sobota 30. dubna 2016

Věčně mladý

   Módním poradcům se to řekne, udržujte se v kondici a s mladou vizáží. Jde o současný trend, všichni musí být věčně mladí. Jenomže přírodu trvale nepřemůžeš. Lze ji na čas obelhat, oblafnout, přeprat či zatlačit někam do kouta, kde si ji chvíli prostě nebudeš všímat. Pak najednou přijde okamžik, kdy pravda zvítězí. Nebo minimálně začne vítězit. Odhalovat prvky, které k mládí tak úplně nepatří, bude čím dál snadnější: šedivé vlasy, vrásky kolem očí, třesoucí se ruce, bolesti celého těla. Zná to každý, kdo pronikl přes hranici zralosti, které se dnes eufemisticky říká nejlepší věk.
 Média navíc o pokročilém věku hovoří tak trochu jako o prašivině, takže není divu, že někteří mají problém nahlas sdělit datum svého narození. A to i přes to, že moudré knihy nám tlučou do hlavy, že věk je vlastně jenom číslo a nic neznamená.  Naopak, znamená.  Diskvalifikaci na mnoha různých životních polích: v práci, ve vztazích, v oblékání, názorech ba dokonce i v adrenalinových zážitcích.
Pokud se dočtete něco pozitivního, pak je to většinou prezentováno jako extrém hodný záznamu do knihy rekordů, kam se zaznamenávají různé anomálie. Nic přirozeného to v tomto úhlu pohledu není.
Odborníci samozřejmě radí, jak se s postupujícím věkem vyrovnat, ale většinou bývá v jejich moudrech skrytý podtext jakési lítosti. Ono jim starých lidí většinou doopravdy je líto.
Nenavštěvuji zatím domovy seniorů, abych vypátrala jejich skutečné pocity, spíš se zajímám o ono stáří nestáří, kdy se stylizujeme do mladých diblíků, přestože máme na krku víc než pět křížků. Kdy muži chytají novou mízu a zakládají nové rodiny, ve kterých vyrůstají děti s tatínkem a dědečkem v jedné osobě. Je to takové dva v jednom.
O to jsou ženy ochuzeny, moc padesátiletých rodiček neznám, ale ony zase vítězí v boji s vráskami, šedinami a módními trendy. Pravda, vzadu lyceum, vpředu muzeum, jak o tom hovořila ještě moje babička, dnes už tolik nepotkáte, naopak, řada atraktivních padesátek vypadá fakt dobře. Ba i šedesátky ani zdaleka nepřipomínají babičku Boženy Němcové. Vlastě ani sedmdesátky. Jestliže se udržují, pracují na sobě, nesedí doma a jsou aktivní. Přitom ale stejně vždycky přijde okamžik, těžko postižitelný, kdy to najednou přijde. Stáří. Člověk se jakoby scvrkne, vrásky vystoupí, tváře propadnou, klouby povolí… Přesto i toto může být krásné, pokud to nějak přijmeme.
Dneska je už naprosto jasné, že populace stárne. Tedy říkají to naše statistiky, které umí spočítat, že na jednu maminku připadne jedno a čtvrt dítěte, což vede k statistickému výsledku, že bude víc penzistů než výdělečně činných mladých atraktivních lidí. Musí se proto všichni snažit, aby do kategorie "mladý" patřili co nejdéle. Nevím, jak moc je možné tuto fázi prodlužovat, když jen během jedné generace se to posunulo minimálně o dvacet let. Čeká nás tedy doba osmdesátiletých otců a zamilovaných devadesátek, které hledají svoje další místo v životě, protože tady budou ještě minimálně dvě dekády? Posune se třeba i mateřství k padesátiletým prvorodičkám a šedesátiletým šmrncovním matkám, které vedou dítě do první třídy a pak odfrčí do práce? Pokud mám věřit různým módním magazínům, je podobná vize docela dobře možná. Ráda bych se něčeho podobného dožila, ale ve zdraví a v pohodě. Klidně i se šedivými vlasy a mnoha vráskami, ale soběstačná a bez megalomanské sbírky léků
Je třeba k tomu mít štěstí. Genetické předpoklady a vytrvalost. Nedávno jsem prohlížela staré fotografie. Někteří lidé tam vypadali stejně ve třiceti jako v padesáti. Mnohdy staře. Ale i tam byly výjimky, jiskra v očích a šmrnc znatelný i přes propast času na zažloutlé fotce.   Stačí, když to prostě v sobě máte.  Jestli ale dobře rozumím trendům současnosti, musí se to udržet co nejdéle. Mladý by měl být člověk prostě navždy a stáří by vůbec neměl brát na vědomí.
To se mi ovšem trochu příčí. Mezigenerační vztahy by se tím úplně zničily. Přitom je třeba častým pravidlem, že vnoučata nacházejí souznění právě u babičky s dědou.  A kdyby byli věčně mladí, něco by prostě z našich vztahů vyprchalo.
Jednou to ale asi nastane, protože jak se jednou něco stane módním trendem, je velmi těžké proti tomu bojovat. Můžete se samozřejmě stát osamělým válečníkem a jít proti proudu, ale celkově to bude jinak. V úvodu zmíněných módních magazínech jsem se také dozvěděla, že stará duše dělá dědky už z třicátníků nebo z podobně naladěných dvacítek. 

To je prostě stará známá pravda, jen přetavená do dnešních podmínek, kdy je in být věčně mladý. Ale už Emília Marty s tím měla problém, tak nevím. Uvidíme. Teď ale musím běžet na kosmetiku a k holiči!

pátek 29. dubna 2016

Alternativní vzdělání

Jedna alternativní výuková metoda přišla s jakousi další kreativní myšlenkou, že pokud dětem dovolíme dělat jen to, co ony uznají za vhodné, zbavíme je balastu nesmyslných vědomostí, které zatěžují jejich mysl, a otevřeme jim tím cestu k jejich vrozeným zájmům a zálibám.
No, něco na tom je. Jenom nevím, jak by to mělo vypadat v praxi? Nechat děti vyrůstat jako dříví v lese? Nebo jim nabídnout, ať si vyberou, co by? Alternativci patrně měli na mysli oboje. Hlavně, aby se děti nestresovaly a nikde aby nezaznělo vulgární slovo povinnost. Je to takové trendy, když si uvědomíte, jaký je určující směr  v současné výchově.
Na druhou stranu existují i děti, které opravdu rostou jako dříví v lese, protože jinou volbu nemají, rodiče se o  ně nestarají ani nezajímají- takže vlastně naplňují vizi jedné z mnoha alternativních metod  výchovy- nevýchovy. To je ale diametrálně jiný úhel pohledu, kterým dnes nehledím.
   Také se lze samozřejmě ptát, zda do nevýchovy nezařadit i ono přehnané rozmazlování a umetání cestičky, ale to se do obrazu flexibilního přístupu ke vzdělání také moc nehodí. 
Musí vlastně vůbec ještě existovat nějaká povinnost školní docházky? Není lepší nechat všechno na rozhodnutí vesmíru?  Nahodilost má sice pár stinných stránek, ale také jednu nespornou výhodu. Nikdo není za nic zodpovědný a nikdo nic nemusí...

