pondělí 30. listopadu 2009

Srážka s blbcem

   Jsem v podstatě mírumilovný a nekonfliktní člověk. Alespoň já to tak cítím. Ovšem je mi jasné, že by se rychle objevilo plno lidí, kteří by mi rádi a na konkrétních příkladech dokázali pravý opak:-)
Pokusila jsem se tedy nad tímto prazvláštním fenoménem zamyslet. Pravdou je, že mám ráda klid a pohodu, a bytostně nesnáším hádky, napětí a konflikty. A přesto jich zažívám víc než je zdrávo. Jako bych je přitahovala.
 Nechci znovu vytahovat na světlo boží konflikt v počátcích mé pedagogické kariéry, který vygradoval odchodem. Ne mým, jak by se logicky zdálo. Ale spolu s kolegyní jsme paní ředitelce odvedly dvě plné třídy na jinou školu. Věc dnes zhola nemožná už jen proto, že bych neměla tu sílu a energii, ale byl to konflikt jako hrom.
Nechci ani připomínat již zmíněný útok na zloděje v tramvaji. To šlo o nutnou obranu a v případě nutnosti bych ho klidně zfackovala znovu. Co také jiného v zemi s největší kriminalitou mezi civilizovanými státy? Otázka je, zda bych nenarazila na většího ranaře a neodnesla to spíš já. Anebo naopak, nešla sedět za nepřiměřenou obranu.
Jenže to už jsem v situacích, kdy přichází onen konflikt.
Najednou to ve mně všechno bouchne a jde to ven. Musím to říct, musím se rozčílit, musím se bránit, musím chránit slabší.
Jako tuhle v metru. Sedl si vedle mě opilý mladík. Dopoledne a namazaný jak zákon káže. A smrděl na sto honů. Musela jsem znechuceně opustit místo. Vedle sedící stařenka už podobné štěstí neměla. Navíc jí mladistvý ožrala nastavoval svoje zablácené páchnoucí nohy a děsně se bavil, jak paní neví kudy kam. A to byl okamžik jako dělaný pro mě. Aniž bych uvažovala o následcích, bouchl ve mně onen kotel a namazaného hulváta jsem do nastavovaných nohou kopla. A to tak, že velmi. Samozřejmě s doprovodným výchovným komentářem. Překvapený násilník se stáhl do sebe a zřejmě díky alkoholu nevystartoval se zaťatými pěstmi, alébrž se lítostivě rozbrečel ve stylu, že ho nikdo nemá rád. Netradiční, ale pravdivé.
   Nu, přihlížet jeho exhibici jsem už neměla čas, neb jsem vystupovala. Až na peróně mi došlo, co bych asi dělala, kdyby chasník zaútočil? Jo, někdy moje reakce předbíhají zdravý rozum.
Otázka je, jak to vnímá moje okolí.
Srážka s blbcem totiž zabolí.
Stejně jsem vnímala, když dneska kolegyni někdo během vyučování rozbil sklo u auta. Prostě tam mrsknul dlažební kostku. Těžko říci, zda to byl naštvaný žák (doufám tedy, že ne, ale člověk nikdy neví), neúspěšný zloděj nebo blbec, který chtěl jenom ničit.
Ale je to to viditelné násilí v nás, či spíše kolem nás, které člověka dohání k bezmoci. A mě někdy k nepřiměřeným reakcím.
Werich měl o těch blbcích ještě jedno pořekadlo. Souboj s blbostí nelze vyhrát. Ale nesmí se přestat s ní bojovat.
  Jak ale dosáhnout alespoň částečně výhry bez erupce emocí, tedy v okamžiku, kdy to člověk nejvíc potřebuje?
Určitou šanci skýtá nadhled. Přijde totiž na to, s čím danou situaci srovnáváme. S odkazem na rozbitou hlavu se pak rozmlácené sklo jeví jako příjemné zpestření dne.
S podobným přístupem se dá úspěšně proplouvat nástrahami naší současné reality. V takovém případě se přepadení na ulici jeví jako vcelku příjemná alternativa brutální vraždy z vilnosti a dunivé sousedovo sbíjení v deset večer jako tišší sourozenec dunivé pubertální technoparty rovněž od sousedů. Hudební produkce většinou trvá celou noc, zatímco soused-vrtal jde spořádaně o půlnoci spát.
   Někdy se o to pokusím. Jen nevím, jak zkrotím svoji vznětlivost. Kladnou stránku věci totiž někdy objevím až s křížkem po funuse.
  Ačkoliv... Někdo ty nešvary pojmenovat musí. Nelze si přeci nechat všechno líbit. Jenže je to boj s větrnými mlýny. Nicméně řešení asi existuje. Jenže jako všechno účinné je to nedostatkové zboží.
Pokora.
Pokora, ta nám asi všeobecně schází.


neděle 29. listopadu 2009

Advent

          Jsem ctitelkou tradic a Advent patří k mým nejmilejším. Letos začal poměrně brzy, z čehož mám vtíravý pocit, že všechno letí jako blázen. Ostatně i nový zlatý slavík zpívá, že Čas letí jako bláznivý.
A nedá mi v té souvislosti podotknout, že výhra Karla Gotta je pro mě něco nepochopitelného. Osobně neznám nikoho, kdo posílá sms, myslím si však, že sms posílají převážně mladí lidé. Ti podle mě volí někoho úplně jiného (když už volí) a přece. Božský Kája zase na vrcholu. Jsou holt věci mezi nebem a zemí, které nikdo nevysvětlí. Nejsem žádný fanoušek slavíkovských anket, jen mě to tak dneska při brouzdání netem zaujalo.
 Ale to jsem odbočila, dnes je ta adventní neděle. Sice mě napadá, jestli je to ještě neděle, když jsem celé dopoledne myla okna? Pokud se nemýlím, neděle je od slova nedělat?
Nu, snad jedině kdybych to pojala jako totální očistu, jako že spolu s okny vyčistím i svoji duši a utřídím si myšlenky. Ale pro tuto aktivitu mám vyhrazeno spíš žehlení, jenže na to dneska naštěstí nedošlo.
  Ovšem odpoledne už adventní náladu navodilo. Zapálila jsem svíčky, pustila hudbu a věnovala se psaní a čtení, mým oblíbeným činnostem. A přemýšlím, jak nejlépe celý Advent užít. Někteří nakupují, pečou a uklízí, jiní využívají Adventu k bezcílným a nenákupním toulkám po vánočních trzích. Nevím, co je lepší, já preferuji druhou možnost. Letos jsem se rozhodla přidat víc návštěv, člověk se má setkávat s blízkými i přáteli co nejvíc. Nikdy neví, jak dlouho mu bude ta možnost ponechána.
Je mi jasné, že naplánovat celý měsíc nebude zrovna jednoduché. Už jsem to párkrát vyzkoušela. Dohodnu několik setkání, aby vzápětí nastala fáze rušení. Tu nemůžu já, tu protistrana. Často se mi pak sejde víc akci na jeden den (viz pátek). Je to problém. Protože všichni někam letíme, prožíváme své vlastní Odnikud nikam, a zastavit se, posedět a pohovořit se tak stává jen zvýrazněnou povinností v diáři.
  Většinou bývám bezradná, jak teta Jaruška, která když k nám přijela, pořád se divila, kam že to tak pořád chvátáme? Po jejím odjezdu jsme měli vtíravý pocit, že čas neumíme vůbec využít. Některým lidem jde totiž setkávání docela dobře. Nutno ale říci, že i tomuto umění je třeba se učit.
 Uvědomit si, že je třeba zbrzdit a setkat se s těmi, na kterých nám záleží, pomáhá právě Advent.
A kde chybí talent, musí nastoupit trénink. Proto jsem od poloviny listopadu začala zvolňovat chůzi, abych se zpomalila. Už se šourám jako babička. A přitom mohu sem tam s někým prohodit pár slov (zároveň tím potlačuji svoji vrozenou vznětlivost). Zároveň začínám připravovat adventní pozvánky na čaje o páté, sklenku svařáku či vánoční kávu. Jsem zvědavá, jak mi to půjde. A hlavně, jak dlouho mi to odhodlání vydrží:-)


sobota 28. listopadu 2009

Cesty za poznáním


    V sobotu jsem se vydala za námětem další knihy. A také tak trochu po stopách rodokmenu. Vyžádalo si to autopřesun až na Moravu, což pro mě, řidiče věčného začátečníka, byl docela výkon. Nejlepší z toho byl ranní přejezd Prahy. V sobotu ráno hezky všichni vyspávali a tak byla cesta jako víno. Žádné zácpy, kolony a další podobná atraktivní zpestření jinak v pražské dopravě zcela běžná. Kolem Tábora už to tak poklidné nebylo, párkrát si na mě někdo zatroubil. Buď je dráždila moje jízda podle pravidel, nebo pražská značka. Ve skutečnosti asi obojí. Ale už jsem se naučila na troubící trouby nereagovat(dřív jsem se vždycky vyděsila, co jsem udělala špatně a málem jsem z toho zapomínala řídit). Dostala jsem se až do Jarošova nad Nežárkou, což je půvabné městečko za Jindřichovým Hradcem. Diktafon i počítač mám plný nových dojmů, informací a myšlenek, jen je zpracovat. A bylo tak krásné slunečné počasí, že jen těžko lez uvěřit, že začíná doba adventní. Snad jen ta brzká tma to evokuje, jinak se cítím skoro jako na jaře. Takže na novou knihu je zaděláno a teď už jen začít. Uvidíme, zda to také půjde Odnikud nikam. A další úkol je sehnat adventní věnec, o což se pokusím zítra dopoledne. Tradice je holt nutné dodržovat, i když po zimní atmosféře není ani stopa.

pátek 27. listopadu 2009

Shirley Valentine

    Také se Vám to někdy stane, pořád nic a pak jedna akce překrývá druhou? Mně se to stává neustále. Naposledy tento pátek. Měla jsem lístky na Shirley Valentine ( a že dostat se na toto představení je umění samo o sobě) a zároveň jsem se měla zúčastnit křtu knihy Předlistopadová jablka, tedy knihy z mé rodné stáje (http://www.jalna.cz/). Nu, když už se to tak sešlo, domnívala jsem se, že akčně zvládnu obě dvě záležitosti. Když už, tak už. Na obě jsem se samozřejmě těšila. A to tak, že velmi. Divadlo začínalo v sedm, křest v šest. Těžká volba. Ale protože jde o one women show, předpokládala jsem, že v devět bude vymalováno a já se pořítím do Kafé Jericho, kde Ondřej Sedláček ( http://www.drej.cz/)  křtil svou knihu. Ale člověk míní…znáte to. Simona Stašová řádila na jevišti ABC celé tři hodiny. Úžasný zážitek. (musela jsem se ovšem odpoutat od diváků, jelikož co někdy chodí do divadla, je děs. Pravda, mlaskající dvojice neustále něco požírající byla trochu rušivá, nicméně herecký koncert byl natolik silný, že jsem potlačila své vrozené pudy vychovávat a zmíněným tlouštíkům svůj názor o jejich IQ nesdělila). Představení skončilo kolem dvaadvacáté hodiny a Simoně se dostalo ovací ve stoje. To už jsem dlouho v divadle nezažila. Důvod, proč je neustále vyprodáno, víc než zřejmý. Než jsem opustila prostory ABC, které má naprosto děsivě vyřešené šatny (při počtu lidí víc než deset se vytvoří nepohyblivý špunt a dostat se pro kabát je běh na dlouhou trať), čas značně pokročil. Usoudila jsem, že v Jerichu už na mě nikdo čekat nebude. Navíc jsem byla v takovém zvláštním rozpoložení a unavená, proto jsem křest vzdala a zamířila k domovu. Takže jsem si vybrala svůj kulturní zážitek a na dlouhou dobu mám zase utrum. Určitě do té doby, než se mi zase sejdou dvě a více akcí na jeden večer. Ale Shirely Valentine vřele doporučuji.
One woman show Simony Stašové. Shirley Valentine je jméno dívky, kterou ta současná, čtyřicetiletá matka rodiny a manželka počestného občana, už dávno není. Přesto, že se musí starat hlavně o to, aby život její rodiny žijící v Liverpoolu běžel ve vyježděných kolejích, sny a touhy té dívky, kterou kdysi byla, v ní zůstávají. Snad proto podlehne návrhu své kamarádky a udělá něco, co se od ní neočekává – odjede na dovolenou do míst, kde se pěstuje vinná réva, do Řecka. A tam začíná nový život, nové dobrodružství, všechno to, co už považovala za ztracené. Bravurní komedie o hledání vlastní identity z dílny známého britského komediografa Willy Russella, jehož muzikál Pokrevní bratři obletěl celý svět, je určena nejen všem ženám středního věku, které pomalu ztrácejí životní elán, ale i všem divákům, kteří mají rádi dobrou zábavu. Navíc je skvěle napsané monodrama, v němž herečka ztvárňuje nejen Shirley, ale zároveň všechny postavy jejího mikrosvěta, přímo stvořené pro hvězdu Městských divadel pražských Simonu Stašovou, která dlouho čekala právě na takovouto příležitost. Sama se vyjádřila, že tahle hra je právě o tom, co touží říct teď v tuto chvíli. Nápomocen jí v tom bude brněnský režisér Zdeněk Kaloč. Inscenace vzniká ve spolupráci s FDA.v


