čtvrtek 31. března 2011

Dneska naposledy

Lze platit papírovou padesátikorunou,
                                                 
 poté nám, stejně jako dvacka,
                                               
 zmizí v propadlišti dějin. Jeden exemplář si doma archivuji, stejně jako dvacetikorunu. Samozřejmě pamatuji i jiné bankovky:-)





Teď už nás ale čekají jen mince. Asi trénink na euro.

středa 30. března 2011

Divoká šelma domácí

Život se psem přináší spoustu dobrodružství. Veselých, překvapivých a někdy i dramatických. Život s nevyzpytatelným jezevčíkem dvakrát tolik. Platí-li pořekadlo, jaký pes, takový pán, měla bych se nad sebou hluboce zamyslet. Zachariáš totiž klame tělem. Na první pohled roztomilý pejsek, který láká k pomazlení a pohlazení. Navnadí vás a vzápětí rafne. Zatím tedy většinou jen vrčel a nekousal, ale zjevně česká pořekadla neplatí do puntíku. Ovšem protože proces stárnutí hypertrofuje všechny povahové zvláštnosti až do patologična, zdá se, že nám nastalo dramatické období. Krapet nám náš roztomilý jezevčík (sebekriticky tedy přiznávám, že jsem ho nebetyčně rozmazlila) zdramatizoval poklidnou nedělní návštěvu u rodičů. Po obědě všichni odpočívají, tatínek si sundává brýle po zdárně vyluštěné křížovce, což z nějakého důvodu rozzuřilo Zachariáše, který vyletěl a hluboce se mu zakousl do ruky. Krev stříkala, já ječela a pes trhal. Nakonec pustil, což sice přineslo chvilkovou úlevu, ale vzápětí bylo nutno jednat. První pomoc a rychle se zraněným do nemocnice. Aby toho nebylo málo, tak mě ještě staví policejní hlídka. Naštěstí zkrvavený obvaz na ruce mého pasažéra je dost výmluvný, takže aniž by mě podezřívali z pokusu o vraždu, mě po  bleskové kontrole zase rychle pustili, takže jsme u nemocnice přistáli v rekordním čase. Následovalo šití, několik stehů,  cesta domů a odtud za veterinářem. A Zachariáš je jako mílius, roztomilý pejsek. Veterinář mě sice ujistil, že je to u jezevčíků běžná zákeřnost, která patří k jejich zásadním povahovým rysům, ale to mě moc neuklidnilo. Zachariáš je v pětidenní karanténě, rozkousaná ruka již po druhém převazu pořád bolí a všichni trneme, kdy se ten roztomilý miláček zase promění v záludného trhače. Nu, život se psem přináší spoustu dobrodružství. Když ho ale pozoruji, jak soustředěně na mě kouká hnědýma očima, vůbec bych tu jeho bojovnost (lepší slovo než zákeřnostJ ) do něho neřekla. A jaký pán takový pes, s tím se mi tedy nechce souhlasitJ

úterý 29. března 2011

Králova řeč

Jelikož jde o historický film, lákala mě Králova řeč už dlouho. A nyní na ni konečně došlo:-) Vzhledem k tomu, že jsem měla i odbornou společnost, těšila jsem se na nevšední zážitek s komentářem, kterého se mi tedy i dostalo. Vždycky ráda historické filmy rozebírám a to většinu lidí nebaví. Spokojí se s komentářem, že je se film buď, líbil nebo ne a tím to hasne:-)
O situaci kolem Jiřího VI. jsem sice ledacos věděla, ale i tak mě v něčem film překvapil. Třeba tím, jak Wallis se svým královským nápadníkem cvičila. Že to byla potvora, to jsem věděla, ale tak nějak jsem tomu dávala punc romantické lásky. A vida, všechno je jinak. Což ale pro film není vůbec podstatné: -). Příběh Královy řeči je v podstatě chronicky známý a tak předvídatelný, že se i vtírá podezření, že historické kulisy jsou tu jen jakýmsi podbarvením charakterové studie problematického dětství, týraného dítěte, otcovského komplexu, odpovědnosti, morálky či lásky. Ale i kdyby, tak historické okolnosti jsou tu zachyceny velmi dobře. Hlavní postavou je podle mého spíš královna matka, kterou Angličani právem takřka nekriticky milovali až do jejího pozdního věku, ale příběh je o koktavém králi. Pro Colina Firtha mám slabost od jakživa a ani tady nezklamal. Setkání Jiřího a jeho dvorního logopeda Lionela je silný a skvěle zahraný příběh, i když si nejsem jistá, zda by bez oscarového šílenství vzbudil takový zájem. Ale mně se líbil.

.

pondělí 28. března 2011

Den učitelů



28. března 1592 se narodil Jan Amos Komenský, proto má tento den nárok být označován za den učitelů. Naše oficiální místa z nějakého mně neznámého důvodu za něj prosazují pátý říjen (viděla bych to na rozmarný příkaz z Bruselu, který se u nás servilně plní). Říjnový datum ignoruji, den učitelů byl dnes. Většinou si na něj nikdo nevzpomene, je to takový svátek nesvátek, ale já mám ten den ráda. Asi i proto, že v podstatě učím ráda, tak mě to tak svátečně naladí. Navíc je většina našich studentů na horách, škola poloprázdná, počasí jarní, prostě den má barvu růžovou.
   Český rozhlas u příležitosti tohoto svátku pořádá soutěž Zlatý Amos. Když člověk poslouchá přímý rozhlasový přenos této veřejnoprávní aktivity, nabude dojmu, že pustil přenos z nějakého gladiátorského zápasu, takový řev se line z reproduktorů. A jelikož jsme kdysi i měli kolegy, kteří byli přímo v ringu, vím, že ta kulisa opravdu takto hřmotná je. Organizátoři zjevně mají dojem, že jinak, než totálním řevem a řadou infantilních soutěží, práci učitelů oslavit nelze. Ruku v ruce s tím jde i tón novinových článků, které se svorně diví tomu, že některá učitelka může být i oblíbená a milovaná. Nu, tento způsob prezentace kantorské práce mi přijde poněkud podivný, ale v podstatě zaplať pánbůh za něj, že ano? A tak dnes přeji všem svým bývalým učitelům, na které ráda vzpomínám. A všem současným, kteří jsou vlastně kolegové ve zbrani. A i těm budoucím, kteří do toho chtějí jít s námi. Prostě, hezký den:-)

