Filipo-jakubská noc

 Dnešek vnímám jako start k světlejší a radostnější části roku. Je to také den, kdy se u nás poprvé zavedl letní čas. Měl ulehčit válečné ekonomice. A ulehčuje jí dodnes. Navzdory proklamacím, že už je vlastně zbytečný, dnešní doba nerozlišuje světlou a tmavou část dne, tak letní čas pořád funguje? Čemu pak asi dneska ulehčuje? No, těžko říci, prostě tady je. 

  Už celých  105 let, takové půlkulaté výročí si dneska připomínáme.

                                          A večer pálení ohňů. 

Přesněji řečeno, je to dneska tzv. Beltain, noc z posledního dubna na první květen. 

Byl vnímám jako oslava návratu k přírodě. Pálení čarodějnic mi vždycky přišlo s ohledem na dějiny jako docela zvrácená zábava. Nebo spíš to označení, asi si nikdo pod tím pojmem dávné procesy nepřipomínal, ale stejně...

Vnímám jako lepší ohně jako oslavu života. Pálí se všechno špatné a nechává se vzejít nový život. Pije se dobré pivo a jí červené maso. Zamilovaní jsou co nejvíc spolu. Trhají se větvičky jeřábu, které ochrání váš dům. 

Kdo přeskočí oheň, bude celý rok zdravý a silný. Vykládá se budoucnost z kávové sedliny. 

I takhle se dá trávit poslední dubnový večer a noc. Jako Beltain, u ohně, bez stínů čarodějnic. 

A myslet na to, že hony na čarodějnice se klidně pořádají i dnes, možná víc, než bychom si uvědomovali. Tak na to pozor. 

A k ohni jen s čistou myslí:-)

Náš online dějepis

 Už je to šíleně dlouhý, je to vyčerpávající a nekonečné. Ale některé dětské výtvory zase dokáží vlít krev do žil. Jsou inspirativní a šikovní. I v online to jde. Ale stejně se těším na reál. 

Nicméně, zde se pochlubím, jak jsou ti naši šikovní. Třeba to bude inspirace pro jiné. Nebo i malá edukace pro vás:-)

No a někdy to musí jít i přes you tube. Až budeme mít sto odběratelů, můžeme prý i zdarma streamovat. Tak jsem zvědavá, zda to dokážeme:-)

Kytičkový den

 Květen už je na dohled. Blíží se nejkrásnější měsíc v roce. A s ním také Kytičkový den, který pomáhá v boji proti rakovině. Každý rok se jako škola pravidelně účastníme. Letos ale musíme zůstat online. A tak alespoň touto cestou. Malujeme kamínky. Posíláme DMS. A za rok snad zase znovu v ulicích s prodejem kytiček.

Jaroslav

 Slavíme jaro se všem Jaroslavy. A také s Jaroslavami, které sice mají svůj vlastní svátek v červenci, ale to je nějaká novější záležitost. Všechny Jaroslavy, které znám, slaví svůj svátek dnes. 

Na jaro to stále pořádně nevypadá, tak alespoň na Jaroslava a Jaroslavu. 

Jaderná elektrárna

 Nevím, zda to nelze brát jako provokaci, mluvit dnes o Černobylu. Myslím tím dobu, kdy se zcela vážně diskutuje, nebo diskutovalo, o zapojení Ruska do jedné z našich jaderných elektráren. :-) 

Nicméně, historie je historie a dnes je výročí. V roce 1986, v tento jarní den, bouchla jaderná elektrárna v Černobylu. Všichni ten příběh známe, loni dokonce vznikl docela uznávaná seriál na dané téma. 

Do oblasti se v době předcovidové dokonce organizovaly pravidelné zájezdy. Možná se tak děje i nyní, určitě se to vrátí v postkovidu. 

Tehdejší československé komunistické vedení se zahalilo do hlubokého mlčení, posléze mlžení a až za dlouho se veřejnost dozvěděla, z části dozvěděla, co se vlastně stalo. 

Mezi tím stačil proběhnout První máj a jeho hromadné povinné oslavy, předtím se pálily čarodějnice, což tedy za komunistů neslo název Vatra přátelství a míru, ale šlo o klasické pálení čarodějnic. 

Bylo extrémně hezké jaro, všichni venku nadšeně z plných plic dýchali svěží jarní (černobylský ) vzduch.

Cyklisté odjeli kroužit na kolem Kyjeva na Závod míru, aby všem dokázali, že je tam naprosto bezpečně. 

O havárií jsme se dozvěděli dřív ze Svobodné Evropy než z oficiálních míst. Podobnost s tím, že dnes se věci dozvídáme dřív z instagramu nebo twitteru než z oficiálních míst, je určitě čistě jenom náhodná. 

A tak si to dnes připomínáme,.Den, kdy bouchl Černobyl

Mlčící fontány

 Pokud hledáte cestu k historii přes knihy, ať už jako dospělý nebo dětský čtenář, zkuste sáhnout po knihách Ruty Sepetysové. Věnuje se dějinám detailně, svůj příběh do nich citlivě zasazuje, a odhalí vám takové věci, které jste se nejen neučili, ale ani jste netušili, že se něco takového mohlo dít. Navíc píše natolik čtivě, že ji snadno odpustíte i určitou sladkobolnost, romantiku, která se tam místy objevuje. Příběh Mlčící fontány je zasazen do frankistického Španělska. 

U nás se obecně moc o španělských dějinách neučí, v širokém povědomí moc nejsou. A tak se lze vydat na dobrodružnou cestu do Španělska a jeho padesátých let. Nejen u nás to byla drsná doba. 

A Ruta Sepetysová vás ve svých dalších knihách vezme třeba do Třetí říše nebo Stalinova Ruska či do padesátých let v Americe. Také divná doba. V jedné její knize se dostanete na útěk před sovětskou armádou, navzdory tomu, že je pořád vnímaná víc jako ta osvoboditelka. Ale co se dělo na místech, kudy prošla.... To je Sůl moře...

Dnes se ale vydáváme do Španělska, kde diktátor Franco vládl od vítězství v občanské válce až do sedmdesátých let. 

Fakt dobrý čtení:-)

Středoškoláci

 Naše doba nenaplňuje ani dávný vtip, že středoškolák je od slova středa, protože chodí do školy jen ve středu. 

Dnešní středoškoláci nechodí vůbec. Normálně na ně zapomněli. Nebo je ignorují, to je asi v případě naší vlády přesnější slovo. Podle nich asi tím, že nepotřebují maturitu, nemusí ani do té školy chodit. Už vůbec...

