neděle 31. července 2016

Provazochodkyně

Je zajímavá knížka od Simona Mawera. Jde pokračující příběh románu Dívka, která spadla z nebe. Ten jsem ovšem nečetla, nicméně se ukázalo, že to nikterak nevadí. Kniha se dá číst i jako samostatný příběh. Mám k Simonu Mawerovu dosud nevyhraněný vztah, některé jeho romány mě nadchly, do jiných jsem se zase nedokázala začíst a musela je odložit. Provazochodkyně je z těch prvních, báječně se četla (vlastně pořád ještě čte) baví mě. Je to i moje věčné téma, příběhy z války, takže se nořím do historie. Jde o příběh ženy, která bojuje, je to hrdinka. Ale také vraždí a je to náhle zrádkyně. Snaží se přežít, potýká se prostě s dějinami. A to mě hodně bavíJ
                                                     

sobota 30. července 2016

Prázdninový provoz

Prázdniny jsou pro školáky. Zbytek národa má dovolenou, volno či cokoli jiného, mnozí dokonce celé léto pracují, ale oficiálně jsou prostě prázdniny. A je asi jedno, zda jste dítě školou povinné, rodič či někdo, kdo měl skutečné prázdniny kdysi v pravěku svého žití. S příchodem dvou letních měsíců prostě mají prázdniny či alespoň prázdninovou náladu, takřka všichni. Tempo se zvolní, nikam se nespěchá, cesta z práce bývá zpestřována zastávkou na zahrádce, víkendy bývají často prodloužené, plovárny přeplněné, lesy rovněž, všude se line vůně grilování, prostě přeladili jsme na prázdninový provoz. Přeladili logicky i úředníci, takže mnohdy buď nic nevyřídíte, nebo jen v omezené míře, není úplně rozumné chtít něco prezentovat či představovat nějakou novinku. MHD nasadila prázdninové intervaly bez ohledu na zvýšený nápor turistů, poslanci odjeli do různých zahraničních lokalit či českých utajených rekreačních ghett, novináři loví sólokapry, kteří mají oživit okurkovou sezónu (i když zrovna letos si v tomto ohledu rozhodně nemohou stěžovat).  Čas prostě tak krásně líně a pohodově plyne, prázdninově. Nejsou to dva roky, jak si přejí študáci a jak sepisoval Verne, proto je to dneska zlom, půlka prázdnin právě odplynula. Těšme se na tu druhouJ

(dva roky bych stejně asi nedalaJ

pátek 29. července 2016

Kobyliská střelnice

Jako národní památka loni prošla rekonstrukcí. Letos je již hotová. Lze ji navštívit (doporučila bych co nejdříve,než ji obklopí modré parkovací zóny a přístup bude tím pádem trochu komplikovanější).
Jde opravdu o pietní místo. Cítíte to utrpení. Je všude kolem...
Pročíst si jména popravených znamená, že se vám sevře žaludek i srdce. 
Vraždilo se tu v letních měsících, v té krásnější části roku. Paradox.
Většinou v podvečer. 
Neumím se vžít do pocitů lidí, co vlekli úzkou branou sem, na místo jejich vraždy....
 A ty roky? Tolik mladých lidí, tolik nedopovězených životních příběhů. 
Ty rodiny? Často vidíte stejná jména, rodiče a mladinký potomek. Nejvíc je z jedné rodiny je tady Vosmíkových, tam je to masakr obřích rozměrů. 
Je to místo ve své podstatě děsivé. Ale moc mě těší, že se o něj Praha tak stará a je z něho opravdu důstojná pieta. Snad tak na ty lidi nezapomeneme. 






čtvrtek 28. července 2016

Sychrov

Zámek, hodný své fotogenické mediální pověsti. Kolik pohádek se zde natočilo, kolik romantických příběhů zde našlo svoje kulisy. My zde měli cíl své další prázdninové výpravy. A byl to cíl opravdu pohádkový:-)













středa 27. července 2016

Bezpečnost v Evropě.