neděle 27. března 2011

Cena Thálie

Jsou jediná anketa, která mě oslovuje, pravidelně ji sleduji, ba dokonce se na ni i těším. Ne snad, že bych nějak souzněla s Antonínem Procházkou, který tento slavností večer několik let uvádí, spíš naopak. Ale moderátor je pevně dán, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, a to je asi tak všechno, co s tím můžeme udělat. Přesto mám Thálii ráda, je to přeci jedna z devíti antických múz, věnuje se divadlu a to já mám ráda skoro ve všech jeho podobách. Dramatizuji někdy i v životě, tak když mi to prkna, co znamenají svět, legalizují, nemohu toho nevyužít. A na profesionální divadelníky pod patronátem Thálie se vždycky ráda kouknu.
   Včera jsem si ji dopřála ve dvojím vydání. Nejdřív můj oblíbený Tobogán, kde byli jako hosté Květa Fialová,která perlila a skvěle všechny bavila, takže na závěr hosté mohli konstatovat, že se cítí báječně „fialově“. Další hosté byli Johana Gazdíková, Dasha, Marián Vojtko. Zuzana Pokorná, Adéla Pollertová a Richard Ševčík, Michaela Kapustová a Richard Halámek. A mnozí, co přišli do Tobogánu, vskutku večer cenu získali. A Jiřina Bohdalová za celoživotní dílo. Ne, že bych o její ceně pochybovala, to v žádném případě. Jen nevím, co na to Jiřina Jirásková:-(? Obě mají stejné životní jubileum,tak být paní Jirásková, je mi to asi kapku líto. Nicméně večer to byl fajn a navnadil mě na návštěvu divadla. A klidně bych vyjela i mimo Prahu, třeba do Pardubic, Plzně či Hradce Králové, kde jsou skvělé divadelní scény. Nu, sezóna je v plném proudu, divadlo žije a tak, nic není nemožné:-)



sobota 26. března 2011

Exempla trahunt

   Čili příklady táhnou. K sobotní ranní kávě jsem si dopřála četbu Reflexu. Čtu ho ráda a s chutí, přičemž dnes mi mnohé články mluvily z duše. Nejvíc pak text o nedotknutelných, respektive o našich státních aparátčících, kteří jsou v článku Zdivočelá země naprosto trefně popsáni. Celkem volně cituji zamyšlení Adély Knapové, která se (stejně jako já) ptá, jak žít v zemi, kde ministr dopravy sám porušuje dopravní pravidla, premiér bez mrknutí oka poruší předvolební slib, že nezvýší daně a stejně tak se nezná ke své výhružce, že zatočí s kmotry. Namísto toho s jejich podporou vládne. Ministr financí, jež považuje lež za zábavnou, a který zanechal na mnoha svých postech a v mnoha politických stranách plno finančních ztrát. Je nemožné najít mezi lidmi, jež přímo či nepřímo řídí život v ČR, někoho, kdo by obstál jako kladný vzor. Znamená to, že ve společnosti (rozuměj naší české společnosti), jež dlouhodobě pociťuje absenci dodržování zákonů, jsou pravidla skutečně jen orientačním bodem. Jinými slovy, zákony jsou u nás jen pro chudé, hloupé a slušné lidi.
Tolik citace z posledního Reflexu.
   Asi není víc co k tomu dodat. Příklady opravdu táhnou a ti, na které je vidět, rozhodně dobrý příklad nedávají. Tisk (alespoň některý) nás o tom sice poctivě informuje, ale to je asi tak vše, co se s tím děje (a taky jediný rozdíl od minulého režimu, dřív se o soudruzích nepsalo). Situace se popíše a vzápětí vyšumí. Řešení žádné, postih žádný. Zajímalo by mě, kolik si toho ještě necháme líbit. Podle mého už dávno pohár přetekl, ale já mám všeobecně nízkou míru tolerance k všivárnám a mizerům všeho druhu. A tak přečíst si poslední Reflex na počátku víkendu vlastně nebyl zas tak dobrý nápad. Dobrá nálada je v nedohlednu. Stejně jako hezké počasí:-)

pátek 25. března 2011

Spláchnutí

 Týdenního stresu je nejlepší v hospodě nebo v bazénu. Vybrala jsem si bazén a dobře jsem udělala. V pátek odpoledne v bazénu nebyla ani noha, zřejmě byli všichni právě v té hospodě. Takže jsem mohla vesele pilovat svůj skvělý plavecký styl ala paní radová, a hodinku protahovat své ztuhlé svalstvo a čistit hlavu od pracovních povinností. A zapomenout na hysterie některých kolegyň, které to školství dovedou udělat ještě horší než je. Je všeobecně známé, že ani vzdělání ani znalost jazyků hodnotného člověka nedělá, ale stejně mě pořád zaráží, co všechno se za tou katedrou pohybuje. Žel, už od Werricha víme, jaké srážky jsou nejhorší, a vyhnout se jim prostě nelze. Pak takový bazén nabízí dokonalou očistu, zaplavat si, unavit se, vyčistit hlavu. Prostě spláchnout. A dobrý.
Večer jsem pak na netu objevila zprávu, jak Japonci dokázali opravit svoji dálnici zničenou zemětřesením za šest dní. Tomu našinec odchovaný českými neopravitelnými výtluky prostě nemůže uvěřit. A stalo se:-) Japonce prostě ani opravdové spláchnutí nezdeptá. Chtěla bych mít jejich sílu :-) a energii :-). V pátek večer nemám ani jedno ani druhé:-). Příště zkusím tu hospodu:-)

čtvrtek 24. března 2011

Týden plný dnů

Tento týden se v kalendáři sešlo tolik mezinárodních dnů, že mě to až zaujalo. Kromě jarní rovnodennosti, na kterou jsem se tedy těšila s vizí, že konečně bude hezky a slunečno, byl v pondělí Mezinárodní den zdravého spánku a ještě navíc Světový den poezie. Asi, abychom měli poetické sny. V úterý byl Světový den vody a ve středu pro změnu Světový meteorologický den. Naštěstí se to nijak nepropojilo a nepršelo. No a na dnešek připadá Světový den TBC, což jsem ani netušila, že existuje. A ještě to zpestřuje Den Horské služby. A to nás do konce týdne ještě čeká Hodina země a Mezinárodní den divadla, který připadá na Kýchavou neděli. Vskutku, pestrý týden. My jsme si k tomu udělali ještě jeden den bowlingu, kdy jsme si s dětmi zakouleli. A nešlo o koule školní, kterými většinou střílím já, alebrž o pěkný kuželkový mač. Aby ten slunečný týden stál za to:-)