   Podle mého by bylo nejlepší, kdyby se vzdělání oficiálně zakázalo. Aby získalo punc něčeho nedovoleného. Nejlepší by bylo, kdyby zákaz odhlasoval parlament i senát jako formu zákona, protože zákony se u nás rády a často obcházejí. A nejde jen o ty nesmyslné novely, ale v podstatě o každou zákonnou povinnost, daněmi počínaje a konzumací alkoholu pod osmnáct konče. Jedna starší kolegyně mi vyprávěla, s jakou energií kdysi studenti vyhledávali zakázanou literaturu, kterou intenzivně konzumovali. Dnes je tatáž literatura volně dostupná a nikdo ji ve velkém nekonzumuje (samozřejmě, klasická čest výjimkámJ). Ona sama sice vkládá určitou naději do rodiny, ale v době dnešní vysoké rozvodovosti já zas tak velký optimista nejsem. Rozumím tomu ale i tak, že škola už nemá vůbec žádnou šanci.
No, napadlo by vás hledat spásu v nějakém urgentním zákazu? Zakazovat dneska přeci také není příliš košer….?
   Nelze ovšem vyloučit, že časem bude vzdělání opět určitou formou výlučnosti. Pokrok a vědomosti přeci vždycky najdou cestičku, jak se dostat k těm, co o ně stojí. Možná začnou vznikat vzdělanostní ghetta, do kterého proniknout nebude vůbec jednoduché. Otázka je, kolik bude zájemců a v jakém věkovém složení...? Byla bych rozhodně spíš pro mladší ročníky, protože co se v mládí naučíš….  I když dnes je někdy na první pohled vzdělávání některých mladých trochu nošení dříví do lesa, přesto na ně stále sázím.
Předpokládám, že příliš velká alternativa v tom zas tak zásadí roli hrát nebude, protože kvalitní vzdělání se buduje po malých stabilních krůčcích na pevném (nikoliv alternativním) a širokém základě.
Trochu potíž může být s informovaností veřejnosti.  Slogany typu „bez práce nejsou koláče“ či „ jen vytrvalou dřinou něčeho dosáhneš“ nejsou dnes nejvhodnější.  Víc se líbí třeba "s úsměvem jde všechno líp", což sice nelze vyvrátit, ale vzhledem k nastíněnému cíli ani potvrdit.
   Do dnešního trendu se prostě informace o nutnosti tvrdé a vytrvalé práce moc nehodí. Někteří to proto řeší jinak. Respektive neřeší to nijak. V tichosti si rozšiřují své vlastní obzory a užívají si darů poznání. Ve světě alternativních metod, trendů nevzdělanosti a vládnoucí nevýchovy tvoří ghetto už nyní.

čtvrtek 28. dubna 2016

Něco navíc

Kdysi dávno jsem si mezi zájemci o různé vědomostní školní soutěže mohla vybírat. Množství adeptů ovšem rapidně klesá, v poslední době jsem spíš v roli přemlouvající. Lákám děti, aby si zasoutěžily, zkusily něco nového, projevily vlastní aktivitu nad rámec svých stanovených povinností. Je to tak trochu oxymóron, lákat někoho, aby projevil vlastní aktivituJ. Možná jde jen o vlnu lidí, která se tak nečekaně sešla a nechce se vlnit víc, než je dáno. Přijdou třeba jiní, aktivní, s přirozeným zájmem o vše nové, se snahou zkusit i něco jiného…. Nebo také ne, to mohou být jen moje těšínská jablíčka, ale musím tomu věřit, jinak bych musela svoji práci opustit, protože s takovou vizí se nedá pracovat. Nyní jsem ve stádiu, kdy pro děti existuje několik základních otázek, po jejichž zodpovězení se teprve dostáváme k meritu věci: 
1) bude to místo vyučování? 2) co za to? 3) není toho mnoho?
Když je tedy šance, že soutěž je v době školního vyučování, dostanou za to jedničku a není toho mnoho, pak pár jedinců urvu a můžeme se do něčeho pustit. Ale třeba SOČ- což je zkratka akce středoškolská odborná činnost se už léta neúčastníme. Jakmile sdělím, že je nutno vypracovat práci, která má minimálně dvacet stran, končím s náborem. (Že by si někdo soutěž vyhledat sám a chtěl se sám zúčastnit se mi nestalo už roky a dnes bych asi při podobné žádosti nabyla dojmu, že jsem obětí skryté kameryJ).
Všechny dějepisné soutěže, kterých se účastníme, probíhají tak, že vytipuji dobré dějepisce, přemlouvám je a oni většinu pod příslibem jedničky souhlasí, že se milostivě zúčastní. Poté nastává fáze přemlouvání k přípravě, kterou jsem jim ochotná poskytnout, leč v odpoledních hodinách už se většinou nikomu nechce. Prostě to nějak dá, je jejich přístup, co bych se nějak víc učil. A podle toho to tak dopadá. Ve finále je hlavní starost o to, zda obdrží avizovanou jedničku a jakou bude mít váhu
(to je nešvar elektronické žákovské, známka musí mít určitou váhu, ale o tom jindy.)
Samozřejmě, jsem vypíchla to, co je aktuální a přímo bije do očí. Nejsou tací všichni, o čemž jsem se přesvědčila třeba nedávno na soutěži organizované gymnáziem z Chebu, ale nějak moc jich přibývá. Přitom, když ve svém tlaku nepolevím a dotlačím je k soutěži, většinu překvapivě konstatují, že to bylo fakt dobrýJ, že to byl pro ně přínos i zážitek, ale sami by nešli. Nejvíc mě dostala skupinka potencionálních herců, kteří se mi nedávno připravovali na divadelní soutěž, pak zjistili, že ten den bude studijní volno, takže nepůjdou do školy a tedy, dle jejich logiky, ani na soutěž. Mají přeci volný den, co by dělali něco navíc. Možná i to mě vyprovokovalo k tomuto temnějšímu zamyšlení, byťoni rozhodně nejsou jediní. Zdá se mi ale, že i přes světlé výjimky tento smutný trend narůstá geometrickou řadou. Už se těším, až bude stejně rychle klesatJ

středa 27. dubna 2016

Temno

Reminiscence z dětských let: výkřik na spolužáka: "Víš, co napsal Jirásek? "
Stáhneš mu čepici přes oči a zařveš: "Temno!"
Primitivní, leč účinné. Dobu temna máme jako temno zafixovanou dodnes. 
Jenže, jako vždy, ono tomu bylo jinak. 
Jak, na to jsme si pozvaly odborníka na slovo vzatého, pana profesora Jaroslava Čechuru, který tak s námi nejen oslavil svůj svátek, ale i nás provedl dobou pobělohorskou, tedy dobou temna. 
A jak jinak než bravurně. 
A temno je rázem jiné. Vždyť v reálu šlo o dobu barokní, plnou umění, poznání a pokroku. V neposlední řadě pak plnou zajímavých lidských osudů, životů, kde se, stejně jako u nás, střídaly dny sváteční s těmi všedními a že by žili v nějakém temnu si tehdejší lidé rozhodně nemysleli. Ostatně, co by se pak mělo říkat o současnosti? 
Ale zpět k přednášce. Skvělá. Plno, podobně jako u pana profesora Čorneje. Téma výborné, přednášející ještě lepší. Atmosféra skvělá. A temno jako doba k životu? Asi jako každá jiná, různbarevná, rozhodně ne temná. Ostatně, on ani ten Jirásek ji tak temně nevykreslil, jen ho prostě zneužili. Ale to už tak v našich dějinách bývá. I proto máme Hovory, abychom mnohá a zažitá temna osvětlily. Třeba jako to včerejší, pobělohorské.Úžasné.