Bezpečnost v Evropě radikálně klesá. Zejména v letošním létě, kdy jedna tragická zpráva stíhá druhou, je to nadmíru markantní. Přestože mnozí Evropané mění své cestovní návyky a začínají si vybírat lokality z jejich pohledu bezpečné, dramatických situací neubývá. V Evropě zjevně není dneska bezpečně vůbec nikde. Otázka, zda se něco podobného tady vůbec stane už dávno byla přetransformována na dotaz, kdy se to stane!
 Za mého mládí existoval vtip, že pro ženu po čtyřicítce je mnohem větší pravděpodobnost, že ji zastřelí terorista, než že se vdá. Tento rádoby paradox už dnes, bohužel, platí všeobecně, a už dávno není vtipem, ale smutnou realitou.
Z toho logicky usuzuji, že trvalé ohrožení nějakým fanatikem či šílencem se už dávno nepovažuje za něco výjimečného, ale za naprosto běžnou součást našich životů.
S tím se ovšem nějak nechci smiřovat. Nechci rozlišovat stav, kdy jde o terorismus či o kriminální čin, jak se snaží média nazvat poslední masakr v Mnichově. Jako by tím, že střílí nějaký nevyzrálý magor, který nevykřikuje islámská hesla, byla celá situace méně nebezpečná či závažná. Ne, že bych ten jazykový kontext necítila, ale odmítám ho aspektovat. Stejně jako celý ten přístup oficiálních míst k této tragédii. Psychická nevyrovnanost, dávná školní šikana či prostě jen pocit nějaké frustrace není přece podnět k hromadnému vraždění? Úplně stejně, jako k němu není náboženské přesvědčení. A vůbec, kde asi načerpal onen nevyrovnaný mladík inspiraci?
Donedávna jsme ve všem viděli hlavně Ameriku, ale dneska už rychle měníme názor a začínáme se (neochotně) s podobnou realitou sžívat. Pořád si ale tak trochu namlouváme, že je to daleko a nás se to netýká.
Jenže konkrétně třeba Mnichov je už za humny. A z humen je odjakživa na náves co by kamenem dohodil.
 Možná hledím na věc příliš úzkým průzorem, nechci ale právě teď hledat odbočky, úlevy či vysvětlení, které věc postaví do „normálního“ světla. A nelíbí se mi, že konstatování, že pachatel byl psychiatricky léčen, trpěl depresí a bral antidepresiva, je veřejnosti předkládáno jako fakt, kdy se mají přestat bát, všechno akceptovat, pochopit a být šťastní, že tyto mrtvé má na svědomí nemocný šílenec a ne šílenec náboženský.
Jako by se v konečném výsledku tím pádem vlastně nic tak neobvyklého nestalo. I šílenci přeci mají svá práva a je třeba je respektovat.
Lidé pak zatouží třeba zase znovu cestovat, přestanou se bát, budou vstřícní k uprchlíkům, kteří to tentokrát nespáchali, což je nutné pořád zdůrazňovat! Atmosféra k tomu totiž dokonale vybízí, kdykoli totiž jde o uprchlíka, lidé se čílí mnohem víc, než když jde o šílence z jejich řad.
Není to ostatně poprvé, co evropský mladík vraždil vlastně převážně svoje vrstevníky. Dokonce je údajně předem lákal přes sociální sítě, ať přijdou. Mládež sociálně sítě bezmezně adoruje, žije s nimi v naprosté symbióze, tak proč by nepřišli, že? Jde tedy  o běžnou věc!!!
Asi to ta současná Evropa sama vyžaduje, ono pofiderní uklidnění, že nejde o terorismus, protože noční manévry v Mnichově byly opravdu masivní a připomínaly takřka válečný stav.  Ještě hluboko v noci jsem dle akčního zpravodajství měla pocit, že jde o skutečnou katastrofu. ( já si to tedy myslím pořád).
Ráno už to bylo všechno jinak. Šlo „jen“ o kriminální čin, je třeba mít úctu k rodičům pachatele, kteří přišli o syna a nyní budou navíc popotahováni u výslechů, je nutné zjistit, proč to ten, naoko tak normální chlapec vlastně udělal…
   Už dávno si vůbec netuším, kdy přesně jsme se přehoupli přes tuto extrémní hranici. Jako bychom se pořád mlátili ode zdi ke zdi. Pojmenovat věci přesně a bez okras nejde. Ukázat viníka také ne. Řídit se zdravým rozumem už vůbec ne. Police dokazuje svoji připravenost hlášením ex post, že buď pachatele předem monitorovala a o jeho činnosti věděla (proč tedy pak vraždil mi je pak trochu neznámo) nebo naopak, vůbec o něm nevěděla, šlo o normálního chlapce s jen trochu podivínskými rysy (pozor tedy na podivíny v našem okolí!)
Většinou se pak všichni hodně diví, že k něčemu takovému zase došlo.
Já ale tuším, že kdyby se alespoň minimálně omezila ona pro mě nepochopitelná korektnost a konečně se pojmenovaly věci pravým jménem, omezily by se i tyto krvavé excesy. Vlastně mi to hodně došlo při tiskové konferenci z Mnichova, kdy se všichni povolaní snažili přesvědčit svět, že nic špatného za terorem v Mnichově není. Snad jen špatná výchova jednoho nevyrovnaného německého (to bylo často zdůrazňováno) mladíka.  
Musím říci, že mě to celé velmi vyděsilo, hlavně proto, že teror už je skutečně za humny a také proto, že jsem nabyla dojmu, že odpovědná místa to celé pořád zlehčují.