středa 23. března 2011

Nejsme lepší než Švejk

Rok se s rokem sešel a v Divadle Bez zábradlí se zase konala studentská divadelní přehlídka Jsem lepší než Švejk. Opět jsme se zúčastnili, přestože po loňské dávce protekcionismu se nám nejdřív nechtělo. Ale láska k prknům, co znamenají svět, je silná a zahrát si na jevišti opravdu profesionálního divadla se také nepoštěstí každý den. A tak jsme i letos napsali a nazkoušeli hru a s vervou se pustili do soutěže. Letos šlo už o desátý ročník a pravdou je, že zkušenosti jsou znát. Mělo to větší šmrnc a spád než loni, skvělí mladí moderátoři ukázali, že staří bardi budou mít důstojné následovníky. Porota byla částečně obměněná, chyběl Michal Viewegh i Radko Pytlík. Naopak se objevila mladá herečka Andrea Kerestešová, kterou znáte z Vyprávěj. Šikovná holka. A svou roli v porotě brala vážně, sledovala představení a byla schopná i dětem něco říct ba i jim poradit. To se mi líbilo, protože jiné mediálně známé tváře se dost často nad podobné akce povyšují, představení nesledují a pak jen předají nějaké ceny, aby se o nich psalo jako o lidech podporující mladé umění. Tak to slečna Kerestešová fakt nebyla, bylo na ni vidět, že se tomu věnuje. Dál byl v porotě vnuk Jaroslava Haška, který tedy podobu s dědečkem opravdu nezapře. Zajímavý moment nastal, když moderátor omlouval neúčast Radko Pytlíka. Děti se začaly pochechtávat. Přišlo jim k smíchu jméno, jelikož ani umělecky orientované děti asi tohoto skvělého haškologa neznají. Když se ovšem dozvěděly, že je to otec Vojty Dyka, zabouřil potlesk. Takže pan Pytlík je nakonec proslulý víc svým synem, než literárním dílemJ. Drobet jsem trnula, když občas děti pletly Čapka s Nerudou, ale to už bych asi po nich chtěla moc. Jinak bylo dopoledne úžasné, nad některými skečemi jsem se vskutku báječně bavila, snad i víc, než v profi divadle. Něco zase byla trapnost nad trapnost, takže to bylo vyvážené. Ale největší trapnost přišla na závěr, úplně stejně jako loni. Oceněné byly hérečky z gymnázia Nad Štolou, které je organizátorem a sponzorem akce. A oceněny byly i přesto, že publikum nad jejich výkonem žaslo, div je nevypískalo. Ale jak už jsem avizovala, protekcionismus je bohužel i v těchto sférách. Smutný příběhJAle bylo to smeteno výbornými vítězi. Čtyři kluci ze Sedlčan nejen okouzlili a rozehřáli celé divadlo, ale fakt i uměli. Byli přirození, vtipní, herecky dokonalí. Jejich představení už nabíralo punc profesionality. I druzí byli dobří, takže ta pachuť z protlačování neschopných nebyla tak hořká.  A nesmím zapomenout pochválit svoje umělce. Snažili se a byli moc dobří. Zahráli si na opravdivém jevišti a odnesli si plno zážitků. Jsem na ně pyšná, protože vím, že stoupnout si před oponu a něco smysluplného zahrát není zas taková brnkačka. A navíc před vrstevníky. Byl to moc fajn zážitek, i když lepší než Švejk nejsme. Ale za rok….?   J

úterý 22. března 2011

O zlém brouku bramborouku

Pohádky Ondřeje Sekory nás provázely dnešním dopolednem. A nešlo o Ferdu v jeho klasické podobě, nýbrž o Ferdu jako komunistického agitátora a esenci strany jako takové. Vydali jsme se totiž na exkurzi do Ústavu pro studium totalitních režimů. Vymyslet program pro šedesát dětí jistě není žádná pohádka, proto jsem ocenila nápad s dětskými knihami. Ondřej Sekora, kterého jsme jako děti milovaly, se docela zaprodal. A tak jsme se seznámili s jeho pohádkami o traktoru, který se zbláznil či o o imperialistickém broukovi. Jenže od skvělého nápadu k jeho realizaci je také kousek cesty a skvělý badatel ještě nemusí být dobrý rétor. Tak jsme se setkali s projevem plným nejistoty, zadrhávání a opakování jednotlivých slov, což mě vždycky spolehlivě odradí. Dost nesnáším, když lidé vystupující na veřejnosti neumí mluvit. Je to stejné, jako když doktor neumí  léčit. Nikterak nezpochybňuji ničí profesionalitu v něčem, ale promluvit a zaujmout se také musí umět. A tak nastala situace, že se děti (i já) během projevu nudily. Na vysoké jsme takovým přednášejícím říkali uspávači hadů.:-) A tak jsme trochu splakali nad výdělkem, i když návštěvu Ústavu jinak hodnotím pozitivně. Je dobré, že děti znají podobné zařízení. Jen by se badatelé měli před veřejností prezentovat víc kreativně. Ale jinak zajímavé. Jen Ondřej Sekora byl pro děti nečekaným zklamáním. Že je Ferda i politický agitátor do dneška většinou netušily. A i na tu mandelinku po dnešku nahlížejí trochu jinak:-)

pondělí 21. března 2011

Lázeňské ohlédnutí s Britney:-)

Neovyklý a velmi příjemný pocit odpočinutí a energie přetrval i dnes. Sice nelze jednoznačně určit, zda za to může jarní sluníčko či lázeňské dozvuky, ale sázím na ty lázně. Záda nebolela, nervy nebyly napjaté, ba i úsměv byl. Snad i kruhy pod očima byly menší, takže vstup do jara veskrze kladný. Velmi úspěšný pokus o relaxaci.
 Další můj pokus byl s Britney nahoře bez,:-) a musím konstatovat, že i ten byl nečekaně úspěšný. Počet přístupů se minimálně ztrojnásobil. Některé vtípky tedy skutečně fungují:-) Kdyby si tak všichni, co klikli, koupili knihu, jistě by mě pan nakladatel pochválil. V tomto ohledu se ale musím spolehnout jen sama na sebe, nikoli na Britney. Ne tedy, že bych hodlala být někde nahoře bez, ale autorské čtení bude v Benešově 19. dubna od 17. hodin. To, kdybyste náhodou měli cestu kolem:-). V kavárně hotelu Pošta.
A v Lucerně prý bude Barování.  Asi dost monstrózní. O to větší to zcela jistě bude zážitek.

