čtvrtek 30. června 2011

Vysvědčení

     Byť to mám letos trochu jinak, stejně vnímám tento den jako mezník. Hezký mezník, start do příjemných letních dní. J Ulice by asi měly být ráno přeplněny nastrojenými dětmi s květinami v ruce, které odpoledne vystřídají unavené učitelky zavalené načančanýmim květy. B Učitelka je tudíž v poslední den v roce na veřejnosti velmi snadno identifikovatelná, i když doma mi posměšně tvrdí, že učitelku poznají v davu na sto honů kdykolivL Prý to máme vepsané v tváři. Nu, snad to přes léto vybledneJ.
   On i ten poslední den školy je asi jiný, než jsem nastínila. Sváteční oblečení na konci roku už není in, kytek také mnoho nebývá, a tak jediným společným jmenovatelem je asi to, že si všichni společně oddychnou. Někteří jedinci sice nakonec svou averzi vůči pedagogickému sboru nezvládnou a tak se stane, že bonboniéru slupne sám a kytka skončí zlámaná někde v koši, i takové chvilky přicházejíK, ale jde spíš o výjimku, byť netradičníJ. Vysvědčení je rozdáno a teď hurá na prázdniny.
  Celý týden, kdy už ty prázdniny mám, poslouchám zprávy z rádia, kde před vysvědčením varují, zvou psychology, a zasvěceně diskutují, jak zmenšit u dětí stres z vysvědčení. No, pokud má dítě normální domácí zázemí, pak se žádný stres z vysvědčení nedostaví, takže problém by měl být postaven jinakJF Třeba jak si doma s dítětem normálně povídat a tudíž vědět, co se v té škole děje. Pak nebude vysvědčení znamenat stres. Zajímavé je, že se akcentují pouze tyto stránky konce roku, ale to je u nás běžné a ke slavnostnímu dni se jako téma nehodí:-).
              Tak si alespoň užijme hezké, bezstresové létoJ


středa 29. června 2011

Petr a Pavel

...jsou jména v naší rodině silně frekventovaná. Díky nižší kreativitě ve výběru mužských jmenJG je dnešní den u nás hodně slavnostní. Jako děti jsme se vždycky dohadovaly, jestli Petr slaví jen dopoledne a Pavel pak po o JF, dneska už je to jedno, všichni slaví celý den. Je to takový start do prázdnin, s určitou nadsázkou by se dalo mluvit o jakémsi školním Silvestru.  Pravda, Petr je na tom o trochu lépe než Pavel, má ještě jeden svátek někdy v únoru, ale u nás se vše slaví na konci června, únor neúnor. Jsme prostě letní typy. JA  A protože dnešek oslavě přeje, vidím to na nějakou letní grilovačku. Se všemi Petry a Pavly okoloJP.  Po několika sklenkách letního vína se mi pak budou dobře lapat dolaďovací historky do knihy školních perliček, která právě prochází posledními korekturami. Je prostě nutné vytěžit psané slovo ze všehoJI. Jen se bojím, abych pak nenastolila situaci, kdy se okolí bude přede mnou bát promluvit, aby se neocitlo v knize nebo na bloguR U Petra a Pavla to ale snad nehrozí a tak se těším. A blahopřeji. Všem Petrům i PavlůmC.

úterý 28. června 2011

Dodatek k dětem v restauraci:-)

Tak tento nápis jsem objevila v jedné kavárně na Letné.   
            
                                Ponechávám bez komentáře:-)

pondělí 27. června 2011

Lidice

"Opravdu si myslíte, že znáte příběh Lidic?"
Zaznívá z reklamní upoutávky podmanivý hlas, na který vždycky v duchu odpovídám, že samozřejmě ano.  Ovšem jak sleduji reakce na nový velkofilm Lidice, žasnu a jsem v podstatě v šoku. Každý se diví, to prý vůbec netušil, s čímž se velmi překvapivě setkávám i u vzdělaných lidí. Nu, jen kroutím hlavouJ.
Do toho ten pan režisér. Nějak to pro mě není typ na podobné velkofilmy. Alici Nelis bych asi věřila víc, byť ani ona nedělá podobný druh filmu, ale příběh by měl duši. Nicméně režie byla taková jaká byla , tudíž uvidíme.
     A včera jsem vyrazila, abych viděla na vlastní oči. Ne snad, že by mě film nechal úplně chladnou, ale předpokládané dojetí a vzdemutí emocí se nekonalo, příběh znám, vše, co jsem očekávala ,se stalo, byť - podle mého - by to šlo zobrazit mnohem víc emočněji. A tak nakonec, byť to zní cynicky, mě ve filmu nejvíc dojal kratičký záběr na uvázaného pejska u hořícího domu. Nechci tím samozřejmě snižovat hodnotu výpovědi o největší tragédii naší novodobé historie, asi pro toho, kdo to nezná a nic o tom neví (ač to zrovna v případě Lidic nechápu) je to nápor na city, ale asi jsem čekala jiný úhel pohledu. Nepřesvědčily mě herecké výkony, byť Karel Roden dobrý je, o tom není pochyb. Žel, v poslední době je přerodenováno, a tak všechny ty tragické příběhy s Rodenem v hlavní roli trochu splývají - ať už je to Habermannův mlýn, Hlídač 47 či nejnověji Lidice. Pan Roden by se měl dělat víc vzácným, když pak zahlédnete jen kousek z nějakého filmu, nelze dešifrovat, co to právě je:-). Vadilo mi, že pan režisér neumí vystihnout onu atmosféru strachu a hrůzy, která v době heydrichiády panovala. Ten rozpor, jak se lidi báli a zároveň chtěli nějak žít.Aby  to bylo cítit, ne aby se to muselo pojmenovat a pořád dokola opakovat, že mám či máme  strach. Role německých důstojníků, včetně samotného Heydricha, byly spíš parodie na skutečné fašisty,stejně jako role Jana Budaře a bachařů ve vězení. Mnohé postavy ani nestačily proniknout do divákova (tedy mého) povědomí, a už mě měl zkrušit jejich tragický osud. Nepřesvědčily mě ani scény, kdy ženám odebírají děti, jsem přesvědčená, že ty matky bojovaly mnohem dravěji a bránily svoje děti víc. Filmová stylizace byla až příliš schematická. A našla bych řadu dalších okamžiků, kdy jsem byla víc rozladěná než dojatá, ač jsem na film šla vybavená pěknou spoustou kapesníků. Jestli je to tím, že na rozdíl od vtíravé reklamy je mi ten příběh detailně znám, nebo tím zpracováním, nevím. Je jistě dobře, že podobný film vznikl, byť s odůvodněním, že o tom nikdo nic neví, se nějak nemohu ztotožnit. Ale zjevně to tak je. Ovšem zase ten, kdo neví, ať už proto, že je teeneger, cizinec nebo se o to prostě dosud jen nezajímal, tak zase musí mít docela zásadní problém pochopit, jak spolu které události navzájem souvisí.
 Pikantní mi kapku přišlo, že u filmové zdi zahynul jako komparsista i ministr kultury Besser, řekla bych, jako bonus za nějakou finanční injekci:-). Ovšem tolik avizované peníze ve filmu rovněž nejsou vidět,což je patrné zejména při požáru, ve kterém zjevně hoří maximálně tak dvoje dveře a jedna židle, snímané z několika úhlů.
    
