sobota 31. prosince 2011

P.F

2012

Dvanáctka na konci letopočtu by mohla znamenat tucet dobrých zážitkůJ. Samozřejmě, že Vám ( i soběJ) jich přeji mnohem víc, ale přislíbený tucet by mohl vzbuzovat určitou naději. Dvanáctka je prostě šťastné číslo a tak věřme, že nás čeká šťastný rok - v osobním životě, ve veřejném prostoru to asi bude bída LL
    Prostě přání pro příští rok je opakovaně prosté: zdraví, štěstí, lásku, spokojenost. Víc nám netřeba. J

pátek 30. prosince 2011

Rekapitulace

Zkusili jste si někdy udělat písemnou rekapitulaci předchozího roku? Asi ano, konec roku k tomu víceméně vybízí, nicméně ne vždycky se uchylujeme k písemné variantě.  Když se pak ale nějaká bilance ocitne na papíře, získává najednou úplně jiný rozměr. Učinila jsem takový pokus před pár lety, kdy jsem ho vylepšila statistikou úspěšných a neúspěšných dní. Neúprosná statistická řeč mi pak vyplivla poznání, že každý spokojený den je vykoupen minimálně dvěma neúspěšnými, což byla voda na mlýn mého pesimismuL. Začala jsem se obávat, co špatného po tom dobrém přijdeJ a tak jsem v rámci zachování duševního zdraví s podobnými pokusy rychle skončila. Letos jsem se k písemné rekapitulaci vrátila, ovšem bez záludné statistikyJ.  Tentokrát raději sázím na pocity.  Jeden kladný v celé té plejádě rekapitulačních dojmů převládá, spokojenost se ztracenými kilyJ. Nad ztrátou člověk většinou nejásá, tato mě ale obzvláště těší.  Stejně jako vydaná kniha, byť distribuce vázne, a jde jen o nenáročné fejetonky, nikoliv o rozsáhlý historický román, o který tolik usilujiJ. Nu, nemusí ale pršet, stačí, když alespoň kape. A na velký románový příběh si brousím zuby v příštím roce, nějaká předsevzetí přeci musí býtJ.
K pozitivům řadím i  zde stále se rozšiřující blogovztahy, sama jsem netušila, jaké příjemné vazby se tady dají navázat a vytvořit - tímto Vám všem děkuji a těším se na další naši virtuální komunikaci  J.J.J.
  Ale i ostatní pocity zdají se být v klidové poloze, žádné výkyvy ani směrem nahoru či dolů.
Nějaký skok směrem vzhůru by to sice chtěloJ, ale to může být výzva pro dvanáctkuJ. Nemyslím tím samozřejmě pivko, ale přicházející nový rokJ. 
 Aby příští písemná rekapitulace byla  stejně laskavá,jako letošní.

čtvrtek 29. prosince 2011

Trocha historie

......nikoho nezabijeJ, napadá mě jemná parafráze známého rčení při poslechu dnešní Kávy o čtvrté. Připomíná se sedmdesát let od zahájení akce Anthropoid.Leží mi v hlavě příští rok, kdy se bude připomínat sedmdesát let od atentátu, od vypálení Lidic a Ležáků, a nějak jsem pozapomněla, že akce začala už mezi svátky jednačtyřicátého roku. A dneska je ten den, kdy se výsadek uskutečnil. Počasí měli kluci tehdy mnohem horší než dnes, možná i proto také seskočili jinde, než se původně plánovalo. Ovšem počasí bylo tou nejmenší obtížností, do které se v noci před sedmdesáti lety vrhali. Věděli, do čeho jdou a před jejich odvahou klobouk dolů. Četla jsem – a není tomu dávno- zajímavou knihu - Dva proti říši, takže jsem si celou tu děsivou anabázi znovu pěkně oživila. Každý rok pravidelně chodíme s dětmi do kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde příběh Kubiše a Gabčíka končí, a rok co rok je to velmi emotivní a působivé. Dnes jsem si tedy s chutí vyslechla nové poznatky o tomto činu, v naší historii ojedinělém. Jediné, co mi trochu vadí, je ustálené úsloví, že atentát byl spáchán. Myslím, že atentát uskutečnili, provedli či splnili rozkaz, cokoli, co jen čeština nabízí, vyjma spáchánJ.Slovy z Vyššího principu lze totiž říci, že útok na zlosyna není ničím špatným a spojení spáchat něco mi pořád evokuje něco nedobrého. Pořád si tady stěžuji, jak jsme na tom v Česku špatně s morálkou a hrdinstvím, tak mě těší, že v historii lze najít okamžiky, na které můžeme být pyšníJ.Pravda, nevím, jak bych se na to dívala v době stanného práva, ten následný masakr byl děsivý, ale i pamětníci jsou na tento ojedinělý český čin poměrně hrdí. Kobylisy a celá oblast tehdejšího dramatu jsou mi nejen blízké, ale i známé, proto mě jednotlivé detaily hodně zajímají. I osudy jiných hrdinů, podle kterých máme na osmičce pojmenováno mnoho ulic, aniž by to mnohdy jejich obyvatelé věděli. Namátkou lze jmenovat Vosmíkových, Černého či Novákových, co jméno, to dramatický příběh. A sedmdesát let je pěkné výročí, zaslouží si připomenutí. Stejně, jako se bude připomínat sedmdesát let od vystěhování Neveklovska, tedy moje Odnikud nikamJ.
 Proto si myslím, že by bylo vhodné i toto výročí připomenout novou knihou. Doufám v niJ