čtvrtek 26. listopadu 2009

La traviata

   Dnes jsem si vyrazila utřídit myšlenky do Opery. Hudba má na duši blahodárný vliv. A Verdi obzvlášť. Alespoň tedy na mě. Trochu mi sice vadí dlouhé přestávky během představení, celé se to pak natahuje a bloudit nočním městem zpátky není úplně to pravé ořechové, ale to už patří k opeře. Co k ní naopak nepatří, je oblečení některých diváků. Zas a znovu mě nepřestanou překvapovat návštěvníci opery v džínech, svetru a sešmajdaných botách. A že jich tady bylo. Vedle mužů v obleku a ženách ve velké večerní vypadali jako pěst na oko. Zjevně je to ale nikterak nevyvádělo z rovnováhy. Pravdou je, že mnozí byli cizinci, což je ale neomlouvá. Nedovedu si představit, že by někoho třeba v La Scale vpustili do prostoru v džínech a s baťohem jen proto, že je to cizinec. To je holt jedna z dalších českých úchylek. Kdybych já byla uvaděčka, to by mazali pryč jako namydlený blesk. No, nejsem a jsem tomu ráda.
 Opera byla krásná a doma jsem byla celkem v přijatelnou hodinu. Hudební balzám na duši. Doporučuji.


Verdiho La traviata byla na repertoáru tohoto operního domu od samého počátku jeho existence, kdy sem byla přenesena inscenace z německého Stavovského divadla. Stala se především příležitostí k hostování slavných zahraničních pěvců. Tato inscenace patří k nejpopulárnějším titulům Státní opery Praha a do konce sezony 2005/2006 dosáhla počtu 487 repríz. Verdi v La traviatě na libreto podle románu A. Dumase ml. Dáma s kaméliemi o Marii Duplessis, slavné kurtizáně a idolu pařížské společnosti 40. let 19. století, vytvořil vlastně vůbec první významné operní dílo na současný společenský námět. Nejen tento fakt byl nepřijatelný pro publikum při premiéře v roce 1853 v Benátkách: diváci byli navíc i šokováni, že hlavní role je v této opeře určená kurtizáně, jež je vykreslená jako kladná postava. Takže premiéra skončila naprostým fiaskem. Ale už brzy poté Verdiho La traviata slavila první triumfy a dodnes patří k nejoblíbenějším repertoárovým titulům.

středa 25. listopadu 2009

Život se odehrává v kruzích

….. a všechno souvisí se vším.
Člověk nemusí být filozofem, a přesto čas od času přemýšlí nad osudem a hledá jeho zákonitosti. Nebo ho k tomu nutí okolnosti. Většinou v okamžicích, kdy je hodně těžko a člověku nezbývá, než se nadechnout a vydržet. To pak zákonitě přicházejí na přetřes otázky, proč zrovna my, co ještě dokážu vydržet, natož pak zvládnout a jít dál.
Včera jsem psala o situaci, kdy člověk neví dne ani hodiny. Dnešek jako by chtěl onu léty ověřenou pravdu znovu otestovat. Než jsem zachytila, co se vlastně stalo, utekl celý dlouhý den. Den, kdy žena ztratila manžela, děti tátu…
Těžko se o tom píše, v takových okamžicích jsou slova v podstatě zbytečná. Tu osudnou vteřinu na silnici už stejně vrátit nelze.
Dosavadní život byl smeten jak domeček z karet. Nerovný zápas s osudem nelze vyhrát.
Život někdy bolí. Ne ovšem tak, aby pomohl nějaký zázračný lék.
Snad čas, někdy, trochu…
Osamělé bolesti pozvolna pronikají do otupělého podvědomí. Fatální hrůza zase jednou zvítězila.
Štěstí zmizelo z povrchu zemského a ze života zbyly jen obnažené trosky. Je třeba hledat někde skrytou sílu, aby se dalo začít znovu. Znovu a jinak, protože co bylo, už není.
Ale ta síla tam někde je, i když se to dneska rozhodně nezdá.
Četla jsem o rodině Diny a nevěřila vlastním očím. Komentáře na blozích slouží jako stopy.
Posouvám se po nich k otevřené ráně, ztrátě, již nelze nahradit. Vnímám něco jako krajinu temné vize. Nenacházím slova, jak správně reagovat.
Nemá cenu říkat slova útěchy, jakákoliv slova. Zůstává jen smutný úžas. V bezčasí takové jistoty si člověk uvědomí osudovou ojedinělost některých příběhů. Dojde mu i to, že něco jako spravedlnost zjevně neexistuje. A že carpe diem má nadčasovou platnost. Uvědomila jsem si též, ve virtuální krajině, jak jsou osudy lidí propletené.
Nechci to dále rozvíjet. Chci jen vyslovit upřímnou soustrast a naději, že jednou bude líp.


úterý 24. listopadu 2009

Nevíš dne ani hodiny

  Nedávno jsem jela z práce, unavená, apatická, bez energie. Ulice Milady Horákové stála. Byla ucpaná auty a tramvajemi. Trochu mě to rozladilo. Ne snad, že bych byla lenivá, ale nečekané zdržení narušilo můj na minuty rozpočtený plán. Nemám času nazbyt. Říci, že jsem byla rozčilená, by znamenalo určitý eufemismus, což rozhodně tvrdit nehodlám. Šla jsem tedy pěšky, tušila jsem, že se něco děje, předpokládala jsem klasickou nehodu s rozbitými plechy. Představa, že jde o něco závažnějšího, mi vůbec na mysl nepřišla. Kromě toho si myslím, že pražská doprava má pořád něco. Tentokrát jsem se bohužel mýlila. Šlo o lidský život. Na přechodu srazila tramvaj ženu. Musela jsem se zastavit a zhluboka vydýchnout. S mrtvými lidmi na přechodech pro chodce se nesetkávám každý den. Některé televizní stanice už tam měly své reportéry s kamerami. Už tam byli hasiči a místo neštěstí zahalili plachtou. Investigativci napjatě čekali na svoji kauzu. Cynický stařík na můj dotaz ohledně situace prohodil, že už to má za sebou a už tady má taxi. Tím myslel pohřební službu. Úplně mi přeběhl mráz po zádech. Přesto, že jsem vůbec nevěděla, o koho se jedná, přepadl mě smutek, až skoro slzy. Pokračovala jsem v cestě, a na Letné zašla do Billy. Než jsem vyřídila nákup, tramvaje znovu jezdily. Přišlo mi to hrozně morbidní, než jsem si nacpala tašku mnoha nezbytnostmi i zbytnostmi, tramvaje se vrátily na trať a život jde dál. Jako by se nic nestalo. Znovu mě zamrazilo.
Ta pomíjivost všeho je hrozná. Ostatně staré známé nevíš dne ani hodiny je víc než pravdivé.
Příhoda se mi nechtěně vrátila, když jsem ji znovu zaslechla z úst kamarádky, která oběť znala. Najednou anonymní nehoda dostává lidskou tvář a je to ještě horší. Stejně jako když jsem v neděli sledovala Střepiny. V anketě o cenu Michala Velíška kdosi vyprávěl, jak zachránili chlapce zpoza kol vlaku. Teprve když jsem zaslechla známý hlas, začala jsem věnovat pořadu víc pozornosti. Moje spolužačka z gymnázia tam vyprávěla o tragédii svého syna. Měl sluchátka v uších a neslyšel vlak. Ten ho srazil a chlapec přišel o nohy. Přežil, ale zůstal na vozíku bez obou nohou. Je mu devatenáct let. Nestýkám se s nimi, přesto ji znám, kdysi jsme spolu chodily do školy. Dost mě to zasáhlo. Vskutku člověk neví dne ani hodiny. Na tragédii s lidskou tváří je hrozné, jak moc se zhmotní. Když se totiž podíváte třeba jen na net, je tam podobných nehod desítky, ba i stovky. Když si ale za statistickým číslem představíte konkrétní tvář, všechno je rázem jinak.
   Možná tady plácám prázdnou slámu a raději bych měla přijít s něčím opravdu objevným. Jenže mě to docela rozrušilo. Jen nevím, jestli je to zvýšenou citlivostí nebo nějakou empatií. Prostě člověk vážně neví dne ani hodiny. Byl to dneska smutný příběh, ale nějak mi to leží v hlavě a tak jsem se zkusila vypsat. Uvidíme, jestli to zabere. Cela vie!
Opatrujte se.


pondělí 23. listopadu 2009

Knižní dotisk

   Panu nakladateli se snadno řekne – propagujte knihu. Snažím se o to od 11. června, kdy vyšla a měla slavnostní křest. Jenomže jak na to? Zkoušela už jsem skoro všechno: rozhlas, televizi, blog, autorské čtení, autogramiádu, webové stránky: http://www.jitkaneradova.cz/ . Jenže, jde to ztuha. Není těžké knihu napsat, ale prodat ji je fuška. Pořád jsem proto napjatá jako struna. Brnknout na moji nervovou soustavu je tudíž velmi jednoduché. Svede to každý, kdo si rýpne, že jde o paskvil, laciné dílko či zbytečnou práci, natož pak ten, kdo si nebere vůbec žádné servítky.
Dnes mi ale svitla již avizovaná naděje. Dostala jsem zprávu o druhém vydání (   http://www.kosmas.cz/ ) a pochopila, že se přeci jenom našli tací, kdo si knihu přečetli. A nejen to.
  Mimo jiné jsem se občas dozvěděla i pozitivní věci a musím přiznat, že se poslouchají lépe, než ty kritické. No, to je život.
   Čtenáři jsou tu ovšem nejen od toho, aby si knihu koupili, ale aby na ni sdělili svůj názor. A oni to skutečně dělají.
Neprožívám dramaticky útoky kritiků a dalších nespokojených lidí, ale beru si je k srdci a přemýšlím
o nich. Jestliže je nedovedu hodit za hlavu, je zřejmé, že jsou pro mě důležité. Přitom stejně jako každý člověk přirozeně tíhnu k pozitivním věcem. Přesto dál paradoxně zjevně posouvá kritika.
   Dneska ale kritiku nechávám být. Tedy nejspíš bych ji chtěla nechat být, ona se zase nějaká vynoří. Ale kdysi někdo řekl, že když vás nikdo nepochválí, musíte to udělat sami. Nevím, jestli to tímto dělám, ale faktem je, že druhé vydání o něčem svědčí. To proto, dočítám se v tisku, že doba nedávno minulá je právě v kurzu.
  Ráda bych řekla, že to není o žádném kurzu, ale o prosté radosti z vyprávění.
Těší mě příběhy. Nedávno jsem měla možnost vyslechnout jednoho pána, který se nadechl a spustil. Příběh jako z partesu. A můj kolega ve zbrani – kmenový autor mého nakladatelství Jalna (   http://www.jalna.cz/) Jan Čech:   www.jalna.cz/jan_cech, říká, že žádná pravda nesmí stát v cestě dobrému příběhu. Líbí se mi to jeho heslo. A snažím se podle něho řídit. Jestli mu ale dobře rozumím, nesmí se to nikterak odbýt. Příběh musí mít hlavu a patu a člověk by se v něm měl trochu najít.
Můj fiktivní příběh je prostě takové Odnikud nikam. Teď mi dělá hodně velkou radost. Na vánočním trhu to bude mít samozřejmě hodně těžké, ale věřím, že se neztratí.
A potom se budu muset pustit do těch kritických hlasů. Protože jak jednou pustíte svoje jméno trochu do světa, dozvíte se o sobě věci, že někdy valíte oči. Pravdou je, že jednou vyřčené, neřku-li napsané, se vám vrátí. Jako bumerang. Nicméně se nevzdávám. A to přesto, že jsem se v některých ohlasech dokonce dozvěděla, že Odnikud nikam je název převzatý od Václava Klause.
To by mi tak ještě scházelo.
Meritem věci a dnešního zápisu je prostě druhé vydání a to je zdroj mojí dnešní prosté a velké radosti.
Nakladatel Jiří Sládeček s mojí knihou

neděle 22. listopadu 2009

Dneska neděle byla....


