neděle 31. srpna 2014

Dvorní šašek a čarodějnice



  Příběh, který napsal německý autor Siegried Obermeier. Mám ho docela ráda, byť některé jeho knihy mě nezaujaly. Jiné zase převelice, proto jsem byla na jeho další příběh docela zvědavá. Zejména, když jsem si všimla, že část děje se odehrává v Praze v době Václava IV.
Nu, dočkala jsem se několika překvapení. Nejdříve mě šokovalo, že pan Obermeier už nežije. Obálka knihy praví, že zemřel v roce 2010, což jsem nějak nezaregistrovala. Tak to je první smutné překvapení. Druhé, to už je spíš čtenářsko -historické rozladění, je, že si tedy v reáliích o době Václava IV. dost vymýšlí…
Ale je to Němec, tedy je asi pochopitelné, že české dějiny jsou pro něj sekundární, neřku-li terciální. Asi zase nedovedeme přesně posoudit, jak moc si vymýšlí i v detailech německé historie.

Příběh jako takový ovšem patří k těm jeho lepším (tedy z mého úhlu pohledu). Těm čtivým. Mně se četl hezky, zaujal i poučil. Připomíná příběh krásné lazebnice Anežky Bernauerové, která se stala obětí ve sporu mocných. Zamiloval se do ní bavorský princ Albrecht III., jehož otec si ovšem přál úplně jiný sňatek. Proto docílil jejího obvinění z čarodějnictví a Anežka byla jako čarodějnice utopena v Dunaji. Aktivně se na tom podílel i vypravěč knihy, hrbatý přítel prince Albrechta, dvorní šašek a jeho bratr po mléku. Prostě někteří hrbáči, byť se tváří přátelsky, jsou pěkní mizerové. A nemusí to být jen v románu. Hrbáč Paula Févala je asi čestnou výjimkou. Tento hrbáč si ale uměl svoje zlo pěkně omluvit, takže jediný, kdo na jeho zášť doplatil, byla opravdu krásná a nešťastná lazebnice Anežka. Hezky to napsal, pan Obermeier. Škoda, že už toho nenapíše více. 

sobota 30. srpna 2014

Zapřažená krása

....je opravdu krása. Pro milovníky historie, té dopravní zvlášť, je to zážitek. Již jednou během letošního léta jsem si myslela, že jdu na výstavu kočárůJ. To bylo ve Ctěnicích, kde ale už kočáry dávno nejsou. Tak tam jsme to prošvihli. Na Hradě už ale ne. Tentokrát se splést ostatně ani nejde, reklama na výstavu je v Praze všudypřítomná. A návštěva Jízdárny pak stojí za to. V podstatě vás přenese do minulosti se všemi romantickými představami, které o historii máme. Kultura cestování i běžné dopravy byla tehdy diametrálně odlišná od té naší.  Výstava je vhodná jak pro děti, tak pro dospělé. Ideální na rodinný výlet na sklonku létaJ. Jsou tady kočáry i nosítka, neboť i těmi se cestovalo. Kočár si dovedu dost dobře představit, ba jsem nějakou imitací i jela. Na nosítka (tím samozřejmě nemyslím situaci, kdy vás na nosítkách nesou do záchrankyJ) moje fantazie nestačí. Ale muselo to být zajímavé, cestovat v nosítkách. 

Jsou tu i hračky v podobě různých vozítek, prostě každý si přijde na své. Je to skutečně zapřažená krása.J A když ještě vyjde počasí, potoulat se (už po svýchJ) v podvečer kolem Hradu, kde řídnou davy turistů. To je pak krása na druhouJ

pátek 29. srpna 2014

A je to za námi

Dneškem v podstatě končí prázdniny. Před námi už je pouze víkend, což už vlastně prázdniny nejsou. Je to poslední volný víkend. Prázdniny skončily. Utekly jako voda, jako vždy. Byly hezké, to musím říct. Přinesly miminkoJ, to hlavně. Pak takový klasický prázdninový koktejl, trochu cestování, trochu lenošení, trochu sportování, trochu grilování. K tomu knížky, psi, filmy, divadlo v příroděJ. Letos navíc i tábor, po letech staronový zážitek. A dobrý.
 Jen na psaní nedošlo. Také po letech staronový zážitek. Asi nějaká velká tvůrčí krize. Prostě nic. Nejde toL.
 Jsem zvědavá, jestli to na mě ještě někdy přijde. Ráda bych, ale lámat to přes koleno to rozhodně nejde. Tak čekám. Sice s obavou, aby nešlo o čekání na Godota, ale v rámci učení se optimistickým přístupům čekám s vírou, nadějí a úsměvemJ. Ono to přijdeJ.