středa 28. prosince 2011

Trocha pohybu

Kapka pohybu rozhodně neuškodí ani nám, kavárenským povalečůmJ, mezi svátky obzvlášť. Na hory nejezdíme a staré kosti potřebují vyhřát, tudíž je sauna s bazénem zákonitou volbou.
 A zatímco těsně před Vánoci zel bazén takřka prázdnou – všichni asi finišovali v honbě za kaprem a dárky - dnes byl chlorovaný prostor skoro přeplněný. Všichni asi potřebují utopit přebytečné kalorie, které se ale brání zuby nehty. Asi jako v tom vtípku, který jsem objevila na FB. Co jsou to kalorie? Kalorie jsou zákeřné mrchy, které v noci nalezou do skříně, kde přešívají vaše oblečeníJ .
   Dnes se tedy mnozí snažili své kalorie utopit případně uvařit v sauněJ, což se, zejména u viditelně náhodných návštěvníků, ukazovalo býti dosti komickým. Nejvíc mě dojal pán s markantní ochranou tukovou vrstvou kolem pasu - tzv. OTPJ, který si dvakrát přefuněl bazén, poté se usadil v křesílku a jal do sebe soukat čokoládičku. Asi, aby měl dostatek energie na následné válení se v sauně, kde tekutiny doplňoval pivem. Nu, přiznám, podobný exemplář jsem ve sportovním zařízení už dlouho neviděla. Buď ho vyštvala manželka, která se už nemohla na jeho pivní břich dívat, nebo jde o nějakou nepovedenou variantu svátečního předsevzetí, že je třeba s sebou něco dělat. Ovšem zjevně je to těžká cesta, jak pán názorně předvádělJ.Skoro mě to odrazuje od vlastních předsevzetí, se kterými zatím jenom v duchu koketuji. Ale dobře vím, jak je ten boj se závislostmi obtížný a mnohdy marný:-(Nicméně protažení  v bazénu i vyhřátí v sauně bylo moc příjemné a do dalšího svátečního hodování se lze pustit s plnou parádouJ.
Předsevzetí až v novém roce J



úterý 27. prosince 2011

Svátek mezi svátky

 Mám ve svém blízkém okolí nečekaně hodně lidí, kteří ledva skončí vánoční oslavy, slaví své narozeniny.  A pokud jste ještě Eva nebo Adam, máte to všechno v jednom balíčkuJ.
 A to jsem si kdysi myslela, jak moc mě rodiče ošidili, když jako Jitka rozená v lednu mám všechny důležité roční mezníky scvrknuté do jednoho měsíceJ. Jsou tací, co to mají v jednom týdnu a o Evě narozené na Štědrý den ani nemluvímJ.
Dnes už to samozřejmě neprožívám, ale v dětství jsem občas v skrytu duše zazáviděla těm, co slavili na jaře či v létě a pořád před sebou měli vizi podzimního svátku a zimních Vánoc. My, co jsme spadli oslavami do adventu, jsme zákonitě byli zastíněni vánočními svátkyJ.
Občas vedeme plané diskuse s Adamem či s lidmi narozenými mezi svátky o tom, jaký to má dopad na jejich životJ, ale jelikož jsme dospělí a jalové řeči o svátcích bývají nezřídka umocněny nějakým lahodným mokem, je to spíš takové veselé plácání o ničem. Ale děti to mají jinak. Pečlivě si hlídají, aby byly odděleny dárky vánoční od těch narozeninových a běda, když to chcete zahrnout do jednoho balíčku. Cítí se uraženy a ošizeny.  Svým způsobem trochu ošizeny jsou, Eva s Adamem stoprocentněJ, ale jak to udělat, když tolik toužíte po Štěpánkovi a on se dere na svět zrovna šestadvacátého? No, jistě je v našich silách to změnit, ale to bych sklouzla do kapitoly plánované rodičovství a to nechciJ.
Vlastně jsem jen chtěla popřát těm, co slaví svátek či narozeniny o svátcích. Možná jsou kapku ošizeni, ale zase to mají všechno najednou a celý rok je pak klidJJJJJ

pondělí 26. prosince 2011

Vánoční setkávání

Soudě podle pohybu na našich silnicích, nastává vánoční stěhování národů. Městské obyvatelstvo se houfně stěhuje do hor, které se tím stávají silně přeplněny. Venkované si zase zaskočí nakoupit do vylidněných měst či poklábosit s tetičkou na pražské periférii. Poměrně často ale vnímám i únik před vánoční atmosférou a našimi civilizačními (zlo)zvyky.  Na otázku, jaké jsou svátky, odpovídají uprchlíci lhostejně ba i cynicky, že nic moc, protože je všude plno návštěv. Rodinných.

