líp. Na další experimenty pak už nezbude prostor, protože zase uvízneme na třiceti a více dětech ve třídě.  Nějakých ideálních patnáct dvacet dětí ve třídě prostě školu neuživí.

Přesto nějakou dobu tento finanční úzus přestal platit, neosvědčil se, hledaly se jiné cesty. Snad lze říci, že se v určité podobě pořád hledal progres.

Nicméně, mnohé zásahy z nejvyšších míst vracely školství zase o krok zpátky, o školství se mluvilo, nikoliv jednalo. Často se to celé scvrklo na výši učitelských platů, na které už musí být veřejnost alergická. Zejména, když se do éteru dostávají částky zprůměrované těmi ministerskými platy, takže opravdu reálně není mnoho kantorů, kteří by si nosili domů pětačtyřicet tisíc a více.  Ale na veřejnosti to vypadá úplně jinak. Je to takové vrtění školním psem, odvádí se pozornost od jiných věcí.

 A aby toho nebylo málo, nejnovější novelizace vrací školy tam, odkud kdysi unikly. Financování podle počtu dětí.

Navíc se pan ministr nechal slyšet, že je třeba navýšit přímou pedagogickou činnost učitelů. Protože, kdo to kdy slyšel, pracovat jen 22 hodin týdně, že? O tom, že zmizí povinnost opravovat, vyplňovat, doplňovat, připravovat, dozorovat a nevím, co ještě, se samozřejmě v jeho návrhu nemluví. Jistě, laická veřejnost si může myslet, že učitel si odpracuje jen tolik hodin, kolik činí jeho přímý úvazek. Ale že si to myslí i pan ministr, to je na pováženou. Navíc, boom Husákových vnoučat znamená, že školy nemají kapacity, kam zájemce o studium umístit, takže se třídy zase narvou takřka automaticky. A možná by došlo i na směnné vyučování, kdyby byl dostatek pedagogů. Ten ale podle všeho není, přestože dneska může učit takřka kde kdo, bez ohledu na vzdělání. A počet pedagogů chce ministerstvo ještě snižovat. Stejně jako počet kuchařek, školníků či uklízeček. Protože prostě šetřit se musí a proč ne tedy právě ve školství. Tam to jde asi nejsnáze. Sice to jde proti tomu, o čem se mluví jako o moderním školství, což by měly být nižší počty dětí ve třídě, individuální přístup, vytváření bezpečného prostředí, inkluze, podpora nadaných dětí, ale koho to zajímá, když se tak snadno dá ušetřit. Že šetřit na nesprávném místě se nikdy nevyplácí se také neříká. A když, tak se zavrtí školním psem a všechno bude zase v pořádku. Že neprožíváme školní progres, ale bolestivý regres, to pak už nikdo řešit nebude.

 

Babičky a dědečci

Kniha, kterou sepsala vnoučata známých osobností o svých prarodičích, je k mání za 500,- korun. 

Třeba jako vánoční dárek. Nejlepší asi přes webové stránky fondu, ale klidně mohu i zprostředkovat. 

 Buď pošlu nebo se setkáme v Praze. Vždy samozřejmě obdržíte fakturu, aby byla jistota, že peníze jdou na dobrou věc. 

Takže pokud chcete knihu a zároveň podpořit fond, který pomáhá seniorům, toto je jedna z cest. 

Zároveň, pokud jste z Prahy nebo v dojezdové vzdálenosti, můžete dorazit do hotelu Panorama. Zde bude akce nazvaná Adventní věnce pro dobrou věc. 

Hotel Panorama*3.12.2023

Počet v každé skupině je omezen na max 35.

A protože potřebujeme stále knížku posunovat a prodávat, svoje vzpomínky na babičku nám přijde osobně přečíst Bára Hrzánová a Tereza Kostková, která doprovodí svoji maminku, paní Carmen Mayerovou.

Máte se na co těšit

Takže asi tak.

 

Zeman a Bratři

 

   Mám samozřejmě na mysli majora Zemana, postavu fiktivního detektiva, který skrze vyšetřování zdánlivě klasických kriminálních případů provádí diváky moderními poválečnými dějinami.

A provádí je tak sugestivně, že si řada lidí dodnes myslí, že události se děly právě tak, je zobrazují epizody kultovního seriálu. ¨

Pro starší generaci je naprosto signifikantní Studna a hláška, že starý Brůna byl toho večera poněkud neklidný doslova zlidověla.