Až se podobný útok někde zopakuje, a že se bohužel asi zopakuje, zase nebudeme věřit, že to mohl udělat takový normální člověk (vždy podle mínění sousedů). Kdo má tedy za souseda takhle normálního člověka, měl by se mít na pozoru. A ti, co mají ve svém okolí reálného šílence, pak rovnou vůbec nevycházet. Jiná prevence totiž neexistuje. A když pořád hromadně odmítáme represe, pak není jiné cesty. Magora fakt nezastavíte, ani na poprvé, ani na podruhé, ba ani na podesáté. Zejména, když má svoje nezpochybnitelná práva!

úterý 26. července 2016

Chladna zrána

 Jsou sice letos už poměrně dlouho, přesto je to právě Anna, která je oficiálně zahajuje.  A oslavit je výšlapem na Říp je pěkná tradice. Letos už plnoletá...J









pondělí 25. července 2016

Hit hit

hit hit je hitem doby. Nebo minimálně několika posledních dní. Dostal se totiž ke mně další zajímavý projekt na hit-hitu. Tak ho tady sdílím, třeba mu nějak pomohu. 
Je to zajímavé, takže je dost pravděpodobní, že to někoho osloví. A přišlo mi to z mého nakladateltsví, tak přidám odkaz i na něj:-). Tam si třeba zase někdo koupí knihu. ( třeba i tu mojí:-)

https://www.hithit.com/cs/project/2707/kiwi-adventure-14-mesicu-na-novem-zelandu

A když, tak ťuknu i do toho našeho školního hit hitu, byť jsou prázdniny:-)

Prostě, pomáhat se musí, prázdniny neprázdniny, to je prostě hit současnosti. Hit hit:-)

neděle 24. července 2016

Máš mě vůbec rád?

Je hodně zajímavá kniha z dílny italského autora,  který se jmenuje Fausto Brizzi. Moje nově zesílená slabost pro Itálii mě asi vede i k italským knihám. Tahle mě oslovila velice, nejen tématem depresí a problémů středního věku, ale hlavě stylem psaní, humorem,vtipem, ironií, ale i lehkou nostalgií, Všechno dohromady je smícháno ve velmi chutný koktejl pocitů, dojmů a emocí, báječně se to čte. Pobaví i donutí k zamyšlení. Co víc si od nedělního letního čtení přát?
                                                      

sobota 23. července 2016

Zelená hora

Santiniho jazyk na nočním stolku, pár informací od tety Wiki a letité přání toto místo navštívit. A jelikož sliby se mají plnit nejen o Vánocích, prázdninový výlet na Zelenou horu je jeden hezký splněný cíl. Cíl putování za geniálním Santinim.  Zelená hora je asi nejslavnější a nejvíc fotogenická. Na obrázcích působí až nadpozemsky.  V reálu vidíme víc ošuntěných detailů než bychom si snad přáli, ale i tak je to krásné a mytické místo. Je tu energie a cosi…J