úterý 26. dubna 2016

Šedesátnice

Tak jsem úspěšně završila šedesátku. Ne sice věkem, byť i to se asi někdy (brzyJ) stane, ale počtem odběrů krve. Takové malé jubileum. Poklábosila jsem si během něho se sestřičkou, krom jiného i o tom, jak se kupříkladu technika za ta léta změnila. Odběry tehdy a teď to je opravdu nebetyčný rozdíl. Mám-li být úplně stoprocentně přesná, něco se tedy změnilo diametrálně. Něco zase vůbecL. Jediné, co zůstává jako konstanta, že vše záleží na lidech a jejich přístupu k dárcům. Zažila jsem nevrlé a nešikovné sestřičky, nenaladěnou paní doktorku či nabručenou ženu u administrativy. Pak může být technika i prostředí v naprostém souladu a stejně odcházíte s pachutí a představou, že už nikdy více. Ono to pak ale nějak vyšumí a vy to zkusíte znova. A narazíte na vlídnost, která vše předchozí v podstatě eliminuje.
 Chodím už léta na Karlovo náměstí a musím konstatovat, že v poslední době se setkávám jen s vlídností. A šikovnými sestřičkami. Neodnáším si žádné modřiny z nepovedeného vpichu ani trauma z nějaké hrubosti. Naopak. A jelikož tomu již bylo po šedesáté, mohu posoudit i tu techniku, která jde dopředu opravdu mílovými kroky.

 I když ve finále, šikovné ruce sestřiček to stejně nenahradí. A tak jsem za to Karlovo náměstí ráda. A s chutí s nimi vstoupím do další desítky.  

pondělí 25. dubna 2016

Jsem lepší než Švejk

v divadle Karla Heřmánka. Dnes celé dopoledne. Již patnáctý ročník. Opět v hlavní roli satira, která sice někde nebyla, ale i tak se děti moc snažily a hrály jako o život. Mně osobně se moc líbila závěrečná  řeč porotkyně paní Heřmánkové, která dětem i vysvětlila, jak na divadlo, jak pracovat s hlasem, s textem a dodala jim několik opravdu profesionálních rad. A když to slyší i jinde, než od nás ve škole, hned to vnímají jinak a je to pro ně hodně cenné. Pro mě byla cenná účast primánů, kteří se snaží, ač dnes nevyhráli. Zatímco velké děti usoudily, že když je dneska "volný  den" ( máme přijímačky, tak měly studijní volno), tudíž nic navíc dělat nebudou a soutěž prostě zahákly, ti malí herci spořádaně přišli). Ale zase ti co byli, ti si to náležitě užili. Sice jsme nevyhráli, ale byla to pro ně první zkušenost, nasáli atmosféru a za rok se uvidí. Letos byly jen zážitky, vavříny budou příště. A další vavříny si podle mě zaslouží organizátoři a pak Heřmánkovi, kteří svoje divadlo k této akci zapůjčují. Pěkný zážitek se Švejkem jsme dneska měli:-)













neděle 24. dubna 2016

Šťastná kniha

....už dávno přečtena. Slíbila jsem dojmy, tak plním své sliby. Nechci psát recenzi, neb to neumím. Jen shrnout dojmy. Jsou stejné, jako u Kafe a cigárko. Blog jim sluší lépe.  Tedy pro mě ne. Je zde plno vtipných dojmů, pocitů, situací, ve kterých se najdu, vidím a žasnu, že to někdo má stejně nebo alespoň podobně. Ale na druhé straně někde trochu zdlouhavé. Chybí dar zkratky. Umění opustit myšlenku. Opakují se vtipné bonmoty. Tím ale přestávají být vtipné, logicky. ...
 Šťastná kniha nikoho šťastným neučiní, to ale ani není její ambicí, protože svoje štěstí máme v rukou sami. Může dát někomu návod, to ano. Pobaví, místy. To ano. Není prostě špatná. Líbila se mi. Ale jako blog je lepší, podle mého tedy. To dávkování dělá prostě svéJ

sobota 23. dubna 2016

Pygmalion

Klasika. A nová premiéra divadla Na Vinohradech. Takže krom uměleckého zážitku i zážitek společenský. A další pohled na starý známý příběh. Profesor Higgins v podání Jana Šťastného kultivoval mladinkou Šárku Vaculíkovou. Pod režijním vedením Juraje Deáka. Sice místy trochu moc uječené a takové skoro crazy, ale pořád, alespoň  pro mě, stará dobrá klasika.Myslím, že mohu s klidným svědomím doporučit. Hezké představení.
                                          

pátek 22. dubna 2016

Svatoušek

Aneb celkem nečekaná návštěva Činoherního klubu, kde jsem nebyla pěkně dlouho. Však jsem také cestou tam žasla, co se nám stalo s Václavským náměstím, kde bylo černoušků víc, než je v současnosti v Africe. Ovšem k roztomilosti měli dost daleko, spíš bych řekla, že lákali k velkým nepravostem, které ale u nás zjevně nejsou mimo zákon. Nebo jsou a nikdo to neřeší. Stejně jako ulici Ve Smečkách, která je skutečnu ostudou města. Což se sice všeobecně ví, ale to je asi tak všechno, co se s tím dělá. Tak jsem si opět prohlédla zdejší bordely, které vévodí cestě do divadla, prokličkovala mezi prapodivnými existencemi, které zde postávají a ulehčeně spočinula v relativním bezpečí divadelního prostoru. Představení Svatoušek bylo spíš jakousi beneficí u příležitosti narozenin pana Brancuzského. Šlo o monodrama, jakousi sebereflexi u příležitosti životního jubilea. Hodinku a kousek, bez přestávky, dobré to bylo.

Činoherák má pořád atmosféru, stojí za návštěvu. Ale to okolí, to je tedy katastrofa!