No uvidíme. Zatím nám odcházejí prázdniny, tak prima poslední víkend a prvního září hezky pravouJ

čtvrtek 28. srpna 2014

Studium jazyků

   Národní obrozenci a jejich vlastenecká aktivita nás odtrhli od tehdy dominující němčiny a do popředí postavili češtinu. Krásnou, libozvučnou, půvabnou, leč nikde ve světě se s ní nedomluvíte. 
    Je třeba se tedy cizí jazyky více či méně složitě učit. Nežijete-li v dvojjazyčném prostředí, ve kterém se tady žilo po staletí, jde o studijní proces poměrně náročný.  Naučit se cizí jazyk není totiž vždycky jednoduché a přirozené, jak tomu může být  multijazykové oblasti.
Češi na podobnou situaci pamatují i ve svých lidových pořekadlech, která praví, že:
Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“.
 A protože ve starých moudrostech bývá většinou skrytý podstatný kus pravdy, i zde můžeme objevovat souvislosti. Ano, každý nový jazyk nám otevírá nové obzory, nové možnosti. Nabízí setkání s literaturou v originále, s jinou kulturou i lidmi. Tedy opravdu nového člověka.
 Ale nesmíme zapomenout i na spoustu práce, kterou s sebou studium nového jazyka nese. Tedy v případě, že nejste jazykově bohem nadaný jedinec, který se cizí řeči učí naprosto přirozeně.  Z takových lidí se stávají námi obdivovaní polygloti, kteří jsou schopni zvládnout cizí jazyky třeba i samostudiem.  Vždy mě v takovém případě napadá náš slavný vědec Bedřich Hrozný, který krom jiných zvládl i deset orientálních jazyků. Však také ve finále rozluštil i jazyk Chetitů, čímž se nesmazatelně zapsal do dějin.
 Leč takových jazykových géniů není mnoho a většina národa se musí cizí jazyk více či méně složitě učit. 
 Trendem současnosti je začínat co nejdříve, nejlépe už od školky. Vychází se z premisy, že pro dětské vnímání a mozkovou kapacitu je cizí řeč mnohem snazší než pro mládež či lidi dospělé. To samozřejmě nelze vyvrátit, ale ani úplně přeceňovat.  Pokud je totiž dětské vnímání přetížené, což se někdy při velké ambicióznosti rodičů stává, může se přirozený vývoj zablokovat a z jazykových schopností v dospělosti nic nebude. Stejně jako tehdy, když si dítě zafixuje jazyk špatně, pak má zaděláno na problémy se studiem rovněž.
  Není to tedy o tom, navalit na dítě od malička co nejvíc jazyků, ale postupovat pozvolna a pokud možno přirozeně. To se samozřejmě nejlépe daří v dvojjazyčné rodině, i když ani ta vám nikdy neposkytne stoprocentní jistotu, že dítě druhý jazyk dobře ovládne. Vždy jde o motivaci, zájem, schopnosti a nadání, ale i o metody výuky. Tím se obloukem dostávám ke školním jazykům, které jsou samozřejmě postaveny na stejných základech. Tudíž snad není problémem našich škol děti cizí jazyk naučit, jako je ke studiu motivovat a navnadit.  Protože ke studiu jazyka je nutno přistupovat s láskou a vlastní invencí, s velkou vytrvalostí a pílí, protože nic se tak snadno nezapomíná jako řeč, kterou prakticky nepoužíváte. A jelikož probouzet v mládeži školního věku lásku k povinnostem je mnohdy trochu marná práce, dostáváme se do začarovaného kruhu, kdy se něco zanedbá a jazykové vzdělání se potom dohání v dospělosti v jazykových školách, kdy už jde o práci vskutku obtížnou.
   Možností se dnes nabízí velmi široká škála, od poslechu hudby přes četbu, konverzaci s rodilými mluvčími, filmy v originálním znění, cestování. Ba dokonce i tolik zatracované počítačové hry mají mnohé do sebe, neb děti v nich většinou konverzují v angličtině.  Pokud se přidá štěstí na kvalitní kantory, vlastní iniciativa a již zmíněná vytrvalost, není možné se cizí jazyk nenaučit. Alespoň trochu:-)
Důležité je (to je ovšem ve většině případů až problém dospělejších studentů) opravdu se nebát a mluvit. Mnozí totiž z obavy, že udělají chybu či budou mluvit na primitivní bázi, raději nemluví. Ale jen trénink dělá mistra, proto je třeba trénovat i tuto oblast a prostě se nebát.  Jako v jiném českém přísloví, že: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“.
  Jinak než usilovnou a hlavně soustavnou prací cizí jazyk či jazyky neovládneme. Protože prostě: Bez práce nejsou koláčeJ.
  S nastupujícím školním rokem to vypukne nanovo. Jak u dětí, tak u mnoha dospělých, kteří zas a znovu pokoušejí osud, vlastní vytrvalost i touhu konečně se domluvit i jinak než českomoravsky v mnoha jazykových kurzech. Takže přeji všem, dětem i dospělým, aby toho druhého či vícerého jazykového člověka v sobě úspěšně objevili.  Není Nic nového pod sluncem, že pokud nás to baví a chceme, jde opravdu o proces radostný a příjemný. O výsledcích hovořit nechci, někdy je důležitá už ta cesta. 
                       Have a nice day.-)