neděle 20. března 2011

Oldřichův dub

   Pobytu v lázních nešlo nevyužít k drobnému výletu. Vzhledem k mému postižení historií se cíl přímo nabízel, Peruc a Oldřichův dub. Od lázní Mšené cca třináct kilometrů. Hezká výplň mezi dvěma procedurami. Zajímavý zážitek nám nabídla vesnice, jejíž jméno mi vypadlo, ale vím, že byla obklopena auty. Už zdálky mezi poli prosvítala obří parkoviště, zaplněná do posledního místečka. Šlo patrně o pouť a trh v jednom, na který se sjel snad celý kraj. Na jediném poli, kde nebylo parkoviště, se tísnily stánky přeplněné nejrozmanitějším zbožím. Takové místní Tesco:-) , ale musím přiznat, že tolik nákupuchtivých venkovanů pohromadě jsem ještě nikdy neviděla. Asi šlo o nějaký významný trh či tradici, jinak si to vysvětlit neumím. U Oldřichova dubu byl naštěstí klid, tak jsem se mohla kochat. To místo má atmosféru. Oldřich tady potkal Boženu a český královský rod tak nevyhynul:-). Nu, my tam žádného krále ani pradlenu nepotkali, ale zákoutí je to vskutku zajímavé. Úspěšná návštěva si žádala minimálně dobrou kávu, tak jsme stylově zamířili k hotelu Oldřichův dub, který nás poutačem lákal k návštěvě. Ovšem jen lákal, protože bylo zavřeno. To samozřejmě krapet pokazilo dobrý dojem z výletu, protože tenhle český přístup k podnikání nechápu. Ale to nechci (dnes určitě) rozebírat. Tak Vrátili jsme se do lázeňského centra na objednaný zábal končetin a odpoledne už bylo ve znamení návratu. A vůbec to nebyla Odnikud nikam:-). Zpátky v Praze jsme zrelaxovaní, plni energie. Jsem jen zvědavá, jak dlouho to vydrží:-)

sobota 19. března 2011

Josef

Josef může být i švihák lázeňský. Vzhledem k tomu, že jde o snad nejpopulárnější české mužské jméno, dalo se i očekávat, že během lázeňského pobytu na nějakého narazíme. Vyrazili jsme totiž na víkendový wellnes pobyt, srovnat bolavá záda, zklidnit hektický běh života. Prostě pohladit duši i tělo. Místo, kde podobný zázrak nabízejí, se nachází nedaleko Prahy a relaxace tam byla vskutku báječná. Masáž, sauna, koupele, zábaly. Klasické lázeňské procedury. Životní tempo je radikálně pomalejší (pravda, některé služby sice také, ale to asi patří k věciJ). Samozřejmě, i tady mysleli na všechny české Pepy a Josefy. Večer jim tu pěkně od podlahy zahráli. Josefské tancovačky jsou evidentně českým národním zvykem. Jen těch lázeňských šviháků jaksi ubývá. V Mšeném, o kterém hovořím, jsme místo šviháka potkávali takovou veselou figurku staříka, který o dvou berlích ráno spořádaně vypil svůj léčivý nápoj, aby ho pak rychle zapil několika rychlými rumy. Možná i proto nikdy neztrácel dobrou náladu. Ovšem těžko říct, jestli to byl také Josef:-).

pátek 18. března 2011

Britney Spears-nahoře bez

 Nedávno jsem v jednom kanadském filmu viděla tento trik s Britney v titulku. Prý se pak neuvěřitelně zvedne sledovanost stránky. A jelikož jsem žena zvědavá, i v čínském horoskopu Opice, nedalo mi to, abych to nevyzkoušela. A pokud se tu objeví nějací noví klikači, nechť je to reklama pro mou knihu Odnikud nikam:-)
Můžou si jí i koupit.
Návštěvnost 61-to je při vložení:-)

čtvrtek 17. března 2011

Anička

Násilí páchané na dětech je to nejhorší, co se v naší společnosti může přihodit. Asi i proto byla dneska plná škola příběhu ztracené Aničky, který skončil podle toho nejděsivějšího scénáře. Děti měly oči navrch hlavy a vyděšeně sledovaly zprávy na internetu. Naše škola je ve stejném pražském obvodu, o to napjatěji jsme celý příběh sledovali. A nyní přichází to strašné rozuzlení. Znovu velká tragédie pro rodinu, které se rozplynula i ta mizivá naděje. Znovu bolest pro příbuzné i kamarády. A tragédie i pro nás pro všechny, že žijeme ve společnosti, kde je něco takového možné, kde se práva různých hajlzů, úchylů i deviantů chrání mnohem víc, než práva slušných lidí, potencionálních obětí. Nechci to tady nikterak rozpitvávat, protože mě to děsí, a toho děvčete i celé jeho rodiny je mi nesmírně líto.  Ale nechápu, jak takové individuum vůbec může běhat po svobodě (a zjevně nebude jediný), jak se může dovolávat svých práv, když podle mě takové monstrum žádná práva mít nemá. Nechápu, že nebyl zavřený už dávno, a chce se mi litovat, že trest smrti tady už nefunguje. I když pomalé a bolestivé umírání bych mu jistě přála mnohem víc. Jako rodič bych v podobné situaci asi vzala zákon do vlastních rukou, protože naše justice bývá velmi shovívá. Nerozumím i spoustě dalších věcí, ale nechci zpochybňovat policejní práci, i když takhle zdálky to na mě působí dost podivně.  Rojí se další a další proč, ale radši je neotvírat. Protože pak by se člověk opravdu musel bát posílat děti do školy. V dnešním ponurém dni to bylo opravdu hodně depresivní téma.


středa 16. března 2011

Uloupená duše

Je název básnické sbírky Pavla Hozy. Je to autor, který i v dnešní době vyznává sílu básnického slova. Pozval mě na svoje dnešní autorské čtení, takže jsem měla odpoledne osvěžené verši a hudbou, která podmanivý hlas recitátora provázela. Není pro mě obvyklé, abych si všední dny tímto způsobem zpestřovala, a je to chyba. Člověk se najednou zastaví a ocitne se v úplně jiném světě. Verše přednášel František Kreuzmann a jeho podmanivý hlas mě dostal. Pavel Hoza je nejen básník, ale i učitel, takže jsme hodně naladěni na společnou vlnu. Fascinuje mě, že se někdo dokáže tak bravurně vyjádřit pomocí metafor, proto jsem si dnešní odpoledne v kinu Ponrepo skvěle užila. Po čtení následoval rozhovor, který pohladil po duši. A tak přes název sbírky Uloupená duše odcházela moje duše obohacena. Navíc jsme se s autorem dohodli i na mém autorském čtení, on má jako autor přeci jen větší renomé, takže mě to velmi těší. A těším se. O detailech a místě konání budu samozřejmě informovat. Dnes si hladím duši Uloupenou duší:-)