čtvrtek 21. dubna 2016

Herec

Mít hlad jako herec už dnes dávno neplatí, naopak. Herectví je v současnosti vnímáno jako jedno z nejlépe placených povolání. Paradoxně, nejvíc to seriálové, které zase má nejmenší kredit, alespoň to tak všichni herci tvrdí. Potřebují přeci zaplatit složenky, proto účinkují v nekonečných telenovelách, zatímco skutečné umění, to divadelní, je záležitost srdeční a nevýdělečná....
No, netroufám si to hodnotit ani po včerejší besedě s panem Petrem Rychlým, který zavítal na naše gymnázium. Měl vyprávět dětem o profesi herce. V rámci předmětu Člověk a svět práce, ve kterém se normálně snažíme představovat lidem zajímavé profese. Ještě se mi ale nestalo, aby na hodinu přišly i děti z jiných třídJ. Třeba na ekonomy či jaderné fyziky je v takovém množství nenalákám.
   V reálu bylo setkání ale velmi milé a příjemné, pan Rychlý je opravdový profesionál, mluví jako kniha a dokázal dětem přiblížit i prkna, která znamenají svět, nejen omamná světla filmové a televizní kamery. Zmínil svoji cestu k herectví, vášeň a zaujetí pro to, co chci dělat, co všechno musí umět a spoustu dalších zajímavých věcí. Samozřejmě došlo i na Ordinaci či na právě probíhající show na Nově, ve které je fakt skvělý. Neopomněli jsme ani divadlo a jeho role na Vinohradech. Zejména Karel Hašler, kde jsem ho viděla já a kterého mohu všem doporučit, či Caligula, který mě zatím minul, ale doufám v nápravu. Měl cit a pochopení pro děti, zaujal je svým projevem i vyprávěním, stejně jako časem, který věnoval jejich snaze po společných fotografiích. Mě zase zaujal (krom vyprávění) svými pedagogickými zásahy, že třeba elegantně dětem vysvětlil, proč je nutné chodit včas
 ( mimochodem, on sám dorazil naprosto přesně!), proč je dobré dělat práci s plným nasazením či k čemu je dobrá pokora. Výborné to bylo!!! Je to Pan herec.








středa 20. dubna 2016

Bylo temno doopravdy temné?


                                                                      Již za týden:-)

úterý 19. dubna 2016

Původní význam slova

 Nechodím moc do tělocvičen, raději cvičím sama, ale čas od času to na mě přijde a pokusím se
i nějaký organizovaný pohyb. Nejčastěji samozřejmě padne volba na nějaké letenské zařízení, protože potácet se vyčerpaná a upocená městem už ve svém věku nehodlám. Stejně jako využívat tamější sociální zařízení, proto mi vlastně nic jiného než Letná nezbývá.
Zrovna nedávno se znovu vrátila vize začít cvičit pod odborným dohledem a za využití nejmodernějších technologií. Ukázalo se, že to nebude tak jednoduché, jak tomu bývalo kdysi. Hned při zápisu mě zaskočila žena otázkou, zda mám registraci.
Otázka mi připadala dost nelogická. Jdu sem prvně, chci to vyzkoušet, nechci se nijak vázat, natož pak registrovat.  Je to nutné?
Nechápavě ke mně vzhlédla od monitoru počítače, zjevně jsem ji dokonale zaskočila. Chvilku bojovala s nutkáním nabídnout mi variantu cvičení v domově důchodců, ale poté mi s naučeným úsměvem vysvětlila, že bez předložených dokladů a telefonního čísla si prostě na jejich strojích nezacvičím.
Chtěla jsem s ní vést diskusi, ale pro tento případ bylo děvče dokonale natrénované.  Prostě mě dokonale asertivně odpálkovala.
„Příště si vezměte občanský průkaz,“dodala ve snaze vylepšit celkový dojem, což se jí rozhodně nepodařilo.
„Nevezmu,“ dupla jsem si jako malé dítě.
„ A samozřejmě potřebujeme telefonní číslo, mailovou adresu a číslo účtu,“ dodala další pro mě nepochopitelné požadavky.
Chtěla jsem to vyzkoušet jinde, ale zase tolik možností nebylo. Co fungovalo kdysi, už dnes dávno slouží k jiným účelům. Místo tělocvičny, na kterou se ještě matně pamatuji, je nějaká večerka.
„Bez vašich nacionálií vás prostě nemohu zapsat,“ vysvětlovala mi jiná anorektická recepční, která už zjevně v asertivitě dosáhla vyššího levelu než ona předchozí. „Musíme vás mít v systému, abyste u nás mohla cvičit.“
Pochopila jsem, že možnost jen tak si odskočit anonymně si zacvičit už dávno neexistuje. Bez registrace jste prostě dokonale out. Velký bratr musí vědět, jak trávíte veškerý svůj čas, i ten v tělocvičně.
I když, pojem tělocvična je už také zjevně archaický. Cvičí se ve studiích, případě v nějakých sálech. Do tělocvičny chodí snad už jen Sokolové.
Dá se to pochopit. Sledujeme současnou on line realitu, není se vůbec čemu divit. Ostatně něco podobného se děje v mnoha dalších oborech, nejen při údržbě vlastního těla.  Na filmy se chodí do multiplexů nikoliv do biografu. Můžete jít na zimní stadion nikoli na kluziště. Lze být in nikoli docela obyčejně něco vědět.
Ano,být in je dost zásadní. Sice na to lze velmi úspěšně napasovat ideologické: kdo chvíli stál už stojí opodál, ale to už je zjevný archaismus. Nevím, zda je to jen můj dojem, ale rozhodně jde o zásadní změny.  Ani byste nevěřili, jak moc velký údiv může vzbudit obyčejné, naprosto ryze české konstatování. Bez módních anglikanismů.  Co se týká třeba zdravého životního stylu, tak můžete všechno, od life healthy až ke koučinku. Tedy krom jediného, zdravého selského rozumu.
 Dobrat se původního významu některých obratů opravdu není jednoduché, někdy je to dokonce skoro nemožné.
Ne, že bych to nějak zásadně kritizovala. Často podobným trendům sama propadám, alespoň v některých oblastech se snažím jít s dobou. Jenom mě občas napadá, jestli by se neměl, alespoň někde, zachovat původní význam slova či aktivit, aby se učinilo zadost tradičnímu zařazení jazyka mezi živé komunikační prostředky.
Pokud by z toho někdo vyvozoval, že je rozdíl mezi cvičením v tělocvičně či v galerii, má naprostou pravdu. Zatímco propocená trika do sokolovny či tělocvičny patří, do galerie se mi tak úplně nehodí. Tam spíš vidím obrazy či nějakou kulturu. Nebo, další posun významu slova, i obchody. Jen to cvičení mi tam moc nejde. Ale nepohoršuje mě to. Jen udivuje.
Někteří z nás pak z údivu nevyjdou. Zaskočí je každá nová reklama či zásadní obrat v terminologii.  V zásadě je to jen marginálie.  Ale naprosto signifikantní pro dnešní dobu. Nebo alespoň pro její obrazJ
Jdu si vydechnout do letenské sokolovny. Některé tradice se prostě nemají měnit.