….dneska byl krásný čas. Trochu parafrázuji, protože rekapituluji už dnes. A poklidná listopadová neděle byla vskutku příjemným relaxačním dnem. Jednak mě těší počasí, babí léto vítám i na prahu adventu. A jednak (lépe řečeno druhak) jsem si celkem odpočinula, a přesto, že jsem nenapsala ani řádek, cítím se docela spokojená.

Lehké drama do poklidné neděle vnesla moje odpolední jízda autem. Do mé obvyklé trasy se postavily zátarasy obecně prospěšných prací na silnici, takže jsem krátce zpanikařila, kudy že povede cesta? Naštěstí jsem se po kratší zajížďce mohla vrátit na svůj navyklý směr a ve finále nikde nebloudila. Nemám ráda neočekávané překážky na cestě, můj špatný orientační smysl pak dostává zabrat, ale zvládla jsem to. Podvečer byl pak věnován setkání s přáteli a klidný večer s knihou vše završuje. Mám ráda podobné neděle a doufám, že adventní čas mi jich nadělí hned několik. A že je příští týden už první adventní neděle. Letí to. V tom teplém počasí mi to trochu nedochází, ale je čas vyrazit pro adventní věnec.

A zítra má být dotisk mojí knihy, takže na vánoční trh vtrhne druhé vydání. Co bych zastírala, mám radost.

Čeká mě náročný týden, proto žádné dlouhé rozepisování a rychle na kutě.

sobota 21. listopadu 2009

Zdar! Nazdar!

U sobotního data Krásné paní (to je můj kalendář nikoliv moje zvráceně sebestředná reakce při pohledu do zrcadla) na mě vykukuje termín: Světový den pozdravů a světový den televize. Nevím sice, jak souvisí televize s pozdravy, leda by někdo měl tendenci zdravit své hrdiny nekonečných seriálů. O vzdělávacím prvku se v souvislosti s televizí moc mluvit nedá, protože mnozí její protagonisté jsou se slušností, potažmo s pozdravy, hodně na štíru. Ale pozdravy si svůj světový den jistě zaslouží. Nikdo se totiž slušnými pozdravy moc nezabývá. Pak se kdekdo diví, že takový pubescent hýká svoje oblíbené zdarec či ahojky i v situacích, kdy se to vůbec, ale vůbec nehodí.
Já se nedávno třeba podivila nad běžně užívanou zkráceninou.
„Na schle,“ zamumlal mladík při odchodu a na můj dotaz, proč nepozdraví slušně, na mě vyvalil své dosud interesantně přimhouřené oči, takže jsem pochopila, že každý mluvíme jinou řečí.
Možná bych se nad užívanými pozdravy měla více zamyslet. Varianty dobrý den, ahoj a nashledanou zjevně dávno nestačí.
   Už jsem začala rejdit po internetu, když jsem na ulici zaslechla dialog. Přesněji řečeno, na zastávce se vítali dva na první pohled dobře oblečení chlapci:
„Chcípni, vobludo,“
„Chcípni!“
Svorně pak v družném hovoru nastoupili do narvané tramvaje.
Fakt jsem zírala. Nemohla jsem ovšem nezaznamenat, že podobných extravagancí je čím dál víc.
„Tobě vadí pozdrav ahojky?“ divili se v práci okázale. „Tak proč si nás na to neupozornila?“
Musela bych upozorňovat každého druhého a na to nemám ani čas ani právo. Ať si každý zdraví jak chce, jen ať mě nezahrnuje do množiny těch, kteří snesou kreativní hýknutí místo běžného pozdravu. V tom jsem tedy velmi, ale velmi konzervativní.
Pozdravy mají samozřejmě svou zajímavou historii. Kdo četl Babičku, ví, že vždycky každého uctivě pozdravila a přeptala se na zdraví. Když si v podobné situaci představím samu sebe třeba v metru, je mi jasné, že bych vzápětí byla převezena do Bohnic.
Jistě bych neuspěla ani s kdysi velmi populárními „Má úcta“, či soudružským „Čest práci.“
Ani, ruku líbám, se už tolik neužívá a byla bych jistě zaskočena, kdyby věčně zamračený soused najednou uctivě odhalil svoji plešatící hlavu a s čepicí v ruce zahlásil: „smekám, madam.“
  Zjistit, jak se v současnosti běžně zdraví, snad nedá příliš mnoho práce. Zaposlouchala jsem se proto do pravidelně užívaných frází mezi studenty i mezi mými přáteli a občas se holmesovsky pokusila zapátrat i mezi uliční veřejností.
Někde se ujal francouzský zvyk letmého polibku na tvář. Osobně ho mám velmi ráda, ale v případě, že člověk narazí na někoho, kdo se na vás místo náznaku dotyku slintavě přisaje, není o co stát. Je to stejné, jak když někdo lapí vaši ruku, rozdrtí ji ve své tlapě a zuřivě s ní potřásá se slovy, jak rád vás vidí. Garantuji, že já ho vidím už podstatně méně ráda.
  Návyk vášnivých objetí a viditelných dotyků se hodně ujal ve škole. Zatímco my jako děti jsme po příchodu do školy zabručely ono ponuré čau, dnešní děti (alespoň moji studenti) se vítají objetím a polibky bez ohledu na pohlaví a to, zda s někým zrovna chodí nebo ne. Prostě je to nový pozdrav. Nějak si nedovedu představit, že bych podobné zdvořilosti provozovala třeba s ředitelkou nebo se školníkem. Ale jsme jiná generace. Proti tomuto jejich pozdravu samozřejmě nic nenamítám, i když v době mexické alias prasečí chřipky asi není zrovna nejvhodnější.
Je zřejmé, že dopátrat se běžného současného pozdravu není možné. Době vládne rozmanitost.
Možná je zásadní problém v tom, že neexistuje žádná norma. Přitom by nemuselo jít o složitý proces, protože pozdrav je běžně užívaná věc. Jistě běžnější než třeba sledování televize (viz světový den televize) a ta svůj program má. Dokonce ho pravidelně distribuuje.
Program s názvem, jak správně zdravit, by klidně mohl být kolportován s Bleskem, protože ten v našich končinách čte nejvíc lidí.
Osobně mám dokonce pocit, že v tomto směru působím trochu jako dinosaurus. Ahojky a čauky neužívám, zdravím dobrý den a na shledanou a ředitelce, byť mám mnohdy zcela jiný názor než ona, bych na schle neřekla ani za …….(nenapadl mě slušný příměr).
Záměrně jsem vynechala zamilované a milostné pozdravy, protože to je zcela jiná kapitola a možná by si také zasloužily svůj světový den.
To, co jsem vygůglila pod pojmem pozdravy, mnohdy není ani publikovatelné. Zjevně jsem tedy zaspala dobu. Ale jsem si jistá, že až mě někdo pozdraví tě péro bambéro, se zlou se potáže.
A co Vy a Vaše pozdravy? Zatím naviděnou. (tady se totiž jenom vidíme a pozdrav nasečtenou jsem nikde nenašla. Asi si ho dám patentovat. Moje pozdravové Odnikud nikam:-)




pátek 20. listopadu 2009

Pátečníci

    Byla to za První republiky taková hezká tradice. V pátek se scházeli přátelé u Karla Čapka a vedli intelektuální a vzdělávací diskuse. Samozřejmě se u toho i popíjelo, protože s vínem se hned lépe debatuje. Údajně jen když zavítal TGM, tak láhev ukryli a besedovali bez vinného moku. Taková prvorepubliková Potěmkinova vesnice.
Pátečníci se scházejí i dnes - je to setkávání členů spolku Sisyfos (  http://www.patecnici.wbs.cz/).
Nechci ovšem psát ani o jednom ze záslužných spolků. Jen jsem si vypůjčila ten název pro páteční blog. Pátek je totiž takový výjimečný den, jeho odpolední část je zjevně nejkrásnější část týdne, a já se také právě proto v pátek odpoledne často scházím s přáteli. Jsou to takoví moji pátečníci. Na rozdíl od těch oficiálních my zde nevedeme hlubokomyslné debaty, ba naopak. Po pracovním týdnu je třeba vyprázdnit přeplněnou hlavu a tak zvesela plácáme blbosti a u toho popíjíme. Je to spíš taková pijatika, ale pročistí hlavu mnohdy víc než sofistikovaná beseda. Neopíjíme se, to už by naše játra nesnesla a zkazit si sobotu kocovinou nikdo nechce. Ale hezky si dáme víno nebo náš oblíbený sekt – to je pak varianta sektuálního večera, tlacháme a je nám dobře. Pravda, ke zvýšení vzdělanosti jako za Čapkových pátečníků to jistě nevede, spíš naopak. Z tohoto hlediska by asi bylo lepší, kdybych podobné akce vůbec nezaznamenala. A není vyloučeno, že v budoucnu bude ještě hůř. Sejdeme se v pokročilejším věku, budu vědět, že jsem chtěla sdělit tři věci, ale vzpomenu si jen na dvě.
Někteří z mých vrstevníků se s podobným problémem potýkají už nyní. Z únavy a přepracování. A to je potom zajímavé sledovat, jak se z toho vymotávají. Vedle zapomenutých událostí jsou tu najednou vypadnuvší slova či dříve běžně užívané termíny. Kruci, jak se to řekne, mám to na jazyku?
Problémů ovšem vyvstává víc. Když se začnu zamýšlet a začnu hledat sklerotické výpadky ve vlastní paměti, musím si přiznat, že ztrácím jistotu, že jsem schopna si ještě vůbec něco zapamatovat. Například můj dlouholetý zvyk, co nemám napsané, nevím. V poslední době si ale spoustu věcí zapomenu i zapsat. Dovedu tím své okolí včetně sebe zvláštním a těžko postižitelným způsobem deptat.
  Přesto se nad podobnými výpadky v pátek večer dobře bavíme. Zatím. Možná si jednou ani nevzpomeneme, že se chceme sejít. To už ale bude poměrně drsné Odnikud nikam. Dnes jsme ale ještě na pátečníky nezapomněli a posezení s dobrým vínem bylo příjemnou tečkou za pracovním týdnem. A navíc už dnes vím, že 17. prosince budu mít (budu-li živa a zdráva) autogramiádu v Benešově v knihkupectví Daniela.  http://www.knihkupectvi-daniela.cz/

Hezký konec revolučního týdne, ne? Pěkný víkend všem (a vítám nové stálé čtenáře, mám radost, že tady jste:-)