středa 27. srpna 2014

Za trnkovým keříkem

Podzimní čas si dost razantně říká o svůj podíl na moci. Zatímco marně vyhlížíme babí léto, vesele se tady roztahuje podzimní splín a chmury. Někde jsem četla, že když je hodně trnek, čeká nás tuhá zima. A co čert nechtěl, na trnkové keře jsem narazila i na Letné. Dost hustě obsypané. Zjevně tedy můžeme očekávat drsné zimní měsíce. Po dnešním temném dni jsem ochotna tomu snadno uvěřit. Když je den temný nejen počasím, mají temné chmury dveře dokořán..... 
A ani psát mi nejde, nějaká tvůrčí krize. Nu, Nic nového pod sluncem:-)- 10% ušetříte:-)



úterý 26. srpna 2014

Den svatého Rufa

 Den svatého Rufa, tedy 26. srpen, nepatří v našich dějinách k těm nejveselejším. Skrývá se pod ním jak Moravské pole, tak bita u Kresčaku. Jinými slovy, smrt Přemysla Otakara II. a následně i krále cizince, tedy Jana Lucemburského. Naši dávní kronikáři se k oběma datům vyjadřují náležitě smutně, skepticky a tragicky. Obě data také přinesla radikální změny v životě oddaných poddaných. Po smrti krále železného a zlatého následovala bědná etapa Braniborů v Čechách, zatímco po odchodu Jana Lucemburského přebírá žezlo jeho syn Václav, tedy Karel IV. a začíná svítat na lepší časy.  Ty ostatně přišly i po Braniborech, takže se vlastně potvrdilo staré známé, že jednu je líp, jednou je hůř. To ovšem současníci obou významných bitev nemohli tušit a tak do budoucna hleděli s určitými obavami. Oba králové znamenali určitou jistotu a jejich smrt uvrhla do chaosu nejen jejich vlastní rodiny, ale celé země. Přemysl byl nakonec po mnoha letech jednání převezen k poslednímu spánku do Prahy a je pohřben v katedrále. Jan Lucemburský spočinul v Lucemburku, ale ani on to neměl úplně jednoznačné a s jeho tělem se dost hýbalo. Dokonce i ve dvacátém století, kdy se načas vrátil zpátky do Prahy, aby ho zdejší antropologové důkladně prozkoumali a zase vrátili zpátky do Lucemburku. Vždycky mě zajímalo, co je pravdy na pověstech, kolujících kolem jejich posledních okamžiků. Zda Přemysla opravdu zradil Milota z Dědic, či zda jde jen o ošklivou historickou pomluvu. A jestli opravdu takřka slepý Lucemburk vyřkl onu slavnou větu, že: „toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal…“

Patrně asi ne, ostatně více v Nic nového pod sluncemJ. Dnes si to prostě jen připomínáme. I to, že svatý Ruf byl vlastně ochránce proti moru. Naše dva velké krále ale nezachránil před jinou smrtí. Možná by při morové nákaze měli díky němu víc šancí. Anebo také neJ

pondělí 25. srpna 2014

Letní večer s Maxem

I Max nám roste jako z vody, přesto je to pořád hravé štěně. Takže když skočí a chce si hrát, je to docela zápřah. Ale je je s ním veselo. Přes den i po večerech, pro hru má Max energii kdykoliv:-)