   „Musím se vybavovat s tchýní a to je pro mě vrcholná zkouška trpělivosti,“ stěžoval si sklíčeně jeden kamarád a vysvětloval bezvýchodnost své situace. „Když zaskočí jen tak na návštěvu, mohu se zdržet v práci nebo utéct do hospody. Když se u nás usadí na Vánoce, musím předstírat zájem a radost, ale co mám dělat, když to trvá celé tři dny?“
Bylo zjevné, že ho vánoční rodinná pospolitost vůbec netěší, zvlášť když nebylo pochyb, že tchýně má v jeho rodině pořád hlavní slovoJ.

  Namítla jsem, že přeci mohu trávit svátky sami, a tchýni – i ostatní návštěvy - pozvat jen na krátkou kávu a ochutnávku cukroví? Podíval se na mě, jako bych spadla z Měsíce.
„Jsou Vánoce,“ použil zřejmě jejich nejsilnější rodinný argument.
   Svátky jsou odjakživa testem rodinné soudržnosti. Uvědomila jsem si to znovu při zjištění, kolik lidí odmítá návštěvy a raději prchá někam do vlastní izolace. Přiznávám se, že klid a samotu také preferuji, ale ohlášené a očekávané návštěvy mám ráda.  Rodinné, příbuzenské i přátelské. Pokud se z toho nestala povinnost a je to něco, nač se těšíme, pak to k Vánocům nezbytně patří.  I když jsem toho názoru, že setkávání se má pěstovat pravidelně, během celého roku a ne jen jako úlitbu bohům pod vánočním stromečkem, mám ráda i ty ojedinělé vánoční návštěvy. I když heslo, že nic se nemá přehánět, patří k těm, které o Vánocích opravdu ctímJ

neděle 25. prosince 2011

Vánoční čtení

Pád titánů
Neděli, pokud to jen trochu jde, ráda zasvěcuji čtení. A sváteční neděle je ke chvilce klidného počtení jako stvořená. Ježíšek se pochlapilJ a tak je z čeho vybírat. Není sice úplně snadné uniknout vánočnímu mlsání a klábosení s návštěvami, ale dá se. Zejména, když je k čemu utíkat. Volba padla na mého oblíbence Kena Folletta. Mám ráda jeho romány Pilíře Země a Na věky věků, tudíž první díl trilogie Století nazvaný Pád titánů potěšil moje románové srdce. A je vskutku do čeho se začíst, příběh je rozehrán na téměř tisíci stranách. Ze středověku se autor přesunul do dvacátého století a v barvité fresce rozehrává osudy podbarvené první světovou válkou. Takže klídek v houpacím křesle, sklenka svařeného vínka, tichá hudba a čtenářské dobrodružství může začít. Po dvou stech stranách mohu říci, že čte se to vskutku pěkně. A ještě mám pořádný kus před sebou. Příjemné vánoční čtenářské dobrodružství.

sobota 24. prosince 2011

Vánoční vůně

Člověk nemusí být dítě, a přesto má Štědrý den rád. 
Trochu ano:-). 
Nebo má alespoň ten pocit.
 Mně tento den evokuje víc vůně než dárky. Většinou byt zaplní typicky vánoční vůně, kterou nevyloudíte, ani když vánoční jídla vaříte uprostřed léta či na podzimJ. To je vůně jen pro ten dnešní den. Naše domácí aroma je kombinací zvláštní polévky- ani rybí ani bramboračky, prostě takový pel melJ, vánočního kuby, kterého sice jím jenom já, ale vaříme ho jako pro celý regimentJ, kapra na mnohý způsob, protože každý ho má rád jinakJ a samozřejmě bramborového salátu. Do toho rozhazujeme po sporáku před léty zakoupenou purpuru a já tajně zapálím františka, protože všem ostatním jeho vůně vadíJ. Svou troškou do mlýna přispějí i takřka permanentně hořící svíčky, vanilkové rohlíčky a nějaký svařovaný alkohol.Kus práce odvede i u nás hodně vytížená aromalampa a ve velkém připravovaná káva. Do toho sem tam něco chytne, většinou přesušený adventní věnec, který sice bývá  bezpečně zajištěný, takže žádný požár nezpůsobí (zatímJ), ale než ho někdo uhasí, poměr vůní v bytě se radikálně změníJ. Je to prostě směsice vůní typická jen pro ten dnešní den, Štědrý denJ.

 I pro to ho mám pořád ještě rádaJ.

pátek 23. prosince 2011

Vánoční slzy

Vždycky jsem poněkud shovívavě pohlížela na Američany, kteří usedavě plakali při odchodu svých velkých státníků. Vnímala jsem tam určitý nádech hysterie a přetvářky. Po pravdě řečeno, moc jsem tomu nerozuměla. Až s panem Havlem jsem pochopila. Zjevně své vůdce vnímají jako opravdu velké osobnosti, což v našich zeměpisných podmínkách rozhodně není pravidlem. Spíš naopakL. A teprve když člověk zažije, pochopí. Ani moje cynická duše se neubránila slzám. Poprvé při zprávě o jeho úmrtí, pak mě dojalo několik vzpomínek,celkem naměkko jsem byla i při ranním příchodu do práce, kde děti, bez nějakého návodu, samostatně vyrobily pietní místo se svíčkami. Průvod z Pražské křižovatky na Hrad mě také nenechal úplně lhostejnou, byť jsem to měla jen zprostředkovaně, přes média. A pak ten dnešní pohřeb. Je to všechno nečekaně emotivní a já jsem pochopila Američany. Člověk pláče, když odchází někdo, kdo není jeho blízký, ale může na něho být hrdý a vážit si ho.Tak to prostě je. A nám, co tady zůstáváme, nezbývá než věřit, že láska a pravda třeba někdy opravdu zvítězíJ