pondělí 18. dubna 2016

Já, Olga Hepnarová

Někdy, (často) mám pocit, že dneska je u nás takový morbidní trend, oslavovat vrahy a násilníky a točit o nich filmy...!!?
Udělat z nich slavné lidi. Povzbudit jejich následovníky, aby se také zasnažili stát se filmovými hrdiny…
Máme film o Mrázkovi, Kajínkovi, heparinovém vrahovi, lesním vrahovi a kdoví o kom ještě.... 
Nemáme film o vědcích, vynálezcích, doktorech, lidech, kteří se zapisují do dějin pozitivně. Nebo možná máme, abych utnula případné oponenty, ale není o nich tolik slyšet jako o těch vrazích. Jako třeba v poslední době o Olze Hepnarové. Film o události, jež se udála u nás na Letné. Když v Bio Oko vidím film, jehož finále je kousek odsud, na Milady Horákové, tehdy Obránců míru, je mi úzko. Na film jsem původně jít nechtěla, ale stalo se. Je děsivý. Černobílý. S takovým zvláštním polským dozvukem, ale to je asi jen moje reminiscence. Kdysi totiž, v mém mládí, socialistickou filmovou scénu šokoval film Stopařky. Sice v hlavní roli Arabela s Xénií, to asi mělo celý drsný příběh zjemnit, ale v roli vraha polský herec. Tehdy s argumentem, že by česká star podobnou slávu zde nerozdýchala. 
Nerozdýchala by ji patrně i dnes, protože opět se sáhlo po Polácích. No, mohlo by to mít i jiné konotace, ale do toho se nechci pouštět. Jen chci konstatovat, že film je fakt hnusný. Dějem, samozřejmě, ne provedením.  Je šokující, reálný, byť od historie se dost odklání. Ale to nebylo zjevně jeho cílem. Tím bylo šokovat. A to se povedlo. Šokuje nás (tedy minimálně mě), co se může stát, kam může vést nezájem, nenávist či frustrace…
Možná proto jsem trochu ráda, že jsem na film šla. Ale příště už jen pohádka nebo romantika……
Nebo snad glorifikace někoho normálního? Někoho, koho bez obav může hrát český herec? Něčeho, co přinese i poznání a ne jen hrůzu, šok a znechucení? Uvidíme….


neděle 17. dubna 2016

P.S.

Tak jsem neodolala a knihu si zakoupila. A udělala jsem dobře.Knižka je totiž velmi krásná. Vizuálně. Také bych si přála mít takovou knihu. Je to prostě taková knižní radost. A navíc se i dobře čte, jde o příjemné texty, hezký jazyk,  pěkné čtení. 
Knížka je prostě hezká ve všech směrech. 
                                                     
P.S. byl to dobrý kauf:-) V beletrii.eu.

sobota 16. dubna 2016

Narozeniny

Čtrnácté. 
Pro někoho vrcholící puberta, pro někoho stáří. Pro Zachariáše bohužel stáří. ale pořád vitální, byť šedivý, bez zubů a se ztrátou sluchu. Ale když to na něj přijde, dovádí jako za mlada. Pořád miluje procházky, stále by se pustil do běhu za kočkou, snad by i lovil. Baví ho dlouhé cesty, rád se i rozeběhne. Stejně rád ale dlouho spí a dobře jí. Je mu tedy dnes krásných čtrnáct. Dědeček. Ale krásný:-)







pátek 15. dubna 2016

Leni

je představení v Řeznické, které získalo loni cenu Thálie a kde exceluje Vilma Cibulková. Sehnat lístky je takřka nadlidské umění, leč úplnou náhodou se povedlo a páteční večer mohl být zasvěcen divadlu a setkání s kontroverzní filmařkou Leni Reifenstahlovou v podání paní Cibulkové. A skvělé, cenu Thálie si plně zaslouží. Ostatně, Vilma Cibulková je výborná všude.V Řeznické jde o představení o schopnostech a ambicích, o morálce a sebestřednosti, prostě sled otázek a odpovědí. Skvělý herecký koncert. Na Slovensku tutéž roli představovala Zdena Studénková. Evidentně jde tedy o hru pro vynikající herečky. A také jde o vynikající zážitek. Směle si tentokrát dovolím doporučit.

čtvrtek 14. dubna 2016

Exkurze

   Nedávno mi někdo položil nevinnou otázku, zda chodím s dětmi někam mimo školu. Přivedl mě tím do rozpaků. Ne snad, že bych nevěděla, jak odpovědět. Spíš jsem netušila, jak se k danému tématu postavit bez emocí.  Nerozumím totiž principu legislativy, který podobné aktivity naprosto devalvuje.
Beru děti na exkurze, do galerií i na výlety. Zastávám názor, že se při podobných aktivitách mnohdy naučí mnohem víc než během klasického školního dopoledne. Ovšem na druhou stranu je pro mě běžná denní výuka samozřejmě výrazně jednodušší. Vím, co očekávat, moc nepředvídatelných situací při hodině většinou nenastane, vím, kde mám děti a kdy hodina skončí. V podstatě mám celou situaci pevně v rukou, zatímco když jdu s dětmi pryč, vždycky se pouštím na tenký led. Nikdy člověk netuší, co se při pohybu dětí městem, dopravními prostředky či na obyčejném výletě lesem přihodí. Pořád je nutno je přepočítávat, sledovat okolí i mít v patrnosti jejich neočekávané nápady, které je vedou k logickým dětským alotriím. Občas je situace zpestřená dejme tomu pobytem v bazénu, kde je riziko nějaké nehody ještě mnohem vyšší.  Ale nemusí jít zrovna o plavání, stačí klasická exkurze či výlet do centra města. Doba si navíc žádá adrenalinové zážitky, takže takový výlet bývá pravidelně zpestřen nějakou vskutku zážitkovou aktivitou. Aby si to děti náležitě užily. V zásadě s tímto trendem souzním, nemám nic moc proti tomu dětem nabídnout širokou škálu zajímavostí. S čím nesouzním, je trend ohodnocení této části pedagogické práce. Nevím, zda ten, kdo podobná pravidla vymýšlel, někdy učil nebo byl s dětmi na výletě. Protože pak by těžko mohlo být v ministerském nařízení, že pokud děti někam vedete, tak nevykonáváte přímou pedagogickou činnost, tudíž ji nemůžete mít zaplacenou ve stejné míře, jako když při hodině opakujete slovesa. Někteří vykladači zákona jdou ještě dál, a pokud jdete s dětmi plavat, pak vlastně neděláte nic, zaplaceno nedostanete a ještě si musíte hodiny nasuplovat. Pravda, jde o extrémisty na ředitelských místech, kteří patrně zapomněli, že byli kdysi také učiteli (pokud jimi tedy byli) a nyní se snaží být papežštější než papež a svým kantorům situaci zkomplikovat jak to jen jde. Ale i když takové extra výchylky na vašem pracovišti nejsou, fakt je prostě takový, že když jdete s dětmi někam mimo školu, podle zákona takřka nepracujete a to se také náležitě odrazí na vaší výplatní pásce. Ovšem zodpovědnost vám zůstává, v plné míře, té vás nikdo nezbaví. Zcela logicky je větší na frekventované ulici či v bazénu než před tabulí, ale to patrně tvůrci paragrafů nevidí. Pak se ale nelze divit kantorům, že raději nikam nechodí. Proč také, když si i jejich ministerstvo myslí, že vzít děti plavat znamená něco jako dovolenou.
Trochu jsem si o celém problému popřemýšlela. Říci, že nebudu nikam chodit, by znamenalo se zříci podstaty pedagogické práce, což rozhodně nemíním. Učit znamená zprostředkovávat poznání a to opravdu mnohdy jde v terénu lépe než před tabulí. Představa, že vše dokážu dětem ukázat na internetu, mi stále připadá dost děsivá. Kromě toho si myslím, že děti také lépe poznáme, když s nimi někam vyrazíme, přesněji řečeno máme větší prostor pro vzájemnou komunikaci. Tak co s tím?
Musela jsem se poptat kolegů a kolegyň z mnoha různých škol, jak se s podobným nařízením perou. Někde se taková situace vůbec neřeší, jinde musí nasuplovat i účast na matematické olympiádě, kterou sice s  velkou slávou vyhráli, ale pan učitel potom nestihl dozor v jídelně.  A to je problém. Některé školy raději podobné aktivity svým kantorům nedoporučují, ba jsou i takové, co je přímo zakazují, byť jen ve vnitřním řádu, protože navenek to nepůsobí dobře.
Vybavovala jsem si všechny svoje výlety se studenty v době svého mládí, kdy jsem je vzala k moři, do skal i na divokou vodu, což už bych nyní neudělala. Hlavně kvůli narůstajícímu pocitu odpovědnosti, který s věkem zákonitě přichází.  Přesto s dětmi pořád někam chodím. Do galerie, do divadla, do muzea, ba i na výlet se nechám přemluvit. Se vším je většinou mnohem víc práce než s opakovací písemkou či nečekaným zkoušením Přemyslovců, přesto je to definováno (a patrně i vnímáno veřejností)jako podřadnější část pedagogické práce.
Ostatně, mnozí už i rezignovali, čemuž se ve světle výše zmíněných faktů nelze divit. Přestože učitel zvládne mnoho různých rolí, být pořád za obětního beránka nebo za národního buditele, který pracuje s láskou ale zadarmo, se mnohým logicky nechce být. Nicméně, realita je taková. Vezměte děti na výlet, a protože neučíte, následně vezmete rodinu na pastvu, protože nedostanete za svoje metody ala Komenský zaplaceno. Nevezměte děti na výlet a budete za nelidu a konzervativce, který nedopřeje dětem netradiční metody poznání. Člověk si prostě nevybere. V české škole většinou vůbec nikdy.
Ale na závěr bych chtěla podotknout staré známé, že výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo. Tak tedy čest všem výjimkámJ.