neděle 24. srpna 2014

Byla jsem šťastná

 Čtením trénuji na další kulturní vrchol léta, totiž na poctu Jarmile Novotné, která bude realizována na zámku Liteň, kde je naše velká umělkyně také pohřbená.
Knížku nebylo jednoduché sehnat, vyšla hned po revoluci a dnes jedině v antikvariátech. Kdysi jsem byla v antikvariátu jako doma, v poslední době jsem na ně nějak pozapomněla. Jejich kouzlo se ale neztratilo, pořád v sobě mají tajemno a nostalgii…
Byla jsem ve Valentinské, zážitek.........
Kniha Byla jsem šťastná jsou v podstatě memoáry Jarmily Novotné, která byla naší snad nejslavnější (nebo druhou nejslavnějšíJ) operní pěvkyní. Navíc byla krásná, charismatická, úspěšná, oblíbená. Její život by vydal na několik rozsáhlých románů či skvělých filmů. Škoda, že nejsou, byť se tady otvírá určitá díra na trhu. Její vlastní kniha je krásná. Hezky napsaná, příjemně se čte a velmi umocňuje těšení se na koncert. Pod širým nebem, takže modlitby za hezké počasí přetrvávají...J
                                                     Jarmila Novotná: Byla jsem šťastná

A k tomu hezkému čtení jedno kapku smutnější historické připomenutí: 
dnes je výročí dne, kdy v roce 79 výbuch Vesuvu zničil Pompeje 
( ty jsem navštívila, jsou úchvatné), Herculaneum a Stabiae...
To to letí,co?

sobota 23. srpna 2014

Na houby

 Když vyrazím na houby, většinou houby přinesu. Nevidím asi, neumím je hledat, nemám rostě houbařský talent. Dřív jsem proto ani do lesa moc nechodila. S postupujícím věkem se všechno trochu  ( i trochu víceJ) mění, v lese víc než houby hledám klid a relaxaci. Se Zachariášem se lesním toulkám věnujeme poctivě. Jeho les fascinuje z úplně jiných důvodů než mě, vyhledává tam pachy, skáče přes překážky, radostně pobíhá sem a tam, jako by se tady vracel do štěněčích let. Zkoušela jsem ho přemluvit, ať se specializuje na vyčenichání hub, a netrvala jsem ani na pravých hřibech, leč nepochodila jsem....
 Přesto jsme i při svých planých lesních toulkách kupodivu nějaké houby našli. Asi opravdu rostou. Pravda, neneseme se z lesa plné koše, zas takové zázraky se nedějí. Ale denně dávku na polévku či smaženici uděláme. I trochu na usušení zbylo, to aby mělo co provonět i vánoční polévku.  Prostě chodit na houby nás letos baví….
 Pravda, někdy je pozorování lesního života trochu zvláštní. To v okamžicích, kdy sledujete, jak houbaři div nejezdí autem i mezi stromy, pouští si k tomu hlasitou hudbu, což lesní zvěř jistě náležitě ocení.... Někdy je snazší v lese najít „podpapírník“ než houbu, jinde nacházíte rozkopané houby nejedlé. Často narážíme na stopy houbařů v podobě pohozených plastových lahví či plechovek,
 o pytlích s odpadem podél cest ani nemluvě. ..To je ta odvrácená tvář středočeského lesa a houbařské sezóny.

Ale my hledáme ta pozitiva, takže les je pro nás oázou ticha a pohody. Jen musíme zacházet dál a dál…
Doufám, že tam nenarazíme na vlky…J



pátek 22. srpna 2014

Tak jak to máte, knihkupci?

  Podnikla jsem onehdy celkem náhodnou "tour" po pražských knihkupectvích, nikde jsem nenarazila na svoje knihy. Přišlo mi to nejen líto, ale i škoda. Myslím, že minimálně poslední fejetony by při toulkách městem třeba někdo koupil. Nebo i Třídní knížku, ta nestojí moc peněz, třeba jako dárek, zatímco fejetony by mohly zaujmout dejme tomu na dovolenou…. Jenže kde nic není, ani smrt nebere.  Je mi jasné, že tito náhodní čtenáři nebudou psát do Kosmasu a knihu si objednávat, zejména když avizovanou úsporu utratí za poštovné. Když pak kniha není v Praze, mimo Prahu již tuplem nebude. I jala jsem se tedy oslovit svého pana nakladatele, který by, dle mého, měl knihu nabízet. Je to rozhodně lepší, než když přijdu já se síťovkou a se slovy:
„Heleďte, tady jsem něco napsala, nechcete to prodávat?“
Já to samozřejmě v malém dělám, protože jiné zastoupení nemám, leč je to vyčerpávající, marné a mnohdy i nedůstojné. Ovšem dostalo se mi odpovědi, že v Kosmasu to stačí, že se dneska jinak než přes net nenakupuje a že navíc se za to, že kniha leží na regále, platí…!!!
 Tomu se mi ale při pohledu na to, co tam mnohdy leží, nechce věřit. Ano, v v Luxoru, u vchodu, mezi bestsellery, tam asi ano. Ale všude a ve všech?
 Odpoví mi nějaký náhodně sem zabloudivší knihkupec, jak to doopravdy je? A jak dostat knihu na police alespoň na čas, třeba právě na léto či na začátek školního roku, protože když se o knize neví, tak si ji logicky nikdo nekoupí.
  Přitom ohlasy nemám zas tak špatné. Jistě, nejde o veledílo ani o bestseller, ale na dovolenou, na nedělní odpoledne či jako společník na cestě MHD by to mohlo potěšit i ty, co běžně nenakupují ve velkém na Kosmas cz. Třeba ty, co se potulují městem, zaběhnou do knihkupectví, náhodně prolistují a koupí…..