Vánoční přání

                                                                 Přeji Vám všem,
                             mým velmi milým virtuálním přátelům,
                       čtenářům reálným, virtuálním i potencionálním:-)
               Moc hezké Vánoce:-) a hodně zdraví a štěstí v novém roce

čtvrtek 22. prosince 2011

Vánoční besídka

Vánoční besídky patří neodmyslitelně ke koloritu školních Vánoc. Děti se na ně těší, učitelé v podstatě také, protože to znamená konec školního prosincového maratonu a nastává čas prázdnin. Letos sice kratičkých, ale přeci jenom prázdninJ. Letošní večírky byly trochu podbarveny nostalgickou náladou z loučení s Václavem Havlem, a tak si dovolím onu posmutnělost kapku odlehčit. Bavila jsem se s malými dětmi o státním pohřbu, rituálech a tradicích s tím spojených, a přitom jsem konstatovala, že já jsem vlastně žádný český státní pohřeb dosud nezažila. A tu se jeden chlapec podivil a zvídavě se zeptal, zda ani pohřeb Klementa Gottwalda?!
  Nu, věru, že mě řadí až do této generace, mě kapku zaskočilo, ale dětské vnímání je krutě upřímné! Tudíž jsem chvíli hledala správná slova a pak to zkusila vysvětlit. Pohled jeho očí však jasně deklaroval, že si myslí své. V postatě mohu být ráda, že po mě nevyžadoval osobní vzpomínky na pohřeb MasarykaJ. Ovšem i přes vážná témata jsme si dnes užili vánoční besídku. Jde o čas, kdy se děti stávají opravdu dětmi, užívají si dárečků, cukroví a koled, a já se dnes celkem ochotně nechala unést s nimi. Příjemným vánočním dopolednem jsme zakončili školní setkávání jedenáctého roku a za týden nás čeká dvanáctka na konci. Do té doby snad klid, pohoda a odpočinek.



středa 21. prosince 2011

Kapří pocity

Čas od času mě napadají bizardní představy, třeba jak se na Vánoce těší kapři či svatoštěpánské kachny případně stejně postižené husy? Neumím to zveršovat jako Janek Ledecký v Ryba rybě,ale zase mě to vede k myšlence, že rozhodně nejsem jediná, kdo se na Vánoce koukne i z tohoto úhlu.  Jen pro pořádek uvedu, že kapra na Vánoce máme, ale jsem zarytý odpůrce onoho typického pouličního prodeje z kádí. Vnímám to jako nechutné týrání zvířat a nechápu, proč to ještě někdo nezakázal. Místem s krví pocákanými káděmi se vyhýbám velkým obloukem, vnímám je jako ostudu českých Vánoc, a možná i to mě vede k onomu fantazijnímu pocitu, jak se asi na svátky těší kapři? Řekla bych, že nic mocJ Jak ale proniknout do rybí mentality, když se říká, že kapří mozek velikostí nevyniká? Určitou šanci skýtá představivost. Přijde na to, do jaké ryby se hodláš vcítit, říkají mi doma, když mají dostatek trpělivosti na moje fantasmagorie. Buď tě někdo klepne na první pokus a máš to za sebou nebo tě pseudoochránce vypustí do Vltavy, kde se vzápětí otrávíš či napíchneš na nějaký bordel, který se do řeky hromadně vyhazuje. A taky můžeš mít kliku, že se nedostaneš na vánoční trh. Pak tě klepnou někde v rybí restauraci a dají zamrazit, protože Češi všeobecně moc ryby nejí.
S takovým přístupem se představa skončit na vánočním stole může kaprům jevit jak vcelku příjemná alternativa pobytu v zamořených řekách či přecpaných mrazácích rybích restaurantů. I když u takového Vaňhy za první republiky by jistě nebylo špatné skončit. Současnou prestižní a kvalitní rybí jídelnu trochu postrádám nebo neznám.
Naštěstí kapři asi Vánoce neřeší, jinak by museli mít psychické problémy. My bychom pak snědli traumatizované rybí maso a bylo by po iluzích o zdravé rybí výživěJ.
Nechávám tedy kapří psychiku být, ale ani v tom případě neberu na milost přeplněné kádě na pražských ulicích. Ryby kupuji na sádkách, kde mám pocit (možná mylný), že ty ryby nijak netrpí.
A domů chci kapra už mrtvého, představa, že nám plave ve vaně a my se pak nedohodneme, kdo ho klepne (protože to stejně nikdo nechce udělat) mě nikterak vánočním pocitem nenaplňuje. Stačí mi, když se mi při jeho obalování ještě někdy maso škubne, to pak mám výčitky a znovu se vracím k myšlence, co asi tak chudák rybička cítí. Prostě vánoční atmosféra mi leze na mozekJ.