                                                                                                                                       

středa 13. dubna 2016

Křest knihy

V návalu jiných akci jsem dosud nějak nezmínila jedno velmi zajímavé setkání. A nezmínit by ho by byla velká škoda. Bylo u příležitosti křtu knihy Jindřišky Mendozové Meč pánů z Velhartic. Tedy ony se rovnou křtily knihy tři, Meč pánů z Velhartic, Meč a dívka z Herštejna a Meč a srdce čarodějky. Tři knihy, tři kmotry. K tomu příjemné prostředí kavárny Alibi v Dejvicích, prostě hezký kulturní zážitek. A posléze příjemné čtení...



úterý 12. dubna 2016

Trouba

K běžným situacím na našich silnicích patří troubení jeden na druhého. Pravda, třeba na Italy nemáme, tam je to ale spíš takový národní zvyk, troubí každý na každého a většinou jde jen o takový dopravní kolorit. U nás to je většinou výraz vzteku neřku-li agrese, že nejste dost rychlí, překážíte, zdržujete nebo prostě nějak vadíte. Prostě, většinou jde o zvuk se zlověstným podtextem, který může  řidiče i rozhodit. A co teprve, když na sebe troubíte sami. Rozhodíte nejen sebe, ale i všechny kolem. Nevím, zda existuje ještě někdo takový nebo je to jen anomálie mého řidičského umění, ale čas od času se mi povede zatroubit sama na sebe. Převážně při podélném parkování. Tak soustředěně patrně točím volantem, že prostě zatroubím. Poté se vyděsím, koho jsem kde přehlédla, nedej bože přejela. Kolemjdoucí si zase klepou na hlavu, cože je to za ženu ze zvířecí říše, která na ně tady troubí. Vždyť oni si jen tak poklidně kráčí po ulici a najednou na ně nějaký trouba troubí. A to mně ještě trvá, než pochopím, že ten troubil jsem já.  Většinou zastavím a udiveně se rozhlížím kolem, čímž logicky přiměju za mnu jedoucí vůz, aby troubil i on. Tentokrát na mě.  Když se dopátrám viníka, tedy sama sebe, snažím se omluvně dát najevo ,že moje troubení  nemělo žádný agresivní účel, ale moje grimasy většinou vyvolají další agresi. Lépe dělat mrtvého brouka. Jsem prostě trouba. Takřka profesionálníJ