čtvrtek 19. listopadu 2009

Stáří

    Šla jsem ráno do práce, neochotně a na poslední chvíli, jako vždycky. Ve vedlejší ulici jsem narazila na starou babičku. Celkem normálně se mě ptala, jak se dostane do Havanské ulice. Pyšná na to, že vím kudy kam (při mém bídném orientačním smyslu se mi to nestává až tak často) jsem jí vysvětlila, jak se do kýžené ulice dostane. A chystala se pokračovat v neveselé cestě do práce, když tu se babička za mými zády rozplakala. „Víte, já tam bydlím, ale najednou nevím, kde to je.“
Probrala jsem se z ranní otupělosti a pohlédla na drobnou paní vedle mě. Skutečně vypadala, že si jen odběhla narychlo na nákup a teď se vrací domů, s klíčem v ruce.
  Jsem v poslední době nějaká přecitlivělá, asi už na mě leze advent, a tak jsem skoro zaplakala. Nicméně bylo mi jasné, že akce si žádá činy a tak jsem zatlačila deroucí se slzu a rozhodla se zbloudilou babičku doprovodit. Paní mi vyprávěla, že už se jí to jednou stalo, najednou přestane vidět, je dezorientovaná a neví, kde je. Ale mluvila normálně, bylo vidět, že v hlavě to má srovnané. Dovedla jsem ji do její rodné ulice, počkala, až odemkne a vrátila se zpátky na svoji školní trasu. Samozřejmě jsem se dostavila pozdě na dozor, což se neobešlo bez jedovatých komentářů, a zcela jistě to objevím i na výplatní pásce. V oddíle prémií, kde ale takřka nikdy nic není, protože ve školství se prémie nerozdávají. Tak tu stovku za dozory tentokrát oželím, protože si myslím, že padla na oltář dobré věci.
Přemýšlela jsem o tom cestou domů a nemohla jsem dospět k jinému názoru, než ke všeobecně známému poznatku, že stáří je hrozné.
  To je všude návodů a doporučení, jak být věčně mladý, jak si zachovat nevadnoucí svěžest, jak nepodléhat toku času… Ještě nikde jsem se nedočetla, co dělat, když mu podlehnu (myslím toku času, ne nějakému fešákovi).
  Pak se kdekdo diví, že starý člověk se cítí bezradný a neví, co si v dnešní společnosti počít.
Možná by někdo mohl sepsat manuál. Poznatek první by zněl, že mládí netrvá věčně. Navzdory reklamnímu ujišťování, že ano.
  A že staří budeme jednou všichni. Myslím tím opravdu staří, ne moje současné stáří, kdy jsem sice mládí na hony vzdálená, ale pořád ještě soběstačná. A v duchu se i mladá cítím, ač tlumočit to lidem tak kolem dvacítky je věc zhola nemožná. Nevěř nikomu nad třicet, heslo, které si i já dobře pamatuji. Nu, co naděláme, čas je prostě nelítostný.
„Staří budou všichni, jo?“ podivil se patnáctiletý synovec okázale. „Tak to bych tedy chtěl vidět.“
Nu, ukázat mu to neumím, na cestování v čase si ještě chvíli počkáme. Ale donutil mě změnit první bod mého imaginárního manuálu. „Až ve stáří pochopíte, že mládí netrvá věčně.“
Protože vysvětlovat teleti, že jednou bude býk, ba některý i vůl, je jako házet perly sviním. Rozhodla jsem se tedy alespoň pro minimální osvětu. Mladá generace přeci nemůže být tak otupělá. Pustila jsem jim Kocába,  http://www.youtube.com/watch?v=WKKQ7drsCbo ,kde dokonalé stáří představuje Josef Kemr. Přišlo jim to k smíchu. No, musím sebekriticky přiznat, že jako mladá jsem se tomu také pousmála.
Dnes už mě Josef Kemr v této své podobě straší ve snech.
Takže nechám každému, co svého jest, osvětu odkládám na neurčito a nezbývá mi než jen doufat, že ráno trefím do práce a následně pak i domů. I když nevíš dne ani hodiny…

středa 18. listopadu 2009

Třídní schůzky

  Po revolučním volnu jsem zase naskočila do pracovního koloběhu. Také trochu revolučního. Dnešek byl totiž ve znamení třídních schůzek. Naše škola žel prosazuje politiku scházet se co nejvíce, a tak dneska byly ZASE třídní schůzky.
Člověk nemusí být ani statistik, a přesto ví, že všeho moc škodí. Nebo má aspoň ten pocit. Většinou rodiče nemají čas lítat tak často do školy, a pokud dítě nemá problémy, vidí to i jako zbytečné. To je vidět i na rodičovské účasti předadventních třídních schůzek.
„Prosím, sdělte rodičům prospěch jejich dětí,“ přikazovala nám ředitelka na poradě, která se konala dnes odpoledne, aby pak zjistila, že polovina kantorů nemá dostatečné množství známek pro klasifikaci. Než ale vystartovala k verbálnímu protiútoku, jakýsi odvážný hlas se ozval z roku sborovny:
„Stejně nikdo nepřijde, tak je to zbytečné.“
Zbytek porady panovalo dusno. Když schůze skončila, pomyslela jsem si něco o promarněném čase a šla připravit třídu na setkání s torzem rodičovské veřejnosti. Sotva udeřila stanovená hodina, začali se rodičové trousit. Sotva jsem se pokusila schůzky zahájit, dorazili další opozdilci. A po třetím zdánlivě úspěšném pokusu, zazvonil někomu mobil, takže jsem zase musela zmlknout.
Nešlo ale o trapné ticho. Žádný z rodičů mých studentů nebyl protivný a neměl špatnou náladu. Jeden tatínek řešil pracovní spor a dvě maminky hledaly místo, kde sedí jejich bobánek. To bylo jediné vybočení ze standardu pravidelného setkávání. Proč musí být tolikrát za rok, nám nikdo kompetentní nevysvětlil.
Jeden otec se rozhodl, že začne u pramene a že se zeptá. Kýžené odpovědi se ovšem nedočkal. Nebyl, kdo by mu ji poskytl. Ve škole bylo jen pár rodičů a dezinformované učitelky. Zřejmě se vážně čekalo, že nikdo nepřijde.
Vysvětlování zbylo na mamince, pověřené nevděčnou funkcí členství ve školní radě. Držela se logiky, co je napsané, platí. To museli uznat i rebelující nespokojenci. Zvláště, když vzali v úvahu, že tady chtějí studovat jejich děti. Ze školy odcházeli s pocitem frustrovaného badatele, který nenašel odpovědi na své otázky.
Ne, že by se nesnažili. Někdy ale snaha nestačí. Je třeba vidět konkrétní výsledky. A ty bohužel nikdo nepojmenoval. Další třídní schůzky jsou naštěstí až v dubnu.






úterý 17. listopadu 2009

Orální historie

Nakonec mě sedmnáctého, jako vždy, přemohla nostalgie. Už je to tady, musím o tom mluvit, přes všechny svoje silné řeči jsem dojatá, chci vzpomínat. Ráda na to vzpomínám, byla to ojedinělá událost a jsem ráda, že jsem se jí zúčastnila. Mám ráda sedmnáctý listopad se všemi jeho nedostatky, stejně jako máme rádi své nezdárné děti. Prošla jsem si znovu průvod z Albertova, zašla do skanzenu na Staromáku. Hezké to bylo.

 Pamatujete si na úchvatnou porevoluční scénku Jiřího Lábuse a Oldřicha Kaisera, kteří naprosto dokonalým způsobem parodovali školní zkoušení na téma 17. listopad?
  www.youtube.com/watch?v=ITaQGPE2vMQ
Tenkrát jsem to, jako aktivní účastník listopadového dění, vnímala trochu rozladěně. Tímto způsobem přeci nebude nikdo pád komunismu prezentovat? Čas oponou trhnul a dnes, sama před katedrou, zažívám de ja vu. Oni to věděli už tenkrát, já se ke svému poznání musela prokousat nánosem porevolučních let.
Pro dnešní děti je většinou 17. listopad srovnatelný s pravěkem. A není se čemu divit. Narodily se po revoluci, vyrostly ve svobodné zemi, a kdo by se v pubertě zajímal o nějakou minulost? Také jsem v dětství považovala Pražské jaro a Dubčeka za dinosaury, přitom jsem se narodila krátce před upálením Jana Palacha. K poznání prostě musí člověk dospět. Ale připomínat se musí neustále. Ať už slovně nebo obrázkově. Proto zkusím doporučit novou knížku Ondřeje Sedláčka Předlistopadová jablka, která naplňuje oblíbený reklamní slogan dva v jednom. (A pak, je to i moje nakladatelství:  http://www.jalna.cz/. )Takže mám radost, že se jim tak daří.
  Autor zde rekapituluje své předrevoluční dětství i porevoluční dospělost a celý zdařilý opus provázejí vynikající dokumentární fotografie. Kniha pro současnost jako dělaná. Vidět i slyšet. Komenský by se jistě radoval. Jen najít odpověď na autorovu otázku, co Listopad dal a vzal, je těžká. Nelze odpovědět jednou větou, jak po nás většinou požadují ve škole. Je to spíš úkol pro lékárnické váhy. Nicméně jedno odpovědět umím. Je dobré, že se to stalo, že jsme zazvonili klíči, a vydali se jinou cestou. Že není taková, jakou jsme si v mrazivé listopadové euforii představovali, je už naše vina. Možná, že při příležitosti dvacetiletého výročí je načase nahodit výhybku (nikoliv ovšem zpátečku, jak se někdy zdá) a vydat se zase trochu jinou cestou. Ke slušnosti, toleranci a charakteru. Myslím ale, že to už je na další generaci. Naše se musí hlavně snažit, aby se na ty předrevoluční šedivé roky nezapomnělo.
   A k tomu je Ondřejova knížka báječný první krok. Protože nejlepší pro pochopení historie je vyprávění pamětníků (neznamená to ovšem, že pamětník musí mít vousy pod kolena a třesoucí se hlas, naopak). Vzpomínky těch, co dobu zažili čili, jak se dnes moderně říká, orální historie, jsou základem pro zachování naší kolektivní paměti. A ta je pro nás hodně důležitá. Jinak bychom byli postiženi kolektivní sklerózou a ta by nás donutila dějinné chyby zopakovat. Což zcela jistě není žádoucí, proto vítám knihu Předlistopadová jablka i s tím rizikem, že některá jablka nepadají daleko od stromu. Ovšem v některých případech je to hodně dobře.
   Přečtěte si Ondřejovu knížku a zamyslete se nad svými porevolučními jablky. A hezky oslavte dnešní výročí. Také slavím, protože i přes všechna negativa zatím je co slavit.
Pouštím si Kryla a Kubišovou a u sklenky vína rekapituluji. Že to ale uteklo….


pondělí 16. listopadu 2009

Sametové postesknutí

   Na nástěnce stálo, že je třeba připravit program pro studenty. U příležitosti dvacátého výročí sametové revoluce. Kdo má, ať přinese vlastní dobové fotografie.
Otráveně jsem se zašklebila při představě další nezaplacené povinnosti a pro jistotu se podívala na kalendář. Bohužel, žádné školení, do práce musím.
 Vyprávím o revoluci napříč všemi ročníky. Každý rok, dobrovolně a ráda. Když to ovšem dostanu příkazem, až příliš mi to zavání minulým režimem, a věkem unavený spící čertík ve mně se rázem probudí a vzepře. Musím? Nic nemusím, umřít musím, tvrdíval můj dědeček a já se toho hesla statečně držím. Proč bych navíc měla připravovat něco, čeho stejně budou plná média? Dvacet let je dvacet let.
   Kdysi dávno jsem s mladickým elánem zkoušela přenést na studenty tehdejší listopadovou euforii. Zaníceně a kreativně. To jsem ještě nic nevěděla o syndromu vyhoření. Potom jsem začala vnímat čím dál hlasitější útoky médií, že se dějiny dvacátého století neučí, že se tomu učitelé vyhýbají, nechtějí to učit a spoustu dalších neověřených nesmyslů. Neustále. Bojovala jsem s větrnými mlýny pravidelnými besedami s politickými vězni. Marně. Zmiňovala se o tom i v tisku, ale to nikoho nezajímá. Jo, takhle kdybych během výuky znásilnila nějakého studenta, hned by byl mediální zájem. Ale copak někoho zajímá dobře odvedená práce?
Teď vyšlo dokonce ministerské nařízení, které doporučuje věnovat se moderním dějinám  http://www.msmt.cz/. Že se tak už dávno děje, nikoho nezajímá. Dle mediálního obrazu je v naší zeměpisné šířce dějepis jen o datech a končí někdy po první světové válce. Tak to je a přes to vlak nejede. A protože stokrát nic umořilo i vola, natož pak mě, rozhodla jsem se pro vlastní stávku.
  Letos se ode mě o sedmnáctém listopadu nedozvíte ani slovo. Ať to za mě udělají novináři, když jsou tak chytří. Nebo to mohu postavit jako adekvátní k učitelskému snižování platů. O kolik procent dolů, o tolik méně budu vykládat. Zákon trhu ve škole.
  A dětem doporučím, jestli chtějí pochopit revoluční souvislosti, ať si udělají vlastní revoluci. Je, myslím, na čase.  Komunistů na odstranění je tady i dvacet let po revoluci víc než dost, slušnost a tolerance jsou v zásadě cizí slova, kdo bere úplatky, tak se nezblázní, jak tvrdil docent Chocholoušek, takže co s tím?
Zpátky do ulic…