    Na jednu stranu jsem ráda, že jsem film viděla, asi za to stojí. Na stranu druhou, klidně bych si byla bývala mohla počkat až na televizní projekci:-)

neděle 26. června 2011

Postižené děti

  Jsou jiné, tím neobjevuji Ameriku. Chci se jen krátce zmínit o mentálně postižených dětech. Kdysi jsem s nimi pracovala, takže je znám, nepřekvapují mě, umím s nimi komunikovat.  Někomu to dělá problém, proto jsem ráda, když se moje zdravé děti s nimi potkávají. Myslím, že je to naučí toleranci, jinému pohledu na život a v neposlední řadě jim otevře i jiný svět, mnohdy nečekaně bohatý. Na našem školním výletě, evidentně plném zážitkůJ, jsme narazili i na tuto skupinu.  A děti (moje) to přijaly naprosto v pohodě, což mě potěšilo. Vždycky oceňuji, když se někdo mentálně postiženým dětem věnuje natolik, že je vezme na několikadenní výlet a stará se o ně ve dne v noci. Smekám. Ovšem také zírám, protože kromě mnoha pozitivních zážitků jsem měla i jeden velmi negativní.  Ženy vychovatelky si šly po obědě zakouřit a jedno děcko si přisedlo. Svým nepřeslechnutelným hlasem se dožadovalo pozornosti a na cigaretu reagovalo, jako že smrdí. Dostalo se mu poměrně hrubého vysvětlení, ať tedy vypadne a jde si sednout na druhou stranu, kde mu to smrdět nebude.  Tak to mi spadla čelist. Živě si představuji, jak bych si tohle mohla dovolit ke zdravému dítěti, které mám na starosti? Nu, nechci být kritikem za každou cenu a všeho, všechno je jen o lidech a můj obdiv k ostatním to nikterak nezmenšuje. Jen tato historka mě natolik šokovala, že ji považuji za zajímavou i sem. Postižení jsme zjevně všichni, jen každý jinak, někdo víc a někdo míň. Ale slova by se měla vážit v každém případě.




sobota 25. června 2011

Zbytečnosti v autě

   Moderní auta jsou vymakané počítače, a třeba se starou stodvacítkou, na které jsem se před lety učila jezdit, se vůbec nedávají srovnat. Také už nejezdím stodvacítkou, přesto se občas zamýšlím nad významem některých součástek ve vozidle. Ač auto designově vyšperkované, zjevně je tam mnoho věcí naprosto zbytečných. V pražských ulicích zcela určitě. Jak tak brázdím své tři naučené pražské trasy, je mi jasné, že třeba naprosto zbytečné jsou blinkry. Nikdo je nepoužívá (kromě měJ), všichni přejíždějí z pruhu do pruhu bez nějakého zbytečného blikání. Další nadbytečným zařízením je třeba tachometr, protože všichni se řítí rychlostí, která určitě není v povoleném výseku, takže nač to sledovat. Naopak velmi vytíženým prvkem ve vybavení pražského auta je klakson, pořád kdejaký trouba troubí, asi aby mohl jet ještě rychleji. Mnozí nevyužívají ani světla, takže další zbytečnost v drahých vozech. Konstruktéři by se měli nad podobnými fakty poněkud zamyslet. Je zbytečné vsazovat do nových vozů rekvizity, které nikdo nepoužívá. A my, co je využíváme, jsme pak v pražské džungli za atrakci (o dálnici ani nemluvěJ)