 Dneska už jde ale o pravěk, jak filmový, tak i historický, tudíž seriál Třicet případů majora Zemana ponechává mladou generaci naprosto v klidu. Neznají ty události.  Neznají seriál.  Nekoukají na televizi.

Myslím si, že je to dobře, ale čas od času mě popadne pochybnost. Zejména v okamžicích, kdy – ve snaze využívat kritické myšlení – zkouším právě na epizodách zmíněného seriálu hledat různé úhly pohledu na dějiny. Jenže to většinou drhne. Není co kriticky rozebírat, protože studenti většinou události opravdu moc neznají. Nemíním to ani jako střelbu do vlastních řad ani do řad studentských, jde o prosté konstatování. Nehýbou jejich světem.   Třeba kdysi slavný případ Babice není ani v učebnicích, děti nemají ani ánunk, o čem to tehdy bylo, takže nějaká komparace není úplně jednoduchá. Vrah se tedy může naprosto klidně

 i nadále skrývat v poli.

 Pravda, dá se s tím pracovat, jak dějepisně, tak i psychologicky, jak jsou zde vykresleny jednotlivé charaktery. Vnímaví jedinci naprosto přesně odhadnou, kdo má být padouch a kdo hrdina. Vidíme to i v epizodě Strach, která přibližuje příběh bratří Mašínů, který tedy ale dramaticky cvičí se společností dodnes. Řekla bych tedy, že víc s těmi staršími generacemi, studenti osudy bratrů a jejich kamarádů také většinu automaticky neznají. Když je s příběhem seznamuji, často využívám knihy Zatím dobrý.  A pak lze diskutovat. Většinu zajímavě, dramaticky i vášnivě.

 Jsem zvědavá, co bude po filmu Bratři, který nyní jde do kin. Minimálně se nabízí nějaké dějepisné cvičení a porovnání, jak to zobrazuje major Zeman a jak nynější filmografie. Uvidíme, film jsem zatím neviděla, jen se mi hodí do úvahy o majoru Zemanovi.

  Klasické Mimikry, které měly za cíl dehonestovat undergroundové kapely, jsou dnešním dětem úplně nepochopitelné. Někdy i budí úsměv, samozřejmě z nepochopení doby.  

    Úsměvné dnes už vlastně je i období, kdy se po revoluci seriál dostal na chvíli na černou listinu, nesměl se vysílat. Pak se od zákazu ustoupilo, pustil se zpět na obrazovky, /nejsme jako oni😊/ a doprovázel ho historický výklad dané situace. A pak se to pustilo úplně!

Dnes seriál neustále recyklují různé televizní stanice a nikdo si z jeho výkladu nějak těžkou hlavu nedělá. Děti ho většinou neznají.

Pracovat ve škole se s ním dá, ale je to časově náročné, protože nejprve se musí se vším seznámit, vybádat to (zde odkaz na současnou mediálně populární badatelskou výuku) a pak se lze dobrat k nějaké komparaci či kritickému pohledu na věc. 

První setkání ale bývá dost tristní. Seriál byl dobře natočený, tehdejším konzumentům byla drsná propaganda podsouvána pod maskou rádoby běžných kriminálních případů.  A byla to propaganda natolik působivá, že na první dobrou působí i na současné nepoučené diváky. Mají to možná o to horší, že různá manipulace se na ně valí ze všech stran a je asi náročnější

 (v jejich věku) umět nějak oddělovat zrno od plev.

Doba je prostě různorodá a možné je dnes úplně všechno. Nad ničím se nepodivujeme.

  Občas chodívám učit v historickém převleku. Pro zpestření výuky. Před časem kupříkladu moje pionýrská košile a šátek budily rozruch už při vstupu do učebny. Dnes tomu zdaleka tak není. Děti / pokud si tedy všimnou, co má učitelka na sobě/ si myslí, že mám nějaký zajímavý outfit (tak mi to onehdy v jedné třídě vysvětlili), protože dneska je přeci móda bezbřehá.

   Pak se nemohu divit, že nějakou Štvanici či seriálový díl Klauni, ukazující pohled na Pražské jaro a zesměšňující kupříkladu Edu Kriseovou, považují za normální. Navíc, paní Kriseovou bohužel většinou neznají, takže tuhle linku úplně pomíjejí.  