pondělí 11. dubna 2016

Poštovní anabáze

Nechodím často na poštu, ostatně už jsem tady svoje poštovní historky několikrát ventilovala. Ale čas od času mě život donutí. Většinou tehdy, když mi nějaký vtipálek pošle balík, doporučený dopis s modrým pruhem nebo já osobně potřebuji zakoupit poštovní známku.  Stále totiž trvám na zastaralé metodě komunikace formou občasných pohlednic, ba i dopis někdy napíšu. Zatímco poštovní schránky na rohu ulice zatím ještě setrvávají, sehnat poštovní známku není zas tak jednoduché. Ukázalo se, že trafikanti ji prodávat nechtějí, protože z ní nemají žádnou marži (ostatně, u předražených lístků na MHD je to obdobné). Na poště vás pak tradičně hned u dveří zaskočí obří fronta.
„Copak“ ozve se vždycky výhrůžně z úst nějaké frontové bojovnice, jakmile naznačíte snahu dostat do popředí jinak, než hodinovým posunem v nehybné koloně.
Otázka mi rázem odhalila atmosféru v přecpané místnosti. Fronta je tu zjevně už dlouho. „ Potřebuji jen jednu známku,“ pokusím se vzbudit soucit velikostí své nákupní položky, leč marně. Nelítostně mě vykázali na konec fronty. Poctivě musím přiznat, že bych to na jejich místě udělala taktéž. Trpělivost ve frontě na poště nebývá pravidelným jevem.
Dlouho jsem odolávala, ale nedávné Velikonoce mě postavily před nutnost vypravit se do útrob poštovního molocha pro várku poštovních známek. Pravda, koketovala jsem s myšlenkou posílat pohledy bez označení, ale tím bych si asi adresáty moc nenaklonila, protože v otázce poplatků tam je zase pošta rychlá jako blesk.
„Upozorňuji, že patrně celé odpoledne nebudu doma,“ oznámila jsem  ve snaze legitimovat svoje plýtvání časem ve frontě na poštovní známku. Samozřejmě, že jsem si vyslechla i repliku o staromilství nebo variantě s poštovními holuby. Připomínku o moderních mailech a sms zprávách už jsem vnímala spolu s klapnutím dveří. Za extravagance se prostě platí, a když holt chci poštovní známku, musím si ji poctivě vybojovat ve frontě.
Na poště jsem se logicky chtěla informovat, zda neexistuje okénko pro rychlé odbavení. Mohla by to být zajímavá služba veřejnosti, ale na to se na poště nehraje, takže žádné takové okénko neexistuje.
Pevně jsem zapustila kořeny v nehybné řadě a sledovala dění kolem sebe. „Támhle ta bába se bude dobu vykecávat,“ sykla za mnou stojící žena patrně jen tak do éteru, ale znalost terénu se v jejím hlase nedala přehlédnout. Zjevně zde stává velmi často. „A za chvíli zavřou i to druhé okýnko a budeme tu tvrdnout do Vánoc….“
Pochopila jsem, že pošta je patrně dokonalý skanzen. Přes veškeré zrychlování doby se na poště prostě zastavil čas a nic na tom nezmění ani fakt neustálé kritiky. Prostě na poště se čeká.
Když už jsem se dosunula k okénku, přišlo mi najednou moje přání koupě jedné známky poněkud výstřední. Došlo mi, že je třeba vytvořit zásoby, tedy jsem požádala o pohledy, korespondenční lístky a počet známek navýšila na dvacet. To by mi skýtalo jistotu, že sem zase chvíli nebudu muset. Leč, počty v množství větším než malém se ukázaly být jako problém. Úřednice oznámila, že u okénka tolik atributů nevlastní a zmizela kamsi do útrob obří poštovní budovy. Když se dlouho nevracela, fronta za mnou nevraživě hlučela. Přestala jsem se cítit v bezpečí. Naštěstí slečna dorazila zpět, čímž napětí za mými zády poněkud zklidnila. Leč její výraz v obličeji nevěstil nic dobrého. Přinesla známek jen deset. Nevadí, beru co je, snažila jsem se transakci co nejrychleji ukončit a zmizet někam do bezpečí. Ovšem musela jsem vyslechnout nabídku ke koupi věcí, které naopak u okýnka byly, suvenýry, pamlsky či přívěsky ke klíčům. Také jsem zde mohla uzavřít několik druhů pojištění, případně spoření.  Jen těch poštovních známek tam moc neměli (a to nemluvím o výběru), jenže slečna za to asi vůbec nemohla. Sbalila jsem tedy svoji desítku známek s univerzálním označením A, několik pohlednic a radostně opustila depresivní prostory poštovního úřadu. Na poště je zjevně možné zařídit úplně všechno. Tedy kromě jediného, přijít a v reálném čase vyřídit poštovní záležitosti. Ne, že bych si nějak stěžovala. Posílat pohledy patří k archaismům nebo možná výstřednostem. Pošta se chce uživit, proto vás láká na další produkty, na které si tady můžete vystát frontu. Jenom si myslím, jestli by se neměl, jako jakýsi závan starých dobrých tradic, zavést nějaký koutek, který by sloužil k původním účelům. Aby se dala koupit známka nebo pohled bez nutnosti vzít si pro tento účel dovolenou. Učinilo by se tím zadost tradičnímu účelu pošty a zabránilo remcalům kritizovat jejich nefunkčnost.

Pokud by někdo namítal, že remcalové se najdou vždycky, jistě by se nespletl. Ale určitě by se jejich číslo zmenšilo, kdyby se někdo pokusil něco s tím dělat. Možná by stálo za to poslat někam žádost o návrat některých institucí k jejich původnímu účelu. Ale na to je třeba razítko a známka. Jdu si asi zase stoupnout do frontyJ

neděle 10. dubna 2016

Babičky na útěku

Severská literatura, kde se nevraždí. Konečně. Finská autorka se ke mně dostala více méně náhodou, ale o to víc mě oslovila. Příběh z domova důchodců. Není to prostředí, které by evokovalo humor.  A ejhle. Je tady, a jaký skvělý. I když hlavní hrdinky vlastně domov důchodců opustí. Je tady totiž rekonstrukce, hluk a rámus, stěhují se tedy pryč. Ó, jak tomu rozumím a nemusím být ani v domově důchodců. Všudypřítomný hluk, rekonstrukce kam se podíváš a kdy si kdo vzpomene, hrůza. Hrdiny příběhu to vnímají stejně a stěhují se do společného bytu v Helsinkách.  A autorka popisuje jejich soužití, rozebírá otázky paliativní medicíny, eutanazie a stáří. Skvěle. A nakonec dojde i na detektivku, když se stařenky rozhodnou vypátrat, co se za protivnou rekonstrukcí vlastně skrývá. Minna Lindgrenová je pro mě nová autorka, ale už se chystám na další její knihy. A do Finska vlastně také. Ne sice za ní, ale tak nějak to všechno souzní:-)
                                              

sobota 9. dubna 2016

Jaké máte píár?

Nedávno se mě kdosi vyptával, jaké máme ve škole píár. Přivedlo mě to do rozpaků. Ne snad, že bychom žádné neměli, ale že jsem se domnívala, že prvotní zájem by měl být o to, jak učíme.  Nicméně, doba si žádá úplně jiné otázky a odpovědi.
Začala jsem o tématu víc uvažovat. Říci, že neuznávám PR, by znamenalo distancovat se i od svých vlastních webových stránek a blogu, a to rozhodně nehodlám. Ostatně, ony vznikly jedině za cílem prezentace mých knih. Představa, že třeba napíšete knihu a ona si dnes sama najde své čtenáře, se kterou já jsem do světa literatury vstupovala, je podle mého nakladatele naprosto scestná. Není problém knihu napsat, ba ani vydat, problém je dostat ji na trh a ještě navíc ji tam udržet. PR je tedy nezbytně nutné, přestože mě osobně trochu irituje a připomíná mi zastaralý termín vnucování se. Nebo ještě starší Potěmkinovy vesnice. Není důležité, jak kvalitní věc je, podstatné je, že je na webu, FB, you tube či jinde v éteru.
Máte to tak i ve škole. Mnohé ani nezajímá, jak kvalitně učíme, ale hlavně, jak moc to žije na našem FB  či webovkách. Někdy jdou věci tak daleko, že se dělají s vizí, aby dobře vypadaly na webu. ČI opačně, ať děláte, co děláte, pokud nejste na webu, jako byste nedělali nic.
Nevím, zda se mohu s čistým svědomím navážet do klasického PR, když ho pravidelně produkuji taktéž?  Musela bych se asi stát profesionálním pokrytcem, kdybych se toho pustila s plnou vervou. Nechci tedy kritizovat, jen se nad tím pučícím jevem současnosti trochu pozastavit.
Vybavovala jsem si, jak se podobné věci dostávaly do širokého povědomí dříve.  A musím říci, že jsem dospěla k názoru, že asi velmi podobně, jen se tomu neříkalo po anglicku píár, ale šlo o reklamu, šeptandu, případně nechvalně známou propagandu. Přesto mám neodbytný pocit, že v současnosti je ono píár nějak víc přeceňované.
Ostatně, kdo nemá píár jako by nebyl. Přestože byste pracovali jak mourovatí, bez píár to nikdo neocení. Jistě, ocenění není vždycky třeba, ale veřejné povědomí pro určité věci ano. A´t už jde o knihy či třeba výše zmíněnou školu. Potřebuje studenty, zájem veřejnosti, sponzory a to bez kvalitního píár asi nejde. Nebo možná jde, ale velmi ztuha.
Zajímavé je, když se píár stane alfou a omegou čísi práce. Pak opravdu nezáleží na tom, co umíte, ale jak kvalitně se dokážete prezentovat. Někteří dokonce tvrdí, že o čem se nemluví, jako by ani nebylo. Na tom, musím uznat, může něco být. Když totiž začnete pátrat, všichni hlásají, že i negativní reklama je prostě reklama a lepší negace nežli nic. Ti, co chtějí prezentovat jen kvalitu či pozitiva mají trochu smůlu. Třeba ve školství je to až bolestně markantní. Dobré školy se většinou do širšího povědomí moc nedostanou, víc se mluví o těch problémových. Tam, kde týrají učitele, děti, kde se fackují navzájem či kde prostě jinak něco nefunguje. Je to jejich nechtěné píár, které funguje mnohem rychleji než to pozitivní. To je sice dost hnusné, ale je to realita. Ale zase na druhé straně, ty dobré se prosadí samy. Nebo zafunguje šeptandaJ. Ještě jsem nezažila školu, o které by se šeptaly špatné věci. Ty jdou hezky do éteru, ale o kvalitní škole si špitají rodiče mezi sebou. Možná proto, aby jim ji ostatní nevyfoukliJ.
Možná by pak otázka píár nemusela vůbec přijít na přetřes. Prostě, kvalita se vždycky prosadí sama. Jenže pak podlehnete tlaku a je to znova dokola. Prostě, co není na webovkách, jako by ani nebylo. Prostě tisíckrát nic umořilo i osla a tak prostě píár musí být. Rezignuji a dodávám naše i svoje webovkyJ
A abych netroškařila, tak ještě Hovory a nakladatel. A dost už....