Musím si jít pustit RybuJ



úterý 20. prosince 2011

Jak uspokojit touhu

 Vánoce jsou nejkrásnější s malými dětmi. Jednu obtíž ale mají. Jak uspokojit dětskou touhu po nereálných dárcích? Přesněji řečeno po hračkách, které se na ně valí z reklamy, a to i přes to, že se je snažíte před televizním atakem izolovat. Reklama je všudypřítomná a děti to vidí. A nabývají pocitu, že pokud zrovna tohle jim Ježíšek nepřinese, jejich dětský svět se radikálně otřese v základechJ. Bývá velmi náročné, někdy i frustrující, mrňouskům vysvětlit, že tudy cesta nevede. Někteří to, pravda, neřeší vůbec, a zahrnují svoje potomstvo vším, na co si vzpomenou. Pak se prostor pod vánočním stromečkem podobá vyloupenému hračkářství. Drobek sice jásá nad zjevnou kvantitou, ale najednou neví, s čím si vlastně hrát. Takž bum bác, hračky letí do koutaL a touha se namíří zase jinam.
  Řešení asi není ani inspirace Honzíkovou cestou, dle které by, podle cynických rad, dítěti stačilo jedno či dvě polínka, ať si tříbí fantaziiJ. Sice sama podobnou teorii při pohledu na hromady plyšáků a dalších podobných zbytečností, které zaplavují domácnosti s dětmi, občas beru za nejlepší variantuJ, ale jasné je, že nejlepší je zlatá střední cesta. Dítěti se, i přes dobrou výchovu, sice ona střední cesta mnohdy těžko vysvětluje, ale vždycky nakonec pochopí.
 Někdy mám pocit, že ta všeobecná konzumní horečka potlačuje to nejhezčí, co Vánoce přinášejí, totiž obyčejná dětská radost ze stromečku, světýlek a okolního zájmu. Nejvíc mě v tomto směru „dojalo“ rozsvícení vánočního stromu na Staroměstském náměstí. Stala se z toho nechutně monstrózní akce, a v rádiu celý den vysílali varování, hlavně,ať tam nechodí rodiče s malými dětmi, protože je to příliš nebezpečné!! L.  Tak si říkám, pro koho to tedy je, když ne pro malé děti? Mám tam vzít puberťáka? Ten se mi vysměje. Je to pro turisty? Asi. Ti totiž horečně nakupují….LMalé děti se pod zdejší vánoční strom nehodí!
     Tak to jsem ovšem kapku odbočilaJ. Zpátky k dětem a jejich touze po dárku. Asi bych to zakončila stroze, kvalita má převažovat nad kvantitou.  Ovšem vysvětlit jim to a realizovat je věc druhá. Kajícně přiznávám, že mnohdy také podlehnu. Ale není to pravidloJ

pondělí 19. prosince 2011

Tichá noc

Už hezkých pár let se potýkám s otázkou, zda Vánoce považovat za přínos či ztrátu. Je to asi trochu sporné, možná, sportovní terminologií řečeno, je to nerozhodně. Počítáme-li nákupní šílenství, festival obžerství a soustavný atak na ty, co jsou zrovna osamělí nebo trpí nemocí či odchodem blízkých, je to rozhodně ztráta. Všeho. Peněz, dietních návyků i vlastního sebevědomí.
Bereme-li do úvahy fakt, že jde o dobu, kdy konečně trochu zpomalíme, sejdeme se, zjihneme, společně se radujeme a konečně se začínají prodlužovat dny, jde bezesporu o přínosJ. Velký!
Také na to můžeme jít oklikou a položit si otázku, zda nám Vánoce přinášejí radost nebo spíše otravnou povinnost.  Nejkrásnější jsou Vánoce s malými dětmi, o tom žádná. Jenomže děti vyrostou a Vánoce pořád existují. Co teď s nimi? Je to přínos nebo ztráta?   Nelze zobecňovat. Znám dospělé, kteří se koncem prosince nadšeně mění v malé děcko a jejich radost z vánoční atmosféry je až nakažlivá. Jiní zase tak ostentativně dávají najevo odpor k jakýmkoliv náznakům vánoční nostalgie, že přiznat, že si doma pouštíte Tichou noc, znamená vyloudit tolik pohrdavý pohled v jejich očích, že by od vás pes kůrku nevzalJ.
Někteří prchají do hor, jiní do teplých krajin (to je tedy z mého zimomřivého úhlu pohled mnohem lepší varianta, ale ještě nikdy ve svém dlouhém životě jsem neslavila Vánoce v plavkách na pláži. Zjevně je tedy do budoucna ještě co zlepšovatJ)
Řeklo by se, že jde jen o tři dny, respektive jeden týden, což je z pohledu celého roku takřka zanedbatelné. Avšak realita mluví o opaku. Jde o dny, které jsou zátěžovým testem všeho, našimi peněženkami počínaje přes televizní pohádkové (a reklamní) vysílání až k rodinné či partnerské soudržnosti.  A příprava začíná už začátkem podzimu, přičemž mnozí se na vánoční finále chystají celý rok. Recesisté si pro velký úspěch připraví vánoční oslavy i v červenciJ.
Zkrátka, Vánoce jsou nevyčerpatelné téma,a i když mnozí v duchu pořád sní o Vánocích bílých, jak je (údajněJ) známe z dětství, vztah k nim si buduje každý sám. Jen toho mediálního humbuku kolem by mohlo být méně, aby Vánoce mohly dostát svému duchovnímu rozměru a staly se přínosem v každém slova smysluJ