Sám si napiš, sám si prodej, (heslo pana nakladatele) není, myslím, tak úplně fér. A ani nikterak  produktivní. Asi by se šiknul nějaký agent? Nebo rada?

čtvrtek 21. srpna 2014

Dnes nejde jinak

Jednadvacátý srpen je natolik dramatické datum (minimálně pro starší generace) že dnes vlastně ani nejde jinak, než připomenout okupaci, která před šestačtyřiceti lety zmrazila Pražské jaro. A skeptikům se chce podotknout, že dnes nacházíme mnohé trvalé i nové okupační paralely. Samozřejmě, vpád spřátelených armád se objevuje i v mém románu Odnikud nikam (pro případné laskavé zájemce k zakoupení zdeJNyní s výraznou slevou!!!), 
ale událost sama o sobě rezonuje veřejným prostorem (a letos nejen českým) dodnes.  Za připomenutí jistě stojí i událost o rok mladší, kdy už naše vlastní ozbrojené složky potlačily masové demonstrace protestující při prvním výročí vstupu cizích vosk. To už byly převlečené kabáty a určitá část společnosti okupací souzněla. To je ve finále snad ještě větší tragédie než vpád samotný. Nebo lépe, obě události stojí za starou bačkoru. Ovšem mnozí ve starých bačkorách v klidu šmajdají dodnes. To je asi onen koloběh života?  Nebo jen pesimistický pohled na realitu. Prostě dnešek má jen tragické historické konotace..................

středa 20. srpna 2014

Touha jménem Einodis

Jinými slovy- moje splněná touha minulého léta. Už loni jsem se na tento muzikál chystala, ba jsem se dokonce vydala i hledat zámek Vrchotovy Janovice, který jsem loni nenašla. Letos to tedy bude obráceně. Nejdřív divadlo, pak zámek. Trochu jsem doufala, že se muzikál, jehož písně mě už dávno oslovily, přesune hezky pod střechu, do mateřského divadla Ungelt. Leč nestalo se tak, tudíž jsme se letos odvážně vypravili „do přírody“, na letní scénu divadla Ungelt na Nové Světě. Nový Svět mám moc ráda, má atmosféru, génius locci, leč nevěřím počasí. Sledovat divadlo v dešti či zimě není můj šálek kávy. Leč, štěstí nám bylo nakloněno a tak se skloubilo několik prvků, které dohromady vytvořily ojedinělý kulturní zážitek. Krásné prostředí, příjemné počasí, skvělé divadlo, nádherné hudební výkony. Martu Kubišovou obdivuji už léta, Aneta Langerová jí zdatně sekundovala, obě dámy byly jedním slovem výborné. Krásně jim ladí hlasy, zpívají nádherně. Celé to bylo nádherné. Na zámek Vrchotovy Janovice se tedy mohu vypravit již se znalostmi o hraběnce Sidonii (Einodis) a novým CD v autě. Řekla bych, že mám za sebou první kulturní vrchol léta. Druhý bude za pár dní na zámku v Litni, tak jen aby počasí nezklamaloJ

úterý 19. srpna 2014

Nový Woody

 Mám ráda filmy Woody Allena, tak jsme si nemohli nechat ujít jeho letošní novinku. V romantickém filmu navíc hraje můj favorit Colin Firth, takže film prostě nemohl zklamat. A nezklamal, tedy v zásadě ne. 
Colin Firth se zde převtělil do kouzelníka (že by odkaz na Prokletí žlutozeleného škorpiona?) který v podstatě hledá svou kouzelnici. Najde ji a proti všem svým pragmatickým zásadám se zamiluje. Víc asi psát nechci, abych neprozrazovala pointu. Příběh je zábavný, milý, letně rozverný. Sice na Woodyho nabízí až překvapivou romantiku, tak moc sladké jsem to ve finále nečekala. Ale budiž, je léto. A to  stojí za to jít na film do kina, protože na DVD už to nebude asi úplně ono. Ovšem nikoli do multiplexu, tím by se zlikvidovala ona atmosféra dvacátých let, do kterých je film situován. Jistě, nabízí se klasické BioOko, ale my byli tentokrát v Evaldu. A také dobréJ
                                              