Naznačuje se tady nějaký plán rozvolnění ročního bezprecedentního zavření škol, kdy kdo se bude moci ve škole otestovat nefunkčními čínskými testy, a pak v roušce rotačně navštěvovat výuku. 

Střední školy mezi nimi nejsou. Takže prváci se vlastně dodnes neviděli, druháci také nic moc, třeťáci se sice kdysi znali, ale jejich studium už také zjevně skončilo. 

Rok jsou zavření a naši vrchní zastupitelé nic nevymysleli. Dnes jsem se náhodně dočetla, že prý o tom dumají.... 

Teď jako teprve začali dumat, co se středoškoláky....?

Do toho znova vytahují úřednickou maturitu. 

Pak to všechno zase dementují...

Co si z toho jako ti študáci mají vzít? 

Snad jen jinou slovní hříčku, že ten, kdo pořád něco dementuje je vlastně dement....

Nic jiného mě ve vztahu ke studentům nenapadá. jediná definice toho, co se tady děje, je, že je to zločin na mladé generaci. A někdo by za to měl náležitě trpět, nejlépe v pekle.

Vi-rus

 Podle aktuálního vtípku na sociálních sítích lze konstatovat, že ve zpravodajství virus vystřídal Rus. V čem my, Češi, asi patrně vynikáme, je rychlost, s jakou si z nastalé politické situace umíme tropit posměch, vymýšlet vtípky a slovní hříčky. 

To tedy ano. 

A ti , co občas sledují televizní zpravodajství, tomu určitě musí dát za pravdu. V poslední době nebylo možné otevřít televizi, aby tam nebyl virus ve všech podobách. A nyní je tam tedy Rus. 

Navzdory napjaté situaci musím konstatovat, že je to vlastně docela osvěžující, byť to zní dost divně. Ale je to tak. Česká televize byla už totálně únavná a vyčerpávající tím, jak celou situaci pitvala ze všech možných i nemožných stran. Prostě virus, kam se podíváš. Vrcholem bylo nedělní Kalendárium s věčnou Saskií Burešovou, která, sama ve studiu, otestovaná, možná i očkovaná, to nevím, ale mohla by. A takto sama tam hovoří s rouškou na obličeji....Prostě, virus kam se podíváš:-)

Tak alespoň nyní, patrně jen na čas, ale každá chvíle je dobrá, se mluví o Rusku. 

Po pravdě, moc tomu nerozumím, proč nyní a takhle? Není to proto, aby se zastřel jiný problém? Však už také vznikla slovní hříčka, že je to celé takové "Vrběti psem." 

Přemýšlím, co za tím vším je. A i kdyby to bylo přesně tak, jak nám politici skrze média předkládají, že jde jen o útok na zboží, že všechno odhalili a vyšetřili, že ty Rusy všechny vypoví, pak i to je ve finále šíleně bizardní. Třeba jen v tom faktu, že vyhoštění ruských diplomatů organizuje proruská vláda vedená někdejším agentem StB?!

 A proruský prezident stále mlčí.

No nežijeme my v turbulentní době, plné ironie...

Den země

 Každý rok si ho připomínáme. Většinou jdeme ven uklízet, mluvíme o tom, co každý sám může udělat. Necháváme doma auta, nepoužíváme plasty. Alespoň malý příspěvek k boji za lepší čistotu planety, za ekologii. 

Online doba nám to neumožňuje. I tak se ale o něco pokoušíme. Vypínáme počítače a jdeme ven, uklízet. Ne kolektivně, to bohužel nemůžeme. Individuálně. 

Online si pak prohlídneme fotky z našich akcí, povídáme si o problémech. Třeba i o tom, kolik se po zemi válí roušek a respirátorů. To je úplně nový odpad, ale v takovém množství, že nás totálně zavaluje. 

A navíc škodí zvířatům, ptáci se chytají do roušek, dusí se tím. 

Roušky dusí planetu. 

A navíc je mnozí odhazují na zem, ztrácejí, prostě rouška či respirátor kam se podíváš. A jako bonus ještě všude igeliťáky, rukavice, plastové kelímky, prostě ekobordel. 

Před pandemií se o tomto plastovém teroru mluvilo. Pak přišla panika a o plastech se nejen přestalo mluvit, ale začaly se preferovat. Všechno na jedno použití. Obalové materiály při online nákupech, domácí testování, vše v tunách obalů, často plastových. 

Kafe u okýnka v plastu, pivo v plastu s sebou domů...

Když mi onehdá ve vlaku donesli kafe v porcelánovém hrnečku, cítila jsem se jak v jiném světě. Jakýsi závan kultury stolování. Káva na veřejnosti v šálku. Ne v plastovém kelímku!!!!

A tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Pandemie nás vydeptala nejen zdravotně, ekonomicky, sociálně, ale i ekologicky.... 

A to se nám jednou zatraceně vymstí...

A jeden Den země to nespasí. 

I tak ale je dobře, že je. Někdy i kapka pomůže....

Holešovice

 Holešovice jsou příjemným místem pro život. A také jsou zajímavým prostorem  pro výtvarné počiny. Třeba street art. Často narážíme i na zajímavé sochy ve veřejném prostoru. Takže nejen Veletržní palác. 

Ale i ulice:-)

 Kupříkladu tento týden jsme objevili toto. A je to dílo Davida Strauzze. I u naší školy tvořil.

Prostě Holešovice:-)

                                                      Ale Davis tvořil i u naší školy. Taky skvělé...

  

Zátoka sviní

 Včera se mi to nějak nehodilo do krámu, byla taková pietní sobota. Ale chci připomenout Zátoku sviní. 

Je to totiž šedesát let od invaze na Kubu. 

Tedy od neúspěšného pokusu.

17. 4. 1961 se Američané pokusil o invazi na Kubě.  Neúspěšně. 

Ale důsledek vylodění byla následná Karibská krize. A to už svět stál na prahu třetí světové války. 

Babička mi kdysi vyprávěla, jak si opravdu myslela, že bude válka. Šla nakoupit konzervy a teplé oblečení, stály se fronty na takové válečné zboží, i v tehdejší vyprázdněných obchodech...

A v celku paradoxně se to celé sešlo s oslavami letu Gagarina. 

Byl to pěkný guláš pocitů v rámci studené války. 

Zajatce prý Fidel Castro vyměnil za jídlo?. 

Život na Kubě tedy určitě nebyl žádný med. Tehdy tam byl vyslancem ( snad se nepletu ) František Kriegel. Ale to ještě nebyl hrdina. To až později, po Moskevských protokolech. 