pátek 8. dubna 2016

Na pivo s Karlem Velikým

A letos i s paní ministryní školství paní Kateřinu Valachovou. Přijala pozvání organizátorů karlínského gymnázia v Pernerově ulici a zúčastnila se této již tradiční dějepisné soutěže. Zjevně tím soutěžní středoškolské klání povýšila na vyšší úroveň. Naše gymnázium se této soutěže účastní od jejího vzniku a velmi často jsme stanuli na stupních vítězů. Ale musím konstatovat, že v poslední době je velmi namáhavé studenty k účasti přesvědčit. Vnímají to jako práci navíc, nechce se jim dělat něco, z čeho nemají přímý zisk a to mě dost mrzí. Doufám tedy, že jde jen o nějaký závan a náhodnou krizi hodnot a znovu se vrátí přirozené studentské nadšení  a snaha si hrát, zkusit něco nového, uspět i jinak než jen jedničkou v žákajdě. dala jsem tedy s vypětím všech sil do kupy jedno soutěžní družstvo, respektive ženstvo, z kvinty. Děvčata se víceméně nade mnou slitovala a když to bylo místo školy, tak šla. A jaký byl výsledek budu vědět až zítra. Ale patrně jsme letos naplnili vizi, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit. Pierre de Coubertain by z nás měl radost. 

čtvrtek 7. dubna 2016

Cheb

Cheb je historické město se specifikou historií a vztahem k naší zemi. A také je to město, kde jsem, bohužel, ještě osobně nebyla. Přesto mám s Chebem poměrně úzké vztahy, konkrétně s chebským gymnáziem, které je organizátorem středoškolské dějepisné soutěže. Soutěže prestižní, náročné a již asi i tradiční. Letošní téma zahrnovalo období pouhých tří let, od roku 45 do tragického osmačtyřicátého, ale i tak byly otázky dostatečně výživné. Zúčastnili jsme se, jako již tradičně. Sice jsme nevyhráli, nepostoupili ani nijak neoslnili, ale zkušenost to byla veliká. Jak pro moje studenty, kteří zjistili, jak se také dá pracovat, tak pro mě, která se sešla s kolegy a společně jsme opravovali práce na jiné úrovni než na té běžné, školní, písemkové:-). Hostitelskou školou bylo Gymnázium profesora Patočky, jako vždy vstřícné a dokonale připravené. Samotnou soutěž tentokrát zahajoval starosta Prahy I a paní senátorka Cabrnochová. Děti "bojovaly" s historickým obdobím od roku 1945- do roku 1948, tedy od diktatury k diktatuře. Přestože převažovala mužstva, letos jsem zaznamenala i ženstva nebo alespoň smíšená družstva. Někdy to totiž vypadalo, že dějiny jsou ryze mužskou záležitostí. Nejsou, je to zajímavé dobrodružství pro všechny. Pro nás tedy včera bylo. A těšíme se na příští rok.






středa 6. dubna 2016

Závěr Velikonoc

Čili závěrečný dodatek ke svátkům.
   Poslední sváteční den byl završen touláním po Benátkách. Hledala jsem tu romantiku. Nenašla jsem jí úplně na sto procent. Nejde ji všude najít ve městě, které zvalchoval turistický průmysl. Kde svezení na gondole znamená prodírání se hustým lodním provozem, kde se do kostela bez fronty nedostanete, kde- ač chcete či nechcete, dumáte nad tím, zda na mostě Rialto se máte bát o kabelku, o život či prostě jen tak tlačivě korzovat?  
Určitou kouzelnou atmosféru ale samozřejmě mají, to zase ano, z některých míst jsem byla doslova nadšena, jsou tu krásná a tichá zákoutí.  Ale stejně všechno tak trochu kazí fakt, že do těch míst se prostě musíte probojovat přes ty davy na lodích či přístavištích. Občas vás i loď nevezme, tak je narváno. Jindy si zase plujete celkem v poklidu. Prostě hranice mezi peklem a rájem je zde dost tenká. Přeplněné centrum. Odbočíte vedle do uličky, kde najednou máte pocit, že chátrající domy vám spadnou na hlavu a že zde je rejdiště krys či loupežníků.  A o kousek dál je zase tak krásně, že se vám odsud ani nechce.
Náměstí svatého Marka bohužel výrazně ruší pocit, že netušíte, zda si ho někdo náhodou nevybral k atentátu (za to ovšem Benátky logicky nemohou). Arabských návštěvníků je zde víc než dost a ať chcete nebo ne, v jejich blízkosti prostě zpozorníte, zbystříte a podvědomě hledáte únik. Jeden nikdy neví… Kolorit dneška.
Noční Benátky zanesené odpadky. Nevím, jak a kdy se tu uklízí, viděla jsem jen přetékající koše, odpadky na zemi a mezi tím černošské prodavače prodávající zboží patrně pochybného původu. Nu, budiž…
 Ale zase, jako všude, vynikající káva a ještě lepší zmrzlina.
Dojmy celkově smíšené, cestování je v dnešní době takové prapodivné. Vydechli jsme si, že jsme nepotkali atentátníka, přežili davy, viděli Benátky, prožili hezké Velikonoce. Kdo ví, jak dlouho nám podobné radovánky budou dopřány…. A zda si je po letech budou moci dopřát i naše děti…

Leč zásadní dojem z Itálie jako takové je celkově výborný. Italové jsou prostě milí, vstřícní, přátelští. Líbí se mi tamJ