pátek 24. června 2011

Zoufalé matky

     Ještě přihodím pár postřehů ze školního výletu. V areálu, kde jsme bydleli a stravovali se, jsme se ocitli pohromadě s nějakým mateřským centrem na výletě. Taková koncentrace matek s malými dětmi na miniaturním prostoru je poněkud nápor na nervovou soustavu. Zejména, když skupina mladých matek vykazovala zjevné známky zoufalství. Tedy minimálně z našeho pohledu, ony si to o sobě zcela jistě nemyslely, naopak. Tvářily se a cítily se těžce v pohodě a in, jak jsou s malými dětmi v přírodě a na čerstvém vzduchu. Nu, a co jsme viděly my, ženy od fochu a nezatížené mateřskými hormony. Houf uječených dětiček, které můžou naprosto všechno, doprovázených hysterickými matkami. Málokterá totiž na svého drobečka mluvila normální tóninou hlasu, buď infantilně šišlaly, nebo afektovaně řvaly. Nejvíc mě dostaly, když dvouletým drobkům vydaly příkaz, ať nechodí k bazénuL. Poté se sdružily kolem stydnoucí kávy, kde hlasitě klevetily o vaření a manželích, aby pak překvapeně honily děti od bazénu. Jsem přesvědčena, že kdyby se nějaký ten malý neposeda utopil, dušovaly by se, jak je hlídaly ostřížím zrakem a oka z nich nespustily. Stejně tak mě fascinovalo, jak matky umožňovaly chlapečkům, aby se vymočili, kde je zrovna napadne. Když se žena, ležící na dece, ohradila, že by snad přímo u její hlavy to dítě močit nemuselo, byla matka náležitě dotčená a uražená, což dávala velmi hlasitě najevo. Odjakživa nemám ráda, když se malé děti vláčí do restaurace, kde pak ječí, lítají a ruší, zatímco pyšní rodiče se zjevně domnívají, že všichni musí toho jejich juniora obdivovat. Vnímám to podobně, jako kdybych si já s cigaretou sedla do dětského koutku a vyžadovala popelník a víno. Děti prostě do restaurace nepatří, a když, tak se mají umět chovat. Zde tento zlozvyk vygradoval. Dětičky hlasitě skákaly po židličkách, jezdily na svých plastových motorkách mezi stoly a vydávaly takové ultrazvuky, že nebylo slyšet vlastního slova.  Napomenutí (slušné) nesly jejich matky velmi nelibě, zhodnotily to jako absolutní nesnášenlivost. A to ponechávám stranou, jak se ti malí žvatlalové, kteří by mnohdy uživili armádu logopedů, bavili sprostě. Kam se hrabou naši pubescenti. A to pyšným rodičkám kupodivu nevadilo. Nu, jak říkám, skupina zoufalých matek dokáže hodně zoufalé věci, respektive zoufalou výchovu. S podobnou squadrou už bych se tedy potkat nechtělaJ

čtvrtek 23. června 2011

Školní výlet

Trochu jsem tu minulý týden s tím volnem mystifikovalaJ, abych kapku poškádlila škarohlídy.
Aby to totiž rodiče neměli tak těžké a my tak lehké, ještě se tento týden o děti staráme. Na školních výletech, což je v podstatě (alespoň pro mě), mnohem těžší práce, než celý rok učit. A když ještě před odjezdem médii probleskla zpráva o dítěti a učitelce, kteří na výletě zemřeli, dvakrát se mi nechtělo. Ale povinnosti volají, a proto jsme ve finále skončili u Máchova jezera. Podle předpovědi jsme se těšili na několik slunečných dní proložených občasným občerstvujícím deštěm, ovšem ve skutečnosti nám skoro celý pobyt propršel, což tedy na náladě nepřidá. Ale pubescenti to zvládli se ctí, i v těchto ztížených podmínkách, a nad jejich malými (k věku patřícími) hříšky, lze shovívavě zamhouřit očiJ. K jejich publikovatelným školním zážitkům zcela nepochybně bude patřit, jak se v hustém dešti jako jediní koupou v opuštěném Máchově jezeře. Celá tato rekreační oblast vypadá týden před vypuknutím prázdnin jako bohem zapomenutý kraj, a místní lidé se tak povětšinou chovají. Ještě není sezónaJ! Proto něco sehnat, zařídit či koupit je někdy nad lidské síly, prostě nezájem. Pak si dovolím trochu se podivovat nad neustálými nářky na nedostatek práce či peněz, když mnozí volí styl, nepracuji, nedělám, ale vy plaťte. Nu, každý svého štěstí strůjcem. Uplakané počasí celkový dojem z Máchova kraje jen potvrdilo. Nicméně, děti přežily, domů jsme posílali jen dva, kvůli nemoci a úrazu. Horší bylo, že mi rodiče klidně pošlou zdravotně nepojištěné dítě, takže jsme měli v nemocnici co vysvětlovat. První pomoc jsme nakonec získali, zbytek už jsem nechala na rodičích, v tomto případě opravdu velmi nezodpovědných. Vracím se s velkým spánkovým deficitem, protože uhlídat dvacet pubescentů je mnohdy těžší než pytel blech, v nočních hodinách obzvláště. Proto mě dokáže uzemnit přivítání větou:“ My tady musíme pracovat, když vy si jezdíte na výlety!“ L Nu, jsem tak unavená, že komentovat to nehodlám, jen si myslím své. A tak už jen zítra a pak už doopravdy prázdniny.

středa 22. června 2011

Předpověď počasí

opět totálně nevyšla. Ač jde o disciplinu značně nespolehlivou, čas od času se na ni spolehnu a věřím ji, což se ve většině případů ukáže jako naivní a velmi chybné. Osobně mám pocit, že když avizují zhoršené počasí, trefí se. V opačném případě už málokdy. Je to asi víc taková Sportka, náhodný tip, než seriozní věda, na kterou by se dalo spolehnout. V tyto dny jsem podle mnoha rosniček televizních,rozhlasových i internteových, očekávala takřka tropické počasí s občasným deštěm, nikoli permanentní lijáky. Zajímavé, že někde na netu dokonce nikterak neaktualizují, takže stále signalizují slunce a vysoké teploty, zatímco za oknem evidentně leje. Zjevně je to s předpovědí jako s tou Sazkou, je v konkurzu a nefunguje:-)
A tak jediný spolehlivý předpovídač je děda Komárek:-), který Na samotě u lesa suše, a bohužel i pravdivě, konstatuje, že "chčije a chčije",což je smutná realita dnešního letního rána.  Na předpovědi si asi pořídím rosničku do  láhve od okurek, třeba bude spolehlivější než veškeré meteo... 