                                                        

pondělí 18. srpna 2014

Tři bratři

K neděli patří pohádka. A jelikož Tři bratři na své popremiérové pouti hned zastavili na Letné Bio Oko, šlo seJ.  Kino plné dětí, to se očekávalo. Začátek o půl hodiny déle, to už se neočekávalo. Mladý managment kina patrně neví, jak dlouhé filmy promítá, protože jejich argument byl, že předchozí film byl nečekaně delší…?!  To mi tedy hlava nebere, ale jsouc pohádkově naladěna, nikterak jsem se nedohadovala. O půl hodiny později skutečně začali hrát, tak jsme se mohli ponořit do pohádkového příběhu.
 A za mě dobrý. Za děti dokonce výborný, dost to prožívaly, držely palce všem třem bratrům, bály se
 o Karkulku i o Marušku, bavil je výborný Vojta Dyk, úlevou vydechly nad zhoubou skvěle zahrané čarodějnice Jiřího Lábuse. Dětský barometr je podle mě dokonalý a dle reakcí v Oku se pohádka dětem náramně líbila. I cestou domů o ní diskutovaly a to je další známka kvality.
 A bavili jsme se celkem i my, dospělí. Líbilo se mi obsazení hlavně menších rolí, třeba pan Táborský, Bolek Polívka či tři sudičky u Růženčiny kolébky. Bavilo mě setkání zralého a skvělého herectví s tím mladým, talentovaným - třeba Ivana Chýlková kontra Sabina Rojková. Dobrý byl David Matásek a Zuzana Norisová, líbil se mi i Oldřich Kaiser. 
Hezké triky, efekty a kouzla.
Pravda, někde mohl být příběh rychlejší, něco kapku tlouklo do očí- třeba Červená Karkulka jako manželka stejně mladistvého ženicha, to tedy drhlo dost (alespoň z mého pohledu), u měsíčků to také mohlo víc svištět a ne se dokola pořád opakovat, ale to je asi dospělý pohled a ten do pohádky nepatří.
Písničky byly typicky svěrákovské, tedy milé, hezké, dětské…Možná se mohlo víc mluvit a míň zpívat, ale nikterak mi to nevadilo. Prostě se mi to líbilo. Nedělní pohádka přímo ideální. 
Když jsem ovšem po návratu četla recenze, jsem ráda, že jsem je neotevřela dřív. Asi bych nikam nešla. Buď byly naprosto zdrcující a odsuzující, nebo podlézavé tandemu Svěráků. No, zírala jsem. Třeba i na rozhovor Jana Svěráka, který kdesi řekl: „ že mu někdo oznámil, že existuje nějaký Dyk
 a nějaký Klus, tak je prý obsadil. Dřív je neznal…“
 Nu, vždycky se mi zdálo, že mu chybí pokora a nadhled, to tedy po tatínkovi nezdědil. Ale to už k pohádce jako takové nepatří. Tři bratři pro odpoledne s malými dětmi přímo ideální. Podle mého tedyJ
                                                

neděle 17. srpna 2014

Mezi tiárou a orlicí

Nějak jsem pocítila potřebu vrátit se ke starým osvědčeným čtenářským kouskům. Kniha Vlastimila Vondrušky Mezi tiárou a orlicí je takovou mojí stálicí. Je mi sympatická postava krále Vratislava, mám ráda Vyšehrad a těší mě přesouvat se do středověkých pražských reálií, což je v této knížce velmi zdařile vykresleno. Příběh prvního českého krále Vratislava je navíc velmi čtivý, na pěti stech stranách je zachycen celý jeho dramatický a zajímavý život. Tak si čtu a kochám se starými českými dějinami. Je to hezký čtenářský zážitek....
                                          