neděle 15. listopadu 2009

Josef Čapek na Hradě


Poklidné listopadové odpoledne je jako stvořené k nějakému kulturnímu zážitku. Rozhodla jsem se pro Josefa Čapka. Na Hradě má úžasnou výstavu, která sice trvá až do 17. ledna, ale co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek.
Píše se o tom v poslední době často, chystá se stávka v MHD. Souhlasím. Doprava na Pražský hrad totiž byla jakousi předzvěstí stávky. Chaos a zmatek. Ač nikde nebyly žádné informace, všechny tramvaje jezdily přes Letnou. Čímž tam zákonitě vznikl špunt a tramvaje se štosovaly až dolů na Milady Horákové. Dostat se tedy na zastávku Pražský hrad v domluveném termínu byl úkol takřka nadlidský. Nicméně díky mobilní technice jsem se domluvila se svými výstavními společníky,a před Jízdárnou Hradu jsme se nakonec našli. Na druhou stranu cestování ztratilo punc každodennosti a šlo o vzrušující dobrodružství.
To by mohla potvrdit skupina cizinců, která cestovala tramvají číslo 22, která se běžně na Letné nevyskytuje. Docela žasli, kam je MHD dovedla, takže poznávají kouty Prahy, kam by se normálně nevydali. Něco jako bonus CK.
Jejich anabáze byla provázena poměrně hlasitou gestikulací. Zpočátku jsem se domnívala, že jde o jejich běžný dialog, během krokové rychlosti tramvaje kolem fiktivního tunelu Blanka jsem pochopila, že zabloudili. Dobrá zpráva byla, že jsem jim trochu rozuměla. To bylo ale jediné. Doprava byla dnes tak kreativní, že jsem se v ní nevyznala ani já, jako domorodec. Naposled jsem zahraniční grupě zamávala v okamžiku, kdy panicky vyskakovali z tramvaje v domnění, že další je doveze na místo určení. Netušili ovšem chudáci, že u nás je lživý i jízdní řád tramvaje číslo dvacet dva.
Nicméně já jsem statečně pokračovala, jsem zvyklá a vím, že se nakonec někam dostanu. Dojela jsem na Pražský hrad a trpělivě vyčkala svých kulturních kolegů. Bylo zřejmé, že i oni si v MHD vytrpěli své a také o tom cestou na Josefa Čapka mluvili.
„Na výstavě se uklidníme,“ snažila jsem se o pozitivní přístup.
„Možná,“ připustila opozice. To už skýtalo základ pro úspěšné odpoledne.
„Cena 180 korun, sleva 110,“ předčítala jsem zásadní informace u vstupu a zároveň se domáhala vysvětlení, kdo má nárok na slevu.
Nedostalo se mi odpovědi, pokladní zjevně nedisponovala zájmem bavit se s dotěrnými návštěvníky.
Nebudu to protahovat, zaplatili jsme a výstava za tu cenu stála. Josef Čapek byl mistr. Já osobně ho mám radši než Karla a dnešek mi to jen potvrdil. Nejvíc mě fascinovaly jeho kresby z koncentráku. Nedovedu si představit, že sedím někde v Sachsenhausenu s gestapákem za zády a jsem schopna něco malovat. Něco krásného. Jo, jsou holt lidi, které bychom měli zasadit do zlata.
  Já začala propadat depresi, když mi učitelka ve třetí třídě řekla, že moje obrázky se trochu podobají patlanicím.
Ztratila jsem tím pádem veškerou uměleckou invenci. Když bych pak seděla v koncentračním táboře, zcela jistě bych nebyla schopna vyplodit ani čárku.
Výstava mapuje celý Čapkův život. Zahrnuje hravé obrázky i meditativní sondy do temných hlubin lidské existence. Svébytnost, originalita a vnitřní Čapkova svoboda. Navíc poslední retrospektiva byla v Praze v roce 1979, takže jde i o věc, která tady dlouho nebyla.
    Ovšem člověk musí mít na umění náladu. Já jsem ji tentokrát měla. Odcházela jsem naplněna pozitivními dojmy a spokojená. Potom ještě sklenka vína a domů. Odpoledne s Josefem Čapkem stálo za to. Doporučuji.

sobota 14. listopadu 2009

Babička

    Nehodlám zde vytvářet jakýsi plagiát a konkurovat Boženě Němcové a její Babičce. Můj dnešní text je vzpomínkou na moji vlastní babičku, Marii. Dnes by měla narozeniny. Sté!
Je to neuvěřitelné. Celé jedno století. Narodila se vlastně ještě před první světovou válkou. I mně se to zdá neuvěřitelné, co teprve malým dětem. Napadlo mě to cestou z nákupu, když jsem náhodně vyposlechla, jak se takový pětiletý capart vyptává dědečka, co bude, až umře. A přitom dědeček byl fešák, stál by za hřích. Ovšem pro dítě to byl zjevně dinosaurus, přestože podle vzájemného zaujetí v rozhovoru spolu měli hezký vztah. Mrňous navrhoval svému prarodiči, aby neumíral v nemocnici, že lepší to bude doma.
„Mohli bychom se pak nastěhovat do tvého bytu,“ meditoval hlasitě ten malý uzurpátor. „Ale nesmí to trvat moc dlouho,“ zjevně interpretoval nějaký náhodně vyslechnutý dospělácký rozhovor. Nakonec se s dědou dohodli, že to nebudou řešit a vyrazili k Erhardtovi do cukrárny. Osladit si to hořké téma.
    Rozhovor mi připomněl pomíjivost všeho. Nechtěla jsem svoji babičku nikdy vystěhovat z jejího bytu. Ale když mě nutila poslouchat a dodržovat nějaký řád v okamžiku, kdy se mi to vůbec, ale vůbec nehodilo, klidně jsem jí řekla, že až umře, bude od ní pokoj. Bylo mi nějakých sedm, ale ještě dneska se za to stydím. Jak to asi bude mít za pár let ten sebestředný prcek?
Jeho babička je určitě kočka. Jako ostatně všechny dnešní babičky. Když znovu poněkud drze vzpomenu Babičku Boženinu, pak šlo o ženu stařičkou, v šátku a s hlubokým kapsářem, ze kterého vytahovala dárečky pro svoje vnoučata. Bylo jí padesát pět let.
Dnešní bábušky v tomto věku se svými vnoučaty smskují, skypují, případně farmaří na facebooku(to není narážka na nikoho, to je moje maminka, alias babička svých vnoučat:-)
  Zatímco tehdy babičku přivezli koňským povozem, dnešní babičky sami přisviští svým vlastním vozem. Tedy v případě, když mají čas. Péče o vnoučata už dávno není jejich prioritou, mají svůj, plnohodnotný aktivní život, a vnoučata jsou jen jeho příjemné zpestření, nikoliv náplň. A z kapsáře, kdyby nějaký na svých módních outfitech měly, by vytahovaly nový ipod, mobil či čtečku, jinak by se s nimi vnoučata nebavila. A ony sami to mnohdy ke svému aktivnímu životu potřebují.
    Já sama si svoji vlastní babičku pamatuji jen v šátku a zástěře. Prostě typická babička své doby, žádná žena v aktivním věku. Sto let je sto let. Dost jsme se hádaly, snad proto, že byla štír, divoký a svérázný. A já to s ní tehdy neuměla. Dnes by to jistě bylo jinak, ale to je ta daň za neznalost mládí. Přesto na babičku ráda vzpomínám a dnes jí, byť jen v duchu, přeji všechno nejlepší. A připíjím dobrým svatomartinským. Na to, že její život nebyl jen Odnikud nikam, ale stál za to. A sté narozeniny je třeba náležitě oslavit.

I babička se vdávala-první zleva, bylo jí 26let.

pátek 13. listopadu 2009

Pátek třináctého

    Od samého božího rána slyším hlubokomyslná zamyšlení nad významem pátku třináctého. Taková lehká mediální hysterie. Kdosi dokonce hodlal na téma pátek třináctého uspořádat odborný kongres. Někteří naopak prosazují názor, že v pátek třináctého by měl člověk zůstat doma, popíjet dobrý čaj,číst knížku a nepokoušet osud.
No, něco na tom je. Jenom nevím, jak by to mělo vypadat prakticky. Zavolat do práce, že je pátek třináctého a vrozená pověrčivost mi nedovoluje vydat se mezi lidi? Nebo do sluchátka chraplavě předstírat chřipku, nejlépe prasečí? Myslím, že lepší by bylo to druhé. Je to takové úderné a taky aktuální, když si uvědomíme, jak nás chřipkovou epidemií média masírují. U nás ve škole se zpráva o prasečí chřipce rozšířila rychlostí blesku a už pomalu žádné dítě do školy nechodí. Bojí se.
   Na druhou stranu pověrčivost pátku třináctého může být devalvována, když budete v tak astrálně napjatém datu lhát a vymýšlet si neseriozní výmluvy?
Také je třeba vyřešit otázku, co třeba s potencionálním nákupem. Můžu vyrazit do Billy nebo by se ta riskantní výprava měla nechat na další den? Míním se totiž vydat napospas všem vlivům hvězd, které pátek třináctého nabízí. A Billa na Letné má tolik stinných stránek, že nákupy jsou riziko i ve dnech, které nesou normální datum. Čtrnáctého člověk už konfliktům nepřikládá tak fatální význam.
Podle mého by bylo nejlepší, kdyby se třináctého stalo dalším státním svátkem. Aby se člověk nemusel potýkat s pudem sebedestrukce. Přitom lidí věřících na magickou sílu třináctky je víc než dost. Jedna známá mi kdysi vyprávěla, že v pátek třináctého je celý den jako paralyzovaná. Vždycky čeká nějakou hrůzu, protože v pátek třináctého prostě musí přijít. A vkládá přitom naději do minimalizace podobných pátků. Rozumím tomu tak, že letos nebyla moc nadšená, dnešní pátek třináctého je od ledna už třetí. No, napadlo by vás, že i datum v kalendáři může být statisticky zpracováno? Statistika přitom nuda je…
Nelze ovšem vyloučit, že časem nabude podobné magičnosti jiné datum. Možná si dokonce na tom někteří podnikavci vybudují živnost.
Předpokládám, že půjde o velmi lukrativní a atraktivní job.
Trochu potíž bude s reklamou. Vymyslet něco na pátek třináctého nebude nejjednodušší. Zatím existuje jen horor, jeden z mála, který jsem viděla až do konce. A pěkně mě tehdy vycukal. Jeho další klonované díly už ke mně nepronikly, ale díl první mám dosud v živé paměti. Je pravda, že i dnešek byl v něčem malinký horor. Ale to už k poslednímu pracovnímu dni patří – únava, stres, vyčerpání.
Naštěstí se nestalo nic zásadního, je večer a dramatické datum se chýlí ke konci. Já osobně ale mám datum s třináctkou ráda. Je dobré jít občas proti proudu.


čtvrtek 12. listopadu 2009

Stravování ve školní jídelně

    Jedli jste někdy ve školní jídelně? Myslím jako dospělí?
Jestliže ne, nepochopíte, o čem píšu.
A to vůbec nechci rozebírat vděčně nabízející se téma, že se tam jedí blafy, protože to zdaleka vždycky není pravda. Já třeba chodím do jídelny, kde vaří skvěle.
    Mě spíš zaujalo to prostředí. Kultura stolování tady totiž dostává brutálně na frak.
Stále je totiž v aktivním provozu staré vojenské heslo, že kdo zaváhá, nežere. Dlouhý had řvoucích dětí před výdejovým okénkem se divoce vlní, jakmile se dozorující učitel nedívá, nastává hromadné předbíhání a boj tělo na tělo o první místo.
    Následuje další fáze závodu, a totiž, kdo bude první u stolu, kdo to do sebe nejdřív nahází, aby následovala etapa co nejrychlejšího úprku z místnosti. Zvláštní kapitolou nevypsaného soutěžení je boj o nejvíce pošpiněný stůl, případně o nejhlasitější řev.
   Občas si myslím, že i když se kuchařky snaží, ve školní jídelně je to bezpředmětné. V tomto zoufalém prostředí někdo na nějaké vychutnávání pokrmu ani nepomyslí. Sice heslo našich babiček, že při jídle se nemluví, už je dávno překonané, u oběda se má diskutovat. Tady ale zjevně není o čem. Dětem se totiž nesdělil ten zásadní jev, že diskutovat ano, nikoliv ovšem řvát.
   Pojem vychutnání si jídla, či nedej bože gurmánství, je ve školní jídelně slovo cizího původu. Oni nevnímají, co jedí. Největším zážitkem z jídelny je hodit po Marušce knedlík, případně učitelce pod nohy banánovou slupku. To je pak zážitek, češtinářka letí jak namydlený blesk. K čemu nějaký zážitek z jídla? Taková úča mezi špagetami, to je sousto!
Jako by se naše nejmladší generace nevědomky vracela proti proudu času, kdy bylo zvykem házet vše použité za sebe, v lepším případě pod stůl.
Ráda bych vedla děti k lepšímu stolování. Aby se později necítily trapně ve společnosti, až náhle nebudou vědět, co s kterou vidličkou a kam že to vlastně patří ubrousek? Jenže kde nic není ani smrt nebere. O tento druh výchovy zjevně není zájem. Pravda, ono když se člověk kriticky rozhlédne kolem sebe, zjistí, že skoro všichni dospělí neumí držet příbor, u jídla řvou, bezostyšně sahají sousedovi do talíře a ubrousek slouží maximálně tak k načmárání nějaké blbosti. A to nemluvím o srkání, mlaskání, mlácení lžičkou do hrnečku či drhnutí příborem o talíř.
Je to díky školním jídelnám, kterými jsme všichni prošli, anebo je to plebejství tak hluboko v nás?
Člověku až zatrne, když si uvědomí, kolik jídelních neznabohů chodí po našem malém českém světě. V dětství to můžeme vnímat jako roztomilou úchylku, ale co až vyrostou a funkce vidličky jim zůstane stále utajená?
Napadá mě, jestli by se buranství u stolu nedalo léčit nebo alespoň usměrňovat? Třeba dietou nebo přídělovým systémem základních potravin. Pro řadu obézních by mohlo jít o vítanou změnu.
Ulevilo by se restauracím, ale i přecitlivělým jedincům. Často mě totiž paralyzuje čísi srkání, mlaskání nebo chroupání (to je ale daň mé vlastní idiosynkrazii). Nikdo se nad tím ani nepozastaví stejně tak jako nad salámem z papíru.
Proto bych také nenavrhovala žádné drastické metody výchovy ke slušnému stolování. Kdyby nepomohla dieta ani přídělový systém, možná by nakonec stačilo, kdybychom zrušili školní jídelny.
Kdyby se totiž jedlo v luxusním prostředí a muselo se za to zaplatit, třeba by i ty děti přestaly závodit v rychlosti a pokusily se přemýšlet o významu stolování. Něco jako kultura stravování ve Francii. Klídek, pohoda a kultivovanost. Něco, o čem se nám může jen zdát.
Tak já jdu radši spát. Je mi těžko po dnešním obědě ve školní jídelně. Pořád mi totiž ještě hučí a zaléhá
 v uších. Dobrou…