úterý 15. března 2011

Japonsko

Nikdy jsem toho o Japonsku moc nevěděla ani tam nikdy nebyla. Bohužel. Z historie znám pár kusých informací, o jeich středověkých dějinách,samozřejmě jejich účast ve druhé světové válce zakončenou brutální jadernou katastrofou, a z poválečných dějin už ani ťuk. Vnímala jsem je jako vášnivé fotografy, mistry výpočetní techniky, lidi, co se koupou až vysprchovaní:-), a hlavně mě odjakživa fascinovala jejich zdvořilost. A v pátek nad zemí vycházejícího slunce přešel hodně temný mrak. Sleduju tu katastrofu a žasnu. Nad tím, co dokáže příroda a jak jsme proti ní bezmocní. A hlavně nad tím, jak k tomu ti Japonci přistupují. Žádná panika, hysterie, hroucení se. Nikdo nerabuje, nekrade, nezneužívá cizího neštěstí. Humanitární pomoc se dostává k potřebným a ne k nějakým spekulantům nebo překupníkům. Pravda, cituji z oficiálního zpravodajství, ale vzhledem k tomu, že všechny naše televize si rády smlsnou na nějakých skandálech, zdá se mi, že to je asi pravdivé. A tak mi připadá, že je to zpravodajství z jiného světa. Jak apokalyptickým rozměrem té katastrofy, tak i přístupem lidí k tomu. Probudilo to můj hluboký obdiv k Japoncům. My snad žijeme v jiné dimenzi. Každé naše povodně jsou provázeny rabováním, krádežemi, hysterií a k úmrtím dochází mnohdy i proto, že jsou lidé nedisciplinovaní, neposlechnou záchranáře, jsou příliš zvědaví. Prostě, úplně jiná dimenze. Drsné srovnání, nechci se nikoho dotknout, jen by mě zajímalo, čím to je. Výchovou, mentalitou, společností. Nic z toho pro nás nevychází pozitivně:-(
    Apropo, napadá mě ještě jedna drsná paralela. Pamatujete na Černobyl? Tehdy bylo pár dnů po výbuchu opravdu velmi teplo, extra hezké počasí. Jako teď. A až to všechno v Japonsku bouchne, a že to asi bouchne, asi se máme na co těšit i tady. Takový začarovaný kruh, atomovou bombou to začalo, atomovým výbuchem skončí:-(

pondělí 14. března 2011

Měl jsem dívku a nemám

Pěl dnes ráno "božský Kája" z rádia, a mě při jeho písni To musím zvládnout sám, napadla parafráze, že měla jsem kamarádku a nemám. Říká se, že přátelství vydrží všechno, i vzdálenost. Tedy asi to opravdové přátelství. Ale zjevně to nefunguje vždycky. Kamarádka, vdaná do Austrálie, usoudila, že vše v Čechách bylo natolik špatné, že je nutné se od toho odstřihnout. A tak s jejím odletem za oceán vyšumělo i naše letité přátelství. Zaskočilo mě to, pravda, ale stejně jako v písni, to musím zvládnout. Anebo si říkat, že to nebylo opravdové přátelství. Nikdy jsem nechápala lidi, kteří dokázali okamžitě pálit mosty, prásknout dveřmi či udělat nekompromisní tlustou čáru. Jako by jen oni věděli, co je dobře a co špatně, kdo je hoden opovržení a kdo jejich přízně.
Sama to nedělám, nebo alespoň snažím se nedělat. Zřejmě proto, že jsem příznivec vysvětlování a objasnění situace, než vyzývavě falešného mlčení, které má asi představovat jakousi imaginární hrdost. V dětství jsem nesnášela, když se mnou někdo za trest nemluvil. Mistryní v tomto oboru byla moje maminka, která místo křiku třeba týden, někdy i dva, nemluvila. Já jsem zastáncem dejme tomu i divoké bouře, která vyčistí vzduch a jde se dál. Proto jsem se těšila, že až budu dospělá, budu o všem diskutovat. Když už to začínalo vypadat nadějně, spadly mi klapky z očí a došlo mi, že diskuse není často moc vítaná. Mlčení (a v horším případě intriky) jsou mnohem pohodlnější a běžnější. I tak diskutuji, ač už na stará kolena vím, že mlčeti zlato. Už mě napadlo, jestli nejde o svého druhu nezralost nebo omezenost. Třeba je lepší mlčky ze všeho vycouvat, stát se tou mlčící většinou a říkat si, že to stejně nemá cenu. Jenomže, a v tom je právě ta potíž, moc mi to nejde. Pořád mám nutkavou potřebu věci pojmenovat, a když to někdo neumí, zdá se mi to nečestné a nesportovní. A když o tom začnu uvažovat víc, zase znejistím. Co když jsem tu chybu udělala já? Jenomže když druhá strana hraje pštrosa, tak se to nikdy nedozvím. A tak zatímco já hledám řešení a přešlapuji na místě, jiní pohodí hlavou a se slovy co bylo bylo, jdou dál. A já si říkám, že se to ještě musím naučit. Jen jestli už není pozdě:-)

neděle 13. března 2011

Jarní lenošení

I lenošit se musí umět. Tak, jako lenivec na obrázku dobrá nejsem, ale jde mi to. Zejména, když je konečně tak krásné počasí, jako o tomto víkendu. Jaro je snad tady. A než nás skolí jarní únava, je dobře si užívat sladkého nedělního lenošení.

sobota 12. března 2011

Kalousek je buzerant

   Vždycky mě udiví, jak se nad něčím pozastavujeme a něco nás zase nechá lhostejným. Že je něco shnilého ve státě českém, je zřejmé už dávno. A protože s jídlem roste chuť, objevují se už i veřejné symptomy toho, že výhybka našeho rozhrkaného vlaku nás vede do kolejí policejního státu. Nebo je to už oficiální Kocourkov, protože jak jinak si vysvětlit Kalouskovo prohlášení o odposlechu novinářů? Podle mě tam ty štěnice měl a pak se krapet zalekl. A to, že J. X. Doležal v Reflexu promptně reagoval textem, že Kalousek je buzerant a jí psy, aby to vzápětí po ministrově vzoru dementoval, bylo sice úsměvné, žel k ničemu. Celou událost zakryla policejní akce v ČT. To si jeden připadá jak v americkém filmu. A nám historikům pesimistům to nechtěně evokuje Lidové milice, prodlouženou ruku komunistické vlády. Těžko lze věřit, že podobná akce byla bez posvěcení ministra. Ovšem Saša Vondra jako bývalý chartista (i tomu se nyní těžko věří) je typickou ukázkou síly moci. Co to s člověkem udělá. A jelikož celé toto dění překrývá opravdová katastrofa v Japonsku, dá se očekávat, že se to, jak je v Čechách dobrým zvykem, v tichosti přejde. Ovšem jednou se můžeme probudit a pěkně se divit. Všechno bude úplně jinak. A že se v policejním zkorumpovaném státě žije velmi špatně, netřeba připomínat. Toto by nás lhostejným nechávat asi nemělo.