sobota 16. srpna 2014

Tichá zákoutí

Hledat v centru Prahy tichá a opuštěná zákoutí je skoro jako hledat jehlu v kupce sena. Nicméně, za určitého vypětí a intenzivního hledání se pár takových místeček najít podařilo, byť šlo asi o náhodu, že zrovna v daný okamžik tudy neprocházely davy turistů. Turisté mají své opodstatnění a Praha by bez nich asi špatně fungovala, přesto si tak občas představuji, jaké by to bylo procházet ona magická místa bez turistických tlačenic. To už je asi jenom sci- fi, kterého se asi nedočkáme. Na druhou stranu je zase drsné, jak se někteří podnikavci k turistům staví. Není cílem ukázat Prahu,ale co nejvíc odrat. Jak jinak si vysvětlit lahev dobré vody za devadesát korun či kopeček rychle tající zmrzliny za padesát. O všudypřítomném trdlu nemluvě:-). K tomu doprava, která je fikaně v létě zredukovaná, takže cestování některými tramvajemi v centru připomíná zvířecí transport, patrně někam na jatka. Nemluvě o takové lanovce na Petřín, která tímto pozbyla veškeré romantiky. Je rozhodně lépe vyšplhat se na dřívější popravčí vrch, který se v našem vnímání změnil v místo lásky, pěkně po svých.
Tak asi tak vypadá pražské centrum dnešních dnů. Ale kdo hledá najde. Tichá místa opravdu existují. A nejen na Letné:-)


pátek 15. srpna 2014

Svátek

Jsou mi přesně dva týdny a už mám svátek.
Jestlipak dostanu nějaký dort? Nebo čím se asi tak vytáhnou...?
Za to, jak jsem hodná a vlastně jen spím a jím, bych si určitě něco zasloužila:-)








čtvrtek 14. srpna 2014

Rodokmen

Nějakým způsobem bych se potřebovala propátrat do Vídně. Našla jsem fotografii, mám parte, jen nemám (zatím) žádný další kontakt....
Asi je na čase vypravit se do Vídně a hledat osobně. Zatím pátrám pomocí různých inzerátů:
  Ich suche nach Nachkommen, die Vewandten der Frau Anna Kubasek, die am 11.5. 1966 gestorben ist ( Adresse : Staudgasse 21, Wien. ) Die Familie kommnt aus Václavice u Benešova....

Zatím se sice moc nedaří, ale i tak je to dobrodružství. Genealogické a to je příjemná letní náplň.
 Rodokmen se i tak utěšeně rozrůstá, velmi mi pomohly digitalizované matriky. To je výborná věc, byť naprostý žrout času. Ale hledání výrazně usnadňují. Ovšem pustit se do takového třeba sedmnáctého století, to již není žádná legrace. Jednak jazykově a jednak to vůbec vyluštit. Někteří kronikáři nebo matrikáři psali opravdu jako čuníci:-). Jiní jsou od pohledu pečliví, úhlední, to se pak bádá:-). Leč, tak či onak, vídeňská stopa žádná. 
Zatím
Ale plán výletu už se rýsuje, takže se těším. Vídeň mám ráda:-)

středa 13. srpna 2014

Loď komediantů

  Ani my, co rádi chodíme do starých kin a ignorujeme multiplexy, si už nedovedeme představit pravidelnou dávku filmů němých či jen grotesek. Zvuk ve filmu má prostě něco do sebe. A před pětaosmdesáti lety,13.8., ho Lucerna nabídla poprvé.
 Šlo o slavnou Loď komediantů, která se v roce 1929 stala prvním zde promítaným zvukovým filmem. 
Později se z toho stal slavný divadelní muzikál, ale tehdy v létě šli Pražané na první zvukový film do Lucerny.
 I dnes se pořád do kina v Lucerně chodí, pořád má svou atmosféru a kouzlo. Podobné jako Biooko na Letné…J.


A Loď komediantů může mít i zcela jiné konotace než jen ty filmové…

úterý 12. srpna 2014

Národní divadlo

  Dnes si Zlatá kaplička připomíná destruktivní požár z roku 1881. Tehdy, 12. srpna, díky neopatrnosti řemeslníků vzplálo, a obrozenci měli po radosti. Hasiči navíc tehdy na pohřbu, takže neměl kdo hasit, tedy oheň mohl napáchat dost škody. Kupole, hlediště a jeviště byly úplně zničeny….
 Naštěstí se Pražané dokázali dát do kupy a vybrat na nové, což nám trvale hlásá nápis nad Hynaisovou oponou, že: „Národ soběJ.“
 Pravdou je, že to asi bylo trochu jinak, nějaká lidová sbírka by jistě divadlo neobnovila. A na císaře Františka Josefa, který přispěl poměrně velkorysou částkou, ač Prahu moc nemusel, se v tomto kontextu vesele zapomíná. Ale tak už to prostě v dějinách chodí, vytvoří se pohádka, kterou pak rádi uctíváme. A tohle je pohádka docela hezká, o tom, jak dokážeme být soudržní a jak si ceníme kultury a divadla. Víc než mamonu a bůh ví čeho….
 Nu, pohádka i dnes, ale hezká. Stejně jako naše první scéna, kterou už léta doplňuje Nová scéna (dle vkusu je možné doplnit, že buď hyzdí či zdobíJ)
Pravda, že ND již dávno nemá takový zvuk jako kdysi a myslím, že ani pro herce už to dávno není taková pocta, hrát na prknech Zlaté kapličky.  
V kurzu jsou dnes divadla malých forem, teď v létě navíc i letní scény (třeba výborný Ungelt), což ale neznamená, že Národní nemá nějaké nepopsatelné kouzlo….
A v dnešní tržní epoše ho dokonce můžete navštívit i v létě, minimálně milovníci opery či tajemných legend staré Prahy…
   No, ještě že ho tehdy uhasili…


