pondělí 31. března 2014

Narozeniny

  Ač pondělí, vnímám dnešek jako slavnostní. Ne snad díky pondělku (zejména v situaci, kdy mě zrovna dnes skolila zákeřná migréna), ale hlavně kvůli datu.  Jednak je po změně času déle vidět a to člověka nabíjí energií, ale hlavně je dnes den narozeninový. Odjakživa vím, že dnes slaví několik významných žen.  
   Na prvním místě samozřejmě musím jmenovat svoji maminku, která, s optimismem sobě vlastním, vítá vždycky další vyšší číslovku s úsměvem a radostí (v tom se tedy diametrálně lišímeJ). Jelikož se u dámy nesluší prozrazovat věk a nejde ani o jubileum, nebudu indiskrétní a neprozradím, i když fakt, že má tak starou dceru, jistě mnohé napovíJ. V pondělí se u nás nikdy neslaví, slavnostní okamžiky byly naplánovány již na víkend, leč den D je dnes.  
  A nyní přichází řada na ty další ženy, které mi maminčiny narozeniny vždycky připomínaly a velmi často se stávaly i vděčným dárkem. Pravda, někdy víc pro mě, protože já jejich hudbu miluji asi víc než maminka, ale ta zase vždycky ocenila, že ji obdarovávám jejími vrstevnicemi. A ty dámy jsou Zuzana Michnová a Hana Ulrychová – tu ráda poslouchám neustále. A abych to genderově vyvážila, stejný den, tentokrát ovšem jiný rok, slaví i známý spisovatel Michal Viewegh. Ten zase studoval stejné gymnázium jako já. Takže se nám to doma kolem toho posledního března motá všechno tak nějak kolem dokola. O víkendu jsme samozřejmě slavili jen maminku, to jistě není Nic nového pod sluncem.  Jsem ráda, že její život není Odnikud nikam (byť život dědečkův byl pro můj román velkou inspirací).  Nemá sice Život spjatý s hudbou, jako Jan Heřman, ale hudbu má ráda a Heřman patří k mnoha jejím slavným hudebním krajanům. Žije v inspirativním kraji.
 A na Třídní knížku mě žádná asociace nenapadá, snad jen, že by mohla být jako dárek. Ale jako dárek byla samozřejmě CD výše zmíněných damJ
   Teď jen, aby odezněla moje migréna, a můžu si užívat dubnových radovánek...J



                                         a léta běží...............

neděle 30. března 2014

Skleněný pokoj

   Moje pátrání po příběhu, který mě pohltí, našlo jeden ze svých cílů. A je to i díky doporučení zde na blogu, kdy jsem tady kdysi „skuhrala“, že potřebuji něco, co mě chytne a k čemu se budu ráda vracet. Padlo zde jméno Simona Mawera a ten se tedy konečně ocitl na mém čtecím listu. Vlastně také díky blogu, protože jako dárek ke křtu mé knihy jsem z wlčího doupěte Jdostala knižní poukázku na výlet do Luxoru a toto je výsledek. Tedy ještě jednu velmi pěkně děkuji, Wlci.J 
Skleněný pokoj je nejen krásný dárek, ale je to právě onen příběh. Těší mě a baví. Je to román inspirovaný osudem vily Tugendhat, kam se tedy osobně chystám už léta, leč nestalo se. Zatím. Ale věřím, že nyní, s Mawerem v zádech, musím výlet zrealizovat.      Nicméně zpět ke knize. Příběh zde mapuje dějiny dvacátého století a to já můžu. Věnuje se dramatickým českým dějinám, přestože autor je Angličan. O to je to zajímavější, jde o pohled zvenku. A ten je vždy inspirující.
Příběh je zajímavě vyprávěn, jsou tam nejen retrospektivy, ale i překvapivé zvraty, má spád, prostě baví. Mě tedy určitě. Je to čtenářský zážitek.


                                                           