pátek 11. března 2011

Milénium

Zdoláno! Tedy jenom jeho první část, Muži,kteří nenávidí ženy.Že mi to ale trvalo. Pravdou je, že když jsem se prokousala úvodem, už to bylo ke čtení. Přečetla jsem, ale nadšení jsem nepropadla. Jestli se pustím do dalších dílů, vskutku nevím. Ač mám ráda tlusté romány, kdy se mohu k příběhu vracet, tohle nebyl úplně můj šálek kávy. Ale jsem ráda, že jsem to zdolala. A naštěstí jsem se nestala ženou, která nenávidí Larssona. Nicméně teď si vyberu něco, co je mi poněkud bližší, třeba takové Na věky věků. Tlusté je to dost, jako Pillíře země, a ty mě bavily.

čtvrtek 10. března 2011

Bumážka

Tak se mohu sčítat. Navštívili nás dnes sčítací komisaři se svou dávkou papírů, aby velký bratr věděl, na čem je. Přestože byla akce spořádaně avizovaná a komisaři dorazili v přijatelnou odpolední hodinu, lidi na to zjevně pečou. Alespoň podle stesků paní, které jsem podepisovala fakt, že jsem byrokratické poselství převzala. Zdá se, že se svým odporem vůči sčítání nejsem sama, i když na komisaře jsem spořádaně počkala. Sčítat se ovšem nechci, co je komu co do toho, co doma vlastníme. Možná mi vadí to, že je to povinné. Někdo mi to přikazuje a ekonomicky mě vydírá. Když se nezúčastním, zaplatím pokutu. Jako kdysi, když se nezúčastníš, bude to mít kárný podtext. Je v podstatě jedno, zda ekonomický či ideologický, prostě stejný postup v jiném kabátku. V učebnicích dějepisu máme noticku, jak hezky bylo sčítání „využito“ za války. Hned se vědělo, kolik je kde židovského obyvatelstva a jak s ním naložit. Dnešek takové hrůzy nenabízí, i když celkem cynicky mě napadá, že v souvislosti s penzijní reformou, kterou se dnes zaštiťuje kdejaká lumpárna, je tady prostor pro evidenci budoucích penzistů. Jako kdy je likvidovat, aby ta jejich penzijní reformace vůbec měla nějaký efekt. Vzhledem k tomu, že to čeká nás, není nač se těšit. Ale to jsou příliš černé vize. Podstata mého sdělení měla být jinde. Že nechci dávat velkému bratrovi žádné údaje, ale musím. A dám, protože mě donutí. Protože bumážka holt musí být:-(

středa 9. března 2011

Černá labuť

Tolik jsem o tom filmu slyšela, že nezbývalo než se na něj vypravit, a vidět na vlastní oči. A že je na co koukat. Jednak je to (alespoň pro mě) neznámé prostředí baletu. A druhak, fakt skvělý výkon Natálie Portman, tentokrát se Oscar nemýlil. Není to film odpočinkový, to zcela jistě ne. Také chvilku trvalo, než jsem si troufla a moje nálada souzněla s odhodláním se do kina vypravit.  Je to sice kapku očekávaná pointa střetnutí černé a bílé, dobra a zla, ale je to koukatelné a zajímavé. Nejlepší je samozřejmě nádherná hudba, ale to je léty ověřená jistota. Film mě nepohltil celý, spíš některé jeho okamžiky, ale rozhodně jsem se nenudila. Ba naopak, docela jsem pochopila toho diváka, co právě na tomto filmu zastřelil pojídače popcornu (nehledě na to, že já bych to udělala na jakémkoliv filmu,J tady to jistě mělo své opodstatnění.) Byl to po dlouhé době film, který mi zůstal v hlavě, potřebovala jsem o něm přemýšlet a vracet se k němu a to se mi už dlouho nestalo. Rozhodně stojí za vidění, i když žádná zábava to neníJ

úterý 8. března 2011

MDŽ

Slavíte MDŽ? U nás doma trochu ano. Ne, sice rudými karafiáty, ale kytička se objeví a je to i hezký důvod vypít si sklenku dobře vychlazeného sektu. Každý důvod k oslavě je dobrý:-). Navíc nejde o svátek komunistický, jak si všichni myslí, byť ho soudruzi docela úspěšně zprofanovali. Moje třída mě dnes přivítala recesistickými slovy, soudružko, dovolte, abychom vám jménem uličního výboru poblahopřáli k dnešnímu svátku. A jelikož svítí slunce, byla jsem vstřícně naladěná, tak jsem jim soudružsky poděkovala jako mladým nadějným pionýrům, a za odměnu jsem nezkoušela:-). Za nás to tehdy tak fungovalo:-). Ale hlavně mě potěšili, že znali pojem uliční výbor, zjevně tedy z toho dějepisu něco ví:-). Na oplátku jsem jim vysvětlila, jak to s tím svátkem ve skutečnosti bylo, a oslím můstkem jsme se dostali do nedávné minulosti. Tím chci říct, že se o nedávných dějinách ve škole mluví, a dost otevřeně, ač média tvrdí opak. A dnešek navíc není jen Mezinárodním dnem žen, svátek slaví i Gabriely- ty tedy mají dva v jednom. Ve finále je ještě masopustní úterý, které kdysi dávno patřívalo šibřinkám. Ty už asi dneska nikdo nezná. A tak slavíme MDŽ:-). Ženy, blahopřeji:-)