Tehdy, v dubnu,  informoval o divokých událostech na Kubě. 

A tak i tady to kulaté jubileum trochu připomínám. 

Loučení s princem Filipem

 Na FB jsem našla tento obrázek. Říká vše. 

V televizi jsme většinou sledovali královské svatby... 

Dnes je to tedy královský pohřeb. 

Přijde mi úplně symbolické, že princ Filip kdysi kdesi řekl, že se po smrti chce proměnit ve smrtící virus, který sníží přelidnění světa.... 

Virus je tady a princ odchází. Já v tom vidím kus symboliky. A navíc, svět se mění. Přichází jiná doba. A ta stará se pozvolna rozplývá. ..

Pro královnu já mám slabost, tak si tak přemýšlím, jak ona se asi cítí. Zůstala sama, ve světě, který je na hony vzdálený tomu, v čem prožila svůj aktivní život. 

Ten obrázek to říká úplně jasně. 

A život jde dál....

                                                                Vypůjčeno z FB

Youtuberem z donucení

 Titulek samozřejmě myslím jak nadsázku, žádný youtuber zcela jistě nejsem. 

Ale doba mě donutila k natáčení výukových videí. Aby děti koukly na výklad, pokud možno krátký, a poté jsme o tématu diskutovaly. To se v tom online světě tak trochu dá. 

K výkladu se pak mohou vracet a třeba si i dělat výpisky, pokud je to ještě akceptovatelná metoda. 

Nebo mi to vyvracet. Či diskutovat. Nebo natočit svoje  protivideo:-).

   Je to ale šílená práce. Natočit jedno video a nějak ho připravit ke zhlédnutí je práce na několik dní ( tedy pro mě, ti zdatní to zvládají rychle, logicky.) 

Už během té práce přichází velký stres. Pro mě. Vidět se a slyšet se. A pořád dokola, než se to střihne a dá do kupy. Ty nedostatky, ta výslovnost, ta gesta, ta parazitní slova, hrůza. 

A pak, ten vnitřní boj, zveřejnit nebo ne?

Nakonec skok do ledové vody a ano, však ty děti tě přeci vídají denně, tak to snad vydrží. 

A snad jim to i nějak pomůže. 

Jen já to už znovu vidět nemohu:-)!

A opravdu,  být youtuberem rozhodně nehodlám. 

Hlavně to není úplně legrace. Každý si myslí, jaká je to brnkačka. Natočit nějaké video.

Ale třeba kamera, ta je tedy nelítostná...

Uf. 

Reálná hodina a výklad v ní, s živou interakcí od dětí, je rozhodně mnohem lepší. Ale uvidíme my se se studenty ještě někdy naživo?

Tak hledám cestu, cestičku, ale je to dost fuška a hlavně stres.

My čekali jaro

  a ono takové počasí. Musím tedy konstatovat, že mě současná zima vysiluje víc, než mrazy v lednu a únoru. Je nevlídná, nechtěná, jedovatá. 

Nezbývá, než se uchýlit do tepla a číst knihy. Nebo poslouchat rozhlas. V poslední době ujíždím na podcastu Přepište dějiny. Zajímavý úhel pohledu na historii a současnost. Baví mě, moc. 

Ten poslední se věnoval knihám. Nad dopisy posluchačů:-).

Takže vím, co číst. Nebo k čemu se vrátit. Třeba k Tigridovi. Jeho Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu mě kdysi okouzlil. Nyní na něj mohu pohlédnout i jinýma očima. 

Díky tomuto podcastu jsem se vrátila i k Reportáži psané na oprátce. Jako dítě jsem to vnímala jako na obrátce a nějak jsem to nechápala. Až později jsem si uvědomila tu oprátku. Asi historická dyslexie:-). 

I když pro dnešní dobu je asi nejvíc symbolický Orwell a jeho 1984. I s tím vtipem, který často koluje po FB, kde autor konstatuje, že knihu psal jako varování, ne návod. 

Nu, počasí nás ven neláká, tak vzhůru do knižního světa. 

I Listopád stojí ve frontě. 

Titanic

Dnešní datum připomíná konec plavby na luxusním Titanicu. Nabízí se rychlá aktuální paralela, že i dnes krysy opouštějí potápějící loď jako první, ale to asi ani nechci akcentovat. 

Jen docela obyčejně připomenout historické výročí. Nejvíc pro něj asi udělal slavný americký film, který ho vytáhl na světlo boží.

1500 obětí tehdy snadno zastínila první světová válka, takže se s tím nikdo dlouho nezaobíral.  Dlouho se na Titanic zapomnělo. 

A pak, když se znovuobjevil, se stal zase symbolem, jako by to bylo jediné lodní neštěstí. Což nebylo, samozřejmě. I utopených pasažérů bylo mnohdy víc.  

Ale tradice je tradice, nebo lépe, mýtus je mýtus, a tak je Titanic symbolem. A nejen katastrofy. 

A když už mluvím o filmu, oslím můstkem, ale opravdu oslím:-), si připomenu ještě narozeniny naší slavné filmové herečky Stelly Zázvorkové.

Narozena právě dnes, před 99 lety. A to je také výročí:-)

Ještě jednou

 Zamyšlení nad tím, zda dát děti do školy, uveřejňuji ještě jednou. Jednak mě dost trápí, jednak je trochu upravené v podobě pro web velka-prestavka.cz.

Už ho lze najít i na FB

Chceme opravdu poslat děti do školy?

   Mnozí z nás nyní zažíváme ambivalentní pocity. Děti (některé) mohou konečně do školy. Hurá!

Ale za jakých podmínek…!

Ach jo!

   Logicky se naskýtá zcela stěžejní otázka, zda je tam tedy chceme opravdu poslat?

Za této situace, kdy po škole volá takřka celá uvažující veřejnost, ale zároveň za děsivých podmínek, které nastavila vláda po roce, kdy byly školy nelítostně zavřené.

Bylo tedy dost času na přípravu bezpečného návratu dětí do lavic. Čas prošuměl naprosto nevyužit.

  Po velkém tlaku veřejnosti se nyní vrchnost uvolila, že část dětí do škol pustí. A zároveň tak udá nevyhovující špatné testy, nakoupené vládou. Testy, které nikdo nechce, jsou nevyhovující, neprůkazné, k ničemu.

   Já osobně patřím k velkým kritikům zavřených škol. Vnímám to jako zločin na dětech, že je na tak dlouho vláda zavřela. Sebrala jim kus života, aniž by o nich přemýšlela. Aniž by to mělo nějaký efekt.