středa 11. listopadu 2009

Martin na bílém koni



Martin na bílém koni letos nepřijel. Zjevně mu říjnová vyjížďka postačila, koník si odpočine, načerpá nových sil a kolem Vánoc bude mít dostatečné množství prostoru pro své bělostné orgie. Často to bývá jen zbožné přání, ale já jsem toho názoru, že čím míň sněhu (mluvím o městské aglomeraci) tím lépe. Mnohem radši než sněhovou vizitku mám jinou tradici spojenou s Martinem. A to svatomartinské víno (a už se zároveň těším na Beaujolais Nouveau, které dorazí třetí listopadový čtvrtek).

  Na svatého Martina se poprvé připíjí mladým vínem z podzimní sklizně. A pokud se mladé vyvede, znamená to, že bude kvalitní celý ročník (pořád mluvím o víně:-)).
Tato záslužná tradice přetrvává už od doby císaře Josefa II (nějak si v listopadu s tou historií nemohu dát pokoj, je to už takové moje Odnikud nikam).
  Za císaře pána totiž touto dobou končila námezdním vinařům služba u bohatých sedláků. A protože
o práci se báli i tehdy, bylo třeba dohodnout zaměstnání i na příští rok. A to se právě dělo na svatého Martina, při skleničce (skleničkách) již jiskrného vína. Teprve tehdy si směli tím vínem přiťuknout, jinak by práci nedostali.
Zcela logicky byly podobné aktivity provázeny hodováním a bujným veselím. Aby také ne, vždyť sklizeň již byla v bezpečí pod střechou a za dveřmi čekal klidný Advent s předvánočním půstem.
Přestože dnes to máme trochu jinak- sklizeň je všem (opět mluvím o městě) ukradená, přebytky zemědělci vylévají do pole (to mluvím o mléku, kdyby tam lili víno, asi by se dostavilo mnohem víc čumilů), Advent rozhodně není klidný měsíc, a o půstu už vůbec nemluvím. Přesto zvyk svatomartinského vína přetrval a přetransformoval se na přátelské setkání u dobrého vína. Nějaký sofistikovaný důvod pro popíjení se vždycky musí najít. Četla jsem ale i vznešenější frázi - že jde o čas, kdy lidé rádi v době vrcholícího podzimu využijí příchodu mladého vína jako příležitosti pro pobavení a setkání s přáteli.
Musím uznat, že to zní mnohem lépe. Ale ať tak nebo tak, svatý Martin je tady a s ním i čas dobrého vína.
   Na závěr proto přidám odkaz na kvalitní vinotéku:  http://www.vinobox.cz/ a přeji pěkný večer se skleničkou nějakého dobrého vínečka.


úterý 10. listopadu 2009

Stávka

   Dnes měla být stávka MHD. Dopravní podnik hodlal způsobit chaos a zmatek (tedy ještě větší chaos a zmatek, než který běžně v Praze panuje). Trochu jsem se těšila, že budu mít legální absenci, protože pěšky se do práce nedostanu. A trochu jsem byla zvědavá, jak se nastalý problém vyřeší.

   Všude se najednou objevilo plno chytrých řečí, jak je stávka nezodpovědná, nedomyšlená, jak si berou za rukojmí Pražany- obzvlášť oblíbená fráze Pavla Béma. Ještě nikde jsem se ale nedočetla, jak situaci řešit. Pak se kdekdo diví, že takový běžný pasažér neví, co dělat a na čí stranu se přiklonit.
   Já třeba nerada jezdím MHD alias sockou, protože mám pocit, že v těchto prostředcích ztrácím lidskou důstojnost.
  „To je ale přezíravost,“ podotkla ironicky kolegyně, vášnivá zastánkyně tramvají, takže jsem se nad svým výrokem hluboce zamyslela.
Možná bych neměla svoje soudy sdělovat veřejně a tiše MHD bojkotovat. Už jsem se o to několikrát snažila, když se mi bohužel porouchalo auto. Vzala jsem tedy opět socku na milost, aby mě tam vzápětí okradli. Přesněji řečeno, pokoušeli se okrást. Ale zmobilizovala jsem své slábnoucí síly a cestujícího tmavší pleti, který na rozdíl ode mne zcela jistě necestoval s řádně označenou jízdenkou, fyzicky inzultovala. Ne snad, že bych byla od přírody rváč a násilník, ale, patrně instinktivně zvyklá ze školy, když sáhl po mé tašce, automaticky jsem ho zfackovala. Tak se lekl, že vypadl ze čtrnáctky jako namydlený blesk. Já se rozklepala vzápětí, ale pochvalné mručení ze zadních řad mě pozvolna uklidňovalo. Nicméně bylo zjevné, že kdybych se nebránila sama, nikdo by mi nepomohl. Socka je holt socka.
Fakt jsem se vyděsila. Nemohla jsem ovšem nezaznamenat, že podobně postižená nejsem v pražské hromadné dopravě, jak je všeobecně známo, ani zdaleka jediná.
„Nemáš s sebou vozit nic cenného,“ vysvětlili mi v práci velkoryse.
Pochopila jsem to tak, že když MHD, tak bez tašky, bez dokladu, v obleku IPCHO a vybavena ostrými lokty a okovanými botami.
   Musela jsem uznat, že řidiči za to nemohou. Kdo ale nese za neutěšený stav pražské hromadné dopravy zodpovědnost?
Rozhodla jsem se nad tím zamyslet. Nemůže jít přeci o žádnou velkou vědu.
    Příležitost se naskytla v souvislosti s chystanou stávkou. Byla ohlášená a akceptovat ji tudíž není nijak složité. Chtěla jsem, když už jsem byla označena za přezíravou vůči MHD, přijít věci na kloub.
Zjistit, kde je jádro pudla, je v našich reáliích takřka nemožné. Zarazil mě už ředitel Dopravních podniků. Muž, který byl šéfem televizní společnosti, najednou vede MHD. Jak tomu může rozumět? To je jako bych já se stala ředitelkou nemocnice. Hodně mi to zavání jakousi trafikou, ostatně jako vše tady. A jelikož se říká, že ryba smrdí od hlavy, tak kdepak bude ono jádro pudla?
Najednou jako by vše bylo jasnější. A vzhledem k tomu, že tento muž je jistě majitelem skvělého manažerského platu a zjevně nikdy nejezdí do práce MHD, co víc dál rozebírat?
  Je zřejmé, že vyléčit pražskou nemocnou dopravu nebude žádná legrace. Asi proto, že se nejde po příčinách choroby, ale jen po následcích. Přitom kdyby se začalo od podstaty, šlo by všechno jako po másle. Jenže cestující v MHD jsou z hlediska řešení problému nepodstatní. Narvat je do jednoho vagonu jako dobytek (často tak cestuji směrem na Letnou), kultura cestování je zjevně pojem neznámý. Ale stejně tak neznámá je důslednost ohledně placení jízdného. Já jako starý blbec načerno nikdy nejezdím. Kolik lidí ale ano a nikdo je vůbec nekontroluje? Pak se cítím jako dvojnásobný blbec, protože mám pocit, že ty peníze, které nedostanou z těch drsoňů, vymlátí z nás, poctivých troubů. Anebo z řidičů, kteří nastavují svoji kůži za neschopný management. Jasné je, že lepší to hned tak nebude. Cestující si budou muset zkrátka zase připlatit a pěkně dlouho počkat. Bezmocní. A pan ředitel si bude dál vozit zadek v limuzíně. Pěkné to tu máme.
  No, a nakonec se stávka odkládá. Město přihodilo 900 milionů. Zajímalo by mě, kde je tak rychle vzalo? A jak to, že to najednou jde? Vůbec to nechápu.

  A do toho naše prasečí chřipka, takže nakonec se důvod k legální absenci našel úplně jinde. Bude ředitelské volno kvůli nemoci. Snad konečně dokážu vyléčit svůj trvalý (doufám, že ne černý) kašel. Kdybych totiž šla marodit, tak se moje výplata smrskne hluboko pod hranici životního minima. Ledaže bych šla do stávky a město něco přihodilo? Těžko, školství tady nikdo nepotřebuje tak akutně jako tramvaje. Je to prostě Odnikud nikam.

pondělí 9. listopadu 2009

Pád berlínské zdi

   Do třetice všeho dobrého (nebo zlého) a dnes opět z kalendáře vykukuje jedno výročí. Tentokrát ryze současné a aktuální. Před dvaceti lety padla berlínská zeď. Možná se pletu, ale zdá se mi, že s odstupem času podobné události bagatelizujeme. Ostatně i v příslovích se mluví o léčivé síle času, ač tady má čas spíše úlohu zapomnění.
  Jeden historik mi vysvětlil, že je za tím strach z odpovědnosti. Mnozí ji s léty ztrácejí, protože se jim nehodí k jejich současnému postavení. Někteří ji neměli nikdy. O čistém štítě nemají ani ponětí, protože musí neustále bojovat o další a další výhody.
Někteří se pak tváří (alibisticky), že se tenkrát tak moc nestalo, že se vlastně za socialismu nežilo až tak špatně a bourání zdi byla vlastně brnkačka. Občas se pak stane, že se do svých výroků tak zamotají, že jim sami věří.
Bojuji s tím, jak se dá. Ne, že bych byla nějaký zásadní mravokárce. Ve skutečnosti jsem tím vším spíš otupělá. Přesněji řečeno, ztrácím energii. Dnes se mi jí ale dostalo v dvojnásobné dávce. Pozvala jsem mezi děti paní Hanu Truncovou. To je dáma z Konfederace politických vězňů. Zažila komunistický kriminál. Nejenže ji nezlomil, ale ještě je ochotna o svých zážitcích vyprávět současným pubescentům. Výkon hodný obdivu.
   Trochu jsem se bála, co ti moji dospívající divoši vyvedou. Jsou zvyklí na klipovitost, rychlost, youtube… Naslouchat moc neumějí.
  Dneska si s nimi totiž nikdo moc nepovídá, což je trochu chyba, protože pradávné domácí černé hodinky měly hodně co do sebe. Zbývá jediná možnost, jak je naučit poslouchat, a to je šokovat je něčím, co nečekají. Jenže šokovat nelze denně a tak se projevuje potřeba tvrdit (alibisticky), že poslouchat prostě neumějí.
Paní Truncová je dostala. A oni zase dostali mě, protože byli milí, pozorní, slušní a hlavně, naslouchali. Přitom si snad uvědomili, že to bourání berlínské zdi nebyla pouhá formalita. Hlavně aby jim došlo, že to všechno nebylo zadarmo, že to byl boj. A že zodpovědnost není sprosté slovo.
  Řekla bych, že návštěva paní Truncové byla důstojnou připomínkou berlínského výročí. Jen se trochu bojím, aby to nebyla jen kapka v moři.

