Dočetla jsem se, že někteří si pořizuji psa s myšlenkou, že se při jeho venčení seznámí. Je to prý náramně snadné, potkat někoho v parku nad psím hovínkem či rvačkou dvou malých pitbullů.
Dokonce existuje řada filmů na dané téma. Většinou jsou šmrncnuté velkou dávkou romantiky, pejsci jsou nadmíru roztomilí a lidé, kteří venčí, jsou vždycky načančaní, krásní a elegantní.
Scénáristé zcela zjevně vynechali situace v parku či na ulici, kam vybíhají lidé v pyžamu, které (někdy) zakryjí kabátem, hala bala, a neučesaní letí vykonat psí povinnost. Situace, kdy se vyčerpaní ploužíte za psem a jakákoliv snaha o komunikaci ze strany ostatních majitelů psů je vám nepříjemná. Chcete si přeci v parku vyčistit hlavu.
A to nemluvím o situaci, kdy se pejsek popere, kdy na vás štěká nikoliv pes, ale jeho vzteklý majitel, kdy našlápnete neuklizené lejno či kdy se vám pes zaběhne právě v okamžiku, kdy někam chvátáte.
Přesto jakási romantická představa o (snadném )seznámení se se psem na vodítku existuje.
Asi na tom doopravdy trochu něco bude, s pejskem se dostanete do úplně jiné společnosti, než do jaké míříte kupříkladu svým založením. Poznáte spoustu zajímavých / ale i méně zajímavých/ lidí. Ocitnete se v parku v naprosto jiné časové dimenzi, než která je vám vlastní.
Jen si nejsem úplně jistá, zda se tu dá najít partner/ka/. Zejména tehdy, když si psa pořizujete právě s tímto záměrem. Nebo když si ho s tímto podtextem přejete k Vánocům, což se také děje. Tolik štěňat pod stromečkem.
Ale asi to jde, seznamovat se, nechci své mladé kolegyni brát iluze.
Ale myslím si, že pokud má psa hlavně za účelem seznámení se, pak tam chybí to pejskařské zanícení a nemůže to fungovat, ale nemám žádný problém případně s tím přiznat, že se pletu.
Sama jsem díky psovi poznala spoustu lidí, které nyní s radostí řadím mezí přátele. Poznala jsem ale i lidi, kteří se díky psovi odkopali, protože když mi někdo někde kopne do malého pejska, už ho fakt nezařadím ani mezi kamarády, natož mezi přátele.
Stejně jako ti, co se ofrňují, je pes smrdí.
Zažila jsem plno situací, které by mě bez psa minuly.
Ba dokonce, zažila jsem i to seznamování:-). To jen jako historka k dobru. Jsem na tyto věci kapku natvrdlá, nebo možná už otupělá, nečekám, že bych se ještě s někým seznamovala. Přesto se stalo. Pán s podobně malým pejskem jako je Tobiáš. Sledoval nás pár dní v parku. Oslovil mě. Dokonce přímo. Ovšem v plurálu.
My se chceme seznámit.
A já, natvrdlá, to pochopila, že chce, aby se seznámili naši psi.
Ne, ne, musel pán s barvou ven. Já se chci seznámit s vámi.
Teď jsem zase nevěděla já, jak správně reagovat. Byl to prostě trochu trapas. Na kafe jsme sice nešli, ale seznámení bylo. Teda bylo, známe se, zdravíme se, venčíme spolu, občas. Jsme kamarádi. Toť vše.
Dnes už to vnímám jako milou, ba roztomilou situaci. A vlastně si tím protiřečím, s pejskem se evidentně s jeho majitelem asi seznámit lze...
Jen pořád úplně nevím, zda je to hlavní důvod, proč mít psa.
Ale to té mladé pejskařce, která se s takovým nadšením vrhla do výchovy / spíš nevýchovy/ divokého štěnátka, říkat nelze.
Třeba jí to vyjde, to nechci být škarohlíd.
Jen bych to neviděla jako primární volbu pro pořízení si štěněte. Natož jako vánoční dárek. Ale to už je asi moc školometské, a já chtěla jen takové nezávislé vánoční psí povídání, neřku-li klábosení.