Nicméně, navzdory všemu, považuji Třicet případů majora Zemana za skvělý studijní materiál. V běžné výuce na něj bohužel čas není, ale pro nějaký seminář jako dělaný. Jak to bylo doopravdy, pro poučené zájemce skvělý studijní materiál.

A třeba to právě uváděný film Bratři také rozhoupe onu tolik žádanou diskusi o moderních dějinách. Když se ale dějepisu snižují hodinové dotace, tak úplně nevím. Přesto, zkoušíme to a jdeme do toho. Ať už s díly Strach či Lodí do Hamburku. A starý Brůna je pořád poněkud neklidný…

A věříme v Bratry…😊

 

 

 

 

 

Jisté nejistoty

   Konec října se pravidelně nese v duchu oslav státního svátku, kdy si připomínáme existenci útvaru, který již několik desetiletí neexistuje.

Ne snad, že bych něco zásadního měla proti první republice, ale trvala jen dvacet let. 

A ačkoliv si ji nyní glorifikujeme, zcela jistě měla i své špatné stránky. O těch se ale dnes moc nemluví, nehodí se do současného obrazu. Tak slavíme, ač všechno je vlastně jinak.

Tak tomu je ale i jinde během října. Mluví se kupříkladu i říjnové revoluci, která byla v listopadu. Naštěstí se dneska neglorifikuje, byť někteří k tomu znovu mají sklony.

 Jinak je i pořadové číslo měsíce. Počítáme ho jako desátý měsíc, byť z latiny jde o octo, tedy měsíc osmý. Tak tomu chtěli i staří Římané, které sice vnímáme jako praotce evropské civilizace, ale tím, jak je všechno jinak, z nich už dávno nevycházíme.

 A to ani v desátém měsíci v roce, který býval kdysi osmým a dneska je z něj přechodové období, kdy se mění délka dne a noci, střídá letní a zimní čas, mění se teploty z přijatelných na chladné. Probíhá říje, která do české kotliny přinesla ojedinělý název měsíce, který jinak ve většině zemí nazývají variantami octoberu.

  Možná se pletu, ale zdá se mi, že zatímco většinou v kalendáři nacházíme nějakou jistotu, říjen je typický svou jinakostí. Ostatně, kdo z nás na vlastní kůži nezažil krásně barevný čas stejně jako nesnesitelné plískanice a vtíravé mlhy spojené s určitým splínem?

   Lidé z meteorologie mi ale vysvětlili, že dnes už ani to neplatí. Všechno je tak jinak, že ani v říjnu nevíme, na čem jsme. Zda můžeme plánovat houbaření, otužování nebo výlet na lyže. O jistotě si můžeme nechat jen zdát. Proto možná s takovou vytrvalostí slavíme vznik republiky, která sice už neexistuje, ale možná právě proto je takovou nezpochybnitelnou jistotou.

Někteří se samozřejmě proti němu vymezují, ale většinou jde o minoritní výkřiky nesouhlasu.

A když pak přijde kupříkladu pozvání na slavnost do Španělského sálu nebo možnost podzimních prázdnin, tak se nad veškerými pochybami většinou mávne rukou a všichni jsou rádi, že vůbec to říjnové výročí máme.

 Může za to i nostalgie. Ne, že bych proti ní něco zásadního měla. Ve skutečnosti jsem někdy sama nostalgická až moc. Přesněji řečeno, dojímám se nad věcmi, které mě dřív nechávaly v klidu. A stabilní jistoty, které jsou navíc respektovány a společně prožívány k nim určitě patří. Potíž může být hlavně v tom, že každý vnímá ty své pevné body jinak. Výročí republiky spojené s podzimními prázdninami nabízí jednu společnou. A všem nám přeji, ať nejen říjen přináší i ty jistoty vlastní. V nejisté době jsou to dobré opěrné body.

 

 

 

Petr Brandl

 Čtení před tím, než vyrazíme na výstavu. 

V pátek začala. Valdštejnská jízdárna. Nyní tedy nový cíl našich cest:-)

Hvězdárna

Když teď i hvězdy tančí, vydali jsme se i my na hvězdárnu. Ďáblickou. Neviděli jsme sice moc hvězd, nebyla vhodná konstelace. Ale krásný výhled na Prahu. A pocit, že i když hvězdy tančí, je hned trochu veseleji. 