neděle 18. prosince 2011

Svíčka pro Václava Havla

Jeho zdravotní stav viditelně nebyl dobrý, dá se říci, že se dalo očekávat, že konec brzy přijde. Přesto to člověka překvapilo a zaskočilo. Mě tedy určitě. Nějak jsem uvěřila tomu, že mu dalajláma minulý týden prorokoval ještě deset let života. Dnes je tedy všechno jinak, a proti všem očekáváním to vnímám dost intenzivně. Je mi to líto. Dnešní čtvrtá adventní svíce tedy bude patřit panu Havlovi.
Je to definitivní konec jedné éry! Láska a pravda bohužel nezvítězily.....




                                                                          R.I.P.

Vánoční pošta

Miluji vánoční pohledy, samozřejmě ty reálné, co vydoluji z poštovní schránky. Sama také posílám, už zítra běžím na poštuJ. A úplně mi nahrálo včerejší výročí, které připomnělo narození Josefa Lady. Jeho pohledy jako vánoční mám totiž nejraději. Podle mě nejenže dokážou vystihnout vánoční atmosféru a pohodu, byť třeba obrázek ponocného dnešním dětem rozhodně nic neříká. Jenže ony zase neposílají pohledyJ, mají e-cardJ,takže my staříci si můžeme libovat ve starých Ladových pohlednicích. Ráda je zpestřuji i vánoční známkou, což se mnohdy ukazuje jako problém, neb je jich poměrně velký nedostatek. Většinou na mě poštovní úřednice zpoza polostaženého okénka nechápavě zírají, cože si to vymýšlím, a standardně mi nabídnou Klause nebo nějaké kytky. Pak samozřejmě volím květinovou verziJ, ač nechápu, proč je takový problém mít k dispozici poštovní známky s vánoční tematikou. Letos se mi ale překvapivě  zadařilo - sice asi na osmý pokus, ale to je ve finále jedno - a tak pohlednice odcházejí oblepeny malým Ježíškem v kolíbceJ.  Na Ladových obrázcích je kromě pohody a nostalgie i jistota, že neposíláte pohled s gramatickou chybou. Většina předtištěných pohlednic se totiž pyšní textem :
                   Hezké vánoce a šťastný Nový rokL
No, to mi vyskakuje červená propiska v kapseJ. Stejně jako když čtu Reflex, který jako prestižní časopis soustavně píše vánoce s malým v. Asi v redakci nemají finance na pravidla českého pravopisu.
 Ale to jsem odbočila od pohlednic, které čekají na svoje odeslání. K mým Vánocům prostě Lada patří a moc mě těší, že letos i s vánoční známkou. Takže:
                     Hezké Vánoce a šťastný nový rokJ

sobota 17. prosince 2011

Vánoce na dohled

   Člověk propadne pesimismu, ani neví jak. Stačí chvíli pozorně sledovat českou realitu a může se mu udělat hodně nevolno. A jsou i tací, co už přestali věřit v lepší zítřky.  Můj pohled na současnou situaci v politice či mezilidských vztazích je ve fázi pesimismu a skepse.  Nebo spíš deziluze a rozhořčení.
Jenže. …… Je advent, týden do Vánoc, což je čas, který si zaslouží klid, pohodu a laskavost. Není pochyb, že často vynucenou. Média vypouštějí sladkobolné songy a lidé v reálu lítají jak hadr na holi, naštvaní a vyčerpaní. Například vánoční večírky. Mnozí viditelně trpí jejich množstvím.  Berou totiž účast na vánočním setkávání jako povinnost, ať už osobní nebo pracovní. A pak nemají vůbec čas. Aspoň oni si to myslí. Vždycky jim do něčeho vleze nějaký vánoční večírekJ
   Když chcete klid a pohodu, musíte jít trochu proti proudu, protože všechno se stihnout nedá. Zejména ti, co dorazí s jazykem na vestě, s očima upřenýma na hodiny a s argumentem, že ještě během večera musí stihnout dvě další setkání!!!!   To ve mně budí určitou dávku naprosto neadventní agreseJ
   Koneckonců i já měla svého času pocit, že na vánočním večírku prostě musím být. Vlastně mě docela bavily. Pokud se z nich nestala určitá povinnost. Jak do toho vstoupila nutnost, stalo se něco zvláštního. Najednou mě začaly děsit. To, co mělo být přátelským posezením nad prvními vzorky vánočního cukroví, stalo se místem lákání sponzorů a předvádění vlastní, respektive firemní, dobročinnosti. ……
Tím, jak se zvyšovalo množství lidí a vánoční prestiže účastnit se podobného večírku, snižovala se slavnostní nálada a atmosféra. Zjevně se tak narušila rovnováha. I moje, duševní, protože podobné situace ve mně sváteční náladu nevyvolají, ani když koledy a Purpura řvou z reproduktorů pořád dokola a svíček se vypálí tolik, že by osvítily středně velké náměstí (čímž by se ušetřila předražená elektřina, ale to budeme praktikovat asi až po Novém roceLJ)
 Přátelská setkání v domácím či komorním prostředí naopak vyhledávám a mám ráda. K adventu patří a advent já chci ctít a vyznávat, ač na rozjímání a absolutní zpomalení bohužel nemám čas.  Tím se dostávám na začátek své úvahy a jsem v začarovaném kruhuJ Tak to zkusím jinak. Nebudu tady dštít zlobu a kritiku, jak se mi velmi často děje, ale adventně budu vyhledávat laskavá a pohodová témataJJ. Až do Vánoc.  Bude to těžký oříšek, ale i určitá forma adventního rozjímání.
Zkusím adventně zase jednou propadnout optimismuJ. Když nechodím na vánoční večírky, času na hledání něžných námětů bude habaděj…….JJ