úterý 21. června 2011

Léto je tady

   
Astronomické léto začíná právě dnes, i když podle počasí je už dávno.  Dnešní slunovrat by mohl nabídnout jednu takovou atrakci. V poledne by sluneční paprsek měl spojovat Staroměstskou věž u Karlova mostu s věží katedrály sv. Víta. Karel IV. prý to tak zamýšlel a vypočítal.  Tedy on asi ne, jeho architektiJ. Škoda jen, že to kvůli návalu turistů nejde vyzkoušetJ. Už několikrát jsem se o to pokoušela, ovšem abych nezhynula ušlapaná davem, vždycky jsem to musela vzdát. Aby byl Karlův most prázdný, asi by musela vypuknout stávka turistůJ, tudíž se musím spolehnout na chytré knihy a věřit tomu, že je to pravda.  Co ovšem pravda je určitě, že léto je tady a čeká nás devadesát hezkých dní. DoufámJ. Léto pro mě znamená psaní, tak cvičím prsty a ladím klávesnici.  A už se těšímJ A
A dělám, že ten déšť není:-)




















pondělí 20. června 2011

Statistika

…..nuda je, má však cenné údaje, zpívá se v jedné dávné televizní pohádce, a mně vždycky přijde tento text na mysl, kdykoliv se s tímto pojmem setkám. Statistiku jsem jednak nikdy moc nepochopila a druhak jí nikdy nepřišla na chuť, protože očima statistiky jsem někdo úplně jiný, ať už se to týká věku, váhy, vzdělání či chováníJ Statisticky třeba dlužím do státního rozpočtu strašlivé statisíce, i když můj reálný život se snažím vést bez dluhů. Statisticky mám také královský plat, ač do té statistiky jsou zahrnovány úřednické příjmy, o kterých se nám dole ani nezdá.  Vrcholem statistiky bylo jistě nedávné sčítání lidu, po kterém se o sobě zase dozvíme plno nových a nečekaných věcí. Mě ovšem zaujala blogová statistika. Čas od času se na blogu objeví novinky, které buď zaskočí, překvapí nebo si jich všimnu pozdě. Asi jako statistiky. V této nové sekci se mohu dočíst, přes jaké vyhledávače se dostávají čtenáři na moji stránku, kolik lidí si jí zobrazilo a dokonce i v jakých zemích. A to mě docela šokovalo, když jsem ve statistickém výčtu četla sedm otevření v Nigérii, deset v Chile, dalšíNěmecku, Nizozemku či na Novém Zélandě. Nad tím mi tedy zůstává rozum stát. Pravda, o statistice si myslím svéJ, ale Nigérie, Chile nebo Rusko mě dostaly. Ještě bych tak čekala Austrálii, ta tam naopak není ani jednou, JMtam je zjevné embargo, ale třiatřicet kliknutí v USA? Nechápu! A chvíli jsem nad tím i přemýšlela, co to asi znamená. Ono vydat se všanc virtuálnímu prostoru není zas úplně bezpečné a statistiky nám to jen potvrzují. Ale pak jsem to pustila z hlavy.  Cenzuru a autocenzuru mám dost propracovanou, vím, co pouštím ven, a tak je snad statisticky nepravděpodobné, že to něco znamená. Ovšem vždycky, když na blogu kouknu do sekce statistika, zírám. Jako dnes- třiašedesát zobrazení v Kanadě. Vždyť já v Kanadě nikoho neznám. I když možná statisticky každý známe nějakého KanaďanaJ . Ale šedesát tři? Navíc je tam zase to Chile a nově čtrnáct Švýcarů?
    A pak, že statistika nuda je. Jen by mě zajímalo, jak moc cenné jsou tyto údajeJ


neděle 19. června 2011

Provence jako sen

 Prázdniny jsou v plném prouduJ (tedy jen pro někohoJ) a tak nastává čas na letní čtení. Už léta jezdím pravidelně do Francie, kterou miluji ve všech jejích podobách. Díky úsporným vládním balíčkům, které úspěšně začaly ve školstvíL, bude letos tato pravidelnost narušena, tudíž je třeba se do Francie ponořit alespoň četbou. Objevila jsem knihu Provence jako sen a jelikož mě Provence nadchla i v reálu, s chutí jsem si početla. Autorka je z Čech, respektive z Moravy, a vdala se do Francie, kde s manželem zrekonstruovali zámek, který teď provozují jako  Chambre  d´hotes. Tedy opravdový sen, z mého úhlu pohledu určitě.  A tak ponořit se do četby této knížky je úžasný start do letošního léta. Protože když se řekne Provence, okamžitě začneme snít o létě, sluníčku, zpěvu cikád a horkém vzduchu plném silných vůní, o líném moři a levanduli na nekonečných polích……………………