Santiniho dílo i život je třeba ještě důkladněji prostudovat, stojí to za to. 

 Slavný pohled vypůjčený z wikipedie. Tak jsem to ale rozhodně neviděla. Jak,dodám, až se umoudří foťák:-)
                                    

pátek 22. července 2016

O přestávce

 Možná se pletu, ale někdy se mi zdá, že zatímco hitem současnosti je hnát se dopředu, šedou eminencí života jsou vlastně přestávky. Náš život je vlastně jako by postavený na přestávkách. Ostatně, už děti z celé školní docházky většinou nejvíc baví přestávky, také se tam odehraje nejvíc zajímavostí.
V dospělosti se pak těšíme na přestávky v práci, kdy si konečně dáme kávu či odskočíme za cigáro. Zase se o přestávce dějí zajímavé věci. Přestávky zažíváme v divadle, na opeře či na hokeji dokonce dvě během jednoho představení, na fotbale, ve vztazích, na přednášce ba i v televizi bývaly kdysi poměrně zásadní součástí vysílání. Dnes už jsou dávno roztomilá přestávková koťata nahrazena agresivní neroztomilou reklamou, ale přestávky jsou to vlastně pořád.
Někteří workholici se vůči přestávkám striktně vymezují, prý je ani neznají, nedodržují, protože by je zdržovaly. Od práce, samozřejmě. Že je ale hlavně zdržují od života, si vůbec nepřipouští. Občas se pak stane, že díky vyčerpání skončí v nějakém smluvním zdravotnickém zařízení a pak mají i oni přestávku. Nechtěnou, přesto přestávku.
Někdy mi přestávky také vadí. Ne, že bych proti nim něco měla všeobecně. Naopak. Ve skutečnosti mi přestávky většinou imponují. Přesněji řečeno, baví mě přestávky, které mají smysl. Kdy se nadechnete, naberete sílu a těšíte se na pokračování. Když jde jen o vatu, kdy přestávka natahuje něco, co by bylo dávno lepší ukončit, cítím nad její existencí velkou nelibost. Potíž je samozřejmě ve vnímání. Každý totiž vnímá přestávku jinak a tak je těžké se shodnout, zda tato pauza má smysl či ne. Snad jen přestávky ve škole mají samé bezvýhradné příznivce. I když, kantor, který vyfasoval dozory o velké přestávce, asi k jejím velkým milovníkům patřit nebude. Prostě, je to o úhlu pohledu.
 Já třeba moc nemám ráda přestávky v divadle. Chápu, že herec se mnou asi souhlasit nebude, ale já osobně mám nejradši divadelní hry bez přestávky. Těch ovšem není mnoho, protože přestávka do divadla prostě patří. Kdy jindy má člověk, navlečený do svátečních šatů, vystát nekonečnou frontu na záchod či na okoralý chlebíček než v době mezi dvěma akty zdlouhavé divadelní hry?  Ale abych nebyla nespravedlivá, i přestávky v divadle mají své kouzlo. Korzujete ve foyer, někdy dokonce se sklenkou sektu v ruce, konverzujete, navazujete nové kontakty, okukujete poslední módu, šmírujete herce v zákulisí…. No, kdy jindy něco podobného zažijete?
Vlastně jsou přestávky pro náš život až nečekaně důležité. Ne, že by hlavní dějství nenabízela zásadní životní dramata, ale ta nejvíc pikantní většinou stejně vznikají o přestávkách.
Přitom přestávek v klasickém slova smyslu v podstatě ubývá. Ve školách se hodiny slučují do bloků a na konec se nezvoní, aby se děti nestresovaly, televizní přestávky nahradila všudypřítomná reklama, divadelních her bez přestávky také přibývá a udělat si přestávku v práci je skoro zakázáno, protože to radikálně snižuje její produktivitu. Nemluvě o přestávce na cigaretu, která je na mnoha pracovištích zakázána přímo zákonem. K čemu pak nějakou přestávku?  Jejich mizení ale může být větší problém, než si vůbec myslíme. Jenže se o tom moc nemluví, maximálně snad tak někdy o přestávce mezi debatou o zásadních problémech. Ale asi by se mělo i o přestávkách víc diskutovat. Protože taková dobře využitá přestávka může nejen dodat energii do další práce nebo vztahu, ale někdy dokáže i změnit spoustu zásadních věcí. Přestávka je totiž nezaměnitelný fenomén.
Řekla bych, že je nejvyšší čas vrátit jim jejich primární důležitost, stanovit pravidla jejich využívání i sankce za jejich neexistenci.
Jen se trochu obávám, aby se nám všechno nezvrhlo do jedné velké pauzy, respektive nekonečné přestávky mezi dvěma nechtěnými začátky. Když tak pozoruji současné trendy, určitě to není věc naprosto nemožná. I když, mezi těmi trendy bychom si také měli trochu oddychnout a dopřát si krátkou osvěžující přestávku. Během ní se pak mohu dít vskutku zajímavé věciJ.