Pěkný den byl paradoxně zakončen šokující zprávou. Do školy nám pronikla prasečí chřipka. Vskutku šok. Zdá se, že šokovat opravdu musíme za každou cenu. Můj týden trvající nepříjemný kašel rázem získal jiné dimenze:-)Uvidíme, co přinesou příští dny, ale radost z toho nemám.

neděle 8. listopadu 2009

Bitva na Bílé hoře

 Je ten listopad jedno výročí za druhým. Jsou lidé, kteří to registrují, a jsou jiní, kterým je to fuk. Nevím, jestli je to dobře nebo ne, ale patřím k těm prvním. Vždycky mi s příslušným datem naskočí historická událost. Někteří by to označili jako úchylku, nicméně já si nemohu pomoci.

  Včera to byl exkurz do nedávného socialismu, dnes je to bitva na Bílé hoře. Ta je totiž jedním z mála pojmů, který si takřka každý z hodin dějepisu pamatuje. Nikdo neví, kdy to bylo, ale že byla bitva na Bílé hoře, vědí vskutku skoro všichni. Vždycky mě zajímalo, proč zrovna tato událost tak utkvěla v hlavách národa dějepisu nikterak nakloněného. Že by díky Cimrmanovi? Nebo možná pozůstatek romantického devatenáctého století, které Bílou horu totálně démonizovalo a heroizovalo. Palacký údajně nikdy nešel do obory Hvězda, protože nevstoupí na místo, kde byla česká státnost tak brutálně podupána. Patetické, že? Přesto nám to nějak vešlo do krve a mnozí jsou přesvědčeni, že touto šarvátkou nedaleko Prahy začala německá tyranie statečných Čechů. Sama jsem se to kdysi také učila. Ale jak je notoricky známo, všechno je jinak. Moje dnešní informace o bělohorském střetnutí jsou už úplně jiné.
  Zajímavá shoda okolností je, že i tehdy, v roce 1620, byla neděle. Stejně hnusná a zatažená jako ta dnešní. A jak už to tak v neděli bývá, mnozí vyspávali kocovinu. I naši stateční vojáci. Někteří se zapomněli v pražských nevěstincích, a tak když dorazili na bojiště, bylo po všem. Jako vždy.
Pověst praví, že jen hrstka statečných Moravanů se do posledního muže bránila u zdi letohrádku Hvězda. Ve skutečnosti tam uvízli v obklíčení, a jelikož utéci nebylo kudy, nezbývalo jim než bojovat. Vzápětí se z toho vytvořila hrdinná legenda. Jak typicky české, přestože to byli Moravané. Takové Odnikud nikam v 17.století.

  Poté jsme údajně tři sta let úpěli. To úpění je vyjádřeno barokním slohem. Ovšem zdá se vám baroko jako něco útrpného? Koukněte třeba na chrám na Zelené hoře  (to je nějakých barevných hor- to mi ale došlo až teď). Pro mě je to jedna z nejkrásnějších staveb vůbec, tak jaképak úpění? Prostě všechno je jinak. Ale tu bitvu si dnes připomínám. Už jen proto, že vychází na neděli a že kolem letohrádku Hvězda je úžasná procházka. A také můj synovec Petr má narozeniny, je mu patnáct let. To už je skoro dospělý chlap. Sice o bitvě na Bílé hoře neví nic, ale koho by to v patnácti letech zajímalo, že? Tak všechno nejlepší:-)


sobota 7. listopadu 2009

VŘSR

Dnešní den mám už asi navždy spojený s představou lampionového průvodu. Jako malá holka jsem se na ten světelný rej docela těšila. To bylo v dobách, kdy jsem netušila, proč se vlastně se zapálenou svíčkou na tyči v listopadovém sychravém odpoledni povinně promenujeme. Pak jsem zase chvíli nechápala nelogičnost oslavy říjnové revoluce v listopadu, aby mě pak tyto akce s nastupující pubertou přestaly zajímat. Ovšem omluvit se z podobných trachtací nebývalo až tak jednoduché. Hned ráno nás totiž spočítaly bystré oči pečlivých soudružek učitelek a matematickou vsuvku vzápětí vystřídal nekompromisní příkaz.
„Sraz je ve čtyři hodiny před školou!“ sdělovaly nám se železnou pravidelností kantorky, za nimiž na nás shlížela z obrazu kamenná tvář Gustáva Husáka.
Příkaz mi v době vzdorného dospívání připadal nelogický. „Ve čtyři? To už máme po odpoledním vyučování! A já musím pro bratra do školky, protože oba rodiče pracují!“
Soudružka neochotně uznala, že jde o legitimní, byť poměrně výstřední důvod. Chvilku bojovala se stranickým přesvědčením a pak mi sdělila. „Tak přiveď bratra s sebou. Lampión mu půjčíme!“
Nemohla si dovolit předvést na sčítací „buzerplac“ o jednu poslušnou ovečku méně, to by jí soudruh ředitel pěkně vytmavil.
„Ještě upozorňuji,“ dodala ve snaze zpacifikovat naši viditelnou snahu nezúčastnit se povinné školní akce, „že docházku kontroluji přímo na místě a osobně. A nezapomeňte náhradní svíčku,“ přidala těžko pochopitelný dovětek.
Chtěla jsem vědět, co má lampionová estráda společného s revolučním děním. Mohla to být zajímavá diskuse, ale nebyl na ni prostor.
„Nech si ty provokace, ano,“ sykla pedagožka rozladěně a směrem do vzduchoprázdna si postěžovala na nebetyčnou drzost mladé generace.
Pochopila jsem, že informovanost socialistického školství má své meze. Ovšem pouštět se na tenký led jsem se neodvážila a ke sčítání se dostavila jak s lampionem, tak řvoucím bratrem.
Sdělovat svůj názor holt vyžaduje dávku odvahy, ne každý je na to připraven.
Ostatně něco podobného se děje i v dnešní osvícené době.
Jestli jsem dobře pochopila revoluční dění před dvaceti lety, jedním z hlavních požadavků byla svoboda slova a vyjadřování, přesněji řečeno přání nebýt za své názory postihován.
To už je dneska dávno překonané. Mnozí se zase bojí mluvit. Ne z důvodů ideologických, ale aby třeba nepřišli o práci. Uražený ješita v šéfovském křesle vyžaduje dost drsnou cenzuru.
Frázovité mluvě politiků nerozumí snad ani oni sami, o zpitvořené mediální češtině nemluvě. Svoboda vyjadřování tedy zase dostává pěkně na frak.
Dneska je už možné skoro všechno. Tedy kromě jediného – smysluplné a výstižné mluvy.
Říci svůj jasný názor bez toho, abyste nebyli obviněni z nějaké nekorektnosti, či vyváženosti, je velmi nesnadné, někdy dokonce nemožné.
Ne že bych si stěžovala. Často se dokonce pobavím, aspoň pokud se nejedná o nějakou zásadní věc. Jenom si ptám, jestli by se neměly věci pojmenovávat pravými jmény, abychom nemátli nezkušené?
Pokud například sdělím na třídních schůzkách, že dítě nevybočuje ze standardu, mohou si rodiče myslet, že je průměrně dobrý, a on je to zatím naprosto běžný grázl, protože ve třídě jiní nejsou. Stejné je to i s nepřizpůsobivými jedinci. Mnohem čitelnější informace by jistě byla definovat etnikum problémových skupin, což ovšem korektní slovník nedovoluje. Nemusím chodit pro příklady jen do školy. Nikdy jsem třeba nepochopila, proč nelze ve zprávách prostě sdělit, že řidič havarovaného vozidla zemřel. Zmírní snad smutný fakt informace, že jeho zranění nebyla slučitelná se životem?
V zásadě tedy nejviditelnější (a pozitivní) změna je, že dnes neslavíme VŘSR. V kalendáři je poznámka Africký den informací – té nerozumím, a pak, že svátek má Saskie - to chápu. Někteří mají dnes narozeniny,(gratuluji) takže mohou slavit bez obav, že by to někdo bral jako revoluční provokaci.
A podzimní svíčku si můžeme zapálit bez povinného lampionu.
Apropos, víte, proč se na VŘSR muselo zrovna do lampionového průvodu?


pátek 6. listopadu 2009

Bonusy ve školství

    Na stravence byla vytištěna cifra dvacet korun českých. Slouží pro odběr jednoho hlavního jídla.
Dostali jsme ji jako bonus od zaměstnavatele. Nevěřila jsem vlastním očím, nicméně nebyl to nepovedený žert. Šlo o tvrdou realitu.
Vyrazila jsem tedy s dvaceti stravenkami v kapse odebrat nějaké hlavní jídlo, a pro jistotu si samozřejmě vzala plnou peněženku. Zcela logicky stravenky nebyly ani na polévku. Číšník si mě podezíravě prohlížel, zřejmě se obával, zda se nestal terčem vtipu nějaké skryté kamery. Kdo to kdy viděl, dvacetikorunové stravenky? Pochopil, až když jsem špitla, že jsem učitelka. Podezíravý pohled se rázem změnil v přezíravý a našeho stolu si přestal všímat.
Chtěla jsem o trapné částce na stravenkách vést diskusi. Nebylo ovšem s kým. Paní ředitelka se tvářila jako bůh štědrosti a vyjádřila se v tom smyslu, že můžeme být rádi, že je vůbec máme.
Potom, co jsem zažila stejný trapas i v laciném lahůdkářství, kde mě dokonce nerudná prodavačka za dvacetikorunovou provokaci vykázala, pokusila jsem se utratit danajský bonus v letenské Bille. A tam se setkávám s vděčným přijetím. Pokladní otupělá nikdy nekončící frontu vždycky u mého placení ožije.
„Co je to?“
„Stravenky,“ odpovídám způsobně.
„A to vám někdo dává?“ podiví se pravidelně jedna starší, zatímco její mladší kolegyně nikdy neskrývá své frenetické nadšení
„Ježíši, to jsem ještě neviděla, holky, pojďte se kouknout, dvacítkové stravenky,“ mává šokovaně mým pracovním benefitem nad hlavou a svolává ostatní pokladní k neobvyklé podívané.
„To jim není trapné, tohle vám dávat,“ suše procedila vedoucí, na kterou jsem narazila u pokladny dneska večer.
Pokrčila jsem rameny. Co jí mám vykládat o zvrácené finanční politice naší školy, která si myslí, a vážně je o tom přesvědčená, že dvacet korun na oběd je neobvyklá štědrost a velkorysost z její strany. A to se rozhodně nikde nechlubím, že deset korun na každou stravenku si musím zaplatit sama. Celkový bonus, který slavnostně dostáváme a jeho převzetí stvrzujeme podpisem, je deset korun českých. Na den a oběd.
   Onehdy jsem se, zcela proti svým zvyklostem, slitovala nad jedním letenským bezdomovcem, a když zase na zastávce žebral o drobné, strčila jsem mu do ruky několik stravenek. Div mi je neomlátil o hlavu.
„K čemu to je, paní?“ sípal svým vyhuleným hlasem. „Tohle já tedy fakt nechci,“ odmítl můj benefit středoškolské profesorky.
A tak si dvacetikorunové stravenky tiše střádám v šuplíku a přemýšlím, co s nimi. Na jednu stranu na ně asi nemáme zákonný nárok, ale když už je dostáváme a někdo nám je nabízí?
Není ta dvacka spíš urážka? Moje sousedka, žena bez jakéhokoliv vzdělání, dostává stravenky ve výši osmdesáti korun. To už se, myslím, docela dobře nají. Určitě i nakoupí, přestože v Bille berou jen pět stravenek na nákup. Rozdíl je mých pět dvacek a pět osmdesátikorunových.
A tak mě trápí nerudovské „kam s nimi?“
Anebo bych snad měla něco říct naší ředitelce?
Jenže je to jako házet na stěnu hrách – záměrně nepoužívám drsnější česká přísloví, která jsou zcela jistě výstižnější.
Zkouším se na věc dívat z té lepší stránky. Prostě lepší něco nežli nic. Už léta si říkám, že bych se to měla naučit, jde ovšem o nesnadný proces, zvlášť pro někoho, kdo je z podstaty skepticus.
Když se nebudu chtít za nabízené benefity naší „firmy“ někde najíst, nebudu s nimi platit ve společnosti,aby se za mě přátelé nestyděli a budu jimi tiše obveselovat pokladní v Bille, rozdám s nimi alespoň určitou dávku škodolibé radosti. To je to něco.
Nic pak vyjadřuje, jak si - a teď kdo? - váží naší práce.