            (tak praví upoutávka na knihu. A je to takJ)

sobota 18. června 2011

Plagiátor

Je to podvod, pozor na to,“ zdůrazňuji vždycky, když zadávám nějakou seminární práci a hrozí naprosto reálné nebezpečí, že bude celá práce stažena z netu. Někdy i se samotnými internetovými adresami, to jak se mladý troubulín ani nenamáhá svou nelegální činnost maskovat.
Nejsem sama, kdo se s podobnými jevy setkává. Na vysokých školách tato česká tradice úspěšně pokračuje, aby pak vyvrcholila plagiáty doktorských prací, což se rozmohlo především mezi našimi morálními politiky. 
   Těžko tedy lze po dětech chtít nějaká pravidla, když je tady kde kdo nedodržuje. Ale určitá dávka naivity asi ještě existuje, a tak se s tím snažíme bojovat. Stažené práce neuznáváme, dospělí studenti za ně dokonce obdrží dvojku z chování, neb jde o docela obyčejnou krádež. Ovšem, jde zcela jistě o boj don quichotský  či o práci SysifovuJ. Většinou (hlavně u rodičovské veřejnosti) se setkáváme s velkým nepochopením.
„No tak to kluk stáhl, za co ho chcete trestat? Vždyť umí pracovat s internetem?“
   Nu, to jsou opravdu protiargumenty těžkého kalibru. J  Ovšem myšleny jsou vždy naprosto vážně.
    Zřejmě jde o běžný kolorit naší současnosti.  Ještě tak je někdo schopen uznat, že peněženka, kterou šlohnul, je vaše vlastnictví. Ale nějaký text?  Přesvědčit o tom studenty, vzhledem k medializovaným příkladům našich politických špiček, je takřka nemožné.
   Mně osobně to přijde jako devalvace vzdělání a poctivého přístupu těch několika jedinců, kterým je toto u nás běžné plagiátorství proti srsti. Nechce se mi totiž věřit, že se někdy blýskne na lepší časy, když už té nejmladší generaci to přijde jako normální. Nu, co jsme si vychovali, to mámeJ.
     Nejjednodušší cestou k řešení bude zřejmě podobné práce zrušit a testovat způsobilost ke zkoušce (či k doktorátuJ) jiným způsobem.
 Popravdě řečeno, číst je, to taky někdy není žádná slast. J


  Ještě mě tak napadá,(jako p.s:-), že my jsme asi na plagiáty tak zvyklí, že nám to fakt vůbec nepřijde. Stačí se kouknout na obchody s falešnými světovými značkami. Čím víc pruhů, tím víc adidas, tak nějak asi:-)

pátek 17. června 2011

A mám to za sebou

   Letošní školní rok skončil. Pravda, kapku dřív, ale o to hektičtěji. V létě nás čeká stavební rekonstrukce, tak nás vyhnali na dovolenou už dnes. No, zatím sice nevím, čí jsem, ale až se nadechnu a vzpamatuji, určitě si budu červnového volna užívat. I s květinami se dalo dnes proniknout domů celkem nenápadně, posledního června je totiž učitelka v ulicích velmi snadno identifikovatelná:-) A tak je dnešní večer takový malý Silvestr ( který mám mnohem radši než ten prosincový:-). Prostě, mám to za sebou:-)

čtvrtek 16. června 2011

Ticho

   Tak nevím jak vám, ale mně se nakonec stávka líbilaJ Ráno jsem se vzbudila do příjemného ticha, když na Letné nerachotí tramvaje a vlaky, je to skoro ráj. Jela jsem do práce autem, což byla takřka vyhlídková jízda. Třeba na mostě Barikádníků, který ráno běžně stojí, se prohánělo pár aut, jízda jako po másle. Děti do školy nepřišly, a škola bez dětí je druhý ráj. J Udělala jsem tolik administrativní práce, co jindy za týdenJ. A cesta zpět byla totéž, plno cyklistů, chodců, sluníčko, pohoda. Prostě dovolená. Pravda, někteří cyklisté vyhrabali bicykl zjevně ještě po babičce, někteří byli evidentně prvně v Praze na ulici. Jiní zase pěkně v dresu a s přilbou, ukázkové kličkovali mezi chodci a vlekoucími se vozidly, mávali na sebe, pochichávali se, prima pohoda. A dokonce se objevilo i dost tramvají. Což mě přivádí k myšlence, že to byla stávka nestávka, nebo spíš taková stávka po česku. Velký humbuk a nic. Stávkuje jen někdo, někdo dokonce jen symbolicky, což už vůbec nechápu - buď stávkuju a nejedu, nebo pracuju. Ale prohlásit, že se stávkou souhlasím, ale já pracovat budu, abych nepřišel o výplatu, to je trochu švejkovina. Praha odjela na prodloužený víkend, odboráři na golf, primátor si libuje, že se Pražané naučí jezdit na kole do práceJ ( chtěla bych to zažít v plném provozu bez cyklostezek, které tady pořád nejsou, ale na to náš nezvolený gynekolog v čele města jaksi pozapomnělJ) Prostě KocourkovJ

 Včera jsem zachytila na netu připravovanou protiakci lidí, co na protest nechtěli vystoupit z metra. To se mi zdálo jako dobrý nápad. Ovšem když jsem pak viděla ty opilce, kterým nešlo o nic jiného než o další příležitost dělat „bordel“, byla jsem znechucena. V Čechách se prostě protestovat neumí. Jediným hmatatelným výsledkem stávky v Praze bylo tedy neobvyklé a uklidňující ticho v ulicích. Ale i tak díky bohu, že se zítra všechno zase vrátí k normálu.