I psi mají chuť tančit:-)

Ďáblická hvězdárna je na hezkém místě, snadno dosažitelná. Budova ale působí  dost depresivně, takový socialistický realismus či co, neupraveně. 

Uvnitř bude patrně hezky vybavena. To posoudíme příště, dnes jsme šli jen kolem. Přeskákali jsme kameny, pohlédli na město, na potemnělou oblohu a přes Ďáblický háj zpátky.  Takový ďábelský výlet to vlastně byl. 

 

Chlupatice

Tobiáš někdy dokáže svoji srst tak napružit, že vypadá jak po zásahu elektrickým proudem. Bývá to komické i roztomilé, někdy ovšem i varující. To když v parku naježí chlupy při pohledu na procházejícího pejska, když udělá "pankáče", je jasné, že příchozí psík nebude kamarád. A přestože / nebo možná protože Tobiáš se nepere, někdy to skončí divokým štěkotem na cizího psa. Prostě si nejsou sympatičtí a dají to jasně najevo. 

Občas mě napadá, jak by to asi vypadalo mezi lidmi, kdybychom si takto upřímně sdělovali, že to prostě není ono.  Asi by to byl docela mazec, protože to cítíme úplně jako ti psi. Pravda, mnohdy to neodhadneme na první dobrou, ale i to se někdy povede. Jsou prostě lidé, se kterými si nesedneme.

 Někdy to má svou kauzalitu, jasně pojmenované důvody. Někdy je to ale prostě jen tak, bez důvodu.  To jsou asi ty psí vztyčené chlupy na hřbetě, které to detekují. Nelze to vysvětlit jinak, než intuicí. Že tudy cesta nevede. 

Tobiáš štěkne a jde dál, zapomene. 

My to máme trochu jinak, často se tváříme společensky, nasadíme small talk, někdy i úsměv. 

Je asi lepší, že my, lidé, trochu hrajeme divadýlko, neštěkáme na počkání. I když často bychom asi chtěli....

 

Chcete být třídním učitelem?

 

Možná se pletu, ale zdá se mi, že zatímco dříve býval post třídního učitele žádaný, dnes se

 o tuto pozici učitelé moc nederou. Některé školy mají dokonce problém třídnictví obsadit, byť kantorů mají dostatek.

„Já třídní být nechci,“ brání se mnozí, z obou stran věkového spektra. Starší se cítí být unavení, už nechtějí pořád řešit třídnické záležitosti, komunikovat s rodiči, snášet výtky od kolegů, sledovat třídní kolektiv, stmelovat ho, bdít nad ním. A těm mladším se do toho zase nechce, je to moc práce, brání se.

„Chci jen učit.“

Někteří se tak vymezují i vůči časové náročnosti. Ne všechny školy nabízejí za třídnictví adekvátní příplatek, tudíž se vlastně není čemu divit.

 Může za to i empatie. Ne, že bych proti ní něco měla, naopak. Vnímám jí jako stěžejní bod pro pedagogickou práci. Ale musí být vyrovnaná. Protože pokud vám přebývá a jste empatický nadmíru, pak si jako třídní učitel berete problémy a starosti svých studentů k srdci a do hlavy natolik, že z problémů vlastně nevyjdete. Řešíte všechno, i co nemusíte. Do čeho vám vlastně ani nic není.

 Pokud vám empatie chybí, děti a jejich starosti jsou vám ukradené, hlavní je přeci výuka.

Tudíž zlatá střední cesta, a tu není snadné najit. 

   A pokud jste v těchto krajních dimenzích jako ředitel, nedovede odhadnout, kdo se, díky své empatické dispozici, pro kterou třídu hodí, pak je na průšvih zaděláno. Kantoři se posléze logicky aktivně brání, že tuhle nadstandardní práci prostě dělat nechtějí.

   Potíž může být samozřejmě i jinde. Dětské kolektivy jsou stále komplikovanější, není jednoduché ukočírovat skupinu tak, aby se děti v ní cítily minimálně spokojené, když už ne přímo šťastné.

   Třídní učitel je opravdu často takovým hromosvodem, na nálady kolegů, problémy rodičů, rozladění vedení.

   V dřívějších dobách byla otázka vyřešena příkazem. Takový kantor neměl na výběr. Nikoho ale ani nezajímala jeho empatická stránka. Prostě byl přidělen.