čtvrtek 5. listopadu 2009

Vys(m)átá autorka

Dnes mě čekalo autorské čtení. Jinými slovy propagace mé knihy Odnikud nikam  http://www.jitkaneradova.cz/


a také nakladatelství Jalna  http://www.jalna.cz/.

Těšila jsem se na setkání se čtenáři, ale zároveň řešila problém, jak se uvolnit ze školy. Volno ze školy, jak známo, mají pouze žáci, paní ředitelka, někdy uklízečka (protože ta může vyhrožovat svojí nepostradatelností) a to je všechno. Co s tím? Ale zasáhli andělé strážní. Přišla mi pozvánka na krev. Darovat krev chodím už léta a dnes to byl vskutku zásah shůry. Brzy ráno jsem odevzdala půl litru své nulové krve, a pak jsem mohla bez obav vyrazit na setkání se čtenáři. Mám štěstí, že mi po odběru nebývá špatně a tak mohu volný den využít. Vysátá jsme se apaticky přesouvala na své autorské čtení.

Konalo se v Neveklově pod patronátem senátora Karla Šebka. Pan senátor ovšem volal už před polednem, že ho natolik zaměstnává hlasování ve Valdštejnském paláci, že naše neveklovské setkání nestihne. Nahradil ho místostarosta Neveklova, inženýr Slabý, který se pro pódium narodil. Uváděl, moderoval, bavil, to vše s naprostou sebejistotou a přirozeností. Ukázky z knihy četl Pavel Sýkora, promítnut byl film o vystěhování a pak už se mluvilo o knížce. Nutno konstatovat, že jsem zvyklá vystupovat před dětmi. Tady ale bylo dvě stě cizích studentů a krom nich i řada dospělých hostů, lépe řečeno pamětníků. Cítila jsem proto jistou nervozitu, ale publikum ji rychle rozehnalo. Mluvilo se, diskutovalo, vyprávělo, vzpomínalo. Pěkný zážitek. Na závěr jsem poděkovala paní Růženě Chárové, která mi de facto umožnila mezi zdejší obecenstvo proniknout. Dostala jsem květiny a podepsala několik knih. To bylo samozřejmě příjemné, ale víc mě těšil zájem návštěvníků. Viděla jsem, že poslouchají, koupili si knížku, co víc si prostě autor může přát? Jsem spokojena a i bez půl litru krve budu dobře spát. Bylo to pěkné autorské čtení Odnikud nikam v Neveklově (http://www.neveklov.cz/)


středa 4. listopadu 2009

Učitelská reinkarnace

Učitel (ka) zažije reinkarnaci ani neví jak. Stačí chvilka nesoustředěnosti a může se stát slepicí, krávou nebo nedej bože dokonce i sviní. A jsou i tací, kteří se mění i v opačné pohlaví, protože jak jinak si vysvětlit, že svině je i tělocvikář?
Moje nervová soustava ve sborovně opět trpěla v pravidelné jalové diskusi. Kolega se rozohnil a já se stala slepicí. Neskutečné.
Není divu, že jsem vylítla. Vždycky vyletím. Vím to, protože s tím už pěkně dlouho bojuji. Na některé věci jsem byla háklivá už od malinka. V sourozenecké konstelaci jedna dívka a dva bratři to proto někdy pěkně jiskřilo. A reinkarnace tam probíhala i do jiných než jen výše popsaných sfér. Ale to byl čas malin nezralých. Aspoň tak jsem to vnímala. Jenže čas oponou trhnul.
  Když člověk dospěje, už by měl nést za svá slova odpovědnost, protože jednou vyřčené nevrátíš ani párem volů. Doma jsem nikdy o svých učitelích neslyšela nic zlého, a že by se dalo vyprávět. Jenže se ctilo pravidlo, že před dětmi ne. Například když jsme si stěžovali na nějakou do nebe volající nespravedlivost. Většinou se to otočilo tak, že jsme se v pozici viníka ocitli naprosto spolehlivě my.
Koneckonců i my měli hezkou řádku kantorů ze zvířecí říše. Ale i dost takových, které by bylo vhodné pozlatit. Vlastně byly ty jejich síly vyrovnané, tak padesát na padesát. Jen ten přítel na telefonu tehdy chyběl. Pokud šlo o ty drsoně, vnímali jsme je samozřejmě citlivěji. Jak je u toho negace, stává se něco zvláštního. Najednou převládá zobecnění. To, co se nepovede u pozitivního přístupu, jde jako po másle u záporného.
A tak se ze všech učitelů hromadně stávají příslušníci zvířecí říše. Tedy hlavně z učitelek, chlapa abys za katedrou hledal v pravé poledne s rozžatou lucernou.
Cítila jsem se rozladěná. Mám já to zapotřebí, aby mě nějaký cápek nazýval slepicí jen proto, že se podivím nad kouřením primánů na školním dvorku?
Ta verbální uvolněnost mládí mě zarazila. Moje babička by řekla, že si chlapec nevidí do huby a jako takový chce někoho vychovávat?
„Proč nemluvíte slušně?“ zeptala jsem se ho. Mladý adept na kantora se mojí otázce upřímně podivil.
„Jsem mladej, ne?“ vysvětlil s jasným poukazem na to, že slušná a spisovná čeština je nějaká stařecká úchylka.
Pak se divme, že se o současné mladé generaci mnozí vyjadřují s despektem. Zajímavé ale je, že mladý kantor na sobě žádné podivnosti nepozoruje. Dokonce má pocit, že je dokonalý, či lépe řečeno in.
Docela mě začalo zajímat, kam až prostořeký mladík svoji zoologickou exkurzi hodlá dovézt. Naslouchala jsem jeho rádoby cool slovníku a marně pátrala po nějaké myšlence. Nedostavila se. Jen hrubost a vulgarity.
V metru jsem o celé situaci rozladěně přemýšlela, když k mému otupělému mozku pronikl rozhovor matky s malým školáčkem.
„A opravdu ti dala dvojku z angličtiny? To je teda čuba mizerná!“
???
Má tedy cenu se o něco snažit? I když na druhou stranu, reinkarnovat se do čuby a dostat se do rodiny k milovníkům psů je určitě lepší osud než ve zdejší společnosti učit…

A jablka až později, až bude nálada sklízet.


úterý 3. listopadu 2009

Příběh dušičkový

   Soudě podle křivky úmrtnosti, prožívají naše pohřební ústavy dobu konjunktury. Pozůstavší se tím logicky mohou cítit silně zaskočeni. Skutečnost samozřejmě není zdaleka tak drsná. Dokonce i potkávám lidí, kteří skon svého blízkého přivítali. S jedním jsem se nedávno setkala. Na otázku, jak se má, odpověděl radostně, že dobře, přestože zařizuje pohřeb.


Babičky.

„Určitě je jí teď lépe, strašně trpěla,“ vysvětloval v odpověď na můj nechápající obličej.

„Když byla ve všem závislá na naší pomoci, ztratila možnost žít plnohodnotný život!“

Bylo zjevné, že si květnatou argumentací trochu uklidňuje pošramocené sebevědomí, zvlášť když není pochyb, že babička do posledního okamžiku zcela jasně uvažovala.

Pohřbít někoho totiž vůbec není běžné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejen osamělých stařečků, ale třeba i lidí v nejužší rodině.

Uvědomila jsem si to při diskusi se studenty, kteří se dočetli, že jsou pohřby drahé a tudíž se dneska už nepohřbívá. Přesněji řečeno pohřbívá, ale bez obřadu. Zjevně je to trochu šokovalo, stejně jako mě, ač běžně tvrdím, že mě už nemůže překvapit vůbec nic. Evidentně může.

Uvědomila jsem si to už při návalu dušičkových návštěv, které pravidelně obrážejí hroby v naději, že utiší svoje výčitky svědomí.

Mívala jsem pocit, že jde o běžné formální příbuzenské návštěvy. Ve skutečnosti je určité procento z nich vypočítavých. Účastníci touží po slovu uznání, že se vláčí takový kraj světa, aby položili na hrob jeden předražený věneček. Chtějí pro sebe argumenty, že dělají co je v jejich silách, a z kontextu vyplývá, že se často snaží i verbálně.

Musela jsem občas vypadat jako citově chladná sfinga, protože jsem jenom apaticky zírala.

Napadlo mě, jestli to má vůbec smysl, tyhle hřbitovní nájezdy? A proč i já je dobrovolně a ráda absolvuji?

Nejspíš z určitého pocitu flagelantství. Abychom měli v ruce důkaz, že jsme natolik šlechetní, že na své mrtvé nezapomínáme? Když už jsme na ně zapomínali v životě. Nebo abychom měli jistotu, že ani náš hrob jednou v budoucnu nezaroste býlím a kopřivami?

Přitom ti, které jsme oddaně milovali, určitě zůstávají v našich srdcích i mimo Dušičky. Asi se uměli zapsat. Nebo to bylo dané určitým souzněním. Když nastane souznění, neplatí žádné další poučky.

Ti lidé se narodili jeden pro druhého.

Možná by bylo lepší začít u živých. Ačkoliv třeba o to někdy nestojí. V případě, že najednou nefungují úplně stejně jako my zdraví (což je samozřejmě pojem relativní, ale to je na další zamyšlení) mají jiné představy o souznění než dosud. Jde o to, umět je pochopit. Dokud žijí. Ne si to vynahrazovat drahými chryzantémami na hrobě.

Ovšem pokud bylo všemu učiněno zadost, jsou Dušičky krásný svátek. Setkání s milovanými lidmi, byť fiktivní, v sobě nese nádech magična a tajemna.

A magično je třeba i pro nás živé a já tímto s tajemnými hřbitovními historkami končím. Zároveň – to abych naladila optimistickou notu – srdečně vítám nové čtenáře a slibuji, že zítra budou jablka. Předrevoluční jablka.

Symbolicky v této době a během mých hřbitovních témat tiše zesnul a do věčných lovišť se odebral můj letitý televizor. Provázel mě věrně dlouhá léta, ale dneska to zabalil. Jestli ho unavily ty slátaniny, které tam tak často běží, nebo zda si svou daň vybralo stáří a rozhodlo se pro televizní euthanasii, nedovedu definovat. Jisté je, že mě opustil tiše a nečekaně, aniž by byl určen nějaký jeho zástupce. Nu, příběh dušičkový dvě.

pondělí 2. listopadu 2009

Svátek zemřelých

     Jako dítě jsem moc nechápala, jak může být svátek zemřelých? Copak i mrtví dostávají dárky? Dostávají, dnes už to vím. Tím, že na ně myslíme a zapálíme pro ně svíčku. Ne, že bych na své zemřelé myslela povinně jen jeden den v roce, naopak. Nicméně druhý listopad je den, kdy dumám u hořící svíčky o poznání déle, více a nostalgičtěji. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby…

Kdyby moje teta Jaruška neodešla v jednačtyřiceti letech. Byla jsem desetileté dítě, když zemřela. Přestože se mi díky prizmatu dětského vnímání jistě stála dostatečně stará, ten den mám dodnes v živé paměti.
 A dodnes je mi to strašně líto.

A když se dnes podívám na její parte, ten věk je pro mě nepochopitelný. Vždyť byla tak mladá.

Jak bychom si rozuměly dnes? Co by říkala na můj život? Byla by šťastná? Četla by moje knížky?

To jsou otázky, které mi už bohužel nikdy nezodpoví, přesto si je pravidelně v listopadovém přítmí kladu. A doufám, že je tam někde spokojená se svým Františkem, který mě jako malou houpal na kolenou a hrál mi na harmoniku. Je to jako jiná dimenze. Někdy nemohu uvěřit, že jsem skutečně s nimi kus života kráčela bok po boku.

Jak bych dnes vycházela se svoji babičkou, kterou jsem v dětství neskutečně zlobila? Co děda, už bych byla trpělivá, při jeho vyprávění o minulosti? Vzhledem k tomu, s jakou posedlostí a jak obtížně se teď pídím po detailech rodokmenu, je mi jasné, že bych seděla, ani bych nedutala. A děda by měl radost, vyprávěl krásně a rád. Jenže povídejte to natvrdlé puberťačce, která si myslí, že svět začal až s ní a největší starostí pro ni je, co si vezme na sebe.

Je to velká daň za bezstarostné mládí, že ti, které bychom potřebovali mít po svém boku, tam v dospělosti už nejsou. Proto mám tolik ráda svátek Dušiček, kdy mohu dávat svým zemřelým ten dárek tiché sounáležitosti. Povídat si s nimi v naději, že se tam někde jednou setkáme. A potom všechny své omyly povrchního mládí stoprocentně napravím.
babička

dědeček