středa 15. června 2011

Známkování

Přestaňte už s tím známkováním,“ radí některá přemoudřelá média školám, nejčastěji před vysvědčením. Argumentují tím, že děti známky stresují a mají kvůli nim zkažené dětství.
   Osvícený názor. Nosit pětky je jistě frustrující, možná i nebezpečné. Třeba by se i naše současná situace vyvíjela jinak, kdyby odborářští bossové ve škole nepropadali a Kalousek nosil jedničky nejen z matematiky, ale i z psychologie či etiky.
Otázkou ovšem je, jestli je právě tady zakopaný pes. Nelze si nevšimnout, zejména v současném období, že někteří jedinci dělají pro dobrou známku doslova psí kusy. Od okamžiku, kdy se začnou psát závěrečné testy, se dveře kabinetu netrhnout. Kde kdo přichází škemrat o přezkoušení, o nový termín či rovnou, bez oklik, o lepší známku.
   Vymažme ze života školou povinných dětí známkování a nenaučí se už vůbec nic. Vědomosti do sebe totiž začnou soukat jen v případě, že za ně mohou dostat jedničku. Není-li k dispozici léty ověřená stupnice známek, mizí motivace.  Dostanu za to jedničku? Nejspíš by se tolik nesnažili, kdyby věděli, že jde jen o hezké slovo. Tím se doma pochlubit nemohou.
   Extrémem je, když všichni chtějí jedničky právě jen na dobré (někdy i zlé) slovo. Prostě proto, aby byly na vysvědčené samé biče, bez ohledu na to, jestli dítě něco umí nebo ne.
    Někdy mě napadá, jestli by to opravdu nebylo lepší, neznámkovat, ale zkoušeli jsme kdysi i slovní hodnocení, a rodiče se bouřili. Jak se pochlubit v práci elaborátem od učitelky, jednodušší je vypálit, že holka má zase samý a všem je to jasný.
   Člověk by řekl, že za ta léta ve školství jeden uvykne. Ale každoroční boje o lepší známku jsou čím dál tím intenzivnější.  Představa, že se jednou naučím a tím smažu všechny předchozí špatné známky, je pevně zakořeněná nejen v dětech, ale často i v jejich rodičích. Je tudíž nutné archivovat kdejakou písemku, abychom prokázali, že z patnácti testů dostal dobrou známku opravdu, ale opravdu jen jednou.  Prosté sdělení v žákovské či slovo učitele již dávno nestačí. Kupodivu, je to rok od roku únavnější a vyčerpávající.
   Cítím v tom určitou skepsi. Vysvědčení se totiž blíží mílovými kroky. My navíc končíme dřív, takže si všechny tyto ingredience konce roku už  vychutnáváme plnými doušky.
   Pravda, že psát dalekosáhlé hodnocení na každičké dítě by se mi moc nechtělo, stejně tak se mi ale nechce dávat dobré známky za ojedinělé procitnutí před tabulí. Dětem to ještě vysvětlím, rodiče jsou mnohdy větší oříšek.
   Je to vlastně takový klasický kolorit konce roku. A tak se vlastně ani nedivím, že děti mají ze zítřejší stávky obrovskou radost. Nemusí do školy. Na rozdíl od nás, kteří se tam budou dostávat pěšky nebo za vozemJ, ale budou. Ovšem známkovat se zítra nebude. I když jsou tací, co by si pětku zasloužili. Třikrát podtrženou.

úterý 14. června 2011

Stávka

  Plánovaná stávka mi (nám) komplikuje život už od pátku. Celý víkend jsme řešili, co s pondělním divadlem, aby nakonec stávka nebyla.  Prý její vyhlášení bylo v rozporu s dobrými mravy (jako by u nás nějaké dobré mravy bylyJ?)  Nu, a tak, i když jsem tento způsob protestu nikterak zvlášť nepodporovala, jeho zákaz soudem ve mně vyvolal rozladění a řadu asociací s minulým režimem.
Když se véčková „blonďatá bestie“ kdysi chvástavě chlubila, že už dávno mají justici pod palcem, zdálo se to kapku nabubřelé. Nicméně rychlý a servilní zásah soudu jako by její slova potvrdil. Už mají justici, tak co se zabývat nějakým právem na stávku? Prostě ji zakážeme, jako za soudruhů. Navíc, organizují ji odbory, které mají z rudých dob dost pošramocenou pověst, pořád se na ně pohlíží jako na organizátory rekreací ROH, a nikdo pořádně neví, co chtějí. Navíc, ti jejich bossové jsou dost brutální, nepřesvědčiví a zjevně spřáhnutí s tou zdejší politickou garniturou, takže je to hodně nečitelné.  Nicméně, zdá se, že velká stávka je tady jediným řešením, jak přinutit arogantní vládu k diskusi, která stále nefunguje.  Byť s touto formou protestu nesouhlasím, nenadávám na ni, ač do práce se asi nedostanuL
Ale fakt, že vláda, která tady rozkradla, co se dalo, lepí svoji neschopnost fiktivními reformami a tahá z lidí peníze pod záminkou nějakých nefunkčních reforem, by se nějak řešit měl.  Vláda, se kterou se nedá na ničem domluvit, protože nenaslouchá, nevidí, neslyší. Jestli je tam pravice nebo levice, je to stále stejná pravolevá parta stejných lidí, kteří se prostě jen trochu vymezují nějak jinak rétoricky v televizi, ale jinak jsou to kamarádi, kterým jsme úplně lhostejní, a kteří si dělají, co chtějí. Třeba takový turista napříč politickým spektrem (v kolika vládních stranách už sedělJ?) Kalousek.  Ten je ve velice dobrém rozmaru, sám se sebou naprosto spokojený, a je chytrý jak rádio. Celý vysmátý nám blahosklonně vysvětluje, jak se obrovské miliardy nikoliv rozkradly, ale proinvestovaly v ekologii. A ten, který hákuje od rána do večera za stále se snižující plat, mu to má spolknout i s navijákem? Pak asi ta stávka musí být, byť ztotožnit se s ní neumím. Ale jinak to asi nejde.