Strýček Google mi nabídl tuto ilustraci. Neodolala jsem:-)

pondělí 7. března 2011

Blázinec

Titulek evokuje, že hodlám psát o našem školství, byť jen krátce. Tentokrát mě zaujaly osnovy. Je to pár let zpátky, co chytráci na ministerstvu přišli na to, že školní osnovy jsou socialistický přežitek a že už je nechtějí. Chtějí, aby se učilo nově a moderně. Vymysleli tedy RVP a ŠVP. Zkratka – tedy ta první – trochu připomíná RVHP a v podstatě to ten chaos připomínalo. Školy si podle nich mají učit, co chtějí. Samozřejmě, musí to být sepsané, protože co není na papíře, v dnešní elektronické době pro ministerské chytrolíny neexistuje. Poněkud sice pominuli fakt, že to měla být jejich práce. Šikovně to přesunuli na školy, takže kantoři vedle svých zvýšených úvazků smolili ŠVP, většinou samozřejmě zadarmo. Z ministerstva už léta posílají výborné nápady, peníze už nikoli. Situace, kdy se dítě třeba přestěhuje a naskočí do školy, která má úplně jiný ŠVP (školní vzdělávací program- pro ty, kdo mají to štěstí a jsou školstvím nezasaženi), se samozřejmě bagatelizovala. To údajně není vůbec žádný problém. A co byste řekli? Dnes přišla zpráva, že osnovy se vracejí. Kluci to přehodnotili a objevili Ameriku. Nu, není to blázinec? Je. Takže se pokorně vracíme k léty prověřeným pravdám. Šikulové to jsou, jen co je pravda.




A jako dodatek něco nikoli ze školy, ale z naší tržní ekonomiky. Máme na Milady Horákové dvě optiky. U brýlí se mi ulomila nožička a tak jsem vyrazila. V první mi suše sdělili, neopravitelné. Vyměníme skla do nových obrouček, cca za pět tisíc. Nu, na takový výdaj jsem nebyla připravena, tudíž jsem brýle sbalila a šla domů. Dnes mně cesta zavedla k optice číslo dvě. Je tam o poznání slušnější pán, tak jsem si řekla, že za optání nic nedám a budu mít alespoň srovnání. A ejhle. Pán se ani nepodivil, zmizel na chvíli vedle, aby mi vzápětí brýle vrátil opravené. Za 19 korun českých. Nu, další poznání. Že líná huba holé neštěstí nám do hlavy vtloukala už češtinářka na gymplu, budiž ji země lehká. Ale že má naše tržní ekonomika takové rozdíly mě překvapuje i dnes. A jelikož nechci znovu operovat slovem zlodějina, budu pozitivní a mám dobrý pocit, že slušní řemeslníci existují. Jen je hledat. V pravé poledne s lucernou. Ale to tvrdil už Démosthenes. Ovšem už tehdy ho měli za blázna.

neděle 6. března 2011

Rok kohouta

Tak jsem dolouskala Rok kohouta. Drsné čtení. Už Smradi ve své filmové podobě mě dostali. A dnes jsem dočetla epilog toho příběhu. Dost depresivní.  A plné deziluzí. Ale to je život:-(


sobota 5. března 2011

Zlodějina po česku

  Původně jsem si tady chtěla psát klidně a sobotně pohodově, pak jsem náhodně zaslechla nějaké zprávy, a zase jsem se vytočila a nutí mě to k ventilaci. Bohužel jen slovní, i když si myslím, že jediná možná reakce je vyrazit do ulic. Nebo na vládu a tam si to s klukama vyříkat hezky ručně stručně. Jejich zlodějina zaštítěná vzletnými frázemi o důchodové reformě je do nebe volající. Když se oprostím od emocí a připustím, že je to třeba, napadne mě stavební spoření, kdy se pravidla měnila uprostřed běhu, a zas mám rudo před očima. Takže v živých barvách vidím, jak teď stát ukradne naše peníze poprvé, aby nějak zakryl svou neschopnost hospodařit, a když nastane důchodový věk, dejme tomu pro naši generaci, zase nějaký chytrák změní pravidla, a peníze šlohnou podruhé. Tak to u nás přeci chodí. Ovšem nejvíc mě vytáčí, že se hojí na těch sociálně nejslabších, na zdravotně i jinak postižených, na těch, co normálně pracují a dodržují pravidla. Úplně stejně jako soudruzi. Jen nevím, jak proti tomu bojovat, tady to je takový don kichotský boj. Inspirovala mě výzva za záchranu knih, podepisuji a posílám dál. Co dál ovšem netuším. Snad jen vyrazit znovu do těch ulic, jen nevím, zda by se někdo přidal. Většinou mě za tento názor kritizují, že prý kdo chce, má se dneska dobře. S tím ale už nějak nemohu souhlasit a tak očekávám negativní reakce. Ale říct jsem to musela.




P.S. jako zajímavost: když jsem hledala ilustrační foto pro titul zlodějina, strýček google mi nabídl obrázky Kalouska , Vondry ( těch nejvíc) a i mnoho dalších. Copak to asi má znamenat?:-)

pátek 4. března 2011

Posilovna

Pro zpestření začínám hádankou, cože to je na obrázku?
Jistě není těžké uhodnout, že jde o hrazdičku. Přesněji řečeno mezidveřní hrazdu, kterou nabízí sportline mezi svými posilovacími stroji. Na posilovací a veškeré hubnoucí stroje jsem takřka expert:-) Vždycky si myslím, ba co víc, jsem o tom přesvědčena, že když podobné monstrum zakoupíme domů, budu cvičit jako ďábel. Odpadne totiž výmluva, že posilovna je daleko, že tam musím značkově oblečená, a že se mezi těmi vysportovanými těly necítím dvakrát nejlépe. Což je mimochodem nejen výmluva, ale i pravda. A tak máme doma rotoped, který po několika úvodních odjetých kilometrech výborně slouží jako odkladač šatstva. Poté se v naší domácnosti povalují nejrůznější rotany, kruhy, obruče,steppery, činky, pružiny. Prostě malá posilovna by se u nás pěkně vybavila. Vrcholným kouskem bylo zakoupení veslařského trenažeru, o kterém jsem byla skálopevně přesvědčena, že mě zbaví tukových polštářů na břiše, a že ho tudíž musím nutně mít:-). Nezbavil! A jelikož na něj se oblečení věšet nedá, tak dost překáží. Nejde schovat pod postel ani skříň a tak přes něj skáčeme. Také sport. Nejvíc to samozřejmě baví Zachariáše, který má skvělou prolézačku:-)  A tak paradoxně ve finále největší službu udělala již zmiňovaná hrazdička, na které se dá posilovat, vyvěsit bolavá záda a hlavně, nezabírá žádné místo. Malá, ale šikovná:-) Měli jsme nákupy začít právě s níJ