Zvolila plošné uzavření škol jako nejjednodušší variantu.

Za rok nevytvořili žádný plán, logický systém, ba ani návrh, o kterém by se efektivně diskutovalo.

Prostě zákaz je nejjednodušší cesta a tím to pro ně skončilo.

Navíc školy i rodiče vláda uvrhla do velké schizofrenie, tím, jak se nekompetentní rozhodnutí měnila ze dne na den. A na všechny jejich zmatené výnosy musely rodiny i školy promptně reagovat. Nejlépe ze dne na den.

Stejné to bylo i se současným nástupem do školy. Mnohastránkové svazky příkazů, co musí, dostali ředitelé do datových schránek nejdříve ve středu odpoledne. A v pondělí to mělo vypuknout!?

   Výuku dětí nechal stát z velké části na rodičích. To mu nevadilo.

Jím adorovaná distanční výuka je pro děti školou povinné dost k ničemu. Vede k izolaci, ke ztrátě motivace, k lenosti (to platí i pro dospěléJ), dětem zmizí sociální kontakty, pracovní návyky, zážitky, vzájemná inspirace.

A vědomosti nechť si opakují doma s rodiči. Na to jsou rodiče státu dobří.

Na to, aby si každý rodič otestoval svoje dítě, když už to tedy musí být, na to jim najednou stát nevěří. To mu vadí.

Takže kdybych nyní měla jasně a stručně odpovědět, zda bych své malé dítě poslala do školy za těchto podmínek, tak zcela jasně ne.

Jako kantor se odmítám podílet na vnuceném kolektivním testování nekvalitními a špatně zakoupenými testy.

Děti má testovat kvalifikovaný zdravotnický personál.

Případně rodič, v klidu a bezpečí domova.

Nikdo jiný.

A pokud je už dítě otestované, pak má trávit čas ve škole bez roušky.

Nic z toho stávající situace nenabízí. Tak co s tím?

  Jenže realita je, jak známo, úplně jiná. Společnost už není jen rozdělená, ta je dokonale rozštěpená.

Někteří rodiče odmítají všechno, jiní jen testování. Další testování podporují, jiným je to fuk. Někdo potřebuje do práce, jiný zase vidí, že dítě potřebuje kolektiv. Domluva zjevně neexistuje.

Mnozí se zlobí na školy. Ředitelé škol ale jsou v patové situaci. Pandemický zákon jim moc prostoru k manévrování nedává.

  Zlobit se musíme na vládu a na ministerstvo, protože ředitel sám se nemůže (bohužel) rozhodnout, že to bude dělat jinak. Jistě, může projevit občanskou odvahu, pak ho ale další část rodičů, těch, co to chtějí podle vlády, utluče čepicemi.

Může projevit snahu, aby jeho studenti byli alespoň testováni doma, kvalitními testy, a pak se nedusili v rouškách, může o věci přemýšlet a ne jen trpně přijímat nesmysly, které z vlády chodí, ale žádnou oporu v zákoně nemá.

Nemá ji ani ve sboru.

Učitelé jsou zjevně rozštěpeni stejně, jako veřejnost. Někdo to odmítá, jiný se bojí. Viděla jsem i aktivní učitelky, co si samy vyráběly zkumavky, které měly být v zásilce a nebyly!?

A lákají děti, aby se na testování těšily.

Pak si lze těžko něco hromadně odmítnout?!

   Zde opět leží hlavní tíha na rodičích. Pokud oni nedají svoje dítě do školy, protože nesouhlasí s vnucenými nekvalitními čínskými testy, nesouhlasí s tím, aby dítě bylo testováno kolektivně, nevystaví ho hrozbě případné ostrakizace v případě pozitivního testu, pak se bude něco dít.

 Pokud ne, pak to ty děti ve finále odnesou ještě víc. Jako by nestačilo, jak to odnesly dosud.

    Zajímavé je, že nikdo v souvislosti s testy nezmiňuje donedávna glorifikované GDPR. V době před pandemií se z něho udělalo zlaté tele. Děti nesměly mít ve třídě na nástěnce ani datum narozenin, které se vždycky ve třídě společně připomínaly. Tehdy to GDPR zakazovalo, aby se chránilo soukromí dětí.

Dnes se, za potlesku davů, děti naženou do školy, samy se otestují za dohledu kantorů, a poté, opět přede všemi, označíme pozitivní dítě. To bude vyčleněné z kolektivu a odeslané na PCR test. Případně – kvůli němu- půjdou na test všichni (čtvrteční testování).

Veřejně označíme jeho zdravotní stav. A aktivisté GDPR najednou mlčí. To jako nevadí?

 A tak bych mohla pokračovat. Třeba tím, že v továrnách se dospělí lidé testují 1x týdně, děti musí být podrobeny testu 2x týdně.

 Aktivně k tomu stresu napomáhají i média, v televizi pořád vidím dítě se špejlí v nose. Ještě nikdo mi neukázal poslance nebo zaměstnance automobilky, jak se před kamerou šťourá špejlí v nose. A pak, jako pozitivní, odchází z práce domů. Děti jsou v televizních záběrech věčně.

Copak jsme se opravdu rozhodli tu nejmladší generaci zničit?

   A aby toho nebylo málo, nový ministr zdravotnictví  jim odsouhlasí i rektální testy!!!

Je jedno, že nakonec neprošly (zatím). Ale mluví se o nich.

Napadlo někoho, co to dělá s dětskou duší, která to, světe div se, slyší a vnímá?

   A když už to děti nějak akceptují, tak jim to celé ještě doladíme rotační výukou.

Já osobně rotační výuku vnímám jako větší zločin než distanční vyučování. Pan ministr na ni ovšem trvá. Prý je skvělá!

  Přemýšlím, zda někoho napadlo, co to udělá s biorytmy těch dětí? S adaptabilností.

Než si zvyknou, že musí do školy, ráno vstát, odejít z domu, otestovat se a přivyknout na školní rytmus, je konec týdne a zase se nikam nejde. A týden je všechno jinak, možná jsou

i v karanténě, a za týden, za dva, zase jinak?

Zde se argumentuje tím, že děti potřebují kolektiv.

To je jako by někdo na ministerstvu objevil Ameriku…?

Ano, potřebují.

Tak je pusťte sportovat, do přírody.

Nebo do školy bez podmínek.

A nedělejte z nich pokusné králíky jen proto, že jsou ještě malí. Nebo nemají volební právo a nelze je koupit za koblihu nebo úřední maturitu.

Nebo spíš proto, že jsme sami neschopni je ubránit před zvůlí moci?