   Dneska se dost o věcech diskutuje, což je samozřejmě správné, ale některým v diskusi chybí slovo kompromis. Zbývá pak jediná možnost, brát, co je.

   Přitom role dobrého třídního učitele je ve školním systému dost zásadní. Třídní musí být psycholog, vyjednávač, mediátor, soudce, rozhodčí, pozorovatel, naslouchač, kamarád, autorita i člověk, za kterým se děti nebojí přijít.

Vlastně je to taková univerzální osobnost.

Ne, že by ve školství neexistovaly, ale málokde je umí ocenit. A využít ve třídách, kde by nejvíce pomohly. Většinou se třídnictví sází jako brambory do řádku.

   To může být samozřejmě někdy i pěkný malér. Když do složité třídy nasadíte slona v porcelánu. K menším dětem někoho, kdo si rozumí s maturanty, a do maturitního ročníku vám zbude kantorka, dosud kralující v primě či v tercii. Prostě ta empatie nutná je.

   V každém případě je to ale hodně práce navíc, proto se do toho některým nechce. Přitom nemusí jít vždy jen o neochotu. Na vině může být i obava, nejistota či nedůvěra, která může mířit jak k sobě, tak k vedení, u kterého si nejste jisti podporou.

   Odmítání třídnictví se může projevovat obyčejným vyjednávání, ale i nepříjemným vydíráním. Radši odejdu, než abych byl třídní učitel.

To může být ještě větší komplikace než nedostatek třídních učitelů. Svědčí o napjatých vztazích ve školním kolektivu.

Napětí se posléze přenáší na děti a atmosféra ve škole prudce klesá k bodu mrazu.

A začátek se může jevit úplně neškodně, nikdo nechce být třídním učitelem...

Ale věřím, že takových škol je málo, že pracovat jako třídní učitel není pro většinu kantorů problém, ale radost.

Nebo se pletu…?

A jak to máte vy?

Vzpomínáte na svoje třídní učitele? A jak:-)?

Pohoda tady prostě bude

 

Trendem současnosti je pohoda. A nejen ve televizní Osadě, kde se nad jejím aktivním prosazováním 

můžeme uvolněně pousmát.

Pohoda je in. Má být všude a vždycky.

Tím pádem tedy i ve školství. Všichni se mají cítit bezpečně a v pohodě. Proti tomu logicky nelze nic namítat. Namístě je snad jen zvídavý dotaz, co si pod tou pohodou představujeme?

 Odpověď samozřejmě není nikterak překvapivá. Každý má svou vlastní vizi pohody.

A protože děti školou povinné do toho navzdory všemu zatím moc mluvit nemohou, dělají pohodu ti dospělí. A tady bývá někdy onen zakopaný pes. Je to pohoda podle jejich představ. Jak by se to líbilo jim.

Ostatně, o tom je podle mého celá neustále omílaná reforma, neřkuli doslova reformace, školství. Jde o dospělácké představy, jak se to líbí jim. Případně, jak by se jim to asi líbilo v jejich dětském věku. Co na to současné děti už moc neřeší. Respektive, myslí si, že to řeší. Ale moc se jich neptají, nepátrají po jejich pocitech, přáních a tužbách, které musí být zákonitě jiné, než měli dnešní reformátoři (postižení i vzpomínkových idealismem) před deseti, dvaceti i více lety.

Stejné je to i s onou adorovanou pohodou. Někdo si představuje absolutní volnost v chování, jiný zase liberálnost ve výchově. Někdo si pohodu představuje v tom, že děti budou dělat jen to, co je baví. Druzí pohodu definují pozdějším zahájením ranního vyučování, jiní zase v tom, že budou akčně alternativní.

Zažila jsem i tykání na obou stranách, mělo být symbolem pohody. A rovnosti.

  Přiznám se, že v tomto bodě skončila moje pohoda. Nemohu nějak tento americký korporátní zvyk úplně přijmout za vlastní. Že já tykám studentům a oni tykají mně.

 I s dospělými s tím mám problém, vidím tykání jako velký posun ve vztahu, netykám si s lidmi na počkání.  Ale nedělá mi problém si s lidmi vykat a být s nimi v přátelském vztahu. Tykání ve škole mi ovšem přišlo přes čáru, přesto, že bylo vydáváno právě za pohodu. Jako že jsme se studenty na stejné lodi.