                                                              Obálka druhého českého vydání knihy Skleněný pokoj

sobota 29. března 2014

Díky, pane ministře

   Dnešní reflexi včerejšího dne začnu v poštovní schránce. Nikoli v té, co kvete modře na rohu uliceJ, ale ve své vlastní. Ač miluji reálnou poštu v podobě pohledů či dopisů, většinou se v ní nachází hlavně složenky. Nebo, v horším případě, doručenky, které většinu nevěstí nic dobrého. Tudíž se při vybírání pravidelně hroutím v představě, co mě zase na poště kromě nekonečné fronty čeká. Moje černé vize mi dokážou vymalovat pěkně děsivé představy od předvolání k soudu či k nějakému dopravnímu přestupku, o kterém jsem dosud neměla ani tušení. To tak my skeptici prostě máme, bez ohledu na to, že je to většinou úplně jinak. Ale vyprávějte to svému podvědomíJ
   Tudíž jsme se minulý týden opět hroutila u schránky s doručenkou v ruce. A hroutila jsem se vzápětí i na poště, tentokrát ovšem v příjemném šoku. Psali mi z ministerstva. Konkrétně z ministerstva školství. Prý ocení moji letitou práci medailí ministra. Oči se mi usadily na vrchu hlavy, takřka natrvalo. To je snad sen? Nebyl.
 Včera se ono pozvání skutečně zrealizovalo. Ke Dni učitelů.
 V Lichtenštejnském paláci u Sovových mlýnů, který je tedy nadmíru krásný, jsem převzala z rukou pana ministra Chládka (opravdu tam byl osobně) diplom a medaili: oficiálně tedy: Nejvyšší resortní vyznamenání Medaile Ministerstva školství za pedagogickou činnost
Nu, dojatá jsem snad ještě dnes. J
   Akce celá byla vůbec velmi příjemná, měla spád, perfektní organizaci, milé mladé hudebníky jako kulturní vložku, příjemné prostředí i atmosféru. Pan ministr mluvil velmi pěkně, (navíc je to fešákJ) jak na veřejném fóru, tak prohodil i milé slovo ke každému z nás. 
  Pedagogové zde byli z celé země, někteří strávili ve školství skoro šedesát let! Neuvěřitelné. A přitom to většinou byly dámy, elegantní a energické, člověk by neřekl, že tak dlouho mohly vydržet za katedrou. Zdá se tedy, že to s naším školstvím není tak tragické, když jsou tam i tací, co mu zasvětí celý život. A pracují s láskou a radostí, to na těch lidech bylo vidět. Navíc, pan ministr vypadá, že školství rozumí (však také sám učil) a že svá slova o změnách myslí vážně. 
  Bylo to prostě takové nabíjející a inspirující dopoledne. Den učitelů jsem takhle ještě nikdy neslavila. Ale stálo to za to, byl to zážitek. A velmi pěkně děkuji těm, co mě navrhli a nominovali, moc si toho vážím. A je to velká motivace do další práce.JNavíc se přestávám bát vybírat poštovní schránku.J
 A až dorazí profesionální fotky, které nám přislíbili, vystavím. Zatím jen pár ilustračních snímků z mého stařičkého, stále kritizovaného, leč stále fungujícího fotoaparátkuJ







pátek 28. března 2014

Den učitelů

Dnes prostě nemohu jinak. 

Přesto, že se všude mluví o panu Hrabalovi, který si to jistě zaslouží, já mám dnešek spojený se učitelským svátkem, přestože na něj si většinou tolik jedinců nevzpomene. A tak musíme sami sobě:-). Samozřejmě velmi srdečně přeji všem kolegyním a kolegům ve zbrani ke dnešnímu svátku, přeji, aby si ho užili, nejlépe v příjemné symbióze se všemi školními atributy. 

Trochu mě zatím tlačí čas, tak jen připomenu svoje vlastní připomínky Dne učitelů z minulosti:¨
Tak to bylo loni:
V roce 12 se na Den učitelů symbolicky křtila Třídní knížka!!!

I v roce 2011 se slavil učitelský svátek.

A moje první reminiscence  roku 10.

 Nu a ke letošnímu se vyjádřím co nejdříve. Stejně tak si nenechám ujít Hrabala nebo i učitele Zdeňka Svěráka, který má také dnes narozeniny. 

   Nyní jen krátce vše nejlepší všem milým učitelům, kteří navzdory všemu stále šíří vzdělání a osvětu:-)