 

 

 

Gagarin

 Dobrý den, majore Gagarine.... to byla svého času glorifikace. Gagarin, kam se podíváš. Dnes je to jinak, ba dokonce Gagarin patří k těm méně známým historickým postavám. Ne snad k zapomenutým, na tento post kandiduje spíš Vladimír Remek. Bohužel. Testovala jsem mezi studenty, a takřka nikdo ho nezná..? 

Asi chyba ve výuce:-)

Gagarin je na tom lépe. A navíc, dneska je to kulaté výročí, šedesát let od jeho letu do vesmíru. Symbolicky to oslavíme tím, že můžeme překročit hranice okresů. 

Je zde tedy vidět zřetelný akcelerující pokrok:-)

    Na streamu je zajímavé video k jeho slavnému letu, jen tak pro připomenutí, když je to jubileum.  

A možná  i ona slavná píseň, složená právě ten den. 

Vždyť  kdo dnes už zná autora Jaromíra Hniličku, který ji složil? Asi možná jen hudební znalci, byť šlo o skvělého hudebníka. A navíc, on se vlastně té písně zřekl, na protest proti okupaci. 

Ale ta byla až o sedm let později. V dubnu jednašedesátého se ruský astronaut bezprostředně oslavoval. Všichni spolu s Gustavem Bromem připíjeli rudým vínem... Myslím ale, že i dneska můžeme klidně připít a připomenout Gagarina, kterého ten režim stejně také nakonec semlel.... 

I když píšu o Gagarinovi, to hlavně proto, že jde o kulaté jubileum, dnešní datum je bytostně spjaté s Karlem Krylem, je to 77 let, co se narodil. 

A když tedy už písně, tak i nějakou Krylovu. Nejen proto, že ho mám ráda. Ale i proto, že je tak třeskutě aktuální:-(. 

Koho by to napadlo, tehdy, když byl pro většinu nadšenců sametového převratu až trochu otravným, jak zase kritizoval. Už tehdy to viděl. Zatímco my ostatní si nasadili růžové brýle, že jako teď už bude všechno dobré...No, při pohledu na současnou vládu vidíme, jak je to dobré... A tak tedy Karel Kryl 77 let. 

Chceme opravdu poslat děti do školy?

Patřím k velkým kritikům zavřených škol. Vnímám to jako zločin na dětech, že je tak dlouho vláda zavřela, sebrala jim tak velký kus života, aniž by o tom přemýšlela. Aniž by to mělo nějaký efekt, prostě jako nejjednodušší variantu. 

Za rok nevznikl žádný plán, systém, ba ani návrh. 

Prostě zákaz je nejjednodušší. 

Nechali to na rodičích, stylem čtvrté cenové skupiny. Jako, když máte děti, tak se starejete….

:-)

   Ale když už teď konečně mají do té školy někteří z nich jít, tak je to šílenství. Zvrácenost.

Své vlastní dítě bych nedala. 

Testování těmi nejhoršími čínskými shity, ještě dvakrát týdně. Ve škole, přede všemi. 

GDPR, kvůli kterému si nesměly ještě před dvěma roky děti ani před třídou popřát k narozeninám, aby náhodou nesdělily nějaká svá tajná data, tak GDPR najednou nikdo neřeší. Proč také, že, jsou jiné věci za evropské peníze k řešení. GDPR už dávno vyčpělo…

Rotování, které je ještě větší zvěrstvo než distanční výuka samotná. Než si dítě zvykne na nějaký rytmus, je tu středa, pak konec týdne a zase se nikam nejde. A to nezohledňuji situaci, kdy je někdo pozitivní, to se nejde už od čtvrtka….

Rodiče asi také budou rotovat v práci, to budou zaměstnavatelé jásat.

A když se zjistí, že jsou všichni v pohodě, negativní, nasadí jim čínské náhubky a celou výuku se mají dusit v šíleném čínském respirátoru.

A veřejnost mlčí, nechá si to líbit. 

Některé školy, které dostaly ty nekvalitní sady ještě neúplné, si dokonce aktivně na kolenou vyrábí zkumavky?

 Co to jako je? Podílejí se dobrovolně na tom zločinu na dětech…? Nepřemýšlejí? Nemají vlastní názor? Nechají si sr…na hlavu?

Učitelé  jako budou děti testovat? A co se bude dít s tím materiálem, který je přeci infekční odpad? Ten hodí do kontejneru?

No, klasicky, víc otázek než odpovědí. A do toho ministr školství, který toto podepíše? Stojí si za tím?

Jak se tomu bránit?

Jenže, chceme se vůbec bránit?

Jedno vím jistě, svoje dítě bych za těchto podmínek do školy neposlala. A jako pedagog neotestuji jediné dítě, prostě ne. Nejsem zdravotník. A suplovat práci státu, který si to vymyslel, to už vůbec nehodlám.

A to je asi tak všechno, co s tím mohu dělatL

Chudáci malé děti!

Jistě, pane ministře

 Máme nového pana ministra. Zdravotnictví. Měl být i nový ministr školství, což se nestalo. Zatím. 

Když se o změnách psalo, ti (dnes už )bývalí ministři tvrdili, že o ničem neví. Nikdo se s nimi prý nebavil. Média ale už dopředu halasně oznamovala, že k tomu prostě dojde. 

Chvílemi jsem se cítila jak v dávném seriálu Návštěvníci, kde děda Drchlík ve skvělém podání pana Brodského dostal noviny z budoucnosti a najednou věděl, co vyjde ve Sportce. Vždycky jsem si takové noviny přála:-).

  A u nás už to funguje. Sice napůl, ale ano. Všichni věděli dopředu, že budou noví ministři. Byl tedy jen jeden, ale stejně mě napadá, kdo asi ty zprávy z jednání vynáší? A je to standardní nebo jen něco ve stylu naší banánové republiky?  A fakt to jde, takhle lusknutím prstu? Neděláš to, co chci já, tak šup a letíš? 

  To je běžná demokratická praktika? Pravda, když vidím Slovensko, kde si kluci jen mezi sebou prohodili funkce, jako že já teď budu premiér a ty třeba ministr financí... 

A nic, jede se dál? Tak se vlastně ani nedivím. 

Ale pořád to nemohu vnitřně přijmout. Jako že žiju v zemi, kde korupční skandály politikům vaz nezlomí, prostě proč taky, jede se dál!  Svázanost s minulým režimem také ne, ta už asi nikoho nezajímá. Prostě je jedno, v jaké organizaci jste sloužil před převratem, teď je jiná doba!!!