čtvrtek 3. března 2011

Občanský průkaz

   Obdržela jsem svůj vlastní občanský průkaz na národním výboru od tehdejších soudružek (bez dozoru Veřejné bezpečnosti). Krátkou kulturní vložku obstaral přednes nějaké ideologicky správné báničky a šlo se domů. Nijak zvláštní zlom to nebyl. Proto mě zajímalo, jak to zpracuje stejnojmenný film. Opět přišlo na pořad naše Bio Oko, mimochodem i proto, že je to jediné kino v Praze, kam můžete i se psem. Pravda, Zachariáš na Občanský průkaz nešel, radši si schrupnul doma, ale i ta možnost mě těší, a v mých očích povznáší Oko na kulturní stánek první velikosti :-). Šli jsme tedy na Občanský průkaz bez psa, ale s velkým očekáváním. A to se naplnilo i nenaplnilo. Dlouhou dobu mě iritovali představitelé mladých hrdinů. Ne, že bych měla něco proti mládeži, ale že neuměli hrát. Prostě byli nijací, tu dobu jim vůbec nešlo uvěřit. A to pak nezachrání ani hvězdy typu Geisslerové či Myšičky, kteří jsou sice skvělí, ale příběh je přeci jenom o té mládeži. Nicméně, film je velmi dlouhý a tak mě nakonec do děje vtáhl. Z některých okamžiků doopravdy mrazí, a celkem logicky mi naskakovaly otázky, kde jsou teď ti lidé, co tak sloužili bývalému režimu? Kde jsou ti, co mlátili rebelující máničky? Kde jsou jejich děti, které museli vychovat v duchu své filozofie? No, vzhledem k tomu, že odpovědi se sami nabízejí, není to zrovna veselé zjištění. Fakt, že nezmizeli v časoprostoru, je všem jasný, stejně tak jako hořká pravda, kde jsou tito lidé dnes. To ale samozřejmě není poselství filmu, ten se snaží zachytit drsnou normalizační dobu. Ovšem, podotýkám podle mého názoru, jednoznačně a schematicky. Dobří i zlí jsou jsou dobří i zlí i podle vizáže,vše podle současné mediální poptávky. Samozřejmě, dobře řemeslně zpracované, plno vtipných, hořkosladkých,absurdních i děsivých okamžiků, které jsou pro danou dobu typické. Trochu mě děsí fakt, že v některých sborovnách zas tak velký posun od minulosti nevidím, ale to bych jistě našla i v jiných oblastech:-(
Film je dobrý, stojí za vidění, to bezesporu. Jsem ráda, že jsem ho viděla, ale podruhé bych už na něj asi nešla. I když kdoví, až se zážitky uleží….:-)

středa 2. března 2011

Karel Škréta

  Dnes trochu veseleji. Respektive, zafušuji si do umění. Vyrazili jsme dnes na výstavu Karla Škréty. A jelikož se koná ve dvou jízdárnách, vyčlenili jsme si na ni skoro celé dopoledne. Jako první přišla na řadu Jízdárna na Hradě. Davy turistů naštěstí mířily k sídlu našich králů a paradoxně i prezidentů, a tak jsme mohli v klidu a pohodě vychutnávat uměleckou atmosféru barokních obrazů. V hojivém přítmí výstavního sálu panovala opravdová pohoda. Poté jsme se přes Hrad a Svatováclavskou vinici přesunuli do bodu B, kde nás ve Valdštejnské jízdárně čekal zbytek akce. Pravda, tady už byla trochu nevrlejší šatnářka, ale už jsme tady byli a tak víme, že omladinu mezi obrazy asi moc nemusí. Asertivně jsme tu šatnu vstřebali a znovu se ponořili mezi Škrétovy obrazy. Pravda, většina z nás už cítila trochu únavu, jeden by neřekl, jak takové pozvolné popocházení mezi monstrózními plátny probudí spící svaly na nohou a na zádech. Přesto jsme nic nevynechali a s vědomím, že výstava nám měla podat nový komplexní obraz historického a duchovního vývoje českých zemí v historické éře, jejíž výzkum byl v minulosti těžce ovlivňován ideologickými stereotypy (citace z prospektu), jsme se rozpustili na Malé Straně. A jelikož počasí jen podtrhlo příjemný zážitek, lze suše konstatovat, že šlo o hezký den. A výstavu vřele doporučuji:-)

úterý 1. března 2011

Divoký východ

To je všude informací o tom, jak podraží, co bude stát víc peněz, kde se musíme uskrovnit, na co nebudou peníze….Ještě nikde jsem nečetla, kdo je za současný neuspokojivý stav zodpovědný a jak se jejich odpovědnost bude řešit. Odpověď je v podstatě nasnadě. Neřeší se, to se nehodí do krámu. Pak se kdekdo diví, že česká společnost je pořád v takové blbé náladě.
Já se třeba nedávno podivila nad zveřejněnými odměnami na ministerstvu školství. Sto tisíc pro nevzdělanou asistentku, asi za to, že je se svým šéfem více než zadobře, mi přijde v chudičkém školství přeci jen kapku přes čáru. „A to je jen špička ledovce, kterou náhodou odhalili,“ vysvětlili mi doma s jasným odkazem na to, že jsem blázen, když se podobným praktikám ještě divím. Takže jsem vzápětí svůj rozhořčený údiv přehodnotila. Nemá smysl se rozčilovat, škodím tím jen sama sobě.
Možná bych měla sepsat nějaký manuál, jak přežít v současné české společnosti, kde jsme plynule s krátkou přestávkou přešli z jedné totality do druhé. Ideologickou totalitu hbitě nahradila diktatura ekonomická. Respektive tupě ekonomická arogance. Ale to by asi neprošlo cenzurou, která se také vrátila v plné parádě, odpočinutá a s novými fígly, tak nemá cenu se o něco snažit.
Fakt jsem rozladěná. Někdy se cítím trochu jako prozřelí komunisté. Ti také zpočátku systému asi věřili. Stejně jako já po fingovaném sametu. Jenže věřit se nevyplácí, to už bych i já mohla vyprávět. Zřejmě bych ale v manuálu musela používat plno vulgarismů, protože popsat současnou situaci slušně prostě nelze.
V současnosti není slyšet nic jiného, než jak se bude zdražovat. Když se nad tím zamyslím, pak to slyším už od devadesátého roku. A pořád nikde nejsou výsledky. A pak se vyprsí véčkař Bárta se svým prohlášením, jak rozdal stotisícové odměny a nestydí se za to. Modrý sociální demokrat Březina si poletuje na nějakou služební cestu první třídou. A další a další zprávy, které vnímám jako výsměch těm, co stát- opět všemocný-šetřit nutí. Jo, to se to šetří, když musí jiní. Nechci to tady rozpitvávat do detailů, prostě závěr je jediný a pro moji pravicovou duši velmi špatný. Je to tu stejný jako za soudruhů. A to je hodně smutné konstatování.