pondělí 13. června 2011

Premiéra s derniérou (dva v jednom:-))

   Dnešek byl ve znamení Thálie. Té naší, školní. Konečně opět nastal den, kdy zúčtujeme spolu, respektive zúročíme naše roční snažení. Naše „domovská“scéna, Divadlo Karla Hackera alias Jiskra, nás přivítalo báječně zrekonstruované, takže prkna, která znamenají svět, nejenže neskřípala, ale voněla novotou. Ráno jsme ještě stihli poslední zkoušku, tedy generálku, aby ve dvanáct hodin mohla proběhnout premiéra. Před víkendem jsme se docela obávali stávky v dopravě, těžko by nám diváci dorazili po svých. Ale protože Nečasova vláda raději preventivně stávku zakázala, mohli jsme bez obav vítat první uměnímilovné diváky. Dopoledne se hlediště zaplnilo do posledního místečka a odpoledne se příjemná situace skoro opakovala. Naše Maryša má do ubohé moravské děvčice hodně daleko, proto z hlediště často zazníval smích a několikrát i potlesk na otevřené scéně. Po večerní derniéře jsme sbalili kulisy a mladí herci se spokojeně vypravili divadelní sezónu oslavit. Byla to letos takřka nejistá sezóna, ale povedla se.
Poměrně nečekanou tečkou byl průnik jakéhosi blázna do divadla, který tam všechny přesvědčoval, že přišel na konkurz, od čehož ho odradila až přivolaná Policie. Takže ještě malinké drama na závěr, ale podle všeho to nebyl uprchlý sexuální deviant z Bohnic, jak píšou na netu. Ale Bohnice zjevně dneska měly vycházky:-)

neděle 12. června 2011

Boletus arcanus

Záhadný název skoro vybízí k úvodní hádance, oč že tady jde, ale znalci literatury jistě vědí, že jde o nový román Miloše Urbana, a tak bychom prohádali:-)
Další příběh mystického vypravěče jsme všichni napjatě očekávali.
  Vypravěčem je tady tentokrát redaktor - a houbař, jakési údajné Urbanovo anti-alter-ego. Neúspěšný spisovatel, který se nezmůže na víc než na opravu a hodnocení cizích textů. Člověk fatálně asociální, bez přátel, neschopný navázat trvalejší vztah, což v autorových knihách nacházíme pravidelně. Stejně tak se vypravěč v okamžiku, kdy nachází svůj první Boletus arcanus,nazvaný podle svého objevitele Paquina „paquiňák", potkává se se svou fatální ženou. Tajemná houba dokáže plnit všechna skrytá přání, tedy skvělý obchodní artikl. Chybí ovšem klasická detektivní zápletka, tajemná stará Praha a další prvky z Urbanových předchozích knih, ze kterých já osobně nejvíce ctím Sedmikostelí. Ale i tak stojí neděle s novým Urbanem za to, i když na stupně vítězů v žebříčku jeho knih to tentorkát nestačí. I tak, podle mě, tento redaktor nakladatelství Argo fakt umíJ




sobota 11. června 2011

Mezi svatbou a smrtí

    Středověký člověk dělil svůj život na tři významné mezníky, narození, svatba a smrt. A jelikož středověk neskončil, středověk trvá,J mám v poslední době pocit, že jsem uvízla v časové smyčce a motám se ve středověkém bludišti mezi svatbou a smrtí.  Po krásné sobotní svatbě zaštítěné nasvíceným Hradem (což jsou panoramataJ,která se mi nikdy neomrzí a kvůli nim mám zjevnou závislost na PrazeRE) jsem se ocitla na výstavě svatebních fotografií v galerii Scarabeus. Den poté mi volá kamarádka, že jí umřel tatínek. Pán, s nímž jsem se ještě před půl rokem báječně bavila u Fleků, byl plný energie a chuti do života. Pak přišla nemoc a rychlostí blesku i nečekaný konec. V
   A v pátek zase svatba, tentokrát ve škole, jako vrchol celoročního projektu v rámci občanky. Byť tady jde o sňatek fiktivní, přípravy si se skutečným skoro nezadaly. Byla nastrojená nevěsta i rozechvělý ženich, dojatí rodiče i veselí svědci. Oddávající měla svou matrikářku a hosté se dočkali nejen tradičního rozbíjení talíře, ale i nefalšované hostiny s koláčky, polévkou i svatebním dortem. Prostě páteční svatební veselí stálo za to. 
    Teď mě samozřejmě čeká pohřebLD, a pak už bych se ráda z té časové smyčky vyvlékla. Přeci jen moje mentalita není až tak středověká, abych ty životní zvraty v takové rychlosti za sebou uměla plynule přijímat a akceptovat. Radši zpátky do jednadvacátého století, kde máme úplně jiné životní mezníkyJ