Všichni vědí o prapodivných zakázkách, o odklonění veřejných peněz  a další potencionální skandály, které ale u nás skandálem nejsou.  U nás je skandálem znelíbit se. Neskákat, jak někdo píská.   Nebo prostě vlastně ani žádný argument nepředložili, prostě já jsem rozhodnul? 

A ten další adept na funkci to v klidu přijme, protože si jako nemyslí, že jemu se to stane také? Nebo v tom jede s nimi? 

  Těžko říci, je to víc otázek než odpovědí. Navíc na takové otázky se u nás neodpovídá. 

Přesto je to divné, tolik let po revoluci a my jsme pořád jako v seriálu Návštěvníci. I když na druhou stranu, Návštěvníci byla skvělá sci-fi. 

To, co žijeme nyní, je dost bídný béčkový horror. 

Učíme naruby.

   Aby škola nebyla místem ponurým a strašidelným, je třeba si neustále hrát, nebrat všechno smrtelně vážně, umět si udělat legraci sám ze sebe.

Máte-li naladěný sbor a vstřícné žactvo, je to pohoda. Nápady pak zrají jako víno. V reálném světě to jde samozřejmě všechno mnohem líp. Otázka je, zda se podobné aktivity, ať už rozveselující nebo rituální, dají zařadit do online světa?

Pokud k tomu přistupujeme tak, že se snažíme, aby děti za monitorem nezakrněly, pak zcela jistě ano. Rok u počítače je pro ně naprosto fatálně vysilující.

Jenže detaily tomu úplně vždycky nepřejí. Třeba online maturitní ples nejde. I když dneska jde asi všechno, o nějakém online plese jsem i četla, ale určitě nemá tu správnou atmosféru a plno dalších nezbytných plesových ingrediencí.

   Už loni jsme zkoušeli udělat maturantům online poslední zvonění. Technicky to šlo,  akce se povedla i s celou školou na meetu, ale to bylo loni. Byl to entuziasmus. Víra, že je to poprvé a naposledy.

A navíc, tehdejší maturanti ještě o tolik nepřicházeli, byť si to loni určitě nikdo nemyslel.

   Současným maturantům se od začátku školního roku kupříkladu x krát změnily podmínky maturitní zkoušky. A dodnes vlastně neví, zda ji nakonec budou dělat nebo ne.

Přišli o veškeré rituály spojené s koncem studia, od maturitního plesu přes poslední zvonění až k maturitnímu večírku. Prostě nic.

Online z toho moc nejde.

  Učit naruby se ale povedlo. Jeden den v roce tak ve škole obracíme role. Učí děti. Tedy v reálu.

Letos ale poprvé studenti učili online. 

Den naruby v éteru.

 Povedlo se, bavilo to obě strany.

   Vyučující studenti jako jeden z nejhorších momentů uvedli vypnuté kamery. Potvrdili tak zlaté pravidlo, že není nad vlastní zkušenost.

Je super schovat se za nehybnou ikonku, povalovat se při výuce v posteli či tam ani nebýt. Ale mluvit a vykládat do mlčících kreslených postaviček je dost bizarní.

Ale musíte to zažít na vlastní kůži.

Stejně jako napovídání či opisování.

 „Ona mu tam maminka napovídala…“, divil se jeden mladinký učitel naruby, který vedl hodinu u malých dětí. Celkem snadno odhalil maminku, rádoby nenápadně se skrývající mimo záběr kamery. Ale je tam i mikrofonJ

Nezbývá než rezignovaně přikývnout.

Ano, to jsou celkem běžné artefakty v online výuce.

Starší děti pak odpovědi kopírují z netu, tam už je maminka jen na vaření oběda.

Ale zase, když je oběd na stole, tak přes to nejede vlak, natož nějaká výuka. Pak se kolem dvanácté marně domáháte živého kontaktu s nehybnými portréty komiksových hrdinů. Prostě vytrvale a zarytě mlčí.

 Až poté, co se zbývajícím hladovým spolužákům vás zželí, dozvíte se, že tyto děti šly na oběd, protože prostě maminka zavelelaJ.

  Takže letos se po výuce naruby jednodenní učitelé svým novým zážitkům dost divili, ale i tak šlo o den povedený a příjemný.

Protože online výuka je  zjevně na věčné časy, nezbývá, než hledat tyto kapky živé vody do online světa.

 I když ten ples si pořád moc představit neumím.

Ale online poslední zvonění určitě zopakujeme, však už máme zkušenost. A je to vlastně naše nová tradice. Online tradice. 

Máte už také nějaké?

Psáno pro web: velka-prestavka.cz

 

Den vzdělanosti

 Den vzdělanosti si u nás připomínáme 7. dubna, tedy včera. Jde o připomenutí založení univerzity. Zajímavé je, že to skoro nikdo neví. Ani mezi studenty nejde o nikterak rozšířenou vědomost. Navzdory tomu, že mnozí touží se právě na tuto školu dostat. Ale den vzdělanosti neregistrují. Ostatně, ani absolventi se moc nechytají, jako že den vzdělanosti? A proč jako?

Karlova univerzita, minimálně na webových stránkách, datum akcentuje. Zda jeho současní studenti, přesněji řečeno online studenti, ho berou za své, to už nevím. Spíš mě v souvislosti s tímto datem zaujal paradoxní vztah současnosti ke vzdělávání. Den vzdělanosti rozhodně není atraktivní, ani pro veřejnost, ani pro média. Však také není divu, mnohem větším lákadlem je úřednická maturita. Redukce osnov, nač se třeba učit nějaké Newtonovy zákony? O dějinách ani nemluvím, ty rovnou vyhodíme, dějepis přece k životu nikdo nepotřebuje.. A tak bych mohla pokračovat. Navíc, do školy se u nás už rok nechodí a zjevně v tom vláda hodlá pokračovat, takže den vzdělanosti je opravdu přežitek. Minimálně u nás.  Měli bychom začít oslavovat nevzdělanost, jen nevím, který den k tomu vybrat. A jakého patrona? 

Mona

 Mona je jeřáb z královský. Je krásná. Chodíme spolu na oběd:-). Kam taky jinam, když klasické hospody jsou pořád zavřené. A s Monou je to zajímavé. Něco se dozvím, pokochám se její krásou. Je to pro mě poučné a inspirativní.

I její partner je fešák, navzdory tomu, že se jmenuje Milouš:-). Tak to jsou teď naše obědy. Třeba to bude inspirace, také někoho pozvat na oběd:-)

https://spolecnostlaguna.cz/cs/bioparkstit

Kdo za to může

 Často se veřejném prostoru zaznívá otázka, kde je hlavní viník toho, že jsme v covidovém  období na tom nejhůř z celé Evropy, neřku-li z celého světa? 