A tak si užívejme třeba i té současné přestávky, prázdninovéJ

čtvrtek 21. července 2016

Drobná dumka poštovní

Ráda posílám pohledy.  V létě zvlášť.  V Praze je to ale velké dobrodružství. Dojde nebo ne? Myslím tím řádně ofrankovaný pohled vhozený do poštovní schránky. Na Letné, kde je vhazuji nejčastěji, je to vždycky velká loterie. Ale při posledním pokusu jsem zjistila, že ani osmička není skoupá v poskytování poštovního adrenalinu.  
Začátkem července jsem odeslala několik pohlednic. A pak odjela na dovolenou, čímž jsem v podstatě nechtěně vytvořila podmínky pro zajímavou poštovní soutěž. Dva pohledy posílané z Prahy, dva z Pobaltí. Pražská dvojice, odesílaná spolu, společně nedorazila. Do schránky v Praze 8 (na Letné, kde ty pohledy snad někdo žereJ,už se je posílat bojím) byly vhozeny v pondělí. Jeden přišel v pátek. Druhý až další středu, přičemž mezitím v pondělí přišel pohled, vhozený v pátek v Tallinnu! Ten z Prahy tedy až o dva dny později. A ten, co jsem hodila ve středu v Litvě, dorazil další den. Tedy drtivé vítězství pro pobaltskou poštu, zatímco u nás stále pokračuje ono napětí. Další dva pohledy z Prahy totiž nepřišly vůbecJ!!! 
To jen taková letní dumka, poštovníJ

P..S: a dneska dorazil na Letnou pohled z Řecka, který putoval déle než měsíc:-). Pošťáci prostě najeli na letní provoz:-)

středa 20. července 2016

Helsinky

Tam nám tedy vskutku nepřálo počasí. Taková deštivá zastávka:-) Také trochu drahá, neboť v hlavním městě Finska je fakt hodně draho. A pak drobný kulturní šok. Když chceš kávu, udělej si sám:-). Myslím tím v kavárně.Téměř všude....





                                                      nahatý běžec slavný finský běžec

                                                     květena je proti nám ve skluzu:-)



                                               údajně nejoblíbenější helsinská kavárna

                                        kostel ve zdi.Opravdový zážitek, dokonalá akustika





                                                         majitel : milovník Čech





                                                    i zde mají své oko, helsinské oko:-)

                  v kavárně Vltava mají k Čechám a Čechům opravdu vřelý vztah