 Vlastně ani nevím, jak to vnímali oni, mnozí se raději oslovení vyhnuli, některým to problém nedělalo. Americká výchova dělá své. I když mě tam naskakuje i ten akcent minulosti, jako já soudruh ty soudruh, proto mi to možná bouralo pocit pohody.

Ale i když se od toho oprostím, nevidím v tom pozitivum. Představuji si, jak takový student přijde na úřad a zahaleká na unavenou ženu za přepážkou:

„Čau, Jano, můžeš mi, prosím, vyřídit tuto žádost?“

 Jsem si skoro jistá, že úplná pohoda mezi nimi nezavládne.

   Nabízí se tedy otázka, proč si někteří vytrvale myslí, že tykání ve škole je tím správným směrem? Že tudy vede cesta k lepší atmosféře ve škole? Že je to, hezky česky, in?

 Ono to tu atmosféru vlastně nemění, je to hlavně o mém postoji, protože jsem zvyklá lidem nad patnáct automaticky vykat a očekávám totéž i od nich. V mém světě je to součást bontonu a případnou pohodu to nikterak nenarušuje. Navíc, lze oslovovat křestním jménem a vykat, nemám na mysli nějaké striktní a neosobní pane či paní. 

A vlastně by mě zajímalo, jak se k podobné situaci staví ostatní kantoři. Tykat či vykat? Podotýkám, že nemám na mysli mateřskou školku, kde to asi má svůj význam, byť i tady si nejsem stoprocentně jistá. Zajímá mě čtyřletá střední škola, tedy svět, kdy dospělí jedinci jsou více méně na obou stranách katedry.

Za mě tedy tykání k pohodě nepřispívá, určitě ne nijak výrazně. Osobně hlasuji pro vykání. Ale možná to vnímám špatně. Jak to vidíte vy?

Zločin ve škole

Jeden mediálně známý pedagog přispívá do veřejné diskuse o školství názorem, že když děti učíme cizí jazyk, pácháme na nich zločin. Je to zbytečná ztráta času, na jazyk už máme překladače či umělou inteligenci, děti se mají ve škole učit úplně jiné věci. ¨

Asi na tom něco málo je. Jenom nevím, jak taková situace vypadá prakticky. Zadám do překladače větu, kterou chci sdělit? Nebo ji špitnu do telefonu a ten ji obratem štěkne po tom, s kým se právě bavím? Myslím si, že něco na tom je. Jen je to takové neosobní a také to zbavuje děti náhledu do cizojazyčné kultury. Na druhou stranu, vzdělání bude úplně k ničemu, když se začneme ve velkém spoléhat jen na umělou inteligenci či strojové učení.

Také by bylo dobré vědět, co si tedy v těch školách představuje? Co učit a co dětem předávat, když vlastně nemáme co? Ráda bych totiž slyšela relevantní argumenty.  Memorování je na tapetě už dávno, nechat dítě školou povinné, aby se naučilo básničku zpaměti, je dneska už takřka trestný čin.

 Podle mého by bylo úplně nejlepší školu zrušit. Nechat první až pátou třídu, naučit je číst, psát, trochu počítat. Aby děti poznaly, kolik je hodin, uměly se obléct a najíst, případně si něco přečíst. Trochu by potrénovaly schopnost mluvit, aby se uměly i reálně, nejen virtuálně, na něco zeptat.

A dost. Pak bych je vypustila do světa. Pracovat, cestovat, sportovat. Škola jen pro zájemce. Kdo chce, dobrovolně, bude se nadále vzdělávat. Otázka, co ve škole učit, tím ale pořád zůstává nezodpovězená.

Nelze samozřejmě vyloučit, že časem nebude do školy chodit nikdo. Podnikavé děti se obejdou bez vzdělání, tvrdí onen pán. Možná nakonec bude školní docházka označena za nějakou extravaganci.

Předpokládám, že by školy zůstaly jako takové malé ostrůvky pozitivní deviace, kde se bude rozvíjet komunita lidí, které se vzájemnou inspirací a následnou spolupráci dovedou k nějakému jinému náhledu na svět.