Někdo jasně viní vládu!! Jiní, co soudruha Babiše stále ještě adorují, vidí vinu v neposlušném lidu, nejčastěji v Pražácích, co nezodpovědně chodí po náplavce a ještě navíc nemají ani roušku....

Určitě se nabízí otázka, zda by někdo z "opozice" s tím čínským neřádem bojoval lépe a úspěšněji?

  Vzhledem k tomu, že za celou dobu epidemie nevystoupil žádný opoziční politik s něčím smysluplným, nejsem o tom vůbec přesvědčena. A docela mi to dělá vrásky před nadcházejícími volbami. 

Koho volit? 

Vím velmi dobře, koho nechci!!!

Ale najednou už vůbec nevím, koho chci? 

Ale to sem nyní nepatří, byť to jde ruku v ruce s premisou, že opozice se veze, maximálně hlasitě populisticky kritizuje, ale vlastní plán stejně nemá. Určitě žádný nepředstavila. Dělá to na mě dojem, že je to jedna velká parta...

  A pak mě také napadá, že vina je i dál v minulosti, nejen v neschopnosti těch současných mocných. Ale z historie se nikdo nepoučí, všichni zjevně myslí jen na svůj momentální zisk. Myslím ale, že jsme mívali skvělou hygienu, ba se to studovalo i jako obor na medicíně. Poté se usoudilo, že hygiena je přežitek, takže se jako studijní obor zrušila a ve ve veřejném prostoru se stala takovou Popelkou. 

  V živé paměti mám i veřejnou debatu o množství nemocnic. Pořád se hlásalo, že máme moc nemocnic, že není třeba tolik lůžek v nemocnici, k čemu je nemocnice někde v okresním městě? 

A tak se hromadně rušily. 

Nikdo nepřemýšlel, že mohlo být někdy něco jinak. Prostě se v daný okamžik nehodily do krámu. A co je nejjednodušší politické řešení:

 Zrušit!

 Stejně jako nyní plošně zavřít! 

  Takže ono najít viníka toho, kdo může za to, že jsme na tom tak mizerně, není úplně jednoduché. 

Je to v nás, v celém našem systému, v tom, jak uvažujeme, koho si volíme, co všechno si necháme líbit...

Naše mentalita za to hlavně může. Tedy za to, jak jsme dopadli. 

Jinak je na vině ten malý čínský prevít, který by ale měl, podle všech historických zákonitostí, snad také někdy odejít? Všechny mory nakonec skončily, odešly, vyšuměly....Snad tomu bude i v tomto případě. Vždyť i španělská chřipka časem odezněla 

a nastartovala zlatá dvacátá léta... 

Měla by tedy odejít ( doufejme) i ta čínská chřipka...

Jestli se ale dokážeme poučit, toť otázka. Cicero sice říkal, že historia magistra vitae, ale v jednadvacátém století už bohužel víme své....

Pondělí velikonoční

 Dnešní pondělí je samozřejmě zcela nevelikonoční. Žádní koledníci nechodí, pohyb lidí hlídá Policie, tradice jsou uloženy k ledu (díky chladnému počasí takřka doslova:-). 

Jediné, co je tradiční, je volný den, i když si samozřejmě můžeme říkat, od čeho že máme volno? Od zapnutého počítače? Od nekonečného home officu? Či od pravidelného testování? 

Nu, každý si asi nějaké své volno najde. 

Komické je, když čtete třeba na sociálních sítích výkřiky dnešních politiků, kteří loni vykřikovali, jak si letos užijeme velikonoční svátky s plnou parádou. Podmínkou je, abychom zůstali doma. Tedy loni!!!!

    No, a letos je to tu zase. Opakování je zde nikoli matka moudrosti, ale poukaz na to, jak máme vážit slova. Než vypustíme nějaký slib, měli bychom vědět, zda jsme schopni ho naplnit či zda je to jen pouhá fáma. Jako, že slibem nezarmoutíš. No, v tomto případě asi nezarmoutíš jako spíš rozladíš a způsobíš současnou realitu. Jako že už nikdo ničemu nevěří. Nic nechce dodržovat, protože pořád někdo lže a překrucuje realitu. 

  A tak už podruhé za sebou trávíme Velikonoce v karanténě, letos navíc pod dohledem Policie. 

Přičemž dnešní přístup k velikonočnímu pondělí je u nás asi spíš pohanský než církevní. Tuším, že kdysi dávno soudruzi tím, že z tohoto dne učinili volný den, chtěli z povědomí širokého národa trvale vymazat tu církevní podstatu. Udělali z toho svátky jara.  

A dost úspěšně, mnozí to tak vnímají i dnes. A tak se běhá s pomlázkou a rozdávají se vajíčka a alkohol. prostě slavíme přicházející jaro:-).

   Ale pozor, pomlázka je dávný zvyk, připomínaný již někdy ve třináctém století. Takže nic nového pod sluncem. 

  V rámci víry jde o tzv. Červené pondělí, kdy se věřící radují ze svého vykoupení. To je tedy moje laické povědomí, nejsem teolog, ale takhle nějak to vnímám. Začíná velikonoční oktáv. A doba do letnic, kdy vlastně teprve končí velikonoční doba, tedy letos 23. 5. 

Takže pozor na sliby politiků, že děti půjdou do školy po Velikonocích. Mohou také myslet až konec května. 

Tak, jako tak, dnes jen přeji hezké sváteční pondělí. 

Aprílové zprávy

 Povídali jsme si doma o tom, kdo kdy skočil na nějaký aprílový žertík. Zažil to snad každý, někdy jsme se zasmáli, jindy to bylo trochu trapné, někdy se to nepovedlo. 

Vybavilo se mi, jak jsme jako, blahé paměti mladé učitelky, volaly kolegyni, která zařídila žádané představení Idiot. Ať nechodí, že divadlo se ruší, protože idiotů je tam už dost. Poslední replika ji samozřejmě vyvedla z dosud marné asertivní snahy přesvědčit KMD, že to divadelní představení prostě musíme vidět. 

Apríl. 

Veselo bylo. 

A takových historek by každý z nás jistě našel dvanáct do tuctu. 

Letos jsme ale měli trochu problém, zejména se zpravodajstvím. Mnohé z uveřejněných zpráv, které měly být aprílové, nešlo úplně jasně rozeznat. Je to pravda nebo vtip? Poslední dobou se tak ptáme denně, takže prvního dubna to bylo kapku těžší. 