pátek 10. června 2011

Jo-jo efekt

   Od dětství se potýkám s nadváhou, obezitou a tím pádem s mnoha různými typy diet, takže pojem jo jo efekt je mi velmi dobře znám.
„Musíš se hlavně dobře najíst,“ nutila mě moje kulatá maminka, jíž v zádech stejně mravokárně stála podobně kulatá babička. Genetický předpoklad jako vyšitý.
   Moji snahu o postavu nezatíženou nadbytečnými kilogramy považovala hlavně babička za nepatřičnou, protože co kdyby přišla válka, z čeho bych brala?
    Když mi jednou s výčitkami vysvětlovala, že až tlustí budou hubení, tak hubení budou studení, poznamenala jsem, že z její stravy opravdu nikdo hubený být nemůže. Chvíli přemýšlela, zda je to urážka nebo ne, pak si to přebrala jako poctu pro své kuchařské umění, které stavělo na bytelném českém základě, maso, tuk, knedlíky, vše v obřím množství, neb kvantita musí přetlouct kvalituJ
     Zato mamince se moje rebelantství moc nelíbilo. „To je dané genetikou, s tím nic nenaděláš,“ konstatovala nespokojeně. Používala tento argument vždy, když byla v koncích. A dělá tak dodnesJJ.
 Ovšem pochybuji, že by šlo lépe charakterizovat podstatu dietních sporů všeobecně. Nadváha není způsobena ničím jiným, než genetikou.  ( a u nás za to ještě mohu školní jídelny, jak vymyslel pan ministrJ)
    S váhou mám opravdu určité potíže. Často se mi samovolně smrskávalo oblečení a kalhoty na gumu se zdály být jediným módním výstřelkem, který si mohu dovolit. Pak přišel nějaký impuls (většinou to byl mužský motivJ) a vypukla drsná dieta (lépe řečeno hladovění) a brutální cvičení. Když se do něčeho pustím, tak většinou hlava nehlava. N Sotva ovšem vojenský režim odezněl, kila šla opět vzhůru rychlostí blesku. A tak to šlo pořád dokola.
 Pak už jsem rezignovala. Stáří na krku, už to nemá cenu. J
   Ovšem valit se životem jako koule člověka také kupodivu přestane bavit. A tak jsem to zkusila zase, tentokrát přes hlavu a kvůli sobě, ne kvůli nějakému chlapovi či módnímu diktátu.  Hezky pozvolna, klidně, s občasnou inspirací u Aranel a jejího michelínaJ, s přijatelným cvičením a bez pocitu hladu.
 A ono to jde.  JI v tomto věku.

A tak zas mám potíže s oblečením, tentokrát opačného rázu, všechno je mi velké. J
   Ve společenském styku je ale obezita  asi přijatelnější, napadá mě kacířsky. Když přiberete, nikdo vám to do očí neřekne (sice vás pak pěkně zdrbnou, ale to je zdejší běžný kolorit). Když zhubnete v tomto pozdním věku, každý (někteří, abych nebyla nespravedlivá), vám to vpálí:
Ty jsi zhubla? Nejsi nemocná?“
         Ne, nejsem, ale jím jinak a cvičím. J
   Někteří pozorovatelé to dovádějí do dokonalosti. Bylo mi řečeno, že jsem vyhublá, což zní skoro stejně jako prašiváJ , pak zase, že bez jídla musí být smutný život (marně vysvětluji, že jím a dost dobře, a tím, že si nedám večer chléb se škvarkama, se nějakého smutku nedoberu) nebo dokonce, že jsem na drogách či nějakých zázračných pilulkách. Nejsem! A jelikož s ubývajícími kily žiji už skoro tři čtvrti roku, zvykla jsem si, tudíž mě podobné reakce zas a znovu zaskočí. Asi budu muset vyvolat jo jo efekt, abych  opět svému okolí připadala zdravá a veselá, adekvátní nastupujícímu stáří, protože staří lidé asi mohou být jen obézníJ nebo nezdravě hubeníJ




čtvrtek 9. června 2011

Nesnáším děti

v médiích,reklamě a v anketách, takže titul je samozřejmě schválně zavádějící. Nemůžu vystát ty rádoby zajímavé ankety, kdy se odchytávají dětí někde na ulici či kdoví kde, a kladou se jim otázky buď vědomostní, nebo aby se vyjádřily k současné situaci. Poté se provede střih a do éteru jde buď sladkobolné, rádoby roztomilé, žvatlání a moudra, nebo naopak naprosté nesmysly a tupost, z čehož se bystře vyselektuje informace o naprosté neschopnosti učitelů, protože jak je možné, že dnešní dítě, které někdo lapne na ulici, neví, kdo byl třeba Jan Palach nebo Jiří Hájek? Ráda bych viděla, kdo si takto zaskočen vzpomene, ale to zcela jistě není cíl podobných aktivit.  Většinou se to snažím ignorovat, jelikož je to pro mě dost samonaštvávací, dnes jsem ale neunikla. Protože mě skolila nějaká pražská verze zákeřné ecoli,(a to jsem neměla jedinou okurku ani fazolový klíčekJ),  tupě jsem vnímala ohlupující proud zpráv z rádia, které byly vzápětí vystřídány záplavou podobných dětských anket, přestože není žádný den dětí. Ale vše pro dítěM a tak se jich vyptáme na veškeré aktuální problémy současnosti. B Je to zjevně vata, aby se otupilo ostří vysílání o skutečných problémech, takže jde vlastně o další plýtvání peněz daňových poplatníků. N Dnes byly odpovědi nebohých dětských respondentů sestříhány do roztomilé infantilní žvatlavosti, která redaktorům připadala úplně dokonalá, zatímco moji zesláblou tělesnou konstrukci naprosto dorazila.  Není nad ticho v doměA 
      Že bych mezi děti vypustila anketu, co si o tom myslí? J