pátek 16. prosince 2011

Jak si vedeme?

Asi bídně.  Vlastně určitě bídně.Myslela jsem, jak se budeme prodávat do Vánoc, jelikož po Novém roce už nikdo knihy nekupuje, ale distributor (nebo kdo?) byl evidentně jiného názoru. Mimo Prahu kniha zjevně do knihkupectví dosud nedorazila (mám zprávy z KladnaJ i z Benešova), asi se válí někde ve skladuL, a v Praze snad jen v Luxoru a v Neoluxoru, a to ještě uvádějí, že jde o poslední kusy. Jinde – na Kosmasu- oznamují dotisk 3. 1., což je z mého pohledu houby platnýLL. K Vánocům tedy stále mohu propagovat jen Jana Heřmana a Odnikud nikam.
Tudíž to vzdávám, odkládám to k ledu a jdu se někam zbavit deprese. V tomto dnešním počasí to ovšem bude dvojnásob obtížnéL.

čtvrtek 15. prosince 2011

Fenomén sms

Bývaly doby, kdy se schůzky či různá setkání domlouvaly dlouho dopředu a napevno. Co se řeklo, platilo. Později se termíny dohadovaly poštou, potažmo pevným telefonem. Sraz se dohodl a bylo jasné, že platí. Dávno tomu. Dnes se dopravíte na schůzku, respektive na meetingJ, a čekáte. Tedy čekáte vy, co máte zažitý ten neblahý návyk, že když se něco domluví, tak to platí. A přesto vlak nejede. Tak čekáte. A v tom sms. Schůzka se ruší. A důvod je různý, nestíhám, skleróza, nečekaná práce, zácpa (většinou dopravní). …. Nebo prosté oznámení, že dorazí za hodinu. To je výdobytek smskomunikace, na který jsem tedy doslova alergická, ovšem to je asi tak jediné, co s tím zmůžu. Prostě telefon odboural poslední zbytky odpovědnosti a smskou se dnes nejen platí, ale i ruší něco, co se tvářilo jako domluvené. Nemluvím o cestování, to je jiná kapitola. Když jsme jako děti odjely na hory, tak jsme poslaly pohled a to bylo vše. Dnes, pokud děti nenapíší  zprávu ještě z autobusu, vzniká panika. Dobrá, doba je jiná, děti je třeba mít pod kontrolou. Ale stejně si myslím, že mobilní komunikace je horší než diktatura proletariátu. Ale nejen, že nás svazuje na každém kroku, navíc ničí jistotu jakékoliv domluvy. Na to, že někdo někam dorazí, byť jste byli domluveni, se rozhodně nelze spolehnout. Kdykoliv může dorazit smska, klidně i pět minut před termínem, Jže to ten druhý prostě nestíhá. Sorry, až za hodinu, zítra, za týdenJ….. Že vy s tím počítáte a trapně chcete dodržet dané slovo, už nikoho nezajímá. Máte přece mobil a smskou jde zrušit úplně všechno. I důvěru v dané slovo.

středa 14. prosince 2011

Umění naslouchat

Zkusili jste někdy pozorovat, jak probíhají dialogy kolem vás? Například tím, že se soustředíte na to, kolik lidí skutečně vnímá, co mu vyprávíte?
Učinila jsem takový pokus nedávno, když jsem jednu a tutéž informaci sdělovala už asi počtvrté.
Všimla jsem si, že velmi často jde víc o dva či více monologů Jnež o jeden opravdový rozhovor. 
Už kdysi dávno jsem vysledovala, jak si lidi skáčou do řeči větou uvozenou výkřikem: „ Ale  já viděl, já zažil,já  slyšel toto…“, bez ohledu na to, co mu jeho protějšek právě sděluje. Každý si vede svou, má v merku jen svou potřebu sdělení, a umění naslouchat a reagovat na pocity či problémy druhého se vytrácí do ztracena. Už nevím, kde jsem četla spokojené konstatování kohosi, kdo si liboval, jak si báječně pokecal. V okamžiku, kdy ten druhý mlčel a naslouchalJ. Pamatuji si, že mi to přišlo geniálně prosté a dokonalé.  A v jednoduchosti je, jak známo, sílaJ. Dnes, mám pocit, se nám někam vytratila. I když vás někdo jakoby poslouchá, prázdný pohled ho na místě usvědčuje. Nebo následné dotazy na to, co jste vlastně sdělovalaJ
Není to jednoduché, umět naslouchat a nepřebíjet cizí pocity svými, ať už skutečnými či náhlými nápady, které nedokážeme udržet a musíme okamžitě sdělovat. Takové typické já o koze ty o vozeJ. Někdy je to hodně vyčerpávající.  A jelikož lze někdy sílu načerpat i jen z toho, že vás někdo prostě vyslechne, je to začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Začarované monology. Kruh jástvíJ,které jako by se stalo hitem dneška. Profitovat z toho mohou snad jen psychologové či psychiatři, kteří mají naslouchání v popisu práce. Ale prosté lidské dialogy, zájem i souznění, umírají na úbytěL