Pravda, apríl je hodně dobrý den pro mediální gramotnost, jde totiž  snad jediný den v roce, kdy se většina lidí nad informacemi zkusí zamyslet a obtěžuje si je ověřovat. 

Jenže letos to bylo takřka nerozeznatelné. Najít rozdíl mezi aprílovou zprávou a běžným zpravodajstvím nebylo moc snadné. A když si nalistujete zprávy z vlády, tam to nejde rozlišit vůbec. 

Takže apríl letos tak nějak vyšuměl, nebylo koho na co nachytat. Nešlo uveřejnit zprávu, která by vypadala jako apríl, protože tak vypadají skoro všechny současné informace. 

Žertovat aprílově online je také apríl sám o sobě, takže nic nového pod sluncem. Prostě, letos byl i apríl zasažen čínským virem a s tím, jak známo, nejsou žádné žerty. 

Jak jste na apríla vtipkovali vy? 

Velký pátek

   Pořád mě nepřestává překvapovat, že v tak ateistické a bezbožné zemi, jakou naše republika beze sporu je, byl mezi státní svátky zařazen i Velký pátek. 

Svátek veskrze hluboce církevní.

   Dnes už samozřejmě nikdo ani nepředstírá, že tehdy šlo o naprosto populistický čin, dát lidu další den volna, k odjezdu na chaty a chalupy, aby ten samý lid poté hodil volební hlas straně, která to tehdy prosadila.   Prostě kšeft, handl, politický cynismus...

   A dosud to jen volný den navíc byl, nic jiného se od něho nečekalo. U nás má málokdo povědomí o duchovním rozměru Velikonoc. Však se také soudruzi hodně snažili, aby se z něho staly pouhé svátky jara. A povedlo se, stoprocentně. V nejširším povědomí tato verze Velikonoc intenzivně přežívá dodnes. A stěžejním svátečním dnem je pondělí, kdy se všichni společně pošlehali a opili, což tedy s duchovnem nemá společného ani co by se za nehet vešlo. 

   Letos je ale všechno jinak. Jako ostatně už dlouho. Velikonoce se dostaly do veřejného prostoru jako hrozba: "Pokud někam pojedete, bude zle," pokračuje vláda ve své  tupé lince neustálého vyhrožování. 

Zůstáváme tedy uzavřeni v rámci svých okresů. Nikam se nesmí. 

Že by tedy přišel čas na nějakou renesanci smyslu Velikonoc. Na nějaké usebrání se? Prožití si vlastního utrpení s nadějí na zmrtvýchvstání? 

To asi moc filozofuji, ostatně, vláda úspěšně omezuje i vstup do kostelů, takže je to opravdu hodně na nás. 

Už jsme si letos, pravda nedobrovolně, prožili ten půst. Něco jsme si tvrdě odpírali. Od Popeleční středy nemůžeme většinu z toho, co jsme kdysi dělali radostně a automaticky. 

Velikonoce máme prožít (strávit) doma. Ani do přírody bychom prý raději neměli chodit. 

Je tedy velký prostor na vnitřní očistu, tedy něco, co nabízí čtvrtek, pátek i sobota, velikonoční triduum.

 Pohanské pondělí je už vůbec zakázáno. 

No, tak nevím, zda tyto moje paralely dojdou nějakého naplnění. 

V utrpení a v čekání na naději opravdu osobně vidím nějakou symboliku, ale celé mi to kazí ta systémová direktivnost, tak nevím, co z toho nakonec bude.

Možná jen pozorování toho, co udělá s lidmi volný pátek, původně církevní svátek, u nás určený k cestám na chalupy, kam letos legálně nemůžeme, a jediné, co nám vlastně zbývá, je se modlit. ...

To je chaos, že ano. Ale co dneska není chaos. 

  Ještě mě napadá, že na Velký pátek můžeme v rámci okresu hledat otevřené skály plné pokladů, ale to bych motala dohromady už úplně všechno. 

Takže to ukončím otázkou, zda máte doma velikonočního beránka a jak tuto velikonoční pochutinu vnímáte? Pokud tedy o něčem takovém přemýšlíte:-)

Dochází nám zásoby

 ...A to nikoliv jídla, ale oblečení:-). Ne snad, že bychom museli chodit jak nás Pán Bůh stvořil, tak daleko to nedošlo. Ale začíná docházet použitelné oblečení. Prostě, není co na sebe:-).

  Během karantény navíc spokojeně kyneme ( no, spíš tedy nespokojeně, ale na výsledku to nic nemění), jarní oblečení se nějak srazilo, a najednou pomalu není v čem vyrazit do společnosti. 

Tedy, další nepřesnost. Nikoli do společnosti, ale na procházku. 

A tak zatímco roušek máme doma na celou přehlídku, tak třeba kalhot je najednou pomálu. Navíc roušky, byť módní, jsou nám na nic, doba si žádá čínské respirátory. Takže zase smůla. 

Online výuka vede k rezignaci nejen u dětí, ale i u dospělých. A tak zatímco loni na jaře jsem se i k počítači vyfikla, jako bych šla do práce, nyní už se u něj povaluji v teplácích. Pravda, zatím si hlídám, abych během výuky neodcházela pod dozorem zapnuté kamery, ale lze předpokládat, že po dalším roce lockdownu mi bude jedno i toto. 

Onehdá jsem dokonce zapomněla, že ty tepláky mám a vydala se v nich na nákup. Docela jsem se pak divila, v čem se to procházím mezi lidmi. Naštěstí jsou lidé už tak apatičtí, že je to každému prostě fuk:-). 

Navíc, časem to dopadne tak, že ty tepláky budou jediným kusem oděvu, který se dá nosit. Neumím si totiž nakupovat oblečení online. 

Tedy umím, ale nechci. Potřebuji si to vyzkoušet, sáhnout si na materiál, chci, aby mi to sedělo. A nemám nervy na anabázi s věčným vracením nevhodné zásilky. Týká se to oblečení i bot. 

  A tak, ač se na jaro těším, vlastně se ho i trochu bojím. Že jako nebudu mít co na sebe. A to doslova. 

Nemyslím to ani jako apríl. Spíš jako neuvěřitelné prozření, co všechno lze ještě v naší zemi zažít. Mohu jet na dovolenou do Egypta, ale nemohu si legálně koupit nové kalhoty? 

Ale už se ničemu nedivím, zvlášť dneska, na apríla. Ona celá naše realita je takový dost nepovedený apríl:-)