čtvrtek 27. března 2014

Hon na čarodějnice

   Přestože do „skutečného „ pálení čarodějnic máme ještě celý měsíc, hon na čarodějnice v kavárně Dadap proběhl již včera.  Nikdo zde neuplatňoval známou metodu z anglických dějin, kdy byla obviněná žena zatížena kameny a vhozena do rybníka. Když vyplavala, byla čarodějnice a následně upálená. Když nevyplavala, byla prohlášena za nevinnou. Pěkná možnost volby. Tak nic takového nás včera nečekalo, byť o pikantní historiky nebyla nouze. Večer nás provedl uznávaný a odborník doktor Petr Kreuz, který se na tyto dějiny specializuje. A bylo to setkání vskutku čarodějnéJ. Prošli jsme se čarodějnickou historií s překvapivým poznáním, že není všechno tak, jak si myslíme. Kupříkladu raný středověk žádné procesy a pronásledování neznal, ba dokonce i některé vědmy uznával díky jejich schopnostem uzdravovat.  Postupem času vliv církve rostl a začaly se objevovat první tresty, ovšem stále zatím jen v podobě exkomunikace. Nu a nejdrsnější časy přišly ve století patnáctém, kdy se propojily pojmy kacířství a čarodějnictví, což vedlo k drsným trestům v podobě žaláře, mučení a následné žhavé hranice. Nu a tím se dostáváme k slavným procesům v Salemu či ve Velkých Losinách, které trvale vešly do našeho podvědomí díky filmovému zpracování. Obzvlášť při Kladivu na čarodějnice je člověku místy až fyzicky nevolno. Ovšem pan doktor Kreuz nám vysvětlil, že za většinou procesů stojí světská "spravedlnost", nikoli církev, které tuto neslavnou pověst přiřklo osvícenství.Nicméně, nejen o právu a tortuře byla řeč. Došlo i na brutality v podobě nápoje lásky z přirození viselcova, na uřezané prstíčky malých dětí, které se měnily ve svíce či vyhrabávaní nekřtěných dětí, které sloužily k magickým účelům. Nu, nad některými věcmi zůstává rozum stát. Třeba i nad tím, že v některých krajích světa se čarodějnice pronásledují i upalují dodnes. A příběh z Londýna, kdy v jisté komunitě upálili údajné čarodějné dítě nasazením pneumatiky kolem krku, naplněné benzínem a následně zapálené, tak ten nám vyrazil dech. Jak vidno, lze jen blahořečit Marii Terezii, která v rámci svých reforem podobné zrůdnosti zarazila. Nu ale, mrkali jsme na drát. I třeba proto, že většina procesů u nás vznikla skutečně ze sousedských sporů. Prostě jste označili nemilého souseda ( i muži byli oběťmi) a proces mohl vypuknout. Neurodilo se, označil se viník a bylo. A nejvíc paradoxně v Německu či ve Švýcarsku,u nás to nedosahovalo takových výšin. I tak, šlo vskutku o čarodějný večer. Domů jsme se ale naštěstí rozešli spokojeně a bez újmy na zdraví. Pan doktor prostě umí...






středa 26. března 2014

S dětmi do kina

    Vyrazit s dětmi do kina je vždycky trochu horor. Myslím tím samozřejmě se školními dětmi, protože kolektiv pobescentů je úplně jiná jednotka než teenager samotný. Většinou je tedy školní společné kino jen pro otrlé povahy. A nebo naopak, zajímavá sociologická studie, protože děti nám kopírují rodinné modely a velmi často (ne ovšem vždy) je vidět, jak se chovají v kině na rodinném výletě. Myslím tím, co je jim tolerováno a co ne, nač jsou zvyklí a co je naopak překvapí.... 
Mě jejich hromadné  chování sice už většinou nepřekvapí, zato ale vždy vyčerpá. Pak si říkám, že už nikdy více, poté to odezní a zase se mi vetře myšlenka, že na nějakém filmu lze lépe demonstrovat dějiny než na výkladu či učebnici, vyměknu, vezmu je a pak zase valím oči....
    Jako onehdá. Vzala jsem takřka celou školu, takže nás šlo opravdu požehnaně. Běžná populace při pohledu na ten dětský dav většinou zděšeně prchalaJ. Nedivím se jim, také v civilu, ledva zahlédnu školní kolektiv, v panice opouštím prostředky MHD či unikám někam do tmavého parku, kde se rázem cítím v relativním bezpečí. 
    Nyní jsme ale šli pracovně, tudíž jsem se s nimi prodírala do hlubin metra. Ještě před odchodem jsem se pokusila vybrat peníze, což je další velký problém. Mnozí se kácejí z ceny, někteří jsou ochotni mi celou částku vysypat v korunách ( znám ale kantorky, které pak beze studu v pokladně vysypou igeliťák a se zoufalou pokladní přepočítávají hotovost!). Tak to tedy nedělám, peníze si pěkně scelím a platím normálními bankovkami. Tak jsem platila i nyní, zatímco celá škola se jala nakupovat popcorn. Nad cenou lístku se mi hroutili ( a to jsme měli výraznou školní slevu!), ovšem pořídit si poživatiny na film v hodnotě minimálně stovky jim přišlo normální. Tady se nekácel nikdo. 
   Pak je nutné je asi po desáté přepočítat, což mi s oblibou kazí různým obíháním, přebíháním či vykřikováním vlastních číslic. Když se konečně doberu stanoveného počtu, zaplatím, usadíme se a film může začít. Vzhledem k válečné tématice se velmi brzy cítím jako dozorce neb zejména někteří jedinci se pod rouškou tmy chovají, jako by se uprostřed civilizace ocitli poprvé. Zaujala mě třeba i jejich potřeba neustále odbíhat na toaletu (to ta cola,patrně), leč jak se vystupuje v kině (či v divadle) z řady jim doma zjevně dosud nikdo nesdělil. Jelikož to čas od času zažívám i v divadle u dospělých diváků, už se ani ničemu nedivím...
 Film jako takový si pedagog většinou moc neužije, neb musí být stále ve střehu. 
Poté představení skončí a sál vypadá, jako by se zde prohnalo tornádo. Pod nátlakem mého vražedného pohledu mnozí svůj vlastní nepořádek trochu uklidí, ale jsou i tací, co se diví tomu, že po nich chci, aby si svoji bedničku po popcornu uklidili. O rozšlapaných zbytcích už ani nemluvím....
    Pak je s úlevou vypustím a zcela vyčerpaná z takového kulturního zážitku si říkám, že do kina už nikdy. Většinou se uklidním celkem brzy a pak se zájmem naslouchám jejich reakcím. Převážně se diví že se divím, neb oni jsou na takové chování v kině zvyklí!
    Já tedy ne, proto osobně také chodím jen do Oka nebo na Ládví, nejraději v době, kdy tam nikdo není. Leč jim to přijde normální.(většině, jsou i jedinci jiného ražení, ale majorita je tady výrazně drtí!) To je zase poučení pro mě!
   Nu, a jelikož jsou ti vnímavější jedinci většinou s filmem buď spokojeni nebo vyprovokuje nějakou zajímavou diskusi, za nějakou dobu jdeme znovu. 
  Zatím ještě můžu, jen si nejsem jistá, zda nepřijde čas, kdy hned po představení zamířím do Bohnic. Ostatně, nemáme je daleko…J
                                                    