A na závěr si neodpustím, že v Nic nového pod sluncem jsem divadlu a ND s láskou věnovala celou jednu kapitolu…J

pondělí 11. srpna 2014

neděle 10. srpna 2014

Levhart

   K létu neodmyslitelně patří detektivní příběhy, mám je ráda, jen letos na ně zatím nezbyl čas. Tak až nyní, s druhou polovinou prázdnin. Sáhla jsem po severské detektivce a asi to nebyla úplně správná volba. Je nyní hrozně in číst severské krimi, ale trochu je to asi davové šílenství či jen prostě aktuální móda.  Nu, podlehla jsem, leč Levhart mě nepřesvědčil. Již jsem nějakého Nesba četla a i se mi líbil, tady ale bylo na můj vkus tolik krve, násilí a krutosti, že přívlastek lehké letní čtení k této detektivce snad ani nejde. Spíš naturalistické čtení.  Napsáno je to samozřejmě velmi dobře, ale k četbě musíte mít nejen rozpoložení, ale i silný žaludek. Alespoň na mě to tak působilo, přesto jsem se Levhartovým příběhem prokousala. Ovšem s pocitem, že Nesbo je trochu maniak.  Sice krásně píšící, ale té krve je fakt přespříliš. Pokorně se vracím k poklidným českým detektivkám J.

                                 (i když čekají tu ještě Švábi, tak nevímJ)

                                        

sobota 9. srpna 2014

Turistické barbarství

Turismus je modlou dneška, davy turistů mění evropská města v jeden globalizovaný mišmaš, který naprosto likviduje osobitost a originalitu, kterou je potom třeba pracně hledat. Vše pro turisty, kteří přinášejí peníze. ...V Praze navíc mnohdy se specifickou snahu co nejvíce turisty oškubat, ale o tom psát nechci.Zaujala mě kýčovitá podbízivost, kterou lze vidět na každém kroku spolu s tím, co já osobně považuje za vrchol nevkusu a barbarství. Nebo něčeho, co minimálně do historického centra nepatří.  Dejme tomu vozítka segway, které nejen že hyzdí ulice, ale hlavně jsou pak pro běžné chodce docela nebezpečné. Kýčovité reklamy či vrchol trapnosti, všude navěšené visací zámky. Ty jsou zde navzdory zákazu, protože i na úřadech už pochopily, že tyto trapné výstřelky město nejen hyzdí, ale i ničí. Leč, prý není v lidských silách přicvakávání zámečků zabránit. No, já bych o několika osvědčených metodách asi věděla, leč patrně by neprošly naším zákoníkem. A tak musíme trpět tímto turistickým barbarstvím. Nemám nic proti turismu a cestování, ale některé jeho prvky a projevy mě tedy přivádějí minimálně v úžas 






   

pátek 8. srpna 2014

Muzeum strašidel

V Muzeu strašidel, které sídlí v kouzelném domě nedaleko Karlova mostu,jsem nasekala tolik fotek, že jim věnuji ještě dnešek. Asi z vděčnosti, že si mě v muzeu nenechali jako exponát:-). Zaujalo mě, že nejde o letitou instituci, muzeum zde existuje od roku 08. Přišel nápad, zde byly pusté prostory a tak se začalo rodit tohle zajímavé prostředí. V místě, kde se během dne cítíte jako v Babylónu,hlava na hlavě, zabočíte do vnitrobloku, kde je ticho a klid. A strašidla. Paráda. My jsme k tomu měli ještě vycházku po okolí, průvodcem nám byl samotný vodník z Kampy, takže turisté pobaveně po naší skupince pokukovali. S pražskými strašidly je prostě veselo. Je to maličké a není to úplně za hubičku, ale jako zpestření toulek Prahou ideální. Jen kdyby ta Malá Strana nebyla tak zasekaná, méně univerzálních davů by ji zcela jistě prospělo. Leč, o tom můžeme jen snít. Třeba se strašidly:-)