 Trošku problém bude asi s prosazením. Povinné vzdělávání je u nás ze zákona pořád do patnácti let. K prestiži se často řadí i pobyt na nějaké soukromém osmiletém gymnáziu. A mít vysokoškolský titul je také velmi in. Že často nejde o tu cestu, o vzdělání, ale o ten cíl, papír a titul na konci, to se moc nahlas neříká. Na veřejnost se takové pravdy moc nevytahují. Možná proto se pořád nemůžeme dobrat jádra pudla, a totiž toho, co vlastně převážně učit, aby to dětem jednadvacátého století k něčemu bylo. A pořád nevím, co je větší zločin, zda učit děti cizí jazyk nebo jim nabídnout vizi, že všechno za ně vyřeší umělá inteligence?

Některé školy to sice řeší alternativními pokusy o vzdělávání, jiní setrvale lpí na klasice. Někteří adorují AI, jiní zase se bojí. A mezi tím se plácají děti školou povinné, které se vlastně stávají takovými pokusnými králíky. Už řadu let. A pořád není vidět světlo na konci tunelu.

 

Pořád dokola

 

Je to pořád dokola. Co pamatuji, tak se pořád mluví o penězích ve školství. Jak je třeba učitelům přidat, dobře je zaplatit či jim zlepšit jejich společenskou prestiž tím, že budou mít plat srovnatelný s ostatními profesemi, kde se vyžaduje vysokoškolské vzdělání. Veřejnost musí zákonitě nabýt dojmu, že kantoři jsou v balíku, navíc nezaslouženém, protože přeci mají ty prázdniny. Realita je samozřejmě jako vždy jiná, nicméně vždycky se dokáže objevit něco nového, co umí překvapit. Třeba současný mediální humbuk o přidání kantorům a sebrání peněz na nepedagogické pracovníky. Jako by snad nějaká škola mohla dobře fungovat bez hospodářky, školníka či kuchařek.

Ministerstvu se to vždycky snadno vypustí do éteru, přidáváme učitelům. Hezky to zní. Jenomže zbytek věty se většinou nedopoví. Slyšela jsem to z míst nejvyšších už tolikrát, že jako učitelka bych musela dávno být milionářkou.

Vztahy mezi školstvím a veřejností jsou dávno napjaté jako struna. Rozladěná, řekla bych. Vyluzovat nelibé tóny je tedy víc než snadné.

Teď se navíc vráží klín mezi zaměstnance škol jako takové. Vyjmout z přidání / byť fiktivního, protože slibem, jak známo nezarmoutíš/ peněz nepedagogické pracovníky, je přinejmenším hloupé, neřkuli že až zákeřné a arogantní. Zvládne to každý, kdo postrádá jakoukoliv empatii a myslí jen na politické body, nikoliv na lidi, kteří v těch školách pracují.

 Mimo jiné jsem se dočetla, že počet učitelů bude omezován. Říkám si, zda to nejde proti trendu, který je roky hlásán, a totiž, že je tu nějaká snaha, aby byl prostor pro individuální přístup ke studentům. Nevím, jestli to v počtu třicet a více dětí ve třídě lze. Jinak než navýšit počet dětí ve třídě totiž množství kantorů snížit nelze.

Odborníci v politice tu ovšem asi nejsou od toho, aby problémy řešili, ale spíš je vytvářeli. Protože oni to skutečně tak mnohdy dělají.

 Nesleduji politickou kariéru nových ministrů a jejich rychlokvašných poradců, ale už je pochopila, že odtržení od praxe je stále větší a větší. Jestliže se kolem školství pořád vytváří jakási bublina, je zřejmé, že nikdo nic řešit nechce. Nebo neumí. Přitom všichni tvrdí, jaká je to pro ně priorita. Přesto je naše školství jedním z nejhůře hodnocených oborů.

 Je si docela jasné proč. Nikomu to skutečně neleží na srdci. Nesnaží se to pochopit. Tedy, oni se všichni tváří, že to chápou, jenomže výsledky tomu neodpovídají. A když se k tomu přidá další selekce typu, že školník či uklízečka si vlastně ani peníze nezaslouží nebo je nedostanou, pak to celé ještě víc komplikují. Nevím, jak si to představují, ale faktem je, že to do éteru vypustili,

Jestli tomu dobře rozumím, nejsou tito lidé ve školách potřeba. Jinak se takové rozhodnutí dešifrovat nedá.

Tedy pokud to opravdu mysleli vážně. Ale pokud je to stejná pravda, jakou je průměrný plat učitelův, pak jde o další kachnu, vypuštěnou s cílem podráždit. Veřejnost, média, školy.

Jak říkám, je to pořád dokola