úterý 25. března 2014

Autorské čtení

    Je zajímavé, kolik je mezi kantory těch, co koketují s psaným slovem. Je to možná kompenzace toho, že musí celé dny mluvit, mnohdy, co si budeme namlouvat, v podstatě zbytečně J, tak ve volném čase mluveným slovem šetří a realizují se tím psaným. Anebo také ne, těžko vystopovat příčinu, proč je mezi pedagogy tolik psavců. Záměrně neříkám spisovatelů, protože tím je snad jen Zdeněk Svěrák, my ostatní jsme asi jen psavci. To aby mě někdo nenapadl za nadutost, řadit se do stejné množiny jako Zdeněk Svěrák, Eduard Štorch, Zdeněk Mahler či třeba Ilja Hurník.        Pravda, spisovatel zní mnohem lépe než psavec, a protože dnes nebudu hovořit o sobě, tak u toho spisovatele zůstanu. Byla jsem totiž na autorském čtení Františka Koloucha, který je původní profesí také učitel. A věnuje se historii, takže vlastně kolega na druhou. Šlo o představení jeho knihy Milion duší, která mapuje dramatické příběhy biskupa Josefa Hloucha.  Hostem byl kardinál Miroslav Vlk, tudíž šlo o událost navýsost slavnostní.
   V areálu kostela Panny Marie Sněžné je takový útulný klub Sněženka, kde se celá akce odehrávala. Lidí bylo poměrně mnoho a příběh se hezky poslouchal. Pravda, jak čas plynul, zdálo se, že přečteme knihu celou, ale nakonec jsme se úspěšně dobrali konce.   Prohovořil samozřejmě pan kardinál, brněnský nakladatel se svým záměrné zdůrazňovaným moravským akcentem a ve finále několik českobudějovických farníků, kteří, respektive tedy spíš které na pana biskupa dlouze zavzpomínaly. Finále bylo jako každé autorské čtení ve znamení autogramiády, zde tedy podepisoval autor sám a spolu s ním i pan kardinál. Takže jste si domů mohli odnést jak hromadu nových poznatků, tak novou knihu (vlastně knihy, protože pan nakladatel nabízel i jiné kousky) a několik cenných podpisů. Zajímavé setkání:-). 











pondělí 24. března 2014

Předjaří v Královské zahradě

Přestože déšť je patrně potřeba, včerejší příděl vody byl značně nepříjemný. Ne snad pro vodu samotnou (ostatně, víkend přinesl Den vody, tedy voda o sobě dala vědět svým svátečním právem:-)), leč doprovodná zima a nevlídno vskutku nekorespondovaly s nedělní pohodou. Bylo tedy nutno vyjít příjemnostem naproti a nějak si to sychravo zpestřit. Květinou nejlépe. Na Hradě právě včera končila výstava tulipánů, (přesněji řečeno váz a tulipánů)
a protože do skleníku neprší, naše kroky vedly právě tam. A zahrada je krásná i v tak hnusném počasí. A co teprve Oranžérie, kde výstava probíhala. Nejsem žádná zahrádkářka, zahradnice už teprve ne. Nemám zelené ruce, květinu většinou jen tiše obdivuji. A tady bylo opravdu co...Květinová nádhera. Zdejší zahradníci opravdu umí:-). I ve studeném dešti to zahřálo na duši:-). 


















































                          Následuje kvizová otázka: Který panovník založil Královskou zahradu?