úterý 13. prosince 2011

Agentka

Tak si říkám, jestli je fakt vydat knihu na vánoční trh opravdu výhra. Původně jsem se domnívala, že ano, je to přeci doba, kdy se utrácí a nakupuje a malá knížečka je jako dárek docela dobrá varianta. Jenže v realitě je to trochu danajský dar. Knihkupectví přetékají novými tituly, na předních místech samozřejmě známá jména českých i světových bestsellerů. Distribuce vázne, neb jak pravil pan nakladatel, nikdo neví, kde mu hlava stojí. A co tě nepálí, nehas, typicky český přístup, takže se ke všemu přistupuje s naprostou ležérností a nezájmem. Jako v Luxoru, na který jsem sázela nejvíc. Nejlepší pro prodej knihy je mít agenta, který upomíná, připomíná, urguje, prostě dělá tu mravenčí práci za nakladatelství, které už svou roli splnilo. Nu a mně dnes jedna agentka spadla přímo z nebe. Takový adventní dárek. Kamarádka Jana se rozhodla, že knihou obdaruje celou svou rodinu a začala jednat. Když zklamal Kosmas, vsadila na Academii. V sobotu tam ještě byla. A dnes už zase ne. Naštěstí Jana je dívka podnikavá, obvolala i ostatní Academie a na Národní třídě uspěla. Tudíž nakoupila přímo ve velkém a osm knih se stěhovalo spolu s ní do kavárny Adrie, kde jsme uspořádaly malou soukromou autogramiádu.JJJ
 Udělala mi radost. Když už distribuce vázne, je třeba spoléhat na agentyJ Já tímto své agentce děkuji, i za to, že telefonátem popohnala ležérní Luxor. Místo v novinkách mi samozřejmě zabral Viewegh a jeho Mafie, ale to je v Praze běžné. Mafie je prostě všude. Ale i Třídní knížka je už na pultě. K suterénu, jak suše procedil mezi zuby opiercingovaný mladík u informací. A  v sekci humor, což je potěšující. Tudíž je-li mezi Pražany někdo, kdo má zájem,v Luxoru ho lze uspokojit. A já musím (respektive chci) vymyslet dárek pro agentku. Dobrý agent je holt k nezaplacení.

pondělí 12. prosince 2011

skolni.tramvaj@seznam.cz

Dcera dneska přišla ze školy a plakala. Dostala pětku ze sexuální výchovy.
„Proč?“ pátrám překvapeně po jejím neúspěchu.
„Měli jsme vypsat sexuální polohy a já napsala jen čtyři!“
„No, to je snad dost,“ podivila jsem se.
Ale paní učitelka jich chtěla devět!“
„Kolik?“hlasitě jsem polkla a v duchu horečně počítala, kolik že vlastně sexuálních poloh znám já. Dala bych těch devět dohromady? Prošla bych písemkou v sedmé třídě?“
Došla jsem k hořkému poznání, že sotva. ………
Jedna z prvních reakcí na funkčním mailu skolni.tramvaj@seznam.cz, který v knize vyzývá dobrovolné zájemce ke korespondenci se mnou. Třeba se povede dát dohromady druhý díl Třídní knížkyJ. Tady jde o reakci na kapitolu Sexuální výchova. Chtěla jsem ponechat naprosto bez komentáře, ale nedá mi. I tímto způsobem se totiž u nás dá vyučovat sexuální výchova. Protože chybí odborníci, a kantory proto nutí do něčeho, po čem je aktuální společenská poptávka.  Ale o sexu mnohdy nemluví se svými dětmi ani vlastní rodiče, není jim to příjemné. Znám řadu kvalitních kantorů, kteří to nechtějí učit, rovněž z důvodu výše uvedeného, není jim to příjemné. Pak jsou donuceni, tudíž se to převede do tabulek a čísel, to je i snadno hodnotitelné, a učí se to tak, aby se splnila nepříjemná povinnost. Prostě, odškrtnutá čárka. I to je výsledek práce našeho osvíceného ministerstva. A natvrdlých ředitelů škol, samozřejmě. Nicméně pro knihu příhoda jak víno.JJJJ
 Navíc to vypadá, že si tedy knihu už někdo koupil, což je tedy pro mě radost veliká. Tak čtěte a pišteJ